199-195

199.

Ol. 145, 2

113 SE

49 AE

([..i]ppos)

a. u. c. 555

L. Cornelius Lentulus a P. Villius Tappulus

************************************************************

V druhém roce druhé války makedonské se král Filippos V. vypravil do Illyrie. U lokality Ottobolu v Thessalii však byli Makedonci odraženi. V květnu se vydali Římané pod prokonsulem P. Sulpiciem Galbou do Pelagonie a prošli Eordaiou a plenili. Filippos se vyhnul střetnutí. Římané dorazili do Eliméje a Orestidy. Orestové se postavili na římskou stranu. Pak se prokonsul na zimu vrátil k moři do Apollónie, kde již byl přítomen nový konsul P. Villius Tappulus.

Na jaře t. r. se k Římanům přidali i Aitólové. Jediný pro spojenectví s Filippem se zasazoval na panaitóliu/federálním sněmu stratégos Dámokritos, ale i ten se brzy přidal k hlavnímu proudu. Do Makedonie opět vpadli Dardanové, ale na zpáteční cestě s lupem byli poraženi makedonským stratégem Athénágorou. Filippos se pak vypravil do Thessalie proti Aitólům, kteří zde s Amýnandrem Athamánským loupili. Před Gomfami Makedonci lupiče porazili.

V téže době se z Egypta (viz předešlý rok) do rodné Aitólie vrátil Skopás (ze země od roku 205, viz tam), aby získal nové žoldnéře pro krále Ptolemaia V. Epifana do války s Antiochem III., ačkoli země sama byla ve válce (ve válce právě panovalo příměří, viz předešlý rok).

Na podzim se stal poprvé stratégem spolku Achájů Aristainos. V téže době, tj. koncem září, obléhal Filippos neúspěšně Thaumaky v Thesssalii. Pak odeslal vojsko do zimovišť. Svého poradce, architekta Hérákleida z Tarentu, zbavil funkce nauarcha-velitele loďstva, kterou držel od loňska, a dal ho uvěznit, zřejmě, poněvadž podporoval spojenectví s Aitóly. Zachovala se však též anekdota o jistém Tarenťanovi u Filippova dvora (neřečeno, kterého), jehož král zbavil velitelské funkce za to, že se rád cachtal v teplých koupelích. Podle Filippa totiž teplých lázní u Makedonů neužívaly ani ženy po porodu... Tarenťan žil od roku 209 na Filippově dvoře a byl označován za králova parasíta a jako jeho důvěrník, na něhož Filippos dal, byl očerňován jako příčina zhouby Makedonie (viz rok 209, kde o zániku jeho vlasti a kořenu architektovy nenávisti). Filippos V. začal jednat s Acháji a předal jim Orchomenos, Héráiu a Trifýlii s Aliferou (srov. roky 219 a 205).

Achájové byli v římsko-makedonském konfliktu stále ještě neutrální, protože byli ve válce s Lakedaimonem (srov. předešlý rok a rok 195).

Na jiné frontě téže války se velitel římské flotily L. Apustius v Athénách spojil s králem Attalem I. Sótérem. Vděční Athéňané odstranili názvy fýl Antigonis a Démétrias (srov. rok 307) a namísto nich zavedli jména Ptolemáis a Attalis, srov. předešlý rok.

Protimakedonští spojenci dobyli Andros, u Geraistu šli s Rhodskými na souš. Dále se vylodili u Mendy. Útok na Kassandreiu byl Makedonci odražen, ale Akanthos padl. Na Euboji, kde se minulého roku Římané vylodili (viz tam), byl oblehnut, dobyt a vypleněn Óreos (město se již nevzpamatovalo a v Augustově době leželo pusté). Mezitím byla na protilehlém pobřeží vypleněna Lárissa Kremasté/"Zavěšená".

Na podzim odplul L. Apustius zpět na Korkýru, Attalos do Athén, odkud s Rhodskými pokračoval do Asie.

 

U Théry se sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá/Svatý. Později na něm byl postaven chrámek Poseidónovi. Zemětřesení v oblasti zničilo na Rhodu a v Asii řadu staveb, místy se propadly kusy pevniny do moře. Vlastní Théra byla k tomu tohoto roku vypleněna piráty, snad spojenci krále Filippa (?).

 

Z průběhu páté syrské války nemáme zpráv, panovalo příměří.

 

V Thébách v Horním Egyptě zemřel vzdorokrál Harmachis (u moci od roku 207, korunovaný jako král XXXIV. dynastie od roku 204). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Anchmachis (vládl do roku 186).

 

V Římě tribun lidu P. Porcius Laeca prosadil novelisaci valeriovského zákona o práva občana na odvolání ke sněmu, viz rok 300. Lex Porcia de civibus/o občanech umožňovala odvolat se proti rozhodnutí velitelů i mimo hranice Města. Odsouzenec dostal právo, aby byl předveden v Římě před lidové shromáždění, odvolání k lidu/provocatio ad populum. Zákon o ochraně proti zvůli úředníků vybavených "imperiem", velitelskou a téměř neomezenou pravomocí byl doplněn v letech 195 a 185, takže se hovoří o třech zákonech valeriánských a třech zákonech porciovských. Poslední porciovský umožňoval Římanovi hrozícímu trest smrti, aby o své vůli odešel do vyhnanství.

S krisí a zánikem republiky prosazování práva opět ochablo. V císařské době přešlo právo odvolání z lidového sněmu na císaře, který je obvykle postupoval svým zástupcům v poli a u legií. Srov. roky 509, 449 a 300.

Insubrové porazili v Popádí praetora Cn. Baebia Tamphila a Římané utrpěli další velké ztráty, viz rok předešlý.

 

************************************************************

198.

Ol. 145, 3

114 SE

50 AE

(Dionýsios I.)

a. u. c. 556

T. Quinctius Flamininus a S. Aelius Paetus Catus

************************************************************

Ve třetím roce druhé makedonské války se na jaře král Filippos V. (40) uchytil v Épeiru a dal zde opevňovat průsmyk mezi horami Merópos a Asnáos (Aóos). Prokonsul P. Villius nemohl s vojskem projít. Zprávu o činnosti Makedonců přinesl do římského tábora na Korkýře jeden z nejvlivnějších Épeiróťanů Charops, který tak zahájil prokletou kariéru svého rodu (srov. rok 192 a činnost jeho vnuka roku 170 atd.). P. Villius se musel vrátit k moři.

