Dě (2)-Dh

 

Hellénští autoři si začali všímat římských starožitností až v polovině druhého století; prvním z Hellénů to byl Theopompos z Chiu, starší vrstevník Alexandra Velikého, před ním zřejmě Damastés ze Sígeia, viz o něm roku 480, a Antiochos ze Syrákús, snad mladší současníci Hérodotovi. Kratés z Mallu, který jako pergamský diplomat roku 155 navštívil Řím a když si tu zlomil nohu, přednášel Římanům stoickou filosofii, grammatiku a geografii a také jim prý předvedl vůbec první glóbus.

Jako zajatec v mithridátovské válce do Říma přišel grammatik Alexandros z Mílétu zv. Polyhistór, žák Kratétův a učitel C. Iulia Hygina. V řadě zeměpisně historických monografií, "ethnika" (např. Aigyptiaka, Indika, Peri Syriás, Peri Iúdaión) sepsal i dílo „O Římě“ (Peri Rhómés biblia pente).

Jistý Apollónios z Afrodisiady (Kárské?), o němž se dochovalo, že byl veleknězem, ale nevíme kterého z chrámů ani dobu, složil rozsáhlé děje kárské/Kárika, napsal knihu o Trallech, o Orfeovi a o zasvěcování do jeho mysterií/peri teletón. Jako první zahrnul římské dějiny do hellénské a orientální chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika pravděpodobně poprvé sestavil synchronní tabulky, kanón, který roztáhl za hranice dobytí Ília k babylónskému Bélovi a Ninovi a v Sikyónu k Ógýgovi a dovedl do roku 61, do Pompeiova triumfu. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Navazoval svým způsobem na Apollodóra Athénského, viz zde výše v prvním oddílu.

Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu. Historii Mithridátových dnů sepsal Hérákleidés z Magnésie.

V prvním století rozsáhle sepsal římské dějiny a zvyky až do začátku první púnské války Dionýsios z Halikarnássu v díle Rhómaiké archaiologiá/Římské starožitnosti, a to mnohem rozsáhleji než Lívius. Aby mohl čerpat z římských autorů, naučil se latině, což byl do té doby u hellénských historiků přístup nezvyklý. Byl římský „fanda“: "Posuzujeme-li země téže velikosti, není podle mého Itálie nejkrásnější z Evropy, ale též celého světa." Srovnával latinský svět s hellénským, fakta prokládal dlouhými vložkami řečnických výstupů dramatických postav. Uchovala se první polovina jeho práce.

Synchronickou universální „Dějepisnou knihovnu“/Bibliothéké historiké, na níž pracoval třicet let, vydal zeměpisec, folklorista, dějepisec, mýthograf a báchorkář Diodóros ze sicilského Agyria. Dílo od stvoření světa, bohů a lidstva dovedl až do roku 56, do začátku gallských válek Caesarových, a byl při tom velmi "světový": za kolébku lidstva pokládal Egypt, Thébais je místo, kde mohly pro to vzniknout podmínky a jižní Egypt je navíc místo bez dešťů, takže tu lidé snadno přežili deukalionovskou potopu. Egyptští bohové vytvořili vše, na co lze pomyslit a Egypťané kolonisovali Mesopotamii, Syrii i Helladu, z Egypta dovezli Helléni všechny podstatné společenské vymoženosti... Zhruba čtvrtina jeho "bibliothéky" se zachovala, ze zbytku četné citace. 

Tímagenés z Alexandrie, Diodórův mladší vrstevník, vydal dějiny věnované králům, Peri basileón/„O králích“, vedené do Caesara. Do Říma přišel roku 55 a stal se přítelem Asinia Pollióna. Jeho nedochované dílo prý bylo vůči Římanům velmi kritické. Kromě toho sepsal dějiny Keltů, které kolovaly ještě v polovině 4. století n. l.

Strabón z Amaseie je vedle proslulého zeměpisného díla Geógrafika autorem rozsáhlých Historických zápisků/Historiké hypomnémata o 47 knihách, v nichž navázal na Polybia a dovedl je až do roku 27. Zatímco Strabónovo zeměpisné dílo se zachovalo, rozsáhlejší dílo Démétria z Kallátidy žijícího ve 3. století nikoli. Pravděpodobně jako první sepsal Démétrios i spisek věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často kdysi citovaného. Z Antiocheie byl geógraf Serapión, o něhož se zajímal advokát Ciceró. Tímosthenés z Rhodu, nauarchos Ptolemaia Filadelfa, viz rok 270, složil spis O přístavech/Peri limenón o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech/Peri nésón, vše nedochováno. Všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli, až to po staletích vypadalo, jak napsal jeden z nich, že od něho prostě opisovali. Tímosthenés doplnil též o čtyři větrnou růžici na větrů dvanáct.

