147-146

 

************************************************************

147.

Ol. 158, 2

165 SE

101 AE

(Archón) | (Epikratés I.) 

a. u. c. 607

P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus a C. Livius Drusus

************************************************************

V létě se v Korinthu konala konference spolku Achajů, Římanů a Sparťanů, kteří byli připuštěni jako jednací strana. Jménem římské senátní delegace vystupoval L. Aurelius Orestes, cos. 157: požadoval na Achajích uvolnit ze spolku státy Korinthos, Argos, Orchomenos Arkadský, Spartu a Hérákleiu na Oitě, historicky všechno Dóry. Na sněmu prudce vzplanula nevole lidu vůči Římanům a Sparťanům a jejich vyslanci i prostí Sparťané, kteří se davu namanuli, byli verbálně uraženi, na čas zadržováni a dokonce potlučeni, což napřesrok Římané vzali za záminku k vypovězení války Achajům.

Spolek ihned poslal do Říma posly s omluvami. V čele vyslanců byl Theáridás, bratr Polybiův. Cestou potkali další legáty senátu, které vedl S. Iulius Caesar, pověřený uklidněním situace v Helladě. Jeho mírnost na jednáních v Aigiu však byla Achaji špatně vykládána, Říman ani nevyžadoval omluvy za napadení předešlých vyslanců, a na konci září si zvolili novým stratégem Kritoláa, exponenta radikálně protiřímské strany, do níž dále ze známých politiků ještě patřili Diaios a Dámokritos. Cítili se podle všeho na koni, neboť viděli Římany právě angažované ve válkách v Africe a Hispániích. 

S. Iulius Caesar svolal ještě na podzim konferenci o Spartě do Tegeje, kam se dostavil z Achajů Kritoláos sám a na poslední chvíli, ostatní setkání bojkotoval, a ještě k tomu tvrdil, že nemá zplnomocnění od spolku. Tím také tato konference byla neúspěšná a válka spolku se Spartou nebyla ukončena (třebaže t. r. nebyly vedeny žádné vojenské akce, poněvadž panovalo příměří).

Kritoláos pak cestoval všude možně, radil úředníkům nevymáhat dluhy, dlužníky netrestat vězením, čekat na výsledek války. V zimě se v diplomatických jednáních Achajů, kteří se již rozhodli pro rozchod s Římany, připojily na jejich stranu spolky Eubojů, Fóků, Lokrů a Boiótů, kde byl právě boiótarchem (?) jistý Pýtheás (srov. rok 171), bohatý muž a kdysi přítel krále Eumena a jeho bratra Filetaira (Boiótové byli pokutováni za zřejmě loňský vpád do Fókidy, Euboiu a proti Amfisse praetorem Q. Caeciliem Metellem, důvody ani výši arbitrážní summy neznáme). Jednání o případném spojenectví s Achaji v Thessalii však úspěšná nebyla. Théban Pýtheás, syn Kleomnástův, byl bratrem z námého athléta Akastida (nikdy se nestal olympioníkem), a měl prý velmi mizerné manýry a pověst. 

V Syrii se situace Alexandrovi Balovi vymkla z rukou. O sympatie svých attalovských, kappadockých a ptolemaiovských protektorů již přišel. Na jaře vyplul z Knidu, viz rok 150, nejstarší syn Démétria Sótéra Démétrios (c. 15) a se žoldnéři najatými na Krétě se vylodil v Kilikii. Jejich velitelem byl Lasthenés z Knóssu. Proti tomuto Démétriovi (II.) se s armádou vypravil král Alexandros I. alias Balás residující v Antiocheji. V Palaistíně se na Démétriovu stranu postavil Apollónios s přízviskem Taos (?), Alexandrův stratégos v Koilé Syrii (viz o něm roku 166, nebo to byl jiný?) a položil se táborem u Iamnie. Proti němu však zahájil boj s desetitisícovým vojskem Hasmónajec Iónathan/Iónathés, tradiční Alexandrův spojenec, i s oddíly svého bratra Simóna.

Židům otevřeli na pobřeží obyvatelé Ioppy brány, aby se vyhnuli obléhání; osud Apollóniovy posádky neznáme. Iónathan se Simónem pak v celodenní bitvě porazili Apollónia u Azótu/Ašdod, který proti Židům vytáhl s oddílem tří tisíc jezdců a osmi tisíc pěšáků, a město dobyli, zapálili chrám, do něhož se hodně vojáků Apollóniových ukrylo, a odstranili jeho vyhlášenou sochu Dagánovu/Dagón. Bitvu a pád Azótu nepřežilo osm tisíc mužů.

Askalónští se vykoupili a Židé se s velkou kořistí vrátili do Jerúsaléma. Alexandros se Iónathanovi odměnil zlatou sponou nošenou prý jen příbuznými krále/porpé chrýsé a užíváním města Akkarón s okolím pro kolonisaci/edóke autó ... eis klérodosián

Král Ptolemaios VI. Filométrór I. (c. 40) se vypravil s vojskem do Koilé Syrie Alexandrovi na pomoc, ale v Ptolemáidě se na něho pokusil spáchat atentát Ammónios, Alexandrův rádce a hlavní ministr. Důvod nepřátelství znám není a v nastávající válce se zcela změnilo rozležení sil. Alexandros totiž odmítl Ammónia vydat a tak s ním Filométór I. ukončil přátelství a postavil se na stranu Démétriovu. Rovněž Kleopatrá I. Thea Euetériá (c. 18) opustila manžela Alexandra a vrátila se ke svému otci Filométorovi: obratem ji oženil s o něco mladším Démétriem, tehdy již jeho námezdním vojskem provolaným za krále. • Svatba se konala v Alexandreji, kam dal Filométór I. Démétria II. dopravit z Kilikie.