V květnu převzal vojsko nový konsul T. Quinctius Flamininus (přes c. 30), novým velitelem loďstva se stal jeho bratr Lucius. Následující jednání mezi Filippem a T. Quinctiem (30) nikam nevedla. Římané pak v Épeiru s pomocí Charopovu obešli makedonské posice a vpadli Makedoncům do zad: ti se s velkými ztrátami museli stáhnout. T. Quinctius prošel bez boje a násilí Épeirem a s Amýnandrem Athamánským vpadl do Thessalie. V Gomfách se spojili s Aitóly.

V téže době, tj. v létě, dobylo římské loďstvo pod L. Quinctiem Flamininem společně s králem Attalem Sótérem a s Rhodskými na Euboji Eretreiu a Karystos. Chalkidu zatím spojenci ponechali Makedoncům (srov. její vyplenění již roku 200). Města Óreos (viz předešlý rok) a Karystos se brzy stala vlastním přičiněním opět makedonskými. Proti koalici stál Filippův stratégos Filoklés.

Na podzim dobyl T. Quinctius celou Fókidu kromě Elateie. Město Antikyra bylo zničeno (srov. rok 211).

V říjnu se sešli Achájové na spolkovém sněmu v Sikyónu. Zástupci Dýmských, Megalopolských a Argívských opustili jednání, zbylá většina se pak rozhodla pro spojenectví s Římem, pro zrušení spojenectví s králem Filippem a pro válku proti němu. Prořímským exponentem byl odstupující stratégos Aristainos. Novým stratégem se stal Níkostratos. Promakedonský Kykliadás byl vyhnán z města. Spolek ihned zahájil vojenské operace proti Makedoncům: dobyl na nich Kenchreie a spolu s Římany bezúspěšně oblehl Korinthos.

Římané se na zimu vrátili na Korkýru, Attalos přezimoval v Peiraieu; obdaroval Sikyónské deseti talenty a množstvím pšenice a za to mu postavili třímetrovou sochu, když už předtím byli od krále obdarováni. Ještě před zimou žádal Attalos Římany o pomoc proti Antiochovi.

Následoval démokratický, tj. promakedonský, převrat v Argu. Argejská akropole byla obsazena makedonským stratégem Akrokorinthu Filokleem, když pobil achájský oddíl i s jeho velitelem Ainesidémem z Dýmy. V téže době ale dobyli Římané Elateiu, která tak přestala být makedonskou (od roku 339).

V téže době se stratégem spolku Épeirótů stal Pausaniás.

Zřejmě v listopadu provedli převrat aristokraté v Opúntu a povolali si na pomoc Římany. Démokratům zůstala jen akropole s makedonskou posádkou.

Téhož měsíce se k jednání o ukončení války u Níkaie v Lokridě osobně sešli král Filippos V. a konsul T. Quinctius se zástupci protimakedonské koalice, mezi nimiž byl též aitólský "miliardář" Alexandros Ísios a dynasta Amýnandros. Filippos první den odmítl z obavy před aitólskou zrádností vystoupit na souši, a tak jednáno na břehu moře. Teprve druhý den se osobně sešel s Římanem a byl na rozdíl od jarního setkání ochoten k územním ústupkům v rozsahu podobném pozdějšímu míru: navrhoval stáhnout se ze všech lokalit, která získal po míru ve Foiníké roku 205 včetně ptolemaiovských držav.

Válčící strany se dohodly na dvouměsíčním příměří a poslaly do Říma vyslance. T. Quinctius budil zdání, že ho králova oprávněná jízlivost baví a několikrát se během jeho replik na spojenecké stížnosti pousmál. Na půdě římského senátu se vyjednávalo o konkrétních podmínkách míru v makedonské válce, bezvýsledně. Je to první případ v hellénské politice, kdy se římský senát vložil do hry jako usmiřující strana probíhajícího konfliktu (kterého se ještě k tomu sám přímo účastnil). Nikomu z Hellénů kupodivu na tom nepřišlo nic divného.

Následně vydal Filippos V. Argos, kde již byl velitelem Filoklés (viz výše; zřejmě nástupce Tauriónův v úřadu stratéga na Peloponnésu), králi Nábidovi a Lakedaimonským. Nábis se ale jako římský přítel setkal s T. Quinctiem, Attalem Sótérem a se stratégem Achájů Níkostratem u Mykén a zde se rozhodl, že se nepostaví na stranu Filippovu. S Acháji v probíhající třetí válce achájsko-lakedaimonské uzavřel čtyřměsíční příměří (válka byla vedena od roku 200, viz).

Pak se král Attalos odebral do zimoviště na Aigíně, Nábis do Sparty. V Argu zůstal Nábidovým dohlížitelem jeho švagr a místní rodák Pýthagorás, jehož sestra, Nábidova choť Apia (Agapéna, Apéna), údajně z králova pověření dorazila později a násilně obírala argívské ženy a děti o peníze, šaty a šperky (srov. rok 195).

Nábis dal údajně ve Spartě vyrobit jakési automaton s věrnou podobou do drahých látek oděné Apie, po jejímž objetí se do nešťastníkova těla nořily hřeby; vydíral tak bohaté lidi, aby "přispěli" na královu politiku.

Thrákové před jednání Filippa s T. Quinctiem zničili a vyvrátili Lýsimacheiu.

 

Král Antiochos III. Veliký poslal do Říma vyslance, aby pokračoval v jednáních z roku 200 a ohradil se proti Attalovi.

V létě se konečně celá Koilé Syrie stala seleukovskou. V páté válce syrské (202 až 195) zřejmě již nebylo více bojováno. Příměří trvalo od roku 200 (srov. rok 196).

Snad někdy po tomto roce nebo až za vlády Antiocha IV. byla osadníky posílena stará ptolemaiovská hraniční pevnost Hippos v Dekapoli nad Galilejským jezerem. Za seleukovské éry se obec jmenovala Antiocheia tú Hippú/"Koňova Antiocheia" (původ jména znám není). Hellénské město velmi poničilo roku 363 n. l. zemětřesení a roku 749 další ho zničilo zcela.

