066-065

 

************************************************************

66.

Ol. 178, 3

246 SE

182 AE

(neznámý) | (Médeios) 

a. u. c. 688

M’. Aemilius Lepidus a L. Volcatius Tullus

Rok 1 autonomní éry městského státu Soloi-Pompeiopolis (srov. předešlý rok)

************************************************************

Kréta se stala římskou provincií. Byla spravována dohromady s Kýrénaikou jako provincia Cyrenaica & Creta s administrativním střediskem v Gortyně (srov. rok 74). Soustavně rozhádané obyvatele samostatných hellénských měst v Kýrénaice usmířil a uspořádal Pompeiův legát Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus, cos. 56, jemuž region za pompeiovské války s piráty připadl do správy. Kýrénští ho jmenovali svým patronem.

V lednu byl na návrh tribuna lidu C. Manilia, lex Manilia, pověřen Cn. Pompeius Magnus vrchním velitelstvím s neomezenou mocí pro vedení války s Mithridátem a Tigránem, imperium extraordinarium, neboť procos. Acilius Glabrio, viz rok předešlý, takového úkolu nedorostl; Acilius seděl v Bíthýnii, Pompeius prodléval přes armádní zimu v provincii Asie a na Rhodu. K velitelství na moři (viz předešlý rok) mu byla přidána neomezená pravomoc nad římskými provinciemi v Anatolii. Jak velkými vojenskými silami disponoval, můžeme jen odhadovat; starý údaj, že velel 24 legiím, 120 tisícím vojáků a 270 lodí, asi bude nadsazený a skutečnost mohla být cca. třetinová. • V daném okamžiku se rozsah Pompeiovy zahraniční moci blížil moci Sullově; Pompeiovi ale ještě nebylo čtyřicet let. 

Manilius, který byl v úřadu od prosince 67, chtěl proti vůli senátu 31. prosince 67 protlačit na sněmu zákon, aby propuštěnci s římským občanstvím hlasovali ve stejné tribui se svými expány, de libertinorum suffragiis. Druhého dne noví konsulové na rok 66 to konsulové odmítli a tribun lidu se obrátil na A. Gabinia s návrhem na podporu Cn. Pompeia (40) za jeho vrchní velení ve válce proti Tigránovi a Mithridátovi a také za jeho správu Bíthýnie a Kilikie, čímž by skončil předčasně mandát Marcia Rega a Acilia Glabriona, který za celou dobu v Anatolii nic nevykonal.

Lid podněcován Caesarem (34) a Ciceronem (40), z nichž každý měl své důvody, které s Pompeiem nesouvisely (srov. Ciceronovu první politickou/sněmovní řeč pro lege Manilia, popř. de imperio Cn. Pompei ad Quirites oratio), rozhodl v Pompéiův prospěch a s jeho pomocí byl přijat i Maniliův zákon o propuštěncích (srov. rok 58). Oponovali aristokratičtí sullovci Q. Lutatius Catulus, cos. 78, a Q. Hortensius Hortalus, cos. 69. C. Manilius se už v historii neobjeví: žalován kýmsi z aristokratů za něco, o čem nevíme, byl pravděpodobně roku následujícího odsouzen a možná exulován. 

Začátkem roku, ještě v zimě, navrhl Pompeius Mithridátovi mír, ovšem za podmínek, že se bezpodmínečně vzdá a že vydá přeběhlíky. Byl odmítnut a tak vyslal posly ke králi Parthů Fraátovi III.: Parthové se stali římskými spojenci ve válce proti Mithridátovi a Tigránovi, mimo jiné kvůli mladému Tigránovi (srov. předešlý rok a následující), a na jaře vpadli do Armenie, poprvé po třiceti letech (srov. rok 97). • Bylo to první a poslední římsko-parthské válečné spojenectví v historii. Srov. též nabídku vojenské pomoci Vespasianovi Vologaisem I. roku 69+ a viz též 72 a 78 n. l. Zda-li součástí dohod bylo stanovení hranic mezi říšemi na Eufrátu, známo není, lze to však předpokládat, viz však už rok následující.

