179-170

179.

Ol. 150, 2

133 SE

69 AE

(Menedémos I.)

a. u. c. 575

Q. Fulvius Flaccus (syn Q. Fulvia, srov. předešlý rok) a L. Manlius Acidinus Fulvianus

************************************************************

Koncem září se mohl poprvé stát stratégem spolku Achájů Kalikratés (viz ale předešlý rok). Stratégem Aitólů se stal Pantaleón.

Posledním domácím tágem Thessalů byl t. r. Fýrínos z Gomf. Následujícího roku byla Thessalie opět v personální unii s Makedonií (srov. rok 195). Pak byl tágem až do svého konce makedonský král Perseus.

Acháj Kallikratés, syn Theoxena z Leontia, Lykortův protivník, odešel jako diplomat spolku do Říma: stal se z něho největší exponent Říma v Helladě, moderně bychom řekli arcikolaborantŘímané rozhodli o návratu vyhnanců do Sparty, o obnovení hradeb města, které ovšem už stály (viz rok 184), a o opětném zavedení lykúrgovské ústavy, Acháji zrušenou roku 188.

 

Bastarnové, dlouho spojenci Makedonců (srov. roky 194 a 184), vpadli Filippovi V. do Thrákie; podle jiné staré interpretace tažení byli Germáni z oblastí severně od Istru Filippem pozváni, aby se usadili v Dardanii a nahradili tradičně její nepřátelskou populaci. Bastarnové táhli podél pobřeží, pak směřovali do Filippúpole, a protože byli bez proviantu, plenili. Zde se národ rozdělil: polovina se pleněním Thrákie vrátila do svých území při Dunaji, druhá polovina, kterou vedl vládce Bastarnů Klondikos, se pustila do Dardanů a usadila se na jejich území; bylo to na třicet tisíc lidí. Viz jejich válku v následujících letech do roku 176. • Klondikos je pravděpodobně první z Germánů, jehož jméno historie uchovala, viz ještě rok 168.

Filippos V., který obvykle využíval Bastarnů na svých thráckých taženích, své tažení proti nim nedokončil. Podle jiného výkladu situace začali Bastarnové loupit až po smrti králově, když viděli, že se osidlovací plán nedokončí. Zřejmě koncem září zemřel v Amfipoli. Narodil se roku 238, králem od roku 221. 

Perseovský spiklenec Xychos přiznal předtím v zimě v Démétriadě králi, že se podílel na vraždě Démétria (III.) zosnovovanou Perseem a že jeho společníci v plánu byli Apellés a Filoklés, který se rovněž přiznal (Apellés unikl do Itálie, ale když dosedl Perseus na trůn, vrátil se a nový král ho dal zabít). Mezi spiklence patřil i Filippův osobní lékař Kalligenés, který smrt utajil a nejdříve informoval Persea, aby mohl hned jednat proti Antigonovi.

Filippovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Perseus (nenarozen však v purpuru, viz roky 212 a 183 nn.; vládl do roku 168). Prvním Perseovým „vladařským“ skutkem bylo zavraždění Antigona, syna Echekratova, jemuž Filippos důvěřoval na nejvyšší míru a jemuž údajně chtěl přenechat vládu nad Makedonií (viz předešlý rok).

 

Král v Pontu Farnakés I. obnovil smlouvu o přátelství s Chersonésem v Tauridě a s vládcem Sarmatů Satalem či Gatalem, resp. Galatem (srov. rok 181).

 

V Hispániích se praetoru Ti. Semproniovi Gracchovi, otci reformátorů Gracchů, vzdala Ergavika, dobyl a vybil oppidum Komplegu, snad jiné (nebo mylně uvedené) jméno pro Contrebii, sídelní město Carpetánů, viz rok 181, a její půdu rozdělil mezi nové osadníky, nevíme však, jaké. Po svém vítězném tažení v Přední Hispánii, kde dobyl mimo jiné Mundu, uzavřel mír s částí Keltibérů podléhající carpetánskému knížeti Thurriovi mír, který vydržel pravděpodobně až do roku 154. Praetor L. Postumius Albinus v Zadní Hispánii válčil s Lúsítány a dvakrát v létě porazil Vakkaje. Ti. Sempronius i L. Postumius po návratu do Říma v únoru 178 drželi triumf, viz rok 181. 

Gracchus založil v Keltibérii roku 179 na místě vaskónské  obce Ilurcis osadu Gracchuris/Graccurris, první římskou v Poebří a zjevně také první město, kdo ho osídlil, nevíme, jemuž dal Říman své jméno. Za Tiberia byla municipiem s latinským právem a vlastní ražbou. Gracchův nástupce v Přední Hispánii M. Titinius Curvus, srov. o něm roku 171, válčil rovněž úspěšně, ačkoli to vypadalo, že Gracchus provincii pacifikoval. O jeho činech víme pouze tolik, že za ně roku 175 v Římě triumfoval. 

Konsulem Q. Fulviem opět pacifikována neklidná část Ligurie (srov. ale nové boje roku 177); měl nad nimi triumf, ačkoli k tomu ani nebylo důvodu - na rozdíl od triumfu, který na den přesně slavil loni po návratu z Hispánií. • Záalpští Keltové opět žádali v Itálii o půdu a římský protektorát, ale znovu byli odmítnuti; viz roky 186 a 181 a už rok následující. Konsul Q. Fulvius za to jejich předáky "potrestal" (nevíme, jak).

 

V Římě byla dostavena basilica Fulvia-Aemilia censorem M. Aemiliem Lepidem a jeho kolegou M. Fulviem Nobiliorem, vítězem nad Aitóly, na foru. Byl zasvěcen (29. června?; viz rok 14) chrám Hérákleův a Mús, který dal postavit L. Aemilius Regillus. Za chrámem Naděje/Spei zasvěcen chrám Apollónu Lékaři/Medikovi a zřízeno forum piscatorium, Rybí trh. Q. Fulvius začal se stavbou prvního kamenného mostu přes Tiber, pons Fulvius, ale dožil se vystavění jen dvou pilířů (pouze pilíře byly kamenné, ostatek ještě dřevěný). Celokamenný most včetně oblouků byl dokončen až roku 142 (viz tam) P. Corneliem Scipionem Africanem, tehdejším censorem s L. Mummiem, jako pons Fulvius-Aemilius. • Nejstarším mostem v Římě byl dřevěný most kolový (pons sublicius) dostavěný etruskými inženýry za krále Anca Marcia jako první most na dolním toku Tiberu.

Censura M. Fulvia Nobiliora a M. Aemilia Lepida, kteří se celý život nesnášeli, zavedla nová portoria a vectigalia, cla a daně na silnicích, mostech a z užívání státní půdy. 

 

V Číně se narodil konfuciánský filosof Tung Čung-šu (zemřel roku 104) a nejznámější básník doby Chan S´-ma Siang-žu (zemřel 117).

 

************************************************************

178.

Ol. 150, 3

134 SE

70 AE

(Filón)

a. u. c. 576

M. Iunius Brutus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Stratégos Achájů Kallikratés prosadil vedle návratu všech exulantů do Sparty rovněž návrat všech emigrantů do Messénie a prosadil tak vůli Římanů, kterou přinesl s sebou ze své první římské cesty (viz předešlý rok, srov. rok 182)Jméno následného stratéga spolku Achájů pro rok 178/177 neznáme; stratégem spolku Aitólů se stal prořímský politik Lykiskos ze Stratu.

 

V Thessalii se chopila moci promakedonská strana, která obnovila personální unii s Makedonií (srov. rok předešlý nebo 195).

Král Perseus poslal do Říma delegaci, jejímž jediným úkolem bylo dosáhnout uznání své vlády u senátu: stalo se. Vyslance do Říma poslali i Dardanové a stěžovali si na Bastarny, Skordisky a Thráky. Na tajný popud Římanů se proti Perseovi se zbraní v ruce vypravil kníže thráckých Sapaiů (Sapaioi z pohoří Pangaion) Abrúpolis. Před Amfipolí byl ale Makedonci poražen a zahnán; viz dále rok 173. Perseus se uvedl vstřícností k hellénským státům a podporoval všude všelidové/démokratické politiky, rozumí se že protiřímské.

 

V říši na Bosporu věnovala královna Kamasaryé Filoteknos Apollónovi v Didymách velký zlatý obětní dar (jinou informaci o dějinách její vlády z této doby neexistují).

 

Lykové a město Xanthos, které bylo sídelním městem spolku Lyků, do něhož se spojilo 23 měst, opět povstali proti Rhodským (srov. rok 180). Lykové poslali vyjednavače do Říma a k Achájům. Rhodští ale brzy povstání potlačili (viz následující rok)Po vyslechnutí stížnosti Lyků na Rhoďany, že se je snaží zotročit, senát své rhodské spojence varoval (srov. rok 188). 

