385-380

************************************************************

385.

Ol. 98, 4

Dexitheos

a. u. c. 369

Tribuni militum consulari potestate

A. Cornelius Cossus dict.

************************************************************

Snad roku 385 se narodil v Makedonii Antigonos, syn Filippův, později zvaný Monofthalmos/Jednooký. Padl roku 301.

V zimě se vypravil král Agésipolis I. proti Mantineji a město oblehl, viz rok předešlý. Agésiláos do války nechtěl, neboť prý jeho otec byl s Mantinejskými spřátelen. Aby se k obleženým nedostávaly zprávy od spartských spojenců, kteří nebyli z války nadšeni, vypustil král na odstrašení do okolí množství psů. Na jaře byly hradby města vážně ohroženy vysokou vodou, kterou Lakedaimoňané přivedli do města postavením hráze. Městem a hradbami totiž protékala řeka. Agésipolidův otec Pausaniás, který žil stále v exilu (viz rok 395 a viz zde níže) vyjednal se svým synem a nástupcem smír, který zachránil obleženým holý život.

Mantineia kapitulovala: konec války mantinejské, která trvala rok. Argívští a domácí dosud vládnoucí démokraté, šedesát lidí, směli odejít ze města, změnil se režim na oligarchický. Obyvatelstvo bylo rozděleno do čtyř vesnických občin, v nichž arkadští Mantinejové žili „za dávných časů“, čili ztratili svůj stát, ale byli prý spokojeni, neboť měli teď blízko ke svým polnostem... Procesu se říkalo dioikismos/rozdělení obce, opak od obvyklejšího synoikismos/spojení obcí. Tento stav platil do roku 371.

V Tegeji zemřel t. r. podle jiné tradice spartský král Pausaniás, aniž by měl něco s Mantinejou společného (viz rok 393).

Illyrové ve spojenectví s Dionýsiem I. Syrákúským porazili Molossy a přivedli do Épeiru jako krále Alketu I., který žil v Syrákúsách v exilu; proč byl ze země a trůnu vyhnán, nevíme. Zda byl spojencem Syrákúsanů král Enchelejů Bardylis, není z pramenů zřejmé, viz rok 393, 383 a 359. Illyrští Taulantiové posíleni dvěma tisíci Dionýsiovými vojáky a darem pěti set hellénských zbrojí zůstali v zemi do roku 375, Alketás I. vládl Molossům do roku asi 370. • O tom, kdo vládl v letech 404 až 385 v Épeiru a za jakých poměrů, nemáme žádných zpráv.

Parští založili s pomocí Dionýsia I. na ostrově Faria osadu Paros, pozdější Faros (dnešní Stari Grad na Hvaru). Illyrové žijící ve vnitrozemí ostrova se brzy spojili se soukmenovci na pevnině, aby se dostali k lupu, viz rok následující. 

V delmatském regionu, a to na dnešní Korčule, již předtím existovala kolonie Knidských Melaina Korkýra/Černá Korkýra, jejíž dobu vzniku neznáme. Osady se zřejmě brzy illyrisovaly.

Euagorás se vrátil z Egypta na Kypr, když sice dostal finanční pomoc od krále Achóra (srov. rok 386), ne však ve výši, jakou si představoval. Na zprostředkování Sparťanů, Athéňané museli po královském míru Kypřana opustit, při jednáních s Tíribázem (a asi též úplatami) se mu podařilo dosáhnout míru s Peršany: zůstal králem v Salamíně, všeho ostatního se zřekl a platit že bude Králi králů jako jeho poddaný roční tribut. Druhý z velitelů před Salamínou Orontés však kolegu u dvora očernil, že jednal v situaci, kdy bylo možné města dobýt, a král Artaxerxés II. dal Tíribáza zatknout (byl později soudně, tedy s vůlí Krále, z obvinění očištěn). Orontovi se nicméně města nedařilo dobýt, tak přijal Tíribázovu podobu míru a Euagorás se definitivně poddal. Tím skončila tzv. válka kyperská, která stála Krále patnáct tisíc talentů (trvala od roku 391; vlastní mír před Salamínou asi nastal až roku 380)

Kolem roku 385 vládne v Pafu na Kypru Tímocharés (jeho další data neznáme, srov. rok 400 a viz rok 323). Souvislost s kyperskou válkou neznáme, ale je zřejmé, že se k vládě vrátili na ostrově všichni údělní dynastové sesazení předtím Euagorou I. Vládl do roku 374, viz tam.