Pompeius trávil zbytek zimy na Rhodu u stoika Poseidónia Apamejského, hellénského guru římské vojensko-právnické smetánky, učitele všech aktérů příští občanské války. Původně Pompeius zamýšlel v rámci války s piráty vypravit se na Krétu proti Metellovi, viz předešlý rok, pak však přišla novina o svém pověření válkou s nepřítelem mnohem atraktivnějším. 

Na jaře se vypravil do Galatie, kde v zemi Trokmů u vesnice Danala převzal od L. Licinia Luculla vrchní velení nad zbytkem jeho vojska (srov. předešlý rok). Pohádali se a Lucullus se pak vydal do Itálie. Do Říma s sebou přinesl kromě obrovského bohatství mj. třešně (jejich označení v románských a germánských jazycích pochází od jména hellénského města v pontské Anatolii Kerasús, Kerasos). Nad Pontem a Armenií triumfoval v Římě až roku 63.

Pompeius s Mithridátem proti sobě operovali v Malé Armenii. Králi se podařilo sestavit ještě jednu armádu o třiceti tisících vojácích se dvěma nebo třemi tisíci jezdci. U Dasteiry na Eufrátu byl Mithridátés s vojskem Římany obklíčen a oblehnut; vesnice byla později Římany přejmenována na Níkopolis a přiřazena k provincii Kappadokie. Římané vybudovali kolem královského ležení dokonce příkop s pevnostmi a polními leženími o délce třiceti kilometrů a 45 dnů je drželi bez přísunu zásob. Jedné noci se Mithridátovi s vojskem lstí podařilo vymanit z obklíčení, byl ale Pompeiem u Eufrátu dostižen a celé pontské vojsko bylo již druhé noci od útěku zničeno; padlých bylo deset tisíc. 

Mithridátés s gardou unikl do pevnosti Sinoria či Sinoréx na hranicích Pontu a Armenie, kde své věrné odměnil a na další cestu se vybavil šesti tisíci talenty. Zde se rovněž dozvěděl o tom, že Tigránés I. vypsal na jeho hlavu vysokou finanční odměnu. Po celou dobu ho doprovázela nejvěrnější z milenek či manželek Hypsikrateia. Chodívala oděná do perských mužských šatů a král jí říkával mužskou podobou jména Hypsikratés. Podle nalezeného nápisu z Fanagoreie byl tento králův žert zřejmě zvěčněn (zda žena krále přežila, nevíme, o jejím možném konci viz rok 63, popř. již 65): "Zdrávas Hypsikrate, ženo Mithridáta Eupatora Dionýsa/Hypsikratés (!), gynai Mithridátú Eupatoros Dionýsú, chaire!"

Zároveň s těmito událostmi probíhala válka obou Tigránů, otce a syna (viz předešlý rok). Parthský král Fraátés III. se dostal až k Artaxatám, odtud se však vrátil. Mladší Tigránés byl otcem v bitvě poražen a uprchl k Pompeiovi. Právě tehdy vypsal Tigránés I. odměnu na Mithridátovu hlavu, zřejmě pro podezření z toho, že Mithridátés podporuje Tigrána Mladšího.

Proti svému otci se během jeho dlouhé vlády vzbouřil ještě jeden ze synů. Znám pouze z jednoho latinského pramene pod jménem Sariaster, snad řecké Zariadrés. O spiknutí víme pouze to, že se jeho účastníci řízli do ruky a vyssávali si navzájem krev. Je možné, že "Sariaster" se podílel na vzpouře svého bratra Tigrána ml.    

