489-480

489.

Ol. 72, 4

 

 

Aristeidés

a. u. c. 265

C. Iulius Iullus a P. Pinarius Mamertinus Rufus

************************************************************

Trestní výprava Athénských proti Paru za to, že pomáhali perskému loďstvu a jako první s nimi pluli k Marathónu, byla neúspěšná. Obléhali město a pustošili ostrov 26 dnů. Velitel Miltiadés (V.), olympioníkos, dynasta v Thrákii, dobyvatel Lémnu a vítěz od Marathónu, dal na radu jisté Tímó, kněžky/hypozágoros chthonických bohů, čeho se týkala, nevíme, a šel do chrámu Démétry (místa kultu ženského). Padla tam na něho nějaká hrůza, zpanikařil a z chrámu utekl. Když přeskakoval zídku temenu, vymkl si nohu n. se poranil na stehnu, podle jiných na kolenu.

Zranění zhnisalo, dostala se mu do rány sněť a když byl v Athénách souzen, nemohl už ani stát. Za nezdar a korupci a s přihlédnutím k zásluhám byl odsouzen nikoli na smrt, ale k pokutě padesáti talentů, které však neměl; na zranění zemřel ve vězení. O osudu jeho zchudlých dětí Kimóna (III.) a Elpiníky viz rok 510.

Miltiadés (c. 60) se stal prvním z velikánů athénské démokratie, který zakusil vrtkavých nálad "lidu" nesnášejícího úspěšné spoluobčany a osobitost. Plútarchova anekdota z ostrakisace Aristeida zvaného za své životní postoje Spravedlivým hořce úkaz demonstruje. Když ho jistý neznámý prostý muž požádal, aby na ostraku napsal Aristeidovo jméno, ptal se ho velký Athéňan, co že mu to ten člověk provedl a jestli ho zná: "Vůbec toho člověka neznám, ale zneklidňuje mne, že mu všude říkají "spravedlivý/úden úde gnóskó ton anthrópon, all' enochlúmai pantachú to dikaion akúón'." Žalobcem byl Xanthippos, otec Perikleův, přiženěný do klanu Alkmaiónů, který vděčnost "lidu" pozná o pět let později, kdy byl ostrakován, viz tam. Důvody Miltiadovy likvidace neznáme (řevnivost?). 

 

************************************************************

488.

Ol. 73, 1

Astyalos z Krotónu (poprvé)

 

 

Anchísés

a. u. c. 266

Sp. Nautius Rutilus a S. Furius Medullinus? Fusus?

************************************************************

 

Ve Spartě si vzal hrůzným způsobem život šílený král Kleomenés I. (viz rok 491, kdy mohl podle jednoho předpokladu již zemřít; vládl od roku 521). Bil kolemdoucí, vládě se nevěnoval a ke konci ho příbuzní drželi v klédě. Od perioika, který ho střežil, vyhrožováním vyzískal dýku a tou si odřezával maso od lýtek, stehen až po břicho a tak zemřel. Neměl mužského dědice, ale dceru Gorgó (19 n. 20). Nástupcem v dyarchii se stal jeho bratr Leónidás I., syn Anaxandridův (vládl do roku 480).

Když se na Aigíně dozvěděli o Kleomenově smrti, obvinili Leótychidu II. ve Spartě z bezpráví, že totiž neoprávněně svěřil roku 491 aigínská rukojmí do athénských rukou. Spartský soud dal Aigínským za pravdu a předal jim krále náhradou za deset rukojmí v Athénách. Varováni však, aby momentálním vítězstvím na sebe nepřivolali budoucí hněv, dohodli se, že s nimi Leótychidás půjde do Athén a bude navrácení rukojmí vymáhat. Odešel proto do Athén, ale tam jeho žádost odmítli.

Tím se opět rozhořela válka Athéňanů s Aigínou (srov. etapy války roku 506 a 491). Aigínským se úvodem podařilo na Súniu zmocnit athénské Svaté lodi plné athénských předáků a vzali je do zajetí, třebaže právě konali kultovní úkony. Níkodromos, jeden z aigínských předáků, se s Athéňany domluvil, že jim ostrov vydá. Athéňané však neměli tehdy dostatek lodí, tak si jich museili dvacet půjčit z Korinthu (po pěti drachmách). Se svými tedy disponovali flotilou sedmdesáti triér, stejnou silou jako ostrované. Loďstvo ale připlulo s jednodenním zpožděním po termínu sjednaným s Níkodromem a aigínští aristokraté démokratické pučisty na ostrově přemohli a povraždili na ostrově sedm set přívrženců démokratie. Níkodromos se společníky pak byl Athénskými usazen na attickém Súniu, odkud podnikali pirátské výpady proti Aigíně. Ještě tohoto roku byli aigínští aristokraté poraženi na moři a při invasi Athéňanů na ostrov. Aigínským nepřišel nikdo na pomoc, jen ze Sikyónu tisícovka dobrovolníků, jimž velel pětibojař Eurybatés. Padli většinou v bitvě, Eurybatés po souboji s Athéňanem Sófanem (který padl roku 478 u Drabésku v Thrákii, viz tam). Válka nebyla u konce, následovalo drobné vítězství Aigínských nad Athéňany na moři. K událostem mohlo dojít již na jaře roku 490, viz dále rok 482. 

 

Gelónovo čtyřspřeží zvítězilo v Olympii (dále viz rok 485).

 

Volskové, vedeni Attiem Tulliem z Coriol a římským exulantem Cn. Marciem Coriolanem, plenili Latium (v důsledku římsko-latínského paktu, viz rok 493), dobyli Corbionu a oblehli Řím ve válce, která vypukla v roce 490. Cn. Marcius při tom dával ochraňovat majetky římských senátorů, aby popudil plebeje co nejvíce. V jednáních s Římany vyžadoval vrácení půdy Volskům dobyté v minulé válce, což odmítali plebejové, jimž byla přidělena. 

 

************************************************************

487.

