052-050

 

************************************************************

52.

Ol. 182, 1

Anthestión z Argu

260 SE

196 AE

Lýsandros

a. u. c. 702

Cn. Pompeius Magnus III. a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (až od srpna)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Aemilius Lepidus, M. Valerius Messala Niger a Ser. Sulpicius Rufus

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Marión z Alexandreie jako pátý borec po Hérákleovi v palé a pankratiu současně. Někdy kolem t. r. zasáhl blesk Diovu sochu v Olympii. 

V Illyrii vyplenili Iapodové město Tergestu, dnešní Triest/Terst, v době, kdy Caesar, do jehož kompetence Illyrie spadala, ležel před Alesií. Byla to první podobná událost od vpádu Kimbrů do severní Itálie, viz rok 101. 

Parthové vpadli v září pod Osakem, který velel za Oródova nezletilého syna Pakora, nominálního vůdce výpravy za Eufrát, do Syrie a zemi plenili: mstili se za Crassovu válku roku 53. Přiblížili se Antiocheji, kde byli odraženi C. Cassiem Longinem, zachráncem římské moci v Orientu z doby Crassovy, jehož byl legát. Nový správce Syrie, konsulár M. Calpurnius Bibulus, dorazil do Antiocheie v říjnu. Cassiova vítězství si Bibulus v hlášeních senátu přivlastnil a dostal za to v Římě poctu dvacetidenních díkůvzdání, viz rok následující.

V Iúdaji pak C. Cassius porazil přívržence Aristobúlovy vedoucí stále guerrillovou válku s Ióannem (srov. rok 55). Jejich vůdce Peitholáos, který roku 55 přešel od Ióanna Hyrkana II. a Antipatra z Idúmaie k Aristobúlovi II., byl Cassiem na radu Antipatrovu odstraněn, viz dále rok 49.

V Edesse předali po roce Parthové vládu místnímu arabskému dynastovi Ma'nú II. Alláhá, tj. Bůh, který pak vládl do roku 34: Orrhoéné si tedy udržela svou autonomii. V jakém byl vztahu k Abgarovi II., nevíme (syn?), stejně jako neznáme průběh jeho vlády ani důvod, proč měl takovou přezdívku.

V Kappadokii násilně zemřel král Ariobarzánés II. Filopatór (vládl od roku 62). Palácového protiřímského převratu se pravděpodobně účastnila též jeho manželka Athénáis Filostorgos/"Miloučká", viz o ní rok 82; Cicero o ní psal, že vyhnala z paláce lidi zjevně prořímské. Kappadocké události asi souvisejí s Crassovou mesopotamskou katastrofou. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho syn Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios (vládl do roku 42/41). • Ariobarzánés II. byl uměnímilovný člověk a dal mj. obnovit první zastřešenou divadelní scénu světa Ódeion v Athénách, postavené po roce 445 za Periklea a roku 86 zničené Sullou. Obnovu stavby řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos. Zanechal po sobě velké dluhy a jeho hlavními věřiteli byli Cn. Pompeius a caesarovrah M. Iunius Brutus. Na splácení dluhů měl vydávat Ariobarzánés III. měsíčně (!) 33 talenty, což nestačilo ani na úroky. Tvrději naléhal především Brutus, který půjčoval na vysoký úrok i jiným provinciálům a za občanské války brutálně vyssával z východních provincií peníze. O hořkém osudu Ariobarzána III. viz rok 42. 

V Galliích vypuklo v zimě 52 nové povstání Keltů. V souvislosti s vraždou P. Clodia, viz zde níže, a rozsáhlými odvody v Itálii prováděnými Caesarem, Keltové usoudili, že Římané mají svých domácích problémů dost a že Caesar se nebude moci věnovat armádě v Gallii. Keltští velmožové se usnesli, že signálem k všeobecnému povstání bude akce Carnutů. V určený den vůdcové Carnutů Cotuatus/Gutruatus a Conconnetodumnus dali zrána povraždit všechny římské obchodníky usazené v Cenabu.

Zpráva o pogromu přeskočila k Arvernům, který však v odboji nebyl jedné mysli. Na revoluci pracoval Vercigentorix, syn Celtillův, ostatní velmoži v čele s Vercingetorigovým strýcem Gobannitionem se do války pouštět nechtěli a rebela vyhnali z Gergovie, svého sídelního oppida.

Vercingetorix dal dohromady mezi Arverny lidi ochotné válčit s Římem, vrátil se a své domácí soky z Gergovie exuloval. Začal se jmenovat králem a za spojence získal Senony, Parisie, Pictony, Cadurky, Turony, Aulerky, Lemoviky, Andy a všechny nárůdky při Oceánu. Keltové se navzájem pojistili vzájemnými rukojmími, sám Vercingetorix vládl pevnou rukou, tresty vůči opovážlivcům, kteří řekli, že nepůjdou do války, používal kruté, včetně upálení a vypíchnutí oka.

Třebaže ani nyní protiřímský odboj nezasáhl celou dobývanou zemi, byl to nejrozsáhlejší pokus, jak zabránit Římanům v okupaci gallských zemí. Lucterius z Cadurků vytáhl k Rutenům, aby je získal pro válku s Římem; po nich získal Nitiobrogy a Gabaly a táhl na římskou Narbónu, kam už dorazil Caesar, který opatřil kraj silnými posádkami. Když Biturigové nedostali pomoc od Haeduů, o níž žádali, přidali se k Lucteriovi a odboji. Ten nicméně dál proti Narbónu netáhl. Král Nitiobrogů Teutomatus, syn Ollovicónův, který byl římským senátem poctěn titulem "přítele" (sc. národa římského), se připojil k Vercingetorigově armádě se svými jízdními oddíly až po pádu Avarika. 