Mithridátés zanechal v Sinorii svou dceru Drypetinu s eunúchem Ménofilem a pokračoval v útěku kolem pramenů Eufrátu přes Chóténu, kudy si musel se svými lidmi vynutit průchod bojem. O Drypetině staří zaznamenali, že byla otci věrna a že měla v ústech dvě řady zubů (srov. s jedním Prúsiou roku 149). Údolím řeky Akampsis (jinde též Apsaros) unikal král k jejímu ústí, odtud do Fásidy v Kolchidě. Pompeius zastavil pronásledování a obsadil Armenii. Mithridátés přezimoval v Dioskúriadě v Kolchidě s tím, že bude na jaře pokračovat podél pobřeží do Kimmerijského Bosporu. Římané pod Pompeiovým legátem Manliem Priskem Sinorii oblehli a poněvadž vojáci uvažovali pevnost vydat, Ménofilos raději dospělou Mithridátovu dceru zavraždil a sám si též vrazil meč do těla.

Před Artaxatami se král králů Tigránés I. vzdal Cn. Pompeiovi Magnovi, který přerušil pronásledování Mithridátovo; Armen se Římanovi vrhl k nohám a udělal konec římsko-armenské válce, která trvala od roku 69, za podmínek:

1. Tigránés I. přišel o Syrii a Kappadokii,

2. Tigránovi Mladšímu byla nabídnuta Sóféné,

3. Tigránés I. zůstal králem Armenů a byl prohlášen za přítele S. P. Q. R.

Pompeiovi daroval na usmířenou šest tisíc talentů, každému z legionářů padesát drachem, centurionům tisíc a tribunům desateronásobek; koneckonců to byly peníze, které král naloupil za dvacet roků vlády v bývalých seleukovských oblastech. Tigránův stejnojmenný syn při otcově kapitulaci seděl po Pompeiově boku a před otcem ani nepovstal. Zato otci Pompeius řekl: "Armenské království jsi neztratil, ale získals přátelství Římanů." Na kappadocký trůn zasedl posedmé král Ariobarzánés I. Filorhómaios (srov. předešlý rok), který pak vládl do roku 62.

Mladý Tigránés nebyl spokojen se Sófénou, chtěl víc a poštvával spojenecké Parthy sloužící po boku Římanů: pro vzpouru byl však Pompeiem uvržen do řetězů a poslán do Říma. Sóféné se na to stala součástí Ariobarzánovy Kappadokie a Tigránés jr. byl po Pompeiově triumfu internován, podle jiné verse popraven (srov. rok 64).

Cn. Pompeius Magnus nicméně pokračoval ve válce s Mithridátem. Nehnal se v jeho stopách, ale z Kolchidy se vypravil na východ do hor Kavkazu, neboť prý zatoužil spatřit místo, kde byl ukován Prométheus. Přezimoval s vojskem ve třech táborech na řece Kyru/dn. Kura a v kraji mezi Kyrem a řekou Araxem/dn. Aras řečeném Akiliséné či po bohyni Anaitis Anaitiké vybaven proviantem a penězi Tigránovými.

Králové Albánů Oroizés či Oroizistés a Ibérů Artókés, vládnoucí ve městě Harmozika či Armastika od roku 78, povolili Římanům volný průchod. Před římským svátkem sáturnálií, tj. před 17. až 22. prosincem, přepadl záludný Oroizés jedno ze tří římských ležení, jemuž velel Q. Caecilius Metellus Celer (praetor roku 63, cos. 60). Druhé dynastovo vojsko zle oblehlo tábor L. Valeria Flacca (též praetor roku 63), ale oba osvobodil přispěchavší Pompeius se svými oddíly a Albány zahnal.

V Římě mělo dojít k tzv. prvnímu Catilinově spiknutí, později připomenuté advokátem M. Tulliem Ciceronem, zastávajícím právě praeturu (viz rok 63). Motorem tohoto pokusu o převrat však byl někdo jiný. Jistý optimát Cn. Calpurnius Piso přišel s nápadem zavraždit na blížící se Nový rok, v den jejich nástupu do úřadu na Capitoliu, oba konsuly. Pak chystal s armádou obsadit Hispánie; nic bližšího o podivném spiknutí známo není.

