Va-Vd
Vaballathos/Vaballathus z Palmýry, viz Wahballath
Vacalus§ viz Vahalis
Vaccaeí§ viz pod Vakkajové
Vačagan I., s. Vologaisa VI. Parthského, k. Albánie§ 227+
Vačagan II.§ 371+
Vačagan III. zvaný Zbožný, b. Vačého II.§ 356+, 371+
Vačé, s. Reva I., k. Ibérie (řec. podoba jména není známa)§ 185+
Vačé I., k. Albánie, o. Urnajra§ 227+, 301+
Vačé II., k. Albánie, b. Vačagana III.§ 371+
Vádafradáta, Vádfradát/Vádfradád§ viz Autofradátés
Vadamerca, vn. Vinithariova, k. Gotů-Greutungů, manž. Huna Balambera§ 375+
Vadandus, armenský šlechtis§ 59+
vadés, pl., "ručitelé", fiskální skupina v Římě§ 578
Vadimónis (totiž lacus), Vadimónské jezero v Etrúrii, dn. Lago di Bassano§ 391, 309, (285), 283
Vadomarius, Vadomar, k. části Alamannů, b. Gundomadův, o. Vithicabiův§ 354+, 356+, 357+, 359+, 365+, 367+, 371+
Vadžmitra, k. v Magadě§ 185
Vaga, opevněné emporion v Numidii, dn. Bádža na severu TN, fr. Béja§ 111, 109 - 107
Vagabanta§ viz Bagavan
Vágbhata z Indie, lékař§ 100+
L. Vagellius§ cos. suff. 47+
Vagharšak, Valaršak§ viz Bakasis/Bagasis
Vagisés, sebevědomý posel parth. k. Oróda§ 564
Vagus, ř. quádská, dn. slovenský Váh, něm. Waag, srov. pod Granua§ 18+
Vahalis, Vacalus, ř. Waal, přítok Rýna§ 16+
Vahan, velitel pers. okupační jednotky v Armenii§ 366+
Vahbarz§ viz Oborzos
Vahjazdáta z Tárava v Persidě, Bardya II. alias Pseudobardya II.§ 521
Vahrám§ viz Bahrám a Verethragna
Vahšír§ viz Oxathrés
Vaigai, ř. v Tamilnádu§ 321
Vaikhánasa, autor dharmasútry§ 600
Vaisnava z Indie, autor dharmasútry, též Višnusmrti§ 600
Vaison-la-Romaine§ viz Gallia Narbónensis
Vaišálí, Vajšálí (sanskr.), Vesálí, m. ve Vidždžijské konfederaci v dn. Biháru; dn. ruiny§ 600, 599, 483, 383
Bývalo sídelním městem Liččhaviů, nejmocnějším z konfederace Vrdždžiů. Město s mnohapatrovými domy a stát řídil sněm předáků 7007 rodin a říkali si rádžové.
Vajnachové§ viz Čečeni
Vákátaka, jihoindická dynastie§ 22, 250+, 375+
Vakkajové, lat. Vaccaei, řec. Vakkaioi, keltib. kmen v Tarrakónské Hispánii, severní sousedé Vettonů, zhruba dn. španělský autonom. region Castilla-León§ 220, 195, 193, 179, 151, 137, 136, 134, 76, 55, 29, 26-, 379+
Jejich městy byla Helmantiké, dn. Salamanca, a Arbúkalé, asi dn. Zamora. Za část Vakkajů bývají někdy považováni Arevakové, viz tam.
val, valy, hraniční zdi, límes apod.§ viz zdi
Valamir, k. Gotů-Greutungů/Ostrogotů, synovec (?) Thorismundův§ 375+
Valaó (gen. Valaóna), vůdce Narisků§ 179+
Valachie, rum. knížectví, Velká a Malá (= Oltenie), Valaši, Valachové, Valašsko, Valachie (moravští i rumunští)§ 5200 a viz Volkové, Moldávie, Muntenie, Oltenie
válčící státy, epocha čín. dějin§ = čan-kuo/zhanguo
Valdivia, m. v Chile§ před 6000 (1)
Valéns, řec. Oualés n. Balés, celým jménem Flávius Iúlius Valéns, s. Gratiánův, b. Valentiniána I., císař v letech 364-378, manž. Albie Domniky, o. Anastasie, Cárósy a Fl. Valentiniána Galata§ 285+, 338+, 350+, 351+, 355+, 357+, 358+, 361+ 364 až 379+, 388+, 392+
Valéns, celé jméno neznáme, legát a usurpátor, srov. s Iúliem Valentou Liciniánem§ 251+, 261+
Valéns, celým jménem Aurélius Valerius Valéns, Liciniův nešťastný caesar§ 316+
C. Valéns Hostíliánus Messius Quíntus, prínceps Hostilánus, s. Deciův s Herennií Etruscillou, b. Decia mladšího§ 75+, 249+, 251+
Valéns Phaedimiánus, příbuzný M. Ulpia Phaedima, sluhy Tráiánova§ 117+
Valentia, Valentia Edetánórum, m. v Tarrakónské Hispánii, arab. Medína bú-tarab, „Město radosti“, dn. Valencia ve stejnojmenném regionu§ 138, 79, 74, 72
Valentia, m. v Gallii Narbónské, dn. Valence na Rhôně§ 61-, 354+
Valentia§ viz Hippónion
Valentia, kolonie nezn. polohy, asi Hippónion§ 236
Valentia, jedna z britských provincií po Diokletiánovi, jméno za Valentiniána I., dn. jižní Skotsko, srov. pod Britannia§ 54, 210+, 369+
Flávius Valentiniánus I., císař, vládl 364 - 375, s. Gratiána, b. Valentův§ 262, 22+, 236+, 285+, 350+, 352+, 359+, 363 až 375+, 379+, 380+, 389+
Flávius Valentiniánus II., s. Valentiniána I., nevlast. b. Grátiánův, august na západu říše§ 6-, 364+, 366+, 367+, 375 až 392+
Flávius Valentiniánus Galatés, s. Valentův s Albií Domnikou§ 364+, cos. 369+
Flávius Placidus Valentiniánus III., august na západu říše v letech 425-455, s. Cónstantia III. s Gallou Placidií§ 286+, 290+, 325+, 387+, 390+, 391+
Valentínus z Interamny, biskup§ 268+
Valentínus, křesť. řím. velmož§ 354+
Valentínus, též Valentiniánus (?), b. manželky praef. annónae Máximina, rebel v Britannii§ 368+, 369+
Valentínus, velitel pamfýlské domobrany§ 392+
A. Valentius, tlumočník Verrův§ 70
Valeria§ 1. dc. P. Valeria Poplicoly, 507; 2. dc. M. Valeria Messaly Nigra s Hortensií, ses. M. Valeria Messaly Rufa, cos. 53, manž. L. Cornélia Sully, m. Valeria Postumy, 88, 53; 3. manž. křesťana Vitália, 64+; 4. d. Diocletiánova, viz Galéria Valeria; 5. jedna z pannonských provincií, 307+, 357+, 364+, 368+, 373+
Valeria Máximilla, d. Galériova z prvního manž., manž. Máxentia, m. Valeria Rómula§ 293+, 312+
Valeria Messalína, manž. principa Ti. Claudia, dc. M. Valeria Messály Barbáta s Domitií Lepidou§ 4+, 5+, 12+, 18+, 23+, 24+, 29+, 37+, 38+, 41 až 48+, 54+, 55+, 66+, 68+, 69+
Valeriána Ammia§ viz Ammia
Valeriánus, uč. grammatiky, kollega a přítel príncipa Pertináka§ 193+
Valeriánus, celé jméno neznáme, velitel Sevérovy jízdy§ 194+
Valeriánus, celé jméno neznáme, praef. Urbí§ 379+
Valeriánus (I.), imperátor§ viz P. Licinius Valeriánus
Valeriánus (II.)§ viz P. Licinius Cornélius Egnátius Valeriánus
Valeriánus ml.§ viz Licinius Valeriánus, s. Valeriána I. s Cornélií Gallonií
Valeriánus Philoxenos§ viz Filoxenos
Valeriové, původně Valesiové, v průběhu 4. st. se -s- měnilo v -r- (rhótacismus)§
Valerius, vojen. tribun a udavač§ 198+
Valerius z Mytilény§ Ol. 45+
Valerius Aedituus, básník§ 100
Valerius Antiás, historik§ 100
L. Valerius, nauarchos§ 281
P. Valerius, vojenský velitel§ 74
D. Valerius Asiáticus§ 1. cos. suff. 35+, 41+, cos. 46+, 47+, o. no. 2, manž. Lollie Sáturníny; 2. s. no. 1, manž. Vitellie, o. M. Lollia Paulína Decima Valeria Asiátika Sáturnína, 69+
M. Lollius Paulínus Decimus Valerius Asiáticus Sáturnínus, s. předešlého, 69+
M. Valerius Bradua Mauricus§ cos. ord. 191+
C. Valerius Caburus, předák Helviů, o. Procillův§ 93
P. Valerius Cató, básník a grammatik§ 100
Valerius Catulínus, legát§ 193+
C. Valerius Catullus, básník§ 246, 245, 98, 84, 82, 70, 60, 54, 50, 43
L. Valerius Catullus Messalínus§ cos. 73+, cos. suff. 85+
P. Valerius Cómazón Eutychiánus, řec. Kómadzón, pantomímos, legát, senátor, praef. praet., praef. Urbí§ 204+, 218+, 219+, cos. ord. 220+, 222+
Valerius Créscéns Fulviánus, legát§ 222+
L. Valerius Datus, Datus, praef. Aeg. (?)§ 217+
Valerius Dioclés/Dioclétiánus§ viz Dioclétiánus
