Lu-Lv

Lu, stát v Číně na území dn. provincie Šan-tung§ 771, 722, 720, 714, 710, 702, 698, 695, 691, 689, 685, 683, 682, 679, 666, 664, 662, 645, 637, 633, 628, 621, 620, 617, 613, 612, 609, 601, 591, 594, 551, 372, 315, 255, 202

Lua Máter, d. Sáturnova, latinská bohyně§ 341

Lu-an-fu§ = Šang-tang

Lu'aš, La'aš, Luchuti, pozd. jméno pro kraj a stát Nuchašše§ 1580, 1000, 799 a viz Nuchašše

Lu-Baba z Lagaše, dyn.§ 2255

Lu-Gula z Lagaše, dyn.§ 2255

Lu-jüan/Luyuan, d. Lü Č' s Kao-cuem, ses. Chueje§ 200, 195

Lu-Nanna, ensi v Chamazi§ 2048

Lu Wan, vládce státu Jan§ 196

Lu-[x]-luchchan ze Simaški, k. Elamu§ 2030, 2021, 2006 

Lubadag, churrit. kult v Urkiši, pozd. Nubadag§ 2191

Lubarna I. z Unqi, k.§ 880, 877, 870 

Lubarna II. z Unqi, k.§ 870, 850, 831  

Lúbasis z Pisidie, gen. Lúbasea, o. Molétův, příbuzný Démosthena z Oinoand§ 124+

Lubdu, m. v kraji Ugar-Sallu polohy nezn.§ 1097, 908, 892 

Lúca, m. v Etrúrii, později ligurské, řím. kolonie, dn. Lucca§ 180, 56, 55 

L. Lúcánius Latiáris§ viz Latínius Latiáris

Luccéius, praet. (?)§ 89

L. Luccéius, řečník, historik, neúspěšný politik§ 67 (? cf. L. Lúcullus?), 60, 57, 50

Luccéius Albínus, prócúr. Iúdaeae, prócúr. obou Mauretánií§ 62+, 64+, 69+  

C. Luccius Telesínus§ cos. 66+

Lúcentum, Lúkenton§ viz Akrá leuké 

Lúceria, m. v severní Ápúlii, řec. Lúkeriá, od 314 řím. kolonie, roku 663 n. l. zničena, dn. Lucera; roku 1223 zde Friedrich II. usídlil na dvacet tisíc Saracénů ze Sicílie (ražba s Athénou a osmiloukoťovým kolem n. šesticípou hvězdou a delfínem)§ 321 - 320, 314, 294, 217, 215-, 69+ 

Lúcerés, jedna z pův. řím. tribuí, původu albanského, snad kdysi etruský klan na území Říma§ 753, 578

Lúciánus, výdejce vepřového v Římě§ 306+

Lúciánus z Antiocheie n. Samosat, uč. mj. Areiův, oblíbený mučedník Cónstantína I.§ 337+

Lúcida, manž. augusta Petrónia Máxima§ 390+

Lúcifer, biskup v Caralách§ 362+

Lúcílius, celé jméno neznáme§ 1. přítel Brutův a Antóniův, 31; 2. proc. a přítel Senekův, 291

Sex. Lúcílius Bassus, prócúr. Iúdaeae§ 69+, 71+ 

Lúcílius Capitó, prócúrátor§ 22+

Lúcílius zvaný Cedó alteram/"Podej další", tvrdý centurió§ 14+ 

Sex. Lúcílius, tr. pl., sullovec 86§ 85

C. Lúcílius ze Suessy Aurunky, satirský básník, asi předek dobytkáře C. Lúcília Hirry§ 203, 170, 149, 136, 117, 115, 61, 54, 48

C. Lúcílius Hirrus§ 1. propraet., 103; 2. pompéjovec i caesarovec, dobytkář, tr. pl. a vyslanec Pompéiův k Parthům, 54, 48 a viz pod ceny (3) a kuchyně (2)

V souvislosti s jeho chovem murén bývá jmenován v pozdějším textu (Macrobius) Gavius Hirrius. Plinius, N. H. viiii, 171 má rukopisné C. Hirrus a lze uvažovat o tom, že šlo o různé jedince: jeden pompéjovec, druhý caesarián.  

Lúcílius Longus (praenomen nezn.)§ cos. suff. 7+, 23+  

L. Lúcílius Pánsa Príscilliánus, procos. Asie§ 217+

Lúcilla Augusta§ viz Annia Aurélia Galéria Lúcilla

Lúcilliánus, mag. mílitum/equitum, mag. armórum§ 350+, 358+, 359+, 361+, 363+    

Lúcilliánus, comes, velitel eufrátské flotily§ 363+ 

Lúcillus, celé jméno neznáme§ cos. ord. 265+

Lúcius§ 1. lat. praenómen (jméno), „narozený ve dne, za světla“, řec. Leukios, viz též tam; 2. Lúcií/Lúkioi (!), blíže nezn. vyslanci Sertoriovi u Mithridáta Eupatora, 79; 3. Lúcius, celé jm. nezn., vyslanec senátu k caesarovrahům, 43   

