052

 

************************************************************

52.

Ol. 182, 1

Anthestión z Argu

260 SE

196 AE

Lýsandros

a. u. c. 702

Cn. Pompeius Magnus III. (do srpna sám) a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (až od srpna)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Aemilius Lepidus, M. Valerius Messala Niger a Ser. Sulpicius Rufus

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Marión z Alexandreie jako pátý borec po Hérákleovi v palé a pankratiu současně. T. r. zasáhl blesk Diovu sochu v Olympii, zda o hrách nebo mimo ně, známo není, stejně jako rozsah škod.  

V Illyrii vyplenili Iapodové město Tergestu, dnešní Triest/Terst, v době, kdy Caesar, do jehož kompetence Illyrie spadala, ležel před Alesií. Byla to první podobná událost od vpádu Kimbrů do severní Itálie, viz rok 101. 

Parthové vpadli v září pod Osakem, který velel za Oródova nezletilého syna Pakora, nominálního vůdce výpravy za Eufrát, do Syrie a zemi plenili: mstili se za Crassovu válku roku 53. Přiblížili se Antiocheji, kde byli odraženi C. Cassiem Longinem, zachráncem římské moci v Orientu po katastrofě Crassově, jehož byl quaestorem. Byli prý počtem slabí a bez vůdce, snad iniciativa velmože, jemuž připadla správa přiléhajícího kraje.

Nový správce Syrie, konsulár M. Calpurnius Bibulus, dorazil do Antiocheie v říjnu. Cassiova vítězství si Bibulus v hlášeních senátu přivlastnil a dostal za to v Římě poctu dvacetidenních díkůvzdání, viz rok následující.

V Galilaji C. Cassius za svého syrského působení porazil přívržence Aristobúlovy vedoucí stále guerrillovou válku s Ióannem (srov. rok 55). Přes Tyros se objevil v Palaistíně a dobyl Taríchaie, zotročil prý tu na třicet tisíc Židů (lokalita je jinak vedena jako kómé/ves). Popravil jejich vůdce Peitholáa, který roku 55 přešel od iúdského krále Ióanna Hyrkana II. a Antipatra z Idúmaie k Aristobúlovi II. Peitholáovu smrt radil Antipatros odstraněn, viz dále rok 49. Z Někdy po těchto událostech se oženil Antipatros se vznešenou Arabkou jménem Kypros n. Kypris, viz k tomu roku 65, a jedním z jejich dětí byl král Héródés. Odkud Kypros pocházela, známo není. Z Galilaie se Cassius vrátil do Syrie proti Parthům. 

V Edesse předali po roce Parthové vládu místnímu arabskému dynastovi Ma'nú II. Alláhá, tj. Bůh, který pak vládl do roku 34: Orrhoéné si tedy udržela svou autonomii. V jakém byl vztahu k Abgarovi II., nevíme (syn?), stejně jako neznáme průběh jeho vlády ani důvod, proč měl takovou přezdívku.

V Kappadokii násilně zemřel král Ariobarzánés II. Filopatór, podrobnosti se nedochovaly (vládl od roku 62). Palácového protiřímského převratu se pravděpodobně účastnila též jeho manželka Athénáis Filostorgos/"Miloučká", viz o ní u roku 82; Cicero o ní psal, že vyhnala z paláce lidi zjevně prořímské, viz ale rok následující. Kappadocké události asi souvisejí s Crassovou mesopotamskou katastrofou a s případnými parthskými očekávaními. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho syn Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios (vládl do roku 42/41).

Ariobarzánés II. byl uměnímilovný člověk a dal mimo jiné obnovit první zastřešenou divadelní scénu světa Ódeion v Athénách, postavené po roce 445 za Periklea a roku 86 zničené Aristiónem či Sullou. Obnovu stavby řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos, pokud to nebyli finančníci či jinak zainteresovaní podnikatelé, což z jejich zachovaného nápisu na počest krále a jeho manželky Athénáidy není jasné. 

Zanechal po sobě velké dluhy a jeho hlavními věřiteli byli Cn. Pompeius a caesarovrah M. Iunius Brutus. Na splácení dluhů měl vydávat Ariobarzánés III. měsíčně (!) 33 talenty, což nestačilo ani na úroky. Tvrději naléhal především Brutus, který půjčoval na vysoký úrok i jiným provinciálům a za občanské války brutálně vyssával z východních provincií peníze. O hořkém osudu Ariobarzána III. viz rok 42. 

