749-740

749

olympiada  7, 4

mesto  a. u. c. 5

Míléťané založili v Egyptě, na severozáp. Delty, emporion, obchodní osadu, Naukrátis (viz dále rok 664 a 611, kdy bylo založeno, resp. osada rozšířena).

Urartský král Šarduri II. opět na severu říše, kde pacifikoval povstalce v zemi Abiliani a Eria. Král Murini byl definitivně podroben a stal se jeho poplatným vládcem (válka vedena od roku 754).

 

748

olympiada  8, 1

vitez  Antiklés z Messénie

mesto  a. u. c. 6

Podle jedné tradice povolali obyvatelé Písy na pomoc proti Élidským argejského krále Feidóna, aby mohli sami uspořádat tuto olympiádu (viz ale realističtější údaj roku 668).

Urartský král Šarduri II. se vypravil podruhé proti povstalcům v zemi Etiu (Etuchi nebo Etiuni, střední Armenie, severně od jezera Van, srov. rok 752). V tažení pokračoval dále na sever proti králi Rašu(ni), vládci země Ruišia(ni), a králi Diusi(ni), vládci země Iga, jehož sídelní město Makaltu/Makaltuni Urartejci dobyli. Oslavný nápis události z Daškerpi u jezera Çildir na dnešním turecko-gruzínsko-arménském pomezí je nejsevernější, jaký kdy urartský panovník pořídil. Zmocnil se tu stovky velbloudů, na místě, které bychom málo tušili. 

 

747

olympiada  8, 2

mesto  a. u. c. 7

ostatni  1. rok Nabonassarovy éry

26. února 747 je začátkem Nabonassarovy éry/anno Nabonassari, která byla v užívání hellénistických a babylónských astronomů (viz v indexu pod chronografové).

V Korinthu byla ukončena dědičná královláda rodu Bakchiovců (dórských Héráklovců), která trvala od roku 857 (resp. 1103). Posledním dědičným králem byl Automenés, syn Alexandrův (vládl od roku 789 nebo 766, srov. ale s lety 767 a 766)Následovali ročně volení prytanové (tj. „předáci“), kterým zůstával titul král (basileus) a kteří byli i nadále jen z rodu Bakchiovců. Vláda králů-epónymních prytanů trvala do roku 657.

V Messénii skončila vláda synů krále Finty (Fintás byl současníkem Télekla ze Sparty) Antiocha a Androklea: neshody je svedly do války a Androklés byl v bitvě zabit. Antiochos vládl jen krátce (viz následující rok).

V Babylónu skončila neslavná vláda krále Nabû-šuma-iškuna (vládl od roku 761), Chaldaje z kmenového svazu Bít Dakkúri. Následovala nenápadná, víceméně jen nominální vláda krále domácího rodu Nabû-násira (řec. Nabonassaros, vládl do roku 734). Potlačil povstání Borsippanů, příčiny ani dobu neznáme, a už dávný kronikář nevěděl nic o nějaké bitvě s rebely; žádný další jeho válečný skutek také neznáme; o kalendářní éře s jeho jménem spojené viz zde výše. Pozoruhodné nicméně je tím, že na trůnu vydržel čtrnáct roků, na babylónské poměry této éry dlouho. Podle nápisu na hliněných válečcích z Uruku pátého roku jeho vlády rekonstruovali sourozenci Bél-ibni a Nabû-zéra-šubši, synové Bullutuovi, chrám novoročních slavností Akítum v Uruku, který již dávno ležel v rozvalinách. 

Jeho vládou začíná kronika babylónských dějů dovedených do nástupu Šamaš-šuma-ukína na trůn roku 648 (in kussê šarrúti úšib/usedl na trůn království"). Byla kompilována v Babylónu roku 500 (22. rok Dáreia I.) písařem Ea-nádinem, synem Ana-Bél-ériši z klanu Kalbi-Sînova. Na ni navazují fragmenty dalších pěti klínopisných kronik, které s mezerami sahají do roku 594. Na ně navazuje fragment dějů Nergal-šarra-usura z roku 557 a poslední z novobabylónských kronik věnovaná letům 556 až do konce říše roku 539.  

