Ža-Žen (1)

žáby (a myši)§ viz pod epos, batrachomyomachiá

žároviště, největší pohřební dějin za deset tisíc talentů§ 324 - 323

železo: Glaukos z Chiu byl roku 693 údajně prvním z Hellénů, který přišel na methodu spojování železa při kování. Vynálezce letování železa vyrobil měsidlo, jež lýdský král Alyattés I. věnoval Apollónovi do Delf. (Alyattés I. 721 - 707)
Železná vrata, soutěska na Dunaji mezi RO a SRB, Porțile de Fier, Ðerdap§ před 6000, 101+, 105+  

železnice, vlaky§ viz Zarathuštra, mosty a tunely

Ženevské jezero§ viz lacus Lemánus

 

ženy, ženská práva (fintivost), poprvé v Evropě§ 195
ženy, dědictví v Římě§ 169
ženy, luxus§ 161
ženy, ženství§ viz také hostiny, sex (o hetairách), kuchyně

Rodina a dům

Žen živících se v pozdněhellénistickém a římském světě intelektuálními profesemi filosofky, literátky či výtvarné umělkyně, bylo pramálo. Totéž platí o advokacii, neboť u Římanů žena nemohla procesně samostatně vystupovat. Platí to o vyšším vzdělání obecně, tzn. o učitelkách řečnictví, gramatiky apod. Žena byla pokládána za společensky slabší, kterou musí muž-manžel ochraňovat a po jeho smrti nejstarší syn. Dodnes si to myslí  mužů velká část, třebaže ženy na začátku 21. století mezi absolventy západních vysokých škol převládají...

Ostatně možným výkladem latinské slova pro ženu, mulier, je ten, že jde v podstatě o komparativ, druhý stupeň adjektiva mollis, měkká; tedy "měkčí"; logicky tedy: než chlapi...

V případě ovdovění nebo smrti otce musela se Římanka brát o svá práva prostřednictvím poručníka, tútor legitímus, testámentárius/dátivus. Její práva reguloval zákon tribuna lidu Q. Vocónia Saxy, lex Vocónia dé mulierum héréditátibus, z roku 169, který upravoval dědictví a dědické možnosti žen.

Veškerá práva v rodině se postupovala pouze v linii mužské, nositeli práva byli agnátí, řec. epigonoi, potomci v mužské linii; všichni ostatní v linii ženské byli pokrevními příbuznými. Přímé dědictví ženy nebylo tedy možné stejně jako u Hellénů či Assyřanů (u Babylóňanů dostávala vdova zpět věno a svatební dar a nakládala svým majetkem neomezeně), kde vdova a dcera bez mužských sourozenců po smrti otce byla sice universální dědičkou, epikléros, ale nejbližší příbuzní ji mohli vyzvat ke sňatku, popř. ji upřít manželovi, je-li provdána. Manžel s ní musel spát nejméně třikrát do měsíce, když ne, mohla do postele s dalším jeho příbuzným. Chráněna byla zákonem před zvykem, v němž znásilnění otevírá dveře sňatku, jak stojí v Digestech (50, 17, 30): "Núptiás nón concubitus, sed cónsénsus facit, svatbu nedělá soulož, ale souhlas."

Podle gortynského zákoníku (c. 450), to jsme odskočili na Krétu, si žena při rozchodu s mužem z jeho viny bere zpět majetek, který do manželství přinesla a k tomu polovinu oděvů, které manželovi utkala a ještě polovinu z výnosu majetku získaného v manželství. Ženy ovdovělé epikléroi a patroiúchoi se nemusely ohlížet pouze po bratrech zemřelého, ale směly si vybrat. Plnou samostatnost tedy ani dórští Kréťané nepřipouštěli, kteří byli v těchto vztazích liberálnější než Iónové. Zletilí byli podle gortynského zákoníku muži v patnácti, ženy ve dvanácti.

Od poloviny druhého století, po zničení Makedonie, dochází v Římě k relativně rychlé emancipaci žen. Za ideál vzdělanosti může dnes posloužit např. Cornélie, dcera Metella Scípióna, manželka P. Licinia Crassa, syna triumvirova. Podruhé byla provdána za Pompéia Mágna a byla s ním až do jeho hanebného konce. Prameny o ní hovoří jako o krásné mladé ženě, vzdělané v literatuře, hudbě, geómetrii a vedoucí občas filosofické disputace. Postava, která by i na hollywoodských plátnech působila křečovitě, ale možná, že to byla normální osoba, která uměla žvanimírské intelektuály odkázat do příslušných mezí.