Kolem t. r. je doložen v Súsách král Súsiány či Elamu Kamniskírés/Kamnaskírés II. Níkéforos Basileus Megas či bab. Kammaškíri/Qabinaskíri, syn Kamnaskíra I. Sótéra. Doba jejich vlád je neurčitelná, numismatici odhadují Níkéforovu vládu na roky 145-139, srov. zmínku o něm roku 187; viz s. v. Elymáis. Kamnaskírés I. byl kolem roku 147 zřejmě ještě lokálním seleukovským dynastou v Súsiáně nebo v její jižní části Elymáidě, a snad dal základ tzv. novoelamské říši. Mincovně je doložen z roku 163. • Federativní království Elam zaniklo po válce s Assyřany roku 645, viz.

V této době byly však Súsy seleukovské a byly jimi prokazatelně ještě v letech 141 a 130. Panovníci tudíž byli stále jen údělnými dynasty ústřední moci seleukovské, ale velmoc chátrající v dynastických válkách ztrácela u domorodých vládců respekt.

V létě 145 za války Démétria II. s Alexandrem o vládu nad říší, vpadl Kamniskírés do jižní Babylónie, následujícího roku válčily v Elamu/Súsiáně oddíly nominálního krále Antiocha VI., viz rok 145sqq., roku 144 asi Seleukovci vstoupili znovu do Sús, ale z fragmentů babylónských astronomických diářů nelze nic konkrétního vyčíst (o dalších vládcích novoelamské dynastie viz rok 78, tj. Kamnaskírés III. a Kamnaskírés IV. a dalších). 

V obleženém Karthágu došlo začátkem roku k průlomu části hradeb. Na jednom špatně přístupném místě, kde se hradební systém spoléhal na neprůchodný skalnatý terén, Římané s pomocí žebříků překážky překonali. Nebylo jich mnoho a Púnové otevřeli nejbližší bránu, aby je potřeli. Stal se opak a s prchajícími Kartháginci vnikli do města i Římané. Praetor L. Hostilius Mancinus v naději, že se města zmocní, svolal mužstvo i z lodí a se západem slunce trčeli Římané, mnohdy beze zbraně, desorientováni u části hradeb a bez zásob.

Praetor poslal k procos. Calpurniovi Pisonovi s žádostí o pomoc a také do Utiky, kde se právě vyloďoval Scipio Aemilianus. Výsadek se ještě během noci přichystal k novému vyplutí a když Kartháginci ráno zaútočili na pět set vojáků Hostilia Mancina chránící dav tří tisíc neozbrojených lodníků, dorazila v poslední chvíli plavidla Scipionova a vzala obklíčené na palubu. Mancinus odplul do Říma a posici římského nauarcha pod Scipionem Aemilianem převzal praetor Sex. Atilius Serranus.

Noví velitelé pak museli nejprve utužovat disciplinu za minulých velitelů rozvolněnou. Scipio vyčistil trén od obchodníků, které vykázal z ležení, kam nyní směli přicházet jen s potravinami a nezbytnými věcmi pro vojáky v časech stanovených quaestorem. Pak se mu se čtyřmi tisíci muži podařilo vlomit do kartháginského předměstí Megar s nepřehledným množstvím zahrad a zavodňovacích příkopů, takže se na noc Římané opět stáhli. 

Bleskový útok vyděsil velitele Púnů, který pak svůj strach zahnal hrůzou pro ostatní. Dal totiž po nedokončeném římském útoku na Megary povraždit nelidským způsobem na hradbách všem na očích římské zajatce a zohavená těla shazovat dolů. Nelíbilo se to ani Karthágincům a proti Hasdrubalovi se zvedl odpor. Hasdrubal Boétharchos, nyní jediný velitel Púnů ve městě (novým velitelem jízdy se stal Numid Bithyás, viz rok předešlý), to řešil terorem proti vlastním lidem a dal dokonce zatknout a popravit několik členů státní rady  

Římané se před městem opevnili v nově přebudovaném ležení při moři obklopeném vysokou kolovou hradbou s věžemi a zdí směřující k městu o délce 25 stadií/c. 4,6 kilometrů. To vše nahromadila římská armáda za dvacet dnů a nocí. Když se Římané pokoušeli postavit kamennou hráz i proti možnosti vplutí do přístavu, prokopali Kartháginci po nocích utajeně na druhé straně nový vjezd do přístavu. Vypluli tudy znenadání s loďstvem a Římany zaskočili. V bitvě před svým přístavem byli však po celodenním boji neporaženi nuceni se stáhnout a v následujících dnech se bojovalo o hradby kolem přístavu.   

V nastávající zimě se na stranu Římanů daly všechny libyjské klany. Mauretánské klany, které se podařilo Púnům přesvědčit, aby se přidaly na jejich stranu, porazil Gulussa; srov. rok předešlý. Karthágo bylo konsulem P. Corneliem Scipionem zcela obklíčeno; obvod jeho hradeb prý čítal 34 km. Ve městě, které bylo jen nepravidelně zásobováno z moře, nastal hlad. Z potravin dostávalo příděl pouze třicet tisíc bojeschopných mužů. 