Lúcius I., biskup v Římě§ 251+

Lúcius, ariánský patriarcha v Alexandreji§ 338+, 373+, 377+, 378+, 380+   

P. Lúcius Cosconiánus§ cos. suff. 125+ 

Lucrétia, d. Sp. Lucrétia Tricipitína, manž. C. Collatína Tarquinia§ 510, 508, 496 

P. Lucrétius§ cos. 506

Sp. Lucrétius, vyslanec§ 163

T. Lucrétius Cárus, epikúrik§ 98, 97, 70, 66, 55, 43
Že by jeho smrt souvisela se španělskými muškami, vide s. v. sex.

C. Lucrétius Gallus, praet.§ 172 - 170

M. Lucrétius Gallus, b. předešlého, legát§ 171

Q. Lucrétius Ofella, též Afella, jezdec nejprve promariovský, pak sullovec§ 82, 81, 64

Hostus Lucrétius Tricipitínus§ cos. 429

L. Lucrétius Tricipitínus§ cos. 462

L. Lucrétius Tricipitínus Flávus§ cos. 393

Sp. Lucrétius Tricipitínus, o. Lucrétie§ interr. 510, cos. 509, cos. 508, cos. 504

T. Lucrétius Tricipitínus, s. Sp. Lucrétia a b. Lucrétie§ cos. 508, cos. 504

Lucrétius Vespilló ("Funebrák"), aedil, celé jméno neznáme§ 121

Q. Lucrétius (Cinna?) Vespilló, manž. Turie§ cos. 19 a viz laudátió Turiae

Lucrezia Borgia, italo-španělská šlechtična§ 510

Lucrínus lacus, Lucrínské jezero, v Kampánii§ 96, 38

Lucterius, vůdce Kadurků§ 52, 51

L. Lúcullus, celé jm. nezn.§ 66 a viz Luccéius

Lucumó, řec. Lúkúmón, vlastně vladařský etruský titul, popř. zde záměna se jménem Lucius§ = Tarquinius Priscus

Lúcus, Lúcus Augustí, m. v Gallaecii, dn. Lugo; jiné od Lúcus Asturum, dn. Lugo de Llanera v Asturii§ 25

Lúcusta§ viz Lócústa

lúdí actiací§ viz aktia (v Níkopoli a Římě)

lúdí apollinárés§ 431, 212, 190, 169, 63, 59, 57, 41-, 238+ 

lúdí augustálés§ 19
lúdí capitólíní§ 86+, 185+, 238+  

lúdí cereálés/cereálicí§ 65+

lúdí compitálicií§ viz compitália

lúdí cónsuálés§ = Cónsuália

lúdí flórálés§ 173
lúdí iuvenálium, iuvenália§ 59+, 64+ 

lúdí mártiálés§ 20, 2

lúdí megalenses§ viz Megalésia
lúdí palátíní§ 41+

lúdí rómání, magní n. maximí§ 500, 366, 284, 240, 237, 221, 204, 194, 161, 65 
lúdí plébeí§ 221, 204, 161-, 192+ 
lúdí saeculárés§ 249, 149, 17-, 47+, 88+, 203+, 247+, 313+ a viz v příloze Svátky  
lúdí sarmaticí§ 334+

lúdí tarentíní§ 313+ a viz Bohové a jejich svátky

lúdí taurií, taurília§ 186 a viz  pod Bohové & svátky x.

lúdí Victóriae sullánae§ 81

 

Ludlul bél némeqi, akkad. báseň§ 1324 

lúdus Tróiae, též lúsus, ludicrum, décursió Tróiae, "trojská hra"§ 47+

hry v Římě§ viz pod divadlo, dostihy, gladiátoři, volby, zvěř

Slovo souvisí s kultovními záležitostmi. Tanečník pantomímy, původně rituálního tance, se jmenoval lúdius či lúdió a nesměl tanec přerušit, ale nerušeně dotancovat. Hry konané v cirku, lúdí circensés, byly dostihové se spřežením, též athlétické a zápasnické/gymnikoi agónes, hry na divadle byly lúdí scaenicí, agónes skénikoi, ag. músikoi (dohromady agónes thýmelikoi, podle Dionýsova oltáře). Gladiátorské zápasy se nazývaly múnera/pův. úřední povinnosti a zápasy se zvířaty byly vénátiónés/štvanice.  

Lidé přicházeli na hry za rozbřesku a vydrželi do soumraku. Celou dobu museli být baveni, nebo bylo zle. Římští proletáři patřili mezi nejdrzejší velkoměstskou populaci všech dob. Zalíbit se „lidu“ či moderně „národu“ stálo buď velmi hodně peněz, nebo to chtělo mít pověst opravdového krvavého tyrana, nebo naopak musel dotyčný být andělem…

Ve srovnání s volnomyšlénkářstvím proletariátu starého věku zřejmě nejnezkrotnější byly lidové masy v Alexandreji. Publikum na Nilu bylo vůči honoracím obzvláště zpupné, bylo si vědomo toho, že je puplem, centrem bohatství východního Středomoří, kromě moci politické vlastně centrum celého starého věku, New York starověku. Lidé v divadlech, na náměstích, na hippodromu byli prostořecí a k nesympatickým mocipánům až agresivní.