Pro urovnání manželských sporů sloužil v Římě palatínský chrámek "Bohyně Usmiřovačky s muži/Dea Viripláca, snad jedné z podob Iúnóniných. Jak to fungovalo, nevíme, ale přízvisko bohyně plakátuje podrobenost ženy. Básník Iuvenális popisuje z doby Hadriánovy emancipovanou ženu traumatisující manžela a jeho hosty: dlouho se koupe, předtím se protáhla pod činkami, pak ji měl v rukách masér. Hladoví stolovníci čekají. Když konečně přišla, mohli se sice všichni vrhnout na jídlo, ale ona zahájila několika velikými poháry vína, aby vzápětí opilá všechno zvrátila… O více než sedm staletí předtím věnoval iambograf Sémónidés/Simónidés ze Samu či Amorgu zčásti zachovanou veršovanou skladbu (jedinou z jeho díla) věnovanou zlomyslnému popisu ženských typů, z čeho že je Zeus stvořil. Začal povídáním o ušmudlané svini, pak mazané lišce, o povahách vzešlých z lasice, psa, koně, opice, z hlíny i moře, aby dospěl k nadšenému závěru, že šťastný je ten z mužů, který má doma ženu pocházející z včely, "vzkvétá za ní a plyne život", ta je do domu šikovná. Jinak ovšem Sémónidés má ve věci jasno: "Zeus stvořil největší zlo a spoutal nohy neuvolnitelným poutem" tím, že dal život ženě. Podobně o ženách složil o snad století později elegii Fókylidés z Mílétu, ale omezil se na příměry k psovi, včele, svini a koni; ovšemže doporučil svatbu s včelkou.

Augustus chtěl zastavit vymírání římského národa, rozumí se: jeho elit, a dal senátem schválit řadu opatření, které společně s legislativou předchůdců z jeho rodu se nyní nazývají úhrnně legés iúliae, iúlijské zákony (v letech 90 př. n. l. do 9. n. l.). Mezi nim zákon z roku 18 př. n. l. o třech dětech, které ovdovělé ženě se třemi dětmi (a nemusely být v daném okamžiku již naživu) dával naprostou volnost při nakládání s majetkem.

Zřejmě od těchto žen pocházejí doklady o podnikání ve finančnictví v Pompéjích, jako například majitelky velkého pozemku Iúlie Félícis, na němž stály městské lázně a zahrady přístupné za vstupné, k tomu obchod s vínem a hospoda.

Pompéjanky se nijak neostýchaly projevovat v sexu. Jedna z nich na zdi města zničeného roku 79 n. l. Vesuvem pochvalně napsala "Zde jsem byla ošukána/futúta sum híc", a další nostalgicky "Viktore, měj se, ty pěkně šukáš!/Victor, valeá(s), quí bene futués". Jistý Messius si naopak postěžoval, že si vůbec nevrznul: "Messius híc nihil futuit".

Po likvidaci krvavých matriarchálních kultů, na něž měli Helléni paměť, a nepřeberné množství dokladů v mythologii, bránili se muži návratu starých pořádků stůj co stůj. Tvrdé chování vůči ženám je popisováno i v mýthologii a v Homérovi. V Íliadě Zeus vyhrožuje své sestře a manželce Héře připomenutím, jak ji už jednou potrestal, když jí domlouval, aby nechala být Héráklea: pověsil královnu nebes do vzduchu se spoutanýma rukama (zlatými pouty) a k nohám jí přivázal po kovadlině (jak jinak: rovněž zlaté).

V aristokratické éře hellénských dějin, v dobách mykénských, jak je malují Ílias a Odyssea, nejsou ženy nijak zakřiknutými tvory. Kouzelnice Kirké, Atlantova dcera Kalypsó, Nausikaá, Pénelopé se relativně volně rozhodují, nesedí jen doma u šití. Pravda, Klytaimnéstrá to přehnala a stala se symbolem vraždící manželky ohrožující mužskou vládu a stát. Ženy z velemajetných rodin měly pochopitelně cestu životem snazší. Hipponíkův synovec Kalliás (I.), athénský magnát, protivník Peisistratův a milovník koní, dopřál svým dcerám nejen velkého věna, ale též naprosto nezvyklého přepychu pro ženy starověku, totiž že si směly vybrat za muže, koho si samy přály. 