Periply, zprávy o pobřežní plavbě, lokalitách/přístavech po Středomoří, Pontu, Rudém moři (až po Indii), ale též po celé oikúmeně, složil první Kólaios ze Samu, který se dopravil do Tartéssu a za Gibraltar, srov. rok 635. Cestu z Indie odkudsi z povodí horního Indu (neznámá lokalita Kaspatyros/Kaspapyros v zemi Paktyika, snad na severu PAK) do Egypta vykonanou z pověření Dáreia I. popsal jeden z kapitánů výpravy Skylax z Karyandy, zachovány zlomky, srov. rok 517 (pravděpodobně existovali i další literárně činí Skylakové, jeden z Halikarnásu matematik a hudebník, jiný autor o Hérákleidovi z Mylas). 

Periply, jak je známe z citací u jiných autorů, psali Pausimachos ze Samu, historik/ethnograf Damastés/Damastos ze Sígeia a Antiochos ze Syrákús, oba asi současníci (mladší) Hérodotovi, Pýtheás z Massalie, Apellás z Kýrény, Euthýmenés z Massalie, Fileás z Athén, Androsthenés z Thasu, jistý Bótthaios, Simmiás/Simeás z doby Ptolemaia Euergeta, do řečtiny byl přeložen periplús Hannónův/Annón z Karthága, kapitán/ho kybernétés Sósandros popsal cestu do Indie, o níž psal i jinak neznámý Polemón. Kolem roku 100 zeměpisně popsal oikúmenu Artemidóros z Efesu, Skymnos z Chiu, po něm Augustovi současníci Strabón z Amáseie, Menippos z Pergamu, výtah z Artemidóra Markiános z Hérákleie, Agathemeros, historik Arriános, Dionýsios z Býzantia popsal pobřeží Bosporu, Dionýsios, syn Kallifóntův, "obeplul" Helladu. Periégése Hellady, popisy zemí, pořídil Dikaiarchos, Dionýsios Periégétés za Hadriána (jiný od předešlých) a zachovaný Pausaniův.    

Nejrozsáhlejší historické dílo starého věku sestavil Níkoláos z Damašku, důvěrník Héródův. Jeho Historiá katholiké (?) či Historiai byla členěna do 144 knih, z nichž se zachovaly pouze citace. Kromě vlastní biografie vydal životopis Augustův, ale také „Sbírku mravů/Ethón synagógé", spis o zvycích snad všech tehdejších známých národů.

Autorem rozsáhlých historických kompendií Rhómaika až do dob Trajánových byl Appiános z Alexandreie (zemřel kolem roku 165 n. l., viz tam). Dochovány jsou knihy o válkách občanských, "vnitřních"/Emfýlia, jinak v podstatě větší římské (války s Mithridátem, s Karthágem, v Hispániích, syrská válka) či menší zlomky.

 

 Z 1. st. n. l. známe jméno historika Hermogena z Tarsu, nikoli však dílo (autor fryžských dějin). Jiný Hermogenés pocházel ze Smyrny, byl Hadrianovým lékařem a velmi plodným autorem knih o medicíně. Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, o vojenství a o své vlasti. V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai/"Všeliké příběhy". Jeho současníkem mohl být jistý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión, "O Assyřanech", z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. 

 

Markův propuštěnec Chrýserós sepsal dějiny Říma, Tráiánův lékař Statilius Critó dácké války v knize Getika, senátor A. Claudius Charax, cos. suff. 147, dějiny Hellénů a Římanů ve čtyřiceti knihách, Amyntiános psal dějiny Alexandra Velikého za Marka, Antipatros z Hierápole, vychovatel Sevérových synů, složil děje Septimia Sevéra, Iasón z Argu dějiny Alexandrovy, Télefos z Pergama v pěti knihách děje attalovských králů, Kritón z Píerie sepsal dějiny makedonské až po Alexandra, též perské a sicilské dějiny, Aspasios z Tyru psal o své vlasti. Všechna díla jsou ztracena, jakož vůbec většina řecké a latinské historiografické produkce. 

