Kř (1)

křest, baptismos, baptisma§ 168 

První řím. senátorská křesťanská rodina. Zpočátku nebyl křest, slovo v češtině odvozeno od Kristova jména a nikoli křtění, symbolickým začátkem víry v Krista, ale až potvrzením, srov. životopisy Kónstantína I., Aurélia Ambrosia a Augustína.

křesťanství, řec. chrístiánismos, lat. chrístiánismus/chrístiánitás, křesťanská revoluce, kř. obce a sekty, křesťané řec. podle aram. a hebr. nazóraioi, nazarénoi, arab. nasárá, sg. nasrání (asi od Christova rodiště?), gnóstici, sekty etc., kř. monotheismus, jeho zrovnoprávnění a jako státní náboženství, srov. pod Iésús Christos§ 316, 170, 132, 10, 2-, 36+, 38+, 40+, 49+, 54+, 62+, 64+, 72+, 80+, 91+, 95+, 96+, 98+, 104+, 111+, 116+, 123+, 135+, 138+, 162+, 165+, 166+, 170+, 176+, 177+, 179+, 185+, 189+, 198 až 200+, 202+, 210+, 216+, 217+, 222+, 224+, 230+, 232+, 235+, 236+, 240+, 241+, 243+, 244+, 247+, 249+, 251+, 252+, 257+, 259+, 260+, 264+, 268+, 276+, 284+, 287+, 298+, 300 až 305+, 311+, 313+, 314+, 318 až 321+, 324 až 326+, 328+, 334+, 340+, 341+, 346+, 356+, 357+, 360 až 364+, 371+     

Řecké chréstos/poctivý, užitečný, výhodný, dobrý, přátelský, je jméno osobní mnohokrát doložené (cf. i jednoho bíthýnského panovníka) a je od slovesa chré/"je třeba, je nutné". Chrístos je od řec. chríó/pomazat, potřít, srov. aram. mašiá, hebr. mašíach, viz též pod olivový olej v oddílu o kuchyni. Nastupujícím itacismem (é = i) původní rozdíly splynuly. Viz pod Iésús Chrístos. Původně si kř. říkali nazóraioi n. galilaioi, ale za druhého biskupa antiošského Euoda/Euodia se uchytilo kolektivní jméno christiánoi, viz rok 37+.  

Prvním státem s křesťanským státním kultem byla Orrhoéné/Osroéné v rukách arabských Abgarů v letech 179 až 216 (nebo už roku roku 132?). Monotheističtí hagiografové však šířili, že prvním z Abgarů ve styku s křesťanstvím byl pátý toho jména zvaný Ukkámá/"Černý", který napsal dopis roku 29+ (roku 2046 Abrahámovy éry) Ježíšovi. Armenský kronikář Mosés z Chorény ovšem uvedl, že "vykupitel nebyl tehdy doma, takže ho posel s dopisem nezastihl". Psaní se mu však líbilo, takže králi odepsal prostřednictvím Thómy: "Šťastný, kdo mi věří, aniž mne spatřil...," a psaní doručil do Edessy obchodník Anan. Později Iúdás Thaddaios, č. Tadeáš, jeden z apoštolů, přišel krále do Edessy uzdravit a obrátit na víru (nebo spíše to byl později jeden ze sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou náhradníků Thaddaios z Edessy).

Roku 260 zrušil císař Gallienus protikřesťanské edikty svého otce Valeriána I., čímž v podstatě předešel zrovnoprávnění monotheismu s ostatními kulty. Roku 301 následovala za vlády Tíridáta III. Armenie. Roku 311 n. l. byl císařem Galériem křesť. monotheismus povolen (edikt serdický vydaný s Cónstantínem I., svoboda vyznání pro křesťany). Následujícího roku dal Cónstantínus Chrístovy iniciály XP (podle tradičního výkladu) na štíty svých jednotek a od roku 313 se po dohodě Cónstantína I. s Liciniem z Mediolána (tzv. edikt milánský, vlastně úmluva, podle místa setkání, a níkomédejský, podle Liciniova sídla) dostal nastálo na roveň polytheistickým kultům v říši; je-li vůbec autentický. V této době ještě neměla "církev", tedy administrativní aparát věřících v Kristovu spásu, výraznější vliv. Kolem roku 330 se státním náboženstvím stalo kř. v Aksumu/Axumu, srov. tam.

O pouhou generaci později bylo všechno jinak. Ze zrovnoprávněného kultu se stal jediný povolený. Poprvé zakázali ediktem polytheistické kulty císař Cónstantius II. se spoluvládcem Cónstantem I. prosince 346 (příp. 354 či 356), znovu roku 380, v únoru 391 (zákaz obětování a návštěv chrámů) a od 8. listopadu 392 (úplný zákaz uctívání bohů) za Theodosia I. se definitivně stalo státním náboženstvím. 

Nástup křesťanství a pád polytheismu poněkud souvisí s ethnickou a ekonomickou situací říše. Ve druhé polovině 3. století totiž hluboce hospodářsky strádala, inflace byla nezdolná a přepachuchtivost a poživačnost elit nezměrná. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem; a bylo draho. Roku 314 n. l. už však deset tisíc (!).

Kult byl zprvu jednou k židovských monotheistických sekt a šířil se Středomořím a Mesopotamií po ethnických obcích. Populární se stal po desetiletích pro svou utěšující roli též mimo židovské obce mezi zotročenými lidmi a proletáři. Svobodným i zotročeným vykupitelská ideologie slibovala lepší život v jiných světech, naději na spravedlivé srovnání křivd. Teprve po staletích se stal módou vyšších vrstev, které růst církevní moci financovaly.

Za dosud nejstarší známou křesťanskou stavbu, která sloužila výhradně k bohoslužbám, je od třicátých let 20. století pokládán kostelík v Dúra-Európu na syrské straně Eufrátu z roku 232 n. l. (fresky z jeho zbytků jsou v Yale Gallery v New Havenu, Conn., US). Roku 1998 byla  v Ailaně (Bereníké, v řím. době Aila i Aelana), hebr. Elach, Elath, dn. arab. al-Aqaba, přístav v JOR, objevena jiná stavba z konce 3. st. n. l. Jordánští archeologové v červnu 2008 tvrdili, že v lokalitě Riháb u Mafraq při hranicích s novodobou Sýrií nalezli podzemní křesťanský kostel, který byl podle jejich odhadů v užívání skupinou ze sedmdesáti/sedmdesáti dvou Ježíšových žáků v letech 33 až 70; srov. zde níže. Prostory leží pod kostelem světce jménem Geórgeús (lokálně za Geórgios, novořecky Jorgos, č. Jiří), který sám o sobě je snad z roku 230 a je pokládán za nejstarší známý funkční křesťanský kostel.

V Palestíně dosud za nejstarší jsou považovány kostely v Jerúsalému a v Béth lechemu se základy z doby kolem 325 n. 330 n. l. V listopadu 2005 byly při rozšiřování vězení pro Araby v severoisraelském Megiddu odkryty mosaikové podlahy s řeckými nápisy křesťanského kostela či modlitebny z raného 4. století, někdy z doby po roce 313 n. l. Jistý centurió Gaiános alias Porfyrión věnoval modlitebně peníze na pořízení mosaiky se dvěma rybami, kterou položil jistý Bruti. „Zbožný“ Akeptús podle druhého nápisu věnoval Ježíši Kristovi stůl, o jehož charakteru ale nic nevíme (= výroční sakrální hostiny?). 

Židovská diaspora byla podhoubím pro šíření monotheismu v jakékoli podobě. Kolem roku 212 př. n. l. mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů, katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězství Antiocha III. nad vzdorokrálem Acháiem. Údajný dopis krále Antiocha svému stratégovi Zeuxidovi bývá pokládán za propagandistický podvrh starých židovských historiků, protože oblast Palaistíny byla v této době stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200). Začátkem druhého století však již existovaly v seleukovské Anatolii židovské obce. Později se staly semeništěm křesťanství a s nimi hellénisovaná města Kappadokie, Armenie a Pontu. Křesťanské komunity se uchytily ve všech přístavech Arábie kolem dokola poloostrova a v Mesopotamii, a to všude tam, kde bylo židovské osídlení, místy s kořeny v perské éře. 

Prvním místem s křesťanskou obcí v Evropě byly makedonské Filippoi/Filippy. Thessaloníké měla silnou židovskou kolonii, která vydržela až do novověku: roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů (z velké části sefardů vyhnaných roku 1492 ze Španěl), 45 tisíc Turků a pouze třicet tisíc Řeků. Židé tehdy po balkánských válkách ani nechtěli z turecké pod řeckou správu. Významnou židovskou obec měl v hellénské oblasti prvním století n. l. Efesos (zemřela zde údajně Ježíšova matka Marie).

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z hellénistického Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor křesťanů proti státní moci spočíval především v nechuti uctívat jiného z bohů než Ježíše, pro polytheisty věc nepochopitelná. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků. Přitom ideolog Pavel v novozákonním dopisu římské židovskokřesťanské obci ("epištola Římanům") nejenže zatracuje homosexualitu, ale výslovně nařizuje poslouchat "vrchnost": "Každá duše vrchnosti/státní moci je poddána. Neboť není vrchnosti, leda od boha a kteréž vrchnosti existují, jsou zřízeny bohem. A protož, kdo se vrchnosti protiví, protiví se božímu řádu...". Pavel (či kdo novozákonní texty redigoval) také hovoří o nezbytnosti platit daně každému, kdo je vymáhá a stal se tak vlastně též ideologem zaběhlého otrokářství a pozdějšího nevolnického systému feudálního.

