Ger§ viz Gír

Geránór n. Geradás ze Sparty, polemarchos§ 369

Geraistos, Gerastos, mys a m. na jihu Euboie§ 508, 396, 245 

Ger-aštart z Tyru, s. Abdélemův, řec. Gerastratos, soudce§ 565

Gerasa v Galaádítidě (hebr. Gilead) v Dekapoli, resp. na severu řím. provincie Arabia Petraea, řec. Antiocheia hé pros tó Chrýsorrhoá, dn. arab. Džeráš v JOR na Wádí ed-Dór, srov. pod Chrýsorrhoás. Zřejmě založeno Perdikkou§ 84 (je-li rukopisné Essa chyba za Gerasa), 63-, 66+, 68+, 115+, 130+, 236+, 247+    

Gerastratos§ viz Ger-Aštart

Gerasus, Grissia, ř. ve Skythii, řec. též Pyretos, asi dn. Prut, popř. Körös/Criș v Sedmihradech (?)§ 775-, 18+, 375+ 

Geraneia (sg.), „Jeřábí hory“, pohoří mezi Megaridou a Korinthií§ 341

Geréniá, m. v Lakónice§ 195

Gerés z Boiótie, jeden z vůdců kolonistů do Teu§ 650

Gergis z Xanthu, o. Arbinův, dyn., lyc. Cheriga, klín. per. Karkiš§ 360

Gergis, gen. Gergidy, m. v Tróadě, obyvatelé Attalem přestěhováni do lokality později zvané Gergithion, Gergithos n. Gergitha, Gergetha, m. v Lýdii u pramenů Kaíku, dn. Yırca§ 324, 218-, 130+

Gergovia§ viz Arvernové

Maraius Gerillánus, bankéř na Délu§ 127

Germánia, řec. Germániá nebo Germániké (gé), země Germánů, Germánie, Germáni, řec. Germánoi, lat. Germání (Germánioi byli národem v íránské Karmánii)§ před 6000 (2), 3200, 2039, 1600, 1250, 616, 583, 500, 496, 300, 281, 227, 222, 200, 194, 179, 150, 113, 100, 95, 87, 86, 74, 72, 70, 57 - 53, 51 - 49, 47, 40, 36, 25, 24, 19, 16, 12 - 8, 3-, 1+, 4+, 6+, 7+, 9 až 11+, 14 až 19+, 24+, 28+, 39 až 41+, 46+, 47+, 50+, 54+, 58+, 60+, 68 až 71+, 76+, 79+, 83+, 89+, 90+, 92+, 97 až 99+, 110+, 133+, 138+, 140+, 143+, 150+, 162+, 166 až 170+, 172+, 174+, 178 až 180+, 182, 183+, 186+, 188+, 193+, 195+, 197+, 200+, 211 až 214+, 222+, 223+, 233 až 236+, 238+, 245+, 250 až 255+, 257+, 259 až 262+, 266 až 272+, 274+, 275+, 278+, 281+, 286+, 293+, 300+, 306+, 307+, 310+, 312+, 314+, 315+, 321+, 328+, 331+, 336+, 350 až 352+, 355 až 361+, 364+, 366+, 369+, 370+, 372+, 374 až 383+, 387+, 390 až 393+; viz dále jednotlivé kmeny a kmenové svazy (= národy), rúny.

Římané zřídili snad roku 8 n. 7 př. n. l. (nebo již roku 12-?) provincii Germánii, kterou Augustus asi zrušil roku 9 n. l. po teutoburském debaklu a oblast vrátil pod správu Gallie Belgiky: Augustův sen o nabytí území mezi Rýnem a Labem se rozplynul a Tiberius znalý terénu vsadil na diplomacii. 

Teprve Domitiánus zřídil dvě provincie: G. Superior, řec. G. hé anó/Horní, na levém břehu Rýna v dn. Lotrinsku do střed. Porýní nad Mainz/Mohan (c. 83), G. Inferior, řec. G. hé kató/Dolní (c. 90) na levém břehu dol. toku Rýna, dn. vých. část Belgie a jižní polovina Nizozemí. Původní Augustova Germánie byla určena pro správu území na pravém břehu Rýna, levobřežní Rýn spadal od Caesara pod Belgickou Gallii.

Od Augustových dob stála na rýnské hranici třetina armády čítající celkově c. třicet legií. Hlídala podle moderních odhadů jeden až pět milionů Germánů. V obou Germániích měly ležení po čtyřech legiích se středisky ve Veterách a Moguntiaku/Mainz, k tomu jedna legie byla umístěna v Noviomagu/Nijmegen, v Argentoratu/Straßburg a jedna při hranicích s Raetií v helvetijské Vindonisse/Windisch poblíž Zürichu v kraji, odkud pocházejí Habsburkové. Pro srovnání: tři gallské provincie střežila jediná legie se trvalým ležením v Lugdúnu, podobně celou římskou Afriku (bez Egypta) a Hispánie "držela" jediná legie. 

Hranice mezi oběma Germániemi ležela na Rýnu kdesi v prostoru mezi dn. městy Remagen a Andernach jižně od Bonnu; Koblenz už ležela v Horní G. Pod správu Horní G. spadali na levém rýnském břehu Helvetiové (západ CH), Sequanové (kraj kolem Besançonu), Lingonové (okolí Langrers), Raurikové (okolí Basileje), Tribokové (v Elsasu), Nemetové (okolí Špýru) a Vangionové (okolí Wormsu). K Dolní Germánii náleželi levobřežní Ubiové (okolí Kolína), Tungrové (Tongeren v B), Menapiové (Flandry) a Batávové (na jihu NL).

Germánií (G. Magna či Líbera/Velká či Svobodná, tzn. bez Římanů) byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický užívaný Hellény a Římany, vědomí „národní“ či jakékoli jiné pospolitosti mezi Germány neexistovalo. Bylo to označení, které dali G. jejich sousedé, ale jméno keltské to asi není. Jak, a zda-li vůbec, se obyvatelé na sever od římské říše kolektivně nazývali, není dochováno. 

