1599-1550
1599-1550
1599. - 1590.
1594:
Chetitský „velký král“ Muršili I. vedl v koalici s Kassity, viz rok 1620, válku proti Babylónu. Co ji spustilo, nevíme. Předtím byl úspěšný v Syrii, když dobyl Jamchad/Chalab, chet. Chalpu, dn. Aleppo, a Mari, srov. rok 1620. • Babylónská událost bývá v moderní době kladena též do let 1651, 1595, 1531 a nejnověji 1499 (o hlavních datech v tomto systému viz v dovětku CSD, Dynastové vi.).
Muršili dobyl a dokonale vyraboval Babylón a poslední král První babylónské dynastie zvané amorejské či chammurapské (od 1894) Samsuditána/Šamšu-ditána zřejmě padl v boji (vládl od roku 1626). Proč do Babylónu neumístili Chetité garnison a guvernéra, známo rovněž není: pravděpodobně bylo bleskové tažení Muršilovo spojeneckým závazkem za pomoc Kassitů proti silným Churritům ohrožujícím Chetity v Anatolii na horním Eufrátu, srov. k tomu rok 1600. Zato Chetita deportoval Babylóňany i s jejich majetky do Chattuše, kde je připojil k jejich vzdáleným amorejským příbuzným z Jamchadu, viz rok 1600.
V téměř liduprázdném městě se začali usazovat Kassité/Kaššu; již o tři roky později se začíná datovat podle nového osídlení města/ša Bábilí ušbú. Původem horský národ ze Zágrosu byl sousedem Gutiů a Lullubů. Jejich prvním vladařem v Babylónu byl Agum II. alias Agu-kakrime/Agum-kakrime, syn Urzigurumaše. Krátce nato Kassité dobyli a obsadili celou Babylónii a dali zemi na několik staletí nové jméno Karanduniaš/Karduniaš (souvisí s "kár-duniaš", nábřežní molo/přístav boha jménem Duniaš?). Kassitská dynastie vládla Babylónu a zemi do 1156, v Mesopotamii již od roku 1732 (srov. tam, resp. 1742), podle babylónských kronik řada panovníků vládnoucích celkem 576 let. Konec amorejské (Amurru) dynastie je v nízké chronologii kladen do roku 1533 nebo 1531, podle vysoké do 1651.
V řadě kassitských vládců, bukášum (viz 1742), bývá někdy první v jejich řadě Gandaš, který se měl nazývat „králem Babylónu“, datován až do roku 1594, Agum II. do doby kolem 1500.
Nástupnictví Aguma II. (předky viz 1742) bez ohledu na to, zda se stal králem v Babylónu roku 1594 nebo c. 1500: Agum II., jeho syn Burna-Buriaš I. (současník Puzur-Aššura III. a jeho syna Enlil-násira I.), následoval [neznámý král: Burnaburiašův bratr?], pak Kaštiliaš III, syn Burnaburiašův, Ulam-Buriaš (bratr Kaštiliův, viz o obou rok 1459), Agum III., syn Kaštiliaše III. (kolem 1450), [neznámý král], Kadašman-Charbe I. (současník Aššur-néráriho II.), Kara-indaš a Kurigalzu/Kuri-galzu I., syn Kadašman-Charbeho I. (viz dále 1410).
Jiné řazení po Agovi III.: Kara-indaš (současník Aššur-bél-níšéšu, c. 1420), Kadašman-Charbe I., jeho syn, Kuri-galzu I., syn Kadašman-Charbeho I. • Kassit. "kadašman" odpovídá akkad. tukultu/důvěra, sumerogram GIŠKIM.
1591:
V Aššuru zemřel ensi Bazáj/Bazája (od 1619) a na trůn se dostal Lulláj, podle assyrské kroniky „syn nikoho“, tedy usurpátor (do 1585). Podrobnosti neznámy.
1590:
V Chattuši se spikli manžel královy sestry Charapšeki (dř. čteno Charapšili) a Muršilův arcičíšník/nosič číše Chantili se svým zetěm Zidantou (jméno Chantiliho dcery neznáme) a krále Muršila I., pokořitele amorejského Jamchadu a Babylónu, zavraždili (vládl od c. 1620). Jím skončila velkolepá imperiální vláda a stará chetitská dynastie (od c. 1650), důvod palácové konjurace neznáme; na základě Telipinova dekretu, viz rok 1525, lze spekulovat, že to byly ryze dynastické spory.
Chantili I. vládl do c. 1560 a prý později litoval, že se se Zidantou kdy spustil. Zdědil na východě válku s Churrity. Boje probíhaly v prostoru mezi Karchemiší/Karkemiší a Melidem/hellénist. Meliténou, dn. Malatií. Churrité měli navrch: dokonce zajali královnu Charapšilu se syny a internovali je v Šugziji, asi kdesi v Tauru (podle jiného výkladu je do pevnosti před válkou odložil sám Chantili a manželka zde zemřela na jakousi chorobu).
