074-073

 

************************************************************

74.

Ol. 176, 3

238 SE

174 AE

(neznámý)

a. u. c. 680

L. Licinius Lucullus a M. Aurelius Cotta

************************************************************

Koncem roku/nebo snad již roku 75 zemřel v Bíthýnii král Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl od roku 95). Jako další v historii také on zanechal závětí svou říši senátu a římskému národu (srov. královské závěti ještě z let 162, 133, 96 a 80). Nicméně jeho syn se prohlásil králem Níkomédem V. Vládl jen velmi krátce, třebaže měl jistou podporu mezi domorodci, ale římskou propagandou byl hbitě prohlášen za potomka podvrženého. 

Lze též předpokládat, že tento Níkomédés V., který se bez odporu vzdal svých nároků na bíthýnijský trůn a ani nesehrál žádnou roli v Mithridátově politice, je totožný s jistým Lykomédem, veleknězem v Kománách (viz rok 47; zkomolené jméno v pramenech?).

Místodržitel provincie Asia, podle jednoho výkladu pramenů t. r. Iuncus (M. Iunius Iuncus?), viz k dataci roku 81, vyslal svého snad quaestora (Q./A.?) Pompeia Bithynica (není o tom dokladu, cf. roku 102), aby uspořádal novou provincii Bithynia, resp. aby převzal královský poklad/majetek (srov. pak rok 64). Konsul M. Aurelius Cotta byl pak senátem vyslán ke správě nové provincie.

Druhý konsul L. Licinius Lucullus odešel do Kilikie, kde nenadále zemřel procos. L. Octavius, který nastoupil k armádě tam dislokované po P. Serviliovi. Původně měl odejít do Gallie cisalpské a stálo ho to úsilí, aby dostal provincii blízkou Kappadokii a tím pádem Mithridátovi. Dopomohla mu k tomu vlivná Praecia/řec. Praikiá pohybující se v nejvyšších kruzích římské senátorské politiky. Byla právě milenkou sullovce P. Cornelia Cethega, o jehož činech sice není nic známo, ale tradovalo se o něm, že byl v těch časech v Římě z nejmocnějších. Lucullus se jí dvořil, zahrnoval dary a získal si tak Cethegovu podporu. 

Senát ho pak pověřil správou Kilikie a k tomu též Asie, srov. zde níže, a velením ve válce s Mithridátem. Kolega Cotta si vymohl, aby byl poslán k zrekvírované bíthýnské flotile a bránil s ní pobřeží. Viz dále roku následujícího.  

Lucullus vyrazil do Asie s jedinou legií, kterou sám v Itálii sestavil; armáda v Kilikii se po roce nečinnosti rozkládala a nabývala podob fimbriovských legií před deseti roky. Pontský král se ocitl náhle opět na rodící se frontě války a k tomu válčili Římané v regionu s piráty, srov. rok 78 a zde níže: Římané měli náhle na východě tři armády a vypadalo to jako slet supů nad pontskou kořistí.

Jakou záminku k válečným přípravám dal král, zachováno není. Cotta ostatně už doma v senátu spekuloval, že mír z Dardanu roku 82 byl pouhým přerušením válečných operací. Viz rok následující, kde se z blíže neznámých nároků na bíthýnský trůn stala zničující válka. Král během zbytku léta a přes válečnou zimu dal kácet lesy pro nové lodi, kterých nakonec postavil čtyři sta trojřadek a množství menších a podél pontského pobřeží dal rozmístit po pevnostech zásoby a dva miliony medimnů obilí.

Povolal spojenecké oddíly Chalybů, podkavkazských Achaiů, Héniochů a dalších Sarmatů, Leukosyrů, Armenů, Skythů, Iazygů, Korallů a dalších Thráků od Istru a nejbojovnější z jeho spojenců Bastarny. Armenský král Tigránés se k válce s Římany připojit odmítl, čehož prý později litoval. 

Sestavil armádu o 140 n. 150 tisících pěších vojáků a dvanáct n. šestnáct tisíc jízdních, k tomu 120 srpových vozů a trén o prý stejné velikosti jako vojáků. Jakou roli v králově rozhodnutí pustit se znovu do války sehrála spojenecká smlouva se Sertoriem, známo není, viz však o vzájemné podezřívavosti zde níže. 

M. Antonius, později přezdívaný Krétský/Creticus, syn konsula roku 99 M. Antonia Oratora, otec triumvira M. Antonia, srov. o rodině u roku 76, nyní jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům - v celém Mediterraneu. Válka s piráty byla vedena v letech (78) 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří (do roku 71), ale bez větších úspěchů. Začal podle všeho v Ligurii, kde části flotily velel Mam. Aemilius Lepidus Livianus, cos. 77; viz dále o něm roku následujícího.

Ligurové, které Antonius pokládal za Sertoriovy spojence, před Římany prchli do Alp k Terentunům, aniž by utrpěli nějakých škod. Po tomto neúspěchu obrátil Antonius flotilu do Hispánie a dorazil k území odjinud neznámých Aresináriů. Vylodil se u ústí řeky Dilunus a legát Manius (celé jméno neznáme) dorazil s jízdou k nějakému ostrovu, asi k Emporiím (?); jejich dobře opevnění obyvatelé se ale podle všeho neměli k spolupráci s Římany. O další činnosti výsadku a Antonia v Hispánii nevíme zhola nic.

