519-510

519.

Ol. 65, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 235

 

************************************************************

Stát Plataiai/Plataje vystoupil ze Spolku Boiótů, členem od roku c. 525, a stal se spojencem Athén. Platajští se sice chtěli spojit s Peloponnéským spolkem, byli ale odmítnuti spartským králem Kleomenem I. s odůvoděním, že pro Peloponnésany v případě konfliktu leží přiliš daleko. Hranice s Boióťany vymezili Korinťané a když pak Athéňané porazili Boióťany v bitvě, posunuli hranice ve prospěch Platajanů. V této době, kdy byly dobré vztahy Sparty a Théb, byly Plataje jediným spojencem Athén na severozápadním směru, což vydrželo až do dobytí a likvidace obce roku 427 Sparťany a Thébany s ostatními Boióty, viz tam.

Athéňané poslali vyslance k Peršanům do Sard.

 

Na Krétě založili Aigínští osadu Kydónii s vlastními kolonisty, když na moři porazili a zotročili samské exulanty, provozující pirátskou činnost (viz k tomu jejich okupaci města roku 524). Pro Aigínské to byla pomsta za nájezd samského krále Amfikrata na Aigínu, o němž nevíme nic (snad se odehrál c. století předtím). 

 

Na pokyn krále Dáreia I. procestoval v letech 519 až 516 jistý Skylax z Karyandy (tedy Kár?) země od Indie po Persii, obeplul Arábii až k dnešnímu Rudému moři a sepsal o námořní výpravě zprávu, periplús. Skylax byl zřejmě účastníkem perského tažení, kterým Dáreios I. dobyl a ovládl celou starověkou Indii, tj. z hellénského i perského hlediska území dnešního Pákistánu západně od Indu. Ve Střední Asii během války se Saky "se špičatými klobouky"/Tigrachauda překročil král Amudarju, přemohl a zajal jejich krále Skunchu. Perská moc a autorita, jakkoli mezi nomády pouze formální, zůstala v regionu zachována až do Alexandrových dob. Pravděpodobně podmanil perské moci krále Gandháry Puskarasárina, vrstevníka magadhského krále Bimbisáry. O tom, že by se Peršané někdy uchytili na východ od Indu, zpráv není.  

 

************************************************************

518.

Ol. 65, 3

 

 

Habrón či Abión (?)

a. u. c. 236

 

************************************************************

Zřejmě t. r. se do Kýrény (viz rok 520) vrátil král Arkesiláos III. se svou matkou Feretímou. K návratu jim pomohl samský tyrannos Maiandrios, který s Arkesiláem poslal do Libye též ozbrojené samské osadníky (srov. rok 522). Po této vojenské intervenci část Kýrénských odeslal král k potrestání na Kypr (kým a proč tak složitě, nevíme), ale byli zachráněni cestou plavci z Knidu a odvezeni do staré vlasti - remigrovali zpět na Théru (srov. rok 631)Arkesiláos však na základě věštebného výroku Pýthie Delfské opustil Kýrénu a usadil se v Barce. Byl totiž ženat s dcerou libyjského krále Barky Alazeirem; jméno manželky neznáme. V Kýréné vládla králova matka Feretímé až do roku 513, kdy byl její syn zavražděn, sama.

 

Pravděpodobně t. r. přeorganisoval král Dáreios I. svou říši. Vytvořil dvacet satrapií/satrapeiá, pers. chšatrapává, které se dělily na menší kraje, nomoi. V čele satrapie stál obvykle perský šlechtic v postavení satrapa/satrapés, pers. chšatrapávan, bab. achšadarapannu. Satrapové měli ve své zemi neomezené pravomoce správní, soudní a finanční (při vybírání daní), jejich vojenská moc byla omezena na místní zdroje.

Vojensky byla totiž říše rozdělena na vojenské okruhy, které měly centra v garnisónních městech (např. Sardy, Memfis, Damašek, Babylón, Ekbatany). Na daních vybral král ročně minimálně 14560 talentů eubojských ve stříbře (381,5 tuny kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).

Satrapové měli právo stříbrné a měděné ražby, králi patřily mince zlaté. Úřad satrapy se později stával mnohdy dědičným. Geograficky byly v Anatolii čtyři satrapie, pro Syrii, Foiníkii a Kypr jedna, jedna pro Egypt s Kýrénou, dvě pro Mesopotamii s Elamem, čtyři pro oblast Médie a Armenie, sedm pro celý východní Írán a jedna pro Indii (část dn. PAK).

Pro rychlé spojení západních částí říše se svým sídelním městem Súsami dal Dáreios vybudovat ze Sard 2330 km dlouhou tzv. královskou cestu. Byla opatřena 111 stanicemi pro přepřah s proviantními sklady a útulky pro cestující. Kurýrní systém, který na této trase Dáreios zavedl, můžeme považovat za první pravidelné státní poštovní služby. Cesty jako tato nebyly zpevněné, většinou závislé na sezonních podmínkách. Zpevněné a dlážděné říšské komunikace zavedli teprve Římané. 