Caesarovy oddíly se vydaly v zimě přes zasněžené pohoří Cebenna/dn. Cévennes k Helvetiům, národu sousedícímu s Arverny. Dal plenit část arvernského území a pospíchal přes kraj Haeduů k Lingonům, kde přezimovaly dvě legie. Vercigentorix oblehl Gorgobinu, sídelní oppidum Boiů usazených na území Haeduů. Caesar sem spěchal na pomoc, cestou se po třídenním obléhání zmocnil senonského oppida Vellaunoduna, dva dny na to se v noci zmocnil Cenaba při Ligeru. Před Noviodunem, oppidu Biturigů, porazili Římané, resp. jejich keltské a germánské oddíly v jízdní bitvě povstalce a oppida se zmocnili; obléhání Gorgobiny Vercingetorix ukončil. 

Po těchto nezdarech změnil Vercingetorix taktiku. Dal v celém kraji, kam by mohla až dorazit římská jízda, vypálit všechna biturižská oppida a osady, aby se nepřítel nedostal k proviantu. Když Caesar oblehl biturižské sídelní oppidum Avaricum, jeho vojáci trpěli nouzí; spojenečtí Boiové sami neměli, Haeduové dodávky odkládali. Avaricum padlo ke konci zimy po několika dnech obléhání za prudkého deště a ze čtyřiceti tisíc obyvatel uniklo pouze osm set bojovníků, ostatní byli zjevně Římany pobiti včetně všech civilistů.  

S přicházejícím jarem se musel Caesar věnovat situaci u Haeduů. Jejich vůdcové se rozhádali, náhle měli dva nejvyšší své na rok volené úředníky s královskými pravomocemi, vergobrety. Caesar se vypravil k Haeduům osobně a účastnil se sněmu v Decetii. Haedujská zvyklost zakazovala volit vergobretem muže z jedné rodiny, pokud předcházející vykonavatel úřadu ještě žil. Poněvadž loňským vergobretem byl Valetiacus, nemohl být letošním jeho bratr Cotus, jeden z dvojice vedoucí spor. Vergobretem potvrdil Cotova soka Conlictolitava, řádně jinak voleného na tento rok. 

Na jaře táhly legie na Gergovii, kde se s armádou povstalců rozložil též Vercingetorix. Mezitím se však dal u Haeduů nevděčný Convictolitavis od Arvernů uplatit, caesar si to myslel, a spikl se proti Římanům. Convictolitavis vyslal Římanům na pomoc deset tisíc mužů pod mladým velmožem Litavikkem, účastníkem konjurace. Když se blížili ke Gergovii, Litaviccus svým lidem namluvil, že Římané zavraždili jejich oblíbené mladé předáky Viridomara a Eporedoriga, aby je dostal na stranu spiknutí; dal přitom povraždit římské obchodníky, kteří Haeduje doprovázeli.

Eporedorix prozradí vše Caesarovi, lež se u Gergovie provalila, a spiklenci unikli ke Vercingetorigovi a pak zpět domů. Haeduové doma zprvu po Litavikkově zprávě přepadli římské obchodníky ve svém okolí, rozkradli jejich majetky, vraždili a zotročovali je. Když dorazila zpráva, že haedujští bojovníci se drží Caesara, hbitě se Keltové omlouvali, dávali vše do pořádku a zabavili majetky Litavikkovy a jeho bratrů.  

Pod hradištěm Gergovií nebyli Římané úspěšní. Přes vyhranou bitvu před hradbami nepodařilo se jim oppida spontánně dobýt, neboť Caesar to neměl vůbec v plánu. Za značných ztrát se museli z boje stáhnout a Caesar nakonec od Gergovie odtáhl směrem k Haeduům. Po Litavikkovi nyní završili zradu Viridomarus a Eporedorix, kteří se svými jezdci přepadli haedujské hradiště Noviodunum na Ligeru, kam Caesar shromažďoval keltská rukojmí, měl tu týl, peníze a koně pro válku svezené sem z Hispánií a Itálie. Haeduové povraždili stráže, římské občany, zničili hradiště a co nemohli odnést, spálili (o osudu haedujských velmožů není nic známo). Rukojmí předali Haeduové do Bibracte, kde pobýval Litaviccus s vergobretem Convictolitavem. 

Caesar se v době, kdy řeky byly plné vody z tajících sněhů, přesunul s legiemi k Senonům. Legát T. Labienus, velící legiím v Agedinku, se někdy ve stejné době zmocnil Metloseda/Metioseda naproti Lutetii, sídla Parisiů, proti nimž se vypravil. Jejich oddíly s posilami řídil Aulerk Camulogenus. Parisiové nejprve před příchodem Římanů spálili své středisko Lutetii a strhli mosty, pak podlehli v bitvě na Sequaně a Camulogenus padl. Do války se tehdy vypravili i Bellovakové. 

Do Bibracte byl svolán národní kongres Keltů, kde se delegáti sice pohádali, ale potvrdili Vercingetoriga za svého vůdce. Získat Allobrogy se Keltům nepodařilo, a to ani silou. Jednání neobeslali Remové, Treverové a Lingonové. Římané získali pomoc od spojeneckých zarýnských Germánů a Keltové s koncem léta ztratili iniciativu. 

