304-300

************************************************************

304.

Ol. 119, 1

Andromenés z Korinthu (podruhé)

8 SE

Fereklés

a. u. c. 450

P. Sempronius Sophus a P. Sulpicius Saverrio

************************************************************

Ze dne 3. ledna roku 304 pochází nejstarší zachovaná seleukovská datace na pozdněbabylónských klínových dokumentech.

Démétrios I. pokračoval v obléhání Rhodu a sevřel město i z pevniny. Málem se mu podařilo získat na svou stranu velitele Ptolemaiových pomocných sborů Athénagoru z Mílétu. Rhodští získali od spojenců značnou podporu: Kassandros poslal deset tisíc medimnů ječmene/kríthé, Lýsimachos čtyřicet tisíc medimnů pšenice/pýros a Ptolemaios tři sta tisíc artabů obilí a bobů/osprion. Jak se takové množství lodí dostalo do rhodského přístavu, není jasné. Později se od Ptolemaia dostalo do města 1500 vojáků, jimž velel jistý Makedonec Antigonos (že by Ptolemaiův žertík se jménem Démétriova otce?), a Rhodos se dokázal ubránit. 

Jedním z faktorů rhodského úspěchu ovšem byla také vysoká kultivovanost obléhatele, který např. zakázal dobývat město na úseku, kde mohlo dojít k poškození blízkých proslulých nástěnných maleb Prótogeneových (srov. rok 325)! Rozpracovaný jeden jeho obraz, který obléhatelům padl do rukou, Prótogenés na něm pracoval sedm roků, Démétrios Rhodským vrátil (někdy mnohem později padl do rukou Římanů a v Římě zanikl během požáru, data neznáme). 

Démétrios I. a Rhodští po athénském zprostředkování uzavřeli velmi formální mír, podle něhož se měli ostrované stát spojenci králů Antigona I. a Démétria I., nikoli však pro případ konfliktu s králem Ptolemaiem.

Po Démétriově odchodu poctili Rhodští Kassandra a Lýsimacha a králi Ptolemaiovi I. udělili přízvisko Sótér/Zachránce, s nímž vstoupil do historie. Dále se Rhodští rozhodli na oslavu vítězné obrany a na oslavu udržení svobody postavit sochu státního patrona ostrova, Hélia. Vytvořením jeho vysoké bronzové sochy, Kolossu, byl pověřen sochař Charés z Lindu, prostředky získány z prodeje zbraní a vojenské techniky, které na ostrově zanechali démétriovci. Dílo bylo dokončeno roku 291 (viz tam). • Rhodské vítězství se stalo začátkem dlouhé epochy prosperity státu, kterou ukončili až Římané.

V téže době stále ještě obléhal Kassandros Athény. Uvolněný Démétrios se vypravil s flotilou 330 lodí proti Kassandrovi do Evropy. Vylodil se v Aulidě a Kassandros se stáhl do Makedonie; obléhání Athén ale nepřerušil. Démétrios uzavřel spojenectví s Aitóly, Boióty a vyňal opět Euboju ze spolku Boiótů (kam patřila od roku 308). V Hérákleji na Oitě se k němu přidal oddíl šesti tisíc Makedonů.

Zřejmě do této doby patří vyhnání Kassandrovy posádky z Elateie, o což se zasloužil Xanthippos ctěný ještě ve druhém století n. l. v Trónidě/Patrónidě u Daulidy spolu s archégetou/vůdcem-zakladatelem Fóků jako hérós masitými oběťmi se zaléváním ostatků v hrobu krví. O dvacet let později Xanthippos přemluvil krále Lýsimacha, "aby poskytl peníze na záchranu města", tedy na úplatek okupační posádky Elateie, pravděpodobně Antigona Gonaty, a ta odešla, čímž osvobodil město podruhé: z vděku věnovali občané muži, který stál desetkrát v čele Fóků, v Delfách sochu (dedikační nápis jeho funkci označuje slovem tágos, v čele fóckého koina však stával fókarchés a jemu podřízení se jmenovali artistéres, ale jejich pravomoce neznáme). O dalším boji o Elateiu viz rok 300.  

V zimě pak Démétrios I. osvobodil Athény od Kassandrova obléhání (trvalo od roku 306), a přezimoval zde: Athéňané ho s místem, kde snad slezl s koně (?), ctili jako "Sestoupivšího boha"/Theos kataibatés, tedy přívlastkem náležejícím Diovi, resp. Dionýsovi. Byl to jeho druhý athénský pobyt (viz rok 307 a 294) a Athéňané ho ubytovali i s jeho fraucimorem v části Parthenónu (královy ženy dokázaly utratit za parfémy a kosmetiku 250 talentů státních athénských peněz ve stříbře). V zimě ještě obsadil korinthský přístav v Kenchrejích/Kenchreai a celkově konal přípravy na peloponnéské tažení, viz rok následující.

Seleukos I., který byl již od roku 308 na tažení po horních satrapiích, zahájil své indické tažení (viz následující rok).

V Bosporské říši zahynul při jezdecké nehodě král Eumélos (vládl od roku 309, jako král od roku 305?). Následoval ho syn Spartokos III. (vládl do roku 284 a od samého začátku s královským titulem). Skutky jeho vlády neznáme.

Král Sicílie Agathoklés se vypravil na Liparské či Aiolské ostrovy, kde obyvatelům uložil těžké výpalné padesáti talentů ve stříbře; důvod nepřátelství neznáme. Jak poznamenal historiograf, rozhněvalo to bohy, takže při návratu se lodi s penězi potopily v bouři. V Syrákúsách se Agathoklés oženil s Theoxenou, dcerou Bereníky I. s Filippem, jejím prvním manželem, čili s nevlastní dcerou Ptolemaia I. (srov. k tomu události v Africe kolem Ofelly z roku 308).

Téhož roku skončila mírem dlouhá druhá válka Římanů se Samnity (vypukla roku 328 či 326, první válku se Samnity viz roky 343 a 341, třetí viz roky 298 až 290) a oba národy obnovili vzájemné spojenectví. O mír žádali Samnité a klid v zemi potvrdil konsul P. Sempronius, který s vojskem prošel celou zemi, aniž by byl napaden. 

Římany byli pak téměř vyhlazeni Aequové, kteří posílali vojáky Samnitům a podporovali nedávno Herniky. Do pole proti nim vytáhly obě konsulské armády a Aequové si netroufli Římanům postavit. Dobyvatelé se během padesáti dnů zmocnili všech jejich 31 měst/městeček a většinu z nich vyvrátili a spálili. Bylo nad nimi triumfováno (přesto je zmínka o  bojích s nimi ještě z roku 302 a 300). Genocida Aequů vyděsila Marrucíny, Marsy, Paeligny a Frentánské, kteří žádali o přátelství s Římem a smlouvy dosáhli.  

