199-197

199-197

199.

Ol. 145, 2

113 SE

49 AE

([..i]ppos)

a. u. c. 555

L. Cornelius Lentulus a P. Villius Tappulus

************************************************************

V druhém roce druhé války makedonské se král Filippos V., který soustřeďoval armádu u Démétriady, vypravil do Illyrie. V květnu vyrazili Římané pod prokonsulem P. Sulpiciem Galbou přes zemi Dassaretů do Pelagonie, prošli Eordaiou a všude plenili. Obě armády na sebe narazily u neznámé lokality Ottobolu, kde byli Makedonci Římany ve dvou jízdních bitvách poraženi a přišli o dvě stě jezdců. Tehdy poprvé postavili Římané do bitevní linie slony, kořist to púnskou, ale podle všeho do boje nezasáhli. Filippos se v horském a lesnatém terénu vyhnul dalšímu střetnutí. Římané dorazili do Eliméje a Orestidy. Orestové se postavili na římskou stranu. Pak se prokonsul vrátil k moři do Apollónie, kde již byl přítomen nový konsul P. Villius Tappulus. Villiovou první starostí bylo zlikvidovat revoltu v římském ležení, kde dva tisíce veteránů z afrického tažení, kteří se loni údajně dobrovolně přihlásili do války makedonské, chtělo do "civilu". Jak to dopadlo, nevíme, údernost římské armády vzpoura nijak neohrozila.  

Na jaře t. r. se k Římanům přidali i Aitólové; římské vyslance vedl legát L. Furius Purpurio, srov. o něm rok předešlý. Jediný pro spojenectví s Filippem se zasazoval na panaitóliu/federálním sněmu stratégos Dámokritos, ale i ten se brzy přidal k hlavnímu proudu. Do Makedonie opět vpadli Dardanové, ale na zpáteční cestě s lupem byli poraženi makedonským stratégem Athénagorou, srov, o něm roku předešlého. Filippos se pak vypravil do Thessalie proti Aitólům, kteří zde s Amýnandrem Athamánským loupili. Před Gomfami Makedonci lupiče překvapili v polední čas za siesty a rozehnali; nejméně šest set Aitólů zahynulo.

V téže době se z Egypta (viz předešlý rok) do rodné Aitólie vrátil Skopás (ze země od roku 205, viz tam), aby získal nové žoldnéře pro krále Ptolemaia V. Epifana do války s Antiochem III., ačkoli země sama byla ve válce (ve válce syrské právě panovalo příměří, viz předešlý rok). Odvezl ji s sebou šest tisíc pěších a pět set jízdních a byl mladých Aitólů naverboval více, kdyby ho nezabrzdil Dámokritos odkazy na vlastní válku. 

Na podzim se stal poprvé stratégem spolku Achájů Aristainos. V téže době, tj. koncem září, obléhal Filippos neúspěšně těžce přístupné Thaumaky v Thesssalii; v akci mu překáželi Aitólové pod Archidámem, kteří obléhatele napadali. Pak odeslal vojsko do zimovišť. Svého poradce, architekta Hérákleida z Tarentu, zbavil funkce nauarcha-velitele loďstva a celého přímoří, kterou držel od loňska, a dal ho uvěznit, zřejmě, poněvadž podporoval spojenectví s Aitóly, prosazoval odklon od Achájů. Zachovala se však též anekdota o jistém Tarenťanovi u Filippova dvora (neřečeno, kterého), jehož král zbavil velitelské funkce za to, že se rád cachtal v teplých koupelích. Podle Filippa totiž teplých lázní u Makedonů neužívaly ani ženy po porodu...

Tarenťan žil od roku 209 na Filippově dvoře a byl označován za králova parasíta a jako jeho důvěrník, na něhož Filippos dal, byl očerňován jako příčina zhouby Makedonie (viz rok 209, kde o zániku jeho vlasti a kořenu architektovy nenávisti). Filippos V. začal jednat s Acháji a předal jim Orchomenos, Héráiu a Trifýlii s Aliferou (srov. roky 219 a 205).

Achájové zůstávali v římsko-makedonském konfliktu stále ještě neutrální, poněvadž byli ve válce s Lakedaimonem (srov. předešlý rok a rok 195).

Na jiné frontě téže války se velitel římské flotily L. Apustius v Athénách spojil s králem Attalem I. Sótérem. Vděční i nenávistní Athéňané uzákonili okamžitou likvidaci všech soch a obrazů Filippových a dalších Makedonů, mužů i žen, zrušeny byly všechny zařízení, slavnosti a kněžské sbory spojené s kultem králových předků, dokonce prokleta místa, kde něco na makedonskou počest bylo postaveno a napsáno a zakázáno tam stavět cokoli jiného kultovního. Odstranili názvy fýl Antigonis a Démétrias (srov. rok 307) a namísto nich zavedli jména Ptolemáis a Attalis, srov. předešlý rok. Attalos byl Athéňany zbožněn a po jeho manželce, viz o ní roku 197, pojmenovali nový démos Apollónieis. Že by se Athény však války s Filippem nějak významně podílely vojensky, známo není.   