Caesar oblehl Alesii, oppidum Mandubiů, kam se museli povstalci před Římany stáhnout. Kdesi před oppidem porazili v jezdecké bitvě Římané se svými spojenci Kelty a zajali mimo jiné Eporedoriga, zřejmě vůdce Haeduů ve válce se Sequany vedené před příchodem caesara do Gallie, Cota, velitele haedujské jízdy a sesazeného vergobreta, a Cavarilla, velitele haedujské pěchoty. Keltů ve městě prý bylo osmdesát tisíc (?), Římanů dvanáct legií, sedmdesát tisíc legionářů se spojenci. Obléhatele zvenčí oblehli Keltové, kteří přitáhli obleženým na pomoc a proti nim vybudovali Římané druhý val a bojovali na dvou frontách: na druhé prý stálo na 250 tisíc bojovných Keltů pěších a osm tisíc jízdních (?).

Velení u Keltů měli Commius Atrebátský, jemuž tolik Římané prokazovali pozornosti, sourozenci Viridomarus a Eporedorix Haedujští, Vercassivellaunus Arvernský, Vercingetorigově příbuznému (byl pak lapen na útěku). Za nesmírně obtížné situaceCaesar porazil své obléhatele a zahnal, odrazil i výpad obléhaných. Padlo 45 tisíc Keltů a téměř osm tisíc Římanů. V bezvýchodné situaci se Vercingetorix (snad v září) Caesarovi vzdal; byl popraven, a s ním zřejmě další vůdcové, o jejichž osudech nic nevíme, v Římě uškrcením až roku 46 po Caesarově triumfu. Každý legionář dostal od Caesara po jednom zajatci do otroctví, Haeduům a Arvernům jich však dvacet tisíc vrátil. Haeduje vzal vítěz znovu na milost, to už potřetí, a přezimoval s přerušením, viz rok následující, osobně v Bibractu. 

V Římě byl Cn. Pompeius Magnus sám konsulem v úřadu až do srpna. Podle jím potvrzeného zákona dekretovaného senátem už roku 54, lex Pompeia de provinciis, měli úředníci odcházet do provincií až pět let po uplynutí jejich úřadu v Římě a nikoli bezprostředně po uplynutí úřední doby, jak bylo zvykem. Zákon byl namířen proti Caesarovi, ucházejícímu se o konsulát a přitom chtěl zůstat v Galliích a pokračovat v její pacifikaci. Mezeru museli z počátku vyplnit starší konsulárové, mimo jiné Cicero, cos. 63, jehož čekala cesta do Kilikie. • Zákon byl respektován jen do Pompeiova útěku z Itálie před Caesarem o tři roky později. Caesar jiným zákonem z roku 46 omezoval úřední dobu praetorských správců provincií na rok, konsulárů na roky dva. 

Teprve na poslední třetinu roku dostal Pompeius za kolegu v konsulátu Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, jehož dceru Cornelii Metellu, vdovu po P. Liciniovi Crassovi, si t. r. vzal za svou (v pořadí pátou) ženu; viz o ní roku 48.

Dne 18. ledna pozdě odpoledne byl v asi náhodném setkání dvou římských démagógů na Appiově silnici/via Appia u Bovill tlupou optimáta T. Annia Milona zavražděn populár P. Clodius Pulcher. Toho roku oba jeli kampaň za své zvolení konsulem (praetor Milo, min. 43) a praetorem (Clodius, c. 40). Zprvu byl v potyčce s Milonovými gladiátory, jedním z otroků ranou do zad, možná že Milonem osobně, raněn a v blízkém hostinci/pandokeion ošetřován. Když si však Milo uvědomil, že by přišla Clodiova pomsta, dal ho vynést a zavraždit. Annius Milo byl pak v procesu neúspěšně hájen svým (a Pompeiovým) politickým spojencem M. Tulliem Ciceronem a musel odejít do exilu do Massalie. Tím skončila pouliční guerrilla mezi milonovci a clodiovci vedená od roku 57 (viz tam). 

Cicero stavěl obhajobu na skutečnosti, že Milo musel do svého rodného Lanuvia, kde byl diktátorem/nejvyšším úředníkem, vykonat předepsané bohoslužby, a že Clodius o tom věděl: zatímco Milo cestoval s manželkou a veškerým doprovodem a zavazadly, Clodius se vypravil pouze se svými muži nijak cestovně nevybaven, třebaže jeho cestování proslulo pompou. Nastrojil Milonovi se svými třiceti muži léčku. Veřejně prý prohlašoval, "že konsulát Milonovi vzít nemůže, život ale ano/cónsulátum Milóní éripí nón posse, vitam posse". Cicero též neopomněl připomenout, že Helléni své tyrannobijce/tyrannoktnoi uctívali... 

Proces s Milonem dal Pompeius obestavit vojáky, aby v Římě rozděleném na dva tábory nedošlo k násilnostem. Advokát Cicero byl z toho nervosní a jeho vystoupení nebylo dobré. Řeč, která se dochovala, je dílem pozdějším, které sepsal, až se dal dohromady. Poslal ji Milonovi do vyhnanství a ten vtipně odepsal, že je rád, že ji advokát nepřednesl, poněvadž pak by nemusel do Massalie a jíst tolik rybiček; viz o něm dále roku 49sq. Z právníkovy řeči se uchovalo rčení, že "mezi zbraněmi zákony mlčí/silent enim légés inter arma", což kdosi mnohem později upravil záměnou zákonů za Músy: v Ciceronově případu je pravdou, že během násilností nikdo na právnost nehledí, upravená verse o umění se se skutečností znamenitě míjí. 