Na Foru Romanu poprvé úředníci vystavovali fasti/seznamy úředních dnů praetorů, v nichž se rozsuzovaly soudní pře atd., později celoroční kalendář v našem slova smyslu. Nápad byl písaře Cn. Flavia, syna propuštěnce Ap. Claudia Caeca, zastávajícího t. r. kurulskou aedilitu. Cn. Flavius byl též autor spisu o právnických postupech, zajímal se mj. o postavení třídy proletářů/proletarii (srov. rok 578 a 281)Q. Fabius, který byl t. r. s P. Deciem censorem, proletáře rozdělil do čtyř městských tribuí, aby tak omezil politický význam této početné a stále rostoucí občanské vrstvy. Pro své bystré řešení byl pak zván Maximus!

************************************************************

303.

Ol. 119, 2

9 SE

Leóstratos II.

a. u. c. 451

Ser. Cornelius Lentulus a L. Genucius Aventinensis

************************************************************

Na jaře se vypravil Démétrios I. s armádou z Athén na Peloponnésos, který z velké části ovládal Polyperchón (jako Kassandrův stratégos Peloponnésu od roku 309; viz rok 305). V Korinthu se držel Kassandrův stratégos Prepeláos (Kratésipolis již zjevně přišla o své panství, srov. rok 307; známo o ní není dále nic) a v Sikyónu seděl s výsadkem stratégos Ptolemaia I. Filippos, nástupce Leónidův (srov. rok 308).

Démétrios Sikyón zásluhou velitele žoldnéřů Diodóra, viz o něm rok 324 a o jeho konci roku 301, dobyl a Filippos po vydání pevnosti odplul s mužstvem a odměnou jednoho sta talentů do Egypta; podobně získán Argos. Tím skončilo Ptolemaiovo "egyptské" panství nad Peloponnésem nebo jeho části trvající od roku 308. Třebaže první Ptolemaiovci aktivně zasahovali do politiky "kontinentální" Hellady, s armádou se na Peloponnésu neobjevili. 

Součástí armády M. Antonia byly roku 31 oddíly královny Kleopatry VIII., ale poslední armádu z Egypta zažil Peloponnésos po vypuknutí řeckého povstání roku 1821, kdy Mehmet Ali Paşa, neposlušný egyptský místokrál tureckého sultána Mahmuta II. revoluci téměř potlačil. Brutalita jeho c. 25 tisíců vojáků, jimž velel syn Mehmeta Aliho Ibrahim vyprovokovala reakci v Evropě a spustila filhellénskou vlnu (trvající v jistém ohledu dodnes). Turecko-egyptská flotila byla poražena anglo-francouzsko-ruskou flotilou pod velením kontraadm. Edwarda Codringtona 20. října 1827 před Pylem, tehdy zvaným Navarino.  

Sikyón byl s vůlí obyvatel zcela přebudován, staré město zbořeno a vnitřně přeorganisován a až do Démétriovy smrti roku 283 se jmenoval Démétrias, bližšího známo není nic. Pravděpodobně celou první polovinu třetího století vládly v Sikyónu více či méně liberální tyrannidy (srov. rok 251). Podle jiné verse, uplatil Démétrios garnisony v Argu, Sikyónu a Korinthu částkou sta talentů a města tak získal bez boje. Nicméně před Argem mu k úspěchu pomohl slavný trubač Hérodóros z Megar, o jehož výjimečnosti viz v indexu s. v. hry. Vojákům umdlévajícím při posouvání obléhacích strojů k hradbám troubil ze dvou polnic současně tak silně, že neohroženě postupovali kupředu. 

Po Sikyónu dobyl s pomocí svých sympatisantů Démétrios (z toho roku je nápisně doloženo, že byl označován jako Veliký/Megas) Korinthos. Jeho posádka s frúrarchem Prepeláem se stáhla na Akrokorinthos a do Sísýfeia, pevnosti na jeho úpatí. Když ji démétriovci vzali útokem, ostatní pod dojmem obléhacích strojů Akrokorinthos vydali. Prepeláos s mužstvem odtáhl do Makedonie; podle všeho také dostal zaplaceno. 

Následovalo Démétriovo tažení proti Polyperchontovi. Prošel Achájí, kde po boji obsadil Búru, jíž dal svobodu, po několika dnech se zmocnil nám neznámého městečka Skyros (tak uchováno v rukopisech) a pokračoval do Arkadie, kde se ubránila pouze Mantineia. Megalopolis se hned postavila na stranu Démétriovu.

Pak se Démétrios obrátil zpět do Acháje, kde dobyl Aigion, podle jiného výkladu rukopisného místa "arkadský Orchomenos". Jeho frúrarchos/velitel Polyperchontova garnisonu Strombichos si při obléhání tropil z Démétria s hradeb žerty a to ho přišlo draho: po pádu města byl na Démétriův rozkaz s osmdesáti dalšími odpůrci přibit na kříž/anestauróse, což je spolu se mstou Kratésipole roku 314 první známé použití této podoby trestu smrti v Evropě na svobodném muži (anastauró v této době může znamenat též "narazit na kůl"). Ostatních dva tisíce žoldnéřů připojil Démétrios ke své armádě. Tak zřejmě také skončilo Démétriovo peloponnéské tažení. 

O Polyperchontovi už dále v historii není zmínky: pravděpodobně krátce poté zemřel stářím (c. 80 a více?); srov. jeho zradu Barsiny s Hérákleem roku 309

Zřejmě (?) někdy koncem čtvrtého a začátkem třetího století vládli v Argu samovládci Lafaos a Periláos, nikoli ale současně: Periláos by mohl být identický s vojevůdcem krále Antigona I. Otázkou zůstává, zda byly obě postavy vůbec hellénistické (srov. rok 544).

V době, kdy byl Kassandros vytlačen z téměř celé Hellady, přišel z Itálie (srov. zde níže) na Korkýru Kleónymos Lakedaimonský a obsadil ostrov. Kleónymos odmítl spojenectví jak s Démétriem, tak s Kassandrem. S Démétriem se ale spojil Pyrrhos I., teprve šestnáctiletý král Épeirótů (vládl od roku 307). Démétrios I., který v průběhu t. r. dobyl téměř celou Helladu, slavil v zimě v Argu v Héraiu svatbu s Déidamejí (c. 20), dcerou Aiakidovou a sestrou Pyrrhovou, která byla kdysi zaslíbena Alexandrovi IV., viz rok 310. Jak se z Kassandrových rukou dostala k antigonovcům, známo není. Viz dále rok 301. • Déidameia I. zemřela asi v roce 299 nebo roku následujícího.

Asi téhož roku byl z Athén exulován vůdce démokratické, protimakedonské strany Démocharés, synovec Démosthenův (srov. roky 286 a 280; zemřel před rokem 270). Jeho životním sokem byl autor komédií Archedikos, který patříval mezi "přátele/filoi (ať už to znamená v této době cokoli) Antipatrovy, jeden z veřejně velmi aktivních sympatisantů s promakedonskými aristokraty. 

