074-070

 

************************************************************

74.

Ol. 176, 3

238 SE

174 AE

(neznámý)

a. u. c. 680

L. Licinius Lucullus a M. Aurelius Cotta

************************************************************

Koncem roku/nebo snad již roku 75 zemřel v Bíthýnii král Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl od roku 95). Jako další v historii také on zanechal závětí svou říši senátu a římskému národu (srov. královské závěti ještě z let 162, 133, 96 a 80). Nicméně jeho syn se prohlásil králem Níkomédem V. Vládl jen krátce, protože byl rychle římskou propagandou prohlášen za potomka podvrženého. 

Lze též předpokládat, že tento Níkomédés V., který se bez odporu vzdal svých nároků na bíthýnijský trůn, je totožný s jistým Lykomédem, veleknězem v Kománách (viz rok 47; zkomolené jméno v pramenech?).

Místodržitel provincie Asia M. Iuncus vyslal svého quaestora Pompeia Bithynica, aby novou provincii Bithynia uspořádal (srov. pak rok 64). Konsul M. Aurelius Cotta byl pak vyslán ke správě nové provincie a druhý konsul L. Licinius Lucullus odešel do Kilikie, kterou získal společně se správou Asie (původně měl odejít do Gallie cisalpské), srov. zde níže: pontský král se ocitl náhle opět na rodící se frontě války a k tomu válčili Římané v regionu s piráty, srov. rok 78 a zde níže: Římané měli náhle na východě tři armády a vypadalo to jako slet supů nad pontskou kořistí. Jakou záminku k válečným přípravám dal král, zachováno není. Cotta ostatně už doma v senátu spekuloval, že mír z Dardanu roku 82 byl pouhým přerušením válečných operací. Viz rok následující, kde se z nároků na bíthýnský trůn stala zničující válka.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, nyní jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena v letech (78) 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří (do roku 71), ale bez větších úspěchů a nepřejícníci říkali, že Antonius nadělal více škod než sami piráti. Jeden z jeho mužů, jinak neznámý P. Valerius, velitel slabého garnisonu v Epidauru, vylákal občany z města podívanou na gymnické hry a pak zavřel městské brány. Epidaurské nepustil domů, dokud od nich neobdržel rukojmí a měl nyní jejich obec pevně pod kontrolou. 

V Kilikii mezitím podmanil prokonsul P. Servilius Vatia Isaury a držel nad nimi triumf. Válka s nimi trvala od roku 78, neodstranila však nebezpečí pirátů v regionu, viz zde výše, a přispěla k zvyšování napětí ve vztazích Mithridáta Eupatora s Římem, který měl mezi Kiliky hodně spojenců, viz rok 78.

Teprve t. r. (uvádí se i rok předcházející) uspořádali Římané svou provincii Cyrenaica, kterou odkázal S. P. Q. R. již roku 162 resp. 156 v závěti Ptolemaios VII. Euergetés II. Po smrti jeho syna a královského nástupce v Kýréné Apióna v roce 96, viz tam, však prohlásil senát všechna města za svobodné státy: tehdy mezi nimi a v nich vypukly rozbroje, chaos v zemi, jíž Římané říkali Cyrenae n. Cyrenaea (srov. činnost L. Licinia Luculla roku 87)

Provinční éra datační Kýrénaiky začíná však až rokem 31, kdy Octavianus vrátil městům samostatnost a provincii Římu, když ji roku 36 věnoval Antonius Kleopatře. Bývalý královský majetek, nyní římský ager publicus, "státní půdu", začal rokem 74 spravovat quaestor vyslaný do provincie. Soukromé zábory půdy byly trvalým sporem s usedlíky a roky nepravostí vedly Kýrénské ke stížnostem, až se roku 59 n. l. dostaly k principovi, viz tam.

V Hispániích se v boji proti populárovi Q. Sertoriovi začalo optimátům dařit. "Vládní" síly čítaly se zahrnutím spojenců třicet tisíc mužů pěchoty a jeden tisíc jízdy, populárů pod Sertoriem sloužilo dvakrát tolik pěších a osmkrát tolik jízdních. Cn. Pompeius porazil M. Perpernu s C. Herenniem, který v boji padl, a obsadil při pobřeží Valencii. U Sucronu byl však zastaven Q. Sertoriem, který tu byl raněn: Pompeius byl netrpělivý, nečekal na příchod Metella Pia a byl rád, že z řeže unikl se zdravou koží. V opakované bitvě u Segontie/dn. Sigüenza v Kastílii-La Mancha, kde již stála vojska optimátů spojena, bylo znovu bojováno nerozhodně: Sertorius porazil křídlo Pompeiovo, v jehož řadách padl s šesti tisíci dalšími vojáky též jeho švagr C. Memmius, ale Perperna neuspěl proti Metellovi, který pobil pět tisíc jeho mužů. 

Sertorius ještě odehnat senátní vojsko od obléhání vaskonské Calagurry na severu Přední Hispánie (pozdější H. Tarrakónská), avšak ztrácel jedno město za druhým. Římští vojáci byli nespokojení s tím, že Sertorius rozdává hlavní funkce Keltibérům, a množily se deserce. Pompeius přezimoval u Vakkajů, vypsal na Sertoriovu hlavu odměnu a žádal v Římě vojáky a peníze na válku. 

V táboře Sertoriových spojenců se zvedala nespokojenost, docházelo ke vzpourám. Sertorius změnil chování: po odhaleném spiknutí dal povraždit nebo prodat do otroctví všechny děti keltibérských vůdců držené v Osce jako rukojmí. Sertoriova spolupráce s Mithridátem Eupatorem, kde spolehlivé spojení udržovali zjevně kiličtí piráti, rovněž vázla, prý na vzájemné podezřívavosti.

V Číně zemřel císař Čao/Zhao (20; na nebeském trůnu od roku 87). Nástupcem se stal z vůle regenta Chua Kuanga/Huo Guang vnuk císaře Wua, viz rok 87, Liou Che/Liu He (asi 30), syn Liou Po/Liu Bo, syna Wu s Li. Regentovi Chuovi se žijící syn Wuův Liou Sü/Liu Xu nezdál vhodný k vládě, neboť byl příliš vznětlivý a ani otci nebyl sympatický. Liou Che však nedostal ani dynastické jméno, neboť se během smutku za císaře Čaoa choval spratkovsky, nedodržoval zvyklosti, pořádal hostiny a neabstinoval od sexu. 

Po 27denní vládě v červenci a srpnu t. r. byl se souhlasem císařovny-vdovy Šang-kuan/Shangguan a velitele armády Čang An-š'/Zhang Anshi regentem zatčen, odsouzen, sesazen a deportován ode dvora v Čchang-anu/dn. Si-an, většina jeho lidí byla popravena: vzácný a svérázný případ impeachmentu v imperiálních dějinách Číny. 