Clodiovo tělo na popud tribunů lidu T. Munatia Planka Bursy a Q. Pompeia Rufa, jeho přítele, spálili příznivci vedení Clodiovým tajemníkem a vůdcem jeho band Sex. Cloeliem na nahromaděných lavicích Hostiliovy kurie, curia Hostilia, kde se tradičně scházel senát. Budova při tom vyhořela také. Populárům byla symbolem triumfu optimátů, neboť ji zgruntu přestavěl L. Cornelius Sulla; viz o ní v indexu. S ní lehla popelem též basilica Porcia, upomínající populáry na další z optimátských rodů, jehož soudobým představitelem byl konservativec M. Porcius Cato. Oba tribunové byli po složení úřadu obžalováni z hecování a přes Pompeiovu podporu, neboť patřili do jeho tábora, odsouzeni do vyhnanství. 

************************************************************

51.

Ol. 182, 2

261 SE

197 AE

Lýsiadés III.

a. u. c. 703

Ser. Sulpicius Rufus a M. Claudius Marcellus

************************************************************

Delmatové válčili úspěšně s Liburny a zmocnili se jejich města Prómony. Liburnové se obrátili s žádostí o pomoc na C. Iulia Caesara, do jehož provincie zčásti patřili. Delmatové oddíl, který Caesar na jejich pacifikaci poslal, zlikvidovali. Poněvadž se rozhořela mezi Římany občanská válka, Delmatům to prošlo. Roku 49 proti nim zle pohořel C. Antonius, o dva roky později zničili výpravu, kterou na pokoření Delmatů znovu vyslal Caesar, viz rok 47.  

V Orientu v září vpadli Parthové pod Pakorem s Osakem opět do Syrie: přes Eufrátés do Kommágény, přes Kyrrhestiku k Antiocheji na Orontu, kterou oblehli (bylo to zároveň první nehellénské ohrožení města v jeho historii). Pak se ale obrátili k Antigoneji v Syrii, jejíž polohu kdysi v hustě zalesněné oblasti dnes neznáme. Pokoušeli se pro svou jízdu les vykácet, ale byli Římany zaskočeni. Zde v bojích padl Osakés, Pakorův rádce. Praetorovi C. Cassiovi Longinovi se podařilo i tentokrát Parthy vytlačit ze země. Menší část Parthů se dostala až do Kilikie (viz níže), pak se však vrátili do Kyrrhestiky, kde přezimovali. Vítězství nad Parthy usurpoval nový proconsul Syrie M. Calpurnius Bibulus, kolega Caesarův za konsulátu roku 59.

V Syrii setrvali arabští šejkové na římské straně, především šejk Iamblichos I., syn Sampsigeramův, vládce v Emese (popraven Antoniem roku 31). Sampsigeramos, který tolik zamíchal seleukovskou politikou, tedy zjevně již nežil a Cicero v korespondeci nazýval jeho jménem, komickým pro "Zápaďana", Pompeia, který ho znal osobně, viz roky 65 a 64. Chrámový stát Emesa s kultem Slunce v podobě černého kamene, centrum arabského kmene Emesénů, byl prvním římským protektorátem mezi Araby a odtud a pravděpodobně ze stejné dynastie Sampsigeramovců vzešli císaři Héliogabalos vulgo Sardanapallos a Alexander Severus. Panovníci emesští byli římskými občany patřící mezi Iulie: C. Iulius Sampsiceramus, C. Iulius Iamblichus, C. Iulius Azizus, C. Iulius Sohaemus etc.

V Kilikii byl t. r. správcem prokonsul M. Tullius Cicero. V bojích proti předzvědným skupinám Parthů byl úspěšný. Senátem měl nařízeno chránit krále Ariobarzána III. Filorhómaia, jemuž byli však nejvíce nebezpeční jeho vlastní šlechtici a pochopitelně publikáni. V nestálé Kappadokii Ciceronovi vypomohl král Galatů Déiotaros I. Jeho syn Déiotaros III. byl pak senátem uznán za krále a vládl vedle svého otce (zemřel roku 43). Věrnost Římanům zachoval rovněž král Kiliků Tarkondimotos I.

Cicero v průběhu svého úřadu v Kilikii bojoval v pohoří Amánu s Eleutherokiliky, jejichž sídelní město Pindenissos bylo Římany dobyto a zničeno v prosinci o sáturnáliích. Druhým Ciceronovým protivníkem, ještě před vpádem Parthů, byli Tibaranové, potomci Tabalů. • Tabalové přišli s Muški (z jižního Kavkazu, ze severozápadní části pozdější Armenie) a s Frygy (přišli z Thrákie, migrovali do západní Anatolie a kolem roku 1200 vyvrátili říši Chetitů) a založili v oblasti pozdější východní Kappadokie a Kommágény stát Tabal, známý z assyrských pramenů jako Bít Burutaš, srov. roky 1160 a 1115.