V Alexandreji nebylo nijak těžké mezi mnohoethnickou populací vyvolat pouliční válku: Egypťané, Helléni, Židé, Římané, Syřané, Arabové, Libyjci, Indové sice žili vedle sebe, ale stejně jako dneska v Americe a západní Evropě, víceméně podle jednotlivých čtvrtí v ghettech. Přitom státoprávně byla Alexandreia hellénským městským státem, čili velká část populace žila mimo ústavní systém – nebyla občany.

Svým králům dávali měšťané drzé přezdívky. Oficiální kultovní jména pro ulici neplatila, takže se ptolemaiovským monarchům říkalo Tlusťoch, Pištec, Kulihrach, Ženská, Sestra, nebo také dodnes nejpopulárnějším označením prvních dam ve státu a žen v politice Píča (Kleopatrá III., viz). Vespasián dostal jméno Kybisaktés, Sardelkář, slanečkář, protože alexandrijskému proletariátu zavedl daň ze slanečků. Sevérus Alexander pro svou shovívavost k jahwismu byl Hellény nazván Vrchním rabbim.

O multikulturním městu s nepřeberným počtem činností a kultů údajně císař Hadriánus v dopisu citovaném autorem císařských životopisů Flaviem Vopiskem ve 3. století n. l. poznamenal: jediným bohem jim jsou prachy, únus illís deus nummus est.

Tento opravdu upřímný monotheismus nebyl ovšem typický jen pro Alexandreji. Antiocheia na Orontu nezůstávala za Alexandrejí nikdy daleko a ani její publikum nebylo tolik vystrašené jako římské. Neměla dobrý přístav a její průmyslový potenciál byl slabší. Zato se prý Antiošští dokázali lépe bavit. Se silnou židovskou menšinou byla Antiocheia v podstatě kolébkou křesťanství a vedle Alexandreie také antisionismu či spíše antijudaismu. Egyptská pověrčivost a věčný pohled na poušť položila kolébku křesťanského mnišství do země na Nilu (poustevníci, anachóreti, erémité).

Náklady na zábavu se u Římanů nikdy nešetřilo. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, i když na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. Rovněž moderní, dokonce ve vztahu k dnešní partajní politice: lidé se zkušenostmi z komunistického režimu budou mít přesnější představu, jak fungovalo římské „Pojď, uděláme to, ať všichni vidí!“

Kdo se za republiky ucházel o veřejný úřad, musel se hodně ukázat. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Lidé si prostě úřad museli koupit, „zasloužit si ho“. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry.

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním). Kandidát dával na svůj náklad hry, obvykle gladiátorské.

Pořádný masakr v circu přišel za republiky na 750 tisíc sésterciů. To bylo hodně peněz. Ovšem dobře investovaných: vysoké úřady, konsulát, velitelství v čele legií, to vše přináší šanci ve válce a z ní obrovský majetek. Pokud válka žádná nehrozila, tak se vyprovokovala, nebo vymyslela. Hry bývaly během válek také zaslibovány. V létě roku 186, po posledních býčích hrách, viz v příloze o svátcích, pořádal M. Fulvius Nobilior z vděku za vítězství nad Aitóly, nad nimiž několik měsíců předtím triumfoval, hry, k nimž přizval hellénské umělce a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doplněno ovšem, pro zahnání nudy zřejmě, ukázkami z lovu lvů a levhartů.

Římská megakorupce zůstala pravzorem všech pozdějších románských korupcí veřejně volených funkcí. Helléni až tak daleko nedospěli: úřady částečně dokonce losovali, nebo bohatší občané nesli náklady úřadů na svých bedrech. Tak kam se cpát. Když se to někomu hodí na krk? Novověcí Helléni, Řekové, se ovšem považují za Římany, Rómáje, tedy ti konservativnější z nich…

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Za principátu dával hry v Římě jeden z praetorů: na kterého ukázal los.

Na hrách si málokterý z Římanů troufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Plebejové měli své hry, aristokraté rovněž. Šlechtická mládež provozovala lúdus Troiae (lúsus n. lúdicrum T.), trojskou hru, která je poprvé zmiňována za diktátora Sully. Jízdní bojovou hru pro tři švadrony, pravil ve verších Vergilius, poprvé "hráli" mládežníci o pohřbu Aineiova otce Anchísa. Caesar snad chtěl jejím uspořádáním roku 46 n. 45 připomenout svůj vznešený původ a její obliba vydržela po celou iulsko-claudijskou dynastii. Zábava ti byla zjevně riskantní. Když si L. Nónius Asprenás, Augustův přítel, pádem s koně zle netloukl, daroval mu princeps zlatý řetěz, troques, a dovolil mu a jeho potomkům užívat jména Asprenás Torquátus.

Augustus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu byli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat i sebe pekařské výrobky. Rozčílilo ho, když se dozvěděl, že na trhu se prodávaly ryby parmice po 30 tisících sesterciích.