V Galliích vypuklo v zimě zkraje tohoto roku nové povstání Keltů. V souvislosti s vraždou P. Clodia, viz zde níže, a rozsáhlými odvody v Itálii prováděnými Caesarem, Keltové usoudili, že Římané mají svých domácích problémů dost a že Caesar, v té době konal odvody v Itálii, se nebude moci věnovat armádě v Gallii, nejdivočejší z těch, kterým musel Caesar čelit.

Keltští velmožové se usnesli, že signálem k všeobecnému povstání bude akce Carnutů. V určený den vůdcové Carnutů Cotuatus/Gutruatus a Conconnetodumnus dali zrána povraždit všechny římské obchodníky usazené v Cenabu, majetky byly rozkradeny. Mezi zavražděnými byl rytíř C. Fufius Cita, který měl na starosti armádní zásobování obilím. 

Zpráva o pogromu přeskočila k Arvernům, kteří však v odboji nebyli jedné mysli. Na revoluci pracoval Vercigentorix, syn Celtillův, kterého Keltové zahubili v jakýchsi interních třenicích, ostatní velmoži v čele s Vercingetorigovým strýcem Gobannitionem se do války pouštět nechtěli a rebela vyhnali z Gergovie, svého sídelního oppida.

Vercingetorix dal dohromady mezi venkovskými Arverny lidi ochotné válčit s Římem, vrátil se a své domácí soky z Gergovie exuloval. Začal se jmenovat králem a za spojence získal Senony, Parisie, Pictony, Cadurky, Turony, Aulerky, Lemoviky, Andy a všechny nárůdky při Oceánu. Keltové se navzájem pojistili vzájemnými rukojmími, sám Vercingetorix vládl pevnou rukou, tresty vůči opovážlivcům, kteří řekli, že nepůjdou do války, používal kruté, včetně uříznutí uší, vyražení oka, mučidla a upálení. 

Snad do této doby, kdy Caesar byl ještě v Gallii Předalpské, spadá podivný krok jeho zástupce u legií T. Labiena. Dozvěděl se o zradě Commia Atrebatského, do té doby římského spojence, jednoho z největších mužů Gallie této doby. Labienus se rozhodl Commia zlikvidovat atentátem. Tribun C. Volusenus Quadratus jel na schůzku s Atrebatem s vybranou skupinou centurionů a jeden z nich při podávání rukou Volusena a Commia ťal Kelta do hlavy. Mysleli si všichni, že atentát se zdařil, Commius však ránu přežil a po několika měsících pokračoval ve válce s Římany. Prý už nikdy nepřišel nikomu z Římanů na oči, viz jeho účast v bojích u Alesie zde níže, rok následující a 42+, o jeho dynastii v Británii viz rok 54.

Třebaže ani nyní protiřímský odboj nezasáhl celou dobývanou zemi, byl to nejrozsáhlejší pokus, jak zabránit Římanům v okupaci gallských zemí. Lucterius z Cadurků vytáhl k Rutenům, aby je získal pro válku s Římem. Sám se vypravil k Biturigům, kterým se však nepodařilo získat na svou stranu Haedue. Lucterius získal vzápětí Nitiobrogy a Gabaly na arvernskou stranu a se spojenými silami táhl na římskou Narbónu, kam už dorazil Caesar, který opatřil okolní kraj silnými posádkami.

Když Biturigové nedostali pomoc od Haeduů, o níž žádali, přidali se k Lucteriovi a odboji. Ten nicméně dál proti Narbónu na jihu netáhl. Král Nitiobrogů Teutomatus, syn Ollovicónův, který byl římským senátem poctěn titulem "přítele" (sc. národa římského), se připojil k Vercingetorigově armádě se svými jízdními oddíly až po pádu Avarika. 