Nezvykle pro moderního čtenáře působí podání Theofrastovo v jeho Typech chování/Éthikoi charaktéres, když líčí móresy hulváta zjevně athénského ze začátků hellénistické éry (jedenáctý charakter). Za typické u takových tvorů má peripatetik to, že zhovadilec si při setkání se svobodnými dámami vyhrne šat, aby jim ukázal své přirození: "bdelyros... apantésas gynaixin eleutherais anasýramenos deixai to aidoion".

Když Nausikaá potkala nahého ztroskotance Odyssea, neposadila ho k sobě na vůz, ale musel pěšky za ním se služkami, aby nepovstaly řeči, že si začala s tak atraktivním mužem, to prý lišák od Troie byl. Pénelopé však musela poslechnout sedmnáctiletého syna Télemacha, když ji vykázal z hostiny do jejích komnat, aby si hleděla tkaní, kdežto hovor je starostí mužů a jeho, který je pánem ve svém domě. Télemachovou starostí také bylo matku-vdovu znovu provdat.

Ve středních a nižších vrstvách převládala starost o domácnost a dům. Ve velkoměstském prostředí se ženy samostatně žijící živily službami v domácnostech bohatších a v jejich rodinách. Tedy jako kojné, nútrícia/nútrícula, porodní báby, obstetríx, sestry, medica, vychovatelky, éducátríx, paedagóga. Nejdůvěrnější služky svobodných žen však nebyly svobodné ženy, ale otrokyně. Kadeřnice a kosmetička, ornatríx, patřila do rodiny.

Obdobně to bylo zařízené u androkratických Hellénů. Již Hésiodos drsně varoval svého bratra Persa v Pracích a dnech, aby se ženami příliš nezabíral: „Pro nastrojený ženský zadek neztrácej hlavu./ Lichotně šveholí a šilhá po tvé stodole./Kdo uvěřil ženě, ten jak by se lupičům svěřil.“ O trochu, ale jen o trochu liberálněji hovoří Eurípidova Aithrá, Théseova matka, v Prosebnicích/Hiketides, o chování žen (do hellénských divadel chodili muži i ženy, vlastně byla představení součástí náboženských slavností): "Vše totiž prostřednictvím mužů se ženám dělat sluší - těm moudrým."

Moudra pronášeli herci vystupující též v ženských rolích, tak to chodívalo: byla to kultovní travestie. Možná spontánní převlékačkou, o níž ze starého světa víme, byla Hypsikrateia, věrná žena či milenka Mithridáta Eupatora. Chodívala nakrátko ostříhaná, oděná do perských mužských šatů, jezdila na koni a vydržela štrapáce králova útěku před Římany. Mithridátés jí říkával mužskou podobou jejího jména Hypsikratés. Pod tím jménem byla dokonce poctěna sochou, jak dosvědčuje zachovaný podstavec z Fanagoreie, viz rok 66. 

Podle Hésioda první žena na Zemi Pandóra, na Diův pokyn dílo Héfaistovo z hlíny a obdarovaná bohy vším atraktivním, vypustila z kasety zlo na svět a taková žena ničí muže a jeho hospodářství; proto je ekonomičtější otrokyně, protože je levnější a praktičtější (posice blízká později monotheistickým orientálcům). • Zeus přihrál Pandóru Prométheovu ("myslí předem") bratru Epimétheovi ("myslí až po") jako pomstu za ukradený oheň. Přes bratrovo varování Epimétheus dar přijal, s Pandórou žil a jednoho dne její (nebo také jeho?) zvědavost otevřela krabičku a na svět vyskočily všechny zlé vlastnosti a špatnosti...

Xenofón sepsal Oikonomikos, dialogové pojednání o správě středně velikého majetku, v němž hlavní hvězdou je mudrlant Sókratés, Xenofóntův idol. Nezapomněl v něm rozebrat roli manželky a jistý athénský velmož Ischomachos sofistovi převyprávěl své postoje a zkušenosti. Jednak by ji měl liberální muž mít ochočenu, jak praví bohatec, a kromě vaření a tkaní by se měla především starat o chod domácnosti. Nikam nevycházet, dozírat na služebnictvo, příliš se nefintit a čekat, až milovaný se vrátí domů. Ovšemže novomanželce by mělo být tak patnáct a v životě se předtím neviděli. Za udržení takové pohodičky bojují všechny konservativní muslimské a hinduistické androkratické společnosti dodnes; čtení pro ženy moderního věku hororové...