Při otevření Fláviova divadla známého jako Colosseum roku 80 bylo v aréně zabito na pět tisíc zvířat (za den?). Hadriánus o svých narozeninách 24. ledna dával v circu štvanice, při nichž bylo zabito na tisíc šelem. Miloval koně a psy do té míry, že jim stavěl náhrobky. Na rozdíl od dnešních pejskařů a ekologistů ovšem také miloval lov.

Humanista Claudius na lidových zábavách nešetřil, ač jinak byl šetřílek. Dával gladiátorské hry a dostihy ostošest. Než dal na vlastní náklad vykopat tunel a jím vypustit Fúcinské jezero, uspořádal na něm repliku námořní bitvy o dvanácti trojřadkách na každé straně, dohromady padesát lodí a na každé straně devatenáct tisíc bojovníků - byla to největší maumachie věků! Uprostřed jezera dal signál k zahájení klání stříbrný Tritón, který se vynořil z vody pomocí důmyslného mechanismu a zatroubil na roh.

Ostatně pozdější práce na odvodnění jezera trvaly jedenáct let a denně na třicet tisíc lidí prokopávalo skrz horu kanál dlouhý 4,5 km! Lacus Fúcinus leželo na hornatém území Marsů a bylo největším jezerem jižní části Itálie, dn. Lago di Celano či Conca del Fucino. Tunel se brzy ucpal a jezero bylo několikrát znovu odvodňováno, definitovně však až roku 1875.

Gáius pořádal celodenní hry v circu a když měl zkraje vlády ještě „dobrou náladu“, rozdával mezi diváky po koši s jídlem na muže. Pořádal noční divadelní představení na několika místech Říma současně a celé Město dal uměle osvětlit. V tom byl nepochybně v Evropě průkopníkem. Ovšem o syrské Antiocheji se ještě v polovině čtvrtého století n. l. praví, že záře jejího nočního osvětlení nahrazuje světlo denní.

Neró dával v circu o hrách roku 59 n. l. na počest svého prvního oholení (iuvenália) rozhazovat jako dárky potraviny, poukazy/tesserae na obilí, šaty, zlato, stříbro, drahé kamení, tisíce ptáků, perly, otroky, obrazy, dobytek, koně, šelmy, lodi, domovní bloky a pozemky. Takovou měl radost z dávání krátce po vraždě své matky Agrippíny, až zcela vyčerpal zděděný majetek a příjmy. Při otevření Colossea dárky v cirku rozdával Titus rozhazováním dřevěných kuliček s nápsaným darem, pokračoval v tradici jeho bratr Domitiánus, který bavil Římany i přes noc do rána, uspořádal jim v noci hostinu a mezi sedadly teklo pro diváky víno (technické detaily známy nejsou). 

U Tiberu dal Domitiánus vykopat nádrž, obestavět ji sedadly a pořádal tam naumachie, námořní bitvy (jeho bratr Titus ji uspořádal v Colosseu; ostatně to byla jediná činnost římského námořnictva po většinu času do konce starověku). Později bylo jejího kamene použito k dobudování circu maximu, když po obou stranách vyhořel. První naumachii v nádrži vykopané jenom pro tento účel na Martově poli pořádal Božský Iúlius čtvrtého dne svých triumfů roku 46.

Jako všichni Římané byl také nejsympatičtější z jejich vládců Antónínus Pius hravý. V circu předváděl slony, hyeny, tygry, nosorožce, krokodýly a prý i hrochy. Do arény dal najednou vpustit sto lvů. M. Aurélius dal v circu postřílet v jediném vystoupení sto lvů šípy. Pod provazolezce dal v aréně polštáře, později síť. Nebavily ho štvanice a do divadla ho museli celý život nutit; proto byl také na herce vysazen, že jim omezoval výhody. Zato ho bavil lov a chytání ptáků.

Grátiánus miloval (luko)střelbu na šelmy v oborách jako před ním Commodus v Circu. Valens (364 – 378 císař Východu) si držel v konstantinopolském paláci dvě medvědice-lidožroutky. Po čase nechal jednu vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama (výstupy s medvědy byly populární hlavně v balkánských oblastech říše).

Ještě východořímský císař, chcete-li byzantský, Konstantínos VIII. (ke stáru vládl v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval hostiny a dostihy. Mimo upnutý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána.

Je pozoruhodné, že Římané dlouho neměli divadlo jako stálou scénu v době, kdy ho měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. Ale Římany v circu asi už moc nebavilo koukat na štvanice lišek a zajíců, jak vyplývá z římského kalendáře. Roku 186 se v aréně poprvé zabíjeli či lovili afričtí lvi a pantheři. V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden.

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly; o cenách a nákladech viz ceny).

Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu). Stejně jako v latinské tragedii i komedie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena.

Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragedie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

První hellénští „umělci“ - technítai v Římě vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo). 
Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145.

Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římu vyráběl umělý hrom. O dvacet let později za aedility bratrů L. a M. Licinia Lúculla se poprvé v Římu změnila dekorace otočením kulis. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení.

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Ukořistěná zvířata převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli uplatnění ti ani žádní jiní: všichni pomřeli jako atrakce v circu. Kartháginci měli mít v této době na Sicílii na 140 slonů.