Pravděpodobně téže zimy na konci roku byla obnovena protiantigonovská koalice Kassandra, Lýsimacha, Ptolemaia I. a Seleuka I., když Antigonos odmítl Kassandrovy návrhy. Kassandros poslal dokonce posly za Seleukem do Indie, aby se vrátil do Středomoří, kde se právě Antigonos a Démétrios dostali na vrchol moci. Antigonovo snažení od likvidace Perdikky roku 321 se zdálo, že spěje k úspěšnému konci, když tu se proti němu a jeho synovi Démétriovi I. spojili všichni ostatní diadochové, neboť byli vážně ohroženi. 

Kassandrova zpráva buď přerušila úspěšné Seleukovo tažení v Indii, nebo mu možná přišla vhod. Seleukos I. uzavřel mír s Čandraguptou/řec. Sandrokottem I., podle něhož si hinduističtí Indové podrželi povodí Indu, Arachósii, Paropamisadii, Kófénu a Gedrósii, tzn. vlastně celý dnešní Pákistán, velkou část Afghánistánu jižně od Hindúkuše a jihovýchod Íránu.

Seleukos I., který zřejmě (?) pronikl až na Gangu, získal od Inda jako „výpalné“ obrovské finanční prostředky, k tomu pět set indických válečných slonů, tedy asi cvičených, a podle jedné verse se měl oženit se Sandrokottovou dcerou, jejíž jméno neznáme. Velvyslancem Seleukovým v Pátaliputře/dn. Patně v Biháru, sídelním městě Maurjů, byl nejprve Megasthenés a po něm na dvoře Sandrokottova syna Amitrochada/Bindusáry asi Antiochův vyslanec Dáimachos/Déimachos z Platají; oba zanechali spisy o Indii a Indech známé pouze z citací. "Indika", pojednání o Indii, zjevně sepsal též další hellénský diplomat, jehož jméno se uchovalo v indických souvislostech: jistý Dionýsios byl vyslancem Ptolemaia II. pravděpodobně na dvoře Ašókově, srov. o kontaktech Indů se západem roku 260.  

Asi tohoto roku začala v Paňdžábu autonomní ražba jistého dynasty jménem Sófytés n. Sópeithés (trvala do 294). Alexandros ho ponechal vládnout v jeho doméně, snad kdesi na východě Arachósie, a po seleukovském míru se stal jedním z údělných panovníků Maurjů. O více než století (?) později je z řeckého nápisu v hellénské Alexandreji v Arachósii/dn. Kandaháru znám jiný Sófytés, syn Náratův, obchodník, jenž se po zbohatnutí vrátil do vlasti, odkud byl vyhnán válkou (vpádem Hellénů z Baktrie?). Jméno není hellénské (asi Subhúti, syn Nárady). Je možné, že tento Sófytés byl potomkem onoho dynasty. 

Seleukovi indičtí sloni byli se slony z vojska Alexandra Velikého a s posilou z roku 38 SE (viz tam) předky všech bojových slonů, kterých evropský starověk kdy použil (srov. k tomu i tzv. sloní bitvu z roku 275 a v indexu s. v. slon). Indický dar-výkupné znamenal vzhledem k okolnostem pravděpodobně největší poskytnou vojenskou pomoc vůbec; ve starém věku zcela určitě. 

Ve větším měřítku používala slonů jen seleukovská armáda a naposledy bylo jimi bojováno u Magnésie proti Římanům roku 190. Všichni zbývající slonové byli pak Římany pozabíjeni n. zmrzačeni roku 163 v Antiocheji. Poslední bojový slon je zmiňován ještě za vlády Micipsovy v letech 149 až 118, což byl poslední ze slonů kartháginských, kteří se do Afriky dostali přes Ptolemaia I., který je daroval Pyrrhovi a ten o ně přišel na Sicílii. Rozhodně se nejedná o slony africké, o nichž je ostatně známa jejich nízká adaptabilnost a cvičitelnost. Ptolemajovci sice lovili africké slony (viz rok 270), ale jejich úloha v armádě byla zřejmě jen symbolická, nikoli bojová. Viz v indexu s. v. sloni.

Vypukla válka Římanů a Lúkánů s Tarentskými. Tarentští brzy s Římany uzavřeli mír (o jeho případné podmínce pro římskou plavbu viz rok 281), ale pro válku proti Lúkánům si pozvali Kleónyma ze Sparty, bratra Akrotatova, syna Kleomena II. (srov. o Kleónymovi zde výše, o Akrotatovi roku 314). Kleónymos najal na Tainaru za jejich peníze pět tisíc žoldnéřů, stejné množství pak v Tarentu a k tomu měl k disposici dvacetitisícovou armádu občanskou se dvěma tisíci jezdci. Většina hellénských států se rovněž postavila na Kleónymovu stranu a tak brzy donutil Lúkány přijmout od Tarentských mír. 

Když se Metapontští zdráhali připojit k dohodám s Tarentem, poštval na ně Lúkány. Zděšení Metapontští otočili a Kleónymos se jim zle pomstil: do města přišel v míru, ale donutil je vyplatit mu šest set talentů ve stříbře a jako rukojmí dvě stě děvčat z dobrých rodin (vzal panny namísto chlapců n. mužů, první takový případ). Počínal si stejně jako jeho bratr před desetiletím v Akragantu, žil v luxusu a prý hanobil jméno Sparty. Pak odešel z Itálie (viz výše) a odplul na Korkýru.

Vrátil se však ještě na messápské pobřeží, teprve pak definitivně obsadil Korkýru, kterou držel do roku 299. Odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři apod. Nepřátelství jihoitalských barbarů vůči Tarentským ovšem neskončilo a osada původně spartská se obrátila o pomoc k Agathokleovi Syrákúskému, viz dále rok 300.

Římané zavedli kolonie do Sory (čtyři tisíce osadníků), Alby Fucens (šest tisíc osadníků) a římské občanství dostali Sabinové z Arpina a Trebuly. Popraveni byli vůdci Frusinských/Frusino, obce hernické, když bylo vyšetřeno, že se spikli proti Římu. V Umbrii římský oddíl zlikvidoval dva tisíce, nevíme, zda lapků n. jednotky pokoušející se válčit s Římem: bojovníky zalezlé v jakési jeskyni Římané vykouřili a zahubili. 

************************************************************

302.