Historii Říma po Markovi Auréliovi Tés meta Markon basileiás historiai sepsal Héródiános pocházející snad ze Syrie (Antiocheie? zemřel kolem roku 255 n. l., srov. rok 165+). Nejrozsáhlejší výklad římských dějin od počátků do roku 229 n. l. podal v osmdesáti knihách řecky Dión Kassios alias L. Cassius Dió z bíthýnské Níkaie, k jehož jménu později historie připojila přízvisko Cocceiánus. Senátor a očitý svědek imperiálního života v Římě setrval na posici senátorské oposice laškující s vyvanutým republikánstvím, postupoval ve výkladu annalisticky a je velká škoda, že se dílo nedochovalo celé. Na jeho práci a podobných historiografických dílech je pozoruhodné, že v nich není zachycen vzestup moci monotheistického aparátu v říši, až na výjimky žádná replika (Tacitus, Suetónius, Plínius ml.). Mnohem později složil Hésychios z Mílétu výrazně stručnější dílo, šest knih Chroniké istoriá od babylónského Béla do smrti východořímského panovníka Anastasia I. roku 518, a Přehled slavných vzdělanců/Pínax tón en paideiá onomastón, zachované v citacích ve slovníku zvaném "Suda". Psal tak, že nelze ze zlomků určit, zda byl či nebyl monotheistou, srov. zde níže Zósima. 

Na něho a na Hérodiána, jehož kniha se dochovala a který s výkladem skončil kolem roku 238, navázal Dexippos z Athén alias P. Herennius Dexippus dílem o dvanácti knihách Chroniké historiá dovedené do roku 270 n. l.; jeho práce je známa pouze v citacích. Na jeho práci navazoval novoplatónik Eunapios ze Sard, jehož Historia hé meta Dexippon o čtrnácti knihách končila snad roku 414 n. l. Na ně a na Kassia Diona navazoval křesťanský excerptor Flávios Petros z Thessaloníky zvaný Patrikios, magister officiorum Iustiniana I. od roku 539 do 565, tedy extremně dlouho, císařův vyjednavač na dvoře Chosroa I.

Zřejmě posledním z polytheistických literátů, který složil římské dějiny, byl jistý Zósimos, císařský úředník v Konstantinúpoli za Anastasia. Jeho zachované Nové dějiny/Historiá neá v šesti knihách od časů Augustových do roku 410 háže vinu za říšský úpadek na křesťany.    

Římští historici. Za nejstarší římskou „historickou“ literaturu můžeme považovat fástí cónsulárés, seznamy římských epónymních úředníků. Řeckým slovem se jmenovaly leukémata, a skutečně měly fástí podobnost se stejným hellénským usem - nabílenou deskou se jmény úředníků (tabulae dealbátae). Záznamy vedli v Římě nejvyšší pontifikové. Obdobně byly vedeny fástí sacerdótálés, seznamy kněžských úředníků, a fástí triumphálés, seznamy římských válečných vítězství a vítězů.

Nápisy, jejichž zlomky se zachovaly, dal roku 36 restaurovat Octavianus a později je jako Augustus umístil na oblouku, dedikovanému svému vítězství nad Antoniem. Podle umístění v Museo Capitolino se od 16. století tyto texty nazývají fástí Capitólíní. S mezerami obsahují údaje o letech 483 - 13.

Jako první však obsah pontifikálních desek vydal a kronikářsky doplnil pontifex maximus P. Múcius Scaevola, cos. roku 133. Jeho nezachované dílo o údajně osmdesáti knihách bylo ve starém věku známo jako Annálés máximí/„Velké letopisy“. • Starobylé librí linteí/plátěné knihy, obsahovaly seznamy úředníků s úředními záznamy. Byly uchovávány v chrámu Iúnóny Monéty a staří historici je citují. V době vrcholného principátu již neexistovaly (viz acta).

Koncem 3. století latinsky psanou historiografii otevřel (stejně jako římskou literaturu vůbec) Neříman, kampánský Latin, básník Cn. Naevius epem o první válce púnské Bellum Poenicum. Národní epos Annálés a poprvé v římské literatuře psaný hexametrem vytvořil další Neříman, Messap z Kalábrie Q. Ennius. Své veršované historické dílo dovedl od bájných počátků Říma až do své současnosti, zřejmě do roku 181.