Nepřejícníci říkali, že Antonius nadělal více škod než sami piráti/qui orae maritimae, qua romanum esset imperium, curator [nocent]ior piratis. Chlapík to byl "zrozený k rozhazování peněz a bez starostí, ledaže by už přímo hrozily/perdendae pecuniae genitus et vacuus a curis, nisi instantibus". Že jeho honba na bukanýry v západním Středomoří nedopadla dobře, ukazuje událost ze Sicílie, viz rok následující. 

Jeden z jeho mužů, jinak neznámý P. Valerius, velitel slabého garnisonu v Epidauru, vylákal občany z města podívanou na gymnické hry a pak zavřel městské brány. Epidaurské nepustil domů, dokud od nich neobdržel rukojmí a měl nyní jejich obec pevně pod kontrolou (a jistě též plné své kapsy).

Z Epidauru pochází fragment usnesení o dobrodiní Euantha, který jako agoranomos v 74. roce (provinční éry), tedy roku 73, zabránil v obci hladu. V té době byli ve městě posádkou krétští žoldnéři praetora M. Antonia, jak uvádí poškozený text, který se o Valeriovi ani žádné jiné římské obtížnosti nezmiňuje. Euanthés prodával Epidauřanům pšenici za čtyři pět drachem v době, kdy byla k mání za deset; rozdíl hradil ze svého. Zároveň z posice agoranomy organisoval dionýsii a sótérie, ačkoli nebyl agónothetem, rovně na své náklady. Za to ho obec vyznamenala zlatým věncem a bronzovou sochou v Apollónově chrámu a v Asklépieiu a jeho s celým svým pokolením zbavilo povinnosti platit daně a vykonávat leitúrgie.   

V Kilikii mezitím podmanil prokonsul P. Servilius Vatia Isaury a držel nad nimi triumf. Válka s nimi mu trvala od roku 78, neodstranila však nebezpečí pirátů v regionu, viz zde výše, a přispěla k zvyšování napětí ve vztazích Mithridáta Eupatora s Římem, který měl mezi Kiliky hodně spojenců, viz rok 78. Konání P. Servilia přesto kupodivu zaujímá v zachovaných pramenech obdivné místo. 

Teprve t. r. (uvádí se i rok předcházející) uspořádali Římané definitivně svou provincii Cyrenaica, kterou odkázal S. P. Q. R. již roku 162 resp. 156 v závěti Ptolemaios VII. Euergetés II. Po smrti jeho syna a královského nástupce v Kýréné Apióna v roce 96, viz tam, však prohlásil senát všechna města za svobodné státy: tehdy mezi nimi a v nich vypukly občanské rozbroje, chaos v zemi, jíž Římané říkali Cyrenae, Cyrene, Cyrenaea n. Curenae (srov. činnost L. Licinia Luculla roku 87)

Zda-li tím, kdo zavedl v provincii pořádek, byl odjinud neznámý quaestor P. Cornelius Lentulus Marcellinus, viz rok předešlý a v indexu s. v., nebo někdo jiný a jakými toho dosáhl prostředky, není známo. Provinční éra datační Kýrénaiky začíná však až rokem 31, kdy Octavianus vrátil městům samostatnost a provincii Římu, když ji roku 36 věnoval Antonius Kleopatře.

Bývalý královský majetek, nyní římský ager publicus, "státní půdu", začal rokem 74 spravovat quaestor vyslaný do provincie. Soukromé zábory půdy byly trvalým sporem s usedlíky a roky nepravostí vedly Kýrénské ke stížnostem, až se roku 59 n. l. dostaly k principovi, viz tam. O spojení s Krétou v jeden administrativní celek viz rok 66.

Po Apiónově smrti prožívala krušná léta podle všeho i další města kyrénaické pentapole. Z roku 62 n. 61 je dochován fragment usnesení občanů Bereníky zahrnující poctami jinak neznámého Apollodóra, muž rodu ve městě starobylého, který vyvedl stát z chaotických poměrů, převratů, dvakrát řídil obranu proti nájezdům pirátů na město, které do té doby nemělo hradby a on je dal postavit. Datováno je usnesení rokem 34, zřejmě lokální éry začínající smrtí Ptolemaia Apióna, která však dlouho v užívání nebyla, viz zde výše.   

V Hispániích na jaře vytáhly armády Metellova a Pompeiova ze zimovišť pod Pyrenejemi a severně od Ibéru proti Sertoriovi a Perpernovi, kteří pochodovali z Lúsítánie. Řady mariovců trpěly desercemi, mimo jiné též Římanů, kteří se cítili ukřivděni, že se Sertorius čím dál více obklopuje Keltibéry než jimi. Ve válce se začalo optimátům konečně dařit. "Vládní" síly čítaly se zahrnutím spojenců dosud třicet tisíc mužů pěchoty a jeden tisíc jízdy, populárů pod Sertoriem sloužilo dvakrát tolik pěších a osmkrát tolik jízdních. 