Římané porazili před Neferou jižně od Karthága s pomocí Gulussových Numidů a jejich slonů púnskou pozemní armádu, které velel Numid Bithyás s hellénským přízviskem Diogenés; odtud byly doposud vedeny snahy po pozemním zásobování púnské métropole. Po 22 dnech obléhání v obtížném zimním terénu padla vlastní Neferis a Římané s Numidy zmasakrovali sedmdesát tisíc obyvatel města a okolí, deset tisíc zajali, přeběhlých vojáků byly čtyři tisíce.

Snad někdy před touto událostí se dvakrát setkal Gulussa s vědomím Scipionovým s Hasdrubalem a učinil mu nabídku navrženou Římanem: přeběhne-li Pún, má garantovanou bezpečnost pro sebe, ženu a děti, deseti rodinám, které určí, bude si moc vybrat pro sebe sto otroků a Scipio mu dá ze svého deset talentů. Hasdrubal teatrálně odmítl, neboť "je krásným rubášem pro správné muže jeho vlast a její požár/kalon gar entafion einai tois eu fronúsi tén patrida kai to tautés pýr".  

V Lúsítánii se stal Viriathus vůdcem svého národa ve válce proti expandujícím Římanům (srov. rok 154sq., 151 a rok 146sqq.). Když oddíly praetora Zadní Hispánie C. Vetilia obklíčili následujícího roku ty z Lúsítánů, kteří unikli roku 151 n. 150 krvavému úskoku praetora Ser. Sulpicia Galby, viz rok 151, podařilo se pod Viriathovým velením většině uniknout a postavit kolem města Triboly/dn. neznámé polohy nové oddíly pro válku s Římany, viz rok následující.

V Římě byl zasvěcen chrám Iova Statora a Iunony Reginy. Následujícího roku dokončili censoři L. Cornelius Lentulus Lupus, cos. 156 obžalovaný z vydírání, a cos.149 L. Marcius Censorínus 56. lustrum. 

 

************************************************************

146.

Ol. 158, 3

166 SE

102 AE

(Epikratés I.) | (Aristofantos) 

a. u. c. 608

Cn. Cornelius Lentulus a L. Mummius

************************************************************

Na jaře se opět konal spolkový sněm Achajů v Korinthu. Na něm Achaje vyzvali čtyři poslové Q. Caecilia Metella, který ještě dlel v Makedonii, viz rok 148sq., aby ukončili válku se Sparťany a aby splnili římské podmínky z předešlého roku. Sněmování se divácky účastnilo velké množství řemeslníků a dělného lidu vůbec, kteří žertovně pokřikovali na římské vyslance a nadávali. Lidové protiřímské nálady byly v Korinthu ze všech měst spolku i ostatní Hellady nejsilnější a Římané Cn. Papirius Carbo, M. Popilius Laenas, A. Gabinius a C. Fannius rádi ze sněmu utekli. Cn. Papirius putoval přes Athény do Sparty. Gabinius do Naupáktu, ostatní dva vyčkávali v Athénách. 

Stratégos Kritoláos a s ním sněm římské podmínky odmítli, třebaže jeden z kdysi v Itálii internovaných Stratios z Tritaie před mocí Římanů důrazně varoval. Byl to třetí rok šesté války Achajů proti Lakedaimonským, ale Achajové již na další válčení, stejně jako Lakedaimonští, neměli. Ve stejné době se Aitólové rozhodli setrvat na římské straně, Élejci a Messéňané do pole nevytáhli.

Když vystoupila ze spolku Achajů Hérákleia na Oitě, Kritoláos město se spolkovou hotovostí oblehl. Proti němu se vypravil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus, posílen oddílem poskytnutým králem Attalem Filadelfem: Římanům vypukla snadná válka achajská. Achajové stáli připraveni mezi Héráklejí a Thermopylami, ale po zprávě o příchodu Římanů prchli (podle jiné verse se v Thermopylách odehrála bitva a v ní že prý padlo na dvacet tisíc Achajů). V bitvě u Skarfie v Lokridě, kam ustoupili, byli Achajové nanovo poraženi, tisíc jich bylo jato, údajně sedm tisíc zahynulo a stratégos Kritoláos Megalopolský podle všeho padl; jeho tělo nebylo nalezeno, mohl však zahynout na útěku v okolních močálech anebo podle další verse si vzal život jedem.

Rovněž ve Fókidě zlikvidovali Římané oddíl Achajů z Pater, který zřejmě pozdě dorazil na válčiště. Tisícovka Arkaďanů, která táhla Kritoláovi na pomoc, dorazila do Elateie, kde je Fókové přijali jako své pokrevní příbuzné. Po Kritoláově konci ovšem Arkaďany vyhnali a ti cestou domů na Peloponnésos u Chairóneie narazili na Římany a ti je zmasakrovali. ● Tradovalo se, že Arkadové tak splatili zradu svých předků u Chairóneie roku 338, když opustili protimakedonskou hellénskou frontu. 