Nejstaršími prosaickými latinskými historiografy byli annálisté, označení moderní. Svá díla, obvykle nazývaná Annálés, „Letopisy“, řadili po letech od založení Říma až do současnosti autorovy. Tento způsob zůstal typický pro římské dějepisectví celé republikánské epochy a přečkal v podstatě do novověku. Starší annálisté byli hlavně aristokratickými politiky a vojevůdci, kteří psali řecky, aby hellénskému světu mohli propagandisticky předvést slávu vlastních dějin.

Teprve v polovině druhého století se v římské historiografii pevně uchytila latina. Starší annálisté bývali ve starém věku považováni za spolehlivější, než jejich mladší následovníci - mladší annálisté v 1. století. Završením patriotické republikánské annálistiky bylo dílo T. Livia. Kromě velké části jeho díla jsou práce všech římských annálistů zachovány jen v nepatrných zlomcích.

Nejstarším ze starších annálistů byl současník Naeviův Q. Fabius Pictor, který řecky vypsal římské dějiny (Rhómaika?) s důrazem na děje druhé púnské války, jichž se osobně účastnil. Jeho vrstevníkem byl další autor L. Cincius Alimentus, mladším byl P. Cornélius Scípió, syn vítěze nad Hannibalem. Řecky psali římské děje ještě Postumius Albínus, cos. v letech 151 a 146, člen „korinthské“ komise a roku 142 vydal své dějiny filhellénský senátor C. Acilius, který mimo jiné tlumočil vystoupení tří hellénských filosofů v Římě za Athénské ve věci Órópos roku 155.

Módu římských aristokratů psát řecky, ukouzlovat se hellénskou kulturností a „specifiky“ rázně přibrzdil římský ultranacionalista a fundamentální konservativec M. Porcius Cató Censórínus. Kromě jiných spisů sepsal i Oríginés/„Začátky, Původy“, totiž Říma a dalších italských měst. Pochopitelně byla jazykem jeho prací latina, která se tak stala i jazykem historiografickým. Jeho pohled na svět, stejně jako většiny annálistů a později Liviův, je v pojmech novodobých vyhraněně šovinistický a nacionalistický, snižující všechno před římskými úspěchy. Svým způsobem byli Římané předchůdci židovského apologety Iósépha Flávia, viz zde níže.

Ve druhé polovině druhého století sepsali latinské Annály L. Cassius Hémína, L. Calpurnius Písó Frúgí a C. Fannius Strabó. L. Coelius Antipater vydal první římskou historickou monografii, věnovanou druhé válce púnské/Bellum Poenicum. Časový úsek od vyvrácení Karthága roku 146 až do začátků italské spojenecké války roku 90 s názvem Rérum gestárum librí (či Rés Rómánae n. Historiae) popsal Semprónius Asellió.

V téže době vznikly i první latinské autobiografie. Jejich autory byli reformátor C. Semprónius Gracchus, cos. roku 115 a censor roku 109 M. Aemilius Scaurus, cos. 102 Q. Lutátius Catulus a konsul roku 105 P. Rutílius Rúfus, jehož Dé vítá suá/„O svém životě“ kolovala i v rozšířené řecké versi. V prvním století pak autobiografická díla sepsali velemocný L. Cornélius Sulla Félíx a psavý advokát M. Tullius Ciceró, jehož ctižádostivost nutila na toto thema tvořit veršem i prosou, latinsky i řecky.

O svých válečných činnech podal ve čtyřech zachovaných „kommentářích“ zprávu C. Iúlius Caesar, své činy stručně shrnul Augustus, viz zde níže.

Určitým přechodem mezi starší a mladší annálistikou bylo dílo Cn. Gellia, jehož Annály prý měly 97 knih a byly dovedeny do roku 146. Nejvyhlášenějšími mladšími annálisty byli Sullův vrstevník Q. Claudius Quadrigárius, jeden z hlavních zdrojů Liviových Valerius Antias, který byl již svými současníky považován za velkého fabulátora, L. Licinius Macer, objevitel údajně plátěných svitků v chrámu Iúnóny Monéty se jmény úředníků a Caesarův současník Q. Aelius Tuberó.