Podobně římští konservativci v modelu "chlapi sobě". A. Caecína Sevérus, zdatný válečník s Germány za Tiberia, roku 21 v senátu navrhl, aby manželky nedoprovázely své muže do pole a do provincií, neboť způsobují rozruch, jsou na obtíž u vojska a v jednáních s provinciály, navyknou si vyřizovat záležitosti v mužově zastoupení. Návrh neprošel. Římský zákon nacházející se v Codiku Theodosiánu a platil po celou dobu existence říše o ženách říká: "Ženy jsou zbaveny všech úředních povinností a veřejných a tak se nemohou stát soudci ani nemohou vykonávat městský úřad, ani se o něj ucházet, ani ho za někoho vykonávat a ani nemohou vykonávat správu čehokoli/být prócúrátor." 

Z doby krátce před koncem peloponnéské války se v Athénách zachovaly seznamy těch, kteří Athéně obětovali stodrachmové stříbrné poháry za své propuštění na svobodu. Jsou na nich mezi jinými profesemi uvedeny pradlena, kytaristka, kojná, prodavačky.

Ženy dominovaly světu zábavy (viz sex, hetairy, hostiny). Ovšem obvykle byly zároveň zahrnovány pod pojem prostituce. U hudebnic, tíbícina n. řec. aulétris-flétnistka, hereček, míma, pantomíma, zpěvaček, cantríx, či tanečnic orchéstris, saltátríx, gádítána, se poskytování sexuálního servisu předpokládalo, pokud dámy nepatřily ke sborům chrámovým.

Veselé ženské postavičky nemající nic jiného na práci než oblažovat muže, vysnil monotheistický businesssman Muhammad pro své nejvěrnější ve víře. Aby nalákal na to, co nedoporučoval a zakazoval během života, slíbil příznivcům islámu ráj blaženství s děvčaty, húr’ín (něco podobného, tedy život v opojení, nabízel již thrácko-hellénský orfismus). Pokud by ženy muže neposlouchaly, mají jim muži naplácat, neboť jsou podle věrozvěsty mužům podřízeny. 

O Muhammadovi se traduje, že se v žádném případě ženám nevyhýbal, ale své první manželce Chadídži, první bytosti nového náboženství, byl prý věrný. Mezi Muhammadovými ženami/milenkami byla i jistá koptská křesťanka/al-Qibtíja Maria z Egypta: dala mu syna Ibráhíma, který ale, stejně jako syn z manželství s Chadídžou, brzy zemřel. Maria přežila Muhammada o pět let. Za jeho života se o ní a kolem ní přely další věrozvěstovy ženy Hafsa bint Umar, Zajnab bint Džahš a vdova po Muhammadovi Ájša.

Jeho novodobí následovníci ovšem na dohled správných mravů a chování žen vymysleli náboženskou policii mutawa’a, „kontrolující“ veřejný život podle koránu například v Saúdské Arábii. Postavení ženy v tradicích islámu je prabídné, zhruba stejné ponižování jako v časech assyrských krutovládců. Snář Muhammada ibn Sírína vykládá sen ženy, která "ve snu spatří, že se prostřela k modlitbě před muži, že zemře, neboť ženě nepřísluší předcházet muže, leda ve smrti".

Židovské pověsti mají ženu za jakýsi dodatečný nápad jejich boha-stvořitele. Vyňal ji z těla člověka-muže a též hellénisovaný ideolog křesťanství Pavel tvrdil, že „žena svého těla v moci nemá, ale muž.“ Pavel v prvním novozákonním dopisu svému žáku Tímotheovi stanovil dobrým křesťankám (a jejich ještě lepším mužům) za povinnost oblékat se "do oděvu slušného s ostychem a rozumem/en katastolé kosmió meta aidús kai sófrosynés". A hlavně být zticha: "Žena ať je učena v mlčení, v naprosté poslušnosti. Vyučovat ženě nedovoluji (a) ani ovládat muže, ale (musí) setrvat v mlčení/gyné en hésychiá manthanetó, en pásé hypotagé; didaskein de gynaiki úk epitrepó úde authentein andros, all' einai en hésychiá." 

