Ha-Heq

Ḫ = Ch 

Haaheru, Haa-Heru, dř. čteno Mehaa, manž. Pepiho I., m. Hornečericheta§ 2333

Haanchef/Ha-anch-ef z Théb, s. Nehiho, manž. Kemi, o. Neferhotepa I.§ 1740

Haanchef, s. Neferhotepa I.§ 1740

Haanchef Ijchenofret, s. Sobekhotepa IV.§ 1730

Haanches, Ha-anch-es, manž. Antefa VI., m. Ameniho§ 1647

Hababa/Ababa z Alánie, manž. Gota Mikky, m. Máximina Thráka§ 195+, 235+

Habrón z Athén§ 1. arch. 518; možné je i znění jména Abión; 2. arch. 458; 3. syn Lykúrgův, 305, 295
Habrotonon z Thrákie, m. Themistokleova, manž. Neokleova; srov. pod Euterpé§ 524

 

Hacılar, Hacılar Höyük, archeolog. lokalita u Burduru v TR§ před 6000 

Hachelbich, část durynské obce Kyffhäuserland§ 235+

had, hadi§ viz drak

hadí kult§ viz Glykón 

Hadad, Hadda, Ada§ viz Adad
Hádés, bůh podsvětí, též Plútón n. Plútos, lat. Plútó/Plútón, též Dís§ 552, 118+, 313+  

 

Hadramút, Hadramaut, angl. Hadramawt, hist. království na východu dnešního Jemenu, Wádí Hadramút je nejdelším údolím v arabském světě, „Údolí přicházející smrti“, sídelním městem byla Šabwá, dn. ruiny. Kr. Hadrami existovalo v letech c. 750 až 220 n. l., srov. pod Arabové, Saba§ 600, 400, 109
Hadránum§ viz Sikelové
Hadria§ viz Hatria
hadriáneia (pl.), hry v Athénách§ 124+

Hadriáneia, m. v Mýsii, dn. u Dursunbey v TR (dř. Balat od řec. Palátion)§ 117+

Hadriáneum, novodobý název Hadriánova chrámu na Martově poli; jeho zbytky se staly součástí budovy, dnes římské bursy§ 138+

Hadriánoi, lat. Hadriání ad Olympum, m. v Mýsii, dn. u Orhaneli v TR (dř. Adırnas)§ 117+

Hadriánopolis§ viz Adriánopolis

Hadriánopolis, athénská čtvrť§ 124+

Hadriánúthérai, Hadriánotherae, m. v Mýsii, dn. ruiny u m. Balıkesir v TR§ 117+, 124+ 

Hadriánus, císař§ viz pod P. Aelius Hadriánus 

Hadriánův val§ viz Skotsko/Calédonia
Hadrúmétum§ viz Adrúmétos

Hadza, autochthonní nárůdek v Tanganice§ před 6000

Hadždží Muhammad, archeolog. lokalita na jihu IRQ§ 4300 

 

Haeduové, Haeduí, Aeduí, kelt. kmen v Galliích mezi řekami Ararem (dn. Saône, zde oppidum Cavillonum, Cabillonum, pozd. Cabyllona, dn. Chalon-sur-Saône) a Ligerem (dn. Loire) s největším sídlem Bibracte, v císař. době bylo sídel. m. Augústodúnum, dn. Autun; viz též s. v. Lugdúnum§ 121, 101, 71, 61, 60, 58, 54, 52, 51, 21+, 48+, 69+, 337+, 366+     

Haemimontium, Haemimontus, - um, řec. Haimimontos, prov. vykrojená Diocletiánem z Thrákie se sídlem v Hadriánopoli§ 269+, 377+ 

 

haeresis, haereticus§ hairesis

 

Ħaġar Qim u vsi Qrendi, archeolog. lokalita na Maltě§ 5600 

 

Hágé-§ viz pod Hégé-


Hágésistratos ze Sparty§ efor epón. 427

Hagésandros z Rhodu§ viz Agésandros

Haggadir§ Gádés

hagiografie§ viz pod křesťanství

Hagniás z Athén§ arch. 216

Hagnón z Athén, syn Níkiův, o. Thérámenův, strat.§ 437, 430, 422, 411
Hagnón z Peparéthu§ 568 (Ol.)

Hagnónidés z Athén, žalován pro korupci§ 324 

Hagnotheos z Athén§ arch. 140

Hachámanis z Persie§ viz Achaimenés

Haibre§ vide Wahibre
Há'il§ viz Hajel

 

Haimimontos, eparchiá Haimimontú§ viz Haemimontium

Haimón z Aitólie, -mona, s. Thoantův, o. Oxylův§ 776

Haimos, lat. Haemus, dn. Stara Planina v Bulharsku, Balkánské pohoří a odtud B. polooostrov. Jméno od tureckého balakan/hory, poprvé použito pro celý poloostrov teprve roku 1808 přeceněním rozsahu pohoří; hellénské jméno pro Balk. poloostrov bylo Chersonésos tú Haimú§ 429, 342, 335, 313, 181, 29, 13, 10-, 21+, 26+, 69+, 86+, 270+, 361+, 377+     


Hairán, Chajrán, řec. Airanés, biskup v Arbélách§ 236+

hairesis, lat. haeresis, č. herese, hairetikos/haereticus, heretik§ 1. dobytí, vzetí (města), 2. volba, 3. přesvědčení, světonázor; odtud 4. u křesťanů sekta, kacířství (Ketzerei, to od katharos/čistý: první z křesťanů přišel po starých mniších s nápadem cílené chudoby a rozdáním majetku jistý Petrus Waldes z již. Francie, c. 1140 – 1206, první v dlouhé řadě evropských sociálních revolucionářů. Pro křesťany bylo a je vlastní herese větším zlem než jiné monotheismy nebo dokonce polytheismy (srov. podobný jev u obdobně visionářsky orientovaných komunistů). Viz rozsáhleji pod křesťanství, základní seznam zakázaných hnutí viz rok 325+.

Hajabusa, jap. princ§ 343+

Hajdárábad§ viz Patala
Hajel, Há'il, oasa, sídlo šammarských emírů v Nadždu§ 115+

Hajk, hérós, od něhož Armeni odvozují své jméno Hajer, č. tedy Hajerové§ 2490 

 

Hakór§ viz Akorés

Ħal Saflieni, megalit. lokalita u městečka Paola/Rahal il-Gdid na Maltě§ 5600

 

Halá l-badr, vulkán na sz. KSA při hranicích s JOR, pravděpodobně bibl. hora Sínaj§ 1448

 

Halab§ viz Beroia v Syrii

 

Halaisa, Alaisa, lat. Halaesa, m. na Sicílii, dn. (Castel di) Tusa§ 403

Halala, ves a armádní ležení na jihu Kappadokie jižně od Tyan, přebudováno na město a na počest Márkovy manželky nazváno Faustínopolis, dn. Başmakçı na úpatí Tauru v TR§ 175+, 217+ 

 

Haliai, Haliás, Halieis, Haliés, m. v Argolidě§ 459, 430

Haliartos, m. v Boiótii§ 595, 550, 525, 395, 386, 316, 172, 171, 167

Halič, historická země a království ve vých. Evropě, lat. Galicia, něm. Galizien§ 700, 100, 50

Halikarnássos, též -násos, -néssos nebo -nésos, sídel. m. v Kárii (po Mylasách), kdysi nazýván Zefyrá n. Zefyrion§ 650, 611, 568, 484, 460, 455, 444, 425, 411, 390, 367, 357, 353, 344, 341, 337, 334, 197, 190, 188, 60

Původ. osada Troizénských na území Lelegů, dn. turecké Bodrum (což vzniklo zkomolením jména Petrónium, jak se jmenoval v 15. st. místní hrad rhodských rytířů); oikésty H. byli po vyhnání Lelegů-Kárů do hor Melás z Argu a Areuaniás z Troizénu. Dórové pobili domorodce a oženili se s jejich dcerami. Vlivem přistěhovalců z Attiky se město iónisovalo, což bylo patrné na jejich literátech i epigraficky. H. se stal členem délského spolku, platil nízký tribut a věren Athénám zůstal po celou peloponnéskou válku. Deset let po roce 404 byl lakónský, pak se až do Alexandrova tažení vrátil pod perskou nadvládu. Mausólos královskou residenci přestěhoval z Mylas, kultovního centra Kárů, do Halikarnássu, který snad roku 367 rozšířil synoikismem šesti z osmi leležských obcí Pédasie: Sidé, Medmasa/Madnasa, Úranion, Pédasos/Pédasa, Telméssos a Theangela, města Myndos a Syangela zůstala samosprávná. Někdy brzy po pádu seleukovské moci v Iónii, tedy po roce 188, se Pédasy spojily s Mílétem/sympoliteia čili se tam Pedasští přestěhovali. 