 

Keltští Bojové, Insubrové a Cenomani zničili znovu Cremonu, přešli Pád, zničili Placentii a plenili v Popádí.

V Itálii bylo prozrazeno a odhaleno povstání kartháginských otroků, bývalých vojáků, kteří chtěli v Latiu (Setia, Circei a Praeneste) a v Kampánii (Nola) osvobodit kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201. Udavači byli odměněni penězi a svobodou, poražení otroci uvrženi do přísnějšího režimu střežení a kartháginští rukojmí nesměli nadále opouštět své internační domy. Rebelii zastavil praetor L. Cornelius Lentulus, který jenom v Praeneste dal popravit pět set lidí.

S. Aelius Paetus Catus, konsul tohoto roku a censor roku 194 byl údajně učencem, nebo spíše znalcem římského práva. Sestavil oblíbenou praktickou právnickou sbírku Ius Aelianum, jak byla později nazývána, v níž shrnul stávající zákony a připojil jejich interpretaci a procesní formule.

 

************************************************************

197.

Ol. 145, 4

115 SE

51 AE

(Dionýsios I., podruhé)

a. u. c. 557

C. Cornelius Cethegus a Q. Minucius Rufus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce druhé makedonské války vpadl velitel římského loďstva L. Quinctius Flamininus do Akarnánie. Akarnánové zůstali Filippovi věrní. Ve spojenectví s Makedonci byli od roku 224. Promakedonskými politiky mezi nimi byli Androklés a Echedámos, prořímskými Zeuxidás, Archeláos a Bianór z Leukady.

T. Quinctius Flamininus, velitel římského pozemního vojska, přišel koncem zimy s králem Attalem Sótérem do Boiótie, aby místní spolek získali na svou stranu. Na spolkovém shromáždění Boiótů v Thébách byl Attalos během svého projevu stižen srdeční mrtvicí a odvezen zpět do Pergamu.

Spolek Boiótů se pod tlakem římských vojáků ve městě postavil na stranu Římanů a rozhodl se pro válku s Makedonci. Prořímskými politiky byli Antifilos, Dikaiarchos z Platají a Zeuxippos, z promakedonských vynikal Brachyllás.

V téže době se na Krétě postavila města Gortys a Apollóniá, vůdcové prorhodské koalice v tzv. krétské válce (srov. rok 204) rovněž na římskou stranu.

Situace krále Filippa V. byla zoufalá, měl málo čerstvého mužstva. V odvodech rukovali i šestnáctiletí. Na jaře shromáždil král Filippos Makedonce v Díu. T. Quinctius se se spojenci sešel v Thessalii. U Fer došlo ke střetnutí jízdních oddílů předních skupin armád, v němž zvítězili Aitólové. Filippos ustoupil do Skotússy. Ještě v době před bitvou u Kynoskefal (viz níže) zasáhl proti stále ještě makedonským spojencům Akarnánům L. Quinctius (viz výše). Z Korkýry obsadil jejich sídelní město Leukadu, ale Akarnánové zůstali Filippovi věrní a vzdali se až po zprávě, že byl u Kynoskefal poražen.

Kykladské ostrovy Kythnos a Paros obsadila loďstva Attalovců a Rhodských. Délos zůstal neutrální.

Rhoďané pod stratégem Pausistratem dobyli zpět svou Peraiu (srov. k tomu roky 227 a 202 nebo 201). Filippův stratég Deinokratés byl v poli poražen u Alaband, ale dokázal se udržet ve Stratoníkeji až do uzavření celkového míru, srov. zde níže.

Dardanové, kteří vpadli do Makedonie pod svým vládcem Batónem, byli Makedonci odraženi.

Koncem května nebo začátkem června došlo u Kynoskefalai k rozhodující bitvě této války, v níž poprvé v dějinách podlehla taktika makedonské falangy taktice římských legií. Jednou z příčin makedonské porážky byl členitý terén bojiště, nevýhodný pro účinné semknutí falangy. Padlo osm tisíc Makedonů, pět tisíc padlo do zajetí, římské ztráty činily sedm set mužů. Podíl Aitólů na římském vítězství byl však vysoký. Jejich veliteli byli Archedámos a Eupolemos. Básník Alkaios z Messény, který nepatřil do Filllpova fanklubu, napsal posměšné verše o rychlosti jelena, s jakou král z bojiště prchl. Filippos mu stejným způsobem stručně odpověděl, že na poetu čeká nachystaný vysoký kůl: zda mu padl literární aktivista do rukou a skončil na něm (ukřižován, naražen), nevíme.  

V téže době na Peloponnésu vyplenil makedonský frúrarchos Korinthu, tj. velitel pevnosti, Androsthenés celé okolí. U Nemeje byl poražen oddílem Achájů, jemuž velel Níkostratos. Bitva u Nemeje byla prý vybojována ve stejný den jako bitva u Kynoskefal/"Psích hlav".

Ještě v noci po bitvě kázal král, aby byl v Láríse zničen jeho archiv. Několik dní po bitvě se k T. Quinctiovi do Lárissy dostavili Filippovi vyjednavači o míru Démosthenés, Limnaios a Kykliadás. Bylo dojednáno patnáctidenní příměří. V Thessalii u Gonnoi ve vchodu do údolí Tempé se pak shromáždili všichni protimakedoští spojenci této války. Vypukly zde hádky mezi Římany a Aitóly (stratégos Faineás a Alexandros Ísios), kteří si přáli dále pokračovat ve válce s Filippem a sesadit ho, kdežto Římané a většina spojenců byli pro mír.

Převládla protiaitólská nálada, neboť v očích většiny Hellénů byli příliš hamižní a říkalo se o nich, že přitáhli do Hellady korupci. T. Quinctia, který dal Filippovi patnáctidenní příměří a neměl chuť ve válce pokračovat, proto podezřívali, že vzal od krále peníze a koupil si tak výhodný mír. Z aitólské nespokojenosti vyrostl brzy odpor vůči Římanům, který vyústil ve spojenectví s Antiochem III. Seleukova intervence už totiž visela ve vzduchu.

