274-270

 

************************************************************

274.

Ol. 126, 3

38 SE

(Eubúlos II.)

a. u. c. 480

M’. Curius Dentatus III. a Ser. Cornelius Merenda

************************************************************

Na jaře vpadl činorodý král Pyrrhos I. z Épeiru do Makedonie proti Antigonovi II. Antigonovo vojsko přešlo na Pyrrhovu stranu a uznalo ho makedonským králem (srov. podobné případy v letech 287, 285 a 281). Antigonos unikl do Thessaloníky. Tím začala Pyrrhovi v Makedonii jeho druhá královláda (do roku 272) a Antigonovi skončila první (od roku 277)

Pyrrhos zanechal v Épeiru vicekrálem svého nejstaršího syna Ptolemaia, který roli zemského regenta plnil již během otcova italského tažení. Dokázal s šedesáti muži náhlým přepadem zmocnit se města Korkýry a vrátit ji do otcovy říše a po otcově vzoru vynikal válečnickou odvahou.

Z Makedonie se Pyrrhos vypravil za Antigonem do Thessalie, kde uprchlík s přáteli shromažďoval síly. V Makedonii se však keltští žoldnéři v Pyrrhových službách zabrali do vylupování královských hrobů v Aigách a Pyrrhos tak ztratil sympatie makedonských předáků. Královské hrobky s ostatky posledních z argívského rodu byly objeveny roku 1976. 

Na podzim povolal Pyrrhos z Itálie zpět Milóna s Helenem: z Tarentu a tím i z Itálie odešla poslední hellénská vojenská posádka. Épeiróťané byli ohrožováni Římany z pevniny a Kartháginci z moře; tak tehdy ještě fungovala římsko-kartháginská koalice. Na Pyrrhovu nevydařenou italskou invasi zůstala Římanům praktická památka: okoukali budování valů kolem armádních ležení byť by byla i krátkodobá; nápad to byl prý Pyrrhův, jímž obohatil dějiny válečnictví, a inspirovalo je královo ležení u Malventa, které jim spadlo do klína, viz rok předešlý. Dosud stanové tábory vojska v poli nijak nechránily, srov. v indexu s. v. legie, vojenství.

V Athénách vyznamenali posledního dne Olbiova archonátu (30. skiroforión, červenec 274) zlatými věnci důstojníky/taxiarchoi za výkon služby, jak navrhoval León. Poškozené usnesení nezmiňuje žádnou bojovou akci, ale chválí jejich poslušnost vůči stratégům a vyzbrojenost jednotek "na přehlídky a do stráže". Po skončení Olbiova mandátu sněm vyznamenal věnci zásobovací úředníky jeho archonátu, nákupčí obilí/sítónai.   

V Sikyónu skončila tyrannida Kleónova (jedna z datovacích možností, srov. rok 265, možný byl i rok Pyrrhova tažení na Spartu, viz rok 272). Do roku 264 vládli epimeléti Tímoklés, resp. Tímokleidás, a Kleiniás. Tímokleidás, nebo šlo o dva jmenovce, patřil(i) k promakedonské sikyónské rodině a podle všeho stál na straně Alexandra, Polyperchontova syna, a jeho manželky Kratésipole, jak napovídá jeden dedikační nápis z Delf, a viz o sikyónských událostech roku 314. 

V seleukovské říši podle poznámek v jednom z astronomických diářů se záznamy pozorování oblohy ve druhé polovině babylónského roku 38 SE (měsíce tašrítu až addaru/od 7. října 274 do 1. dubna 273) se 9. addaru 37 SE/23. března 274 vrátil ze Sard do Seleukeie Tigridské satrapa Babylónie s královými pověřenci, kteří odešli ke dvoru roku 36 SE, tj. 276/275. 21. tašrítu 38 SE/27. října 274 po svém návratu, zřejmě z porad v Seleukeji, viceguvernér Babylónu obětoval býka. 

Brzy na to královi úředníci naplnili jedno z nemilých rozhodnutí, když poslali do Babylónu dekret psaný na pergamenu (tedy nikoli na hliněné tabulce a nikoli babylónsky): dne 12. addaru 38 SE/15. března 273 byli obyvatelé Babylónu zčásti úředně přestěhováni do Seleukeie na Tigridu, sídelního města seleukovských horních satrapií (srov. rok 308)Babylóncům, Borsippanům a Kutajským, tj. domorodým chrámovým občinám, byla odňata ta půda, kterou obdrželi roku 32 SE, poněvadž se zřejmě jejich počty přestěhováním podstatně snížily. Astronom zaznamenal pro rok 38 SE, že se v zemi platilo měděnou mincí z Iónie a že se rozšířila choroba ekketu/asi svrab. 

V měsíci addaru roku 38 SE/mezi 4. březnem a 1. dubnem roku 273 opustil král Antiochos I. své sídelní město v Anatolii Sardy, kde zanechal s částí vojska dvůr a královnu Stratoníku I., a vypravil se do (severní) Syrie proti Ptolemaiovi II., který do ní vpadl (není explicitně uveden). 24. addaru 38 SE/27. března 273 odvezl satrapa Babylónie množství stříbra, oděvů, nářadí a zboží do Seleukeie na Tigridu. Do Syrie ke králi zároveň poslal dvacet slonů, kteří v létě roku předešlého dorazili z „indických“ zdrojů satrapou Baktrie/"20 píré ša mumair Bachtar ana šarri ušébil ana Eber-nári," praví babylónská kronika.