Businessman-cestovatel Pýtheás z Massalie jméno Germánů ještě neznal, resp. není dochováno, že by ho užil. Hellénové a Římané nerozlišovali mezi záalpskými barbary a v podstatě Germány zahrnovali až do dob Caesarových mezi Kelty. Pokud odlišovali, pak jenom s tím, že Germáni jsou větších postav a drsnější.

Hellénové středoevropské Germány v podstatě nevzali na vědomí nikdy a Říman Tacitus kolem roku 98 n. l. jízlivě konstatuje, že neznali ani Armínia, protože Helléni „obdivují pouze své dějiny“. Jeho spisek o národech Germánie a jejich zvycích byl znovuobjeven roku 1455 v klášteru v hessenském Hersfeldu, vydán v Římě a stal se svatým písmem staré německé historiografie, poněvadž nic jiného s tímto námětem se nedochovalo.

Před G. žil na velké části dnešního Německa mezi Mohanem (Main), Werrou, Aller, dolní Veserou (Weser) a Rýnem zemědělský „lid“ spojovaný s Illyry či Venety a označovaný za Severozápadní blok (Nordwestblock). Nestěhoval se z místa na místo jako Germáni, ale žil usazeně, jeho elitní vrstva byla germánská a s Germány zřejmě splynul až po stěhování národů (?).

Slovo Germán nemusí být keltského původu („soused“), ale jako prvním se ho od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany roku 54 - 53 vyvražděných keltských Eburonů (Caesar jejich jméno ještě neznal). Sídelní město Tungrů Atuatuca Tungrórum, dn. flámské Tongeren (Tongres/Tongern) severně od Liége-Lüttich, srov. zde výše i níže, bylo Římany povýšeno na kolonii za Augusta, snad v roce 15 n. 12 př. n. l.

Teprve od Tungrů se označení G. rozšířilo jako kolektivní označení pro všechny obyvatele za Rýnem na východ, ale samotnými Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali. Označení G. se rozšířilo vlastně až od dob Caesarových. 
O prvním výskytu slova G. viz zde níže.

Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty, Tacitus udává, že i představu o společném předkovi Mannovi (Mannus). Vynikali vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

„Domácí“ označení Deutsche, Deutschland, je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi, kteří hovoří jedním jazykem, „našince“ (poprvé se objevilo v Anglii, označovalo řeč lidu jako protiklad řeči kléru). Slovo pochází z thiudisc/thiutisk, související s diuten, dn. deuten, a z franského theoda, „lid“, z čehož je italské tedesco.

Francouzi „zůstali“ u keltského modelu Germáni/Tungrové a říkají obyvatelům na východ od Rýna podle kdysi nejbližšího kmenového svazu Franků, kteří již v roce 257 n. l. jako první táhli západní částí říše, Galliemi a Hispániemi do dn. Maroka: Alamanné, les Allemands. Srov. o germ. označení pro Kelty pod Volkové a pod Teutoni.

Kolektivnímu vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli, jako v časech dávných, všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle, třebaže tehdy ještě ani zdaleka žádný jednolitý národ netvořili. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny našince/Deutsche (= Němce), svou krev.“

Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici. Nejstarší německou, přesněji hornoněmeckou písemností je latinsko-německý glossář zvaný podle prvního hesla Abrogans z nejpozději sedmdesátých let osmého století, sepsaný v kterémsi z klášterů snad v dnešní jižní Itálii, nyní uložený ve švýcarském St. Gallenu.

Pokud byli Bastarnové kmenovým svazem germánským, o čemž se pochybuje málo, viz v indexu s. v., pak jejich spojenectví s Antiochem III., viz rok 194, a Filippem V. a usídlení v Dardanii, viz roky 179nn., byl první větší "živý" germánský kontakt s civilisací a světem antického polytheismu, viz též roky 222 a 200. Byli prvním germánskými migranty ze starých sídel mezi dolním Labem a Odrou a v baltském prostoru, cestou na východ a podél Dněpru do severního Černomoří a odtud do dolního Podunají; o dvě stě tři sta let později v jejich stopách trekovaly skupiny Gotů.

Bastarnský kníže Klondikos by mohl být prvním z Germánů, jehož známe jménem (byť keltským). Po Klondikovi známe až válečné náčelníky Kimbrů Boioríka (105, 101) a Teutonů Teutobolda (102), resp. Ariovista, Caesarova soupeře v Galliích, srov. zde níže. 

Filippův nepovedený syn Perseus odmítl posléze bastarnské spojenectví ve své osudové válce s Římany a Germáni se vrátili za Istros/dolní tok Dunaje. Bastarnové také byli prvními z Germánů, kteří porazili Římany v poli, aniž by od vládců impéria následoval zničující protiútok (rok 61 kdesi na dolním toku Dunaje, viz tam).

•

Germánské války Římanů: První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jména Germáni je z roku 222. Podle fastí triumphálés, tedy "seznamů držených triumfů", zvítězil M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, proconsul, nad ínsuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleís et Germáneís" o březnových kalendách/1. března.

Poprvé v zachované literatuře se slovo Germáni objevuje u historiografa a polyhistóra Poseidónia z Apameie roku 80. Germáni sloužili v žoldu řady římských republikánských vojevůdců. Poprvé viděli východní Středomoří v padesátých letech, Syrii a Egypt, viz rok 55. Roku 36 v armádě Octáviánově sloužili Germáni na Sicílii a spatřili zde jako první ze své jazykové skupiny soptit Aitnu/Etnu, viz tam.

Jako jakási zkouška na pozdější dvě vlny „stěhování národů“ byl trek Kimbrů na jih (o Bastarnech na východě a jejich válkách na Balkáně viz zde výše). Roku 113 př. n. l. byli germánští Kimbrové, kteří se v uplynulých několika letech přesouvali ze svých původních sídel v Jutsku, nejprve odraženi Boji na Labi na severních hranicích dnešních Čech. 

Odtud směřovali přes Slezsko a Moravu na Balkán k Illyrům, odkud byli rovněž odraženi, a proto se obrátili zpět na západ a podél Dunaje vpadli do Nórika (srov. roky 120 a 114). Někdy v srpnu až září porazili u Nóréie v Nóriku, u sídelního města Taurisků, armádu Římanů, jíž velel konsul Cn. Papírius Carbó: také on zůstal na bojišti. 