V téže době byli Peršané ve válce se (skythským?) národem Kadúsiů na jihozápadním pobřeží Kaspického moře. U dvora Krále pak probíhal intrikářský boj mezi Tíribázem a Orontem o přízeň a moc, Tíribázos obvinění ustál a naopak Orontés upadl u Krále v nemilost.

Glós, syn Tamův a zeť Tíribázův, odpadl téhož roku (?) od Artaxerxa II. a vstoupil ve spojenectví s Achórem a Spartou. Až do této doby byl výkonným velitelem perského loďstva v kyperské válce. Brzy poté byl se synem zavražděn, okolnosti neznáme, asi v Egyptě (nebo Iónii?) a bylo po revoltě (k secessi mohlo dojít až c. 380).

Římané pod diktátorem A. Corneliem Cossem s M. Furiem Camillem slavili v nových bojích s Volsky a jejich spojenci další úspěchy, triumfoval A. Cornelius. Horlivost hrdiny z keltské války M. Manlia Capitolina, který se v Římě angažoval v dlužnických záležitostech plebejů, upoutávala pozornost patricijů. Diktátorem A. Corneliem byl zatčen, ale z rozhodnutí senátu propuštěn. Ve městě opět vypukly sociální rozbroje (viz následující rok).

 

************************************************************

384.

Ol. 99, 1

Dikón ze Syrákús

Dieitrefés

a. u. c. 370

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na olympijských hrách byla mezi soutěžní disciplíny připojena další, tethrippon pólikon, tj. závod čtyřspřeží s hříbaty. Prvním jeho olympioníkem se stal Eurybatos z Lakónie, podle druhé verse jiný Sparťan, jistý Sybariadés. Na této olympiadě došlo poprvé ke kuriosnímu jevu, dnes zcela běžnému: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés byl průkopníkem sportovní turistiky těch, kteří vystupují v barvách země, kde to je finančně výhodnější.

Na nátlak Sparťanů a v obavě z války přijali Fleiúntští zpět do vlasti politické exulanty, jimž byl restituován majetek ve státě a těm, kteří vyvlastněný majetek předtím řádně zaplatili, dal stát finanční náhradu.

Illyrové napadli na Jadranu ze severu kolonisty Faru (viz předešlý rok). Deset tisíc domorodců na malých lodí přepadlo hellénské kolonisty a řadu jich zavraždili. Faros zachránily triéry vojenského velitele v Lissu/dn. Lezhë, syrákúské osady založené Dionýsiem několik let předtím na pevnině, pět tisíc Illyrů Helléni pobili a dva tisíce zajali. Dionýsiova flotila o šedesáti lodích (podle jiné verse jednoho sta), pravděpodobně pod jeho osobním velením (?), pak plenila jižní pobřeží Etrurie, Pyrgoi, lat. Pyrgi, přístav města Caere/řec. Agyllé. 

Pozemní útok vedli Dionýsiovi keltští žoldnéři a možná že tu hledali ono římské zlato, srov. rok 389. Zlomyslníci ovšem uvedli, že vykradl chrámový poklad svatyně Leukotheje, ochránkyně mořeplavců, o jednom tisíci talentů (čili přes 26 tun kovu) a v Syrákúsách rozprodejem kořisti získal dalších pět set talentů včetně peněz za nakradené umělecké předměty.

Tak prý vydělal peníze na novou válku s Púny, viz rok následující. Dionýsiova flotila byla zjevně posledním hellénským válečným loďstvem, které kdy v oblasti střední Itálie v Tyrrhénském moři působilo (srov. rok 349). • Během loupení si na své přišli též Dionýsiovi muži a z nich dostal lup lstí: slíbil jim beztrestnost, když vydají polovinu toho, co nakradli a když to udělali, pod pohrůžkou smrti je donutil vydat zbytek. 