Protimakedonští spojenci po vyplutí z Peiraiea obsadili Andros, v jehož pevnosti udržoval Filippos garnison (viz rok předešlý). Makedonci se po dvou dnech obléhání vzdali s tím, že budou s jedním kusem šatu přeplaveni do boiótského Délia; kořist připadla Římanům, město s ostrovem Attalovi (král přemluvil muže z posádky, aby zůstali na ostrově, jemuž hrozilo zpustnutí, jako kolonisté).

Spojenecká flotila se na to pokoušela o dobytí Kythnu, u Geraistu na Euboji šli s Rhodskými, jimž velel Agésimbrotos, na souš, viz zde níže. Na Skiathu nedávno zpustošeném Filippovým výsadkem sklidili obilí. U Mendy flotilu přepadla bouře, po níž se spojenci vylodili a po souši zaútočili na Kassandreiu. Makedonci odraženi obepluli pallénský mys Kanastron, síthónský Ampelos a dobyli a zpustošili Akanthos s okolím. Dále nepokračovali, neboť měli lodi přetížené kořistí a vrátili se přes Skiathos na Euboiu. V Hérákleji se L. Apustius a Attalos setkali s vyslancem Aitólů Pyrrhiou, který se domáhal tisícovky attalovských vojáků pro aitólskou válku s Makedony, ale zůstalo jen u slibů. 

Na Euboji, kterou před makedonskou flotilou pod velením Hérákleidovým ochraňovalo dvacet rhodských lodí Agésimbrotových, nyní došlo na dobývání silně opevněného Órea. Během jeho obléhání Římané na protilehlém pobřeží vypleněli Lárissu Kremastu/"Zavěšená", jeho hradu však nedobyli. Někdy před podzimní rovnodenností padl Óreos . Město připadlo Attalovi, zajatci, jejich počet neznáme, Římanům (rozumí se nikoli jen vojáci). Město se již nevzpamatovalo a v Augustově době leželo pusté. 

Na přezimování odplul L. Apustius zpět kolem Peloponnésu na Korkýru, Attalos do Athén, v Eleusíně se dal zasvětit do mystérií a odtud s Rhodskými pokračoval v návratu Asie.

 

U Théry se sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá/Svatý. Později na něm byl postaven chrámek Poseidónovi. Zemětřesení v oblasti zničilo na Rhodu a v Asii řadu staveb, místy se propadly kusy pevniny do moře. Vlastní Théra byla k tomu tohoto roku vypleněna piráty, snad spojenci krále Filippa (?).

 

Z průběhu páté syrské války nemáme zpráv, panovalo příměří, srov. zde výše.

 

V Thébách v Horním Egyptě zemřel vzdorokrál Harmachis (u moci od roku 207, korunovaný jako král XXXIV. dynastie od roku 204). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Anchmachis (vládl do roku 186).

 

V Římě tribun lidu P. Porcius Laeca prosadil novelisaci valeriovského zákona o práva občana na odvolání ke sněmu, viz rok 300. Lex Porcia de civibus/o občanech umožňovala odvolat se proti rozhodnutí velitelů i mimo hranice Města. Odsouzenec dostal právo, aby byl předveden v Římě před lidové shromáždění, odvolání k lidu/provocatio ad populum. Zákon o ochraně proti zvůli úředníků vybavených "imperiem", velitelskou a téměř neomezenou pravomocí byl doplněn v letech 195 a 185, takže se hovoří o třech zákonech valeriánských a třech zákonech porciovských. Poslední porciovský umožňoval Římanovi hrozícímu trest smrti, aby o své vůli odešel do vyhnanství.

S krisí a zánikem republiky prosazování práva opět ochablo. V císařské době přešlo právo odvolání z lidového sněmu na císaře, který je obvykle postupoval svým zástupcům v poli a u legií. Srov. roky 509, 449 a 300. 

Do Říma t. r. dorazila první splátka kartháginských válečných kontribucí. Quaestoři však odhalili púnský podvod, když se při tavení stříbra ukázalo, že ho čtvrtina je falešná. Vyslanci si tedy museli půjčit zbytek od římských bankéřů. Senát naopak povolil návrat jedné stovky rukojmí do Karthága.

Z Hispánií se z války s Púny a Ibéry vrátil L. Manlius Acidinus. Třebaže byl po celou dobu úspěšný, machinacemi tribuna lidu P. Porcia Laeky, mu byla odepřena senátem uznaná ovace. Přivezl s sebou do státní pokladny 1200 liber stříbra a na třicet liber zlata, ale nebylo mu to nic platné. Lze spekulovat, že se tak stalo v rámci odporu populárů vůči všem, kteří drželi s aristokratickými Scipionovci.   

