056-055

 

************************************************************

56.

Ol. 181, 1

Lámachos z Tauromenia

256 SE

192 AE

Kointos

a. u. c. 698

Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus a L. Marcius Philippus

************************************************************

Z roku 56/55 je v Babylónu doložena existence hellénské polis; doložen agoránomos, úředník pro dohled nad tržištěm, mírami a vahami (srov. rok 166)

V Armenii zemřel král Tigránés I. Veliký (vládl od roku 97). Nástupcem se stal jeho syn Artavasdés II. (vládl do roku 34).

V Alexandreji nejpozději do 6. září zemřel na nemoc/nebo byl chotí odstraněn manžel královny Bereníky IV. Seleukos VII. Kybiosaktés, s níž zřejmě spoluvládl (?) od roku 58. Bereníčin nový nápadník byl opět Seleukovec, svého času poslední seleukovský panovník v Syrii Filippos II. Bereníké IV. ho povolala do Egypta, ale prokonsul Syrie A. Gabinius instruovaný triumviry, viz zde níže, zakázal Filippovi opustit provincii (sám totiž jednal jinde, viz rok následující). • Tímto historickým údajem mj. mizí ze světových dějin dynastie Seleukovců, neboť Filippos II. byl jejím posledním nám známým příslušníkem.

V zimě se v Alexandreji objevil další nápadník. Archeláos, syn Archeláův, toho, který roku 86 přeběhl k Sullovi, ale vydával se za syna krále Mithridáta VI. Eupatora; byl veleknězem v Kománách (srov. rok 64) a přítelem M. Antonia, viz rok následující. Ani jeho nechtěl Gabinius pustit ze Syrie a dokonce ho zavřel, když o něho Bereníké projevila zájem: ženich mu však utekl. 

Archeláos se oženil v době mezi 1. únorem a 16. dubnem s královnou Bereníkou IV., s níž spoluvládl s královským titulem do konce března až začátku dubna následujícího roku. Archeláa předtím navrhoval poslat do parthské říše jako pretendenta trůnu proti válčícím bratrům A. Gabinius, syrský legát, to ale odmítl senát. • Se Seleukem VII. tak byli jedinými Neptolemaiovci na egyptském hellénistickém trůnu.

V Galliích vybojoval u břehů Bretagně C. Iulius Caesar svou čtvrtou gallskou válku. Ještě v zimě 57/56 rozeslal ze svého zimoviště v zemi Andů legát P. Licinius Crassus několik tribunů, aby na nedávno podrobených Keltech vymáhali obilí pro legii. To se nelíbilo nejprve Venetům, lidu mořeplaveckému, a oba vojenské tribuny zajali. Přidali se další národové a byla z toho rebelie: všichni chtěli zpět svá rukojmí, viz rok předešlý. Caesar v té době zřejmě ještě v Illyrii nakázal budovat v ústí Ligeru flotilu a shánět pro ni mužstvo. 

Venetové se připravovali na válku, žádali o pomoc i do Británie: v Gallii byli jejich spojenci Osismiové, Lexoviové, Namnetové, Ambiliatové, Morinové, Diablintové a Menapiové. Caesar vyslal k Rýnu legáta T. Labiena, aby dohlédl na celý kraj s Trevery, Remy a Belgy a zabránil přeplavbě Germánů, kdyby se vypravili na pomoc Venetům. Praefectem flotily sestavené z nových římských, též lodí ze Středomoří a z plavidel od Pictonů, Santonů, národů žijících při Oceánu jižně od rebelie, a některých Belgů, učinil D. Iunia Bruta Albina, svého budoucího atentátníka. 

Venetové žijící v hrazených místech chráněných Atlantikem a nepoužívali luků a praků, ale jejich lodi byly konstrukčně lépe a pevněji stavěné pro atlantských příliv než římské. Caesar na pevnině dobyl několik keltských sídel při Oceánu a dočkal se své flotily, která se postavila 120 lodím venetským: se svými legionáři přihlíželi, jak Brutus Kelty na moři zlomil. Po celodenní námořní bitvě byli Venetové ničivě poraženi a kmen, pokud lidé neprodáni do otroctví, vyhlazen; celý venetský senát dal Caesar popravit.

Legát Q. Titurius Sabinus operoval ve stejné době proti Venellům a jejich vůdci Viridovikovi. Eburovičtí Aulerkové a Lexoviové povraždili své senátory, kteří válku nechtěli, a za spojence získávali dobrodruhy z celé Gallie. Titurius uspěl s vyčkávací taktikou a když vylákal Kelty před své opevněné ležení, náhlým výpadem je zničil; současně přišla zpráva o poražce Venetů.  Následovalo ke konci léta Caesarovo tažení proti Morinům a Menapiům na dolním Rýně, kteří zůstávali poslední ještě ve zbrani a nikdy nežádali o mír. Zůstali nepodrobeni, poněvadž nastalo bouřkové počasí plné deště a Keltové žijící v nehrazených osadách po lesích a ukrytí v nepřehledné krajině se nepostavili do bitvy. Blížila se zima a Římané opustili plán vykácet celý jejich lesnatý kraj, aby se k nim dostali. Legie přezimovaly na území těch, které právě porazili. 

Caesarův legát P. Licinius Crassus, viz o jeho pacifikaci Aremoriků roku předešlého, ve stejné době porazil a ovládl většinu Aquitánie, nejprve Sotiatové u svého "oppida Sotiatum", pak Vokatové a Tarusatové byli poraženi, odzbrojeni a vydali též rukojmí, třebaže získali pomoc v Hispáncích, kteří bojovali v oddílech Q. Sertoria a znali římský způsob boje. Bitvu, jejíž místo neznáme, z padesátitisícového vojska Aquitánců a Cantabrů přežia sotva čtvrtina. Rukojmí vybral Crassus před zimou od Tarbellů, Bigerrionů, Ptianiů, Vokatů, Tarusatů, Elusatů, Gatů, Ausků, Garumnů, Sibulatů a Cocosatů. V zimě se vrátil do Říma, kde po otcově boku dělal politiku a pak ho doprovázel na osudové parthské tažení. 