Na podzim do Říma dorazili vyslanci Filippa V. a stran protimakedonské koalice. Filippos přijal římské podmínky podobné z jednání loňského roku: územní ztráty, finanční náhradu, výrazné omezení armády a loďstva (viz následující rok). Senát určil desetičlennou komisi/decemviri, která měla přímo na místě odstranit rozpory mezi členy protimakedonské koalice.

T. Quinctius přezimoval v Elateji. V zimě se stal v Boiótii vůdce promakedonské strany Brachyllás či Brachylidés boiótarchem. Jeho prořímští odpůrci konsultovali s T. Quictiem, který se od násilností distancoval a radil spojit se s Aitóly: dali na něj a asi v lednu 196 (?) najatými Aitóly a Italy Brachyllu zavraždili, když se opilý vracel z hostiny. V nepokojích se podařilo Zeuxippovi uprchnout a druhý z vrahů Peisistratos byl po udání zasvěceného otroka jat a popraven. Údajně na pět set Římanů mělo být rozhněvanými Boióty pochytáno a pozabíjeno.

T. Quinctius žádal vydání viníků a peněžité pokuty. Když vytáhl koncem zimy do pole proti nejaktivnějším z boiótských měst i s achájskými a athénskými spojenci, teprve pak se Boiótové polekali: Římané dostali třicet talentů odškodného, viníky násilností a T. Quinctius byl spokojen.

 

Někdy po bitvě u Kynoskefal zemřel v Pergamu po 44 letech vlády ve věku 72 let král Attalos I. Sótér (vládl od roku 241). Nástupcem se stal jeho syn Eumenés II. (vládl do roku 159)Attalos Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie.

Apollónis Eusebés a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna. Srov. též opěvovaný příklad synovské lásky Kataňanů Amfinoma a Anapia, kteří za výbuchu Aitny zázračně přenesli své rodiče potoky lávy do bezpečí. U Katany stávalo na místě zvaném Eusebón chóros/"místo Zbožných" jejich sousoší, jeho podoba byla na katanských mincích. 

 

Na jaře se král Antiochos Veliký vypravil z Antiocheie do Anatolie. V čele flotily plul podél anatolského pobřeží. Pozemní vojsko vedli jeho levobočkové Ardys a Mithridátés (srov. roky 181 a 162). Vojska se spojila až v Sardech. Antiochos III. ponechal v Syrii svého spoluvládce a nejstaršího syna Antiocha, s sebou na nastávající evropské tažení vzal svého druhorozeného syna Seleuka (IV.). • Nelze odhadnout, jak byl král se svými rádci informován o dění na západě a vojenské síle Římanů, jeho expedice však přišla v okamžik nejnevhodnější, podnikl ji se slabou armádou a údaje o tažení svědčí spíše o jakémsi alkoholickém výletu do Evropy než o seriosním záměru zastavit římskou expansi na východ.  

Města v Kilikii otevírala brány bez odporu. Antiochos zahájil jednání s Rhodskými, když tu přišla zpráva o bitvě u Kynoskefal. Král uzavřel s Rhodskými dohodu o přátelství a přenechal jim celou Peraiu i se Stratoníkeiou, kde se do rukou Antiochových vzdal Filippův stratégos Deinokratés. Rhodským tak připadl Kaunos, Myndos, Halikarnássos, ale i Samos (který měl být opět ptolemaiovský, viz rok 201; zůstal Rhodský do roku 167).

Antiochovi nyní patřila celá Pamfýlie, Lykie, iónská města (Efesos), na Helléspontu Abýdos atd., tedy Filippem teprve nedávno získané oblasti. Pak vyslal k T. Quinctiovi jako své vyslance literáta, autora dějin Íla Hégésianakta z Alexandreie v Tróadě, Lýsiu a Menippa.

Lampsakos a Smyrna však nechtěly uznat svou tributární povinnost vůči Seleukovcům. Antiochos je oblehl a Lampsakos dobyl. Obě města vyslala posly k Římanům v Helladě a do Říma: pro Římany to byla vítaná záminka k přerušení jednání o dělení makedonského imperia s králem Antiochem, která byla vedena od roku 200 (srov. rok 198 a následující rok).

Antiochos Veliký přezimoval v Efesu. Poprvé po padesáti letech pobýval déle v Iónii vládnoucí Seleukovec a zároveň vlastně i naposledy (viz průběh války s Římany).

 

V Egyptě byl podle domácího ritu v Memfidě korunován král Ptolemaios V. Epifanés. Stalo se tak dne 17. paofi, tj. 26. listopadu. Domorodými kněžími byl uznán až v březnu příštího roku (viz tam, kde o Rosettské desce). Epifanés tak byl prvním Ptolemaiovcem, který se dal korunovat, tedy spíše inthronisovat, podle domorodých zvyků. Později se podobným způsobem dali korunovat mimo jiné Seleukovec Antiochos Epifanés a římský císař T. Flavius Vespasianus.

Stratégem Kypru byl namísto Polykrata z Argu, který byl v úřadu od roku 203, jmenován Ptolemaios z Megalopole, syn Agéarchův; zůstal ve funkci do roku asi 181. Polykratés se vrátil ke dvoru, kde zřejmě právě zemřel regent Tlépolemos (viz následující rok).

Na podzim obsadili po delším obléhání hornoegyptští vzbouřenci (XXXIV. dynastie) Lykopoli v Thébaidě. Domorodci popravili všechny hellénské obyvatele (je též možné, že se jedná o méně významné město Lukúpolis v nomu Búsírités v Deltě).

 

Konsul C. Cornelius Cethegus přivedl posádku do ligurské Genuy a porazil na severu Itálie plenící keltské Insubry, které odmítli podpořit Cenomanové. Druhý konsul Q. Minucius Rufus bojoval s Boji a ligurskými Ilváty; byla to poslední zmínka o nich, zřejmě Římany vyhlazeni. Jejich ligurští příbuzní Celélátové a Cerdeciátové se Římanům vzdali. C. Cornelius triumfoval na Insubry a Cenomany v Římě, Q. Minucius nad Boji a Ligury na Albské hoře/mons Albanus, srov. roky 231 a 173. Hamilkar, kartháginský velitel v oblasti, pokud nepadl již roku 200, viz tam, zemřel letos buď v bitvě, nebo popraven v Římě po Corneliově triumfu. • V Baitúrii a v přímořských oblastech Zadní Hispánie/západ dnešní Andalusie vypuklo protiřímské povstání (ne-li již roku 199). Kdo se novým pánům na poloostrově postavil, nevíme. V Přední Hispánii bylo vojsko praetora C. Sempronia Tuditana poraženo, velitel na následky zranění z bitvy zemřel. Do Říma přesto předcházející velitelé dovezli z obou Hispánií velké množství zlata a stříbra.