V Athénách se v dému Paianiá narodil řečník a protimakedonský politik Démosthenés, syn Démosthenův s Kleobúlou, dcerou Gýlónovou, viz o nich a pozoruhodném rodinném zázemí roku 405. Ve Stageiře se narodil filosof a polyhistór  Aristotelés. Oba zemřeli roku 322. Aristotelův otec Níkomachos byl lékařem krále Amynty III., matka Faistis pocházela rovněž z lékařské rodiny, o sourozencích viz v indexu s. v. školy (3). Ve svých sedmnácti se dostal Aristotelés k Platónovi, tomu bylo šedesát, a stal se jeho nejzdatnějším a zjevně i nejváženější žákem. Vydržel v Akadémii dvacet roků až do mistrovy smrti roku 347 (viz tam, kde též o důvodech odchodu z Athén, a k Aristotelovi srov. roky 345, 343, 336)

Démosthenés v sedmi letech osiřel a poručnictví/epitropé nad ním, o dva roky mladší sestrou a jejich matkou řídil strýcové Afobos, syn otcovy sestry, Démofón, syn otcova bratra, a otcův přítel od dětství Thérippidés. Podle závěti si Afobos měl vzít vdovu za ženu (to neudělal a oženil se jinam), jejíž věno činilo osmdesát min (to si vzal), a užívat domu. Démofón dostal dva talenty s tím, že si vezme Démosthenovu sestru, až dospěje (to se také nestalo). Thérippidés se měl za sedmdesát min postarat o dohled na chlapce. Svěřený majetek se odhadoval na čtrnáct talentů, Kleobúlino dívčí věno činilo padesát min, a po desetileté poručnické správě se zcvrkl na sedmdesát min tvořených cenou čtrnácti otroků a třiceti minami va stříbře. 

Když dosáhl Démosthenés osmnácti (roku 366), vymáhal na Afobovi svůj rozkradený majetek, do něhož náležela manufaktura na výrobu mečů s 32 n. 33 otroky, dílna navýrobu lehátek se čtrnácti otroky, zařízený dům, rozpůjčené peníze. Po dvou letech s ním šel k soudu (zachovány tři Démosthenovy řeči proti Afobovi) a malversant byl odsouzen k náhradě deseti talentů (uprchl do Megar, kde se usadil jako metoikos). Později vysoudil stejné částky na obou dalších poručnících a peníze zjevně dostal zpět, neboť se o majetkových věcech dále nezmiňoval. Názor matky-vdovy Kleobúly neznáme. 

Učitelů měl Démosthenés několik, mezi nimi též Isokrata a Platóna, sám se zbavil ráčkování, nevhodných pohybů při projevu a hlas posiloval deklamováním do příboje v Peiraieu. Zamlada mu říkali Bátalos n. Battalos, snad "Kokta", též "Prdel" (pro jeho zženštilost/hós gynaikódés) a jak šel později po svých penězích, které poručníci zašantročili, dostalo se mu, alespoň podle Aischina, přízviska Argás/Drak (o jejich nesnášenlivosti viz roky 390 a 343).

Roku 358 už byl zavedeným logografem a jako třicátník roku 355 vystoupil s první politickou řečí, viz tam. Ženat byl s dcerou athénského bohatce Héliodóra, jméno neznáme, s níž měl dva syny, jedna dcera zemřela nezletilá někdy před chairónejskou bitvou. Démosthenova sestra, jejíž jméno neznáme, se provdala za Lachéta a měla s ním Démochara, výřečného protimakedonského politika, strýcova velkého zastánce. 

V Sídónu se skončila vláda krále Ešmun’azara II. (od roku asi 400). Byl čtvrtým panovníkem v dynastii, kterou zahájil někdy po roku 450 jeho děd Ešmun’azar I. (vyšší datace: od c. 480). Po něm spoluvládl jeho jeho otec Tabnit I., řec. Tennés I. se svou sestrou a kněžkou Am-Aštoreth/Am-Aštart. Měli dva syny, za staršího nějakou dobu vládla jako regentka a po Ešmun’azarovi II. kraloval jeho bratr Bód’aštart, řec. Stratón I. (vládl někdy do roku 370). Ešmun'azarův rod známe z jeho zachovaného sarkofágu pravděpodobně egyptské provenience. 