Římané dobyli téměř celou Gallii a v Římě bylo již koncem roku vše připraveno na vyhlášení nové provincie. 

V zimě, asi již po novém roce 55, přešli germánští Usipeti a Tenkteři přes Rýn, zčásti tlačeni Suéby. Přelstili a v poli porazili Menapie, obsadili jejich sídla na levém břehu Rýna a žili z jejich zásob až do jara roku 55. Loupeživé výpady pořádali Usipetové až na území Eburonů, Condrusů, treverských klientů, a Ambivaritů žijícím za Mosou. Žádali od Římanů povolení, aby se mohli usadit na levém břehu Rýna, čehož nedosáhli, ale Caesarova nabídka zněla usadit se na území Ubiů a společně se bránit expandujícím Suébům. Po incidentu, v němž germánská jízda o osmi stech mužích zaskočila římský oddíl o pěti tisících vojácích a rozehnala ho, Caesar jednání uzavřel a přišla odplata: v bitvě poblíž soutoku Mosy s Rýnem byli Germáni rozprášeni, aniž by někdo z Římanů padl. Germáni, bylo jich prý, zjevně i s rodinami, na 430 tisíc, se vrátili za Rýn, zajatce Caesar propustil. Viz dále rok následující. 

Začátkem dubna byl ve městě Luca v Etrúrii obnoven tzv. první triumvirát, předvolební koaliční dohoda z roku 60 mezi Cn. Pompeiem Magnem, M. Liciniem Crassem Divitem a C. Iuliem Caesarem. Caesar měl zůstat s legiemi dalších pět let v Galliích, Crassus s Pompeiem měli zůstat v Římě a dostat podporu od Caesara a hlasy pro své konsuláty roku 55. Triumvirové se též dohodli na restauraci podivného Ptolemaia XII., viz rok předešlý a následující. V říši měli k disposici v té době asi patnáct legií po c. 4500 vojácích, čtyřikrát méně než kontrahenti druhého triumvirátu roku 43, srov. tam.

Toho roku byl P. Clodius Pulcher aedilem a nadále obklopoval se gladiátorským oddílem, s nímž byl v permanentní guerrille s optimátem a pompéjovcem T. Anniem Milonem Papianem; Clodius užíval nadále podpory nepřítomného Caesara a s prodloužením triumvirátu se opět vrátil do Pompeiova tábora. Usiloval o zrušení zákona povolujícího návrat Cicerona z exilu. Řečník, který se loni domohl restituce římského majetku na účet státu, viz tam, ovšem dělal naopak všechno pro zrušení zákonů, které roku 58 Clodius prosadil jako tribun lidu.

Do toho se do Říma vrátil M. Porcius Cato, který byl od roku 58 vzdálen ve věci anexe Kypru. Zakládal si na tom, jak dokonale královo vyvlastnění provedl, jak dokumentoval počty otroků, pozemků, peněz a pokladů a že nic nezpronevěřil (což byla opravdu vzácnost rovná divu: pokud to byla pravda). Proto si nepřál, aby Ciceronova snaha anulovat opatření z Clodiova tribunátu byla naplněna, neboť z toho roku je i "zákon o králi Ptolemaiovi", viz rok 58.

Cato však měl smůlu: cestou domů se potopila v bouři loď s písemnostmi o zestátnění ptolemaiovského státečku a účetnictví tudíž nedoplulo do Říma žádné (?).

Nastrčeným žalobcem M. Tulliem Albinovanem stíhal P. Clodius tribuna lidu P. Sestia, bývalého quaestora C. Antonia, Ciceronova kolegy v konsulátu (63), za veřejné násilí/de vi. Sestius úspěšně bojoval s catilínovci a zajistil klid v kraji kolem Capue. Jako Ciceronův příznivec a spojenec T. Annia Milona se podílel na šarvátkách s clodiovci. Hájili ho úspěšně Q. Hortensius Hortalus a M. Tullius Cicero/jeho řeč Pro P. Sestio zachována. Roku 52 byl žalován ještě jednou nepřejícníky, tentokrát za předvolební uplácení/de ambitu; opět ho obhájil Cicero. V letech 49 a 48 správcoval v provincii Kilikie, stál na straně Caesarově. 

Se Sestiovým procesem souvisela Ciceronova řeč proti P. Vatiniovi za jeho svědectví před soudem/In P. Vatinium testem, "proti svědkovi Vatiniovi". Vatinius, viz o něm roku 59, byl quaestorem za Ciceronova konsulátu (63) a byl jím pověřen zastavením vývozu zlata a stříbra z Puteol, viz k tomu rok 59. Vatinius, muž oddaný celoživotně Caesarovi, však způsobil spíše zmatek a Cicero na něho byl značně alergický. Vyčetl mu i takovou věc, že cestoval roku 62 do Přední Hispánie jako legát procos. C. Cosconia, praetora roku 63, nikoli po souši, ale přes Sardinii, africkou provincii, království Hiempsalovo, Mastanesosovo (Sosovo) a Mauretánii (viz roky 105 a 81), ačkoli k tomu neměl mandát. 