Caesarovy čerstvě odvedené oddíly se vydaly v zimě přes zasněžené pohoří Cebenna/dn. Cévennes k Helvetiům, národu sousedícímu s Arverny; sněhu prý bylo na šest stop/1,80 metru. Dal plenit část arvernského území a pospíchal přes Viennu přes kraj Haeduů na sever k Lingonům, kde přezimovaly dvě legie. Vercigentorix oblehl Gorgobinu, sídelní oppidum Boiů, usazených před lety Caesarem na území Haeduů, viz rok 58. Caesar sem táhl na pomoc, cestou se po třídenním obléhání zmocnil senonského oppida Vellaunoduna, dva dny na to se v noci zmocnil Cenaba při Ligeru, když Keltové prchali přes řeku; oppidum dal vojákům v plen.

Tím se dostaly legie na území Biturigů. Noviodunum se vzdalo za podmínky, že vydá zbraně, koně a rukojmí. Když však Biturigové spatřili v dáli Vercingetorigovu jízdu, zase zavřeli brány a chystali se k boji. Caesar poslal proti Keltům svou jízdu se čtyřmi sty Germány, kteří povstalce zahnali, na to se Noviodunští vzdali podruhé. Odtud pokračovali Římané na dobře opevněné Avaricum. Vercingetorix na to ukončil obléhání Gorgobiny. 

Po těchto nezdarech změnil Vercingetorix taktiku. Dal v celém kraji, kam by mohla až dorazit římská jízda, vypálit dvacet biturižských oppid a osad, aby se nepřítel nedostal k proviantu. Sídelní biturižské oppidum Avaricum z opatření po prosbách obyvatel vyňal a povstalci se rozhodli ho bránit. Když ho Caesar oblehl, jeho vojáci srdnatě snášeli nouzi a špatné počasí: spojenečtí Boiové sami neměli, Haeduové dodávky odkládali, okolí bylo vypáleno. 

Vercingetorix poslal na pomoc oppidu deset tisíc mužů, s celou svou silou proti Římanům před městem nenastoupil. Avaricum padlo ke konci zimy po několika dnech soustavného útoku a za použití obléhací věže za mrazu a prudkého deště a ze čtyřiceti tisíc obyvatel uniklo pouze osm set bojovníků, ostatní byli zjevně Římany pobiti včetně všech civilistů. V Avariku bylo dosti proviantu pro vyhladovělé legie a Caesar tu zůstal do začátku jara, "dokud samotným počasím nebyl zavolán do války/cum ipso anni tempore ad gerendum bellum vocaretur

Tehdy se musel věnovat situaci u Haeduů. Jejich vůdcové se rozhádali, náhle měli dva nejvyšší své na rok volené úředníky s královskými pravomocemi, vergobrety. Caesar se vypravil k Haeduům osobně a účastnil se národního sněmu v Decetii. Haedujská zvyklost zakazovala volit vergobretem muže z jedné rodiny, pokud předcházející vykonavatel úřadu ještě žil. Poněvadž loňským vergobretem byl Valetiacus ze starého veleváženého rodu, nemohl být letošním jeho bratr Cotus, jeden z dvojice vedoucí spor. Vergobretem potvrdil Cotova soka Conlictolitava, mladíka vznešeného rodu, řádně jinak voleného na tento rok. 

Na jaře táhlo šest legií s Caesarem podél Elaveru k jihu na arvernskou Gergovii, před níž se s armádou povstalců rozložil též Vercingetorix. Mezitím se však dal u Haeduů nevděčný Convictolitavis od Arvernů uplatit, Caesar si to myslel, a spikl se proti Římanům. Convictolitavis vyslal Římanům na pomoc deset tisíc mužů pod mladým velmožem Litavikkem, se svými bratry účastníkem konjurace. Když se blížili ke Gergovii, Litaviccus svým lidem namluvil, že Římané zavraždili jejich oblíbené mladé předáky Viridomara a Eporedoriga, aby je dostal na stranu spiknutí; dal přitom povraždit římské obchodníky, kteří Haeduje doprovázeli. Rozsah obětí haedujského puče neznáme. 

Eporedorix v noci unikl a prozradí vše Caesarovi, lež o zabití Eporedoriga a Viridomara se u Gergovie provalila, a spiklenci se svými klienty unikli ke Vercingetorigovi a pak zpět domů. Haeduové doma zprvu po Litavikkově zprávě přepadli římské obchodníky ve svém okolí, rozkradli jejich majetky, vraždili a zotročovali je. Když dorazila zpráva, že se haedujští bojovníci drží Caesara, hbitě se Keltové omlouvali, dávali vše do pořádku a zabavili majetky Litavikkovy a jeho bratrů.  

