199-198

199-198

199.

Ol. 145, 2

113 SE

49 AE

([..i]ppos)

a. u. c. 555

L. Cornelius Lentulus a P. Villius Tappulus

************************************************************

V druhém roce druhé války makedonské se král Filippos V., který soustřeďoval armádu u Démétriady, vypravil do Illyrie. V květnu vyrazili Římané pod prokonsulem P. Sulpiciem Galbou přes zemi Dassarétů do Pelagonie a všude plenili. Stálé ležení rozbili na vysočině Lynku u řeky Bevu neznámé polohy a jízdní oddíly plundovaly zásobené královské sýpky v kraji. Zde se poprvé obě armády utkaly, ale jen v potyčkách předsunutých jízdních oddílů: padlo čtyřicet Makedonů a 35 jezdců z římského vojska. 

Filippos odvolal korunního prince Persea z pelagonských soutěsek, viz rok předešlý, a uvolnil tak Illyrům a Dardanům cestu do Makedonie. Pleuratos přivedl Římanům na pomoc dvacet tisíc pěšáků a dva tisíce jezdců a utábořil se u Athaku v Lynkéstidě; do operací Římanů ale nezasáhl. Kdesi v tomto kraji stály obě armády proti sobě a v bitvě před leženími byli Makedoni poraženi, stejně tak druhého dne. Třetího dne u neznámé lokality Ottólobu byli Makedoni znovu poraženi. Tehdy poprvé postavili Římané do své bitevní linie slony, kořist to púnskou, ale podle všeho do boje nezasáhli (o dalším užití chobotnatců v římské armádě viz rok 171).

Filippos během bitvy spadl se svého zraněného koně a byl by ušlapán, kdyby jeden z jeho jezdců neseskočil a neposadil krále na svého koně; zachránce pak v boji s Římany zahynul. V bitvě padlo dvě stě jízdních Makedonů, sto jich bylo zajato a k tomu osmdesát koní lapeno.

Král se v horském a lesnatém terénu vyhnul dalšímu střetnutí. Římané pochodovali na Stuberu/Stymbara, kde se opět zásobili a obrátili k jihu na Eordaiu a dorazili do Eliméje a Orestidy. Orestové z města Keletron byli sice dobře opevnění, ale přesto se Římanům vzdali bez boje, ani královští nezaútočili. Odtud zamířil prokonsul zpět na západ k Dassarétům, dobyl Pélion, kam vložil posádku, a s kořistí se vrátil k moři do Apollónie, kde již byl přítomen nový konsul P. Villius Tappulus.

Villiovou první starostí bylo zlikvidovat revoltu v římském ležení, kde dva tisíce veteránů z afrického tažení, kteří se loni údajně dobrovolně přihlásili do války makedonské, chtělo do "civilu". Tvrdili, že se jich na Sicílii, kde byli dislokováni, nikdo na nic neptal, ale že tribunové je nahnali do lodí a plulo se. Jak to dopadlo, nevíme. Zřejmě přistoupili na slib poslušnosti novému velení, když Villius napíše senátu žádost o jejich propuštění ze služby. Údernost římské armády vzpoura nijak neohrozila.  

Na jaře t. r. se k Římanům přidali i Aitólové; římské vyslance vedl legát L. Furius Purpurio, srov. o něm rok předešlý. Jediný pro spojenectví s Filippem se zasazoval na panaitóliu/federálním sněmu stratégos Dámokritos, ale i ten se brzy přidal po zprávě o bitce u Ottóloba k hlavnímu proudu.

Dámokritos s Amýnandrem Athamánským vytáhli na Kerkínion držené posádkou Filippovou. Po několika dnech ho dobyli a zničili, takže lidé z celého kraje prchli do hor. V Perrhaibii aitólsko-athamánské voje dobyli a vyrabovali Chyretie/Kyretiai, obyvatelé blízké Malloie se vzdali a byli přijati do Spolku Aitólů. • Dochován nápisně dopis T. Quinctia z roku asi 196 či později, jímž vrací Chyretijským do užívání pole a domy, římskou válečnou kořist.  

Do Makedonie opět vpadli Dardanové, viz zde výše, ale na zpáteční cestě s lupem byli poraženi makedonským stratégem Athénagorou, srov. o něm roku předešlého, a pravděpodobně přišli o kořist. Filippos se někdy v této době vypravil do Thessalie proti Aitólům, kteří zde s Amýnandrem Athamánským loupili, viz zde výše. Aitólové se utábořili u Faiky poblíž Gomf a vedli si velmi lehkomyslně, jakoby ani nebyli v cizí zemi za lupem. Zaskočeni při polední siestě byli Filippovou jízdou rozprášeni a několik set jich Makedony pobito a jato. Díky Amýnandrovi a jeho lidem znalému terénu unikli v noci přes hory do Aitólie. 