Ve střední Helladě byla vzápětí všeobecně likvidována protiřímská strana: následovala vlna sebevražd, lidé se vrhali se skal a do studní, prchali do emigrace a odpůrci vydávali do římských rukou ty z ostatních, kteří se stavěli proti Římu. Pýtheás s rodinou uprchl z Théb na Peloponnésos, kde se potloukal z místa na místo, ale později byl popraven. Samotné Théby, z nichž všichni před Římany utekli, byly ušetřeny, později však Mummiem pro stranictví s Achaji zbořeny stejně jako Chalkis; o zániku obnovených Théb viz roku 86.

Novým stratégem byl hned po smrti Kritoláově Achaji zvolen Diaios (a to potřetí). K jeho velkým straníkům patřili Alkamenés, Theodektés a Archikratés, ale o jejich počinech nevíme nic. Vybíral zvláštní daň z majetku na válku, ženy odevzdávaly šperky a sáhl k poslednímu vojenskému prostředku, že totiž ozbrojil na dvanáct tisíc doma narozených otroků (tedy: nekupovaných) a soustředil je s celou achajskou hotovostí do Korinthu (podle jiného údaje celá achajská armáda čítala čtrnáct tisíc pěších a šest set jízdních vojáků). • Zoufalou situaci, do níž se dostali, prožili Achajové transem hérojského zániku, jak to znali od svých prapředků.

Achajové obsadili Megary, aby je bránili před Metellovými Římany, a proti vůli Diaiově, který úřadoval z Argu, poslali ke Q. Caeciliovi vyjednávače prořímského Andrónidu; pro usmíření s Římem radil též Filón, vyslanec Thessalských. Iniciátorem diplomatické aktivity byl prořímský politik, úřadující spolkový hypostratégos Sósikratés, podporovaný Stratiem. Římské podmínky však opět nebyly přijaty a vyjednávači byli protiřímskými členy spolkové rady zatčeni.

Druhého dne byl umučen jako zrádce Sósikratés, Lagios směl odejít, Andrónidás dal Diaiovi talent, Archippos čtyřicet min, aby se ze smrti vykoupili. Diaios byl vůči jinak smýšlejícím velmi krutý: obvinil jistého Filína z Korintha z kontaktů s Menalkidou, srov. rok 148, a z toho, že fandí Římanům, a dal ho i s jeho syny ubičovat k smrti. 

Q. Caecilius s vojskem nechal nedotčeny Théby opuštěné obyvatelstvem a postoupil proti Megarám, které Achajové sami vyklidili a stáhli se na Isthmos. Zde praetora Q. Caecilia Metella, jemuž se nepodařilo válku ukončit před příchodem nového velitele a přišel tak o slávu, vystřídal konsul L. Mummius se svým vojskem; později si přibral přízvisko Achaicus. Mummius u Isthmu čekal, až se sejdou spojenci: římské armády bylo pak 3500 jezdců a 23 tisíc pěchoty. 

Q. Caecilia poslal zpět do Makedonie, který pak pokračoval domů, kde držel triumf nad Filippem VI., třetí makedonský. Vítal ho v Římě málokdo a marně se pokusil o konsulát; prý byl na lid přísný. Triumf s ním ale slavil celý senát a průvod zaplnil Capitolium. Ani o rok později s konsulátem neuspěl, viz až rok 143. Měl čtyři syny a tři z nich se stali konsuly, jeden držel triumf. 

Metellus dal postavit sloupořadí/porticus Metellí a chrámy Iovovi a Iunoně, neopatřené žádnými nápisy, které za Augusta obklopilo Octaviino sloupořadí/porticus Octaviae. Před chrámy postavil Lýsippovo rozsáhlé jízdní sousoší Alexandrových přátel padlých u Gráníku, viz rok 334, ukořistěné v Makedonii. Staviteli obou chrámů byli Sparťané Sauros a Batrachos, srov. o nich a jejich jménech v indexu s. v. sochaři (2). Metellus byl první z Římanů, který stavěl čistě z mramoru.

Ve správě provincie Makedonie Metella vystřídal jako prokonsul praetor Cn. Egnatius. Za svého úřadování vybudoval strategickou silnici mezi Dyrrhachiem a Thessaloníkou vedenou po staré trase z doby korinthské dominance nad oblastí, viz rok 620, v délce c. 600 kilometrů, jak potvrzuje bilingvní milník od Thessaloníky s procos. jménem (s údajem 260 mil). Via Egnatia byla později prodloužena až do Býzantia na celkovou délku přes 1100 kilometrů a pchodovaly po ní všechny armády přesouvající se ze západu říše na východ a zpět. O dalších osudech a dílech Egnatiových není nic známo.     

V srpnu nebo v září došlo k poslední polní bitvě starého věku v nezávislé Helladě. V bitvě na Isthmu Římané se spojenci pod L. Mummiem (velitelem pomocných sborů Attalovců byl jistý Filopoimén) na hlavu porazili Achaje, jimž velel stratégos Diaios. Po ztracené bitvě unikl Diaios do rodné Megalopole, kde zabil svou ženu, zapálil dům a otrávil se. Počty obětí známy nejsou. V Epidauru se dochoval nápis na stéle se jmény 153 občanů, kteří na Isthmu zahynuli/hoide apethanon en tá parataxei epi tú Isthmú

Římané čekali dva dny s útokem na vylidněný Korinthos, pak ho vyvraždili, vyplenili, vypálili a na základě senátního usnesení srovnali se zemí. • Město bylo podle jedné tradice založeno roku 1514 a původně se jmenovalo Efyrá. Bylo obnoveno na jiném místě roku 44 jako Laus Iulia Corinthiensis či Neá Korinthos (srov. níže).