Profesionální manekýny, soutěže krásy ani kult hereček neexistovaly, leda jako mýthický vzor: co jiného byl Paridův soud mezi Hérou, Afrodítou a Athénou? První soutěž o miss nějaké země byla roku 1880 v lázních Rehoboth Beach v americkém Delaware; soutěže koček, ptáků a psů byly starší, v Americe 8. května 1862 první celoamerická výstava psů v New Yorku, téhož dne roku 1895 tamtéž první výstava koček.

Do vrcholové pluralitní politiky vstoupily ženy vlastně až velmi nedávno: 21. července 1960 přísahala jako první předsedkyně vlády na světě Sirimavo Bandaranaike(ová), premierka Cejlonu (pozdější Śrí Lanky). O ženách ve špičkové politice dnes viz níže. • Cejlonská politička se dostala do úřadu díky tragickým okolnostem. Jejího manžela, předsedu vlády Solomona Bandaranaikeho, v září 1959 zastřelil buddhistický mnich Talduwe Somarama; dva dny před svou popravou oběšením roku 1962 se dal střelec, který před soudem vystupoval v buddhistickém mnišském oděvu, anglikánským knězem pokřtít.

Jinak se svobodné neurozené ženy zabývaly převážně vším, co souviselo s obchodem. Z řemeslných prací dominovalo pouze textilnictví. Urozené to měly jednodušší a starosti pochopitelně trochu odlišné, víc „o tom“. Roku 215, brzy po největší porážce Římanů v poli před naším letopočtem u ápúlské vesničky Canny (dn. Canne), v době nejvyššího ohrožení státu, byl v Římě přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen, aby nenosily množství zlatých ozdob, nejvýše o váze půl unce, tedy 13,6 gramů, na veřejnosti se neodívaly do pestrobarevného šatu, aby se po městě, a to i kdekoli v Itálii, neprojížděly ve dvojspřeží, leda při náboženských úkonech (Solón roku 594 uzákonil, že žena na cestách nesmí brát s sebou více než troje šaty, jídla a pití za obolos a košík nejvíce jednoloketní (c. půl metru).

Podle jeho navrhovatele tribuna lidu C. Oppia se zákon nazývá Oppiův (lex Oppia). Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na tvrdou válku s Púny a platil do roku 195. Ženy demonstrovaly za jeho zrušení, přemlouvaly na ulicích, "lobbyovaly" doma a ve Městě; bylo to zřejmě první skupinové vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách (pomineme-li Aristofanovy komédie). Proti zrušení zákona horlil konservativec M. Porcius Cato a jeho možná zčásti autentickou řeč uchoval historik T. Livius.

Další kodex správného vystupování žen na veřejnosti předložil na nátlak své matky až syrskoarabský císař zvaný opovržlivě Římany Sardanapallos/Héliogabalos (218-222+). Jeho pravidla, o nichž blíže nevíme nic, vymezovala oblečení žen pro různé příležitosti, v jakém kočáru se smějí pohybovat a kdy, koho veřejně políbit a koho ne, srov. v indexu s. v. senát.

Je zajímavé, že na rozdíl od ženy má římské dítě, nicméně chlapecké, právo na majetek, nikoli však děvče.

Dívek se pravá školní výchova netýkala. Kdo si, alespoň na papíru a po spartském vzoru, přál zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava/Politeiá). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. Sókratés navrhoval pro ženy stejnou výchovu a vzdělání jako pro muže včetně hudebního vzdělání, jízdy na koni, bojového výcviku a nahého zápasu v gymnasiu, kde připouští, že budou zpočátku nahá děvčata nebo i dospělé ženy vypadat směšně. Nejlepší chlapce a děvčata by pak bylo vhodné spojit v ideální páry, neboť z nich vzejdou nejlepší děti; to vše v rámci získání nejlepších ochránců státu-vojáků, fylakes. Logicky si naopak přál, aby špatní z chlapců a děvčat se setkávali co nejméně a bylo tak z nich též co nejméně dětí, ale ty musejí zprovodit ze světa.

Ženy mají rodit v rozmezí dvaceti až čtyřiceti let svého věku, muži mohou do 55. V šesté knize svých Zákonů/Nomoi nakazuje Platón lidem, aby svými sňatky prospěli státu a nikoli jen sobě, jak by se jim líbilo. Kdo se z mužů do 35 let neožení, zaplatí pokutu Héře a kdo částku neuhradí do roka, zaplatí desateronásobek. Vhodný věk pro ženy na vdavky je šestnáct až dvacet roků, pro muže třicet až 35. Pro veřejné úřady je vhodný věk pro ženy od čtyřiceti, pro muže od třiceti: připomeňme, že ženy neměly ani právo volební a kromě určitých kultovních funkcí ani nezastávaly žádné úřady. Platón myslel i na jisté vojenské zařazení žen "podle potřeby", a to by měly vykonávat po dětech do padesáti. Mužský branný věk viděl v podstatě novodobě: od dvaceti do šedesáti.  

