190-193

 

***********************************************************
190. 
Ol. 242,2

501 SE
437 AE
C. Peinários Proklos Agnúsios
a. u. c. 943
Imp. Commodus VI a M. Petronius Sura Septimianus
coss. suff.: L. Septimius Severus I a Appuleius Rufinus
***********************************************************

Commodus poděkoval Búbónským, že se ve shodě s koinem Lyků pustili do boje s briganty/léstai, porazili je, zabili nebo zajali. Proto obdržel Búbón v koinu nyní tři hlasy/koiné búlé tú Lykión ethnús a dostal se tak na úroveň Patar, Xanthu a Myr. Císařův reskript zachován na stéle v sebasteiu, které v poslední fázi své existence obsahovalo čtrnáct soch, posledními podle nápisů byly kultovní podoby Gordianovy, Valentiniana, Cornelie Saloniny a jejího manžela Galliena.

Z Búbónu pochází kolekce několika desítek nedatovaných občanských dekretů a epitafů, snad z éry po roce 150+. Jeden z nich je poctou pro vznešenou a urozenou Artemion, dceru Tróilovu a manželku Nearcha III. (tris), syna Moleseova, kněžka imperiálního kultu. Jiný usnesení dekretovalo sochu a pocty M. Aureliovi Magantovi, který právě zemřel v osmdesáti letech, syna Maganta III. a z rodu lykiarchů. Většina zachovaných jmen jsou hellénská a patří do klanu Tróilů či Moleseů, nom. Molesis.

Bezhlavou mladistvou bronzovou sochu L. Septimia Severa z Búbónu, která se od šedesátých let 20. století ocitla v New Yorku v Metropolitním museu umění, roku 2023 musejníci vrátili do TR, neboť byla označena za ukradenou. Na trhu s uměním byla tehdy ceněna na 25 milionů USD.  

Commodus se po tříleté nepřítomnosti vrátil do Města, srov. rok 187, a spustil mohutnou "commodisací" říše. Přejmenoval Řím na Colonia Lucia Annia Commodiana, nesmrtelná šťastná kolonie celé planety: nápad prý dostal v posteli s Marcií, do níž se zamiloval pro její obraz, na němž znázorňovala Amázonku.

Měsíce v roce dostaly nová jména: Lucius, Aelius, Aurelius, Romanus, Augustus, Commodus, Herculeus, Felix, Pius, Invictus, Exsuperatorius, Amazonius (podle své milenky a vražedkyně Marcie). Legie dostaly název Commodianae, flotila lodí dopravující do Říma obilí Alexandria commodiana togata, senát Senatus commodianus Fortunatus a Římané se z Quiritů stali Commodiany. Nový rok se stal Commodovým dnem, dies Commodianus

Jeho úřední oslovení roku 192 znělo: Imperator Caesar Lucius Aelius Aurelius Commodus Augustus Pius Felix Sarmaticus Germanicus Maximus Britannicus, mírotvůrce na celé Zemi, Nepřemožitelný, římský Hercules, pontifex maximus, držitel tribunských pravomocí po osmnácté, imperátor poosmé, konsul posedmé, otec vlasti zdraví konsuly, praetory, tribuny a šťastný commodiovský senát. Podepisova však úřední dokumenty jako Héráklés, syn Diův.

Přes horlivost tohoto druhu bylo nepřehlédnutelné, že právě za vlády Commodovy přišel všeobecný úpadek říše. Imperátor žil svým světem. Nosíval lví kůži s kyjem, a to i veřejně. Dal odříznout hlavu Colossovu představujícího Sol/Hélia-Slunce, srov. rok 133, a nahradil ji Hérákleovou s vlastními rysy.

Commodus napodoboval s Hérákleem Alexandra Velikého, který se ve svých mesopotamských leženích na konci vlády projížděl se spřežením s kyjem a lví koží na voze. Totéž Makedon dokázal dělat v podobě Hermově v okřídlených sandálech, vystupoval i s atributy Artemidinými, s lukem a toulem. • Po Alexandrovi si Hérákleovu podobu jako první brával při obřadech na sebe Themisón z Kypru, ministr Antiocha II., viz rok 261.  

Commodus se vedle Herculova kultu účastnil slavností Mithrových, Ísidina a Anúbidova kultu, oholil si proto i hlavu, na obřadech Velké Matky bohů/Bellony dokonce donutil sebezohavující se vyznavače, aby si uťali ruku. Když ho zbožnost přešla, sám si vlasy, nabarvené a se zlatým prachem, a vousy zkracoval upalováním, neboť měl strach z holiče.

Jeho sexuální park byl velevyhlášený. Držel si u dvora muže s velkým penisem/pene prominente ultra modum animalium, jemuž proto říkal řecky Osel/Onos. Udělal z něho boháče a jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého imperiálního osobního kultu mimo Řím. K tomu od časů Perennových udržoval syn Marka Filosofa harém tří set souložnic tvořený římskými mátrónami, čili vdanými paními, a děvkami.

K tomu měl tři sta mladíků, jimiž se dával všemi způsoby oblažovat a souložil se svými sestrami, jak sumíroval římský bulvár. Po diktátorově smrti byl o děvčata a chlapce enormní zájem a ekonomicky myslící P. Helvius Pertináx, jeho císařský nástupce, je rozprodal, viz zde níže. 

Dokázal tehdy uspořádat během dvou hodin v Římě třicet dostihů. Senát dal usnést, aby se jeho vláda nazývala Zlatou érou. Rozdával o hrách dary v hodnotě 140 dénáriů na muže a poněvadž mu došly peníze, začal vybírat zvláštní kapitální daně dvou zlatých na Římana a rok. I tyto peníze investoval do her, kostek, gladiátorů a zvířat.

Dal si též postavit zlatou sochu o tisíci librách s býkem a krávou. Jinak však žil, asi si to myslel, nenáročně: během her jedl stejnou stravu jako gladiátoři, za to si dával od gladiátorského fondu vyplácet na den jeden milionů séstertiů. Římským bulvárem kolovalo, že Commodus míchával lidské výkaly/humana stercora do vzácných jídel a osobně to ochutnával. Přitom se však denně sedmkrát až osmkrát koupával a přímo v lázních i jedl.