Roku 55 byl Vatinius praetorem a po složení úřadu byl žalován pro korupci řečníkem a literátem C. Liciniem Macerem Calvem, synem C. Licinia Macera, který si vzal život po procesu, v němž Cicero dosáhl jeho odsouzení za korupci, viz rok 66. Kuriosní bylo, že proti Liciniovi Macerovi Vatinia zdárně obhajoval - Cicero.  

4. dubna pronesl před soudem Cicero obhajovací řeč za M. Caelia Rufa/Pro M. Caelio žalovaného rovněž za fysické násilí, též za pokus o otravu Clodie, sestry P. Clodia (a své milenky, s níž se rozhádal) a za vraždu vyslance Alexandrijců Dióna, viz rok předešlý. Caelius patřil rovněž do proticlodiovského a proanniovského Ciceronova tábora, později se přidal k Caesarovi, viz o něm roku 48. Caeliovým žalobcem byl L. Sempronius Atratinus, jehož adoptivního otce kdysi Caelius žaloval za korupci. Hrůzně vypadající žalobu rozbil Cicero věcnými argumenty.  

T. r. obhájil Cicero/řeč Pro L. Balbo s Pompeiem a Crassem L. Cornelia Balba žalovaného z neoprávněného držení římského občanství, srov. o něm rok 62. V senátní debatě o přidělení provincií prokonsulům se Cicero jednoznačně postavil na Caesarovu stranu a podpořil jeho setrvání v Galliích až do konečného vítězství, za to nesmiřitelně oponoval prodloužení mandátu konsulům z roku 58 L. Calpurnia Pisona Caesonina (Makedonie a A. Gabinia (Syrie), viz rok předešlý, poněvadž prý nemyslejí na nic jiného, než jak se napakovat; zachovaná řeč se označuje jako "O provinciích pro konsuláry/de provinciis consularibus". 

Následujícího roku se Cicero pustil v senátu do L. Pisona navrátivšího se z Makedonie ještě jednou. Když mu Piso, který se do Říma spíše vkradl, neboť byl prvním, kdo se z hraniční makedonské provincie vrátil bez triumfu, vyčetl, že musel z provincie předčasně na základě křivých obvinění advokátových, dostal ráznou odpověď. Pisona, tchána Caesarova od roku 59, nazval před senátory zvířetem n. obludou: "Což nevidíš, ty bestie, což necítíš, jak šoufl je lidem ve tvé společnosti/iamne vidés, bélua, iamne sentis quae sit hominum queréla frontis tuae?", "immanissimum ac foedessimum monstrum/nejobludnější a nejhnusnější obluda", "tú, clodiáne canis/ty pse clodovský".

S advokátskou vervou presentoval Pisona jako rozmařilého epikúrika, viz v přílohách O Epikúrovi, jako odporného nýmanda, jehož děd byl keltský Insuber, a nikdo že si takového typa ani nevšimne, kdežto jeho, Cicerona, při návratu z exilu vítali po celé Itálii. 

Cicero byl na sebe pyšný, takže senátní řeč posléze rozšířil a vydal písemně po procesu s C. Rabiriem roku 54/In L. Calpurnium Pisonem oratio (55); tehdy si žádné účty s A. Gabiniem nevyřídil, neboť ho na prosbu Pompeiovu zastupoval, viz tam. 

Někdy kolem t. r. požádal jinak bezúhonný advokát Q. Hortensius Hortalus M. Porcia Catona o ruku jeho dcery Porcie provdané ovšem za M. Calpurnia Bibula (do 46) a pak za M. Iunia Bruta, pozdějšího atentátníka na Caesara, s nímž měla i děti. Hortensius hledal plodné ženy "na úrovni", neboť ve svém věku (c. 60) toužil ještě po potomstvu. Calpurnius Bibulus se rozvádět nechtěl a M. Porcius Cato advokátovi nápad rozmluvil.

Hortensius tedy vymyslel ještě lepší cestu za novým otcovstvím: požádal Catona, aby mu přenechal svou manželku Marcii, dceru L. Marcia Philippa, cos. 56, ženatého tehdy s Atií a proto nevlastního otce C. Octavia, pozdějšího Augusta (dcerou jeho stejnojmenného syna, cos. suff. 38, byla jiná Marcie, provdaná za Paulla Fabia Maxima, o jehož konci viz rok 14+). Cato po souhlasu otce Marcie Philippa k rozvodu svolil a Marcie se provdala za o c. třicet let staršího Q. Hortala. Po jeho smrti roku 50 se Marcie, potomka řečníkovi skutečně dala, ke Catonovi vrátila, třebaže zdědila advokátův majetek; zda se znovu vzali, jasné není. 

Zemřel sullovský vojevůdce L. Licinius Lucullus (narozen roku 106). Byl prý přiotráven jakýmsi prostředkem, kterým si chtěl správce jeho majetku, propuštěnec Kallisthenés, udržet aristokratovu náklonnostů; v nové době se soudí, že byl postižen demencí. Výsledkem prý bylo to, že o obří majetek musel ještě za Lucullova života pečovat jeho bratr M. Terentius Varro Lucullus, který zemřel někdy vzápětí. Co měl společného Lucullus s principem Tiberiem, viz rok 37+. 

************************************************************

55.

Ol. 181, 2

257 SE

193 AE

Aristoxenos

a. u. c. 699

Cn. Pompeius Magnus II. a M. Licinius Crassus Dives II.

************************************************************

V rozmezí let 55 až 50 bojoval král Dáků Burebista se zadunajskými Skordisky, přičemž docházelo k plenění v římské provincii Macedonia. Thrácké říše Astů, Odrysů a Sapajů se stejně jako Skordiskové dostali do přímé závislosti na Burebistovi, nakonec po roce 19 do područí římského, viz.