Platónův reformismus vůči ženám vyslyšen nebyl, jako ostatně ve většině dalších návrhů. V osmé knize Zákonů probírá účast žen od třinácti "do vdavek", tedy osmnácti-dvaceti, v athletických závodech a bojových disciplinách vedle mužů. Platón, který se n ikdy neoženil a neměl potomků, se svým Sókratem také v rámci svých "revolučních" představ o ideálním státu pod diktaturou filosofů a jejich ozbrojených strážců-ochránců představoval společné ženy a děti a aby děti neznaly své rodiče a rodiče potomky. Děti by měly s rodiči táhnout do války, aby se tam přiučily, nicméně by je neměly doprovázet na taženích riskantních. Athénský mudrlant upozorňoval na to, že státu musejí vládnout lidé milující moudrost, tedy filosofové, a nikoli ti, kteří si libují jen v míněních, filodoxové. 

Tvrdé Římanky

Dvacet let po Oppiově zákonu se ovšem v senátu vedla znovu vzrušená rozprava o ženské fintivosti. Vždycky všeho moc škodí a tlachání ctihodných dědků a manželů narazilo: v první ženské demonstraci evropských a světových dějin Římanky (račte si prosím doplnit, že vznešené, nikdy žádné proletářky) na foru demonstrovaly za svá práva a za zrušení zákona. Manželé a otcové ustoupili a Římanky směly chodit representativněji.

Ostatně v té době již sdílely lože s pány nad celým západním Středomořím, protektory velké části mateřské Hellady a právě se schylovalo k válce s velmocí východního Středomoří, se Seleukovci. Je to první podobné vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách. Přesto se od ženy očekávalo, že bude „optima et pulcherrima, lánifica, pia, pudíca, frúgí, casta, domiseda“, tedy z nejkrásnějších, předoucí vlnu, zbožná, ostýchavá, plodná, řádná, domácká (nápisně doložené přívlastky). Správné Římanky byly cudné a vyznávaly Pudícitii, Cudnost, ale jenom poud byly poprvé nebo jednou provdané, jinak se jí nesměly dotýkat; oltář měla Pudícitia na Dobytčím trhu, forum boárium. Aby se patricijky nehádaly s plébéjkami, měly ženy obého stavu v Římě svou vlastní Cudnost.

Na kolik římské matróny ovlivnila případná znalost athénského autora komédií Aristofana (viz Lýsistraté, "Vojsko rozpouštějící", z roku 411), známo není. Spíše nijak, to bychom asi věděli o tom, že manželům odpíraly sex, když neustoupí. V novověku už athénské ženy napodobovány jsou. První novověká výhrůžka sexuálním půstem je z Kolumbie z roku 1997, ale byla příkazem: armáda vyzvala ženy a přítelkyně komunistických partyzánů i jejich nepřátel z provládních milicí, aby se vyhýbaly sexu a donutili muže k příměří.

To se povedlo, třebaže vlastní klid zbraní trval jen krátce. Roku 2006 se ve městě Pereira manželky a přítelkyně členů znepřátelených gangů dohodly na sexuálním půstu ("stávka zkřížených nohou"), a také úspěšně: počet vražd poklesl v následujících letech o čtvrtinu. Potřetí v Kolumbii si ženy po 110 dnech sexuálního klidu vynutili stavbu jisté komunikace.

Roku 2003 v Libérii sehrálo odpírání sexu jistou roli při uzavírání klidu zbraní ve strašlivé občanské válce. Jedna z aktivistek Leymah Gbowee(ová) obdržela roku 2011 Nobelovu cenu mír. Roku 2008 si heslem "Dělejte lásku, ne ohňostroje" vynutily na čas Neapolitánky na svých mužích klid o silvestru: vydrželo to ale jen jeden svátek.

V srpnu 2012 se ženy v Togu pokusily o div ne státní převrat. Aktivistka Isabelle Amenganvi(ová) vyzvala k sedmidenním odmítání sexu Tožanům, aby se postavili presidentu Fauremu Gnassingbému, který se na konci svého sedmiročního mandátu chtěl ucházet o další, ačkoli to beze změny ústavy nešlo (neuspěla).