Pod hradištěm Gergovií nebyli Římané úspěšní. Přes vyhranou bitvu před hradbami, kdy dobyli tři keltská ležení a div že nezajali Teutomata, krále Nitiobrogů, nepodařilo se jim oppida spontánně dobýt, což ani Caesar neplánoval, chtěl jen zahnat Vercingetorigovy Kelty před hradbami, ale velká část vojska jeho rozkazy neslyšela. Obával se, že by se mohl ocitnout uprostřed všeobecné keltské revolty Za značných ztrát, nezvěstných zůstalo sedm set legionářů, se museli z boje o hradby stáhnout a Caesar nakonec od Gergovie odtáhl směrem k Haeduům.

Po Litavikkovi nyní završili zradu Viridomarus a Eporedorix, kteří se svými jezdci přepadli haedujské hradiště Noviodunum na Ligeru, kam Caesar shromažďoval keltská rukojmí, měl tu týl, peníze a koně pro válku svezené sem z Hispánií a Itálie.

Haeduové povraždili stráže, římské občany, zničili hradiště a co nemohli odnést, spálili (o osudu haedujských velmožů není nic známo). Rukojmí z celé Gallie předali Haeduové do Bibracte, kde pobýval Litaviccus s vergobretem Convictolitavem. 

Caesar se v době, kdy řeky byly ještě plné vody z tajících sněhů, přesunul s legiemi přes Liger na sever k Senonům. Legát T. Labienus, velící čtyřem legiím v Agedinku, se někdy ve stejné době zmocnil senonského Metloseda/Metioseda naproti Lutetii, sídla Parisiů na ostrově Sequany, proti nimž se vypravil ze zimovišť.

Oddíly Parisiů s posilami řídil Aulerk Camulogenus. Parisiové nejprve před příchodem Římanů spálili své středisko Lutetii a strhli mosty, pak podlehli v bitvě na Sequaně, Camulogenus padl a Keltové rozprášeni; počet padlých se nedochoval. Labienus se vrátil k jihu do Agedinka a pak se připojil na území Lingonů k legiím Caesarovým. Do války se tehdy proti Římu vypravili i Bellovakové. 

Do Bibracte byl svolán národní kongres Keltů, kde se delegáti sice pohádali o vrchní velení, o což usilovali Haeduové, ale nakonec potvrdili Vercingetoriga za svého vůdce/"imperator" a Haeduové Eporedorix a Viridomarus se mu podvolili. Získat Allobrogy se Keltům nepodařilo, a to ani silou. Jednání neobeslali Remové, Treverové a Lingonové a drželi se neutrality. Vercingetorix disponoval patnáctitisícovou jízdou, které nakázal bránit Římanům v zásobování, ale nepouštět se s nimi do bitev.

Haeduové se Segusiavy, svými jižními sousedy, vpadli pod Viridomarem v počtu deseti tisíc pěších vojáků a osmi set jezdců na území Allobrogů, římských spojenců v Narbonské Gallii. Na západní straně provincie vyslal Gabaly s nejbližšími z Arvernů proti Helviům a Ruteny s Cadurky poslal plenit zemi Volků Areocomiků. Provincii bránil legát L. Iulius Caesar, cos. 64, bratranec triumvirův, jehož 22 kohort bylo rozmístěných jako posádky po celém kraji (legii tvořilo deset kohort, tehdy c. pět set legionářů). Helviové se s útočníky pustili do boje, byli zahnáni a jejich kníže C. Valerius Domnotaurus zabito. Ukryli se pak za opevnění svých oppid, Allobrogové své hranice na Rhodanu uhájili.

Římané si vyžádali pomoc od spojeneckých zarýnských Germánů a když jejich lehkooděnci a jezdci dorazili, dostali koně lepší pro boj, než ty, na kterých přijeli. Caesar pak přes území Lingonů táhl k jihu směrem k Sequanům a na provincii. Kdesi v hraničním kraji lingonském na horní Sequaně došlo k jezdecké i pěší bitvě porazili a zmasakrovali Římané se svými spojenci Kelty; počty neznáme. Zajali mimo jiné Eporedoriga, vůdce Haeduů ve válce se Sequany vedené před příchodem Caesara do Gallie (jiný od bratra Viridomarova), Cota, velitele haedujské jízdy a sesazeného vergobreta, a Cavarilla, velitele haedujské pěchoty; o jejich osudu není dále nic známo.  