První římské starožitnosti sepsali cos. roku 129 C. Semprónius Tuditánus (Librí magistrátuum/„O úřadech“ a Annálés), M. Fulvius Nóbilior a L. Aelius Stiló Praecónínus. Nejproslulejším autorem tohoto žánru byl Aeliův žák a přítel Pompéiův M. Terentius Varró Reátínus, který se ve svých 75 spisech o údajně 620 knihách, což je rozsah v římské literatuře ojedinělý, věnoval mj. annálisticky pojatým dějinám a římské ethnografii Antiquitátés rérum húmánárum et dívínárumDé vítá populí rómání a Dé gente populí rómání, tj. „Lidské a božské starožitnosti“, „O životě římského národa“ a „O kmenu římského národa“. Ve verších, v elegických distiších, vysvětloval římské mravy, zvyky a jejich původ/aitiologii Bútás, propuštěnec M. Porcia Catóna Utického.

První latinské kronikářsky pojaté historické dílo složil Cornélius Nepós (Chronica), který také uvedl do římské literatury sbírky kuriosit a pozoruhodností (paradoxa). Nejznámější je ale neúplně zachovaný Nepótův spis Dé virís illústribus/„O slavných mužích“, což byly první paralelně sepsané stručné biografie hellénských a římských osobností v latinské literatuře. Ještě stručnější než Nepótova Chronica byl historický přehled T. Pompónia Attica s názvem Liber annális.

Jejich předchůdcem a též Plútarcha z Chairóneie v psaní biografií byl polyhistór a nejpsavější latinský autor M. Terentius Varró. Složil nedochované dílo Hebdomadés vel dé imáginibus librí quíndecim/Sedmy čili Patnáct knih o portrétech obsahující sedm set vyobrazení (sic) významných Hellénů a Římanů s krátkým životopisem a epigrammatem. 

Životopis „na zakázku“ zřejmě u Římanů jako první napsal Theofanés z Mytilény, který řecky popsal život a války Cn. Pompéia Mágna, který jeho vlast prohlásil za autonomní. Theofanés, celým občanským jménem Cn. Pompéius Theofanés, byl historik a poradce Pompéiův ve válkách proti Mithridátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompéia byl propuštěnec L. Voltacilius Pilútus, který napsal též biografie svého patróna a jeho otce a podle latinské tradice byl prvním historikem-propuštěncem.

Životopis Caesara a dalších Římanů sepsal C. Oppius, který ovšem později ve prospěch Octaviána sepsal i pamflet, v němž dokazoval, že Ptolemaios Kaisarión nebyl synem Božského Iúlia.

Jako první z Hellénů zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky/kanón, který dovedl do roku 61. Jako první z Neřímanů také počítal události podle římského zvyku, podle konsulů; viz o něm zde výše.

V 1. století rovněž vznikla historická díla, která byla zároveň ospravedlněním vlastní politiky autorovy nebo jeho skupiny: vždyť patří do řetězce dlouhých občanských válek. Sullův a Pompéiův legát L. Cornélius Sísenna, který v optimátském duchu vylíčil ve třináctisvazkovém spisu Historiae/Dějiny období let římských občanských válek let 90 snad až do roku 78, navazoval na historické dílo Semprónia Asellióna. Ciceró knihu chválil.

Na Sísennu časově navázal C. Sallustius Críspus ve stejnojemnném díle, ale jiného ducha - autor byl populár. Kromě toho je Sallustius autorem moralisujících monografií o Catilinově spiknutí a o válce s numidským Iugurthou. Na Sallustiově osudu je pozoruhodné to, že v psaném projevu zdůrazňuje zkázu římských mravů, korupčnost quirítské elity, ale sám nesmírně zbohatl během správcování provincii Afrika (srov. podobného moralistu v éře iúlsko-claudiské L. Annaeu Seneku).

Jiný Caesarův stoupenec, C. Asinius Póllió, cos. roku 40, rovněž sepsal dějiny občanských válek s názvem Historiae, a to let 60 až 42. Jako antóniovec zřejmě nechtěl dílo vést dále než k bitvě u Filipp a v pozdější válce Antónia s Octaviánem se držel stranou. Pod stejným názvem ale naopak v proticaesarovském duchu popsal dobu obou triumvirátů dnes již neznámý Tanusius Geminus (jeho spis bývá jmenován také jako Annálés). Dějiny spojenecké a sullovské občanské války let 91 – 81 sepsal pompéjovec a korrespondenční přítel Cicerónův L. Lucceius, Caesarem později omilostněn.