Metellovy jednotky obsazovaly města dosud držená populáry. U Pallantie, kterou začal Pompeius obléhat, se však objevil znenadání Sertorius a Velký Cn. Pompeius se zachránil útěkem k Metellovi. Pak však porazil na řece Turii M. Perpernu s C. Herenniem, který v boji s deseti tisíci dalšími padl, a obsadil při pobřeží Valentii. U Sucronu byl však zastaven Q. Sertoriem, který tu byl raněn kopím do stehna: Pompeius byl netrpělivý, nečekal na příchod Metella Pia a byl nakonec rád, že z řeže unikl se zdravou koží.

V opakované bitvě u Segontie/dn. Sigüenza v Kastílii-La Mancha, kde již stála vojska optimátů spojena, bylo od poledne do noci znovu bojováno nerozhodně: Sertorius porazil křídlo Pompeiovo, v jehož řadách padl s šesti tisíci dalšími vojáky též jeho švagr C. Memmius, ale Perperna neuspěl proti Metellovi, který pobil pět tisíc jeho mužů; podle jiného údaje padlo na obou stranách po deseti tisíci mužích. 

Sertorius se stáhl do Clunie, kde obléhající zdatně odrážel, podnikal protiútoky a ještě před rozhodujícím výpadem, kdy obléhatelům unikl, zařídil zajistit si posily. Dokázal pak ještě odehnat senátní vojsko od obléhání vaskonské Calagurry na severu Přední Hispánie (pozdější H. Tarrakónská), kde padlo tři tisíce mužů, avšak dál ztrácel jedno město za druhým. O osudu Calagurry viz roku 72. 

Pompeius přezimoval u Vakkajů a vyčítavě žádal v Římě vojáky a peníze na válku (viz o dopise roku 77). Konsul L. Licinius Lucullus reagoval na Pompeiův dopis z Hispánií a poslal do války další dvě legie právě odvedené v Itálii, které zřejmě dorazily až roku následujícího. 

Metellus Pius strávil zimu v ležení v Narbonské Gallii a vypsal na Sertoriovu hlavu odměnu jednoho sta talentů stříbra a dvaceti tisíc plether půdy (až 1900 hektarů, min. 1750 ha); byla to neobvykle vysoká odměna, ale ještě před odchodem na sever se dal prohlásit legiemi imperátorem a pořádal oslavy jako po konečném vítězství

V táboře Sertoriových spojenců se zvedala nespokojenost, docházelo ke vzpourám. Sertorius změnil chování: po odhaleném spiknutí dal povraždit nebo prodat do otroctví všechny děti keltibérských vůdců držené v Osce jako rukojmí. Sertoriova spolupráce s Mithridátem Eupatorem, kde spolehlivé spojení udržovali zjevně kiličtí piráti, rovněž vázla, prý na vzájemné podezřívavosti, srov. zde výše.

V Římě konsul L. Licinius Lucullus utlumil reformní nadšení tribuna lidu L. Quinctia, zdatného řečníka, který vystoupil s programem zrušení Sullových zákonů; kterých a v jakém rozsahu, nevíme. Lucullus proti němu vystupoval veřejně, přesvědčoval ho též v soukromí, až toho nechal. Jako praetor roku 68 však vpadl Lucullovi do zad, když navrhl, aby se do jeho provincie a k armádě poslal někdo jiný, návrh zcela v duchu publikánů, kteří Luculla nesnášeli.

Kurulský aedil M. Seius daroval lidu po deseti librách oleje po jednom assu. Podle jiného údaje se jeho velkomyslnost týkala obilí, které lidu aedil poskytoval po assu v době, kdy trvala neúroda a potraviny byly drahé. Seius byl nepochybně příbuzným Cn. Seia, bohatce, který vlastnil příslovečného koně/equus seianus, viz o něm v indexu s. v. zvířata, a také otce a syna L. Seia, druhého známého jako L. Aelia Seiana, děsného praefecta praetorio principa Tiberia Claudia Nerona. Zda tento M. Seius přišel na vykrmování husí, aby z nich byla větší játra/cf. foie gras, není známo. Druhým z vynálezců by mohl podle Plinia být konsulár Metellus Scipio, možná pompéjovec Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (?), o jeho konci viz roku 46.      

V Číně zemřel císař Čao/Zhao (20; na nebeském trůnu od roku 87). Nástupcem se stal z vůle regenta Chua Kuanga/Huo Guang vnuk císaře Wua, viz rok 87, Liou Che/Liu He (asi 30), syn Liou Po/Liu Bo, syna Wu s Li. Regentovi Chuovi se žijící syn Wuův Liou Sü/Liu Xu nezdál vhodný k vládě, neboť byl příliš vznětlivý a ani otci nebyl sympatický. Liou Che však nedostal ani dynastické jméno, neboť se během smutku za císaře Čaoa choval spratkovsky, nedodržoval zvyklosti, pořádal hostiny a neabstinoval od sexu. 

Po 27denní vládě v červenci a srpnu t. r. byl se souhlasem císařovny-vdovy Šang-kuan/Shangguan a velitele armády Čang An-š'/Zhang Anshi regentem zatčen, odsouzen, sesazen a deportován ode dvora v Čchang-anu/dn. Si-an, většina jeho lidí byla popravena: vzácný a svérázný případ impeachmentu v imperiálních dějinách Číny. 