Ol. 119, 3

10 SE

Níkoklés

a. u. c. 452

M. Livius Denter a M. Aemilius Paullus

C. Iunius Bubulcus Brutus dict.

************************************************************

Na začátku roku v zimě se na Isthmu konalo shromáždění hellénských států. Diplomatická jednání Démétria kolem dalšího korinthského spolku vedl hlavně Adeimantos z Lampsaku, jeden z jeho rádců. Třetí spolek Hellénů, koinon tón Hellénón, který byl dojednán v Korinthu (vůbec ale čtvrtý, srov. roky 481, 338, 336 a 318), byl slavnostně vyhlášen o isthmiích, tedy na jaře v květnu, a s ním i celohellénský mír/koiné eiréné. Do spolku a do symmachie proti Makedonii (= Kassandrovi) nevstoupili Sparťané, Messénští a Thessalové. Stratégy spolku zvoleni Antigonos I. a Démétrios I. Korinthos dostal novou posádku, viz rok předešlý, a antigonovská posádka vydržela ve městě a na Akrokorinthu až do roku 243. Spolek vydržel pouhý rok.

Na jaře se Kassandros vypravil z Makedonie do Thessalie a Prepeláa vyslal s částí vojska k Lýsimachovi. Lýsimachos se přeplavil přes Helléspontos, Prepeláos s ním. Oba postupovali v nové koaliční protiantigonovské ofensivě do Iónie, Lýsimachos do Frygie. U Synnad k Lýsimachovi přešel i s vojskem místní Antigonův velitel Dokimos (kdysi jeden ze stratégů královské strany, srov. rok 318; mj. byl pánem Filetairovým, pozdějšího dynasty v Pergamu).

Prepeláos dobyl Efesos, Sardy mu předal Foiníx a držel se pouze jejich hrad hájený Filippem, starým přítelem Antigonovým (srov. s rokem 306). Stratégem v Sardech byl jmenován Diodóros (srov. roky 324 a 295), stratégem spolku Iónů/koinon tón Iónón jmenoval později Lýsimachos Hippostrata (ovšem k tomuto jmenování mohlo dojít až roku 294).

Po Dokimově zradě se vypravil do Anatolie Antigonos I. osobně, když šest až osm let neopustil severní Syrii, kde pobýval v Antigoneji na Orontu, odkud jen zřídka podnikal tažení (srov. rok 306). Přes Tarsos prošel Kappadokií a přes Lykáonii dorazil do jižní Frygie. Ve Frygii následovaly manévry a taktické přesuny Antigonovy a Lýsimachovy. Antigonos se bitvě vyhnul.

V téže době vpadl do Syrie Ptolemaios I. Z Indie a z horních satrapií se vracel Seleukos I. (viz předešlý rok). Na podzim dorazil do Kappadokie, kde přezimoval (na východě byl od roku 308; ještě 6. srpna roku 302 byl Antigonos pánem Babylónie; za nejzazší doložitelné datum trvání Antigonovy moci v Babylónii lze považovat datum 7. března roku 301, tzn. že v této době byl Seleukos ještě na východě, nebo že se při návratu ze svého indického tažení vyhnul antigonovským posádkám umístěným v jižní části Mesopotamie: srov. rok 301). • O možnosti dohody Seleuka s Antigonem o rozdělení východu, tzv. horních satrapií, viz rok 308.

Antigonos přezimoval ve Frygii, Lýsimachos v Hérákleji na Pontu. Zde se oženil s Amástridou, která byla od roku 306 vdovou, králova manželka Níkaia, dcera Antipatrova, zemřela pravděpodobně rovněž někdy krátce před touto svatbou: jejich dětmi byly Agathoklés, korunní princ, Arsinoé (I.), pozdější první manželka Ptolemaia Filadelfa a matka Ptolemaia Euergeta, a Eurydiké, manželka makedonského krále Antipatra I., syna Kassandrova. • Amástris žila od roku 301 v Sardách, ale následujícího roku se vrátila do Hérákleie a s Lýsimachem se rozešla (srov. rok 305 a 289)

V zimě koncem roku povolal král Antigonos I. svého syna Démétria z Evropy na pomoc. Zřejmě tehdy za přesunu u Lampsaku Démétrios potřel Lýsimachovy oddíly a vojáky připravil o trén. Lýsimachos měl mezi žoldnéři illyrské Autárie a poněvadž se obával, že se pro ztrátu svých zavazadel (tedy toho, co během tažení naloupili) vzbouří. Předešel je: dal je shromáždit pod záminkou výdeje proviantu a pět tisíc Illyrů do jednoho dal pobít. 

Démétrios I. se na jaře t. r. vypravil z Athén na Peloponnésos, viz zde výše, ale v athénském měsíci múnichiónu/v rozmezí dubna až května byl zase zpět a vrátil Athéňanům pevnosti v Attice. Vydal se do Chalkidy a odtud do Lárissy Kremasty/"Zavěšené". Na začátku zimy stál Démétrios v Thessalii proti Kassandrovi a „osvobodil“ Fery. Pak dostal zprávu od otce, aby se s vojskem přepravil do Anatolie. Proto uzavřel s Kassandrem mír či příměří. Tím skončila tzv. čtyřletá válka (trvala od roku 306).

Kassandrovi připadla celá Thessalie. Svého bratra Pleistarcha poslal s částí vojska k Lýsimachovi do Anatolie. Démétrios se v zimě přeplavil do Efesu, který dobyl zpět, prošel Iónií k Helléspontu a přezimoval v Malé Frygii. Poněvadž Démétriovo vojsko právě dlelo na Helléspontu, musel se Pleistarchos přepravit s vojskem přes Černé moře až u thráckého Odéssu. Část loďstva ale byla zadržena démétriovci, část zanikla v zimní bouři. Jen třetina lodí se dostala přes Pontos k Lýsimachovi do Hérákleie.

Naplánován synoikismos Teu a Lebedu, a to na rozkaz Antigonův. Nebyl však v ruchu válečných událostí doveden do konce, viz v idexu s. v. synoikismos. • Lebedos se v době vlády Ptolemaia Filadelfa a Filopatora jmenoval Ptolemáis.

Mithridátés II., syn Ariobarzánův, dynasta Kiu, předek vládců v Pontu (byl u moci od roku 337), spojenec kdysi Alexandrův (?) a posléze Antigonův, byl na rozkaz Monofthalma asi za paktování s Kassandrem popraven. Dynastii udržel při životě jeho synovec, syn bratra Ariobarzána, Mithridátés III., jemuž se podařilo s několika jezdci před stejným trestem uniknout do Paflagonie a později do přímořské části Kappadokie/Kapp. na moři, Pontská Kappadokie, do země zvané podle moře Pontos (viz dále rok 296).

V počtech pontských králů podle jiné chronologie bývá řazení odlišné od našeho: na perské satrapy Frygie Ariobarzána I. (není ve výčtu roku 362), navazovali Mithridátés I., Ariobarzánés II. (362-337) a Mithridátés II. (do 332, tedy zde uváděný jako popravený roku 302). Rodově navazoval roku 302 Mithridátés I. Ktistés vládnoucí do roku 266. Po něm Ariobarzánés panoval do roku c. 250, Mithridátés II. do c. 220, Mithridátés III. do c. 195 (oba nejsou v naší chronologii, rozdělují dlouhou vládu Mithridáta IV.), Farnakés I. do c. 170, Mithridátés IV. do c. 150, Mithridátés V. Euergetés do c. 120, slavný Mithridátés VI. Eupatór do roku 63. Viz též rok 249.