V republikánském Římě nebylo ženám dovoleno pít víno a natož s muži. Namísto toho pily passum, sladký nápoj ze sušených hroznů, snad něco jako dnešní sekt. Úpadek systému v prvním století př. n. l. a imperiální dekadence to pochopitelně změnily. Římané tradovali, že od vína pochází zvyk líbání na ústa: poněvadž pít víno bylo ženám zakázáno, polibkem manžela doma přesvědčily, že pily pouze limošku... 

Mužský luxus omezoval zákon z roku 161 o výši životních nákladů, lex Fannia sumptuária. Téhož roku byli z Říma opět vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie.

Římané se po celou dobu trvání republiky starali o to, aby se mládež neoblékala jako hejskové, nepodléhala hellénským vlivům a aby nechodila na přednášky hellénských filosofů. Kdo si prožil ve střední Evropě na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let poletování s dlouhými vlasy, bude vědět, o čem je řeč.

Římanky se ovšem nestaraly jen o svou visáž. Měly i jiné zájmy. Roku 212 aedilové zveřejnili poklesky proti počestnosti dnes nejasné náplně (probrum) a několik matrón vypověděli z Říma, což bylo poprvé: mohlo jít o vilnost nebo také za nevhodné chování jakéhokoli kalibru na veřejnosti.

Roku 331 se konal první proces se spiklenkyněmi proti státu. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Obě jmenované se procesu vyhnuly vypitím jedu a celkově odsouzeno na 170 (!) žen-manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary.

Podezřelé se ženy staly až po té, co řada předních mužů onemocněla chorobami se stejnými příznaky. Důvod travičské akce historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí s cílem obnovit matriarchát, není známo. Zdá se, že to je největší travičský proces eurodějin vůbec.

O čtyři staletí později dal násilnický Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první manželku Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství. Jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila; Neró ovšem byl její pátý a poslední manžel. Tato Messalína měla pověst ženy rozvážné, moudré a žila ve všeobecné váženosti. 

Svou matku, k níž se nejprve dětinsky lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k nerozeznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannika jedem, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi pouze průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Římská historie není však jen plna odstrašujících příkladů. Některé příběhy manželské věrnosti z republikánské éry hlavně z období občanských válek nebo císařské despocie jsou velmi dojímavé a honorovány úctou. Zajímavý je též osud například Hunily, gotské princezny, virgó régális, kterou císař Aureliánus provdal na své náklady jednomu ze svých vysokých důstojníků Bonósovi. Byl to brito-gallský barbar a vyhlášený opilec, který se později oděl do purpuru, viz rok 280+. Hunila se tak stala první germánskou císařovnou, srov. s Markomannkou Pipou, milenkou Gallienovou. Bonósus svůj boj prohrál, vzal si život a vítěz Probus uchvácen zjevem a osobností Hunily nechal žít její dva syny a jí daroval doživotní státní rentu: to bylo ojedinělé.

Etruskyně

Zatímco římská žena musela být pudíca, lánifica, domiseda, čili ctnostná (sexuálně věrná), předoucí vlnu a sedící doma, etruské ženy, jak se zdá, oproti hellénským a římským ženám žádná omezení neznaly. Účastnily se všech veřejných her, pořádaly vlastní hostiny, nebo hodovaly ve společnosti vlastních manželů a chodily s nimi po návštěvách. Zvláště v klasickém hellénském světě žily provdané ženy společensky, pokud nebyly hetairami, odděleným, z našeho hlediska isolovaným životem.

Etruské ženy se míchaly častěji do politiky, zkrátka byly velmi moderní a ve starém světě něčím ojedinělým. Oproti Hellénkám požívaly mnohem širších práv. Disponovaly svým majetkem a zřejmě se nemusely doprošovat příbuzných nebo svých synů o právní ochranu, jak tomu bylo v Helladě a Římě. 

Sparťanky

Sparťané se museli ženit kolem dvacítky. Sedí-li záznamy, byla lakónská svatba velmi pozoruhodná záležitost. Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji (souvislost s Hippolytovým kultem, jemuž novomanželka n. novomanželé obětovali své vlasy?) a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do temné místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle odbyli sex a on se vrátil do své mužské společnosti, která popíjela vedle. Až do narození dítěte se manželé stýkali jen tajně. Jiná zpráva praví, nevíme, zda to je údaj ethnografický nebo bulvární pikanterie, že ve Spartě zavírali neprovdaná děvčata se svobodnými chlapci do temné místnosti a kdo si kterou vybral, tu si mohl vzít - bez věna.