Halikyai, lat. Halicyae, Alicia, m. v záp. Sicílii pův. elymojské, dn. Salemi§ 454, 396, 278, 104

Halíl, ř. v IR v prov. Kermán§ 3200

 

Halisarna (sg.), m. v Tróadě§ 399

Halkynoeus z Makedonie, nevlastní s. Antigona II. s Démou§ 289, 272, 243, 239

Halle (Saale), dř. H. an der Saale, novodobé m. v Sasku-Anhaltu§ 5200, 58+

 

Hallstatt, m. v Solnohradech, hallstattská kultura§ 4000, 583, 450

Halón, athénský léčivý daimón§ 420

Halonnésos, o. v sev. Egeidě (není v textu, pozd. Chiliodromia či Ikos)

Halos, m. ve Fthíótii, dn. u Almyru§ 346

 

Halótos, ochutnavač Ti. Claudia, a snad i jeho travič, pozd. prócúrátor§ 54+, 68+ 

 

Halykiai, lat. Alicia a Halyciae, elymajská osada, dn. Salemi na západu Siciílie v provincii Trapani; není v CSD

Halykos n. Lykos, ř.§ viz Hérákleia Mínóá

Halys, ř. v Kappadokii a Paflagonii, dn. Kızılıırmak/Rudá řeka v TR; chet. Maraššantijaš§ 2300, 713, 585, 549, 547, 333, 276, 180, 82, 81, 72

Hamadán, m. v Íránu§ viz Ekbatana

Hamát, m. v Syrii, hebr. Chamát, akk. Chamátu, angl. Hamath, dn. arab. Hamá v SYR; sídlo chet. knížectví, v hellénismu řec. Lárissa, viz tam, nebo Epifaneia, viz tam§ 740, 738, 720, 715, 609, 608, 605, dále viz Lárissa a Epifaneia
Hamaxia, m. na západokilickém pobřeží§ 41

 

Hamdán, m. v Jemenu§ 109

Hamilkar z Karthága, řec. Amilkás, pún. ‘Abd-Melkart§ 1. 540, 480, 410, s. Hasdrubalův, b. Hannibalův a Safonův, o. Gyskónův, děd Hannibalův (I.); 2. 339, 310, 309, syn Gyskónův (II.); 3. 317, 313, přítel Agathokleův (III.); 4. 218, syn Gyskónův (IV.), identický s č. 5?, 210; 5. 201, 200 a 197, poslední Kartháginec vzdorující Římanům v severní Itálii; 6. 280, 261, 260, 258 - 256, 248 - 244, 241, 239 - 236, 231, 228, o. Hannibalův a syn Hannibalův, zvaný Baraq, řec. Barkas, lat. Barca(s), tj. Blesk; 7. H. zvaný Rhodinos, zvěd/diplomat, 324; 8. zvaný Samnita, politik, 160; 9. o. Gyskónův, 151

Kudy šel Hannibal přes Alpy

Nejslavnějším vojenským kouskem se slony bylo Hannibalovo tažení v září roku 218 př. n. l. přes Alpy z dnešní Francie do Itálie. Kudy přes pohoří táhl, však známo není.
Tradičně se soudívalo, že Hannibal překonal Grajské Alpy průsmykem malého St. Bernharda, zvanému kdysi latinsky Poeninus, „Fénický, Punský“. Z 58 slonů, které měl k disposici na jaře roku 218 př. n. l. v Hispániích, 21 nechal Hasdrubalovi a s 37 vyrazil do Itálie.

Kolik jich v patnácti dnech přešlo Alpy, není známo, ale kolem slunovratu 21. prosince 218 v bitvě u Trebie v Popádí sloni ještě proti Římanům bojovali. Přezimování však všechny umořilo až na jednoho, na jehož hřbetu na jaře pokračoval Hannibal k jihu na Řím.

Najít trasu přechodu Hannibalova vojska se deset let snaží Patrick Hunt z kalifornské Stanfordovy university. Prošel patnáct alpských průsmyků, některé vícekrát, a říká, že si zlomil třicet kostí v těle. Za nejpravděpodobnější z průsmyků Hunt shledal Col du Clapier, nadmořská výška jehož sedla je 2482 metry nad mořem. Poprvé se věda zabývala v terénu zkoumáním Hannibalovy trasy už roku 1911 (Spenser Wilkinson).

Splňuje také obě podmínky, které o Hannibalově trase říkají antické literární prameny: sedlo je dostatečně široké na to, aby zde tábořilo na třicet tisíc mužů s výstrojí a je odtud vidět do Pádské roviny.

Hannibal vedl z Hispánií přes Pyreneje proti Římu původně devadesát tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc jezdců a k tomu sloní brigádu o 37 kartháginských „tancích“ živé váhy; o počtech jeho armády viz rok 218. V armádním výčtu je nepochybně zahrnut i trén. Řeku Pád v prosinci 218 však uvidělo jen 26 tisíc mužů pěchoty, šest tisíc jezdců a několik slonů.

Obrovské ztráty mezi mužstvem nezastavily Hannibala v cestě proti nenáviděnému římskému imperialistovi, stejně jako o dva tisíce let později Američana Hunta v hledání pravé válečné cesty do Itálie. Tvrdí, že v horských stržích a roklích podél trasy musejí dodnes ležet ostatky asi šedesáti tisíc lidských a zvířecích těl.

Hunt, který vede universitní projekt „alpinské archeologie“, vytipoval devatenáct míst, kde doufá, že narazí na důkazy dávné kartháginské přítomnosti. Čeká na povolení francouzských a italských úřadů a s výkopovými pracemi chce začít ještě letos.

K tomu nedošlo a roku 2016 Chris Allen z Queen's University of Belfast na základě stop po koňském hnoji datovatelných do doby kolem roku 200 př. n. l. usoudil, že Hannibalovým průsmykem byl Col de la Traversette. Kromě tohoto, Huntova Col du Clapier a Col du Petit Bernard, viz výše, připadají v úvahu ještě Mont Cenis, Col du Montgenèvre a Col de la Croix.

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 24/07, doplňováno

 

Hamotua§ Motyé

Hampsicora, Hampsikorás, dynasta Sardů, o. Hostiův§ 215

Han, ř. v Koreji§ 196

 

han-Ilát, "Bohyně" (s gram. členem)§ viz Ilát

 

Hananeel§ viz Ananel
Hanatari, vůdce banditů v Japonsku§ 70+

Hanna z Jerúsaléma, Channa, o. veleknězů Iónathana a Theofila, řec. Ananos§ 37+, 41+

Hanna, řec. Ananos, velekněz za protiřímského povstání, o. pěti veleknězů§ 66+, 68+   

 

Hannibal z Karthága, řec. Annibás, Hanní-Bá´al, „Mou slávou/milostí je Bá´al“§ 1. s. Hasdrubalův, b. Hamilkarův a Safonův, 540; 2. 410, 409, 497, syn Gysgónův, vnuk Hamilkarův; 3. 270, 262, 261, 241, o. Hamilkara Barky, syn Gyskónův, popraven ukřižováním na Sardinii; 4. 379, 246, 241, 236, 228, 221 - 203, 196, 195, 193 - 189, 186, 183, 182, 167, 166, 75, 193+, slavný syn Hamilkara Barky, manž. dnes bezejmenné oretanské ženy (Imilce/Imilké?) z Castulónu (Castuló), řec. Kastalón, dn. Cazlona; 5. 364, syn Hasdrubalův; 6. velitel v žoldnéřské válce, 238; 7. H. zvaný Monomachos, člen Hannibalovy vojenské rady, 219; 8. velitel flotily, zavražděný vlastními vojáky, 265, 258; 8. zvaný Psár/Špaček, politik, 160

Hannibaliánus, Hanniballiánus, celým jménem Flávius H., s. Flávia Dalmatia s neznámou manž., b. Fl. Iúlia Dalmatia§ 293+, 337+, 351+  

 

Hannó z Karthága, řec. Annón§ 1. sufet n. král, podnikl plavbu kolem Afriky, 450; 2. s. Hamilkarův, b. Himilkonův a Gisgonův, o. Himilkónův, 540, 480, 407, 406; 3. zv. Veliký, vojevůdce v 6. válce sicilské a pučista, 368, 346, 344, 342; 4. suffet, 310, 5. vojevůdce, 307; 6. vojevůdce z první války púnské, 265, 264, 262, 259, 258, 256, 241; 7. vojevůdce ve válce žoldnéřské zvaný Velký, 248, 241, 239; 8. vojevůdce Hannibalův z druhé války púnské, 214, 211 – 210; 9. púnský agent na Sardinii, 215; 10. velitel na Sardinii, 239; 11. s. Bomilkarův, armádní velitel v Karthágu, 203; 12. zvaný Veliký/Megas, politik, 202, 160

Hanoi, hlavní město soudobého Vietnamu, založ. 1010+§ 175, 43+

hanopisy§ viz scrípta procácia

 

Hapi§ viz Neilos
Hapiru, Chapiru,´Apiru, Apiru§ viz Iúdaia

Hapu, o. čatiho Amenhotepa z Osmnácté dyn.§ 1417

Hapuseneb, Hapu-seneb, čati z Osmnácté dyn., velekněz Amunův§ 1567, 1504    


Harachti, Har-achti, Heru-achti, Hor-achti, "Hor horizontu"§ viz Re-Harachti

Harappá, archeolog. lokalita v pákistánském Paňdžábu, součást "civilisací údolí Indu§ před 6000, 4000, 2300, 1800 

 

harém, spiknutí harémová, jeho povraždění§ 2686, 1962, 26

H. je v mohamedánských zemích část domu pro ženy z rodiny, arab. harím, kollektivum pro ženy harímí, „nedotknutelný, svatý, zakázaný. V IND v užívání zanána (z pers. zan, žena), v IR andarún (pers. vnitřek domu), u Osmanů ser(r)aglio (z ital. oplocení, ohrada), nad nímž dohlížela sultánova matka, walíde sultan (polygamie v TR ale zrušena Atatürkem roku 1926).