Kolem 5. prosince t. r. vyjevil Cn. Piso své plány Sergiovi Catilinovi a P. Autroniovi, ale nějak se provalily a puč posunuli na 5. února 65. To prý bylo do něho zapleteno více lidí ze senátu, ale opět se záměr prozradil a spiknutí usnulo. M. Licinius Crassus, jeden z nejmocnějších v té době ve Městě, se postaral, aby byl mladý Cn. Piso poslán z Říma, a to jako quaestor pro praetore do Přední Hispánie a zde jeho životní cesta skončila: kdesi na cestách ho zavraždili, nevými proč, hispánští jezdci z jeho doprovodu. Říkalo se tehdy, že důvodem mohlo být Pisonovo nepřátelství s Pompeiem, který měl mezi Hispánci silnou klientelu a v té době úspěšně válčil v Orientu. 

Urostlý L. Sergius Catilina byl pravnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob druhé púnské války: v boji s Hannibalem přišel mnohokrát raněný děd o ruku, bojoval pak levicí a namísto pravé měl ruku železnou, dvakrát uprchl z púnského zajetí, ačkoli byl držen v řetězech. 

Konsulové toho roku obvinili z korupce konsuly zvolené na roku 65 P. Autronia Paeta a P. Cornelia Sullu. Po stížnosti syna jednoho z poražených uchazečů L. Manlia, že se oba kandidáti dopouštěli korupčních předvolebních praktik/ambitus, byla jejich volba zrušena a nastala nová, nyní logicky s L. Manliem. Senát pak poskytl konsulům osobní ochranu. Mezi uchazeči o konsulát byl též Sergius Catilina, který se vrátil po dvou letech propraetury v Africe, ale poněvadž byl žalován v záležitosti týkající se jakéhosi vydírání v úřadu, takže byla jeho kandidatura odmítnuta; o jeho první veřejné aféře viz rok 73. 

Jak Autronius Paetus, který byl zároveň vyloučen ze senátu (roku 75 byl jako quaestor kolega Ciceronův), tak Sulla, který byl příbuzným diktátora, snad synovcem, a za proskripcí na nich hodně zbohatl, se pak dal na Catilinovu stranu. Ovšem po roce 63 se stáhl do ústraní, většinou se zdržoval v Neápoli, jeho římský dům patřil ke shromaždišti lidí P. Clodia a Sulla se stal caesarovcem. Roku 62 byl Sulla znovu pohnán před soud konsulárem L. Manliem Torquatem mladším, tentokrát za účast na Catilinově spiknutí.

Kuriosně ho úspěšně obhajovali konsulárové Q. Hortensius Hortalus a - M. Tullius Cicero/řeč Pro P. Sulla vychvalující mandanta do nebe zachována (Torquatus byl sám o sobě sullovec a roku 63 stál při Ciceronovi, Hortensia nesnášel). U Farsálu pak Sulla velel pravému Caesarovu křídlu, znovu se obohatil nesmírně na majetku pompéjovců a zemřel v neoblibě roku 46, nicméně v posteli. Žalován byl se Sullou též Autronius Paetus, ale toho Cicero obhajovat odmítl, neboť byl přesvědčen o jeho vině a dokonce proti němu svědčil. Viz dále o Catilinovi roku 64. 

Vlastní rukou zemřel protivník sullovských reforem, řečník a tzv. mladší annalista C. Licinius Macer (dobu jeho narození neznáme). Vyložil římské dějiny v nedochovaných šestnácti knihách, v nichž citoval z autentických zápisů státního archivu vedených tehdy na plátěných svitcích/libri lintei. Za své praetury roku 68 se do něčeho oponent optimátů zapletl a Cicero dosáhl jeho odsouzení za úplatkářství a vydírání. S Ciceronem měl co do činění též Liciniův syn C. Licinius Macer Calvus, viz rok 56 a o něm rok 82. 