Za nového císaře pučisté vybrali vnuka vévody Liou Ťüa/Liu Ju (viz o jeho osudu roku 91) a Wuova pravnuka Liou Ping-i/Liu Bingyi s posmrtným jménem Süan/Xuan (17; vládl do roku 49). Odstavený Liou Che zemřel na svých panstvích roku 59 a jeho hrobka patří k archeologickým pokladům mezi nalezišti éry dynastie Západních Chanů.

Süana vychovával jako svého Čang Che/Zhang He, předtím vychovatel Liou Ťüa, tehdy korunního prince Wuova. Když přišel Ťü o život, byl Čang Che vykastrován, nicméně pověřen funkcí hlavního palácového eunúcha. Poněvadž Liou Ping-i vyrůstal mimo dvůr a jako prostý Číňan mimo šlechtický svět, Čang Che ho vychovával a vzdělával na své náklady, zaplatil i svatbu. Süana oženil regent se Sü Pching-ťün/Xu Pingjun a jejich synem byl Liou Š'/Liu Shi. 

Dvůr ovládala rodina regenta Chuo Kuanga, oddaného služebníka císaře Wua a tvůrce dvou císařů. Jeho manželka Si-an/Xian byla však nezbednice. Chtěla za císařovnu svou dceru a prostřednictvím lékaře otrávila rodící císařovnu Sü, která po porodu roku 71 zemřela. Následujícího roku udělal Süan císařovnou opravdu Chuovu dceru Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun. Když regent Chuo roku 68 v úřadu a míru roku 68 zemřel, šli mu Süan i s císařovnou-vdovou Šang-kuanou na pohřeb, ojedinělý čin císařských dějin.

Si-an, vdova po Chuovi, nedala pokoj a nabádala svou dceru Chuou, aby svého císařského manžela zavraždila. Palácem šly řeči o vraždě císařovny Sü a Sianiny záměry se provalily: celý klan byl vyvražděn do třetího kolene, císařovna Chuo exulována a vzala si později život. Císařovnou pak Süan udělal milenku Wang, která vychovávala prince Liou Š'a, budoucího císaře, viz rok 49.

Süanova vláda byla ve znamení prosperity a úspěšné politiky vůči Hunům, srov. rok 128, 119 a 53. Roku 71 vpadlo na Huny pět chanských armád s podporou Wusunů. Bylo tehdy zajato na 39 tisíc Hunů včetně řady jejich předáků. Šan-jü pak v revanši vytáhl proti Wusunům, ale útočníky zaskočily zimní bouře, v nichž přežila pouhá desetina Hunů.

Oslabené Huny napadli ze severu Ting-ling/Dingling, Wu-chuan z východu a Wu-sun ze západu. Zajato bylo dalších několik desítek tisíc lidí a množství dobytka. Třetina Hunů na to pomřela hlady a polovina dobytka. Nejvýznamnějším z císařových generálů byl Čao Čchung-kuo/Zhao Chongguo, srov. rok 61. Království Wusun, viz o něm rok 200, zbavily Chanové hunské nadvlády. Süan rozvíjel styky se všemi nehunskými dynasty země Si-jü/Xiyu, "Západní území", zhruba dn. Sin-ťiangu, pacifikoval revoltu Čchiangů/Qiang, barbarů bez měst sídlících ode dávna mezi S'-čchuanem a Tibetem.

O Hunech viz dále rok 53.

 

************************************************************

73.

Ol. 176, 4

239 SE

175 AE

(neznámý) | (Níketés IV.?) 

a. u. c. 681

M. Terentius Varro Lucullus a C. Cassius Longinus

************************************************************

Makedonský procos. C. Scribonius Curio ukončil v Thrákii válku s Dardany a Moisy/Moesy (trvala od roku 75). Stalo se tak podle všeho po rozhodující bitvě kolem volcanálií 23. srpna, který prokonsula zadržel od konání; čeho, nevíme. Pravděpodobně t. r. nebo až následujícího nad nimi v Římě triumfoval. Mezi místa, která Římané v této době v regionu opevnili, patřil Navissos, známý nyní jako Naissos/dn. Niš ve SRB. O počinech jeho nástupce ve správě Makedonie M. Terentia Varrona Luculla viz rok následující. 

Na jaře se po dlouhých systémových přípravách (viz rok 79) a aktuální mobilisaci sil vypravil rychlým pochodem Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos s vojskem přes Tímónijskou Paflagonii a Galatii do Bíthýnie, kam armáda pod stratégy Taxilem a Hermokratem dorazila již devátého dne tažení. Stratégové Diofantos (II.) a Mitharos (srov. s Mithraou roku 90?) vpadli do Kappadokie, aby osadili města posádkami pro jistotu, kdyby Lucullus tudy táhl z jihu do Pontu: vypukla desetiletá zničující válka o dědictví bíthýnské nebo též třetí válka s Mithridátem (do roku 63). Aby si naklonil Poseidóna, obětoval král spřežení bílých koní, které vehnal do moře. 

