304-302

************************************************************

304.

Ol. 119, 1

Andromenés z Korinthu (podruhé)

8 SE

Fereklés

a. u. c. 450

P. Sempronius Sophus a P. Sulpicius Saverrio

************************************************************

Ze dne 3. ledna roku 304 pochází nejstarší zachovaná seleukovská datace na pozdněbabylónských klínových dokumentech.

Démétrios I. pokračoval v obléhání Rhodu a sevřel město i z pevniny. Málem se mu podařilo získat na svou stranu velitele Ptolemaiových pomocných sborů Athénagoru z Mílétu. Rhodští získali od spojenců značnou podporu: Kassandros poslal deset tisíc medimnů ječmene/kríthé, Lýsimachos čtyřicet tisíc medimnů pšenice/pýros a Ptolemaios tři sta tisíc artabů obilí a bobů/osprion. Jak se takové množství lodí dostalo do rhodského přístavu, není jasné. Později se od Ptolemaia dostalo do města 1500 vojáků, jimž velel jistý Makedonec Antigonos (že by Ptolemaiův žertík se jménem Démétriova otce?), a Rhodos se dokázal ubránit. 

Jedním z faktorů rhodského úspěchu ovšem byla také vysoká kultivovanost obléhatele, který např. zakázal dobývat město na úseku, kde mohlo dojít k poškození blízkých proslulých nástěnných maleb Prótogeneových (srov. rok 325)! Rozpracovaný jeden jeho obraz, který obléhatelům padl do rukou, Prótogenés na něm pracoval sedm roků, Démétrios Rhodským vrátil (někdy mnohem později padl do rukou Římanů a v Římě zanikl během požáru, data neznáme). 

Démétrios I. a Rhodští po aitólském zprostředkování uzavřeli velmi formální mír, podle něhož se měli ostrované stát spojenci králů Antigona I. a Démétria I., nikoli však pro případ konfliktu s králem Ptolemaiem.

Po Démétriově odchodu poctili Rhodští Kassandra a Lýsimacha a králi Ptolemaiovi I. udělili přízvisko Sótér/Zachránce, s nímž vstoupil do historie; přinesl za to dary Athéně v Lindu. Dále se Rhodští rozhodli na oslavu vítězné obrany a na oslavu udržení svobody postavit sochu státního patrona ostrova, Hélia. Vytvořením jeho vysoké bronzové sochy, Kolossu, byl pověřen sochař Charés z Lindu, prostředky získány z prodeje zbraní a vojenské techniky, které na ostrově zanechali démétriovci. Dílo bylo dokončeno roku 291 (viz tam). • Rhodské vítězství se stalo začátkem dlouhé epochy prosperity státu, kterou ukončili až Římané.

Za Ferekleova archonátu postihlo Iónii zemětřesení, ale jakého rozsahu, nevíme. 

V téže době stále ještě obléhal Kassandros Athény. Později, asi roku 302, poctili Athéňané zlatými věnci a přednostními místy o hrách a v divadle taxiarchy/"plukovníky" z archonáta Euxenippova za činnost při obraně hradeb města (jména na zachované stéle neuvedena).

Uvolněný Démétrios se vypravil s flotilou 330 lodí proti Kassandrovi do Evropy. Vylodil se v Aulidě a Kassandros se stáhl do Makedonie; obléhání Athén ale nepřerušil. Démétrios uzavřel spojenectví s Aitóly, Boióty a vyňal opět Euboju ze spolku Boiótů (kam patřila od roku 308), obsadil Chalkidu. V Hérákleji na Oitě se k němu přidal oddíl šesti tisíc Makedonů. V této době asi obsadil Démétrios Aigínu se Salamínou dosud ovládanou prokassandrovskou klikou, viz rok 306. 

Zřejmě do této doby patří vyhnání Kassandrovy posádky z Elateie, o což se zasloužil Fók Xanthippos ctěný ještě ve druhém století n. l. v Trónidě/Patrónidě u Daulidy spolu s archégetou/vůdcem-zakladatelem Fóků jako hérós masitými oběťmi se zaléváním ostatků v hrobu krví. O dvacet let později Xanthippos přemluvil krále Lýsimacha, "aby poskytl peníze na záchranu města", tedy na úplatek okupační posádky Elateie, pravděpodobně Antigona Gonaty, a ta odešla, čímž osvobodil město podruhé: z vděku věnovali občané muži, který stál desetkrát v čele Fóků, v Delfách sochy lva i jeho osobní (dedikační nápis na soklu druhé jeho funkci označuje slovem tágos, v čele fóckého koina však stával fókarchés a jemu podřízení se jmenovali artistéres, ale jejich pravomoce neznáme). O dalším boji s Kassandrem o Elateiu viz rok 300 s účastí athénského oddílu pod Olympiodórem.  