Insubrové porazili v Popádí neopatrného praetora Cn. Baebia Tamphila: byl Gally obklíčen a v boji zahynulo na 6700 římských vojáků, srov. rok předešlý a následující. Keltové opět zdvihli hlavy. 

 

************************************************************

198.

Ol. 145, 3

114 SE

50 AE

(Dionýsios I.) | neznámý 

a. u. c. 556

T. Quinctius Flamininus a S. Aelius Paetus Catus

************************************************************

Ve třetím roce druhé makedonské války se na jaře král Filippos V. (40) uchytil v Épeiru a dal zde stratégem Athénagorou opevňovat průsmyk u Antigoneie mezi horou Merópos a Asnáos, kudy protéká řeka Aóos. Prokonsul P. Villius, který zimu strávil na Korkýře, nemohl s vojskem obtížným lesnatým terénem projít. Zprávu o činnosti Makedonců přinesl do římského tábora jeden z nejvlivnějších Épeiróťanů Charops, který tak zahájil prokletou kariéru svého rodu (srov. rok 192 a činnost jeho vnuka roku 170 atd.; o rodině viz v indexu s. v. Chaops). Když dorazila zpráva o tom, že v Římě byla válka přiřčena novému konsulovi, P. Villius se musel vrátit k moři, aniž by vykonal cokoli pamětihodného.

V květnu převzal vojsko nový konsul T. Quinctius Flamininus (přes c. 30), novým velitelem loďstva se stal jeho bratr Lucius. Římskou armádu posílilo deset slonů od Masinissy, dvě stě numidských jezdců a dvě stě tisíc medimnů pšenice proviantu.  Následující jednání mezi Filippem a T. Quinctiem, která zprostředkoval épeirský stratégos Pausaniás a jeho hyparchos Alexandros, nikam nevedla; pokřikovali na sebe v soutěsce z břehů Aóu. Následovaly potyčky, až Římané s pomocí jistého pastýře od Charopa znalého kraje obešli královské posice a vpadli Makedoncům do zad: ti se ztrátami dvou tisíc mužů museli stáhnout ve směru na Thessalii. Při cestě vyháněl obyvatele z osad, ničil vesnice a městečka, aby kořist nepadla ro římských rukou. Z větších měst pouze Fery nechaly brány zavřeny a král neměl čas na jejich dobývání, neboť dostal zprávu, že se blíží Aitólové. Naopak T. Quinctius prošel bez boje a násilí Épeirem a s Amýnandrem Athamánským vpadl do ThessalieV Gomfách, které se vzdaly Amýnandrovi Athamánskému, se spojili s Aitóly, kteří po celou dobu v Thessalii rabovali a ničili menší osady. Filippos v té době s armádním jádrem vyčkával v údolí Tempé, římské koalici se v Thessalii nechtěl postavit. Zato udatní obránci Atraku dokázali odolat římskému obléhání a konsul odtáhl s nepořízenou a pochodoval na Fókidu, viz zde níže. 

V téže době, tj. v létě, dobylo římské loďstvo pod L. Quinctiem Flamininem, který dorazil na Korkýru na jaře a musel obeplout s flotilou Peloponnésos, společně s králem Attalem Sótérem a s Rhodskými na Euboji Eretreiu a Karystos. Obyvatelé byli ušetřeni, Karysťané se museli vykoupit a beze zbraní přeplaveni do Boiótie. Chalkidu zatím spojenci ponechali Makedoncům (srov. její vyplenění již roku 200). Města, respektive ruiny Óreos (viz předešlý rok) a Karystos se brzy stala vlastním přičiněním opět makedonskými. Proti koalici stál na Euboji Filippův stratégos Filoklés.

Na podzim dobyl T. Quinctius celou Fókidu kromě Saulidy a Elateie. Město Antikyra bylo zničeno (srov. rok 211).

V říjnu se sešli Achájové na spolkovém sněmu v Sikyónu, dorazili vyslanci Římanů, Attalovi, Rhodských a Athéňanů, král Filippos poslal Kleomedonta. Zástupci Dýmských, Megalopolských a Argívských, tedy států, které měly úzké vazby na Makedonii a byly králům v mnohém vděčné, opustili jednání, zbylá většina se rozhodla pro spojenectví s Římem, pro zrušení spojenectví s králem Filippem a pro válku proti němu; ratifikace byla odložena až po souhlasu senátu. Prořímským exponentem byl odstupující stratégos Aristainos, jehož protimakedonské argumentace sněm přesvědčila o změně kursu.

Novým stratégem se stal Níkostratos. Promakedonský Kykliadás byl vyhnán z města a uchýlil se k Filippovi, jemuž pak sloužil jako poradce a diplomat. Spolek ihned zahájil vojenské operace proti Makedoncům: dobyl na nich Kenchreie a spolu s Římany bezúspěšně oblehl Korinthos, kde velitelem makedonské posádky byl Androsthenés. Mezi obránci města bylo mnoho italických přeběhlíků, zčásti bývalých vojáků Hannibalovy italské armády. 