Když část Mithridátovy flotily nebyla vpuštěna do přístavu Hérákleie Pontské, řešení našel králův nauarchos Archeláos, pravděpodobně stejnojmenný syn mírotvorce dardanského z roku 85. Zmocnil se dvou čelních občanů Seiléna a Satyra a výměnou za ně vnutil Hérákleótům spojenectví s králem: poskytli pro válku s Římem pět trojveslic. Když pak dorazili publikáni vybírat daně jako od poddanské obce, neposlali Hérákleóté do Říma se stížností senátu, ale rozhodli se potichu jednat a výběrčí nechat zmizet: všechny je zavraždili; viz rok 72. Hérákleia patřila do prořímského tábora již od roku 190.

V bitvě pod hradbami Chalkédonu porazil Mithridátés Eupatór prvního bíthýnijského prokonsula, války chtivého, ale jinak neschopného M. Aurelia Cottu. Ten totiž na nic nečekal a vyklidil před přicházejícím králem Bíthýnii a stáhl se k moři. Stejně úspěšný byl králův nauarchos Aristoníkos, jenž před tímto městem a v jeho přístavu zničil čtyři a zajal šedesát římských plavidel, jimž velel Cottův praefect/nauarchos P. Rutilius Nudus.

Zahynulo na tři tisíce Římanů, z králových mužů pouze dvacet Bastarnů, kteří jako první vpadli do přístavu; podle jiného údaje padlo v námořní bitvě osm tisíc mužů, 4500 bylo jato, na souši poté padlo 5300 Římanů či mužů z římského vojska a tři sta Bastarnů a sedm set dalších královských. Římská flotila byla podle všeho bývalá bíthýnská královská. 

Římané z pěšího i námořního vojska prchali do Chalkédonu, zavalili brány a ne všichni se dostali do města; P. Rutilia Nuda s dalšími vytáhli po zavření bran nahoru po provazech, hodně vojáků před hradbami bylo mithridátovci pobito. ● P. Rutilius se později nějakým způsobem zasloužil o italské podnikatele v Argu, to již jako quaestor, a ti ho vyznamenali, jak dokládá zachovaný nedatovaný latinský nápis z Aigia v Acháji. 

Chalkédón byl královskými obležen, ale nechali toho, když se blížil Lucullus. Obří armáda se pustila do Kýziku, který v předcházejících bitvách ztratil na římské straně na tři tisíce mužů a deset lodí. Město disponovalo dvěma velkými přístavy a město si Mithridátés vyhlédl za základnu své flotily.

Pod horou Adrástejí s chrámem bohyně v rovině s jejím jménem se obléhatelé rozložili do deseti táborů, moře uzavřela královská flotila. Velitelem pontské obléhací techniky/heliopolítem Níkónidés z Thessalie, jehož veledíla dosahovala třiceti metrů. Královští měli v kraji na 140 tisíc vojáků pěších, dvanáct až šestnáct tisíc jízdních a čtyři sta lodí, to bez zahrnutí technických oddílů a trénu včetně obchodníků, tedy armádu přinejmenším stejně obrovskou jako před lety proti Sullovi. 

L. Licinius Lucullus, procos. Kilikie, jmenovaný vrchním velitelem ve válce s Mithridátem, chystal vpád do Pontu přes Galatii, obrátil a osvobodil Cottu s jeho lidmi z Chalkédonu. Později se na nápisu nalezeném v Arretiu pochlubil mimo jiné právě touto pro Cottu nelichotivou událostí: "svého kolegu zahnaného králem Mithridátem, když se tento uchýlil do Chalkédonu, osvobodil od obléhání/co<n>legam suum pulsum a rege Mithridat[e], cum se is Calchadona contulisset, o<b>sidione liberavit". 

Pak táhl na krále pod obléhaným Kýzikem, jehož obranu udatně řídil stratégos Peisistratos. Zbavil královské přístupu k zásobování ze souše a pontská armáda hladověla, ležením se šířily nemoci. Mithridátovci se ocitli uprostřed mezi hradbami města a obléhacím valem navršeným Lucullovými vojáky. Proč se při tak obrovské přesile neodhodlal král k výpadu proti Lucullovým legiím, zůstane záhadou. Byl prý oklamáván svými vojevůdci, nevěděl, že se v jeho oddílech šíří dokonce kanibalismus. 

Obležení ve městě prokopávali tunely proti obléhatelům a při jednom z výpadů se téměř zmocnili samotného Mithridáta. Římský centurio, jehož jméno neznáme, se podílel na tunelování na straně Kýzických a pod zemí se při střetu s kopáči královskými domlouval, že by město vydal, ale to jen, když mu král dá osobně slovo, že bude osobně bezpečný. Mithridátés se prý opravdu do tunelu vydal, chtěl zjevně ochutnat slávu osobní zásluhy o dobytí města, ale jeho ostraha prohlédla Římanovu lest a v místě setkání nachystala zařízení, které rychle otevíralo a zaklapávalo štolu. Když už se Říman s mečem v ruce vrhal na krále, mechanismus zafungoval a Mithridátés unikl. 

Mezitím dobyl další králův stratégos Eumachos Velkou Frygii, Pisidii a římskou Kilikii s Isaurií a všude dával vybíjet Římany a jejich sympatisanty. C. Iulius Caesar, který v této době byl na Rhodu na svém druhém studijním pobytu, vyhnal s pomocí asijské domobrany Pontské z pobřežních krajů Kárie a C. Salluvius Naso úspěšně hájil území provincie Asie. ● Z chrámu Diany Nemorensis pochází bilingvní děkovný nápis Mýsů z Abbaitidy/Abbaiitai a Epiktétských Frygů/Epiktéteis za záchranu před královskými legátovi pro praetore C. Salluviovi Nasonovi. 