V zimě pak Démétrios I. osvobodil Athény od Kassandrova obléhání (trvalo od roku 306), a přezimoval zde: Athéňané ho s místem, kde snad slezl s koně (?), ctili jako "Sestoupivšího boha"/Theos kataibatés, tedy přívlastkem náležejícím Diovi, resp. Dionýsovi. Byl to jeho druhý athénský pobyt (viz rok 307 a 294) a Athéňané ho ubytovali i s jeho fraucimorem v části Parthenónu (královy ženy dokázaly utratit za parfémy a kosmetiku 250 talentů státních athénských peněz ve stříbře). V zimě ještě obsadil korinthský přístav v Kenchrejích/Kenchreai a celkově konal přípravy na peloponnéské tažení, viz rok následující, kde též další pocty.

Seleukos I., který byl již od roku 308 na tažení po horních satrapiích, zahájil své indické tažení (viz následující rok).

V Bosporské říši zahynul při jezdecké nehodě král Eumélos (vládl od roku 309 pět let a pět měsíců, jako král od roku 305?). Vracel se z výpravy proti barbarům v Sindice a pospíchal k obětem ve svém paláci. Koně jeho čtyřspřeží se čtyřkolovým krytým vozem se splašili, vozka je nezvládl a král se rozhodl seskočit. Při tom se mu meč dostal do loukotí kola a Eumélos byl spřežením usmýkán. Následoval ve vládě ho syn Spartokos III. (vládl do roku 284 a od samého začátku s královským titulem). Skutky jeho vlády neznáme.

Nicméně Athéňané mu 30. gaméliónu roku Diotímova archonátu (únor 284) udělili občanství a bronzovou sochu za to, že jim projevoval permanentní náklonnost a když dosáhli roku 285 opět nezávislosti, daroval athénskému lidu 10 500 medimnů obilí, též zlatý věnec a sochy na akropoli a vedle soch svých předků na agoře. Zachované usnesení na stéle potvrzuje trvale dobré vztahy bosporské dynastie s Athéňany. 

Král Sicílie Agathoklés se vypravil na Liparské či Aiolské ostrovy, kde obyvatelům uložil těžké výpalné padesáti talentů ve stříbře; důvod nepřátelství neznáme. Jak poznamenal historiograf, rozhněvalo to bohy, takže při návratu se lodi s penězi potopily v bouři. V Syrákúsách se Agathoklés oženil s Theoxenou, dcerou Bereníky I. s Filippem, jejím prvním manželem, čili s nevlastní dcerou Ptolemaia I. (srov. k tomu události v Africe kolem Ofelly z roku 308).

Téhož roku skončila mírem dlouhá druhá válka Římanů se Samnity (vypukla roku 328 či 326, první válku se Samnity viz roky 343 a 341, třetí viz roky 298 až 290) a oba národy obnovili vzájemné spojenectví. O mír žádali Samnité a klid v zemi potvrdil konsul P. Sempronius, který s vojskem prošel celou zemi, aniž by byl napaden. 

Římany byli pak téměř vyhlazeni Aequové, kteří posílali vojáky Samnitům a podporovali nedávno Herniky. Do pole proti nim vytáhly obě konsulské armády a Aequové si netroufli Římanům postavit. Dobyvatelé se během padesáti dnů zmocnili všech jejich 31 měst/městeček a většinu z nich vyvrátili a spálili. Bylo nad nimi triumfováno 24. září konsulem P. Semproniem (přesto je zmínka o  bojích s nimi ještě z roku 302 a 300). Genocida Aequů vyděsila Marrucíny, Marsy, Paeligny a Frentánské, kteří žádali o přátelství s Římem a smlouvy dosáhli.  

Na Foru Romanu poprvé úředníci vystavovali fasti/seznamy úředních dnů praetorů, v nichž se rozsuzovaly soudní pře atd., později celoroční kalendář v našem slova smyslu. Nápad byl písaře/scriba Ap. Claudia Caeca Cn. Flavia, syna propuštěnce Annia. Zastával t. r. s Q. Aniciem Praenestinem kurulskou aedilitu (zvoleni byli jako protikandidáti dvou konsulárských synů). Cn. Flavius byl též autor sbírky právnických postupů/legis actiones, jíž se později říkalo ius flavianum n. ius civile flavianum. Zajímal se mj. o postavení třídy proletářů/proletarii (srov. rok 578 a 281)

Q. Fabius, který byl t. r. s P. Deciem censorem, proletáře rozdělil do čtyř městských tribuí, aby tak omezil politický význam této početné a stále rostoucí občanské vrstvy. Pro své bystré řešení byl pak zván Maximus! Údajně t. r. přestala velká část nobility nosit zlaté prsteny, odznak svého postavení. Viz však tři měřice prstenů poslaných Hannibalem po Cannách roku 216 do Karthága. Q. Fabius též zavedl t. r. slavnostní průvod jezdců, viz v oddílu Bohové a svátky k 15. červenci.  