 

Seleukos Filopatór zasnoubil svou dceru Láodiku V. za krále Persea. Z tohoto manželství pocházejí syn Alexandros a jedna dcera (srov. rok 167 a 162). Za Perseova syna bývá pokládán i Filippos, který s největší pravděpodobností byl jeho vlastní bratr, syn Filippa V.; Perseus ho za svého syna adoptoval a zacházel s ním jako s dědicem trůnu (srov. podobný vztah za vlády Filippa V. k Perseovi a Démétriovi). O dětech krále Filippa V. a jejich matkách viz rok 212. • Láodiké V. byla dcerou Filopatora s Láodikou IV., která byla předtím v bezdětném manželství s Filopatorovým starším bratrem Antiochem (srov. rok 192).

 

Římanům vypukla válka v Istrii, kterou snadno ukončili (viz následující rok). Istry pod vedením knížete Aepulona posílili u Aquileie záalpští Keltové (Bojové?) pod Catmelem, zřejmě bratra a spoluvládce nórických Keltů s latinisovaným jménem Cincibilis (srov. rok 169, o Nóriku viz v indexu, s. v.). V bitvě u řeky Timavus v lokalitě u ústí do moře zvané Timavské jezero/lacus Timavi zprvu Istrové dobyli konsulského ležení, ale Římané vedení konsulem A. Manliem Vulsonem se vrátili o opilé vítěze zničili. Aepuló unikl jen tak tak. 

Na Sardinii přepadli Ilijci znovu Římany, jejich protiúder přišel až roku 177 (srov. rok 181). 

 

************************************************************

177.

Ol. 150, 4

135 SE

71 AE

([ ... i]ppos II.)

a. u. c. 577

C. Claudius Pulcher a Ti. Sempronius Gracchus

************************************************************

Koncem září se stal stratégem spolku Aitólů opět Níkandros. Boiótarchem pro tento rok byl Eureás (pak je v seznamu boiótarchů opět mezera až do roku 171).

Na jaře byla v Makedonii slavena svatba Láodiké V. s králem Perseem (srov. předcházející rok). Nevěstu ze Syrie dopravili Rhodští, protože ani Seleukovci, ani Antigonovci neměli již dlouho v této době v egejské oblasti na základě mírových smluv s Římem právo mořeplavby! Zpět vezli bohatě osobně odměnění plavci z Héliova ostrova dřevo z makedonských lesů vhodné na stavbu lodí - do Syrie. Všeobecně byla ovšem tato rhodská služba cítěna jako protiřímský čin, za který brzy draze zaplatili.

Později, asi někdy před rokem 172, provdal Perseus svou sestru Apamé (IV.) za krále Prúsiu II. Posléze provdal ještě svou druhou sestru, která nám zůstala bezejmenná, za knížete thráckých Odrysů Térea IV. Jejich synem by mohl být Andriskos, pozdější Filippos VI. (srov. rok 149?).

 

Na žádost vyslanců Dardanů, kteří si loni přišli stěžovat na vpád a válku s germánskými Bastarny, Římané rozhodli o vyslání senátní komise k Perseovi, bastarnskému spojenci, viz dále rok následující.  

 

V létě dorazili do Říma vyslanci Xanthských vedení Níkostratem. Senát potvrdil, jako revanš za rhodskou angažovanost na makedonsko-syrské svatbě, že Lykové nejsou darovaní poddaní Rhodských, ale jejich spojenci (viz ovšem rok 189). Jak toto rozhodnutí přispělo k poměrům v poražené Lykii (viz předešlý rok), nevíme, ale Rhodské, stavovskou republiku s širokými obchodními zájmy, to vystrašilo.

  

V Palaistíně byl králem Seleukem vyhnán z úřadu a Jerúsaléma velekněz Oniás III. (hebr. Chónijó; u moci od roku 208). Do čela židovské náboženské komunity se prodral jeho bratr Iásón (původně hebr. Jéšúa, řec. Iésús), který byl proseleukovský a držel se do roku 170 (srov. rok 173). Konservativní Oniás se vypravil do Antiocheie osobně u krále intervenovat, ale Iásónova finanční nabídka byla vyšší a po smrti Seleuka IV. o dva roky později nový panovník Antiochos IV. jmenoval Iásóna. Filhellénský reformista Iásón hellénisoval mladé Židy a mimo jiné v Jerúsalému postavil gymnasion a pod jménem Antiocheia založil "polis", za jejíž občany vybíral přední hellénisované Židy.

 

Na jaře pokračovali v Istrii konsul A. Manlius Vulso s kolegou v úřadu M. Iuniem ve válce z roku 178. Znovu Istry krvavě porazili v polní bitvě a odmítli předat velení novému konsulu C. Claudiovi, neboť ve spěchu, aby o něco nepřišel, zapomněl v Římě své liktory a další insignie moci. Když se vrátil, dokončil započaté obléhání isterské metropole Nesactium. C. Claudius odvedl tok řeky zpod jeho hradeb. Město bylo vyvráceno, kníže Aepuló se probodl mečem.

Istrové z velké části zotročeni, kmenové daly rukojmí, vyvrácena i města Mutila a Faveria. Banditismus na severním Jadranu výrazně poklesl. Senát poslal do relativně malé istrijské války dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcí a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda odešla válčit na Sardinii.

Na Sardinii konsul Ti. Sempronius Gracchus, který loni v únoru triumfoval nad Hispánci (viz rok 181), rozdrtil Ilijce i s jejich balarskými spojenci; údajně pozabíjeli Římané na dvanáct tisíc ostrovanů. Gracchus se na ostrov vrátil za svého druhého konsulátu rok 163.
 
Nanovo vypukly boje v Ligurii. Konsul C. Claudius s armádou opustil Istrii a na řece Scultenně Ligury porazil na hlavu. Byl prvním Římanem, který během jednoho konsulátu pokořil dva národy a triumfoval nad nimi. Vítězství ale tak dokonalé nebylo: Ligurové po odchodu vojska sešli z hor, dobyli mladou kolonii Mutinu (183) a vyplenili celý kraj. Viz osud osady následujícího roku.
V Etrúrii byla založena na bývalém území Apuánů kolonie Luna pro dva tisíce římských osadníků. 

 

Hunové, čín. Siung-nu/pchin-jin: Xiongnu, turkotatarský kmenový svaz na území dnešní severní Číny a Mongolska (srov. rok 200), dobyli náhorní plošinu Ordos, východní sídla národa Vnitřní Asie, jenž má v čínských pramenech označení Jüe-č'/Yuezhi a který je pravděpodobně identický s indogermánskými Tochary, jimž tehdy vládl klan nebo kmen Arsů či Arsenů. Jiná označení pro Tochary v klasických pramenech jsou Asioi, Asiani, Pasianoi. Rovněž Tocharové byli nomádové rozdělení do kmenů či klanů, jak dokladuje mnohost jmen pro tento národ. • Podle jiné, starší theorie, byli Jüe-č' nomádi příbuzní Tibeťanům.

Tocharové žili od c. 2000 v Turfánské proláklině a na okrajích Tárímské pánve v královstvích známé čínskými jmény Ku-š'/pchin-jin: Gushi, po porážce Číňany někdy kolem roku 60 známo jako Ťü-š'/Jushi s centrem v Kúmúl/Qúmúl, čín. Cha-mi, a Krorán neboli Lou-lan, po čínském vítězství roku 77 přejmenovano na Šan-šan.

Hunové si Tochary podmanili, ale ti brzy pod svým králem Čang-lunem (čín. označení) povstali. Hunové Tochary a jejich spojence zvané v čínských pramenech Wu-sun (identičtí s altajskými Skythy nazývaných u Hérodota Issédonové?) znovu porazili, když je do války vedl veliký chán, "syn nebes" (čín. čchan-jü n. šan-jü/chanyu) Ťi-ču alias Lao-šang (vládl 174-161), syn Mao-tunův. Čang-lun padl a z jeho lebky pak hunský vládce pil: tento zvyk, jak se tvrdívá, přinesli Hunové do východní Evropy a praktikován byl především národy, kteří přišli do svých evropských sídel ze skythských (ukrajinských a ruských) stepí, srov. v indexu pod oběti [stejný zvyk je ale zaznamenán u skythských ethnik ještě před pátým stoletím].

Srov. však "primát" keltských Bojů doložený k roku 216, když zasadili lebku římského vojevůdce L. Postumia do zlata. První doklad "lebkových pohárů" je však z doby kolem roku 12.700 př. n. l., viz tam, a "hunský" zvyk je spíše jakési znovuobjevení starého zvyku, viz v indexu s. v. oběti lidské.

Tocharové, jazykově kdysi patřící do stejné velké skupiny, jako většina dnešních Evropanů, viz v indexu s. v., se pak vydali na západ do Střední Asie. Jedna část, tzv. Malí Jüe-č', postupovali přímo, druhá část, tzv. Velcí Jüe-č', se usadili v okolí jezera Issyk-kul, odkud vyhnali krajem kočující nomády (viz rok 170). • Jiné označení pro tyto putující Tochary bylo Usiun či Usun, což je snad totožné s Asianoi (viz výše, srov. též rok 170, 130 a 100).

V létě t. r. Hunové vpadli za severní říšské hranice a plenili čínské území. Císař Wen se vykoupil velkými dary a po obnovení míru svých otců se opět nazývali Číňané s Huny "bratry". Nicméně Hunové loupili dál a ustoupili teprve před vojskem 25 tisíců (sic) jezdců poslaným Wenem.