Během addaru 38 SE konal stratégos Babylónie odvody a v nisannu 39 SE, viz rok následující, s nimi vytáhl na bojiště do Syrie. Ptolemaiovy oddíly byly podle všeho úspěšně odraženy, stejně jako flotila (jména činovníků ani lokality bojů kronikářský záznam diáře neuvádí).

Snad t. r. odešel k Antiochovi I. ode dvora Antigona II., který byl ostatně v rozpadu (viz výše), básník Arátos ze Sol. Pobýval v Makedonii nejpozději od roku 276 (zemřel c. 239). Možná, že do této doby spadá příběh malíře Ktésiklea, který se domáhal audience u Stratoníky, neboť ji chtěl namalovat. Královna o to nestála a tak se jí Ktésiklés pomstil: namaloval ji v objetí s jistým rybářem/pinxit voluntatem cum piscatore, o němž se tehdy říkalo, že je její láskou. Obraz vystavěl v efeském přístavu a skočil na první loď/ipse velis raptus. Stratoníce se ale obraz líbil, jak vyjádřil podobu obou milenců, a zakázala ho odstraňovat. Malířův osud neznáme; snad to byl žák Apellův. Možná byl totožný se sochařem Ktésikleem, který vytvořil sochu bohyně na Samu, do níž se prý mužové zamilovávali a dávali se do chrámu s ní zavírat.  

O Stratoníce se též tradovalo, to byla ještě manželkou Seleukovou, že Níkátór nabídl tomu z básníků, který nejlépe opěvuje královniny vlasy, jeden talent. Vítězovo jméno neznáme, ale prý byla tehdy po dlouhé nemoci bez vlasů a nosila paruku.

Podle Pithomské stély, viz v indexu s. v., byl svého jedenáctého roku vlády, tedy t. r. král Ptolemaios II. na Sínaji a asi v Palaistíně (o pobytu v Syrii žádná zmínka). Cestoval pak po Egyptě a následujícího roku s ním cestu do Horního Egypta sdílela Arsinoé II. O žádné bojové akci v textu nápisu zmínka není, srov. rok předešlý.  

Na Sicílii se v Syrákúsách rozkmotřila armáda s občany, důvod neznáme. Vojsko táborem u Mergané (= Morgantiné?) provolalo novými stratégy Artemidóra (dále se jeho jméno nikde neobjevuje) a Hieróna (ročník 306), syna Hierokleova. Druhý se vzápětí uchopil moci sám, zlikvidoval nespokojence, a jako samovládce Hierón II. vládl do roku 215, od roku 270 jako král Sikeliótů, viz tam. 

Hierón II., po otci potomek Gelónův a po matce prý ze služky, se oženil s Filistidou, dcerou Leptinovou a Leptinés se stal autokratorovým zástupcem. Hierón na tažení proti Mámertínům držícím Messánu nechal původní syrákúské žoldnéře v bitvě u Kentorip na řece Kyamosóru záměrně na holičkách a vykrvácet: pak si najal vojáky nové, viz pokračování války roku 270. • Podle otcova jména lze usuzovat, že Syrákúsan Hieroklés, syn Hierónův, byl roku 271 vyznamenán v Delfách za zbožnost a náklonnost vůči nim proxenií a související výhodami, jak vypovídá zachovaný nápis. 

V Římě byla zaživa zazděna svedená panna vestálka Sextilia. Byl to pátý případ v dějinách (srov. roky 616, 483, 473 a 337). Podle jiného zdroje se tak stalo o čtyři roky dříve. Křesťanský chronograf Hierónymos a vykladač dějin Orosius uvádějí ještě v této době další smrt vestálky Caparronie k roku 265/Ol. 128, 4 (roku 266/265), resp. a. u. c. 481; odsouzena za smilstvo sama se oběsila, podle druhého podání byla oběšena a popraven byl i její svůdce se všemi zasvěcenými otroky. O dalším případu viz rok 216. 

T. r. zavedl rex sacrorum L. Postumius Albinus mezi haruspiky při zkoumání vnitřností obětin též stav srdce.

  

************************************************************

273.

Ol. 126, 4

39 SE

(Glaukippos II.)

a. u. c. 481

C. Fabius Licinus a C. Claudius Canina II.

*************************************************************

Král Pyrrhos I. se ve válce s Antigonem dostal na Peloponnésos. Athénští, Messénští, Élidští (zde "démokraté" pod Thrasybúlem, viz rok 271) a Megalopolští se přidali na jeho stranu. Athéňané, Messéňané a Achajové byli ještě krátce předtím spojenci Antigona II., který dlel v této době v Makedonii, kam se vrátil, když byl předtím poražen Ptolemaiem, Pyrrhovým synem (srov. následující rok).