Hry, jichž byl divákem i historik Cassius Dio, trvaly čtrnáct dnů. Jako gladiátor vystoupil za svůj život v aréně 735krát, z toho za vlády otce 365krát. Jeho návštěvy gladiátorských výcviků i účast na nich byly úředně zapisovány jako veřejná událost; srov. jeho začátky roku 177. Veškeré své zápasnické skutky dával registrovat v úředních vývěskách a mimo jiné tam bylo uvedeno, že 620krát byl poctěn titulem Pálus, prímus secútórum, "Hůl, první z pronásledovatelů" (role při gladiátorských zápasech).

Commodus fandil zeleným a byl členem teamu, sám však nikdy veřejně ve vozových dostizích nezávodil, leda v noci a v předměstích. Na veřejnosti chodil v hedvábné bílé tunice s protknutým zlatým vláknem, v budově v purpurové chlamydě a se zlatým diadematem s drahými kameny z Indie. Před sebou dával nosit hérákleovskou lví kůži, která ležela na zvláštním sedátku v divadle i v případě, že nebyl přítomen. 

Z balkonu nebo podia v amfitheátru zastřelil za první den her sto medvědů, aby nebyl ohrožen; přímo do arény sestupoval pouze při střelbě na jeleny. Jeho počínání v amfiteátru popsal Cassius Dio, který to vše viděl na vlastní oči. Druhého dne dopoledne zabil levoruký císař v aréně hrocha, tygra a slona, odpoledne po odpočinku vystupoval jako gladiátor nahý. 

Na hry se prý sjela celá Itálie a viděli, že se vždy trefil napoprvé: na povraždění stovky lvů potřeboval sto kopí (měl parthské učitele lukostřelby a maurské v metání kopí). Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu.

V římské Arábii došlo v 85. roce provinční éry, tj. tohoto roku, podle všeho k náhlým záplavám, o nichž se zmiňuje třířádkový nápis s přáním zdaru pro jistého Wa'ilua. Bližšího u události ani jejího dopadu známo není nic.  

Gotové původem ze Skandinávie, začali někdy v této době pouť z baltských krajů v dnešním Polsku a Litvě směrem k Černému moři. Viz roky 200 a 50 př. n. l.

V Japonsku zemřel v létě císař Seimu (107). Vládl od roku 130 a řada moderních historiků v jeho existenci nevěří. Přičítá se mu ustavení vesnické administrativy, provinční a oblastní, a zřízení vnitřního obranného kruhu Jamaty. Neměl mužského potomka a za nástupce si vybral synovce Taraši-nakacu-hikoa s posmrtným jménem Čúai, "Smutný prostřední syn", který převzal císařství na jaře 192. Roku 193 se opět vzbouřila země Kumaso na Kjúšú, viz rok 200.

 

***********************************************************

191. 
Ol. 242,3

502 SE
438 AE
neznámý
a. u. c. 944
Opilius/Popilius Pedo Apronianus a M. Valerius Bradua Mauricus 

***********************************************************

V Římě vyhořel chrám Míru/Pax zasvěcený roku 75 Vespasianem, snad po zásahu bleskem nebo v důsledku zemětřesení, které Městem slabě otřáslo. Stavba vynikala sochami hellénských klasických umělců, bohatými votivními dary a sloužila jako bankovní úložiště soukromých cenností a katastrálních knih: hodně Římanů prý přes noc zchudlo. Chrám obnovil Septimius Severus a ještě roku 357 se mu obdivoval křesťanský panovník Constantius II. Poničen Alarichovými Visigoty už opraven nebyl. 

V dalším několikadenním požáru v dalších čtvrtích Říma byl zničen i chrám Vesty a vestálky přenesly palladium, jinak nepřístupné světským očím, do Palatia (o jeho osudu viz rok 218). 

31. července byla na Esquilínu zasvěcena kaple Iovovi Dolicénskému, kultu kommágénskému, cf. tam a pod Doliché. Commoda napadlo, že namísto Héráklea mu lidé mají říkat po jistém vyhlášeném zemřelém gladiátorovi, srov. později nápad Caracallův, a že se přestěhuje do gladiátorských ubikací. Přízvisko Germanicus ve své titulatuře nahradil obratem "přemožitel tisíce gladiátorů". Jeho soupeři byli v aréně nepochybně "ostýchaví", neboť věděli, že jejich soupeřem je vládce říše, srov. k tomu rok 180+. Rovněž opustil jméno otcovo, které si dal při nástupu k moci roku 180 a vrátil se k L. Aelius Aurelius Commodus.

V Parthii zemřel král králů Vologaisés IV. vládnoucí od roku 147. Na trůnu ho vystřídal jeho syn Vologaisés V., předtím jako král Armenů Vologaisés II. (kraloval Parthům do roku 208). V Armenii po Vologaisovi II./Vagharš nástupcem jeho syn Chosrov/Chosroés I. a vládl až do římské intervence roku 215. Že Armenii vládnou Arsakovci a nikoli římští protektorátní panovníci, to bylo nad slunce jasné, nicméně v Římě si mysleli, že kontrolu nad Armenií drží oni. Viz průběh Caracallovy války roku 214nn. O jiné dataci a životním příběhu Vologaisa II. alias V. viz rok 178 a 198: možná, že padlým ve válce s Chazary byl Vologaisés IV. (?).

Správcem Británie D. Clodius Septimius Albinus. Pocházel z afrického Hadrumeta z bohaté a vlivné patricijské římské rodiny Postumiů Albinů. Byl velmi ambiciosní a Commodem pohrdal stejně jako později (africkým) arivistou Septimiem Severem.

 

***********************************************************
192. 
Ol. 242,4

503 SE
439 AE
C. Helvidius Sekundos z Pallény
a. u. c. 945
Imp. Commodus VII a P. Helvius Pertinax II 

***********************************************************

O listopadových plébejských hrách/ludi plebei Commodus zářil umem lukostřeleckým, Římané byli z krvavé podívané poskytnuté vladařem v roli "římského Héráklea" v aréně nadšeni. O saturnáliích se Commodus rozhodl přesídlit mezi gladiátory, aby se mohl ráno v novém roce ukázat lidu, jak vychází z ubikací. Praefectus praetorio Q. Aemilius Laetus a komorník Eclectus/Eklektos s dalšími ho od toho odrazovali. Propuštěnec L. Vera po jeho smrti připadl M. Ummidiovi Quadratovi, srov. rok 182; po Commodově smrti se s ním oženila Marcia, principova milenka, předtím žena/milenka Ummidiova. 