Když Hunové vpadli na říšské území roku 166, donutil je k ústupu nástup čínské armády s tisícem válečných vozů a jedním sto tisícem pěšáků a jezdců (!). O devět let později proti nomádům poslal císař vojsko ve dvou proudech po třiceti tisících mužích. Ve všech případech k polní bitvě s Huny nedošlo. Wen ještě jako vévoda z Taj/Dai měl zkušenosti s Huny, znal jejich zvyky, ale o rozsahu jeho válečných operací proti nim nevíme nic. 

 

************************************************************

176.

Ol. 151, 1

Thýmilos z Aspendu (první z Pamfýlie)

136 SE

72 AE

(Hippakos)

a. u. c. 578

Cn. Cornelius Scipio Hispallus (zemřel) a Q. Petillius Spurinus (padl)

cos. suff.: C. Valerius Laevinus

************************************************************

Hellas plná nespokojenců se sociálními a politickými poměry začala vřít. Perseus zrušil vyhnanectví všech Makedonců, kteří byli odsouzeni za dluhy nebo za přečiny vůči státu a povolil jim návrat domů. Antigonovec se stal protipólem římské politiky v Helladě orientované na konservativní velkostatkáře. V létě vypukly v Thessalii nepokoje a bouře proti prořímským aristokratům (lat. „optimátům“). Král Perseus uzavřel smlouvu o přátelství se spolkem Boiótů.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty. Spolu s Archedámem (oba byli vítězi od Kynoskefal), Níkandrem, Hippolochem, Lochágem, Proandrem a Pantaleontem byl předákem promakedonské strany u Aitólů. Prořímskými předáky byli Lykiskos, Thoás (který se roku 181 vrátil z římské internace) a Teisippos.

V Dardanii v zimě na rok 175 napadli Dardanové pod králem Monúniem Bastarny, jejichž thráčtí spojenci zimovali u sebe doma. Bastarnové Dardany opět porazili a pronásledovali, ale po bitvě se jiná část Dardanů zmocnila bastarnského trénu a Germáni bez zásob byli nuceni ustoupit. Při přechodu přes zamrzlý Istros/Dunaj se pod větší částí vojska s veškerým doprovodem prolomil led a tím skončila bastarnská invase do Dardanie (od roku 179).

Na jaře dorazili k Perseovi římští vyslanci vedení A. Postumiem Albinem, cos. 180, a napomenuli krále, aby se držel spojenectví s nimi. Králova mise v Římě naopak měla senát přesvědčit o tom, že Dardanové si vymýšlejí, když Makedony obviňují z podněcování Bastarnů do války. Perseus byl jako bastarnský spojenec (alespoň formálně) totiž rovněž ve válce s Dardany, římskými spojenci, ale ta po katastrofě na Dunaji ustala (srov. rok 217 a 170)

 

V Parthii zemřel král Arsakés IV. Friapatios (vládl od roku 191). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Arsakés V. Fraátés I. (vládl do roku 171). Friapatios měl tři královské syny: Fraáta I., Mithridáta I. a Artabána II.

 

V Alexandreji zemřela v době mezi březnem až květnem ve věku 28 let královna-matka Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka (podle jiných údajů mezi 8. dubnem až 14. říjnem). Byla dcerou Antiocha Velikého, sestrou Seleuka IV. a Antiocha IV. a matkou ptolemaiovských panovníků Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II.

Poručnictví za krále Filométora I. převzali Kleopatřin oikonomos Lénaios pocházející ze Syrie a Eulaios, pěstoun a eunúchos Filométorův.

Krátce na to se slavila svatba deseti či jedenáctiletého krále Ptolemaia VI. Filométora I. s jeho sestrou Kleopatrou II. Filométór, která si později přibrala přízviska Euergetis a Sóteirá/Dobrodějná a Spásná. Ptolemaios VI. vládl s Kleopatrou II. jako Theoi Filométores I., tj. Bozi milující matku, a to do roku 170. • Smrt Kleopatry I. lze klást do roku 173 a svatbu jejích dětí do následujícího roku 172. 

Po smrti Kleopatry I. připadla Koilé Syrie Seleukovcům i formálně (srov. rok 200, 195 a násl., kde ukončena pátá válka syrská).

 

Konsul Cn. Cornelius zemřel záhy v úřadu po ochrnutí. Konsulská dvojice měla při nástupu úřadu výrazně špatné žertvy a oba také během svých konsulátů zemřeli. Pokračovaly nekonečné guerrillové boje v Ligurii. C. Claudius oblehl Ligury obsazenou Mutinu, viz předešlý rok, a po třech dnech ji dobyl; následoval masakr osmi tisíc Ligurů. Konsul Q. Petillius konal v létě v Římě volby nového svého kolegy, jímž se 3. srpna stal C. Valerius.

Už 13. srpna vytáhl Petillius na Ligury a C. Claudius mu předal armádu poblíž Mutiny v lokalitě zvané campi Macri. Ve vítězné bitvě proti Ligurům v hornatém terénu konsul Q. Petillius padl. Druhý konsul C. Valerius v nové bitvě znovu Ligury porazil a stal se dalším z vojevůdců, kteří nad nimi triumfovali, ačkoli je nepodrobili. Senát potrestal Petilliovu legii za to, že nezabránili smrti svého velitele rokem bez žoldu a navíc tím, že ho vojákům nezapočetl do doby služby. • Ani po těchto porážkách nedali Ligurové pokoj a plenili okolí Luny a Pís. 

Římané pod velením Ti. Sempronia Graccha po dalších několika krvavých vítězstvích v poli (údajně patnáct tisíc padlých ostrovanů) nad Sardy potlačili povstání na Sardinii (srov. předešlý rok), rukojmí odeslali do Říma. Roku 174 dal po triumfu Ti. Sempronius umístit v chrámu Matris Matuty desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíci Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byl to západoevropský kartografický originál.

 

************************************************************

175.

Ol. 151, 2

137 SE

73 AE

(Sonikos)

a. u. c. 579

P. Mucius Scaevola a M. Aemilius Lepidus II.

************************************************************

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Xenarchos, bratr Archonta z Aigiry, nakloněný Římanům, stratégem Aitólů se stal protiřímský Archedámos.

Dne 10. ulúlu/3. září byl v Syrii zavražděn (podle jiné verse prostě zemřel) král Seleukos IV. Filopatór (vládl od roku 187). Vrahem měl být Héliodóros, jeho hlavní ministr/ho epi tón pragmatón, jenž se také prohlásil poručníkem nezletilého druhorozeného Filopatorova syna Antiocha, kterého provolal králem. • Filopatorův prvorozený syn Démétrios (I.) a tudíž legitimní dědic trůnu žil v této době stále ještě jako rukojmí apamejského míru v Římě (srov. roky 188 a 187).

Pravděpodobně již několik dní před Seleukovou smrtí přijal koncem srpna jeho bratr Antiochos, Démétriův strýc a dosud žijící v Athénách, cestou přes Anatolii (snad v Kilikii) diadéma a královský titul. Podle jiné verse lze počítat s několikadenními boji, během nichž Seleukos IV. zemřel. Antiocha proti bratrovi podporovali římští klienti Eumenés II. a Attalos, kteří poskytli i vojenskou pomoc. Héliodóros z Antiocheie uprchl a ztratil se z dějin. Důvody chaosu na seleukovském dvoru a rozsah spiknutí neznáme: nelze vyloučit zájmy Attalovců, Ptolemaiovců ani Římanů. 

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, lidově Epifanés/Zjevený bůh přinášející vítězství, vládl do roku 164. Současníky byl brzy zván Epimanés/Šílený (k tomu viz rok 173). Do konce října vládl samostatně, od listopadu, přesněji od doby mezi 23. říjnem až 21. listopadem t. r., do roku 170 měl za spoluvládce Seleukova syna Antiocha, který však zůstal pro dochované dějiny jinak neznámou osobou.

Z Antiocheie odešli do emigrace proegyptští činitelé u seleukovského dvora, především Apollónios, stratégos Koilé Syrie a Foiníkie; roku 173 ale už vedl Antiochovu diplomatickou misi do Říma. 

Antiochos IV. Epifanés jmenoval novou správu říše; v ní se Tímarchos z Mílétu stal satrapou v Babylónii a jeho bratr Hérákleidés říšským pokladníkem-ministrem financí.

 

Hyrkános z rodu Tobiovců, vůdce proegyptské strany mezi Židy a sám žijící mimo Jerúsalém od roku 182 na vlastním panství za Jordánem, vedl neúspěšnou válku s proseleukovskou stranou v zemi (srov. rok 182); v bezvýchodné situaci si vzal život.

 

Někdy po roce 175 zemřela v říši na Bosporu královna Kamasaryé Filoteknos (vládla od asi roku 215). Její spoluvládce a syn Pairisadés IV. Filométór, koregent od roku asi 190, vládl až do roku asi 160 samostatně.

