046-044

 

************************************************************

46.

Ol. 183, 3

266 SE

202 AE

(Euklés ? II.)

a. u. c. 708

C. Iulius Caesar III. a M. Aemilius Lepidus

C. Iulius Caesar dict. III. (na deset let)

************************************************************

C. Iulius Caesar obsadil v Africe začátkem roku město Leptis Magna (do roku 148 se jmenovala Neápolis), ale brzy na to byl poražen T. Labienem, svým bývalým legátem z Galliích. V rozhodující bitvě této tzv. africké války však došlo dne 6. dubna/7. února jul. kal., u Thapsu, v níž byli pompejovci rozhodně poraženi a na bojišti pobiti. Velitel Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (rodným jménem P. Cornelius Scipio) po bitvě unikl a když jeho loď s dalšími plující do Hispánie větry zahnali zpět k Africe na území ovládané P. Sittiem, zabil se, respektive byly jeho lodě Sittiem přemoženy, potopeny a Scipio Nasica tehdy zahynul. V Utice si vzal po bitvě život M. Porcius Cato, proto zvaný Utický/Uticensis (ročník 95), když viděl, že obyvatelé nehoří zápalem pro další boj. Král Iuba I. svedl sebevražedný souboj s Petreiem, aby nepadli do zajetí: Říman zabil krále a pak se dal probodnout svým otrokem. L. Afranius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn, byli na útěku a pokusu dostat se do Hispánií dopadeni Sittiem a zabiti. 

Caesar nově uspořádal poměry v Africe. Království Numidie rozdělil: část byla přeměněna na římskou provincii Africa nova (mrtvý král Iuba I. vládl od roku 60), západní Numidie s Cirtou připadla celá P. Sittiovi, část západní Numidie obdržel král Bokchos II. (srov. rok 44). Starou Afriku od Nové nadále odděloval hraniční "královský příkop", fossa regia, viz rok 146; další změnu viz rok 25. 

Prvním místodržitelem provincie Nová Afrika se stal C. Sallustius Crispus. Dříve, než se proslavil jako dějepisec, proslul jako vykořisťovatel nových poddaných Říma a z kontribucí všem, kteří podporovali pompéjovce, nesmírně zbohatl (srov. v Římě "Sallustiovy zahrady, hortí sallustiání"). • V africké válce jsou poprvé mimo Egypt zmiňováni ve vlastnictví hellénisovaného vládce velbloudi. Patřili králi Iubovi a stali se Caesarovou kořistí (o prvních velbloudech v Evropě viz rok 479 a 286; Římané je poprvé v nepřátelských armádách spatřili ve válce s Antiochem III. roku 190 a za bojů L. Licinia Luculla s Mithridátem VI. roku 73 u Kýziku).

Pak se C. Iulius Caesar vrátil s flotilou do Říma, kam dorazil z Utiky přes Sardinii 28. července. Ze Sardinie poslal legie pod C. Didiem s flotilou do Hispánií proti Cn. Pompeiovi, synovi svého protivníka, sám pokračoval do Města. Senát mu dekretoval čtyřicetidenní děkovné oběti, dostal právo usedat v senátu mezi konsuly, předsedat v Římě všem hrám, dostal doprovod 72 liktorů a směl pro triumf použít bílých koní, což učinil před ním asi jen M. Furius Camillus roku 396. 

Následoval v září veleslavný čtyřtriumf nad Gally, Egypťany, Farnakem II. a Iubou I. Za prvního, gallského, vystoupal v noci na Capitolium špalírem osmdesáti slonů se světlonoši. Po triumfu poslal Caesar královnu Arsinoé IV., první ženu vedenou v okovech v triumfu, z Říma do Efesu. Kelt Vercingetorix s dalšími význačnými zajatci byl však ve vězení popraven. Senátory Caesar ujistil, že nikoho nebude pronásledovat za jeho bohatství, že nezavede praktiky Mariů a Sullů ani že nezavede nové daně: "Moje říše je i vaše," prohlásil. 

O hrách při Caesarových triumfech dávaných na Foru jako první rytíř vystupoval v gladiátorské roli Furius Leptinus a jako první ze senátorského stavu při stejné události právník Q. Calpenus (celé jméno neznáme). Na autora mímů, rytíře D. Laberia, který si psal "do šuplíku", naléhal Caesar, aby vystoupil na divadle v soutěži s Publiliem Syrem a že za to dostane půl milionu sésterciů a vrátí mu zlatý prsten, tedy právo zase usednout (po svém dovoleně nedovoleném hereckém prohřešku) mezi jezdci, jimž od roku 67 patřilo prvních čtrnáct řad divadla (od roku 5+ to platilo i v circu). Laberius (60) si na scéně neodpustil poznámky proti Caesarovi včetně verše "nutně se musí bát lidí ten, koho se bojí lidé/necesse est multos timeat quem multi timent". Za to Caesar udělil vítězství Syrovi, ale vůči Laberiovi slovo dodržel; viz dále rok 43. 

Koncem roku se Caesar znovu vypravil proti pompejovcům do Hispániísrov. rok 49, a M. Aemiliovi Lepidovi svěřil Řím; nad Hispánci, tedy všemi válčícími pod Cn. Pompeiem, slavil svůj pátý triumf následujícího roku. 

V době africké války obsazoval Pompeius Baleáry, po dobytí Ebusu onemocněl a měsíce se války neúčastnil. V Zadní Hispánii se prosadili pompéjovci proti správci provincie, caesariánovi C. Treboniovi, budoucímu caesarovrahovi. V Přední Hispánii si na vojsko uzdraveného Cn. Pompeia, který oblehl Nové Karthágo/Cartagenu, netroufali Caesarovi legáti Q. Fabius a Q. Pedius, zato C. Didius porazil u Carteje loďstvo Q. Attia Vara, a většiny lodí se zmocnil, když pompéjovci s nimi najeli na břeh a prchli.