Z rodu Fabiů pocházel vzácný případ římského výtvarného umělce rodem šlechtice. C. Fabius Pictor vymaloval chrám Salútis/Spásy, který za samnitské války zaslíbil cos. C. Iunius Bubulcus Brutus, srov. roky 317sqq., zasvěcení chrámu viz rok 302. Dostalo se proto Fabiovi přízviska Malíř/Pictor a zůstalo to i jeho potomkům jako klanové v rámci rodu Fabiů. Jeho vnuk Q. Fabius Pictor se stal prvním římským annalistou/historikem. Malba vydržela až do doby principa Ti. Claudia, kdy chrám vyhořel; srov. v indexu s. v. malíři.  

************************************************************

303.

Ol. 119, 2

9 SE

Leóstratos II.

a. u. c. 451

Ser. Cornelius Lentulus a L. Genucius Aventinensis

************************************************************

Na jaře se vypravil Démétrios I. s armádou z Athén na Peloponnésos, který z velké části ovládal Polyperchón (jako Kassandrův stratégos Peloponnésu od roku 309; viz rok 305). V Korinthu se držel Kassandrův stratégos Prepeláos (Kratésipolis již zjevně přišla o své panství, srov. rok 307; známo o ní není dále nic) a v Sikyónu seděl s výsadkem stratégos Ptolemaia I. Filippos, nástupce Leónidův (srov. rok 308).

Démétrios Sikyón zásluhou velitele žoldnéřů Diodóra, viz o něm rok 324 a o jeho konci roku 301, dobyl a Filippos po vydání pevnosti odplul s mužstvem a odměnou jednoho sta talentů do Egypta; podobně získán Argos. Tím skončilo Ptolemaiovo "egyptské" panství nad Peloponnésem nebo jeho části trvající od roku 308. Třebaže první Ptolemaiovci aktivně zasahovali do politiky "kontinentální" Hellady, s armádou se na Peloponnésu neobjevili. 

Součástí armády M. Antonia byly roku 31 oddíly královny Kleopatry VIII., ale poslední armádu z Egypta zažil Peloponnésos po vypuknutí řeckého povstání roku 1821, kdy Mehmet Ali Paşa, neposlušný egyptský místokrál tureckého sultána Mahmuta II. revoluci téměř potlačil. Brutalita jeho c. 25 tisíců vojáků, jimž velel syn Mehmeta Aliho Ibrahim vyprovokovala reakci v Evropě a spustila filhellénskou vlnu (trvající v jistém ohledu dodnes). Turecko-egyptská flotila byla poražena anglo-francouzsko-ruskou flotilou pod velením kontraadm. Edwarda Codringtona 20. října 1827 před Pylem, tehdy zvaným Navarino.  

Sikyón byl s vůlí obyvatel zcela přebudován, staré město zbořeno, lidé přesídlili z míst kolem přístavu na akropoli a okolí a vnitřně byl stát přeorganisován, zřízeny slavnosti a čtyřleté závody démétreie a asi až do Démétriovy smrti roku 283 (?) se jmenoval Démétrias, bližšího známo není nic. Jméno potvrzuje mezistátní smlouva o soudnictví Démétriady se Stymfálem (datace zničena).

Pravděpodobně celou první polovinu třetího století vládly v Sikyónu více či méně liberální tyrannidy (srov. rok 251). Podle jiné verse, uplatil Démétrios garnisony v Argu, Sikyónu a Korinthu částkou sta talentů a města tak získal bez boje. Nicméně před Argem mu k úspěchu pomohl slavný trubač Hérodóros z Megar, o jehož výjimečnosti viz v indexu s. v. hry. Vojákům umdlévajícím při posouvání obléhacích strojů k hradbám troubil ze dvou polnic současně tak silně, že neohroženě postupovali kupředu. 

Po Sikyónu dobyl s pomocí svých sympatisantů Démétrios (z toho roku je nápisně doloženo, že byl označován jako Veliký/Megas) Korinthos. Jeho posádka s frúrarchem Prepeláem se stáhla na Akrokorinthos a do Sísýfeia, pevnosti na jeho úpatí. Když ji démétriovci vzali útokem, ostatní pod dojmem obléhacích strojů Akrokorinthos vydali. Prepeláos s mužstvem odtáhl do Makedonie; podle všeho také dostal zaplaceno. 

Následovalo Démétriovo tažení proti Polyperchontovi. Prošel Achájí, kde po boji obsadil Búru, jíž dal svobodu, po několika dnech se zmocnil nám neznámého městečka Skyros (tak uchováno v rukopisech) a pokračoval do Arkadie, kde se ubránila pouze Mantineia. Megalopolis se hned postavila na stranu Démétriovu.

Pak se Démétrios obrátil zpět do Acháje, kde dobyl Aigion, podle jiného výkladu rukopisného místa "arkadský Orchomenos". Jeho frúrarchos/velitel Polyperchontova garnisonu Strombichos si při obléhání tropil z Démétria s hradeb žerty a to ho přišlo draho: po pádu města byl na Démétriův rozkaz s osmdesáti dalšími odpůrci přibit na kříž/anestauróse, což je spolu se mstou Kratésipole roku 314 první známé použití této podoby trestu smrti v Evropě na svobodném muži (anastauró v této době může znamenat též "narazit na kůl"). Ostatních dva tisíce žoldnéřů připojil Démétrios ke své armádě. Tak zřejmě také skončilo Démétriovo peloponnéské tažení. 