Urartský král Šarduri II. podnikl tažení na východ do země Puluadi, kde dobyl královské sídlo Libliu(ni), dn. ves Siqendel/Saghandel u Varzakanu v íránském Ázerbájdžánu. Libliu se stala urartskou pevností.

V Israéli zemřel král Jeroboám II., Járábeám (vládl od roku 787 n. 773). Jím vymřela dynastie Jéhú, která byla na trůnu v Šomerónu od roku 842. Byl posledním vládcem Israéle, který dokázal rozšířit svůj vliv do Syrie až po Orontés a který porážel Aramaje.

Novým králem se stal jeho syn Zakarjá, ZKRJHW, Zekarjá, řec. Zachariás, který však byl už po půl roce zavražděn Šallumem, synem jistého Jabeše (též Sallum), jedním z armádních velitelů. Usurpátor vládl v Šomerónu pouhý měsíc (viz následující rok; jeho smrt lze položit také do roku 743). • V téže době v júdském Jerúsalému prorokoval jistý jahwista Amos, č. Ámos.

 

746

olympiada  8, 3

mesto  a. u. c. 8

V Messénii po krátké vládě Antiochově (viz rok předcházející) usedá na trůn jeho syn Euafás (vládl do roku 733). • Podle jedné tradice začala t. r. I. messénská válka, která by podle této datace trvala do roku 727 (viz ale rok 743).

Římané donuceni ke smíru se Sabíny. Za zprostředkování unesených žen uzavřen mír, když Sabínové dobyli část Říma a s pomocí zrady dcery Sp. Tarpeia obsadili i pevnost (Tarpeiu za zradu "odměnili" Sabínové smrtí a tělo svrhli se skály, po ní nazvané Tarpejská. V bitvě ve Městě se Sabíky, které vedl Mettius Curtius, se vyznamenal Hostius Hostilius, který při obraně padl a podle jedné verse byl dědem třetího z římských králů Tulla Hostilia. Sabínský král T. Tatius, vládce v Curách, se na pět let stal koregentem ve spojeném státním útvaru (?), jehož sídelním městem byl Řím (srov. však rok 733; válka trvala od roku 751).

Následovala válka Římanů s Véjemi (Veii), jedním ze silných etruských měst. Délku a výsledek války neznáme, podle jedné verse žádali o mír, přišli o část území a dostalo se jim stoletého příměří. Dodržovali ho a v době kolem roku 646 se proto nepostavili na stranu Sabínů, kteří se za Tulla Hostilia znovu pustili do války s Římany (vše jen tradiční údaje).

T. Tatius byl v  krevní mstě netýkající se Říma zavražděn roku 741 v Laviniu a není řazen do počtu římských králů: byla to jediná římská královská spoluvláda, dyarchie se v Římě neuchytila. Jeho dceru Tatii měl za ženu Romulův nástupce Numa Pompilius.

Po Tatiově smrti došlo na válku s Fidenskými, kteří loupili na římském území. Romulus je v poli porazil a město obsadil. Poslal do něho 2500 osadníků a Fidenae se tak staly první římskou kolonií (osadníky posíleny až za republiky roku 498). 

V Assyrii vypukla v Kalchu (Kalach) revolta proti starému a slabému králi Aššur-nérárimu V. (vládl od roku 755). Jeho ochránce a opora, turtánu Šamší-ilu, nejsilnější muž Aššurovy říše, který byl v úřadě za vlády čtyř králů (někdy od roku 808 a nejpozději 796, viz o něm roku 806), zemřel po půl století v úřadu, nezvyklý počin, možná krátce před tímto rokem, nejpozději záhy po nástupu Tukulti-apil-Ešarry na trůn. Povstání z konce roku vedl vojevůdce Púl(u) (viz rok následující).