C. Valerius Domnotaurus, s. Caburův, kníže Helviů§ 52
P. Valerius Faltó§ cos. 238
Q. Valerius Faltó§ pr. urbánus 242, cos. 239, 238
C. Valerius Féstus, legát§ 70+
Valerius Flaccínus, příbuzný príncipa Valeriána§ 276+
C. Valerius Flaccus§ 1. 133, cos. 93, 82, 81; 2. epický literát, 90+
L. Valerius Flaccus§ 1. cos. 261; 2. 234, cos. 195, 194, 184, 175?; 3. tr. pl., 195 (jiný od předešlého konsula); 4. praet. 138, cos. 131; 5. cos. 100, cens. 97, interr. 82, 82; 6. bratranec cos. 100, b. C. Valeria, 93, cos. suff. 86, 85, 81, 59; 7. zv. Heptachordus, s. č. 6, praet. 63, 66, 62, 60, 59; 7. cos. suff. 128+
M. Valerius Flaccus§ 1. cos. 152
P. Valerius Flaccus§ cos. 227, 219, praet. 215
Valerius Grátus, praef. Iúdaie§ 26+
M. Valerius Homullus, zlomyslný našeptávač§ cos. ord. 152+
M. Valerius Iúniánus§ cos. suff. 143+
C. Valerius Laevinus§ vn. M. Valeria Laevina, cos. 176, 174, 173
M. Valerius Laevinus§ 1. o. M. a P. Valeria Laevina, děd C. Valeria Laevina, cos. 220 a 210; 215, 214, 211, 208, 207, 205, 200, 174; 2. syn no. 1, 200
P. Valerius Laevinus§ 200, cos. 280
Valerius Largus, udavač§ 26
Valerius Liciniánus Licinius§ 1. august, viz Licinius; 2. jeho s. s Cónstantií, 313+, 316+
Flávius Iúlius Valerius Máióriánus§ viz Máióriánus
M. Valerius§ 1. b. Poplicoly, cos. 505, 501, 496; 2. s. P. Valeria Poplicoly, 498; 3. potomek Poplicolův, vojenský tribun, jemuž se od M. Furia Camilla dostalo přízviska Corvus, neboť v osobním souboji s jakýmsi keltským předákem v bitvě roku 349 ho doprovázel havran, viz M. Valerius Corvus
M. Valerius Mámertínos z Marathónu§ ath. arch. 166+
Cléméns Valerius Márcellínus, praeses§ 277+
P. Valerius Marínus§ cos. suff. 91+
M. Valerius Máximiánus, armádní legát§ 179+
Valerius Máximus, autor spisku o kuriositách§ 265, 212-, 30+, 31+
M’. Valerius Máximus, b. Publicolův§ dict. 494
L. Valerius Máximus [...] Acílius Prísciliánus§ cos. ord. 233+, cos. ord. 256+
Valerius Máximus Basilius, praef. Urbí§ 306+
M. Valerius Máximus Corvínus§ 1. cos. 312, cens. 306, cos. 289, 286
M. Valerius Corvus či M. Valerius Máximus Corvus; s mnohem mladším C. Mariem zastával „za republiky“ nejvíce konsulátů a podle jejich vzdálenosti od sebe (47 roků) se musel dožít dosti vysokého aktivního věku kolem 85 až 90 let, dle Plínia sta. Augustus mu na svém foru vztyčil sochu s havranem na paměť souboje s Keltem z roku 349§ 349, cos. 342, cos. 346, cos. 343, interr. 341, cos. 335, interr. 334 a 321, cos. 300 a 299, dict. 301
M. Valerius Lactúca (Lactúcínus) Máximus§ cos. 437
M. Valerius Máximus Lactúca§ cos. 456
M'. Valerius Máximus Messála/M'. Valerius Máximus Corvínus Messála§ cos. 263, 253 (cens. 252); 268
M. Valerius Mártiális, literát§ 40+, 86+, 98+, 101+, 217+
M. Valerius Messála (nebo Mesalla/Messalla)§ 1. 212; 2. praet. 193, 194, cos. 188; 3. 286, cos. 161, cens. 154; 4. cos. suff. 32
Potius Valerius Messála§ cos. suf. 29
L. Valerius Messalla Apollináris§ cos. ord. 214+
M. Valerius Messála Barbátus, b. Claudie Pulchry, o. Valerie Messalíny§ 9+
M. Valerius Messála Barbátus Appiánus§ cos. 12, 9+
M. Valerius Messála Corvínus§ 1. voják a literát, asi s. M. Valeria Messály Nigra s Póllou, b. L. Gellia Públicoly, 64, 55, 45, 43, 42, 36, 35, cos. 31, 28 - 25, 8+; 2. cos. 58+
V bazénu Messálovy předměstské villy archeologové roku 2012 nalezli sedm soch v nadlidské velikosti, postavy z mýthu o Niobě. Pravděpodobně byly součástí výzdoby okolí bazénu a do nádrže se zřítily při zemětřesení ve 2. st. n. l. Nálezci při té příležitosti položili otázku, co bylo dříve: Ovidiovy Metamorphosy, nebo Messálovy sochy? Dal se básník inspirovat? Srov. možnou Ovídiovu inspiraci u Tibulla, rok 55.
M. Valerius Messála Messálínus§ 1. cos. 3-, 6+, 7+; 2. cos. 20+
M. Valerius Messála Niger, o. Messály Corvína(?), M. Valeria Messály Rúfa a Valerie, manž. Sullovy§ cos. 61, interr. a censor 55, interr. 53 a 54
M. Valerius Messála Rúfus, zv. Ménogenés, s. Nigrův s Hortensií, b. Valerie, Sullovy manželky, augurem 55 roků§ 88, cos. 53, Caesarův legát 46
L. Valerius Messalla Thrasea Priscus§ cos. ord. 196+
L. Valerius Messála Volesus§ cos. 5+
M. Valerius Muttonés/Mottonés§ viz pod Myttonés
Q. Valerius Orca, praet.§ 57, 49
C. Valerius Paulínus/Paullínus§ 1. straník Vespasiánův, praef. Aegyptí, 69+, 73+; 2. cos. suff. 107+
P. Valerius Patruínus§ cos. suff. 82+
M. Valerius Probus, grammatik§ 50+
L. Valerius Praecónínus, legát§ 78
[M.Valerius?] Propinquus (?)§ cos. suff. 126+
M. Valerius Públicola nebo Poplicola§ cos. 355 a 353
P. Valerius Públicola nebo Poplicola, srov. triumf§ 1. 510, cos. 509 až 504, 507, 503, 498, 496, 494, 249; 2. cos. 475 a 460, interr. 462; 3. cos. 352, dict. 344
L. Valerius Poplicola, b. P. Valeria Poplicoly§ 485
L. Valerius Poblicola Helvidius Priscus§ cos. suff. 145+
L. Valerius Poplicola Balbínus Máximus§ cos. ord. 253+, praef. Urbí 253+
C. nebo T. Valerius Potítus§ cos. 331
(L.?) Valerius Potítus, quaest.§ 447
L. Valerius Potítus§ 1. interr. 396, interr. 391, interr. 387 a 386, cos. 393 a 392; 2. cos. 483 a 470; 3. cos. 449
C. Valerius Procillus/Troucillus, s. Caburův, předák Helviů§ 93
Valerius Proculus§ cos. ord. 325+
C. Valerius Pudéns, legát§ 202+
C. Valerius Potítus Volúsus§ cos. 410
(M.) Valerius Rómulus, s. Máxentiův s Valerií Máximillou§ 293+, cos. 308 + a 309+, 312+
Valerius Seneció§ cos. suff. 186+
L. Valerius Septimius Bassus, praef. Urbí§ 379+
C. Valerius Sevérus§ cos. suff. 124+
Flávius Valerius Sevérus§ viz Sevérus
Valerius Sevérus, praef. Urbí§ 379+
Q. Valerius Sóránus, filolog a antikvář, tr. pl. 82§ 100, 81
C. Valerius Triárius, propraet.§ 77, 72, 70
P. Valerius Triárius, žalobce§ 55
Valerius Valentiniánus, básník§ 150
C. Valerius Valgius, básník§ 65
Q. Valerius Vegetus§ 1. cos. suff. 91+; 2. viz L. Mummius Niger Q. Valerius Vegetus Sevérínus Caucidius Tertullus
M. Valerius (Volúsus?)§ cos. 505
Valesius§ viz Valeriové
Valetiacus z Haeduů, vergobret, b. Cotův§ 52
C. Valgius Rúfus, literární badatel a botanik z okruhu Messálova§ cos. suff. 12-, 21+
Valhalla§ viz Wal-
válka, války:
Platilo, že řecké stasis je označení pro občanskou válku/stasis hé emfylios, polemos de tón allotrión, čili polemos bylo označení pro válku s cizinci. Pro Římany byla válka vždy bellum, též bellum civile. Hellénské války nebyly ve srovnání s jinými epochami nijak kruté a na rozdíl od Assyřanů a Římanů nebyly povětšinou „totální“. Málokterý státní útvar měl totiž tak silné hospodářské zázemí, aby utáhl delší než jednosezonní válku. Vojáci-občané chyběli na poli na svých hospodářstvích doma, nikdo nic nesklízel. Málokterý stát by také v předklasickém období přežil dvojí zničení úrody po sobě.