O Polyperchontovi už dále v historii není zmínky: pravděpodobně krátce poté zemřel stářím (c. 80 a více?); srov. jeho zradu Barsiny s Hérákleem roku 309. Tradovalo se o něm, že i ve stáru, když se opil, vydržel dlouho tančit oděn do šafránového oděvu a obut do "sikyónských" sandálů.  

Zřejmě (?) někdy koncem čtvrtého a začátkem třetího století vládli v Argu samovládci Lafaos a Periláos, nikoli ale současně: Periláos by mohl být identický s vojevůdcem krále Antigona I. Otázkou zůstává, zda byly obě postavy vůbec hellénistické (srov. rok 544).

V době, kdy byl Kassandros vytlačen z téměř celé Hellady, přišel z Itálie (srov. zde níže) na Korkýru Kleónymos Lakedaimonský a obsadil ostrov. Kleónymos odmítl spojenectví jak s Démétriem, tak s Kassandrem. S Démétriem se ale spojil Pyrrhos I., teprve šestnáctiletý král Épeirótů (vládl od roku 307). Démétrios I., který v průběhu t. r. dobyl téměř celou Helladu, slavil v zimě v Argu v Héraiu svatbu s Déidamejí (c. 20), dcerou Aiakidovou a sestrou Pyrrhovou, která byla kdysi zaslíbena Alexandrovi IV., viz rok 310. Jak se z Kassandrových rukou dostala k antigonovcům, známo není. Viz dále rok 301. • Déidameia I. zemřela asi v roce 299 nebo roku následujícího.

Asi téhož roku byl z Athén exulován vůdce démokratické, protimakedonské strany Démocharés, synovec Démosthenův (srov. roky 286 a 280; zemřel před rokem 270). Jeho životním sokem byl autor komédií Archedikos, který patříval mezi "přátele/filoi (ať už to znamená v této době cokoli) Antipatrovy, jeden z veřejně velmi aktivních sympatisantů s promakedonskými aristokraty. 

V Athénách 22. gaméliónu za archonátu Ferekleova, tedy v lednu/únoru t. r., byl poctěn olivovým věncem a stélou dodnes dobře zachovanou v Asklépieiu lékař Feidiás z Rhodu za to, že se tak dobře staral o Athéňany. Pravděpodobně z téhož roku pochází fragmentární nápis nadšených athénských dobrovolníků/ethelontes epilektoi, kteří uctili jízdní sochou krále "Démétria Velikého/Démétrios ho megas" umístěnou na agoře vedle sochy Démokratie a obětovali Démétriovi Sótérovi. Snad rovněž t. r. dostal od rady olivový věnec/stefanos (elaiés) thallú "za odvahu a spravedlnost vůči radě/aretés heneka kai dikaiosynés tés eis tén búlén" jinak neznámý Eucharés: asi podpůrné gesto na obnovu "parlamentní" diskuse (?). 

Pravděpodobně téže zimy na konci roku byla obnovena protiantigonovská koalice Kassandra, Lýsimacha, Ptolemaia I. a Seleuka I., když Antigonos odmítl Kassandrovy návrhy. Kassandros poslal dokonce posly za Seleukem do Indie, aby se vrátil do Středomoří, kde se právě Antigonos a Démétrios dostali na vrchol moci. Antigonovo snažení od likvidace Perdikky roku 321 se zdálo, že spěje k úspěšnému konci, když tu se proti němu a jeho synovi Démétriovi I. spojili všichni ostatní diadochové, neboť byli vážně ohroženi. 

Kassandrova zpráva buď přerušila úspěšné Seleukovo tažení v Indii, nebo mu možná přišla vhod. Seleukos I. uzavřel mír s Čandraguptou/řec. Sandrokottem I., podle něhož si hinduističtí Indové podrželi povodí Indu, Arachósii, Paropamisadii, Kófénu a Gedrósii, tzn. vlastně celý dnešní Pákistán, velkou část Afghánistánu jižně od Hindúkuše a jihovýchod Íránu.

Seleukos I., který zřejmě (?) pronikl až na Gangu, získal od Inda jako „výpalné“ obrovské finanční prostředky, k tomu pět set indických válečných slonů, tedy asi cvičených, a podle jedné verse se měl oženit se Sandrokottovou dcerou, jejíž jméno neznáme. Velvyslancem Seleukovým v Pátaliputře/dn. Patně v Biháru, sídelním městě Maurjů, byl nejprve Megasthenés a po něm na dvoře Sandrokottova syna Amitrochada/Bindusáry asi Antiochův vyslanec Dáimachos/Déimachos z Platají; oba zanechali spisy o Indii a Indech známé pouze z citací. "Indika", pojednání o Indii, zjevně sepsal též další hellénský diplomat, jehož jméno se uchovalo v indických souvislostech: jistý Dionýsios byl vyslancem Ptolemaia II. pravděpodobně na dvoře Ašókově, srov. o kontaktech Indů se západem roku 260.  