Oddíly, jimž veleli L. Fannius a stratégos Métrofanés, porazil na neznámém místě ve Frygii konsulár Mam. Aemilius Lepidus Livianus, srov. rok předešlý. Oba pak se dvěma tisíci králových jízdních vojáků na útěku dostali k lýdskému městu Maioniá (= původní jméno Lýdie), bloudili pustou částí severní Lýdie na pomezí s Mýsií, krajem jinak nezného jména Inarimos, než se dokázali spojit s královskou armádou před Kýzikem.

M. Marius/Varius, kterého Sertorius delegoval ke králi, se ukazoval při obsazování několika asijských hellénských měst s liktory a pruty se sekerou, prohlašoval je za svobodné a Mithridátés jel až za ním, neboť zjevně dodržoval dohodu o tom, které území zůstane římské.

Lidé ale brzy poznali, že namísto publikánů je vyssává mithridátovská armáda. L. Magius, třetí z významných Římanů u krále, iniciátor paktu Mithridátés - Sertorius, se po Sertoriově smrti následujícího roku s Lucullem tajně domluvil a přidal se opět k římské armádě. Zradou se též Lucullus zmocnil královského nauarcha Aristoníka, který se chystal vyplout na západ Egeidy, a s ním deseti tisíc zlatých určených na podplacení římských důstojníků. 

O zradě vyjednávala též druhá strana. Fimbriovští důstojníci totiž v obavě před Lucullovým postojem vůči nim nabídli králi, že desertují. Souhlasil a poslal Archeláa, aby legie v noci převzal. Když dorazil, fimbriovci ho zajali a jeho doprovod pobili (Memnón z Hérákleie Pontské). Archeláos, jehož otec před touto válkou Lucullovi radil, že stačí, aby se ukázal v Asii a všichni se přidají na stranu Říma, byl kupodivu stále ještě v Mithridátových očích důvěryhodným velitelem. Zde poslední zmínka o Archeláovi-otci, o jeho deserci viz roku 83, další osud jeho neznáme, o synovi není dlouho slyšet, viz až roky 64 a 56sq. 

Spolu s jedinou legií, kterou s sebou přivedl z Itálie, velel nyní L. Licinius Lucullus také oběma „fimbriovským“ legiím, viz rok 86sq., brzy rozšířil o další dvě, asi z Kilikie, takže disponoval armádou o třiceti tisících pěšáků a 1600 jezdců (jiný údaj: 2500), tak jako tak zlomek králových sil. Lucullus táhl na pomoc Chalkédonu a na královské vojsko s Římany vedenými M. Mariem/Variem narazil ve Frygii u Otryjí, místa jinak neznámého při Askanském jezeru. Když se armády sešikovaly k boji, udeřil mezi ně kulový blesk, takže k bitvě nedošlo/ófthé mega sóma flogoeides eis meson tón stratopedón kataferomenon, "zjevilo se velké ohňové těleso snášející se doprostřed mezi armády"

Zajímavý úkaz, tak se to traduje, zažili Kýzičtí ještě za ferefattií (korejí), slavnosti Persefoniny, kdy se černá kráva, která byla za nich jako oběť předepsána, se pásla na druhém břehu. Zvíře neváhalo a přeplavalo, aby se dalo zabít. Pak se státnímu písaři/tú démú grammateus Aristagorovi ve snu zjevila bohyně, že se pomoc blíží a na se zvedl vichr a zničil obléhací stroje. ● Kýzičtí věřili, že město daroval Zeus, její otec, Persefoně jako svatební dar.  

Nicméně obrovská armáda před Kýzikem neměla zajištěno zásobování a přístupové cesty na souši obsadili Římané, blížící se zima zavírala přísun menáže po moři. V zimě přešla iniciativa ve válce zcela na stranu Římanů a jejich spojenců. Král odvelel svou jízdu, která nebyla při obléhání k ničemu a koně trpěli, s částí pěších do Bíthýnie. Za sněhové bouře byli mithridátovci dostiženi Lucullem s deseti kohortami a v bitvě na Rhyndaku krvavě rozprášeni.

Počet padlých není zaznamenán, ale koní se Římané zmocnili šesti tisíc, zajatců na patnáct tisíc a velké množství bagáže. Tehdy Římané poprvé spatřili velbloudy, jak praví Sallustius, ovšem zřejmě přehlédl, že armáda Antiocha III. je měla také, nicméně Římané s nimi nemuseli přijít do přímého styku, viz rok 190. 

Když byli ti všichni vedeni kolem obleženého Kýziku, bojová morálka královských se zhroutila a vojáci se masově dávali na útěk. V nové bitvě na Gráníku zmasakroval dvacet tisíc mithridátovců, počty zajatců neznáme (jen před Kýzikem jich do zajetí padlo třináct tisíc); údajně z celého králova vojska, které se vypravilo na začátku roku 73 do války, prý Římané zabili na tři sta tisíc lidí, tedy včetně trénu. 