Kromě toho se občané v poli museli zásobovat ze svého. Pokud byli placeni státem, měli stravování během tažení zcela ve své režii a kupovali potraviny od obchodníků (srov. mzdy veslařům). Ve válce lélantské se "gentlemansky" dohodly válčící strany na tom, že nebudou používat na bojišti střel všeho druhu a že zůstanou u boje muž proti muži, viz rok 700.
Z roku 413 z doby, kdy Athéňané neúspěšně obléhali Syrákúsy, je známa lest, která ukazuje, jak byl na plných žaludcích závislý výsledek války. Syrákúský stratégos Hermokratés nařídil obchodníkům, aby své stánky přenesli ven z hradeb na pobřeží a veslaři z loďstva bojujícím před přístavem s athénskou flotilou, se při přerušení bojů mohli rychle najíst a odpočinout si. Tuhle výhodu Níkiovi a Démostheneovi Athéňané neměli a ani svému trénu nenakázali...
Na rozdíl od mnohem pozdějšího rčení, že za války mlčí Músy, za hellénských i hellénistických válek k omezení kulturního a politického života většinou nedocházelo. Za athénsko-spartské třicetileté války, nejhorší ze všech hellénských, která v důsledku sice zastavila růst athénského imperialismu, obnovila rovnováhu podle spartských představ, ale podlomila vitalitu v podstatě všech států, trval v Athénách rozkvět řady uměleckých a technických disciplin. Totéž platí později o éře diadošských a epigonských válek, v nichž se bojující žoldnéřské armády obvykle respektovaly a jejichž vůdci se k sobě chovali mnohdy velmi galantně. Srov. příklad Ptolemaiův a Démétriův z let 313sqq., kdy vítězové vydávali poraženým jejich zajaté přátele i s majetky. M. Iunianus Iústínus, excertor Pompeia Troga, k tomu poznamenal: "Tantó honestius tunc bella gerébantur quam nunc amícitiae coluntur/Vedly se tehdy války o tolik čestněji, než jak se dnes vedou vztahy přátelské."
O nákladech na vedení válek hellénských viz leitúrgie, s podobným systémem u Římanů. Obecně pro starý věk platilo, že v "republikách" hradili výstroj a výzbroj bohatší občané rozdělení do "příjmových" skupin na základě censu. Někdy, jako roku 214 za války s Hannibalem, byli bohatší Římané vyzváni k tomu, aby na svůj náklad postavili námořníky a živili je. V monarchiích předhellénistických připadly válečné náklady šlechtě a králi, v hellénismu většinou jen panovníkovi. Tak to zůstalo i v císařském Římě. Jak doporučoval Onásandros, autor kompilační příručky pro správné vojevůdce z doby Klaudiovy a Nerónovy, je nezbytné dbát o to, aby důvod pro válku byl přesvědčivý a aby všichni měli dojem, že vedou válku spravedlivou. Po jejím vybojování se římští historici postarali o to, abychom o spravedlivé expansi Říma chránícího spojence před zlými uchvatiteli z Makedonie nebo Východu byli přesvědčeni dodnes.
Kolem roku 3500 bylo zničeno jedno z nejstarších známých měst stojící na místě dnešní osady Hamukar či Tell Hamukar/Hamoukar v Džazíře v severovýchodním cípu novodobé Syrské republiky v provincii Hassaká v povodí Chábúru. Archeologové soudí, že nalezli nejstarší doklad dobytí a vyvrácení města, které existovalo od cca. 4500 (o nejstarší bitvě/válce viz rok 3500 a 12-11 000). Kolem chalkolitického města bylo několik satelitní vsí a naleziště obsidiánu, vedle začínající výroby mědi zdroj místního bohatství. Na jeho ochranu obyvatelé postavili více než dvoumetrovou hradbu. Agresorem, proti němuž se mimo jiné obránci z neznámého ethnika bránili hliněnými koulemi vrhanými praky, měl být někdo z jihu, z Uruku. Mediálně nález z roku 2006 byl podáván jako „první válka dějin“. Viz však rok 3500.
Zřejmě první náboženskou válkou bylo podle Starého zákona řádění Mojžíšovo, když dal povraždit tři tisíce Židů, kteří odmítali Jahweho, viz pod Móýsés. V tradici pokračovali roku 166 Makkabajští.
Kdosi odhadl, že lidstvo za 5500 let vedlo 14.513 válek na různé úrovni, v nichž přišlo o život 1240 milionů lidí (incl. Američanů v Iráku). Ačkoli válčení a podobné formy násilnictví jsou dominantním námětem staré historiografie, reálnými počty padlých, raněných, zotročených a zahynuvších v důsledku válečných operací se v podstatě nikdo nezabýval. Až na výjimky, například hrůzný údaj, že ve spojenecké válce v letech 91-88 padlo na tři sta tisíc Italiků (jaké však musely být civilní ztráty?), nebo že roku 167 bylo do otroctví prodáno sto padesát tisíc Épeirótů, líčení rozsahu obětí zůstává u mlhavých obratů, pokud ne fantasií, a na úrovni konstatování typu "všechny je pobil", popřípadě "národ zlikvidoval". Je pozoruhodné, že Helléni a Římané, kteří tolik milovali exaktnost a přesné počty, mimo jiné pro výplatnice žoldu a proviantu, nezaznamenávali ve svých dějinách ani typické obchodní přínosy svých válek, tedy kromě haldy zlata též počty prodaných lidí do otroctví. Jistě to dělali, ale nám se takové účetnictví nedochovalo.
Starý zvyk perský měl pro zjišťování aktuálních počtů vojáků jednoduchý způsob, popsaný historikem Prokopiem k roku 531 n. l. Před odchodem do války defilovala armáda před králem a každý muž hodil do košů šíp. Při návratu z tažení z košů každý Peršan jeden šíp vyňal a rozsáh ztrát byl patrný.
nejdelší válka v Evropě§ 544
Nejkratší v dějinách: vybojována mezi Británií a zanzibarským sultánem 27. srpna 1896; trvala toho dne od 09.02 do 09.40 hod. Britové za třiašedesátileté vlády královny a císařovny Victorie (zemřela roku 1901) podnikla na 73 válek a vojenských tažení, v nichž vynikly dvě afghánské války, sikhské a likvidace indické vzpoury, dvě nechutné opiové války v Číně, války maorské, búrské, zuluské, ašantské, mahdistické, krymské (v té fotograf Roger Fenton poprvé pořídil snímky z válečného prostředí), ale také hlad irský. Některé expedice dopadly katastrofálně, např. afghánské, zuluská, nicméně vláda ženy německého rodu se jménem bohyně Vítězství přinesla velké rozšíření britské říše a sama se stala válečnickou rekordmankou, třebaže matka devíti dětí nikdy nevystřelila ani na holuba.
Nejkrvavější válkou a válečným obdobím světových dějin bylo třicetiletí („druhá třicetiletá válka“), po peloponnéské válce tradiční označení série evropských válek v letech 1618 - 1648 a 1914 – 1945 s dvacetiletím klidu. Odhaduje se, že „barokní“ třicetiletá válka si vyžádala deset milionů obětí. Teprve zhruba sto let od roku 1648 žilo v Německu tolik lidí jako před válkou. V té době bylo běžné, že pětina až čtvrtina původních stavů armád vypravujících se na tažení zemřelo dříve, než dorazilo na bojiště (nemoci, hygiena, deserce). Podobnou meziroční "úmrtnost" měla tehdy francouzská vojska i v době míru. O druhé třicetileté válce, kterou viděl jako válku francouzsko-německou, poprvé hovořil francouzský generál Charles de Gaulle roku 1941 v londýnském exilu.