V Římě byl na začátku roku postaven před soud hrdina z keltské války proslavený obranou Capitolia M. Manlius Capitolinus pro pokus o nastolení samovlády. Byl odsouzen a popraven shozením s Tarpejské skály; klasický příklad odstranění politického protivníka soudním řízením (viz předešlý rok a podobný osud Sp. Maelia roku 439)Ve Městě vypukl mor. Manliův dům na Capitoliu byl úředně rozvalen, srov. podobné případy v letech 485, 439, 329, 121 a 58, zakázáno, aby na Capitoliu kdy stavěl svůj dům nějaký aristokrat a Manliové se dohodli, že se již nikdo z nich nebude jmenovat Marcus. Místo Manliova domu později zaujal chrám Iunony Monety s mincovnou, viz rok 344.

 

************************************************************

383.

Ol. 99, 2

Fanostratos

a. u. c. 371

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Olynthští, kteří obdrželi od makedonského krále Amynty III. za pomoc proti Bardyliovým Illyrům (viz rok 393) kus Makedonie, byli v regionu nejsilnějším státem chalkidické federace, jejím hégemonem. Amyntás se domáhal navrácení kraje, ale Olynthští odmítli a když Makedonec mobilisoval, byl v poli poražen a Chalkidičtí ovládli mimo jiné též Pellu. Akanthští a Apollónští požádali z řevnivosti o pomoc proti Olynthským Lakedaimonské. Jejich vyslanec Kleigenés z Akanthu hovořil i za Makedonce a strašil, že Olynthští již poslali posly do Athén a Théb. 

Sparťané s vidinou získání posic v thrácké oblasti s intervencí souhlasili: uzavřeli symmachii s Amyntou, Akanthem a Apollónií a rozhodli o vyslání peloponnéské armády o deseti tisících mužích ze všech spolkových států; tichým účastníkem paktu byl Derdás Elimijský, viz rok následující. Předvoji expedičního sboru složeného z propuštěných heilótů a dvou tisíců perioiků a Skírítů velel Eudámidás a za ním pochodoval s jádrem vojska jeho bratr Foibidás. Vypukla první válka olynthská (trvala do roku 379)Eudámidás vstoupil do Poteidaje, která, ačkoli patřila do chalkidického spolku, se postavila na sparťanskou stranu. Odtud Sparťané řídili své další operace. 

Foibidás se zdržel v Boiótii, kde se dal zlákat místními prospartskými oligarchy vedenými polemarchem Leontiadem, sokem kolegy v úřadu démokrata Isménia, viz o něm roku 395.

době konání thesmoforií/v polovině nebo druhé polovině října vpustil za bílého dne, kdy ulice města zely prázdnotou, Leontiadés Sparťany s Foibidou na thébskou Kadmeiu (podle jiné verse byl Foibidás instruován již ze Sparty Agésiláem, že by se mohl při vhodné příležitosti zmocnit Théb). Isméniás byl zatčen Leontiadovými lidmi a Androkleidés s třemi sty Thébanů prchlo téhož dne do vyhnanství do Athén. Leontiadés si pak ve Spartě osobně pojistil novou podobu spojenectví obou států; symmachii měli Thébané s Lakóny již tři roky, když opustili spojenectví s Athéňany, viz. 

Isméniás byl z rozhodnutí Sparťanů a jejich peloponnéských spojenců doma postaven před tři spartské a peloponnéské soudce po jednom z každého státu a za spolčování s Králem, za to, že od něho vzal peníze, aby znepřátelil svou vlast s Lakedaimonem, což vedlo ke korinthské válce (srov. rok 395, 394 a mír s ním roku 387sq.) byl odsouzen na smrt a popraven. Théby se staly sparťanským spojencem a nový režim poslal do Athén agenty, aby zavraždili vůdce exulantů: jejich obětí se stal pouze Androkleidás. Sympatie Athéňanů byly na straně běženců. 

Poněvadž jednal bez rozkazu, dostal Foibidás později od eforů za svůj čin enormní peněžitý trest jednoho sta tisíce drachem, tedy soukromníkem nesplatitelných sedmnáct talentů ve stříbře. Ale skutek se líbil a byl schválen a není známo, že by Foibidás něco splácel...