Kriminálním procesem roku se stal případ rytíře Statia Albia Oppianika z Larina, žalujícího z popudu své macechy Sassie jejího vlastního syna A. Cluentia Habita z prvního manželství za to, že otrávil svého nevlastního otce, vlastního otce Statia Albina mladšího. Košatá kausa z provinciálního života latifundistů se táhla od otců po syny a kolem Sassie přes několik soudních sporů a nepostrádala nic, co ani dnes u dobrých bulvárních případů nesmí chybět: sex, peníze, spiknutí, korupce, vraždy za proskripcí, vraždy jedem, spiknutí otroků s řeckým jménem.

Smršť v osudech dvou rodin spustila ovdovělá Sassia, která se zamilovala do svého zetě a zapudila vlastní dceru Cluentii; když jí pak překážel vlastní syn, poštvala proti němu rodinu Oppiniaků, do níž se po smrti svého milence-manžela-exzetě přiženila. Cluentia úspěšně zastupoval M. Tullius Cicero, Albius Oppianicus mladší musel do exilu, kde zemřel.  

************************************************************

65.

Ol. 178, 4

247 SE

183 AE

(neznámý)

a. u. c. 689

L. Aurelius Cotta a L. Manlius Torquatus

************************************************************

Na jaře se vypravil Cn. Pompeius Magnus ze svých zimovišť do Ibérie proti králi Artókovi. Obsadil celou pravobřežní Ibérii, přešel Kyros a vydal se k řece Pelóru, kde porazil krále v bitvě. Přešel v létě za nízké vody Pelóros, neboť král mosty přes řeku spálil, a Artókés se vzdal. Dostal mír, ale musel vydat své děti jako rukojmí (v triumfálním průvodu Pompeiově roku 61 bylo vedeno dvacet ibérských velmožů/archontes).

Byl to asi jeho poslední panovnický skutek (vládl od roku 78), neboť od roku 63 kraloval Ibérům jeho syn Farnabázos II., Gruzínci zvaný Bartom (do roku 30). Také on měl problémy s Římany, viz rok 37. • V Ibérii se zrodily Pompeiovy „alexandrovské“ plány na tažení do Indie (srov. rok 62), ale pravděpodobně vyslal do Střední Asie jen rekognoskační skupinu.

Pompeius se vrátil k Pontu Euxeinu/Černému moři za Mithridátem. Přes Bathys limén, dnešní Batumi, dorazil do Fásidy, kde již kotvila flotila s velitelem legátem Serviliem. Porazil kolchidského dynastu, sképtúcha, Olthaka a na jeho místo jmenoval jistého Aristarcha, viz rok následující a rok 71.

Mezitím Mithridátés Eupatór odešel z Dioskúridy a přes území Héniochů, podél pobřeží územím Achajů, které porazil s oddílem o c. třech tisících mužích v bitvě, dorazil do země Sindů. Než dorazil do Pantikapaia, žádal ho jeho syn Macharés, král na Kimmerském Bosporu, o milost, byl ale svým otcem odmítnut: Macharés si vzal život, když z části proti otcově vůli vládl od roku 80 (viz rok 70).

Po celé léto pak Mithridátés vyjednával s dynasty okolních barbarů (Skythů), na což musel vynaložit obrovské sumy peněz. Královým velkým plánem totiž bylo vpadnout přes Dunaj a Alpy do Itálie. V zimě však vypuklo ve Fanagoreji povstání měšťanů, které spustil pozdější historik Kastór z Rhodu, tehdy královský správce města, když zavraždil při příchodu do Fanagoreie královského eunúcha Tryfóna, s nímž měl nevyřízené účty. Na stranu Fanagorejských se přidali občané Theodosie, Nymfaia a Chersonésu. Obsadil akropoli a poslal Římanům čtyři z královských synů.

V této době byl Mithridátés (67) nemocen jakousi vředovou chorobou v obličeji a svěřil svou vládu třem eunúchům, kteří jediní ho směli spatřit. Král zdanil, co mohl, jeho lidé tvrdě peníze vymáhali, manýry eunúchů dráždily hellénské obyvatelstvo a reakce vyústila v revoltu (viz dále následující rok).