V téže době se z Egypta (viz předešlý rok) do rodné Aitólie vrátil Skopás (ze země od roku 205, viz tam), aby získal nové žoldnéře pro krále Ptolemaia V. Epifana do války s Antiochem III., ačkoli země sama stála ve válce (ve válce syrské právě panovalo příměří, viz předešlý rok). Odvezl jich s sebou šest tisíc pěších a pět set jízdních a byl by mladých Aitólů naverboval více, kdyby ho nezabrzdil Dámokritos odkazy na vlastní válku. 

Na podzim se stal poprvé stratégem spolku Achajů Aristainos. V téže době, tj. koncem září, obléhal Filippos neúspěšně těžce přístupné Thaumaky/"Zázraky" v Thesssalii; v akci mu překáželi Aitólové pod Archidámem, kteří obléhatele napadali. Pak odeslal vojsko do makedonských zimovišť. Svého poradce, architekta Hérákleida z Tarentu, zbavil funkce nauarcha-velitele loďstva a celého přímoří, kterou držel od loňska, a dal ho uvěznit, zřejmě za to, že podporoval spojenectví s Aitóly, a prosazoval odklon od Achajů. Zachovala se však též anekdota o jistém Tarenťanovi u Filippova dvora (neřečeno, kterého), jehož král zbavil velitelské funkce za to, že se rád cachtal v teplých koupelích. Podle Filippa totiž teplých lázní u Makedonů neužívaly ani ženy po porodu...

Tarenťan žil od roku 209 na Filippově dvoře a byl označován za králova parasíta a za jeho důvěrníka, na něhož Filippos dal, byl očerňován jako příčina zhouby Makedonie (viz rok 209, kde o zániku jeho vlasti a kořenu architektovy nenávisti). Filippos V. začal jednat s Achaji a předal jim, resp. slíbil předat, Orchomenos, Héráiu a Trifýlii s Aliferou (srov. roky 219 a 205, předtím roku 245).

Achajové setrvávali v římsko-makedonském konfliktu stále ještě neutrální, poněvadž byli ve válce s Lakedaimonem (srov. předešlý rok a rok 195).

Na jiné frontě téže války se velitel římské flotily L. Apustius, který z Korkýry obeplul Peloponnésos, a u Skyllaia se spojil s flotilou Attala I. Sótéra. Vděční i nenávistní Athéňané ještě před připlutím spojeneckého loďstva uzákonili okamžitou likvidaci všech soch a obrazů Filippových a dalších Makedonů, mužů i žen, zrušeny byly všechny zařízení, slavnosti a kněžské sbory spojené s kultem králových předků, dokonce prokleta místa, kde něco na makedonskou počest bylo postaveno a napsáno a zakázáno tam stavět cokoli jiného kultovního, kněží museli v modlitbách též proklínat Filippa, jeho potomky a Makedonii. Kdokoli by pronesl něco hanlivého na Filippa, bude to schváleno, kdo navrhne opak, bude mít kterýkoli z Athéňanů mít právo navrhovatele zabít.  

Odstranili názvy fýl Antigonis a Démétrias (srov. rok 307) a namísto nich zavedli jména Ptolemáis a Attalis, srov. předešlý rok. Attalos byl Athéňany zbožněn a po jeho manželce, viz o ní roku 197, pojmenovali nový démos Apollónieis. Že by se Athény však války s Filippem nějak významně podílely vojensky, známo není.   

Protimakedonští spojenci po vyplutí z Peiraiea, zdrželi se jen několik dnů, snadno obsadili Andros, v jehož pevnosti udržoval Filippos garnison (viz rok předešlý). Makedonci se po dvou dnech obléhání vzdali s tím, že budou s jedním kusem šatu přeplaveni do boiótského Délia; kořist připadla Římanům, město s ostrovem Attalovi (král přemluvil muže z posádky, Makedony i domácí, aby zůstali na ostrově, jemuž hrozilo zpustnutí, jako kolonisté; lákadlům podlehli i ti, kteří se dali dopravit do Délia).