Na severu říše dobyli Kaškové (Kaška, Kaskové/Kaska, Gasgové) v pohraničním území mezi pozdějším Pontem a Paflagonií „svaté město“ Nerik na Halyu, které pak zůstalo pět set let neobydlené, a k tomu klíčovou hraniční pevnost Tiliuru.
Je to poprvé, kdy se jejich jméno objevilo v pramenech; nepatří-li událost až do doby Chantila II., viz rok 1490. Žili na východu Paflagonie a v lesnatých oblastech Pontu a touto akcí se poprvé objevují v chetitských a psaných dějinách. Chetitové se nikdy nedokázali na severní hranici své říše zcela prosadit a až na výjimky boj s nájezdníky omezovali na větší či menší odvetné údery.
V pozdější Helladě v Sikyónu roku 1591 po Orthopoliovi (od 1654) vládl Marathónios (do 1561). Jeho současníkem byl podle některých Kekrops Difyés (?), viz však rok c. 1545.
************************************************************
1589. - 1580.
80. léta 16. st.:
Po oslabení babylónské moci vzniklo na severu Mesopotamie východně od Eufrátu v povodí řek Balích a Chábúr království Churritů Maitani, později Mitanni (churr. Churruche, egypt. Naharina, akkad. Mitanni nebo Chanigalbat) s hlavním městem Waššuganni/Waššukanni (snad dn. Tell Fachárijjá či Fecheríje u Rás al-‘Ain al-Chábúr, ass. Réš-éni, hellénist. Rhesaina/lat. Resaena v Mygdonii, křesť. Theodosiopolis; srov. také rok 3500 a Hamúkár).
Království bylo konfederací churritských knížat: Chanigalbat (s kmenovým územím kolem Nisiby), Aštata (země na západním břehu Eufrátu naproti soutoku s Balíchem), Alše či Alzia (kopcovitý kraj na jihu horního toku Eufrátu, jižně od Antitauru, hellénistická Sóféné). O šíření churritského živlu Syrií srov. rok 1546.
Prvním králem Mitanni, jehož jméno známe, byl Kirta, otec Šuttarnův (vládl do c. 1550). Království trvalo do roku 1300, resp. 1270.
1585:
V Aššuru zemřel ensi-usurpátor Lulláj (od 1591). K moci se dostal Bazájův syn Kidin-Ninúa či Šú-Ninúa (vládl do 1571).
c. 1580:
V Elamu po Tatovi (od c. 1600) sukkalmachem/federálním králem Atta-werra-chalki (do 1570). Jeho sukkalem v Súsách zůstal Temti-agun II. (srov. 1605). Opět není doložen místokrál/sukkal Elamu a Simaški a nic bližšího o této době rovněž není známo.
c. 1580:
V Jamchadu (Chalab/Aleppo) po jistém Šarraelovi (od c. 1620?) vládl jeho syn Abbael II. (do c. 1560). Čím oba vynikli, známo není.
Syrie, státní útvary začátkem 16. st.:
Ugarit dn. Rás Šamra, jeho přístav se jmenoval Ma'hadu/"přístav"; srov. o kanaánském státu rok 1793, 1600 a 1400
Danuna severní soused Ugaritu do 15. st.; oblast dn. turecké provincie Hatay kolem Alexandrettského zálivu (Iskenderun)
Mukiš pozdější Unqi či Umqi, dn. planina kolem jezera 'Amíq severně od Orontu/arab. Nahr al-Así. V 15. st. churritské království sahalo až k moři a sousedilo s Ugaritem, Ama'u a Nejou. Sídelním městem Mukiše byl Alalach, které dlouho spadalo pod kontrolu Jamchadu. První zmínka o Mukiši je z éry Ur III, kdy mu vládl jistý Gababa; srov. rok 2113sqq.
Neja zřejmě na východním břehu Orontu kolem hellénistické Apameie, arab. Qala‘at al-Madhíq; kraj proslul slony, lvy apod. stejně jako okolí Alalachu.
Naharina východně od Orontu k Eufrátu, eg. označení i pro celou churritskou konfederaci Mitanni/Chanigalbat.
Tunip jižně od Mukiše a západně od Orontu.
Amurru na jižním syrském pobřeží s asi dn. severním Libanonem. Sídelní město není známo, přístavy království byly Sumuru/řec. Simyra (pl.) a Irqata.
Amqa/Amqu, Amq na pobřeží jižně od Amurru, dn. severní Libanon, popř. s údolím Biqá' n. jeho částí (?).