C. Iulius Caesar sám je autorem nejméně dvou propagandisticko-historických spisů, kterým dal skromné označení „zápisky, poznámky“: Commentárií dé bello gallicó a Commentárií dé belló cívílí. Caesar je pravděpodobně ještě autorem historické monografii Bellum Alexandrínum, spisy Bellum Áfric(án)um a Bellum Hispaniense se považují za díla neznámých autorů. Nicméně všechny spisy dohromady tvoří dnes tzv. Corpus Caesariánum. O acta diurna etc. viz rok 59.

„Komentáře“, a to zeměpisné a vlastní životopis napsal M. Vípsánius Agrippa, a také Augustus složil třináct autobiografických knih s názvem (Commentárií) dé vítá suá, „(Zápisky) o mém životě“, dovedené min. do roku 27. Krátce před smrtí pak vydal krátký životopis pod názvem Index rérum (á sé) gestárum/„Seznam (mnou vykonaných) činů“, jehož kopie se nápisně několikrát dochovala: podle nejstaršího nálezu se dokument nazývá Monumentum Ancyrárum, Ankarský památník (o starších autobiografiích viz zde výše).

Známý etruský aristokrat a propagandista augustovských poměrů C. Cilnius Maecénás napsal knihu o svém životním stylu (Dé cultú suó) a pro svým způsobem liberální klima za Augusta začal tehdy psát své Annálés vedených od konce občanských válek do roku 25 n. l. A. Cremútius Cordus (uvedeného roku byl přinucen Tiberiem spáchat sebevraždu). Z životopisů principů později kolovaly ještě Claudiův, Vespasiánův, Tráiánův, Hadriánův, císařem vydaný pod jménem P. Aelia Flegóna z Trall, jinak autora rozsáhlé chronografie Olympiades, novel a mimo jiné spisu o dlouhověkých lidech. Biografie složil též Sevérus a Cónstantínus I., Gordiánu I. nepsal o sobě, zato složil epos Antónínias o třiceti zpěvech (nedochováno). Posledními z autobiografických autorů nepocházejícími z panovnické rodiny byl za Claudia a Neróna úspěšný vojevůdce Cn. Domitius Corbuló a C. Suetónius Paullínus. Všechna dílka jsou ztracena. 

Konec občanských válek, doba Augustova, znamenala pro celý římský svět intelektuální rozkvět, z moderního hlediska též ztrátu (nejen) umělecké svobody. Nejslavnějším historickým dílem této doby jsou Ab Urbe conditá librí/„Knihy od založení Města“ T. Lívia, které ve 142 knihách vylíčily římské dějiny do roku 9, do smrti Tiberiova bratra Drusa v Germániích. Ačkoli větší část dějin je ztracena, zůstal Lívius dodnes nejčtenějším latinským autorem. Mladším současníkem Líviovým byl jistý Fenestella, celé jméno neznáme, autor výrazně kratších, ale dlouho čtených Annálů. Na základě Líviových dějin za Tráiána pořídil zachovaný přehled římských válek na cestě k velikosti jistý Flórus, zřejmě básník P. Annius Flórus (Epitomé n. Bellórum rómánórum librí duo). Podle všeho neexcerptoval pouze Lívia, což učinil též jeho vrstevník Granius Liciniánus, ale jeho práce se nezachovala.  

Éru od vraždy Božského Iúlia do snad až konce vlády Ti. Claudia vypsal ve svých rozsáhlých Annálech epikúrik Aufidius Bassus a přidal dílo Bellum germánicum. Spolu s prací senátora M. Servília Nóniána posloužily jejich knihy jako zdroj pro spisy autorů zčásti zachovaných Cornélia Tacita a Cassia Dióna. Na Bassa navazoval C. Plínius Secundus, slavný enycyklopedik, dílem, které se snad jmenovalo Á fíne Aufidií Bassí/"Od konce dějin Aufidia Bassa", a dovedl vyprávění asi do konce vlády Nerónovy. Dobu tohoto imperátora vypsali senátor Cluvius Rúfus a Fábius Rústicus, pochopitelně až po jeho smrti za liberálních Fláviovců.  

Stejně jako v rhétorice rozdělovali se staří historici i podle slohového projevu, kterého v knihách používali. Základními protikladnými směry byl atticismus a asianismus. Zatímco asianisté (od 3. století) používali květnatého až nabubřelého způsobu vyprávění, „manýrismu“ a vyzdvihování detailů, atticisté o století později reagovali návratem ke slohové jednoduchosti a napodobovali slavné řečníky a literáty klasických Athén.