Podobná nařízení byla spíše kontrarevoluční než cokoli jiného, na podporu "establishmentu": křesťané se svým aparátem kněžské hierarchie též kopírovali hellénistické státní instituce, převzali jejich názvy a co do správního systému měnili máloco. V "dopisu Tímotheovi" nakázal zotročeným křesťanům, "aby vlastní pány pokládali za hodné veškeré úcty, aby se nehanělo jméno boha a (naše) učení/didaskaliá". Kdo má to štěstí sloužit panstvu stejného vyznání, musí jim sloužit o to lépe, že jsou jejich otrokáři zároveň bratry... "To uč a k tomu povzbuzuj/tauta didaske kai parakalei!"

 

Proč se vůbec monotheistické kř., hlásající sociální rovnost života na onom světě, rozšířilo mezi majetnými polytheistickými římskými vrstvami, pochopit snadno nelze. Bez financování křesťanských komunit by nebylo církve. Od 3. století se dostávali provinciálové ve všeobecně horšící se hospodářské situaci do obtíží, rostly daně, císaři se střídali jako roční období, šířila se nejistota a s ní nezvyklé orientální kulty. Elity po jménem filosofie pěstovali více či méně bizarní okultismus. Funkce v samosprávě konané na vlastní náklady je zatěžovaly, upadaly "občanské" aktivity měšťanů. Měnil se vkus, staré zvyklosti vedoucí k liberalismu a svým způsobem k velkému konsumismu se nehodily do chaotické doby římské krise. Bohatí lidé, financiéři kř. obce, dostávali n. kontrolovali řídící místa v komunitách: episkopoi/"dohlížitelé", z toho č. biskup, platili masám chudáků, svým bratrům a sestrám, víru a její mocenskou organisaci, ekklésii/"shromáždění", č. církev. Odkazovali organisaci majetky, a to nejen nemovitosti. Proto z nenápadného hnutí původně ethnického a dlouho v podstatě podzemního šířícího se mezi lidmi, jimž žádná útěcha v životě nekynula, vyrostl v průběhu c. dvou staletí užitečný mocenský prvek římských elit použitý zvráceně dokonce k novému vymezení toho, co lze pokládat za vzdělanost a co za barbarii.     

•     

Císaři tolerantní a netolerantní. Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusebia z Kaisareie byl prý Philippus Arabs (244-249) prvním křesťanským císařem. Údaj spíše smyšlený, poněvadž Ph. byl nábožensky velmi tolerantní; snad zdůrazněno, aby vynikla brutalita jeho nástupce. Roku 250 n. l. edikt císaře Decia pod trestem smrti nařizoval, aby každý občan obětoval státním bohům (tedy i imperátorovi) a účastnil se příslušných obřadů v přítomnosti komise, která o občanově loyalitě vystaví potvrzení. Některá na papyru psaná osvědčení se zachovala:

„Výboru pro oběti ve vsi Alexandrův ostrov od Aurélia Diogena, syna Satabútova, ze vsi Alexandrův ostrov, starého 72 let, s jizvou nad pravým obočím. Po celý život jsem obětoval bohům a také nyní jsem ve vaší přítomnosti podle rozkazu podal oběť i úlitbu a okusil jsem z žertev a prosím vás, abyste mi to potvrdili. Buďte zdrávi, Aurélius Diogenés, žadatel. – Aurélios Syros: Viděl jsem tě obětovat společně se syn[…] (následuje datace).

Jako doklad vysokého stupně byrokratisace a s tím spojené absurdity musela požádat o takové potvrzení i kněžka egyptského kultu Petesúcha v Moiridě. C. Messius Quintus Decius, císařem v letech 249-251, byl vedle Diocletiána nejostřejším pronásledovatelem Ježíšových přívrženců, třebaže vlastní křesťanství nezakazoval, pokud se monotheisté účastní veřejných obřadů státních kultů. K monotheistům měl velký odpor. Když mu bylo oznámeno, že byl zabit papež Fabiánus (250), odtušil prý: „Raději bych dostal zprávu o novém vzdorocísaři než o dalším biskupovi v Římě.“ Monotheistům se brzy dostalo satisfakce: V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili římské vojsko a princeps v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského/barbarského nepřítele.

Panovníci druhé půle 3. století razili mince s polytheistickými symboly (Postumus mimo jiné s nápisem Internuntius deórum/"Zprostředkovatel bohů",  Tacitus s Próvidentia deórum). Posledním z velkých bojovníků s rozlézajícím se křesťanstvím byl Diocletiánus. Je kuriosní, že jeho manželka Prisca už monotheistkou byla. Roku 296 zakázal v Římě manicheismus a v rámci zákazu, ačkoli v ediktu nebyli výslovně uvedeni, byli persekvováni i křesťané. Mání byl v Persii popraven roku 276 a řeckořímského polytheistu dráždil nejspíše tím, že spojil zarathustriánství s novoplatónismem a křesťanstvím v celkem populární mix. Křesťané v té době odmítali v armádě císařský kult a prokazovat božské pocty vladaři.

Diocletiánovo sólo. Roku 302 si museli křesťané vybrat: buď byli Diocletiánem z legií propuštěni, nebo se museli vzdát víry. Diocletiánus také zakázal propouštět na svobodu křesťanské otroky. Protože dvakrát zapálili křesťané (prý) císařské sídlo v Níkomédeji, dal ničit jejich kostely. Tažení proti křesťanům ale Diocletiánovi evidentně nešlo.

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem. Obnovil Deciova písemná potvrzení o účasti na státních obřadech. Tehdy se poprvé objevili lapsí/peptókotes, „padlí“, kteří se později, když už o nic nešlo, ke křesťanství vrátili. Ve vztahu k padlým se profilovala sekta novatiánů, která vypočítavce radikálně zatracovala.

O vicennáliích/oslav dvacátého výročí vlády v listopadu roku 303 se Diocletiánus v Římě s Maximiánem dohodl, že k vícénnáliím Maximiánovým 1. května 305 oba odstoupí; v Níkomédeji zůstane Galerius, v Mediólánu Constantius I. Chlórus (nechával jesusovce na pokoji). Nástupnický systém bez příbuzenských vztahů ovšem nevydržel a přišly nové domácí války. Na konci své vlády 30. dubna roku 311 Galerius (zemřel na rakovinu třísel 5. května 311; srov. pod proměny osudu) ediktem vydaným asi v Serdice/dn. Sofiji zrušil pronásledování a povolil křesťanům svobodu vyznání, třebaže s monotheismem hluboce nesouhlasil. Jeho podmínkou bylo, že se budou modlit ke svému božstvu i za zdar státu a císaře! První takový případ v historii. Ostatně jeho manželka, Diocletiánova dcera Galeria Valeria (stejně jako její matka Prisca), byla křesťanka. Galerius byl římským senátem prohlášen bohem.

Galerius měl i jiný nápad a použil stejné zbraně, jako jeho ideologický nepřítel, podvrhu. Podporoval šíření protikřesťanské literatury a jakýchsi protokolů z procesu s Ježíšem, podle nichž dopadl potulný kazatel jako zločinec. Nelze je nijak posoudit, protože později byly „protokoly“ církví zničeny. Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galeriovy sestry Maximinus II. Daia (císařem v letech 310-313), voják s původní profesí pastýř v Illyriku. Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve: historický pramen těchto sdělení je zřejmý. Na konci své vlády vydal rovněž toleranční patent, jímž dokonce restituoval majetky církevních institucí.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301), staré bohy, z čehož byla roku 312-313 první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

První z křesťanů na trůnu. Mezi Diocletiánovými nástupci první v Evropě vládnoucím monotheistou byl Constantínus I. Zatímco on ještě ostatní kulty toleroval a udržoval státní dotace na kultovní výdaje (i když jeho hagiograf Eusebios z Kaisareie tvrdí, že všechny kulty zakázal), třicet let po jeho smrti poměr sil definitivně obrátil: polytheistické kulty začaly být tvrdě pronásledovány a liberální civilisace definitivně zničena (srov. zde výše; roky cca. 350 až 380).

Císař byl prvním stavitelem církevní moci, ale církevní hodnostáře si nenechal přerůst přes hlavu. Jeho přerod v křesťana (pokřtěného až na úplném konci života roku 337) se udál v letech 306-312. Roku 306 garantoval Constantínus svobodu vyznání křesťanům v Británii, Galliích a Hispániích, císařský kolega Maxentius v Itálii a Africe. V té době pravděpodobně vyznával ještě kult Nepřemoženého slunce/Sol invictus. 28. října 312 u Mulvijského mostu porazil Constantínus Maxentia, Římany neoblíbeného kruťase, tak ho malovali křesťanští autoři a přidávali kouzelnictví k tomu, ale také posledního z velkých římských stavitelů, a druhého dne vtáhl do Říma a ukazoval lidem protivníkovu hlavu. Jeho proslulý sen o znamení, viz roky 312+ a 313+, které spatřil předcházejícího dne v poledne doprovázené nápisem tútó níká/"zvítěz tímto (znamením)", později podávané v latinské podobě in hóc signó vincés/"v tomto znamení zvítězíš", dosáhlo takové slávy, že se dokonce dostalo na krabičky jedné cigaretové značky. Vztahuje se ke znamení kříže „X“ s přečuhujícím P/"rhó", ale kříž byl na římských štítech už dlouho předtím a neměl se symbolem raného křesťanství nic společného. Historik církve a autor Constantínovy hagiografie Eusebios z Kaisareie též vylíčil, jak císaři ve snu Ježíš nařídil stvořit labaron/labarum, novou armádní standartu neustále střeženou padesáti muži z osobní gardy. V šestém století přidá vysvětlení císařovo Ióannés Malalas: "Tohle znamení patří bohu Galilajců zvaných křesťané/túto to sémeion esti tú theú tón Galilaión tón legomenón chrístianón."