Římané se s flotilou na zimu vrátili na Korkýru, legie přezimovaly po Fókidě a Lokridě. Attalos přezimoval v Peiraieu; obdaroval Sikyónské deseti talenty a tisíci medimny pšenice a za to mu postavili zlacenou sochu a více než třímetrového Apollóna na agoře a pořádali výročně Attalovi oběti, když už předtím byli od krále obdarováni. Ještě před létem žádal Attalos Římany o pomoc proti Antiochovi. Senát odmítl zasahovat do asijských záležitostí, vyzval krále, aby užil ke své obraně jednotky, které poskytl Římu proti Makedonii, a slíbil, že diplomaté vyzvou Antiocha, aby se zdržel útoku na římského spojence (srov. římsko-seleukovskou smlouvu z roku 200). Antiochovi vojáci kdesi vstoupili na území Attalovy říše, důvody ani místo neznáme, a římská diplomacie byla úspěšná. Seleukovci se stáhli a Attalos věnoval na Capitólium z vděku zlatý věnec o 246 librách.  

Následoval démokratický, tj. v daném kontextu promakedonský, převrat v Argu. Argívská akropole byla obsazena makedonským stratégem Akrokorinthu Filokleem, který přitáhl na pomoc z Euboie, když pobil achájský garnison o pěti stech mužích i s jeho velitelem Ainesidémem z Dýmy. V téže době ale dobyli Římané Elateiu, která tak přestala být makedonskou (od roku 339).

V téže době se stratégem spolku Épeirótů stal Pausaniás.

Zřejmě v listopadu provedli převrat aristokraté v Opúntu a povolali si na pomoc Římany. Démokratům zůstala jen akropole s makedonskou posádkou, ale sami se orientovali na Aitóly. Během těchto událostí se o ukončení války pokoušel summit u Níkaie v Epiknémídské Lokridě, kde osobně sešli král Filippos V. a konsul T. Quinctius se zástupci protimakedonské koalice, mezi nimiž byl též aitólský "miliardář" Alexandros Ísios a dynasta Amýnandros, Attalův vyslanec Dionýsodóros, Agésimbrotos z Rhodu s představiteli Aitólů Faineás a Achájů Aristainos a Xenofón.

Filippos první den odmítl z obavy před aitólskou zrádností vystoupit na souši, a tak jednáno na břehu moře. Teprve druhý den se osobně sešel s Římanem a byl na rozdíl od jarního setkání ochoten k územním ústupkům v rozsahu podobném pozdějšímu míru: navrhoval stáhnout se ze všech lokalit, která získal po míru ve Foiníké roku 205 včetně ptolemaiovských držav, spojenci mimo jiné požadovali vyklizení Démétriady, Chalkidy a Korinthu.

Válčící strany se dohodly na dvouměsíčním příměří a poslaly do Říma vyslance. T. Quinctius budil zdání, že ho králova oprávněná jízlivost baví a několikrát se během jeho replik na spojenecké stížnosti pousmál. Na půdě římského senátu se vyjednávalo o konkrétních podmínkách míru v makedonské válce, bezvýsledně. Je to první případ v hellénské politice, kdy se římský senát vložil do hry jako usmiřující strana probíhajícího konfliktu (kterého se ještě k tomu sám přímo účastnil). Nikomu z Hellénů kupodivu na tom nepřišlo nic divného.

Následně, stále ještě v zimě 198/197 vydal Filippos V. Argos, kde již byl velitelem Filoklés (viz výše; zřejmě nástupce Tauriónův v úřadu stratéga na Peloponnésu), králi Nábidovi a Lakedaimonským. Jeho spekulace, že by lakedaimonský vladař bojoval na Filippově straně, nevyšla. Nábis se jako římský přítel setkal s T. Quinctiem, Attalem Sótérem a se stratégem Achájů Níkostratem u Mykén a zde se rozhodl, že se nepostaví na stranu Filippovu, ale zatím také na stranu achajskou, Římanům poskytl do války oddíl šesti set Kréťanů. S Acháji v probíhající třetí válce achájsko-lakedaimonské uzavřel čtyřměsíční příměří (válka byla vedena od roku 200, viz).

Pak se král Attalos odebral do zimoviště na Aigíně, Nábis do Sparty. V Argu zůstal Nábidovým dohlížitelem jeho švagr a místní rodák Pýthagorás, jehož sestra, Nábidova choť Apia (Agapéna, Apéna), údajně z králova pověření dorazila později a násilně obírala argívské ženy a děti o peníze, šaty a šperky (srov. rok 195).

Nábis dal údajně ve Spartě vyrobit jakési automaton s věrnou podobou do drahých látek oděné Apie, po jejímž objetí se do nešťastníkova těla nořily hřeby; vydíral tak bohaté lidi, aby "přispěli" na královu politiku.