Ol. 73, 2

 

 

Telesinos

a. u. c. 267

P. Sicinius Sabinus (?) a C. Aquilius Tuscus (?)

************************************************************

V Athénách byla provedena ústavní změna:

Archonát byl zrušen jako úřad volitelný a stal se úřadem losovatelným. Pro každý rok bylo vylosováno devět archontů s různými pravomocemi (právo, kult, vojenství, viz rok 594);

stratégie zůstala úřadem volitelným a od tohoto okamžiku fakticky nejsilnějším ve státu;

úřad polemarcha, který byl jedním z archontů, ztratil na důležitosti: nový polemarchos se staral o spory mezi občany a metoiky či cizinci a z původní vojenské pravomoci mu zůstala jen péče o padlé a sirotky.

Téhož roku byl v Athénách jako první občan v dějinách ostrakován Hipparchos z Kollytu, syn Charmův, po matce vnuk Hippiův, hlava Peisistratovců v Athénách, poněvadž se Athéňané obávali, že usiluje o tyrannidu (tvrdilo se to; srov. rok 508 a 417, kdy poslední případ použití tohoto zákona). Zákon o ostrakování možná (?) patří ještě mezi kleisthenovské reformy. 

 

V Akragantu se dostal k moci Thérón ze Syrákús a vládl pak do roku 472.

 

Cn. Marcius Coriolanus, velitel polních vojsk Volsků (viz předcházející rok), ukončil po rozhovoru se svou matkou Veturií, manželkou Volumnií s dětmi a dalšími matronami obléhání rodného Říma. Dal se přemluvit, ale domů se již nevrátil a zemřel v Coriolách ve vysokém stáří ve vyhnanství jako soukromník.

Téhož roku porazili Římané kmenový svaz Herniků, kteří se připojili ke Cassiově smlouvě, foedus cassianum, a s Římany a Latiny utvořili spojenectví, které se stalo základem pozdější světovlády (srov. rok 495 a 493).

 

V Číně stát Sung/Song zničil stát Cchao/Cao, jehož dějiny začínaly se začátkem dynastie Čouů.

 

************************************************************

486.

Ol. 73, 3

 

(neznámý; Keurés?)

a. u. c.268

Sp. Cassius Vecellinus II. a Proculus Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Alkmeónovec Megaklés z Alópeky, syn Hippokratův. O velkých dionýsiích, které se konaly vždy v měsíci elaféboliónu, tj. v devátém attickém měsíci (koncem března), byly poprvé veřejně uvedeny komédie. Vítězem soutěže se stal Chiónidés, jeden z nejstarších básníků staré attické komédie (událost lze datovat o jeden rok dříve).

 

Na podzim zemřel král Peršanů Dáreios I. (vládl od roku 522). Posledním známým datačním použitím v dokumentech z jeho vlády je z Borsippy ze 17. listopadu, prvním známým datem jeho syna jako krále je ze stejného města z 1. prosince. Nástupcem na trůnu se stal jeho syn s Atossou, dcerou Kýra II., Xerxés I., per. Chšjárša, bab. Achšíwari (vládl do roku 465/4). • Po Dáreiovi zemřeli jeho důvěrníci Artasyrás z Hyrkánie a eunúchos Bagapatés, který do roku 481 střežil králův hrob, než zemřel. Artasyrův syn Artabános patřil k důvěrníkům též u Xerxa a s ním Mardonios a eunúchos Matakás. 

Po Dáreiově smrti byla Parthie, Parthava, oddělena od Hyrkánie a přidána k ní země Chorasmiů, která předtím tvořila vlastní satrapii. Že by do dějů Dáreiova života patřilo protiperské povstání v Egyptě vedené jistým Chabbašem, Chababašem/Chababešou trvající do roku 484, je všeobecně odmítáno, viz rok 338. Že při tom jistí povstalci proklamující králem kohosi pod jménem Psammeticha IV. obsadili i sídelní město perských satrapů Memfidu, platí v obou případech. Během rebelie pravděpodobně přišel o život egyptský satrapa Ferendátés (o jeho nástupu viz rok 517). Jeho nástupcem po likvidaci povstání se stal Achaimenés, Xerxův bratr, viz o něm roku 462.

 

V Římě byl přijat první zemědělský zákon, lex agraria, jímž se rozdělovaly dvě třetiny půdy Herniků (viz předcházející rok).

Politické boje mezi oběma konsuly. Sp. Cassius, který navrhoval půlku pozemků dát Latinům a druhou "lidu", byl pro svou velkou popularitu u plebejů nenáviděn senátem a stal se objektem intrik (viz následující rok).

 

************************************************************

485.

Ol. 73, 4

 

 

Filokratés I.

a. u. c. 269

Ser. Cornelius Maluginensis a Q. Fabius Vibulanus I.

************************************************************

Gelón z Gely obsadil Syrákúsy a chopil se v nich vlády; zda volené či losované úřady zůstaly funkční, nevíme. V Gele zanechal jako zástupce svého bratra Hieróna. Pokračoval ve výstavbě města. Osady Ortygiu a Achradínu spojil se Syrákúsami a neustále zvětšoval námořní moc státu, který se v té době stal největší hellénskou mocností Západu. Osadu Euboiu, kterou kdysi založili Chalkidští z Leontín (srov. rok 728), připojil k Syrákúsám jako pevnost a její obyvatelstvo převedl do Syrákús. Z rodné Gely převedl do Syrákús celou polovinu obyvatel, úplně celé převedl obyvatelstvo Megar a Kamaríny; zdejšího vládce, tyranna Glauka z Karystu, dal popravit. Gelón tedy zavedl deportace/vysidlování obyvatelstva, kolonisační prostředek dosud v hellénské politice neznámý, praktikovaný hustě však v orientu například Assyřany. 

 

V Římě se senátu podařilo „věrohodně“ obvinit Sp. Cassia Vecellina z pokusu o obnovení královlády. Byl odsouzen za vlastizradu a popraven, možná z iniciativy vlastního otce, který pak synův majetek zasvětil Cereře (viz neshody mezi Římany předešlého roku). Podle jiné verse se tak stalo až roku 479. Ve válce s Volsky se Římanům dařilo.

 

************************************************************

484.