Co je však Evropa proti Asii? Éra mongolské expanse ve 13. století stála podle střízlivých odhadů znalců té doby životy třiceti milionů lidí, podle vysokých až osmdesát milionů mezi Vislou, Tigridem, Indem a Korejským mořem. Podle čínského censu měla říše před mongolskými válkami 120 milionů obyvatel, po dobytí Číny polovinu. Mongolové, jichž v té době bylo zhruba dvě stě tisíc, systematicky vyvražďovali poražené, ale kupodivu se dodnes nenašel žádný advokát, který by jejich potomky žaloval ze zločinů proti lidskosti a genocidě...
Nejkrvavější občanskou válkou asi bylo povstání generála An Lu-šana proti císařům dynastie Tchang v letech 755-763, neboť podle censů před a po válce stála život na 36 milionů Číňanů, což byly dvě třetiny tehdejší populace.
Srovnání s Evropou? Sedmiletá válka Prusů s rakousko-rusko-francouzskou koalicí stála v letech 1756-1763 na evropském válčišti životy odhadem jednoho milionu lidí. Každý desátý poddaný krále Friedricha ii. Velikého tehdy zahynul.
Porážka Rakouska roku 1866 Pruskem a Francie roku 1870 byly poslední „klasické“ rychlé války v Evropě spočívající na jednom jediném vítězném polním tažení (odtud později obrat Blitzkrieg, válka blesková).
Teprve s leteckou převahou Spojených států v současnosti se vrátily války o jednom tažení, resp. náletových operacích: roku 1991 ve válce proti Iráku baasistického socialisty Saddáma Husajna za to, že obsadil Kuvajt, roku 1999 bombardování Jugoslávie (= Srbsko a Černá Hora) donutilo komunistu Slobodana Miloševiče vyklidit Kosovo a zastavit protialbánskou čistku, na přelomu roku 2001-2002 letecká válka proti talibskému a kajdistickému Afghánistánu, roku 2003 rychlé tažení znovu proti Iráku a jeho dobytí.
Za první světové války, na západu Evropy řečené La grande guerre/The Great War 1914–1918 zemřelo na patnáct milionů lidí, z toho asi šest milionů civilistů (z toho na podvýživu = z hladu na sedm set tisíc). V jejím důsledku se zhroutily čtyři říše, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko a osmanská. Poprvé byly použity zbraně hromadného ničení: jedovaté plyny nasadila poprvé německá armáda 22. dubna 1915.
Ústřední mocnosti, Německo, Rakousko a Turecko, měly na sedm milionů padlých (Německo 2,7 mio, Rakousko 1,9 mio), dohoda/entente asi osm (Rusko 1,8 mio, Francie 1,9 mio, Spojené království 1,4 mio). Ze šedesáti až sedmdesáti milionů vojáků všech armád denně v průměru padlo šest tisíc.
Britské údaje jsou poněkud odlišné: spojenců dohody padly 22 miliony, vojáků ústředních mocností patnáct, civilních obyvatel mezi osmi a dvanácti miliony.
Z toho vojenské ztráty Němců činily 1,8 mio (16 procent mobilisovaných), Rusů 1,7 (14 %), Francouzů 1,4 (16 %), Rakušanů 1,2 (15 %), Britů a vojáků jejich říše jeden milion (10 %), Italů 650 tisíc (12 %), Turků 380 tisíc (11 %), Rumunů 335 tisíc (45 %), Američanů 116.500 (3 %), Bulharů 87.500 (7 %), Srbů 45 tisíc (6 %), Belgičanů 13.700 (5 %), Portugalců 7.200 (7 %) a Řeků pět tisíc (2 %).
Německo povolalo 13,5 milionů mužů, ke třem milionům jich padlo, třetiny z nich byla raněna. Na vojnu šlo 81 procento všech Němců v aktivním věku. Z ročníků 1892 – 1895 zemřela více než třetina mužů a mnoho žen se neprovdalo. Srov. pod bitva a pod epidemie, kde o španělské chřipce, která po roce 1918 vzala po světě mnohem více životů než první světová válka.
Rekordní denní ztrátu na životech dějiny vojenství zaznamenaly v první den útoku na německé posice u Verdunu 1. července 1916, kdy padlo na šedesát tisíc britských vojáků (a pouze šest tisíc bránících Němců). Na začátku německého tažení proti Francii ve dnech mezi 15. srpnem a 14. září 1914 padlo z dvou milionů mobilisovaných 306 tisíc Francouzů a 600 tisíc jich bylo zraněno. Na straně dohody ve stejné době ještě padlo po třiceti tisících Belgičanů a Britů.
Jak marnotratná byla zákopová válka, v níž miliony mužů nepracují a konsumují, ukazuje americká statistika. Podle listu new York Times z ledna 1921 snědli američtí vojáci za války jednu miliardu liber mouky, osmdesát milionů liber hovězího, a 26 milionů liber jamu (libra cca. polovina kilogramu). K tomu jim bylo dodáno 45 milionů žiletek, 10.346,000 lžic, čtyři miliony párů gumáků a 9.250,000 různých kartáčů.
Největší mnohadenní bitvou s nejvíce padlými byla bitva na Somně s 1,1 milionem mrtvých a zraněných. Na jeden metr čtvereční německých posic byla tehdy vystřelena tuna dělostřeleckých granátů. Během celé války zemřelo podle odhadů více než polovina všech vojáků v dělostřelecké palbě. Do bitvy na Somně byl největším bitevním masakrem souboj Napoleonových Francouzů a jejich spojenců s Rusy u Borodina 7. září 1812. • Nejvíce civilních obětí po úniku chemických látek je z Bhópálu v indickém státu Madhjapradéš. V prosinci 1984 z továrny amerického koncernu Union Carbide uniklo na čtyřicet btun methylisocyonatu (MIC) do okolí o půl milionu obyvatelích. Bezprostředně zemřelo 1600 lidí, šest tisíc v krátké době a do roku 2012 na následky asi dvacet tisíc lidí a sto tisíc Indů trpělo neléčitelnými následky.
Během podivného ruského tažení Napoleonova, které začalo 22. června 1812, zemřelo na čtyři sta tisíc lidí, z toho prý v bitvách necelá čtvrtina. Jiné počty tvrdí, že ze šesti set tisíc mužů se vrátila šestina nebo jen desetina. Třetina vojáků nezemřela vyčerpáním, hlady, horkem a mrazem, ale prý na důsledek působení vší, které přenesly smrtelné infekční nemoci. Do té doby to byla od dob perské invase největší expediční armáda, která pochodovala Evropou. Historie nedochovala žádná úřední čísla, historici vycházejí ze svých odhadů.
Nejbrutálněji vypadaly ztráty ve vojscích Napoleonových spojenců (v jeho armádě pochodovalo na Moskvu pouze c. 35 tisíc Francouzů): z 96 tisíců Poláků přežilo 24 tisíc, z 32 tisíc Bavorů jen čtyři tisíce, z osmdesáti tisíc Italů se domů vrátilo asi pět tisíc a z patnácti tisíc Württemberčanů pouze tři sta (!). Bereme-li v úvahu Napoleonovy poslední tři roky na svobodě a k tomu prodej prakticky celého povodí Mississippi/"Louisiana" Američanům, je podivné, že je ve Francii předmětem kultu.
Velké válce předcházely další konflikty s rysy světovosti: po třicetileté např. válka sedmiletá a války napoleonské 1792 – 1815, v nichž zemřelo odhadem na 775 tisíc vojáků. Spojené státy prožily občanskou válku severu proti jihu 1861 - 1865, která přinesla smrt šesti stům tisícům lidí a byla mimo jiné první klasickou zákopovou válkou. Naopak válka, kterou Spojené státy vedly dvě desetiletí předtím s Mexikem, vynesla vítězům při relativně malých ztrátách na životech nesmírný územní zisk. Mexicko-americká válka od dubna 1846 vyvrcholila dobytím mexické metropole a mírem 2. února 1848 v Guadelupe Hidalgo, předměstí Ciudadu de Mexika. Jím získali Spojené státy polovinu dnešního svého území západně od Mississippi (roku 1853 doplněné koupí dalších kusů "Západu" za patnáct milionů dolarů). Na americké straně padlo 1700 mužů a dvanáct tisíc jich zemřelo na nemoci, na mexické straně činily ztráty c. dvacet tisíc mužů (mimo válečné oběti v republikách Texasu a Kalifornii).