V říši Parthů v domácí válce dvou královských bratrů (od roku 57) porazil Oródés II. Mithridáta III., který musel prchnout do Syrie, kde spolu se svým přítelem Orsamem požádal Římany o vojenskou pomoc proti bratrovi. Prokonsul A. Gabinius ho odmítl, protože právě, bylo to na jaře, platil Ptolemaios XII. Aulétés za stejné restaurační služby více peněz a s menším rizikem (viz níže a rok předešlý). Parthská válka čekala na Crassa...

Mithridátés III. se vrátil za Eufrátés a na krátko dobyl Seleukeiu na Tigridu a Babylón (viz příští rok).

V indobakterské oblasti kolem t. r., v době mezi lety 55 až 50, skončila vláda posledního z Eukratidovců a všech dalších známých hellénských panovníků v tomto regionu, krále Hermaia Sótéra (vládl od roku asi 75). Hellénská moc ve Střední Asii a na severozápadu Indie definitivně zanikla, nikoli ale osídlení (srov. údaj o zemi s milionem obyvatel viz v indexu, heslo otroci, počty obyvatel). Zajímavé, že ještě dramatik Kálidása, viz rok 375+, uvádí na scénu jako služky helénské dívky/Javana. 

Země podlehla moci jedné z částí Tocharů/čín. Jüe-č´, viz rok 130, která s nimi přišla z Tárímské pánve do Baktrie, Kušánů: zmocnili se Kófény/Kábulského údolí se čtyřmi dalšími knížectvími z bakterské pentarchie, kde zčásti vládli Tocharové a Indosakové/Skythoparthové (srov. roky 170, 130 a 90, o pentarchii viz v indexu pod Tocharové a Baktrie).  

Novým vládcem nad zeměmi zaniklé hellénské moci v Baktrii se po Sakách stal král Kozúlokadfidzú či Kudžúla-kadfisés, čín. Čchiou-ťiou-čchüe/Qiujiu Que, země včetně ostatních tocharských údělů v pentarchii podle jeho původu Kušán, Číňany zvána Kuej-šang/Guishang. Zemřel ve věku více než osmdesáti let a podle všeho jeho nejstarší syn Sadaškana s titulem dévaputra/syn boží, nápisně doložený, zemřel před otcem. Takže druhým z kušánských králů králů se stal Vima Takto, čín. Jan-kao-čen/Yangaozhen a po něm jeho syn Vima-kadfisés (dataci lze stanovit jen přibližně a nižší chronologii viz v indexu s. v. Kušán)

Jejich nástupci vládli nad oblastí mezi Tárímskou pánví, částí Střední Asie, dn. Afghánistánem, Pákistánem a severní Indií zhruba tři staletí, viz jejich jména v indexu s. v. Kušán. Tocharská dynastie byla buddhistická.

Sadaškanovo jméno známe z dedikačního nápisu dynasty Senavarmy z Odi, asi dn. okres Odigram ve Swátu v provincii Chajbar-Pachtunchwa, nejdelšího známého nápisu v kharošthí (obnovení stúpy zasažené bleskem). Jaké byly vztahy mezi Kudžúlo-kadfisem a indoparthským panovníkem Gondofarem, nevíme. Oba se titulovali mahárádža, Kudžula mahárádža mahárádžadhírádža

Nejznámějším z kušánských vládců byl Kaniška I. z 1. st. nebo první poloviny 2. st. n. l., srov. rok 100+. Vystavěl v Péšávaru stúpu vysokou podle čínských cestovatelů prý šest set až sedm set stop (tedy přes dvě stě metrů) se čtvercovou základnou archeologicky ověřenou o více než padesáti metrech, tedy další ze "zázraků" starého věku. V rozích základny stávaly čtyři věže vysoké jako stavba sama s kamennými lvi na špicích.

Stúpu postavil na místě starší poničené za válek Kušánů s Indoparthy a jeho dílo, které se ocitlo na území dobytého muslimy, zřejmě nepřečkalo 11. století, kdy bylo monotheisty srovnáno se zemí.

Kaniška uspořádal čtvrtý tzv. velký buddhistický koncil (v Kašmíru, srov. rok 250). Vysílal misionáře do světa a sám prý padl v boji při šíření buddhismu kdesi ve Střední Asii. Velký válečník měl dvě sídelní města: v gandhárském Puškalavatí/dn. lokalita Charsadda u Purušpury/dn. Péšávar v PAK a v Mathuře v záp. části dn. Uttarpradéše v IND.

Indosakové/Skythoparthové, Indoskythové (viz rok 124 a 90, o vztahu pojmů Skythés a Śaka viz v indexu s. v. ) se pod tlakem turkotatarských n. indogermánských Kušánů/Tocharů posunuli z údolí Indu do dn. Rádžasthánu, kde se postupně po vládě, která skončila někdy kolem roku 400 n. l., asimilovali. Jejich státní útvar, resp. panující dynastie, se nazývaly Kšatrapa/"Satrapie". Posledním velkým králem Saků na severozápadu Indie byl Azés II. (?), viz rok 20 n. l., kdy se v regionu dostaly k moci dynastie Indoparthů. 

První dynastie nazývaná Kšaharáta měla dva panovníky Bhúmaku a Nahapanu, vládnoucí s nástupci v 1. st. n. l. až asi do roku 124/5 n. l., kdy jejich doménu obsadil král Ándhrů Gautamíputra, největší z dynastie Sátaváhanů (srov. rok 22 a viz seznam panovníků v indexu s. v. Sakové)

Druhou dynastii založil Čaštana roku 78 n. l. a v přímé linii skončila roku 304/5 n. l. smrtí krále Višvaseny. • Není jednotného výkladu této části indických dějin. Jména panovníků známe z mincí a souvislosti lze těžko odhalovat a interpretovat, viz jejich jména v indexu s. v. Sakové. 