Ze Sparty odešel t. r. pro nevěru své ženy Chílónidy dobrodruh královského rodu Kleónymos, nedávno ještě velitel Antigonových žoldnéřů (viz rok 277) a uchýlil se k Pyrrhovi, aby se s jeho pomocí dostal na lakónský trůn. Někdy v této době osvobodil od posádky arkadskou Alifeiru a zbavil ji soustavného ohrožení ze strany pirátů. Alifeirští se usnesli na generálním pardonu pro všechny činy spáchané za vlády velitele posádky Aristoláa (patřil k Antigonovi?) a pirátů; o jejich spojenectví s Antigonem viz rok následující. Donutil Alifeirské, aby neuposlechnutí dohody trestali pokutou deset tisíc drachem (zda k tomu došlo, nevíme; o dalších osudech Alifeiry viz rok 245). • Chílónis, dcera Leótychidova, měla ke svému mnohem staršímu choti, známému to prý násilníkovi, odpor a porozumění kdysi našla u mladšího Akrotata, syna krále Area I.; svůj vztah nijak neskývala, viz rok následující. Podle toho, jak vystřídala hnízda, se jí říkalo Chelídónis/Vlaštovka. 

V seleukovské říši v měsíci nisannu roku 39 SE/v době od 2. dubna do 1. května byly odeslány z Babylónie armádní posily do Syrie, srov. rok předešlý, kde pokračovaly boje Antiocha I. s Ptolemaiem II. V téže době vypukl v Babylónii velký hladomor, lidé prodávali své děti, aby se sami uživili, jak nám sděluje kronikářský záznam babylónského astronomického diáře. Jak to souviselo s přestěhováním Babylónců do Seleukeie, známo není. 

V Itálii podle mírové smlouvy s Římany odstoupili po prohraných válkách Samníté, Lúkánové a Bruttiové části svého území Římanům. Bruttiové postoupili Římu polovinu lesnatého kraje Sila plného kvalitního stavebního dřeva a materiálu na stavbu lodí. Paistum čili Poseidóniá a etruská Cosa dostaly římské kolonisty s latinským právem (posílena byla osadníky roku 197), Messápiové se podrobili, poddala se t. r. též Kalabrie. O smlouvě s Caere viz rok 352. 

Římskými spojenci se staly hellénské státy Hérákleia na Síriu, Metapontion a znovu Thúrioi. Poslední, kdo imperialistům z Latia odolávali, byli Tarentští. Triumf nad Lúkány, Samnity a Bruttiy držel consul C. Claudius 17. února 272. Šířila se t. r. morová nákaza a trvala dva roky.  

V Indii v Magadě zemřel král z maurijské dynastie Bindusára zvaný Amitragháta (panoval od roku 297). Během své vlády ovládl kromě Kalingy/ dnešní Uríši téměř celý subkontinent. Po asi čtyřletých bojích o trůn a vyvražďování nevlastních bratrů následoval v královládě jeden z jeho nejmladších synů Ašóka neboli Prijadarsí (vládl do roku 232). Řecky jeho jméno znělo Piodassés nebo Pijadassi/angl. Piyadassi. Začínal jako otcův místokrál v Taxilách, kde potlačil vzpouru, o níž nevíme nic, pak byl guvernérem v Udždžajnu. Viz dále rok 260.

 

************************************************************

272.

Ol. 127, 1

Perigenés z Alexandreie

40 SE

(Lýsitheidés)

a. u. c. 482

L. Papirius Cursor II. a Sp. Carvilius Maximus II.

************************************************************

Do spolku Aitólů vstoupili Ainiánové a Aitólové získali další hlas v amfiktyonii. • Ainiánové (Ainis, hlavní město Hypata) razili od roku 250 vlastní mince, po roce 189 vytvořili federativní státní útvar-spolek/koinon tón Ainiánón.

Pravděpodobně t. r. se stal tyrannem v Megalopoli Aristodámos z Figalie, syn Artylův, adoptovaný jistým Tritaiem z Magelopole; okolnosti neznáme. Jako samovládci se mu říkalo Chréstos/Dobrotivý, to snad pro jeho stavební činnost ve městě (vládl do roku 255, srov. rok 265 a 260) a v hellénské politice byl promakedonský.

Na jaře se Pyrrhos I., ponoukán pomstichtivým Kleónymem (viz předešlý rok), vypravil proti Spartě a město oblehl. Antigonos II. poslal na pomoc žoldnéře, jimž velel bývalý pirát Ameinios z Fókidy, viz o něm rok 276. Z Kréty se během bojů o město vrátil král Areus I., který tam bojoval s dvěma tisíci muži námezdně na straně Gortýnských, a přivedl s sebou jádro lakedaimonského vojska: někdy v této době skončila vleklá válka Falasarny s Polyrrhénií na západě ostrova. 

Ve Spartě zavládla totální mobilisace, ženy kopaly příkopy, chystaly zbraně; dominovala mezi nimi Archidámis n. Archidámeia rodu královského, asi bába Ágida IV. Chílónis si pro případ, že by se Kleónymovi, jejímu zákonitému manželi, podařil návrat do Sparty, připravila provaz se smyčkou. Žila pak s Akrotatem, synem Area I., a jejich synem se stal Areus II., viz rok 265 a 260. 

Pyrrhovi, jemuž Épeirótové říkali Aetos/Orel, se však nepodařilo Sparty dobýt, a proto se obrátil proti Argu, kde zrovna bojoval vůdce promakedonské strany Aristippos s Aristeem, vůdcem strany démokratické, protimakedonské. Aristeás si Pyrrha povolal na pomoc. Na cestě z Lakóniky do Argu padl v boji proti Sparťanům Pyrrhův syn Ptolemaios, kterého otec, nevíme proč, odvolal z Makedonie: možná se Antigonos dostal zpět k moci, a to s pomocí keltských žoldnéřů najatých v Anatolii (srov. předešlý rok).