V Etrúrii vypuklo další povstání otroků, zřejmě opět bývalých kartháginských vojáků z poslední púnské války (viz následující rok).

Římané vytvořili v Hispániích další provincii, svou pátou: Hispánii Citerior, tj. Přední (Zadní vyhlásili již roku 201, viz, srov. ale též rok 206). Později byla podle sídelního města správy Tarracóny nazývána Tarrakónskou/Tarraconensis (od roku 25). V císařské době se její jižní část jmenovala Kartháginská/Carthaginensis, a to podle jejího sídelního města Nového Carthága (srov. rok 154).

 

************************************************************

196.

Ol. 146, 1

Mikión z Boiótie

116 SE

52 AE

(Chariklés)

a. u. c. 558

M. Claudius Marcellus a L. Furius Purpurio

************************************************************

Na jaře do Hellady přišla komise senátu/decemviri. Dorazili k T. Quinctiovi do Elateie. Král Filippos V. začal okamžitě plnit podmínky míru z Říma, které dorazily z Říma a doformuloval T. Quictius: dal vyklidit od svých posádek Korinthos, Chalkis a Démétriadu. V Korinthu bylo pokračováno v jednáních. Po nich se stát Korintských připojil ke spolku Achájů (který byl právě vzdálen padesát let svému zániku, viz rok 146). Na Akrokorinthu byla umístěna římská posádka, stejně tak jako v Chalkidě a Démétriadě, všude jen do roku 194 (viz).

V létě byly společně slaveny isthmie, kam byli připuštěni i Římané, jako jediní z „barbarů“, už roku 228, viz. Při nich vyhlásil T. Quinctius Flamininus mírové podmínky s králem Filippem V. Makedonským a na ně navazující opatření Římanů a jejich spojenců:

1. Ty ze státních útvarů, které přímo podléhaly makedonskému králi jako svému hégemónovi nebo byly spojeny s Makedonií personální unií, měly být nadále „svobodní“, tj. zbaveni makedonského vlivu. Byli to Korinthští, Fókové, Lokrové, Eubojští, Achájové ve Fthíi, Magnéti, Thessalové a Perrhaibové.

2. Od přímé makedonské nadvlády byli „osvobozeni“ Orestové (makedonský kmen), Magnétové a Dolopové.

3. Spolku Aitólů připadly, jako již „osvobozené“, státy Théby ve Fthíi, Fókové, Lokrové a Dolopové; rozumí se jako plnoprávní členové spolku.

4. Spolku Achájů připadla Trifýlie a Héraia, Pylos a Asiné v Messénii; platilo totéž jako u Aitólů. Zároveň spolek uzavřel spojeneckou smlouvu s Římany.

5. „Svobodná“ eubojská města Óreos, Karystos a Eretreia dala vzniknout novému spolku Eubojanů/koinon tón Euboeón (existoval až do doby raného římského pricipátu).

6. Král Eumenés II. dostal potvrzenu Aigínu a k tomu Andros a získal bojové slony makedonské (počet není v pramenech a ani zmínka o tom, že by je Filippos proti Římanům použil).

7. Pleuratos II. Illyrský, který setrval do svého konce roku 181 na římské straně, dostal severní část Filippových domén v Illyrii až po jezero Lychnis či Lychnitis, čímž se jeho území rozšířilo od Lissu až po pozdější Salónu, a Parthíny. Snad ještě tohoto roku přijal Pleuratos II. královský titul.

8. Amýnandros z Athamánie obdržel města Gomfoi a Trikku s jejich thessalským okolím.

9. Athéňanům byly vráceny ostrovy Paros, Délos, Imbros a Skýros.

10. O Lakedaimonu nebylo rozhodováno.

11. Římané byli na těchto hrách uznáni za kmenově příbuzní Hellénům, viz ale už rok 229.

12. Filippos musel splácet tisíc talentů stříbra kontribucí, polovinu hned, zbytek do deseti roků. Makedonské vojsko nesmělo čítat více ne pět tisíc mužů a kromě honosné královské šestnáctiveslice nesměl držet loďstvo větší než pět válečných plavidel. Do Říma musel poslat rukojmí v čele se svým synem Démétriem (vrátit se směl roku 191, viz).

13. Makedonci přišli o všechny asijské državy (právě jim je odebíral ostatně Antiochos), Rhodským připadla Stratoníkeia a Kárie.

Isthmický mír otevřel cestu ke konci nezávislosti hellénských států. S. P. Q. R. se v Helladě stal hégemónem. Hned po hrách jednali s Římany Antiochovi poslové Hégésianax a Lýsiás. Tehdy poprvé Seleukovci slyšeli, že mají dát svobodu asijským městů, nedávno obsazených na Filippovi a Ptolemaiovi a že nemají v Evropě co pohledávat, ať se drží Asie: římská imperiální nehoráznost byla cenou za Antiochovu zradu na Filippovi...

 

Na podzim se novým stratégem spolku Achájů stal podruhé Aristainos, novým boiótarchem Antifilos. V téže době a v zimě vznikl první spolek Perrhaibů a Magnétů, jehož sídelním městem se stala Démétrias, vznikl nový spolek Eubojských (viz výše) a spolek Thessalů a Fthíótů s vlastním stratégem jako nejvyšším voleným úředníkem a se spolkovým shromážděním; o vlastní organisaci Thessalie viz rok následující.

Akarnánům vrátili Římané Leukas, uznali autonomii spolku Akarnánů, jenž se stal římským spojencem, stejně tak jako spolek Épeirótů, ale rovněž král Filippos V., jemuž to na podzim po setkání poblíž údolí Tempé doporučil jeden z římských "decemvirů" Cn. Cornelius Lentulus, cos. 201, aby prý nebudil v Římě král dojem, že vkládá nějaké naděje v příchod Antiochův.