Roku 1928 iniciovali ministři zahraničí Spojených států a Francie Frank B. Kellogg a Aristide Briand mezistátní státní smlouvu („Briand-Kelloggův pakt“), prohlašující útočnou válku za protizákonnou. Sankce stanoveny nebyly. Po druhé světové válce byla v norimberském a tokijském procesu s logikou vítězů útočná válka prohlášena za zlo a ten, kdo ji vede, za zločince. Ve druhé polovině byla tato zásada mnohokrát velmocemi beztrestně porušena: nebylo, kdo by proti nim procesoval, neboť byly vydávány za "spravedlivé".
Ve druhé světové válce 1939-1945 zemřely podle některých odhadů 62 miliony lidí, asi 2,5 procenta tehdejších obyvatel planety (nižší odhady praví: 55 milionů). Z toho bylo 25 milionů vojáků a 37 milionů civilistů. Ztráty Sovětského svazu dělaly na 23 milionů lidí, z toho dvanáct milionů vojáků na frontě, Číny 13,5 milionů (3,5 milionů vojáků), Německa 6,355 milionů, z toho 5,185 milionů na frontách. V poměru k celkovým počtům obyvatel zahynulo sedmnáct procent Poláků (šest milionů), čtrnáct procent obyvatel Sovětského svazu (27 milionů), jedenáct procent Jugoslávců (1,7 milionu), dest procent Maďarů (950 tisíc), devět procent Němců.
Největší počet obětí na jeden den přináleží americkému atomovému bombardování japonských měst Hirošima 6. srpna 1945 a o tři dny později a Nagasaki, kdy žár a tlaková vlna zabila 140 tisíc, resp. osmdesát tisíc lidí. Následovala kapitulace japonského císaře a konec druhé světové války v Asii.
Největší počet obětí při klasickém leteckém bombardování zemřelo při anglo-americkém náletu na Drážďany v noci ze 13. na 14. února 1945. Původní odhady přesahují daleko hranici jednoho sta tisíc komise historiků roku 2010 redukovala na nejvýše 25 tisíc.
První leteckou rozvědku uskutečnili 23. října 1911 za války s Turky u Benghází Italové. S letounem Blériot XI 1. listopadu 1911 poručík Giulio Cavotti shodil dvě bomby nad oasy u Tripolisu, což bylo první letecké bombardování lidí dějin.
Podle statistik Kongresu Spojených států byla pro Američany nejkrvavější občanská válka v letech 1861-1865 s odhadem 498 tisíci oběťmi (vojáků Unie 364 511 a Konfederace asi 133 500), druhá světová válka, v níž v letech 1941-1946 z nich padlo 405 339 a první světová v letech 1917-1918 s 116 516 mrtvými. Ve Vietnamu zemřelo v rozpětí let 1964-1973 58 220 Američanů, v Koreji (1950-1953) 36 574 a v mexické válce (1846-1848) 13 280 vojáků. Válka za nezávislost proti Britům v letech 1775-1783 stála životy 4435 Američanů, irácká válka (2003-2010) 4415, španělská (1898) 2446 mužů, Madisonova (1812-1815) 2260, dosud neukončená afghánská (2001-2010) na 1230 a (druhá) válka v Zálivu (kuvajtská 1990-1991) 383 vojáků.
války starého věku:
adriánopolská, bellum hadriánopolítánum§ 323+
africk᧠47, 46 (jiná africká byla válkou žoldnéřskou, viz)
achajsk᧠146
achajsko-argívsk᧠241, 235
achajsko-lakedaimonská I. zvaná i Kleomenova§ 229, 222
achajsko-lakedaimonská II.§ 219, 217
achajsko-lakedaimonská III.§ 200, 195
achajsko-lakedaimonská IV.§ 193, 192
achajsko-lakedaimonská V.§ 189, 188
achajsko-messénská I.§ 215
achajsko-messénská II.§ 183, 182
aitolsko-makedonská I.§ 322
aitolsko-makedonská II. (součást I. války makedonské)§ 212, 206
aitólsko-épeirsk᧠239, 237
akarnansko-athénsk᧠201
Alexandra VII. Makedonského s Athéňany§ 253, 245
alexandrijsk᧠48, 47
Akrotatova (lakedaimonsko-megalopolská)§ 265, 255
proti Antigonovi§ viz IV. diadochů
Antiocha III. s Pisidy§ viz pisidská
Antiocha III. s Římany§ 192, 188
Antiocha I. se severskou ligou§ viz válka severské ligy
argívsk᧠viz Sedm proti Thébám
argívsko-epidaursk᧠419, 418
argívsko-lakedaimonské I.§ 719
argívsko-lakedaimonské II.§ 669, 544
argívsko-lakedaimonské III.§ 494
argívsko-achajsk᧠viz achajsko-argívská
Archidámova či desetilet᧠431, 421, 336, 52
arkado-élidská/o Trifýlii§ 365, 363
arkado-lakedaimonsk᧠352, 351
armenská (současně s III. mithridátovskou)§ 69, 66
Armenů s Římany II.§ 34
Armenů s Římany III.§ 54+, 63+
Ariarátha IV. s Trokmy§ viz Trokmů s Ariaráthem IV.
asijsk᧠168, 131, 129
athénsko-akarnánsk᧠viz akarnánsko-athénská
athénsko-korinthská I., II.§ 459, 458 a 416, 413
athénsko-makedonská (s Filippem)§ viz války Filippa II.
athénsko-megarsk᧠viz válka o Salamínu
athénsko-mytilénsk᧠viz válka o Tróadu
athénsko-římsk᧠87, 86
Attalovců s Galaty§ viz galatské války
Attalovců s Kainy§ 150, 144
assyrsko-babylónská („1. světová“, válka s Aššurem)§ 617, 612
assyrsko-elamské války§ passim
babylónsk᧠312, 308
babylónsko-assyrsk᧠viz assyrsko-babylónská
babylónsko-perská (chaldajská)§ viz persko-babylónská
Bastarnů s Dardany§ 179, 176
batónská, bellum batóniánum§ viz pannonská (ii.)
bíthýnsko-makedonsk᧠334, 328
bíthýnsko-pontsk᧠102, 96
o bíthýnské dědictví§ viz III. mithridátovská
boiótská I. (lakedaimonsko-thébská)§ 395
boiótská II.§ 378, 362
bosporská/bellum bosporánum§ 210+
bratrů§ 242, 237
býzantsko-rhodsk᧠viz válka celní
celní (býzantsko-rhodská)§ 220
cibalská, bellum cibalense§ 314+
čtyřlet᧠306, 303
"dácká" I.§ 112, 110, 108
"dácká" II.§ 19
dácká III.§ 14, 13, 10
dácká IV.§ 85+, 88+
dácká V.§ 101+
dácká VI.§ 105+
Dardanů s Bastarny§ viz Bastarnů s Dardany
Dardanů s Perseem§ viz Persea s Dardany
dardansk᧠viz Římanů s Dardany
delmatská I.§ 158, 156, 155
delmatská II.§ 119
delmatská III.§ 44, 33
démétriovská I.§ 295, 285 (= V. diadochů)
démétriovská II.§ 240, 239, 229, 228
dekelejsk᧠413, 404
desetilet᧠viz Archidámova
diadochů I.§ 321
diadochů II.§ 321, 319
diadochů III.§ 319, 316
diadochů IV.§ 315, 311 a 310, 301
diadochů V.§ 295, 285
diadochů VI.§ 282, 281
diaspory§ viz židovská II.
dvanáctiletá (lýdo-mílétská či iónská)§ 623, 611
efraimsk᧠viz syro-efraimská
egyptsko-persk᧠viz persko-egyptská
eleusínsk᧠1346
élidsko-argívsk᧠668, 657
élidsko-arkadsk᧠viz arkadsko-élidská
élidsko-lakedaimonsk᧠viz lakedaimonsko-élidská
élidsko-písánsk᧠viz válka o Olympii a srov. s élidsko-argívskou válkou
épeirótsko-aitólsk᧠viz aitólsko-épeirótská
epidaursko-argívsk᧠viz argívsko-epidaurská
eubojsk᧠446
Eumena II. s Pisidy§ viz pisidská
Farnakova s Římany (pontská)§ viz Římanů s Farnakem
Filippa II. s Athéňany I.§ 357, 346
Filippa II. s Athéňany II.§ 340, 338
Filippa II. s Illyry I.§ 358
Filippa II. s Illyry II.§ 356
Filippa II. s Illyry III.§ 344
Filippa II. s Thráky I.§ 357, 353
Filippa II. s Thráky II.§ 352, 350
Filippa II. s Thráky III.§ 347, 346
Filippa II. s Thráky IV.§ 343, 342
fóck᧠viz III. válka svatá
fócko-lokerská (opúntská)§ 421, 395
fócko-thébská I.§ 375, 371
fócko-thébská II.§ viz III. válka svatá
galatské I.§ 241, 230
galatské II.§ 184, 183
galatské III.§ 168, 166
Galatů s Římany§ viz Římanů s Galaty
gallsk᧠58, 51
o hégemónii na Sicílii§ viz o Sicílii, sicilské
helléno-makedonská I.§ viz Filippa II. s Athénami II.