Kurulští aedilové P. Cornélius Scípió Násica a P. Lentulus uspořádali roku 169 hry, na nichž Římany pobavili pozabíjením 63 "afrických šelem" (nevíme, zda mezi nimi také lvů) a čtyřiceti medvědů (byla to premiéra) a slonů, praví liviovský pramen: to by bylo poprvé v římě.

Zřejmě roku 103 opět v římské aréně několik lvů, roku 99 znovu sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů.

Dropión, vládce Paionů, někdy po roce 281 věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra, dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. Z téže doby, spíše ale starší, pochází zmínka o lovu lvů - posledních v Evropě (rovněž v Makedonii). V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie. Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické (masově poprvé v cirku Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 47).

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které dal vybudovat Cn. Pompeius Magnus, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52. Hry na současníky udělali dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala).

V Acciově tragéii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů. Ovšem v jiném oddílu slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, zabilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni. Prý sám Pompéius uznal, že to byli vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró.

Caesar, Božský Iúlius, dal circus maximus prodloužit po obou stranách a kol dokola dal vyhloubit vodní příkop. Tehdy poprvé při hrách praskalo Město ve švech. O hry byl takový zájem, že lidé nocovali ve stanech po ulicích Říma a při silnicích.

Augustus prý poprvé v Římě vystavoval nosorožce a ukázal Římanům hada o délce padesáti loktů, tj. 22 metrů. Zvířata nebyla zabita v circu v zápasu, ale posloužila podívané. Řekli bychom, že Augustus provozoval první evropské zoo v dějinách (srov. o zoo pod zvířata). Nicméně během her, které vypravil roku 2, bylo zabito 260 lvů.

Předvedl též Římanům jistého L. Icia z jezdecké rodiny, měřícího méně než dvě stopy, tedy pod 60 cm, vážícího jen 17 liber, tedy 5,5 kg, ale se zvučným silným hlasem. Naopak na 93. olympijských hrách roku 408 v pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, proslulý obr z 5. století, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům! Zemřel doma v Thessalii, když držel hroutící se strop jeskyně, aby jeho přátelé mohli uniknout ven. Římané ho proto nikdy nespatřili...

Jiné divadlo poskytl Římanům princeps Claudius. Když za něho vplula do ostijského přístavu velryba a nemohla ven na volné moře, dal ji praetoriánskou gardou usmrtit střelbou z lodních katapult; srov. jiný přístup překvapených Makedonů roku 332 před Tyrem.

Commodus byl vynikající lukostřelec, vycvičen Parthy, a oštěpař, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt, a pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Před ním Domitiánus, jinak vojenské discipliny nesnášející, proslul lukostřelbou na dálku i na přesnost.

Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na sedm set indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo 18 dovozeno do Říma. Za Gordiána III. bylo v Římě chováno 32 slonů (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, šest hrochů, deset divokých lvů, deset žiraf/camélopardalés n. -pardalí (první byla v circu buď roku 58 n. až roku 46 předvedená za jeho čtyřnásobného triumfu Caesarem?), čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 248 Philippa Araba (oslavy začaly rok předtím). 
Gallienus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem.

Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před 30 roky za oslav tisíciletí Města. Už žádní slonové. Ve střední Evropě se velbloud, slon a žirafa objevili poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který je s sebou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy).

Za Proba bylo v Římě tisíc pštrosů, tisíc jelenů a tisíc divokých prasat. Pobíhali po umělém lesu v circu, kam vojáci a tesaři zasadili stromy a na lešení navrstvili hlínu, takže výsledným efektem byl zelený les. Římané si mohli ulovit, co zvládli. Druhého dne dal Probus podívanou se sto lvy a stejným množství levhartů. – Počty upadají!

Jeleny při svém triumfu nad Zénóbií roku 274 n. l. použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému. Dal si neskromný titul restitútor orbis, obnovitel světa. Královna měla zvláštní hobby. Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská.

Lúdu§ = Lýdie

lúdus Troiae§ viz pod lúdí 

Lu'enna, Lu-en-na, lagašský chrámový správce/sanga, šangû§ 2410

Lúerios, Lúernios, kníže Arvernů, o. Bituitův§ 121

lugal§ viz král

Lugalanda z Lagaše, s. Enentarziho, ensi§ 2384

Lugalanna z Uru, ensi§ 2316, 2292 

Lugalanne-mundu, Lugal-an-né-mu-un-dù, k. v Adabu§ 2550

Lugalazida z Uru, s. Šulgiho§ 2078

Lugalbanda z Uruku, k. a bůh, manž. Ninsuny, o. Gilgamešův§ 3200, 2800, 2700, 2006, 1813    

Lugalbarasi z Uru, s. Lugalkisialsiho§ 2420

Lugaldalu, Lugal-da-lu, k. v Adabu§ 2550

Lugalegal, k. v Uruku (?)§ 2700

Lugalezen, manž. Taríchumy, velmož éry Maništúšuovy§ 2307

Lugalirida, Lugal-iri-da z Lagaše, velmož§ 2119

Lugalkidul, Lugalkitun n. Lugalkigin z Uruku, k.§ 3200, 2600, 2490  

Lugalkinišedudu, Lugal-ki-ni-še-du-du, Lugalkiginnedudu, Lugalure, k. v Uruku§ 2490, 2450, 2420  