Spojenecká flotila se na to marně pokoušela o dobytí Kythnu. U attických Prasií se k flotile připojilo dvacet plavidel z jaderského Issu, které pověřili vyloupením Karystu (což se jim zřejmě nepovedlo, viz rok následující), zatímco spojenci na ně čekali u Geraistu na Euboji, kde šli s Rhodskými, jimž velel Akesimbrotos, na souš, viz zde níže. Společně minuli Skýros a dorazili na Ikos, kde je zdrželo bouřlivé počasí.

Na Skiathu nedávno zpustošeném Filippovým výsadkem sklidili obilí. U Mendy flotilu přepadla bouře, po níž se spojenci vylodili a po souši zaútočili na Kassandreiu. Makedony odraženi obepluli pallénský mys Kanastraion, síthónský Ampelos a dobyli a zpustošili Akanthos s okolím.

Dále nepokračovali, neboť měli lodi přetížené kořistí, a vrátili se přes Skiathos na Euboiu. V Hérákleji se L. Apustius a Attalos setkali s vyslancem Aitólů Pyrrhiou, který se domáhal tisícovky attalovských vojáků pro aitólskou válku s Makedony, ale zůstalo jen u slibů (když Filippos ničil okolí Pergama, Aitólové také nikoho neposlali...). 

Na Euboji, kterou před makedonskou flotilou pod velením Hérákleidovým ochraňovalo dvacet rhodských lodí Akesimbrotových, nyní došlo na dobývání silně opevněného Órea. Během jeho obléhání Římané na protilehlém pobřeží vyplenili Lárissu Kremastu/"Zavěšená", jeho hradu však nedobyli; Attalos zaútočil na Pteleon ve Fthíótidě. Někdy před podzimní rovnodenností padl po nočním útoku Óreos, dva dny na to se vzdala jeho pevnost. Město připadlo Attalovi, zajatci, jejichž počet neznáme, Římanům (rozumí se nikoli jen vojáci). Město se již nevzpamatovalo a v Augustově době leželo pusté. 

Na přezimování odplul L. Apustius zpět kolem Peloponnésu na Korkýru, když třicet lodí zanechal v Peiraieu, Attalos zůstal na chvíli v Athénách, aby se v Eleusíně dal zasvětit do mystérií, a odtud s Rhodskými pokračoval v návratu Asie.

 

U Théry se sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá/Svatý. Později na něm byl postaven chrámek Poseidónovi. Zemětřesení v oblasti zničilo na Rhodu a v Asii řadu staveb, místy se propadly kusy pevniny do moře, srov. známější otřesy v regionu roku 226. Vlastní Théra byla k tomu tohoto roku vypleněna piráty, snad spojenci krále Filippa (?). 

Mimo jiné byl na Rhodu poškozen Kameiros a občané vyznamenali později jistého Filokrata, syna Filostefanova, dámiúrga (epónymního úředníka obce) roku c. 182, za to, že se postaral přednostně o opravu hradeb a o financování a organisaci prací.

Jak vyplývá z fragmentárně zachovaného seznamu na stéle z Kameiru se jmény dámiúrgů z let c. 279 až 127, byl Filokratův stejnojmenný děd epónymním úředníkem v roce c. 230, takže ani nelze vyloučit, že se jedná o jednoho a téhož muže.  

 

Z průběhu páté syrské války nemáme zpráv, panovalo příměří, srov. zde výše. V Thébách v Horním Egyptě zemřel vzdorokrál Harmachis (u moci od roku 207, korunovaný jako král XXXIV. dynastie od roku snad 204). Nástupcem se stal jeho (pravděpodobně?) syn a spoluvládce Anchmachis (vládl do roku 186). Na podzim a v zimě obsadily ptolemaiovské jednotky Théby a v srpnu obléhaly Abýdos, viz dále rok 197sq.

Z této doby pocházejí tři řecká graffita z Osíridova chrámu Setiho I., srov. rok 1319, které pořídil jistý (asi žoldnéř) Filoklés z Troizény. V jednom žertovně pozdravil s poklonou krále, kterého jmenuje Sesóstris, srov. rok 1962/Se[sós]tri proskynón chairein legó, ve druhém, že se přišel poklonit Sarápidovi/paregenéthén proskynón ton Sarápin a třetí řádek praví, že se tak stalo za obléhání Abýdu/epi tés poliorkiás Abýdú šestého roku 28. pauni/srpen 199, datace Ptolemaia Epifana (a též rebela Harmachia).   