Z Épeiru byl palácovým pučem vyhnán Pyrrhos I., když byl právě na návštěvě u svého protektora Glaukiy v Illyrii. Teprve sedmnáctiletému králi skončila jeho první vláda (trvala od roku 307). Samostatným vládcem Épeirótů se opět stal Neoptolemos II. (jeho druhá vláda trvala do roku 296; první od roku 322, resp. 317 do roku 307).

Kleónymos Spartský provedl výpad z Korkýry proti Thúriím, dobyl je, a pak se vydal za kořistí na sever po Jaderském moři. U Patavia, pozdějšího rodiště historika T. Livia, však byl místními Venety odražen, loupící Helléni pobiti a musel se s velkými ztrátami na lidech a lodích vrátit. Podle jiné verse byl zahnán oddíly konsula M. Aemilia, nikoli domorodci.

 

V Athénách na agoře v Malovaném sloupořadí/stoá poikilé začal přednášet své filosofické poučky Foiníčan Zénón z Kitia: začátek stoicismu. V Athénách žil dvoujazyčný rodilý Foiníčan od roku c. 310, kam přišel jako dvaadvacetiletý. 

 

Římané pod diktátorem C. Iuniem snadno zlomili revoltu posledních nezávislých Aequů (srov. rok 304). Jeho tažení trvalo týden, osmého dne triumfoval a 5. srpna zasvětil chrám Spásy/Salus, který zaslíbil ve svém konsulském úřadu roku 311 a začal stavět za svého censorství roku 307. Spojeneckou smlouvy uzavřeli t. r. Římané s Vestiny. 

************************************************************

301.

Ol. 119, 4

11 SE

Klearchos

a. u. c. 453

M. Valerius Maximus Corvus dict. II.

Q. Fabius Maximus Rullianus a M. Aemilius Paullus, mag. equit.

rok bez konsulů, poslední ve výjimečné řadě, viz roky 333, 324 a 309

************************************************************

Na jaře (viz ale poznámku zde dole) se Lýsimachos a Seleukos vypravili ze svých zimovišť a postupovali proti Antigonovi do Frygie. Zde byla v létě (v září?) u jinak nevýznamné obce Ipsu poblíž Synnad/dn. Șuhut v TR, srov. rok předešlý, vybojována jedna z největších bitev starého věku, v níž byl Antigonos I. Monofthalmos a jeho syn Démétrios I. Poliorkétés zcela poraženi koalicí Lýsimacha, Seleuka a Kassandra, který poslal jen vojsko, ale sám zůstal v Makedonii.

Prvního dne oddělila bojující noc a zatímco Antigonos nechal armádu odpočívat beze zbroje, Seleukos držel své muže ve zbrani a odpočívat v šiku, aby ráno mohli okamžitě do boje. V bitvě Antigonos (81) padl (proklamovaným králem od roku 306, na nejpřednějším místě mezi diadochy již od roku 321). Démétrios I. (35) prchl do Efesu, asi spolu s Pyrrhem I., který žil po sesazení v Épeiru (viz předešlý rok) v jeho doprovodu.

Bitva u Ipsu byla zřejmě největší jízdní bitvou celého starého věku. S Antigonem šlo do boje sedmdesát tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jezdců a 75 slonů. Spojenci přitáhli se 64 tisíci pěšáků, 10.500 jezdci, 120 spřeženími bojových vozů a se čtyřmi sty slony (!) čili ve zbrani proti sobě stálo přes 150 tisíc lidí a nejméně stejné množství i více v trénu: tolik lidnaté město tehdy ještě ve Středomoří neexistovalo.

O ztrátách není zachováno nic: srov. s podobně silnými armádami a jejich padlými v bitvě u Rafie roku 217, takže život na bojišti asi zanechalo relativně málo bojovníků, ze značné části zřejmě žoldnéřů. Skončila jí čtvrtá válka diadochů (trvala od roku 315, její druhá fáze od roku 309 pokračovala po přechodném míru roku 311).

Síla antigonovců rozhodně u Ipsu nevyvanula. Démétriovi, který po bitvě unikl do Efesu s pěti tisíci muži pěchoty a čtyřmi tisíci jezdci, zůstala nedotčena silná flotila, nejsilnější ze všech diadochů, ovládal ostrovy v Égeidě a Kypr, na pevnině držely jeho jednotky řadu pevných míst v Helladě, pobřežní Anatolii a ve Foiníkii (srov. jeho situaci s postavením Sex. Pompeia o dvě a půl století později). Kromě toho mu zůstal velký diplomatický potenciál, poněvadž vítězní magnáti si ani trochu nedůvěřovali a hybnou silou jejich řevnivosti bylo stále ještě vědomí, že oni jsou právě ti jediní nástupci Alexandrova dědictví; viz dále rok 299.

Přímo na bojišti provedli vítězové nové rozdělení formálně stále ještě existující říše Makedonů:

• Seleukos, jemuž pravděpodobně (?) již roku 308 přiznal Antigonos všechny horní satrapie, dostal navíc Velkou Frygii, původní satrapii Antigonovu, a jižní Kappadokii,

• Lýsimachos, získal ke své Thrákii Kárii, Lýdii (Lykie byla již tehdy pod ptolemaiovsko-rhodským vlivem), Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu, Paflagonii a severní část Kappadokie, kde však vládl až do své smrti jen nominálně: skutečným vládcem musel být tehdy již místní dynasta Ariaráthés II., syn roku 322 ukřižovaného stejnojmenného otce, který se roky pokoušel o návrat z armenského exilu a někdy právě po bitvě u Ipsu se napevno v zemi uchytil (vládl do roku asi 280, srov. začátek dynastie roku 330 a rok 333);

• Kassandros dostal přiznánu celou Helladu a

• Pleistarchos, jeho bratr, obdržel Kilikii, i když jeho říše musela zasahovat až do Kárie, poněvadž Hérákleia na Latmu u Mílétu jím byla přejmenována na Pleistarcheia a stala se zřejmě jeho sídelním městem (?): říše trvala do roku 295 (viz tam).

Ve stejné době dobýval Ptolemaios antigonovskou Syrii a obsadil celou Koilé Syrii/"Údolní či Úvozní Syrii". Třebaže si na celou Koilé činil nárok Seleukos, v tomto okamžiku se ještě neozval: otázka Koilé se stane hlavním sporným bodem mezi Seleukovci a Ptolemaiovci - syrské války (srov. rok následující a rok 219).