Vercingetorix se stáhl se svými jižněji k Alesii, oppidu Mandubiů. Caesar ho v pozdním létě následoval, když cestou legie ještě téhož dne pobili tři tisíce nepřátel. Následujícího dne zahájili Římané oblehání Alesie s Vercingetorigem ve zdech. Oppidum obklopili dvěma příkopy, náspem a valem vysokým dvanáct stop/čtyřmetrovým s 23 strážními pevnůstkami, to vše o obvodu deseti tisíc dvoukroků/passus, tedy téměř patnáct kilometrů. Než bylo římské obklíčení dokončeno, odeslal Vercingetorix všechny své jezdce z ležení a oppida pryč a po spojeneckých obcích nakázal poslat k Alesii co nejvíce mužů; proviantu bylo ve městě na třicet dnů. 

Keltů ve městě prý bylo osmdesát tisíc (?), Římanů dvanáct legií, až sedmdesát tisíc legionářů se spojenci, jejichž počet neznáme. Obléhatele zvenčí oblehli Keltové, kteří přitáhli obleženým na pomoc a proti nim vybudovali Římané druhý val a bojovali na dvou frontách: na druhé prý stálo na 250 tisíc bojovných Keltů pěších a osm tisíc jízdních (?), podle jmenného seznamu Caesarova galerie celé Gallie [podle jiných údajů bylo Keltů v Alesii 170 tisíc a Caesarových obléhatelů tři sta tisíc]. Velení u keltské hotovosti měli Commius Atrebátský, jemuž předtím tolik Římané prokazovali pozornosti, dokud šťastně nepřežil atentát, viz zde výše, sourozenci Viridomarus a Eporedorix Haedujští, Vercassivellaunus Arvernský, Vercingetorigově příbuznému (byl pak lapen na útěku po poslední boji před Alesií, v kterémpadl též vůdce a kníže Lemoviků Sedullus).

Vercingetorix se potřeboval zbavit hladových krků, tak vypustil ženy a děti z bran. Caesar však přikázal nepřijmout je. Za nesmírně obtížné situace Caesar porazil dvakrát své obléhatele a zahnal, odrazil i koordinovaný výpad obléhaných. Padlo 45 tisíc Keltů a téměř osm tisíc Římanů. V bezvýchodné situaci se Vercingetorix (snad v září) Caesarovi vzdal; byl popraven, a s ním zřejmě další vůdcové, o jejichž osudech nic nevíme, v Římě uškrcením až roku 46 po Caesarově triumfu. 

O plenění města není zpráv. Každý legionář dostal od Caesara po jednom zajatci do otroctví, Haeduům a Arvernům jich však dvacet tisíc vrátil a vzal od nich velké množství rukojmí. Haeduje vzal vítěz znovu na milost, to už potřetí, a přezimoval s přerušením, viz rok následující, osobně v Bibractu, legie rozmístil po celé východní části Gallie od belgických Ambivaretů a Remů po Haeduje. V Římě senát odhlasoval dvacetidenní díkůvzdání/dierum viginti supplicatio redditur

V Římě byl Cn. Pompeius Magnus sám konsulem v úřadu až do srpna; zvolen/jmenován byl 25. února interkalárního interregem Ser. Sulpiciem Rufem, tedy po Clodiově vraždě a milonovských nepokojích. Na jeho návrh senátním usnesením už o dva dny později zostřeny zákony o předvolební korupci/de ambitu a proti pouličním násilnostem/de vi zakazující nošení zbraní po Městě a ustavující zvláštní soudy na obvinění z násilností. 

Podle jím potvrzeného zákona dekretovaného senátem už roku 54, lex Pompeia de provinciis, měli úředníci odcházet do provincií až pět let po uplynutí jejich úřadu v Římě a nikoli bezprostředně po uplynutí úřední doby, jak bylo zvykem. Sám ale dostal od senátu povoleno spravovat "své" hispánské provincie a Afriku další čtyři roky, srov. rok 55, a na udržování vojska jeden tisíc talentů ročně. Ani tentokrát však z Itálie neodešel. Pompeiovým quaestorem v posici propraetora spravoval Zadní Hispánii Q. Cassius Longinus, podle všeho bratr známějšího C. Cassia. O jeho vztazích s provinciály viz rok 47. 