Kimbrové pokračovali na západ ke keltským Helvétiům do prostoru dnešního jižního Německa a severního Švýcarska. Bitva u Nóréie byla prvním válečným setkáním Římanů s jedním z germánských kmenových svazů, s protivníkem, který o půl tísiciletí později říši Římanů vyvrátil.

Jedna z mnoha pozdějších ethnických struktur, vzniklých na stmelení původních germánských kmenových svazů, Němci (obrat západoslovanský), na tradice myšlenky „universální říše“, jak ji z hellénismu převzali Římané, volně navázala (ovšem s úporným důrazem na jednotu náboženskou).

S Kimbry táhli Evropou Teutoni ze západního Holštýnska, Ambrónové a Harúdové z Jutska, sousedé Kimbrů (srov. rok 120sqq.): kraj kolem dánského Aalborgu/Ålborg ve špičce Jutska u Kattegatu se dodnes jmenuje Himmerland. V letech 102 a 101 byli všichni migranti C. Mariem zlikvidováni, Kimbrové předtím pronikli podél Dunaje na Balkán a až na sever Itálie; byly to první germánské zbraně v Itálii, pak zase až po staletích, viz rok 167+.

Prvního germánského vítězství nad Římany ve válce na východě dosáhli roku 61 kdesi na dolním Dunaji Bastarnové nad vojskem vedeným C. Antóniem Hybridou, spolukonsulem roku 63 s M. Tulliem Cicerónem, srov. zde výše.

Mezi spartokovskými povstalci byli Germáni (73 - 71), možná zajatci z mithridátovských válek (?). V Galliích u města Séquanů Magetobriga porazili roku 61 př. n. l. germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Séquany keltské Haeduy. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovist dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu a stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii, ale také první cizokrajným suverénem v Gallii. Suébové od něho obdrželi část území Séquanů.

V září roku 58 vyjednával Caesar s králem zarýnských Germánů Ariovistem, který žádal pro své lidi další půdu. Byl odmítnut. Caesar již předtím rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Dívitiácus nebyl roku 60 v Římě úspěšný, nyní byl však Caesarem přijat. Římané pod Caesarem porazili spojené germánské vojsko pod Ariovistem a Suébové byli vytlačeni za Rýn (Ariovistos zemřel "v posteli" roku 54).

Caesar povolil klanům germánských Triboků, Nemetů, Vangiónů, Harúdů, Eudosů a Markomanů usadit se na levém břehu Rýna v Galliích. Na pravém břehu Rýna pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tenktery. Tito pak tlačili dále na Chatty, Ubie, od roku 55 římské spojence, první mezi Germány, na Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo raději odtáhli na dolní Rýn (o těchto pohybech nejsme nijak informováni, pohyb doložen ex éventú).

V létě 53 se Caesar vypravil podruhé přes Rýn. Ubiové potvrdili spojenectví a následovala výprava proti Quádům. Možná z této doby pocházejí stopy po rozsáhlém ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa.

Nedaleko ležení stávalo keltské oppidum dnes zvané Hunnenring. Druhým nejstarším známým římským táborem v Německu bylo z roku 30 př. n. l. přechodné ležení Petrisburg u Trevíru, z níž povstala Augusta Tréverórum, dnešní Trier/Trevír. 

Na germánském území vznikaly v této době vojenské tábory-armádní základny. Někdy z let 16 - 12 jsou Castra Novaesia, Novaesium (16), dn. Neuß v NRW, Augusta Vindelicórum (15), dnešní Augsburg, Asciburgium u Neussu (12), Bonna (12), Castra vetera u Xanten (13/12), Ulpia Noviomagus Batávórum (12), dnešní Nijmegen/Nimwegen, Mogontiacum (13/12), dnešní Mainz/Mohuč.

Není známo jméno pro římskou osadu v dnešní lokalitě Waldgirmes, součásti obce Lahn u Wetzlaru v Hessensku. Je zatím jediným známým místem ve Svobodné Germánii s kamenným forem a basilikou. Obchodní a možná i správní středisko mělo podle archeologů asi dvě stě stálých obyvatel a podle mincovních nálezů existovalo v letech 5 př. n. l. (jiní hovoří od roku 4/3 př. n. l., další až o roku 3 n. l.) do nejméně 9 n. l., do doby varovské katastrofy (a nejpozději do Germánikova odchodu roku 16 n. l.). 

Osada měla pět velkých kultovních soch, od nichž se nalezly podstavce a řada fragmentů. Ve studni ležela zlacená hlava bronzového koně a jezdcova bota a soudí se, že šlo o jízdní sochu Augustovu.

Ubiové, kteří se dokonce po roce 38 po přestěhování na levých břeh přejmenovali na Agrippíňany, se nejrychleji romanisovali a s Batávy dodávali římským císařům spolehlivé osobní gardy a do pole jízdu. Hlavním sídlem Ubiů se stala Ára Ubiórum/Oppidum Ubiórum, na jejímž místě kolem roku 50 n. l. byla založena Colónia Claudia Ára Agrippínénsium/Klaudiova osada Oltář Agrippíňanů (CCAA), budoucí Kolín/Köln.

Roku 167 n. l. se Agrippíňanům dostalo postavení foederátů a o století později přišel konec jejich identity v kmenovém svazu Franků, stejně jako nárůdků z jejich okolí Usipetů, Tenkterů, Batávů, Cugernů-Sugambrů.  

Římané za Augusta budovali na Rýnu loďstvo a přístavy, flotila asi 1300 římských lodí plula se zásobami pro armádu osmdesáti tisíc mužů po Veseře a Severním moři do ústí Labe. Římané kontrolovali velkou část dnešního Německa od Středohoří na sever, roku 5 (už 8?) př. n. l. zřídili provincii "Germánii" a Augustus se snad mohl radovat ze zisků ze středohorských dolů na stříbro a olovo. Těžba rud a doprava kovů byly císařem propachtovávány.