V Makedonii se narodil Filippos, syn Amynty III., třetí syn s Eurydikou I., dcerou Sirrhy z Elimeie, viz rok 393. Jeho staršími sourozenci byli králové Alexandros II., Perdikkás III. a sestra Eurynoé, manželka Ptolemaia z Alóru (srov. rok 370sqq.)Se svou první ženou Gýgaiou, dcerou krále Archeláa (413-399), měl Amyntás III. syny Archeláa, Arrhidaia a Meneláa, které však po sňatku s Eurydikou zbavil šance na nástupnictví, srov. s rokem 337.

V Thrákii zemřel král části Odrysů Seuthés II. (vládl od roku 405). Nástupcem se stal jeho syn Kotys I. (vládl do roku 359). Protože přibližně v téže době zemřel rovněž vládce druhé části Odrysů Hebryzelmis, který kraloval od roku 387 a neměl nástupce, dostali se Odrysové opět pod vládu jednoho dynasty, a to Kotya I. Byl to vyhlášený opilec milující velké hostiny pod širým nebem, a krvelačný. Je zaznamenáno, že v opilosti rozřezal svou manželku odspoda nahoru (bývá v tom hledán kultovní úkon?, srov. rok 149, též 403). Viz dále rok 368. 

Na Sicílii Dionýsios starší proti platné mírové smlouvě uzavíral spojenectví se státy v epikrateji a Púnové sáhli opět ke zbrani (jména obcí neznáme, zjevně to byli Elymové). Kartháginci na revanš uzavřeli protidionýsiovský pakt s Ítalióty a vypukla válka o dvou frontách, čtvrtá válka o hégemonii nad Sicílií, která skončila ještě v průběhu roku. Magón v úřadu šufeta/sufeta (Helléni ho pokládali za krále/basileus), po několika potyčkách a bitvách těžce podlehl Dionýsiovi v bitvě u Kabaly, kde padlo deset tisíc Púnů, mezi nimi sám vojevůdce. Pět tisíc Kartháginců bylo zajato a Dionýsios propásl rozhodující okamžik, když vyžadoval vyklizení ostrova a zaplacení nákladů na válku. Po příměří na Mágónův pohřeb udělali Púnové vrchním veltelem jeho stejnojmenného syna. 

Válečné štěstí se otočilo; je možné, že tak blesková čtvrtá sicilská válka nebyla a že skončila až roku 378. V bitvě u Kronia (místo neznámé polohy stejně tak jako Kabala) byl Dionýsios těžce Mágónem mladším poražen. V bitvě padl též Leptinés, který velel jednomu křídlu bitevní linie. Kartháginci pak obsadili Selínús, Hérákleiu Mínóu a Thermai než se vrátili do Panormu. Kromě ztráty území musel Dionýsios zaplatit tisíc talentů kontribucí, placených zřejmě ročními splátkami. Řeka Hímerás a Halykos zůstaly hranicemi mezi Karthágem a Syrákúsami až do dob římské expanse.

Kolem t. r. přišel do Athén slavný astronom, mathematik a geógraf Eudoxos z Knidu, narozen 406, viz o něm v indexu s. v. školy (1). 

V Římě trval hladomor, odpadli někteří ze spojenců, jiní se chystali. Do Nepete byla zavedena římská kolonie, srov. rok 386.

V Indii pořádali buddhističtí mniši ve Vaišálí druhý věroučný koncil (viz jejich výčet roku 483 a v indexu s. v. buddhismus). Dohodnuta klášterní pravidla/vinaja a sbírka veršovaných výroků Buddhových Dhammapada se dostala do páliského kanónu buddhismu. 

 

************************************************************

382.