 

************************************************************

517.

Ol. 65, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 237

 

************************************************************

Z Naxu byl s pomocí Sparťanů vyhnán tyrannos Lygdamis, starý přítel Peisistratův. Ostrovu vládl od roku asi 541 a předtím asi v letech c. 556-551. K moci se opět dostala oligarchie, kterou na rozdíl od předcházejí politiky Sparťané v této době prosazovali všude (srov. rok 556).

Ze Samu byl téhož roku vyhnán samovládce Maiandrios (vládl od roku 522)., který držel hodně Samských pod zámkem, neboť pohrdali jeho nízkým původem. Když po čase ochořel, Maiandridův bratr Lykarétos všechny vězně povraždil (o jeho další karieře viz rok 511). Jeho sourozenec Charileós byl prý pomatenec a rodina ho držela rovněž v okovech. Sylosón, exilovaný bratr Polykratův, se z Egypta vypravil za Dáreiem do Sús, jemuž kdysi na Nilu v Memfidě jako nevýznamnému důstojníkovi Kambýsovy ochranky věnoval plášť, který se mu líbil. Šel mu svou nezištnost připomenout a Dáreios se mu odvděčil invasí na jeho rodný Samos.

Perskému loďstvu velel Otanés, jeden ze sedmi spiklenců proti magům roku 522, který dostal ostrov snadno pod perskou svrchovanost. Samským dosadil za vládce Sylosónta, který vládl v perském protektorátu do roku 499. Maiandrios s příznivci kapitulovali s podmínkou, že Maiandrios bude smět odejít ze Samu. Proti tomu se postavil "pomatený" Charileós: bratr ho pustil z vězení, sám tajnou chodbou unikl do přístavu, zatímco za ním vypuklo povstání. Charileós s žoldnéři pobil všechny Peršany, na které narazili. Když se Otanés s armádou vrátil, oblehli vojáci pevnost a pozabíjeli všechny Samské, takže Sylosón vládl do jisté míry vylidněnému ostrovu; Otanés později pomohl ostrov opět kolonisovat, nevím však kým. Podle jiné verse se Sylosón dostal k moci jako stratégos Samských ve válce s Aioly, když k převratu využil návratu své flotily domů. 

Maiandrios uprchl do Sparty, kde žádal o vojenskou pomoc, byl však králem Kleomenem I., jehož se pokusil uplatit vzácnými dary, v duchu tehdejší sparťanské zahraniční politiky odmítnut a vykázán efory ze země. 

 

Perský král Dáreios I. se vypravil do Egypta, aby vrátil do úřadu satrapu Aryanda, jmenovaného Kambýsem a vyhnaným z Memfidy snad rebelií Petúbastovou nyní Peršany zlomenou, viz rok 524 a 522; k cestě mohlo dojít roku předešlého. Dáreios se dal v Memfidě korunovat podle egyptského rítu. Král se později s Aryandem neshodl, snad 497, nevíme proč ani kdy: tradovalo se, že mu vadila autonomní stříbrná ražba satrapova, právo, které v říši patřilo lokálním dynastům. Aryanda dal popravit pro podezření na vzpouru a jeho nástupcem jmenoval Ferendáta spravujícího zemi snad až do roku 486, viz tam. C. 510 dal zahájit práce na obnově kanálu z Rudého moře do Nilu, viz o tom více roku 280.  

 

************************************************************

516.

Ol. 66, 1

Ischyros z Hímery

 

 

(neznámý)

a. u. c. 238

 

************************************************************

V Jerúsalému byl 3. addaru/12. března zasvěcen druhý chrám boha Jahwe (viz zahájení stavby roku 521 a okolnosti zdržení po roce 538).

 

************************************************************

515.

Ol. 66, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 239

 

************************************************************

Kolem roku 515 zahájili Peisistratovi synové v Athénách stavbu Olympieia, chrámu Dia Olympského, největší stavby ve městě. Roku 510 byla stavba zastavena a opuštěna a teprve seleukovský král Antiochos IV. Epifanés dal roku c. 173 stavět dál, ale po jeho smrti roku 164 se opět stavět přestalo: Athéňané na chrám neměli. Dokončeno však bylo Olympieion až asi roku asi 129 n. l. římským císařem Hadrianem. Je pozoruhodné, že stavbou Olympieia pověřil Antiochos římského architekta, odjinud neznámého D. Cossutia, a Hadrianus se později řídil jeho plány, viz rok 129+.

Athénské Olympieion je nejdéle stavěná sakrální stavba v evropských dějinách (644 let?).

 

V Eleji se narodil filosof Parmenidés, učitel Zénónův (zemřel roku 445). Parmenidés se měl kolem roku 450 setkat v Athénách se Sókratem, pokud to není Platónova fikce. Podle starší datace spadala Parmenidova akmé do doby 69. olympiády čili by byl o dvacet let starší, narozen kolem roku 535.

 

Persepolis se stala residencí perských králů a byla jí až do roku 331 (viz tam).