Za nového císaře pučisté vybrali vnuka vévody Liou Ťüa/Liu Ju (viz o jeho osudu roku 91) a Wuova pravnuka Liou Ping-i/Liu Bingyi s posmrtným jménem Süan/Xuan (17; vládl do roku 49). Odstavený Liou Che zemřel na svých panstvích roku 59 a jeho hrobka patří k archeologickým pokladům mezi nalezišti éry dynastie Západních Chanů.

Süana vychovával jako svého Čang Che/Zhang He, předtím vychovatel Liou Ťüa, tehdy korunního prince Wuova. Když přišel Ťü o život, byl Čang Che vykastrován, nicméně pověřen funkcí hlavního palácového eunúcha. Poněvadž Liou Ping-i vyrůstal mimo dvůr a jako prostý Číňan mimo šlechtický svět, Čang Che ho vychovával a vzdělával na své náklady, zaplatil i svatbu. Süana oženil regent se Sü Pching-ťün/Xu Pingjun a jejich synem byl Liou Š'/Liu Shi. 

Dvůr ovládala rodina regenta Chuo Kuanga, oddaného služebníka císaře Wua a tvůrce dvou císařů. Jeho manželka Si-an/Xian byla však nezbednice. Chtěla za císařovnu svou dceru a prostřednictvím lékaře otrávila rodící císařovnu Sü, která po porodu roku 71 zemřela. Následujícího roku udělal Süan císařovnou opravdu Chuovu dceru Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun. Když regent Chuo roku 68 v úřadu a míru roku 68 zemřel, šli mu Süan i s císařovnou-vdovou Šang-kuanou na pohřeb, ojedinělý čin císařských dějin.

Si-an, vdova po Chuovi, nedala pokoj a nabádala svou dceru Chuou, aby svého císařského manžela zavraždila. Palácem šly řeči o vraždě císařovny Sü a Sianiny záměry se provalily: celý klan byl vyvražděn do třetího kolene, císařovna Chuo exulována a vzala si později život. Císařovnou pak Süan udělal milenku Wang, která vychovávala prince Liou Š'a, budoucího císaře, viz rok 49.

Süanova vláda byla ve znamení prosperity a úspěšné politiky vůči Hunům, srov. rok 128, 119 a 53. Roku 71 vpadlo na Huny pět chanských armád. Nejvýznamnějším z císařových generálů byl Čao Čchung-kuo/Zhao Chongguo, srov. rok 61. Království Wusun, viz o něm rok 200, zbavily hunské nadvlády. Süan rozvíjel styky se všemi nehunskými dynasty země Si-jü/Xiyu, "Západní území", zhruba dn. Sin-ťiangu, pacifikoval revoltu Čchiangů/Qiang, barbarů bez měst sídlících ode dávna mezi S'-čchuanem a Tibetem.

O Hunech viz dále rok 53.

************************************************************

73.

Ol. 176, 4

239 SE

175 AE

(neznámý) | (Níketés IV.?) 

a. u. c. 681

M. Terentius Varro Lucullus a C. Cassius Longinus

************************************************************

Makedonský procos. C. Scribonius Curio ukončil v Thrákii válku s Dardany (trvala od roku 75)  a pravděpodobně t. r. nebo následujícího nad nimi v Římě triumfoval. Mezi místa, která Římané opevnili, patřil Navissos, známý nyní jako Naissos/dn. Niš ve SRB. O počinech jeho nástupce ve správě Makedonie M. Terentia Varrona Luculla viz rok následující. 

Na jaře se po dlouhých přípravách (viz rok 79) vypravil rychlým pochodem Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos s vojskem do Bíthýnie pod stratégy Taxilem a Hermokratem a jeho stratégos Diofantos (II.) vpadl do Kappadokie: vypukla desetiletá zničující válka o dědictví bíthýnijské nebo též třetí válka s Mithridátem (do roku 63).

V bitvě pod hradbami Chalkédonu porazil Mithridátés Eupatór prvního bíthýnijského prokonsula, války chtivého, ale neschopného M. Aurelia Cottu. Stejně úspěšný byl králův nauarchos Aristoníkos, jenž před tímto městem a v jeho přístavu zničil čtyři a zajal šedesát římských plavidel, jimž velel Cottův praetor Nudus (celé jméno neznáme), zahynulo na tři tisíce Římanů, z králových mužů pouze dvacet Bastarnů. Chalkédón byl obležen, stejně tak jako Kýzikos disponující dvěma velkými přístavy. Před Kýzikem byl velitelem pontské obléhací techniky, tj. heliopolítem, Níkónidés z Thessalie. Královští měli v kraji před Kýzikem na 140 tisíc vojáků pěších, dvanáct až šestnáct tisíc jízdních a čtyři sta lodí, to bez zahrnutí technických oddílů a trénu včetně obchodníků, tedy armádu přinejmenším stejně obrovskou jako proti Sullovi.  

L. Licinius Lucullus, který byl právě jmenován vrchním velitelem ve válce s Mithridátem a chystal vpád do Pontu přes Galatii, obrátil a obklíčil krále pod obléhaným Kýzikem, jehož obranu udatně řídil Peisistratos, čímž krále zbavil přístupu k zásobování a armáda hladověla a ležením se šířily nemoci. Obležení prokopávali tunely proti obléhatelům a při jednom z výpadů se téměř zmocnili samotného Mithridáta. 

Mezitím dobyl další králův stratégos Eumachos Velkou Frygii a římskou Kilikii a všude dával vybíjet Římany a jejich sympatisanty. C. Iulius Caesar, který v této době byl na Rhodu na svém druhém studijním pobytu, vyhnal Pontské z pobřežních krajů Kárie a C. Salvius Naso úspěšně hájil území provincie Asie. Oddíl dvou tisíc králových jízdních vojáků, jemuž veleli L. Fannius a Métrofanés, porazil legát Mamercus, a muži bloudili Mýsií, než se spojili s královskou armádou. Nauarchos Aristoníkos byl posléze zajat fimbriovskými důstojníky. Spolu s jedinou legií, kterou s sebou přivedl z Itálie, velel nyní L. Licinius Lucullus také oběma „fimbriovským“ legiím, viz rok 86sq., brzy rozšířil o další dvě, takže disponoval armádou o třiceti tisících pěšáků a 1600 jezdců, tak jako tak zlomek králových sil. 

V zimě přešla iniciativa ve válce zcela na stranu Římanů a jejich spojenců. Déiotaros, syn Dumnorigův, tetrarcha galatských Tolistobóiů, stál v čele povstání proti Mithridátovi ve Frygii. Eumachovy posádky byly poraženy a z nedávno dobytých území vyhnány (srov. již rok 86). Mithridátovo vojsko bylo před Kýzikem zcela vyhladověno a na ústupu do Lampsaku poraženo a Římany rozprášeno; viz dále rok následující.