M. Tullius měl ještě jednoho soupeře, publikány. Než se koncem roku vypravil přes Rhodos a Athény do Itálie, na jejíž půdu vstoupil až 23. listopadu roku 50, navštívil i Kypr a Salamínu, kde se pokoušel zprostředkovat mezi Salamínskými a publikánem M. Scaptiem, který se pokoušel vyždímat z nich nejméně dvě stě talentů dluhů a oháněl se známostí s M. Iuniem Brutem. Cicero i publikán však přiznali, že doklady, které předložili Salamínští a znějící na 106 talentů, jsou v pořádku. Přesto žádal Scaptius roční úrok 48 procent, zatímco Cicero se Salamínskými navrhoval čtvrtinu. Prokonsul, který se vedle advokacie proslavil kázáním morálky a humanity, však ve prospěch nešťastníků nezasáhl.

V naději, že mu bude povolen triumf nad Kiliky, podržel si prokonsulské imperium až do roku 47, a proto nevkročil tak dlouho do Říma. Na Rhodu již mezi živými nezastihl módního filosofa římské aristokracie Poseidónia z Apameie, který někdy v této době zemřel (narodil se kolem roku 135). Ciceronův předchůdce ve správě Kilikie P. Cornelius Lentulus Spinther, cos. 57, triumfoval t. r. nad Kiliky. 

Nejpozději 1. srpna, ale snad již v době mezi 1. únorem až 22. březnem, po hanebné vládě zemřel v Alexandreji král Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés (c. 60), který s přestávkou let 58 až 55 vládl od roku 80. Podle Aulétovy závěti se nástupci staly jeho děti Kleopatrá VIII. Filopatór a její bratr Ptolemaios XIII. Filopatór III., jimž bylo osmnáct resp. deset let (s otcem formálně spoluvládli od 5. září roku 52). Oba sourozenci slavili podle zemských zvyklostí svatbu a spoluvládli jako Theoi Filopatores II. do roku 47 (srov. rok 211)

Za nezletilého Ptolemaia XIII. vládla poručnická rada, v níž byl jeho vychovatel Potheinos, rhétór a učitel Theodotos z Chiu a velitel vojska Achillás, ethnický Egypťan. Aulétés zároveň svěřil své děti do ochrany S. P. Q. R. a text jeho závěti byl uložen u Cn. Pompeia v Římě. Mezi vychovateli Kleopatry vynikal sofista a akadémik Filostratos, jehož vlast neznáme, a údajně též polyhistór Níkoláos z Damasku. 

V této době panoval na egyptském venkově a ve městech chaos. Země se nacházela v těžké hospodářské krisi, na venkově byla rozšířena nebývalá nouze.

V Gallii se Caesar vydal s jízdou a jednou legií umístěnou u Haeduů již 31. prosince 52, aby překvapivým přepadem donutll Biturigy podrobit se. Když se zmocnil mnoha tisíců Keltů, poddali se a vydali rukojmí. Po čtyřiceti dnech se vrátil do Bibracte, kde od loňského podzimu "přezimoval", a vyplatil legionářům mimořádné premie. Po dalších osmácti dnech, tedy 27. února, se na prosbu právě podrobených Biturigů vypravil v čele dvou legií proti Carnutům, kteří ale nečekali a rozutekli se ze svých oppid po lesích. Na to legionáře umísil pro zbytek zimy do Cenabu a po obydlích Carnutů. 

Ještě v zimě vytáhl proti Bellovakům podněcovaným proti Římanům Correem a jeho spojencem Commiem Atrebatským. S nimi se na válce podílely oddíly Ambianů, Aulerků, Caletů, Veliocassů a Atrebatů. Na římské straně válčili též zarýnští Germáni, které Caesar usadil na levém břehu. V rozhodující bitvě války byli Bellovakové poraženi a Correus padl; na římské straně v jedné z jezdeckých bitev před rozhodujícím klání Vertiscus, vůdce Remů.

Bellovakové se spojenci vydal na to rukojmí. Jediný, kdo se nepodrobil, byl Atrebat Commius. Unikl z bitvy a dojednával za Rýnem spojenectví s kterýmisi z Germánů. Vyjednávání se přesto nevyhýbal, ale T. Labienus se rozhodl jeho zradu pojednat prapodivně. Tribun C. Volusenus Quadratus jel na schůzku s Atrebatem s vybranou skupinou centurionů a při podávání rukou Volusenus ťal Commia do hlavy. Myslel, že atentát se zdařil, Kelt však ránu přežil a pokračoval ve válce s Římany (prý už nikdy nepřišel žádnému z Římanů na oči, srov. zde níže).

Caesar pak vyslal na zbytek zimy do "Gallie oděné do togy" T. Labiena s jednou legií, aby chránil obyvatele Illyrie proti vpádu barbarů, jako loni na Tergestu. Sám se svými oddíly ničil území Ambiorígových Eburonů, aby ho snad nenapadlo se někdy vracet z Germánie domů, pobíjel Eburony a zotročoval je; byla to akce genocidní. 

Na jaře Caesarovi legáti T. Labienus, C. Caninius Rebilus a C. Fabius mezitím porazili vzbouření Treverů (T. Labienus) a s nimi spolčeným Germány a odděleně Andů vedených Dumnakem, který oblehl prořímského Pictona Duratia v oppidu Lemonum. Římané pod opevněním Lemona Andy porazili a Keltů tehdy padlo na dvanáct tisíc. Dumnacus utekl kamsi do Gallií. Caesar vybral mezi Belgy u Bellovaků ještě více rukojmí a u Carnutů dal zbičovat a stít Cotuata, jednoho z původců povstání. 