Nuchašše, pozd. Lu'aš/La'aš sousedilo s Nejou a Qatnou. V 8. st. spojil král ZKR La'aš se sídelním městem Hazrakem/ass. Chatarikka s Hamatem/Chamatem, dn. Hamá v SYR. Město N. nebylo dosud identifikováno.
Barga/Parga království mezi Hamatem a Jamchadem, sousedící s Nuchaššem.
Qatna, eg. Qode, dn. al-Mišrifé, Tell Mišrifé asi 20 km sv. od Homsu, SYR. Výkopy od roku 1999 v paláci, ve středu města o ploše jednoho sta hektarů, vynesly na světlo část archivu dosud neznámého vladaře z doby kolem roku 1400 nebo kolem či po roku 1360 jménem Idanda. Písemnosti na hliněných tabulkách jsou psány akkadským dialektem se silnými churritskými rysy (viz dále rok 1360). Královský palác patřil nepochybně mezi nejrozsáhlejší světské stavby své doby. Město leželo na hlavní trase oslích karavan z jižní Syrie a Palestíny a z východu z Palmýry (viz předtím 1810 a 1793).
Qadeš, chet. a churrit. Kizza, Kinza, dn. Tell an-Nabí Mandí/Nebí Mendí (Kadeš; nezaměňovat s biblickým pouštním krajem a městem v okolí Petry při edomských hranicích, dnes Wádí Músa)
Upi, Ube, Api oasové království se sídlem v Damašku, eg. Tamasqu. Ve 2. tisíciletí většinu obyvatelstva tvořili Churrité.
V Helladě roku 1587 byl údajně založen Epidauros a v Argu po Kriasovi (od 1640) kraloval Forbás, současník Kekropa Difya (do 1551). Forbovi se podařilo zmocnit se Rhodu, souvislosti neznáme, viz rok 1577. Podle Parijského mramoru roku 1581 se stal králem v Athénách Kekrops (viz u roku 1545).
************************************************************
1579. - 1570.
1577:
V Egyptě padl či jinak zemřel násilnou smrtí za války s Hyksem Apopim/Apófiem I. (XV. dynastie) král thébské Sedmnácté dynastie Seqenienre Taa/Tao (délka vlády neznáma, viz rok 1608). Jeho nalezené ostatky vykazují urychlenou mumifikaci a hlava asi čtyřicetiletého krále dostala několik těžkých úderů vedených seshora, zřejmě v boji, viz k tomu více u roku 1608.
Královým nástupcem se stal jeho syn n. bratr Kamose/Ka-mesiu s trůnním jménem Wadž-cheper-Re a třemi horovskými: Nefer-hab-taui, Sedžefa-taui a Chaj-her-nesetef (do c. 1570); o jeho původu viz rok 1608, mohl být strýcem n. starším bratrem Ahmoseho I., svého nástupce.
Roku 1575 sahala moc Hyksů (XV. dynastie) po Kúsai/lat. Cusae, dn. al-Qusaja, ve střední části země, drželi Hermopoli po Hathořin chrám, a v Thébaidě jižně od Elefantíny vládli již Kúšité. Zřejmě mezi jednotlivými doménami v Ponilí vládl mír, ale Kamose se rozhodl skoncovat s vládou Asiatů. V tomto roce vypukla nová válka Egypťanů s Hyksy, kteří byli pozvolna thébskými Egypťany zatlačeni až do Delty. Král Kamose, poslední panovník Sedmácté dynastie thébské (od c. 1650), byl později se svým předchůdcem Taem označován za „Osvoboditele Egypta“.
Text s Kamoseovou válkou zachovaný na dvou stélách z Karnaku ze třetího roku jeho vlády začíná téměř autentickým vylíčením palácové rady, jíž král oznámil, že se o Egypt už nechce s nikým dělit, ani s Asiatem na severu, ani Núbijcem na jihu. Členové rady ale byli se stavem quo spokojeni, "vždyť se náš dobytek pase v Deltě" (zřejmě forma nájmu), a jít do války má cenu jen v případě, že by někdo chtěl současný stav napadnout.
Král ale měl jasno: popluji z Théb na sever a s Asiaty budu bojovat (o defétistických členech královské rady se více nedovídáme nic).
Kamoseho armáda doprovázená flotilou zaútočila na jižní posice Hyksů a žoldnéřští Medžajové, rodem Núbijci, dobyli, vyrabovali a vyvrátili Neferusi/dn. asi u al-Ašmunajn, kde hykskému garnisonu velel Teti/Tti, syn Pepiho, pravděpodobně lokální egyptský velmož ve službách asijských cizinců; muže pobili, Tetiho manželku "poslal dolů na břeh řeky", tedy asi dal utopit.