V Illyriku se podrobili Delmatové (srov. předcházející roky) a vydali Římanům rukojmí, srov. triumf roku 42.

V Římě Caesar provedl několik reforem. Snížil počet osob, na něž se vztahoval zákon o zásobování obilím, z 320 tisíc na 150 tisíc: na 80 tisíc proletářů bylo usazeno do kolonií. Pro správu přídělů od roku 44 fungovali dva plebejští aediles cereales/obilní aedilové a omezil pravomoci collegií obchodníků s obilím (tím hodně obchodníky rozhořčil, neboť zvykli určovat cenu zboží). A poněvadž státní půdy/ager publicus v Itálii již mnoho volné nebylo, rozhlížel se Caesar po provinciích, srov. například kolonisaci Hispánií. Konsulům byla určena pro jejich pobyt v provinciích dvouletá úřední doba, praetorům jednoroční. Municipální zákon/lex Iulia municipalis určoval právní postupy ve styku s úřady, vymezoval provozní hodiny na městských komunikacích pro dopravu nákladů a zboží, věk uchazečů o municipální úřady duumvirů, quattuorvirů, decurionů (ne mladší třiceti, a když, pak po třech letech služby v legiích u jízdy nebo šesti letech u pěchoty) a kromě toho určoval, jak se budou římští občané oficiálně psát při censu: jméno, praenomen, rodiče či patroni, tribue, cognomen a věk (část zákona znám z bronzové desky nazývané podle jihoitalského naleziště tabula Heracleensis, viz též rok 431). 

Po bitvě u Thapsu (viz výše) si dal Caesar senátem, nápad to ale nebyl jeho, odhlasovat diktátorský úřad na dobu deseti let. Ve Městě byla zahájena rozsáhlá stavební činnost, cihlové veřejné budovy začaly nahrazovat mramorové. Zasvětil Forum Iulii (restaurováno Domitianem) s basilikou a chrámem Veneris Genetricis, před níž stála jeho jezdecká socha, dokončil chrám Concordie a Clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti; fláminem jeho kultu se stal M. Antonius. Zahájil stavby curiae Iulii, saeptarum Iulii, které dokončil roku 29 jeho adoptivní syn, resapektiva Agrippa roku 27. Plánoval vysušení Fúcinského jezera a Pomptinských bažin (o obou viz v indexu s. v.), aby se veteránům dostalo nové půdy.   

Podle censu bylo zjištěno pouhých sto padesát tisíc římských občanů: srov. s rokem 70!. • Pro srovnání: podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí (nikoli ovšem „občanů“).

Královna Kleopatrá VIII. Filopatór přišla spolu se svým bratrem a spoluvládcem Ptolemaiem XIV. Filopatorem IV. a synem (s Caesarem) Ptolemaiem XV. do Říma žádat senát o spojenectví, což byla pouhá formalita. Ptolemaiovci setrvali v Římě v jednom z Caesarových venkovských domů (monarchové nesměli vstupovat do římských hradeb) a v jeho společnosti do roku 44. Co o vztahu s královnou (tehdy 23) soudila Caesarova manželka Calpurnia (tehdy asi 31), známo není. Vdávala se za něho, když jí bylo osmnáct a její manželství zůstalo bezdětné. Po Caesarových ídách předala jeho veškerou korespondenci a poznámky s cennostmi M. Antoniovi a ani o jejím dalším osudu není nic známo. Stejně tak není známo, zda se Kleopatra znala s Antoniem už z římského pobytu, viz rok 41.

Caesar se s ní na veřejnosti neobjevil. Dokonce v závěti datované 13. zářím 45 a čtené po jeho vraždě na Foru o synovi s Kleopatrou Kaisarionem (úředně asi Ptolemaiem Kaisarem) není zmínky, za to o osmnáctiletém sestřině vnukovi C. Octaviovi, pokud si vezme Caesarovo jméno. Božský Iulius pravděpodobně v té době předpokládal, že jeho manželství s Calpurnií nebude bezdětné.  

Mithridátés z Pergama zahájil na jaře tažení do Bosporské říše proti Asandrovi (srov. níže a rok předcházející; nominálně vládl na Bosporu jako Mithridátés II.). Na cestě z Pontu se ale nedostal daleko. Při plenění chrámu bohyně Leukothey v zemi Moschů, což byli předkové dnešních Meschetů, byl domorodci poražen v bitvě a zabit.

Po jeho smrti přišli do Říma jako pretendenti tetrarchie Trokmů keltští velmoži Blesamios, Hierás a Antigonos. Caesar v jejich záležitosti nerozhodl (srov. roky 47 a 45)

Král Farnakés II. se na začátku roku vrátil do své říše na Kimmerském Bosporu, ale zde už pevně vládl Asandros. Dobyl sice Pantakapaion, tj. dnešní Kerč, a Theodosii, v bitvě proti Asandrovi však byl poražen a v Pantikapaiu posléze vítězem zavražděn (vládl od roku 63, narodil se kolem roku 97). Farnakés měl dceru Dynamis a dva syny, které však z pramenů neznáme jménem. Ze souvislostí se moderní historici domnívají, že se jmenovali Dáreios a Arsakés, viz zde níže. Pravděpodobně před svou výpravou na Bosporos Farnakés syny svěřil do ochrany jistého Arsaka, velitele v pevné pontské pevnosti Sagylion, dnes neznámé polohy. Arsakés se však vzbouřil, možná šlo o usurpaci pontského trůnu, neměl k tomu souhlas ani Římanů. Pevnost oblehli římští spojenci Polemón I. s Lykomédem. Když byla vyhladověna, povstalec prchl, ale byl dopaden a popraven. O osudu královských synků se dále už nic nedovídáme, srov. zde níže.

