066-065

 

************************************************************

66.

Ol. 178, 3

246 SE

182 AE

(neznámý) | (Médeios) 

a. u. c. 688

M’. Aemilius Lepidus a L. Volcatius Tullus

Rok 1 autonomní éry městského státu Soloi-Pompeiopolis (srov. předešlý rok)

************************************************************

Kréta se stala římskou provincií, základní organisační postupy provedl Q. Caecilius Metellus. Byla spravována dohromady s Kýrénaikou jako provincia Cyrenaica & Creta s administrativním střediskem v Gortyně (srov. rok 74); kdy ke sloučení s již existující provincií kýrénskou a jakou formou došlo, nevíme. 

Soustavně rozhádané obyvatele samostatných hellénských měst v Kýrénaice usmířil a uspořádal Pompeiův legát propraetore/presbeutés antistratégos Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus, cos. 56, jemuž region za pompeiovské války s piráty připadl do správy. Kýrénští ho jmenovali svým patronem a spasitelem/patrón kai sótér, jak je uvedeno na dedikačním nápisu na soklu nedochované sochy z Kýrény. Pompéiův legát byl nějak příbuzný (bratr?) quaestora P. Cornelia Lentula Marcellina, který v letech 75 a 74 uspořádal poměry kýrénské, viz tam, a zřejmě původce oné vznešené titulatury. 

V lednu byl na návrh tribuna lidu C. Manilia k údajné nevoli optimátů/magná indignátióne nóbilitátis, schválen zákon/lex Manilia, jímž pověřen v nepřítomnosti Cn. Pompeius Magnus vrchním velitelstvím s neomezenou mocí pro vedení války s Mithridátem a Tigránem, imperium extraordinarium, neboť procos. Acilius Glabrio, viz rok předešlý, takového úkolu nedorostl. Acilius seděl v Bíthýnii, Pompeius prodléval přes armádní zimu v provincii Asie a na Rhodu, kde ho zřejmě posel s písemným pověřením senátu zastihlo. K velitelství na moři (viz předešlý rok) mu byla přidána neomezená pravomoc nad římskými provinciemi v Anatolii.

Jak velkými vojenskými silami disponoval, můžeme jen odhadovat; starý údaj, že velel 24 legiím, 120 tisícům vojáků a 270 lodí, asi bude nadsazený a skutečnost mohla být cca. třetinová. • V daném okamžiku se rozsah Pompeiovy zahraniční moci blížil moci Sullově; Pompeiovi ale ještě nebylo čtyřicet let. 

Manilius, který byl v úřadu od 10. prosince 67, předložil o compitáliích, tedy s velkou pravděpodobností 22. prosince, návrh a  proti vůli senátu 31. prosince 67 protlačil na sněmu zákon, aby propuštěnci s římským občanstvím hlasovali ve stejné tribui se svými expány, lex Manilia de libertinorum suffragiis. Inspirován byl C. Corneliem, viz rok předešlý a čím se lišil od zákona M. Aemilia Scaura z roku 115, nevíme.

Hlasování předcházely masové demonstrace a obsazení Capitolia propuštěnci a otroky. Pořádek udělal quaestor L. Domitius Ahénoberbus, cos. 54, syn Cn. Domitia Ahenobarba, cos. 96, a manžel Porcie, sestry M. Porcia Catona mladšího, když dával dav rozehnat a mnoho příznivců Maniliových při tom přišlo o život. 

Druhého dne noví konsulové na rok 66 zákon odmítli a tribun lidu se obrátil na A. Gabinia s návrhem na podporu Cn. Pompeia (40) jeho vrchního velení ve válce proti Tigránovi a Mithridátovi a také jeho správy Bíthýnie a Kilikie, čímž by skončil předčasně mandát Marcia Rega a Acilia Glabriona, který za celou dobu v Anatolii nic nevykonal.

Lid podněcován Caesarem (34) a Ciceronem (40), z nichž každý měl své důvody, které s Pompeiem nesouvisely (srov. Ciceronovu první politickou/sněmovní řeč pro lege Manilia, popř. de imperio Cn. Pompei ad Quirites oratio), rozhodl v Pompéiův prospěch a s jeho pomocí byl přijat i Maniliův zákon o propuštěncích (srov. rok 58). Oponovali aristokratičtí sullovci Q. Lutatius Catulus, cos. 78, a Q. Hortensius Hortalus, cos. 69.

Slibná kariera C. Manilia tím skončila a už se v historii neobjeví. V posledních dnech Ciceronovy praetury, který měl na starosti právě žaloby na vydírání, byl totiž Manilius z tohoto zločinu v souvislosti s prosazováním svých návrhů jistým Cn. Minuciem obžalován, proces však přerušen, neboť Ciceronova pravomoc skončila s posledním dnem roku.

Pokračováno v lednu roku následujícího, obhajován nyní Ciceronem, ale v chaotické době byl proces znovu přerušen, popříp. zastaven a Manilia obžalovali Pompeiovi optimátští nepřátelé nyní ze spáchání zločinu proti majestátu římského lidu. Vzhledem k tomu, že se v zachovaných chronografiích jeho jméno již neobjevuje, soudí se, že byl odsouzen a podle všeho exulován (výkladů situace kolem Maniliova konce je několik). 

Začátkem roku, ještě v zimě, navrhl Mithridátés, jehož oddíly trpěly nedostatkem potravin, Pompeiovi mír, ten však vyžadoval, aby se bezpodmínečně vzdal a aby vydal přeběhlíky. Král tak prý neučinil s ohledem právě na ně a tak Říman vyslal posly ke králi Parthů Fraátovi III.: Parthové se stali římskými spojenci ve válce proti Mithridátovi a Tigránovi, mimo jiné kvůli mladému Tigránovi (srov. předešlý rok a následující), a na jaře vpadli do Armenie, poprvé po třiceti letech (srov. rok 97).