Ol. 74, 1

Astyalos z Krotónu (podruhé)

 

Leóstratos I.

a. u. c. 270

L. Aemilius Mamercus I. a K. Fabius Vibulanus I.

700 let od dobytí Troje

************************************************************

V Athénách byl ostrakován švagr Megaklea III. Xanthippos, manžel Agaristy II., dcery Hippokratovy, bratra reformátora Kleisthena; Xanthippos s Agaristou byli rodiči Periklea (tehdy ještě v chlapeckém věku, viz rok 500). Byl prvním z politiků, jemuž se nepředhazovalo, že by byl přítel tyrannů, jako jeho předchůdcům, ale snad jako oběť Themistokleových piklů proti svým oponentům (?). 

Tragický básník Aischylos dosáhl svého prvního vítězství (srov. rok 499)Mezi lety 484 a 481 se v Eretrii narodil tragik Acháios (zemřel kolem roku 405). V téže době se v Halikarnássu narodil historik Hérodotos, „Otec dějepisu“ (zemřel kolem roku 425). • Halikarnássos byl kdysi (doba není známa) hellénisován z původní kárské osady na městský stát Troizénskými, které vedl Anthés.

 

Xerxés I. se stal opět pánem Egypta, když se Peršanům podařilo potlačit povstání z roku 486. Jeho vůdce Chababeša byl popraven, viz ovšem rok 486. Až dosud byl Egypt s Persií spojen personální unií. Nyní však obě egyptské země přišly o svá privilegia a celý Egypt se stal jednotnou satrapií. Došlo rovněž k zásadním změnám v držbě půdy: teprve Ptolemaios Sótér vrátil chrámům v Deltě ty dary, které jim mimo jiné udělil Chababeša; viz však rok 338.

Téhož roku vypuklo povstání v Babylónu, ale bylo rychle potlačeno a jeho vůdce Bél-šimanni v měsíci ulúlu/před koncem srpna sťat (babylónské povstání lze datovat až do srpna roku 482). Tak jako v Egyptě postupoval Xerxés I. i v Babylónii: odboural veškerá „historická“ práva chrámových občin. Za Xerxovy vlády, snad na jejím konci, povstali Babylónci ještě dvakrát, a to pod vedením Šamaš-eríby (asi hned po revoltě Bél-šimanniho roku 482, září až říjen?; dř.: Nabû-bullit[...]) a Marduk-apla-iddiny III. (roku 479?). I tato povstání byla rychle potlačena, takže si jich nestačili hellénští historiografové ani všimnout.

Po likvidaci rebelií se Xerxés chystal na Hellény. K tažení ho v Súsách přemlouvali thessalští Aleuadové a athénští Peisistratovci žijící v perských exilech.  

 

Římané porazili Volsky a Aequy a uzavřeli s nimi příměří. Válka s Volsky trvala od roku 495 či 490 (viz následující rok).

V Římě vzrostla moc rodu Fabiů, kteří až do roku 477 stát zcela ovládali, drželi konsulát a dokázali vzdorovat plebejům.

Na Foru byl 15. července zasvěcen chrám Dioskúrů, Gemini, též zvaný chrám Kastorův, zaslíbený roku 499 ve válce s Latiny.

 

************************************************************

483.

Ol. 74, 2

 

Níkodémos I.

a. u. c. 271

M. Fabius Vibulanus I. a L. Valerius Potitus I.

************************************************************

V Attice byly v pohoří Laurion v lokalitě Maróneia objeveny stříbrné žíly. Athéňané zahájili rozpravy o jejich využití.

 

Na Sicílii ukuta koalice Kartháginců s Anaxilou II., vládcem v Rhégiu a Messáně, a s Térillem z Hímery: Thérón z Akragantu vyhnal Térilla Hímerského, který si na pomoc zavolal Karthágince. Thérón Akragantský se stal spojencem syrákúského vládce Gelóna a oženil se s dcerou Gelónova bratra Polyzála/Polyzéla; Gelón si vzal Thérónovu dceru Démarétu (viz dále rok 480). Anaxilás byl ženat s Kýdippou a své děti s ní svěřil Púnum jako rukojmí, viz dále rok 480. 

Z téhož roku rovněž pochází koalice Peršanů s Kartháginci proti hellénským státům (viz dále rok 480): první helléno-perská válka se po odmlce opět rozjíždí a Xerxés I. podněcovaný ze svých dvořanů hlavně Mardoniem, viz jeho finální roli roku 480 a 479, začal uskutečňovat pomstu za otcovo fiasko u Marathónu roku 490.

Kartháginci dali údajně dohromady během tří let na výpravu proti sicilským Hellénům na dvě stě válečných lodí a tři tisíce nákladních, Xerxés na 1200, z toho tři sta dvacet lodí dodali i s posádkami asijští a egejští Helléni, tři sta Foinířané a dvě stě Egypťané; k tomu 850 nákladních lodí na přepravu jízdy a tři tisíce zásobovacích lodí. Kartháginci byli za tu dobu schopni nasmlouvat žoldnéřské vojsko z národů celého západního Středomoří o třech stech tisících mužích (!?), které průběžně zásobovali z Afriky a Sardinie. 

 

Peršané pod vedením Búbara a Artachaia (1. pád Artachaiés; zemřel o tři roky později, když kolem táhl Xerxés) začali prokopávat poloostrov Akté u úpatí hory Athós v délce c. 2,2 kilometry a šířce dvaceti metrů (nejvyšší místo bylo sedmnáct metrů nad hladinou), aby perské loďstvo nemuselo později riskovat její obeplouvání (poučeno katastrofou roku 492, viz). Kolik se lidí podílelo na pracích, známo není, ale pod odborným řízením Foiníčanů kopali všichni porobení obyvatelé širokého thráckého okolí. Zásobování byli dopravní flotilou, práce chránili foinícké triéry na základně v Elaiúntu na Thráckém Chersonésu. Velkolepé a vlastně nesmyslné dílo bylo dokončeno roku 480, viz, ale o jeho dalším užívání zpráv není. Nicméně o šedesát let později v době peloponnéské války dle svědectví Thúkýdidova ještě kanál existoval.

Kolem roku 483 se v Leontínách narodil proslulý sofista Gorgiás, syn Charmantidův. Od roku 427 pobýval v Athénách, zemřel roku 380, pravděpodobně v Lárisse.