S předměty vykopanými z ruin města se později obchodovalo v Římě a říkalo se jim nekrokorinthie. Je zajímavé, že Mummius, jemuž prošlo rukama tolik vzácných věcí a majetků, si z korinthské a achajské kořisti nic nevzal, uměleckými předměty podělil chrámy v Římě a Itálii, dokonce v hispánské Italice, jak vypovídá nápis na soklu neznámého díla, a sám zemřel chud, takže jeho dceru se senát usnesl živit; alespoň se to tehdy říkalo. Tradovalo se, že z kovů v hořících domech vznikla jedinečná slitina zlata, stříbra a bronzu/corinthium aes, surovina vysoce Římany ceněná pro výrobu nádobí a domácích předmětů "korinthských/vasa corinthia", srov. v indexu s. v. kuchyně (1). 

Spolek Achajů a jednotlivé obce se bezpodmínečně vzdaly. Následovaly kontribuce, popravy, útěky, pravděpodobně migrace na Východ, srov. rok 129. Do Hellady dorazila nová komise senátu, decemvir), která nyní rozhodla o osudu Achajů:

1. Spolek Achajů/koinon tón Achaión, který v této podobě existoval od roku 280 (viz tam), byl rozpuštěn; později, asi již roku 140, byl obnoven v podobě právního a sakrálního národního sdružení Achajů.

2. Území bývalého spolku zatím nebylo organisováno do samostatné provincie (šlo vlastně o střední Helladu a celý Peloponnésos kromě Lakóniky), ale Achajové se s Megarskými, Lokerskými, Boióty (srov. rok 140), Fóky a Eubojskými (Chalkis) dostali přímo pod dohled římského prokonsula-guvernéra Makedonie (samostatná provincie Achaea vznikla až roku 27, kdy Peloponnésos a střední Helladu Augustus vyčlenil z Makedonie).

3. V jednotlivých státních útvarech rozpuštěných spolků/federací zrušili Římané démokratické ústavy a státy byly nadále řízeny synedry/státními radami (pro římský senát měla řečtina rovněž označení synedrion). Městům byly srovnány se zemí hradby a občané států Spolku odzbrojeni. 

4. Římané potvrdili autonomii těm svým spojencům, kteří se neúčastnili achajské války, to jest Lakedaimonským, Athénským, konfederačním Thessalům a spolkům Magnétů, Ainiánů, Aitólů a Akarnánů; zcela bez výročních poplatků a plně nezávislé zůstaly jen státy Athény, Lakedaimón a Delfy jako civitates liberae/svobodné státy. To zdaleka neznamenalo, že by zůstaly suverénními: makedonský správce se kdykoli zamíchal do jejich rozhodování. Élis, která z Achajského koina (členem od roku 191, viz) vystoupila krátce před katastrofou, zůstala rovně autonomní s vlastní měděnou a bronzovou ražbou.

5. Po celé Helladě byly Římany vybírány těžké kontribuce a popravováni protiřímští aktivisté. Majetek Diaiův byl rozprodán, Polybios si směl vybrat, co by si vzal, ale budoucí historik římský dar odmítl. 

6. Stát Korinthos zaplatil daň nejvyšší: z rozhodnutí senátu bylo město pro urážku římských diplomatů předešlého roku srovnáno se zemí, stát byl zrušen a jeho území zčásti darovali Římané Sikyónským, kteří pak pořádali též isthmie (srov. výše a rok 583), zčásti ho Římané zabavili jako ager publicus/státní půdu rozdělovanou později mezi římské osadníky (římským územím se asi stala též půda vyvrácené Chalkidy na Euboji a části Boiótie). 

7. Boiótové museli zaplatit odškodné Héráklejským za obléhání a Chalkidským/Eubojským sto talentů a celá Acháia Lakedaimonským dvě stě (zda k tomu došlo, není známo, poněvadž města byla zcela vyčerpána). 

Od roku 146 patřila k provincii Macedonia část Hellady, viz bod 2 rozhodnutí senátorské komise, od roku 58 celá Hellada. První místodržitel Acháje je doložen z roku 46, samostatná Provincia Achaea (senátorská; řec. Acháiá) existovala až od roku 27. • Císař Nero ve svém nadšení pro umění daroval Hellénům svobodu a římskému lidu a senátu náhradou věnoval Sardinii, spadající pod císařskou správu. Ale už Vespasianus opět jmenoval správce Acháje a uložil Hellénům daně s tím, že „řecký člověk se odnaučil svobodě“ (s udělením nezávislosti totiž okamžitě vypukly vnitřní spory). 

Decemviri strávili prací v Helladě celou zimu a na jaře roku 145 se po půlročním úřadování vrátili do Říma. Na uspořádávání nových poměrů se osobně po celé Helladě podílel roku 145 Polybios, který byl do té doby se Scipionem před Karthágem. Dohlížel z pověření decemvirů po jejich odchodu na to, aby se po Helladě uchytili a dodržovaly římské pořádky a následujícího roku o tom šel referovat do Říma. Helléni ho za to po svém způsobu vyznamenali: v Olympii mu Élidští postavili sochu, z níž se zachoval stručný dedikační nápis na soklu. 