Asandros, původně Farnakův stratégos a místodržitel, se prohlásil archontem Pantikapaia. Titul si držel do roku 44, pak vládl jako král Asandros Filokaisar Filorhómáios až do roku 19. Proti němu povstal prořímský pretendent trůnu (Mithridátés Pergamský?), jehož jméno neznáme, ale Asandros se ho do roku 44 zbavil. Později dosáhl uznání od M. Antonia. Ženat byl s jistou Glykarejí, později se oženil s Dynameou, dcerou Farnaka II., proti němuž se vzbouřil.

V Pontu, ale mimo území provincie Bíthýnie & Pontos, vládl ve východní části, v Pontu Polemóniku/v Polemónském Pontu jistý Dáreios, podle mincí s královským titulem (srov. rok 64). Snad na chvíli souběžně v části panství s Mithridátem Pergamským (viz zde výše) kraloval Dáreios do roku asi 36 a roku 38 dosáhl uznání M. Antonia. Mohl být synem Farnakovým, viz zde výše, nebo nějakým lokálním armenským dynastou (?), který zaplnil vakuum po Mithridátovi z Pergama. Když Dáreios roku 36 náhle přirozenou smrtí zemřel, nástupcem na pontském trůnu se snad stal jeho mladší bratr Arsakés (?), který však zemřel snad ještě téhož roku (?). Antonius pak určil nástupcem Polemóna I., viz tam.

V době Caesarovy africké války přivedl k odpadnutí syrskou legii zanechanou zde Caesarem pompejovec Q. Caecilius Bassus (podle jiné verse byl soukromníkem zdržujícím se v Tyru, kam se jako pompejovec uchýlil po porážce u Farsálu). Je možné, že fungoval v Syrii jako vojenský poradce mladého Caesarova příbuzného Sex. Iulia Caesara, jehož tu diktátor zanechal. Sex. Iulius však povoloval mužstvu příliš kratochvílí a legionářům chyběla disciplina. Caecilius Bassus se s ním o to hádal a když ho velitel veřejně ponížil, získal sympatie vojáků a ti Sex. Iulia zavraždili. 

Podle jiné verse odlákal pompéjovec Bassus vojáky lživým dopisem, že Caesar byl v Africe poražen a on jmenován legátem. Zmocnil se Tyru, byl sice poražen v polní bitvě caesarovci se Sex. Iuliem, ale dokázal vzápětí legii rozvrátit a vojáci svého velitele Sex. Iulia zavraždili. Pak se Caecilius Bassus zmocnil Apameie, zimoviště legie; většina vojáků před ním prchla do Kilikie. S pomocí Arabů a Parthů se dokázal dlouho proti caesarovcům držet, nakonec ale byl uzavřen v Apameji a obléhán do roku 43, viz. Caeciliovými arabskými spojenci byli Iamblichos I. z Emesy, Ptolemaios Mennaios z Chalkidy a Alchaidamnos, šejk Rhambajů, nomádů na syrském břehu Eufrátu (srov. rok 54). Caesarovce podporoval Antipatros z Idúmaie se svými syny, srov. rok předešlý a k osudu Bassa viz rok 43. 

V Athénách snad t. r. zemřel C. Memmius (nar. kolem roku 98, srov. tam).

************************************************************

45.

Ol. 183, 4

267 SE

203 AE

(Polycharmos I.?)

a. u. c. 709

C. Iulius Caesar IV., bez kolegy do října

coss. suff.: Q. Fabius Maximus (zemřel v poslední den roku) a C. Trebonius; C. Caninius Rebilus

C. Iulius Caesar dict. IV. (doživotní)

Rok 1 druhé koloniální éry Sinópy (srov. rok 70)

Úprava řím. kalendáře (viz níže)

************************************************************

Od začátku roku válčil C. Iulius Caesar proti pompejovcům, kteří byli v přesile, v Hispániích. Cestu z Říma do provincií vykonal po souši za 27 dnů. K rozhodující bitvě došlo po manévrování obou vojsk a několika bitkách v Turdetánii u Mundy dne 17. března v den Dionýsova svátku, přesně na den čtvrtého výročí, kdy Cn. Pompeius Magnus opustil s vojskem Itálii. Vítězství dosáhl Caesar po útoku na tábor pompéjovců vedený jízdou krále Bóguda I. Mauretánského. Když se proti ní se svou jízdou stáhl T. Labienus z bojové linie, pokládala to pěchota pompéjovců za útěk a jejich řady povolili. U Mundy skončila občanská válka Caesara s konservativci. Caesar spálil archivy Pompeiovy i Q. Caecilia Metella, údajně aniž by je četl. Během cesty do války a manévrů kolem Mundy sepsal dvě nezachované knihy Anticatones/Protikatonovky, politické zúčtování s vychvalovaným optimátským konservativcem M. Porciem Catonem, který si vzal život rok předtím.

V bitvě padli významní pompéjovci T. Labienus a P. Attius Varus, s nimi na třicet tisíc dalších mužů a s nimi tři tisíce římských rytířů i provinčních/caesariánů pouze tisíc. Vlastní Munda, kam prchli přeživší bitvu, byla oblehnuta a obklopena valem z drnů a těl padlých pompéjovských vojáků s hlavami vojáků nabodnutými na jejich meče. Město se vzdalo až po měsíci a čtrnáct tisíc jeho obyvatel bylo prodáno do otroctví; legionáři rozděleni do vítězných jednotek nebo pobiti.