 

************************************************************

514.

Ol. 66, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 240

 

************************************************************

V Athénách zavraždili o velkých panathénajích/rozmezí července a srpna Harmodios a Aristogeitón, oba z rodu či lokality Gefýraioi, Peisistratova druhorozeného syna a athénského spoluvládce HipparchaVedly je k tomu osobní důvody (žárlivost ve vztahu s Hippiou, msta za urážku nebo dokonce znásilnění sestry) a teprve později se jim dostalo slávy tyrannobijců/tyrannoktonoi a Peisistratovcům hany krutovládců. Atentátník Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden o něco později a Hippiás ho dal umučit k smrti nebo při mučení zavraždil. Hippiás zůstal u vlády v Athénách sám v čele svého klanu až do roku 511, resp. 510. Svou dceru Archediku vypočítavě provdal za Aiantida z Lampsaku, syna místního samovládce Hippokla, údělného dynasty v perské říši, viz roky 512 a 510. 

Oba atentátníky ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina/"Lvice", Aristogeitonova přítelkyně. Když prý už mučení nevydržela, ukousla si raději jazyk, než aby promluvila. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici bez jazyka se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis, a prý stála na Akropoli. Stala se první evropskou ženou a hetairou, jíž se dostalo tak vysoké státní pocty. Původní Anténorovo sousoší „tyranobijců“ bylo roku 480 Peršany odvlečeno do Sús. Jeho kopii později vytvořili Kritios a Nésiótés. Originál byl roku 330 navrácen Alexandrem do Athén (srov. rok 477), podle jiné tradice ho měl navrátit až Antiochos III. (po roce 204?). • Gefýraioi/„Mostečtí“ původu foiníckého ("Kadmova rodu") byli vypuzeni někdy ve 12. století z Boiótie, měli odlišné náboženské zvyky s vlastními chrámy, ale Athéňané je přijali za spoluobčany (srov. v indexu s. v. Boiótiá).

Po atentátu opustil Athény literáti živení na dvoře tyrannů. Anakreón z Teu odešel do Thessalie, kde žil ještě nějaký čas pod ochranou rodu Aleuadů (zemřel ve věku 85 let; srov. rok 600). Jeho životní styl vystihují verše z anakreontejí, sbírky anonymních básní psaných ve starém věku v duchu Anakreontově (no. 21/19): "Černá zem pije, pije pak z ní les; pije moře z větrů, slunce zas z moře, ze slunce upíjí měsíc. Proč jste proti, přátelé, když se chci napít také já?" Simónidés z Iúlidy rovněž putoval do Thessalie do Krannónu k velmožovi Skopovi II. Syn Kreontův s Echekratií a vnuk Skopy I. se dával na veřejnosti nosit na trůnu jako na nosítkách. Během jedné jeho hostiny se v krannónském paláci zřítil strop a zavalil velkou část hodovníků, zahynul též Skopás II., vyhlášený pijan a despota. Simónidés, který byl rovněž přítomen, zůstal nezraněn. 

 

Zbytky Etrusků n. Pelasgů opustily Lémnos a vypravily se do Itálie (srov. rok 775). Ostrov přenechali Athéňanovi Miltiadovi (V.), který zdědil attické panství na Thráckém Chersonésu po svém bratru Stésagorovi, viz roky 525sqq. Jeho strýci Miltiadovi (IV.) totiž slíbili, že se poddají Athéňanům leda v případě, že k nim připlují se severním větrem/Boreás v plachtách, což pro plavce z jižního směru nebylo možné. Miltiadův strýc proto pokračoval s kolonisty dále na Chersonésos, kam směřoval, viz rok 560. Ostrov nyní Pelasgové vyklidili až po srážce s pozdějším vítězem od Marathónu Miltiadem, který jim slova připomněl: připlul totiž na ostrov od severu. Stésagorás byl zavražděn za války s lampsackými odvěkými nepřáteli chersonéského státu za atentátu v zázemí, který spáchal údajný zběh ranou sekery do hlavy. 

 

Peršané zahájili přípravy na tažení proti evropským Skythům a Thrákům. Dáreiovi poslové, které vedl lékař Démokédés z Krotónu (srov. rok 522), navštívili Tarás a Krotón. Démokédés léčil Dáreia i jeho manželku Atossu, již podle všeho zbavil rakovinového nádoru na prsu (pravděpodobně byla první nám známou pacietkou dějin s rakovinou, a to ještě tak prominentní). Jejím prostřednictvím lékař, který na Aigíně a v Athénách byl prvním praktikujícím medikem za státní mzdu, viz v indexu s. v. lékaři, vnukl králi myšlenku na podmanění Hellady, aby se jako posel mohl podívat domů a pak s pomocí tarentského krále Aristofilida, nijak blíže ho neznáme, zběhnout; jak také provedl.