• Úspěšnému městu a státu Kýzikos byla za věrnost Římu Lucullem ponechána autonomie; na jeho počest drželi Kýzičtí po staletí hry lúkúlleie. Teprve císař Tiberius mu svobodu roku 25 n. l. odebral a včlenil do provincie, neboť se prý nevěnovali dostatečně Augustově kultu a jacísi římští občané zde utrpěli jisté násilí; důvod neznáme.

Po dvouletém pobytu v Městě byl zpáteční cestě z Říma na Sicílii jeden ze dvou synů seleukovského krále Antiocha X. Euseba  s Kleopatrou V. Selénou I., viz rok 75, okraden o cenné stolovací nádoby a diamanty vykládaný svícen a ponížen od mariovců přeběhlým sullovcem C. Verrem (srov. rok 75), městským praetorem/praetor urbanus roku 74, správcem provincie v letech 73 až 71 v jako propraetor (srov. o jeho začátcích roku 81 a proces s ním v roce 70). Král byl právě senátem uznán za římského spojence. 

Verres dostal od senátu i konsulů pokyn t. r. skupovat na Sicílii obilí nad obvyklé povinné dávky, které by bylo možné v Římě prodávat za dotovanou cenu "lidu": tím padlo další ze Sullových omezení, viz rok 81. 

Verres byl podle všeho, známe ho pouze z Ciceronovy žaloby, zlotřilcem s rozsáhlou přízní mezi aristokraty. Kromě kleptokracie vynikal zjevně ještě neschopností cokoli řídit. Za Verrovy správy Hérákleón, jeden z pirátských náčelníků v regionu/archipeirátés, porazil roku 72 švadronu římských lodí poslaných proti němu a se čtyřmi svými plavidly vplul do syrákúského přístavu. Velitelem římského loďstva Verres nejmenoval Syrákúsána Kleomena, manžela své provinční milenky. 

O dva roky později udělal to samé Pyrganión, ale jeho muži se vylodili a rabovali a vraždili na souši. Proti nim se vypravil praetor L. Caecilius Metellus, od roku 71 Verrův nástupce, a piráty porazil na souši i na moři a bandity zahnal z ostrova. O jejich osudu známo není nic, nicméně například Lipara platila pirátům pravidelné výpalné. Zda to byli právě tito dva "arcipiráti", kteří spartokovce nechali roku 71 na holičkách, rovněž známo není.   

V Itálii se na jaře u majitele gladiátorské školy v Capuy Lentula Batiata vzbouřili 74 otroci (podle jiné tradice 78) vedení maidským Thrákem Spartokem, lat. Spartacus, který sloužíval v římské armádě v pomocných jednotkách/auxiliarii, a Galaty čili anatolskými Kelty Krixem a Oinomáem. Utekli na úbočí Vesuvu a rychle se k nim přidávali další zběhlí otroci z okolí, neboť prý poctivě vůdcové rebelie rozdělovali kořist. Snadno přemohli oddíl praetora C. Claudia Glabra (n. Pulchra), který se pokusil otroky isolovat na Vesuvu, stejně jako oddíly dalších praetorů: nejprve se dvěma tisíci muži jistého Furia (celé jméno neznáme), legáta praetora P. Varinia, pak rozprášil oddíly praetora L. Cossinia, který v boji padl, až nakonec porazil Variniova quaestora C. Thorania a několikrát též P. Varinia, jehož div že nezajal, a ukořistil jeho koně i s liktory. Během těchto bojů pravděpodobně padl Oinomáos. 

V tom okamžiku disponoval Spartakos armádou sedmdesáti tisíc otroků, pastevců, svobodných venkovských proletářů, zběhů a dobrodruhů, jejichž výzbroj a vojenské zkušenosti byly na velmi odlišné úrovni; podobně jako za sicilských otrockých revolt též nyní se mezi povstalci jistě nacházeli zajatí profesionální vojáci z Mithridátových armád. 

Poměrně snadno rozšířili povstalci svou moc po Lúkánii, obsadili města Nolu, Nucerii, Thúrie a Metapont. Jak jich přibývalo, rostla jejich vojenská síla. Vůdci otroků však byli stále nejednotní a přes Spartakovu snahu obrátit vojsko ven z Itálie, aby se dostali do svých domovů, celý rok mstivě plenili italský jih (válka s otroky, známá jako Spartokovo povstání, trvala do roku 71).

V Římě prosadili oba konsulové obnovu distribuce dotovaného obilí římským občanům, lex Terentia Cassia frumentaria. Pravděpodobně to byl po roce 81, kdy dotované obilí zatrhnul Sulla, návrat k Semproniově zákonu z roku 123, srov. tam. Konal se proces s L. Sergiem Catilinou (asi 35) obžalovaným z nemravného soužití s vestálskou pannou Fabií, nevlastní sestrou Ciceronovy manželky Terentie. Po zákulisních přímluvách konsulára Q. Lutatia Catula, cos. 78, a zřejmě úplatách od M. Licinia Crassa byl osvobozen, a Fabia s ním. O proslulosti aristokrata Sergia Catiliny viz roky 66sqq.

Sergius Catilina se někdy po tomto datu oženil s vyhlášenou krasavicí Aurelií Orestillou, dcerou Cn. Aufidia Oresta, cos. 71. Nechtěla se za něho provdat, neboť se obávala Catilinova dorostlého syna (srov. mýtholog. trojúhelník Théseus - Faidrá - Hippolytos, Théseův syn). Šíleně zamilovaný Catilina tedy syna, jméno neznáme, otrávil, jak se tehdy v Římě povídalo (o jeho první manželce viz rok 82). O deset let později, v kritickém roce 63, Orestillu svěřil do ochrany Q. Lutatia Catula, viz zde výše.  

Jako zajatec z války s Mithridátem se do Říma dostal básník epyllií a epigrammů Parthenios z Níkaie. Učil v Římě, později žil v Neápoli, kde mimo jiné vyučoval literáta P. Vergilia Marona.

************************************************************

72.

Ol. 177, 1

Hekatomnos z Élidy

240 SE

176 AE

(neznámý)

a. u. c. 682

L. Gellius Publicola a Cn. Cornelius Lentulus Clodianus

Rok 1 éry Kommágény

************************************************************

Zbytky mithridátovské armády z kýzické katastrofy (srov. předešlý rok) zanechal Mithridátés pod M. Variem/Mariem a Hermaiem v zimě v Lampsaku, který hned L. Licinius Lucullus oblehl; jednooký sertoriovec Varius velel deseti tisícům mužů a padesáti lodím. K ruce dostal královského eunúcha Dionýsia a blíže neznámého paflagonského velmože Alexandra. Král sice s pomocí loďstva celý Lampsakos, včetně jeho obyvatel, evakuoval, akci velel pirát Ísidóros, ale u Neai před Lémnem Lucullus pontskou egejskou flotilu zničil. Na útěku padl do římských rukou též Ísidóros a Lucullus ho dal popravit. Na ostrůvku u Lémnu si vzal jedem život Mithridátův důvěrník Dionýsios, aby nepadl do římských rukou. S ním lapení římští emigranti-populárové v čele s Variem/Mariem ukrývající se v jakési jeskyni byli popraveni na místě a Alexandros Paflagonský byl ponechán při životě pro Lucullův triumf.