Ačkoli Pompeius veřejně prohlašoval, že proti Caesarovi nic nemá a že by šanci dostat měl, byl zákon zřetelně namířen proti Caesarovi, ucházejícímu se na dálku o konsulát a přitom chtěl zůstat v Galliích a pokračovat v pacifikaci Keltů. Znamenal další krok do občanské války. Mezeru museli z počátku vyplnit starší konsulárové, mimo jiné Cicero, cos. 63, jehož čekala cesta do Kilikie. • Zákon byl respektován jen do Pompeiova útěku z Itálie před Caesarem o tři roky později. Caesar jiným zákonem z roku 46 omezoval úřední dobu praetorských správců provincií na rok, konsulárů na roky dva. 

Na Prvního ledna připadl t. r. tržní den, núndinae/"devítidenní", z našeho hlediska osmidenní cyklus. Úkaz byl Římany vykládán jako znamení neblahé. Za povšimnutí stojí, že v této době už římský kalendář předbíhal značně realitu pozdějšího juliánského, takže události z kraje t. r. patří vlastně ještě do roku 53.  

Teprve na poslední třetinu roku dostal Pompeius za kolegu v konsulátu Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, jehož dceru Cornelii Metellu, vdovu po P. Liciniovi Crassovi, si t. r. vzal za svou (v pořadí pátou) ženu; viz o ní roku 48. O vztahu zetě s tchánem bylo zaznamenáno, že Scipio Nasica byl mezi lidmi žalovanými pro korupci. Pompeius pozval k sobě všech 360 porotních soudců a požádal je o "pomoc". Když o akci uslyšel žalobce C. Memmius, který byl krátce předtím sám odsouzen za ambitus, vzal svou žalobu zpět; podle druhé verse se tak stalo až po Pompeiově vystoupení na foru. Senátoři a Pompeius prý chodili před tímto rozhodnutím v černém...

Hanebně se zachoval ke svému bývalému quaestorovi z mithridátovské války, oddanému P. Plautiu Hypsaeovi, praetoru snad roku 55, srov. o něm roku 70. Žalován Milonem za volební podvody, když se roku 53 ucházel o konsulát, vrhl se Pompeiovi, který šel z lázně k obědu, k nohám, objal mu kolena a prosil o pomoc: Magnus se nezastavil a jen prohodil, že jediné, čeho tímto gestem dokáže, je, že mu ten oběd zkazí/diaftheirein to deipnon auton, allo de méden perainein. Hypsaeus byl volebním soupeřem Milonovým a Scipiona Nasiky a proti nim bylo osobní přátelství v Pompeiových očích slabým motivem. 

Dne 18. ledna pozdě odpoledne byl v asi náhodném setkání dvou římských démagógů na Appiově silnici/via Appia u Bovill tlupou optimáta T. Annia Milona (c. 43) zavražděn populár P. Clodius Pulcher (c. 40), mezi Římany značně oblíbený. Oba se ucházeli o nejvyšší úřady, viz rok předešlý. Zprvu byl v potyčce s Milonovými gladiátory, jmenováni byli později z nich Eudamus a Birria, druhým z nich bodnut do ramene, možná že Milonem osobně. Odnesli ho k ošetření do blízkého hostince/pandokeion.

Když si však Milo uvědomil, že by přišla Clodiova pomsta, kdyby přežil, dal ho předákem svých otroků/antesígnánus servórum M. Saufeiem vynést, ubodat a obrat umírajícího o prsten; smrtelnou ránu podle všeho zasadil otrok Galata. Zastat se Clodia nemohl nikdo, neboť jeho lidé byli buď v počtu jedenácti zabiti nebo na útěku, z milonovců byli jen dva zraněni. Tělo nechali vrazi ležet na silnici a do Říma ho dopravil senátor Sex. Teidius, který se tudy vracel z venkova do Města. Milo pokračoval do Albana, kde v Clodiově ville měl stejnojmenného syna v chlapeckém věku. Dal před ním vyslýchat sluhu Halicora a rozsekal ho při tom úd po údu/ut eum articulatim consecaret, správce villy a dva další otroky dal uškrtit. 