 

V Číně si za panování císaře Ťinga II. (od roku 520) přivlastnil vládce státu Wu Ťi Kuang/Ji Guang královský titul a vládl pod jménem Che-lu-wang/Helu (do roku 496). Válčil se státem Čchu, roku 506 jeho armádu porazil v bitvě u Po-ťü/Boju. Obsadil a vyplenil sídelní město Čchuů Jang/Ying. Čchuové dostali pomoc od státu Čchin/Qin a v nové bitvě Che-lu podlehl. K tomu ho zradil jeho bratr Fu-kaj/Fugai, ale jeho rebelie neuspěla. Che-lu na zranění z bitvy roku 496 zemřel a v královládě ve Wu ho následoval jeho syn popř. další z bratrů Fu-čchaj/Fuchai (vládl do roku 473), poslední z panovníků Wu. Své sídelní město přestěhoval do Su-čou/Suzhou. Che-luovým generálem a strategem byl Sun-c'/Sun Zi, autor spisu o vojenství, viz rok 544 a 496. 

Pokračovaly boje s konkurenčním státem na jihu Číny Jüe, které začaly roku 520 (srov. rok 496 a 473).

Téhož roku zemřel filosof Lao-c’/Lao Zi (nar. údajně roku 604).

 

************************************************************

513.

Ol. 66, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 241

 

************************************************************

V Attice propukla občanská válka (do roku 510). Pod vedením Alkmeónovců zaútočili athénští exulanti proti Attice. Byli sice odraženi, ale uchytili se v pevnosti Leipsydrion v dému Paiániá, kterou zesílili. Odtud vedli guerrillovou válku proti Peisistratovcům a měli na to dost peněz. Dokonce směli v Delfách postavit chrám s průčelím z parského mramoru. Zaplatili si prý i pýthii, aby vydávala poslům Lakedaimonských věštby s významem nabádajícím k vyhnání Peisistratovců z Athén; viz rok následující.

Časově nezařaditelný je údaj o tom, že ještě před Alkmeónovci zaútočil na athénské tyranny (za Peisistrata, po jeho smrti?) kterýsi z aristokratů Kédón.

 

V Africe pravděpodobně t. r. založil Dórieus ze Sparty, viz o něm rok 521, s osadníky spartskými a s pomocí Thérských kolonii v ústí říčky či wádí Kinyfos na rozmezí Velké a Malé Syrty (viz dále rok 511)V Barce byl zavražděn kýrénskými exulanty Arkesiláos III. (vládl od roku asi 520, srov. rok 518). Byl předposledním z královského rodu Battovců, který v Kýréně vládl od roku 631. Spolu s ním byl zavražděn jeho tchán Alazeiros (viz následující rok)Arkesiláova matka Feretímé, která za syna vládla v Kýréně (viz rok 518), uprchla do Egypta k satrapovi Aryandovi žádat o pomoc proti rebelům (viz následující rok). Arkesiláos se totiž dobrovolně stal roku 524 Kambýsovým poddaným.  

 

Perský král Dáreios I. zahájil tažení proti Thrákům a evropským Skythům. Dal postavit u Býzantia lodní most „z Asie do Evropy“ přes Bosporos. Stavbu vedl Ión Mandroklés ze Samu, armádě velel kappadocklý satrapa Ariaramnés. Tažení zahájil s armádou sedmi set tisíc mužů pěších i jízdních a s flotilou šesti set lodí. Stavitel byl Peršanem bohatě odměněn a do Héřina chrámu na Samu dedikoval Mandroklés obrazy mostu, Dáreia sedícího nad Bosporem a jako třetí pohled na přecházející armádu po mostě. Jsou to první zmínky o památečném zvěčnění, nedochovaného, významné události formou malířského díla. Jméno umělcovo neznáme. 

 

V Číně ve státu Ťin byly sepsány nejstarší zachované čínské zákony (srov. rok 545). Dochovaly se na třínožkách.

 

************************************************************

512.

Ol. 67, 1

Fanás z Pellény

 

 

(neznámý)

a. u. c. 242

 

************************************************************

Na olympiádě zvítězil Fanás z Pellény jako první ve všech třech běžeckých disciplinách: ve stadiu, diaulu i v běhu se zbrojí, hoplítu.

Na základě věštebného výroku z Delf (věštírna byla podplacena Alkmeónovci, viz rok předešlý a 548) vyslali Lakedaimonští proti Peisistratovcům do Athén na podporu Alkmeónovců vojsko (srov. rok předcházející), jemuž velel Anchimolios/Anchimolos, syn Astériův. Sparťané se vylodili ve Faléru. Peisistratovci však s pomocí Kinea z Gonnoi, jednoho z thessalských tetrarchů a zřejmě i tága, Sparťany odrazili. Pro účinný zásah thessalské jízdy vykáceli falérskou rovinu. V prohrané bitvě padl s množstvím mužů vůdce Sparťanů Anchimolios. • Byla to první výprava Sparťanů do Attiky v historické době, viz rok následující.