Poněvadž manžel prožíval většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy vůbec neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit, muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky). Římský básník augustovské éry Sex. Propertius byl nadšen spartskými zvyklostmi nechávat ženám a dívkám volnost pohybu, zatímco Římanku obklopují na ulici lidé z ochranky/clausae tútélá puellae: "Obdivujeme, Sparto, hodně tvých sportovních pravidel, ale nejvíce tolik sympatickou zásadu panenského gymnasia, že nikoli k ostudě vykonává tělecné cviky nahá dívka mezi mužskými cvičenci, když rychle hozený míč proletí mezi pažemi a zahnutá hůlka když pohání obruč...". Sparťanky se stejně tak cvičily v běhu, zápasu, boxu, vrhu, jízdě na koni ve zbroji. 

Ženy Lakedaimonu nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Mohly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý nebo pryč ve válce, a to z řad svobodných i heilótů: viz rok 743 a 706 o Partheniích, "synech neprovdaných", vrstvy pocházející údajně z první války messénské, kdy manželé byli devatenáct roků v poli (?!). Sparťanky měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Zajímavý byl život Chílónidy, dcery Leótychidovy, která se musela provdat za mnohem staršího Kleónyma, vyhlášeného to prý neurvalce. Nesnášela ho, vyhýbala se mu a zamilovala se do Akrotata, syna krále Area I. Válečník Kleónymos to doma nevydržel a s Pyrrhem se pokusil o návrat do Sparty, viz rok 273n. Pro ten případ si Chílónis zvaná Chelídónis/Vlastovka nachystala provaz. Sparta se ale ubránila a měla Kleónyma z krku a s Akrotatem měli syna Area II. 

Odpor iónsko-attického světa vůči spartské či dórské liberálnosti prýští z rozčílení Péleova vůči Meneláovi v Eurípidově tragédii Andromaché (kolem roku 435). Achilleův otec má Sparťanky za normální poběhlice: "I kdyby se chtěla stát/cudnou některá spartská dívka.../s mladíky vycházejí z domu/s nahými stehny a šaty nestydatými/pro mne nepřijatelné běhy a zápasy mají/s nimi pohromadě. A to se mám divit,/ že nevychováváte cudné ženy?" V Hekabě básník připomíná starý zvyk, že žena nemá v hovoru s mužem pohlížet mu do očí, zvyklost držící se do moderních dnů mezi ultrakonservativními monotheisty.

Částečná nebo příležitostní kultovní nahota u Dórů má svá starší vzory. V Íliadě nešťastná Hekabé, Priamova manželka a matka Hektorova, použije symboliky zavazujícího mateřství, když přemlouvá syna, aby se nestavěl rozzuřenému Achilleovi na odpor: ukazuje před králem synovi prs, jímž ho kojila.

Sparťanky mohly mít tři i více manželů, pokud to byli bratři hospodařící na jednom kléru/kláru. Jejich děti bývaly společné. Když se Sparťan domníval, že má s jednou ženou dost dětí, měl právo ženu postoupit svému příteli...

Křesťanští monotheisté dokázali řešit vztahy sexuální mezi mužem a ženou "jednou provždy". Jeden z otců egyptského mnišství Amun/Ammón (současník a kolega v životním stylu Antoniův), jemuž souvěrci říkají "svatý", se nechtěl ženit, ale dal se přesvědčit (proč, jak, nevíme). Po svatební veselici, jméno šťastné neznáme, držel k ženě v ložnici přednášku o tom, jak je to těžké v manželství. Předčítal jí dopisy apoštola Pavla (novozákonní), vysvětloval potíže soužití muže se ženou, o bolestech těhotných žen a o problémech s výchovou. Manželka pochopila výhody panenství a souhlasila s životem bez sexu. Příběh n. anekdota podávaná ideologem Sókratem zvaným Scholastikos kulminuje tak, že po čase přišla ona na to, že se tak svatý muž nemůže denně koukat na ženu v domácnosti a tak se manželé nadosmrti rozdělili. Ona založila u sebe doma ženský klášter, on odešel do pustiny v západní Deltě Nitris a Skétis, dn. Wádí an-natrún, do podobného zařízení.

(pokr.)