 

V Baktrii zřejmě v této době skončila vláda krále z větve euthydémovské Panteleonta (byl u moci od roku asi 185). Jeho území bylo pravděpodobně spojeno s doménou jeho mladšího bratra Agathoklea (srov. roky 200 a 180). Viz dále rok 171.

 

Římané opět v úkolu konsula M. Aemilia Lepida prodloužili aemilijskou silnici (via Aemilia od roku 187, viz tam) z Bononie do Aquileie (srov. rok 109). Jistá epidemická nákaza, "mor", která loni postihla dobytek, se roku 175 rozšířila na Římany a konsulové měli starosti s odvody dvou legií. Zato pětiletí od následujícího roku, za úřadování censorů Flacca a Albina, prý nezemřel jediný senátor, což je v římských dějinách ojedinělé.

Praetor M. Atilius válčil s jednou legií na Korsice, zřejmě ke své spokojenosti, neboť zbytek funkčního období pobýval ve své provincii Sardinii; srov. dále roku 171. V Hispániích rozdrtil praetor Ap. Claudius Centho povstání Keltibérů tak bleskově, že ho za to senát roku 174 odměnil ovací. Poměry v hispánských provinciích a u římských spojenců na poloostrově se vyvíjely jako všude jinde: římské posádky úředníci zaváděli brutálně, stejným způsobem vybírali daně a obilí pro armádu, k tomu kradli, korupce se rozmohla. Viz první odhodlání provinciálů roku 171.

 

V jihovýchodní Asii se v osmém století na základě splývání předcházejících kultur s vlivy kultur árijské a čínské vytvořila kultura Dông-són s centrem v dnešním Vietnamu. Ethnicky jejími nositeli byli tzv. Deuteromalajci s mongolskými rysy. Koncem tohoto období znali lidé v regionu železo, stavěli lodě a megalitické stavby a používali piktografické písmo.

Od druhého století proniká do jihovýchodní Asie silný vliv indických kultur a především jejich politický vliv. Na území dnešních státních útvarů Barmy, Kambodže (země Kamboja známa již z Ašókových nápisů), Vietnamu a Indonésie pozvolna vznikají první státní útvary, které existovaly až od nejméně druhého století našeho letopočtu, jako jsou Čampá, Funan, západní Jáva

 V Barmě (Mjanma/angl. Myanmar) vznikaly městské státy tibeto-barmánského národa Pju (Pyu), který se připutoval do povodí Iravádí z jihozápadní Číny. Nejstarší z asi tuctu objevených lokalit je Beikthano-myo ("Višnuovo město") z této doby nebo až z prvního století př. n. l. s hradbami a stavbami z hliněných cihel, chrámy, kláštery a stúpami. Pjuové ve 12. století n. l. splynuli s Barmánci (říše Pagan/Bagan).

V rozmezí 3. až 1. století existovala na území dn. Laosu raně železná megalithická kultura, která snad byla spojena s příchodem části kmenového svazu Thajů do této oblasti. Z ní někdy kolem začátku n. l. vznikl státní útvar kmenového svazu Laů.

Na severu dn. Vietnamu a v jižní Číně vytvořil někdy ve 4. až 3. st. kmenový svaz Lacvietů státní útvar Vanlang/Van Lang (dynastie Chung). Roku 258 se stal součástí státu Aulac/Âu Lạc (vládce Thuc Phan alias An Duong, do 207), který se po několika desetiletích dostal na krátko do moci čínských Čchinů (vládli 221 - 207). Aulacu se zmocnil čchinský vojevůdce Čao Tchuo/Zhao Tuo neboli Triệu Ðà (vietn.) a vytvořil na jihu Číny a na severu Vietnamu až po Da Nang samostatný stát Nam-viet či Dai-viet (čín. Nan Jüe/Nanjue) s centrem v Pchan-jü/Panyu v dnešním Kantonu/Kuang-čou, který roku 111 dobyl císař Wu-ti z čínské dynastie Chan (vládla od roku 206, resp. 202).

Vietnam zůstal čínský do roku 939 n. l., o kmenové území v jižní Číně přišel. • Králové Nam-vietu (druhé jméno v čínské podobě): Vo Vuong/Triệu Ðà (Čao Tchuo/Zhao Tuo, 207 - 137), Van Vuong/Triệu Mạ (Čao Mo, 137 - 125), Minh Vuong/Triệu Anh Tề (Čao Jing-čchi/Yingqi, 125 - 113), Ai Vuong/Triệu Ai Vương (Čao Sing/Xing, Čao Aj-ti/Zhao Aidi 113 - 111) a Duong Vuong/Triệu Dương Vương (Čao Ťian-ti/Jiandi, 111). Pro srovnání: Hanoi byla založena roku 1010 n. l.

Ve stejné době, ve druhém století před naším letopočtem, existuje v dnešním Tamilsku království Pandjů, Čólů a Čérů. Odtud počátkem prvního století začala tamilská kolonisace Cejlonu (srov. rok 59). Sinhálci/Singhálci kladli velký odpor a někdy po roku 101 se podařilo legendárnímu hrdinovi Dutthagámaní migrační vlny Tamilů zastavit (srov. rok 101). • Mír mezi Sinhálci a Tamily na ostrově není vyřešen dodnes, občanská válka na Srí Lance vedena Sinhálci vítězně v letech 1983-2009.

 

**************************************************************

174.

Ol. 151, 3

138 SE

74 AE

(Alexandros)

a. u. c. 580

Sp. Postumius Albinus Paullulus a Q. Mucius Scaevola

************************************************************

Dolopové se vzbouřili proti makedonskému králi a zabili jeho stratéga-místodržitele Eufranóra. V srpnu až září se proti nim vypravil přes Démétriadu král Perseus s vojskem a viníky revolty potrestal. V téže době dorazilo do Makedonie a Aitólie tříčlenné římské poselstvo, aby si udělalo obrázek o situaci. Začátkem června se totiž do Říma vrátili vyslanci z Karthága, kde prý v noci tajně rada přijala Perseovy posly, srov. zde níže. Král si pro římskou delegaci čas neudělal a po pacifikaci Dolopů se demonstrativně vypravil do Delf, aby dal všem Hellénům najevo, že s Makedonií je třeba stále počítat: makedonské vojsko se ve Fókidě objevilo po více než dvaceti letech. Byla to výzva hlavně pro démokraty a "sociálně slabší", jak by se řeklo moderně, v celém hellénském světě. Z Delf se Perseus s vojskem vrátil do Makedonie, aniž by kdekoli napáchal nějakou škodu.

Následovali Perseovy pokusy o sblížení s Hellény. Jednání se Spolkem Achájů, při němž mimo jiné navrhoval výměnu uprchlých otroků a sám jednostranně jejich uprchlíky vydal, nedospělo k dohodě (Achájové kdysi zakázali Makedonům vstup na své území a sami si netroufali do monarchie vstupovat, což byl pro zotročené lidi ideální prostor k útěku). Na stranu usmíření s Makedonci se postavili tehdejší stratégos Xenarchos se svým bratrem Archontem, proti byl rozhodně Kallikratés. Perseův exponent ve Spartě Leónidás musel dokonce Lakedaimón opustit a odejít do Makedonie.

Koncem září se stratégem spolku Achájů stal podruhé Kallikratés z Leontia a stratégem spolku Aitólů Pantaleón. V Thessalii a u Aitólů se opět rozhořely stranické boje o moc. V Hypatách vypukla občanská válka, v níž bylo prolito mnoho krve. Došlo sice k vyjednávání mezi démokraty a aristokraty, stratégos Eupolemos však dal jako garant usmíření při návratu do vlasti povraždit na osmdesát exulovaných příznivců démokratické strany, jejíž mluvčím byl Proxenos.

Zde jako všude po celé Helladě byly hlavním důvodem rozbrojů sociální poměry ve státech, vysoká zadluženost a celkové chudnutí země. Král Perseus se, stejně jako jeho otec, orientoval na nejvíce sociálně postižené vrstvy démokratů. Aristokraté se drželi Římanů a prořímských politiků.

Senátorská delegace s Ap. Claudiem Pulchrem a C. Valeriem Laevinem, cos. 176 a vnukem M. Valeria Laevina z dob první makedonoské války, uklidnila Thessaly a Perrhaiby. Klidu bylo dosaženo i na sněmu Aitólů v Delfách, kde Římané doporučili snížit úrokovou sazbu u půjček. Ke "smíru" v Hypatách přispělo i to, že vůdce démokratů Proxena otrávila během delfského sněmování jeho manželka Orthobúlé; kupodivu souzena nebyla, neboť ihned odešla do vyhnanství.

Q. Minucius v čele flotily deseti lodí usmířoval státy spolku Kréťanů, kde opět vypukly rozbroje (srov. rok 184). Mír ale trval pouze půl roku. 

Rhodští snadno potlačili nové povstání Lyků (srov. roky 178 a 177).

 

V Palaistíně propukly bouře proti velkovlastníkům půdy: šířil se banditismus, přibývaly loupeže, přepady a plenění venkova. Na vlně lidových nepokojů zrála makabejská revoluce, viz rok 166.

 

Pro proslulou románskou hrabivost vypukly v Hispániích další nepokoje. Poloostrov pak byl v neklidu dalších čtyřicet let! (rov. roky 179 a 133).