 

V Římě tribun lidu P. Porcius Laeca, ten, který nesnášel aristokraty a rodinu Scipionů, prosadil novelisaci valeriovského zákona o práva občana na odvolání ke sněmu, viz rok 300. Lex Porcia de civibus/o občanech umožňovala odvolat se proti rozhodnutí velitelů i mimo hranice Města. Odsouzenec dostal právo, aby byl předveden v Římě před lidové shromáždění, odvolání k lidu/provocatio ad populum.

Zákon o ochraně proti zvůli úředníků vybavených "imperiem", velitelskou a téměř neomezenou pravomocí, byl doplněn v letech 195 a 185, takže se hovoří o třech zákonech valeriánských a třech zákonech porciovských. Poslední porciovský umožňoval Římanovi hrozícímu trest smrti, aby o své vůli a při zachování majetku odešel do vyhnanství.

S krisí a zánikem republiky prosazování práva opět ochablo. V císařské době přešlo právo odvolání z lidového sněmu na císaře, který je obvykle postupoval svým zástupcům v poli a u legií. Srov. roky 509, 449 a 300. 

Censory (46. lustrum) byli t. r. P. Cornelius Scipio Africanus a P. Aelius Paetus. Nikoho z řad senátorů nevyhodili, potvrdili jeho sestavu, pronajali jménem státu cla ze zboží obchodovaného/portoria venalicium v Puteolách a Capui, poslali tam do lokality Castra tři sta osadníků a rozprodali pozemky pod Tifátami. 

Do Říma t. r. dorazila k 15. březnu, v den nástupu konsulů do úřadu, první splátka kartháginských válečných kontribucí. Quaestoři však odhalili púnský podvod, když se při tavení stříbra ukázalo, že ho čtvrtina je falešná. Vyslanci si tedy museli půjčit zbytek od římských bankéřů. Senát naopak povolil návrat jedné stovky rukojmí do Karthága, ostatních nikoli, poněvadž v Africe vykonávali velitelské funkce v armádě Hannibal i jeho bratr Mágón (viz však o jeho smrti roku 203 a 194).

Kartháginci pod tímto nátlakem Hannibala odvolali a následujícího roku ho zvolili za jednoho ze dvou sufetů vykonávajících "královský" úřad jeden rok. Žádost púnských vyslanců, aby byli zbylí rukojmí přemístěni z Norby do Signia a Ferentina, senátoři zamítli. 

Z Hispánií se z války s Púny a Ibéry vrátil L. Manlius Acidinus. Třebaže byl po celou dobu úspěšný, machinacemi tribuna lidu P. Porcia Laeky, mu byla odepřena senátem uznaná ovace. Přivezl s sebou do státní pokladny 1200 liber stříbra a na třicet liber zlata, ale nebylo mu to nic platné. Lze spekulovat, že se tak stalo v rámci odporu populárů vůči všem, kteří drželi s aristokratickými Scipionovci; podrobnosti neznáme.   

Insubrové porazili v Popádí neopatrného praetora Cn. Baebia Tamphila: byl Gally se svými oddíly obklíčen a v boji zahynulo na 6700 římských vojáků, praetor zůstal celý, srov. rok předešlý a následující. Keltové opět zdvihli hlavy, konsul L. Cornelius Lentulus praetora poslal domů, ale sám nepořídil ničeho a vrátil se do Města řídit volby nových úředníků; imperium pro válku s Kelty mu bylo prodlouženo o rok

 

************************************************************

198.

Ol. 145, 3

114 SE

50 AE

(Dionýsios I.) | neznámý 

a. u. c. 556

T. Quinctius Flamininus a S. Aelius Paetus Catus

************************************************************

Ve třetím roce druhé makedonské války se na jaře král Filippos V. (40) uchytil v Épeiru a dal zde stratégem Athénagorou opevňovat průsmyk u Antigoneie mezi horou Merópos a Asnáos, kudy protéká řeka Aóos. Stávající konsul P. Villius Tappulus, který zimu strávil na Korkýře, nemohl s vojskem obtížným lesnatým terénem projít. Zprávu o činnosti Makedonců donesl do římského tábora jeden z nejvlivnějších Épeiróťanů Charops, který tak zahájil prokletou kariéru svého rodu (srov. rok 192 a činnost jeho vnuka roku 170 atd.; o rodině viz v indexu s. v. Chaops). Když dorazila v březnu zpráva o tom, že v Římě byla válka přiřčena novému konsulovi a že T. Quinctius se již přeplavil na Korkýru, P. Villius se musel vrátit k moři, aniž by dosáhl od nového roku něčeho pamětihodného (viz však rok předešlý; není přesně jasné, co vykonal konsul roku 200 P. Sulpicius Galba a roku 199 P. Villius, neboť loňské události lze zahrnout do konsulátu Galbova).