V zimě přišli do Říma vyslanci spolku Aitólů a vyjádřili aitólskou nespokojenost s uspořádáním Hellady. Senát vyslance odmítl a v Aitólii vyvstala vůči Římanům nedůvěra a brzy odpor: aitólští politice varovali Hellény, že pod záminkou osvobozování Hellady dostali nové pány - a na rozdíl od Makedonů tvrdší.

Élis, která patřila do spolku Achájů, se dostala do hraničního sporu s aitólskou Messénií. Ve sporu rozhodl T. Quinctius ve prospěch Achájů. Hned na to si u něho stěžovali Achájové, že spartský král Nábis stále ještě drží Argos (srov. rok 197).

 

Na jaře se z Efesu, kde přezimoval, vypravil král Antiochos Veliký z Iónie do Abýdu, dobyl Madytos a Séstos a přepravil se přes Helléspontos do Evropy. Hlavní stan rozbil v rozvalinách Lýsimacheie (srov. rok 198). Město dal obnovit a osídlit novými kolonisty: probíhající politické změny v Helladě poskytovaly dost zájemců. Antiochos III. tak byl jediným ze Seleukovců vládnoucím takřka tím samým územím, jakým zakladatel dynastie Seleukos Níkátór.

Následovalo úspěšné Antiochovo tažení proti Thrákům. V téže době byl odražen útok asijských Keltů na Lampsakos. V Lýsimacheji pokračoval Antiochos v jednání s vyslanci Ptolemaia V. Epifana o ukončení tzv. páté války syrské a o svatbě Epifana s Antiochovou dcerou Kleopatrou (I.). Ptolemaiovskou stranu podporoval v Sélymbrii u krále vyslanec senátu L. Cornelius Lentulus a král poprvé uslyšel, že je podivné, proč se vůbec s armádou přeplavoval do Evropy.

Asi v říjnu dorazili do Lýsimacheie další římští vyslanci z počtu decemvirů, kteří předtím cestovali po Égeidě a asijském pobřeží. Stáli na ptolemaiovské straně a vyzývali krále k vyklizení všeho, co na Epifanovi zatím dobyl a stejně v Asii a Evropě na Filippovi. Tentokrát již nechtěli pokračovat v jednáních z let 200 a 198 (dohoda o rozdělení světa, viz tam a rok 202): mezitím totiž Římané vyřadili ze hry krále Filippa a ptolemaiovský Egypt pro ně už také nebyl partnerem. Antiochos je naivně dokázal upozornit jenom na to, že tak, jak si on nevšímá Itálie, tak by si Římané neměli všímat Asie a dění v Egyptě, ve Smyrně, Lampsaku a v Thrákii, kdysi to oblastí spadajících pod seleukovský nárok.

Smyrna tohoto nebo nejpozději následujícího roku jako první stát v hellénském světě zasvětila chrám bohyni Dea Roma/řec. Theá Rómé. Bylo to zároveň první personifikované zbožštění Říma vůbec.

Pak přišla zpráva, údajně z Egypta, že král Ptolemaios V. Epifanés zemřel. Jednání ukončena: L. Cornelius Lentulus se z Lýsimacheie ihned vypravil do země na Nilu, král Antiochos zanechal v Lýsimacheji syna Seleuka Filopatora s pozemním vojskem, aby dokončil obnovu města, a sám s flotilou se vydal zpět do Efesu. Při plavbě podél pobřeží Anatolie dostal v lykijských Patarách informaci, že Epifanés žije. Král přesto pokračoval v plavbě, nyní směrem na Kypr. Bouře v ústí řeky Saros v Kilíkii zničila loďstvo a Antiochovi způsobila velké ztráty na flotile a mužstvu. Přezimoval v říšském sídelním městě, v Antiocheji nad Orontem.

V průběhu zimy zde oženil svého prvorozeného syna a spoluvládce Antiocha se svou druhorozenou dcerou Láodikou IV., což je první případ manželství sourozenců v Seleukovské dynastii. • Láodiké IV. byla později ženou ještě dvou bratří.

 

V Egyptě v zimě na začátku roku chtěl Skopás vyvolat v Alexandreji vzpouru proti regentské vládě Aristomena z akarnánské Alyzeje, který asi nahradil zřejmě již předcházejícího roku (srov. tam) zesnulého Tlépolema. Aitólští vojenští velitelé nebyli asi s Aristomenem spokojeni, ale v palácovém puči byl Aristomachos rychlejší: Aitólové Skopás a Dikaiarchos byli souzeni pro zradu a téže noci s přáteli a příbuznými otráveni, Dikaiarchos, který roku 204 ve službách Filippa V. loupil v Égeidě, viz roky 204 a 202, byl před smrtí mučen. Dorimachos, další z aitólských žoldnéřů-politiků (srov. rok 205), byl tehdy zrovna v Egyptě jako vyslanec své vlasti a mohl proto volně odejít. Skopův majetek byl zabaven. Jeho přítelem v pití a loupení královského majetku byl lovec slonů, respektive stratégos/generál přes jejich opatřování Charimortos, o jehož osudu není ale více známo. • O možnosti, že by Tlépolemos odešel ode dvora již roku 201 a zcela ho nahradil Aristomenés, viz tam. Tento Tlépolemos bývá dáván do souvislostí s Lykií a Xanthem.

Proslulá tzv. Rosettská deska, nalezená roku 1799, díky níž byla v novověku znovu získána znalost egyptského písma a jazyka, vznikla 18. macheiru, tj. 4. xandika podle makedonského kalendáře, tj. 27. března roku 196. Podle ní slavil král Ptolemaios V. Epifanés 26. listopadu předešlého roku v Memfidě svá anaklétéria před synodou egyptských kněží a tehdy byl uznán egyptským klérem za právoplatného panovníka obou historických zemí, tj. Horního a Dolního Egypta. Epifanés naopak uznal naprostou autonomii egyptského náboženství a povolil konání každoročních synod v Memfidě, a nikoli v Alexandreji, v sídelním městě XXXIII. dynastie, Ptolemaiovců.

Král vyhlásil amnéstii pro rebely (kromě vrahů a těch, kteří sáhli na majetky bohů) a k tomu generální daňové úlevy, třebaže Thébaida byla pacifikována až o deset let později. Během anaklétérií bylo popraveno několik vůdců domorodého povstání v Horním Egyptě (srov. roky 207, 204 a 199).