Za povšimnutí též stojí to, že Constantínus neovládal řečtinu a projevy k lidem z Východu držíval přes tlumočníka, tudíž písmeno X (za Chrístos) popřípadě XP seslané mu jeho bohem v noci, si musel dát ráno od někoho „přečíst“. O kříži a egyptském anchu viz zde níže.

Začátkem roku 313 v Mediólánu vydal s Liciniem, jemuž dal za ženu svou sestru Constantii, edikt o zrovnoprávnění všech náboženství v celé říši a o náhradě zabaveného církevního majetku. Téhož roku osvobodil Constantínus křesťanské hodnostáře, tedy církev, od občanských povinností, leitúrgií/lat. múnera. Dohoda z Mediólána je pouze naplněním tolerančního ediktu císaře Galeria ze 30. dubna 311, když krátce na to zemřel.

V Constantínově teamu byl jako vychovatel jeho syna Crispa křesťanský spisovatel Lactantius, který přestoupil na monotheismus až roku 303, a jako poradce ve věcech církevních císaři stál slovem cordobský biskup Hosius. 13. června 313 vyhlásil edikt milánský Licinius v Níkomédeji a dal povraždit všechny členy vlády z dob diokletiánovských, Sevérova a Galeriova syna a císařovny Valérii (žena Galeriova) a Priscu (žena Diocletiánova, křesťanky). Diocletiánus zemřel v Salonách až 3. prosince 316, od roku 320 začal Licinius vyhazovat křesťany na Východě z byrokracie.

Roku 314 v lateránském paláci Constantínovy manželky Fausty zasedal římský synodos, jemuž předsedal biskup/papež Miltiadés (311-314). Zřejmě se v této době dostal Laterán na trvalo do majetku církve (konalo se v něm pět „lateránských koncilů/synodů“, viz zde níže). Synody/consilia se už za Constantia staly nákladnou záležiostí financovanou císařem a už tehdy věřícími kritisovány kromě toho za to, že obvykle byly k ničemu.

Je pozoruhodné, že zachovaná soudobá polytheistická historická díla nebo texty historisující nijak nástup křesťanství nezdůrazňují, ba přímo o trendu mlčí, stejně jako o mocenských sporech v mohutnící církvi. Nebýt propagandistických sebechvalných textů křesťanských apologetů vysvětlujících minulost a současnost v duchu nového kultu, naše "znalosti" o domácích dějinách upadající římské říše by byly velmi chabé.

Prazvláštně přitom působí slova papeže Franciska z března 2019 v projevu k úředníkům tajného vatikánského archivu. Rozhodl o zveřejnění dokumentů z doby druhé světové války: "Církev se dějin nebojí, naopak je miluje a ráda by je více milovala a lépe, tak, jak to dělá bůh/la chiesa non ha paura della storia, anzi, la ama, e vorrebbe amarla di più e meglio, come la ama dio!"  

Téhož roku 314 začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců Dónáta proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přišli o kostely, jejich sebevražedná komanda, agónisticí, byla zlikvidována a biskup Dónátus zemřel cestou z Afriky přes moře. 

Křesťanská revoluce. O čtyři roky později, nebo až roku 319, vypukl na Východu spor kolem alexandrijského presbytera Areia (řec. Areios, lat. Arius, ariáni, srov. pod záchodky v lázeňství), který přišel s velmi logickým tvrzením, že Kristus nemůže být identický s bohem „otcem“, jak hlásal hlavní křesťanský proud, poněvadž byl jeho synem („Jestliže otec zrodil syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je jasné, že byla doba, kdy syn nebyl; z toho plyne, že syn měl bytí z ničeho“). Nicméně první všekřesťanský sjezd/synodos v Níkaji roku 325 rozhodl proti Areiovi a třebaže bylo nakonec jeho vyhnanství odvoláno, roku 336 zemřel, aniž by dosáhl svého.

V Konstantínopoli roku 342 zuřily dokonce pouliční boje s Ariovými příznivci, které stály život 3150 křesťanů. Ariánovci vysokou hru prohráli a Athanasios se svou partou se směl v říjnu 346 vrátil do Alexandreie, odkud byl Areiem vyhnán. Ale jen nakrátko, neboť byl znovu Constantiem II. exulován a zmizel v poušti mezi mnichy-poustevníky. Omilostnil ho kuriosně až Iúliánus zvaný monotheisty Odpadlík/Apostata. Z císařů byli ariány Constantius ii. a Flávius Valéns, Constantínus I. stál při níkajské víře, byl však sektářsky vlažný. O hanlivém označení pro ariány exokíonítai n. exakíonítai viz rok 380+, o jistém odporu části intelektuálů vůči monotheistickému kléru a barbarství mnišských úderek viz rok 391.  

Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc, proti níž nebylo odvolání, a to i v případě, že jednou ze stran sporu nebyl křesťan. O rok později byl klérus zbaven daňové povinnosti. Roku 321 dostala církev právo přijímat dědictví a téhož roku získaly kostely právo asylové a za přítomnosti biskupa mohli se v nich pouštět na svobodu otroci. Třetím výdobytkem křesťanů z roku 321 bylo uzákonění neděle, a tedy sedmidenního kalendářního cyklu, jako dne úředního klidu (kromě manúmissií). Od této doby kolem roku 330 do roku 380 lze hovořit o křesťanském padesátiletí, kdy klérus zcela ovládl říši; jakási obdoba athénské pentékontaetidy (478-429), popřípadě římské padesátiletky v ovládnutí Středomoří (218-168).

V novodobé literatuře se odhaduje počet křesťanů v říši na začátku Konstantínovy vlády na pět procent, nejvýše desetinu populace, nejvíce v Egyptě, Syrii a Anatolii, na západě jen ve městech. Přesto se církvi podařilo udržet si autonomii a nedopustit, aby byla začleněna do císařovy/státní administrativy. Srov. také pozdější úsilí ideologa Ambrosia a jeho „chráněnce“ císaře Theodosia I., viz roky 388 a 390, kde uvedeny způsoby, jak augusta monotheistický fanatik ovládal. Předpokládá se, že většina populace zůstávala polytheistická i v pátém století.

Constantínus I. se ovšem velmi snažil a 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu/synodě, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky, čemuž nerozumněl nebo hodně málo; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů, zato se dostavili biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus/„pán a bůh“ a k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. O zavedení titulu Dominus noster, d. n., "náš pán", roku 339+, viz rok 753 a v indexu pod princeps či titul.

První válka mezi císařským polytheistou a monotheistou se rozjela roku 320 (?), kdy Licinius na východě zrušil státní podporu církve a vyhodil křesťany ode dvora, armády a z administrativy. 3. července 324 u Adriánopole byl však poražen, třebaže byl v převaze, a pak byl neúspěšný i v námořní bitvě v Helléspontu. 18. září 324 byl potřetí poražen konstantínovci u Chrýsopole. V Níkomédeji se vzdal a ačkoli byl pardonován a za místo pobytu určena Soluň, o rok později byl popraven (bylo mu asi 75).

Tvrdil, že je potomkem Philippa I. zvaného Arab, o němž křesťané tvrdili, že jim byl nakloněn, nebo že k nim dokonce patřil (jedna z lží užitých v klimatu ideologické války s polytheismem). Liciniova bratra Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: roku 336 pracoval mezi ženami v tkalcovně v Karthágu. Tak se také stalo, že po 39 letech vládního systému zvaného dominát měla římská říše zase jen jednoho panovníka.

Constantínus I., jemuž dali křesťané přízvisko Veliký, jako první stavěl křesťanské basiliky a na rozdíl od polytheisty a svého soupeře Maxentia s rovným dřevěným stropem, nikoli obloukovitým. Jeho basiliky v Kónstantínopoli a svatopetrská v Římě už nestojí (ve Vatikánu stála nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde“; oltáře byly v Kónstantínově basilice c. 320, zasvětil kostel roku 326 Sylvester I., Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594).

O dvě staletí později už vedly náboženské války mezi sebou celé národy. Většina Germánů, přesněji řečeno jejich pohlavárů, patřila k ariánům. Když se král salských Franků Chlodevech/Chlodewig I. roku 492 oženil s burgundskou princeznou Chrodechildou, oddanou katoličkou, dostával od ní lekce správného křesťanství. Po čtyřech letech nevydržel a dal se, zřejmě roku 496 po porážce ariánských Alamannů, pokřtít na katolíka. Už roku 503 vyčetl Chlodevech ariánovi Alarichovi II. jeho ariánství a byla z toho "mezinárodní" sektářská válka s Visigoty. O čtyři roky později byli Visigotové na "Vokladském poli"/campus Vocladeus (u Vouillé n. Voullonu u Pictavia/Poitiers) poraženi, Alarich dopaden a zabit. I druhá "mezinárodní" sektářská válka byla franko-visigotská. Katolík Childebert I. porazil roku 531 u Narbonny ariánského visigotského krále Amalaricha, Alarichova syna, a toho zavraždili posléze v Narbonně n. v Barceloně na útěku jeho vlastní lidé: tím také skončil starý visigotský panovnický rod Balthů. 