Egyptská armáda pokračovala k Avaridě a zmocnila se v jejím přístavu tří set plavidel z nového dřeva s velkou kořistí, jak dal král zapsat. Z ničeho však nelze usuzovat, že by Kamoseovo tažení na sever přes lokální úspěchy nějak vážně ohrozilo panství Hyksů nad Deltou.
Král Aa-user-re Apopi I., "kníže z Rečenu", napsal do Kúše králi, aby mu jednak vytkl, že ho neinformoval o svém nástupu na trůn a také se podivil, že ho nezajímá, co podniká Kamose. "Asiat" vyzval Núbijce, aby se s vojskem vypravil na sever a zmocnil se země, kterou nikdo právě nechrání: po vítězství nad Egypťany si thébské panství mezi sebe rozdělí.
Je to asi první doklad koalice na imperiální dělení světa, srov. dohodu o rozdělení ptolemaiovské říše mezi Seleukovce a Antigonovce roku 202. Posla s memorandem však Egypťané chytili a z koalice nebylo nic, stejně jako z té protiptolemaiovské, které zabránili Římané.
Kolem roku 1570 Kamose zemřel (na trůnu v Thébách od 1577), okolnosti neznáme, a králem se stal jeho bratr n. strýc Ahmose I./Ah-mose s panovnickým jménem Neb-pehti-Re/Neb-peheti-Re, Hor Aa-cheperu, řec. Amósis (č. gen.: Amósea; vládl do 1546). O regentství Ahhotepy/Ahhotpe (I. n. II.) a otcovství Kamoseho viz pod Seqenienre Taa u roku 1608.
Ahmoseovou hlavní manželkou byla Ahmose Nefert-ari, možná dcera Kamoseova, králova sestra. Dalšími manželkami se pravděpodobně staly královy nevlastní sestry Ahmose Sat-Ka-mose/Sat-Ka-mes, Ahmose Merit-Amun I. a Ahmose Henut-ta-mehu.
Pokračoval ve válkách s Hyksy (viz 1567), které jsou popsány na karierním nápisu z Nechebu/dn. al-Káb u Edfú na jihu pořízeného jistým vojákem Ahmosem, jehož otcem byl Baba/Bibi a matkou Ibana, zřejmě významná žena, neboť Ahmose klade její jméno za své dříve než otcovo. Válčil i za pozdějších králů v Syrii a Núbii a z Avaridy si přivedl domů jako podíl na kořisti jednoho muže a tři ženy, viz rok 1567. Když po bitvě donesl dvě (uříznuté) pravice padlých nepřátel, dostal odměnu ve zlatě (Egypťané počítali padlé nepřátele po bitvě podle uříznutých pravic, resp. v kombinaci s počtem penisů).
Zůstalo zaznamenáno o Ahmosovi, že v Eileithyiás poli (rukopis. Héliopoli) zrušil lidské oběti "Héře/Nechebet (?)". O dataci výbuchu sopky na Théře a souvislostí s Ahmoseovou vládou viz u roku 1700. • Jména dalších panovníků XVII. dynastie viz v přílohách s. v. Dynastové viiii.
Kolem roku 1570 rovněž zemřel v XV. dynastii král Apopi/Apófis I. (od c. 1615). Nástupcem v Deltě se stal Aa-qen-en-re Apopi/Apófis II. (o možnosti jen jednoho krále řec. jménem Apófis/Afófis srov. rok 1615). Vládl krátce zřejmě jen ve východní části Delty, restauroval chrám v Búbastidě. Viz dále 1567, kde konec XV. dynastie.
Někdy v této době mizí ze světa v osobě krále Neb-chepeš-Rea, rodným jménem Apopiho/Apófia III. (konec kolem 1567) také vládcové XVI. dynastie (od 1674, jména viz tam a v seznamu dynastů viiii.).
1571:
V Aššuru zemřel Šú-Ninúa/Kidin-Ninúa (od 1585), králem Assyřanů jeho syn Šarmá-Adad II. (do 1568).
c. 1570:
V Přímoří zemřel král Gulkišar (od c. 1625), nástupcem jeho syn Pešgal-darameš či pouze Pešgal (vládl prý 50 let, tedy do c. 1520).
V Babylónu ve 24. roce své vlády dopravil zpět do města král Agum II. (Agum-kakrime) sochy Marduka a jeho božské manželky Sarpánítum, které 1594 odvlekli Chetité a nechali je v Chaně, a pochlubil se tím nápisně/mušarû.
V Elamu po Atta-werra-chalkim (od c. 1580) jako sukkalmach vládl Pala-iššan (do c. 1545). Vedle Siwe-palar-chuppaka byl jediným z panovníků dynastie Eparti, který do Sús přinesl kořist ze zemí východně od Elamu (v dn. IR). Místokrálem/sukkal Elamu a Simaški byl pravděpodobně jeho bratr Lankuku, sukkalem v Súsách asi králův syn Kuku-sanit.