H. není islámskou institucí, ale celý Přední východ, Egypt a Indie, všechny jejich civilisace, měly soukromé části domu pro ženy odděleny. Výjimkou byly nejchudší společenské vrstvy, v Indii nižší kasty. Podobně odděleně s vlastními rituály žily ženy Hellénů a Římanů a Evropanky-šlechtičny v podstatě až do novověku. Původně nešlo o vyčlenění ženy, ale o oddělení rituálně neslučitelného mužského a ženského světa. Harémy Egypta/per chenret (obrat ne zcela jasný), Mesopotamie, Íránu, Indie (zde jmenovány zanána n. zenána) a Číny měly svůj personál (služebnictvo, ženy, eunúchy) s vlastním společenským životem, vlastním hospodářstvím a často s přesahem do vysoké politiky.

Jejich celospolečenský význam vyčníval obvykle v intrikách „z ženské části domu“, vedoucím mnohdy k puči nebo dokonce pádu dynastie. Královny velmi často usilovaly o prosazení svého syna na místo korunního prince, nástupce trůnu. Harém krále Amenófise III. Čítal na tisíc žen. Mitannská princezna Gilucheppa měla při sobě přes tři sta žen, když se stala jednou z dalších manželek egyptského krále. Všechny tyto údaje nemají pochopitelně téměř nic společného se sexem: vždy šlo o representaci moci.

Z egyptských dějin víme o karieře jistého Uniho, který se přes harémový příběh vyšvihl až pod vrcholek společenské pyramidy. Teti I., první král 6. dynastie, pověřil Uniho vyšetřením spiknutí v královském harému (eg. ipet nisut, dům královských žen). Zřejmě to udělal k velké spokojenosti králově i jeho nástupců, protože byl jmenován vrchním veltelem arnády a za Tetiho nástupce Merenreho se stal správcem-guvernérem Horní země.

Nejznámějším harémovým spiknutím z egyptských dějin je zřejmě pokus o puč proti králi Ramesse III roku 1170 nebo krátce nato. V tom roce byla v Egyptě v dn. Dejr al-Medína odstávkována první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem. Následoval pokus jedné z králových žen jménem Tij z harému dosadit na trůn svého syna s králem jménem Pentwere. Ramesse III.

Měl být zavražděn o slavnostech v Thébách, ale nevím, zda se spiknutí prozradilo předem nebo zda byl král pouze poraněn a atentátníci přemoženi. Z 29 pučistů bylo po soudním projednání, zčásti před ním a v jeho průběhu, většina popravena. O osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám.

Assyrské královské dekrety, resp.jejich velmi poškozené zlomky, dokazují, že život v královském paláci a harému byl velmi přísně regulován (podobné zlomky jsou z Arrapchy, Chattuše a původ zřejmě mají v Babylónu). Enlil-nérári (vládl c. 1330 – 1320) nakázal z náboženských důvodů, aby lidé některých profesí nevstupovali do určitých částí paláce. Král se nesměl dozvědět dokonce o smrti svého nejbližšího příbuzného od přímého svědka, ale zprostředkovaně ústy, popř. psaním dvorního úředníka, správce paláce/majordoma.

Pokud harémové ženy měly své dny, nesměly se ke králi ani přiblížit. Z paláce nesměly bez povolení krále odcházet, což platilo i pro harémové eunúchy. Kdo spatřil odhalené boky harémové ženy a oslovil ji, dostal sto ran holí, což bylo na hranici přežití.

Eunúši a králová garda museli skládat před dvorními úředníky zkoušky odborné způsobilosti a pokud někdo funkci přesto „bez papíru“ dostal, nepozornému úředníku zlomili nohy (!), jak nařídil Tukulti-apal-Ešarra I. (vládl 1116 – 1077). Eunuši a dvořané měli přísně zakázáno poslouchat hádky a nadávky harémových žen: kdo se zastavil, aby se potěšil výlevy vzteku, dostal za trest opět sto ran holí a navíc přišel o jedno ucho.

K ženě se směli dvořané přiblížit za jakýchkoli okolností pouze na sedm kroků. Děvčata to ovšem měla stejně kruté: pokud byla dopadena na schůzce mimo palác, byla upálena v peci (!), jak dekretoval král Aššur-réša-íší I. (vládl 1132 – 1116; výklad okolností hrůzného trestu není jednoznačný). Totéž mělo potkat svědka „rande“.

Assyrský protokol myslel zřejmě na úplně všechno. Ninurta-apal-Ekur, vládce Assyřanů v letech 1183 – 1180, zakázal v paláci (nebo dokonce obecně) v hádce hanět jméno boha Aššura: za rouhání hrozil trest proříznutí hrdla (!). Tento korunovaný tvor dokonce zakázal brát svévolně do úst jméno krále a trestem za s velkou pravděpodobností relevantní větu „seš blbej jako Ninurta-apal-Ekur“ byla smrt (urážka majestátu panovníka ve velkém ožila v římských císařských dějinách a odtud přešla do evropské monarchistické tradice).

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému krále Narsa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Čínský císař Ču-ťi někdy po roce 1407 moc nad svým harémem vykonal doslova a do písmene vlastní rukou. Byl impotentní, stojí v kronikách, a vadilo mu, že se řada dvorních dam a eunúchů (měl jich na 2800) spouštělo v sexuálních hrátkách: popravoval je osobně.

Haremheb, Haremhab§ viz Horemheb

Harchuf, Herchuf, dvořan a správce hornoeg. v Šesté dyn., "cestovatel" pro potřeby armádní§ 2686, 2414, 2283  

 

Harigast, Harigastův nápis na helmě z Negau/Negova, údajně nejstarší rúnový nápis (interpretace nejednotná), přilba patřila do nálezu 28 helem z roku 1811 a je nyní ve Vídni§ 100

 

Harijána, ind. spolk. stát§ 2300

 

Hariobaudés§ 1. tribun armádní rodu germánského, 359+; 2. k. Alamannů, b. Macriánův, 359+ 

 

Harithath, aram.§ viz Aretás Nabatajský

Harjanka, dynastie v Magadě§ 461

 

Harma, "Čtyřspřeží", mí v Boiótii§ 336

 

Harmachis, Harmaxis z Thébaidy, usurpátor, eg. Harwennefer/Herwennefer, řec. Hyrgonafor, Haronnofris; jméno podle eg. jména gízské sfingy Heru-em-achet, Haremachet, "Hor na obzoru"§ 2558, 207, 204, 199


Harmatélia (pl.), m. na dolním toku Indu, údajně brahmánské§ 325

 

Harmodios z Athén, tyrannoktonos, tyrannobijec, srov. pod Aristogeitón§ 514

 

Harmoniá ze Syrákús, d. Gelónova§ 215, 214 

 

harmostés, "nařizovatel/přizpůsobovatel", spartský velitel okupační posádky ve „spojeneckých“ státech, původně doma dohlížitel nad perioiky§ 404, 379 

 

Harmozia§ viz Ormuzd, Hormuzd, Zátis a Karmánie

Harmozika, Harmazika, Armastika§ viz Mccheta  

Haronnofris z Thébaidy§ viz Harmachis

Harpagos z Médie§ 1. zachránce Kýra II., velitel v Anatolii; akk. Arpagu, 559, 556, 545; 2. Dáreiův vojevůdce, 494 

Harpalos z Makedonie§ 1. s. Machatův, Alexandrův pokladník, 393, 333, 331, 330, 326, 324 - 322; 2. o. Kallův, 334 (shodný s č. 1?); 3. o. Limnaiův, Lýsimachova příznivce, 285; 4. Perseův vyslanec, 172

Harpaktidés z Athén§ arch. 511

Harpéssos, asi dn. Arda v BG, přítok Maricy§ 316+

 