Proptolemaiovští a tradičně protimakedonští Sparťané byli v této době spojenci Gonatovi a Makedonů, to ale jen krátce, viz dále rok 267: Pyrrhos byl vyhlášený válečník, nikoli však politicky zběhlý státník, neboť vždy dokázal spojit staré nepřátele proti sobě, srov. jeho dílo v Itálii a na Sicílii, kde dokázal utužit kartháginsko-římské spojenectví. 

Na podzim se před Argem s vojskem objevil Antigonos II. a oba králové vyjednávali s Argívskými. Pyrrhos na oko slíbil, že odtáhne: Aristeás však v noci otevřel brány města a Pyrrhos s vojáky vnikl dovnitř. V pouličních bojích, když ulici zatarasil rozzuřený slon, jej přizabila zoufalá žena cihlou, kterou hodila se střechy, když viděla svého syna ohroženého králem, a antigonovci byl doražen. Aristippos se pak stal v Argu samovládcem: další data Aristippa I. neznáme. • Zpráva, že Épeirótovu hlavu doručil Gonatovi jeho nemanželský syn Alkyoneus/Halkyoneus se vzhledem k jeho dětskému věku jeví jako výmysl. Tradovalo se též, že král si držel orla a že po jeho smrti dravec přestal žrát a pošel. 

Tak skončila druhá vláda Pyrrhova v Makedonii, která začala rokem 274, jeho královláda v Épeiru a život vůbec: poprvé kraloval v letech 307 až 302, podruhé v letech 296 až 272. Zůstane nevysvětleno, proč se v této válce nezapojil do Martových her Ptolemaios Filadelfos a nechal padnout Pyrrha, střelce v hellénské politice svého otce; možným vysvětlením by byla vrcholící syrská válka, o níž nevíme téměř nic, viz rok následující.

Válkami vyčerpanou Makedonii nyní čekala dlouhá uklidňující vláda Gonatova, kdy se obnovily lidské zdroje a nahradily škody z rabování: země byla bohatá na suroviny a její lesy dovolovaly budování silného loďstva, jak se po desetiletí přesvědčí Filadelfos a jeho spojenci; viz o válce Chremónidově roky 267sqq. 

Pyrrhovým nástupcem v Épeiru se stal jeho druhorozený syn Alexandros II. (vládl do roku 239). Jeho mladší bratr Helenos se v dějinách již neobjevuje. Alexandros II. se oženil se svou sestrou Olympiadou II. Jeho druhou sestrou byla Déidameia II. (ta by ovšem mohla být podle jiné interpretace též jeho dcerou, pokud nebyla dcerou Pyrrha II.).

Král Pyrrhos I. byl pochován v Ambrakii. Původce jeho posledního dobrodružství, Sparťan Kleónymos, rovněž vymizel z dohledu pramenů. Sparta zůstala od nyní jednoznačně ptolemaiovským spojencem. • O palci na Pyrrhově pravé noze se tradovalo, že jeho dotek léčil slezinu. Při Pyrrhově pohřbu neshořel a byl odděleně uložen v Épeiróťany uctívané skříňce (srov. např. obdobné pověry u křesťanů, třeba kult Jana Nepomuckého).

Po roce 272 dobyl Alexandros II. Épeirský zpět Atintánii (srov. rok 282), kterou na konci Pyrrhovy vlády obsadili Taulantiové. Epidamnos a Apollónie však zůstaly v moci Illyrů. Alexandros vedl dále válku s Mytilem, nástupcem Monúniovým, viz rok 282. • Tato illyrská říše slábla. Naproti tomu vznikla ve Skodře další jihoillyrská říše, kterou vytvořil král Pleuratos I. z kmenů Ardiajů či Vardajů, Labeátů a Dokleátů. Později byl připojen i zbytkový stát Taulantiů a Daorsů. Pleuratos I. vládl do roku 250.

Snad t. r. se konala svatba Alexandra (VII.), syna Kraterova (II.), nevlastního bratra Antigona Gonaty (viz rok 321), s Níkaiou (II.). Viz o otci a synovi dále rok 253, o původu Níkaie známo není nic, viz o ní rok 244.

Pokračovala válka Ptolemaia II. s Antiochem I., tzv. první válka syrská (od roku 275). Egyptská flotila pod Kallikratem ze Samu operuje v egejské oblasti; někdy v této době dedikoval nauarchos Kallikratés do Olympie sochy Ptolemaia II. a Arsinoy II., v Kanópu dal stavět chrám Ísidě a Anúbidovi a později poblíž Arsinoji-Afrodítě na mysu Zefyrion jako ochránkyni plavců/Afrodíté Zefyrítis, Afrodíté Euploia. Jeho čtyřspřeží zvítězilo někdy v těchto letech na pýthiích. 

Spojenectvím Ptolemaia s Aréiem I. byla na Peloponnésu získána protiváha proti Antigonovi II. Gonatovi. Římané si vyměnili dary a vyslance s Ptolemaiem II.; spojenectví bylo uzavřeno již roku 275 (viz tam; výměna diplomatů nastala zřejmě až po smrti Pyrrha). 