Stratoníké I. (c. 16, srov. rok 321), jediná dcera Démétriova s Filou, byla v okamžiku bitvy v Kilikii; po bitvě uprchla na antigonovský Kypr. Démétrios I. pokračoval z Efesu, který rychle od jádra zbylé armády vyklidil, aby vojáci nevyloupili Artemísion, přes Kyklady na Isthmos.

Zřejmě do této doby patří příběh zrady Démétriova stratéga Diodóra, viz rok 303sq. Král ho zanechal v Efesu jako velitele města a garnisonu. Diodórovi nabídl Lýsimachos padesát talentů, když mu město vydá. Kausa se provalila a Démétrios se vrátil do přístavu. Ukryt na lodi vyslechl rozmluvu svého nauarcha Níkánora s Diodórem, který dorazil k lodi na člunu s představou, že získá spojence. Když získal král důkaz o zradě, vyskočil z úkrytu a člun dal svou lodí zničit a plovoucí ve vodách přístavu pochytat (a pravděpodobně popravit). O další a definitivní zradě Efesu Lýsimachovi viz rok 295. 

Do Athén Démétrios nebyl vpuštěn, neboť se měšťané usnesli nevpouštět do města žádného krále, jak se dozvěděl od jejich vyslanců během plavby v Kykladách. Ještě nedávno tolik oddaní Athéňané vypravili jeho manželku Déidameiu, která od roku 303 ve městě žila, do Megar; viz dále rok 299. Démétriův oddaný Stratoklés na čas zmizel z viditelné historie a objevil se opět na scéně s Démétriovým návratem do Athén roku 294: roku 293 byl navrhovatelem poct pro jistého Filippida za jeho zásluhy o Athény. 

Démétrios zanechal v Helladě Déidamejina o čtyři roky mladšího bratra Pyrrha, jako správce své říše a sám se vypravil do Thrákie k Chersonésu s loďstvem proti Lýsimachovi. Zde se původní antigonovské síly decimované desercemi daly v bojích s lýsimachovci opět do kupy. Blížšího z této doby není známo nic, jen tolik, že Démétrios zůstal ve hře, viz dále rok 299. 

Lýsimachos hned po bitvě prohlásil Smyrnu za svobodný stát/polis, když jednotlivé vesnické občiny spojil ve státní celek již Antigonos I. (srov. k tomu rok 617). • Smyrenský stát se až do roku 281 jmenoval po Lýsimachově dceři Eurydikeia (srov. rok 294). Smyrně o něco později připojila pozemky Arsinoé II. (?) a ještě později Attalos I. celou záležitost potvrdil. Namísto názvu státu Arsinoé (jak jen v jednom prameni) by ovšem bylo logičtější označení Apollónie po manželce Attala I. Dekrety Arsinoé a Attala I. byla Smyrna přijata zpět do spolku Iónů. Pozemky, o něž byla Smyrna rozšířena, byly kdysi územím dávno vyvráceného města Melité/Meliá. Melité v Iónii bývala původním členem paniónské amfiktyonie, ale pro zpupnost občanů ji spoluamfiktyoni válkou vyvrátili a její místo ve spolku získala Smyrna, pozemky Priéné a Samos, viz více rok 650. Staletý spor mezi Samem a Priénou urovnával smírčí soud Rhodu někdy v seleukovské éře před rokem 190, jak o tom svědčí rozsáhlý nápis nalezený v Priéně. 

Seleukos se po bitvě u Ipsu obrátil zpět do severní Syrie, které se okamžitě zmocnil, do oblasti Seleukidy, jádra imperia. Města po léta budovaná Antigonem I. přejmenoval:

• 23. xanthiku neboli bab. addaru/asi 24. března 300 (jul.) založil Seleukeiu Píerijskou, kde byl též pochován, 

• Antigoneia na Orontu, sídelní město Antigonovy říše, byla vítězem zrušena, její materiál použit ke stavbě nového města opodál v lokalitě Bóttiá, kam usazeni též obyvatelé. K lokalisaci nových sídel Seleukovi ukazoval prý cestu jakýsi velký orel/aetos megas, symbol Diův: kam si sedl, tam se stavělo. 22. artemísia neboli bab. nisannu/asi 22. dubna 300 (jul.) při východu slunce byla založena Antiocheia na Orontu (buď podle Seleukova otce nebo jeho syna); stala se sídelním městem vznikající Seleukovy říše a rychle z ní vyrostlo jedno z největších měst starého věku vůbec.

Podle křesťanských autorů byla při zakládání města obětována panna Aimathé a Seleukos dal její podobu zvěčnit v soše městské Tyché (takový rituál připisovali bodří monotheističtí autoři též mnoha dalším zakladatelským aktům i doby římské, pamatovali si rovněž jména nešťastnic, například Traianus obětoval jistou Kalliopu). Hradby města rozvržené méchanikem Xenaiem rozšířil Seleukos II. Kalliníkos, Seleukos III. Sótér a Antiochos IV. Epifanés; roku 526 n. l. byla zničena zemětřesením, viz v indexu s. v., roku 540 vylidněna Peršany a dále existovala ve mnohem menším rozsahu jako Theúpolis;

• původní antigonovská jména dalších měst většinou neznáme: u starého Ugaritu se objevila Láodikeia na Moři pojmenovaná podle Seleukovy matky n. dcery (původní syrské jméno lokality bylo Mazabda), kde prý Seleukos na lovu skolil kance, dále Apameia na Orontu, starším jménem snad Pella a předtím Farnaké, Seleukem přebudována v říšské garnisonní město, u něhož mimo jiné drženi bojoví sloni (další příklady proměn viz rok 308);

• jména některých makedonských měst zřejmě měněna nebyla, jako např. Edessa za původní Urhai (teprve mnohem později Antiocheia), nebo Beroia za starý Chalab/Chalpu, Jamchad (pro novodobé Evropany Aleppo). Přejmenování Hamatu/Chamatu na Epifanii (dn. Hamá v SYR) je rovněž dílem mnohem pozdějším, zřejmě Antiocha IV.

V následujících letech zakládal Seleukos I. mnoho měst v Mesopotamii: např. Kallipolis, zřejmě z roku 311 je Seleukeia na Tigridu, dále Níkátoris na Eufrátu, Európos (= Órópos) na Eufrátu (původní Dúra, kterou posílil kolonisty) a jiný Európos v Médii (Rhagai, pozd. Arsakeia), Hérákleiu u Rhag, Seleukeia na Eufrátu (= Zeugma), Apameia v Rhagiáně atd. • Podle jednoho zdroje založil nebo přejmenoval Seleukos na počest svého otce šestnáct Antiochejí, pět Láodikejí k poctě své matky, devět Seleukejí, tři Apameie a jednu Stratoníkeiu k poctě svých manželek a řadu dalších měst podle makedonských měst, svých a Alexandrových činů, dohromady 75 měst. O antigonovské a seleukovské kolonisaci viz roky 316, 308, 291 a 282.