• Bylo to první a poslední římsko-parthské válečné spojenectví v historii. Srov. též nabídku vojenské pomoci Vespasianovi Vologaisem I. roku 69+ a viz též 72 a 78 n. l. Zda-li součástí dohod bylo stanovení hranic mezi říšemi na Eufrátu, známo není, lze to však předpokládat, viz však už rok následující.

Pompeius trávil zbytek armádní zimy na Rhodu u stoika Poseidónia Apamejského, hellénského guru římské vojensko-právnické smetánky, učitele všech aktérů příští občanské války. Původně Pompeius zamýšlel v rámci války s piráty vypravit se na Krétu proti Metellovi, viz předešlý rok, pak však přišla novina o svém pověření válkou s nepřítelem mnohem atraktivnějším.

Když si prý senátní rozkaz přečetl, pokrytecky se před přáteli posteskl o věčných bojích a jak by mu bylo lépe, kdy byl obyčejným smrtelníkem, měl pokoj od válek a směl žít s rodinou na venkově (!). I v tomto případě Pompeius jen dokončil v podstatě již vyhranou válku, jeho celoživotní osud.  

Na jaře se vypravil do Galatie, kde v zemi Trokmů u vesnice s pevností Danala (pl.) převzal od L. Licinia Luculla vrchní velení nad zbytkem jeho vojska (srov. předešlý rok). Pohádali se a Lucullus se pak vydal do Itálie. Do Říma s sebou přinesl kromě obrovského bohatství též třešně: jejich označení v románských a germánských jazycích pochází od jména hellénského města v pontské Anatolii Kerasús, Kerasos; o sto dvacet let později již rostly i v Británii. Nad Pontem a Armenií triumfoval v Římě až roku 63 a téhož roku slavil též jeho bratr Marcus vítězství nad thráckými Bessy.

V Římě ho čekalo "uvítání" od populárů, publikánů a příznivců Pompéiových. Tribun lidu C. Memmius, pompéjovec a jinak do dnešních dnů známý jako literát a epikúrik, jemuž T. Lucretius Carus věnoval svůj veršovaný výklad epikúreismu, právě neúspěšně žaloval Lucullova bratra M. Terentia Varrona Luculla za cosi, co se týkalo jeho quaestury z éry ještě Sullovy. Pak se pustil do Luculla, aby mu lidový sněm nepovolil triumf, poněvadž si nakradl a válku že vedl jen z toho důvodu; ale ani zde neuspěl.

Po návratu do Říma se Lucullus rozvedl s Clodií, sestrou vzbouřence Ap. Clodia Pulchra, viz rok 68, neboť měl za prokázáno, že udržovali incestní vztahy. S Clodií měl dceru a syna, asi stejnojmenného, s druhou manželkou Servilií, dcerou Q. Servilia Caepiona, nevlastní sestrou M. Porcia Catona, měl syna Marka; Servilie prý byla v manželství kopií Clodiinou, ale bez incestu, za to známa jako milenka Caesarova (vztah se připisoval i stejnojmenné sestři Servilie, viz rok 49 a v indexu s. v. Servilie Caepionis. Za svého konsulátu roku 59 jí koupil perlu/margarita za šest milionů séstertiů (!). Naděje optimátů, že se pustí do politiky, Lucullus zklamal, neboť nadále žil spořádaně jako velebohatý soukromník až, nafouknuto závistivci, odtud povstal obrat "lukulské hody". 

Pompeius reaktivoval obě fimbriovské/valeriovské legie, jejichž vojáci se stále potloukali v Lucullově ležení: nového vrchního velietel už nezlobili, srov. rok předešlý. Pompeius s Mithridátem proti sobě operovali v Malé Armenii, zatímco Pompeiova flotila z války s piráty kontrolovala rozsáhlé prostory pobřežních vod od Foiníkie po Bosporos.

Králi se podařilo sestavit ještě jednu armádu o třiceti tisících vojácích se dvěma nebo třemi tisíci jezdci. U Dasteir v Akiliséně na Eufrátu byl Mithridátés s vojskem Římany obklíčen a oblehnut; pevnost a vesnice byly později Římany přejmenována na Níkopolis, osazena veterány z trénu a přiřazena k provincii Kappadokie (ke staršímu původu hellénského jména viz také v indexu s. v.).

Římané vybudovali kolem královského ležení dokonce příkop s pevnostmi a polními leženími o délce 150 stadií/28 kilometrů a 45 dnů je drželi bez přísunu zásob (za jak dlouho vše postavili, známo není, ale muselo to být v řádu několika dnů). Jedné noci se Mithridátovi s vojskem lstí podařilo vymanit z obklíčení, Pompeiem však u Eufrátu dostižen a celé pontské vojsko bylo zničeno již druhé noci od útěku v době, kdy měsíc svítil do tváří pontských vojáků a prodlužoval postavy římských; padlých bylo deset tisíc (podle vydatnějšího údaje jich zahynulo nebo bylo jato na čtyřicet tisíc, Římanů jen čtyřicet a tisíc bylo zraněno). 

Mithridátés s gardou osmi set jezdců prchl z bitvy a unikl do pevnosti Sinoria či Sinoréx na hranicích Pontu a Armenie, kde svým věrným vyplatil celoroční žold a na další cestu se vybavil šesti tisíci talenty. Zde se rovněž dozvěděl o tom, že Tigránés I. otočil a vypsal na jeho hlavu vysokou finanční odměnu. Po celou dobu ho doprovázela nejvěrnější z milenek či manželek Hypsikrateia. Chodívala oděná do perských mužských šatů a král jí říkával mužskou podobou jména Hypsikratés.