Brzy však zemřel a na jeho místo přišel Kuk-kirwaš, syn Lankukův. Pala-iššan obnovil se synovcem Kuk-kirwašem v zemi řád a v očích dalších elamských generací zůstal jedním z největších vládců dynastie Eparti.
V Helladě prý roku 1577 začal v Thessalii kralovat jako první z vládců Haimón. Roku 1575 prý obsadil Forbás Argívský Rhodos a 1573 prý Héráklés porazil u Tingi v souboji Antaia, syna Poseidónova s Gáiou.
************************************************************
1569. - 1560.
1567:
V Egyptě v XV. dynastii po Apófiovi II. (od 1570) krátce (?) vládl v Avaridě Chamudi (řec. Archlés či Assis; podle Manethóna/Iós. Fláv. měl vládnout 49 roků a 2 měsíce). O jeho případném trůnním jménu Aa-seh-Re (?) viz Nehesi, rok 1786. Jím skončila XV. a současně v této době také XVI. dynastie, dvě asijské větve rozlišováné na Velké a Malé Hyksy (obě od 1674, srov. rok 1577 a 1570).
Thébský král Ahmose I. ze XVII. dynastie oblehl se 480 tisíci muži (??) Memfidu a Avaridu. Dojednal s vůdci Asiatů odchod ze země a Hyksóvé odtáhli do Palaistíny; údajně to bylo 240 tisíc lidí a prý pak, to tvrdil Iósépos Flávios, založili Jerúsalém. Vyklizením Avaridy začíná slavná éra XVIII. dynastie a zároveň období nové říše (do 1320).
Ahmose Avaridu obléhal pravděpodobně několik roků, pod městem několikrát bojováno a zmocnil se ho až při čtvrtém útoku, tedy nejdříve asi roku 1563, jak vyplývá z životopisu Ahmoseho, syna vysokého královského důstojníka a velitele loďstva, srov. rok 1570, ale přitom uvádí v popředí namísto otce matku Ibanu (Abana/Ebana).
Pravděpodobně zároveň, nebo pouze roku 1566, kdy obléhání Avaridy král přerušil, vedl na jihu válku s Núbií (Kúš) a jejím králem pohrdlivě jmenovaným Aata („Núbijec“). Po jeho porážce, zajetí a popravě válčil s rebelujícím Tetianem ("muž z Tetiho klanu"?), zřejmě jedním z nástupců Nedžehových (?, srov. 1655). Tetiana Egypťané porazili a rovněž zabili.
Dolní Núbie byla opět obsazena za druhou peřej (Chent-hen-nefer), sto mil jižně od obnoveného Buhenu (dn. u Wádí Halfy v Súdánu) a na ostrově Sai byl postaven chrám. Egyptské pevnosti v kraji kolem Buhenu byly rovněž obnoveny a místokrálem egyptské Kúše podléhající přímo vládci v Thébách/sa-nisut-n-kuš, nově zřízeným úřadem, se stal Ahmose Si-Tajit z Théb, později, za vlády Amenófia I., jeho syn Turo (dř.: Čuroj), guvernér v Buhenu.
Residenčním městem egyptské Núbie (Wawat & Kúš) byla Mi'am, dn. Aníba, 140 mil jižně od prvního kataraktu. Potomky egyptských místokrálů v Núbii/Kúš mohli být o devět staletí později panovníci Dvacáté páté dynastie (?), srov. rok 730.
Ahmose nenechal Hyksy na pokoji a vypravil se za nimi. Roku 1557 (?) po šestiletém obléhání dobyli Egypťané v jižní Palaistíně pevnost Hyksů Šaruhén, možná dn. Tell al-Fár'ah u Be'er ševy v IL. Hyksóvé zmizeli z dějin, byli jaksi „vylikvidováni“ z paměti. Nikde v pramenech nelze nalézt, že by byli vyhlazeni, spíše se rozprchli. Asijský element nepochybně v Deltě existoval dál.
Je pozoruhodné, že namísto pastevců/poimenes se v hellénismu a v éře císařské říkalo nezkrotným obyvatelům Delty řecky búkoloi, vlastně jiným slovem pro pastevce, srov. roky 404- a 172+. • Událost lze zařadit do 15. roku Ahmoseovy vlády, tj. do 1556, nebo až do 1549.
Jinak vedl Ahmose I. klidnou královládu. Obchodní vztahy Egypta s Levantou byly obnoveny, přes Levantu (Byblos?) dorazily na Nil mínójské výrobky, stavební činnost četná; král byl též posledním ze stavitelů pyramid.