[Podle údajů ze stále v plném textu nezveřejňovaných astronomických diářů pozdněbabylónského období, které ale byly publikovány F. X. Kuglerem před sto letybyl král Seleukos I. údajně ještě 6. srpna roku 302 nebo dokonce 7. března roku 301 kdesi v horních satrapiích. Bitvu u Ipsu by pak podle těchto údajů bylo možné přeložit na duben roku 300, založení Seleukeie Píerijské (resp. její přejmenování) na den 23. dubna 300 a přejmenování Antiocheie na Orontu na den 22. artemísia/22. dubna roku 300 (srov. rok 302). Platí ovšem, že astronomické údaje, které počítají s rokem 0, je třeba zvýšit o jeden rok, abychom se dostali na datum kalendářní éry, která rok 0 nezná.].

Na Samu, který i po Ipsu zůstal zřejmě stále pod kontrolou Démétria I., se snad t. r. dostal k moci Dúris, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, Makedonika, Samská kronika/Samión hóroi (žil někdy mezi roky 340 až 270). Jak vypadalo jeho soužití s Démétriem a Lýsimachem, jemuž se ostrov dostal pod kontrolu roku 295, a po jeho smrti roku 281, nevíme. Nevíme, ani kdy Dúris zemřel, zda se tak stalo během tyrannidy nad spoluobčany, zda byl odstraněn n. odstaven a kde pak žil. Po roce 281 náležel Samos asi až do roku 201 do ptolemaiovské sféry vlivu, alexandrijští králové na něm udržovali námořní základnu (ale nikdy zřejmě guvernéra, ostrované zůstávali autonomní).

Samovládcem nad ostrovem byl od bitvy u Ipsu (?) již Dúridův otec Kaios/Skaios, olympioníkos v disciplině dorosteneckého boxu/pygmé tón paidón z doby samské nesvobody (fygé/exil v letech 365 - 322). Pravděpodobně brzy zemřel a vládu převzal syn Dúris. Oba zřejmě vládli v souladu se svými protektory jako jakási údělná knížata. Dúridův bratr Lynkeus psal komédie a ani jeho osud neznáme.  

Římané pod diktátorem M. Valeriem porazili Marsy, kteří napadli římskou osadu Carseoli se čtyřmi tisíci kolonisty (viz o ní roku 298, kdy byla pravděpodobně posilněna novými osadníky; popř. jde o reduplikaci chronografického záznamu). Dobyl několik marských měst, zmenšil jejich území a obnovil spojeneckou smlouvu s nimi. V Arretiu v domácích rozbrojích mezi Etrusky byli "plebeji" vyháněni Cilniové, klan bohatý a vlivný; příčiny neznáme ("divitiarum invidia/ze závisti z bohatství"). Proč se do etruských záležitostí zapletli Římané, nevíme, ani s kým z Etrusků bojovali, nicméně diktátor je v poli porazil. V Římě jim senát povolil pouze dvouleté příměří, žádný mír. 

************************************************************

300.

Ol. 120, 1

Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (poprvé; jako první Hellén z Asie)

12 SE

Hégémachos

a. u. c. 454

M. Valerius Maximus Corvus V. a Q. Appuleius Pansa

************************************************************

Athéňané uzavřeli spojenectví s Aitóly proti Kassandrovi. Athénský stratégos Olympiodóros osvobodil fóckou Elateiu od Kassandrova obléhání, pravděpodobně po námořním výsadku; viz k tomu rok 304. Vzápětí vypomohli Aitólové Athéňanům proti Kassandrovi, jehož vojáci vpadli do Attiky a ohrozili Eleusínu. Nicméně v nové situaci (bez Démétria) brzy svůj dlouhodobě negativní vztah ke Kassandrovi zcela přehodnotili, viz rok následující. 

Pravděpodobně t. r. zemřel ve Spartě eurypóntovský král Eudámidás I., mladší syn Archidáma III. (kraloval od roku 331). Novým králem se stal jeho syn Archidámos IV. (vládl do asi roku 275).

Amástris, která se rozešla s králem Lýsimachem (byli spolu jen rok, viz tam a zde níže), se vrátila ze Sard do Hérákleie. Zřejmě t. r. založila po sobě pojmenované město Amástris, když kolonisovala a přejmenovala starý Sésamos ležící v Paflagonii na hranicích s Bíthýnií. Později předala přímou vládu nad Héráklejí v Pontu svému nejstaršímu synovi Klearchovi II., jemuž byla poručnicí (vládl do roku 298; srov. rok 305). Uctívána byla v Amástridě jako Afrodíté. 

Ptolemaios I. se spojil s Lýsimachem proti Seleukovi. Byla to hektická doba, dělení Alexandrova dědictví pokračovalo. Důvodem rozpadu koalice byly rozepře o jižní, větší část Syrie, o Koilé (viz předešlý rok) - severní, menší část země se brzy začala nazývat Seleukis, protože se stala jádrem říše Seleukovců. Ujednání byla potvrzena dynastickými svatbami: Agathoklés, nejstarší syn Lýsimachův s Níkaiou (o jejích dětech viz rok 302), se oženil s Lýsandrou (I.), dcerou Ptolemaia I. s Eurydikou (o ní viz rok 316). • Ptolemaios I. měl buď dvě dcery jménem Lýsandrá, nebo byla tato Lýsandrá vydána za Agathoklea jen do roku 294 (viz tam), kdy si vzala makedonského krále Alexandra V. a rok na to ovdověla. Agathokleův otec, král Lýsimachos (c. 60), čerstvě rozvedený s Amástridou, se oženil s dcerou Ptolemaia I. a Bereníky I. Arsinoé II. (16). Dívka se stala matkou Ptolemaia (asi III. Makedonského a I. Telmésského), Lýsimacha a Filippa, viz o nich rok 281. Arsinoé usilovala o nástupnictví svých dětí v říši a brojila proti Agathokleovi mladšímu, viz rok 283. 

 

Na západě pravděpodobně t. r. vedl král Agathoklés v Itálii válku s Bruttiy a Lúkány, jak se uvázal symmachií s Tarentskými, viz rok 303. Byl to jeho návrat na jih Itálie, kde zahajoval svou válečnou karieru, po dvaceti letech, viz rok 319. O průběhu tažení a době informováni nejsme. Viz dále rok 299.

Zhruba v letech 300 až 230 byla opět přeložena residence říše Kúš z Meroé do Napat, event. zde sídlila vedlejší linie panovnického rodu. Srov. rok 340. Králové Kúš nebyli nyní pohřbíváni v Napatách. V Meroé se stavějí pyramidy. Pro Kúš se v této době objevilo staronové nebezpečí, a to z Egypta v podobě silných Ptolemaiovců. Posledním panovníkem, který byl pohřben v Napatách, byl král Kanacht Merpesdžet Chaemnepej Anchkare

Nistasen/Nastasen, viz roky 340 a 338.