Cn. Pompeius prchl s několika jezdci do Carteie, zatímco Caesar za všeobecného chaosu mezi pompejány dobyl Cordubu. Krátce předtím si zde uspořádal poslední hostinu T. Quinctius Scopula, na jehož popud provolali vojáci Pompeia imperátorem: pak se dal svým otrokem zabýt a milencem spálit na hranici. Při dobývání města byly pobity dva tisíce pompéjovců. Odtud pochodoval Caesar do Hispaly, do níž vložil posádku. Tu však pobili místní pompejáni popuzovaní jistým Filónem posilněného Lúsítány z okolí. Caesar se však vrátil a města se fingovaným ústupem před výpadem obležených definitivně zmocnil.   

Po těchto událostech byl starší syn Pompeiův Cn. Pompeius, který se z Carteie s dvaceti válečnými loděmi bez zásob a vody nikam nedostal, zaskočen velitelem Caesarovy flotily C. Didiem, který připlul z Gád. Z bojů s obyvateli Carteie raněný Cn. Pompeius prchl s nejvěrnějšími z Lúsítíánů, kteří ho nesli, do kopců. Caesariáni jeho úkryt objevili a zabil. Jeho hlavu 12. dubna doručili do Hispaly (to byl Caesar v Gádech). Brzy na to však silný oddíl Lúsítánů se vrátil do Carteie na pobřeží, přepadli a v bitvě zabili Didia s mužstvem a část lodí spálili. V Hispale pak soudil Caesar provinciály. 

Mladší Pompeiův bratr Sex. Pompeius unikl z Corduby do severních oblastí poloostrova, kde pak s podporou Keltibérů dával znovu dohromady vojsko; prodloužil naděje pompéjovských optimátů a bratra přežil o deset let. Caesarův legát C. Asinius Pollio na něho byl krátký a po jedné z bitev se jen tak tak spasil útěkem. To už Pompeius ovládal téměř celou Zadní Hispánii. Po Caesarově smrti přišel jako správce obou Hispánií pozdější triumvir M. Aemilius Lepidus a se souhlasem M. Antonia uzavřel se Sex. Pompeiem smír; senát v Římě pak dekretoval pardonování Pompeia a jeho lidí. 

Do června byl Caesar v Hispániích, zdržel se v Narbonu a na severu Itálie a triumf držel v Římě v říjnu. Senát mu udělil do té doby neslýchané pocty. Po vítězství u Mundy byla dekretována padesátidenní supplicatio/díkůvzdání. Byl nazván Otcem vlasti/pater patriae, dostal titul imperátor, směl se pohybovat po Městě v oděvu triumfátora s vařínovou snítkou na hlavě, na Quirinálu byl pro něho určen chrám, směl mít po říši sochy a v Městě v chrámech, dostal zlaté kurulské křeslo, jeho narozeniny se staly státním svátkem a jednou za čtyři roky se měly pořádat na jeho počest hry. 

Na dobu deseti let byl jmenován konsulem - k úřadu diktátorskému (od nyní již doživotnímu, dictator perpetuo n. in perpetuum; srov. předešlý rok) a navrch doživotním censorem bez kollegy; jako první z Římanů dal na římské mince svůj portrét (viz ale již první roky po jeho smrti), obdržel moci tribunské a prokonsulské a později, začátkem následujícího roku, byl na návrh konsula M. Antonia přejmenován měsíc sextilis na iulius (= rodný měsíc Caesarův). Nepřejícníci nevěřícně kroutili hlavami, ozývaly se první hlasy obviňující Caesara z touhy po královládě, že chce zlikvidovat republiku. • Nápad se jmény uctívaných osobností v kalendáři je hellénistický. V Athénách a Histiaji měli nějaký čas démétrión, v Láodikeji na Lyku a ve Smyrně antiocheón, ve Smyrně láodikeón a stratoníkeón, v Íliu seleukeios, v Pergamu eumeneios.

Nad Hispánií trimfuvali vedle Caesara 13. října konsul Q. Fabius Maximus, srov. o něm zde níže, a proconsul Q. Pedius 13. prosince.

Pro srovnání velkých nesrovnalostí v římském kalendáři zavedl Caesar s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský astronom SósigenésV roce 46 se římský kalendář rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 455 dnů: vloženo bylo 67 dnů po 23 únoru k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech. Kalendář byl později ještě opravován v roce 9 a pak byl zaveden také na východu římské říše a v principu platí dodnes, když naposledy byl opraven římským biskupem neboli papežem Gregoriem/Řehořem XIII. roku 1582 (odtud: gregoriánský kalendář).

Caesar zavedl novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti/coss. suff. Eponymními konsuly zůstali první dva v roce, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic. 

Na podzim obvinil v Římě Kastór II., syn dcery Déiotara I. s králem Kastórem I., svého dědu, z všelikých proticaesarovských skutků. V listopadu obhajoval před Caesarem M. Tullius Cicero krále Déiotara I. a obhájil ho dochovanou řečí De rege Deiotaro; viz dědovu pomstu roku 44.

Koncem roku se Caesar začal připravovat na tažení proti Dákům (srov. následující rok). 31. prosince náhle zemřel konsul suffectus Q. Fabius Maximus a Caesar na několik posledních hodin roku jmenoval svého legáta z Gallií z let 52 - 51 C. Caninia Rebila, srov. rok 49.

V Thrákii zemřel král Odrysů a Astů Kotys V. (vládl od roku snad 80). Nástupcem se stal jeho syn Sadalás II. (vládl do roku 42). Byl ženat s Řekyní Polemokratejí, viz dále rok 42.

Zemřel pýthagorejský filosof, grammatik a religionista P. Nigidius Figulus (ročník 98)V Římě náhle zemřel v poslední den svého úřadu konsul Q. Fabius Maximus. Na několik hodin zbývajícího roku byl jmenován konsulem C. Caninius Rebilus, který sloužil pod Caesarem v Galliích a na většině jeho taženích.

************************************************************

44.