Vyslanci Numerius Fabius Pictor, Q. Fabius Maximus a Q. Ogulnius Gallus (viz jeho reformní činnost náboženskou a měnovou rr. 300, 291 a 269) dostali od senátu povoleno ponechat si dary od krále; srov. s censorskou přísností roku 274 (!). V ptolemaiovských očích se totiž Řím stal po Pyrrhově zkáze velmocí nejen italskou. Viz však možnost diplomatických vztahů Říma s Filadelfovým otcem roku 293 (ujednání se nemusela týkat vzájemné vojenské pomoci, ale například proti pirátům, dohody obchodní apod.).  

Snad t. r. se do války Antiocha I. s Ptolemaiem zapojil vládce v kappadockém Pontu Mithridátés III. Ktistés se svým synem Ariobarzánem: s pomocí najatých Keltů zatlačili v Anatolii postupující ptolemaiovské jednotky zpět až k moři, pravděpodobně do Kárie. Zde se dokonce Keltové zmocnili kotev lodí kotvící ptolemaiovské flotily. Za odměnu od pontských dynastů dostali kraj na založení města, které dostalo řecké jméno podle kořisti Ankýrá. Po ofensivě následoval mír (viz následující rok).

V Egyptě se začali Ptolemaios II. a jeho sestra Arsinoé II. uctívat jako Theoi adelfoi/Bohové sourozenci (ženatí od roku 276 do 270). Od t. r. je Ptolemaios II. zván buď Adelfos/Bratr, nebo častěji Filadelfos/Milující sestru. Téhož epitheta používala královna Arsinoé II., tedy Filadelfos/Milující bratra.

V Itálii museli Tarentští, opuštěni od všech spojenců, uzavřít zničující mír s Římany a tím ukončit tarentsko-římskou válku (trvala od roku 280). Tarás se stal římským spojencem, přišel o právo razit minci, platil kontribuce, rozvalil své hradby, vydal zbraně a loďstvo, Římané vedeni konsulem L. Papiriem vybílili město od uměleckých předmětů a intelektuálů a na akropoli města se usadil garant "spojenectví", římská posádka, a s výjimkou krátkého období za hannibalské války zůstala už na věky. Taková byla cena za zesměšňování a poplivání římského vyslance, viz rok 281. 

Sp. Carvilius definitivně zlomil Samnity a zřejmě na začátku následujícího roku nad nimi triumfoval, konec čtvrté války samnitské, vedené od asi roku 282. Triumfoval stejně jako nad Lúkány, Bruttiy a Tarenťany, jak též o málo později též L. Papirius. 

Kartháginská kontrola moře před Tarentem skončila a jejich lodě odpluly. Římané si pak stěžovali v Karthágu a tím také fakticky skončilo římsko-kartháginské spojenectví. Vztahy obou velmocí západního Středomoří se měnily v nesmiřitelné nepřátelství. 

Kampánové se t. r. podruhé zmocnili Rhégia (viz první jejich puč a jeho osud roku 282; u moci do roku 270), Mámertínové Krotónu (srov. rok 270; hellénské obyvatelstvo Krotónu, poloviční oproti roku 272, definitivně opustilo město po obléhání Bruttijci v římských službách roku 215 a odešlo do Loker/obec byla založena roku 710)

Kampánové i Mámertínové byli spojenci Kartháginců a události t. r. na jihu Itálie od sebe pro zbytek dnů oddělily bývalé spojence Římany a Karthágince, jejichž údajně první smlouva je z roku 508. Staří soudívali, že Kampánci byli schopni postavit do pole třicet tisíc pěších vojáků a čtyři tisíce jízdních.

 

************************************************************

271.

Ol. 127, 2

41 SE

Pýtharátos

a. u. c. 483

K. Quinctius Claudus a L. Genucius Clepsina

************************************************************

Pravděpodobně t. r. byli tažením Antigonova nevlastního bratra Kratéra (II.) na Peloponnésos vyhnáni z Élidy všichni straníci Lakedaimonských. Messéňané se zřejmě stali makedonskými spojenci. V Élidě se pak s pomocí Antigonovou dostal k moci tyrannos Aristotímos, syn Dámarétův (tento možná shodný s Messéňanem Dámarétem, olympioníkem). Osm set mužů před ním prchlo na aitólský břeh a když usurpátor na oko povolil jejich manželkám vypravit se s nejnutnějším majetkem za nimi, vypustil do shromážděného davu u městské brány své žoldnéře. Řada žen a dětí zahynula, ostatní byly zavřeny do vězení, majetky zabavil Aristotímos. 

Aristotímos nezakročoval proti svévoli svých žoldnéřů mezi nimiž vynikl jistý Leukios/Lucius: opilý se domáhal sexu s dívkou jménem Mikka a když toho nedosáhl, v otcově náručí ji zavraždil. Po šesti měsících krutovlády byl Élidskými, které vedli Hellaníkos, Chílón, Lampis, Thrasybúlos (srov. rok 273) a Kylón, předtím straníci Pyrrhovi, ve spiknutí odstraněn; v té době tábořil Krateros s Antigonovou armádou před Olympií. Kylón/Kyllón zavraždil tyrannova strážce s dalšími a samovládce přímo u Diova oltáře ve městě. Dostalo se mu za to sochy od Aitólských v Olympii a o dvacet let později proxenie v Delfách, neboť Élis se stala jako první peloponnéský stát spojencem jejich spolku a Élejští setrvali v paktu s Aitóly až do roku 235; reakce Kraterova známa není, zjevně na město nezaútočil. Aristotímova manželka se po atentátu doma oběsila, její obě dcery ve věku na vdávání chtěli Élidští veřejně znásilnit, mučit a popravit, ale dali se umluvit částí Éliďanek a dívkám bylo dovoleno vzít si život oběšením. 