Thrákové před jednání Filippa s T. Quinctiem zničili a vyvrátili Lýsimacheiu.

 

Král Antiochos III. Veliký poslal do Říma vyslance, aby pokračoval v jednáních z roku 200 a ohradil se proti Attalovi.

V létě se konečně celá Koilé Syrie stala seleukovskou. V páté válce syrské (202 až 195) zřejmě již nebylo více bojováno. Příměří trvalo od roku 200 (srov. rok 196).

Snad někdy po tomto roce nebo až za vlády Antiocha IV. byla osadníky posílena stará ptolemaiovská hraniční pevnost Hippos v Dekapoli nad Galilejským jezerem. Za seleukovské éry se obec jmenovala Antiocheia tú Hippú/"Koňova Antiocheia" (původ jména znám není). Hellénské město velmi poničilo roku 363 n. l. zemětřesení a roku 749 další ho zničilo zcela.

 

Keltští Bojové, Insubrové a Cenomani zničili znovu Cremonu, přešli Pád, zničili Placentii a plenili v Popádí.

V Itálii bylo prozrazeno a odhaleno povstání kartháginských otroků, bývalých vojáků, kteří chtěli v Latiu (Setia, Circei a Praeneste) a v Kampánii (Nola) osvobodit zbývající kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201, srov. rok předešlý. Udavači byli odměněni penězi, sto tisíc assy muži rodu svobodného a polovinou jeho otrokovi a tomu též svobodou, poražení otroci uvrženi do přísnějšího režimu střežení a kartháginští rukojmí nesměli nadále opouštět své internační domy. 

Rebelii zastavil městský praetor L. Cornelius Lentulus se dvěma tisíci ještě v noci narychlo sehnanými Římany, který jenom v Praeneste dal popravit pět set lidí. Nařízeno pak, aby zotročení zajatci žili v kamenolomech pod ještě přísnějším dozorem a stejně tak ti, kteří byli umístěni po latinských obcích v soukromí. 

S. Aelius Paetus Catus, konsul tohoto roku a censor roku 194 byl údajně učencem, nebo spíše znalcem římského práva. Sestavil oblíbenou praktickou právnickou sbírku Ius Aelianum, jak byla později nazývána, v níž shrnul stávající zákony a připojil jejich interpretaci a procesní formule.

 

************************************************************

197.

Ol. 145, 4

115 SE

51 AE

(Dionýsios I., podruhé) | (Ankylos) 

a. u. c. 557

C. Cornelius Cethegus a Q. Minucius Rufus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce druhé makedonské války vpadl velitel římského loďstva, který byl senátem ve funkci potvrzen, L. Quinctius Flamininus do Akarnánie. Akarnánové zůstali Filippovi věrní. Ve spojenectví s Makedonci byli od roku 224. Promakedonskými politiky mezi nimi byli Androklés a Echedámos, prořímskými Zeuxidás, Archeláos a Bianór z Leukady.

T. Quinctius Flamininus, velitel římského pozemního vojska, potvrzený ve funkci i pro tento rok, přišel koncem zimy, který prožil v Elateji, s králem Attalem Sótérem do Boiótie, aby místní spolek získali na svou stranu. Na spolkovém shromáždění Boiótů v Thébách byl Attalos během svého projevu stižen srdeční mrtvicí a odvezen zpět do Pergamu.

Spolek Boiótů se pod tlakem římských vojáků ve městě postavil na stranu Římanů a rozhodl se pro válku s Makedonci. Prořímskými politiky byli Antifilos, v té době spolkový stratégos, Dikaiarchos z Platají a Zeuxippos, z promakedonských vynikal Brachyllás. T. Quinctius se po boiótském sněmu vrátil do Elateie. 

V téže době se na Krétě postavila města Gortys a Apollóniá, vůdcové prorhodské koalice v tzv. krétské válce (srov. rok 204) rovněž na římskou stranu.

Situace krále Filippa V. byla zoufalá, měl málo čerstvého mužstva. V odvodech rukovali i šestnáctiletí. Po jarní rovnodennosti shromáždil král Filippos Makedonce v Díu a cvičil nováčky. Armádní jádro makedonské činilo šestnáct tisíc mužů, k tomu dva tisíce peltastů 5500 Thráků, Illyrů a žoldnéřů a dva tisíce jezdců.

T. Quinctius se se spojenci sešel v Thessalii. Pokus o dobytí Fthíótských Théb nevyšel, třebaže jeden z jejích předáků Tímón byl ochoten město vydat. U Fer došlo ke střetnutí jízdních oddílů předních skupin armád, v němž zvítězili Aitólové. Filippos ustoupil do Skotússy. 