Asi tohoto roku začala v Paňdžábu autonomní ražba jistého dynasty jménem Sófytés n. Sópeithés (trvala do 294). Alexandros ho ponechal vládnout v jeho doméně, snad kdesi na východě Arachósie, a po seleukovském míru se stal jedním z údělných panovníků Maurjů. O více než století (?) později je z řeckého nápisu v hellénské Alexandreji v Arachósii/dn. Kandaháru znám jiný Sófytés, syn Náratův, obchodník, jenž se po zbohatnutí vrátil do vlasti, odkud byl vyhnán válkou (vpádem Hellénů z Baktrie?). Jméno není hellénské (asi Subhúti, syn Nárady). Je možné, že tento Sófytés byl potomkem onoho dynasty. 

Seleukovi indičtí sloni byli se slony z vojska Alexandra Velikého a s posilou z roku 38 SE (viz tam) předky všech bojových slonů, kterých evropský starověk kdy použil (srov. k tomu i tzv. sloní bitvu z roku 275 a v indexu s. v. slon). Indický dar-výkupné znamenal vzhledem k okolnostem pravděpodobně největší poskytnou vojenskou pomoc vůbec; ve starém věku zcela určitě. 

Ve větším měřítku používala slonů jen seleukovská armáda a naposledy bylo jimi bojováno u Magnésie proti Římanům roku 190. Všichni zbývající slonové byli pak Římany pozabíjeni n. zmrzačeni roku 163 v Antiocheji. Poslední bojový slon je zmiňován ještě za vlády Micipsovy v letech 149 až 118, což byl poslední ze slonů kartháginských, kteří se do Afriky dostali přes Ptolemaia I., který je daroval Pyrrhovi a ten o ně přišel na Sicílii. Rozhodně se nejedná o slony africké, o nichž je ostatně známa jejich nízká adaptabilnost a cvičitelnost. Ptolemajovci sice lovili africké slony (viz rok 270), ale jejich úloha v armádě byla zřejmě jen symbolická, nikoli bojová. Viz v indexu s. v. sloni.

Vypukla válka Římanů a Lúkánů s Tarentskými. Tarentští brzy s Římany uzavřeli mír (o jeho případné podmínce pro římskou plavbu viz rok 281), ale pro válku proti Lúkánům si pozvali Kleónyma ze Sparty, bratra Akrotatova, syna Kleomena II. (srov. o Kleónymovi zde výše, o Akrotatovi roku 314). Kleónymos najal na Tainaru za jejich peníze pět tisíc žoldnéřů, stejné množství pak v Tarentu a k tomu měl k disposici dvacetitisícovou armádu občanskou se dvěma tisíci jezdci. Většina hellénských států se rovněž postavila na Kleónymovu stranu a tak brzy donutil Lúkány přijmout od Tarentských mír. 

Když se Metapontští zdráhali připojit k dohodám s Tarentem, poštval na ně Lúkány. Zděšení Metapontští otočili a Kleónymos se jim zle pomstil: do města přišel v míru, ale donutil je vyplatit mu šest set talentů ve stříbře a jako rukojmí dvě stě děvčat z dobrých rodin (vzal panny namísto chlapců n. mužů, první takový případ). Počínal si stejně jako jeho bratr před desetiletím v Akragantu, žil v luxusu a prý hanobil jméno Sparty. Pak odešel z Itálie (viz výše) a odplul na Korkýru.

Vrátil se však ještě na messápské pobřeží, teprve pak definitivně obsadil Korkýru, kterou držel do roku 299. Odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři apod. Nepřátelství jihoitalských barbarů vůči Tarentským ovšem neskončilo a osada původně spartská se obrátila o pomoc k Agathokleovi Syrákúskému, viz dále rok 300. Nelze vyloučit, že z toho n. následujícího roku pochází smlouva Tarentských s Římany, viz rok 281. 

Římané zavedli kolonie do Sory (čtyři tisíce osadníků), Alby Fucens (šest tisíc osadníků) a římské občanství dostali Sabinové z Arpina a Trebuly. Popraveni byli vůdci Frusinských/Frusino, obce hernické, když bylo vyšetřeno, že se spikli proti Římu. V Umbrii římský oddíl zlikvidoval dva tisíce, nevíme, zda lapků n. jednotky pokoušející se válčit s Římem: bojovníky zalezlé v jakési jeskyni Římané vykouřili a zahubili. 

************************************************************

302.

Ol. 119, 3

10 SE

Níkoklés

a. u. c. 452

M. Livius Denter a M. Aemilius Paullus

C. Iunius Bubulcus Brutus dict.

************************************************************

Na začátku roku v zimě se na Isthmu konalo shromáždění hellénských států. Diplomatická jednání Démétria kolem dalšího korinthského spolku vedl hlavně Adeimantos z Lampsaku, jeden z jeho rádců; srov. o něm zde níže. Třetí spolek Hellénů, koinon tón Hellénón, který byl dojednán v Korinthu (vůbec ale čtvrtý, srov. roky 481, 338, 336 a 318), byl slavnostně vyhlášen o isthmiích, tedy na jaře v květnu, a s ním i celohellénský mír/koiné eiréné.