Narodil se politik Arátos ze Sikyónu (zemřel roku 213). S "politikou" začal ve svých dvaceti, viz rok 251, poprvé zvolen stratégem Achajského koina v šestadvaceti roku 245, viz.   

Mírem, který byl příznivější pro Ptolemaiovce, skončila první válka syrská (vedena od roku 275): Ptolemaios II. Filadelfos ubránil Foiníkii, državy v jižní Anatolii i v Egeidě. V Alexandrii se proto pořádala velkolepá oslava vítězství. Filadelfův syn Ptolemaios (III.), později zvaný Euergetés (I., tj. Dobroděj), se stal otcovým spoluvládcem (narodil se asi roku 283). V Priéně vyznamenali někdy kolem této doby palmovým věncem za úspěšné vedení války proti Keltům na jejím území jistého Sótu, jak dosvědčuje zachovaný text usnesení. 

Římané čelili nepřátelství Pícénských, válka proti nim byla dokončena roku 268. Censor L. Papirius Praetextatus zemřel v úřadu (od 272) a jeho kolega M’. Curius Dentatus založil vodovod, tzv. starý anijský/aqua Anio vetus, aqua Aniensis.

Dostavby se nedožil, dílo dokončeno o dva roky později, když dozor nad stavbou jako jeden z duumvirátu držel pouze pět dnů; vodovod dostavěl jeho kolega M. Fulvius Flaccus. Za své válečnické životní dílo, srov. rok 290, obdržel M'. Curius od státu u pohoří Tífát statek a pozemky o rozloze pěti set jiter, tedy c. 125 hektarů.

Od anijského aquaduktu byla někdy koncem třicátých let posledního století republiky a před rokem 27, jak lze usuzovat ze jména, odvedena do míst, kde později stávaly Caracallovy lázně. Štola podpovrchového vodovodu bývala označována za octaviánskou, specus Octavianus. Podle druhého výkladu dal štolu hloubit curator aquarum C. Octavius Laenas za Tiberia v letech c. 34 - 38.  

 

************************************************************

270.

Ol. 127, 3

42 SE

(Filippidés) | Sósistratos II. 

a. u. c. 484

C. Genucius Clepsina II. a Cn. Cornelius Blasio II.

rok 1 éry Arsinoé II. v Alexandreji

************************************************************

V Athénách zemřel Epikúros, podle jednoho údaje 10. gaméliónu/leden n. únor (ročník 341, viz více v příloze O Epikúrovi). Nástupcem v Zahradě se stal Hermarchos z Mytilény (žil v letech cca. 325 až 250). Mezi přímé Epikúrovy žáky patřili Métrodóros (zemřel již roku 277) a Polyainos z Lampsaku, Leonteus z Lampsaku a jeho žena Themistó, Kólótés a Ídomeneus z Lampsaku atd., jakož i Epikúrova přítelkyně, hetairá Leontion, mimo jiné autorka spisu proti Theofrastovi.

Politický kurs Athén spočívající ve spojenectví s Lakóny a s Ptolemaiem držel, viz rok 273 a 267. O "Kalliově dekretu" z 18. posideónu/konec roku 270 n. začátek 269, jehož navrhovatelem byl Eucharés, viz více v roce 287. 

Ke spolku Aitólů se připojili Lokrové Opúntští a Epiknémídští. Kolem t. r. začala v Orchomenu samovláda jistého Aristomélidy či Aristokleidy (trvala asi do roku 240, viz tam). Někdy po smrti Pyrrha, snad t. r., uzavřeli hraniční dohodu a pakt/synthéka kai symmachiá s Aitóly Akarnánové; stratégem Aitólů byl Polykritos. Hranicí byl Achelóos, na východ od něj bylo vše aitólské, západně akarnánské s výjimkou lokalit Prás a Demfis.

Kontrahenti směli podle nedatovaného textu zachované stély na území druhé podnikat, vlastnit půdu, měli rovné občanství. Pro případ války museli do šesti dnů vyslat tisíc mužů pěchoty a jedno sto jízdních, je-li nebezpečí větší, do deseti dnů tři tisíce mužů, z toho třetinu hoplítů, se zásobami na třicet dnů. Žold pro jezdce činil jeden korinthský statér na den, pro hoplíta dvanáct obolů, pro polotěžce obrněného muže (s polovičním pancířem/hémithórákion) obolů devět a šest pro lehkooděnce denně. Rovnocenný vztah zřejmě dlouho nevydržel, viz dále rok 265, 263, 239 a 232sqq.  

V Alexandreji zemřela 9. července královna Arsinoé II. Filadelfos (roč. 316), vlastní sestra a manželka Ptolemaia II. Filadelfa. Děti spolu neměli; byla adoptivní matkou dětí svého bratra s Arsinoou I. Ptolemaia (III. Euergeta, nástupce trůnu), Lýsimacha a Bereníky, sama byla s diadochem Lýsimachem matkou Ptolemaia III., krátce krále v Makedonii a asi panovníka v Telméssu, viz rok 278 a 240, Lýsimacha II. a Filippa, kteří byli zavražděni Ptolemaiem Keraunem roku 281 (synové diadocha Lýsimacha I.). Spoluvládla v Egyptě od roku 276 (o jejím manželském životě srov. roku 264). 