Commoda se jim přemluvit nepodařilo. Posledního dne v roce dopoledne Commodus (31) skolil v aréně tygra, hrocha a slona (sic), pak si šel odpočinout. Nežil tehdy na Palatiu, neboť tam prý nemohl usnout, ale v domě řečeném Vectilianově na Caeliu. Byl u něho chvíli palácový klučina Filocommodus, jeden z naháčů zdobených zlatem a pobíhajících po paláci pro sexuální potěchu císaře a jeho blízkých.

Když Commodus usnul, chlapec ze zvědavosti uzmul pružnou dýhu ve tvaru tabulky, kam si princeps psal poznámky, hlavně prý o tom, koho zlikvidovat. Tentokrát tam napsal všechny, kteří ho odrazovali od přestěhování mezi gladiátory.

Filocommodus potkal na chodbě Marcii, ta si jména přečetla a poslala kluka zpět, aby dýhu vrátil na místo, že to není na hraní. Tak se naplnil Commodův osud. Spiknutí vzešlo už dříve od Marcie, jejíhož manžela Quadrata dal Commodus za účast na spiknutí roku 182 popravit. Spolčila se s Eclectem, "cubiculariem“ Quadratovým a později císařovým, a s praefectem praetorio Q. Aemiliem Laetem.

Nyní dala Marcia, tedy Marcia Aurelia Ceionia Demetrias celým jménem, císaři po spánku a zápasu se zvířaty do poháru aromatického vína jed, který zprvu Commoda uspal a pak v ložnici zvracel. Pojal podezření, že to není z jídla, tak atentátníci poslali jeho osobního sparingpartnera či lázeňského otroka Narcissa (jehož přímluvě vděčí Pescennius Niger správcovství Syrie), který ho uškrtil na lůžku; n. v lázni, popřípadě v palaistře, jak se také referovalo. Tělo v noci vynesli dva otroci zabalené do přikrývky a odvezli do venkovské villy.
    Senát ho proklel a Commodovu památku zatratil/damnatio memoriae. Byl to též hanebný konec jinak slavné antoninovské dynastie. Lid si chvíli myslel, že Commodus vymyslel nějakou taškařici a dal šířit zprávu o své smrti a v provinciích dalo několik správců pozavírat lidi, kteří se zprávou o císařově smrti přišli.

Novým císařem se na Nový rok stal díky císařské gardě praefectus Urbi P. Helvius Pertinax, bývalý správce balkánských provincií, Syrie, Británie a Afriky, správce chudinského fondu a vojevůdce za M. Aurelia Antonina. Zda a jak byl do proticommodovského spiknutí zapleten, nebylo jasné už starým. Byl znám jako dobrý vojevůdce, spravedlivý k vojákům, ale žil skromně a nebyl urozeného původu.

Nosil dlouhé vousy a vlnité vlasy, postavy byl prý "imperátorské", senex venerabilisavšak velký šetřílek, což podobně jako u Galby přispělo k jeho rychlé záhubě. 

Spiklenci Pertinaka probudili uprostřed noci a muž, který poslední zbyl z gardy vojáků kolem M. Aurelia Antonina, byl přesvědčen o tom, že ho Q. Aemilius Laetus přišel na Commodův rozkaz zavraždit. Místo toho mu oznámili, co provedli a jeho že si vybrali za nástupce. Nad ránem odešli do ležení praetoriánů a poněvadž se Římané již scházeli k oslavám Nového roku, rozhlásili Commodovu smrt, že prý zemřel na mrtvici po nestřídmém životě. Pertinax se nedostal k vládě o své vůli a ani po ní netoužil. Pokračoval ve svých soukromých pozemkových obchodech a plánoval svou funkci po konsolidaci státu složit.

V Indočíně se Khu Liên, čín. Čchu Lien/Qu Lian, alias Srí Mara, syn velitele místní posádky, vzbouřil proti Chanům a provolal se králem země Lin-I/Pin-Yi (čín.), vietn. Lâm Ấp. Konfederované království pěti knížectví Čampa pěstující hinduistickou a posléze buddhistickou kulturu navazovalo na civilisaci Sa Huỳnh, viz roky 500- a 175- a v indexu s. v.

Prvním nápisně doloženým panovníkem byl Bhadravarman I. (zemřel někdy po roce 413+), sám učenec a stavitel chrámů. O tisíciletí později podlehlo království Vietnamcům (1471, definitivní anexe 1832), řada Čamů prchla, nejvíce do do Kambodže.

Předchůdcem království Čampa na jihu Vietnamu byl stát Funan/Fu-nan (čín. jméno), jeho vládnoucí populace hovořila jazyky mon-khmerskými, panovnickou dynastii prý založil jistý indický brahmán sňatkem s domácí mýthickou panovnicí. Od roku 357+ byl hinduisticko-buddhistický Funan tributární čínskému císaři, tedy alespoň v čínských očích. Po roce 550+ mizí z čínských kronik a z historie.

Funan ovládal od prvního st. n. l. do šestého v době největšího rozkvětu moci oblasti jižní Barmy, části dn. Thajska, Kambodže a vietnamského jihu. Jeho obchodním střediskem byla dn. lokalita Óc Eo v jihozápadní deltě Mekongu, přístav, který Helléni pravděpodobně nazývali Kattigara na řece Katiaris/Mekong (staré názvy přístavu neznáme). Čínské jméno konfederovaného království snad pochází z Bju-Nan

Nalezeny zde mimo jiné mince z ražby Antonina Pia a kamenná deska na tření koření, o níž archeologové tvrdili (2023), že byla jeho vůní cítit dodnes.    


***********************************************************
193. 
Ol. 243,1
Ísidóros z Alexandreie I
504 SE
440 AE
neznámý | Klaudios Dádúchos 
a. u. c. 946
Q. Pompeius Sosius Falco a C. Iulius Erucius Clarus Vibianus

coss. suff.: Q. Tineius Sacerdos a P. Iulius Scapula Priscus

M. Silius Messalla a neznámý 

L. Iulius Messala Rutilianus a C. Aemilius Severus Cantabrinus

L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus a neznámý

***********************************************************

Na Nový rok před svítáním se Římané radovali ze smrti (svého ještě nedávno oblíbeného) Commoda a dav se jich seběhl kolem tábora praetoriánů. Vojáci příliš nadšení nebyli, ale dav provolával Pertinaka augustem, tak se přidali (byl svátek, vojáků bylo hodně mimo tábor) a přísahali věrnost imperátorovi P. Helviovi Pertinakovi. Už 28. března byl jimi po 86 dnech zavražděn: byl to první případ vraždy panovníka vojáky jen z toho důvodu, že s ním nebyli spokojeni. 