Roku 47 n. l. nařídil hornogermánský legát Q. Curtius Rúfus kopat šachty a hledat stříbro u hlavní osady Mattiaků Aquae Mattiacórum (A. Mattiacae n. Mattiacum). Výsledek byl zoufalý ale lázeňství později obec proslavilo: asi za Tráiána si obyvatelé říkali Aquaénsés, "Lázenští", a nikoli Mattiakové, kteří snad bývali součástí svazu Chattů; dnes se místo jmenuje Wiesbaden, "luční lázně", hlavní město Hessenska.  

Souběžně s ovládnutím země postupovala romanisační politika, jak bychom řekli dnes, zušlechťování barbarů, jak se tomu říkávalo kdysi. 
Roku 9 př. n. l. Římané dosáhli dolního toku Labe, které však nepřekročili (na druhém břehu sídlili Langobardové). V letech 1 - 4 n. l. zuřila v Germániích obrovská válka, imménsum bellum, o níž přes své jméno nevíme vůbec nic. Roku 5 n. l. Tiberiovo loďstvo plulo Severním mořem až kamsi k břehům dnešního Dánska (nikoli však na Balt).

Útok do nitra Germánií začal asi roku 12 př. n. l. a tehdy byla velká část země hustěji osídlena Germány, než jak by se usuzovalo z písemných dokladů. Obyvatelstvo bylo z velké části svobodné a muži chodili ozbrojeni, zasedali na sněmech, thing. Tomu bylo se zřízením provincie konec, zbraně museli odevzdat, rozsuzováni byli podle římského práva soudci a - museli platit daně.

Roku 2008 byla nalezena u Herfordu v NRW římská signální věž dokazující, že moc impéria tehdy sahala hluboko do Germánií. V římské historiografické tradici Augustus zatlačil Germány za Labe a tisíce jich usadil na území v Galliích před Rýnem, kde byli romanisováni; podrobnosti neznáme.

Odpor mezi Svobodnými Germány rostl, romanisační politika za Rýnem zkrachovala a v letech 9 - 16 n. l. zachvátila Germánii válka, kterou Římané prohráli a zemi z velké části vyklidili. Germánům, jichž se na válce proti Římanům zúčastnila polovina ze čtyřiceti kmenů či nárůdků, se podařilo ve třinácti bitvách různých rozměrů ustát tlak invasorů.

V září 9 n. l. zažil Augustus jednu z největších římských armádních ostud, když v Germániích přišel o tři legie s celým trénem; v třídenní bitvě zanikly 17. až 19. legie s max. osmnácti až dvaceti tisíci vojáky a s neodhanutelným počtem spojenců a týlového doprovodu (podle moderních odhadů však zahynulo z legionářů jen deset tisíc mužů). S nimi jejich velitel P. Quínctílius Várus, srov. pod Teutoburský les.

Ve stínu cheruských válek stojí úspěch Frísiů z roku 28 n. l., kteří potřeli legii s pomocnými sbory, kdy v bitvě u posvátného háje bohyně Baduhenny padlo na devět set legionářů a dalších čtyři sta vojáků si vzalo život. Augustův nástupce Tiberius porážku tajil a ani nepodnikl žádnou protiofensivu, viz.

Teprve roku 47 Frísie pokořil Cn. Domitius Corbuló, viz, jemuž však Claudius zakázal pacifikovat Chauky žijící nad Frísy při pobřeží Severního moře (Malí Chaukové mezi Emží a Weserou, Velcí mezi Weserou a Labem). Důvody těchto rozhodnutí nejsou zřejmé, ale Tiberius se držel od Germánie dál jednak, aby dodržel Augustovu vůli nebojovat tam dále, jednak že sám velkou její část a lid poznal. Dál v germánské politice sázel na hašteřivost kmenových vůdců. 

Při ústí Labe v zemi Chauků v dn. obci Nordkehdingen nalezli archeologové roku 2017 zbytky velkého osídlení s přístavem. Nálezy dávají tušit, že šlo o jakési emporion s intensivními styky s římským světem, pokud přímo v ní nežila kolonie římských obchodníků. Nalezen vedle dalších mincí zlatý solidus Mágnentia (350 - 353+) upravený pro nošení na krku: snad kdysi součást žoldu v římské armádě. Přístavistě se po staletích zaneslo a Labe změnilo tok, takže kolem roku 1000+ osada jako obchodní námořní středisko zanikla. 

Během eskalace římské expanse v oblasti dnešních spolkových zemí NRW a Dolní Sasko v letech 14 - 16 n. l. zemřelo podle některých odhadů na třicet až padesát tisíc římských vojáků. Augustus a Tiberius sice k Labi říši na trvalo nerozšířili, ale zničená země hluboko za hranicemi, intriky a systém spojeneckých knížat přinesly na dlouho Římanům klid. Srov. např. také s. v. Xanten.

Předpokládá se, že stříbrný poklad z Hildesheimu (na jihu Dolního Saska; nalezen 1868), s 54 kilogramy nejtěžší antický, jaký kdy byl nalezen severně od Alp, je zbytkem z germánské kořisti po Quín(c)tíliovi Várovi a dalších „stolovacích servisů“ těch Římanů, kteří válčili v letech 14 - 16 s Germány.

Původní teutoburský poklad zasvěcený bohům v posvátných hájích Cherusků a jejich spojenců mohl být pravzorem pro poklad Nibelungů (od Nebel, „mlha“, mythický národ trpaslíků a obrů, kteří drží poklad a slouží tomu, kdo je přemůže).

Postava cheruského knížete Armínia, jehož příbuzní zavraždili roku 21 n. l., protože prý usiloval o královládu nad celou Germánií, a války s Římany se brzy staly námětem oslavných písní germánských pěvců, skopů, jak dokládá Tacitus. Odborníci dávají tyto skladby o cheruském hrdinovi s tragickým osobním životem pěné k lyře do souvislosti s kořeny epu o Nibelunzích (das Nibelungenlied).

Karel Veliký, který více času pobýval na germánských územích a byl více germánský Frank než romanisovaný panovník nové západní říše, dal prý barbara et antiquissima carmina sepsat, ale jeho „zbožný“ syn Ludvík, tedy monotheistický fanatik, sbírku, o níž nevíme, co obsahovala, zničil. Tento významný muž si dával též říkat Otec Evropy a ve své době byl jistě se svými 184 centimetry výšky a 78 kilogramy živé váhy zjevem pozoruhodným (moderní odhad na základě ostatků uložených v cášském dómu/Aachener Dom). 