Numidský král Masinissa opět udal Karthágince z protiřímských piklů. Vyslanci, kteří se od něho do Říma vrátili 5. června, zvěstovali, že Púnové si vyměnili s makedonským králem Perseem diplomatická poselství, ale neznámo v jaké věci; viz zde výše. O Numidově starém hraničním sporu s Kartháginci viz rok 182 a 181 a dále rok 172.

 

Podle censu měl Řím 258 294 občanů. • Censoři Q. Fulvius Flaccus a A. Postumius Albinus dali vyštěrkovat a vydláždit ulice města a mimo město dali cesty opatřit vyvýšenou kamennou obrubou. Podivný Q. Fulvius, viz rok následující, dal ze senátu mimo jiné vyloučit pro nepřístojnost svého bratra L. Fulvia Flacca a zařadil ho mezi aerarie, třebaže se s ním podílel na otcovském dědictví (srov. rok 578)

Zemřel "osvoboditel Hellady zpod makedonského jha" T. Quinctius Flamininus (ročník po 228) a pravděpodobně se narodil Aquilius, autor palliát (zemřel roku 154). Flamininův stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži; události tehdy nevýsost spektakulární...

 

************************************************************

173.

Ol. 151, 4

139 SE

75 AE

(Alexis)

a. u. c. 581

L. Postumius Albinus a M. Popillius Laenas

************************************************************

M. Claudius Marcellus, cos. 183, přivedl k novému klidu spolek Aitólů. Jako člen senátorské komise přiměl obě strany spolku poslat do Korinthu svá rukojmí, byly zrušeny nadměrné úroky a rozhodnuto, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let. Když se vyslanci vrátili do Říma, informovali, že válka s Perseem je na spadnutí a Aitólové že stojí před povstáním. Senát zahájil přípravu na válku s Makedonci. V Helladě pak situaci sledovala pětičlenná senátní komise vedená C. Valeriem Laevinem, která se posléze dopravila do Alexandreie, viz zde níže.  

Na podzim se stal novým stratégem Aitólů Thoás. Stratéga spolku Achájů neznáme. Přítelem a spojencem římského národa/amicus et socius populi Romani byl uznán Thrák Abrúpolis, dynasta Sapaiů (srov. rok 178): po nové válce s Perseem vyhnán z trůnu. Někdy před touto událostí byl pravděpodobně v kmenových rozepřích zabit prořímský předák některého z illyrských kmenů jménem Arthetaurus. Údajně posílal do Říma na Persea udání a jeho vrazi se uchýlili na makedonském území. 

 

Antiochos Epifanés měl údajně vypovědět z říše všechny filosofy (?), chronografický údaj zřejmě pomluvný. On sám totiž měl být epikúrikem, z hellénských korunovaných hlav jediný, respektive jeho přítel Filónidés z Láodikeie syrské ho do učení Zahrady zasvěcoval. Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty a zřejmě z žertu oblékal togu a potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí v sedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků. Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naivní (srov. rok 175).

Zavedl v Antiocheji gladiátorské hry a po počátečním šoku si je Hellénové a Orientálci oblíbili, že se sami dávali v soubojích školit, aby mohli vystupovat. Byl na jednu stranu spořivý, na druhou poskytoval mimořádně velké dary. Tegea od něho získala mramorové divadlo, Kýzikos měl od něho v prytaneiu zlaté nádoby, Megalopoli slíbil hradby (a asi též zaplatil), Délos ozdobil sochami a v Athénách se začalo pod vedením římského stavitele D. Cossutia s dostavbou největšího z hellénských chrámů Diovi Olympskému Olympieiem, viz rok 515 (dostavěn až po c. 644 letech roku 129 n. l. Hadrianem). To byly všechno dary do států, které ležely mimo seleukovský vliv. Králův agent v Helladě Eudámos/Eudéms ze Seleukeie Kilické byl mnohými státy vyznamenán čestnými poctami a proxenií, jak dokládají nápisy.

Doma v Antiocheji dal stavět chrám Diovi Kapitólskému, který také nedokončil, neboť smrt ho zastihla už roku 164. 

Do Říma poslal Antiochos poselství v čele s Apollóniem, nyní prořímským (viz rok 175) s žádostí o obnovení spojenecké smlouvy, jakou měl s S. P. Q. R. jeho otec; senát mu vyhověl. 

 

V Jerúsalému se Iásón, který úplatky připravil o velekněžský úřad svého bratra Oniu III., viz rok 177, dostal do stejných potíží s mladším bratrem Meneláem (nebo to byl jeho strýc? srov. v indexu s. v.). Meneláos se spolčil s Antiochovým stratégem Koilé Syrie Apollóniem, hrál oposici proti Iásónovi a měl podporu v klanu Tobiovců, viz dále rok 170. • O Oniovu dalším synovi Oniovi IV., který postavil v héliopolském nomu v Egyptě kopii jerúsalémského chrámu boha Jahwe, viz rok 160.

 

V Egyptě se oba regenti Filométora I. připravovali na válku se Syrií za navrácení Koilé Syrie, která po smrti královny Kleopatry I. Epifanés definitivně připadla Seleukovcům rovněž de iure (srov. rok 176)Do Alexandreie dorazili římští legáti, aby obnovili smlouvu o přátelství s Ptolemaiovci, viz zde výše. Římané zahájili všeobecnou diplomatickou ofensivu, která měla získat podporu pro konečné vyřešení „makedonské“ a „seleukovské“ otázky. • V případě Makedonie se muselo se strany Říma sáhnout k vojenskému řešení, do Seleukovců stačilo „ťuknout“ a zahubili se sami.

  

V Římě úřadovali poprvé v historii oba konsulové z řad plebejů. Zavedli každoročně hry na počet bohyně Flory/ludi florales konané ve dnech 28. dubna až 3. května (poprvé hry konány roku 238). 

Praetor C. Cicerius úspěšně válčil s Korsy a po několika porážkách jim vnutil mír za dvě stě tisíc liber vosku, přes 65 tun včelího materiálu (užívaného mimo jiné pro impregnaci součástek vojenského obrnění). • Konsul M. Popillius plenil Ligurii, v krvavé bitvě, v níž padlo na šest tisíc Ligurů-Statelliů, ale také tři tisíce Římanů, dostal znovu jednu z částí ligurských na kolena: vyvrátil jejich městečko Carystus, lidi prodal do otroctví.

Senát ale kuriosně usoudil, že M. Popillius válku vyprovokoval a nařídil konsulovi zotročené Ligury vykoupit a majetek nahradit. Na tom zřejmě nezměnil nic ani jeho bratr C. Popillius, který se stal konsulem na příští rok, ale s odchodem do provincie nepospíchal; dorazil až v létě a jeho bratr zase nepospíchal s mírem v Ligurii. Roku 172 po návratu M. Popillia do Říma bylo usnesení senátu o odškodnění potvrzeno a přidána k tomu pro Ligury, kteří v okamžiku Popilliovy agrese nebyli římskými nepřáteli, náhradní půda v Popádí; ostatní asi v otroctví zůstali a M. Popillius odsouzen nebyl. Roku 159 byl dokonce vybrán za jednoho z censorů, dozorců morálky...

Censor a pontifex Q. Fulvius Flaccus (viz předešlý rok a rok 180) dal snést polovinu mramorové krytiny střechy chrámu Héry na mysu Lakínion (Hérá Lakínská, srov. rok 205) u Krotónu, aby jí mohl zastřešit svůj chrám věnovaný Fortuně jezdeckého stavu (F. equestris). Na jeho svatokrádež si nikdo z místních nedovolil stěžovat a teprve senát ji muži, který byl určen posuzovat chování jiných, zatrhl. Desky putovaly zpět do jižní Itálie, ale zůstaly ležet na nádvoří Héraia: nenašel se totiž stavitel, který by je dokázal umístit zpět na střechu chrámu. Roku 172 si Q. Fulvius vzal život oběšením, když mu náhle zemřeli oba jeho synové, jeden padl v Illyri, druhý na chorobu.

Z Říma byli vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. Důvody hledejme ve velmi konservativním a protihellénském prostředí části římské elity, srov. např. rok 186, 155, skupinu kolem Catona staršího atd.

 

************************************************************

172.

Ol. 152, 1

Démokritos z Megar

140 SE

76 AE

(Sósigenés II.)

a. u. c. 582

C. Popillius Laenas a P. Aelius Ligus

************************************************************

Král Eumenés II. Sótér prohlásil v Římě před senátem, že dokud bude existovat makedonský stát, nebude v Helladě svobody a klidu. Jeho zdůvodnění cesty do Itálie vyjadřovalo, jakou mocností tehdy Římané byli, zároveň přesnou sebereflexi attalovského monarchy: "Podnětem k mé cestě do Říma byla jednak touha spatřit bohy a lidi, jejichž dobrotivostí jsem v takovém postavení, že v lepší se neodvažuji ani doufat...". Slyšení bylo tajné a zveřejněno bylo až po válce. Nic se o něm nedozvěděl ani makedonský vyslanec Harpalos, který však po návratu domů informoval krále o tom, že Římané jsou rozhodnuti k válce. 