Ještě v době před bitvou u Kynoskefal (viz níže) zasáhl proti stále ještě makedonským spojencům, Akarnánům, posledním v Helladě, L. Quinctius (viz výše). Pokusil se o puč nastrčenými lidmi, které nejprve přivolal k sobě na Korkýru, pak oni svolali jakýsi okleštěný akarnánský sněm na Leukadu a dali odhlasovat spojenectví s Římem. Filippos tehdy vyslal dva své věrné Akarnány Androklea a Echedéma, kteří rozhodnutí zviklaných soukmenovců dokázali zvrátit a udrželi Akarnány v paktu s Makedony.

Zeuxidás, úřadující hipparchos spolku, který podával návrh na změnu válečných stran, a prořímští politici Archeláos a Bianór přitom div že nepřišli o život, třebaže již byli odsouzeni za velezradu. L. Quinctius na to z Korkýry oblehl a dobyl jejich sídelní město Leukadu, ale Akarnánové přesto zůstali Filippovi věrní. Město Římané dobyli s pomocí zrady jakýchsi Italiků žijících v Leukadě. Ostatní Akarnánové se vzdali až po zprávě, že byl král u Kynoskefal poražen.

Kykladské ostrovy Kythnos a Paros, dosud s makedonskými posádkami, obsadila loďstva Attalovců a Rhodských. Délos zůstal neutrální.

Rhoďané pod stratégem Pausistratem posílení oddílem Achájů a žoldnéři dobyli na Makedonech zpět svou Peraiu (srov. k tomu roky 227 a 202 nebo 201). Filippův stratég Deinokratés byl v poli poražen u Alaband, neměl více než tři tisíce vojáků, z nichž nejvíce bylo Kárů, ale dokázal se udržet ve Stratoníkeji, kterou Rhoďané oblehli, až do uzavření celkového míru, srov. zde níže.

Dardanové, kteří zjara vpadli do Makedonie pod svým vládcem Batónem, byli Makedony pod Filippem někdy v létě po Kynoskefalách drtivě poraženi u Stob v Paionii.

Koncem května nebo začátkem června, v den, jemuž předcházely lijáky a krajina byla ponořena do mlh, došlo u Kynoskefalai k rozhodující bitvě této války, v níž poprvé v dějinách podlehla taktika makedonské falangy taktice římských legií. Jednou z příčin makedonské porážky byl členitý terén bojiště, nevýhodný pro účinné semknutí falangy. Padlo osm tisíc Makedonů, pět tisíc padlo do zajetí, římské ztráty činily sedm set mužů. Podíl Aitólů, hlavně jejich jízdy, na římském vítězství byl však vysoký. Jejich veliteli byli Archedámos a Eupolemos. Básník Alkaios z Messény, který nepatřil do Filippova fanklubu, napsal posměšné verše o rychlosti jelena, s jakou král z bojiště prchl. Filippos mu stejným způsobem stručně odpověděl, že na poetu čeká nachystaný vysoký kůl: zda mu padl literární aktivista do rukou a skončil na něm (ukřižován, naražen), nevíme.  

V téže době na Peloponnésu vyplenil makedonský frúrarchos Korinthu, tj. velitel pevnosti, Androsthenés celé okolí. U Nemeje byl poražen oddílem Achájů, jemuž velel Níkostratos, když velká část makedonských vojáků byla roztroušena po rabování až po Sikyón. Bitva u Nemeje byla prý vybojována ve stejný den jako bitva u Kynoskefal/"Psích hlav".

Ještě v noci po bitvě kázal král prchající tempským údolím, aby byl v Láríse zničen jeho archiv. Několik dní po bitvě se k T. Quinctiovi do Lárissy dostavili Filippovi vyjednavači o míru Démosthenés, Limnaios a Kykliadás, exulovaný stratégos Achajů. Bylo dojednáno patnáctidenní příměří. V Thessalii u Gonnoi ve vchodu do údolí Tempé se pak shromáždili všichni protimakedoští spojenci této války. Vypukly zde hádky mezi Římany a Aitóly (stratégos Faineás a Alexandros Ísios), kteří si přáli dále pokračovat ve válce s Filippem a sesadit ho, kdežto Římané a většina spojenců byli pro mír. Třetího dne po konferenci se dostavil k Tempě Filippos a bez okolků přijal mírové podmínky vítězů, viz rok následující. 

Převládla protiaitólská nálada, neboť v očích většiny Hellénů byli příliš hamižní a říkalo se o nich, že přitáhli do Hellady korupci. T. Quinctia, který dal Filippovi patnáctidenní příměří a neměl chuť ve válce pokračovat, proto podezřívali, že vzal od krále peníze a koupil si tak výhodný mír. Z aitólské nespokojenosti vyrostl brzy odpor vůči Římanům, který vyústil ve spojenectví s Antiochem III. Seleukova intervence už totiž visela ve vzduchu.