V květnu převzal vojsko nový konsul T. Quinctius Flamininus (přes pouze c. 30), novým velitelem loďstva se stal jeho bratr Lucius. T. Quinctius nezastával dosud ani aedilskou ani praetorskou funkci, ale u plébéjů bodoval jako člen komise na rozdělování státní půdy získané v hannibalské válce. Do války vytáhl se zpožděním, neboť ho v Římě zdržela neblahá znamení a kultovní záležitosti s nimi spojené. 

Římskou armádu posílilo deset slonů od Masinissy, dvě stě numidských jezdců a dvě stě tisíc medimnů pšenice proviantu. Následující jednání mezi Filippem a T. Quinctiem, která zprostředkoval épeirský stratégos Pausaniás a jeho hyparchos Alexandros, nikam nevedla; pokřikovali na sebe v soutěsce z břehů Aóu.

Následovaly potyčky, až Římané s pomocí jistého pastýře od Charopa znalého kraje obešli královské posice a vpadli Makedoncům do zad: ti se ztrátami dvou tisíc mužů museli stáhnout ve směru na Thessalii. Při cestě vyháněl obyvatele z osad, ničil vesnice a městečka, aby kořist nepadla ro římských rukou. Z větších měst pouze Fery nechaly brány zavřeny a král neměl čas na jejich dobývání, neboť dostal zprávu, že se blíží Aitólové, kteří ve stejném čase úspěšně plenili v Thessalii, města Métropolis a Kallithéry se jim ubránila, z Xynií obyvatelé utekli a Aitólové je mohli nerušeně vyrabovat.

Naopak T. Quinctius prošel bez boje a násilí Épeirem a s Amýnandrem Athamánským vpadl do Thessalie. Athamánec posílen oddílem Římanů dobyl předtím Faiku a po několikadenním obléhání se mu vzdaly Gomfy. Říman oblehl a dobyl Falóreiu hájenou dvěma tisíci Makedony, kterou dal spálit, Métropolis a Kierion se vzdaly, o dobře opevněné Aiginion se nepokoušel

Filippos v té době s armádním jádrem vyčkával v údolí Tempé, římské koalici se v Thessalii nechtěl postavit. Zato udatní obránci Atraku dokázali odolat římskému obléhání, konsul odtáhl s nepořízenou a pochodoval na Fókidu, viz zde níže. 

V téže době, tj. v létě, dobylo římské loďstvo pod L. Quinctiem Flamininem, který dorazil na Korkýru v době, kdy bratr přebíral vojsko v Épeiru, a musel obeplout s flotilou Peloponnésos, společně s králem Attalem Sótérem a s Rhodskými opět pod Akesimbrotem na Euboji Eretreiu a Karystos. Obyvatelé Eretreie byli ušetřeni: mnoho majetků tu ani k uloupení nebylo, jen umělecké předměty (jejich osud znám není). Karysťané zůstali po kapitulaci svobodni, makedonská posádka pevnosti se směla vykoupit za tři sta drachem na muže a beze zbraní byli přeplaveni do Boiótie.

Chalkidu zatím spojenci ponechali Makedoncům (srov. její vyplenění již roku 200). Města, respektive ruiny Óreos (viz předešlý rok) a Karystos se brzy stala vlastním přičiněním opět makedonskými. Proti koalici stál na Euboji Filippův stratégos Filoklés, který nedokázal obléhaným pomoci a sám poražen v poli se musel ukrýt za hradbami Chalkidy. Koaliční flotila pak odplula do Kenchrejí a podílela se na obléhání Korinthu, viz zde níže. 

Na podzim držel T. Quinctius celou Fókidu kromě Daulidy a Elateie. Elateiu úspěšně oblehl, dobyl a vyplenil, posádce pevnosti slíbil volný odchod beze zbraní, vydají-li hrad; tak se též stalo. Město Antikyra s přístavem vhodným pro římskou zásobovací flotilu bylo snadno obsazeno (srov. rok 211). • Elateia se pravděpodobně z podstatné části vylidnila a sloužila za války, viz roky následující, za stálé zimní ležení Římanů. K obnovení státnosti zřejmě došlo až roku 189, viz tam.  