Za svítání dorazil průvod do paláce a po rozednění odešel do senátu. Zde byl znovu provolán augustem, i když se tomu vyhýbal a doporučoval senátorům M'. Acilia Glabriona, jednoho z nich, cos. suff. 173 a cos. s Commodem 186. Commodus byl senátem proklet k likvidaci paměti o sobě, byl označen za "krutějšího než Domitianus a více nečistý než Nero", mrtvolu imperátora dali senátoři vláčet nabodnutou na hák ulicemi Města.

Zpráva, že je Commodus mrtev, dorazila do Alexandreie až 6. března (do Dúry-Európu na Eufrátu obětovala jednotka za Commodův zdar ještě 17. března). Správce Egypta L. Mantennius Sabinus oznámil Alexandrijským a celé zemi, že novým vládcem je Pertinax. Rychle bylo všechno jinak. Pertinakův proticísař, senátor M. Didius Severus Iulianus, byl provolán 13. dubna, neboť úřad nabízený praetoriány vydražil; prodejci byl popraven po 66 dnech 2. června. Imperium vydražil za třicet tisíc séstertiů (HS) na muže, za dvacetinásobek ročního legionářského platu v této době, srov. vojenské platy v indexu s. v. legionáři.

Zatímco roky 68-69 byly dobou čtyř císařů, rok 193 patřil nadějím pěti (srov. dále rok šesti 238). Vypukla druhá občanská válka imperiální doby, srov. roky 68-69 a 175.

P. Helvius Pertinax (66) pocházel z Ligurie, kde se narodil 1. srpna 126 v Albě Pompeji (dn. Alba v Piemontu) v rodině údajně propuštěnce Helvia Successa na zapadlém statku latifundisty Lollia Gentiana/Lolliana Avita, k jehož klientele patřil. Do Říma přišel budoucí císař na studia ke grammatikovi Sulpiciovi Apollinariovi, aby se sám stal učitelem grammatiky a latiny a učitelovým nástupcem ve škole (stejné povolání měl o dvě staletí později poslední z polytheistických vládců Eugenius).

Pro svou "pravdomluvnost a poctivost slov" dostal Pertinax přezdívku Chréstologos/Christologus, "Říkající pravdu, Krasomluv", neboť jeho projev a vystupování v době, kdy byl senátorem a říšským byrokratem, nepůsobily upřímně; a nebylyPokud stoloval bez politických přátel, jimž nikdy nevypravil nákladnější hostinu, jedl s manželkou a jistým Valerianem, kdysi kolegou v době, kdy učil grammatiku.

Na začátku vlády Antonina Pia se dal do armády a jako tribun velel v Syrii jízdní kohortě. Účastnil se parthské války C. Avidia Cassia, sloužil v Británii, Moesii, velel rýnské flotile; sem ho doprovázela matka a zde také zemřela. Když pak sloužil v Dákii, podezříval ho M. Aurelius, že se zapletl do nějakých čachrů a odvolal ho. Pak se seznámil se Syřanem Claudiem Pompeianem, přítelem M. Aurelia, jehož dceru Lucillu si vzal, když roku 169 ovdověla po smrti koaugusta L. Vera.

Pertinax se oženil s Flavií Titianou, dcerou konsulára Ti. Flavia Sulpiciana, jehož roku 193 udělal svým nástupcem v úřadu praefecta Urbi. Pompeianus ho přijal zpět do armády jako svého a nějak se stalo, že se dostal do senátu a že princeps M. Aurelius zjistil, že Pertinaka kdosi v Dákii pomluvil, tak mu svěřil velení První legie, viz rok 174.

Roku 175 byl s Didiem Iulianem konsulem suffektem, správcoval v Moesiích a Dákie, posléze v Syrii. Po smrti M. Aurelia se pustil do hromadění majetků a do Říma se vrátil jako boháč. Za praefecta praetorio Perenna žil tři roky na ligurském otcovském statku, skoupil v okolí pozemky a lokalitu vystavěl k nepoznání. Po Perennově pádu roku 185 se mu Commodus omluvil a poslal ho jako legáta do Británie, viz rok 186. Pak správcoval v Africe Prokonsulární.

Roku 189 ho Commodus povolal k městské praefektuře. Po palácovém převratu na "silvestra" 192 bylo zřejmé, že Claudius Pompeianus, který v posledních letech Commodových žil na svých venkovských statcích, má mezi praetoriány ještě vliv, nicméně nad osudem Commodovým hořekoval a odmítl Pertinakovu nabídku, aby on převzal vládu.

Pertinax byl prvním císařem pocházejícím z rodiny propuštěnce, přesto měl mezi senátory dobrou pověst. Obnovil užívání titulu princeps senatus. Ačkoli měl s Flavií Titianou rodinu s dětmi (chlapce a děvče), nebral je s sebou do paláce, ale žily v domě dědy Ti. Flavia Sulpiciana. Manželku prohlásil senát ihned augustou a stejnojmenného syna caesarem, ale Pertinax pocty odmítl. Ostatně Flavie měla veřejně milence v jakémsi kitharoidovi a on sám miloval jistou Cornificii, pravděpodobně Annii Cornificii Faustinu ml., sestru Commodovu, zahubenou roku 212 Caracallou-Tarautou jako poslední z dětí Filosofových, viz tam. 

Poděkoval před senátem Laetovi, jeho přítelem však Laetus nebyl a záhy litoval, že Pertinaka udělal imperatorem, který soustavně odmítal jeho doporučení jako hloupé a tím ho odpuzoval.

Poněvadž v pokladně po Commodovi nezůstal ani groš, nemohl Pertinax věnovat praetoriánům donativum: slíbil jim každému dvanáct tisíc séstertiů a v císařské pokladně po Commodovi zbyl pouhý milion. Rozprodal Commodovy koně, nábytek a další nádheru, Commodovy milenky a milence, vojákům dal, co slíbil, a každému z Římanů sto denárů. Laetus k tomu zveřejnil jména dvorních šašků Commodových bohatě obdarovávaných z majetků obětí.

Ulevil císařské pokladně snížením výdajů o polovinu. Nicméně příspěvky obcí do alimentačního fondu zřízeného Traianem, které nebyly odváděny už devět let, prohlásil za promlčené (nějaký čas chudinské fondy za Commoda sám spravoval...). 