Harpokrás, propuštěnec principa Claudia§ 41+

 

Harsa, k. v Magadě§ 232

Harsiese II. z Théb, velekněz Amonův§ 770, 764
Harsiese III. z Théb, item§ 758
Harsiese, wezírové 1. o. Harsieseův a Nesmena I. 2. s. Chamhórův§ 730
Harsiese (iii.), wezír§ 570
Harsiese (iv.), wezír§ 380
Harsiese, Harsiesis, Egypťan nebo Núbijec, usurpátor§ 130

Har-si-jotef, Harsijotef, Harsiotef, k. v Meroé§ 400

Harsomtusemhet, wezír§ 664

Harúdové, severogerm. kmen, později za Caesara usazený na území dn. Badenu-Württembergu§ 113, 58

haruspikové, haruspicés, sg. haruspex, u křesťanů§ 363+, 364+

 

Harz, poh. na pomezí Durynska, Dolního Sasky a Saska-Anhaltu§ 235+ 

 

Harzhorn, dolnosaská vysočina§ 235+

 

Hasa Mukin§ viz Pasa 

hasard či hazard§ viz hry

Hasdingové§ viz Asdingové 

Hasdrubal z Karthága, řec. Asdrúbás, pún. Azrú-Bá´al, „Jeho pomocí je Bá´al“§ 1. 540, syn Magónův, o. Hannibala, Hamilkara a Safona; 2. 364, o. Hannibalův; 3. 339; 4. 236, 228, 221, 226, zeť Hamilkarův; 5. 215, H. zvaný Calvus, Holohlavý, vojevůdce; 6. 218-215, 212-211, 207, 209, b. Hannibalův; 7. vojevůdce, s. Gyskónův, 214, 212, 207, 206, 203-202; 8. 148, vn. Massinisův; 9. H. zv. Boétharchos/"Kapitán", poslední karth. vojevůdce, 151, 149-146; 10. viz Kleitomachos; 11. 521, 254; 12. zvaný Haedus, řec. Erifos/č. Kozlík, púnský pacifista, 202-201


hasiči, požárníci, jako veřejně organisované jednotky existovali ve všech velkých hellénistických městech. Mechanik Ktésibios z Alexandrie vymyslel mimo jiné pro nilskou metropoli hasičskou stříkačku. O hasičích organisovaných magnáty v Římě viz architektúra a viz pod požárníci.

Hasmónajové, Asmónajové/Asmónové, též Asamónaioi (řec.), přední žid. rod, pozd. královský; jméno podle předka Hašmónaj (hebr.)§ 166, 160, 140, 103, 64, 40, 37, 17, viz dále jednotlivá knížecí a královská jména

Hastinapura, sídelní m. království Bharátů na sev. IND, prapředků dn. Indů, později Kurů a Paňčalů§ 600

hašíš, haššáš, hašiš§ viz pod terorismus, Mesopotamie

Hat Hor,Hor Hat, vládce egypt. dynastie 0§ 3500

Hat Mon, m. na severu Vietnamu u Hanoje, pozdější Sơn Tây§ 43+ 

Hatay, dn. jihoturecká provincie, starý osmanský vilájet Alexandretta, do roku 1939 součást Sýrie (tehdy pod franc. mand. správou)§ 750
D. Haterius Agrippa, s. Q. Hateria, manž. Domitie Lepidy st., o. Q. Hateria Antónína§ cos. 22+, 26+ 

Q. Haterius, s. asi právníka Hateria proskribovaného roku 43, o. D. Agrippy, cos. 22+§ cos suff. 5-, 26+

Q. Haterius Antónínus, s. D. Hateria Agrippy§ 26+, cos. 53+

T. Haterius Nepós Atinás Probus Públicius Mateniánus§ cos. suff. 134+

Ti. Haterius Sáturnínus§ cos. suff. 164+       

 

Hathor, Hat-hor, eg. bohyně, Hellény identifikována s Afrodítou§ 3174, 2533, 2505, 2498, 1998, 1928, 160

Hathor-hetep, Hathor-hotep, manž. nomarchy z Dvanácté dyn. Džehuti-hotepa§ 1928

Hathor-hetep, d. Amenemheta III.§ 1843

Hathor-nefer-hetepes, "rechet nesu" z éry Třetí eg. dyn., manž. Chabau-Sokara, rovněž královského důvěrníka§ 2686 

hatia, provinční správce, guvernér, starosta v ET§ viz nomos

 

Hatra, Atra (řec. pl.  Atrai, ta Atra, "do Hater", lat. sg. Hatra, "do Hatry"), arab. al-Hadr, hellénistický arabsko-aramajský státeček na severu Mesopotamie§ 115+, 116+, 193+, 196+, 198+, 240+, 107+, 227+, 363+ a viz Arabové
Hatria, Hadria, Atriá, Hatri᧠1. m. ve Venetii, původně etruské s venetským podílem, později kolonisováno z Korinthu, dalo jméno celému Jaderskému moři§ 387, 386, 131; 2. m. v Pícénu, odkud pocházel rod císaře Hadriána, srov. tam, 289, 132, 76+ 
Diomédés prý založil město Spinu na sloupech, později spojenou s Hatrií č. 1 kanálem (sedm km západně od Comacchia). Byla však převážně etruská a asi měla hellénskou obchodní čtvrť.

Hatšepsut, Hat-šepsut, ka Osmnácté eg. dyn. Maat-ka-Re, Hor Useret-kau§ 3127, 3054, 2184, 1797, 1512, 1504, 1417 

Hatšepsut II.§ viz Meritre H.     

 

Haurán§ viz Auránítis

Havelberg, křesť. misie na Havole/Havel na území polabských Slovanů, dn. m. v Sasku-Anhaltu§ 393+

 

hawala, haval§ viz pod banky, bankovnictví

Hawára, arab. jméno arvcheolog. lokality s nekropolí u Madínat al-Fajjúm§ 1979  

Hazael§ viz Chazá'il

Hazrak§ viz Chatarikka

He Mosu, kor. Haemosu, k. Pujoa§ 57

 

Hebenu, hellénisované Hippónos n. komé Hippónón, pozd. Theodosiúpolis, dn. lokalita Kaum/Kóm al-ahmar, "Červená halda" u vsi Záwijat al-Majjitín na východ. břehu Nilu u al-Minje§ 2642

 

Hebrejci, řec. Hebráioi§ viz Iúdaia, Židé
Hebron, m. v Iúdaji, kdysi Arbe, řec. Chebróna, hebr. Chebrón, arab. al-Chalíl§ 2150, 1975, 182, 165, 139, 135-, 68+, 69+  
Hebros, ř. v Thrákii, dn. Marica v BG, v TR Meriç§ 316+, 324+, 378+   
Hebryzelmis, kníže Odrysů§ 387, 383

Q. Hedius Lolliánus Gentiánus Avítus§ cos. ord. 209+ 

L. Hedius Rúfus Lolliánus Avítius§ cos. suff. 114+

L. Hedius Rúfus Lolliánus Avítus§ cos. ord. 144+

Q. Hedius Terentius Gentiánus§ cos. ord. 211+    

 

hedvábí, jeho výroba, "Velká" hedvábná cesta z Číny na Západ§ 3000, 2637, 600, 505, 325, 200, 128, 120, 6-, 16+, 120+, 270+, 304+, 337+, 366+     

V Číně podle legendy začala pěstovat bource morušového družka mýthického Žlutého císaře paní Si Ling-š'/Xi Lingshi alias Lej-cu/Leizu viz 2637.
Cesta začínala v Čchang-anu či Čchen-anu, později v Luo-jangu. Vedla přes Su-čou do Tun-chuangu a Lou-lanu, přes Kášgar/Kašgar (čín. Kcha-š´, pinyin Kashi, řec. asi Kasia) nebo přes Chotan (angl. Khotan, srov. pod knihovny) v dnešním Sin-ťiangu (Východní/Čínský Turkestán, Ujgurská autonomní oblast „Nové hranice“) na Západ na Samarkand v Uzbekistánu nebo jižněji přes Balch (staré Baktry-Zariaspy v severním Afghánistánu).

Západně od Kášgaru bývalo knížectví (tocharské?) čínsky nazývané Ťüan-tu (Juandu, „Daňová kontrola“?), dnešní Irkeštam/Erkeč Tam. Z Kášgaru vedla cesta buď severně přes průsmyk Terek (v zimě průchozí, ale jen pro nákladní zvířata, nikoli vozy) do Fergány nebo jižně údolím Alai, přes Daraut-kurghán a Čat na jihouzbecký Termez, kde brodem přes Óxos do Bakter.
Po spojení cest v Mervu, dn. turkmenské Mary, pokračovala jižní trasa přes Parthii do médských Ekbatan. Druhá trasa se Parthům zcela vyhnula. Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband je na hedvábné stezce snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem.