Ve výsledném epickém kompilátu z doby kolem 1200, který vznikl v pasovském regionu, se pravděpodobně slilo několik osudů vzdáleně se blízkých:

• římanůbijce neboli drakobijce ("kroutící se řada legionářů na pochodu krajinou osvětlovaná pochodněmi") Armínia-Siegfrieda (?) Cheruského (zavražděn roku 21; první literární záznam o zabíječi draků Segimundovi je z doby kolem 700 ve staroanglickém epu Beowulf, nejstarším uchovaném anglosaském literárním dílu). V tom případě by v epické postavě Brünhildy, islandské královny, byla skryta jeho manželka Thusnelda, která zemřela v římské internaci;

• drakobijce a „zběha“ z legií Viktora z „Xanten“ popraveného roku 363 n. l., 

• osud burgundského krále Gunthera/Gundahara n. Gundihara roku 436, viz zde níže, 

• příběh Huna Attily, germánského Etzela, který se roku 453 oženil s Germánkou Ildicó (snad vzorem pro Kriemhildu),

• roku 493 zavražil ostrogotský král Theoderich Veliký (= Dietrich z Bernu, podle bitvy u Véróny) po dobytí Ravenny ("Ravenschlacht") Skira Odoakera, posledního ze západořímských vládců,

• osud merovejského franského krále Sigiberta I., ženatého s visigotskou princeznou Brunichildou/Brünhildou a zavražděného roku 575 v lítém sporu Brunhildy se služkou Fredegundou, která to dotáhla až do ložnice Sigibertova bratra a také krále neusterského Chilpericha I. (nenávist obou žen, která přinesla smrt mnoha Merovejcům a deseti králům, trvala v letech 575 - 613); po roce 1000 jsou rytiny na kamenech a skalách ve Skandinávii znázorňující Sigurda (tak Armíniova či Siegfriedova podoba na severu) zabíjejícícho draka (kolem 1250 byla sepsána Edda).

• kolem roku 1190 bojuje hrabě Siegfried II. z Mörle a Kleebergu s anglickým králem Richardem Lvím srdcem na třetí křížové výpravě. Roku 1488 se v Siegfrieda a Nibelungy věřilo natolik, že císař Friedrich III. dal ve Wormsu kopat na hřbitově po jeho ostatcích (a nějaké mu přinesli včetně nějaké nadměrné lebky; chtěl kosti hrdiny, dostal je…).

Prvním z císařů po Caesarovi, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius, nejúspěšnější z Římanů ve válkách s obtížnými severními sousedy. Od Dákie po Germánii a také Itálii přiděloval velkostatkářům lidi, kteří pak i s potomky zůstávali připoutáni k půdě. Viz pod přesídlení. Filosofův pokus založit provincie Germánia a Sarmatia těsně před vyhlášením přervala jeho smrt roku 180. 

Theodosius I. roku 382 přijal Visigoty za spojence a usadil je v Thrákii, římské Skýthii, Makedonii a Itálii jako první v takové posici na území říše. Užívali plné autonomie a exteritoriality zákonů, ale museli podle smlouvy dodávat vojáky, nikoli však rekruty, a pracanty na pole. Stejné postavení brzy na to dostali od Římanů Hunové. 

Napříč římským pohraničím vedl opevněný límes (gen. límitu), systém pevnůstek, pevností a stálých vojenských ležení pospojovaných obrannými valy, kolovými i kamennými zdmi a strategickou silnicí. Jako první začal hranici s Germány opevňovat Augustus, systém významně posílili Fláviovci a z nich především Domitiánus, zdokonalili Tráiánus a Hadriánus. Udržování límitu vyžadovalo tisíce legionářů, přitom za ním podél velkých částí hranice ležely téměř liduprázdné kraje, kontrolovatelný nárazový pás.

Armádu na germánských hranicích ("horní a dolní") tvořilo osm legií plus tři v Pannonii. Za Domitiána byly z provincie Gallia Belgica vyčleněny dvě nové provincie Germánia superior se správním střediskem v Colónii Claudii Ára Agrippínénsium (CCAA), pozdějším Kolíně/Köln, a Germánia inferior s hlavním městem v Mogontiaku/Mainz. Diocletiánus c. 297 přejmenoval Horní Germánii na Germánia secunda, Dolní na Germánia príma a ze druhé vyčlenil část a spojil s územím Helvétiů a Séquanů v provincii Máxima Séquanórum se správním střediskem ve Vesantiónu/Besançon, pozdější součásti království Burgundů.

•

Tzv. první stěhování germánských národů (c. 150 - 295) způsobili Gotové, viz, odchodem v době po cca. 150 od ústí Visly do pontských oblastí. Ti z nich, kteří zůstali, se nazývali (?) Gépidé, řec. Gépaides, a v 1. st. n. l. se rozšířili od severu až do Sedmihrad a Moldovy, srov. tam. Gotské skupiny putovaly na východ a podél Dněpru do krajů severního Černomoří a dolního Podunají.

Tou samou cestou dvě stě tři sta let před nimi migrovali Bastarnové, srov. zde výše a rok 200. Novodobé románské národy označení německých romantiků o "stěhování" národů neznají a používají "vpády barbarů" (z nichž sami kuriosně vzešli). 

Burgundové/řec. Búrgúdziónes se tehdy dali na západ, Vandalové na jih, jejich příbuzní v Mecklenburgu Varnové na jihozápad za Labe, Chattové kolem 162 n. l. přes límes do Horních Germánií, Markomanné na přelomu let 166 a 167 za Dunaj a Sarmaté přišli do kraje mezi Tiszou a Dunajem, dtto Langobardé/Langobardai a Obiové do Horní Pannonie, z čehož povstaly markomannské války M. Aurélia Antónína v letech 166 - 175 a 177 – 180 (císař přitom držel v Dákii deset legií, v Germániích byly pouze čtyři, devět na východu).