V běhu byla Lucullova protiofensíva v Bíthýnii. Padla Apameia, vyrabována Prúsa. Mithridátés Eupatór byl s vojskem téměř obklíčen, ale podařilo se mu uniknout po moři do Pontu. Jeho loďstvo o osmdesáti válečných plavidlech přitom bylo před Býzantiem v bouři téměř celé zničeno; před utonutím krále zachránil pirát Seleukos, který ho vzal k sobě na palubu; viz o něm roku 70. Cestou do svého kmenového království uzavřel Mithridátés spojenectví s Hérákleótskými, jejichž stratégem, nejvyšším úředníkem, byl tehdy Lámachos. Hérákleóté povraždili publikány, kteří je vyssávali, ačkoli nepatřil k provincii. Král zanechal ve městě čtyři tisíce vojáků, jimž velel jako frúrarchos Kelt Konnakorix, a pak pokračoval do residenční Sinópy.

Královi spojenci Tigránés I., vládce Armenů, a Macharés, Mithridátův vlastní syn a král v Kimmerském Bosporu, mu za této situace odřekli pomoc. Ke Skythům, nevíme vlastně, kam, poslal král se zlatem jistého Dioklea, ten však otočil a se vším přeběhl k Římanům. Mithridátés Eupatór dal pro zradu nebo pro podezření ze zrady popravit svého stratéga a jednoho z nejbližších přátel Doryláa mladšího: podle jiné tradice přišel však Doryláos o život při útěku z Kabeir až následujícího roku; srov. rok 121 a 86.

Na podzim a v zimě se L. Licinius Lucullus vypravil podél Halyu za nepřítelem do Pontu. Oblehl Amísos (vydržel dva roky) a Themiskýru na Thermódontu, kde údajně kdysi sídlily Amazonky, neměl tu však úspěch. M. Aurelius Cotta oblehl Hérákleiu Pontskou (vydržela též dva roky, Konnakorix měl podporu domácích). V téže době hledal Mithridátés, přezimující v Kabeirách, pomoc u Parthů. Jejich král Sinatrokés ho však rovněž odmítl. Lodě, které se v této době vracely z Hispánií, kam je poslal král na pomoc Sertoriovi, zničil u Tenedu Lucullův legát Triarius, který disponoval flotilou sedmdesáti lodí.  

Na západním černomořském pobřeží "úřadoval" Liciniův bratr M. Terentius Varro Lucullus, prokonsul provincie Makedonie. Ve válce s thráckými Bessy pacifikoval rozsáhlé oblasti až po Dunaj a po západní pobřeží Pontu, Římané oblast počítali k provincii Makedonii a nazývali ji "levým Pontem/laevus Pontus, řec. ta aristera tú Pontú"; o Bessech viz dále rok 71 a 62, o připojení země k provincii Thrákie viz rok 46+. Obsadil hellénská města jako Istros, Tomis, Kallátidu a Apollónii Pontskou, odkud odvezl Apollónovu bronzovou kolosální sochu a po triumfu v Římě následujícího roku ji postavil na Capitóliu. 

V zimě 72/71 Terentia Varrona senát povolal do Itálie na pomoc Crassovi ve válce se Spartokem, viz rok následující. Za Lucullova prokonsulátu provinciálové žalovali s pomocí C. Iulia Caesara (28) C. Antonia Hybridu, cos. 63, za loupeže během Sullovy války s Mithridátem a byl by odsouzen, kdyby se neodvolal k tribunům lidu. Sullovec M. Lucullus se později přiklonil na stranu Ciceronovu, pečoval o nemocného staršího bratra a zemřel někdy po něm, po roce 56.

V Hispániích propukly mezi populáry osudové neshody. Pompeiovy válečné úspěchy šířily mezi populáry a jejich domorodými spojenci pochybnosti a neklid. Do toho rozeštvávala nespokojená frakce mezi Římany vedená Perpernou, ambiciosním, ale velmi neúspěšným polním velitelem, víru v Sertoria a když myslel, že nadešla jeho chvíle, udeřil. M. Perperna Vento s M'. Antoniem a dalšími důstojníky zavraždil Q. Sertoria na hostině snad v první polovině roku v Osce. Neměl jeho vůdcovských kvalit, Lúsítánové s ním nešli a rozhodující bitvu s Cn. Pompeiem ztratil. Vítěz dal Perpernu lapeného na útěku a slibujícího informace o smýšlení Římanů doma v Římě, vedl si o tom záznamy a uchovával korespondenci, popravit dříve než se mohli setkat a archiv hispánských populárů, po přečtení ovšem, rovněž zničil. 

Cn. Pompeius se na konci roku vydal po souši na cestu z Hispánií do Itálie, kam dorazil na jaře (viz tam). Získal v podrobených oblastech silnou klientelu, což se o čtvrt století později projeví ve válce s Caesarem. Svou misi ve správě Zádní Hispánie a vedení války se Sertoriem ukončil též Q. Caecilius Metellus Pius, o jeho nástupci viz rok 69, a společně s Pompeiem drželi v Římě 31. prosince 71 nad Keltibéry triumf (druhého dne nastoupil Pompeius svůj první konsulát).

Zbytky ozbrojených populárů, kteří neprchli do Mauretánie, kde je brzy domorodci povraždili, usadil Pompeius v osadě Lugdunum Convenarum v Aquitánii, sídelní obci Konvenů/Convenae a udělil kolonii latinské právo (srov. rok 39+). Traduje se též, že Pompeius založil na místě vojenského ležení město Pompaelo, řec. Pompéla (pl.)/dn. Pamplonu (o její vyhlášené šunce viz v indexu s. v. kuchyně. Zákonem obou konsulů t. r. potvrdili v Římě rozhodnutí Pompeia o udělování římského občanství v jeho provinciích, lex Gellia Cornelia de civitate.

V Itálii úspěchy otroků-povstalců neustávaly. Na cestě k Alpám porazili konsula Cn. Cornelia Lentula Clodiana, C. Cassius Longinus byl poražen otroky u Mutiny, dnešní Modeny. Od Alp se však otroci z dnes již neznámého důvodu obrátili zpět k jihu. Opět je rozdělily rozpory: Krixos byl se svými Galaty a s nimi spojenými Germány poražen Římany pod praetorem Q. Arriem na úpatí pohoří Garganus v Apulii a v bitvě s dvacet tisíci dalšími padl.