Do vlády hodně mluvily ženy: králova babička Tetišeri, matka Ahhotpe/Ahhotep I. popř. Ahhotep II. s titulem n. přízviskem „paní z Haunebut“ (výklad, že by byla z Kyklad a tedy „Mínójka“, není obecně přijímán) a jeho manželka (a sestra?) Ahmose Nefertari, matka synů Ahmoseancha, Ahmose Sapaira (asi s předešlým identičtí), Amenhotepa (I.), Sa-Amuna a dcer Ahmose Satamun/Sitamun a Ahmose Meritamun II. Ahhotep I. a II.
Jako celý klan, měly jméno po měsíčním bohu Ah/Jah, jehož kultovní středisko není známo. Ahmose pořídil své manželce úřad „druhého Ammónova kněze“.
Moc boha Amun-Re/řec. Ammón sahala zase po celém Egyptě a byla soustředěna v rukách jeho kléru v Thébách. Reova církev zesílila a v této době je moderně spatřován začátek pozdějších nemilosrdných kultovních rozbrojů Egypta.
Ahmose I. reorganisoval říšskou administrativu. Opět kladl důraz na správu nomů/nomarchii a stát měl dva wezíry s oddělenými financemi jako za časů střední říše. Wezíry/čati za XVIII. dynastie byli na severu: Neferweben, Ptahmose (za Amenhotpea III.), Ptahhotep, Thutmose, Amenhotep alias Huj, Aperel, Paramessu/Pramesse, Seti. Na jihu: Tetinefer, Imhotep/Ijemhetep, Aacheperreseneb, Hapuseneb, Ahmose, Amun-user/Useramun, Rechmire, Amenemipat/Amenemope, Seni, Hepu, Ptahmose (za Thutmosea III.), Ramose, Nachtpaaten, Usermont, Pentu, Aja (?).
Podle Manethóna patřilo k jeho Osmnácté dynastii šestnáct, podle jiného excerptu téhož jeho díla čtrnáct králů z Diospole/Théb (podání S. Iulia Africana s počty Eusebiovými a Iósépovými):
Amós/Amósis (25; za něho prý Móšé opustil Egypt/Móýsés exélthen ex Aigyptú, srov. rok 1448 a zde níže), Chebrós/Chebrón (13), Ammenófis/Amenófthis (24, resp. 20 roků 7 měsíců), královna Amensis/Amessis, Amensés (22 n. 20 roků 9 měsíců resp. 21 rok a jeden měsíc; sestra Ammenófiova, ve versi Eusebiově opominuta), Misafris/Mifrés, Méfrés (12 roků, 9 měsíců, resp. 13), Misfragmúthósis (gen. Misfragmúthósea; vládl 26 roků a za něho se podle starých chronografů udála deukaliónská potopa) [též Misfragmúthis/Méframmúthósis 25 roků a deset měsíců/20 roků a jeden měsíc], Túthmósis (gen. Túthmósea; 9) [též Thmósis/Tythmósis 9 roků a osm měsíců], Amenófis (31 n. 30 let a deset měsíců; ztotožňovaný s Memnonem a jeho ozvučeným kamenem/sochami), Hóros (37, resp. 36 let a pět měsíců), jeho dcera Acherrés/Achenchersés (32, resp. 12 let a jeden měsíc), její bratr Rhathótis, Rhathós/Athóris (6, resp. 39), Chebrés/Kenchrés n. Akenchérés I. (12 n. 12 let a pět měsíců resp. 16; za něho prý vyvedl Móýsés Židy z Egypta, srov. zde výše), Acherrés/Achenchérés II. (12 n. 12 roků a tři měsíce, resp. 8), Cherrés (15; v jedné versi neuváděn), Armesis/Armais, Harmais (4 roky a čtyři měsíce, resp. pět let; zvaný též Danaos, psal Manethón, který utekl před bratrem Rhamessem alias Aigyptem do Argu, srov. roky c. 1545, c. 1510 a 1473), Rhamessés (1 rok n. rok a čtyři měsíce; podle druhé verse 68 nebo 66 let a dva měsíce a zvaný též Aigyptos resp. Sethós/Sethósis), Amenófath (19), Ammenófis (40).
Namísto prvního z dynastie Amósia uváděn v Iósépově versi Tethmósis, verse Eusebiova nevede předposledního Amenófatha. Celkově vládli 263 (Africanus) n. 348 roků (Eusebios).
V této době v Palaistíně končí doba středobronzová (od 1786) a do c. 1200, resp. do konce XX. dynastie, trvá pozdní doba bronzová.
1568:
V Aššuru zemřel Šarmá-Adad II. (od 1571), králem jeho bratr Eríšum III. (do 1555).
c. 1560:
V Jamchadu (dn. arab. Halab/evropsky Aleppo) po Abbaelovi II. (od c. 1580) vládne Ilim-ilimma (do c. 1550, dále viz 1530).