Podle nápisu nalezeného ve Fanagoreji byl tento králův žert zřejmě zvěčněn (zda žena krále přežila, nevíme, o jejím možném konci viz rok 63, popř. již 65): "Zdrávas Hypsikrate, ženo Mithridáta Eupatora Dionýsa/Hypsikratés (!), gynai Mithridátú Eupatoros Dionýsú, chaire!"

Zároveň s těmito událostmi probíhala válka obou Tigránů, otce a syna (viz předešlý rok). Parthský král Fraátés III., který se mladého Tigrána ujal, se dostal až k Artaxatám, Tigránés starší utekl do hor, ale Parth se odtud vrátil, aniž by se pokoušel o obléhání; důvody neznáme, snad něco kolem spojenecké dohody s Pompeiem, viz zde výše. Tigránés I. se pak vrátil, mladší Tigránés byl otcem v bitvě poražen a uprchl k Pompeiovi. Právě tehdy vypsal Tigránés I. odměnu na Mithridátovu hlavu jednoho sta talentů, zřejmě pro podezření z toho, že Mithridátés podporuje Tigrána Mladšího.

Proti svému otci se během jeho dlouhé vlády vzbouřil ještě jeden ze synů. Znám pouze z jednoho latinského pramene pod jménem Sariaster, snad řecké Zariadrés. O spiknutí víme pouze to, že se jeho účastníci řízli do ruky a vyssávali si navzájem krev. Je možné, že "Sariaster" se jen podílel na vzpouře svého bratra Tigrána ml. a sám o trům neusiloval.     

Mithridátés zanechal v Sinorii svou dceru s Láodikou Drypetinu s eunúchem Ménofilem a pokračoval v útěku kolem pramenů Eufrátu přes Chóténu, kudy si musel se svými lidmi proti domorodcům a Ibérům vynutit průchod bojem. O Drypetině staří zaznamenali, že byla otci věrna a že měla v ústech dvě řady zubů (srov. s jedním Prúsiou roku 149). Údolím řeky Akampsis (jinde též Apsaros) unikal král k jejímu ústí, odtud do Fásidy v Kolchidě. Pompeius zastavil pronásledování pontského krále a obsadil Armenii.

Mithridátés přezimoval v Dioskúriadě v Kolchidě s tím, že bude na jaře pokračovat podél pobřeží do Kimmerijského Bosporu. Římané pod Pompeiovým legátem Manliem Priskem Sinorii oblehli a poněvadž vojáci uvažovali pevnost vydat, Ménofilos raději dospělou Mithridátovu dceru zavraždil a sám si též vrazil meč do těla.

Armenský král králů Tigránés I. vyčerpaný válkami a údajně v přesvědčení, že Pompeius je mírnější než Lucullus, se před Artaxatami vzdal Cn. Pompeiovi Magnovi, který přerušil pronásledování Mithridátovo. Armen se Římanovi vrhl k nohám a udělal konec římsko-armenské válce, která trvala od roku 69, za podmínek:

1. Tigránés I. přišel o Syrii a Kappadokii,

2. Tigránovi Mladšímu byla nabídnuta Sóféné s Gordyénou,

3. Tigránés I. zůstal králem Armenů a byl prohlášen za přítele S. P. Q. R.

Pompeiovi daroval na usmířenou šest tisíc talentů, každému z legionářů padesát drachem, centurionům tisíc a tribunům desateronásobek; koneckonců to byly peníze, které král naloupil za dvacet roků vlády v bývalých seleukovských oblastech. Tigránův stejnojmenný syn při otcově kapitulaci seděl po Pompeiově boku a před otcem ani nepovstal. Zato otci Pompeius řekl: "Armenské království jsi neztratil, ale získals přátelství Římanů." Na kappadocký trůn zasedl posedmé král Ariobarzánés I. Filorhómaios (srov. předešlý rok), který pak vládl do roku 62.

Mladý Tigránés nebyl spokojen se Sófénou, chtěl víc a poštvával spojenecké Parthy sloužící po boku Římanů: pro vzpouru byl však Pompeiem uvržen do řetězů a poslán do Říma. Sóféné se na to stala součástí Ariobarzánovy Kappadokie a Tigránés jr. byl po Pompeiově triumfu internován, podle jiné verse popraven (srov. rok 64). Fraátés III. žádal Pompeia, aby mu Tigrána ml., svého zetě, vydal a aby uznal Eufrátés za společné říšské hranice.

Neuspěl: Říman Parthovi odpověděl, že syn patří spíše otci než zeť tchánovi a hranice že bude užívat spravedlivé/horó de chrésesthai dikaió. Co to znamenalo, nevěděl zjevně nikdo, viz však rok následující a expedici L. Afrania. Výrok to byl osudový: jak Parthové, tak Římané byli v regionu dobyvateli. První mocenský kontakt na Eufrátu z Římanů měl roku 92 L. Cornelius Sulla, viz, a již tehdy to skřípalo. Hranice na Eufrátu se pak až do úpadku římské říše stala hlavním oříškem velmocenské politiky na Východě a skončila dobytím regionu Araby. 

Cn. Pompeius Magnus pokračoval ve válce s Mithridátem. V Armenii nechal oddíly pod velením legáta L. Afrania, sám se však nehnal se v králových stopách, ale z Kolchidy se vypravil na východ do hor Kavkazu, neboť prý zatoužil spatřit místo, kde byl ukován Prométheus. Lokální dynastové zprvu nic nenamítali. Přezimoval s vojskem ve třech táborech na řece Kyru/dn. Kura a v kraji mezi Kyrem a řekou Araxem/dn. Aras řečeném Akiliséné či po bohyni Anaitis Anaitiké vybaven proviantem a penězi Tigránovými. • Gruzínci tradují, že dal u sídelního královského města Mccheta postavit přes řeku kamenný most a dodnes mu říkají "Pompeiův". Několikrát byl opravován a roku 1926 ho zatopila hladina nedaleké přehrady. Povětšinu času leží dnes pod vodou. 