Na podzim do Říma dorazili vyslanci Filippa V. a stran protimakedonské koalice. Filippos přijal římské podmínky podobné z jednání loňského roku: územní ztráty, finanční náhradu, výrazné omezení armády a loďstva (viz následující rok). Senát určil desetičlennou komisi/decemviri, která měla přímo na místě odstranit rozpory mezi členy protimakedonské koalice.

T. Quinctius přezimoval v Elateji. V zimě se stal v Boiótii vůdce promakedonské strany Brachyllás či Brachylidés boiótarchem; taková nálada panovala mezi Boióty. Jeho prořímští odpůrci konsultovali s T. Quinctiem, který se od násilností distancoval, poradil se se stratégem Aitólů Alexamenem a doporučil pučistům spojit ruce: dali na něj a asi v lednu 196 (?) najatými Aitóly a Italy Brachyllu zavraždili, když se opilý vracel z hostiny. V nepokojích se podařilo Zeuxippovi uprchnout přes Tánagru do Anthédonu a druhý z vrahů Peisistratos byl po udání do špatností zasvěceného otroka jat, mučen a popraven. Údajně na pět set Římanů mělo být rozhněvanými Boióty pochytáno a pozabíjeno, k otevřené revoltě proti Římanům nedošlo. • O Alexamenově sebevražedné misi ve Spartě viz rok 192. 

T. Quinctius žádal za každého zavražděného legionáře talent, což Boiótové sdružení do koina odmítli a Římané na ně vytáhli koncem zimy od Elateie ve dvou proudech. Přidali se achájští a athénští spojenci a vidina ničení země a oblehnutých měst Boióty zlomilo: Římané dostali třicet talentů odškodného, viníky násilností, jména neznáme, a T. Quinctius byl spokojen.

 

Někdy po bitvě u Kynoskefal zemřel v Pergamu po 44 letech vlády ve věku 72 let král Attalos I. Sótér (vládl od roku 241). Nástupcem se stal jeho syn Eumenés II. (vládl do roku 159)Attalos Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie.

Apollónis Eusebés a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna. Srov. též opěvovaný příklad synovské lásky Kataňanů Amfinoma a Anapia, kteří za výbuchu Aitny zázračně přenesli své rodiče potoky lávy do bezpečí. U Katany stávalo na místě zvaném Eusebón chóros/"místo Zbožných" jejich sousoší, jeho podoba byla na katanských mincích. 

 

Na jaře se král Antiochos Veliký dodržující v makedonské válce neutralitu vypravil z Antiocheie do Anatolie. V čele flotily plul podél anatolského pobřeží, aby zbavil přístavy Kilikie, Lykie a Kárie ptolemaiovských posádek. Odděleně postupující pozemní armády vedli jeho levobočkové Ardys a Mithridátés (srov. roky 181 a 162). Vojska se spojila až v Sardech. Antiochos III. ponechal v Syrii svého spoluvládce a nejstaršího syna Antiocha, s sebou na nastávající evropské tažení vzal svého druhorozeného syna Seleuka (IV.). To vše se dělo v době, kdy makedonská válka ještě nebyla rozhodnuta. • Nelze odhadnout, jak byl král se svými rádci informován o dění na západě a vojenské síle Římanů, jeho expedice však přišla v okamžik nejnevhodnější, podnikl ji se slabou armádou a údaje o tažení svědčí spíše o jakémsi alkoholickém výletu do Evropy než o seriosním záměru zastavit římskou expansi na východ.  

Města v Kilikii Seleukovci otevírala brány většinou bez odporu, dobývat musel Korakésion. Zde Antiochos zahájil jednání s Rhodskými, když tu přišla zpráva o bitvě u Kynoskefal. Král uzavřel s Rhodskými dohodu o přátelství a přenechal jim celou Peraiu i se Stratoníkeiou, kde se do rukou Antiochových vzdal Filippův stratégos Deinokratés. Rhodským tak připadl Kaunos, Myndos, Halikarnássos, ale i Samos (ptolemaiovský od roku 281 do 201, srov. ale rok 263). Samští od roku 190 měli spojenectví s Římany, viz tam, námořní základnu pravděpodobně do roku 167 kontrolovali Rhoďané. 

Antiochovi nyní patřila celá Pamfýlie, Lykie, iónská města (Efesos), na Helléspontu Abýdos atd., tedy Filippem teprve nedávno získané oblasti. Pak vyslal k T. Quinctiovi jako své vyslance literáta, autora dějin Ília Hégésianakta z Alexandreie v Tróadě, Lýsiu a Menippa.

Lampsakos a Smyrna však nechtěly uznat svou tributární povinnost vůči Seleukovcům. Antiochos je oblehl a Lampsakos dobyl. Obě města vyslala posly k Římanům v Helladě a do Říma: pro Římany to byla vítaná záminka k přerušení jednání o dělení makedonského imperia s králem Antiochem, která byla vedena od roku 200 (srov. rok 198 a následující rok).