Lugalkisialsi z Uru, Lugal-ki-si-al-si/-kisal-si, ensi§ 2420

Lugal-melam z Uruku, dyn.§ 2255

Lugalmu, Lugalmun, k. v Kiši§ 2550

Lugalnun, k. Kiše§ 2420

Lugalra, podaný Šarkališarrího v okolí Gutia§ 2255

Lugalša'engur, Lugal-šag-engur z Lagaše, k.§ 2600

Lugal-tarsi, vládce v Uru a Uruku§ 2420, 2384

Lugal-ušumgal z Lagaše, dyn.§ 2255 

Lugal-UD, k. v Uruku, nezn. čtení§ 2490 

Lugalušumgal/Lugal-gal-zu, ensi v Zabalam§ 2316

Lugalzaggesi z Ummy, Lugal-zag-ge-si, s. Bubuův, k. Sumeru§ 2420, 2384, 2346, 2292     

Lugatoríx, kantijský velmož§ 54

Lugdúnum, Lugudúnum, m. v Gallii Lugdúnské na území Segúsiávů, viz pod Gallia§ 44, 43, 15, 10-, 14+, 21+, 39+, 48+, 69+, 86+, 177+, 188+, 196+, 200+, 211+, 280+, 303+, 353+, 357+, 383+       

Roku 43 zavedl řím. kolonii L. Múnátius Plancus pod jménem Colónia Cópia Félix Múnátia Lugdúnum. Za císaře Claudia, který se tu roku 10 narodil, se jmenovala Colónia Cópia Claudia Augusta Lugdúnensium, dn. Lyon (od kelt. lug, lat. lux; odlišovat od tehdy méně významného Lugdúnum Batávórum, dn. Leiden/dř. Leyden v Holandsku). O zlomu v historii města viz pod bitva, největší v občanských válkách.

Lugdúnum Convenárum, m. v Aquitánii, sídel. m. Konvenů/Convenae a latinská kolonie, dn. Saint-Bertrande-de-Comminges§ 72-, 39+, 152+   

Lugiové, též Lygiové, řec. Lúioi, buď germanisovaní Keltové, nebo germánský kmenový svaz na území dn. Lužice a Slezska, § 150, 50, 6-, 18+, 50+, 92+  

Jaký je vztah mezi jmény Lugiové a Vandalové, známo není. Lze se domnívat, že je to buď jedno a totéž, anebo jsou Lugiové částí kmenového svazu Vandalů či naopak. Do dějin se ovšem zapsalo jméno Vandalů. 

Lugius, kimberský n. keltský velmož§ 101

Luguvalium, Luguvallium, řím. pevnost a pozd. sídel. m. provincie Valentie, dn. Carlisle§ 210+

Lúcha, Lúchi, churrit. stát na území budoucího Urartu§ 1275, 1114  

Luchin, Luchinni, m. a země na ř. Aras§ 810

Luchišan, Luch-iššan z Awanu, s. Chišep-rašira, k.§ 2346

Luchuti§ viz Lu'aš

Lúkánie, Lúkánové, Lúcání, řec. Leukánoi, Leukaniá, italický národ a země v dolní Itálii, dn. region Basilicata§ 545, 510, 444, 393, 390, 366, 356, 346, 343, 338, 334 - 332, 326, 303, 300, 298, 296, 285, 282 - 280, 276, 275, 273, 225, 215 - 213, 211, 209, 206, 197, 132, 104, 100, 91, 90, 88, 43, 73, 58, 7-, 274+, 305+, 306+  

Lúkários ze Sparty§ efor epón. 415

Lúkás, lat. Lúcás, aram. Lúqá, č. Lukáš, ž. Paulův§ 80+

Lúkás z Alexandreie§ Ol. 133+ 

Lúkiános ze Samosat, advokát a satirický literát§ 1555-, 120+, 162+, 170+  

Jeho jmenovec a krajan se za Maximiána stal v Níkomédeji mučedníkem své monotheistické víry, není v CSD.

Lúkillos z Tarrhy, grammatik§ 120+

Lúkios, celé jméno neznáme§ arch. v Athénách 80+

Lukka, Luqqa§ viz Lýkie

lukostřelec, toxotés, toxotai§ 420

Lukuas§ viz Andreás z Kýrény

lúkúlleia (pl. n.), hry v Kýziku a jinde v prov. Asia na počest L. Licinia Lúculla§ 73, 70  

 

lukur, lukur-kaskal, lukur lugal, významné ženy na dvorech sumerských dynastů, význam ne zcela jasný§ 2119, 2078, 2048  

Lulí ze Sídónu, k., řec. Elúlaios§ 729, 701

Lulláj, k. v Aššuru, zjevně usurpátor§ 1591, 1585

Lullu, kraj východně od Tigridu, asi součást n. shodný s následujícím Lullubi§ 1004