Historická a další studia podporoval v Římě vznik veřejných knihoven. První takovou otevřel roku 39 po vzoru Alexandreie a Pergama Asinius Póllió. Roku 28 pak zpřístupnil Augustus další, které se podle umístění říkalo bibliothéca Palátína. Prvním knihovníkem/správcem instituce stal Augustův propuštěnec, žák Alexandra Polyhistóra, Hispánec C. Iúlius Hyginus, mimo jiné autor starožitnických spisů Dé orígine et sitú urbium Ítalicárum/„O původu a poloze italských měst“, Dé vítá rébusque illústrium virórum čili „O životě a skutcích slavných mužů“ apod.

Podobná, zachovaná "memorábilia" složil Valerius Máximus: sbírka pozoruhodností ze všech oborů lidské činnosti přečkala věky pod titulem Dé dictís factísque memorábilibus librí novem. Valeriovu sbírku o tři staletí později zestručněly výtahy jistého Iúlia Parida a Iánuária Nepótiána. Novověká vydání doprovázívá sbírka zlověstných znamení excerptovaných z Líviových dějin jistého Iúlia Obsequenta žijícího snad ve čtvrtém století (Liber dé pródigiís). 

Veřejnou knihovnu na počest M. Claudia Márcella založila po jeho smrti roku 23 jeho matka Octávie, sestra Augustova. Nejvšestrannějším antikvářem/ethnografem Augustovy doby byl M. Verrius Flaccus, vychovatel nešťastných Augustových vnuků. Byl autorem řady rovněž nedochovaných prací, jako např. Librí rérum Etruscárum/„Knihy o etruských dějinách“, Librí rérum memoriá dignárum/„Knihy o pamětihodnostech“, význam a původ slov vysvětloval spis Dé verbórum sígnificátú/„O významu slov“ a také byl k tomu všemu autorem kalendáře vystaveného v Praeneste.

Vedle řecky píšících autorů Dionýsia Halikarnásského a Diodóra Sicilského (viz Hellénští historici) sepsal v Augustově době své dějepisné dílo první gallský literát dějin Pompónius Trogus. Jeho výslednou prací byly jediné latinsky psané universální dějiny Starého věku, dovedené ve 44 knihách do roku 20, kdy dostali Římané zpět vojenské odznaky, ztracené roku 53 Crassy u Karrh. Protože ale za centrum výkladu jsou vzaty dějiny Makedonie, celá práce byla Trogem nazvána Historiae Philippicae/„Filippské dějiny“.

Dílo samo je ztraceno, zachoval se však výtah, který si pod názvem Epitomé historiárum Philippicárum snad někdy ve 3. století n. l. pořídil jistý M. Iúniánus Iústínus. První latinskou geógrafickou příručku sepsal začátkem Claudiovy vlády Pompónius Mela z Hispánií, srov. zde výše, pod názvem Dé sitú orbis liber, resp. Dé chorographiá. Pozdější jsou itineráře Itinerárium próvinciárum Antóníní Augustí a Imperátoris Antóníní Augustí itinerárium maritimum.

Stručný přehled římských dějin složil armádní důstojník nadšený obdivovatel Tiberia C. Velléius Paterculus. Dlouhé dny své vojenské kariery za Fláviovců si zřejmě krátil Sex. Iúlius Frontínus výpisky z dějepisných děl. Shromáždil sbírku lstí Stratégémata a v ní též události, které z jiných zachovaných pramenů neznáme. Z doby, kdy byl správcem římských vodovodů, pochází námět pro spisek Dé aquaeductú. C. Licinius Múciánus, muž, který pomohl Vespasiánovi na trůn a byl natolik moudrý, že se dále politice nevěnoval, sesbíral v jedenácti knihách staré úřední dokumenty. Soudobé dějiny od občanských válek po asi císaře Gaia popsal řečník L. Annaeus Seneca st., miliardářův otec.

Soudobé dění bylo vždy nepříjemné thema pro ztvárňování. Ti. Claudius, který jakýmsi zázrakem dožil vladařství nad říší, bádal v dějinách etruských, púnských (řecky vydal Tyrrhénika, Karchédoniaka), ale při sepisování dějin moderního Říma na radu báby Lívie a matky Antónie přeskočil dobu občanských válek. Jeho vrstevník (?) Q. Curtius Rúfus v deseti knihách latinsky popsal počiny Alexandra Velikého, kniha z velké části zachovaná.