Kolem roku 300 připluli z východu na Madagaskar předkové dnešních Malajců a Indonésanů. • Původními obyvateli ostrova byli Sanové (tzv. Bušmeni-Křováci). Mezi 1600 - 1100 migrovali na Madagaskar alpičtí lovci z kmene Vazimba, kteří se s původním negroidním obyvatelstvem smísili, viz rok 1600. Vazimbové přišli ze západní Sumatry a jejich tamními přímými potomky jsou Sihanakové na severu ostrova (příchod protomalajských Vazimbů bývá kladen i do 10. - 6. st., vrchol další protomalajské migrační vlny, tentokrát z jižní Sumatry a ze západní Jávy, bývá kladen do 2. st.). V letech 900 n. l. - 1300 n. l. přicházeli Arabové a později Evropané. Původ madagaskarského obyvatelstva není zcela objasněný.

Kolem roku 300 působil babylónský astronom Kidinnu ze Sipparu/řec. Kidénás, který zdokonalil matematické metody určování polohy nebeských těles po Nabû-rimannim, prvním babylónském astronomovi, kterého známe jménem (zač. 5. st., řec. Nabúrianos). 

V téže době byl v Číně sepsán Tao-te ťing.

Kolem roku 300 zemřel Stilpón z Megar, scholarchos megariků po Eubúlovi (narozen kolem roku 380). V téže době zemřel peripatétik Fainiás z Eresu (narozen kolem roku 370), historik a autor první známé systematické Botaniky.

V téže době se narodil Theokritos ze Syrákús, básník na dvoře Hieróna II. a Ptolemaia II. a na Kóu (zemřel kolem roku 260).

Kolem roku 300 působili:

Eufranór ze Seleukeie, žák Tímóna Skeptika, učitel Eubúla z Alexandreie,

Asklépiadés ze Samu alias Síkeliadés, alexandrijský lyrik a epigrammatik s milostnými thematy, starší kolega Theokritův,

Nossis z Loker, epigrammatička,

Anyté z Tegeje, básnířka,

Alexínos z Élidy, žák Eubúlida z Mílétu; žil osaměle v Olympii,

Eufrátos z Olynthu, další žák Eubúlida Mílétského, učitel krále Antigona II.,

Marsyás z Pelly, nevlastní bratr krále Antigona I. a syntrofos Alexandrův, historik, autor ztracených deseti knih Makedonik/dějin Makedonie po Alexandra Velikého,

Praxagorás z Kóu, jeden z nejslavnějších lékařů a theoretiků, učitel Hérofilův; jako vůbec první psal o nádorech a

Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým ztvárňováním obrazů.

Na přelomu čtvrtého a třetího století žili a působili:

• Aristobúlos z Kassandreie, historický spisovatel, účastník Alexandrova tažení,

• Krantór ze Sol, filosof staré Akadémie, žák Xenokratův a Polemónův (zemřel ale ještě před Polemónem a Kratétem),

• Érinná z Télu, básnířka,

• Kratés z Thríe v Athénách, žák a nástupce Polemónův, scholarchos Akadémie,

• Stratón, básník nové komédie,

• Fanoklés, básník,

• Hermésianax z Kolofónu, elegik a učenec,

• Kleitarchos z Athén, alexandrijský historik, vzor pro Diodóra,

• Eudámos z Rhodu, žák Aristotelův, po jehož smrti a volbě Theofrasta scholarchem peripatu odešel zpět na Rhodos,

• Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia,

• Manethón zvaný podle místa narození Sebennytés, egyptský historik u Ptolemaia II., kněz kozlího kultu v Mendétě, který též působil při zavádění kultu Sarápida,

• Mnásalkés ze Sikyónu, elegik a epigrammatik,

• Menedémos z Eretrie, žák Platónův, Faidónův a Stilpónův, filosof a politik, přítel Démétria I. a Antigona II., vyslanec Órópu a své vlasti u mocných tehdejšího světa, za Démétria Falérského žil v Athénách, více o něm roku 399 a 278, 

• Neoptolemos z Paria, učenec a básník zvaný Glossografos,

• Sópatros z Pafu, autor komédií.

V první polovině třetího století žili:

• Menippos z Gadar, kynik a básník, původem foinícký otrok, který se lichvou dostal k majetku: když ale o něj přišel, vzal si život. Mimo lichvářství byl žákem Métrokleovým,

• Hégésiás z Magnésie, historik a řečník, zakladatel tzv. asijského stylu v řečnictví,

• Leónidás z Tarentu, epigrammatik,

• Eukleidás n. Eukleidés z Kýrény (?), možná z Athén, o životě není nic známo slavný matematik a zeměměřič, který působil v Alexandrii (Stoicheia, Elementa, Principy; vedle křesťanské bible jsou prý jeho základy mathematiky a geometrie druhým nejvydávanějším titulem všech dob).

Kolem roku 300 začalo jihozápadní stěhování Germánů a Keltové byli zatlačováni zhruba na linii pozdějšího „limes Romanus“. Belgové se v této době objevují v gallském prostoru (srov. rok 250).

Římské boje proti Umbrům, kde konsul Q. Appuleius neúspěšně obléhal nepřístupné město Nequinum, viz rok následující, a Aequům. S těmito to byly vůbec poslední, které nám historie zachovala, zřejmě to byla spíše akce policejní: Aequové byli jako národ Římany vyhlazeni (srov. rok 304 a 302)

V Římě byl zvýšen počet augurů ze čtyř na devět a počet pontifiků ze čtyř na osm. I tyto náboženské úřady se nyní staly přístupné pro plebeje, a to podle zákona tribunů lidu Q. a Cn. Ogulniů, lex Ogulnia (srov. rok 255)Z téhož roku pochází novelisace zákona o možnosti občana odvolat se k lidovému sněmu/lex Valeria de provocatione (navrhovatelem M. Valerius; srov. rok 509 a 449). Zákon nyní zakazoval bičovat a popravovat kohokoli, kdo se odvolal k lidu. Ochranu plebejů před zvůlí úředníků později završila trojice zákonů porciovských/P. Porcius Laeca, viz rok 199 a 122. • Prvního holiče-bradýře přivezl do Říma ze Sicílie P. Titinius Menas (denně se ale prý začal z Římanů holit až o mnoho desetiletí později P. Cornelius Scipio Africanus).

V Indii snad někdy po tomto roce vznikala hojně překládaná sbírka sanskrtem psaných pěti knih bajek a poučných příběhů Paňčatantra. Autorství se tradičně připisuje Višnušarmanovi původem snad z Kašmíru. 

V Mesoamerice kolem roku 300 začátky kultury Diquís na jihu tichomořského pobřeží Kostariky. Vrcholila v letech 700 až po 1500 n. l., zahubena byla španělskou invasí.