Většina státečků v Čínském Turkestánu byla ve čtvrtém století buddhistická a buddhismus převládal i v Afghánistánu, Pákistánu a na severu dn. IND. Helléni poblíž postavili obranný val obnovený v 1. až 2. století n. l. Kušány. Za Železnou branou cesta vedla do Samarkandu nebo západně do Buchary, odtud na Merv. Kdo nesměřoval do parthské říše, ale chtěl přímo na středomořské trhy, pokračoval podél Iaxartu/Syrdarji k Aralu a severně kolem Kaspiku k Azovskému moři.

Trasa napříč Tarimskou pánví byla odvislá od klimatických podmínek. Lou-lan stávalo na severním břehu slaného jezera Lobnor (Lop-nor) na okraji pouště. Jako řada dalších měst na trase vzniklo městské osídlení kolem roku 200 př. n. l. v době větších srážek ve vnitřní Asii a poprvé je zmiňováno roku 176 př. n. l. v dopisu hunského chána Mao-tuna čínskému císaři. Když po několika staletích nastalo sucho a jezero téměř vyschlo, Lou-lan bylo kolem roku 330 n. l. opuštěno.

V Římě byl v císařské době hlavním obchodním místem s hedvábím vicus Tuscus ("Etruská čtvrť"; srov. bourec morušový). O módě hedvábí viz pod móda, o Evropanech na hedvábné cestě viz pod Čína. Helléni hedvábí říkali médiké esthés, "médská tkanina", sériké e., "sérská tk.", surovému hedvábí metaxa.
Obchodní cesty přes Střední Asii nebyly pochopitelně ani zdaleka pouze "hedvábné". Putovalo tudy sklo, porcelán, koření a byliny, drahé kameny a sibiřské zlato, pochopitelně i myšlenky ze Západu na Východ a válečníci. Od 14. století její význam klesal, neboť ji nahrazovaly trasy námořní.

Označení "hedvábná cesta" nebo dokonce s přívlastkem "velká" pro spojení Číny s Indií a Západem via Střední Asie je novodobé. Poprvé ho použil německý zeměpisec Ferdinand, svobodný pán z Richthofenů (zemřel roku 1905) v pětisvazkovém popisu Číny (1877) a z německého Seidenstraße vzešlo Silk Road či Route de la soie. Mezi Richthofenovými žáky byl slavný Švéd Sven Hedin (zemřel roku 1952). Čínští komunisté za vlády Si Ťin-pchinga/Xi Jinping (od 2012/2013) zahájili finanční megaprojekt "Jeden pás, jedna cesta", One belt - one road/OBOR s rozsáhlými investicemi do dopravy v zemích kolem Číny i vzdálených, surovinově atraktivních (východní a střední Afrika). Ideologicky využili spojnici Číny se Západem s vynecháním dopravy myšlenek ze Západu: po hedvábné cestě, resp. po jejích jednotlivých směrech, dorazil do Číny mimo jiné buddhismus.

 

Hédyfón, gen. –óntu, ř. v Súsiáně§ 317
Hedžcheperre-setepenre I.§ viz Šošenq I.
Hedžcheperre-setepenre II.§ Takeloth II.

Hedžetnebu, d. Džedkareho Isesiho§ 2414

Hedžu-Hor/Hor Hedžu, vládce egypt. dyn. 0§ 3500

Hedžwaweš, Hedž-waweš z Libye, vůdce§ 2040 

Héfaisteion, Héfaistův chrám v Athénách, sev. od Areopagu, nejlépe zachovaný chrám Attiky, nazývaný Théseion§ 450, 390  
Héfaistión z Makedonie, Alexandrův důvěrný přítel, gen. Héfaistióna§ 334, 331, 327 - 323

Héfaistión ze Syrie, rhétór, ž. Ulpiána z Askalónu a Iúliána Kappadockého§ 314+, 320+   
Héfaistos, bůh§ viz 176+, 270+ a Bohové a jejich svátky

Kromě toho, že vyniká kovářství, inženýrstvím a manuální šikovností, je vyhlášeným konstruktérem. Vyrobil si podle Íliady dvě zlaté služky, první umělé tvory světové literatury. Prvního robota čínského viz rok 1053, kde též o prvním mluvícím japonském androidu odříkávajícímu buddhistickou sútru.  

Hefthalité, Bílí Hunové, Jeda/Yeda§ viz Hunové

Hégelochos z Athén, velitel Athéňanů u Mantineie§ 362

Hégelochos z Makedonie§ 1. 333, 332, nauarch Alexandrův; 2. Alexandrův podvelitel, 330; 3. 125, ptolem. strat.

Hégémachos z Athén§ arch. 300

Hégémón z Athén§ arch. 327
Hégémón z Thasu, autor komédií, první psal parodie§ 450

hégemoneuón, řec. ekvivalent lat. praeses (místodržitel provincie, vojenský velitel, tedy nikoli dn. „předsedající“)§

hégemón, hégemoniá, úřad nebo hodnost hégemona u Hellénů, gen. hégemona; odtud novodobé hegemon s obdobným významem „vůdce, nejsilnější ze spojenců“§ 478, 346, 337, 336
hégemón autokratór, „samovládce, s neomezenou pravomoc퓧 407 (v Athénách; srov. také např. u Fóků)

hegemoni v Číně§ viz Éra hegemonů

Hégemonidés, seleuk. strat. v Koilé§ 163

Hegemünden, část dolnosaské obce Hannoversch Münden§ 235+

 

Hégésandros z Mílétu, o. Hekataiův§ 493

Hégésianax z Alexandreie v Tróadě, literát, historik a diplomat Antiocha III.§ 197, 194

Hégésiás z Athén§ 1. arch. 555; 2. arch. 324
Hégésiás z Efesu, tyr.§ 324
Hégésiás z Kýrény, zvaný Peisithanatos, tj. Přemlouvající k smrti, kyrénaický filosof§ 399, 370, 330
Hégésiás ze Sinópy, ž. skeptika Diogena§ 399
Hégésiás z Magnésie, historik a řečník, zakladatel tzv. asijského stylu v řečnictví§ 300

Hégésinús z Pergamu, scholarchos Akadémie§ 241, 164

Hégésippos z Athén, ze Súnia, protimakedonský politik a řečník, zřejmě autor řeči O Halonnésu zařazené mezi démostheneovské§ 344, 343 

Hégésipylé, d. Olorova, m. Kimónova (III.)§ 510

Hégésistratos nebo Hégéstratos z Athén§ 1. 546, 510, zřejmě druhým jménem Thessalos, syn Peisistratův a Tímoanassy, tyr. v Sígeiu; 2. arch. 560

Hégésistratos, žold. v per. službách§ 334

Hégétoridés z Thasu§ 463 

Hégiás z Athén§ 1. učitel Feidiův, 432; 2. ž. Proklův, scholarch pozdní Akadémie, 350+ 

Hegra, arab. al-Hidžr§ viz Arabové a Madá'in Sálih 

 

heilótové, heilótes, Dóry podrobené obyvatelstvo Lakóniky a Messénie§ 1061, 775, 743, 706, 480, 464, 425, 411, 409, 397, 383, 222 (vyplacení na svobodu), 206 (občanství); srov. i pod otroci, Lakónie, Messénie atd.
Heilótie byla formou „státního nevolnictví“ a nelze uspokojivě doložit, zda spočívalo na sociálním, majetkovém základu (tzn. že by h. byli i části lakedaimonských Dórů), nebo zda šlo o područí celého původního obyvatelstva (předdórské, achájské obyvatelstvo Lakóniky - viz Helos, nebo vůbec předhellénské, „pelasgické“ obyvatelstvo). V podobné situaci zřejmě žili v Argolidě gymnésioi/"naháči, lehkooděnci" a v Sikyónii korynéforoi/"nosiči kyjů". Na hlavě museli h. jako své znamení nosit čapku ze psí kůže. Jejich preferovaným kultem byl Pohoidán, Poseidón, srov. s. v. hry olympijské. 

V pátém st. Sparťané heilótům říkávali Messénové. Pokud někdy Sparťané dali heilótům svobodu, rychle se jich zbavovali: srov. rok 425, kdy dva tisíce osvobozených bojovných heilótů povraždili z obavy z budoucích nebezpečí pro svůj stát a srov. rok 397 Kinadónovo spiknutí na vyvraždění všech Sparťanů. Obecně platilo, že Sparťan heilóta prodat nesměl do zahraničí a nesměl mu dát svobodu, tedy skutečnosti, které se obvykle v hellénském světě se zotročenými lidmi dělaly. Bylo kuriosní, že h. byli zotročeni ve svém rodišti, poněvadž při dobytí nepřátel byla města zbavována zotročených obyvatel prodejem do ciziny. Byla vyslovena v moderních dobách myšlenka, že Athéňané by dopadli zčásti stejně jako heilóti, kdyby neměli byli měli Solóna. Do jaké míry však do skupiny heilótů spadali zchudlí Dórové, nelze vyměřit. 