Do spolku a do symmachie proti Makedonii (= Kassandrovi) nevstoupili Sparťané, Messénští a Thessalové. Stratégy spolku zvoleni Antigonos I. a Démétrios I. Korinthos dostal novou posádku, viz rok předešlý, a antigonovská posádka vydržela ve městě a na Akrokorinthu až do roku 243. Spolek vydržel pouhý rok.

Lze předpokládat, že někdy v této době občerstvil  Démétrios nápad Periandrův a Alexandrův prokopat Isthmos. Inženýři mu však na ruku nešli, neboť spočetli, že Korintský záliv leží výše a že by tedy jeho vody zavalily Aigínu i s okolními ostrůvky; srov. v indexu s. v. Isthmos. 

Na jaře se Kassandros vypravil z Makedonie do Thessalie a Prepeláa vyslal s částí vojska k Lýsimachovi. Lýsimachos se přeplavil přes Helléspontos, Prepeláos s ním; někdy v této době chronografové zaznamenali na nebi kometu. Oba postupovali v nové koaliční protiantigonovské ofensivě do Iónie, Lýsimachos do Frygie.

Lýsimachovi se vydaly Lampsakos a Parion, Sígeion dobyl a vložil do něho posádku. Pokusil se o Abýdos, ale zanechal obléhání, když po moři dorazila silná posila od Démétria. Obsadil na to helléspontskou Frygii a oblehl Synnady s královskou pokladnicí. Zde k Lýsimachovi přešel i s vojskem místní Antigonův velitel Dokimos, spolu Synnad dobyli a s nimi další pevnosti v kraji. Dokimos býval jedním ze stratégů královské strany, srov. rok 318 a mimo jiné byl pánem Filetairovým, pozdějšího dynasty v Pergamu.

Prepeláos, jemuž Lýsimachos předal šest tisíc pěšáků a tisícovku jezdců, ovládl Adramyttion, dobyl Efesos, kde osvobodil sto Rhodských, zajatců to Démétriových, které poslal domů. Efesany nechal svobodné, ale v přístavu spálil všechny lodi. Pak získal na svou stranu Teós a Kolofón, ale Erythry a Klázomeny mu unikly, neboť tam po moři dorazily od Démétria posily. Prepeláos tedy alespoň poplenil jejich území a vytáhl na Sardy. 

Město mu předal Foiníx, kterého přemluvil, aby se přidal na Lýsimachovu stranu, a držel se pouze jejich hrad hájený Filippem, starým přítelem Antigonovým (srov. s rokem 306). Stratégem v Sardech byl jmenován Diodóros (srov. roky 324 a 295), stratégem spolku Iónů/koinon tón Iónón jmenoval později Lýsimachos Hippostrata (ovšem k tomuto jmenování mohlo dojít až roku 294).

Efesané před Prepeláem poctili občanstvím, věncem a nápisem v Artemísiu Démétriova přítele Apollónida za zásluhy o stát a když město obsadil Prepeláos, získal občanství efeské Eufronios z Akarnánie za laskavost vůči Efesanům a přímluvu u Prepeláa ve věci bezdaňovosti Artemísia. Ještě v démétriovské éře se stal občanem Efesu za odměnu též Archestratos z Makedonie, velitel antigonovského garnisonu v Klázomenách; přesné datace těchto dekretů lidu chybějí. 

Po Dokimově zradě se vypravil do Anatolie Antigonos I. osobně, když šest až osm let neopustil severní Syrii, kde pobýval v Antigoneji na Orontu, odkud jen zřídka podnikal tažení (srov. rok 306). Ve svém sídelním městě připravoval veliké slavnosti a hry, k nimž sesbíral po světě všechny umělecké a sportovní hvězdy, na které čekaly bohaté odměny. Když musel na Lýsimacha, všechny odškodnil úhrnnou částkou dvou set talentů. 

Táhl na Tarsos, kde vyplatil armádě žold za tři měsíce z peněz, které vybral z Kyind; k tomu s sebou vezl reservních tři tisíce talentů. Prošel jižní Kappadokií a přes Lykáonii, kde pacifikoval domorodce, dorazil na sever Frygie, kde u Dorylaia měl ležení Lýsimachos s Prepeláem. Antigonos tábor oblehl a dal kolem něho vykopat příkop, Lýsimachos se bitvě vyhýbal. V přestřelkách za těchto prací byli obyčejně úspěšní vojáci Antigonovi. Lýsimachos byl v úzkých a jedné bouřlivé noci s vojskem ležení vyklidil. Antigonos ho se svou armádou pronásledoval, ale deštivé počasí natolik znepřístupnilo terén, že se zásobovací vozy bořily do bláta. Antigonos zanechal pronásledování a odvedl vojsko do zimovišť.  