Spartokos dal v jeho paměť pozabíjet tři sta římských zajatců a se 120 tisíci povstalci táhl na Řím; neznámo proč se otočil do Picena a opět porazil Římany pod praetorem Q. Arriem a konsulem L. Gelliem Publicolou, stejně jako později prokonsula C. Cassia Longina a praetora Cn. Manlia. Od dob Hannibalových se takhle neohroženě nikdo římskou Itálií "neprocházel"; požitek tohoto druhu historie schovala až Germánům v posledních desetiletích existence římského západu. 

Germánští Suébové pod králem Ariovistem, knížetem Triboků, přitáhli do Gallií na pomoc Sequanům v boji o hegemonii mezi Gally proti Haeduům. Vraceli se pak každoročně přes Rýn a odměnou jim byla později třetina sequanského území, viz dále rok 61sq. a 58: Germáni byli v Galliích poprvé. Původní sídla kmenového svazu Suébů ležela mezi Baltem ("mare suébicum") a Labem a mezi Germány byli před příchodem Gotů nejsilnější. Někdy před touto dobou Suébové expandovali do dn. středního Německa.

************************************************************

71.

Ol. 177, 2

241 SE

177 AE

(neznámý) | (Aristoxenos) 

a. u. c. 683

P. Cornelius Lentulus Sura a Cn. Aufidius Orestes

Rok 1 autonomní éry Terméssu

************************************************************

Na jaře třetího roku třetí války mithridátovské zanechal L. Licinius Lucullus před Amísem legáta L. Licinia Murenu (viz o něm roku 63sq.), syna stejnojmenného Sullova praetora obeznámeného důvěrně s regionem, viz rok 82, a se třemi legiemi dorazil k Eupatorii v Pontu, kde na jeho stranu s vojáky přešel velitel královského strážního oddílu Foiníx. U Fanaroie porazil Mithridátův velitel Menandros z Láodikeie v jízdní bitvě římský oddíl, jemuž velel legát C. Sornatius: byl to ale jen dílčí úspěch, nicméně Lucullus si nemohl dovolit pochod otevřenou krajinou. 

Lucullus pokračoval v tažení a dostal se do pohoří Paryadrés ve východním Pontu, kde římské ležení obklíčil král Mithridátés. Luculla zde dostal do úzkých. Král měl prý opět k disposici armádu o čtyřiceti tisících mužích a čtyř tisících jezdců, které shromáždil přes zimu kolem Kabeir, kde přezimoval. Již předtím uprchl od Luculla Olthakos, kníže Dandanů (jiný zdroj velmože jmenuje Olkabás a byl prý Skyth; viz další případné jméno v indexu), sídlících u Maiótského moře. Zběhl původně od Mithridáta, v bojích se na římské straně vyznamenal a požíval Lucullovy důvěry. Pokusil se vojevůdce zavraždit, ale poněvadž se k němu nedostal, raději uprchnul a s nepořízenou se vrátil ke králi (srov. rok 65, kde snad shodný s dynastou kolchidským). Po Sornatiově neúspěchu se o získání proviantu pro obklíčené pokusil M. Fabius Hadrianus, který prorazil obležení, když v jízdní bitvě zničil nepřátele pod královskými hipparchy Menemachem a Myrónem. 

Pohled na Římany přivážející proviant z Kappadokie od vděčného krále Ariobarzána I. podryl bojového ducha mithridátovců: královo vojsko se dalo na hysterický útěk a ležení u Kabeir spadlo Římanům do klína. 

V nastálém zmatku byl tehdy mezi jinými ušlapán kněz Hermaios a pro svůj purpurový plášť zavražděn dokonce stratégos Doryláos, srov. však rok předešlý. Král unikl jen tak tak do Pontských Komán (vojáci, kteří ho dostihli, se raději vrhli na zlato než na krále) a odtud do Armenie. Předtím ještě dal ve Farnakeji povraždit své sestry Nýsu (dle jiné tradice byla však zajata), Rhóxanu, Stateiru a Láodiku IV. (?) spolu se svými manželkami Bereníkou z Chiu a Monimou ze Stratoníkeie n. Míléta, která se nejprve pokusila oběsit na svém diadématu, neboť si směla vybrat smrt, ale látka nevydržela, tak se dala probodnout královým "čističem" a velitelem posádky/frúrarchem Sinópy, eunúchem Bakchidem.

Král Tigránés I. Armenský dal Mithridáta odvést hluboko do nitra Armenie, kde žil více méně jako zajatec až do jara roku 69! K lidem zprostředkovávajícím mezi oběma králi byl též Mithridátův důvěrník Métrodóros ze Sképse, zdatný rhétór a žák Démétria ze Sképse. Nediplomaticky doporučil Tigránovi nepomáhat Mithridátovi proti Římanům a když se brzy oba králové udobřili, Tigránés to Mithridátovi prozradil: Métrodóra to stálo život. 

Na podzim se Římanům vzdaly Kabeiry slavné chrámem Farnakova Měsíce, Mén Farnakú (asi Prvního toho jména) s velkým hospodářským zázemím a další pevnosti v Pontu. Padla Amástris, Amísos byl při dobývání téměř zničen, ale Lucullus ho dal znovu vystavět. V zimě se Lucullus vrátil do provincie Asie a přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti provincie. Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy z astronomických úroků z půjček na uspokojení kontribucí uvalených na ni Sullou, viz rok 84 a rok následující, čímž si získal nenávist římských publikánů čili převážně rytířů, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích, nebo negotiatorů/obchodníků a finančníků, kteří řáděním Mithridátovým i bojovníků občanské války přišli o peníze. To později v Římě aristokratovi Lucullovi politicky zlomilo vaz. 

Není divu: provincie trest dvaceti tisíc talentů již splatila dvakrát a podnikatelé ho úroky vyhnali až na sto dvacet tisíc talentů (takovou kontribuci žádný stát starého věku nikdy neplatil). Lucullus stanovil měsíční úroky jednoprocentní, zrušil všechny dluhy, které překročily výši původního závazku, věřitel směl od nyní zabavovat pouze čtvrtinu dlužníkova majetku a ten z publikánů, který přičetl úroky ke kapitálu, přišel o vlastní majetek. Traduje se, že do čtyř let byla provincie Asie a její obyvatelé oddluženi. 

Nyní za Tigránem vyslal Appia Claudia Pulchra, bratra démagoga P. Clodia, aby žádal vydání Mithridátovo. Tigránés mezitím bez ohledu na blížící se římskou moc dobýval ve Foiníkii města, která zůstávala věrná Seleukovcům. V Ptolemáidě byla zajata Kleopatrá V. Seléné I. (srov. rok 75), která se zde bránila obležení. Tigránés ji poslal do Seleukeie na Eufrátu v severní Mesopotamii, která byla tehdy armenská (a to snad od roku 76 až do roku 69). během obléhání města dorazili k Tigránovi vyslanci židovské královny Salómé I. Alexandry s dary, k uzavření nějakých závazků však nedošlo. • Kleopatrá zde byla roku 69 popravena, vlastní důvod znám není.