Konstantínovci a konec polytheismu. Je pozoruhodné, že jeho tři synové-augustové Cónstantínus II. (337-340), Cónstantius II. (337-361) a Cónstáns I. (337-350) prohlásili otce bohem, ačkoli byli křesťany (ale jen Constáns se dal pokřtít už ve věku asi sedmnácti; prvorozeného Crispa dal otec roku 325 popravit i s matkou Faustou, prý pro spiknutí). Constáns I. se hlásil k níkájskému katholictví a jako příznivec Athanasiův byl ostrý vůči dónátistům, júdaistůmi polytheistům. Roku 343 navštívil jako poslední z legitimních císařů Británii a Hadriánův val. Opovrhoval prý vojáky, byl lakotný a prostopášný. 18. ledna 350 ho v úkolu Magnentiově zavraždil Frank (?) Gaisó, otrok kdysi Konstantína I. (viz pod Germáni).

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala roku 350 usurpaci v Illyriku jistého Vetrania sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince s nápisem Hóc signó victor eris/„Tímto znamením budeš vítěz“.

V červnu 350 se proti Magnentiovi postavil Nepotiánus, syn sestry Konstantína I. Eutropie. Augustem byl 28 dnů a zabit byl i s matkou Marcellinem, který řídil Magnentiovu byrokracii. Magnentius byl sice polytheista, ale pro klid a spojenectví s katholíky proti constantiovským ariánům dal roku 353 razit mince, které jako první dominantně zobrazovaly křesťanský symbol XP, chí-rhó, zkratku jména Chrístos/Pomazaný.

Nový ekumenický koncil svolal císař Constantius II. do Serdiky roku 342 n. 343, ale dorazili jen protiariánští biskupové ze západu říše (předsedal Hosia z Corduby), zatímco proariánští východní biskupové zasedali ve Filippopoli. Usnesli se proti Athanasiovi a tím vypuklo první církevní schisma.

Roku 359 byl souběžný ekumenický koncil v isaurské Seleukeji a v italském Ariminu. Nakonec bylo biskupům ode dvora vnuceno pozoruhodné dogma, že „bůh-syn je bohu-otci podobný i stejný, homoios“. Constantius se rád obíral „věroučnými“ problémy a podporoval ariány.

Na jaře roku 357 dal vytáhlý snědý císař Constantius II. s nohama do o z římského senátu odstranit sochu Victorie, viz rok 29. Byl tehdy poprvé v životě v Římě, bylo mu asi 36 let a návštěva byla „chladná“. Vlády Konstantinových synů antice nepřály, neúčastnili se svátků, polytheisté začali být ve velkých městech v menšině. Constantius II. povolil křesťanským kněžím cestovat na synody ve vozech státní pošty. 

Stavět sochy bohům a přinášet oběti zakázal první Kónstantínus I., ale neuspěl. Constantios II. byl horlivější a zakázal bohům obětovat edikty roku 341, 353 a 354.

Bakchovy slavnosti byly sice drženy ještě roku 361, ale účast na nich byla sledována. Věštění bylo zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou. Roku 360 zasvětil v Kónstantínopoli chrám svaté Sofie čili Boží moudrosti, který o dvě staletí později monumentálně přestavěl Iústiniános I. (zasvěcen po vánocích 537).

Víra v císaře-spasitele nijak nezbavovala obav ze spiknutí. Měl stejný strach z okolí jako Dionýsios Syrákúský (asi tradován Starší), který naučil své dcery umění holičskému, aby mu na hrdlu nehrozilo nebezpečí od cizích, a svou ložnici či komnaty na spaní dal obehnat příkopem, přes který vedl skládací most. Když šel spat, vytahoval za sebou kolíky držící pospolu prkna a s prkny se zavřel; ráno to zase spojil…

Prozření Iúliánovo. Constantius II. oženil Iúliána, nevlastního bratra Constantia Galla (roku 354 popraveného pro špatnou správu Východu), se svou mladší sestrou Helenou. Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Kónstantínopoli (332), byl v mládí křesťan. Eunúchos Mardonios ho v dětství vedl k polytheismu a literatuře, později se mu dostalo křesťanské výchovy (co to přesně znamenalo, známo není).

V postpubertálním období byl posluchačen novoplatónika Maxima a podlehl polytheistickému mysticismu. Ve 22 letech pobýval v Athénách. Ačkoli se válel v knihách, měl znamenité vojenské výsledky (porazil koalici Franků s Alamanny). Psal projevy, řecké zápisky o válkách s Germány, proti Galilejským, o císařích a jako staromilec, jak si myslel, nosil plnovous.

V Kónstantínopoli podpořil knihovnu v basilice se 120 tisíci svazky, kterou zřídil zakladatel Nového Říma, říšského hlavního města.

Roku 361 se Iúliánus v Naissu přihlásil k polytheismu a obnovil náboženskou snášenlivost. Obnovil oběti v chrámech, které v jeho době byly z velké části již zavřeny a nepoužívány, vrátil státní peníze na státní oběti a do chrámů. Vrátil městům majetek konfiskovaný Konstantínem a jeho syny a zrušil majetkové výsady křesťanského kléru. 4. února 362 nařídil obnovit zbořené chrámy, z armády stáhl labarum s iniciály XP a vrátil nakrátko do užívání orly.

Téhož roku zakázal křesťanům, nevzdělancům a lidem zbavených rozumu vyučovat na venkovských školách. Křesťanské kněze nechal veřejně hádat se v paláci, aby bylo vidět, jak se jesusovci mezi sebou nesnášejí. Naprostá nesnášenlivost, intolerance, je totiž průvodní jev všech tří "vyjevených/epifanních" monotheismů. Přesto nadále v lednu navštěvoval křesťanské epifanie (z roku 361 je o nich vůbec první zachovaná zmínka).

Iúliánus také zamýšlel obnovit v Jerúsalému Jahweho chrám. Dokonce byly k tomu zahájeny přípravné práce, ale pro výbuchy zemního plynu na staveništi toho provinční administrativa nechala.

Když roku 362 nakázal v syrské Antiocheji, která tehdy už byla převážně křesťanská, odstranit z posvátného Apollónova okrsku v Dafné hrob jakéhosi křesťanského pobudy a podle místních světce, bylo zle.

Iúliánův předchůdce Constantius také monotheismem opovrhoval. Považoval křesťanství za jasné a jednoduché a spojoval si ho s pověrčivostí.

Ještě Tertullus, praefectus urbi v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města. Doma totiž měl revoluci proleteriátu, jak ostatně po celé císařské dějiny Říma bylo u nepracující většiny obyvatel obvyklá reakce na drahé potraviny. 

Že v konstantínovské době nebyl italský venkov a část elit monotheisován, dokazují fresky z Eloro, starého Helóru na jv. Sicílie, z poloviny 4. st. n. l. Motivy z Aeneidy s řeckými nápisy, tančící satyr s mainadou zavalila až zkáza villy požárem koncem 5. století (dnes v museu v Noto). O něco mladší jsou fresky z Villa Romana del Casale u Piazza Armerina se slavnými děvčaty v „bikinách“ (viz pod móda).

Nicméně kultura zálib v pocitu viny uvalované na člověka trestajícím krutým a anonymním bohem začala korespondovat s potěšením ze života. Myšlenkový základ k převratu poměrů v této době vytvořila však římská elita, která tak zavalila sama sebe; situace, v níž je hledána vina na poměrech pouze u sebe "chápáním slabých a menšin" později v dějinách způsobí mnoho dalších "revolucí"...

Viventius, praefectus urbi let 365-367 řešil v Římě nepokoje mezi znešvářenými křesťany. Neměl na to dost vojáků, takže musel na čas prchnout na předměstí, viz rok 366. V boji o nástupnictví římského biskupství na podzim roku 366 se v ulicích střetli stoupenci Damasa a Ursína n. Ursicina zvolení svými lidmi biskupy. V Sicinínské basilice, dnešní Basilica di Santa Maria Maggiore, v jednom dnu leželo 137 mrtvol pobitých křesťanů, možná povražděných přívrženců Ursínových. Vyhrál Damasus a zůstal papežem do své smrti roku 384. Mluvčí římských staromilců/polytheistů Praetextátus mu tehdy řekl: „Udělejte mne biskupem Města a hned se dám na křesťanství.“

Jeptišky u křesťanů doloženy již roku 358. Perský král Šápúr I., Sápórés, se před Amidou zmocnil mimo jiné panen křesťanským rítem zasvěcených, a nedotkl se jich; dynastie Sásánovců se hlásila k zarathuštriánství.

Návrat ke znamení kříže. Iúliánův nástupce Ioviánus ze Singidunu/Bělehradu v Pannoniích (363-364) s křesťany již držel: značka XP se vrátila na mince a na korouhve. Byl však liberální, antiku toleroval, nikoli však věštění a „čarodějnictví“. Vše, co Iuliánus zrušil, Ioviánus ve prospěch křesťanů obnovil. Měl rád jídlo, ženy, víno. Jeho smrt ve 33 letech byla záhadou (zemřel v noci v místnosti, která byla čerstvě vybílena vápnem; jiní v pramenech uvedli, že se udusil ve spánku z řezavého uhlí, nebo na zácpu).