Králové Albánů Oroizés či Oroizistés a Ibérů Artókés, vládnoucí ve městě Harmozika či Armastika/Mccheta od roku 78, povolili Římanům volný průchod. Před římským svátkem sáturnálií, tj. před 17. až 22. prosincem, přepadl Římany se čtyřiceti tisíci muži záludný Oroizés, přítel mladého Tigrána drženého v jednom ze tří římských ležení, jemuž velel Q. Caecilius Metellus Celer (praetor roku 63, cos. 60). Druhé dynastovo vojsko zle obléhalo tábor L. Valeria Flacca (též praetor roku 63), Celer zahnal barbary na útěk vlastními silami, oba definitivně osvobodil přispěchavší Pompeius se svými oddíly a Albány zahnal. O válce s Ibéry a nové s Albány viz rok následující. 

V Římě mělo dojít k tzv. prvnímu Catilinově spiknutí, později připomenuté advokátem M. Tulliem Ciceronem, zastávajícím právě praeturu (viz rok 63). Motorem tohoto pokusu o převrat však byl někdo jiný. Jistý optimát Cn. Calpurnius Piso přišel s nápadem zavraždit na blížící se Nový rok, v den jejich nástupu do úřadu na Capitoliu, oba konsuly. Pak chystal s armádou obsadit obě Hispánie; nic bližšího o podivném spiknutí známo není.

Kolem 5. prosince t. r. vyjevil Cn. Piso své plány Sergiovi Catilinovi a P. Autroniovi, ale nějak se provalily a puč posunuli na 5. února 65. To prý bylo do něho zapleteno více lidí ze senátu, ale opět se záměr prozradil a spiknutí usnulo. M. Licinius Crassus, jeden z nejmocnějších v té době ve Městě, se postaral, aby byl mladý Cn. Piso/adulescens perditus poslán z Říma, a to jako quaestor pro praetore do Přední Hispánie.

Zde pučistova životní cesta skončila: kdesi na cestě popř. už v Hispánii ho zavraždili, nevíme proč, hispánští jezdci z jeho doprovodu. Říkalo se tehdy, že důvodem mohlo být Pisonovo odporné chování k podřízeným nebo nepřátelství s Pompeiem, který měl mezi Hispánci silnou klientelu a v té době úspěšně válčil v Orientu. 

Urostlý L. Sergius Catilina byl pravnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob druhé púnské války: v boji s Hannibalem přišel mnohokrát raněný děd o ruku, bojoval pak levicí a namísto pravé měl ruku železnou, dvakrát uprchl z púnského zajetí, ačkoli byl držen v řetězech. 

Konsulové toho roku obvinili z korupce konsuly zvolené na rok 65 P. Autronia Paeta a P. Cornelia Sullu, důvod jistě ke mstě. Po stížnosti syna jednoho z poražených uchazečů L. Manlia, že se oba designovaní konsulové dopouštěli korupčních předvolebních praktik/ambitus, byla jejich volba zrušena a nastala nová, nyní logicky s L. Manliem. Senát pak poskytl konsulům osobní ochranu.

Mezi uchazeči o konsulát byl též Sergius Catilina, který se vrátil po dvou letech propraetury v Africe, ale poněvadž byl žalován P. Clodiem Pulchrem v záležitosti týkající se jakéhosi vydírání v úřadu, byla jeho kandidatura rovněž odmítnuta; o jeho první veřejné aféře viz rok 73. 

Autronius Paetus, který byl zároveň vyloučen ze senátu (roku 75 byl jako quaestor kolega Ciceronův), tak Sulla, který byl příbuzným diktátora, snad synovcem, a za proskripcí na nich hodně zbohatl, se pak dali na Catilinovu stranu. Ovšem po roce 63 se Sulla stáhl do ústraní, většinou se zdržoval v Neápoli, jeho římský dům patřil ke shromaždišti lidí kolem demagoga P. Clodia a Sulla se stal caesarovcem.

Roku 62 byl Sulla znovu pohnán před soud konsulárem L. Manliem Torquatem mladším, tentokrát za účast na Catilinově spiknutí. Kuriosně ho úspěšně obhajovali konsulárové Q. Hortensius Hortalus a - M. Tullius Cicero. Jeho řeč Pro P. Sulla vychvalující mandanta do nebe je zachována (Torquatus byl sám o sobě sullovec a roku 63 stál při Ciceronovi, Hortensia nesnášel). U Farsálu pak Sulla velel pravému Caesarovu křídlu, znovu se obohatil nesmírně na majetku pompéjovců a zemřel v neoblibě roku 46, nicméně v posteli. Žalován byl se Sullou tehdy též Autronius Paetus, ale toho Cicero obhajovat odmítl, neboť byl přesvědčen o jeho vině a dokonce proti němu svědčil. Viz dále o Catilinovi roku 64.

Sulla se ještě onoho roku 62 odvděčil Ciceronovi za úspěšnou obhajobu půjčkou dvou milionů séstertiů (advokáti nesměli brát odměny od klientů, viz rok 204), aby měl na koupi palatínského domu od miliardáře M. Licinia Crassa. Zda peníze orátor někdy splatil, nevíme. 