V říjnu se sešli Achajové na spolkovém sněmu v Sikyónu, dorazili vyslanci Římanů, Attalovi, Rhodských a Athéňanů, král Filippos poslal Kleomedonta. Římané ústy vyjednavače L. Calpurnia (celé jméno neznáme) nabízeli Achajům za alianci odměnou Korinthos dosud držený Makedony. Zástupci Dýmských, Megalopolských a Argívských, tedy států, které měly úzké vazby na Makedonii a byly králům v mnohém vděčné, opustili jednání.

Memnón z Pellény, t. r. dámiúrgos, stál též na straně makedonského spojenectví. Jeho otec Rhisiasos odpřisáhl, že syna zabije, až se toho Memnón lekl a hlasoval pro Řím. Také zbylá většina se rozhodla pro spojenectví s Římem, pro zrušení spojenectví s králem Filippem a pro válku proti němu; ratifikace byla odložena až po souhlasu senátu. Prořímským exponentem byl odstupující stratégos Aristainos, jehož protimakedonské argumentace sněm přesvědčila o změně kursu.

Novým stratégem se stal Níkostratos. Promakedonský Kykliadás byl vyhnán z města a uchýlil se k Filippovi, jemuž pak sloužil jako poradce a diplomat. Spolek ihned zahájil vojenské operace proti Makedonům: vyrazil na Kenchreie, před nimiž ležely spojenecké flotily, viz zde výše, a spolu s Římany bezúspěšně oblehl Korinthos, kde velitelem makedonské posádky byl Androsthenés. Mezi obránci města bylo mnoho italických přeběhlíků, zčásti bývalých vojáků Hannibalovy italské armády. Když z Euboie přes Boiótii přitáhl s posilou pěti tisíc mužů na pomoc obleženým Filoklés, spojenci přes nevoli konsulovu zapálili obléhací stroje a odtáhli. 

Římané se s flotilou od Kenchrejí na zimu vrátili na Korkýru, legie přezimovaly v leženích po Fókidě a Lokridě. Attalos se svými dvaceti pěti loděmi přezimoval v Peiraieu. Ještě před létem žádal Attalos Římany o pomoc proti Antiochovi. Senát odmítl zasahovat do asijských záležitostí, vyzval krále, aby užil ke své obraně jednotky, které poskytl Římu proti Makedonii, a slíbil, že diplomaté vyzvou Antiocha, aby se zdržel útoku na římského spojence (srov. římsko-seleukovskou smlouvu z roku 200). Antiochovi vojáci kdesi vstoupili na území Attalovy říše, důvody ani místo neznáme, a římská diplomacie byla úspěšná. Seleukovci se stáhli a Attalos věnoval na Capitólium z vděku zlatý věnec o 246 librách (tj. c. osmdesát kilogramů).  

Následoval démokratický, tj. v daném kontextu promakedonský, převrat v Argu. Argívská akropole byla obsazena makedonským stratégem Filokleem, který přitáhl na pomoc Korinthu z Euboie a kontroloval Akrokorinthos, když pobil achajský garnison o pěti stech mužích i s jeho velitelem Ainesidémem z Dýmy: původně se Ainesidémos s Filokleem dohodl, ža Achajové budou moci odtáhnout, sám se ale s nejbližšími z místa nehnul, s tím, že raději zemře, než vyklidit svěřené město. O osudu města viz dále zde níže. V téže době dobyli Římané Elateiu, která tak přestala být po téměř sto padesáti letech makedonskou, viz zde výše (od roku 339).

V téže době se stratégem spolku Épeirótů stal Pausaniás.

Zřejmě v listopadu provedli převrat aristokraté v Opúntu a povolali si na pomoc Římany. Démokratům zůstala jen akropole s makedonskou posádkou, ale sami se orientovali na Aitóly. Během těchto událostí se o ukončení války pokoušel summit u Níkaie v Epiknémídské Lokridě, kde osobně sešli král Filippos V. a konsul T. Quinctius se zástupci protimakedonské koalice, mezi nimiž byl též aitólský "miliardář" Alexandros Ísios a dynasta Amýnandros, Attalův vyslanec Dionýsodóros, nauarch Akesimbrotos z Rhodu s představiteli Aitólů Faineás a Achajů Aristainos a Xenofón. Filippův team tvořili jeho tajemníci/grammateis Apollodóros a Démosthenés, starý filomakedon Brachyllés z Boiótie a čerstvý exulant Kykliadás z Acháie. 