Historiograf na vlastní oči viděl, jak barbarsky se Římané chovali k uměleckým předmětům ve vyrabovaném Korinthu a že spatřil hrát legionáře jakousi hru na obrazu Dionýsa malíře Aristeida Thébského, podle něhož měli Helléni přísloví "není nic nad Dionýsa/úden pros ton Dionýson" (o osudu obrazu viz v indexu s. v. malíři). 

Sám L. Mummius, jenž si připnul přízvisko Achaicus a hodnotu předmětů si vůbec nebyl vědom, oznámil najatým dopravcům kořisti, že v případě poškození uměleckých děl je budou muset nahradit novými. O římské umělecké kořisti z Hellady a Makedonie viz v indexu s. v. malíři a sochaři. Než opustil Helladu obcestoval řadu měst a v Delfách a v Olympii dal některé chrámy vyzdobit.

Zachován nápis na soklu dedikační sochy v Olympii, kterou občané Élidy římského konsula poctili "za jeho čestnost a dobročinnost, kterou neustále prokazuje vůči nim a ostatním Hellénům/aretés heneken kai euergesiás, hés echón diatelei eis te autén kai tús allús Hellénas". Podobně adoroval sochou v Olympii Q. Caecilia Metella jistý Dámón z Thessaloníky z vděku za jeho "dobrou vůli a náklonnost vůči sobě, své vlasti, ostatním Makedonům a Hellénům/aretés heneken kai eunoiás, hés echón diatelei eis te auton kai tén patrida kai tús allús Makedonas kai tús allús Hellénas". 

● Hellénové přestali být objektem politiky. Nad celou zemí se rozprostřel hřbitovní klid, který trval ve vylidněné zemi několik staletí. Počet vesnických usedlostí klesal a úpadek trval i za principátu. Vybraná města se stala předmětem kultovní náklonnosti římských filhellénských elit (Athény). Nastal proces, v němž se Hellénové díky příchodům jiných ethnik měnili v Řeky. Konečnou přeměnu pak zapříčinilo přijetí křesťanství. 

Tato publicistická jazyková hříčka o pojmenování historické a ethnické změny je možná ve všech jazycích, které převzaly římské označení pro Hellény - Graiky, Graeci, tj. č. Řekové. Třebaže později "býzantští" Řekové sami sebe z pochopitelných důvodů považovali za Římany, Rhómáioi, z čehož vzniklo turecké označení pro jejich zemi Rumélie, řecký jazyk se přes hluboké proměny udržel a stejně tak jsou dodnes vlastním označením ethnické, jazykové a státní příslušnosti jména jako Ellin, Ellinida, Ellinidis, elladikos, ellinikos, ellinisti, Ellas, Ellada n. Elliniki dimokratia - Hellénská/Řecká republika.

Mummius se zabýval t. r. a v následujícím územním sporem mezi Messéňany a Sparťany, který byl nakonec asi roku 138 rozřešen arbitráží šesti set vylosovaných mílétských soudců. Nápis na soklu sochy Níky v Olympii se uchovaly průvodní dopis Élejských s povolením text publikovat, dopis Mílétských do Élidy a vlastní výsledek arbitráže. Stanoviska stran přednesl Eudámidás ze Sparty a Níkis z Messény, soudci rozhodli poměrem hlasů 584 ku šestnácti ve prospěch Messénských, jak ostatně předtím již Mummius.  

Koncem téhož roku byl v Římě po triumfu Q. Caecilia Metella, viz rok 148, popraven Andriskos či Pseudofilippos (I.), krátce se presentující jako král Makedonů Filippos VI.

Vypukla sedmá válka syrská (trvala do následujícího roku). Král Ptolemaios VI. Filométór I. se na straně Démétria II. vypravil proti Alexandrovi I. Ptolemaiovec měl vojáků "jako písku na břehu moře a množství lodí/hós hé ammos hé para tés thalassés kai ploia polla". Během léta do Filométorových rukou padla celá přímořská Syrie až po Seleukeiu na Moři, sblížil se v Ioppě s židovským vůdcem Iónathanem, který ho doprovázel v cestě na sever podél pobřeží až k hraniční řece Eleutheros a toleroval mu, co Židé napáchali loni v Azótu, na což si stěžovali jeho obyvatelé.

Neoblíbený Alexandrův ministr Ammónios, viz rok 150 a 149, se před Filométorem ukrýval, byl však lidmi v Antiocheji zahalen do ženských šatů dopaden a ubit. 

O rozvodu a sňatku Filométorovy dcery Kleopatry They s Alexandrem a Démétriem II. viz rok předešlý. Alexandrovi stratégové Antiocheie nad Orontem Hierax, srov. o něm rok 140, a Diodotos se přidali na Filométorovu stranu a otevřeli mu brány říšského sídelního města. Stratégos Diodotos, o němž ještě bude hodně zmínek, se narodil v pevnosti Kasiánoi/Kasiána (pl.) v apamejské kraji a vychován byl k vojenství v říšském posádkovém městě tamtéž. Podle jiného zdroje to byl "královský otrok/dúlos tón basileón", který se vypracoval k vysoké posici u dvora jako jeden z "přátel/filoi".