V téže době, během zimy, vpadl do Syrie Ptolemaios I. Obléhal Sídón, když tu mu kdosi přinesl zprávu, že koalice Lýsimacha se Seleukem byla poražena, že oba prchli do Hérákleie Pontské a že Antigonos se vrací do Syrie. Ptolemaios uzavřel se Sídónskými čtyřměsíční příměří, ve městech, která dobyl, zanechal garnisony a vrátil se do Egypta.

Z Indie a z horních satrapií se vracel Seleukos I. (viz předešlý rok). Na podzim dorazil do Kappadokie, přezimoval poblíž armády Lýsimachovy. Na východě byl od roku 308 a ještě 6. srpna roku 302 byl Antigonos pánem Babylónie. Je tu i jiná datovací možnost. Za nejzazší doložitelné datum trvání Antigonovy moci v Babylónii lze považovat datum 7. března roku 301, tzn. že v této době byl Seleukos stále ještě na východě, nebo že se při návratu ze svého indického tažení vyhnul antigonovským posádkám umístěným v jižní části Mesopotamie: srov. k tomu rok 301. • O možnosti dohody Seleuka s Antigonem o rozdělení východu, tzv. horních satrapií, viz rok 308.

Antigonos přezimoval ve Frygii, Lýsimachos s armádou na planině Salóniá u Hérákleie na Pontu, odkud brala armáda rozdělená na několik částí proviant. Zde čekal na příchod Seleukův a také se tu oženil s paní v Hérákleji Amástridou, která byla od roku 306 vdovou. Králova manželka Níkaia, dcera Antipatrova, totiž zemřela pravděpodobně rovněž někdy krátce před touto svatbou: jejich dětmi byly Agathoklés, korunní princ, Arsinoé (I.), pozdější první manželka Ptolemaia Filadelfa a matka Ptolemaia Euergeta, a Eurydiké, manželka makedonského krále Antipatra I., syna Kassandrova. • Amástris žila od roku 301 v Sardách, ale následujícího roku se vrátila do Hérákleie a s Lýsimachem se rozešla (srov. rok 305 a 289)

V zimě koncem t. roku povolal král Antigonos I. svého syna Démétria z Evropy na pomoc. Zřejmě tehdy za přesunu u Lampsaku Démétrios potřel Lýsimachovy oddíly a vojáky připravil o trén. Lýsimachos měl mezi žoldnéři dva tisíce illyrských Autáriátů a osm set Lyků a Pamfýlů, kteří v zimě přeběhli k Antigonovi, poněvadž prý nedostali žold, což jim nový vrchní velitel rád zaplatil. Podle jiné verse se však Lýsimachos obával, že se pro ztrátu svých zavazadel (tedy toho, co během tažení naloupili) vzbouří a předešel je: dal je shromáždit pod záminkou výdeje proviantu a pět tisíc Illyrů dal do jednoho pobít. 

Démétrios I. se na jaře t. r. vypravil z Athén na Peloponnésos, viz zde výše, ale v athénském měsíci múnichiónu/v rozmezí dubna až května byl zase zpět a vrátil Athéňanům pevnosti v Attice. Vydal se do Chalkidy a odtud do Lárissy Kremasty/"Zavěšené". Dříve však provedl v Athénách taškařici, když oznámil, že se chce dát zasvětit do eleusínských mystérií. Byl však múnichión a rituály spojené s nejvyšším zasvěcením/epopteia se děly v anthestériónu a posléze v boédromiónu ("malé eleusínie" v únoru/březnu, resp. v září/říjnu "velká mystéria").

Na návrh Stratokleův přejmenovali tedy bodří Athéňané múnichión na anthestérión a po vykonání obřadů dali múnichiónu jméno boédromión. A bylo to, král se stal vytouženým epoptem/"viditelným", byl spokojen a pak se vrátilo vše do starých kolejí.     

Ještě t. r. honorovala Eretrie proxenií a právem bezpoplatkového obchodování bratry Glaukippa, Hippodamanta a Apollónia z Antigoneie (nevíme, které) za to, že se pro Démétria starali o vojáky sloužící u jeho flotily, jak o tom svědčí dobře zachovalá stéla. Snad z t. r. je též stéla s poctou Eretrijských bronzovou sochou a udělením občanství Démétriovu příteli a vyjednavači Adeimantu z Lampsaku, srov. jeho postavení v Athénách u roku 307 a zde výše.

Ze stejné doby asi pochází eretrijská proxenie, právo usadit se a bezdaňovost pro Arrhidaia z Makedonie, asi Démétriova důstojníka, který to měl dobré již za krále Alexandra, jak se praví v dekretu (tento Alexandros bývá někdy pokládán za Alexandra VII., viz rok 253sq.; datace na stéle zničena).

Na začátku zimy stál Démétrios v Thessalii proti Kassandrovi a „osvobodil“ Fery. Pak dostal zprávu od otce, aby se s vojskem přepravil do Anatolie. Proto uzavřel s Kassandrem mír či příměří. Tím skončila tzv. čtyřletá válka (trvala od roku 306).