Jeho nástupce Valentiniánus I. (25. února 364, zemřel 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetiónu), muž bez požitkářských tužeb, byl programově mezi náboženstvími nestranný, liberální křesťan. Nicméně dával si říkat "nejzbožnější z principů", piissime principum. Za necelé desetiletí bude v říši všechno jinak. Jeho bratr a spoluvládce na Východě Valens byl zapálený monotheista hlasící se k sektě ariánů a v Antiochii zlikvidoval v zimě 371/372 v procesu lidi kolem Iúliána, hellénisty se říkalo, jeho učitele Maxima z Efesu.

Vdova po Magnentiovi Iustína, která po svém germánském rodu byla ariánkou, se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. (375-392).

Valentiniánův otec Gratiánus starší byl z Cibalae/Vinkovci v Pannoniích. Císař sídlil Mediólánum a rozdělení říše na západní a východní část s bratrem Valentem se ukázalo jako definitivní. Založil dynastii, která se u moci udržela nejdéle v cásařských dějinách Říma, 91 rok.

Gratiánus (367-383), syn Valentiniána I. a jeho první manželky Maríny Sevéry (druhou byl vdova po Magnentiovi Iustína) byl ze Sirmia/Sremska Mitrovica a císařem se stal v osmi. Jeho mladší nevlastní bratr Valentiniánus II. se stal spoluvládcem ve čtyřech. Roku 376 navštívil Řím a jeho vychovatelem byl vlivný úředník a literát, jen formální křesťan D. Magnus Ausonius.

Ovšem po něm nastoupil v Mediólánu pověstný křesťanský jestřáb Ambrosius. Roku 379 západní císař odmítl všechny „haerese“ a jako první z císařů vypustil z titulatury polytheistickou velekněžskou hodnost pontifex maximus (která prapodivně přešla do užívání k papežům).

Roku 382 zrušil císař Gratiánus všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky, které takto získaly. Gratiánus, který na začátku vlády odmítl přijmout úřad pontifika maxima, tak ukončil polytheismus a jeho formy jako státní kult, neboť mu odebral zdroje.

Znovu dal odstranit ze senátu sochu Victorie (poprvé to nařídil Constantius, ale Iúliánus ji tam vrátil); viz zde výše a rok 29. Dva roky po smrti Gratiánově sepsal vůdce polytheistické římské „strany“ Q. Aurélius Symmachus žádost o navrácení sochy (zřejmě stále ještě existovala) císaři Valentiniánovi II., dítěti v rukách Ambrosiových: odmítnuto.

Ambrožova brutalita a Theodosiova poslušnost. Ideolog nesnášenlivosti držel pevně v ruce smýšlení tří císařů, Gratiána, Valentiniána II. a Theodosia I. („je-li císař v církvi, nestojí nad biskupem“). Jméno bohyně však doprovázelo západořímské vladaře až do hořkého konce: solidus Rómula Augusta měl na reversu nápis Victoria Aug(ustórum).

Gratiánus v Mediolánu/Milánu odmítl přijmout delegaci protestujících senátorů. Nebyl to ještě úřední konec polytheismu a lidé oddaní starým zvykům vedli kulty a opravovali chrámy na své náklady. 19. ledna 379 udělal Gratiánus augustem východu Flávia Theodosia (sídlil v Soluni) a křesťanské liberální meziobdobí skončilo.

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II. Roku 383 se v Británii prohlásil císařem Magnus Maximus a v srpnu byl v Lugdunu zavražděn Gratiánus. MM byl proletářem z hispánské Callaecie/Gallaecie a byl prvním z císařů, kteří vedli monotheistický věroučný proces se smutným koncem: soud skončil popravou člověka za jeho názory ve sporu v rámci jednoho náboženství.

První trest smrti v interní věci věroučné vynesený vladařem nad kazatelem-kacířem je z roku 385, kdy vzdorocísař Mágnus Máximus (v letech 383 – 388) ustoupil v Germániích hispánským církevním činovníkům a jako kacíře dal v Treverech/č. Trevíru s kumpány a jednou ženou popravit mečem „heretického“ biskupa Priscilliána z Hispánií, obviněného církevními nepřáteli z odpadnutí k mánícheismus a gnósi, jehož proviněním pravděpodobně však bylo pouze to, že kázal kněžskou askesi...

Původně Priscilliána a jeho lidi soudil smírným způsobem Martin, biskup v pozdějším Tours a dnes národní světec Francouzů a vojáků. Pocházel z vojácké rodiny, narodil se v pannonské, kdysi bojské Savárii, Sabárii/Szombathely, Stein am Anger, kolonii založené roku 43 Claudiem a tím pádem nejstarším městem na území dnešního Maďarska. Voják Martin se dal pokřtít a odmítl bojovat. Zemřel roku 397 jako první ze světců, který nezemřel mučednickou smrtí (s výjimkou Marie a apoštola Jana).

Nešťastník toužil po návratu k začátkům křesťanství, byl však klérem uštván: je to první případ v dějinách křesťanství, kdy se někdo chtěl vrátil ke kořenům, a doplatil na to. Císařovo engagement a krutost kleriků se stala vzorem pro jednání s dalšími „heretiky“: dějiny monotheismů jsou vlastně nekončící soustavou válek o výlučnost správného práva výkladu "zvěstovaných" písem.

Prvním biskupem, který donutil císaře k veřejnému „pokání“, tj. institucionalisované křesťanské rituální omluvě a očistě, byl milánský fanatik Ambrosius. Postiženým byl likvidátor polytheismu Theodosius I. za masakr sedmi tisíc dostihových fanoušků, kteří nesnášeli jeho úředníka, na stadionu v Thessaloníké roku 390 (srov. pod stadion).

Roku 383 Theodosius I. dal zavřít všechny chrámy na východu říše. Při své návštěvě Říma v létě roku 389 n. l. se choval k polytheistům sice shovívavě, Victorii do senátu ale odmítl vrátit a neúspěšně vyzval senát, aby tradiční náboženství zavrhl a aby přijali křest. Takže zrušil státní subvenci obětin, kulty.

O dva roky později zakázal polytheistické obřady všeho druhu a vstupovat do antických chrámů. V Alexandreji dal rozbořit Sarápeion. 8. listopadu znovu zakázal všechny kulty kromě křesťanství. To byl také konec olympijským hrám, které se měly konat v létě roku 393.

Poslední pokus. Posledním z císařů, který se pokoušel obnovit pronásledované kulty, ač sám formálně křesťan, byl od roku 392 Theodosiův proticísař Flávius Eugenius poražený v poli a popravený 6. září 394 (srov. pod Germáni a Arbogastés). V Římě na žádost senátorů svolil s obnovou oltáře bohyně Victorie, chrámu Venuše, v Ostii Hercula apod.

Proti němu v létě roku 394 vytáhl z Konstantínopole na západ Theodosius posilněn o dvacet tisíc Gotů, jimž mohl velet Alarich (uváděn v té souvislosti není). Na Frigidu jich prý v první den bitvy padlo na deset tisíc (čemuž doboví křesťanští autoři přikládali velký význam, neboť Gotové tehdy byli ariány, nikoli níkajskými „katholíky").

Císaři se povedlo v Julských Alpách uniknout z léčky Franka Arbogasta a poslední ze známých vůdců „starořímanů“ Virius Nícomachus Fláviánus si vzal 5. září 394 život (Theodosius ale vrátil otcovský majetek jeho synovi, jakmile přestoupil na křesťanství). Druhého dne Theodosius Arbogasta na řece Frigidu, dn. Vipava ve Slovinsku, porazil.

Eugenius, loutka v Arbogastových rukách, byl na bojišti popraven, Frank si vzal život na marném útěku. V Aquileji se vítězný Theodosius vrhl na zem před Ambrosiem, který mu šel vstříc z Mediólána. Z římského senátu byla potřetí a naposledy odstraněna socha Victorie.

Podle křesťanské tradice pomohl Theodosiovi na Frigidu prudký vítr, který dul proti Arbogastovým šikům. Zlomilo to polytheisty mezi šlechtou v domnění, že u Frigida císaři pomohl Ježíš Kristus.

V Římě tehdy zůstalo na straně „antiky“ pouze několik senátorských rodin orientovaných novoplatónsky a relativně hodně stoupenců tradičních kultů na venkově (podle tehdejšího módního označení pro lidi „z okresů, venkovských klanů“, págus, págání, je české křesťanské označení pro polytheisty „pohan“, jemuž předcházelo označení gentílis/"rodák" a z toho Neříman sloužící v armádě, srov. rok 370+).

Je zajímavé, že původně barbarský, rustikální a provinční orientální monotheismus se stal výsostným znakem modernosti a intelektuální vyspělosti, zatímco polytheistická kultura, dárkyně civilisací, byla degradována na vesnické buranství a primitivismus: to je největší propagandistický úspěch lidské historie. Křesťané se dodnes honosí jakousi pokrokovostí ve srovnání s polytheismem a svou pověru s tisícovkami světců, blahoslavenců, bohem ve třech podobách, matkou-pannou bohorodičkou, andělskými zvěstováními a církevní byrokracií mají za hranici definitivního poznání lidstva...