Původ tzv. éry Saka, éry Saků/Śaků, sakanripakála, jejímž prvním rokem je až rok 78 n. l. (začala 3. března, resp. jarní rovnodenností), začátek vlády krále Saků Čaštany, který v Udždžainu/řec. Ozéné svrhl po 135 letech dynastii Vikrámovu (? srov. ale v indexu pod éra), nebo od začátku vlády Kanišky I. (78 - 144 n. l.?). Je úřední celoindickou hinduistickou datovací érou dodnes, redefinována v soudobé indické ústavě 22. března roku 1957.

Jiná hinduistická éra spojovaná se Saky, vikrám samvat/"Vikrámova éra", začíná 23. února 57 př. n. l., údajně datum porážky Śaků v okolí Udždžainu Vikrámou/Vikramaditja, králem Málwy (moderní badatelé o jeho existenci pochybují a mívají ho za Mauova nástupce jménem Azés, srov. zde níže). Éra není tak rozšířena, třebaže byla roku 1949 uzákoněna indickou ústavou. Je úřední datovací érou v Nepálu a její lunární kalendář začíná novoluním v měsíci čajtra/chaitra, juliánským březnem/dubnem. Mughalský císař Akbar narouboval arabskou éru „od hidžry“ (anno hegirae: 1 AH = 622 AD) na samvat a severoindičtí mohamedáni začali užívat éru faslí (per. úroda, z arab. slova pro rozdělování). Jejím prvním rokem byl rok 1612 éry samvat, 963 a. h., tj. 1555/6 n. l.

Vedle sacké éry a Vikrámovy/samvat n. kála bývaly v užívání mimo jiné datace podle Gupty začínající rokem 319 n. l., Kálačuri-Čedí (248 n. l.) a Harsa (606). Moderní dohady o dataci indoskythských a indobakterských dějin často odvisí od datace uvedené na dedikačním nápisu stúpy z Bádžaulu zasvěcené Ruchanou, manželkou apráčského panovníka Vidžajamitry, jím samým a stratégem Indravarmou se svými rodinami. Stúpu zasvětil 27. roku své vlády, jak vypočítává, která byla 73. rokem éry zvané Azova a 201. javánské/javana (iónská), tedy hellénská/makedonská začínající rok na podzim. Aniž by to pro to byl nějaký důkaz, vycházívá se při dataci z toho, že éra krále jménem Azés začínala na podzim roku 58/57 př. n. l., bývá tedy ztotožňována s Vikrámovou érou, tím pádem se "iónská éra" počítala od roku 186/185 a nápis že povstal v roce 16 n. l. (73. Azovy éry); Vidžajamitra podle toho nastoupil na trůn roku 7 př. n. l. Srov. též rok 185. 

K roku 57- se vázával začátek vlády Kušánů nad částmi Indie (Kudžúla-Kadfisés), později rok 78+; existují i jiné chronologie a jako celé staré indické dějiny, nemají pevného záchytného bodu. 

 

Z židovských dějů: Internovaný král/vzdorokrál Židů Aristobúlos II. měl uprchnout se svými syny z Říma (srov. ale versi o jeho popravě roku 61; viz rok 57). M. Antonius jejich oddíly snadno porazil při tažení svého nadřízeného A. Gabinia do Egypta (viz níže) a měl Aristobúla poslat zpět do Říma k Pompeiovi. Exkrálovi synové Alexandros II. a Antigonos II. směli z rozhodnutí senátu podle této verse zůstat v Iúdaji (srov. roky 49 a 38). Antipatros Idúmajský podporoval římské tažení do Egypta proviantem a řídil obranu proti Alexandrovi.

Zatímco Gabinius působil v Egyptě (viz loňské triumvirátní dohody a zde níže) měl opět povstat Aristobúlův syn Alexandros II., ovládnout velkou část Iúdaie a pobít dokonce několik římských posádek. Při Gabiniově návratu z Egypta byl Alexandros poražen se svým třicetitisícovým vojskem u hory Tabor, tisíc či dva tisíce jeho vojáků padlo, a v Jerúsalému mělo dojít podle návrhů Antipatra z Idúmaje k dalším úpravám ve státní správě (srov. rok 57). Všechna vítězství Římanů získal M. Antonius. Po těchto událostech měl ještě porazit arabské Nabataje. 

Gabinius rozdělil po makedonském vzoru z roku 168 území iúdského království na pět částí s vlastními sněmy/synedria, symbúlai. Na rozdíl od Makedonie, kde se lidé z merides nesměli stýkat, a to ani obchodně, židovské pentarchie neměly charakter protektorátních státečků. Rady řízené aristokraty sídlily v Jerúsalému, v Gadarách, v Amathúntu, Jeríchu a v Sepfóridě (jeden zdroj uvádí namísto Gadar Dóry, obě města však od roku 63 Pompeiem vyňata z židovské správy, srov. tam). Podle římského pojetí, stejně jako v Makedonii, byli teď Židé osvobozeni od královské správy a tudíž útlaku. Válka o vládu nad Jerúsalémem tímto neskončila, viz dále rok 52 a rok 37.  

Údaje o Aristobúlovi II. a jeho synech z let 61 až 55 jsou zmatené a těžko rekonstruovatelné. Snad je tato verse pravděpodobnější, než Aristobúlova smrt roku 61 (srov. roky 61, 57 a 49).