Annius Milo byl pak v procesu neúspěšně hájen svým (a Pompeiovým) politickým spojencem M. Tulliem Ciceronem a musel odejít do exilu do Massalie. Tím skončila pouliční guerrilla mezi milonovci a clodiovci vedená od roku 57 (viz tam). Počty obětí jejich dlouhých bojů vyčísleny nebyly. 

Clodiovo tělo na popud tribunů lidu T. Munatia Planka Bursy a Q. Pompeia Rufa, jeho přítele, druhého dne spálili příznivci vedení Clodiovým tajemníkem a vůdcem jeho band Sex. Cloeliem na nahromaděných lavicích Hostiliovy kurie, curia Hostilia, kde se tradičně scházel senát. Budova při tom vyhořela také. Populárům byla tak jako tak symbolem triumfu optimátů, neboť ji zgruntu přestavěl L. Cornelius Sulla; viz o ní v indexu. 

S ní lehla popelem též basilica Porcia, upomínající populáry na další z optimátských rodů, jejichž soudobým představitelem byl konservativec M. Porcius Cato (neuspěl s pokusem stát se konsulem na rok následující). Oba tribunové byli ihned po složení úřadu obžalováni z hecování/de vi. Přes Pompeiovu podporu, neboť patřili do jeho tábora (u soudu přečetl chvalořeč na Munatia Planka, třebaže sám dával uzákonit, aby se takové projevy o obžalovaných u soudů nevedly), byli odsouzeni do vyhnanství. Jak dopadli vlastní aktéři vyprovokovaného konfliktu u Bovill, otroci a gladiátoři, známo není, podle všeho unikli bez postihu.

Zaznamenáno ale bylo, že dvanáct nejaktivnějších z nich Milo propustil na svobodu, neboť tušil, co přijde. Dva Clodiovi synovci, oba se shodným jménem Ap. Claudius Pulcher, synové Clodiova bratra C. Claudia Pulchra, totiž žádali, aby jim bylo vydáno Milonovo služebnictvo k výslechu (rozumí se: na mučidlech). U propuštěnců tento postup nepřipadal v úvahu.  

Clodiovský dav napadl po pohřbu dům interrega M. Aemilia Lepida, který poničil, a Milonův, odkud byl zahnán lukostřelbou. Když se Milo 20. ledna vrátil do Říma, dal s pomocí tribuna lidu M. Caelia uplatit hodně lidí z venkova a přivést na forum, prý tisícovkou na muže, aby měl publikum pro svou veřejnou obhajobu. Zatímco řečnil, vtrhli na forum ostatní z tribunů s davem clodiovců i lidí nezúčastněných a začali pobíjet všechny na potkání, milonovce nemilonovce.

Následovaly dny plné násilností, vražd, loupeží, požárů, došlo na kamenování; počty obětí historie ani zde neuchovala. V této atmosféře volali tribunové lidu C. Sallustius Crispus, velký caesarián a budoucí historik, s Q. Pompeiem Rufem, aby byl Milo postaven před soud. Sallustiova angažovanost měla zjevný důvod. Budoucí moralista byl t. r. Milonem dopaden při nevěře, jméno ženy neznáme, seřezán řemeny a propuštěn až po zaplacení pokuty, výši také neznáme.  

Po krvavých nepokojích v Římě usnesl se senát s podporou interrega a tribunů lidu, aby se Pompeius postaral o bezpečí státu/Pompeius daret operam, ne quid res publica detrimenti caperet. Následovaly v Itálii odvody a proces s Milonem dal Pompeius obestavit ještě za tmy vojáky, aby v Římě rozděleném na dva tábory nedošlo k dalším násilnostem. 

Milonovů proces začal 4. dubna slyšením svědků a přerušen pro hluk páchaný clodiovci. Cicero stavěl obhajobu 7. dubna v Saturnově chrámu na skutečnosti, že Milo musel do svého rodného Lanuvia, kde byl diktátorem/nejvyšším úředníkem, vykonat předepsané bohoslužby, a že Clodius o tom věděl: zatímco Milo cestoval vozem s manželkou Faustou, dcerou diktátora L. Cornelia Sully, a s veškerým doprovodem o více než třech stech služebnících a horou zavazadel, Clodius se vypravil koňmo pouze se 26 muži nijak cestovně nevybaven, třebaže jeho cestování proslulo pompou. Nastrojil Milonovi se svými muži léčku, tak to vykládal advokát. Veřejně prý zavražděný prohlašoval, "že konsulát Milonovi vzít nemůže, život ale že ano/cónsulátum Milóní éripí nón posse, vitam posse". Cicero též neopomněl připomenout, že Helléni své tyrannobijce/tyrannoktonoi uctívali... 