Ol. 184, 1

Theodóros z Messénie (podruhé)

268 SE

204 AE

(Dioklés VII. ?)

a. u. c. 710

C. Iulius Caesar V. (do 15. března) a M. Antonius I.

P. Cornelius Dolabella cos. suff.

C. Iulius Caesar dict. V.

************************************************************

V Delmatii vypuklo všeobecné povstání, tzv. třetí válka delmatská, která trvala do roku 33. Římany byla válka zásadně řešena až od roku 35 (viz tam a srov. roky 158 a 119).

Pravděpodobně na začátku roku, ale lze uvažovat rovněž o roku 46 nebo o době krátce po smrti Caesarově, byl u Dáků při vzpouře zavražděn král Burebista, který jim vládl od roku asi 60.

Burebistova říše na Dunaji, ostatně byla to první podunajská říše v dějinách vůbec, se rozpadla na několik knížectví, jimž vládla knížata Kotiso, Dikomés a Skorilo, Skorylo či Koryllos; podle jiného zdroje bylo státečků pět, za Augusta zůstaly čtyři. Lze spekulovat, že Dáky spojil až Duras neboli Diurpaneus alias Decebalus (nebo to byli dva či tři dynastové? viz rok 85+ sqq.). • Podle gotského historika Iordana po "Buruistovi" panoval "Gothům" Dicineus, pak Comosicus, Coryllus, ten čtyřicet roků, a Dorpaneus. Koryllos (srov. jeho jméno roku c. 400) nepodlehl touze soukmenovců po vpádu do provincií v době občanských válek. Předvedl Dákům souboj psů a když před ně přivedl vlka, psi se společně pustili do vlka a dynasta ukázal, jak by nájezdníci dopadli. 

Getové se osamostatnili pod rivalisujícími dynasty: Roles byl u moci snad do roku 14, Dapyx si vládl do roku 28 a Zyraxés, jehož dobu vlády můžeme ohraničit rovněž rokem 28.

V Bosporské říši se oženil archón Asandros s Dynameou, dcerou krále Farnaka II. a přijal královský titul (jako král vládl pak do roku 19).

V Galatii po Caesarově smrti (viz níže) dobyl král Déiotaros I. Gordion a popravil zetě Kastóra I. Tarkondaria i s chotí, svou vlastní dcerou (Kastór I. vládl od roku 64, srov. rok 47 a 45). Déiotaros I. se tak stal opět jediným králem Galatů a byl jím až do roku 41. Římský souhlas si koupil od M. Antonia.

Kolem 19. dubna opustila královna Kleopatrá VIII. Filopatór spolu se svým bratrem a synem Řím, viz o závěti nepamatující na Kaisariona, srov. rok 46. Na zpáteční cestě do Egypta dala mezi červnem až 2. zářím jedem zavraždit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. Filopatora, s nímž vládla jako „Bohové milující svého otce“, Theoi Filopatores III. V Egyptě pak vládla společně se svým synem Ptolemaiem XV. Filopatór Filométór, což trvalo až do roku 30. • V zemi se ucpaly kanály z Nilu, protože byly delší dobu zanedbávány. Následoval nový hlad v letech 44 až 43.

Zřejmě t. r. porazil jistý mauretánský dynasta Arabión, syn numidského dynasty Massanasse či Massinissy III. (řec. Massanassés, Massinissás = lat. Massinissa, byl krátce předtím u Sex. Pompeia v Hispániích, srov. předešlý rok), sám pompejovec, mauretánského krále Bóguda I. a zabil v boji P. Sittia. Získat celou Mauretánii a Numidii se mu ale nepodařilo (srov. rok 41 kdy byl Arabión zavražděn T. Sextiem). Arabión se posléze postavil na stranu caesarovců (viz následující rok).

Krátce po těchto událostech následoval v Mauretánii v západní části, jíž vládl král Bógud I. od roku 105 (resp. spoluvládl; srov. rok 81 - dynastou 61 let) jeho syn Bokchos III.: kraloval do roku 33, od roku 39 opět ve spojeném království (viz tam). Ve východní části země t. r. nastoupil na uvolněný trůn po bratrovi Bóguda I. Bokchovi II. (vládl od roku 81) Bógud II. a vládl do roku 44 (srov. přehled v roce 39)

P. Sittius z Nucerie, vládl v části Numidie nejpozději od roku 47, viz tam, nejdříve někdy po roce 60. Z Hispánií se vrátil Masinissův syn Arabión, vyhnal Bokcha III. ze země, kterou dostal od Caesara, a Sittia dal zavraždit (snad roku 44, n. 43), datum nelze stanovit. Viz dále rok 43.

V Římě dal Caesar zvýšit počty úředníků: quaestorů ze dvaceti (od roku 81 za Sully) na čtyřicet, plebejských aedilů na čtyři, praetorů na čtrnáct, později na šestnáct. Augustus počty quaestorů omezil zpět na dvacet (viz v indexu s. v.).

Na začátku roku chystal C. Iulius Caesar vyslání kolonistů do Karthága, nyní pojmenovaného Colonia Iulia Concordia (srov. rok 122); kolonisace byla však provedena až roku 39 Octavianem. Caesar poslal kolonisty do Korinthu, který se nyní jmenoval Laus Iulia Corinthiensis. • Kolonisté Korintha posílili Hellény z Hellady, např. ze Sikyónu, který v této době, především po sullovském teroru, klesl na úroveň venkovského osídlení (srov. k tomu rok 146, kdy tomu bylo naopak).

Zároveň probíhaly přípravy na tažení proti Dákům. Protože se zřejmě stalo neaktuálním (srov. výše), byly válečné přípravy nasměrovány proti Parthům. Tažení mělo oficiálně začít 18. března a Caesar počítal, že potrvá tři roky (a nachystal proto na tu dobu dopředu sadu spolehlivých nejvyšších úředníků státu).