S jeho vládou panovala spíše spokojenost, neboť rušil všechny daně a cla, které předtím vymyslel Commodus, a půdu ležící ladem v Itálii i provinciích, i císařskou, rozdával do vlastnictví lidem ochotným ji obdělávat. Nespokojeni byli palácoví propuštěnci, neboť rázem přišli o moc, a všichni ti, kteří si za Commoda nakoupili úřady a Pertinax nechal ve funkcích loňské činovníky, neboť plánoval na parílie 21. dubna všeobecnou obměnu, začátek nové éry/rerum principium

A ovšem hrozili praetoriáni. Už po dvou měsících vyjadřovali nespokojenost s tím, že jim Pertinax zakazoval vystupovat agresivně na veřejnosti a omezoval je v pitkách (Commodovo tělo bylo vyneseno kolem opilých a spících vojáků na stráži...). Ostatně už prvním a druhým denním heslem vydaným Pertinakem službu konajícímu tribunovi nastínil nový princeps svou linii: "Militemus/buďme vojáky!" [poslední vydané denní heslo vydané L. Septimiem Severem roku 211 bylo podobné: "Laboremus/pracujme!"]

Už třetího dne nové vlády znepokojení praetoriáni zamýšleli dovléci do svého ležení senátora a konsulára Triaria Materna Lascivia a prohlásit ho císařem. Vyděšen prchl senátor nahý do paláce k Pertinakovi a pak z Města. Když byl na to Pertinax mimo Řím v Ostii informovat se na zásobování Města, praetoriánští pučisté přišli s konsulem Sosiem Falconem jako novým císařem. Pertinax se rychle vrátil a puč překazil. Neublížil Sosiovi, ale na základě výpovědí jistého otroka dal popravit několik praetoriánů, kteří puč nachystali.

Praefectus praetorio Q. Aemilius Laetus však nedal pokoj, respektive nechal své vojáky zvlčet, až v nové vzpouře části gardy, pouhých dvou nebo tří set mužů, a v krátké a zbytečné noční potyčce 28. března s nimi v paláci Pertinax, o němž prameny píší jen v dobrém, zahynul. Podle jiné verse ke vpádu vojáků do paláce došlo za bílého dne, Pertinax by je býval uklidnil, ale jistý Tausius rodem Tunger, mu vrazil do prsou kopí. S ním přišel o život i jeho cubicularius Eclectus, účastník spiknutí proti Commodovi, propuštěnec kdysi L. Vera, který se bránil a zabil dva z vojáků než zemřel. 

L. Septimius Severus později Pertinaka deifikoval a senátoři skandovali "až do ztráty hlasu" tehdy v jeho počest: "Za Pertinakovy vlády jsme žili v bezpečí, nebáli jsme se nikoho, zbožnému otci, otci senátu, otci všech dobrých věcí." 

Říše byla několik dnů bez hlavy státu, což se dosud rovněž nestalo. Po dvou dnech, když se vojáci přesvědčili, že se proti nim nikdo v Římě nepostaví, dali z hradeb svého tábora vyvolat, že prohlásí císařem toho, kdo jim dá nejvíce. 

M. Didius Severus Iulianus (56/60) se narodil 29. ledna 133 nebo až 1. února 137, viz zde níže, snad v Mediolanu, odkud pocházel jeho otec. Rodina matky byla z afrického Hadrumeta a byla příbuzna s konsulem, praefectem urbi a právníkem Hadrianovy éry Salviem Iulianem. Mladého Didia Iuliana, syna senátora Q. Petronia Didia Severa s Aemilií Clarou podporovala Domitia Lucilla, matka augusta M. Aurelia, u níž byl vychováván. Za vlády M. Aurelia velel v Germánii Dvaadvacáté legii Prvorozené, pak spravoval Belgickou Gallii, Delmatii, Dolní Germánii a Bíthýnii & Pontos. V Africe se stal nástupcem Pertinakovým v prokonsulství. Byl to oportunista s nulovým respektem u senátorů, měl však dokonalé vystupování a byl znám jako pozorný hostitel. Způsob, jak se dostal Iulianus k moci, se uchoval ve dvou rozdílných podáních: 

Podle první verse po smrti Pertinaka, svého zetě, orodoval Ti. Flavius Sulpicianus u praetoriánů, kteří neměli nikoho na trůn po ruce, aby si vybrali jeho. Kdo byli v těchto měsících mluvčími vojáků, známo není. Didius Iulianus se na naléhání manželky Manlie n. Mallie Scantilly a dcery Didie Clary vypravil rovněž do opevněného tábora gardistů, aby nabídl sám sebe za imperátora: dovnitř ho nepustili, musel čekat za zdí. Vojáci nechtěli ani toho, ani onoho (Sulpicianus byl navíc Pertinakův příbuzný), a uchazeči začali regulérně licitovat, ojedinělý moment v římských dějinách (srov. o téměř dvě staletí později v jiné situaci za Theodosia aukce státních úřadů v provinciích, viz rok 379). Když k nabídce Flavia Sulpiciana dvaceti tisíc HS na vojáka přihodil Didius Iulianus pět tisíc dalších, praetoriáni mu vládu přiklepli: směl po žebříku vlézt na hradbu stálé posádky, kde jim též slíbil Commodovu restauraci a provolali ho pravděpodobně 30. března nebo až 1. dubna císařem, manželka a dcera se staly devatenáctou a dvacátou augustou (vyplatil vojákům nakonec po třiceti tisících HS).

Podle druhé verse se Sulpicianus chtěl dát v ležení praetoriánů provolat imperatorem a svolal i zasedání senátu. Iulianus přišel se svým zetěm do kurie, kde však byly dveře zavřeny a u nich tribuni P. Florianus a Vectius Aper. Oba mu nabídli vládu, ale Didius Iulianus pravil, že Řím už imperatora má. Vzali ho tedy s sebou "na posádku", kde právě Sulpicianus promlouval k vojákům. Iulianus sliboval též velké dary z hradeb, dovnitř ho však pustit nechtěli. Když písemně slíbil, že obnoví Commodovy pořádky, byl vpuštěn a provolán imperatorem s tím, že nesmí trestat Sulpiciana, z něhož měli obavy, aby se nemstil za smrt Pertinakovu, svého zetě. Večer pak odešel do senátu, kde se dal ve své vládě potvrdit. Senát Didia Iuliana uznal, ale "lid" stál proti němu, padaly nadávky a do kurie a pak do paláce ho doprovázeli  praetoriáni v plné zbroji. Nad Didiovou hlavou drželi štíty, kdyby na něho házeli lidé se střech.