Antiochos Veliký přezimoval v Efesu. Poprvé po padesáti letech pobýval déle v Iónii vládnoucí Seleukovec a zároveň vlastně i naposledy (viz průběh války s Římany).

 

V Egyptě byl podle domácího ritu v Memfidě korunován král Ptolemaios V. Epifanés. Stalo se tak dne 17. paofi/tj. 26. listopadu (jul.). Domorodými kněžími byl uznán až v březnu příštího roku (viz tam, kde o Rosettské desce). Epifanés tak byl prvním Ptolemaiovcem, který se dal korunovat/inthronisovat podle domorodých zvyků. Později se podobným způsobem dali korunovat mimo jiné Seleukovec Antiochos Epifanés a římský císař T. Flavius Vespasianus.

Stratégem Kypru byl namísto Polykrata z Argu, který byl v úřadu od roku 203, jmenován Ptolemaios z Megalopole, syn Agéarchův; zůstal ve funkci do roku asi 181. Polykratés se vrátil ke dvoru, kde zřejmě právě zemřel regent Tlépolemos (viz následující rok).

Na podzim ukončila ptolemaiovská armáda po delším obléhání revoltu v Lykónpoli v nomu Búsírités v Deltě. Povstání nějakým způsobem souviselo s hornoegyptskými vzbouřenci (XXXIV. dynastie) a táhlo se ještě z vlády Epifanova otce. Domorodí povstalci/machimoi tehdy ve městě popravili všechny hellénské obyvatele, nyní se k nim chlapecký král (bylo mu c. třináct) zachoval stejně. Viz dále rok 186. [Lykónpolis, Lykúpolis nelze zde zaměňovat se stejnojmenným a známějším městem v Thébaidě.] 

 

Konsul C. Cornelius Cethegus přivedl posádku do ligurské Genuy a porazil na severu Itálie plenící keltské Insubry, které v rozhodující bitvě odmítli podpořit Cenomanové, popřípadě po úmluvě s Římany svým spojencům vpadli do zad. Keltů prý padlo 35 tisíc, 5200 bylo zajato.

Druhý konsul Q. Minucius Rufus bojoval s Boji a ligurskými Ilváty; byla to poslední zmínka o nich, zřejmě byli Římany vyhlazeni; podle jiného podání se po zprávě o porážce Insubrů sami vzdali. Jejich ligurští příbuzní Celélátové a Cerdeciátové se Římanům vzdali. C. Cornelius triumfoval na Insubry a Cenomany v Římě a v průvodu vezl s sebou 237.500 assů a 79 tisíc stříbrných dénáriů. Q. Minucius triumfoval nad Boji a Ligury na Albské hoře/mons Albanus, srov. roky 231 a 173, a přivezl 254 tisíc assů měděných a 53.200 dénáriů. Hamilkar, kartháginský velitel v oblasti, pokud nepadl již roku 200, viz tam, zemřel letos buď v bitvě, nebo popraven v Římě po Corneliově triumfu.

V Baitúrii a v přímořských oblastech Zadní Hispánie/západ dnešní Andalusie vypukla dvě protiřímská povstání (ne-li již roku 199). V čele jednoho stál ibérský velmož Culcha (lat. podoba), druhé vedl Luxinius; o jejich koncích není známo nic, srov. však zde níže římskou kořist. V Přední Hispánii bylo vojsko praetora C. Sempronia Tuditana poraženo, velitel na následky zranění z bitvy zemřel; souvislosti neznáme. Do Říma přesto předcházející velitelé dovezli t. r. z obou Hispánií množství drahých kovů: z Přední Hispánie praetor s prokonsulskými pravomocemi Cn. Cornelius Blasio ukazoval v triumfu 1515 liber zlata a dvacet tisíc liber stříbra, k tomu 34.500 ražených dénáriů, ze Zadní praetor L. Stertinius, který o triumf ani senát nežádal, padesát tisíc liber stříbra a z výnosu z prodané kořisti vybudoval oblouk se zlacenými sochami před chrámy Fortuny a Matky Matuty a druhý v Circu maximu.

Římané vytvořili po vyměření hranic v Hispániích další provincii, svou pátou: Hispánii Citerior, tj. Přední (Zadní vyhlásili již roku 201, viz, srov. ale též rok 206). Později byla podle sídelního města správy Tarracóny nazývána Tarrakónskou/Tarraconensis (od roku 25). V císařské době se její jižní část jmenovala Kartháginská/Carthaginensis, a to podle jejího sídelního města Nového Carthága (srov. rok 154). Jakmile Římané skoncovali s púnským panstvím nad Ibéry a Keltibéry, vězeli v permanentních válkách s odbojnými domorodými hispánskými velmoži a kmeny. Hispánské války, vedené s různou intensivitou a s častými římskými porážkami, se táhly šest desetiletí až do roku 133.  

 

V Etrúrii vypuklo další povstání otroků, zřejmě opět bývalých kartháginských vojáků z poslední púnské války (viz následující rok).