 

Římané obnovili válku s Volsky (viz předešlý rok). Dobu jejího ukončení neznáme, zřejmě následovalo dlouhé příměří (viz dále rok 471). Zároveň Římané zahájili válku s etruskými Véjemi (první válka s véjskými Etrusky trvala do roku 474).

V Římě byla pro smilství popravena Opia, panna vestálka, virgo Vestalis; byla zaživa zazděna u Collinské brány. Byl to první takový případ v římských dějinách, ke druhému došlo až roku 337 (viz k tomu více v Indexu s. v.).

 

Zřejmě t. r. zemřel v Indii Gautama-Buddha, který se narodil roku 563 jako Siddhárta Gautama, syn Suddhodany, knížete jednoho ze státečků národa Sákjů na dnešních indicko-nepálských hranicích, a jeho manželky Máji (1. pád Májá) či Mahámáji. Mezi evropskými indology byl na základě literárních rozborů a archeologických nálezů vysloven též názor, že žil až ve století pátém.

Narodil se u sídelního města svého otce Kapilavatthu v lese jménem Lumbiní; jméno Gautama či Gótama bylo jméno rodové. Zemřel na území „republiky“ Mallů u městečka Kusinára/Kušínárá (dn. Kušinagar) na východu dn. uttarpradéšského správního distriktu Górakhpur. • B. kázal v mágadhí, jazyku rozšířeném na sv. dn. IND. Jeho výroky a kázání byly později převedeny do páli a tak jsou dodnes kanonisovány.

Pouze několik neděl po světcově smrti první buddhistický koncil Buddhových nejbližších mnichů ve Rádžagaha/Rádžagriha fixoval jeho učení. Druhý se konal kolem roku 380 ve Vesálí/Vaišálí s celoindickou účastí, třetí v Pátaliputře, viz rok 250, přijal kompromis mezi tradicionalisty a novými buddhistickými školami a vypracoval kanón.

Čtvrtý koncil za Kanišky (viz rok 55) v Kašmíru odsouhlasil oddělení dvou hlavních škol buddhismu, mahájány a hínajány, velké a malé cesty. Viz Index pod buddhismus, kde také o pátém koncilu.

 

************************************************************

482.

Ol. 74, 3

 

(neznámý)

a. u. c. 272

A. Sempronius Atratinus interrex

Sp. Larcius Flavus interrex

Q. Fabius Vibulanus II. a C. Iulius Iullus II. (?)

************************************************************

V Athénách přemluvil Themistoklés občany, aby nerozdělovali stříbro z Lauria mezi sebe (bylo by to na hlavu po deseti drachmách), nýbrž aby ho použili na stavbu lodí pro válku s Aigínou (srov. roky 491 a 488). Tímto rozhodnutím se Athény postupně stávaly námořní velmocí Hellady.

Čistý zisk z laurijského stříbra činil ročně jedno sto talentů (= bohatí dostali půjčku po talentu a postavili a vystrojili triéru). Původní záměr Themistokleův zněl na dvě stě lodí, ale nenaplnil se. Stovka triér se stala základem athénského úspěchu u Salamíny o dva roky později. Neúspěšným protiřečníkem na sněmu byl jistý Kyrsilos, zjevně straník Aristeidův, který doporučoval spoléhat se na pozemní vojsko a bezpečí za hradbami. Je pozoruhodné, že staří autoři nedávali athénské rozhodnutí do souvislosti s nastávajícím Xerxovým tažením. 

Z Athén byl pravděpodobně vzápětí ostrakován Aristeidés, syn Lýsimachův, epónymní archón roku 489 a odpůrce Themistokleovy námořní politiky vedené na úkor zemědělců, tradiční opory aristokratů.

 

V Itálii etruští Véjané poplenili okolí Říma, Aequové opět v poli, Římané v defensivě; válka na dvou frontách trvala Římanům i následujícího roku.

 

************************************************************

481.

Ol. 74, 4

 

Hypsichidés

a. u. c. 273

K. Fabius Vibulanus II. a Sp. Furius Fusus

************************************************************

V Helladě probíhala diplomatická jednání o spojenectví proti Peršanům. Na konci roku byl na Isthmu uzavřen všeobecný mír a válečný spolek Hellénů, symmachie, proti perskému králi, ke kterému se připojilo 31 stát. Zastupovali je probúlové a každý stát měl jediný hlas. K protiperskému paktu se nepřipojil mimo jiné Argos ("raději pod barbarem než Sparťanem"): údajně s Xerxem Argívští vyjednali neutralitu a dohoda prý platila ještě roku 449 v době jednání o Kalliově míru. Syrákúský Gelón vyčkával, viz rok příští. Marně se chtěl stát hégemonem a sliboval flotilu o dvou stech lodích a téměř třiceti tisících vojácích. Je však též možné, že spekuloval o případné koalici s Peršany pro společnou válku s Púny. Vojenskou pomoc po poradě s delfskou věštírnou odmítly i krétské státy. Hégemonem spolku byli Lakedaimonští. V rámci paktu se Hellénové dohodli, že ti, kteří se dobrovolně podrobili Králi, se stanou z desetiny otroky Apollónovými. 

Bylo to první podobné spojení Hellénů od dob trojské války vůbec. Jako ve všech dalších případech, viz roky 338, 336, 318 a 302, kdy hégemony byli Makedoňané, byl první spolek Hellénů/koinon tón Hellénón velmi volným sdružením (o jeho proklamaci bývá dokonce v moderní době někdy pochybováno). Hellénská symmachie/pakt a koinon přestaly fakticky existovat po míru s Peršany roku 449 (srov. však rok 462 a rozhodnutí Athéňanů).

Na přelomu roku 481/480 se hellénská spojená flotila shromáždila u eubojského mysu Artemísion. Athénští vyslali pod společné velení 127 lodí, Korinthští čtyřicet, Megarští a Chalkidští po dvaceti, Aigínští osmnáct, Sikyónští dvanáct, Lakedaimonští deset, Epidaurští osm, Eretrijští sedm, Troizénští pět, Styrští a Kejští po dvou a Opúntští Lokrové poslali sedm lodí. Vrchním velitelem hellénského vojska byl uznán Eurybiadés ze Sparty. Během jedné zimní bouře se potopilo na čtyři sta perských lodí z celkového počtu asi tisíc; srov. rok 492 a 255.