Praefecty praetorio jmenoval Iulianus T. Flavia Geniala a Tullia Crispina a jeho osobní gardě, caterva imperatoria, velel jistý Maurentius. Praefectem Urbi učinil namísto Sulpiciana svého zetě Sex. Cornelia Repentina, bývalého správce Lúsítánie. Aby si Římany naklonil, obnovil řadu Commodových nařízení zrušených Pertinakem.

Nelze stanovit, zda se všechny tyto události seběhly jednoho dne, tedy 28. března, nebo zda licitace začala až 30. března, jak naznačuje jeden z pramenů, a zda trvala jeden den nebo dva; Iulianův nástup do úřadu už 28. března, v den Pertinakovy vraždy, se odvíjí od údaje, že 1. června, kdy byl zavražděn, vládl 66 dnů.

Říšský aukcionář Iulianus žil podle jedné tradice rozmařilým životem s podivnými zálibami v černé magii a slibované peníze momentálně k disposici neměl. Podle druhé žil skromně a ke kouzlům v podání sezvaných mágů se uchýlil až při ohrožení usurpátory z provincií. Slibované peníze měl a rozdal je; o nejvyšším předtím vyplaceném donativu, a dobrovolném, viz rok 161.  

Brzy však šel i on vojákům na nervy. Císařská aukce se vedle Commodova nezájmu o správu říše obecně pokládá za příčinu růstu vojácké zvůle a oslabení ústřední císařské moci. Římská ulice stála na straně syrského legáta Pescenia Nigra, provolávala jeho slávu a urážela o hrách v cirku Didia. 

Do Říma však měl nejblíže Septimius Severus, u něhož Iulianus nepředpokládal, že by se vzepřel. Do Syrie vyslal jistého centuriona, aby Nigra zavraždil, za Severem poslal delegaci konsulárů a zároveň i Valeria Catulina, jemuž svěřil Severovo funkci. A k tomu centuriona Aquilia, který už měl jméno jako vrah několika senátorů, aby Septimia Severa zlikvidoval (o osudu obou atentátníků zpraveni nejsme). 

V Carnuntu totiž provolaly pannonské legie 9. dubna, tedy dvanáct dnů po Pertinakově smrt, imperátorem L. Septimia Severa (48), správce Horní Pannonie, velitele jejích tří legií a jedné v Dolní Pannonii (jako první stála na jeho straně legie v Colonii Claudii Sabarii/Savarii, dnešní Szombathely); prý proti jeho vůli a v té době nemohl znát průběh římské říšské dražby. Nicméně se tak stal prvním císařem zrodivším se na březích Dunaje a na půdě moderního Rakouska. 

V syrské metropoli Antiochii snad ke konci dubna pozvedli k imperátorství vojáci svého legáta C. Pescennia Nigra (asi přes 50), jehož do funkce jmenoval rovněž ještě Commodus. Septimius Severus jmenoval svým caesarem guvernéra v Británii D. Clodia Septimia Albina (asi 40), rovněž afrického rodáka, a povolil mu i mincovní ražbu. Albinovo přivzetí do vlády uvolnilo Severovi ruce pro válku na východě a udrželo mu sympatie u senátu. Viz dále rok 195.

Didius Iulianus dal Severa označit senátem za nepřítele státu a chystal se do války s ním. Ve Městě se cvičili vojáci, koně i sloni, aby mohli nosit věže s lukostřelci: je to první zmínka o těchto zvířatech v občanské válce, k jejich nasazení nedošlo. Město dal opevňovat příkopy, vyráběly se zbraně; Didius Iulianus nechtěl Řím opustit, aby Severa zastavil před vstupem do Itálie. 

Dal popravit praefecta praetorio Q. Aemilia Laeta, třebaže mu vděčil za život z doby Commodovy vlády, a Marcii, Commodovy atentátníky. Commodova vraha Narcissa nařídil roku 197, kdy se definitivně rozhodl proklamovat svou údajnou příbuznost s M. Aureliem a jeho synem Commodem, předhodit šelmám L. Septimius Severus (je ovšem též možné, že Narcissus musel zemřít za to, že podporoval Pescennia Nigra, srov. zde níže). 

Didius Iulianus údajně rituálně obětoval též řadu chlapců ve víře, že mu to ve válce o trůn prospěje. Poněvadž vytvořil mythos, že ho adoptoval M. Aurelius Antoninus a Commodus by tedy měl být podle této konstrukce jeho bratrem, vrátil Severus Commodovi za dva roky všechny pocty včetně toho, že se roku 196 senát usnesl na Commodově zbožnění.

Septimius Severus měl podporu i germánských legií a praetoriánů, jimž Didius rozdal peníze, které ještě zbyly ve státní pokladně. Bez boje dorazil Didius koncem května do Ravenny, kde se zmocnil flotily. S její pomocí měl praefectus Tullius Crispinus na Severa udeřit a tak se vrátil do Říma. Severus poslal množství vojáků různými cestami napřed do Říma, aby se vmísili mezi obyvatele.

Didius ve snaze uklidnit senátory nabízel mír, když praetoriáni odmítli na Severa vytáhnout, a nakonec spoluvládu, což mu odsouhlasil i senát, než od něho zcela odpadl; vašnostové si oddechli, že se tak očistili od předchozího usnesení vyhlašující Severa za nepřítele státu. 

Iulianus vyslal s novým usnesením k Severovi praefecta Crispina a současně jmenoval třetím D. Veturia Macrina, předtím roku 180 procos. Aug. Tingitánské Mauretánie a v letech 181-183 praefecta Aegypti: toho ale právě jmenoval Severus i svým praefectem praetorio (v úřadu s dalšími asi do roku 197). Crispina dal Severus na radu Iulia Laeta, svého schopného legáta/dux exercitus (?), na cestě zabít, snad i z toho důvodu, že se proslýchalo, že na něj měl spáchat atentát. Posledním rozhodnutím Iulianovým bylo vyzbrojení gladiátorů v Capuy, jimž velel Lollianus Titianus a odmítnutí Claudia Pompeiana žijícího na statku u Tarraciny, jehož povolal za spoluvládce.

Septimius Severus pak na dálku ujistil praetoriány, že se jim nic nestane, pokud vydají Pertinakovy vrahy. Zatkli je (brzy je dal Severus popravit), sdělili to konsulovi Siliovi Messallovi a ten s tím předstoupil před senát shromážděný v Athenaeu. Senát na to sesadil 1. června Didia Iuliana (60), jmenoval imperatorem Severa a Pertinakovi odhlasoval božské pocty: historik a senátor Cassius Dio byl u usnesení a hovoří proto autenticky "my jsme se usnesli o Iulianově smrti a Severa jsme provolali imperátorem..."