V létě ustal Cn. Pompeius Magnus s pronásledováním Mithridáta a vrátil se přes hory do Armenie. Podél Kyru se opět dostal do Albánie, kde vybojoval vítěznou bitvu s Albány, kteří proti Římanům povstali, a znovu je podrobil. Albánci byli přitom schopní postavit do pole šedesát tisíc mužů pěchoty a 22 tisíců jezdců. Sem za ním přišli vyslanci krále Parthů. Pak se vrátil na západ do Armenie a znovu přezimoval v armenském kraji (= satrapii?) Akiliséně na horním Eufrátu. Byly dobyty Mithridátovy gazofylakie, tj. hrady se zásobami a uloženými finančními prostředky, „poklady“, v Pontu Sinorie, Symforion, Kainon a další, viz rok 67. 

Pompeiovi legáti měli svou válečnou agendu. L. Afranius, ponechaný minulého roku v Armenii (srov. o něm roku 70), se na Pompeiův příkaz na jaře vypravil do Mesopotamie a do Gordyény, o niž se přetahoval Fraatés s Tigránem. Zajistil zemi Tigránovi, Parthové ustoupili, viz zde níže a srov. dohodu roku předešlého. když se ale na zimu obrátil zpět Mesopotamií do Syrie, nedostatek potravin přivedl jeho oddíly v suché stepi div ne k záhubě: Římany zachránili Makedonci v Karrhách, hellénističtí osadníci v dávném Charránu. Legát A. Gabinius se rovněž pustil do Mesopotamie a od horního toku Eufrátu pronikl až k Tigridu.

To vše bylo v rámci Pompeiovy pomoci králi Tigránovi I., jenž si činil nároky na Gordyénu (srov. rok 71 a následující): Tigránés na jaře obsadil zemi proti vůli Parthů. Král Fraátés III. se pak vypravil proti Tigránovi do Gordyény a po počáteční porážce v poli Armena odtamtud vypudil. Teprve po létu se do Gordyény dostal L. Afranius, který odtud Parthy zahnal (viz jednání Parthů s Pompeiem roku předešlého a srov. rok 91). Afranius se dostal až do Arbélítidy. Pak Pompeius rozhodl, že Gordyéné nepřipadne mladému Tigránovi spolu se Sófénou (viz předešlý rok) a zemi připojil k doméně krále Ariobarzána I., takže patřila krátce do roku 63 ke království Kappadokie než ji dostal Tigránés I., viz tam.

V této době poslali Římanům dary králové Médie Dáreios a pro nás bezejmenný Elymáidy. • Pompeius, plně v římských tradicích a zásadách, přehlížel nároky Parthů na hegemonii v této oblasti. Zavedl pravidlo neoslovovat parthské vladaře Králem králů, ale jen jako krále. 

Současně Římané ukončili obsazení Pontu.

V Syrii se proti seleukovskému králi Antiochovi XIII. Eusebovi (Filopatorovi Filométorovi) postavili Antiochejští, ale králi se podařilo měšťany uklidnit. Z Kilikie přišel do Syrie Filippos II., syn Filippa I., který si dal při proklamaci přízvisko Filorhómaios, ale lidé mu říkali Barypús, Těžkonohý. 

Filippos II. uzavřel spojenectví se šejkem části syrských Arabů Azízem, srov. rok 88, jehož moc pravděpodobně sahala k Eufátu. Král Antiochos XIII. se proto spojil s jiným šejkem, s dynastou v Emese a Arethúse Sampsigeramem. Sampsigeramos (I.) přišel Antiochovi na pomoc do údolí Orontu, jehož kraj kolem horního toku ovládal, a král se prakticky stal šejkovým zajatcem.