V této době přišlo na masivní přebírání vnějších atributů tradičních bohů, rituálů, římskou církví. Pravděpodobně ještě v pátém století byla většina populace zanikající říše polytheistická. Nicméně roku 416 byl Honóriem definitivně uzákoněn zákaz pro polytheisty sloužit v armádě, státní byrokracii a na soudech; srov. k tomu stejný zákaz pro monotheisty za Diocletiána. Za Stilichóna, který byl zlikvidován roku 408, byl velitelem hraničních vojsk od Raetie po Pannonii (asi jako dux Illyrici?) Germán Generidos. Olympios prosadil roku 408 u Honória vydání zákona zakazující v armádě vyznávat jiné kulty než Ježíšův. Generidos, a s ním jistě mnoho dalších Germánů, resignoval. Byl však Honóriem natolik ceněn, že západní august platnost zákona vysadil a Generidos se s ostatními mohl roku 410 vrátit do služby; o šest let později zřejmě nastala odlišná situace.

Nicméně výjimky existovali dále. Jiná tradice zanikla o několik desetiletí později. Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“. 

Římský Východ, Západ a Germáni. Valentiniánsko-theodosiovská dynastie (364-455) byla první ryze křesťanskou evropskou panovnickou dynastií. Poslední vládce jednotné římské říše Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Mediólánu, pohřben byl až v listopadu Kónstantínopoli. Ideolog fanatického monotheismu Ambrosius ho přežil o dva roky.

Na západu říše předal Theodosius vládu synovi Honóriovi (12) a k ruce mu dal pokřtěného Vandala Stilichóna (asi 35), armádního velitele magistra equitum, později magistra utríusque mílitiae. Se svou ženou Serénou, dcerou Theodosiova bratra Honória, sestřenicí císaře Honória a hysterickou křesťankou, zařizoval likvidaci římského polytheismu. On sám byl se souhlasem Honóriovým zavražděn i se svými buccellárií, ochrankou, 23. srpna 408 n. l., jeho syn Eucherius byl dopaden později a též Seréna dožila na popravišti o několik měsíců později; skončila v rukách katových sice po křivých obviněních, ale předhazovalo se jí, že za pobytu Theodosiova v Římě po lokvidaci Eugeniově roku 394 v chrámu Matky bohů sňala se sochy Rheje náhrdelník a dala si ho kolem krku. Jistá stará vestálka jí za to proklela. Stilichón dal sejmout z dveří chrámu capitólského Iova zlaté pláty. Za povšimnutí stojí skutečnost, že Claudius Claudiánus, Stilichónův a Honóriův dvorní literát a oblíbenec Serény, v éře triumfujícího monotheismu ve svých oslavných verších užíval výhradně klasických polytheistických námětů, vzýval Olympany, poctěn byl sochou umístěnou na "Foru Božského Tráiána"...

Roku 404 přesídlil zbožný či pověrčivý Honórius z Mediolána do Ravenny (bylo mu dvacet), které se stalo posledním císařským sídelním městem antické Itálie. Roku 408 vyloučil všechny polytheisty z armády. Císař zemřel roku 423 na vodnatelnost, jako jeho otec. Stejně jeho bratr, nominální vládce římského Východu Arcadius (zemřel už 408), neměl Honórius vliv na vysokou politiku a ani se o to nesnažil. Skutečným vládcem Západu, toho, co z něho zbývalo, byl Stilichó, Východu zprvu Rúfinus a po něm eunúchos Eutropius. Tito lidé rozehrávali proti sobě děsivé partije a jejich mocichtivost a hamižnost přinášely záhubu oponentům a smrt tisícům nevinný lidí. O urostlém a podlém Rúfinovi viz též pod Gotové a rok 384+ a 392+. 

Stilichó/Stilichón, jehož otec byl Vandal (nebo Got?) a matka Římanka, jako velitel západořímské armády roku 406 porazil u Florentie Ostrogoty; padlo jich prý na sto tisíc. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a v armádou prošla vlna protigermánských čistek, Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. O dění kolem Alaricha, Visigotů, Gally Placidy, o konci říše apod. viz pod Gotové a Germáni.

Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), první císař „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie. Byl to velký jesusovec a na svém panství u Kalchédonu zřídil klášter. Ve sporu se Stilichónem v době, kdy Visigoti pod Alarichem plenili Helladu a Makedonii, však podlehl Eutropiovým intrikám a byl 27. listopadu 395 ubodán Gainovými vojáky, srov. pod Gotové.

U Arkadia ho nahradil eunúchos Eutropios (do 399). Od roku 400 je skutečnou vládkyní římského Východu Arkadiova choť Aelia Eudoxia, která se Stilichónovi pomstila. Nejpozoruhodnější postavou římského Východu v této době však byl někdo jiný. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta/Frabitás. Za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů, ojedinělé právo od dob Augustových a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Arkadios roku 402 jmenoval perského vládce Izdegerda/Jazdegerda I. (399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby nebyl sesazen (!!!). Perský král králů byl liberální zarathuštrovec, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Theodosius nastoupil na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván sofistou Troilem ze Sídé, který nebyl křesťanem, staral se o něj eunúchos Antiochos a praefectem praetorió byl jako za Arkadia Anthemios.

Porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?). • To prvním germánským papežem byl až Ostrogot Bonifatius ii. (530-532).

Roku 410, když potřetí stál Alarich před Římem, přišel praedectus urbí Pompeiánus se zprávou, že Visigoty od Narnie odehnala jakási dávná rituální praxe. Římané tedy povolali, a to se svolením biskupa/papeže Innocentia (v čele římských křesťanů v letech 402-417), "Etrusky", aby provedli příslušné očistné obřady Města. Nikdo se je však neodvážil vykonat a tak mohli Etruskové zase jít. Je to pravděpodobně poslední zmínka o nějakých státem podporovaných polytheistických praxích v Římě, srov. k tomu rok 394 a Theodosiův zákaz. 

Křesťanské ženy mocichtivé, svatořečení a kult ostatků. Anthemios zmizel z dějin roku 414, když regentství za Theodosia II., vnuka stejnojmenného augusta, který definitivně rozdělil říši na Východ a Západ, převzala jen o dva roky starší sestra Aelia Pulcheria. Propuštěn byl i Antiochos. Krátce na to byla v Alexandreji zavražděna neoplatónička Hypatie, viz zde níže. Kyrillos však měl u Pulcherie slovo: byla to asketická monotheistka, žila v panenství a přemlouvala k tomu i své sestry Arkadii a Marínu. Pulcherie také opatřila roku 421 svému císařskému bratrovi manželku, jistou Athénais, dceru sofisty Leontia.

Jako pokřtěná se pak jmenovala Aelia Licinia Eudokia a s Theodosiem měla Eudoxii, kterou si vzal Valentiniánus III. (jiná Eudoxie byla manželkou východního císaře Arkadia a matkou Theodosia II.). Aelia Eudokia napsala oslavné verše na vítězství nad Peršany a také jakési biblicky inspirované proroctví. O Aelii Pulcherii, sestře Theodosia II., která zemřela roku 453, měla sbírku ostatků 42 „mučedníků“ a majetek odkázala „chudině“, viz pod ženy a křesťanství - "procházka minulostí církevního státu".

Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně: je to římský rekord. Do palácové politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy. Měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu. Žil v císařském paláci jako v klášteře. Roku 426 dal zničit Diův chrám v Olympii a tři roky později rušil židovský patriarchát, jeho majetek propadl státu a zakázal Židům stavět synagogy. Roku 438 přívržencům Mojžíšova kultu zakázal v případě, že byli soudci, rozhodovat v kausách týkajících se křesťanů. Zároveň schválil přestavby synagog v křesťanské kostely. Nicméně křesťanům nakázal judaistům a polytheistům neubližovat a pokud by je někdo okradl, měl nahradit okradeným trojnásobek: opatření, která s dalšími zjevně inspirovaly o dvě staletí později expandující muslimy. Theodosios II. zemřel tři dny po pádu s koně 28. července 450.

Relikvie, svatořečení. Již císař Theodosius I. v březnu 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Pět let předtím v červenci zakázal společný edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův pohřbívat na místech hrobů apoštolů a mučedníků. Kult ostatků, ve starém věku neznámý, přetrval mezi křesťany dodnes a ve středověku patřilo mezi zvyklosti, že při stavbě kostela byl pod oltář uložen nějaký ten mučednický ostatek. Pozoruhodný soukromý rekord zaznamenal saský kurfiřt a podporovatel Lutherův Friedrich III. zvaný der Weise/Moudrý (zemřel 1525), jehož sbírka svatých předmětů přesáhla devatenáct tisíc kusů.

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla.

Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii. Jako desítky dalších, například že onemocnění žláz, krku a nádorů za uchem vyléčí dotyk ruky předčasně zemřelého, popřípadě mrtvoly stejného pohlaví. Popravčí hřeby tedy bývaly asi úzkoprofilovým zbožím...

V roce 1980 bylo nalezeno ossuarium se jménem Jóchanan, syn Hagkola, a ve schráně kosti s hřebem a zbytkem dřeva. Dvacetiletý muž byl současníkem Ježíše a spojení hřebu a dřeva je jediný zatím hmotný důkaz literárně známé popravy ukřižováním.

Mezi kosterními ostatky, zbytky kříže apod. jsou v uctívání dodnes mandylie, látkové relikvie (od mandyá, viz pod móda), jako je údajně Ježíšův pohřební rubáš („turínské plátno“). Jeho zkoumáním dokonce vznikl speciální obor sindonologie (z řec. sindón, plátno), který po letech dospěl k závěru, že rubáš o rozměrech 4,36 krát 1,10 metru s obtiskem muže o výšce 175 centimetrů vznikl někdy ve 13. až 14. století, tedy v době, kdy byl poprvé zmiňován. Zkoumání rovněž odhalilo, že v tkanivu je pyl z předněvýchodních rostlin.