 

Dáreios I. přešel s vojskem Peršanů a spojenců Bosporos a prošel Thrákií, kde se kmeny podrobily bez boje. Prošel územím Getů, kteří se podali až po boji (poprvé v historii jmenovaní) a dostal se k Istru/Dunaji. Přes další most, který dal hlídat podrobeným Hellénům, vstoupil do Skythie. Třebaže Peršané vypalovali celé oblasti, jimiž prošli, Skythové se nepoddali a ustupovali do vnitrozemí. Vojenským velitelem spojených Skythů byl král jednoho z kmenových svazů Idanthyrsos. Kdy překročila perská armáda Istros, známo není, možná až s koncem léta, takže mezi zlé momenty expedice se mohla přiřadit i zima.

Dáreios nedostal šanci využít převahy své armády a v bezvýchodné situaci proto musel obrátit zpět. Šel stejnou cestou, asi že ji znal; Skythové přitom předpokládali, že potáhne krajinou válkou nedotčenou. K Istru se dostali Skythové dříve a přemlouvali Ióny, aby lodní most strhli. Pak se obrátili proti Peršanům, ale armády se minuly, neboť Peršané táhli svou starou, zničenou cestou, což Skythové neočekávali. Podle jiného výkladu Dáreia Skythové donutili jít stejnou cestou, kterou přišel a kterou zničil. S velkými ztrátami se Peršanům podařilo dostat zpět k přemostění Istru. 

V době, co byli Peršané hluboko ve Skythii, tedy kdesi na jihu dn. Ukrajiny (kam vůbec Peršané až došli, nevíme), se u mostu přeli quislingovští Hellénové o to, zda most strhnout, nebo ne. Skupinu pro stržení vedl Miltiadés (V.) Athénský, vládce Chersonésanů, mluvčím těch, kteří si přáli most nechat stát, byl Histiaios z Mílétu. Zvítězil opatrný náhled Histiaiův. Dáreios jim před odchodem do Skythie dal šedesát dnů času: když se Peršané z nepřátelského vnitrozemí do té doby nevrátí, měli Helléni most zlikvidovat. Po rozmluvě se Skythy přerušili na levém břehu lodní most na vzdálenost dostřelu lukem, aby snad Skythy nenapadlo vpadnout do Thrákie. • V novověku byl vysloven názor, že příběh o Miltiadově aktivitě je athénská smyšlenka, kterou měl být vítěz od Marathónu ospravedlněn z kolaborace s Peršany (do vylodění v Attice je 22 let a Dáreios Miltiada nechal v Thrákii na pokoji až do roku 493, viz).

U mostu byli z hellénských samovládců pod perským protektorátem přítomni: Dafnis z Abýdu, Hippoklos z Lampsaku, Hérofantos z Paria, Métrodóros z Prokonnésu, Aristagorás z Kýziku, Aristón z Býzantia, Strattis z Chiu (vládl ostrovu ještě v roce 480, srov. rok 479), Aiakés ze Samu, syn vládnoucího tyranna Sylosónta, Láodamás z Fókaie a Aristagorás z aiolské Kýmy. 

Když se Dáreios s armádou vrátil k mostu, Iónové hbitě chybějící úsek spojili a Peršan přešel s vojskem most přes Istros. Thrákií se dostal opět domů do Asie, kam se přeplavil se svou družinou ze Séstu. Ve Skythii zahynulo údajně osmdesát tisíc mužů perské armády, desetina původního loňského stavu. V Sardech pak odměnil za zásluhy Histiaia Mílétského darem lokality Myrkinos v Thrákii, jak si přál, a Kóa na jeho žádost učinil vládcem v jeho mytilénské vlasti (vládl tam do roku 499; nom.: Kóés). Když v Myrkinu začal Histiaios budovat kolonii, varoval Megabázos krále, aby nedával Hellénům do rukou tak bohatý kraj. Dáreios revidoval své rozhodnutí a povolal Histiaia ke dvoru jako rádce. 

V Evropě zanechal Dáreios se armádou osmdesáti tisíc mužů Megabáza, který perské moci podrobil celé okolí Helléspontu. První zlomil odpor Perinthu, který někdy předtím byl ve válce s Paiony expandujícími od Strýmonu do helléspontské oblasti. Obě strany tehdy (nevíme, kdy) ponechaly rozhodnutí na výsledku soubojů muže s mužem, koně s koněm a psa se psem: Perinthští uspěli ve dvou duelech a již slavili vítězství, když Paionové porušili úmluvu, vpadli na ně sami a mnoho Hellénů pobili. 

Pak se pustil do Paionů, neboť jistí sourozenci Pigrés a Mantyés v touze po vládě nad Paiony přesvědčili v Sardech Dáreia, aby poručil Megabázovi přestěhovat jejich krajany do Asie, když sami pocházejí z Trojanů. Megabázovi se Paionové, severní sousedé Makedonů, poddali a část jich putovala do Asie, zřejmě převedeni přes bosporský lodní most do Frygie; viz předešlý rok a rok 499. Vzápětí došlo na Makedony, kteří se stali perskými poddanými dobrovolně. To byl výsledek podzimního tažení Megabáza v Thrákii a Makedonii. Peršané pravděpodobně nazývali svá nová thrácká území Skudra/Iškudra, jejíž administrátor/řec. hyparchos, asi podléhal satrapovi helléspontské Frygii se sídlem v Daskyleiu.  