Nespokojenost konservativní senátorské oposice s vládou C. Iulia Caesara dospěla vrcholu 15. února o slavnosti luperkálií, kdy někdo ověnčil jeho bustu věncem a byl dokonce učiněn kolegou konsulem M. Antoniem pokus ověnčit Caesara diadématem za římského krále ("Lid mým prostřednictvím ti to nabízí"). Mezi nespokojenci převažovali pardonovaní pompéjovci, k nimž se přidali zklamaní caesariáni vinící svého vůdce ze snahy zavést tyrannidu. Všichni dohromady se pak vydávali za tyrannobijce a obnovitele republikánských svobod, osvoboditele, "liberatores".

Pro všeobecnou nevoli to bylo odmítnuto samotným Caesarem, který poslal diadema Iovova chrámu na Kapitol ("Pouze Iuppiter je králem Římanů"). Nicméně tribunové lidu C. Epidius Marullus a L. Caesetius Flavus proti němu štvali, jakoby o královládu už usiloval a že nedal případ prošetřovat. Spiknutí odstartovalo.

O měsíc později o březnových idách, dne 15. března, dle athénského kalendáře uprostřed anthestériónu, byl C. Iulius Caesar (narozen 13. července roku 100) zavražděn spiknutím šedesátky senátorů-osvoboditelů/líberátórés, v jejichž čele stáli C. Cassius Longinus, M. Iunius Brutus Caepio a D. Iunius Brutus Albinus. 

Caesarovi na cestě na zasedání senátu předal rhétór Artemidóros z Knidu svitek, kam sepsal varování, s tím, aby ho ve vlastním zájmu okamžitě přečetl: mezi jeho žáky bylo totiž mnoho pompejánů, takže byl znalý situace. Caesar psaní nepředal svému doprovodu, jako mnoho ostatních, která cestou dostával, ale držel ho v ruce, když vstupoval do schůzovní místnosti. V okamžiku atentátu zdržoval spiklenec C. Trebonius M. Antonia před radnicí, v níž se vše seběhlo (curia Pompeii v Pompeiově divadle, srov. v indexu, s. v., což je také jeden z paradoxů atentátu včetně toho, že byl Caesar zavražděn před Pompeiovou sochou). Útok liberatorů zahájil L. Tillius Cimber a první bodl C. Servilius Casca: Caesar byl ubodán 23 ranami, z nichž pouze dvě do prsou byly smrtelné, jak stanovil lékař Antistius (n. Aristius).

Caesarovou smrtí zanikl v přímé linii i rod Iuliů, tedy Venušina syna Aineji, v nepřímé sebevraždou Neronovou. Z Caesarových vrahů zemřela naprostá většina do tří let násilnou smrtí, poslední roku 31, viz tam. O spiknutí viz v přílohách "Obrazy ze starého věku" o Brutech.

Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manické deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“ konjurace a zemřel svérázným způsobem euthanasie; srov. rozhodnutí Sókratovo roku 399. Dalšími možnými důvody spiknutí jsou hlavně „záchrana republiky“, ať už to znamenalo cokoli, a obavy ze spojení s Kleopatrou, která druhým rokem žila na druhém břehu Tiberu (ačkoli Caesar byl od roku 59 ženat s Calpurnií). 

Caesarovou smrtí povstaly ve světovládné říši zcela nové poměry. Revoluční okamžik lze srovnat se smrtí Alexandra Velikého v Babylónu, který vedl k třicetileté válce diadochů; poslední římská republikánská občanská válka netrvala ani polovinu válek diadošských. Předtím ovšem povstal ve východním Středomoří vyvážený mocenský systém hellénistických říší, něco, co hellénský svět dosud neznal, zatímco římské říše se zmocnil jediný panovník, který se se svými nástupci sice vyhýbal slovu král jako prokletí, ale přesto založil universální vojenskou monarchii, k jejímuž odkazu se paradoxně hlásí též ideologové novodobých hnutí za sjednocení Evropy.

Caesar nikdy nic ideologického nenapsal, respektive napsat nestačil. Takže o jeho politických motivech můžeme jen spekulovat. Konservativní nepřátelé z řad aristokracie tvrdili, že sahal po královládě: monarchou byl, stejně jako pozdější principát, jen jména neužíval. Zlikvidoval zkorumpovanou stavovskou republiku, ideál sullovských optimátů-římských latifundistů, a nahradil ji zkorumpovanou diktaturou vojenskou, často též osvícenou. Toužil po zbožnění a svým způsobem toho dosáhl již za svého života, snad se viděl jako přestárlý dobyvatel světa Alexandros, byl filhellén a snad chtěl vypadat jako romanisovaný hellénistický monarcha (troška jedu do italských žil od Ptolemájovkyně Kleopatry?). Chtěl být božským tvorem odvádějící původ od Afrodíty/Venery a Trojana Aineji/Aeney, což si též vybral jeho adoptivní syn Octavianus-Augustus. Anebo byl Caesar prostě nadaným válečníkem a diplomatem za svou vlastní velikost bez jakýchkoli dalších plánů pro následující pokolení a dospěl do okamžiku, kdy už větší moci smrtelník dosíci nemůže. Jeho literární projev vykazuje přímočaré myšlení, suverénnost v podávaných výkonech, žádnou megalomanickou posedlost, žádné vise. Lidé starého věku totiž nesnášeli dlouhodobé projekty, dychtili po okamžitém efektu a to v politickém systému, který fungoval v jednoročním volebním rytmu, takže místa pro visionáře nepřebývalo.   

V Římě vypukl všeobecný zmatek. Mezi vrahy-osvoboditeli se nevynořila žádná výrazná osobnost, převládala bezradnost mezi caesarovci i doufajícími pompejovci. Atentátníci chtěli pouze zavraždit "tyranna", to byl smysl puče, neboť tak se automaticky vrátí poměry ke stavovské aristokratické republice. Brutovi gladiátoři nezasahovali, přitom sám měl široké pravomoce jako městský praetor. 