Ap. Claudius na cestě za Tigránem prošel téměř všechna králova nově získaná území a všude šířil protiarmenskou propagandu, hlavně mezi Araby, např. u dynasty Zarbiéna z Gordyény, viz rok následující. Volné pole působnosti měl též v Antiocheji, poněvadž král uspořádával svá nově získaná území. Tigránés vedle Hellénů z Kilikie a Kappadokie přesídlil z parthské Mesopotamie zřejmě na sever do Amánu a do Armenie mnoho arabských nomádů, Skénitů, prý aby podpořil v oblasti obchod; viz rok 69.

Ve válce proti pirátům, kterou Římané vedli od roku 74, se praetor M. Antonius přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům; ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis (srov. rok 166 či rok 85)

Na Krétě byl Antonius poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to M. Antonius, otec triumvirův, na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský. Strůjcem krétského vítězství v poli byl pravděpodobně Lasthenés z Kydónie, viz o něm dále roku 68. Jaký byl v Egeidě rozdíl lidí Lasthenova typu od pirátských vůdců, nelze stanovit. 

C. Antonius, jeden z tribunů lidu t. r. (asi žádná přízeň s předešlým), prosadil zákon potvrzující pisidskému Terméssu svobodu a spojenectví s Římany za to, že se občané nepřidali za asijského pozdvižení na Mithridátovu stranu. Pro Termésské to byl začátek datovací éry, viz zde výše. 

V zimě a na začátku přemohli Římané otroky ve válce, které se říká s otroky nebo také vzpoura, povstání Spartokovo (trvala od roku 73). Senát na podzim roku 72 zbavil neúspěšné konsuly velení a vrchním velitelem k ukončení války určil s prokonsulární pravomocí praetora M. Licinia Crassa Divita, pozdějšího triumvira. K disposici měl šest čerstvých legií. Jako první krok k upevnění disciplíny nařídil v předcházejím konsulském vojsku o síle dvou legií decimaci, a to u oddílů, které nyní v nové porážce od spartokovců v Picenu jako první před otroky prchly z boje. Byla to třetí decimatio, kterou nám prameny dochovaly: tato stála život čtyři tisíce vojáků (srov. ještě roky 471 a 295, a pak rok 49, 36)

Crassus přemohl nejprve gallo-germánské vojsko o síle 35 tisíc mužů, jehož vůdci Kastos a Gannikos byli mezi padlými. Spartokos pochodoval na jih do Lúkánie, kde však byl zrazen kilickými piráty, kteří ho měli s vojskem povstalců přeplavit na Sicílii, ale odpluli před jeho příchodem, srov. rok 73; byl zimní čas a bouřlivé moře, snad tedy ani nešlo o zradu. Pokusy spartokovců dostat se na ostrov vlastními silami se rovněž nezdařil. • Na Sicílii s piráty do roku 69 zdárně bojoval Verrův nástupce praetor L. Caecilius Metellus, viz rok 73, konsul roku 68. 

Spartokovci neměli úniku, dva pokusy v zimě o prolomení obklíčení Římané krvavě odrazili. Příkop, který Crassovo vojáci vykopali, aby zabránili rebelům uniknout ze špičky "italské boty", dal nakonec Spartokos na jednom místě zaházet těly zabitých zajatců a zvířat a dostal se za něj. V Brundisiu se vylodil se svými oddíly makedonský prokonsul M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla válčícího s Mithridátem. Crassus však nechtěl čekat ani na Luculla ani na Pompeia, který na návratu z Hispánií dostal rovněž rozkaz táhnout na Spartoka. Otroci sice ještě porazili Crassova quaestora Cn. Tremellia Scrofu, tím ale se výčet jejich vítězství nad římskou armádou uzavřel.

V Lúkánii na řece Silaru (druhá bitva na Silaru, viz rok 212) byli při třetím pokusu poraženi spartokovci definitivně. Spartokos s šedesáti tisíci bojovníky padl, aniž by jeho tělo bylo nalezeno, a zbytek, uniknuvší zpět na sever, zničil na jaře Cn. Pompeius, vracející se z Hispánií a kuriosně to byl on, kdo vlastně válku ukončil (srov. předešlý rok)

Povstalci byli Římany krutě potrestáni, a byl to zároveň konec větším povstáním otroků v Itálii ve starém věku, srov. ještě rok 281+: přeživší pochytané povstalce v počtu šesti tisíc mužů dal Crassus ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma (o konci spartokovců viz rok 62). Za ukončení války s otroky držel Crassus ovaci/ovatio, protože byla za vítězství pouze nad otroky; válka s nimi mu trvala šest měsíců a Crassus získal zpět pět ztracených legionářských orlů, 26 dalších polních znamení/signa a pět liktorských svazků se sekyrami/fasces cum securibus

Triumf nad Bessy měl M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla, viz rok 72. Následoval pak v poslední den roku triumf Cn. Pompeia Magna (jeho třetí) a Q. Caecilia Metella Pia nad Hispánci (a Římanem Sertoriem), neboť válku označil senát za zahraniční/bellum externum. Představitelé dvou soupeřících optimátských skupin Crassus a Pompeius se usmířili. Neměli se rádi už od spojenecké války a Sulla Pompeiovi nadržoval, Crassa si nevšímal. 

************************************************************

70.

Ol. 177, 3

242 SE

178 AE

D[...] | (Kritón) 

a. u. c. 684

Cn. Pompeius Magnus I. a M. Licinius Crassus Dives I.

Rok 1 tzv. první autonomní éry Sinópy (srov. rok 45)

************************************************************

Na jaře dobyli, vyplenili a vypálili Římané pod C. Triariem Hérákleiu Pontskou, již zradila a opustila vojenská posádka pontského krále s velitelem Konnakorikem/Konnakorékem (obléhána od roku 72; Aurelius Cotta u dobytí nebyl, přišel pozdě a domáhal se podílu na kořisti). • Hérákleia byla založena roku 559; později byla Římany obnovena. Ztratila však nyní nezávislost, připadla provincii Pontus a Caesar z části původního města zřídil kolonii pro armádní veterány. Viz dále rok 36 a 29. M. Aurelius Cotta se po vykonání svého životního díla vrátil do Itálie.