Iulianus byl v paláci z rozkazu senátorů tribunem, dle jiných "prostým vojákem", "popraven", když jeho poslední slova byla plná údivu: "Ale co jsem udělal špatného? Koho jsem zabil?/kai ti deinon epoiésa? tina apekteina?" Vládl 66 dnů, žil buď šedesát roků, čtyři měsíce a čtyři dny, nebo 56 let a čtyři měsíce, odtud rozdíl v rodném datu, viz zde výše. Jeho manželka brzy zemřela, o osudech dcery a zetě Repentina, jenž mu zůstal věrný do posledního okamžiku, nevíme nic. Repentina nahradil Severus jistým Bassem a po něm jmenoval téhož ještě roku C. Domitia Dextra, exlegáta syrského (v římském úřadu do 196).

Senátoři vypravili do Interamny k Severovým legiím omluvnou delegaci a nový císař potvrdil dalšího z praefectů praetorio Flavia Iuvenala jmenovaného rovněž již Iulianem. Někdy v této době se dozvěděl o usurpaci Nigrově v Syrii. Jeho posly s edikty zadržel, takže se listiny do senátu nedostaly. Svého příbuzného a přítele C. Fulvia Plautiana vyslal do Říma, aby zajistil Nigrovy děti; držel je pak při sobě. Po otcově smrti je s matkou poslal do vyhnanství a jejich osud neznáme. Na západ ke Clodiovi Albinovi poslal jistého Heraclita, aby dostal pod kontrolu legie (podle jiné verse měl H. zajistit Severovi naopak provincii Bíthýnii a Pontos). 

10. června dorazil L. Septimius Severus do Říma. Poprvé po 124 letech od válek po Neronově smrti vstoupil nový vládce do Říma v čele armády v bojovém modu. Rozpustil praetoriánskou gardu, slíbil jim, že se stanou jeho osobní stráží a donutil její vojáky složit zbraně a odevzdat koně. Nařídil jim totiž, aby v den svého vstupu do Města k němu přišli v košilích (oblékaných pod zbroj; subarmalis) a beze zbraně. Bezbranné pak obklíčil svými legionáři. Na jejich místo dal své lidi a zrušil zvyk, aby se do gardy najímali vojáci pouze z Itálie, Hispánií, Makedonie a Nórika. Od nyní přicházeli k jednotce vojáci ze všech legií imperia. Výsledkem údajně bylo to, že "mládež" italská se dala na gladiátorské zápasy a na silniční lupičství.

Severovi vojáci se usídlili všude po Římě ve veřejných stavbách jako v ležení. Kradli a strašili Římany, že Město vyplení. 11. června si vojáci na senátu vymohli dar deseti tisíc séstertiů na muže, od Severa dostali na cestu další peníze a jádro legií se vrátilo do svých provincií. 
    Uspořádal velkolepý pohřeb Pertinakův, na němž osobně promluvil, a jeho tradiční nanebevzetí po spálení těla, v tomto případě figuriny, na velké hranici na Martově poli při vypuštění orla než konstrukci strávily plameny. Pertinakova syna jmenoval knězem otcova kultu. Severus se vydával za Pertinakova nástupce, jakoby Didia Iuliana nebylo, a ke svému jménu přidal na konci i Pertinakovo: L. Septimius Severus Pius Pertinax. Pak se vypravil na východ proti Pescenniovi Nigrovi. V římských dějinách nebylo znenadání tolik mocenských center, srov. rok 68-69 a pak 238. 
 

L. Septimius Severus Pertinax přišel z Lepty Magny/"Afer Tripolitanus ab oppido Lepti", a ve vládě se opíral o své africké krajany ("africké" rozumí se "pocházející z Afriky", tedy to byli Římané nebo romanisovaní starousedlíci berberského n. púnského původu, nikoli černoši), popřípadě s nimi smíšení. Narodil se (8.) 11. dubna 145 (popř. 146) v rodině P. Septimia Gety a Fulvie Pie, mluvil latinsky i řecky, pocházel z púnské rodiny a jeho "libyjský" původ se zmiňuje v případě Hannibalova hrobu v Libysse v Bíthýnii, který dal zkrášlit bílým mramorovým pomníkem. Kromě bratra P. Septimia Gety měl ještě mladší sestru Septimii Octavillu, ale za tu se styděl: když ho totiž v Římě navštívila, mluvila mizerně latinsky; nevíme, zda z neznalosti jazyka, nebo zda jako nevzdělaný provinciál. Obdaroval ji a poslal zpět do rodné Lepty Magny. 

Roku 163 opustil Afriku a vypravil se do Říma na studia. M. Aurelius ho zařadil do senátorského stavu. Už v době, kdy se dostal k moci, byl sužován dnou. Nevynikal ani postavou ani vzděláním, za to byl zvídavý, vynalézavý a činorodý. Vždyť i jeho poslední údajná slova byla: "Sem s tím, máme-li co vyřídit/agete, dote, ei ti práxai echomen."

Restauroval sešlé stavby a z nových v Římě vynikly chrámy Dionýsovi a Hérákleovi. Přes rozsáhlé výdaje zanechal po sobě pokladnu plnou. Pronásledoval cizoložníky a podle svědectví senátora a historika Cassia Diona v roce, kdy byl cos. suff. (někdy kolem roku 205), bylo k projednání na tři tisíce takových případů; podrobnosti neznáme žádné. Sám ovšem byl africkým prokonsulem Didiem Iulianem (ke konci Commodovy éry), budoucím vládcem, osvobozen ve stejném případu, který soudně projednával (kolem roku 190).

Sloužil na Sardinii, v Africe, velel Čtvrté legii skythské posádkou v Zeugmatu. Nějaký čas pobýval c. 180 v Athénách, kde si však neruzuměl s lidmi a později jim to vrátil: zbavil Athéňany řady práv. Vztah k vědám, filosofii a literatuře však měl: sepsal nezachovanou autobiografii, dobovými autory pokládanou za věrohodnou. Spravoval pak Lugdunskou Gallii (někdy v té době zemřela jeho první manželka), posléze jako prokonsul a oblíbenec Commodův Pannonii.