V Chattuši zemřel věkem král Chetitů Chantili I. (od c. 1590). Zidanta, viz jeho roli v palácovém puči roku 1590, zavraždil ještě snad za života starého krále-pučisty s pomocí svých synů Chantilova syna a nástupce Kaššena/Pišeniho s celou rodinou i služebnictvem a sám, jistě v pokročilém věku, zasedl na trůn (do c. 1550). Důvody všech zlotřilostí těchto na chattušském dvoře známy nejsou, snad hluboká nevraživost v rodině.
V budoucí Helladě prý roku 1568 jako první z lidí zapřáhl čtyřspřeží Trochilos, Argívan rodem, syn první Héřiny kněžky v Héraiu Kallithyie n. Kallitheie, viz o ní u roku 1640 a srov. s rokem 1855. Roku 1565 "založil" podle jedné z tradičních versí Xanthos, syn Triopa z Argu, Lesbos, roku 1563 začal na Krétě vládnout Kydón a 1561 v Sikyónu po Marathóniovi (od 1591) Marathón (do 1541). Všechna dynastická jména se týkají předhellénských populací, jakkoli znějí řecky.
Arkadský král Lykáón, syn Pelasgův, byl otcem Tegeatovým, zakladatele Tegeje (a 49 dalších synů). Podle jedné mýthologické verse se tři z jeho pěti synů Kydón, Gortys a Archedios vydali na Krétu. O ní viz dále roku 1460 a 1400.
************************************************************
1559. - 1550.
1555:
V Aššuru zemřel ensi Eríšum III. (od 1568), nástupcem jeho syn Šamší-Adad II. (do 1549). Po něm vládl jeho syn Išme-Dagán II. (do 1533). O všech těchto Aššurových vašnostech nevíme nic, jen známe jména.
c. 1550:
V Chattuši skončila též vláda Zidanty I. (od c. 1560), dvojnásobného pučisty, krvavě: byl zavražděn svým synem jménem Ammuna (do 1530). Ani nyní důvod otcovraždy neznáme. Jeho vláda byla slabá, úrody se nevydařily a říše Chetitů přišla o provincie Adaníja (= Adana, střední část pozdější Kizzuwadny/Kizzuwatna) a Arzawíja (= Arzawa, jižní Frygie se sídelním městem Apaša, pozdějším Efesem?), o města Matila, Galmija, Šallapu, Achchulašša a Parduwatu (sev. Frygie?).
V Kilikii/Kizzuwatně se etablovali churritští dynastové. Jménem je znám jistý Išputachšu, s nímž uzavřel Chetita Chuzzíja I., viz rok 1530, první známou chetitskou spojeneckou smlouvu.
Ve Waššuganni/Waššukanni skončila vláda Kirnova (od 1580) a nástupcem na trůnu Mitanni se stal jeho syn Šuttarna I. (do c. 1530?).
V Helladě prý roku 1555 začal vládnout v kraji Aktiké/Aktáia (pozd. Attiké, viz 1500) Kekrops I. zvaný Difyés, tedy "Ve dvou podobách" (byl prý napůl hadem), nebo též "Oboupohlavní", původem z Dolního Egypta ze Saje (kraloval padesát let do c. 1505, srov. s údajem Parijského mramoru roku 1581). Onen přívlastek může a nemusí být narážkou na to, že Egypťan zrušil nehellénským domorodcům polygamii a zavedl jednoženství.
Za jeho života se prý udály příběhy, jejichž aktéry jsou Prométheus, Epimétheus a Atlás, v této éře Faethón, Héliův syn, prý spálil Aithiopii. Přišla prý roku 1528/7 do velké části Thessalie povodeň: král thessalské Fthíótidy Deukalión se svou chotí Pyrrhou posléze roku 1519 házením kamenů za sebe stvořili Hellény; srov. rok 1700 a 1521). Potopu prý předpověděl Nannakos, král ve Frygii. Rčení "apo Nannakon/od Nannaka" znamenalo pro Hellény "prastarost, za krále Klacka".
Podle jiné verse postavil na pokyn Prométheův Deukalión jakési plavidlo, řec. hé kíbótos/skříňka, do níž nastoupil se svými ženami a dětmi; srov. v jiné souvislosti řecké kíbótos u roku 1020. Přišla také všeliká zvířata v párech a ty se rovněž vešla. Podle dalšího podání se všichni zachránili na horách, stejně jako lidé, kteří vodním masám stihli uniknout. V syrské Hierápoli se tradovali, že když tam Deukalión byl, otevřela se v zemi obří šterbina a veškerá voda z potopy do ní zmizela.
Thessal v Hierápoli postavil chrám, jehož součástí ona rozsedlina byla, podle očitého svědka Lúkiána ze Samosat, nijak velká. Chrám byl příbytkem Derkety, syrofoinícké bohyně napůl do pasu ženy, napůl ryby, v hellénismu známa jako Syrská bohyně, vulgo Atargatis.