Urartský král Šarduri II. se vypravil s armádou na jih proti království Kummuch (urart. Qummucha/Qummuchakali, řec. Kommágéné) a jeho králi Kuštašpimu; zdá se, že využil assyrských událostí a vpadl to oblasti Aššurových zájmů. Když Urartejci dobyli několik měst, Kuštašpi kapituloval, musel zaplatit těžké výpalné a připojit se k silné protiassyrské koalici, která za assyrské "občanské války" v regionu vznikla: Urartu, Arpad, Melid (Meliténé, kde vládl král Šachu, nástupce Chelaruady), Gurgum a Kummuch.

Kuštašpi byl snad nástupcem chetitského vládce Ušpilulumea/chet. Šuppiluliumaš, viz rok 773. Před králem Ušpilulume známe z 9. století z Kummuch jmenovitě již jen dva chetitské vládce, Qatazilu a Kundašpi.

V Israéli odstranil Menachem, MNCHM, řec. Manaémos, po čtyřech týdnech vlády (viz rok předešlý) usurpátora Šalluma a sám usedl na trůn. Založil pátou a poslední vladařskou dynastii severního z obou židovských států Israéle (vládl do roku 737).

 

745

olympiada  8, 4

mesto  a. u. c. 9

Na jaře obsadil vojevůdce Púl(u) Aššur a dne 13. ajjaru roku 745 (tj. v květnu) se stal pod trůnním jménem Tukulti-apil-Ešarra III. králem Assyřanů (nebo Tukultí-apal-E., hebr. Tiglatpilesar, řec. Thaglathfallasar, bibl. řec. Fúl). Vydával se za syna Adad-néráriho III., tzn. za „bratra“ sesazeného (a zavražděného?) krále (viz rok předešlý; podle jiné interpretace strohých pramenů byl rodným bratrem Aššur-néráriho V., s nímž dva roky spoluvládl?)Jeho panování do konce roku 728 znamenalo nový růst assyrské moci a zároveň je v moderní chronografii začátkem pozdního období novoassyrské říše (do roku 612; rané období v letech 935 - 782). Bojovný Tukulti-apil-Ešarra III., prožil na armádních výpravách většinu života a za své vlády je podnikal každoročně s výjimkou roku 730, zahájil expansi v abu/c. srpnu tažením proti osmnácti aramejským kmenům na severu a východu Babylónie až po řeku Uqnú/Uknú. Vyraboval kmenová sídla Šapazza, Rabbilu a Chamránu, lokality neznámé polohy, a mnoho Aramajů vysídlil do nově založeného města Kár Aššur/"Aššurovo přístaviště" (neznámé polohy).

V Babylónu potvrdil kralování Nabû-násira (řec. Nabonassaros; vládl od roku 747), rozšířil říši až po Přímoří a novým assyrským zemím, jak se chlubil v zachovaném nápisu, "dal jednoho ze svých komisařů za guvernéra/šút réšíja elíšunu bél pícháti aškun"; jak se jmenoval, králi uvést za to nestálo.    

Urartský král Šarduri II. opět plení vzbouřenou zemi Eria na severu říše.

V Dolním Egyptě v Leontopoli v řadě vládců XXIII. dynastie (srov. rok 770) nastoupil po smrti krále Rudamuna (dříve čteno Amenrud) na trůn Usermare Setepenamun Juput II. (vládl v letech asi 745 až 720 nebo 715; podle jiné interpretace od roku 754)Během jeho vlády a vlády jeho současníků na severozápadu Delty v Taně (XXII. dynastie) Pimaje, viz rok 764 a 758, jeho syna Šošenka V., kterýc rozšířil svou moc po Memfidu, a Osorkóna IV. se za suverénní panovníky prohlásili i Neferkare Peftdžanawejbast, kněz po Takelotovi III. v Hérákleopoli, a Nimlot, syn asi Osorkona III. velekněz v Hermopoli, a jeho nástupce (?) roku c. 728 Džehutiemhet/Thotemhet. V Egyptě současně vládli (nejméně) čtyři králové a k tomu na západě Delty několik libyjských dynastů titulujících se jako náčelníci Maů a Libů, zároveň velekněží lokálních kultů.