V téže době vypukly v Římě mezi Eumenem a Rhoďany neshody, které měly kořeny ještě ve válce s Farnakem: rhodský vyslanec Satyros předhodil Eumenovi nadutější chování v Anatolii, než jaké vykazoval Antiochos Veliký a že poštval proti Rhodským Lyky. Senát se ale postavil na stranu Eumenovu, bohatě ho obdaroval, aby každému bylo jasné, kde stojí jeho sympatie. Na Rhodu se pozvolna prosazovala protiřímská strana, vedená Deinónem a Polyarátem.

Při návratu z Itálie domů, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal král zastavit, podnikl na krále Eumena II. Sótéra neúspěšný atentát svržením skal Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea (o konci obou viz rok 168). Přizabitého Eumena zachránil Pantaleón z Aitólie, když ostatní z králova doprovodu uprchli, a dopravil ho na loď. Praxó, vlivná žena v Delfách, která podle římských pramenů poskytovala útočistě "lupičům", měla být Euandrovi styčnou osobou.

Ona a jistý L. Rammius z Brundisia, údajně králův známý (což Perseus popřel), v jehož domě se při přeplavbě přes úžinu zdržovali všichni významní muži té doby, římským senátorům prozradili, že si je prý Perseus najal na trávení Římanů na hostinách (jak to s nimi dopadlo, nevíme).

Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni. Prvním zprávám o smrti krále Eumena podlehl dokonce jeho bratr Attalos, který se prohlásil králem a hned si chtěl brát i případnou vdovu (srov. rok 159). Po vysvětlení okamžitě diadéma odložil a Eumenés pak o záležitosti nehovořil.

 

Římané se začali intensivně chystat na válku s Perseem. Vyslali diplomaty ke všem spojencům, ke králi Masinissovi, který vyslal s vojáky syna Misagena, Eumenovi II. na Aigínu, k Ariaráthovi IV. a ke Genthiovi Illyrskému. Pomoc proti Perseovi slíbil též Antiochos IV. a Ptolemaios VI. Prúsiás II. Kynégos zůstal makedonským přítelem, tj. neutrálem, poněvadž měl Perseovu sestru za ženu. Ačkoli se Rhoďané postavili na římskou stranu, senátoři jim už nějakou dobu nedůvěřovali. • Konány odvody, nachystáno bylo Římany na podzim po přístavech loďstvo o padesáti pětiřadkách a za lodníky najati propuštěnci, armáda se scházela v Brundisiu.  

Diplomatickou aktivitu vyvíjel v Helladě rovněž král Perseus. Na Samothráce konferoval s vyslanci maloasijských měst, zřejmě těch, která byla v područí Eumenově a kdysi patřila Filippovi. Na Rhodu se dostalo Perseovým lidem odpovědi, že si ostrované přejí mír, ale v případné válce budou stranit Římanům. Římští vyslanci, kteří přišli vypovědět přátelství Říma, byli u dvora v Pelle přijati chladně, Perseus prý na ně při slyšení křičel a druhého dne jim dal předat své stanovisko k "bilaterálním vztahům" písemně. Moderně shrnuto v odpovědi stálo: "Měli jste smlouvu s mým otcem, nikoli se mnou; chci novou, rovnocennou." 

Koncem září byl zvolen potřetí stratégem spolku Achájů Archón z Aigeiry, v Aitólii právě zvolený stratégos zemřel a od listopadu byl jeho nástupcem Lykiskos ze Stratu (jméno zemřelého úředníka neznáme). V zimě propukly nepokoje v Boiótii. Stratégos spolku (tj. zároveň boiótarchos?) Ismeniás vyhnal ze boiótské federace všechny prořímské osobnosti, jejichž mluvčím byl Pompidás. V čele protiřímské strany byli Ismeniás, Hippiás (oba si později ve vězení vzali život) a Neón, syn Brachyllův.

Brzy se dostavili všudypřítomní římští legáti, kteří právě působili v Helladě, mezi nimi Q. Marcius Philippus a A. Atilius Serranus. Ve spolku nastal obrat, většina Boiótů se postavila na stranu Římanů. Jen Koróneia, Haliartos a Thisbé zůstaly promakedonské. Římané předtím konferovali s králem Perseem u ústí Péneia o příčinách války. Q. Marcius byl z roku 183 hostinným přítelem Filippa V. (srov. tam), takže jeho syn Perseus dostal šanci vysvětlit své stanovisko a očerňování ze strany druhých; znovu bylo posláno do Říma s otázkou, jak dále, viz rok následující, a Římané získali čas na přepravu legií, zatímco Perseus už měl armádu nachystanou.

 

V Kappadokii se králi Ariaráthovi IV. a jeho ženě Antiochidě II. narodila pro nás bezejmenná dcera a syn Mithridátés, pozdější král Ariaráthés V. (obě ženy byly zavražděny roku 163, viz tam). Oba starší adoptovaní, podvržení nebo z prvního manželství pocházející synové Ariaráthés a Orofernés (viz rok 193) byli posláni na vychování do ciziny: Ariaráthés do Říma (aby poznal římský způsob života, snad po vzoru Seleukovce Antiocha Epifana), Orofernés zůstal v Iónii, pravděpodobně v Priéně.

 

Nejpozději t. r. se v Egyptě oženil král Ptolemaios VI. Filométór I. se svou sestrou Kleopatrou II. prótoklésie krále Filométora I. • K datu svatby obou sourozenců viz již rok 176.

 

V Africe pokračoval pohraniční spor mezi králem Masinissou a Kartháginci (srov. rok 182 a 174). Púnští poslové senátu vyprávěli o numidské okupaci "sedmdesáti měst a pevností" a že jsou vázáni mírovou podmínkou nepozdvihnout zbraň proti římskému spojenci. Masinissův korunní princ Gulussa byl senátory s nevolí poslán zpět za otcem, aby se k obviněním vyjádřil; rozhodnutí padlo až roku 160.

 

************************************************************

171.

Ol. 152, 2

141 SE

77 AE

(Antigenés II.)

a. u. c. 583

P. Licinius Crassus a C. Cassius Longinus

************************************************************

V zimě a podruhé v březnu přišli do Říma jednat poslové makedonského krále, ale nebyli vpuštěni do Města. Bylo jim sděleno, že Římané vyhlásili králi válku: vypukla třetí válka makedonská (trvala do roku 168). První římské oddíly se v té době pod velením praetora Cn. Sicinia již z Brundisia přeplavovaly. Byla to pro Středomoří hlavní událost a mocnáři museli vybrat stranu, na kterou se přidají. V lidových vrstvách hellénských převažovaly sympatie k Perseovi jako odjakživa k makedonské straně, aristokraté a podnikatelé stáli při Římanech. 

Asi v květnu se přeplavil z Brundisia s armádním jádrem konsul P. Licinius do Apollónie; dostal na válku čtyři nové legie po šesti tisících mužích s třech stech jezdcích a k tomu šestnáct tisíc spojenců se 1400 jezdci a od numidského spojence Masinissy 22 slonů, jimž velel jeden z jeho mnoha synů Misagenés: bylo to poprvé, kdy měla římská armáda zvýřata ve svých bojových stavech. Makedonci se spojenci se shromáždili u Kitia a čítali 39 tisíc pěších a čtyři tisíce jízdních, prý největší vojsko od dob Alexandrova tažení do Asie. 

Perseus se Římanům nevypravil naproti, ale táhl do Perrhaibie a obsadil údolí Tempé. Římané prošli Épeirem a Athamánií do Gomf v Thessalii. Král Eumenés II. se vylodil v Chalkidě na Euboji. Válka byla vedena v Thessalii. V bitvě u Gomf porazili Makedonci Římany s jejich pergamskými spojenci na místě zvaném Kalliníkos. V bojích v Thessalii padl mimo jiné velitel attalovské jízdy Galat Kassignátos (srov. roky 182 a 180).

Jednat o míru Římané odmítli, leda že by se král zcela podrobil... Vítězství Perseus nijak nevyužil a na konci léta byl poražen u Krannónu. Král Perseus se pak vrátil do Pelly. Se svým thráckým spojencem Kotyem III. se vypravil do Thrákie proti dynastovi Athlebovi (jméno je zachováno v podobách Athlebis, Atlesbis nebo Autlebis), kterého podporoval Korrax/Korragos, velitel Keltů krále Eumena Sótéra.

Římané rozbili svůj hlavní stan v Láríse, Eumenés se na zimu vrátil do Pergamonu. Římané v Thessalii obsadili Lárísu Kremasté, Pteleon a Antron, neúspěšní byli před Démétriadou. Pteleon byl zcela vyvrácen.

Druhá část římského vojska, které velel praetor C. Lucretius, mezitím bojovala v Boiótii. Římané oblehli Haliartos, který brzy dobyli a zcela vyvrátili. Na 2500 obyvatel bylo zotročeno, sochy, malby a kořist odvezena do Říma. Jeho území bylo předáno Athéňanům, ostatek se stal majetkem S. P. Q. R. Vyvrácena byla Thisbé, dobyta Koróneia a nakonec i Théby, kde byly prodány do otroctví celé protiřímsky orientované rodiny.