Caesarovci Antonius a Lepidus, první utekl domů, druhý, diktátorův zástupce-magister equitum, a proto měl k disposici vojáky, selhali. Až v noci dal Lepidus obsadit Forum. Oba zahájili druhého dne jednání s vrahy. M. Aemilius Lepidus (44) se náhle radikalisoval a navrhoval použít vojáků tábořících na Martově poli k pobití caesarovrahů; to mu Antonius (39) s A. Hirtiem (asi 47) kupodivu rozmluvili. Po Caesarovi převzal Lepidus úřad pontifika maxima a později odcestoval do Hispánie, kde sjednal mír se Sex. Pompeiem (asi 23) a nastoupil správu obou Hispánií a Narbonské Gallie. 

17. března o líberáliích bylo v chrámu bohyně Tellus provedeno na zasedání senátu vyrovnání mezi oddanými caesariány a Caesarovými vrahy: Caesar dostane státní pohřeb, jeho zákony zůstanou v platnosti a "osvoboditelé" beztrestní. Následující den bylo po přečtení závěti, kterou Caesar uložil u svého tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina, a po Antoniově pohřebním projevu bylo Caesarovo tělo spáleno přímo na Foru z popudu jistého Amatia či Hérofila, viz zde níže. 

Když plebs uslyšel, co mu Caesar odkázal, postavil se jednoznačně proti caesarovrahům. Než dav vypálil domy pučistů, lynchoval nevinného tribuna lidu C. Helvia Cinnu, Caesarova přítele a neóterického básníka (srov. rok 98), o němž se rozhlásilo, že patřil k Caesarovým vrahům a lidé ho roztrhali, když se vracel z Caesarova pohřbu. Přitom se kdysi chlubil, že měl v plánu navrhnout zákon povolující Caesarovi vybrat si jakoukoli ženu na plození potomků a v jekémkoli množství... Lidé si oddaného básníka "zlaté mládeže" zjevně spletli s praetorem L. Corneliem Cinnou, synem stejnojmenného mariovského konsula let 87-84. Hlavy obou naražené na oštěpy dav umístil u diktátorova žároviště. 

Obyvatelstvo bylo většinově proti vrahům-osvoboditelům, což bylo definitivně znát o Apollónových hrách, které začaly 13. července: D. Iunius Brutus Albinus odešel do své provincie Gallia Cisalpina už brzy po Caesarově vraždě, v létě C. Trebonius do Asie, M. Iunius Brutus Caepio a C. Cassius Longinus se nejprve zdržovali v okolí Říma, v srpnu se oba přes Eleu v Lúkánii vypravili na východ. Do Épeiru dorazili až roku 43 a přes Athény pokračovali do Makedonie. M. Iunius Brutus se pak stal velitelem proticaesarovských vojsk v Épeiru a v Makedonii.

Po odchodu Lepida a části Caesarových vrahů-osvoboditelů z Říma byl pánem ve městě M. Antonius. Udržel s vojáky klid a v květnu dal odhlasovat, že každý, kdo by navrhoval zřízení diktatury, může být kýmkoli z Římanů ubit. Antonius zlikvidoval bez soudu jistého Hérofila, event. podle jiné verse C. Amatia či Chamata, který se vydával za syna Maria mladšího (Lžimarius); Amatiovy přívržence dal k nelibosti "lidu" Dolabellovými vojáky pobít, otroky pověsit, svobodné Římany shodit se skály. Antonius kupodivu měl v těch dnech sympatie senátu, neboť doporučoval usmíření se Sex. Pompeiem, které jel vyjednávat Lepidus, a navrátit mu majetek a tehdy ještě Antonia chválil i M. Tullius Cicero. 

To se brzy změnilo a výřečný advokát směřoval do Hellady podívat se za synem, který byl na studiích v Athénách a také navštívit 184. olympiádu. 1. srpna dorazil do Syrákús, osud ho však vedl po jiné dráze: větry a bouřlivé moře mu znemožnily pokračovat návazně v plavbě na východ. Cicero se vrátil do Říma, kde měl mezi smířlivými optimáty velké slovo, a postavil se Antoniovi, nejsilnějšímu tehdy v Římě, viz zde níže.  

3. června obdržel Antonius proti vůli většiny senátu usnesením lidu na dobu pěti let provincii Gallii Cisalpinskou, kterou držel jeden z caesarovrahů D. Iunius Brutus (viz zde výše) a Antoniův kolega P. Cornelius Dolabella dostal do správy provincii Syrii a starost o vedení války s Parthy; Město opustil v říjnu. Náhradně stejným usnesením dostali M. Iunius Brutus provincii Bíthýnie & Pontos a C. Cassius Longinus provincii Kýrénaiku & Krétu. Pak oba opustili Itálii (viz výše).

Koncem května vypukly u caesarovců první konflikty mezi Antoniem a Octavianem a jejich lidmi. Po 3. červenci se C. Octavius vrátil do Říma: před osmi či šesti měsíci ho poslal Caesar na zkušenou k vojsku do épeirské Apollónie (poprvé v poli s ním byl roku 46 v Hispániích). Octavianus rozprodával pod cenou dědictví své a po Caesarovi, svém otci Octaviovi a matce; pospíchal, aby předešel soudním přím. Části Římanů tím byl sympatický.

Nyní po adopci sebe sama 19. srpna měl jméno C. Iulius Caesar Octavianus a ještě mu nebylo devatenáct. Byl synem C. Octavia z Veliter, jenž zemřel roku 59, a Atie, Caesarovy neteře (zemřela roku 43 za synova konsulátu). Sestra budoucího Augusta se jmenovala Octavia a zemřela roku 11.