Částečně již za jejího života zakládal bratr (nebo jen nově osídlil a přejmenoval) města s jejím jménem, což dělal již Lýsimachos I. Na dnešním Rudém moři to byly Arsinoé na Sínaji, pozdější Kleopatris, Filóterá jižně od dn. Suezského zálivu a Arsinoé-Olbiá u Tróglodytů, které organisovali stratégové Satyros a Eumenés či Eumédés jako terminály pro lovce slonů; později se druhé přístaviště jmenovalo na Bereníké Tróglodytiké. V římské éře mívala dva přístavy, Ísidin chrám a vykazuje jasné stopy po intensivních kontaktech s Indií. Zanikla pravděpodobně až za iustiniánského moru (viz o nálezech více v indexu s. v. buddhismus). 

Poslední osadou v této oblasti byla Arsinoé epi Deirés v dnešním Somálsku, naproti Jemenu, později rovněž přejmenovanou na Bereníké. Z ostrovů v této části Rudého moři obdaroval stratégos oblasti Filón královnu Bereníku topazem, prý z ostrova se jménem Kytis/Kitis a Topazos.

Cesta od Koptu na Nilu přes poušť do Bereníky a Myos hormos byla jako za dávných časů opatřena na každém dvacátém n. třicátém kilometru studní a cesta Východní pouští k moři trvala šest sedm dnů. • Zda-li stratégos Satyros byl identický se stavitelem Satyrem, který do Alexandreie dopravil obří obelisk, viz v indexu s. v. architektúra (2), nelze stanovit. 

Jinde byla přejmenována města pod ptolemaiovským vlivem na Arsinoé: Patary v Lykii, Marion na Kypru, Teucheiry v Kýrénaice, Methány v Argolidě (zde zřídil loděnice a základnu nejpozději nauarchos Patroklos (n. Patroklés?); při Methánách někdy za vlády Antigona II. naposledy soptil místní vulkán, zdvihl kopec a pak se objevil thermální pramen a je tam dodnes), Arsinoé u Lyttu na Krétě a Arsinoé v Aitólii u jezera Hyriá, která se později jmenovala podle blízkého města Lýsimacheia (podle kterého z Lýsimachů se město jmenovalo, nevíme; její předhellénistické znělo Kónópé).

Bratr zesnulé dal architektovi Tímocharovi, odjinud neznámému, stavět chrám své sestry. Celu stavitel budoval z magnetitu a Arsinoina socha byla ze železa a vše pořízeno tak, aby se zdálo, že se vznáší v prostoru. Tímocharés však zemřel dříve, než dílo dokončil, a po něm roku 246 i Ptolemaios II., takže se dílo neuskutečnilo. Podle jiné verse byla socha bronzová, jen hlava železná.   

Ptolemaios Filadelfos byl první z hellénského světa, který se vojensky vypravil podél Arabského zálivu, tehdy pokládaného za součást Rudého moře, omývajícího celou Arábii (dnes je toto označení Araby používáno pro dnešní Perský záliv, jméno používané již Hellény, kteří ho rovněž zahrnovali pod Rudé moře). Nauarchem Ptolemaiova loďstva byl Tímosthenés z Rhodu. Podél pobřeží dal vybudovat studny a záchytné body, a to až do dnešního Djibouti/arab. Džíbútí (viz výše a srov. např. Ptolemáis epi thérás, jednu z osad pro lovce slonů).

Pro válku s "Aithiopy", o níž jinak nevíme vůbec nic, ale se získávání posic na Rudém moři to souviset muselo, král najal v Helladě pět set jezdců a stovka jich i s koňmi byla obrněna jakousi plstěnou látkou na celém těle kromě očí, čemuž se prý říkalo v jakési "aithiopské" domorodé řeči kasai

Tímosthenés složil (nedochovaný) rozsáhlý spis O přístavech/Peri limenón o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech/Peri nésón, vše nedochováno. Všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli. Doplnil též o čtyři směry větrnou růžici na dvanáct. 

Na Sicílii se vypravil Hierón, samovládný stratégos syrákúský, viz rok 274, znovu do pole proti Mámertínům a dobyl řadu jejich pevností, srov. předcházející tažení roku 274. Při pádu Myl zařadil do své armády 1500 obránců, dobyl a vyvrátil dobře hájenou pevnost Améselon, jejíž vojáky rovněž připojil ke svým a pozemky rozdělil mezi Kentoripské a Agyrijské.

Pak se obrátil přímo proti Mámertínům. Vzdala se Syrákúsanům Halaisa, Abakainon a Tyndaris. V bitvě na řece Longanos n. Loitanos u Myl (událost bývá kladena až do roku 265) proti sobě stálo deset tisíc pěších a 1500 jízdních vojáků Hierónových a osm tisíc Mámertinů se čtyřiceti (?) jezdci.

Mámertínové s jejich vůdcem Kiem poraženi na hlavu hlavně díky lsti, když Hierón poslal kolem kopce do jejich zad skupinu dvou set messánských exulantů s oddílem žoldnéřů. Kdo mohl, prchl za hradby Messány a deklasovaní Mámertíni byli ochotni město vydat vítězi. Těžce raněný Kiós byl donesen před Hieróna a ošetřen. Když druhého dne viděl mezi koňmi i zvíře svého syna, dovtípil se jeho osudu a roztrhl si své rány. 