Xerxés s jádrem armády táhl Kappadokií a cestou do Sard se zastavil ve fryžských Kelainách. Hostil ho tam Lýd Pýthios, nejbohatší ze současníků, který bohatě obdaroval již Dáreia a nyní hradil náklady spojené s pobytem celé Xerxovy armády. Svůj majetek vyčíslil na dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dareiků a to vše věnoval Králi, poněvadž ho uživili jeho pozemky a práce otroků. Xerxés gigantický dar potěšen odmítl, všechno mu nechal a přidal těch sedm tisíc zlaťáků. Nicméně následujícího roku po zatmění slunce žádal Pýthios Xerxa, aby propustil ze služby jednoho z pěti jeho synů, aby se prý měl o něj kdo starat. Vládce Peršanů žádost natolik rozčílila, že dal nejstaršího z Pýthiových synů rozetnout a mezi půlkami pak pochodovala armáda... O Pýthiovi a jeho rodině už není dále slyšet. 

Na zimu se shromáždili Peršané s králem Xerxem I. v Sardech. U Abýdu perské ženijní jednotky obsazené Egypťany a Foiníčany stavěly lodní most přes Helléspontos, první interkontinentální přemostění v historii. Jeho první podobu smetla bouře a tehdy dal král vody Helléspontu za trest zbičovat a prý též vypálit (jakoby na čelo) otrocká znamení; zároveň však dal stít stavitele. Později dal však bohům vod obětovat, srov. assyrskou praktiku roku 694.   

V Číně skončila Éra hegemonů, Doba Jarních a Podzimních annálů, která trvala od roku 722; vymezení je ryze formální.

 

************************************************************

480.

Ol. 75, 1

Astyalos z Krotónu (potřetí)

 

Kalliadés

a. u. c. 274

M. Fabius Vibulanus II. a Cn. Manlius Cincinnatus

************************************************************

Asi v březnu do Syrákús dorazili poslové Athénských a Sparťanů s dotazem, zda se Gelón zúčastní bojů proti Peršanům (srov. předcházející rok). Zhruba v květnu poslal Gelón svou odpověď do Delf. Jeho poslem byl Kadmos z Kóu, bývalý samovládce na Kóu a v Messáně (viz roky 494 a 491), a byla to jeho již druhá mise v sicilských službách. Původně požadoval vrchní velení, pak slevil na velení na moři a nakonec po odmítnutí se rozhodl vyčkávat a symbolicky vyslal tři padesátiveslice s penězi, které se následujícího roku s Kadmem nedotčené vrátily na Sicílii. Podobně vyčkávali Korkýrští, kteří kotvili se šedesáti triérami u Pylu. 

Hellénové v počtu deseti tisíc těžkooděnců zjara čekali na Peršany v údolí Tempé na makedonsko-thessalské hranici. Jejich veliteli byli Sparťan Euainétos (podle jedné verse Synetos) a Athnéňan Themistoklés. Když žádali posily od okolních Hellénů, nedostali je a celý kraj  až po většinu Boiótie se poddal perským poslům, včetně Thessalů, Ainiánů, Dolopů, Magnétů, Máliů, Perrhaibů, Fthíótských Achajů. Po několika dnech, jdyž se od Makedonů dozvěděli, jaké se na ně valí síly, se hoplítové stáhli na jih od Thermopyl, neboť se obávali vpádu do zad. To se stalo ještě před přechodem Peršanů do Evropy. Radili se na Isthmu a dospěli k závěru, že je třeba střežit Thermopyly; o tom, že lze průsmyk obejít, se dozvěděli až na místě.

Xerxés I. vyrazil v dubnu ze Sard k mostu. Na začátku tažení nastalo 24. března částečné zatmění měsíce (Hérodotos zjevně zaměnil za zatmění slunce, to bylo však v regionu až o dva roky později), což mu magové vyložili jako předzvěst zániku hellénských měst. V květnu přešel s vojskem přes Helléspontos po mostu sestaveném na lodních trupech 674 lodí do Evropy. Armáda přecházela nepřetržitě sedm dnů a nocí. V červnu uspořádal v thráckém Dorisku, v sídlu perských satrapů pro Evropu, přehlídku všeho vojska. Údajně bylo napočítáno 2 641 610 vojáků (střízlivější starověký odhad: osm set tisíc), i s trénem pak 5 283 220 lidí, z toho všeho součásti flotily tvořily 517 610 lidí plujících na 1207 bojových lodí, z toho 320 z hellénských států, dvě stě egyptských, tři sta foiníckých, 150 kyperských; k tomu tři tisíce dopravních plavidel pro menáž a koně.

Pokud každý účastník výpravy fasoval denně choiníx pšenice, tedy 0,78 kilogramů obilí, pak denně Xerxova armáda projedla 4121 tun pšenice (bez krmiva koní a dopravních zvířat). Zásobování armády muselo být dokonale organisováno: Hérodotos tvrdí, že jenom dobytek dokázal vypít celé řeky... 

V perské armádě táhnoucí dobýt západ sloužili vojáci všech národů říše. Byli mezi nimi Indové, černí Afričané z Aithiopie a Arabové (velel jim Arsamés, Dáreiův syn), kteří se tak dostali poprvé do Evropy (podruhé tomu bylo až v 7. st. n. l. v nájezdech tzv. Saracénů na východořímskou, "byzatskou" říši, Sicílii a Hispánie). Armádě i flotile velelo několik velitelů, mezi něž se vrátil Mardonios, Xerxův oblíbenec, srov. roky 492sqq. 

Po sečtení megavojska Velkokrál vytáhl do Thessalie, kde ho mimo jiné podporoval Aleuadovec Thóráx z Lárissy, který bojoval na perské straně též následujícího roku u Platají; viz rok 477. Velitelem/hyparchem satrapie Skudry v Dorisku jmenoval nyní Maskama, který tu vydržel do roku 470, když už byl posledním z perských velitelů v Evropě. 