• Poslední známé datum Alexandrovy královlády je z Babylónie ze 22. listopadu, tzn. že krátce před tímto dnem odešel/uprchl Alexandros alias Balás do Kilikie, kde přes zimu sbíral vojsko, viz rok následující.

V Antiocheji vložili nadšení obyvatelé králi Filométorovi I. na hlavu seleukovské diadéma a provolali ho králem Asie, takže si kolem hlavy na okamžik ovinul diadémata dvě: "kai perietheto dyo diadémata peri tén kefalén autú, to tés Aigyptú kai Asiás". Démétria neměli Antiochénští v lásce stejně jako jeho stejnojmenného otce; tušili, že se syn bude za chování měšťanů vůči otci mstít. 

Filométór I., po matce Kleopatře I. sám Seleukovec, se však vlády nad seleukovskou říší zřekl z ohledu na římskou řevnivost; senát by vznik silného státu na východě nepřipustil stejně jako před dvaceti roky za Antiocha IV. Přemluvil proto sněm Antiošských a odstoupil od titulu ve prospěch svého zetě Démétria II. Thea Filadelfa Níkátora, zkráceně Níkátora (vládl do roku 141, podruhé v letech 130 až 125)

Ptolemaios VI. Filométór I. jako cenu za své úsilí ale přijal zpět pod ptolemaiovskou nadvládu území Koilé Syrie (srov. rok 200 atd.). Restituce ptolemaiovské moci v Koilé trvala jen krátce (viz příští rok). Ve své egyptské trůnní titulatuře nicméně zmínku o tom, že patřil do obou královských dynastií, uvedl: "Jua-en-nečeruj-peruj/Dědic dvou božských domů". 

Ptolemaios VIII. Neos Filopatór/Filopatór II., druhorozený syn Bohů milujících matku/Theoi Filométores I., byl rodiči prohlášen královským spoluvládcem na Kypru, od jara následujícího roku v celé říši. Také tato spoluvláda byla krátká. Jeho sestra Kleopatrá III. získala od rodičů t. r. kněžku svého vlastního kultu v métropoli Thébaidy Ptolemaidě, ačkoli nebyla ještě královnou, událost dosud v dynastii nezvyklá. 

Ptolemaiovci opustili definitivně Egeidu, když vyklidili svůj garnison na Théře, kde se drželi nepřerušeně od roku nejpozději asi 275 (?, srov. rok 253 a následující rok 145). Zřejmě t. r. zavřela námořní základna v Arsinoé/Methánách v Argolidě, poslední na Peloponnésu, nyní již na římském území, viz roky 270 a 266.  

Na jaře dobyli Římané v závěrečném šestidenním útoku pod P. Corneliem Scipionem Aemilianem Africanem (Numantinem), synem Aemilia Paulla, Karthágo. Po dobytí přístavu Kóthónu, kde útok vedl C. Laelius, se bojovalo o hustě zastavěné části Byrsy se šestipatrovými budovami dům od domu. Pak dal Scipio Byrsu zapálit a strhávat domy. V Apollónově chrámu vojáci rozsekali zlacenou sochu o váze jednoho tisíce talentů se zlatým obestavěním na kusy a kořist si rozdělili; pak teprve pokračovali v boji.

Římský útok trval šest dnů a nocí. Velitel Púnů, obtloustlý velkohubý milovník vína Hasdrubal Boétharchos, požádal o zachování života a Scipio si ho posadil k nohám, aby byl všem na očích (několik dnů předtím Scipionovu nabídku ke kapitulaci okázale odmítl a viz roku předešlého), bylo mu vyhověno a pravděpodobně se svým válečným kolegou Bithyou, velitelem numidské jízdy, zemřeli v italském zajetí; Púnova manželka s dětmi, jména neznáme, se raději vrhly do ohně chrámu údajně Asklépiova, ačkoli svého manžela a otce předtím žádali, aby se Římanům vzdal... 

V posledních okamžicích dobývání města se obyvatelé uchylovali k hromadným sebevraždám. Koho Římané před ukočením bojů nezabili nebo nezotročili, tomu dal Scipio Aemilianus milost, prý padesáti tisícům Púnů, město srovnáno se zemí (srov. možnou inspiraci v púnské řádění v Messáně roku 396). Svědkem pádu Karthága byl historik Polybios, ale jeho líčení války je až na několik odstavců ztraceno. Scipio Aemilianus, jak napsal Polybios, při sledování masakru lidí a města prohlásil, že ho děsí představa toho, že stejný osud potká jednou Řím a že prý slzel nad osudem Púnů. 

Až tak útlocitný ovšem Říman nebyl. Vojáky nechal několik dnů město drancovat, drahé kovy a chrámové majetky museli však odevzdávat. Občané sicilských států si směli odvést to, co jim kdysi Púnové uloupili; zachován řecký fragmentární nápis o vrácení soch do Hímerských Therm. Zbraně nepřátel, obléhací stroje a nepotřebné púnské lodi dal spálit v oběť Martovi a Minervě. Přeživší přeběhlíky a dopadené zběhy dal předhodit šelmám při hrách na počest svého vítězství. Teprve pak odlul do Říma. 

Do státní pokladny převedl 4370 liber stříbra/c. 1431 kg), poslední, které púnský stát vlastnil. On sám prý dědicům zanechal 32 libry stříbra/c. 10,5 kg, viz o jeho záhadné smrti roku 129. O zlaté kořisti z Apollónova chrámu srov. v indexu s. v. zlato (1). 