 

V Karthágu byl tohoto roku súfetem Hannibal. Bývalý polní velitel prosadil ústavní změnu v démokratickém duchu, že totiž členové zákonodárné „rady sto čtyř“ budou voleni ročně, a nikoli, jako dosud, doživotně, a suféti na rok, nikoli na dva. Hannibal, který žil celý život v boji s kartháginskou aristokracií, se úspěšně pokusil zajistit prostředky na platbu kontribucí Římanům. Během svého úřadu kontroloval státní finance, pokoušel se zabránit rozkrádání daní, zavedl nové daně a dokonce sáhnul na soukromé prostředky.

Byl to poslední čin, který mohl pro Karthágo ještě udělat: jeho aktivní politická činnost nedávala Římanům spát, stejně jako touha po odplatě z ponížení velmoci (viz následující rok). Proti němu se zdvihl mezi púnskou elitou odpor, denunciovali ho v Římě, že je ve styku se Seleukovcem Antiochem. Jestli se římský senát něčeho obával, pak návratu Hannibala do čela nějaké armády. Ačkoli bylo evidentní, že Karthágo na novou válku nemá vojensky i hospodářsky. 

 

V Itálii potlačil praetor M’. Acilius Glabrio povstání otroků v Etrúrii, které vypuklo minulého roku. Na severu Itálie pokračovala válka s keltskými Boji a Insubry. Bojské kníže Corolanus krvavě porazil kdesi v Popádí Římany (tři tisíce padlých) a na čas oblehl konsula M. Claudia Marcella v ležení. Když Marcellus přešel Pád, porazil u Coma Insubry, získal velkou kořist a po několika dnech města dobyl (o jeho kolonisaci viz v indexu s. v.). Druhý z konsulů L. Furius Purpurio na území Bojů obsadil Felsinu, pokračoval do Ligurie a v poli porazil Boje vracející se s kořistí; srov. jeho první válku s Gally roku 200.

 

V Číně podezříval císař Kao-cu/Gaozu svého celoživotního přítele a spolubojovníka Lu Wana, titulárního krále severovýchodního státu Jan, sousedícího s Čosonem, ze spiknutí. Nebyla to pravda, ale když císař přítele povolal k sobě ke dvoru, aby vysvětlil kontakty některých svých podřízených s Huny, odmítl se dostavit s tím, že je nemocen. Poněvadž viděl, že císařovna Lü Č'/Lü Zhi usiluje o likvidaci všech titulárních králů, kteří nebyli šlechtického původu (sama byla přitom původu prostého, viz rok 202), dostal se Lu Wan na seznam válečných cílů.

Nemocný císař vyslal začátkem roku 195 proti Janu vojsko a Lu Wanovi nezbylo, než prchnout. V létě císař zemřel, viz rok následující, a Lu Wan už neměl šanci svému příteli cokoli vysvětlit. Odešel tedy s rodinou a několika tisíci průvodci do exilu ke spojeneckým Hunům/Xiongnu, kteří ho přijali přátelsky. Následujícího roku zemřel na nemoc.

Luův generál Man (Wej Man, korejsky Wiman) rodem z Janu se s tisícovkou věrných překročil tehdejší hraniční řeku Jalu/Amnok a uchýlil do severokorejského státu Kočoson, Ko-Čoson/Go-Joseon ("Starý Čoson") pod asyl jeho krále Čuna/Jun, posledního z dynastie vládnoucí od roku 1122, viz tam. Dostal půdu na severu království a zprvu se stavěl, že bude se svými lidmi střežit hranice. Spřátelil se se sousedními kmeny, u nichž žili též čosonští exulanti a spřádal plány, jak se Čosonu zmocnit.

Roku 194 n. roku následujícího poslal Wiman do Pchjongjangu se vzkazem, že se ke království blíží velká čínská armáda a že se svými muži táhne k čosonské metropoli, aby krále ochránil. Než se dvůr nadál, vychytralý Číňan stál před městem a Čun stačil jen naložit poklady na lodi a po řece uniknout k moři. Wiman založil v Koreji na sever od řeky Han po Liao-tung v jižním Mandžusku dynastii, éru zvanou v korejských dějinách Wiman Čoson; její vládu tvořenou Wimanovým synem neznámého jména a vnukem jménem Ugo/Ugeo, čín. Jou Čchu-wangem/You Qu Wang, ukončila invase čínského císaře Wu roku 105, viz tam.

Král Čun unikl na území státu Čin/Jin na území západu dnešního jihokorejského státu (Republika Korea) jižně od řeky Han, z něhož pravděpodobně vzešla někdy v průběhu tohoto století konfederace kmenových států Samhan/"Tři Hanové" Mahan, Činhan/Jinhan a Pjonhan/Byeohan. Králů Mahanu bylo v letech 220-17 devět, prvním byl severní uprchlík Čun (o konci státu viz rok 18). Šest činhanských dynastů se roku 57 dohodlo na vytvoření nového království se jménem Sil-la, Silla, viz tam; jeho hranice neznáme.  

 

V Číně Lu Wanovo štěstí nesdíleli další dva Kao-cuovi přátelé. Pcheng Jüe/Peng Yue byl prostý rybář a protičchinovský povstalec. Od roku 205 byl spojencem Liou Panga, který z něho udělal krále z Liangu (území bývalého státu Wej/Wei), neboť hodně přispěl k vítězství nad Siang Jüem. Když t. r. vedl Kao-cu tažení proti vzbouřenému Čchen Siovi/Chen Xi a Pcheng Jüe se osobně nedostavil se svými jednotkami na pomoc (tvrdil, že je nemocen), dal ho císař po likvidaci povstalce zatknout pro podezření ze spiknutí a exuloval ho do S'-čchuanu. Cestou narazil na císařovnu Lü-Č', u níž se domohl příslibu, že se bude moci vrátit do svého rodného Čchang-i/Changyi. Bestiální mrcha ho oklamala, v Luo-jangu umluvila císařského manžela, aby Pchengovi zcela určitě neodpouštěl, že stejně se spikne, což byl rozsudek smrti. Dala ho s celou rodinou zavraždit a jeho tělo rozporcovat na malé kousky, nasolit a rozeslat vznešeným rodinám celé říše...