Heirakté, h. u Panormu na Sicílii§ 246

C. Heius z Messány, mámertínský latifundista§ 70

 

hekas, hekás, ekas§ viz pod kléros

Hekataios z Kardie, tyr.§ 342, 335, 323
Hekataios z Mílétu, historik a zeměpisec§ 560, 499, 493, 480
Hekataios ze Sindie, k.§ 393
Hekataios z Abdér, zeměpisec, viz pod pyrrhónici a dějepisci; jiný H. byl osobním lékařem Vespasiánovým (není v CSD)

Hekaté, kouzelnice a podsvětní bohyně, později znázorňována se třemi hlavami a třemi těly, s přízviskem Enodiá, "Při cestě"§ 650, 432, 364+ 

Poslední den každého měsíce bylo pravidelně kladeno k soškám a sloupkům Hekaty jídlo a pití (apotropaion, „odvracející“). Tzv. Hekatiny hostiny pak spořádávala chudina (a později tolik proslavili kynikové). Podsvětní bohyně Hekaté je původem starou matriarchální maloasijskou bohyní, kterou Helléni poznali v Kárii. Sloupky se soškami jí byly stavěny u cest, bran, dveří, na rozcestích.

Hekaté byla nejprve zobrazována jako žena s pochodní, až Feidiův žák Alkamenés jí jako první dal podobu tvora s trojím tělem a s třemi hlavami. Její prastará trojjedinost ženského života (dívka-matka-smrt) se kultovně odrážela v jejím spojení se vzýváním Měsícem (proto později tato část Hekatina kultu splynula se Selénou), porodem a dětmi (zde byl její kult převážně překryt Artemidou/Diánou) a s fryžskou Kybelou či podsvětní vládkyní Persefonou. Římané říkali Hekatě Trivia.

V poklasické době je Hekaté již jen bohyní podsvětní, panovnice kouzelníků a čarodějnic, nočních duchů, oblud a příšer, která se ráda potuluje po odlehlých místech, po hřbitovech, po prázdných cestách.
S Hekatou souvisejí pověsti o vlkodlacích apod. Královně duchů a magie obětovali mistři a mistrové kouzel psy, černé ovce a se záhrobními božstvy související med. Znaky Hekaty byly pochodně, klíče, dýka, hadi a psi. Byla bohyní dobrotivou i zlou.

Její původní trojjedinost se vedle egyptské Ísidy stala velkým vzorem pro křesťany (Ísis v modrém plášti s hvězdami a Měsícem se dokonce stala předlohou pro křesťanskou modlu jménem Panna Maria). Vidět ve snu Hekatu o třech postavách prý značí odchod do ciziny: jedním z přízvisek bohyně je Enodiá, Pocestná. Hekatina mystéria se až do konce starého věku konala na Aigíně.

hekatombaia (pl.), hry v Athénách 28. dne měsíce hekatombaión, „Měsíce velkých obětí“ v našem červenci; z hekatombé, oběť jednoho sta volů, později jakákoli „velká oběť“ (o jisté h. se hovoří ještě za Balbina roku 238+, roku Galliena 262 a poslední za císaře Tacita roku 275 – 276 n. snad Iúliána v Antiocheji)§ 776, 466, 393, 17, 238+, 262+, 362+   


Hekatombaion, mí. před Dýmou§ 226

Hekatomnos z Élidy§ 72 (Ol.)

Hekatomnós z Mylas (nikoli Hekatomnŏs), gen.: Hekatomnóa, s. Hyssaldómův, b. Aby, o. Mausólův, Hidrieův, Pixódarův, Artemísin a Adin, zakladatel dynastie Hekatomnóovců§ 391, 378, 357, 344, 341

Hekatompylé§ viz Thebesté

 

Hekatompylos, m. v Parthii, per. Víšpanzatiš§ 521, 209

Hekatonnésoi, ostrovy mezi Lesbem a Aiolidou, „Sto ostrovů“§ 333

hekatostys, "stovka" občanů, administrativní jednotka v Hérákleji Pontské§ 370

 

Hekébolios, grammatik a rhétór, uč. Iúliánův v dětství§ 360+

 

Hekenuhedžet, Hekenu-hedžet, manž. Chafrého, m. Sechemkareho§ 2558, 2498 

 

hektémoroi§ viz pod Athény

Hektór, gen. Hektora, mýth. s. trojského vládce Priama§ 350+ a viz pod epos a Homéros

Hektór, s. Parmeniónův§ 330 

Helena, m.§ viz Illiberris

Helené§ 1. 775 a viz pod Troiá; 2. Flávia Iúlia Helena/Helené z Drepana, manž. Cónstantia I., m. Cónstantína I., 293+, 324+, 326+, 337+ a pod křesťanství; 3. Adiabénská, ses. a manž. Monobaza I., m. Izata II., Zoita a Monobaza II., 36+, 46+; 4. manž. sofisty Alexandra ze Seleukeie Kilické, m. stejnojmenného syna, 133+; 5. d. Cónstantína I. s Faustou, ses. Cónstantíny/Cónstantie a císařů Cónstanta, Cónstantína II. a Cónstantia II., manž. Iúliánova, 293+, 360+, 363+      
Helenius Acró, grammatik§ 180+

Helenopolis, m. v Bíthýnii§ viz Drepanon 

Helenos z Épeiru, syn Pyrrha I. s Birkennou§ 295, 280, 274, 272
Helenos, strat. na Kypru§ 107

helepolis, „dobývající, ničící město“, vysoký a mohutný věžovitý obléhací stroj na kolech přisouvaný k hradbám, vynález Epimacha z Athén, viz tam a pod poliorkétika§ 306, 305

Héliadés, zrádný seleukovský důstojník§ 145

 

héliaia, státní rada a soudní sbor v Athénách; vylosovaní občané (šest tisíc včetně jednoho tisíce náhradníků) soudili v deseti soudních dvorech/dikastériích, viz pod Athény a též soudy§ 594, 508, 461, 410

Heliké, m. v Acháji; původ. kult. a sněmovní centrum Achájů, po zániku státu roku připadlo území Aigiu, srov. tam a pod zemětřesení/tsunami§ 720, 650, 388, 373, 280

Helikón, pohoří v Boiótii, sídlo Mús, srov. s Heliké§ 650

Helikón z Priény, s. Leómedontův/Láomedontův§ 295 

 

helikoptéra§ viz létání

héliocentrismus§ 470, 450, 250, 150

Héliodóros z Alexandreie§ 1. olympioníkos, viz Apollónis; 2. s. Hermeiův a Aidesie, b. Ammóniův, neoplatónik, 350+ 

Héliodóros z Athén§ 1. tchán Démosthenův, 384; 2. arch. 229
Héliodóros z Emesy, romanopisec§ 150+, 172+ 

Héliodóros z Gallie, sofista a advokát§ 176+

Héliodóros z Kyrrhu§ viz C. Avidius Héliodóros 

Héliodóros, seleukovský velmož§ 182, 175

Héliodóros z Taxil, vyslanec Antialkidův, hinduista, jehož monolith na dvoře krále Bhagabhadra je zván též Chambha Baba (Khambha Baba)§ 115

Héliodóros Trósidamás z Alexandreie§ Ol. 213+, Ol. 217+

Héliodóros, astrolog/mathématicus v Antiocheji§ 371+   

Héliogabalos, Héliogabalus, prínceps§ viz Elagabalus

Hélioklés, jméno indobakterských vládců:§
Hélioklés I.§ 155, 140, 130, 120
Hélioklés II. Dikaios§ 120, 115, 100

Héliopolis, m. v údolí Biqá', Colónia Iúlia Augusta Félíx Héliopolítána, řec. jméno snad z ptolemaiovské éry, aram. Ba'albek/"Ba'alův pramen", arab. Ba'labak§ 63, 15-, 92+, 247+, 326+, 374+ (?) a viz Koilé Syriá
Héliopolítés, dolnoeg. nomos, zvaný též Delta§ viz Héliúpolítés
héliopolíté, řec. héliopolítai, společnost sociálních reformátorů v zanikající Pergamské říši§ 133
Hélios, bůh, lat. Sól§ 181, 64+, 68+, 70+, 133+, 190+, 201+, 268+        

Hélios aníkétos§ viz Sól invictus

Hélios, prócúrátor Aug.§ 54+

Hélios, propuštěnec Nerónův a jeho "místodržitel" v Římě§ 66+, 68+ 

Hélis, sídelní m. Getů/Dáků neznámé polohy (ve Valachii, Moldově n. snad v Předdunají v lokalitě Sveštari v BG?)§ 292
Helisové, Helisií, kmen východogerm. Lugiů§ 500
Helissús, Helissón, m. v Arkadii, dn. polohy neznámé§ 351