V létě od svého otce odpadl Macharés, král v Kimmerském Bosporu (od roku 80; život si vzal v Pantikapaiu roku 65), a Římané ho uznali za přítele S. P. Q. R. Následovalo dobytí Sinópé v Pontu, kde se vlády zmocnili pučem eunúchos Kleocharés a pirátský náčelník Seleukos, o jeho zásluhách viz rok 72, královi důvěrníci, když se zbavili stratéga Leónippa, který s Lucullem vyjednával o vydání města (Leónippos může být identický s bývalým Mithridátovým satrapou Kárie, viz rok 36 a v indexu s. v. Pýthodóros). S Macharovým odpadnutím, viz rok 72 a zde výše, přestaly z Bosporu chodit zásoby a velitelé královské posádky, čítající deset tisíc Kiliků, udělali totéž, co před tím Mithridátův garnison v Hérákleji: pučisté nasedli do lodí a s lupem odpluli kamsi do dějin.  

Na podzim se vzdala Amáseia a Amísos vzat nočním útokem Lucullovým, když Mithridátova posádka odplula a hlavní inženýr Kallimachos a asi též velitel město zapálil, viz rok 68: Římané drželi v moci celé kmenové království Mithridátovo Pontos. K obyvatelům Sinópy, Amísu a většiny dalších měst se choval Lucullus velkoryse a dovolil uprchlíkům před římskou válkou návrat do vlasti. 

L. Licinius Lucullus se věnoval v Efesu dál uspořádání poměrů v provincii Asia. Uložil provinciálům odvody jedné čtvrtiny z úrody obilí a zavedl daně z vlastnictví otroků a domů. Po zvěstování Tigránova odmítnutí chystal nové tažení. Zanechal posléze v Pontu legáta C. Sornatia a sám se vydal na východ do války s armenským králem, viz rok následující. 

Král Tigránés I., který byl stále ještě ve Foiníkii a Syrii (srov. předešlý rok), totiž odpověděl na římské požadavky Ap. Claudiovi Pulchrovi dosti resolutně: Mithridáta nevydá a odnikud se nestáhne; na to dal ostentativně popravit šejka Zarbiéna Gordyénského s celou rodinou (srov. předešlý rok a rok následující). Byl to jeho první kontakt s Římany vůbec a netušil, že odmítnutí ultimativně položené žádosti o vydání Mithridáta znamená vyhlášení totální války. Tigránés, Mithridátův zeť, dosud svému tchánovi v žádné z válek s Římany nepomohl, zachovával neutralitu a rozšiřoval svou moc na úkor Seleukovců, srov. rok 83.  

V říši Parthů zemřel Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl od roku 76). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés XII. Fraátés III. Theos Euergetés Epifanés Filhellén (panoval do roku 57). Manželka Pirustaná/Pir'ustaná (?) byla zároveň jeho spoluvládkyní, jak prokazuje babylónský astronomický diář z roku 180 AE = 244 SE (rok 68 př. n. l.): mar-šá-kan šarru u pi-ri-us-ta-na-a aššatíšušú. Později se na fragmentech datačních míst diářů objevilo jméno di-li-ú-ni-ke-e n. ti4-li-ú-ni-ke-e, tedy snad další (hlavní) královna s řecky znějícím jménem Teleoníké (?). 

Do Ktésifóntu přišli vyslanci krále Tigrána a Luculla (Sextilius).

V indo-baktrijské oblasti skončila vláda krále Hippostrata Sótéra (u moci od roku asi 85)byl posledním vládcem z rodu Antimachovců. Jejich území se nyní pravděpodobně spojila s říši Eukratovců: Hippostratova dcera Kalliopé byla manželkou posledního z Eukratovců Hermaia (srov. rok 75). • Rod Antimachovců, pokud to vůbec byla dynastie ve vlastním slova smyslu, byl na scéně od roku c. 190.

V důsledku vnitřních rozbrojů se oddělila část germánských Chattů, sídlících ve střední části západu dnešního Německa, a přesídlila k Rýnu a k ústí řeky Mosa (dnešní Maas). Zde, v oblasti novověkých Nizozemí, vznikly kmenové svazy Batavů a Kannanefatů, lat. Canninefati či Cannenefati (srov. středověké označení kraje Kennemerland?).

V Římě začal 5. srpna proces s C. Verrem, propraetorem Sicílie v letech 73 až 71, jehož obyvatelé provincie, všechna města s výjimkou Syrákús a Messány, obvinili z hrabivosti, vydírání atd.: poprvé byla v této podobě v Římě projednávána záležitost hellénských provinciálů. Byl to zároveň velký úspěch advokáta M. Tullia Cicerona, protože optimát Verres odešel raději do vyhnanství ještě před ukončením procesu už po pronesení úvodní řeči. Dalších pět zachovaných "verrínek" nikdy Cicero veřejně nepronesl, ale vydal na základě svých poznámek. Měl je nachystané pro další průběh procesu, kdyby Verres, resp. jeho advokát Hortensius Hortalus, před porotou oponoval. Že to ovšem Cicero s ochranou lidských práv a svobod provinciálů nemyslel až tak vážně, viz rok následující.  

Verres se usadil v Massalii. Vzal s sebou většinu z toho, co nakradl. Sicilané žádali čtyřicet milionů séstertiů náhrady, ale v Římě zůstalo k disposici již jen majetku za tři miliony HS. Verres žil v blahobytu až do proskripcí roku 43, kdy přišel o majetek a hrdlo, neboť triumvir M. Antonius měl zálusk na něco z jeho "sbírek" a Verres ho nepředloženě odmítl. Verres se proslavil jako nenasytný lupič uměleckých předmětů. Po celou dobu stál pod ochranou mocného aristokratického klanu Caeciliů Metellů a měl tedy proces ostrý politický náboj. Ženat byl s Caecilií Metellou, sestrou L. Caecilia Metella, praetora roku 71 a nástupce ve správě Sicílie, cos. 68, viz tam.

Roku 80 byl legátem správce Kilikie Cn. Cornelia Dolabelly, praetor roku 81, a oba okrádali provinciály o umělecké předměty. O dva roky později byl v Římě Dolabella obviněn z vydírání a odsouzen mimo jiné díky výpovědi Verrovy proti němu; Verres byl osvobozen, viz rok 81. Roku 74 byl Verres městským praetorem/praetor urbanus a rok na to odešel správcovat na Sicílii. V římské Asii se kdysi seznámil s vypečenými malíři z pamfýlské Kibyry, vypovězenými z vlasti, bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem (nebyli římskými občany). Umělci pro něho pracovali jako agenti-znalci umění a oba je pak vzal s sebou na Sicílii, kde se velmi uplatnili, třebaže provincii olupovaly už generace propraetorů před nimi (provincie od roku 241 resp. 227, od roku 210 plně v římských rukách, dvě velké války s otroky). 