Advokát Cicero byl z toho nervosní a jeho vystoupení nebylo dobré, chvěl se po těle a v řeči zadrhával/kradainomenos to sóma kai tén foném epechomenos, prý zcela tentokrát vyhořel. Bylo o něm známo, že i před jinými vystoupeními trpěl trémou a nespavostí. Následujícího dne byl Milo ještě uznán vinným za volební korupci, žalobcem byl opět Ap. Claudius Pulcher. Milo musel do exilu, majetek byl rozprodán v aukci (o nabyvateli domu viz roku 19). O situaci jeho manželky Fausty není nic známo. 

M. Saufeius žalovaný ve dvou souvisejících procesech, ač mezi aktéry Clodiovy vraždy, byl osvobozen. Souzen byl jako první na základě čerstvého zákona Pompeiova, viz zde výše, a obhajoval ho Cicero. Saufeiův protějšek mezi clodiovci Sex. Cloelius/Clodius už to štěstí neměl a za to, že donesl tělo zavražděného šéfa do curie a inicioval její požár, byl naprostou většinou hlasů odsouzen. Z vyhnanství se směl vrátit se svolením M. Antonia po Caesarově smrti roku 44. Antonius po milonovských procesech odešel do Gallií jako Caesarův quaestor, cf. rok předešlý.  

Ciceronova řeč, která se z Milonova procesu dochovala, je dílem pozdějším, které sepsal, až se dal dohromady. Poslal ji Milonovi do vyhnanství a ten vtipně odepsal, že je rád, že ji advokát nepřednesl, poněvadž pak by nemusel do Massalie a jíst tolik rybiček; viz o něm dále roku 49sq.

Z právníkovy řeči se uchovalo rčení, že "mezi zbraněmi zákony mlčí/silent enim légés inter arma", což kdosi mnohem později upravil záměnou zákonů za Músy: v Ciceronově případu je pravdou, že během násilností nikdo na právnost nehledí, upravená verse o umění se se skutečností znamenitě míjí, srov. Athény za peloponnéské války.

Kuriosní událostí jistě bylo vystoupení jistého Trebellia Calchy, který o sobě vážně tvrdil, že P. Clodius Pulcher/quam asseveranter se Clodium tulit! a ucházel se o jeho dědictví. U centumvirálního soudu ovšem proti aristokratovým pozůstalým neuspěl.

Římský bulvár měl t. r. hodně co probírat. Asi největším šlágrem bylo povídání o jistém Gemellovi, celé jméno neznáme, ale prý "ze vznešené krve/ingenui sanguinis", který se živil jako poslíček tribunů lidu/tribunitius viator, prací jinak otrockou. Díky svému rodu si ovšem mohl dovolit stýkat se na úrovni. Zřídil ve svém domě bordel/lupanar a jednoho dne pozval k hostině konsula Metella Scipiona Nasiku se všemi tribuny lidu. Nabízel z žen Mucii a Fulvii, které měly vznešené manžele a otce, z mužů jistého Saturnina, stejně urozeného/puer nobilis. Pointa? Přišli...

O ženách se lze domnívat, že Mucia byla dcerou nejvyššího pontifika Q. Mucia Scaevoly a manželkou Cn. Pompeia, viz rok 55, Fulvia byla manželkou Clodiovou, Scribonia Curiona a Antoniovou, viz roky 54sq., Saturninus mohl pocházet z několika rodů.

Hodně probíráno bylo jistě také to, že z chrámu Iova Capitólského zmizelo na dva tisíce liber zlata skladovaného tam od tří staletí z keltské kořisti. 655 kilogramů nemohlo jen tak zmizet přes noc, ale není zpráv o tom, že by kausa byla vyšetřována a vyšetřena.

Jak moc byla pro současníky zajímavá informace, že t. r. se začal z Itálie vyvážet do provincií olivový olej, nelze odhadnout. Pro postižené provinciální výrobce to jistě nebyla zpráva příjemná.