Vlastní rukou zemřel protivník sullovských reforem, řečník a tzv. mladší annalista C. Licinius Macer (dobu jeho narození neznáme). Vyložil římské dějiny v nedochovaných šestnácti knihách, v nichž citoval z autentických zápisů státního archivu vedených tehdy na plátěných svitcích/libri lintei. Za své propraetury roku nejpozději 68 se v provincii, jejíž jméno neznáme, do něčeho oponent optimátů, nicméně přítel Crassův, zapletl a Cicero jako praetor řídil proces, který vedl k jeho jednomyslnému odsouzení za úplatkářství a vydírání.

Když C. Licinius viděl, že padne rozsudek proti němu, ovázal si kolem úst a hrdla pevně ručník a zadržel dech/sudario... ore ac faucibus coartatis, incluso spiritu poenam morte praecurrit. Poněvadž zemřel ještě jako obžalovaný a nikoli odsouzený, zachránil své rodině majetek před propadnutím. S Ciceronem měl co do činění též Liciniův syn C. Licinius Macer Calvus, viz rok 56 a o něm rok 82. Cicero si prý macerovským procesem vysloužil pověst soudcovské nestrannosti.  

Kriminálním procesem roku se stal případ rytíře Statia Albia Oppianika z Larina, žalujícího z popudu své macechy Sassie jejího vlastního syna A. Cluentia Habita z prvního manželství za to, že otrávil svého nevlastního otce, vlastního otce Statia Albina mladšího. Košatá kausa z provinciálního života latifundistů se táhla od otců po syny a kolem Sassie přes několik soudních sporů a nepostrádala nic, co ani dnes u dobrých bulvárních případů nesmí chybět: sex, peníze, spiknutí, korupce, vraždy za proskripcí, vraždy jedem, spiknutí otroků s řeckým jménem.

Smršť v osudech dvou rodin spustila ovdovělá Sassia, která se zamilovala do svého zetě a zapudila vlastní dceru Cluentii; když jí pak překážel vlastní syn, poštvala proti němu rodinu Oppiniaků, do níž se po smrti svého milence-manžela-exzetě přiženila. Cluentia úspěšně zastupoval M. Tullius Cicero, Albius Oppianicus mladší musel do exilu, kde zemřel.

Tradovalo se, že Cicero během svého praetorského úřadu neopomínal vzdělávat se a chodil si vyslechnout přednášky v rhétora a grammatika M. Antonia Gniphóna, srov. rok 114 a 64.

S činností Ciceronova kolegy v praetuře t. r. C. Aquilia Galla souvisí kuriosní spor. C. Aquilius rozšířil trestní rejstřík o zlomyslnou lest/dolus malus, actio de dolo, předstírá-li kdo něco jiného, než pak učiní/cum esset aliud simulatum, aliud actum (tedy opak konání v dobré víře/ex fide bona). Senátor C. Visellius Varro těžce onemocněl a podepsal své milence Otacilii, manželce jiného váženého muže, pompéjovce M. Iuventia Laterensia (viz o něm roku 43), potvrzení, že si od ní půjčil tři sta tisíc séstertiů. Po Viselliově smrti by částku mohla vymáhat na senátorových dědicích.

Jenže Visellius se neočekávaně uzdravil, ale Otacilie, láska neláska, chtěla "své peníze zpět". Praetor C. Aquilius ovšem právě na této kause demonstroval, co je zlomyslná lest, že ženiným záměrem bylo od začátku domoci se peněz a případ vedl před soudem jako kausu - cizoložství. 

  

************************************************************

65.

Ol. 178, 4

247 SE

183 AE

(neznámý)

a. u. c. 689

L. Aurelius Cotta a L. Manlius Torquatus

************************************************************

Na jaře se vypravil Cn. Pompeius Magnus ze svých zimovišť do Ibérie proti králi Artókovi. Obsadil celou pravobřežní Ibérii, přešel Kyros/Kyrnos a vydal se k řece Pelóru, kde porazil krále v bitvě, v níž padlo devět tisíc Ibérů a více než deset tisíc jich bylo Římany jato. 

Dostal mír, ale musel vydat své děti jako rukojmí (v triumfálním průvodu Pompeiově roku 61 bylo vedeno dvacet ibérských velmožů/archontes). Byl to asi Artókův poslední panovnický skutek (vládl od roku 78), neboť od roku 63 kraloval Ibérům jeho syn Farnabázos II., Gruzínci zvaný Bartom (do roku 30). Také on měl problémy s Římany, viz rok 37.

• V Ibérii a Albánii se zrodily Pompeiovy „alexandrovské“ plány na tažení do Indie (srov. rok 61, kde event. reakce?), ale pravděpodobně vyslal do Střední Asie (kolem jižního břehu Kaspiku?) jen rekognoskační skupinu. Věřil tomu, že do Baktrie to je pouhých sedm denních pochodů od Kaspiku východním směrem. V Albánii, viz zde níže, byl tři denní pochody od Kaspiku, které mělo jméno od národa Kaspiů (země řec. Kaspiané), ale od cesty upustil, prý pro množství hadů v kraji... 

Pompeius se po likvidaci ibérského vzdoru vrátil k Pontu Euxeinu/Černému moři za Mithridátem. Přes Bathys limén, dnešní Batumi, dorazil k ústí Fásidy, kde kotvila flotila s velitelem legátem Serviliem (celé jméno neznáme). Porazil kolchidského dynastu, sképtúcha, Olthaka a na jeho místo jmenoval jistého Aristarcha, viz rok následující a rok 71.