Makedonský král Amyntás I. se stal vasalem perského krále, třebaže se dopustil hrozného přečinu. Jeho syn a nástupce trůnu Alexandros při incidentu na hostině u dvora zavraždil opilých sedm perských vyslanců i s doprovodem, jimž se otec poddal, neboť zle obtěžovali ženy hostitelů. Kromě lidí odstranil Alexandros i zavazadla Peršanů. Trestní výprava, kterou později poslal Megabázos, byla Amyntou zázračně odvrácena: podplatil jejího velitele Búbara a za ženu mu dal svou dceru Gýgaiu, Alexandrovu sestru. Jejich syn se jmenoval Amyntás a byl později Dáreiem (?) jmenován dynastou v kárských Alabandách.

 

Peršané vypravili z Egypta výpravu pod velitelem Amásim proti Kýréně a Barce (viz předcházející rok). Barké byla obležena a po devíti měsících dobyta. Královna Feretímé se strašlivě pomstila: vůdce rebelie dala narazit na koly, jejich ženám uřezat prsy a zbytek obyvatel města byl Peršany odsunut do Baktrie (už o nich není dalších zpráv). Kýrénu nechali Peršané být. Krátce nato Feretímé zemřela na jakousi ošklivou chorobu rozkládající její tělo zaživa (vládla od roku 520, resp. 518).

Králem kýrénaických Hellénů se stal její mladší syn Battos IV. Délku vlády ani bližší jiné údaje neznáme, byl však pouze údělným dynastou pod dohledem perského satrapy se sídlem v egyptské Memfidě. Jeho nástupcem snad někdy po smrti Xerxa I. byl syn Arkesiálos IV. účastnící se hellénských kultovních her v závodech spřežení, naposledy roku 460 o 80. olympiádě. Jeho švagr Karchotos, též úspěšný majitel koňských spřežení, řídil novou kolonisaci osady Euesperidés. Někdy po tomto roce revoluce svrhla v Kýréně monarchii (a perskou vládu), Arkesiláos byl se svým synem Battem (V.) v Euesperidě zavražděn. Viz dále rok 453. Jimi skončil klan Battovců v Kýréně (srov. předcházející rok).

 

************************************************************

511.

Ol. 67, 2

 

 

Harpaktidés

a. u. c. 243

 

************************************************************

V Athénách byla za archonta Harpaktida zrušena tyrannis a vláda Peisistratovců. Sparťané vedení králem Kleomenem I. podruhé pobývali s vojskem v Attice, tentokrát táhli po souši a byli úspěšní: Thessalové byli v poli poraženi, Hippiás utekl se svými na Akropoli, kde je Sparťané s Athéňany oblehli. Po několikadenní obléhání, na které nebyli Lakedaimonští připraveni, zato Peisitratovci měli na hradě dosti zásob, Kleomenés odtáhl. Athéňanům se však podařilo zmocnit rodin, které obránci poslali do bezpečí do ciziny, a obležení přistoupili na dohodu: dostanou syny a další děti a do pěti dnů opustí Attiku, viz rok následující.  

 

Zřejmě v této době dobyl Otanés, nástupce Megabázův u perského vojska v anatolském přímoří a Evropě, Býzantion, Kalchédón, Lesbos, Lémnos, Imbros, na nichž obou tehdy ještě žili Pelasgové. Na Lémnu se tak perskou vůlí stal doživotním místodržitelem Lykarétos, bratr samského exvládce Maiandria (?), viz rok 517: zřejmě tu vládl hrstce athénských kolonistů, popř. zbytkům Pelasgů či Etrusků, viz rok 514.

Po odchodu do Sús zanechal Dáreios v Sardech jako satrapu svého mladšího bratra Artaferna. • Otanés byl synem Sisamna, z něhož Kambýsés dal stáhnout kůži, neboť jako soudce vzal úplatek, kůží dal potáhnout soudcovské křeslo a na místo otce jmenoval syna královským sudím, aby byl celé té hrůzy pamětliv. Peršané se na severu Egeidy drželi až do roku 470, kdy byli hellénskou koalicí pod athénským vedením vyhnáni z Evropy.

 

Kartháginci s "Libyjci" zničili Dórieovu osadu v Syrtě, viz rok 513. Dórieus se vrátil na Peloponnésos. Neměl však stání, viz rok následující. • O dějích a národech žijících mezi Kýrénou a Karthágem nemáme solidních informací, srov. v indexu s. v. Marmariké. Snad někdy v té době téměř vyhladili Nasamónové při východním pobřeží Syrty své západní sousedy Psylly, vyhlášené u klasických autorů jako národ resistentní vůči živočišným jedům, srov. v indexu s. v. travičství.