Roku 170 Kostobokové plenili Helladu po Acháju a jako první z barbarů vyplenili i Eleusínu. Roku 171 povolil M. Aurélius Germánům usazovat se na římském území (viz pod přesídlení) a plán na ustavení provincií Sarmatie v zemi mezi Dunajem a Tiszou (dn. v H) a Markomannii (zčásti dnešní Česká republika) mu nevyšel, třebaže roku 178 byl Markomanné poraženi a Římané ovládali zemi nakrátko nejméně po střední Moravu (Haná).

M. Aurélius válku v podstatě vyhrál. V okamžiku smrti drželi Římané posádky na území Quádů a Markomannů, pravděpodobně kontrolovali západní Slovensko a Moravu. Filosof dosáhl v Germánii více než všichni jeho předchůdci dohromady. Jeho rozmazlený nepovedený syn Commodus se však výbojů za Istrem vzdal a s barbary uzavřel mír, podle něhož Římané celé území vyklidili. Od tohoto okamžiku to šlo s Římem z kopce...

Někdy v této době dokončovali svou první migraci Gotové, viz tam, ale jaký vliv na markomannské války to mělo, můžeme se pouze dohadovat (byli pod tlakem Markomanné, nebo Gotové?). Vykupovat mír na hranicích od barbarů zavedl Caracalla. Roku 212 pronikly části Alamannů k Rýnu, ale Caracallovo vojsko je roku 213 porazilo. Roku 233+ vpadli do Raetie znovu, roku 249 Gotové prorazili až do Makedonie a Épeiru (více viz s. v. Gotové), 267 do Kappadokie (roku 267 vypleněna Hérákleia na Pontu) a roku 268 po moři s Heruly a Bastarny dorazili až do Sparty a jinam po Helladě a na Balkán.

Zřejmě prvním císařem germánského původu byl Máximinus zvaný Thrax, Thrák, odkud pocházel (vládl 235 - 238), jehož otec byl snad gotský sedlák a matka Alánka. 

Roku 257 táhli Frankové přes Gallie a Hispánie do Mauretánie (dn. severní Maroko a západní DZ). Frankové, jejichž původní sídla ležela na pravém břehu dolního toku Rýna, se nijak nesnažili o asimilaci s římskými sousedy a Římané s jejich předky vedli války (spíše guerrilly) od Božského Iúlia. Drobnými válkami soustavně tlačili na Římany, soustavně je to, stejně jako další Germány, lákalo dostat se na jih, do ráje (něco jako novověké evropské povídačky o Americe n. afro-arabské o Evropě).

Frankové byli kolem roku 250 federací Usipetů, Tenkterů, Sugambrů/Sigambrů a Brukterů s Chamavy, Chattuary, Ampsivariji, salskými a ripuárskými Franky/též rýnskými F. a později i s Chatty, tj. pozdějšími Hessy. O vnitřní organisaci konglomerátu nevíme nic, pravděpodobně řízena sněmy předáků, jinak autonomní. 

Roku 355 dobyli Colónii Claudii Ára Agrippínénsium/Kolín (CCAA). Měl tehdy asi 25 tisíc obyvatel. Po dobytí podle archeologů v místě zůstalo už jen několik set Franků obývajících své tradiční dřevěné přístřešky (celý kraj od pátého století "Francia Rhinénsis", tak namísto klasického Fr. Rhénána).

Kolem roku 360 definitivně přešli Rýn do Gallií a dostali právo usadit se v kraji na jihu dnešního Holandska Toxandrii/Taxandrii. Zde se asi roku 466 narodil pozdější zakladatel francké říše Chlodoweg, Chlodovech/Chlodwig (pozdější podoba jména: Ludwig a Louis), syn Childericha ze sikamberského rodu Merowingů/Merovejců s durynskou princeznou Basenou. Franští šlechtici, leudes, sg. leud, byli původně královskými správci, cosi jako mojordomové, z nichž vzešlo lenní panstvo.  

Roku 258/9 vpadli Alamannové do severní Itálie, roku 259 povolil Gallienus rozšíření markomanského království až po Dunaj a Suébové dobyli agrí decumátés. Gallienus měl tehdy jako milenku (nebo manželku?) Pipu/Piparu, dceru markomanského krále Attala, za kterou mu slíbil ono rozšíření území v Pannoniích. Pipa je zjevně první vysoce postavenou Germánkou evropských dějin…
Postumus ve svém gallském císařství roku 261 odrazil Franky s Alamanny a zčásti je vyhnal z agrí decumátés. Roku 268 Alamannové pronikli k jezeru Bénácus (Gardavskému), zde poraženi Claudiem II. Gotským. Do roku 269 je kladeno první použití obratu Alamannia, údajně v projevu usurpátora Maria (jehož dochovaný životopis ovšem může být z doby mnohem pozdější).

V letech 267 - 268 se z Maiótského jezera/Azovského moře pustila na jih do Anatolie a Hellady zřejmě největší barbarská flotila starého věku, která kdy vytáhla na Římany, srov. Dexippa Athénského. Roku 269 do 270 (Ostro)Gotové a Herulové/Erúloi znovu plenili jih Balkánu, poprvé rabovali na Krétě a Rhodu, odraženi od Kypru.

Když táhli po souši na sever domů, poraženi v Thrákii a Makedonii (rozhodující bitva u Naissu) císařem Gallienem roku 268 a M. Auréliem Valériem Claudiem II. z Dardanie o dva roky později u Márciánopole (anebo to byla jedna bitva pod Claudiem II.?). U Naissu padlo na třicet až padesát tisíc Gotů a jejich germánských spojenců a byla to největší bitva třetí století n. l. Z Herulů učinili Římané kolóny na hranicích říše, velké množství jich skončilo v otroctví, ale jejich král dostal od Galliena konsulský titul a odznaky.

Roku 269 přešli hranice do Raetie Iuthungové, kteří do té doby dostávali z Říma výkupné, a Vandalové vpadli do Pannonie. V lednu 270 zemřel na mor Claudius II. a senát ho prohlásil bohem (Cónstantínus I. tvrdil, že jeho babička byla Claudiovou dcerou). Alamanné s Markomanny dospěli až k Placentii, kde porazili L. Domitia Auréliána. Když se v honbě za lupem rozdělili, porazil je Auréliánus na Metauru u Fánum Fortúnae, dn. Fano, a u Tícína, dn. Pavie, jednou sídelního města Langobardů; obě jsou místa bitev hannibalské války.