Na Kavkaze se však poměry změnily, neboť se Pompeiovi v zádech vzbouřili Albánové. Římané se museli vrátit, loďstvu přikázal Pompeius blokovat Mithridátovy přístavy, ale poměry na Kimmerijském Bosporu se rovněž změnily, viz zde níže. Římané táhli v létě deset dnů bezvodými horami mezi Ibérií a Albánií v kraji Kambyséně, než narazili na kolové valy postavené Albány na přechodech Kyru. Pompeius přešel za nízké vody Pelóros, když král Oroizés mosty přes řeku spálil.

Na řece Abantu, přítoku Kyru/Kyrnu, Římany čekala nová albánská armáda: šedesát tisíc pěšáků a dvanáct tisíc jezdců (jiný údaj: 22 tisíc), špatně prý vyzbrojených, řada z nich oděných do zvířecích koží (prý byly mezi nimi i slavné Amázonky, ale mezi padlými na bojišti žádné ženské tělo nalezeno nebylo). Během bitvy se srazili Pompeius s královým bratrem jménem Kósis, velitelem Albánů, a v souboji ho zabil. Oroizés se vzdal, vydal rukojmí a přijal mír.

● Ibérští dynastové dávali razit zlaté mince imitující hellénské vzory incl. nápisů, často pro zjevnou nesrozumitelnost pokroucené. Na začátku principátu razili Kavkazané imitace statérů Filippa II., pak Alexandra III. a Lýsimacha. S tím přestali c. 50+ a po dvě staletí není žádná jejich mincovní ražba známa. Pak se objevil Augustův aureus a na reversu s bratry C. a L. Caesary. Pak přišly napodobeniny ražeb Deciových, Hostilianových, Valerianových a Numerianových.  

Mezitím Mithridátés Eupatór odešel z Dioskúridy opatřené zřejmě silným královským garnisonem, u něhož přezimoval, a přes území Héniochů, podél pobřeží územím Achajů, které porazil s oddílem o c. třech tisících mužích v bitvě, dorazil do země Sindů. Než dospěl do Pantikapaia, žádal ho jeho syn Macharés, král na Kimmerském Bosporu, o milost, byl ale svým otcem odmítnut: Macharés si vzal život, když z části proti otcově vůli vládl v zemi od roku 80 (viz rok 70).

Po celé léto pak Mithridátés vyjednával s dynasty okolních barbarů (Skythů), na což musel vynaložit obrovské sumy peněz. Královým velkým plánem totiž bylo vpadnout přes Dunaj a Alpy do Itálie. V zimě však vypuklo ve Fanagoreji povstání měšťanů, které spustil pozdější historik Kastór z Rhodu, tehdy královský správce města, když zavraždil při příchodu do Fanagoreie královského eunúcha Tryfóna, s nímž měl nevyřízené účty. Na stranu Fanagorejských se přidali občané Theodosie, Nymfaia a Chersonésu, viz rok následující. Obsadil po boji akropoli a poslal Římanům čtyři z královských synů a jednu dceru, viz rok 63. Hrad bránila Kleopatrá, rozvedená manželka Tigrána I., na jejíž zaáchranu poslal Mithridátés lodi, na nichž pak, zřejmě s posádkou, unikla, viz rok 63. 

V této době byl Mithridátés (67) nemocen jakousi vředovou chorobou v obličeji a svěřil svou vládu třem eunúchům, kteří jediní ho směli spatřit. Král zdanil, co mohl, jeho lidé tvrdě peníze vymáhali, manýry eunúchů, kteří obklopovali dvůr od roku asi 86, viz tam, dráždily hellénské obyvatelstvo a reakce vyústila v revoltu (viz dále následující rok). Když král poslal ke Skythům velkou část svých žen a dětí v doprovodu oddílu pěti set vojáků, jimž veleli eunúši (jména neznáme), ozbrojenci se vzbouřili, kleštěnce pobili a Mithridátovu famílii poslali k Římanům. 

V létě po porážce Albánů ustal Cn. Pompeius Magnus s pronásledováním Mithridáta a vrátil se přes hory do Armenie. Sem za ním přišli vyslanci krále Parthů. Pak se vrátil na západ do Armenie a znovu přezimoval v armenském kraji (= satrapii?) Akiliséně na horním Eufrátu v Aspidě, lokalitě neznámé polohy (= písařův omyl za Anaitiké?). Byly obsazeny či dobyty v Pontu další Mithridátovy gazofylakie, tj. hrady se zásobami a uloženými finančními prostředky, „poklady“, mezi nimi Symforion a  Kainon, viz rok 67, kde měl král uloženou část své listinné agendy, též poznámky a milostné dopisy. 

Symforion Římanům vydala Stratoníké, jedna z králových žen či milostnic, kde v útrobách hradu leželo skryto velké bohatství uchovávané v přikovaných měděných nádobách/entha lanthanontes hypogáioi thésauroi pollón sidérodetón chalkeón polla chrémata ekrypton, zřejmě v jakémsi důmyslném zařízení ve sklepení, jehož tajemství žena znala. Stratoníké tak učinila za slib, že Pompeius uchová při životě jejího syna s králem Xifara. Ten však byl u otce, což matka zjevně netušila, a Mithridátés dal Xifara někdy v průběhu roku 64 před Pantikapaiem v úžině popravit, když matka stála na druhém břehu, tehdy již mimo dosah královy moci.  

Pompeiovi legáti měli svou válečnou agendu. L. Afranius, ponechaný minulého roku v Armenii (srov. o něm roku 70), se na Pompeiův příkaz na jaře vypravil do Mesopotamie a do Gordyény, o niž se přetahoval Tigránés, který si ji nárokoval (srov. rok 71 a následující), s Fraátem, jehož lidé v zemi loupili. Dělo se tak v rámci zajištění "spravedlivých hranic", jak o tom Pompeius loni mluvil s parthským vyslancem. 