 

Do událostí v Egyptě rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, správce Syrie, aniž by se ohlížel na dva roky starou Sibyllinu věštbu (srov. tam, předešlý rok a zde výše). Gabinius přijal od Ptolemaia XII. Nea Dionýsa úplatek deset tisíc talentů (= 240 milionů séstertiů, tj. více než 260 tun raženého stříbra či dokonce zlata, z něhož ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo), aby mu konečně pomohl zpět na alexandrijský trůn.

Na jaře se Gabinius bez pověření senátu, ale na Pompeiův, tedy triumvirátní pokyn, a konsula t. r., vydal s vojskem ze Syrie. Zákon kromě toho zakazoval správcům opouštět provincii a vést válku jinde. Na ochranu provincie zanechal svého syna A. Gabinia Sisennu s hrstkou vojáků a za prokonsulovy nepřítomnosti v ní řádil banditismus a piraterie. O invasi do Říma neinformoval a aby si zajistil klid, poslal nějaké peníze oběma konsulům.

Velitelem jízdy na tomto tažení byl M. Antonius (28), pozdější triumvir. Roku 58 patřil v Římě krátce k partě Clodiově, pak se uklidil do Hellady "studijně" a zde přijal Gabiniovu nabídku k účasti na jeho správě Syrie. Cestou do Egypta se zapletl do židovských záležitostí, viz zde výše, uložil Židům tribut a Římany byl poražen král Nabatajů Obodás II. (srov. výše). V Alexandreji spatřil M. Antonius poprvé svou osudovou lásku, princeznu Kleopatru, tehdy čtrnáctiletou, viz rok 41sqq. • V římském vojsku byli tehdy poprvé v žoldu Germáni, oddíl o šedesáti jezdcích: Germáni poprvé v historii v Asii a v Africe. V občanských válkách později bojovali Germáni na obou stranách.

Koncem března nebo někdy před 22. dubnem, kdy zpráva dorazila do Říma, byli v bitvě u Pélúsia Egypťané poraženi a král Archeláos padl (na trůnu seděl jen šest měsíců). Pochovat ho dal jeho přítel M. Antonius, jenž také v Pélúsiu zabránil králi Aulétovi v rozsáhlých represáliích na Egypťanech. M. Antonius po egyptském tažení odešel do Gallií k Caesarovi, kde po jeho boku válčil do roku 50, viz tam. 

Po návratu do Alexandreie, odkud byl Nový Dionýsos vyhnán roku 58, však král vypsal rozsáhlé proskripce. Dal zabít i svou dceru a královnu Bereníku IV. (vládla od roku 58, narozena roku 79); vraždil a ukládal daně, aby se dostal k penězům a mohl platit Římanům; kolik a komu všude dlužil známo není.

Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu, loutka v rukách římské politiky a bankéřů. Jeho druhá vláda trvala do roku 51. Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl finančník C. Rabirius Postumus. Římský rytíř, syn bankéře C. Curtia, o němž Cicero prohlásil, že to byl "fortissimus et máximus públicánus", tedy i dobovými měřítky vzato pěkně brutální, se jako soukromník přidal ke Gabiniovu tažení a sledoval jediný cíl: jak z Egypta dostat gigantické částky, jimiž byl Aulétés povinován Rabiriovi a Gabiniovi (viz výše), oblékal se po egyptsko-hellénsku/palliátus, vyházel zkušené výběrčí daní a dosadil své, a začal zemi brutálně vyssávat, dokonce strkal do své kapsy výnosy k exportu papyru, plátna a skla, peníze, které vždy patřily králům (viz následující rok)

Egypt byl po celý hellénismus velmi bohatou zemí a Ptolemaiovci svou velkorysou zahraniční politiku o zdroje Ponilí opírali. Ještě za Ptolemaia Auléta činil roční výnos země pro královskou pokladnu, tedy jakési HDP starého Egypta, 12 500 talentů. Bylo to v době, kdy výnosy polností upadaly špatným hospodařením, ale též častými výpadky povodní na Nilu: nejnižší zmiňovaná hladina vody, která vedla k neúrodě ze sucha/abrochiá, byla zaznamenána kritického roku 48. Dva roky předtím v říjnu vydala Kleopatrá VIII., dcera Aulétova, edikt nařizující svoz obilí z venkova pouze jediným směrem - do Alexandreie. Překročení zákazu dala královna a Nová Ísis trestat smrtí. Egyptský venkov nebyl s to udržovat v plném rozsahu zavodňovací zařízení, pole zůstávala ladem. 

Roku 60 královský výnos povolil dědictví klérů, pozemků přidělovaných králem vojákům s tím, že mají se svými syny brannou povinnost pro mobilisační případ, ženám. Umožnilo to pravděpodobně přechod vlastnictví z pronájmu státní (= královské) půdy do soukromých rukou, pokud se žena provdala. Co se totiž stalo s vojenskými povinnostmi nových majitelů, známo není.

Ptolemaios Aulétés přes stále ještě bohaté zázemí dokázal nadělat obrovské dluhy.

Rozhazoval pohádkové dary: pohádkově obdaroval Pompeia roku 63, Caesara čtyři roky na to, deset tisíc talentů daroval A. Gabiniovi, dary přinášeli do Říma jeho vyslanci, kupy zlata. Když se dostal podruhé doma k moci, začal snižoval obsah stříbra v tetradrachmách, které do té doby držely vysoký standard ryzosti.      

V Galliích se C. Iulius Caesar po jarní konfrontaci s Germány, viz rok předešlý, vypravil poprvé přes Rýn. Vyzval Sugambry, aby mu vydali muže loupící v Gallii, ale ti mu odpověděli, že římská moc končí na Rýnu. To Ubiové se o své vůli stali prvními z germánských nárůdků žijících za Rýnem, s nimiž Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu (a byli též první z Germánů, kteří se plně asimilovali do římského světa a dokonce se přejmenovali na Agrippiňany, srov. pod CCAA). Byli soustavně ohrožováni Suéby; srov. rok 58 a 56 a viz dále rok 53 a 38, a nyní Caesara vyzvali, aby Rýn překročil.  