Od roku 1578 je v turínském dómu a je významnou turistickou atrakcí. Když byla látka vystavována roku 2000, přišlo do dómu na milion zvědavců. Vatikán pravost rubáše nikdy nepotvrdil (srov. pod Iésús Chrístos). Nález pohřebního rubáše z první poloviny prvního století n. l. v Jerúsalému na místě hřbitova Akel damá (aram. krvavé pole) známého z novozákonních časů roku 2009 potvrdil, že textura látky byla v té době jiná.

Veronica je svaté sudarium/súdárium, „ručník na pot“, o rozměrech 17 krát 24 centimetrů s obrazem Ježíšovy tváře viditelné jen za určitých podmínek, který je uložen v klášterním kostelu v Manoppellu v Abruzzách (do roku 1608 byl ve Vatikánu). Církev sice odmítla původnost obou předmětů, ale uznává, že byly stvořeny „bez lidského přičinění“, řec. acheiropoiéton, lat. nón manú factum.

Za papeže Benedikta XVI. došlo k posunu. Bavorský hodnostář se 1. září 2006 stal prvním papežem, který „Veroniku“ u kapucínů v Manopellu navštívil a poklekl před ní. Relikvie není zmiňována v bibli, ale v apokryfních Pilátových aktech.

Kult svatých ostatků a prohlašování lidí světci funguje dodnes. Někdy si sami křesťané přichystají sprchu. Roku 1969 byl katolíky statutu „svatého“ zbaven sv. Jiří/Georgios, údajně římský důstojník z Kappadokie, který byl umučen roku 303 za Diocletiánova "protivenství", protože není dostatek historických důkazů pro jeho skutky nebo vůbec existenci. Ve všech východních denominacích zůstává bojovník s drakem jedním z hlavních světců.

Osm let předtím byla z liturgického kalendáře katolíků vyškrtnuta sv. Filumena, o níž pro vatikánské tajemníky také nebylo spolehlivých zpráv a v jejímž hrobě ležely kosti mužské. Roku 2007 byla vědeckou analysou zpochybněna pravost ostatků sv. Jany z Arku: rozbor ukázal, že to jsou kosti z egyptské mumie a kosti zvířecí. Kromě toho nevykazují stopy po ohni.

Rekordmanem v blaho- a svatořečení byl papež Jan Pavel II. (1978-2005). Povýšil na světce 483 smrtelníků, blahořečil 1338 křesťanů, zatímco z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát. Jan Pavel II. vyznamenal tímto způsobem více zemřelých lidí než všichni jeho předchůdci od roku 1588, odky platí stávající procedury, dohromady.

Nový rekord udělal v květnu 2013 papež František, který najednou povznesl na světce 813 mučedníků z Otranta, oběti Turků, kteří po dobytí města roku 1480 odmítli přestoupit na islám výměnou za život. Koluje, že celkem mají křesťané více než deset tisíc světců, ale žádná oficiální statistika ani výčet neexistuje a ani jich tolik není vedeno v kalendáři (pro úplnost: pravoslaví má své vlastní světce...).

Prvním kanonisovaným smrtelníkem, tj. nikoli spontánně jako dosud, ale kúrií „jmenovaný“, byl biskup Ulrich von Augsburg, který zemřel roku 973. O dvacet let později byl svatořečen papežem Janem XV. Alexander III. (1159-1181) stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma (roku 1179 třetí lateránský koncil).

Benedictus XIV. (dva toho čísla, viz seznam papežů) roku 1743 revidoval církevní kalendář a světce. Určil, aby pro blahořečení (beatifikace) stačily dva zázraky, pro svatořečení (kanonisace) další dva. Během procesu povýšení proti navrhovatelům vystupoval promotor iustitiae neboli advocatus diaboli. Zrušil ho roku 1983 Jan Pavel II., který zásady kanonisace přepracoval.

Nicméně Jan Pavel II. dostal z rukou Františka jiný rekordní dar: konservativní církevní mocnář jím byl svatořečen pouhých osm let po smrti. S ním kupodivu také Jan XXIII., který sice vládl jen pět let v letech 1958-1963, za to byl jediným církevním reformátorem dvacátého století. Posledním svatořečeným smrtelníkem před nimi byl roku 1954 papež Pius X. (v úřadu 1903-1914). Proces kanonisace probíhá od roku 1964 pro Pia XII., od roku 1993 pro Pavla VI. (1963-1978) a od roku 2003 pro Jana Pavla I., který vládl jen nekolik neděl roku 1978.

Zatím se přízviska "svatý" dostalo 81 papežům z 266 (2013) včetně jednoho protipapeže (Hippolytos), blahořečených bylo dvanáct.

Vzývání ostatků smrtelných křesťanů pod názvem "svatý" se drží do moderní doby s využitím moderních technologií. Začátkem února 2016 prošel Římem do Vatikánu dlouhý průvod se skleněným sarkofágem s ostatky jistého kapucínského mnicha Franceska Forgioneho alias Padreho Pia, který zemřel roku 1968. Pochován byl v Puglii/stará Ápúlia a roku 2002 papežem Janem Pavlem II. byl svatořečen. Tělo úředně zbožnělé bytosti a jednoho z nejpopulárnějších světggců italských katolíků bylo o šest let exhumováno, chemicky uproveno a konservováno, obličej opatřen silikonovou maskou podle fotografií. Podobně bylo zacházeno s ostatky Chorvata Bogdana Mandiče čili Padreho Leopolda zemřelého roku 1942 a svatořečeného roku 1983 týmž papežem.

Zpět k mocným ženám křesťanského Říma. Sestra Valentiniána III. (vládl 425-455) Iusta Gráta Honória Augústa odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leónovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Mediólánum skončilo. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Poslední panovník z dynastie Valentiniánů roku 454 s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny. Po Caracallovi zřejmě druhá vzácná přímá spoluúčast císaře na vraždě. Valentiniánus III. rád „sportoval“, běhal, střílel lukem, jezdil na koni, miloval astrology a kouzelníky, také ženy (třebaže jeho manželka Licinia Eudoxia vynikala krásou).

Licínia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima, pravděpodobně potomka usurpátora z let 350-353 Mágna Máxima, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím. Geiserich si odvezl Licínii Eudoxii s dcerami Placidií mladší a Eudokií mladší, která se roku 456 provdala za Hunericha.

Byly ovšem i ženy, které se samy postavily mimo světskou moc. Melania byla děvčetem z rodu Valeriů a spojených s Ceionii a aby se majetky nedělily, provdalo ji příbuzenstvo s rovněž nezletilým chlapcem z rodu Valeriů jménem Pinianus. Bylo mu sedmnáct, jí třináct a brzy měla po dvou porodech mrtvých dětí. Na Melanii měla velký vliv její stejnojmenná bába, která se kdysi zřekla majetku a žila v klášteru v Jerúsalému, na jehož založení se podílela; říkali jí za to Theklá, tedy snad "Zázračná, Nepochopitelná". Roku 400 ještě jednou navštívila Řím a tehdy přemluvila vnučku. Když roku 404 zemřel Melanin otec, rozhodla se dědička zbavit jednoho z největšího majetku v Římě. Poněvadž ani její manžel nebyl zletilý (aby měl právo jednat před soudem, což u ženy nepřipadalo v úvahu v jakémkoli věku), posadili příbuzní snadnou svou. Melanie, římská magnátka, však zašla za Serénou, manželkou tehdy nejsilnějšího muže západního Říma Stilichóna, a žádala ji o přímluvu u Honória, neboť majetek chtěla rozdat na dobročinné účely, jak to kdysi udělala její zbožná bába. Seréna neváhala a dvacetiletého Honória přemluvila: mladý augustus děti zplnoletnil. Melania ml. prodala své paláce a statky, propustila na svobodu osm tisíc otroků a peníze rozdala církvi a chudině. Pak s manželem odešla rovněž do Jerúsaléma a když roku 431 zemřel, žila pod stanem. Piniana přežila o osm roků. 

Politruci a bojovníci za jedinou pravdu na scéně. Ideologií křesťanského římského císařství (Eusebios) byl monotheistický universalismus: za Augústa se zjevil v Ježíšově podobě nový a jediný bůh, jehož pravda se po řadě „protivenství“ rozšířila po celé říši. Platí heslo „jedna říše, jeden císař a jedna víra“.

Od poloviny čtvrtého století n. l. začalo slovo rhómáios, rómánus, a chrístianismos na východu říše splývat v chrístiános orthodoxos, správný křesťan, kdežto Hellén, hellénismos, se stalo označením pro starý polytheismus; v Iústiniánově době se "staré víře" říkalo "řecká", poznamenal historiograf Prokopios.

Ideologové jediné pravdy překroutili výrazivo a např. z filosofie se stal „křesťanský způsob života až askese“, jíž se v Byzanci říkalo dokonce též politeia, tedy občanský stát, obec. Ze sportovního borce athléta se stal mučedník a z jeho cvičení a pohyblivého životního stylu, askésis, dnešní askese.