Kartháginec Hannibal, který tou dobou ležel se svou flotilou před Liparou, se vypravil do Hierónova ležení, aby gratuloval k vítězství. Pak doplul do Messány, do města propašoval čtyřicet svých mužů a podařilo se mu povzbudit Mámertíny, aby město nevydávali Syrákúsanům. V noci plul s flotilou kolem přístavu se zakotvenými messánskými loděmi. Vyprovokoval je k pronásledování jedné ze svých lodí, kterou poslal před přístav, a když byla s pronásledovateli daleko, obsadil přístav svými loďstvem. 

Mámertínové získali tedy pomoc jako obvykle od Púnů, srov. vývoj vztahů od roku 289, navrch měli na akropoli púnský garnison. Kartháginské loďstvo tak získalo kontrolu nad úžinou dělící ostrov od Itálie. Viz dále rok 265.

Po longanské bitvě byl doma nadšenými Syrákúsany Hierón II. provolán králem Sikeliótů (a byl jím až do roku 215). Mámertínské panství postupně omezil Hierón na vlastní Messánu, kterou držel pod blokádou. O Hierónovi staří tradovali, že za své dlouhé vlády nikdy nikoho neexuloval natož poslal na smrt. Opatřil svou říši zákony/leges hieronicae, o nichž se positivně vyjadřoval ještě advokát Cicero. Zřejmě navazovaly na práce předchozí, popř. je pouze přeformulovávaly, viz rok 343. Svou říši řídil obvykle z nákladně vybudovaných zahrad, jimž se říkávalo Mýthos.    

V jižní Itálii Římané pod konsulem C. Genuciem Clepsinou dobyli Krotón a Rhégion (viz rok 272), kde ukončili kampánskou okupaci. Zajatí Kampánové, přesněji příslušníci římské kampánské legie, kteří od roku 282 v Rhégiu s přestávkou vládli a dobývání přežili, byli v počtu tří set mužů popraveni v Římě na Foru po bičování u kůlu sekyrou (viz k tomu rok 282).

• Dobytím těchto hellénských měst se celá Itálie na jih od řeky Pád/Padus dostala pod přímou římskou moc a tím završili Římané svou základní fázi cesty ke světovládě. Řím byl v této době již jednou z hlavních středomořských velmocí a od přímého kontaktu s Karthágem, konkurencí na západě Středomoří, ho dělila pouze "Skylla s Charibdou", tedy Messánská úžina. Dlužno ovšem podotknout, že Římané neměli žádný "fárplán" pro dobývání Itálie, podle kterého by postupovali; o něčem takovém není známost.

Téhož roku (nebo až roku 268) byly založeny latinské kolonie Beneventum v Samniu (srov. rok 275) a Ariminum v Pícénu. • Počet quaestorů byl ze čtyř (viz rok 421) zvýšen na osm; čtyři z nich měli na starosti loďstvo, viz dále rok 44. Ve Městě byla zima na rok 269 tak tvrdá, že hluboko zamrzl Tiber, stromy hynuly se stády, jimž došlo krmivo.

Kolem roku 270 se narodil bojovník s Púny M. Claudius Marcellus (padl roku 208).

Kolem roku 270 založil na ostrově Kós Béróssos z Babylónu (bab. asi Bél-usur, Burášu n. Bél-ré'úšu) astronomickou školu. Byl veleknězem Mardukovým, astronom a historik, autor babylónských dějin pro Hellény, které věnoval Antiochovi I. Proč se z říše Seleukovy uchýlil na ostrov pod kontrolou Ptolemaiovců, známo není. Více o něm viz v indexu, s. v.

Před rokem 270 zemřel v Athénách Démocharés, synovec Démosthenův, politik, řečník a historik (srov. roky 303, 286 a 280).

Kolem roku 270 zemřeli:

• Annikeris z Kýréné, kýrénajský filosof (narozen kolem roku 330),

• státník/tyrannos a historik Dúris ze Samu (narozen kolem roku 340, srov. k němu a otci rok 301),

• kýrénajský filosof Hégésiás z Kýrény zvaný Peisithanatos/K smrti přemlouvající (narozen kolem roku 330),

• Chamaileón z Hérákleie, peripatétik (narozen kolem roku 340),

• kýrénajský filosof Theodóros z Kýrény zvaný Atheos (narozený kolem roku 340),

• Polemón z Athén, od roku 314 scholarchos Akadémie, když již předtím zemřel jeho spolužák Krantór ze Sol, učitel Arkesiláův. Polemón byl sice autor plodný, ale již ke konci starého věku byla jeho díla ztracena. Scholarchem Akadémie po Polemónovi se stal Athéňan Kratés (a byl jím do roku 268);

• Alexis z Thúrií, strýc a učitel Menandrův, též autor komédií, který se narodil kolem roku 372, dožil se tedy zhruba sta let.

V téže době se v Římě nebo v Kampánii narodil Cn. Naevius, pozdější dramatický autor, na scéně od roku 235, a básník, autor epu o první púnské válce Bellum Poenicum. Od roku 204 žil v exilu v Utice, kde také roku 201 zemřel.

V Číně tažení státu Čchin/Qin proti státu Čao/Zhao, ale armádu Čchinů porazil na hlavu vojevůdce státu Čao jménem Čao Še/Zhao She; viz ovšem rok 228.