Pompeius stál na straně Tigrána, který Gordyénu na jaře obsadil proti vůli Parthů. Král Fraátés III. se pak vypravil proti Armenovi do Gordyény a po počáteční porážce v poli ho odtamtud vypudil. Teprve po létu se do Gordyény dostal L. Afranius, který odtud Parthy zahnal (viz jednání Parthů s Pompeiem roku předešlého a srov. rok 92). Afranius se dostal, jako první z Římanů, až za Tigris do Arbélítidy.

Pak však Pompeius rozhodl, že Gordyéné nepřipadne mladému Tigránovi spolu se Sófénou (viz předešlý rok) a zemi připojil k doméně krále Ariobarzána I., takže patřila krátce do roku 63 ke království Kappadokie, než ji dostal Tigránés I., viz tam.

Když se však na zimu Afranius obrátil zpět a táhl na západ severní Mesopotamií do Syrie, nedostatek potravin přivedl jeho oddíly v suché stepi div ne k záhubě: Římany zachránili Makedonci v Karrhách, hellénističtí osadníci v dávném Charránu. Legát A. Gabinius se rovněž pustil do Mesopotamie a od horního toku Eufrátu pronikl rovněž až k Tigridu. O žádné jeho bojové činnosti není zmínka. Jižním směrem z Armenie se vypravily oddíly pod velením L. Lollia a Q. Caecilia Metella Nepota a zmocnili se Damasku. Kdo byl tehdy jeho pánem, nevíme: armenský garnison, některý Seleukovec nebo šejk? Později dorazil legát M. Aemilius Scaurus, aby zde převzal velením, viz rok následující.   

Pompeiovy oddíly vracející se z Kolchidy do Pontu se klestily cestu nepřátelským horským terénem. Za Moschy při pohoří Paryadrés tvořící hranici mezi Pontem a Armenií, žili nezkrotní Heptakómétové/"Žijící v sedmi vsích?", dříve zvaní Mosynoikové/"Žijící ve věžích". Vraždili pocestné omámeným medem a tak prý zahubili tři římské manipuly zbavené bojeschopnosti; srov. o jiných zvyklostech barbarů s. v. Trapezús a také 2300.  

V době, kdy byl Pompeius v Kaspianě, poslali Římanům na znamení náklonnosti a z trucu vůči svému parthskému hégemonu dary králové Médie Dáreios a pro nás bezejmenný Elymáidy. Zřejmě ve stejné době se dal Pompeius usmířit Antiochem I. Kommágénským, viz rok následující a srov. s rokem 69. • Pompeius, plně v římských tradicích a zásadách, přehlížel nároky Parthů na hegemonii v této oblasti. Zavedl (čistě z imperiálního vzdoru) pravidlo neoslovovat parthské vladaře Králem králů, ale jen jako krále: provokace fungovala do konce parthské říše. 

Současně Římané završili obsazení Pontu, kmenového království Mithridátova, které bylo nyní proměněno v provincii, viz rok následující.

V Syrii se proti seleukovskému králi Antiochovi XIII. Eusebovi (Filopatorovi Filométorovi) postavili Antiochejští, obyvatelé po Alexandreji druhého největšího hellénistického města, ale králi se podařilo měšťany uklidnit; zřejmě zbraněmi. Ti, kteří lidovou revoltu spustili a přemlouvali ostatní, aby Antiocha vyhnali, prchli ze syrské métropole i země. V Kilikii se nalepili na Filippa II., syna Filippa I., který slíbil, že vyhledá šejka syrských Arabů Azíza, srov. rok 88 a 83, jehož moc pravděpodobně sahala až k Eufátu. Nápad s koalicí se Arabovi líbil a došlo k zajímavé události, že totiž Azízos položil na hlavu Seleukovcovu diadém - byla to první arabská "korunovace" evropského dynasty dějin. Filippos II. si přitom dal při proklamaci kultovní přízvisko Filorhómaios, ale lidé mu říkali Barypús/Těžkonohý. ● Antiošské události se mohly udát již roku 66. 

Král Antiochos XIII. se proto spojil s jiným šejkem, s dynastou v Emese a Arethúse Sampsigeramem. Sampsigeramos (I.) přišel Antiochovi na pomoc do údolí Orontu, jehož kraj kolem horního toku ovládal, a když do jeho ležení přicestoval král, stal se prakticky šejkovým zajatcem.

Seleukovští velmožové neměli sílu Arabům se postavit, v pramenech není zmínka o žádné zaznamenáníhodné jejich žoldnéřské armádě. Sampsigeramos a Azízos proto uzavřeli pakt o rozdělení Syrie mezi sebou a likvidaci obou Seleukovců. Antiochos Asiátikos zůstal Sampsigeramovým „hostem“, ale králi Filippovi se podařilo z arabského tábora uniknout do Antiocheie, do města, které mu nebylo mnoho nakloněné, viz zde výše a viz následující rok.

Po skončení svého poslání ve válce s piráty v Kilikii, viz rok 67, se konsulár Q. Marcius Rex vypravil do Antiocheie k Filippovi, kterého zřejmě jako malého dynastu musel znát z Kilikie. V Antiocheji dal rekonstruovat na vlastní náklady hippodrom zničený po zemětřesení, viz rok 67; důvod Marciova skutku neznáme. Zároveň měl od krále, který užíval na mincích přívlastku Filorhómaios/Přítel Římanů, vybrat jakýsi tribut, snad Seleukovcovy dluhy u publikánů nadělané v kilickém exilu.  