Filippos první den odmítl z obavy před aitólskou proradností vystoupit na souši, a tak jednáno na břehu moře, král hovořil s paluby lodi. Teprve druhý den se osobně sešel s Římanem k dlouhému rozhovoru, jehož obsah zůstal tajný, nicméně král byl na rozdíl od jarního setkání ochoten k územním ústupkům v rozsahu podobném pozdějšímu míru: navrhoval stáhnout se ze všech lokalit, která získal po míru ve Foiníké roku 205, jak to nyní vyžadovali všichni římští spojenci, včetně ptolemaiovských držav; spojenci mimo jiné požadovali vyklizení Démétriady, Chalkidy a Korinthu s Argem, nadobytých asijských i illyrských měst a celkový odchod Makedonů z Hellady. 

Válčící strany se třetího dne summitu, tentokrát v Throniu, dohodly na dvouměsíčním příměří, tak jako tak již válečná sezona skončila, a poslaly do Říma vyslance z deseti hellénských diplomatů bylo sedm Aitólů nebo jejich spojenců (ke slyšení došlo v březnu o nástupu nových konsulů a Filippovi vyslanci neměli šanci).

T. Quinctius budil zdání, že ho králova oprávněná jízlivost baví a několikrát se během jeho replik na spojenecké stížnosti pousmál. Na půdě římského senátu se vyjednávalo o konkrétních podmínkách míru v makedonské válce, bezvýsledně. Je to první případ v hellénské politice, kdy se římský senát vložil do hry jako usmiřující strana probíhajícího konfliktu (kterého se ještě k tomu sám přímo účastnil). Nikomu z Hellénů kupodivu na tom nepřišlo nic divného, ani makedonskému králi, srov. zde níže o válce attalovsko-seleukovské.

Následně, stále ještě v zimě 198/197 vydal Filippos V. Argos, kde již byl velitelem Filoklés (viz výše; zřejmě nástupce Tauriónův v úřadu stratéga na Peloponnésu se sídlem v Korinthu), králi Nabidovi a Lakedaimonským. Jeho spekulace, že by lakedaimonský vladař bojoval na Filippově straně, nevyšla. Nabis se jako římský přítel setkal s T. Quinctiem, Attalem Sótérem a se stratégem Achájů Níkostratem u Mykén a zde se rozhodl, že se nepostaví na stranu Filippovu, ale zatím také na stranu achajskou, Římanům poskytl do války oddíl šesti set Kréťanů. S Acháji v probíhající třetí válce achájsko-lakedaimonské uzavřel čtyřměsíční příměří (válka byla vedena od roku 200, viz).

Pak se T. Quictius s krétským oddílem od Nabida ukázal před Korinthem, aby Filokleovi bylo jasné, na čí straně stojí spartský dynasta, ale Makedon v osobní rozmluvě s konsulem odmítl Filippa zradit. Římané se odtud přeplavili do Antikyry a L. Quinctius se pokusil přemluvit Akarnány, aby opustili, jako poslední, makedonské spojenectví, viz rok následující. Král Attalos táhl z Argolidy do Sikyónu, kde byl přijat s nesmírnou úctou, neboť se už před časem, souvislost neznáme, o město zasloužil tím, že vykoupil pozemky pro Apollónův chrám, za což mu postavili zlacenou sochu a více než třímetrového kolossa na agoře před chrámem a pořádali výročně Attalovi oběti. Teď jim navrch daroval deset talentů stříbra a deset tisíc medimnů obilí. Odtud se přes Kenchreie odebral do zimoviště na Aigíně, Nabis již předtím do Sparty. 

V Argu zůstal s oddílem jako epistatés Nabidův švagr a místní rodák Pýthagorás, jehož sestra, Nabidova choť Apia (Agapéna, Apéna), údajně z králova pověření dorazila později a násilně obírala argívské ženy a děti o peníze, šaty a šperky (srov. rok 195). Pýthagorovým nástupcem se stal Tímokratés z Pellény, viz rok 195. 

Nabis dal údajně ve Spartě vyrobit jakési automaton s věrnou podobou do drahých látek oděné Apie, po jejímž objetí se do nešťastníkova těla nořily hřeby; vydíral tak bohaté lidi, aby "přispěli" na královu politiku. Zatímco zachovaní historiografové líčí Nabida jako krutovládce, tyranna, na Délu ho občané poctili za náklonnost vůči sobě proxenií a poctami spojenými s euergesií a právem vlastnit na ostrově půdu a dům, a to i pro potomky. 