Héliúpolis, m. v Dolním Egyptě, eg. Junu, hebr. On nebo Anu, ass. Únu, dn. káhirská čtvrť Mataríja§ 3236, 2667, 2566, 2345, 664, 332

Slavné slunečním kultem jménem Atum, tj. Vše/Vesmír, a jeho býky; severně od Káhiry na začátku Delty na dnešním káhirské předměstí Ajn Šams byl roku 2006 odkryt jeho největší chrám boha slunce postavený Ramessem II. 
Héliúpolítés, nomos tamt鞧 285, 173, 160

Helix z Foiníkie§ viz Aurélius Aelix  

Helix(os), velitel jerúsalémské posádky§ 43

Helixos z Megar§ 1. strat. a kondottiér, 408; 2. promakedonský politik, 344 

 

Helladios z Alexandreie, kněz Ammónův, grammatik§ 391+

Helladios z Antinoúpole, skladatel veršované encyklopedie§ 391+

Helladios, biskup v Autissiodoru§ 391+

 

Hellaníké§ Láníké

Hellaníkos z Élidy, tyrannobijec§ 271
Hellaníkos z Mytilény, historik§ 480, 400
hellánodikás, hellánodikoi, rozhodčí na Olympijských hrách§ 400, 392, 368, 364, 348, 67+ 
Hellas z Mýsie, manž. Gongylova, m. Gordiónova a Gongylova§ 399

Hellas, Hellén, Hellénes, lat. Graecia, Graeci (z Graikoi), Řecko, Helléni a Řekové (jen souhrnně)§ před 6000, 5500, 5300, 4000, 3200, 3000, 2800, 2500, 2300, 2200, 2122, 2070, 2025, 2000, 1998, 1900, 1805, 1780, 1749, 1716, 696, 675, 595, 591, 580, 575, 570, 568, 546, 530, 491, 481 - 478, 446, 408, 387, 371, 370, 362, 346, 337, 336, 323, 322, 319, 315, 308, 302, 301, 287, 283, 224, 220, 215, 200, 197, 196, 192, 172, 168, 147, 146, 88, 83, 49, 44 - 42, 22, 21; po roce 146 viz i Provincia Achaea (též ve smyslu celé Hellady) 

Podle Parského mramoru a podle jeho datace se proměna Graiků (od graus, gráos, stařena) v Hellény přihodila roku 1521 či 1520/19, kdy ve Fthíótidě začal vládnout Hellén, syn Deukaliónův, a po něm přijali jeho jméno všichni ti, kteří se předtím nazývali Graioi/Graikoi, jejichž vlastí byl Épeiros. Podle jednoho výkladu první vlna patriarchálních Hellénů byla domácím matriarchálním obyvatelstvem při příchodu ze severu „přemluvena“, aby uctívali masožravou Trojjedinou bohyni. Domácími, autochthoními obyvateli byli Pelasgové, Minyové, Kydónové a Eteokréťané, všechno možná "Protohelléni". Od Graiků jmenují Hellény jejich západní sousedé, východní až národy po Indii vyšli ze jména Iónů, Iáones, Jaman (tak akk.) apod.

Teprve později odstranili Achajové a Dórové gynaikokratii a zavedli andrarchii, vládu patriarchální, dědictví z otce na syna (Hellénové v Itálii a na Sicílii - Velké Řecko/Megalé Hellas, Magna Graecia, viz Velké Řecko). Hellas, m. a kraj vedle Fthíótidy, patřily do říše krále Pélea, Achilleova otce.

Deukalión s Pyrrhou, lidé přeživší potopu, měli podle starých syna Helléna a Amfiktyóna a dceru Prótogeneiu. S Diem měla syna Aethlia, prvního krále Élidy. Hellénovými syny s thessalskou nymfou Orséidou byli Aiolos, Dóros (srov. pod Dórové) a Xúthos. Xútha bratři vyhnali z rodného Iólku a asyl získal u attického vládce Erechtheia. S jeho dcerou Kreúsou měl Xúthos dceru Diomédu a syny Achaia a Ióna, praotce oněch hellénských kmenů. Attické fýly byly pojmenovány po Iónových synech jménem Aigikorés, Argadés, Geleón a Hoplés.

Dórovým synem byl Aigimios pokládaný za praotce hellénského kmene Dórů. Byl prvním vládcem v jejich thessalském království a měl syny Pamfýla, praotce anatolských Pamfýlů, a Dymu, prapředka části peloponnéských. Ve válce s Lapithy mu pomohl Hérákleův syn Hyllos. Po vítězství ho Aigimios adoptoval a od těch časů měly všechny dórské státy jména po třech epónymních hérojích Hyllovci, Dymovci a Pamfýlové.

Podle chronologie Parského mramoru založil athénský král Amfiktyón roku 1521 v Thermopylách amfiktyonii a panathénaje, předtím roku 1532 za Kranaa se prý uskutečnil Aréův soud ve sporu Athény s Poseidónem o Attiku. Roku 1520/19 v době, kdy vládl Athéňanům král Amfiktyón, začal prý v jižní Thessalii ve Fthíótidě vládnout Hellén, Deukaliónův syn (viz zmínku o potopě v Thessalii).

Jeho jméno si vzali všichni ti, kteří se předtím nazývali Graikové, Graioi. Tímto nastala proměna „Řeků“ v Hellény (srov. roky 2200 a 2000).
Hellén měl syny Xútha (byl otcem Iónovým), Aiola a Dóra.

První vlna patrirchálních Hellénů byla autochthonním obyvatelstvem po příchodu ze severu po 2700-2500 „přemluvena“, aby uctívali Trojjedinou bohyni, Stařenu (graus či gráos, protějšek slova gerón). Helladští Graikové sídlili rovněž v okolí Dódóny, resp. tam byli vytlačeni. Slovo Hellén souvisí zřejmě s hellé, seléné, světlo, měsíc, Měsíční bohyně, Jasná. Tito Graikové, tedy předkové Achájů a Dórů, teprve nyní odstranili gynaikokracii a zavedli patriarchální přechod vlády z otce na syna (názor Gravesův).

Podle Homérova seznamu lodí (bez Messéňanů, Achájů na severozápadu Peloponnésu, Makedonů, ale s Athéňany) se pod Íliem/Trojou ve vojsku Agamemnonově sešli Boiótové (50 lodí) a minyjský Orchomenos (30), Fókové, Argívští z Tírynthu a Mykén, Sparťané, Élidští s Pylem (90), Élidští s ostrovany (40), Arkadové (60), Lokrové (40), Eubojští (40), Athénští a Attika (50), Salamis (12), Ithaka s okolními ostrovy (12), Aitólové (40), Kréťané (80), Rhodští (9), Sýmé (3), Kós s dalšími ostrovany (30), a devět skupin z Thessalie: Fthíá (50), jedni Thessalové (40), Thessalové z Fer, Thessalové s Filoktétem (7), Thessalové z Trikky (30), Perrhaibové (22), Magnéti (40) a další dvě skupiny Thessalů (po 40).

Původní městská Hellas patřila do říše krále Pélea, Achilleova otce. Hellénové byli původně malým kmenem v thessalské Fthíi (?, srov. osud Čechů). V homérovské době ještě nebylo označením pro všechny Hellény; v epech je „Panhellénes“ a obyvatelé Thessalie byli ještě Achájci (srov. příchod Thessala do Th. kolem roku 1140).

Severozápadní Helléni, viz s. v. Épeiros, mimo pobřeží byli v očích Hellénů barbaři, nikoli však zahrnování mezi Illyry jako jejich Taulantiové a Enchelejové. Helléni rozlišovali kmeny v regionu na illyrské, épeirské a na vlastní příslušnost k Helladě, kterou počítali od Ambrakie a Akarnánie. Makedonské kmeny počítali klasicky k épeirským, nikoli hellénským (ovšem připuštěny do Olympie). Jazykově Épeirové všech kmenů byli Helléni a stejně tak jejich jména. 

Přes četné dialekty se Helléni snadno dorozumívali; jazyk nebyl to, co je rozdělovalo. Mluvčí iónsko-attických nářečí, arkado-kyperských, aiolských a dórsko-severozápadních znali jiné verse mýthů, ctili jiné podoby kultovních svátků, psali jinými alfabétami (téměř každý stát měl svou), začínali jindy rok, jména měsíců byla odlišná, úředníci se jmenovali jinak. Nicméně drželi panhellénské slavnosti, řada kultovních míst s věštírnami požívalo všeobecné váženosti, Hellénům byla společná kultovní promiskuita a tolerantnost i vůči bohům barbarů.

Ve čtvrtém století n. l. se obrat Hellénes a to hellénikon stalo označením pro řečníky, sofisty a jejich žáky. Označení Hellén, hellénismos, tedy pěstovat hellénství, polytheismus apod., bylo též hanlivé označení pro polytheisty, které se zřejmě poprvé objevilo koncem třetího století n. l. v syrské Antiocheji, kde se křesťanství první zbavilo svého ethnického židovského elementu; prostě to byla ze strany promíšeného, řecky mluvícího, nikoli však hellénského obyvatelstva nadávka na tradiční polytheisty, převážně pravděpodobně ethnické Hellény.