Královláda v Attice trvala do roku 1068 a posledním králem byl Kodros. Aktiké (sc. gé) se dlouho po Kekropovi jmenovala Kekropiá. Autochthonní obyvatelstvo zemi předtím údajně říkalo Aktáia; o významu viz v indexu s. v. Attika.
Kekrops byl pokládán za zakladatele dvanácti attických měst/dódeka poleis: Kekropiá, Tetrapolis (založena Xúthem z obcí Marathón, Probalinthos, Trikorythos a Oinoé; Pelasgy zváno Hyttéia, v historických dobách součást fýly Aiantis), Epakriá, Dekeleia, Eleusis, Afidna/Afidnai, Thorikos, Braurón, Kythéros, Sféttos, Kéfísiá a Faléros. Do jednoho státu spojil dódekapoli Théseus, viz roky 1235 a 750.
O Oinoé se tradoval příběh, že obyvatelé svedli místní potok příkopem blíže k osadě. Během dešťů je ale a jejich pole zavalila voda a vše zničila. Říkalo se pak o lidech, kteří dělají něco, co jim bude k záhubě: "Oinoé tén charadrán/O. (si opatřila) příkop". Srov. obdobné rčení o obyvatelích Karpathu v indexu s. v.
V Argu 1551 po Forbantovi (od 1568) vládl Triopás (do 1505). V Sikyónu po Marathónovi (od 1561) vládl Chýreus (do 1486).
Staří geógrafové, chronografové a historici si uvědomovali, že Helléni nejsou původními obyvateli Hellady a že se tak ani žádná země nejmenovala. Že to však byli "barbaři", jimž se dostalo kolonisace z východního Středomoří, to věděli. Strabón vypočítává národy, z nichž povstal "řecký zázrak"; v novověku jihobalkánský ethnický mix se svými dávnými ději připomíná novodobou kolonisaci Ameriky:
Pelops si přivedl na Peloponnésos jako osadníky Frygy, z Horního Egypta z Chemu n. Chent-mintu, řec. Chemmis n. Pánopolis, připlul Danaos (viz o něm roku 1567 a 1473) se svým klanem, aby se usadili mezi Dryopy, Kaukóny, Pelasgy a Lelegy, dávnými prý autochthony; z nich přežili Illyrové, Épeiróťané, původně konfederace čtrnáct kmenů, a rozmanití Thrákové.
Thrákové pod Eumolpem obsadili Attiku, viz nižší dataci roku 1346, Thrák Téreus kraloval v Daulidě v pozdější Fókidě, Kadmeiu obsadili Foiníčané vedení Kadmem, srov. rok 1473, když z kraje vyhnali Hyanty/Hyantes, Syes (jméno souvisí s hyes, "prasata"). Ostatní Boiótii v předkadmovské době obývali Aonové, Temmikové, Hyantové s Lelegy, kteří tam přesídlili z okolí Súnia, srov. rok 1780.
Podle nižší datace se Danaos chopil moci v Argu roku 1473, viz tam. Kolem Kópaidy sídlili Encheleiové/"Úhoří lidé", které Kadmos vedl do války s Illyry na severu. O Kadmovi viz v indexu s. v. a viz Boiótie.
● Téreus byl ženat s Proknou, dcerou athénského vládce Pandióna a byl to hrozný kruťas: sestru Prokninu Filomélu zbavil jazyka, bratra zavraždil a obě ženy se pomstili tím, že mu uvařili k obědu Proknina syna Itya. Zeus pak všechny tři proměnil v různé ptáky. Podle mýthů tedy Thrákové tehdy žili až tak daleko na balkánském jihu.
Lelegy ve starém věku pokládali za Káry, nebo za lid jim blízký (o souvislosti s Lullubi viz v indexu). Kárové podle Aristotela putovali sami nebo s Lelegy, podobně kočovali Kúréti a Téleboiové/Tafiové, kteří obsadili Lokry.
O Kúrétech staří tradovali, že byli předky části Aitólů, o Tafiích a ostrovu Tafos, pozd. Echínady, viz v indexu s. v. piraterie. Viz dále rok 1521 a 1500. Kúréti měli prý od Hellénů jméno podle stříhání vlasů kúrá/kúré. Žili údajně původně na Euboji v Chalkidě a za lélantské války je nepřátelé v boji uchopovali za dlouhé vlasy, takže se začali stříhat; srov. u roku 700.
Vystěhovali se do Aitólie a usadili se v kraji kolem Pleurónu. Ti z nich, kteří žili za Achelóem, se nestříhali, a tak se jim říkalo Akarnánes (= akúroi), Akarnánové.