Perská flotila shromážděná v Thermě vyplula začátkem srpna k jihu. U magnétského pobřeží na mysu Sképias proti Skiathu je přepadla silná třídenní bouře, která zničila čtyři sta bojových lodí a bezpočtu nákladních, lidské ztráty vyčísleny nebyly. Jistý Ameinoklés, který vlastnil pozemky kolem mysu, pak zbohatl z pokladů vyplavených mořem.

Od července očekávali Hellénové Peršany u průsmyku Thermopylai: tři sta Sparťanů s heilóty pod králem Leónidou I., synem Anaxandridovým a bratrem Kleomena I., Dóriea (přeběhlíka k Peršanům) a Kleombota, tisíc Tegejských, a Mantinejských, 120 Orchomenských a tisíc ze zbytku Arkadie, čtyři sta z Korinthu, dvě stě z Fliúntu, osmdesát z Mykén, sedm set z Thespií, čtyři sta Thébanů (většina státu se však držela Peršanů) a tisíc z Fókidy a Opúntských Lokrů (kteří si své poddanství rozmysleli a přidali se k Hellénům).

Peršanům, jimž velel Artabázos, se přes obrovskou přesilu nepodařilo chráněným průsmykem proniknout: útok vedli zprvu Médové a po jejich neúspěchu Kissiové ze Súsiány a středoasijští Skythové-Sakové. V srpnu druhé noci bitvy odeslal Leónidás všechny své spojence zpět, když se údajně od přeběhlíka jménem prý Tyrrhastiadás z Kýmy dozvěděl, že Peršané poslali dvacet tisíc vojáků oklikou přes hory Hellénům do zad.

V průsmyku zůstali třetího dne bojů se Sparťany a jejich heilóty Thespijští pod Démofilem, synem Diadromovým, a Thébané pod Leontiadem; ti z donucení, neboť je drželi Sparťané jako rukojmí. Na poslední Peršanovu výzvu, aby složili Helléni zbraně, odpověděl Leónidás: "Přijď a vezmi (si je)/molón labe!" Sparťané bojovali v času karnejí, kdy jimi byl držen klid zbraní.

Zradou (či poddanskou povinností kmene, viz zde výše) jistého Málijce Epialta, syna Eurydémova (podle jiné verse jistého Tráchínce), obešlo v noci dvacet tisíc Peršanů pod velením Hydarna po kopcích průsmyk, zahnali tisícovku Fóků, kteří stezku hlídali, a objevili se Hellénům v zádech: v konečné bitvě padlo všech asi čtyři tisíce hellénských spojenců (spartských občanů zemřelo 299 a třístý Aristodémos, který s Eurytem nebyl pro nemoc očí s přítomen v průsmyku, udatně následujícího roku bojoval u Plataj; Eurytos se dal sluhou dovést zpět a rovněž padl).

Perské oběti z dobývání průsmyku činily dvacet tisíc mužů, mezi nimiž bylo též několik králových blízkých příbuzných. Thébané se za boje vzdali, část jich byla pobita, část ocejchována Peršany znamením pro královské otroky včetně jejich velitele Leontiada. V přepočtech se tvrdívá, že to bylo našeho kalendáře 11. srpna (nejnovější odhady počítají s 19. zářím). • Epialta zavraždil později jistý Athénadés, z privátních důvodů, které neznáme, nikoli za zradu na Hellénech, ačkoli na jeho hlavu vypsali amfiktyónové odměnu. 

Ve stejnou dobu po dva dny bojováno na moři, třetího dne v celodenní naumachii nerozhodně bojovali Helléni pod Eurybiadem s Peršany, jimž velel Megabatés, u Artemísia, mysu na severu Euboie; ztráty z bitev neznáme. V okamžiku, kdy byl ztracen průsmyk a tím i týl pro loďstvo, flotila o 271 lodích, z nichž téměř polovina byla athénských (viz jiné počty roku 483), se stáhla zpět až k Salamíně, kam se dostavily posily z celé Hellady. Peršané na Euboji obsadili a vyplenili Histiaie. Po těchto dramatických událostech slavili Helléni olympiádu (!).

Po obsazení Thermopyl se pustili Peršané do Fókidy, kterou s výjimkou Delf, kde byli odraženi, za účasti Thessalů vyplenili, a Boiótie, kde se jim vše buď podrobilo nebo bylo zničeno. Po Thermopylách vyzvali athénští archonti, aby se každý občan postaral o rodinu a dostal na to od státu osm drachem, což mohlo stačit na potraviny na měsíc a dopravu do Troizény v Argolidě přes Sarónský záliv. Tak dostal Themistoklés Athéňany definitivně na lodě, viz rok 493 a 482. Troizénští pak athénské rodiny živili, dávali každému po dvou obolech, děti směly trhat kdekoli ovoce a měly od Troizénských zaplacené učitele. To v době, kdy nikdo netušil výsledek války! Athéňané rovněž předčasně ukončili vyhnanství Aristeidovo (viz rok 482)

Na konci září Peršané vyplenili Attiku a vypálili Athény, které předtím obyvatelé na radu Themistokleovu na lodích opustili. Nemajetní Athéňané se krátce bránili na Akropoli, než byli pobiti. Mezi jinou kořistí odvlekli Peršané z Braurónu do Sús i prastarou dřevěnou sochu Artemidy Orthie, tj. Vzpřímeně stojící, kterou prý kdysi přinesli z Tauridy Orestés s Ífigenejí (totéž ale tvrdili Sparťané o své tauridské bohyni). Po roce 300 byla Attičanům kultovní socha navrácena králem Seleukem Níkátorem stejně jako řada dalších. Např. Mílétským se vrátila z Ekbatan bronzová Apollónova socha z chrámu v Didymách, kterou s sebou Dáreios nebo Xerxés odvlekl. Podle části pramenů chrám vyloupil a vypálil Dáreios roku 494 při likvidaci iónského povstání, podle druhé až Xerxés při návratu od Salamíny. Tehdy mu však kněžská rodina mílétských Branchidů střežící Apollónův kult v Didymách vydala chrámový poklad dobrovolně a o své vůli ho všichni následovali. Xerxés je usadil v Sogdiáně a jejich město Branchidai vyvrátil a potomky vyvraždil v odplatě za zradu předků Alexandros, jak se tradovalo, viz rok 329