Lullubi, Lullubum, Lullumu, Lullume, horští kmenové v Zágrosu a jejich kraj, dříve Acházum a později Zamua/Mazamua. Jejich jméno možná souvisí s churritským označením pro cizince lulu/lullu a chet. lulachi, lulachchi, odtud možná řec. Leleges/Lelegové§ 2346, 2292, 2255, 2078, 2039, 1797, 1594, 1308, 1275, 1160, 1134, 1125, 1114, 1097, 912 a viz Acházum a Zamua 

Lumbiní, les u Kapilavatthu/Kapilavastu v dn. Nepálu, místo narození Buddhy; viz o sporech s. v. Gautama§ 483

Lumma z Lagaše§ 1. viz Eannatum; 2. dyn., 2255 

Lummatur z Lagaše, k.§ 2600

Lúna, lat. obdoba Selény§ 84-, 38+ a viz Seléné

Lúna, m. na severu Etrúrie, etr. Losna, dn. Luni v kraji Lunigiana§ 193, 185, 177 - 175, 155, 142, 109, 50 

Z jejího přístavu se od raného císařství vyvážel marmor Lúnensis, dnes nazývaný podle těžební lokality poblíž L. carrarský, Carrara v Apuánských Alpách. O prvním použití tohoto mramoru pro umělecké dílo viz rok 155. Původní L. v 5. století n. l. vylidnila malárie šířící se z tehdejších okolních mokřin řeky Macra/Magra. Jiná Lúna, řec. Lúna hylé, "Lúnský les" (nesouvisí s lat. lúna/měsíc) jsou v pojetí geógrafa Ptolemaia snad Malé Karpaty (?). Teprve masovou těžbou lúnského mramoru za Augusta se Řím proměnil ve výstavní město hellénistického vzoru. 

Lundbreen, průsmyk v Norsku§ 300+

Lung Kung-sun, čín. filosof-sofista školy ming-ťia§ 520

Lung-šan/Longshan, "Dračí hory"§ viz kultura

Luo, stát§ 701

Luo, Luo-i§ viz Luo-jang

Luo-jang, císařské m. v Číně (dn. jméno) v prov. Che-nan, dříve Luo n. Luo-i/Luoyi nebo Che-nan-fu, sídel. m. Východních Čouů, viz také tam, řec. Séra§ 771, 649, 454, 202, 196, 25+, 57+, 120+, 125+, 184+, 189+, 220+, 226+, 249+, 280+, 290+, 294+, 311+, 316+, 344+, 361+               

Luo-ku/Luogu, mí mírové dohody§662

Luo-tu, hl. m. Jižních Liangů, dn. u Si-ningu v Čching-chaji§ 304+

 

Lupakkiš z Chatti, chetit. polní velitel§ 1365, 1354 - 1352 

Luppad, Lupa z Ummy, předák§ 2540

Lupia, řec. Lúpiás, ř., dn. Lippe v Německu, přítok Rýna v NRW§ 11-, 4+, 15+, 16+, 70+    

Lupiae, řec. Lúpiai, m. v Kalabrii, již. od Brundisia§ 44 

 

Dnešní Lecce bývalo městem Sálentínů/Sallentínů, kteří přišli zřejmě z Illyrie. Hellénisováno, římské od roku 267. Devět obcí v okolí Lecce mluví dodnes jakýmsi řeckých dialektem griko, kterému Helléni říkají katoitaliotika. Ethnickou a jazykovou skupinu o asi čtyřiceti tisících lidech (Grecia Salentina) uznala italská vláda za menšinu v reggio Calabria.

 

Flávius Lupicínus, comes a mag. mílitum§ 360+, 364 až 366+, cos. 367+, 376+  

lupiči§ viz piraterie

Významnější lupičství než piráti a bandité bylo státní, armádní kryté právem válečným. Zajímavé je vojenské lupičství z hlediska "národních" zvyklostí. Vojákům a vojevůdcům všeobecně v kořist připadlo obvykle vše, co bylo dobyto, včetně lidí. Drahé kovy střídaly tímto způsobem vlastníky relativně hodně často. Vztah vítězů k umění poražených a k jejich kultům byl však odlišný. Zatímco v mesopotamských státech nebylo cizí odvážet hlavní chrámové sochy bohů, Helléni nechávali bohům, co je božské.

Dokonce mezinárodně uznávali chrámovou nedotknutelnost (výjimky jsou také známy, ale to především u kmenů na okraji hellénismu). Hellénské armády loupily, plenily, ale na umělecké předměty sahaly zřídka kdy. Římané naopak vyplenili Helladu, připravili ji o umělecké předměty téměř systematicky, taktéž chrámové poklady.

lupercália, řím. svátek v únoru, viz Bohové a jejich svátky, kde též Lupercal§ 754, 44

Lúperkos z Bérýtu, grammatik a psavec§ 268+

Lúristán, prov. IR na západu Zágrosu§ před 6000, 2316, 2292, 2255

M. Lurius, správce Sardinie, Octaviánův nauarch§ 42, 39, 31 

Luscius Lánuvius, autor palliát§ 210

Sex. Lúsiánus Proculus§ cos. suff. 93+ 

Lúsítánia, Lúsítánové, řec. Lysitaniá/Lýsítániá, Lýsítánoi§ 217, 194-193, 190-189, 184, 181, 164, 154, 153,. 151, 147 - 145, 141, 138 (připojeno k provincii Hisp. ulterior), 137, 105, 104, 98, 97, 93, 87, 80, 76 - 74, 72, 61, 47, 25 a 16- (samostatná provincie), 58+, 68 až 70+, 171+, 175+, 193+, 250+, 347+      

Ibérský kmenový svaz na jihozápadu a západu Pyrenejského poloostrova, přibližně dn. Portugalsko, srov. pod Olysipó [nejjihozápadnějším mysem Evropy bylo Prómunturium Sacrum/Svatý mys, dn. Cabo se Saõ Vicente]. 