Roku 271 porazil Auréliánus Goty severně od Istru a v bitvě padl i jejich král Kannabaudés. Přesto dal v letech 271 - 272 zcela vyklidit provincii Dákii, po menším území v Germániích ("agrí decumátés") první opuštěná oblast z velkých zemí. Z rozsáhlého území, v podstatě dnešní Rumunsko, odešla armáda, civilní správa, osadníci, záhadně zůstal jazyk… 
Aby se slovo Dácia neztratilo z římského světa, zřídil na území Thrákie a Moesie provincie Dácia rípénsis a mediterránea, Nábřežní a Středomořská.

Herulové s Goty obsadili roku 275 Anatolii od Kavkazu až po Kilikii. Poraženi byli Tacitem, který však krátce na to zemřel na jakési horečnaté onemocnění (roku 276; o jeho stáří viz pod dlouhověcí).

Jeho nástupce M. Aurélius Equitius Probus, vládl 276 - 282, porazil v Galliích Franky a Lugie, Burgundy a Vandaly, devět germánských potentátů před ním padlo na kolena. Šestnáct tisíc zajatců zařadil do armády a poslal sloužit do Británie. Na krátko obnovil hranici říše na Rýnu. Roku 278 odrazil Vandaly v Illyriku a v Thrákii usadil na říšském území na sto tisíc Bastarnů. 

V letech 296 - 297 přemístil Galérius Karpy do Pannonie a válčil se Sarmaty a Markomanny. Roku 296 se během bojů Asklépiodota, praefecta praetórió Cónstantia I. Chlóra v Británii s gallským vzdorocísařem Allectem objevují na protiřímské straně Frankové (= první Germáni v Anglii).

Rok na to Římané znovu osídlili batávské území, které právě vylidnili během vojenských operací, a usadili tam salské Franky (Salií); kraj Toxandrie se stal základem rodící se franské říše. Roku 298 odrazil Cónstantius I. vpád Alamannů přes Rýn a roku 306 se vydal proti Piktům, kteří překročili Hadriánův val (opravený předtím Carausiem). Avšak 25. července 306 v Eburaku zemřel přirozenou smrtí.

Cónstantínus, jeho syn, zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Germáni usazení na římském území a povinovaní vojenskou službou byli nazýváni laetí, sg. laetus (slovo neznámého původu); s franskými šlechtici leudes n. saskými "kolóny" liten/lassen nesouvisí.  

Roku 370 Theodosius starší porazil Goty v Raetii a usadil z nich část v Popádí: první trvale usazení Germáni v Itálii, srov. přechodné dílo M. Aurélia u roku 167+. 
9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alánů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který pravděpodobně na útěku před zajetím uhořel v jakémsi stavení, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 259 n. 260 největší římská porážka od barbarů.

Roku 380 se směli Fritigernovi Visigoti usadit na území dávné Makedonie a Hellady, o dva roky později dal Visigotům vše na sever od Haimu s plnou autonomií; Ostrogotové dostali půdu jako foederátí.

Flávius Mágnus Mágnentius, Kónstantínův magister mílitum (= náčelník genštábu) se chopil vlády v Augustodúnu/Autun 18. ledna 350. Po třech letech skončil s bratrem Decentiem v Lugdúnu sebevraždou (nejprve zabil matku a druhého bratra), když hlavní debakl v poli utrpěli 28. září 351 u Mursy, dn. Osijeku (prý padlo na 54 tisíc vojáků, z toho třicet tisíc na straně Cónstantiově?!).

Mágnentius měl otce z Británie a matku Franku. Ženat byl s Iústínou, pozdější druhou manželkou Valentiniána I. Jako první z císařů měl Germánku za ženu, není známo, zda právoplatnou, Galliénus, dceru markomannského krále Attala. Usurpátor Bonósus (280) byl britský Kelt a manželkou mu byla Hunila, gotská princezna. Usurpátor Proculus (280 - 281) byl prý Frank a jeho manželka Vituriga alias Samsó má germánské jméno.

Aby Mágnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala usurpaci v Illyriku jistého Vetranióna sestra Cónstantína II. Constantína Augusta, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Mágnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince „Hóc signó victor eris“.

Roku 355 usurpoval v Colónii Agrippíně/Kolíně moc franský šlechtic a důstojník římské armády Claudius Silvánus. Augustem byl 28 dnů, než ho Cónstantiem uplacení vojáci zabili. 
Alamann Agiló, magister peditum, velitel pěchoty, byl ženat s dcerou Araxia, praef. praetórió Procopia (365 - 366); snad se jmenovala Vetiána. Vdova po Mágnentiovi Iústína se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána, který se rozvedl se svou první ženou, a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. a tři dcery, z nichž Galla se provdala za Theodosia I. 
Mágnentiova matka Frankyně byla ještě v této době pokládána za barbarku. Od dob Kónstantínových dělali Germáni často v armádě rychlou kariéru a dostávali se společensky hodně vysoko. Rodilí Římané měli legraci z jejich latiny. Antický svět zůstával pro Germány oblastí blahobytu s neuvěřitelnými technickými zázraky a sami svou zaostalostí přispěli k jeho zániku, neboť nebyli v žádném ohledu nějakým přínosem.

V době nemilosrdných bojů s Alamanny došlo dokonce na "rasistické" zákonodárství: Valentiniánus I. nařídil roku 370 Theodosiovi staršímu, aby nepovoloval sňatky Římanů s Germány: Núllí próvinciálium cuiuscumque órdinis aut locí fuerit cum barbará sit uxóre coniugium, nec úllí gentílium próvinciális fémina compulétur, "Nikomu z provinciálů kteréhokoli postavení či místa nebude povolen sňatek s barbarkou ani nikomu z cizinců sloužících na římském území nesmí být vnucena provinciálka." Trestem budiž smrt, capitáliter expiétur. Gentílis, původním významem "rodák", byl Neříman sloužící v římské armádě v pohraničních jednotkách/límitáneí. Křesťanští ideologové slova použili pro polytheisty, "Neřímané", a později se u nich prosadilo ještě pohrdlivější slůvko págání, "vesničané"; odtud č. "pohan".