Drappes, vůdce Senonů, se dal dohromady s Lucteriem, potentátem Cadurků, a postavil se legátům. U Uxelloduna, Římany pod Caniniem obléhaného, byli poraženi, Drappes byl jat a ve vězení si vzal život hladem. Když v létě k městu přitáhl s posilami Caesar, Uxellodunum, město Cadurků, spojenců Arvernů, se brzy vzdalo: těm, kteří byli dopadeni se zbraní, dal Caesar useknout ruce. Lucteria vydal Caesarovi Arvern Epasnactus, když se u něho skrýval. 

Poněvadž nikdy nebyl v Aquitánii, vytáhl tam Caesar na zbytek léta a tím ukončil svá válečná tažení Galliemi; místní Keltové se rychle poddali a vydali mu rukojmí. Přezimoval na území Belgů v Nemetocenně Atrebatské. Do Británie po další prohrané bitvě uprchl vůdce Atrebatů Kommios/Commius, původně Caesarův spojenec, kde se domohl královlády, viz o tom rok 54. Pronásledovatele obelstil tím, že dal rozvinout plachty na svých lodích, ačkoli vězely za odlivu na suchu. Caesariáni v domnění, že v dálce odplouvají s příznivým větrem, pronásledování zastavili. Před tím se ale Kelt v poli střetl se zrádným Volusenem a v jízdním souboji mu probodl kopím stehno.

V celé zemi byl klid. Byla tak fakticky vytvořena nová provincia Gallia Comata, tj. Vlasatá (rozdělena roku 16, viz tam)Tím také skončily války gallské, vedené Římany pod C. Iuliem Caesarem od roku 58. Za nich stálo proti nim se zbraní v ruce přes čtyři miliony Keltů, z toho čtvrtinu Římané pobili a čtvrtinu zajali. Kolik gallských "civilistů" skončilo v rukách obchodníků s otroky, lze jen těžko odhadnout. Národů/ethné Caesar podrobil na čtyři sta, jejich osad/oppida městského typu dvakrát tolik. 

Následujícího roku cestoval Caesar po celé Gallii včetně Předalpské/"chodící v toze" a všude prokazoval Keltům svou shovívavost a mírnost/clementia. Vlastní správu "provincie" svěřil T. Labienovi, ačkoli už tehdy bylo zřejmé, že Caesarovým příznivcem není. Na zimu 50/49 poslal čtyři legie pod C. Treboniem k Belgům, čtyři pod C. Fabiem k Haeduům, sám se vypravil do Itálie. Gallie byly natolik pacifikovány, že během občanské války setrvaly v klidu, stejně jako zarýnští Germáni; první nepokoje viz rok 39. 

V Římě se vyhrotily spory mezi konsuly ve věci »C. Iulius Caesar«, po celé Itálii vypukly občanské nepokoje. Caesar ke konci roku vrátil Pompeiovi legii, která mu od roku 53 sloužila v Galliích, aby je měl nyní pro válku s Parthy (třebaže oba věděli, že poslouží jinému účelu); vojáky Caesar znamenitě odměnil. Poněvadž se Pompeius nikam do Orientu nevypravoval, legie přezimovala v Capuy. V Římě vypukl boj o lukrativní nástupnictví po Caesarovi v Galliích.

************************************************************

50.

Ol. 182, 3

262 SE

198 AE

Démétrios IV.

a. u. c. 704

L. Aemilius Lepidus Paullus a C. Claudius Marcellus

************************************************************

Parthové opět plenili v Syrii a v Kilikii, ale znovu byli odraženi, mimo jiné díky diplomacie správce Syrie proconsula M. Calpurnia Bibula. Král Oródés II. pak odvolal svého syna Pakora zpět a skončila válka, kterou zahájili Římané vpádem Crassovým roku 54. Bibulus se spřátelil s protióródovským satrapou Mesopotamie Ornodapatem a pošťuchoval ho dopisy, aby pomohl na trůn Pakorovi. Snad se tak v Mesopotamii i nakrátko stalo (nicméně jeho případná mincovní ražba s Pakorovým portrétem je asi až z doby po roce 40). Otec se synem se však rychle udobřili a Ornodapatés pravděpodobně skončil zle, o čemž informováni nejsme. Viz dále rok 40.

V Egyptě vzrostla nespokojenost obyvatelstva na krajní míru: pro katastrofální sucho a nízké záplavy Nilu v letech 50 až 48 se šířil hlad/sítodeiá, bylo draho. Královna Kleopatrá VIII. (19) se stala ve městě a v zemi definitivně nepopulární. Potheinos a Achillás nařídili svést všechno obilí ze země do Alexandreie, aby mohli udržet alespoň sídelní město v klidu.

Zařídil to královský dekret/prostagma vydaný jménem obou králů, Kleopatry a jejího o c. sedm let mladšího bratra Ptolemaia XIII. s datem 27. října (v úvahu připadá též 3. listopad 79, to ale nevládl žádný král se spoluvládkyní, viz rok 80). Králové zakázali vyvážet z nomů kolem Memfidy, tedy ze středního Egypta, pod trestem smrti pšenici a luštěniny, leda do Alexandreie. Udavač dostal dle ediktu odměnou třetinu majetku obchodníkova, který se provinil, otrok svobodu a šestinu konfiskátu. 