Ol. 99, 3

Euandros I.

a. u. c. 372

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Pokračovalo spartské tažení proti Olynthu, jehož se nyní zúčastnili také Thébané, viz rok předešlý. Vrchní velení nad výpravou deseti tisíc Peloponnésanů a dalších spojenců převzal Teleutiás, bratr Agésiláův. Do války s Olynthem poslal král Makedonů Amyntás III., který válku spustil, viz rok předešlý, žoldnéře a osobně zde válčil bojovný vládce Elimiů Derdás. Boje před Olynthem nevedly k rozhodnutí, Sparťané plenili zemi, ničili po dva roky úrodu a káceli ovocné stromy. Nouze vedla Olynthské k rozhodnutí vyvlastnit otroky až na jednoho muže a jednu ženu na Olynťana, ostatní byli prodáni a peníze šly do válečné pokladny státu. 

Lakedaimonští nově uspořádali své spojence ve spolku Peloponnésanů. Inspirací byl zaniklý délský spolek Athéňanů: každý z nich byl zařazen do jednoho z deseti obvodů/meros, meré, a dostal povinnost postavit do pole tisíc mužů do spolkového vojska, nebo uhradit náklady spojené s udržováním takového oddílu.

Boje Římanů s Praeneste (kdysi hellenisovaná osada Polystefanos), Velitrami, Etrusky, nově s Volsky a Tusculem, do volské Setie zavedena římská kolonie, posílena o dva roky později.

 

************************************************************

381.

Ol. 99, 4

Démofilos

a. u. c. 373

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V olynthské válce na jaře porazil Derdás z Elimie před Apollónií olynthské jezdce (údajně osobně v boji zabil osmdesát Olynťanů?), pak ale byli před Olynthem spojenci lakedaimonské koalice v poli zaskočeni, poraženi a Sparťan Teleutiás s 1200 muži padl. Spartská fronta se náhle rozpadla. Proti Olynthu se vypravil ze Sparty král Agésipolis I. s posilami, mimo jiné s heilóty, syny heilótů se Sparťankami a se syny cizinců vychovávaných v Lakedaimonu (trofimoi/"chovanci"). 

Mezitím však propukly občanské rozbroje ve Fleiúntu a aristokraté/hoi kratistoi, bývalí exulanti (srov. rok 384) si opět stěžovali ve Spartě, že se jim doma ubližuje, neboť jejich restituční nároky soudí domácí soudci a nikoli nezávislí. Za své udavačství dostali od státu blíže neznámý trest za to, že podstoupili diplomatickou misi, aniž by byli sněmem pověřeni. Efoři pak vyhlásili Fleiúntským válku a do pole vytáhl (přes zvyklost, že jeden z králů musí zůstat doma) druhý král Agésiláos a město oblehl, když předtím provokativně žádal, aby mu umožnili přístup na svou akropoli. Fleiús, který v té době měl všeho všudy pět tisíc občanů, tedy zhruba dvacet tisíc svobodných obyvatel, byl v obležení až do roku 379. 

M. Furius Camillus, t. r. jeden z vojenských tribunů, porazil Volsky u Satrika, kterého se na čas zmocnili. Tusculum Římané zklidnili bez boje, Tusculští dosáhli od senátu míru a jako první cizí město dostalo plné římské občanství, aniž by bylo zničeno a ani na svém území neměli římskou posádku (srov. částečná občanství roku 388): stalo se prvním municipiem, plně integrované obce s rovnými občanskými právy a povinnostmi/civitas optimo iure a s vnitřní autonomií.

 

************************************************************

380.

Ol. 100, 1

Dionýsodóros z Tarentu

Pýtheás

a. u. c. 374

Tribuni militum consulari potestate

T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus dict.

************************************************************

Na 100. olympiádě přednesl Isokratés řeč Panégyrikos o společném boji Athén a Sparty proti Peršanům; o allianci/symmachii Hellénů proti barbarům jako první hovořil Gorgiás na 93. olympiádě roku 408 (nebo až na 97. olympiádě roku 392), viz též rok 388. Isokratés vytkl Lakónům jejich zděděnou představu o své vedoucí roli v Helladě a vychvaloval veškeré výhody Athén. Vypočítal momenty, které ukazovaly na slabost říše Peršanů, s jak málo muži Helléni dostávali Orientálce do úzkých a že slábnou i nadále. Helléni by snadno dostali asijské zdroje do Hellady.

Tvrdil, že Athény došly civilisačně zjevně už tak daleko, že "jméno Hellénů neberou podle původu, ale podle myšlení/dianoiá a že spíše říkají Helléni těm, kteří se podílejí na vzdělanosti než na společném původu".