V prvním manželství byl ženat s krajankou Paccií Marcianou (zesnula c. 186) a měli spolu dvě dcery (Septimie?), které buď zemřely v dětském věku, nebo je na začátku své vlády provdal za "Proba a Aetia" (?). Později měl kolem sebe čtyři Iulie, syrské Arabky, které ovládaly zákulisí i podium římské politiky v letech 193-235 (viz jejich souhru roku 218):
Iulia Domna byl druhou manželkou Septimia Severa s titulem Iulia Augusta a princeps jí byl velmi oddán. Vzal si ji, neboť c. 187 slyšel o jejím atraktivním horoskopu zaručujícím, že její datum narození povede ke sňatku s králem. Iulia Domna sama prý žila dosti zhýrale a Severus jí dokonce odpustil účast ve spiknutí, snad synově, viz rok 209. Měli spolu dva syny, pozdější císaře Caracallu-Tarautu a Getu, který měl jméno po dědovi P. Septimiovi Getovi: roku 212 byl Geta v matčině bezmocné náruči zavražděn na rozkaz staršího z bratrů, viz tam. Jako 21. augusta jsou doložena jména Iulia Domna Augusta, Iulia Augusta Pia Felix, Iulia Domna Augusta Pia Felix. 

Její sestra Iulia Maesa/Maisa měla dvě dcery a každá z nich dala Římu po císaři. Nejstarší z nich Iulia Soaemias/Soaimiás byla matkou Pseudantonina neboli Elagabala-Sardanapalla a s ním také zahynula. Druhá Iulia Mamaea/Mamaia byla matkou Alexandra Severa, který nastoupil na trůn roku 222 po Elagabalovi.

Poslední z hráčů o imperiální dědictví t. r. C. Pescennius Niger Iustus pocházel z italské jezdecké rodiny, rodiče neznáme, a vojenské pověsti dosáhl s Clodiem Albinem za tažení do Dákie na začátku vlády Commoda. Pravděpodobně sloužil v Egyptě (jako velitel legie?) a dostal se až k jižní hranici imperia. Od roku 191 správcoval v Syrii za místo prý vděčil Commodovu trenérovi či masérovi Narcissovi, který později principa zardousil, srov. zde výše. Proč byl tolik oblíben mezi římským lidem, známo není. 

Na své vojáky byl přísný, nicméně i mezi nimi oblíbený. Zřejmě byl humorně založen, poněvadž když na něm vojáci, kteří byli právě utrpěli porážku od Sarakénů/mesopotamských Arabů, vymáhali víno a mysleli si, že to bylo tím, že se nemohli napít, odpověděl jim: "Rděte se, ti, kteří vás porážejí, pijí vodu." Pití vína, veškerý stolovací luxus i to, aby za legiemi táhli do pole pekaři, zakazoval. Stejně nakazoval, aby vojáci do pole nebrali s sebou zlaté a stříbrné mince, ale ukládali je do záložen ("publice") a kdyby padli, aby se tak dostalo peněz vdovám a dětem.

Když Septimius Severus správcoval Gallii lugdunskou, byl Pescennius Niger jeho podřízeným a Severus si ho velmi pochvaloval. Byl vysoké postavy, výrazného hlasu a přízvisko Niger prý dostal pro svou až černou šíji, zatímco po celém těle byl bílý, v obličeji rudý. Rád se napil, jinak však žil velmi střídmě a po boku Commodově patřil k vyznavačům Ísidina kultu.

Římané po Commodově smrti předpokládali, že Pertinax Pescennia Nigra přibere ke spoluvládě, žil prý stejným životem, ale na to nezbyl čas. Když se sám provolal v Antiochii imperátorem, získal podporu u prokonsula Asie Asellia Aemiliana, fandili mu Syřané. Podpořili ho všichni orientální protektorátní dynastové. V Antiocheji slavil nástup k moci, s cestou do Říma otálel a ani se nesnažil získat si legie mimo svůj dosah, hlavně ty v Podunají. 

To se mu stalo osudným. V Římě se pak už neuchytil, "jeho" Římané ho opustili a jeho posly do Města zajali severovci. L. Septimius Severus presentující se k libosti pannonských legií jako Pertinakův mstitel a jako člověk, který Commodovo jednání pokládá spíše za klukoviny než za zločiny ("svedli ho lidé v jeho okolí a přisluhovači"), se dohodl s Clodiem Albinem na tom, že on bude augustem a Clodius zůstane v Británii s titulem caesara; prostě odložili válku na dobu po likvidaci ostatních soupeřů. 

Septimius Severus vytáhl po měsíci pobytu z Říma a Pescenniovi nabídl bezpečný odchod do ciziny, což protivník odmítl. Aby setrval mu radil jistý Aurelianus, snad Pescennius Aurelianus, snad cos. suff. za Commoda roku 182 s jistým Cornelianem, který provdal své dcery za Nigrovy syny (Severus ho dal roku 197 popravit).

Už v lokalitě Saxa rubra, "Červené skály", několik mil za hranicemi Říma, se musel Severus potýkat se vzpourou ve vojsku, které se rozhádalo o to, kde postavit ležení. Niger mezitím požádal o pomoc Armeny, kteří zachovali neutralitu. Parthský král mu sdělil, že obeslal satrapy, aby postavili vojsko do pole a oddíl lučištníků poslal Barsémiás, král v arabské Hatře/Atrách. Naopak v Orrhoéně a v Adiabéně využili občanské války a přepadali římské posádky a pevnosti, Abgar IX. oblehl Nisibu, dobýt ji však nedokázal; viz dále rok 195.

Asellius Aemilianus byl v bitvě někdy na podzim poražen u Kýziku Ti. Claudiem Candidem, jehož Severus poslal s pannonskými legiemi napřed do války s Nigrem, a na útěku zabit. Septimius Severus zvítězil v Thrákii u Perinthu a Pescennius Niger se stáhl do Býzantia, kde byl oblehnut. Unikl s doprovodem přes vodu do Níkaie, dobře opevněné a vyzbrojené Býzantion, nejbohatší v regionu, mu však zůstalo věrné a bránilo se do roku 196. 

V prosinci či spíše v lednu 194 se Severovi vojáci přeplavili do Asie, kde se k nim přidala bíthýnská Níkomédeia, zatímco Níkaia držela při Nigrovi. U Níkaie nigrovci zvítězili, v další bitvě byli poraženi. Armáda Pescennia Nigra ustoupila spořádaně za Tauros do Syrie a obsadila průsmyky, Pescennius Niger se vrátil do Antiocheie. Podle jedné verse byl jat zraněný u Kýzika na útěku, doveden k Severovi a jím popraven, srov. však rok následující.