V Germánii kolem roku 50 přišli do středního Slezska ze severu Silingové alias Naharnavalové a rychle se stali nejsilnějším kmenem kultovního společenství Lugiů/resp. Vandalů. Mezi Lugie ještě patřili kmeny Burů, Manimů, Helisiů a Asdingů či Hasingů nebo Charinů, kteří sídlili v pozdější Haliči a ještě východněji. Kolem t. r. sídlili Varnové z kmenového svazu Vandalů na jihu Jutska a v Mecklenburgu. Ve druhém až třetím století n. l. migrovali k jihozápadu a na západ. V historiografii se objeví až v 6. století.

V téže době přišla hlavní vlna Gotů ze Skandinávie do oblasti ústí řeky Visly. • Roku 236 n. l. pronikli do dolního Podunají, roku 249 n. l. vyplenili Makedonii a roku 251 n. l. se s Burgundy, Dáky a Sarmaty dokonce na krátko přeplavili do Anatolie; srov. rok 150 a více viz v indexu s. v. Gotové a Germáni.

V Římě pokračovaly spory o nástupnictví po Caesarovi v Galliích. Senát mu nakázal složit velení legií a vrátit se do Říma bez vojáků. Z východu se do Itálie vrátil M. Tullius Cicero (srov. předešlý rok), ale do vysoké politiky se nezapojil. Cn. Pompeius Magnus byl po celé léto v Neápoli nemocen se žaludkem a italské obce přinášely bohům dary za jeho uzdravení; jeho výpadek z římské politiky byl pravděpodobně pro jeho tábor a konservativní optimáty osudový. 

Konsul C. Claudius Marcellus v listopadu Pompeia marně vyzýval, aby "zachránil stát". Tribun lidu C. Scribonius Curio doručil Caesarův dopis senátu navrhující, aby Caesar a Pompeius složili oba své velitelské funkce, což sám též podporoval; v prosinci byl návrh vetován (výřečný tribun byl proticaesarovský, ale Caesar zaplatil prý jeho velké dluhy a získal ho na svou stranu). Senát setrval velkou většinou členů na Pompeiově straně a Caesar se svými legiemi se stal nepřítelem státu. Tribunové lidu M. Antonius a Q. Cassius byli koncem roku na výzvu konsulů nuceni opustit jednání senátu a uprchnout v převlečení z Říma k Caesarovi do severní Itálie (nebo se tak stalo až začátkem ledna roku 49?).

Censory roku 50-49 byli Ap. Claudius Pulcher, cos. 54, a L. Calpurnius Piso Caesoninus, cos. 58, a vyhnali prý ze senátu řadu mužů, kteří tam nenáleželi (počty a důvody neznáme). Cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus zahájil rekonstrukci basiliky na Foru, stavby svého předka, basilica Aemilia (viz rok 179). Ponechal z ní jen sloupořadí a stala se nejnákladnější veřejnou budovou republikánského Říma. C. Iulius Caesar mu na ni věnoval (gallské války byly velmi lukrativní podnik) 1500 talentů neboli devět milionů séstertiů; zároveň si tak zajistil v domácí politice jeho neutralitu. Zasvětil ji roku 34 konsulův syn Paullus Aemilius Lepidus (cos. suff.), ale již o dvacet let později do základů vyhořela. Rodina ji obnovila, tentokrát s významným přispěním Augustovým, srov. rok 14.

Kolem roku 50 se narodil Iuba II., řecky Iobás, král v Mauretánii, historik a spisovatel, syn Iúby I., krále Numidie. Iuba II. zemřel roku 23 našeho letopočtu. V téže době se narodil Sex. Propertius, elegický básník z Assissia, srov. rok 64, 55 a 8 (zemřel někdy mezi lety 16 až 2).

V červnu zemřel řečník a optimátský politik Q. Hortensius Hortalus (ročník 114), o smrti jeho stejnojmenného syna viz rok 42. Kolem roku 50 zemřel lékař Asklepiadés z Bíthýnie, narozený někdy kolem roku 130. Byl zakladatelem samostatné lékařské školy. Jeho žák Themisón z Láodikeie v Syrii založil později novou lékařskou školu zvanou methodická.

V prvním století žili:

• historik Apollodóros z Artemity v Apollóniatidě v Mesopotamii, autor nedochovaných dějin Parthů a baktrijských Hellénů,

• architekt Androníkos z makedonské Kyrrhy, stavitel Věže větrů v Athénách a slunečních hodin na Ténu,

• stoický filosof Antipatros z Tyru, učitel mimo jiného M. Porcia Catona Utického,

• Apollónios z Kitia, medik empirické školy, autor lékařských spisů,

• Filoxenos z Alexandreie, gramatik, etymolog a komentátor,

• gramatik Tryfón z Alexandreie, žijící v Římě,

• L. Voltacilius Pitholaus, propuštěnec a učitel řečnictví v Římě, autor historického díla; byl učitelem mimo jiné Pompeiovým,

• Cn. Tremellius Scrofa, praetor roku 58, roku 52 nebo 51 správce Makedonie (Kréty), autor didaktických spisů,

• Etrusk Santra, filolog a autor životopisů,

• Sinnius Capito, filolog a učenec, citovaný pozdějšími grammatiky, 

• otrok Staberius Eros, který přišel do Říma se Sullou, filolog a učitel, jehož žáky byli mj. Cassius a Brutus,