K ruce měl Verres A. Valentia sloužícího jako tlumočník z řečtiny a nějaký čas mu poradcem byl též lékař Artemidóros z Pergy alias Cornelius. Zřejmě nejzdařilejším "obchodem", který Verres na Sicílii spáchal, bylo okradení C. Heia z Messány o tři originální sochařské práce Praxitelovy, Myrónovy a Polykleitovy: mámertínský latifundista je musel prodat za úhrnem 6500 séstertiů a z toho Praxitelova Eróta za pouhých 1600 HS (sic); jak se sochy a další cennosti vůbec na Sicílii kdysi dostaly, známo není, natož k Mámertínům.   

Cicero před procesem padesát dnů katalogisoval po sicilských městech Verrovy zločiny. Několik desítek případů zneužívání moci při okrádání soukromníků, měst a chrámů jistě neznamenalo v dějinách kausu ojedinělou, ale v tomto rozsahu a podrobnostech jedinou zachovanou. Procesu s Verrem předcházelo přelíčení Ciceronovo na obranu svého nároku vést vůbec žalobu proti Q. Caeciliovi Nigrovi, Verrově quaestorovi a rodilému Siciliánovi. Caecilius se oháněl lepší znalostí situace, avšak podle argumentace Ciceronovy, kterou soud přijal, byl spolupachatelem Verrových zločinů, nikoli kritikem (Divinatio in Caecilium/"Určení žalobce proti Caeciliovi". Cicero měl důvěru předáků sicilských měst, poněvadž ho poznali za quaestury v provincii roku 75. 

Zásluhou obou konsulů Pompeia a Crassa byla plně obnovena moc tribunátu lidu, omezená Sullou/lex Pompeia Licinia. Soudní poroty byly zásluhou praetora L. Aurelia Cotty, cos. 65, bratra konsulů roku 75 a 74 Gaia a Marka a Aurelie, matky Božského Iulia, opět zpřístupněny jezdcům tím, že se soudy skládaly rovným dílem ze senátorů, rytířů a tribunů aerarii, o jejichž roli a kdo je tvořil ovšem víme velmi málo (srov. rok 82nn.)lex Aurelia (Cottae) iudiciaria. Reforma nastala během procesu s optimátem Verrem, oddaným sullovcem, což hrálo v jeho neprospěch. Možná t. r. byl přijat návrh zákona tribuna lidu P. Plautia n. Plotia omezující ozbrojování na veřejnosti a trestající vyhrožování zbraněmi exilem, lex Plautia/Plotia de vi (bývá též datován rokem 78, resp. někdy po roce 70).

Pompeius (36) nezastával před kosulátem quaesturu, zato byl několikrát provolán imperátorem a triumf nad Hispánci držel posledního dne roku 71, den před nástupem svého konsulátu, viz rok 72. Crassus (asi 45) kromě toho podělil Římany ve Městě velkolepou hostinou podávanou u deseti tisíců stolů (jistě nějaký stolovací rekord), rozdal obilí na tři měsíce ze svého a po Sullově vzoru věnoval desetinu svého majetku Hérákleovi/Herculovi, celkem prý na 170 milionů séstertiů, Pompeius lid pobavil na počest svého vítězství velkými hrami táhnoucími se od 15. srpna po dobu patnácti dnů. Pompeiovi se během konsulátu nepodařilo zajistit svým ani Metellovým hispánským veteránům půdu. 

Rekordní byl též věk jednoho z konsulů, Cn. Pompeia: neměl totiž dosud třicet šest let (čili byl dosud nejmladším z konsulů republiky, srov. později roku 43 Octavianův věk; Cicero se o svém konsulátu roku 63 chlubil mimo jiné proto, že ho nastoupil v nejranějším možném věku stár 43 let). V případě Pompeia došlo k udělení výjimky ze zákona (jiný věkový limit při povolení triumfu viz rok 82).

Censoři let 70-69 Cn. Cornelius Lentulus a L. Gellius, oba konsulové roku 72, kteří si nedokázali poradit se spartokovci, vyloučili ze senátu 64 mužů, rovněž rekord, včetně konsula roku 71 Lentula Sury a C. Antonia, budoucího konsulského kolegy Tullia Cicerona roku 63, a Římanů spočetli na devět set deset tisíc: srov. pak katastrofický populační úbytek v roce 46 a o censu srov. pozn. u roku 58. Byli prvními censory volenými po roce 86.

Zemřel epikúrik Faidros z Athén (narozen 138). kolem t. r. zemřel Meleagros z Gadar (narozen kolem roku 140), autor první známé Anthologie, a to epigramů, pod názvem Stefanos/Věnec (srov. rok 40).

Kolem t. r. se narodili:

• Krínagorás z Mytilény, epigrammik, v letech 47 a 45 jako vyslanec své vlasti u Caesara v Římě, v roce 26/25 byl vyslán k Augustovi do Tarracóny. Rok jeho smrti neznáme. Z Mytilény udělali slávu v řečnictví a deklamaci v Římě ještě jeho vrstevníci Lesbónax n. Lesboklés a jeho syn Potamón, viz rok 75, a Pompeiův přítel, literát Theofanés, viz rok 62;

• L. Varius Rufus, epický a tragický básník (zemřel asi roku 15?);

• Q. Sextius, filosof a scholarchos vlastní filosofické školy v Římě eklektického směru střední Stoy a novopýthagoreismu (zemřel  roku 5).

Roku 70/69 se ve Forum Iulii (dnešní Fréjus) narodil C. Cornelius Gallus, lyrický básník, od roku 30 první římský praefekt Egypta. Roku 26 si vzal život.

Snad 13. dubna se v Arretiu (?) narodil C. Cilnius Maecenas, významný dobroděj a literát etruského rodu augustovské éry. Zemřel roku 8. 

15. října se na statku v Ándés u Mantuy v rodině hrnčíře narodil římský národní básník P. Vergilius Maro. Zemřel 21. září roku 19 při návratu z cesty po Helladě a Athén. Svou básnickou prvotinu věnoval jako chlapec (roku c. 60) na hrob jistého učitele Ballisty, který si zjevně přivydělával jako silniční brigant a byl za trest ukamenován: "Pod touto horou kamenů leží pohřben Ballista;/užívej ve dne v noci bezpečné cesty." Epyllion Culex, "Komár", věnoval jako 26letý jistému Octaviovi, pravděpodobně C. Octaviovi, který se od srpna 44 jmenoval Octavianus (je-li věnování autentické, verše o smutném osudu komárově budoucího Augusta příliš neovlivnila, neboť rodinný statek Vergiliův propadl z velké části vyvlastňování majetků pro veterány roku 42). 

Básník churavěl celý život a Eklogy/Bucolica vydal po třech letech práce roku 39, Georgica po sedmi letech roku 29 a do konce života jedenáct roků pracoval na Aeneidě. Podobně jako Ílias začal epos brzy Římanům sloužit jako zdroj věštebných losů, útržků s verši, sortes vergilianae