Těmito ráznými akcemi zanikl třetí spolek Boiótů, který trval od roku 316 (viz tam). posledním boiótarchem byl Isméniás či Hisméniás (II.). Veškeré promakedonské obyvatelstvo Boiótie bylo Římany zotročeno. Z tohoto depopulačního šoku se země již nikdy nevzpamatovala. Zbylá města si podržela autonomii, svobodu dostal opět Órópos (ve spolku od roku 316; svobodu si uchoval do roku 156, viz tam). • Spolek byl později v určité podobě obnoven (srov. rok 147 a 167), než zanikl definitivně.

V Boiótii Římané přezimovali, včetně konsula P. Licinia, který sem přišel z Thessalie. Loďstvo přezimovalo v Chalkidě. V Thessalii přezimoval se svými jezdci i numidský princ Misagenés se svými 22 slony, které otec Masinissa poslal Římanům na pomoc (byli to mimo jiné poslední bojoví sloni na území mateřské Hellady, srov jejich posilu roku 170)

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Lykortás z Megalopole (?), stratégem Aitólů Proandros.

 

Otevřeně vypukl spor Seleukovců a Ptolemaiovců o věno královny Kleopatry Syry čili o Koilé Syrii a Foiníkii. Byla vyslána poselstva do Říma, aby nároky posoudil senát.

 

V Parthii zemřel král Arsakés V. Fraátés I. (vládl od roku 176). Nástupcem se stal jeho mladší bratr Arsakés VI. Mithridátés I. Megas (vládl do roku 138). Byl prvním z Arsakovců, který se honosil titulem Velký král králů/megas basileus basileónFraátés I. bojoval velmi úspěšně proti Mardům na jižním pobřeží Kaspického moře. Krátce po svém vítězství nad nimi zemřel. Jeho bratr pak dobyl a obsadil Tapúrii a Drangiánu či Trachiánu a tísnil Hellény v helléno-bakterských státech, srov. zde níže.

V Baktrii povstal někdy v této době v říši krále Démétria II. Aníkéta (vládl od roku 180 do c. 165) jeho satrapa v západních částech antimachovské říše Eukratidés I. a přijal kultovní jméno Megas Sótér/Velký spasitel. Vládl do roku asi 155. Král Démétrios II. byl v této době zrovna na velkém tažení kdesi v dnešním Paňdžábu, který dobyl, a pokračoval na východ. Eukratidés po celou dobu válčil se Sogdy, v Arachosii, Drangianě a Arianě. O jeho válce s Démétriem II. viz rok 165.

Eukratidés I. byl možná na čas vyhnán ze své satrapie postupujícími Parthy, viz zdce výše. Podle jiné moderní theorie byl Eukratidés I. bratrancem krále Antiocha Epifana, poslaným s vojskem proti Démétriovi II., kterého měl porazit, odstranit a zmocnit se jeho říše. Po smrti krále Antiocha IV. se zřejmě Eukratidés I. osamostatnil.

V této době patřily k říši Seleukovců stále ještě Médie, Súsiána, Persie, Karmánie.

 

Pokračovaly boje Římanů v Ligurii a vypukly nové na Korsice (srov. rok 175 a 164)Konsul C. Cassius svérázným způsobem zběhl ze své provincie zlákán pravděpodobně vidinami na loupení v bohaté Makedonii. Senát ho poslal na sever Itálie, ale on svolal do Aquileie, kde se osadníci domáhali vybudování hradeb, vojáky, nařídil jim vybavit se potravinami na měsíc a vyrazil s nimi napříč územím Karnů, Istrů a Iapydů přes Illyrii do Makedonie. • Aquileia získala od senátu roku 169 posilu v nových kolonistech. 

Ojedinělá expedice se zřejmě zdařila, neboť následujícího roku se dal C. Cassius v Helladě najmout jako vojenský tribun konsulem A. Hostiliem, viz tam.

Senátorům do Říma si přišli stěžovat na hrabivost úředníků vyslanci hispánských spojenců, srov. rok 175. K vyšetřování sice došlo, nikoli však na oprávněné tresty. M. Titinius, praetor roku 178 v Přední Hispánii (viz rok 179), byl dokonce osvobozen. P. Furius Philo, praetor roku 174 také v Přední Hispánii, a M. Matienus, praetor roku 173 v Hispánii Zadní, se k senátnímu soudu nedostavili a odešli do vyhnanství (ne však daleko, první do Praeneste, druhý do Tiburu).

Hispáncům se od pokryteckých senátorů dostalo formálního uklidnění, že příští správci nebudou smět určovat cenu obilí a přihazovat k ní pětiprocentní prodejní daň a že od městských úředníků římští protektoři nesmějí vymáhat peníze. Viz nové boje roku 168 a 164, novou revoltu roku 154. O formálním zákonu na ochranu proti vykořisťování provincií viz rok 149.

Když na čtyři tisíce potomků římských vojáků s Hispánkami žádalo o právo usadit se v nějakém z hispánských měst na moři, vyčlenil jim senát Carteiu v Turdetánii a udělil jim statut "osady propuštěnců", Colonia latina libertinorum Carteia/dn. San Roque v cádizské provincii, první římská osada s latinským právem mimo Itálii.

Podle censu měl římský stát 297 231 plnoprávných občanů.

 

************************************************************

170.

Ol. 152, 3

142 SE

78 AE

(Afrodisios)

a. u. c. 584

A. Hostilius Mancinus a A. Atilius Serranus

************************************************************

Ve druhém roce třetí války makedonské se na jaře a v létě snažili Římané pod novým konsulem A. Hostiliem dvakrát proniknout z Thessalie do Elimie, ale pokaždé byli odraženi. Římané pak přezimovali v Thessalii v Palaifarsálu.

Spojenecké loďstvo, kterému veleli král Eumenés II. a praetor L. Hortensius, dobylo zradou Abdéru a kontrolovalo Helléspontos. Na zimu se loďstvo opět stáhlo do Chalkidy, viz zde níže o stížnostech do Říma.

Perseus celý rok bránil Římanům v cestě do Makedonie. V zimě na začátku roku podnikl úspěšnou výpravu proti Monúniovým Dardanům, s nimiž přerušil boje roku 175 (srov. roky 217 a 176). Koncem roku se vypravil do Illyrie, aby si získal krále Genthia. Ze Styberry dobyl Úskánu, viz zde níže, a zajal na čtyři tisíce Římanů. Dobyl dvě pevnosti illyrských Penestů a ke Genthiovi do Lissu poslal vyjednávače Pleurata Illyrského a Adaia z Beroie, aby se Illyra pokusili přimět k odpadnutí od Římanů; marně.

Pak se s kořistí vrátil do zasněžené Makedonie. Odtud podnikl bleskový výpad do Aitólie, ale před Stratem neměl úspěch, neboť město byl pod kontrolou Římanů a Aitólové se obávali odpadnout, a proto se vracel na sever.

Římský velitel v Illyrii Ap. Claudius Centho zjara obsadil sídelní město Dassaretů Lychnidu na Ochridském jezeru. Odtud se koncem roku pokusil dobýt zpět Úskánu. Byl krvavě odražen a musel se vrátit do Lychnidy. Obléhal pak épeirótskou pevnost Fanoté, kterou hájil makedonský velitel Kleuás, aby smazal neúspěch v Úskáně.

Ap. Claudius před Perseem vracejícím se z Illyrie uhnul a na ústupu mu nadělal mnoho škod Kleuás a velitel Épeirótů v makedonském vojsku Filostratos, kteří Římany přepadli v průsmycích a na tisíc jich a jejich épeirských spojenců zabili. 

 

Ostré politické boje se rozhořely t. r. ve spolku Aitólů, Achájů a Akarnánů. V Akarnánii vedl promakedonskou stranu Diogenés, prořímskou Chremás, Glaukos a Aischrión. Ve spolku Achájů tvořili promakedonskou, nebo spíše lépe autonomistickou (neutrální, srov. rok následující) stranu Lykortás, Polybios, Archón, Arkesiláos, Aristón z Megalopole, Stratios z Tritaie, Xenón z Pater a Apollónidás ze Sikyónu. Prořímskou stranu zastupovali Lykiskos, Kalikratés, Hyperbatos a Diofanés.

 

Koncem září se stal počtvrté stratégem Achájů Archón z Aigyry, jeho hipparchem, velitelem jízdy a zástupcem byl Polybios z Megalopole.

V Aitólii byla zlikvidována promakedonská strana a spolek se držel neutrality. Politici Eupolemos, Lochágos a Hippolochos byli exulováni, Níkandros zemřel v Římě ve vězení.

V Épeiru se Molossové a část Cháonů pod Kefalem, Theodotem a Antinoem přidala na stranu makedonskou. Vůdcem římské strany byl v Římě vychovaný a latinsky hovořící Charops, vnuk Charopův (srov. rok 198 a 192).

Koncem roku se římský senát zabýval stížností Boiótů na C. Lucretia a stížností Abdéřanů. Abdérským bylo slíbeno navrácení autonomie, k čemuž později také došlo.