V Iúdaji byl bratr krále Aristobúla Ióannés Hyrkanos II. donucen uprchnout ke králi Nabatů Arétovi III., kam ho lákal jeho rádce, kníže a stratégos/místodržitel Idúmajů Antipatros zvaný též Antipás z doby, kdy Alexandros I. obsazoval Gázu s okolím. Tím dostaly Hyrkanovy spory s bratrem a králem Aristobúlem II. nové dimense, viz roky 69 a 67. Antipatros dlouho do Ióanna vrtal, dokonce doporučoval bratrovu vraždu. Nakonec ho umluvil, aby do hry o židovský trůn zatáhl nabatské Araby. Jedné noci prchli spolu z Jerúsaléma a mířili do Petry, viz rok následující.  

Antipatros z Idúmaie byl synem stejnojmenného zámožného otce a ženat (snad od roku 75?) s Arabkou z vlivné rodiny (nevíme, zda právě Nabatkou) jménem Kypros/Kypris. Měl s ní čtyři syny a jednu dceru (jejich rodná data neznáme, srov. o Hérodovi rok 47): Fasaélos, Héródés, pozdější král, Iósépos, Ferórás a Salómé (řecké podoby jmen). 

Později bylo Héródovi předhazováno, že prý otcem Antipatrovým byl chrámový sluha či otrok Melkartův, tzv. tyrského Héráklea, resp. idúmajského Kozy, jiní že patřil mezi chrámové služebnictvo Apollónovo v Askalónu a když malého Héróda, jeho vnuka, unesli idúmajští bandité, neměl otec Antipatros na výkupné, takže budoucí velký Héródés byl vychován v idúmajských zvycích (ti ovšem byli plně júdaisováni): pro orthodoxní Židy to nic neznamenalo a Héróda s jeho rodem pokládali za cizince, v nejlepším případě za míšence/geórás a proselytu. Antipatros však tvrdil, že je potomkem Židů, navrátilců z babylónského vyhnanství.

Zřejmě v této době obsadili Nabatové oásy Hegru/al-Hidžr a Tajmu. Moc arabských Lihjánů upadala, srov. roky 549, 445 a 115. Někdy kolem této doby lihjánský král Mas'údú, Maš'údú osobně vyškrábal nabatsky do skály na cestě z Hegry do Tajmy v lokalitě s dnešním jménem al-Chabá l' Gharbí, že tam byl: mš'wdw mlk lhjn ktb dnh. Souvislost neznáme, ledaže by to byl nejstarší arabský turistický nápis. 

V Římě udeřil do bronzových soch na Kapitoliu blesk a řadu z nich žár roztavil, mimo jiné Iovovu. Ruminalskou vlčici srazil z podstavce a poškodil bronzové desky se zákony. Censorský úřad na roky 65-64 zastával s Q. Lutatiem Catulem, cos. 78, M. Licinius Crassus Dives, cos. 70, nicméně oba úřad složili, aniž by ho dokončili. Rovněž censoři let 64-63 L. Aurelius Cotta, cos. 65, s neznámým kolegou se úřadu zřekli.

Crassus žádal v senátu uložení tributu rozhádaným Ptolemaiovcům, resp. zabavení jejich majetku; na požadavek velké části optimátů nedošlo, silným protihlasem byly námitky spolucensora Q. Lutatia Catula a mimo jiné M. Tullia Cicerona. Jistě se tak nedělo ze sympatií vůči dynastii egyptských králů. Viz způsob řešení populárů roku 59 (anexe Egypta poprvé senátem projednávána pravděpodobně už roku 86, viz rok 88) a spory o státní půdu roku 64sq.

Spolu s Caesarem podporoval Crassus zahrnutí obyvatel Transpadánie do lustra, tedy mezi římské občany, což rovněž pro silný odpor neprošlo, neboť dříve složil úřad. C. Iulius Caesar byl kurulským aedilem a v Římě uspořádal na paměť svého zesnulého otce skvělé a slavné hry s divadlem, arénou, průvody a hostinami, viz rok 85: zápasilo během nich 320 dvojic, náklady neznáme (viz o Caesarových dluzích roku 73). Všechno prý bylo ve stříbře a bylo to poprvé, kdy v aréně museli zápasit odsouzenci se zvěří.

Podle všeho šlo o seriál her, nejprve v dubnu megalésie, pak římské hry/ludi Romani v září a za nich asi pohřební gladiátorské zápasy. Za svého úřadování Caesar obnovil v Římě památku na Maria: jeho nové pozlacené sousoší s Victorií a oslavným nápisem dal v noci dopravit na Capitolium. Kromě rozruchu se optimáté k ničemu neodhodlali, ovšem mezi jejich radikály to vřelo. Staří sullovští vojáci prohospodařili své majetky, byli zadlužení, což platilo i pro aktivistického L. Sergia Catilinu. Do toho Caesar soudně pronásledoval muže, kteří za Sully vraždili mariovce, viz rok následující.

Sblížil se t. r. s magnátem Crassem, ale nevíme, jaký byl jeho názor na anexi Egypta, země, která sehraje v jeho životě tak velikou roli. ● Hrami bavil Řím též praetor urbanus t. r. L. Licinius Murena, legát Lucullův a cos. 62 (na rozdíl od Caesara se nijak nezadlužil, neboť měl majetky z mithridátovské války). 

Na popud tribuna lidu C. Papia byl schválen zákon o občanství, resp. o vyhnání cizinců, lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis, omezující a trestající jeho nezákonné nabývání, což se opět šířilo mezi Italiky a propuštěnci, srov. rok 62 a roky 90sq. Šlo snad také o reakci na pokus obdařit občanstvím zapádské Kelty, viz zde výše. 

8. prosince se ve Venusii v Apulii narodil básník Q. Horatius Flaccus. Zemřel v Římě 27. listopadu roku 8. Kolem roku 65 se narodil C. Valerius Valgius, pozdější učený básník, cos. suff. roku 12.