Obyvatelé bývalého seleukovského říšského hlavního města Antiocheie na Orontu (a po Alexandreji druhého největšího hellénského města oikúmeny) si již dále nepřáli vládu seleukovského dynasty, srov. rok 83. Arabové Sampsigeramos a Azízos uzavřeli koaliční dohodu: Antiochos Asiátikos zůstal Sampsigeramovým „hostem“, ale králi Filippovi se podařilo z arabského tábora uniknout do Antiocheie (viz následující rok).

V Iúdaji byl bratr krále Aristobúla Ióannés Hyrkanos II. donucen uprchnout ke králi Nabatajů Arétovi III., kam ho lákal jeho rádce, kníže a stratégos/místodržitel Idúmajů Antipatros zvaný též Antipás z doby, kdy Alexandros I. obsazoval Gázu s okolím. Tím dostaly Hyrkanovy spory s bratrem a králem Aristobúlem II. nové dimense, viz roky 69 a 67. Antipatros dlouho do Ióanna vrtal, dokonce doporučoval bratrovu vraždu. Nakonec ho umluvil, aby do hry o židovský trůn zatáhl nabatajské Araby, viz rok následující. 

Antipatros z Idúmaie byl synem stejnojmenného zámožného otce a ženat (snad od roku 75?) s Arabkou z vlivné rodiny (nevíme, zda právě Nabatajkou) jménem Kypros/Kypris. Měl s ní čtyři syny a jednu dceru (jejich rodná data neznáme, srov. o Hérodovi rok 47): Fasaélos, Héródés, pozdější král, Iósépos, Ferórás a Salómé (řecké podoby jmen). 

Později bylo Héródovi předhazováno, že prý otcem Antipatrovým byl chrámový sluha či otrok Melkartův, tzv. tyrského Héráklea, resp. idúmajského Kozy, jiní že patřil mezi chrámové služebnictvo Apollónovo v Askalónu a když malého Héróda, jeho vnuka, unesli idúmajští bandité, neměl otec Antipatros na výkupné, takže budoucí velký Héródés byl vychován v idúmajských zvycích (ti ovšem byli plně júdaisováni): pro orthodoxní Židy to nic neznamenalo a Héróda s jeho rodem pokládali za cizince, v nejlepším případě za míšence, geórás, a proselytu. Antipatros však tvrdil, že je potomkem Židů, navrátilců z babylónského vyhnanství.

Zřejmě v této době obsadili Nabatajové oásy al-Hidžr a Taimu. Moc arabských Lichjánidů byla oslabena.

V Římě udeřil do bronzových soch na Kapitoliu blesk a řadu z nich žár roztavil, mimo jiné Iovovu. Ruminalskou vlčici srazil z podstavce a poškodil bronzové desky se zákony. Censorský úřad na roky 65-64 zastával s Q. Lutatiem Catulem, cos. 78, M. Licinius Crassus Dives, cos. 70, nicméně oba úřad složili, aniž by ho dokončili. Rovněž censoři let 64-63 L. Aurelius Cotta, cos. 65, s neznámým kolegou se úřadu zřekli.

Crassus žádal v senátu uložení tributu rozhádaným egyptským Ptolemaiovcům, resp. zabavení jejich majetku; na požadavek optimátů nedošlo, viz však způsob řešení populárů roku 59 (anexe Egypta poprvé senátem projednávána pravděpodobně už roku 86). Spolu s Caesarem podporoval zahrnutí obyvatel Transpadánie do lustra, tedy mezi římské občany, což rovněž neprošlo. C. Iulius Caesar byl aedilem a v Římě uspořádal skvělé a slavné hry. Sblížil se s magnátem Crassem. 

Na popud tribuna lidu C. Papia byl schválen zákon o občanství, resp. o vyhnání cizinců, lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis, omezující a trestající jeho nezákonné nabývání, což se opět šířilo mezi Italiky a propuštěnci, srov. rok 62 a roky 90sq. 

8. prosince se ve Venusii v Apulii narodil básník Q. Horatius Flaccus. Zemřel v Římě 27. listopadu roku 8. Kolem roku 65 se narodil C. Valerius Valgius, pozdější učený básník, cos. suff. roku 12.