L. Lúsius Geta, praef. praet.§ 43+, 51+ 

Lúsius Quiétus, maurský velmož v armádních službách, celé jméno neznáme, Židy zvaný Kitos podle řec. podoby jména Kyétos, legát§ 113+, 115 až 118+  

C. Lúsius Sparsus§ cos. suff. 156+ 

Lúsoi, m. mezi arkadským Kleitorem a Kynaithou§ 220

Lúsónové, řec. Lúsónes, keltibérský kmen ve středu Hispánie§ 195, 141 

lústrí certámen§ viz neróneia

lústrum, označení pro pětileté období mezi jednotlivými censy - majetkovými odhady („daňové přiznání“) a zároveň očistná oběť římských občanů nastoupených ve vojenském šiku na Martově poli po skončení censu, srov. tam. Vyvrcholením lústrace bylo obětování vepře, ovce a býka, tzv. súovetaurília, jako vděčnost Martovi za náklonnost v minulém období§ 578, 215, 69, 65, 22 

Lušia, země cílem ass. agrese nezn. polohy§ 799

Lušna§ viz Lystry

Luštammar-Adad, viz pod Achu´útu

Lútarios z Dardanie, vůdce Keltů§ 279, 277

C. Lutátius Catulus, dlouholetý zajatec Bojů§ cos. 242, 241, 218, 203, b. Q. Lútatia Cercóna

Q. Lutátius Catulus (řec. Lútátios Katlos)§ 1. rodným jménem Sex. Iúlius Caesar, s. Sex. Iúlia Caesara a Popíllie, prastrýc diktátora a Božského Iúlia, 507, 150, cos. 102, 100, 87, 81, 57, 50-, 364+, o. no. 2; 2. s. Popilie/Popíllie s no. 1 (z předešlého manželství s L. Iúliem Caesarem měla syny L. Iúlia Caesara, cos. 90, a C. Iúlia Caesara Strabóna), dostal přízvisko Capitólínus, 507, 87, 83 - 81, cos. 78, 77, 73, 69, 66, 63, 62, censor roku 65-, 69+; 3. cos. 220

Q. Lutátius Cercó§ cos. 241, cens. 236, b. C. Lutátia Catula

Lutátius Daphnis, Dafnis, grammatik§ viz s. v. otroci (3)

Q. Lutátius Diodórus z Lilybaia, řím. občan§ 82

Lútétia Parísiórum, m. Parísiů§ 53, 52, 350+, 357 až 360+, 364+, 383+, 366+ a viz Gallia Comáta

Lutia, m./oppidum Arevaků polohy nezn.§ 133

Lutibu, pevnost v Sam'alu§ 858

Lutici, něm. Liutizen, kmenový svaz polabských Slovanů na území dn. Mecklenburku a Branibor§ 393+

Lutipri z Urartu, o. Sarduriho I.§ 832

C. Lútórius Priscus, neopatrný literát§ 21+ 

Luvijci§ viz Luwijci

Luxor§ viz Théby

Luxinius z Ibérie, velmož§ 197

Luxorius, Luxurius, grammatik a epigrammatik, snad z Karthága§ viz pod Vandalové

luxus, zákon proti němu v Římě; luxusní zboží, styl apod. viz pod ceny, kulinářství, móda, hostiny etc.§ 161

Luy Lâu, Liên Lau, čín. Lej-lou/Leilou, chanská pevnost na severu Vietnamu§ 39+

Luzon, největší z filipínských o-vů§ 4000

Lužice, hist. země ve střední Evropě, něm. Lausitz§ 1300

lužická kultura§ kultura lužická

Luwijci, Luvijci, národ obývající jihozápad Anatolie s vlastním hieroglyf. písmem, luwijština/luwili psána též klíny a alfabétou§ 2300, 2002, 2000, 1780, 1700, 1500, 1460, 1417, 1382, 1370, 1329, 1300, 1200, 1193, 1048, 133 a viz pod Lykové  

Lü, stát (jiný od Lu)§ 722

Lü, dynast. klan v Čchi§ 643

Lü, Matka Lü, statkářka spustivší hnutí Rudých obočí§ 18+

Lü Č'/Lü Zhi, čín. císařovna chanské dynastie, jedna z proslulých lidských bestií dějin, m. dcery Lu-jüan/Luyuan a korunního prince Liou Jinga/Liu Ying§ 202, 200, 196, 195, 191, 188, 184, 180, 87

Lü Pu-wej z Čchin, ministr krále Čuang-siang-wanga a jeho syna Čenga§ 250, 247, 238, 202, 201, 196 

lvi§ viz lev