Dne 20. boédromiónu/28. září (podle jiné tradice 16. múnichiónu, kteréžto datum ale spíše patří bitvě u kyperské Salamíny roku 451, viz), se hellénští spojenci se 378 triérami střetli v námořní bitvě u Salamíny s Peršany. Vrchním velitelem Hellénů byl opět Eurybiadés ze Sparty. Perské loďstvo s Foiníčany a Kypřany v první linii sledovaných Kiliky, Pamfyly a Lyky, bylo před očima Krále králů rozhodně poraženo a stáhlo se již druhého dne (o lidské oběti Hellénů před bitvou viz rok 596 a v indexu s. v. oběti lidské). Důvod Xerxova úprku od Salamíny znám není: jeho námořní síly nijak na údernosti neztratily, jeho pozemní armáda měla nadále obrovskou převahu (pro pokročilé roční období, zásobování?).

S flotilou pak odešel po lsti Themistokleově konsultované s Aristeidem s částí vojska též Král: po zajatém eunúchovi Arnakovi Athéňan varoval Xerxa, že Helléni plánují se svými loděmi napadnout přemostění Helléspontu. Peršan, který se chystal vybudovat v salamínské úžině násep na ostrov, přešel urychleně za 45 dnů s menší částí armády u Abýdu do Asie a přezimoval v Sardech, jeho lodi ležely u Kýmy. Cestou vojáci trpěli nouzí, země byla vyjedena, šířily se nemoci, Peršané měli vysoké ztráty. Z Hellénů ho k mostu do Asie věrně doprovázel thessalský šlechtic Thóráx z Lárissy, který následujícího roku válčil též po boku Mardoniově. Jádro perského pozemního vojska, prý čtyři sta tisíc mužů, přezimovalo v Thessalii, jeho velitelem byl jmenován hellénožrout/mísellén Mardonios, králův důvěrník, srov. rok 483, ale též 492. 

O počtech lodí a případném označení salamínské bitvy za největší námořní dějin viz v indexu pod lodi, loďstvo. • Spojenci pod spartským tlakem rozhodli, že za udatnost v salamínské bitvě bude oceněn stát Aigína a z jedinců Athéňan Ameiniás, bratr básníka Aischyla, za to, že jako první z námořních velitelů potopil perskou loď a že potopil i loď královny halikarnásské/kárské Artemisie (I.), jíž se však podařilo přestoupit na jinou a uniknout (srov. osud Aigíny roku 431). • Artemísie, dcera Lygdamidova, se výpravy účastnila jako poručnice svého nezletilého syna Pisindélia. Známější byl pak jeho syn, královnin vnuk Lygdamis (II.), král-tyrannos v Halikarnássu, viz rok 460. 

Po bitvě u Salamíny se Peloponnéský spolek rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Velitelem prací i pozemního vojska na Isthmu byl mladší bratr Leónida I. Kleombrotos pověřený poručnictvím Ágidovce Pleistarcha, nezletilého syna Leónidy I. s Gorgó, dcerou Kleomena I. Byl v úřadu jen velmi krátce, poněvadž při obětování za zdar války s Peršanem 2. října nastalo částečné zatmění slunce a on vyděšen odtáhl s celým vojskem od Isthmu do Sparty, kde brzy na to zemřel, pravděpodobně ještě t. r. Poručníkem Pleistarchovým se nyní stal Pausaniás, Kleombrotův syn, který si k výkonu funkce přibral Euryanakta, syna Dórieova (Pleistarchos vládl až do roku 458). Zatmění slunce pravděpodobně ovlivnilo též Xerxa, který byl v té době stále ještě v Attice. Perské předsunuté oddíly dorazily až do Megaridy a kontakt s pozemní armádou Hellénů na Isthmu byl na spadnutí. Po zatmění slunce se vrátil k Helléspontu a zřejmě plánoval s novou plavební sezonou napřesrok návrat. 

V zimě 480/479 přišel do Sparty pro projednání společného válečného plánu Athéňan Themistoklés. Předtím vybíral bez vědomí ostatních spojenců od ostrovanů výpalné za to, že je Athéňané nebudou obléhat: Andros, Paros, Karystos náležely do perského tábora a měly jistě perskou posádku, viz rok následující.

V zimě oblehl Peršan Artabázos, jehož šedesátitisícové vojsko doprovázelo Xerxa k Helléspontu, Poteidaiu a Olynthos. V prosinci Peršané Olynthos dobyli a předali ho Kritobúlovi, vládci v Toróně na Sithónii. Poteidaia se ubránila po třech měsících snad díky náhlé vysoké přílivové vlně, která smetla Peršany do moře; byla to asi pomsta Poseidónova za zneuctění chrámu, jak se tvrdívalo, dnes se to vykládá jako tsunami. Se zbatkem oddílů pak odešel Artabázos k Mardoniovi. 

Na Samu byl za odměnu za bojovnost u Salamíny Xerxem jmenován samovládcem Theoméstór, syn Androdamantův. Vládce Aiakés, který vládl od roku 494, byl sesazen. Theoméstór byl u moci zřejmě jen do příštího roku, viz operace perského loďstva roku 479.

 

V Pantikapaiu na Bosporu Kimmerském se dostali k vládě tyrannové z rodu Archaianaktovců (pokud tento název není místním označením vrstvy hellénského obyvatelstva, řekněme aristokratů). Prvním prý byl Archaianax, jeho původ, asi iónský, neznáme. Další jejich jména neznáme. Všichni drželi v moci úřad archonta v Pantikapaiu, který byl předtím volitelný. Archaianaktové vládli do roku 438, viz dále tam. Za nich se pravděpodobně městský stát jmenoval Apollóniá (dohad podle nápisů APOL na mincích). 