helléno-makedonská I.§ viz lamijská či hellénská
helléno-perské I.§ 490, 449
helléno-perské II. (též lakedaimonsko-perská)§ 399, 386
helléno-perské III.§ 336, 330
helléno-púnské§ viz o Sicílii, sicilské
hellénsk᧠viz lamijská
hispánské§ 154, 133
chaldajsk᧠viz persko-babylónská
chalkédonská, bellum chalcédonense§ 324+
charakénsk᧠(129), 127, 121
Chremónidova, chremónidsk᧠293, 267, 261
iónsko-lýdsk᧠viz dvanáctiletá
illyrské I.§ 229, 228
illyrské II.§ 220, 219
illyrské III.§ 168
illyrské IV.§ viz III. delmatská
iturajsko-židovsk᧠viz židovsko-iturajská
isaursk᧠78, 74
istersk᧠viz Římanů s Istry
Kainů s Attalovci§ viz Attalovců s Kainy
kantabersk᧠26 - 24, 19, 16
kappadocké§ (100), 99, 64
káro-rhodsk᧠viz rhodo-kárská
kársk᧠281, 278
karthágo-numidsk᧠151
keltibérsk᧠195, 133
Keltů (ital.) s Římany§ viz válka Římanů s Kelty v Itálii
Kleomenova, viz achajsko-lakedaimonská I.
kommágénská, bellum commágénicum§ 72+
korinthská I.§ 435, 432
korinthská II.§ 394, 386
korinthsko-athénsk᧠viz athénsko-korinthská I., II.
korinthsko-megarsk᧠viz megaro-korinthská
krétsk᧠204, 202, 200
kréto-rhodsk᧠viz rhodsko-krétská
kréto-římsk᧠viz Římanů s Kréťany
o Kýrénu§ 323, 322
kýrénská, občansk᧠96
lakedaimonsko-argívské§ viz argívsko-lakedaimonské
lakedaimonsko-achajsk᧠viz achajsko-lakedaimonské
lakedaimonsko-arkadsk᧠viz arkadsko-lakedaimonská
lakedaimonsko-élidsk᧠402, 400
lakedaimonsko-makedonská, "myší"§ 332, 331
lakedaimonsko-megalopolitsk᧠viz Akrotatova
lakedaimonsko-persk᧠viz II. hellénsko-perská
lakedaimonsko-thébská, též I. válka boiótsk᧠395
lamijská (zvaná též hellénská)§ 323, 322, 301
latinská (též spojenecká)§ 341, 338
lélantsk᧠704, 700
libyjská (v Deltě)§ 1233
ligurská I.§ 238, 233
ligurská II.§ 193, 192
ligurská III.§ 154
lokersko-fóck᧠fócko-lokerská
lyck᧠188, 180
lýdo-médsk᧠617, 585
lýdo-mílétská či iónsk᧠viz dvanáctiletá
lýdo-persk᧠viz persko-lýdská
lyttsk᧠221, 219
lúsitánské§ 193, 189, 154, 147, 138, (137)
makedonské I.§ 215, 205
makedonské II.§ 200, 197
makedonské III.§ 171, 168
makedonské IV.§ 149, 148
makedonsko-aitólsk᧠viz aitólsko-makedonská (I. a II. - součást I. makedonské)
makedonsko-bíthýnsk᧠viz bíthýnsko-makedonská
mantinejsk᧠386, 385
markomannská/suébsk᧠86+, 97+, 166+sqq.
mársk᧠viz spojenecká III.
médsko-persk᧠viz persko-médská
médsko-lýdsk᧠viz lýdo-médská
megaro-athénsk᧠viz o Salamínu
megaro-korinthsk᧠460, 458
melijská/meliakos polemos§ 650
messénská I.§ 746, 727 nebo 743, 733 či 724
messénská II.§ 685, 668 nebo 669, cca. 600 či 637
messénská III.§ 464, 460, 479
megalopolská či megalopolsko-lakedaimonsk᧠viz Akrotatova
messénsko-achájsk᧠viz achájsko-messénská
mílétsko-lýdsk᧠viz dvanáctiletá
mithridátovské§ viz Římanů s Mithridátem VI.
mytilénsko-athénsk᧠viz o Tróadu
nabatsk᧠72+ (106+)
numantinsk᧠143, 133
numido-kartháginsk᧠viz kartháginsko-numidská
občanské války Římanů I. (republikánské éry)§ 494, 83, 82
občanské války Římanů II.§ 49, 45
občanské války Římanů III.§ 43, 42
občanské války Římanů IV.§ 30; dále viz válka perusijská
občanské války Římané (imperiální éry: vše v n. l.)§ 1. 68-69, 2. 193-197, 3. 238, 4. 260-274, 5. 270-272, 6. 276, 7. 284-285, 8. 306-312, 9. 313, 10. 314-317/bellum cibalense a 321-324/bellum hadrianopolitanum a bellum chalcédonense, 11. 338-340, 12. 350-353, 13. 365-366, 14. 383, 15. 387-388, 16. 393-394.
válka (občanská) sicilská perusijsk᧠43, 36, viz tam
octaviovská/bellum octáviánum§ 87
ohňová/ohniv᧠154
o Olympii čili písánsko-élidsk᧠580, 577
olynthská I.§ 383, 379
olynthská II.§ 349, 348
o Orestovy kosti§ 560, 550
osmi králů/princů (Čína)§ 280+, 290+, 316+
s otroky, jejich povstání§ - v Ápúlii§ 185
s otroky, jejich povstání§ - v Argu§ 491
s otroky, jejich povstání§ - v Attice§ 134, 104
s otroky, jejich povstání§ - v Dýmě§ 115
s otroky, jejich povstání§ - v Itálii§ 198, 197, 73
s otroky, jejich povstání§ - v Římě§ 460, 419, 73, 71
s otroky, jejich povstání§ - na Sicílii§ 138, 132, 104, 101, 267+ (poslední)
s otroky, jejich povstání§ - se Spartakem§ 73, 71
pannonská (i.)§ 13, 9
pannonská (ii.), "batónská"§ 6+ až 9+
pannonská (iii.)§ 88+
pannonská (iv.)§ 92+
pannonská (v.)§ 93+, 97+
parthské§ viz Římanů s Parthy
peloponnésk᧠viz Archidámova a dekelejská
Persea s Dardany§ 176, 170
persko-médsk᧠556, 550
persko-lýdsk᧠547
persko-babylónská (chaldajská)§ 539
persko-egyptsk᧠525
persko-hellénsk᧠viz helléno-perské války
persko-lakedaimonsk᧠viz helléno-perská II.
perusijsk᧠41, 40
s piráty, pirátsk᧠275, 74, 67
pisidská I.§ 218, 192
pisidská II.§ 165, 158
pontsk᧠viz Římanů s Farnakem
pontsko-bíthýnsk᧠viz bíthýnsko-pontská
Porsenova§ 508, 506
privernsk᧠330, 329
s Pyrrhem, pyrrhovsk᧠281, 280, 275
púnská I.§ 264, 241
púnská půldruh᧠238, 237
púnská II.§ 218, 201
púnská III.§ 149, 146
rhégijsko-syrákúsk᧠viz syrákúsko-rhégijská
rhodsko-býzantsk᧠viz celní
rhodsko-kársk᧠352
rhodsko-krétsk᧠155, 151
rhodsko-lyck᧠viz lycká
Římanů v Africe§ viz africká
Římanů s Acháji§ viz achájská
Římanů s Alamanny§ 213+
Římanů s Antiochem III.§ viz Antiocha III. s Římany
Římanů s Armeny I.§ viz Armenů s Římany
Římanů s Athéňany§ viz Athéňanů s Římany
Římanů s Dáky§ viz dácké
Římanů s Dardany§ 75, 73
Římanů s Delmaty§ viz delmatské
Římanů s Farnakem či pontsk᧠47
Římanů s Galaty§ 189, 188
Římanů s Gally§ viz gallská
Římanů s Germány, "třicetiletá"§ 15
Římanů s Germány, "bellum immense"§ 1-, 4+
Římanů s Germány, bellum germánicum n. bellum marcomannicum§ 166+sqq.