Oddílů fanatických protipolytheistických a protižidovských egyptských mnichů využil alexandrijský patriarcha Theofilos (v úřadu 385-412) a jeho ještě agresivnější synovec a nástupce v letech 412-444 Kyrillos. Již v té době kláštery vlastnily půdu a majetky a jak konstatoval historik Zósimos, "pod heslem rozdat všechno chudým ožebračili všechny". Mnišská úderka asi pěti set mužů z klášterů při Wádí an-natrún, Nitris, ve východní Deltě, dorazila na Kyrillův pokyn zbytky antiky, navedeni jistým kostelním činovníkem Petrem přepadli vůz s učitelkou filosofie/neoplatónismu Hypatií (asi 60) v březnu roku 415, zavlekli ji do kostela, jemuž říkali Kaisarion, stáhli ze šatů a střepy rozdrásali tělo až zemřela. Uťali jí údy a tělo spálili na jakémsi místě zvaném tehdy Kinaron.

V celé církvi zdvihl Kyrillos bouři sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru. Kyrillos se svými mnichy ohrožoval i praefecta Oresta, jehož Ammónios, jeden z monotheistických teroristů, dokonce udeřil kamenem do hlavy. Za pokus o atentát byl sice umučen, ale za Kyrilla kulminovaly náboženské nepokoje, které skončily protižidovskými nepokoji a po šesti sedmi staletích života v Alexandreji jejich vyhnáním z města.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg).

Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do hornoegyptského vyhnanství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“.

Při Nestorovi drželi v Antiocheji a perští křesťané s arcibiskupem ktésifóntským (s titulem katholikos, což byla původně správcovská funkce v Egyptě, jiné označení pro dioikéta, viz v indexu s. v.) a povstala syrská "národní" církev nestoriánů. Poněvadž uznávali Cařihrad, nestali se z nich "kacíři", ale "východní církev", jak byli nazýváni katolickým západem. Měli diecese v Arábii, Indii a na Cejlonu, v Persii a Číně. Jeden z patriarchů Jahballah/Jabalaha iii. (zemřel roku 1317) byl pravděpodobně ujgurský křesťan narozený v Pekingu, který na pokyn mongolského vládce, buddhisty Arghuna, zprostředkoval jednávání ve Francii, Anglii a s papežem o vyhubení mohamedánů.

V 17. století se syrští křesťané kolem Mosulu spojili s Římem. Jejich patriarcha dostal titul patriarchy babylónského a stal se hlavou církve chaldejské neboli syrské čili nestoriánské. Část ostatních věřících ze syrské/východní církve uznalo za svou hlavu patriarchu antiošského, a těm se říká jakobité. Poslední část zůstala věrna původní syrské církvi s vlastním patriarchou sídlícím v okolí Mosulu.

Za první světové války slibovali Britové syrské církvi, potomkům dávných Aramajů, autonomii a líčili je jako potomky Assyřanů. Chtěli je spojit se sunnitskými Kurdy proti Turkům, ale 1918 nápad ve vzájemných krvavých bojích utopen. Assyřanů bylo ve 20. letech 20. století v Iráku a Persii kolem třiceti tisíc. V Teheránu jsou dodnes kostely, mimo jiné sv. Josefa, náležejí sjednoceným Chaldejům.

Valentiniánus III. roku 445 přiznal papeži Leónu I. „Velkému“ právo rozhodovat o církevních otázkách a věroučných a stanovil, že Řím je sídelním městem „apoštoské církve“. Jiný León I., východořímský císař z rodu thráckých Bessů, byl podvodníkem s relikviemi. Z Galileje přivezl, jak tvrdil, závoj panny Marie, který se pro Kónstantínopoli stal i chranou před dobytím města. Leó tvrdě postihoval zbytky polytheismu ve východořímské říši. O císaři Leónovi viz také pod Germáni.

Jedním z dokladů přechodu na nové poměry je snad případ básníka Nonna z Pánopole, který vedle rozsáhlého epu o Dionýsovi parafrázoval v hexametrech Janovo euangelion (viz pod hostiny a epos). Posledním polytheistickým básníkem byl zřejmě na Honóriově dvoře Claudius Claudiánus, mj. oslavovatel Stilichónův (zemřel roku 440 n. l.). Posledním historickým spisem kritisujícím křesťanství je Zósimova Neá históriá, Nové dějiny (je-li název autentický), z 5. či 6. století se zachovaným textem do roku 410 n. l. Christianisaci nazval Zósimos pomalou barbarisací říše, hé Rhómáión arché kata brady barbarótheisa.

Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteórologiky z roku 564 n. l. Kde se polytheisté staré víry nevzdávali, postupovala císařská administrativa s dobovou brutalitou.

Za císaře Iustiniána vznikly zárodky inkvisice (fanatický mnich Ióannés Asiatikos a jeho christianisace Anatolie), roku 528 císař zakázal poslední zbytky „olympismu“, sportovní hry v Antiocheji, polytheisté vražděni, jejich knihovny páleny. Nicméně nám neznámý autor chronografie Chronicon paschale/Velikonční kronika datoval ještě 352. olympiádou, do níž za vlády Hérákleiovy patřil rok 628 (sic).  

Nové pořádky a vystřízlivění po tisíci letech. Roku 580 byl v Antiocheji úřady odhalen tajný chrám Diův: kněží si vzali život, příznivci kultu byli předhozeni lvům. Když je šelmy nerozdrásali, byli ukřižováni a jejich těla vláčena městem. Roku 692 koncil, jednání křesťanských pohlavárů, zakázal zbytky svátků po anthestériích, brumáliích a dionýsiích. Pravděpodobně posledními polytheisty v mateřské Helladě, tedy posledními Hellény, byly obce v Lakónice, které byly někdy v letech 850 až 860 násilně christianisovány arménským aktivistou Níkónem/Nikonem.

Filai, eg. Pilaku, v Horním Egyptu bylo odjakživa sídlem Ísidina kultu; definitivně vyvrácen až o sto dvacet le později než v Alexandreji Iústiniánem II. roku 536 n. l., kdy dal zničit Ísidinu kamennou sochu a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu (monotheistům byla vzorem pro Ježíšovu matku Marii, viz v přílohách Bohové a jejich svátky). V Egyptě také došlo k uzpůsobení tradičního symbolu života anch ve znamení kříže, tedy ze symbolu pro věčný život na symboliku spíše smrti (srov. raněkřesť. hroby).

Byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452) byl naopak asi první z významných křesťanů, kdo se vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů. O florentské unii viz zde níže.

Zósimos o konci starých kultů a Říma: Theodosius I. svolal (394) senát setrvávající u kultů otců a dědů a nedal se dosud pohnout k tomu, aby souhlasil s tím, co by vedlo k pohrdání bohy. Vyzval senátory, aby se zřekli pomýlení, tak to totiž nazval, jehož se dosud drželi a aby přijali víru křesťanů slibující osvobození od veškerého hříchu a bezbožnosti. Nikdo se k tomu nedal pohnout a řekli mu, že žijí již téměř 1200 let v neporaženém městě a kdyby z toho něco měnili, nevědí, co by z toho vzešlo. Na to Theodosius prohlásil, že výdaje na bohoslužbu a oběti příliš zatěžují státní pokladnu a že je chce zrušit, poněvadž s nimi nesouhlasí a poněvadž vojenské výdaje vyžadují více peněz. Ačkoli senátoři odpověděli, že oběti nelze řádně konat, jestliže náklady na ně nejsou hrazeny ze státní pokladny, přesto byl zákon o obětech zrušen a všechno, co přijali jako dědictví od předků, upadlo v opovržení. Postupně umenšovaná římská říše se stala domovem barbarů nebo spíše nakonec ztrativši vlastní obyvatelstvo upadla do takového stavu, že dnes není poznat místa, kde kdysi stála města.

Příčiny relativně rychlého růstu křesťanské církve viděl anglický historik Edward Gibbon (zemřel 1794), jehož dílo Historie úpadku a pádu římské říše (1766-1788) je pokládáno křesťany za klasiku tohoto období, v několika důvodech:
„1. Nepoddajná až nesnášenlivá horlivost křesťanů odvozená z židovské víry, ale očištěná od malicherného a asociálního ducha, který namísto aby zval, odrazoval pohany od zvětšování slávy Mojžíšových zákonů; 2. Učení o životě po smrti posílené o všechny okolnosti, které mohou zvýšit váhu a účinnost této pozoruhodné pravdy; 3. Zázračné síly připisované pracírkvi; 4. Čistá a přísná morálka křesťanů; 5. Jednota a disciplina křesťanské republiky, která postupně formovala nezávislý a rostoucí stát v srdci římské říše.“

 

Přístup křesťanů ke všemu, co jejich éře předcházelo, nebylo po většinu staletí odlišné od protizápadních reakcionářských muslimských fanatiků, kteří se v modernisované podobě vyrojovali od devadesátých let dvacátého století. Jistý americký světoběžník z doby před první světovou válkou Harris Franck (Bez haléře kolem světa, Země a lidé, Praha 1921) si při návštěvě Říma pořídil knížku "Průvodce po Římě". Prolezl s ní desítky kostelů, ale teprve poslední kapitola obsahovala zmínku o tom, co ho ve starém Městě zajímalo především: "Kromě svatých ostatků a posvátných míst, na něž jsem poutníkům poukázal, jsou v Římě také ještě jisté zříceniny a pomníky z doby před příchodem Našeho Svatého Vykupitele (zvýrazněno v originálu). Věřící však jistě budou dbáti na to, aby se neposkvrnili návštěvou těchto zbytků pohanského Říma."