 

V první válce Púnů s Hellény o Sicílii, o velikosti expedice viz rok 483, v srpnu údajně téhož dne, kdy se odehrál první akt bitvy v Thermopylském průsmyku, zastavili Gelón Syrákúský s Thérónem Akragantským kartháginskou expansi na ostrově, vedenou vojevůdcem Hamilkarem (I.), zdrcujícím vítězstvím u Hímery, kterou Kartháginci obléhali. Obří púnské armádě se postavil Gelón s padesáti tisíci pěšáky a pěti tisíci jezdci. Gelón zakázal brát zajatce, takže v masakru vítězících Hellénů zahynulo údajně na 150 tisíc vojáků bojujících za velikost Karthága. Ohněm lehla celá púnská flotila, kterou dal Hamilkar vytáhnout na břeh u Hímery. Uniklo jen dvacet triér, přetíženy však prchajícími potopily se při přeplavbě domů za bouře. Do Karthága údajně doplulo jediné menší plavidlo se zprávou, že všichni, kteří se vypravili na Sicílii, zahynuli. 

V bitvě padl též Hamilkar, syn Mágónův s jednou syrákúskou občankou, zmizel z bojiště a jeho tělo nebylo nalezeno (srov. osud Ptolemaia XIII. roku 47). Nachystán na výpravu do Hellady odvolal velkou expedici složenou z námezdních vojáků z celého západního Středomoří, když se dozvěděl o hellénském vítězství u Salamíny. • Podle údajně púnské tradice se Hamilkar/řec. Amilkás během bitvy táhnoucí se od rána po celý den za obětování zvířat vrhl do oběťního ohně, aby zajistil Karthágincům vítězství, když viděl, že ho ztrácejí, a tím pádem nebylo jeho tělo k nalezení. 

Velké množství zotročených púnských zajatců pak stavělo velkolepé veřejné stavby, odvodňovací kanály, velkou jezerní plochu na chov ryb s labutěmi a chrámy pod vedením architekta Faiáka, lámalo kámen. Některé akragantské rodiny měly tehdy i pět set otroků.

Hellénští spojenci asi následujícího roku uzavřeli s Kartháginci mír, který Foiníčany stál dva tisíce talentů stříbra, úhradu válečných nákladů, stavbu dvou chrámů na uchování kopisí smlouvy a Démarétě/Dámárátě věnovali věnec o sto talentech zlata (2620 kilogramy kovu). Gelón z kořisti věnoval do Delf Apollónovi zlatou trojnožku o šestnácti talentech. Přes výraznou prosperitu nakázal Gelón Syrákúsanům, aby omezili výdaje spojené s pohřby a sám byl v duchu vlastních nařízení za tři roky pohřben, viz tam. 

Helléni měli štěstí: obří Hamilkarovo vojsko, viz rok 483, složené z afrických, hispánských, sardských, korsických a gallských žoldnéřů rozmetala před Sicílií bouře a Katháginci přišli o téměř celý trén a jízdu. Význam a rozsah Gelónova vítězství pro západní Hellény byl nesmírný a nezaslouženě stojí ve stínu souběžných velkolepých událostí v Helladě.

Skončila první helléno-kartháginská válka o hégemónii nad Sicílií, která v podstatě vypukla v roce 483. • V mírových jednání aktivně vystupovala Gelónova manželka, dcera héróna Akragantského Dámarété, Dámarátá (dór.). Gelón dal na oslavu vítězství razit v Syrákúsách zlatou dekadrachmu (tj.  desetidrachmu), které se říkalo dámaráteia, na Sicílii pentékontalítron, "padesátilibrovka".

V Karthágu nástupcem Hamilkarovým v čele klanu Mágónovců se stal jeho syn Hannón (do roku c. 440), kdežto správu Sicílie řídil jeho bratr Himilkón. • Územně se na ostrově s púnskou porážkou nezměnilo nic: Kartháginská epikratie nadále ovládala západ Sicílie s elymijskými hellénisovanými městy pod púnským protektorátem, ve vnitrozemí automně žili Sikulové a hellénský východ ostrova si rozdělili panovníci v Akragantu (s Gelou a Hímerou), v Syrákúsách (Katané, Kamarína, Leontíny a Naxos) a v Messáně (ve federaci s jihoitalským Rhégiem).     

 

Kolem roku 480 vznikly v krétské Gortýně dodnes uchované zákony. Udává se i doba po roku 450. Nejstarším krétským „ústavním“ textem, a vůbec evropským, je však zápis zákona o pravomocech nejvyššího městského-polisního voleného úředníka státu Dréros na východě Kréty z doby 650 až 600.

 

Narodil se na Salamíně pravděpodobně v den salamínské bitvy athénský tragik Eurípidés (podle jiné tradice byl o čtyři roky starší). Zemřel roku 406 v makedonské Pelle údajně roztrhán psy. Stejně starý byl Antifón z attického dému Rhamnús, který se proslavil jako sofista a řečník (byl popraven roku 411).

Kolem roku 480 se narodil Anaxagorův žák a učitel Sókratův Archeláos z Athén či Mílétu (zemřel kolem roku 410 v Athénách) a historik Hellaníkos z Mytilény (zemřel kolem roku 400 v Perperéné).

V letech 480 až 470 se narodil sofista a řečník Hippiás z Élidy, který mj. spočítal začátek olympijských her na rok 776 a pořídil první úplný seznam olympioníků; zemřel někdy po roce 399. V téže době se narodili fysik a filosof, žák Zénóna z Eley, Leukippos z Mílétu či Eley (jeho věk neznáme) a sofista a řečník Prodikos z Iúlidy na Keu (zemřel po roku 400).

Kolem roku 480 zemřeli historik a geograf Hekataios z Mílétu (narodil se kolem roku 560) a filosof Hérákleitos z Efesu (narozený kolem roku 540).

Roku 480 přišel do Athén Anaxagorás z Klázomen a začal se zaobírat filosofií (srov. r. 500 a 432).

 

V Itálii ve válce s Římany byli Véjané (viz rok 483) posilněni oddíly z celé Etrúrie. Velká bitva s Římany ale dopadla nerozhodně, jak tvrdí římská tradice. V Římě problémy při odvodech s plebeji.

 

V Číně se kolem roku 480 narodil filosof Mo-c´ (pinyin Mozi, lat. Micius; zemřel kolem roku 390) s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo-c´hovořil o jedné universální lásce (srov. rok 520).