Ve východořímské říši znamenal hellénismos návrat ke všemu zlému před křesťanstvím, formu kacířství a obvinění z něho znamenalo vyloučení z církve (srov. osud Ióanna z Itálie v 11. století, jehož spisy za návrat k platónismu byly spáleny). Teprve u pozdněbyzanstkých intelektuálů se vrátilo označení ethnické, nikoli říšské: jsou Hellény, nikoli Římany (např. Laoníkos/Níkoláos Chalkokondylés, 1423-1490). Novodobé užívání slova zavedl pruský historik Johann Gustav Droysen (zemřel 1884) na označení doby hellénských dějin mezi Alexandrem Velikým a Kleopatrou, milenkou římských vojevůdců.

O novověkých označeních pro Řeky viz pod Řím. 

Hellebichus, Hellebicus, mag. mílitum per Orientem, jméno původu germánského§ 382+, 387+ 

 

helleborus§ viz čemeřice

Hellén, Hellénos§ viz pod Hellas

Hellénika z Oxyrhynchu, dějiny neznámého autora navazující na Thúkýdida, viz také pod dějepisectví§ 400, 387

Hellénion, všehellénský posvátný okrsek v Naukrátidě, viz, v Egyptě§ 568

hellénisace, Arabů§ 96

hellénismos§ viz pod Hellas
hellénismus, obrat novověký, v Asii§ 343, 256, 75
hellénismus, počátek u Alexandra§ 355

Hellénokratés z Lárissy, exulant a milenec Archeláa Makedonského§ 399

hellénotamiás, -tamioi, athénští výběrčí spojeneckých tributů v délském spolku$ 479 a viz pod Athény, administrativa
hellénožrout§ viz mísellén

 

Hellénský spolek, spolek Hellénů, koinon tón Hellénón§ viz korinthský spolek

Helleporos§ viz Eloporos

Helléspontios z Galatie, neoplatónik a výřečný sofista§ 320+

Helléspontos, úžina mezi Evropou a Asií, dn. Dardanelly§ 694, 675, 620, 600, 546, 512, 498, 496, 493, 492, 480 - 478, 431, 413, 411 - 407, 405, 403, 400, 398, 396, 394, 390, 389, 387, 364, 362, 355, 351, 342, 334, 333, 322, 321, 318, 315, 313, 309, 302, 282, 279, 250, 218, 202, 200, 190, 170, 86, 85, 48, 34, 18+, 39+, 139+, 194+, 214+, 262+, 313+, 323+, 324+, 391+   

Helóris ze Syrákús, strat., přítel popř. asi adoptivní o. Dionýsiův§ 404, 394, 393, 389, 388
Helóros, též Elóros, m. a ř. na jv. Sicílii, pův. osada Syrákús, dn. Tellaro, ruiny u osady Stampaci§ 493, 275

Helos, achájská osada, od níž prý pochází slovo heilóti§ 775

helotové§ viz heilótové

Helpidius§ 1. praef. praet. Orientis, 360+; 2. architekt v Kónstantínopoli, 369+  

 

Helvétiové, Helvétií, kelt. kmen v Galliích, v dn. záp. části Švýcarska; rozdělen do čtyř tetrarchií - kantonů (pagus - jednu z nich, Tiguríny, zničil na jaře roku 58 Caesar a pomstil ponížení z roku 107 po bitvě u Aginna/Agen); jejich sídel. m. bylo Aventicum, snad dn. Avenches u jezera Morat, dalšími centry např. Lousonna, dn. Lausanne, Viviscus, dn. Vevey. V jejich tažení na západ roku 58 měli za spojence kelt. Rauraky a Boje, kteří právě dobývali Nóréiu v Nóricu, kelt. či germ. Latobrígy a germ. Tulingy. Z 263 tisíc H. a 100 tisíce spojenců (z toho všeho více než čtvrtina zbraně schopných) po válce s Římany přežilo 110 tisíc lidí. - Odlišovat H. od Helvů, lat. Helvií, jiného kelt. kmene, žijícího na severu Narbonské Gallie mezi Volky a Allobrogy se sídel. m. Alba Augusta, dn. Aps§ 113, 110, 107, 60, 58, 9+, 69 až 71+, 75+, 90+, 259+     

Helvius Cléméns§ cos. suff. 289+ 

C. Helvidius Priscus, legát, stoický moralista, manž. Arrie ml.§ 53+, 65+, 66+, 92+, 95+    

C. Helvidius Sekundos z Pallény§ ath. arch. 192+ 

C. Helvius Cinna§ trib. 44, 98

M. Helvius, praetor§ 195

P. Helvius Pertináx§ 1. císař roku 193 n. l., s. propuštěnce Helvia Successa, 89-, 68+, 126+, 138+, 167+, 174+, 175+, 180+, 184 až 186+, 189+, 192+, 193+, 197+; 2. jeho syn, 193+, cos. suff. 212+ (?)  

Helvius Successus, o. príncipa Pertináka§ 193+   

Hém᧠viz Aemona

Hemaka, dvořan Denův, První dyn.§ 3054

hémerobaptisté, židovská sekta§ 36
hémerodromos, rychlý posel na dlouhé vzdálenosti; viz také pod sportovní kuriosity a Feidipiddés§ 490, 200
Hémeroskopeion, hellénská osada na dn. Cap de la Nao ve Španělsku, Římany zvaná Dianium, dn. Denia§ 530

Hemetre, Hemet-Re, d. asi Chafreho§ 2558

 

Hemjunu, Hem-Junu, s. Nefermaata (I.) s Itetou, hlavní král. stavitel a wezír§ 2613, 2589 

 

Hémóna§ viz Aemona

hemoroidy, z řec. haimoroó, ronit krev§ viz pod Bimbisára

 

Henderson, o. v Tichomoří u Pitcairnu§ 4000

 

Henenu, Henu, arcičíšník Mentuhotepa II., správce král. majetku za Mentuhotepa III.§ 2061, 2010, 2002 

 

Henetové§ 333 a viz Venetové

henge, henges, v Anglii oválný hrob obklopený megality a hliněným valem; výčet největších§ 5000

 

Henhenet, manž. Mentuhotepa II.§ 2061

 

Heniochidés z Athén§ arch. 615

Héniochové, Héniochoi, sarmatský národ n. kmenový svaz mezi Kimm. Bosporem a Kolchidou, dle jiných asi lid z protogruzínské skupiny, s Abasgy zřejmě předkové Abchazů, srov. pod Pitusu§ 65, 114+, 169+, 375+   

V době Mithridáta Eupatora jim vládli čtyři králové, ale nic bližšího o nich ani národu známo není. Řecké označení národa znamená "vozatajové", latinský ekvivalent aurígae. Jejich šlechtu Helléni titulovali sképtúchoi, lat. scéptrigerí, "nosiči žezla", podobně jako jiné dynasty v regionu, viz s. v.


Henna, Enna, domorodé m. na Sicílii, arab. Qasr Jání, „Pevnost Henna“, dn. Enna, starší Castrogiovanni (henna je označení pro přírodní barvivo dodnes v užívání; arabské ženy si na oranžovo barví ruce a nohy, hinná, srov. v Číně povstalce s. v. Rudá obočí)§ 403, 397, 309, 261, 258, 138, 132, 104

henotheismus, víra v ústřední tvůrčí božskou bytost nevylučující na rozdíl od monotheistů uctívání dalších bohů kultovně podřízených; slovo moderní§ 1417, 735, 671, 162+, 218+ 

 

Henri III. z Navarry, jako k. Francie Henri IV., č. Jindřich, manž. Marguerity z Valois§ 350+

 

Henu, čati z Osmnácté dyn.§ 1567 

Henuka, Henu-ka, dvořan Qa'aův§ 2990

 

Henutsen, Henut-sen, manž. Chufuova, m. několika princů§ 2589

Henuttaunebu, Henut-tau-nebu, d. Amenohotepa III.§ 1417  

 

Heptachalkos, mí v Athénách§ 86

 

Heptanésiá, „Země sedmi ostrovů“, oblast pozdější Bombaje, Bom bahia, v IND; pův. osídlena rybářským národem Koli, který uctíval „kamennou bohyni“, Mumba déví§ 115

Heptastadion, molo mezi Alexandrejí a Farem§ 47

Heptazéta§ viz Étazéta z Bíthýnie

 

Hepu, wezír Osmnácté dyn.§ 1425 

 

Heqanacht, Heqa-nacht z Egypta, velmož z korespondence se syny s ekonomickými radami§ 1962

Heqet, bohyně plodnosti, lásky a porodů s žabí hlavou, vedle Sečety manž. Chnumova§ 2589