Ovšem již o jednu generaci později v Západořímské říši nepůjde bez Germánů vůbec nic. Germánští panovníci budou dosazovat císaře, jak je napadne; srov. pod Gotové. Theoderich zvaný Velký, král Ostrogotů, řec. Theuderichos, říkával o století později o římsko-gotském vztahu: „Chudý Říman napodobuje Gota, bohatý Got Římana.“

Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus byl synem Franka Bonita, který sloužil Kónstantínovi I. Byl po Máximinovi prvním vysoko postaveným Germánem v armádě. Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně/CCAA zavražděn. Byl to první „německý“ císař.

O tři desetiletí později byl velitelem pěchoty v generálním štábu Valentiniána II., magister peditum in praesentí/praesentális, Germán, zřejmě Frank, Flávius Merobaudés, který měl v armádě velké slovo už za Valentiniána I. Za ženu měl Římanku, která se asi jmenovala Nonósa. Císařovně-matce Iústíně byl oporou jiný Frank Flávius Bautó (zemřel roku 388), jehož dcera Aleia Eudoxia s jistou Římankou (?) se krátce po smrti Theodosia I. provdala za jeho syna, východního augusta Arkadia.

Bautóna nahradil další Frank Arbogastés, polytheista, který byl magister mílitum jmenovaný Theodosiem v západořímské říši a d. f. jejím vládcem. Byl hlavním rádcem Valentiniána II. v Galliích, a také zřejmě jeho vrahem 15. května 392 v paláci ve Vienně/Vienne. Za nástupce dal 22. srpna 392 provolat Flávia Eugenia, magistra scrínií, hlavu západořímské kanceláře a posledního polytheistu na římském trůnu, který se zřekl křesťanství, v němž byl vychováván. Poražen v bitvě Theodosiem I. 6. září 394 na řece Frigidu (dnešní Vipava ve Slovinsku) vzal si Arbogastés o dva dny později život, Eugenius popraven ještě na bojišti. Srov. o události u roku 393+ a pod křesťanství.

V té době byli Germáni žijící na římském území materiálně na úrovni římského a romanisovaného obyvatelstva. Třebaže se v řadách římského důstojnictva objevuje hodně germánských jmen a nepochybně velká část armády, resp. spojeneckých sil, jimž vždy veleli jejich lidé, byla germánská, nelze určit, jak moc byl Řím na Germánech závislý. Neexistují totiž žádná zachovaná čísla, z nichž by se dal poměr "Říman - Germán" stanovit.

Nezachovala se žádná zmínka o tom, že by Germáni usazení v Rómánii systematicky pracovali na zničení říše nebo říšské armády. Teprve z roku 539 pochází zpráva od Prokopia, že Ostrogot Vitigis usiloval o spojenectví s Peršanem Chosroem I. proti Římu, který ho zle tísnil, čehož roku následujícího skutečně dosáhl, když se Peršané pustili do války na východě. 

Germanořímská elita se řadila mezi říšské magnáty a velkostatkáři nebyli k odlišení od kohokoli z jiných mocných Západořímanů. Jejich příbuzní zpoza hranic prodávali do říše, hlavně na Východě, otroky, a to dokonce z vznešených rodin. Germáni koncem 4. století n. l. byli ve všech společenských vrstvách říše: otroci i velitelé vojsk, byli v palácových gardách i v legiích, v byrokracii. Nicméně Gallorománi se na germánské Franky dívali pohrdlivě ještě v 6. století. Biskup Gregorius z Tours, autor Franské kroniky a z vlivné gallorománské rodiny, nazývá Franky na několika místech nadále barbary. 

Germanisace římské armády však něco zničujícího v sobě přeci jenom měla. Smluvní jednotky byly drahé a žold zatěžoval armádní výdaje. Panovníci zvyšovali daňovou zátěž, aby závazkům dostáli: v opačném případě hrozily vzpoury. Římany v provinciích kromě toho tížily ubytovací povinnosti, mezi nimiž bylo i poskytnutí až třetiny půdy pro obživu u nich dislokovaných jednotek.  

Eunuch Eutropius, praepositus sacrí cubiculí (= šéf svaté ložnice) východořímského císaře Arcadia, sjednal jeho sňatek s Aelií Eudoxií, dcerou Franka Bautóna, jednoho z Grátiánových a Valentiniánových (II.) vojevůdců/magister mílitum (později mu to „vrátila“: přimluvila se za jeho vyhnání a tedy i smrt). 27. dubna 395, tři měsíce po otcově smrti a šest měsíců do jeho pohřbu, se Arcadius (18) s ní v Kónstantínopoli oženil (byla zřejmě ve stejném věku).

9. ledna 400 obdržela Eudoxie od Arcadia titul augusty a oduševnělá monotheistka žila velmi nákladným životem, až se dostala do nenávistných hádek s patriarchou Ióannem Chrýsostomem, který ji za marnotratnost kritisoval stejně jako bouřil proti mnišstvu, které se už tehdy domohlo velkých majetků: skončil roku 403 v exilu. 

Eudoxie řídila chod paláce a kupodivu se stavěla proti germánským činovníkům (např. veliteli pěchoty jménem Gainás/Gainés, srov. pod Gotové). Na její počest se na čas Sélymbriá jmenovala Eudoxiopolis. Zemřela 6. října 404 při potratu, Arcadius o čtyři roky později. S Arcadiem měla sedm dětí, z nichž pět přežilo dětství: jediný syn Theodosius II. se roku 401 stal otcovým spoluvádcem a zemřel roku 450 po pádu s koně.

Jeho sestra Aelia Pulcheria se rozhodla pro život v panenství a po celou dobu ovládala život u dvora. Po bratrově smrti si vzala za muže jeho nástupce Flávia Márkiána, ale pannou zůstala; zemřela roku 453.

Prvním císařem, jehož Germáni „dostali“, byl Valentiniánus I. (364 - 375). Zemřel totiž 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetiónu (dn. Komárom v H), viz tam. Válčil s Alamanny, Sasy/Saxónés a Pikty, kteří vpadli do Británie roku 367. Jeho bratra Valenta o tři roky později „dostali“ už doslova, viz zde výše a roku 378.

(pokr.)