 

Do let 511 až 508 spadá první vítězství tragického básníka Frynicha z Athén (srov. roky 540 a 470).

 

************************************************************

510.

Ol. 67, 3

 

 

Skamandrios

a. u. c. 244

interrex Sp. Lucretius Tricipitinus

************************************************************

V Athénách se na Akropoli vzdali Peisistratovci v čele s Hippiou a byl jim povolen odchod do Sígeia na Skamandru (občanská válka od roku 513, další viz až 404 - 403). Na konferenci Peloponnéského spolku roku 505, viz tam, nabídl makedonský král Amyntás I. Hippiovi útočiště v Anthemúntu a Thessalové vládu nad Iólkem, ale Hippiás dal znovu přednost svému bratrovi v Sígeiu Hégésistratovi, který byl čtvrtý ze sourozenců, synů Peisistratových: Iofón zůstal pro dějiny anonymní. Odtud odešel ke svému zeti Aiantidovi do Lampsaku, viz rok 514, a od něj na dvůr Dáreiův, odkud ho po dvacet letech provázel za jeho invase do Hellady.  

Tak byla s pomocí Sparťanů a vojenského zásahu krále Kleomena I. (viz předcházející rok) v Athénách ukončena vláda tyrannů, která s přestávkami trvala od roku 561. Pravděpodobně bezprostředně po odchodu Peisistratovců byly pučisty revidovány seznamy občanů/diapséfisma, "nehodní", tedy pravděpodobně peisistratovští žoldnéři, jimž se za odměnu dostalo občanství v Athénách, vyškrtnuti a snad též vyhnáni. 

Soupeřícími stranami o moc v obci se v Athénách nyní stali oligarchové kolem Alkmaiónovce Kleisthena (narozen někdy kolem roku 575) a ĺsagory, syna Filaidovce Teisandra (II.). V čem se soupeři různili, nevíme, viz rok 508. Kleisthenés se v aristokratických spolcích/hetairiai proti svému sokovi neprosadil, vsadil tedy na "lid", viz rok 508.  

V Athénách se zřejmě t. r. narodil Kimón (III.), syn Miltiada V. a Hégésipyly, dcery thráckého dynasty (krále) Olora (zemřel roku 451). Kimón (III.) byl jedním z nejproslulejších athénských politiků a vojevůdců. Podle zákona o státním občanství z roku 451, který prosadil Periklés, Kimónův sok, asi po Kimónově smrti, by se stejně jako Themistoklés nikdy Athéňanem nestal.

Kimóvou slavnou sestrou byla Elpiníké, o níž se tradovalo, že žila s bratrem až příliš důvěrně a že byla milenkou malíře Polygnóta, který gratis vyzdobil Peisianakteon/Stoa poikilé. Sourozenci byli chudí, neboť otec neměl na zaplacení své obrovské pokuty, viz rok 489. Poněvadž se jí dvořil, stala se manželkou athénského boháče Kallia, když ovšem zaplatil otcův dluh. Tento Kalliás (II.) patřil ke klanu Alkmaiónovců a do jeho rodiny dědičně náležena sakrální funkce dádúchů/nosičů pochodní" v eleusínském kultu.

Jeho praděd Hipponíkos (I.) zbohatl díky dlužnímu otroctví. Patřil k lidem, s nimiž Solón kosultoval seisachtheiu/zrušení dluhů a jimž sdělil, že se reforma nebude týkat vlastnictví pozemků: přátelíčkové tedy kvapem skupovali, kde co mohli. Hipponíkův synovec Kalliás (I.), athénský magnát, protivník Peisistratův a milovník koní, dopřál svým dcerám velkého věna a nezvyklého přepychu pro ženy starého věku, že si mohly vybrat za muže, koho si samy přály. Jeho syn Hipponíkos (II.) zvaný Ammón se dostal k penězům jakéhosi Peršana z dob Dárieova tažení, pokladu spravovaného Eretrijcem Diomnéstem; když se po desetiletí Peršané vraceli, poslal Diomnéstos poklad do Athén a poněvadž Xerxés všechny Eretrijce odsunul do Asie, peníze zůstaly u Hipponíka. Jeho syn Kalliás (II.) si polepšil rovněž perským zlatem jako Eretrijec. U Marathónu mu jistý zajatec ukázal poklad ukrytý ve vodní nádrži či cisterně a Kalliás ho, oděn přitom do kultovního šatu dádúcha, zavraždil - v té době spadal pod velení Aristeidovo. Dělali si pak z chamtivce a jeho famílie v Athénách legraci jako z "Pracháče z cisterny/lakkoplútos". O jeho diplomatické karieře viz rok 449.