Stalo se a Římané byli s armádou vůbec poprvé v Germánii. Stavba kolového mostu trvala od svozu materiálu deset dnů a legie na pravém břehu Rýna pobyly jen osmnáct dnů. Sugambrové odešli z části svého území s celým svým majetkem, co zbylo Římané s jejich usedlostmi spálili a legionáři sklidili sugamberská pole. Navštívil Ubie a Suébové se před Římany ukryli v lesích a chystali se na bitvu s nimi. Caesarovi však šlo pouze o demonstraci síly a podporu Ubiů. Po návratu z výpravy dal most strhnout.   

S novátorskými armádními expedicemi však t. r. neustal: chystal se do Británie. Konsultoval s obchodníky, kteří na ostrov dojížděli, vyslal s válečnou lodí C. Volusena, aby se rozhlédl, sám s legiemi napochodoval na území Morinů, kteří se mu poddali, a sezval flotilu, s níž loni porazil Venety, zřejmě do jiné lokality než Itius roku následujícího. Před vyloděním přijímal vyslance ostrovních kmenů, kteří se nabízeli pod ochranu Říma a vyslal s nimi jako vyjednávače Commia, jehož loni provolal králem Atrebatů.

27. srpna po půlnoci se Caesar se dvěma legiemi na osmdesáti nákladních plavidlech přepravil do Británie, kde byl jeho protivníkem král Katuvelaunů Kassivellaunus: římská armáda poprvé v Británii. Dorazil na dohled ostrovanů o zhruba desáté hodině, vyčkával a vylodil se za odporu domorodců až kolem třetí hodiny odpolední. Když neuspěli, žádali prostřednictví Commiovým o odpuštění a nabízeli rukojmí. Britanům však brzy došlo, že Římané nemají jízdu, tu čtyři dny po vylodění zničila na moři bouře, ž nemají spolehlivé spojení s pevninou a že jsou bez menáže. Vytráceli se tedy z římského ležení a chystali odboj. Přepadli při pícování jednu z legií (vii.), ale byli odraženi a o několik dnů později, dokdy obě strany drželo v táborech bouřkové počasí, Římané Britany porazili v bitvě před svým ležením. Žádajícím o mír na to zdvojnásobil počty rukojmí s tím, že je musejí předat na pevnině. 

Už před rovnodenností (23. září) se o půlnoci z ostrova stáhl, aniž by kromě propagačního efektu něčeho dosáhl. Viz druhou expedici roku následujícího (a třetí roku 43 n. l.). Po návratu přepadli loupeživí Morinové menší oddíl Římanů, který se však ubránil a dočkal pomoci. T. Labienus se dvěma legiemi pak Moriny snadno pacifikoval, neboť t. r. byly mokřiny vyschlé a Keltové neměli kam utéci; která část národa přežila, nevíme. Zemi neklidných Menapiů do zimy zničily oddíly legátů Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cotty, většina populace se stačila ukrýt v hlubokých lesích. 

Legie přezimovali u Belgů, Caesar odešel do Přední Gallie a Illyrie, kde vystrašil provinční hotovostí loupeživí Pirusty, odsoudil je k náhradě škod a museli vydat rukojmí míru. V Římě senát nařídil dvacetidenní díkůvzdání bohům za tak neobvyklé skutky, třebaže cesty za Rýn a Oceán byly podniky ryze symbolické (srov. s rokem 57).  

V Přední Hispánii povstali Vakkajové se spojenci. Prokonsul Q. Caecilius Metellus Nepos ml. je sice porazil, ale neuspěl s obléháním Clunie, města Arevaků. Povstání se však uklinilo. Metellus Nepos se vrátil do Říma, kde následujícího roku zemřel.

V Římě se v září poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadle, vybudovaném Cn. Pompeiem Magnem, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52 (nebo jeho stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios? viz v indexu pod divadlo). Událost doprovázely t. r. hry v cirku s masivním vyvražďováním lvů a slonů, viz o ní v indexu s. v. divadlo a slon.

V listopadu opustil město M. Licinius Crassus Dives, aby se vydal jako Gabiniův nástupce ve správcovství Syrie na své parthské tažení, kde tušil snadné zisky: jak se ukázalo, poměry v Parthii se mezitím konsolidovaly a Crassus dorazil zoufale pozdě. Proti triumvirátu, dělení moci mimo senát a proti válce s Parthy, s nimiž měli Římané přátelské vztahy od časů Sullových, Lucullových i Pompeiových, viz rok 92, aktivně protestoval tribun lidu C. Ateius Capito, který dokonce nakrátko Crassa zatkl a při jeho odchodu do války ho proklel jakýmisi zlými kletbami. Ateius nebyl ani pompéjovec, ani caesarián a jeho osud po roce 46 neznáme; zjevně nebude shodný se stejnojmenným právníkem, viz rok 50. 

Censory let 55-54 byli M. Valerius Messala Niger, cos. 61 a interrex t. r., když tribunové blokovali konsulární volby, aby se do úřadu dostali triumvirové, viz zde výše, a P. Servilius Vatia Isauricus, cos. 79. Oba konsulové byly legislativně plodní. Tribun lidu C. Trebonius prosadil zákonem/lex Trebonia, aby Crassus směl odejít s proconsulární pravomocí na pět let do Syrie (a do války s Parthy), Pompeius do Přední a Zadní Hispánie/H. citerior, ulterior: zatímco Crassus odcestoval do záhuby, Pompeius se z Města nehnul a řídil své provincie po celou dobu prostřednictvím legátů. Lex Pompeia Licinia prodlužoval Caesarovo velení v Galliích, lex Pompeia iudiciaria nařizoval, že soudci musí vykazovat nejvyšší census, a lex Licinia de sodaliciis/Liciniův zákon o (politických) spolcích zostřoval volební protikorupční zákony, srov. rok 67 a 63.