Novodobý svět nejvíce cení historiografické dílo senátora a cos. 97+ Cornélia Tacita, zachovaného však jen zčásti. Jeho annály "Od smrti božského Augusta"/Ab excessú díví Augustí vedené do smrti Nerónovy a navazující Historiae končící smrtí Domitiánovou jsou v zachovaných pasážích prodchnuty obdivem k senátorské aristokratické oposici vůči principům a odporem k vládnoucí dynastii. Dění v říši ho příliš nezajímalo, sledoval hlavně vztahy mezi senátem a principem, jak tvrdil, nezaujatě, nestranicky/sine írá et studió. Jeho vyobrazení postav iúlsko-claudijské dynastie zůstalo po tisíciletí definitivní jejich podobou a ti, kteří byli Tacitovi sympatičtí, zůstavají blízcí dodnes čtenářským srdcím (srov. protiklad Tiberius - Germanicus).

Složil též spisek o řečnících, biografii svého tchána Cn. Iúlia Agricoly, úspěšného vojevůdce a objevitele v Britániích. A ovšem zachované krátké pojednání o Germánech, první komplexnější zprávu o střední Evropě severně od Alp vycházející ze stavu z doby Augustovy, za něhož a Tiberia byl vztah k neznámým barbarům při severní hranici říše na čas klíčový. Přes svou zaujatost vynikl Tacitus stylisticky, v latinské prose jedinečně a jeho zhuštěné, stručné a trefné vyjadřování fascinuje stejně jako styl Thúkýdidův u Hellénů.

Současníkem a přítelem Tacitovým a rhétora a autora zachované korespondence C. Plínia Secunda Caecilia (Plínia mladšího) byl C. Suétónius Tranquillus, neúspěšný dvorní úředník Hadriánův, viz rok 122+. Za to se do světové literatury zapsal čtivými životopisy prvních dvanácti císařů Dé vítá caesarum, na něž o sto padesát let později navazovala skupina autorů možná se smyšlenými jmény označovaných novodobě jako "Autoři císařských dějin"/Scríptórés historiae augustae (SHA). Sbírka pojímá biografie od Hadriána po Numeriána.

Přímo na Suétónia navazoval životopisy Nervy až Sardanapalla/Héliogabala L. Marius Máximus Perpetuus Auréliánus, další životy po Gordiána III. přidal Aelius Iúnius Cordus. V éře Theodosiově složil Annály senátor Virius Nícomachus Fláviánus a ač polytheista věnoval je císaři. Posledního vrcholu dosáhla latinská historiografie v díle Rérum gestárum librí syrského Helléna Ammiána Marcellína (zemřel c. 400). Jeho dějiny začaly u Nervy a skončily adriánopolskou katastrofou (zachována zůstala druhá polovina díla).

Z jeho vrstevníků složily dějepisné příručky, které lze dodnes používat jako kompendium římských dějin, Eutropius Breviárium ab Urbe conditá dovedené do smrti Ioviánovy, Rufius Féstus Breviárium rérum gestárum populí Rómání věnované císaři Valentovi, a Sex. Aurélius Victor Historia abbreviáta ab Augustó Octáviánó dotažená do Constantia. Uchoval se též zkrácený výtah neznámého autora s podobným obsahem Epitomé dé caesaribus

Nejrozsáhlejší historiografické příručky skládali národy východoasijské. „Velké původní annály Vietnamu" obsahující vládu dynastie Nguyen v letech 1802-1945 jsou uloženy ve 548 knihách. Annály korejské dynastie Čoson/Joseon vládnoucí v letech 1392-1910 mají 1893 svazky a je to co do rozsahu textu asi největší dílo věnované jedné dynastii (letopisy sahají do roku 1863). Annály čínské dynastie Ming v rozsahu 260 let a vlád třinácti císařů (do roku 1644) mají 2964 svazků, ale útlejších než korejské. Annály mandžuské dynastie čínských císařů Čching (Qing) pokrývají 296 let ve 4404 knihách, ale obsahují stejné jazykové verse v mandžuštině, čínštině a mongolštině.

dějiny křesťanské, středo- a novověké§ viz pod křesťanství

děnisovští lidé, homo altaiensis§ viz pravěk

Derveni§ viz Leté

Dhammapada, veršovaná sbírka Buddhových výroků§ 383

Dhana Nanda§ viz Aggramés

dharmasútra, hinduistické právnické texty§ 600

Dhofár, Zufár, historický kraj  a provincie na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s metropolí Salála§ 400