Synem Kalliy (II.) byl Hipponíkos (III.), neméně bohatý, též bojovný (viz rok 426); jeho žena, s níž se rozvedl, její jméno neznáme, matka Kalliy (III.), se provdala za Periklea a druhá dcera Hipponíka (III.), rovněž pro nás anonymní, si vzala jistého Theódora a stala se matkou sofisty a rhétora Ísokrata. Její starší sestra Hippareté si vzala Alkibiada a od otce dostala věnem deset talentů, tehdy neuvěřitelná summa; manžela milovala, třebaže žil se zástupy milenek a milenců a zemřela krátce po jeho druhém útěku do ciziny (407). Kalliás (III.) bojoval na frontách athénských válek, viz rok 391, a vlasti sloužil i jako diplomat, viz rok 371. Byl však neuvěřitelně marnotratný, takže majetky shromažďované předky, dokonale rozházel, až zemřel v chudobě v domácnosti s jednou barbarskou služkou.     

 

Ve Spartě zemřel Eurypóntovec Aristón (vládl od roku před 556). Nástupcem se stal jeho syn Démarátos (vládl do roku 491). Byl spoluvládcem Ágidovce Kleomena I. Kolem t. r. chtěl Dórieus ze Sparty (srov. předcházející rok a 521) na Sicílii s týmiž lidmi, s nimiž byl v Libyi, založit osadu Hérákleia Mínóá. Cestou se zapletli Sparťané do války na jihu Itálie. Krátce po vylodění na Sicílii byl v bitvě přemožen a zabit Kartháginci spojenými se Segesťany. Spartanů se mnoho nezachránilo a zbytky Dórieovy výpravy dal dohromady jediný z přeživších vůdců Euryleón, obsadil Mínóu, osadu Selinúntských a v Selinúntu se podílel na vyhnání tyranna Peithagory. Euryleón vládl pak nějaký čas v Selinúntu, až ho měli plné zuby a zavraždili ho na agoře, když za puče hledal asyl u Diova oltáře. 

Démagógos/vůdce lidu Télys vyhnal ze Sybary v jižní Itálii pět set majetnějších občanů a revolucionář prosadil konfiskaci jejich majetků. Odešli do Krotónu, kde byli přijati na radu Pýthagorovu. Za vůdce si plútokratičtí exulanti vybrali šestinásobného olympioníka Milóna Krotónského (srov. rok 532), který vytáhl do boje ověnčen olympijskými vavříny a oděn po hérákleovsku do lví kůže s kyjem v ruce a s pomocí Krotónských byla pak lúkánská Sybaris na řece Sybaris vyhlášená luxusním životním stylem vyvrácena.

Podle jiné verse byl Télys v Sybaře králem, který se chystal Krotón napadnout a Krotónští si za vůdce zvolili Sparťana Dóriea a ten s nimi Sybaru dobyl (Krotónští tvrdili, že zvítězili vlastními silami). V zachovaných pramenech se hovoří o třísettisícové armádě Sybařanů a stotisícové Krotóňanů (sic). • Město bylo založeno roku 720, nebo 708, obnoveno roku 453. O městu se mimo jiné tradovalo, že v roce svého zániku v něm vymysleli jakousi vyhlášenou omáčku z oleje a gara, kterou hostům předkládal o sedm století později ještě syrský princeps známý jako Héliogabalos n. Sardanapallos; srov. v indexu pod kuchyně a hostiny.

Roma okolí 

Vypukla válka krále Římanů L. Tarquinia II. Superba (vládl od roku 534) s Rutuly, jejichž sídelním městem byla Ardea. Chtěl si opatřit peníze na stavbu Iovova chrámu na Capitoliu, jak přejmenoval Tarpejský pahorek (s výjimkou skály) podle nálezu lidské hlavy při hloubení základů (jazyková souvislost s caput, capita - hlava, hlavy). Pro věštbu poslal do Delf své syny Tita a Arrunta v doprovodu s L. Iuniem, synem královy sestry Tarquinie, který v obavě o život, neboť král mu už zavraždil otce a bratra, předstíral hloupost; proto se mu dostalo přízviska Brutus, "Blbec".

Během obléhání města odjel z ležení a znásilnil králův nejmladší syn S. Tarquinius krásnou Lucretii, manželku patricia Collatina Tarquinia. Lucretia otci s manželovi všechno sdělila a vzala si život dýkou. Stala se symbolem manželské věrnosti a ženské cudnosti. Sexta později dohnali mstitelé starých zločinů v Gabiích, kdysi dobytých jeho otcem na Latinech lstí, viz rok 529.

Za všeobecného pozdvižení ukončili šlechtici P. Valerius a L. Iunius Brutus, syn královy sestry Tarquinie, v Římě královládu a zároveň etruskou nadvládu. Etruští předáci se svými klienty byli z města vyhnáni a odešli do Caere, král ležel s vojskem před Ardeou a do Města se nevrátil. Řím se stal oligarchií, republikou, res publica“.

Příběh římské revoluce i jeho načasování připomínají pád tyrannidy v Athénách. Králové byli z Města vyhnáni dne 24. února, což si Římané v dobách republiky každoročně připomínali. 13. září, neznámo však, kterého roku vlády Tarquinia Superba, byl položen základní kámen ke stavbě chrámu Iova Kapitolského (viz rok 534 a 507).