Hasdrubalův osud připomíná obdobný konec jediného z německých polních maršálů, který kdy padl do zajetí. Friedrich Paulus, velitel 6. armády na Volze, byl 31. ledna 1943 zajat Rusy ve Stalingradu, když si řada velitelů vzala život nebo se vrhla do nepřátelské palby. Paulus posléze posloužil bolševické propagandě a dožil roku 1957 den po výročí svého zajetí v Drážďanech, ruské části Německa po roce 1945 zvané Německá demokratická republika (DDR). 

Prvním z Římanů, který stál na vnitřní hradební zdi města, byl L. Hostilius Mancinus velící flotile před Karthágem, viz o něm roku 148, který bez ohledu na svou podřízenou roli ve Scipionově armádě dal namalovat obraz dobývaného města a sebe v akci a vystavěl ho na Foru. Římané si ho zapamatovali a třebaže nad Púny netriumfoval, viz rok následující, zvolili ho na podzim konsulem. Že to udělalo zlou krev s P. Scipionem, je nasnadě, ale o vývoji jejich vztahu ani dalšího Hostiliova osudu nevíme nic.  

Stejně jako Korinthos i Karthágo bylo do základů vyvráceno a stát Púnů, který byl podle jednoho tradičního údaje vznikl roku 814 (srov. rok 654 a 1048) přestal existovat jednou provždy, území města bylo prokleto a opatřeno zákazem obývání. Jako Colonia Iulia Concordia či Carthago Nova bylo městské osídlení obnoveno roku 44 (srov. rok 122). • Na území bývalého kartháginského státu založili Římané svou novou provincii: Provincia Africa (proconsularis), též Africa vetus/Stará Afrika, se sídlem praetorské správy v Utice, která získala odměnou za věrnost část kartháginského území (naopak ta, která držela s Kartháginci, byla vyvrácena).

Římské hranice s Masinissovou Numidií Scipio Aemilianus vymezil "královským příkopem/hranicí", fossa regia, která se táhla od města Thabraky, dn. Tabarqa na severu při dnešních tunisko-alžírských hranicích obloukem na jih k městu Thyna/Thaenae, dn. Safáqis/Sfax. Provincie tedy zabírala podstatnou, úrodnější část dnešního Tuniska; viz dále její rozšíření roku 46.  

V Lúsítánii ovládl Viriathus/řec. Úriatthos celou zemi. V římské terminologii pastevec, lovec a nakonec "lupič"/ex pástóre vénátor, ex vénátóre latró, popř. sociálně přesněji "pro chudobu zprvu námezdně pracující, pak pro svou rychlost lovec, pro odvahu lupič a nakonec vůdce/ob paupertátem prímó mercénnárius, deinde alacritáte vénátor, audáciá latró, ad postrémum dux". Válka proti Římanům dostala ostřejší ráz, srov. rok předešlý. 

Praetora C. Vetilius, správce Zadní Hispánie, dostal zprvu Lúsy pod tlak, rozehnal je a jádro vzbouřenců obklíčil v jakémsi neúrodném kraji. Chtěli s Římanem vyjednávat o kapitulaci, ale to jim zatrhl Viriathus s tím, že je z nesnází vyvede. Rozdělil Lúsy do mnoha skupin, takže Římané znejistili, kudy a za kým se dát v neznámém terénu. Lstí tak unikli Římanům a shromáždili se v Tribole, městě polohy neznámé. 

Praetor s armádou na cestě za nimi padl do léčky a jeho jednotky byly rozprášeny. C. Vetilius byl kdesi v dn. Andalusii (?) zajat a jako nepoznaný přetlustý stařec/gerón hyperpachys jakýmsi lúsítánským bojovníkem zabit. Z Vetiliovy desetitisícové armády uniklo do přímořského Karpéssa/Carteie šest tisíc mužů, kteří měli strach opustit hradby města. Když Římané obdrželi pomoc pěti tisíců spojeneckých Bellů a Tithů, Viriathovi lidé je kdesi v kraji do posledního muže pobili; prý nebylo nikoho, kdo by masakr do Karpéssa zvěstoval.

Bojovníci ibérského hnutí protiřímského odporu někdy v této době zahubili též oddíly praetora Přední Hispánie Caludia Unimana ("Jednorukého", celé jméno neznáme) tak, že přišel o armádní polní symboly, a C. Nigidia, pravděpodobně jeho nástupce. Lúsítánům neodolalo ani desetitisícové pěší vojsko a 1300 jezdci, s nimiž na jaře t. r. dorazil praetor C. Plautius. Chtěl zabránit Lúsům v plenění úrody Karpétánů, na nichž Viriathus žádal výpalné, ale ve dvou bitvách byli Římané znovu ošklivě poraženi, rozprášeni a praetor už v létě zalezl s legiemi za hradby měst do zimního táboření, kde čekal na střídání, viz rok následující. Viriathus si dával v zemi od lidí platit výpalné a ti, kdo odmítli, přišli o úrodu. ● Římský lid Plautiovi jeho vystrašenost spočítal: byl obžalován ze špatné správy provincie a aby se vyhnul odsouzení, opustil praetor Řím. Kam a na jak dlouho, nevíme, jeho jméno se v historiografiích již neobjevuje.