Že je vhodná doba pro výpravu do Asie tušil již Lakón Lýsandros, viz rok 395. Úspěch žoldnéřské výpravy Kýra Mladšího se stal lákadlem všech velkých hellénských politiků. Sjednocovací panégyrik Isokratův se však v Helladě nechytil, za to v Athénách mohl přispět k obnově jejich mocenského paktu, viz rok 378. V úvodu dopisu Dionýsiovi I. (nedochoval se celý) z doby někdy krátce před jeho smrtí roku 367 vybízel syrákúského samovládce, aby přemýšlel "o spáse Hellénů/hyper tón Hellénón sótériás"; na rozdíl od Platóna neotravoval Isokratés nikdy nikoho názory na vnitřní uspořádání států, v nichž oslovovaní vládli (o sofistově schopnosti cestovat viz rok 369). O Isokratově hledání vůdce pro válku s Peršany viz dále nový jeho pokus roku 346. 

Agésipolis I. dorazil do olynthské války a poněvadž se mu v poli nikdo nepostavil, plenil, ničil úrodu a dobyl Torónu, která patřila do spolku Chalkiďanů. Uprostřed léta dostal král náhle vysokou horečku a u Afytie na Palléně u Olynthu v Dionýsově chrámovém okrsku, kam se dal odnést, po týdnu zemřel. Tělo uložené v medu bylo dopraveno k pohřbu do Sparty. Velení nad vojskem v Makedonii předali efoři Polybiadovi. Agésipolis I. vládl od roku 395. Protože zemřel bezdětný, nástupcem v královském úřadě se stal jeho bratr Kleombrotos I. (vládl do roku 371). Na thrácké frontě zesnulého krále nahradil harmosta Polybiadés.  

Druhý spartský král Agésiláos pokračoval v obléhání Fleiúntu, kde vypukl velký hlad. U moci ve městě byl jistý Delfión, zřejmě vůdce démokratické strany, v čele blíže nespecifikovaného třísetčlenného sboru odmítajícího uzavřít s obléhateli mír, podnikal úspěšné výpady proti obléhatelům a šiřitele poraženeckých nálad pozavíral, viz rok následující.

V Efesu zemřel zcestovalý básník díthyrambů Filoxenos z Kythér (narozen roku 435, viz jeho sicilském osud roku 388 a o osudu více v indexu s. v. lyrika). Přes těžký život dokázal být na své dílo velmi pyšný: když jednou slyšel jakési cihláře/plinthiakoi špatně zpívat jeho zpěvy, rozšlapal jim cihly, aby věděli, jaké to je, když někdo przní dílo toho druhého. Jeho verše zhudebňoval pištec/aulétés a komponista Antigenidás z Théb, sám o sobě rovněž originál: jako první vystupoval v mílétských botách a v šafránovém, žlutém plášti. Hudebnicemi byly též jeho obě dcery Méló a Satyrá. 

Kolem roku 380 se v Megarách narodil Stilpón, třetí scholarchos megarské školy, obdivovaný dialektik, srov. o něm v indexu s. v. školy (2). V Athénách se dostal ve stáří před soud Areios pagu za žertík, že Feidiova Athéna na akropoli není bohem, neboť není dcerou Diovou; byl vykázán z Athén, ačkoli se hájil tím, že Athéna je bohyně. Zemřel nemocen kolem roku 300, když smrt urychlil pitím nezředěného vína.

V Lampsaku se narodil historik a rhétór Anaximenés, žák kynika Diogena ze Sinópy a jeden z učitelů Alexandra Velikého (zemřel kolem roku 320, srov. rok 322). V attickém dému Paiánii se narodil jménem neznámé pištkyni a plavci Démeovi syn, který převzal otcovo plavčické řemeslo, stavěl lodi a provozoval přívoz/nautés, naupégos kai porthmeus, později však řečník a politický protivník mimo jiné Démosthenův Démádés. Po roce 338 přešel na promakedonský kurs, přesto byl roku 319 v Pelle Kassandrem popraven, neboť se zapletl do vysoké diadošské politiky a kul proti jeho otci pikle. Tradovalo se o něm, že od Filippa II. dostal darem jakési pozemky v Boiótii a dosáhl majetku, který mu umožnil obeslat v Olympii koňské dostihy. Na rozdíl od Démosthena a dalších své řeči nezaznamenával.  