Thrákové před jednáním Filippa s T. Quinctiem zničili Lýsimacheiu, nejdříve roku asi 202. Podle všeho patřívala do Aitólského spolku, ale Filippos do ní vložil vlastní posádku, když její obranu Aitólové zanedbávali. Město obnovil Antiochos, viz rok 196. Z Día zachován fragmentární nápis se spojeneckou smlouvou/symmachiá krále Filippa s Lýsimašskými, dokumentu s jistě velmi omezenou dobou platnosti.

 

Král Antiochos III. Veliký poslal do Říma vyslance, aby pokračoval v jednáních z roku 200 a ohradil se proti Attalovi, jehož diplomacie dostala šanci vysvětlit senátu posice svého krále již při nástupu konsulů do úřadu po 15. březnu. Senátoři tehdy poděkovali Attalovi za podporu ve válce s Filippem a vyzvali Antiocha, aby se zdržel násilných aktů vůči jejich spojenci. • Římané takto poprvé zafungovali jako velmoc zasahující do sporů hellénistických monarchů

V létě se konečně celá Koilé Syrie stala de facto seleukovskou, podrobnosti neznáme. Ptolemaiovci a vůbec Egypt přišel o své bohaté asijské domény. V páté válce syrské (202 až 195) zřejmě již nebylo více bojováno: v Alexandreji přijali status quo. Příměří trvalo od roku 200 (srov. rok 196). Zřejmě brzy na to začal blíže neznámý Euklés z Rhodu vyjednávat o sňatku Antiochovy dcery Kleopatry s Epifanem a ohlášeno bylo jejich zasnoubení, viz dále rok 196. 

Snad někdy po tomto roce nebo až za vlády Antiocha IV. byla osadníky posílena stará ptolemaiovská hraniční pevnost Hippos v Dekapoli nad Galilejským jezerem. Za seleukovské éry se obec jmenovala Antiocheia tú Hippú/"Koňova Antiocheia" (původ jména znám není). Hellénské město velmi poničilo roku 363 n. l. zemětřesení a roku 749 další ho zničilo zcela.

 

Keltští Bojové, Insubrové a Cenomani ničili znovu okolí Cremony, přešli Pád a plenili. Válku s nimi vedl prokonsul L. Cornelius Lentulus, viz rok předešlý, než ji předal S. Aeliu Paetovi. Oba proti Keltům ničeho nedosáhli, ledaže zabránili rozšíření odboje, S. Aelius nutil kolonisty, kteří se báli vrátit do nebezpečné Cremony a zničené Placentie.

Ze Sardinie vyhnal praetor M. Porcius Cato, bylo mu 36, lichváře/feneratores a omezil náklady spojenců na presentaci praetorů.  

V Itálii bylo prozrazeno a odhaleno povstání kartháginských otroků, bývalých vojáků, kteří chtěli v Latiu (Setia, Circei a Praeneste) a v Kampánii (Nola) osvobodit zbývající kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201, srov. rok předešlý. Dva udavači byli odměněni penězi: sto tisíc assy muž rodu svobodného a po čtvrtině jeho dva otroci a tomu též svobodou, vykouipeni byli ze státního. Odhalení otroci uvrženi do přísnějšího režimu střežení a kartháginští rukojmí nesměli nadále opouštět své internační domy. 

Rebelii zastavil městský praetor L. Cornelius Merula se dvěma tisíci ještě nad ránem narychlo sehnanými Římany, s nimiž vytáhl do Setie; jenom v Praeneste dal popravit pět set lidí. Nařízeno pak, aby zotročení zajatci žili v kamenolomech pod ještě přísnějším dozorem a stejně tak ti, kteří byli umístěni po latinských obcích v soukromí. Ti museli do obecního vězení a okovy nesměli nosit o nižší váze než deseti liber (přes tři kilogramy).  

S. Aelius Paetus Catus, konsul tohoto roku a censor roku 194 byl údajně učencem, nebo spíše znalcem římského práva. Sestavil oblíbenou praktickou právnickou sbírku Ius Aelianum, jak byla později nazývána, v níž shrnul stávající zákony a připojil jejich interpretaci a procesní formule. Jeho bratr P. Aelius Paetus byl cos. 201 a cens. 199, jejich otec Quintus padl podle všeho u Cann. O Sextovi Aeliovi se tradovalo, že nedal na luxus a jídával v poli na keramice. Když to Aitólové viděli, nabídli mu servis stříbrný, ale odmítl je.