Římanů s Illyry§ viz illyrské
Římanů s Istry§ 178, 177
Římanů s Isaury§ viz isaurská
Římanů s Hispány§ viz hispánské
Římanů s italskými Kelty§ 232, 222
Římanů s Kantabry§ viz kantaberská
Římanů s Karpy§ 245+
Římanů s Kartháginci§ viz púnské
Římanů s Keltibéry§ viz keltibérská
Římanů s Kréťany§ 69, 67 (součást pirátské)
Římanů s Ligury§ viz Ligurská
Římanů s Lúsítány§ viz lúsítánská
Římanů s Markomanny§ viz s Germány
Římanů s Mithridátem VI. I.§ 229, 88, 85
Římanů s Mithridátem VI. II.§ 83, 82
Římanů s Mithridátem VI. III.§ 73, 63 (= o bíthýnské dědictví)
Římanů, občanské§ viz občanské války Římanů
Římanů s Parthy I.§ 54, 53
Římanů s Parthy II.§ 36-, 35+, 36+
Římanů s Parthy III.§ 54+, 63+
Římanů s Parthy IV.§ 162+, 166+
Římanů s Parthy V.§ 195+, 198+
Římanů s Parthy VI.§ 214+, 217+
Římanů s Peršany I.§ 230+, 232+
Římanů s Peršany II.§ 236+, 244+
Římanů s Peršany III.§ 252+
Římanů s Peršany IV.§ 258+, 299+
Římanů s Peršany V.§ 344+
Římanů s piráty§ viz pirátská
Římanů s Pannony§ pannonská (i. a ii.)
Římanů s Římany, válka pouliční v Římě§ 223+
Římanů se Sallúvii§ viz salluvijská
Římanů se Samnity§ viz samnitská
Římanů se Spartakem§ viz s otroky
Římanů s Tacfarinou§ 17+, 23+
Římanů s Tarentem§ viz s Pyrrhem
o Salamínu§ 631, 570, 528
salluvijsk᧠126, 123
samsk᧠442, 440
samnitská I.§ 343, 341
samnitská II.§326-304
samnitská III.§ 298-290
samnitská IV.§ 282-272
satrapů (povstání)§ 378, 362, 359
sedmi proti Thébám§ 1450
severního spolku/ligy§ 281, 275
sicilsk᧠viz občanské války Římanů
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská I.§ (483), 480
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská II.§ 410, 405
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská III.§ 397, 392
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská IV.§ 383
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská V.§ 368, 366
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská VI.§ 346, 341, (339)
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské VII.§ 311, 306
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské VIII.§ 289
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské IX.§ 278, 275
silursk᧠50 až 52+, 57+
spojenecká I. (též tříletá Athénských)§ 357, 355
spojenecká II.§ 220, 217 (Makedonů s Hellény)
spojenecká III.§ 91, 88 (v Itálii)
spojeneck᧠viz latinská
suébsk᧠viz markomannská
svatá I./hieros polemos§ 595, 586
svatá II.§ 448
svatá III. (též fócká)§ 356, 346
svatá IV.§ 339
„světová“ 1.§ viz assyrsko-babylónská
„světová“ 2.§ viz V. syrská a II. makedonská
syrákúsko-rhégijsk᧠394, 387
syrská I.§ 275, 271
syrská II.§ 261, 253
syrská III.§ 246, 240
syrská IV.§ 221, 217
syrská V.§ 202, 201, 195
syrská VI.§ 170, 168
syrská VII.§ 146, 145
syrská VIII.§ 104 - 101
syrsko-efraimsk᧠735
thébsko-fóck᧠viz fócko-thébská
thébsko-lakedaimonsk᧠lakedaimonsko-thébská (I. válka boiótská)
o Thyreu§ viz I. a II. argívsko-lakedaimonskou
o Tróadu§ 698, 607
Trokmů s Ariaráthem IV.§ 165, 161
třílet᧠viz I. spojenecká
"třicetiletá"§ viz Římanů s Germány
I. válka véjsk᧠483, 474
II. válka véjsk᧠437, 435
III. válka véjsk᧠427, 426, 425
IV. válka véjsk᧠405, 396
o vodu, nejstarší§ 2700
se zběhy, bellum désertórum§ 186+, 195+
židovská I.§ 66+, 70+, 73+
židovská II., též zvána válka diaspory§ 48-, 114+, 118+
židovská III.§ 132+, 135+
židovsko-iturajsk᧠103
žoldnéřská/též africk᧠241, 237
Valle Crucis Abbey, býv. klášter u Llangollenu v hrabství Denbigh ve Walesu§ 388+
C. Vallius Máximiánus, legát§ 177+
Mahariši Válmíki, Válmiki, zvaný „indický Homér“, zřejmě autor Rámájany§ 600
Van, jméno tur., jezero a m. v Armenii, řec. Thóspitis; cf. Tušpa, ass. zprvnu Horní moře n Západní/Tâmtu elénítu, T. ša šulum šamši, n. Tâmti ša Nairi, "Nairské moře", dnes východní TR§ 4000, 2400, 2384, 1370, 1320, 1275, 1235, 1113, 1075, 968, 912, 882, 877, 856, 844, 774, 748, 714, 679, 673, 259+, 299+
vandalismus§ viz chuligánství
Vandilí, Vandalí, Vandalové, řec. Bandéloi, kmenový svaz východogermánský, Vandalské hory§ 753, 534, 507, 204, 150, 100, 87, 83, 63-, 18+, 50+, 167+, 170+, 180+, 214+, 270+, 272+, 278+, 314+, 332+, 336+, 344+, 358+, 370+, 384+, 393+
Vandalové, Hasdingové (jižnější v dnešním Polsku, Slovensku a Maďarsku) a Silingové (srov. Schlesien, Silesia, Slezsko; původně samostatní mezi Labem a Weserou) se během „stěhování národů“ po boku s íránskými Alany usadili v Africe v dn. Tunisku, Alžírsku a v jižním Španělsku, kde se spojili v jeden státní útvar. Na silvestra roku 406 překročili zamrzlý Dunaj a tento germánský vpád se už Římanům nepodařilo odvrátit: od toho okamžiku se na území říše začaly tvořit germánské státečky. Prostřednictvím Visigotů v Hispániích se stali v letech 409-429 ariány, viz s. v. Gotové.
Jaký je vztah mezi jmény Lugiové a Vandalové, známo není. Lze se domnívat, že je to buď jedno a totéž anebo jsou Lugiové částí kmenového svazu Vandalů či naopak.
Jméno V. zůstalo uchováno v dn. Andalusia (z Vandalitia, arab. al-Andalús) a v nelichotivém „vandalismu“, které je ovšem v užívání až od 18. st.
V. byli totiž ariány a nepatřili do přízně katholických římských biskupů. Král Geiserich, jedna z největších postav germánské migrace na západ, nadělal z katholiků kolóny a nutil je údajně ke konversi k ariánství - ke spokojenosti afrických dónátistů a pobouření římského kléru. Kartháginský biskup Quodvultdeus ("Co-bůh-chce") musel ze země do kampánské Neápole. Autoři níkajského vyznání psali proto o Vandalech v nejhorším. Salviánus z Massilie (zemřel c. 475+), jehož manželka Palladia zůstala polytheistkou, se dal na mnišství a Germány měl za trest boží za špatnosti křesťanů (Dé gubernátióne deí/O vládě boží).
O hrůzovládě Vandalů nad pravověrnými křesťany psal Victor, biskup ve své rodné Vitě v Býzakéně (Historia persecutiónis Áfricánae próvinciae/Dějiny pronásledování v Africké provincii).
Vandalové se rychle naučili mořeplavbě a ovládli všechny velké ostrovy západního Středomoří. V Africe se se svými sousedy Berbery příliš neshodli, ale proti Římanům dokázali být spojenci. Africké království a Vandalové byli po století existence s přispěním Ostrogotů vylikvidováni východořímským latinsky hovořícím vojevůdcem z Persarmenie Fláviem Belisariem (13. září 533 Gelimer poražen před Karthagem v lokalitě Ad decimum, tj. "deset mil od K.", 15. prosince u Trikamara a v březnu 534 král kapituloval).
Tehdy se do Kónstantínopole dostal vandalský poklad, kořist z římského území za celé století včetně římské kořisti z Iúdaie z roku 70+. Chrámové nádobí a náčiní si Iústíniánus I. neponechal, ale poslal do Jerúsaléma, kde byly uloženy v křesťanských chrámech (!). Gelimer osobně byl veden v Belisarově triumfu oděn do purpuru a předříkávající biblickou moudrost, Marnost/marnivost nad marnivost, vše je marnost, mataiotés mataiotétón, ta panta mataiotés/vánitás vánitátum, et omnia vánitás." Císař ho pak i s příbuzenstvem usadil kdesi v Galatii. Zamýšlel ho jmenovat patríciem, ale poněvadž Vadalové byli ariány, upustil od toho.
Nejznámějším z Vandalů byl pokřtený Stilichó, velitel západořímské Honóriovy armády, který roku 406 porazil u Flórentie skupinu „Ostrogotů“, srov. pod Gotové; padlo jich prý na sto tisíc.
Za vlády Hildericha a Gelimera žil zřejmě v Karthágu grammatik Luxurius/Luxorius. Zachovalo se 89 jeho erotických epigrammů, zahrnutých do antické sbírky Anthologia latina. Vandalové v Africe a Karthágu, v jednom z největších měst zaniklé říše, byli prý hudby- a divadlamilovní, špičky chodily v hedvábí a stolovali pořímsku, věšely na sebe šperky, ukazovaly se na dostizích. Gelimer se svou družinou dostal od augusta darem statky v Galatii, kde všichni dožili.