Propraetor Sardinie M. Aemilius Scaurus, viz o něm roky 64sqq., byl žalován přičinlivým P. Valeriem Triariem za vydírání provincie a za špatné chování k obyvatelstvu, ale jeho obhájce M. Tullius Cicero byl úspěšný (řeč se nedochovala v celku). Následujícího roku již Scaurus, manžel Mucie Tertie, s ní se po svém návratu z Východu (asi už roku 61, nejpozději roku 58; srov. o ní roku 60) rozvedl Cn. Pompeius, Scaurův patron, štěstí s Ciceronem neměl: žalován tentokrát pro úplatkářství/de ambitu neuspěl a odešel do exilu. O Mucii Tertii se v Římě drbalo, že v době Pompeiovy nepřítomnosti mu byla nevěrna s C. Iuliem Caesarem.  

Lid si přitom Scaurus, jehož rodina si hodně polepšila za Sullových proskripcí, naklonil velkolepými hrami: o jeho pravděpodobně největším evropském divadle viz v indexu s. v. Jeho stejnojmenný syn stál v občanské válce na straně Sex. Pompeia, jehož byl nevlastním bratrem, pak M. Antonia a na přímluvu matky byl pardonován Augustem; více o něm známo není. Synem tohoto Aemilia Scaura byl Mam. Aemilius Scaurus, jímž roku 34+ rod vymřel, viz tam. 

Snad 10. října asi t. r. zemřel epikúrik a literát T. Lucretius Carus, autor dochovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá (narozen kolem roku 97). O jeho životní dráze není známo nic.

Jako zajatec A. Gabinia přišel do Říma Tímagenés z Alexandreie, rhétór, sofista a historik a pozdější přítel Asinia Polliona; vykoupen byl Faustem Corneliem Sullou, synem diktátorovým, a usadil se v Římě. Byl autorem historického díla O Keltech, O králích/Peri basileón, což byly pravděpodobně světové dějiny až do Caesara, a spisu o Augustovi; když však upadl v jeho nemilost, neboť se vyjadřoval velmi otevřeně, prostě knihu o světovládci spálil. Tímagenés, syn královského bankéře a zřejmě rodilý Egypťan, žil po vyhnání z Říma v Tusculu a zemřel v Albanu, když se pokoušel po obědě vyblít. Jewho biografii složil historik Euagorás z Lindu, autor učebnice řečnictví o pěti knihách a jistě zajímavých, ale ztracených dějin egyptských královen. 

Z Tímagena se zachovalo pouze několik citací, proto se lze na základě ohlasů pouze domnívat, že mohl patřit k nejvýznamnějším hellénistickým historikům a že jeho dílo O králích mohlo být podkladem Cn. Pompeiovi Trogovi, rodem Vokontiovi, prvnímu z keltských dějepisců, pro jeho Filippské dějiny/Historiae philippicae, uchované pouze v excerptech jistého M. Iuniana Iustina Epitoma rerum Philippicarum libri lxiiii (snad 3. st. n. l.?). Trogus byl vrstevníkem Liviovým a jeho otec byl tajemníkem Caesarovým a jeho tlumočníkem pro keltštinu. Filippské dějiny zřejmě byly vedle Liviova díla nejrozsáhlejším historickým spisem v latině, třebaže to pravděpodobně byl v jádru pouze překlad historiků hellénských.  

Kolem t. r. se v Cordubě narodil historik a řečník L. Annaeus Seneca starší, autor učebnice rhétoriky. Zemřel někdy v letech 39 nebo 41 našeho letopočtu. Rovněž v Hispániích se narodil M. Porcius Latro, učitel řečnictví, přítel Seneky staršího. Zemřel roku 4 našeho letopočtu.

Pravděpodobně z Latia byl i jeho vrstevník, elegický básník Albius Tibullus, který zemřel snad roku 17 (autorovo jméno neznáme celé). Tibullova rodina zřejmě patřila mezi ty statkáře, kteří přišli roku 41 při rozdělování půdy mezi Antoniovy a Octavianovy veterány o velkou část majetku, ne-li celý. Jako literát nesnášel Tibullus válečná themata a přidal se k přátelům Valeria Messaly. 

Na rozdíl od literátů Maecenatovy skupiny (např. P. Vergilius Vergilius, Q. Horatius Flaccus, Sex. Propertius) sloužící v mnoha ohledech jako součást principovy propagandistické mašinerie, v zachovaných Tibullových elegiích není slovo Augustus. Za to jeho osobní poesie obsahuje oslavu Venuše znalou fíglů, jak se dostat k milenkám, prchnout před manželem a jak lásku skrývat.

Thema rozvedl po Tibullově smrti (osobně se nikdy nesetkali) Ovidius ve sbírce Ars amatoria a bylo možné, že se mu verše staly osudovými. Jeho vztah k režimu, který vzešel z občanských válek, je zřejmý z úvodních veršů jeho zachované sbírky elegií: "Majetky jiný ke žlutému sobě ať hromadí zlatu a ať si vlastní mnoho jiter obdělávané půdy, toho bude starost soustavná děsit z blízkosti nepřítele... Mne však má chudoba nechť provází životem netečným, jen když můj krb bude zářit stálým ohněm/... me mea paupertas vitae traducat inerti, dum meus assiduo luceat igne focus."