Déiotaros, syn Dumnorigův, tetrarcha galatských Tolistobóiů, stál v čele povstání proti Mithridátovi ve Frygii. Eumachovy posádky byly poraženy a z nedávno dobytých území vyhnány (srov. již rok 86). Mithridátovo vojsko bylo před Kýzikem zcela vyhladověno a na ústupu do Lampsaku poraženo a Římany rozprášeno; viz dále rok následující.

• Úspěšnému městu a státu Kýzikos byla za věrnost Římu Lucullem ponechána autonomie; na jeho počest drželi Kýzičtí po staletí hry lúkúlleie. Teprve císař Tiberius mu svobodu roku 25 n. l. odebral a včlenil do provincie, neboť se prý nevěnovali dostatečně Augustově kultu a jacísi římští občané zde utrpěli jisté násilí; důvod neznáme.

Po dvouletém pobytu v Městě byl zpáteční cestě z Říma na Sicílii jeden ze dvou synů seleukovského krále Antiocha X. Euseba  s Kleopatrou V. Selénou I., viz rok 75, okraden o cenné stolovací nádoby a diamanty vykládaný svícen a ponížen od mariovců přeběhlým sullovcem C. Verrem (srov. rok 75), městským praetorem/praetor urbanus roku 74, správcem provincie v letech 73 až 71 jako propraetor (srov. o jeho začátcích roku 81 a proces s ním v roce 70). Král byl právě senátem uznán za římského spojence. 

Verres dostal od senátu i konsulů pokyn t. r. skupovat na Sicílii obilí nad obvyklé povinné dávky, které by bylo možné v Římě prodávat za dotovanou cenu "lidu": tím padlo další ze Sullových omezení, viz rok 81. 

Verres byl podle všeho, známe ho pouze z Ciceronovy žaloby, zlotřilcem s rozsáhlou přízní mezi aristokraty. Kromě kleptokracie vynikal zjevně ještě neschopností cokoli řídit. Za Verrovy správy Hérákleón, jeden z pirátských náčelníků v regionu/archipeirátés, porazil roku 72 švadronu římských lodí poslaných proti němu a se čtyřmi svými plavidly vplul do syrákúského přístavu.

Velitelem římského loďstva Verres najmenoval Syrákúsána Kleomena, manžela své provinční milenky jménem Níké. To prý, aby dostal chotě pryč od ženy. Kleomenés ale byl prý podobné nátury jako Verres a se svými lidmi pil celé dny u flotily na břehu, takže své vojenské povinnosti zanedbával. Na souši řádil nikým neohrožován bandita Apronius/terrestris archipirata, který údajně přijal mezi své též uprchlé sertoriovce z Hispánií.  

O dva roky později udělal to samé Pyrganión, ale jeho muži se vylodili a rabovali a vraždili na souši. Proti nim se vypravil praetor L. Caecilius Metellus, od roku 71 Verrův nástupce, a piráty porazil na souši i na moři a bandity zahnal z ostrova. O jejich osudu známo není nic, nicméně například Lipara platila pirátům pravidelné výpalné. Zda to byli právě tito dva "arcipiráti", kteří spartokovce nechali roku 71 na holičkách, rovněž známo není. ● Rozsáhlá žaloba, jak ji vydal Cicero zastupující provinciály, je děsivým obrazem zvůle zmocněného římského úředníka/guvernéra a Verrova biografie by nepochybně dnes posloužila za scénář brutálního akčního filmu. 

V Hispánii ve válce se Sertoriem  nedošlo k žádné velké bitvě, ale boje nepřestávaly. Sertorius se údajně oddával hodování, často se opíjel a se množily poražky začal se ke svému okolí chovat despoticky a řadu přestupků trestal i smrtí. O aktivitách armád optimátů informováni nejsme. Cn. Pompeius přezimoval na rok 72 v Narbonské Gallii, kde jeho vojsku poskytl proviant praetor M. Fonteius, třebaže stále ještě trvala v celém regionu neúroda a ožebračoval "své" poddané. Metellus Pius se dvěma legiemi přečkal zimní období v Cordubě v Zadní Hispánii v přepychu, který dráždil soudobé autory. Zažili tu velké sesuvy půdy z několika hor, o zkáze pro lidi zpráva mlčí/aliquot montes tumulique sedere.

V Itálii na jaře od majitele gladiátorské školy v Capuy Lentula Batiata uprchli 74 otroci (podle jiné tradice 78 n. 64 z původních dvou set, ale plán útěku se provalil a uniknout stačila jen jejich část). Vedli je maidský Thrák Spartokos, lat. Spartacus, který sloužíval v římské armádě v pomocných jednotkách/auxiliarii, de milite desertor, a Galatové čili anatolští Keltové Krixos a Oinomáos. Spartoka doprovázela jeho žena (manželka?) ze stejného národa, ekstatická věštkyně Dionýsova kultu; její jméno historie neuchovala.

Utekli vybaveni kuchyňskými "zbraněmi" na úbočí Vesuvu a zmocnili se cestou povozů s nákladem zbraní pro jinou gladiátorskou školu. Rychle se k nim přidávali další zběhlí otroci z okolních manufaktur/congregata servitiorum [ergastulorum] multitudine, neboť prý vůdcové rebelie rozdělovali kořist poctivě.