Kolem t. r. zemřel hladovkou snad v Lárisse slavný sofista Gorgiás z Leontín (narozený kolem roku 483)Někdy mezi lety 380 až 370 zemřel filosof a oddaný Sókratův žák Eukleidés z Megar (narozený kolem roku 450).

V Egyptě zemřel král Hakór, řec. Akóris/Achóris, který vládl od roku 393 n. 391. Jeho nástupcem (syn n. vnuk?) se stal nám jinak neznámý Nefaarud II., řec. Neferités II., který byl již po čtyřech měsících vlády zavražděn. Jím skončila Manethónova Dvacátá devátá dynastie zvaná mendétská (trvala od roku 399; o ostatních panovnických jménech této dynastie viz rok 393)

Novým králem se stal roku 379 pučista Nechtnebof/Nechet-nebef, jako král Cheper-ka-Re, Hor Čemaa, řec. Nektanebós či Nektanebés I., syn Džedhorův (řec. Tachóa I.), původem z Čeb-nečeru, řec. Sebennytos. Nektanebós I. vládl do roku 361 n. 360. Byl zakladatelem poslední domácí dynastie, jíž dal Manethón pořadové číslo XXX (trvala do roku 343).

V Memfidě držel významné postavení Somtutefnacht, wezíry/čati v této dynastii byli Padineit/Pa-di-Neit, Harsiese a Anchefenchons, poslední ze známých domácích prvních královských ministrů. Anch-ef-en-Chons alias Pa-di-Wesir/řec. Petosíris, viz v indexu s. v. Hermopolis, nemá nic společného s astrologem/psal astrologúmena a autorem řecky psaných ethnografických textů, též o egyptském náboženství, ze zřejmě ptolemaiovské éry Petosíridem

Athéňan Chabriás, který sloužil oběma předchůdcům jako velitel žoldnéřských oddílů, se zřejmě podílel na puči a své postavení na Nilu si udržel. Nektanebós byl po desetiletích úpadku opět stavebně aktivním králem a v dobrých vztazích ke kléru.  

Pokračovaly boje Římanů s odpadnuvšími spojenci. Praenestští byli poraženi diktátorem T. Quinctiem na řece Allii deset let po zdejším keltském vítězství. Pak padly Velitry, osm satelitních měst na území Praenestinských a nakonec se bez boje vzdalo samotné Praeneste. T. Quinctius složil úřad dvacátého dne od okamžiku, kdy ho nastoupil, a do Říma vstoupil jako triumfátor. Po těchto událostech nastrojili Volskoé léčku jinému římskému oddílu, pobili ho a zmocnili se též jeho ležení.  

V Koreji se stát Ko-Čoson poprvé dostal do války s čínskými sousedy (sám byl založen z Číny, viz rok 1122, a vládla mu původem dynastie čínská). Do Koreje vpadla armáda sousedního státu Jan a zmocnila se části území Čosonu, tedy části dn. Liao-tungu. Dlouho se tam však Číňané neudrželi. Se státem Jan přitom měli od roku 403 za vlády krále Čila/Jil (413-385) Čosonci mírovou smlouvu. Jeho nástupce Sup/Seup, panující v letech 385-369, měl od Číňanů pokoj, ale jeho nástupce Ha (369-361) se musel roku 365 znovu bránit vpádu janské armády o síle dvaceti tisíc mužů. Čosonský generál Wi Mun-un disponující vojskem o deset tisíc vojáků silnějším dokázal Číňany vlákat do léčky v říčním rákosí o rozprášil je.

Válka s Janem pokračovala roku 346 za čosonského wanga jménem Wa/Wha (361-342), když o pomoc proti Číňanům požádali barbaři při severní hranici. S jejich tisícovkou jezdců vpadlo na janské území deset tisíc čosonských vojáků a po dobytí hraniční pevnosti žádal panovník Janu o mír. Viz dále rok 232.