Rozhořel se ostrý stranický boj, nic nepomohly dvě osobní schůzky obou vůdců. Oba rekrutovali po Itálii vysloužilce. Vojácký Antonius si znepřátelil hodně caesarovců svou neomaleností až krutostí a také liknavostí po atentátu na Caesara s trestáním vrahů (prvního dne zalezl do svého domu a dalšího byl smířlivý), Octavianus získával hranou mladickou bezprostředností. Najímal v Kampánii v kraji kolem Capuy, Calatie a Casilia Caesarovy vysloužilce dvou legií, kteří byli před několika měsíci obdarováni Božským Iuliem půdou nebo byli za svými darovanými pozemky na cestě (evocati/"znovu povolaní", srov. rok 41). Zrovna v oblasti, kterou předtím navštívil Antonius: přímo od Antonia přešly k němu dvě legie, neboť Octavianus nabízel pětkrát tolik, než Antoniových čtyři sta séstertiů. Senát Caesarovu dědici povolil nastupovat úřady o deset let dříve než stanoví zákon a odhlasoval mu státní kompensaci nákladů na udržování vojska. Vojákům se dostalo práva, že nemusejí už válčit v žádné z válek a že dostanou půdu.

2. září pronesl M. Tullius Cicero proti M. Antoniovi, srov. jejich vztahy zde výše, svou první ze čtrnácti Filippik/Philippica I., orationes Philippicae, řec. logoi Filippikoi, srov. s Démosthenem (poslední projev v senátu držel 21. dubna 43 po vítězství Octaviana nad Antoniem, kdy znovu podpořil myšlenku na prohlášení Antonia nepřítelem státu, na což došlo o pět dnů později). Úvodní filippika byla co do výraziva umírněná, nabádající konsuly, aby se drželi Caesarovy vůle a plánů. Stačila však k tomu, aby z Antonia udělala nesmiřitelného Ciceronova nepřítele. Cicero nečekal na Antoniovu odpověď na senátní schůzi, kterou konsul svolal, a odešel z Říma, aby nebyl na ráně. Sepsal v Kampánii druhou svou filippiku, kterou nikdy nepronesl, ale šířil mezi sympatisanty jen v psané podobě (zveřejněna byla snad až po Ciceronově smrti). Znectil v ní život M. Antonia, nikoli však tak brutálním způsobem, jak to udělal před deseti roky v kause L. Calpurnia Pisona Caesoniana, viz rok 56, ani Antonia nikdy nenazval obludou a podobně jako Caesarova tchána. 

Na Antoniovu obranu se verbálně postavil snad jen konsul roku 47 Q. Fufius Calenus. Cicero vymohl na senátu pro S. Pompeia, který od loňska sebral úctyhodnou vojenskou moc, viz rok 45, a s flotilou kotvil v Massilii, aby byl jmenován "velitelem loďstva a přímoří", praefectus classis et orae maritimae, viz rok následující. Antonius mu ve snaze získat spojence nabídl restituci otcova majetku, který shrábl: poslal S. Pompeiovi prý sedm milionů sésterciů z dědictví odhadovaného podle jedné verse až na padesát milionů drachem, tedy nejméně dvě stě milionů séstertiů (!). 

Antonius měl ve Městě jen malou podporu a koncem září n. v říjnu odešel do Brundisia, kam se scházelo vojsko pro tažení do Makedonie, jemuž měl velet: mělo se táhnout proti Getům, kteří údajně vpadli do provincie, jak pravila fáma, ale zjistilo se, že se v Makedonii žádný Geta nenachází (srov. rok 61 a porážku od Bastarnů). Mezi legionáři panovala značná nespokojenost a vytýkali Antoniovi, že se nepostaral o potrestání caesarovrahů. Šlo to tak daleko, že dal z největších nespokojenců každého desátého popravit, podle jiné verse všechny centuriony tří legií, údajně tři sta mužů, před zraky svými a manželky Fulvie.  

S těmito legiemi, mezi nimiž dlel rovněž Markův bratr Gaius, se obrátil na Řím a po 28. listopadu opustil Město směrem do své provincie: začala mu válka s D. Iuniem Brutem (srov. výše), podporovaného velkou částí senátorů. D. Iunius se uchýlil do Mutiny, dnešní Modeny, kde byl s pěti legiemi a oddílem gladiátorů oblehnut. Na Antoniově straně stálo v Itálii, Galliích a Hispániích třináct legií, Octavianus měl na podzim legií pět.

20. prosince ráno pronesl Cicero, který se do Města vrátil po odchodu Antoniově 9. prosince, v senátu svou třetí Filippiku proti M. Antoniovi, odpoledne čtvrtou, a to již v přítomnosti Octaviánově. Žádal, aby byl Antonius prohlášen za nepřítele státu, aby se proti němu válčilo. Octaviánovi se od senátu dostalo další finanční podpory, když si publikáni odhlasovali darovat mu na válku pětadvacetinu z majetku a senátoři dvě třetiny z dénáru na každou střešní tašku domů, které vlastní nebo mají pronajaté.

V Gallii založil L. Munatius Plancus, cos. 42, na Rýnu osadu Augustu Rauriku (Colonia Augusta Rauracorum) u dnešní Basileje, následujícího roku Lugdunum (Colonia Copia Felix Munatia Lugdunum), soudobý Lyon, a zavedl kolonii do allobrožské osady Cularo, roku 381 n. l. přejmenovanou na Gratianopolis, dnešní Grenoble. Plancus byl původně caesarovec, pak antoniovec a nakonec straník Octavianův, jemuž později doporučoval přejmenovat se na Romula (Caesarův dědic si ale vybral jméno-titul Augustus, viz rok 27).