Snadno přemohli vojáky z Capue, pak oddíl o třech tisících mužích praetora C. Claudia Glabra (n. Pulchra), který dorazil z Říma a pokusil se otroky isolovat na Vesuvu. Přelstili ho, když slezli strmé stěny pomocí spletených výhonků révy, vpadli vojákům do zad a zmocnili se jejich ležení.

Podobně dopadly oddíly dalších praetorů: nejprve se dvěma tisíci muži jistého Furia (celé jméno neznáme), legáta praetora P. Varinia, pak rozprášili oddíly praetora L. Cossinia, který jen tak tak předtím unikl, když se koupal v prameni některé z okolních vil u Salin u Pompejí, ale teď padl v boji. Nakonec porazili na podzim Variniova quaestora C. Thorania, kterého praetor předtím poslal do Říma, aby informoval z první ruky o rozsahu revolty, a několikrát též P. Varinia, jehož div že nezajali, a ukořistili jeho koně i s liktory. Během těchto bojů pravděpodobně padl Oinomáos. 

V tom okamžiku disponoval Spartakos armádou sedmdesáti tisíc otroků, pastevců, svobodných venkovských proletářů, zběhů a dobrodruhů, jejichž výzbroj a vojenské zkušenosti byly na velmi odlišné úrovni; podobně jako za sicilských otrockých revolt též nyní se mezi povstalci jistě nacházeli zajatí profesionální vojáci z Mithridátových armád. 

Poměrně snadno rozšířili povstalci svou moc po Lúkánii, obsadili a vyplenili města Nolu, Nucerii, Thúrie a Metapont. Jak jich přibývalo, rostla jejich vojenská síla. Vůdci otroků však byli stále nejednotní a přes Spartakovu snahu obrátit vojsko ven z Itálie, aby se dostali do svých domovů, celý rok mstivě plenili italský jih (válka s otroky/bellum servile, známá jako Spartokovo povstání, trvala do roku 71).

K poraženým Římanům se chovali tak, jak okoukali od nich. Nutili zajatce bojovat na život a na smrt, gladiátorské zápasy římských vojáků doprovázely kremační pohřby padlých vzbouřenců. Spartokos dokonce vypravil pohřební hry o čtyřech stech římských "gladiátorech" pro jménem neznámou matronu, která si v zajetí vzala život, neboť se cítila znectěna, resp. zneuctěna/se dolore violati pudoris necaverat

V Římě prosadili oba konsulové obnovu distribuce dotovaného obilí římským občanům, lex Terentia Cassia frumentaria. Pravděpodobně to byl po roce 81, kdy dotovat obilí zatrhnul Sulla, návrat k Semproniově zákonu z roku 123 i s uvedeným množstvím pěti medimnů/měsíc, srov. tam. Opatření pravděpodobně předcházela agitace tribuna lidu L. Licinia Macera, aby se zrušilo dědictví po Sullovi a obnovila autorita institucí "lidu". 

Konal se proces s L. Sergiem Catilinou (asi 35) obžalovaným z nemravného soužití s vestálskou pannou Fabií, nevlastní sestrou Ciceronovy manželky Terentie. Po zákulisních přímluvách konsulára Q. Lutatia Catula, cos. 78, a zřejmě úplatách od M. Licinia Crassa, byl osvobozen, a Fabia s ním, vzácný to případ milosti pro zamilovanou vestálku, srov. rok 67. O proslulosti aristokrata Sergia Catiliny viz roky 66sqq.

Sergius Catilina se někdy po tomto datu oženil s vyhlášenou krasavicí Aurelií Orestillou, dcerou Cn. Aufidia Oresta, cos. 71. Nechtěla se za něho provdat, neboť se obávala Catilinova dorostlého syna (srov. mýtholog. trojúhelník Théseus - Faidrá - Hippolytos, Théseův syn). Šíleně zamilovaný Catilina tedy syna, jméno neznáme, otrávil, jak se tehdy v Římě povídalo (o jeho první manželce viz rok 82). O deset let později, v kritickém roce 63, Orestillu svěřil do ochrany Q. Lutatia Catula, viz zde výše.  

C. Iulius Caesar se po návratu z Asie rozhodl pro politickou karieru. Aby se presentoval publiku, vynakládal horentní summy na svou representaci, financoval i veřejné stavby ze svého. Teprve roku 69 odešel do své první provincie, a to jako quaestor, čili "příjmy" v podstatě žádné. Než odešel do jako prokonsul do Gallie, nahromadil prý dluhů za 1300 talentů, summa slušící spíše hellénistickým monarchům než římskému šlechtici; viz dále roky 69 a 65. Mezi populáry dosáhl obliby a byl pokládán za dobrého řečníka. 

Jako zajatec z války s Mithridátem se do rukou literáta C. Helvia Cinny, srov. o něm roku 44, dostal t. r. nebo následujícího básník elegií, epyllií a epigrammů Parthenios z Níkaie (o jeho rodině viz v indexu s. v.). Helviova rodina vlastnila majetky v Popádí, kde se Parthenios stal zdrojem literární erudice řady neóteriků. Učil pak v Římě, později žil v Neápoli, kde mimo jiné vyučoval literáta P. Vergilia Marona. Zemřel za vlády Tiberiovy.