• básník Sueius, přítel Varrona Reatina,

• Tanusius Geminus, proticaesarovský historik,

• Vitruvius Pollio, autor proslulého a zachovaného spisu o architektuře,

• Publilius Syrus, propuštěnec, snad rodák z Antiocheie, herec a autor mímů, viz o něm rok 46, 

• Rabirius a C. Amafinius byli prvními epikúriky, kteří psali latinsky,

• Aurelius Opillius či Opillus, filolog a učitel řečnictví v Římě a ve Smyrně,

• L. Cornelius Balbus z Gád/Gádeir v Hispániích, nejdříve pompejovec, pak caesarovec, autor Caesarova životopisu a deníků, efemeris, viz rok 56, 

• Cornelius Severus, básník historických epů, přítel Ovidiův,

• A. Furius Antias, epický básník pocházející z Antia, přítel Q. Lutatia Catula, cos. 102, autora spisu o svých válkách s Germány a podle této předlohy asi Furius složil epos Annales, který se prý stal v mnohém vzorem Vergiliovým k Aeneidě, 

• M. Furius Bibaculus, neóterický básník z Cremony, narozený roku 103, žádná přízeň s předešlým, autor nedochovaného spisu Lucubrationes/"Noční studia" a též epigrammů proti Caesarovi a Octaviánovi,

• L. Lucceius, praetor roku 67 a 60, historik, viz rok 57, 

• autor atellány Novius,

• životopisec Caesarův a Scipiona Africana C. Oppius, osobní přítel a nejbližší rádce Caesarův a Octaviánův v Římě,

• L. Orbilius Pupillus, učitel řečnictví a filolog,

• M. Pompilius Andronicus, učitel, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, žil v Kumách,

• Q. Aelius Tubero, právník a historik, původně pompéjovec, pak oddán Caesarovi, roku 46 žalobce Q. Ligaria (viz rok 48) a když neuspěl, jako žák A. Ofilia se věnoval právům jen akademicky a jeho často citované Annály obsahovaly nejméně čtrnáct knih, otec stejnojmenného konsula roku 11 (ten literárně činný nebyl),   

• C. Albucius Silus, advokát, rhétor a učitel řečnictví,

• L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus, rozený v Athénách, po roce 86 přišel jako otrok asi M. Ateia do Říma, žák řečníka a grammatika M. Antonia Gniphona a Laelia Herma; založil vlastní řečnickou školu, polyhistórský autor Miscellaneí/Hylé, excert osmi set knih, historického breviaria/dějin Říma ve zkratce a spisku s titulem Zda miloval Aenéas Dídu/An amáverit Dídun Aenéas,

• Attius Labeo, který přeložil homérské zpěvy do latiny.

V první polovině prvního století působili:

• Q. Claudius Quadrigarius, annalista,

• jediný známý římský básník mímiambů Cn. Matius,

• L. Pomponius Bononiensis, autor atellán,

• historik L. Procilius.

Kolem poloviny posledního století před naším letopočtem byli činí:

• Agésandros či Hagésandros z Rhodu, sochař, s Polydórem a Athénodórem z Rhodu autor Láokoónta (tzv. rhodská škola),

• Tyrannión starší, gramatik a filolog, žijící v Římě, přítel Ciceronův; měl velký vliv na římské gramatiky, mj. zařadil slovesa a podstatná jména do čtyř skupin,

• právník a učenec M. Antistius Labeo, který zemřel kolem roku 10+. Se čtyřmi sty tituly byl nejplodnějším latinsky píšícím autorem starého věku; už ho nikdo nepřekonal, srov. plodnost Epikúrovu z autorů hellénských. Dochováno z nich zůstaly jen citace. Antistius byl stejně jako jeho ideologický oponent C. Ateius Capito, cos. suff. 5+ (viz rok 22) byl žákem právníka A. Ofilia a právního znalce Ser. Sulpicia Rufa, cos. 51: první se vedle Procula, snad jeho nástupce, pokládá za zakladatele právní školy proculské, druhý sabinské/cassiovské, která dostala jméno po Masuriovi Sabinovi, jehož do rytířského stavu povýšil Tiberius, popřípadě po jeho žáku C. Cassiovi Longinovi, viz dále rok 148+. Na rozdíl od sabinovců Antistius a proculovci neschvalovali principát (Antistius odmítl poctu cos. suff.). Ačkoli to byli autoři velmi plodní, spisy nikoho z nich se nedochovaly. 

Ve druhé polovině posledního století tvořili:

• Ísidóros z Charakény, autor většího geografického spisu, popř. o říši Parthů, jehož součástí byl dochovaný popis trasy se zastávkami stathmoi/mansiones ze Zeugmatu podél Eufrátu do Seleukeie Tigridské a přes Médii, Hyrkánii a Arii do Arachósie a její tehdejší métropole Alexandropole. 

• básnířka Sulpicia, dcera konsula roku 51 a znalce práv Ser. Sulpicia Rufa; její elegie jsou jedinými verši zachovanými z pera Římanky,

• Ainésidémos z Knóssu, pyrrhonický skeptik, přítel pompejána L. Aelia Tuberona, jenž byl Ciceronovým přítelem a otcem Q. Aelia Tuberona, cos. 11 (srov. výše).

• autor kuchařky C. Matius, shodný asi s přítelem Caesarovým a Ciceronovým.

• vrstevníkem Ciceronovým byl Gavius Bassus (celé jméno neznáme), grammatik a etymolog, autor nedochovaného spisu O původu pojmů/de origine vocabulorum.