 

Vypukla dlouho připravovaná (srov. rok 181 nebo 173) šestá válka syrská o Koilé Syrii, vedená do roku 168. Král Antiochos Epifanés a regenti Ptolemaia Filométora Euláios a Lennáios se rozhodli pro válku. Poslové obou králů, kteří přišli do Říma koncem předešlého roku, přinesli různé vzkazy. Antiochos IV. byl v Římě odmítnut s tím, že se nejedná o ptolemaiovskou agresi proti Seleukovské říši, a tak se mohl eunúchos Eulaios těšit do války.

Ještě před zahájením válečných operací byl v měsíci abu/mezi 31. červencem a 29. srpnem na údajný rozkaz krále Epifana v Antiocheji zavražděn jistým Androníkem, který za to byl pak popraven, Epifanův spoluvládce Antiochos, nezletilý syn Seleuka Filopatora (spoluvládcem od roku 175).

Někdy v této době se totiž Epifanovi narodil vlastní syn Antiochos (V. Eupatór), jemuž musel bratranec zřejmě uvolnit místo. Eupatór se stal spoluvládcem svého otce až roku 165. Do tohoto roku trvala druhá samostatná vláda krále Antiocha IV. Epifana. Pak Antiochos Epifanés vytáhl do války.

V Jerúsalému přišel předtím velekněz Iásón/Jéšúa, řec. Iésús o svůj úřad, neboť ho intrikami a přeplacením u krále odstavil jeho mladší bratr nebo strýc (?) Meneláos, rodným jménem Chónijó, řec. Oniás, syn Oniy III. a bratr Simóna III., rovněž filhellén (viz předtím rok 173). Iásón prchl k Ammónům a chystal svůj návrat. Meneláos však nedostál svým finančním slibům, viz rok následující.

Z Palaistíny se Epifanés vydal na Egypt. Egypťané, vedení Eulaiem, byli u Pélúsia rozhodně poraženi a Pélúsion Seleukovci obsazeno: poprvé od roku 321 vkročila do Egypta cizí armáda. V Alexandreji vypukla hysterie: Eulaios radil mladému králi uprchnout na Samothráku: jeho loď však byla zajata a Ptolemaios VI. Filométór I. se stal zajatcem Antiocha IV. Epifana. • Část pramenů tuto skutečnost neuvádí, ačkoli jen tak lze vysvětlit některé následující skutečnosti (viz níže).

 

Snad na začátku tohoto roku, ještě před válkou, se v Alexandreji držela slavnost anaklétérií mladšího bratra Filométora I. Ptolemaia VII. Euergeta II. Níkéfora, jemuž se později lidově říkalo Fyskón, tj. Tlusťoch, Kakergetés, tj. Zloduch, Filologos (to proto, že byl přítelem Židů a dal roku 145 uzavřít Múseion v Alexandreji), nebo Tryfón, tj. Nadutec (Euergetés II. vládl v různých formách do roku 116 sám nebo společně se svými sourozenci nebo s dcerou svého bratra a tento rok bral za první své vlády).

Pravděpodobně 5. října nebo ještě před vpádem Epifanovým do Egypta byla vyhlášena společná vláda králů Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II. pod označením Theoi Filométores II./Bohové milujících matku. Jejich první společná vláda skončila ještě tohoto roku.

 

Po debaklu u Pélúsia došlo v Alexandreji k puči. Protože Filométór I. již nebyl ve městě a protože byl považován za loutku, která je zcela v rukách svých regentů, sesadili vojáci regenty Eulaia a Lénaia a vyhnali je z města. Novými královskými rádci se stali osvědčení vojáci Komanos a Kineás. Když byl Alexandrijskými Filométór I. sesazen, uznali za jediné vládce ty, kteří se nacházeli ve městě, tj. Euergeta II. a Kleopatru II. Ti pak oficiálně vládli až do příštího roku jako Theoi Filométores III., jejich první vláda.

Na podzim se vydal Antiochos Epifanés se zajatým Filométorem I. do Memfidy, kde se dal údajně korunovat podle domorodého egyptského ritu na krále Obou zemí. V zimě se pak Seleukovec vydal z Memfidy proti Alexandreji. Ptolemaia VI. Filométóra I. pravděpodobně zanechal jako „vládce“ v Memfidě a Alexandreiuoblehl (viz příští rok).

 

Kolem roku 170 vyhnali Tocharové, čín. Jüe-č', nomády od jezera Issyk-kul (viz rok 177). Postiženými byli Sakové, kterým Helléni říkali tradičně Skythové (srov. rok 177 a zmínku o Wu-sun = Issédonové?). Z nich Sakaraukové byli „Sakové, kteří žili na druhé straně Sogdu, Východní Sakové“, a Massagetové, čili „Velká horda Saků“, se dělili na pět kmenů: na Derbiky (srov. o nich roku 530), Apasiaky, Attasie, Chorasmijce a na Augasie. V čínských pramenech jsou Sakové nazýváni S’-se.

Vypuzení Sakové odtáhli k jihu a část z nich založila začátkem prvního století (srov. rok 90) království pod kašmírským Himálajem, z něhož známe jmény jejich krále: Maués, Azés, Azilisés, Sapaeisis, Onónés (kolem přelomu letopočtu), Spalirisés a po nich panovník s parthským jménem Gondofernés/Gondofarés, syr. Gundafor, Gundufar; byl snad původně arachóským satrapou indoskythských Apráčů vládnoucích v Balúčistánu a PAK než se někdy kolem přelomu letopočtů osamostatnil a zmocnil se řady indoskythských domén: byl prvním z Indoparthů, viz rok 55- a 20+.

V době vlády některého z Gondofarů, viz k tomu rok 20+, údajně christianisoval sz. Indii apoštol Tau´ma, Thómás, č. Tomáš, a zřídil tu prý několik syrských křesťanských komunit. Připlul do Múzíris roku 52 n. l., popraven prý roku 72 n. l. Kolem roku 46+ navštívil Taxily filosof Apollónios z Tyan a v té době se na severu PAK u dvora stále ještě hovořilo řecky. • Z armenské podoby Gondofarova jména Gathaspar se mohlo věky vyvinout jméno jednoho ze tří mágů n. králů z mýthu o Ježíšovi Kaspar/č. Kašpar (?). 

Sakové byli v neustálých bojích s helléno-bakterskými vládci. Nejvíce byli tísněni Menandrem. Říše Saků o mnoho nepřežila zdejší hellénská království (viz rok 75). Tito Sakové bývají též nazýváni Indosakové nebo Indoskythové (srov. rok 90).

Území, kterých se v letech 170 až 160 Sakaraukové čili Východní Sakové zmocnili, odtrhli od helléno-bakterské říše krále Démétria II. Aníkéta (dále viz rok 160 a 130).

 

Pokračovaly boje Římanů v Ligurii a Hispániích. Senát zaplavily delegace Karnů, Istrů a Iapydů, kteří si stěžovali na plenění C. Cassia putujícího jejich územím přes Illyrii do makedonské války, viz rok předešlý, knížata záalpských Keltů Cincibilis a jeho bratr Catmelus vyjářili věrnost Římu stejně jako obyvatelé Alaband chlubící se zavedením kultu Města Říma, postavením chrámu pro něj a každoročními hrami v jeho počest; ještě před dvaceti roky se úředně jmenovali Antiocheia.

Abdérští přišli s žádostí o milost před řáděním praetora C. Lucretia Galla, římského nauarcha, vyslanec Chalkidských Mikythión, známý prořímský politik, ochromen na obě nohy žádal o nápravu pohradavého chování vůči spojencům, kterým se projevoval  nástupce C. Lucretia praetor L. Hortensius. C. Lucretius, který odvezl kořist z chalkidských chrámů do Antia, byl tribuemi odsouzen k pokutě jednoho sta tisíc assů a Hortensius dostal rozkaz, že nesmí u měšťanů ubytovávat nikoho z námořníků, leda kapitána lodi.

Kartháginští vyslanci nabídli Římanům milion modiů/měřic pšenice, tedy přes 6828 tun, a půl milionu měřic ječmene (= přes 2713 tun). Stejné množství proviantu nabídl král Numidů Masinissa prostřednictvím svého syna Gulussy a přidal k tomu dvanáct slonů, posilu pro expediční sbor v Thessalii, viz předešlý rok. • Dary senátoři přijali (znamenaly proviant pro armádu v poli na téměř dva roky) a všechny tyto diplomatické akce prokazují, jak se během dvaceti let změnilo myšlení bývalých velmocí a hellénského světa. Roku 190 Římané zlikvidovali seleukovskou moc, makedonská se právě otřásala v základech a Helléni si zvykali na poddanství...

 

Kolem roku 170 se v Alexandreji narodil filolog a grammatik, žák Aristarchův, Dionýsios Thráx. Zemřel kolem roku 90.

V téže době se v Pisauru narodil L. Accius, římský tragický autor (zemřel po roce 85). v Suesse Aurunce se narodil C. Lucilius, zakladatel římské satiry (zemřel po roce 102 v Neápoli).