Kassandrovi připadla celá Thessalie. Svého bratra Pleistarcha poslal s částí vojska k Lýsimachovi do Anatolie. Démétrios se v zimě přeplavil do Efesu, který dobyl zpět, prošel Iónií k Helléspontu a přezimoval v Malé Frygii. Poněvadž Démétriovo vojsko právě dlelo na Helléspontu, musel se Pleistarchos přepravit s vojskem přes Černé moře až u thráckého Odéssu. Část loďstva ale byla zadržena démétriovci, část zanikla v zimní bouři. Jen třetina lodí se dostala přes Pontos k Lýsimachovi do Hérákleie.

Naplánován synoikismos Teu a Lebedu, a to na rozkaz Antigonův zachovaném na stéle v podobě dopisu s podrobným rozpisem, jak postupovat. Nebyl však v ruchu válečných událostí doveden do konce, viz v indexu s. v. synoikismos. Nejvýznamnějším rodákem téjským této éry byl Hagnón, který patřil k účastníkům Alexandrovy anabase, dával si prý podrážky sandálů podrážet stříbrem a zřejmě jemu patří téjská ražba se jménem Hagnón; viz o něm též roku 321. • Lebedos se v době vlády Ptolemaia Filadelfa a Filopatora jmenoval Ptolemáis.

Mithridátés II., syn Ariobarzánův, dynasta Kiu, předek vládců v Pontu (byl u moci od roku 337), spojenec kdysi Alexandrův (?) a posléze Antigonův, byl na rozkaz Monofthalma asi za paktování s Kassandrem popraven. Dynastii udržel při životě jeho synovec, syn bratra Ariobarzána, Mithridátés III., jemuž se podařilo s několika jezdci před stejným trestem uniknout do Paflagonie do horského městečka Kimiata a později do přímořské části Kappadokie/Kapp. na moři, Pontská Kappadokie, do země zvané podle moře Pontos (viz dále rok 296).

V počtech pontských králů podle jiné chronologie bývá řazení odlišné od našeho: na perské satrapy Frygie Ariobarzána I. (není ve výčtu roku 362), navazovali Mithridátés I., Ariobarzánés II. (362-337) a Mithridátés II. (do 332, tedy zde uváděný jako popravený roku 302). Rodově navazoval roku 302 Mithridátés I. Ktistés vládnoucí do roku 266. Po něm Ariobarzánés panoval do roku c. 250, Mithridátés II. do c. 220, Mithridátés III. do c. 195 (oba nejsou v naší chronologii, rozdělují dlouhou vládu Mithridáta IV.), Farnakés I. do c. 170, Mithridátés IV. do c. 150, Mithridátés V. Euergetés do c. 120, slavný Mithridátés VI. Eupatór do roku 63. Viz též rok 249.

Z Épeiru byl palácovým pučem vyhnán Pyrrhos I., když byl právě na návštěvě u svého protektora Glaukiy v Illyrii. Teprve sedmnáctiletému králi skončila jeho první vláda (trvala od roku 307). Samostatným vládcem Épeirótů se opět stal Neoptolemos II. (jeho druhá vláda trvala do roku 296; první od roku 322, resp. 317 do roku 307).

Kleónymos Spartský provedl výpad z Korkýry proti Thúriím/lat. Thuriae, řec. asi Thúriai, městu na území Sallentinů (jiné od hellénkých Thúrií), dobyl je a obyvatele prodal do otroctví. Oblehl pak a dobyl město neznámé polohy Triopion a zmocnil se tří tisíc zajatců. Zde ho však v ležení v noci přepadli barbaři, jméno neznáme, v boji pobili dvě stě Kleónymových mužů a tisícovku z jeho vojska zajali.

Současně bouře zničila dvacet lodí kotvících opodál. Než se vrátil na Korkýru vydal se Sparťan za kořistí na sever po Jaderském moři. U Patavia, pozdějšího rodiště historika T. Livia, však byl místními Venety odražen, loupící Helléni pobiti a musel se s velkými ztrátami na lidech a lodích vrátit. Podle jiné verse byl zahnán oddíly konsula M. Aemilia, nikoli domorodci.

 

V Athénách na agoře v Malovaném sloupořadí/stoá poikilé začal přednášet své filosofické poučky Foiníčan Zénón z Kitia: začátek stoicismu. V Athénách žil dvoujazyčný rodilý Foiníčan od roku c. 310, kam přišel jako dvaadvacetiletý. 

 

Římané pod diktátorem C. Iuniem snadno zlomili revoltu posledních nezávislých Aequů (srov. rok 304). Jeho tažení trvalo týden, osmého dne triumfoval a 5. srpna zasvětil chrám Spásy/Salus, který zaslíbil ve svém konsulském úřadu roku 311 a začal stavět za svého censorství roku 307. Spojeneckou smlouvy uzavřeli t. r. Římané s Vestiny.