Historik ze 3. st. n. l. Cassius Dio napsal, že Labe pramení ve Vandalských horách, u geógrafa Ptolemaia snad (?) nazývaných Askibúrgion oros/mons Asciburgius, viz pod Labe. Jaký je vztah germánských Korkontů (srov. slovanské Krkonoše) k Vandalům též nelze určit, srov. pod Labe.
Špatné jméno Vandalů u katolíků pošpinil ještě více roku 1794 biskup z Blois Henri Grégoire, který označil řádění revolučních jakobínů za "vandalismus". Je pozoruhodné, že jméno Vandalů bylo donedávna součástí titulatury švédských králů. Od Gustava I. Vasy (zemřel 1560) do Carla XVI. Gustava, který nastoupill na trůn roku 1973, byli panovníci "Sveriges, Göthes och Vendes Konung", což v latinské podobě znělo: "rex Suecorum, Gothorum Vandalorumque," neboli "král Švédů, Gothů a Vandalů".
Jak došlo ke ztotožnění či záměně Vendů (Wenden, srov. Windisch, jméno např. pro Slovince), tradičního germánského označení pro Slovany, s Vandaly, je předmětem spekulací (Pomořany a Meklenbursko mohly kdysi patřit k pravlasti Vandalů a renesančním Švédům znělo jejich jméno lépe než Slovanů?).
Nápad byl zjevně okoukán od Dánů. Po porážce knížete Bogislava I. Pomořanského roku 1185 užíval Knud VI. Dánský titulu Vendernes Konge, "rex Sclavorum", král Slovanů. Od Valdemara IV. (zemřel 1375) zněla titulatura dánských panovníků "Konge til Danmark, de Vendernes og Gothers" (teprve roku 1972 vypustila Vendy a Gothy z titulu královna Margrethe II.). Podle jedné z theorií označuje známý švédský heraldický symbol tří korunek/Tre kronors právě ona tři královstí Švédů, Gothů a Vandalů.
Vanga, jedna z říší starých Bengálců, stát ve východním Bengálsku na území dn. Bangladéše§ 321
Vangió, b. Sidónův, quádský pučista a spoluvládce, o. Ítalikův§ 50+, 69+
Vangionae, Vangionés, Cívitás Vangionum, sídel. m. Vangionů, starší Borbetomagus n. Bormitomagus, dn. Worms v Porýní-Falci§ 356+
Vangionové, suébský kmen, sídel. m. dn. Worms (kelt. Borbetomagus, kde –magus znamená pole, rovina/campus); známou jejich osadou bylo Mógontiácum, dn. Mainz, viz tam, pův. řím. vojenským táborem na jejich území byla od 12 či 10 Argentorate či Argentoratum, 407 n. l. zničeno Vandaly a 451 Huny definitivně. Na místě A. vznikl Strassburg, Strassbourg, č. Štrasburk§ 58-, 50+, 356+
Vanlang, Văn Lang, pův. Xích Quỳ, státní útvar v severním Vietnamu; Hanoi byla založena až roku 1010 n. l.§ 175
Vannius Quádský, germ. dynasta§ 18+, 50+
Vanuatu, dř. Nové Hebridy, souostroví a stát v Melanésii§ 4000
Var, turk. lid§ 386+
Sp. Varaeus, řím. vyslanec (?)§ 116
Váránasí, Banáras§ viz pod Káší a Indie
Varbakés§ = Arbakés z Médie
Vardaiové§ = Ardiajové, Ardajové
Vardanducht z Armenie, d. Manuéla Mamakoina, manž. Arsaka III. Armenského§ 379+
Vardarska§ viz Skopje
Vardhamána Džatiputra alias Nigantha Nátaputta zv. Mahávíra „Velký hrdina“, nebo Džina, „Vítěz“, z Kaundijapury/Kundagramy u Vaišálí v dn. ind. svazovém státu Biháru, syn krále Siddhártha z kmene Džňátrka, zakladatel džinismu, viz tam a pod Karnátaka§ 599, 527
L. Vargutéius, catilínovec§ 64
varhany (nejstarší dochované jsou v museu v makedonském Díonu); západní Evropa v. zapomněla a vrátily se až s byzantskou princeznou Theofanú, provdanou za německého krále a císaře Ottona II., matkou Ottona III.§ 250 a viz varhany vodní s. v. hydraulikon organon
P. Varínius, praet.§ 73
Varisára z Magadhy§ viz Bindusára
Variskové§ viz Nariskové
M. Varius/M. Marius, quaestor a sertoriovský senátor§ 79, 78, 75, 76, 73, 72
(Sex.?) Varius Avítus Bassiánus§ viz Elagabalus
T. Varius Cléméns, legát§ 144+, 152+
P. Varius Ligur, praef. praet.§ 14+
Varius Macrínus, legát§ 228+
Sex. Varius Márcellus§ 1. praef. Urbí, 204+; 2. z Apameie Syrské, manž. Iúlie Soaimiady Bassiány, o. Varia Avíta Bassiána vulgó Sardanapalla/Elagabala, 218+, 254+
L. Varius Rúfus, básník epický§ 70, 38, 15
Q. Varius Sevérus vulgo Hybrida§ 100, tr. pl. 91, 90
varna, „barva“§ viz kasta
Varna, novodobé přístav. m. v BG, srov. pod Márkiánúpolis§ 5300, 269+
Varnové, Varní/Ouarnoi, germ. národ ze společenství asi Vandalů§ 50
Původně žili v jižním Jutsku a v Meklenburgu, srov. řeku Warnow/Varnava a město Warnemünde.
Varró, řec. Barrón§ viz Terentius Varró
Varróniánus, mag. equitum, o. Fl. Ioviána§ 363+
Flávius Varróniánus, s. Ioviánův s Charitó§ 363+, 364+, cos. 364+, 386+
Varrónilla, nešťastná vestálka§ 85+
Varšava, metropole PL§ před 6000 (1)
Varuna, védský/hinduistický bůh§ 2078, 1830
Várus/Uáros, event. Noaros, nezn. dyn. kdesi na jihu SYR, snad příbuzný Soaima Itúrajského§ 49+
Várus/Uáros z Láodikeie, sofista§ 176+
Várus z Pergy, s. Kallikleův, sofista, asi z rodu Plancia Vára, viz rok 60§ 165+
Varzakan, m. v írán. Ázerbájdžánu§ 747
Varzdátés z Armenie, k. rodu arsakovského, též Varazdát(és), Varasdátés, arm. Varzdat, řec. Barasdátés, bratranec Papův§ 776 (Ol.), 373+, 374+, 379+
Vasakés/Vasacés, vyjednavač Vologaisa I., cf. Vassak§ 62+
Vascónés, Vasconés, Vascónia, Vaskonové/Baskové§ 193, 179, 72-, 35+, 69+ a viz Keltibérové a Baskové
Vásistha z Indie, autor Dharmasútry§ 600
Vassak Mamikonian, arm. vojevůdce, řec. Bassikios§ 366+
Vassocaletis, Vasso Galatae, gallský bůh přirovnávaný Římany k Mercuriovi§ 259+
Vásudéva z klanu Vana, k. v Magadě, zakladatel dyn. Kanva§ 68
Vásudéva I., k. Kúšánů§ viz Bazodéo
Vásumitra, k. v Magadě§ 185
Váticánus (móns, campus, circus, cf. ibid.); za principátu byly na pahorku hrnčířské dílny, o dalších jeho osudech a o církevním státu křesťanů Vatikánu viz pod křesťanství§ 44-, 38+, 59+, 64+, 69+, 162+, 203+
P. Vatínius, caesarián§ 98, 59, 56, 48, cos. 47, 44 - 42
Vatínius, švec a obávaný Nerónův dvořan§ 64+, 66+
Vatsa, Vaša, árj. království na sev. IND s hl. m. Kaušámbí, viz t鞧 600, 461
Vátsjájana, vlastně Mallanága V., autor Kámasútry§ 22-, 250+
Vattagamaní, k. na Cejlonu§ 59
C. Vattius Sabíniánus Iúlius Hospes, legát§ 180+
Vaumisa z Persie, Dáreiův vojevůdce§ 521
Vazimba, Vazimbové, východoafrický lid/národ austronéského původu migrující na Madagaskar§ 1600, 1100, 300
vázové malířství§ 555, 530, 500, 475, 350
vázy korinthské§ viz nábytek
včely a jejich vosk§ 360, 181, 173, 72 a srov. pod vojsko
K domestifikaci včel došlo c. 3000.
vdavky§ viz ženy
vdova, řec. chérá, lat. vidua, svatba s vdovou po příbuzném§ 413, 368, 172, 159, 59