Když se o osudu Pcheng Jüea dozvěděl další ze spolubojovníků Kao-cuových Jing Pu/Ying Bu, sáhl rovněž ke zbrani. Za Čchinů byl odsouzen za jakýsi zločin a vpáleno mu do tváře znamení: proto zván též Čchin Pu. Uprchl z nucených prací a zorganisoval bandu lapků. Pak se přidal v protičchinském povstání ke skupině vedené Wu Žuejem/Wu Rui. Liou Pang z něho udělal krále Chuaj-nanu/Huainan. Jeho vzpoura měl rychlý konec, byl v poli poražen, viz rok následující, a na útěku na jih vesničany následujícího roku zavražděn.

 

************************************************************

195.

Ol. 146, 2

117 SE

53 AE

(neznámý)

a. u. c. 559

L. Valerius Flaccus a M. Porcius Cato (Censorius)

************************************************************

V Korinthu se na jaře sešli vyslanci všech prořímských spojenců a za předsednictví T. Quinctia Flaminina, jemuž vedení války už senát nařídil, jednali o válce proti králi Nábidovi, kterého unisono označovali za tyranna. Převážilo stanovisko Achájů a bylo rozhodnuto o válce proti Lakedaimonu. Proti se postavili Aitólové, ostatně tradiční spojenci Lakedaimonských. Protiřímskou řeč přednesl jejich vyslanec, bohatstvím proslulý Alexandros Ísios. Aitólům nejvíce vadilo, že při parcelisaci makedonské říše nedostali Farsálos a Echínos a že Římané drží posádky v Chalkidě, Démétriadě a na Akrokorinthu (viz rok následující).

Z Kréty se do Acháje vrátil Filopoimén, který na ostrově působil jako žoldnéř od roku 200 (viz) v tzv. krétské válce (srov. rok 204). Je velmi pravděpodobné, že se hned zase na Krétu vrátil, protože jeho trvalý pobyt na rodném Peloponnésu je doložen zase až roku 193 (viz tam).

Spojenci pod T. Quinctiem se vypravili proti Argu, kde byla stále ještě od roku 198 lakedaimonská posádka, jíž velel Pýthagorás, Nábidův švagr. Sparťané útok spojenců odrazili a zabili skupinu kolem jistého Dámoklea, která se v Argu pokusila o puč. Římané s achájskými spojenci pod Aristainem táhli z Argolidy přes pohoří Parthenios/Panenské na arkadskou Tegeu a do Lakóniky vstoupili v Karyách.

Zatímco T. Quinctius porazil Sparťany pod jejich hradbami, Achájové s posilou L. Quictia, Eumena a rhodského oddílu pod Sósilou oblehli na jihu Lakóniky přístav Gytheion.

Jeden z jeho velitelů Dexagoridás chtěl město vydat, jeho spoluvelitel Gorgopás ho ale pro zradu zabil. Když pak ale přitáhl s jádrem vojska T. Quinctius, vydal Gytheion sám Gorgopás s podmínkou volného odchodu posádky.

Následovala jednání s Nábidem, který povolal posily z Kréty a žoldnéře, a po jejich nezdaru nové boje, v nichž se podařilo z Argu zpět povolaným Pýthagorou zachránit již dobývanou Spartu zapálením domů ve městě. Pro pokus o vzpouru dal předtím popravit na osmdesát Sparťanů.

Po odražení útoku Nábis obnovil jednání s římsko-achájskou koalicí, v níž ale byli zastoupeni i lakedaimonští emigranti, mimo jiné bývalý král Agésipolis III. (srov. roky 219 a 217). Mezitím došlo v Argu k oligarchickému převratu a spartská posádka, které po Pýthagorovi velel Tímokratés z Pellény, byla pod vedením Archippa přemožena a zajata (srov. rok 198); Tímokratés směl pro svou mírnost odejít.

Tím se uzavřela třetí válka achájsko-lakedaimonská, která trvala od roku 200. Mírové podmínky pro krále Nábida zněly:

1. Nábis se zřekl Argu, který se vrátil do spolku Achájů, v němž byl od roku 229.

2. Lakedaimonská spojenecká města na Krétě měla uzavřít spojenecké dohody s Římany, Sparťané ji museli vyklidit.

3. Přímořské obce perioiků v Lakónice byly prohlášeny samostatnými plnoprávnými obcemi, které nespadaly pod autoritu spartského státu, nýbrž pod ochranu spolku Achájů (srov. rok 206).

4. Jako záruku mírové smlouvy musel Nábis vydat svého syna Armena (veden následujícího roku v triumfu Quinctiově, srov. rok 190).

5. Sparta přišla o přístup k moři, o loďstvo, odškodnit Messénské a válečné strany jedním stem talentů a na dobu osmi let po padesáti ročně.

Král Nábis zůstal spojencem Aitólů (srov. rok 219). Senát přijal smlouvu mezi Nábidem a achájsko-římskou koalicí na jaře následujícího roku. T. Quinctius pak odešel slavit nemeie v Argu a přezimoval opět v Elateji.

Mírem z roku 195 se dostali perioikové z otrockého područí spartského státu, v němž byli od samého začátku dějin, od okamžiku, kdy přišli do země Dórové. • První lakedaimonští králové v systému dyarchie, dvojvládí královských rodů, Eurystheus a Proklés, vládli od roku 1103 nebo dle jiné tradice od roku 1094.

V Thessalii, kde byla minulého roku zrušena personální unie s králem Makedonců v osobě krále Filippa V., byl poprvé od dob Filippa II. zvolen domácí tágos Thessalů. Pro rok 195/194 jím byl Pausaniás z Fer. • Domácí tágové byli voleni až do roku 178/177, kdy se Thessalie zmocnil makedonský král Perseus.

 

Mírem byla ukončena pátá válka syrská, která trvala od roku 202; vojenské operace byly zastaveny již roku 200, od kdy, snad s krátkým přerušením, panovalo příměří:

1. Král Ptolemaios V. Epifanés uznal Antiochovi III. Velikému v jeho držení Koilé Syrii; formálně seleukovská byla až od roku 176.

2. Epifanés odstoupil Antiochovi ptolemaiovské domény v Anatolii.

3. Antiochos dal Epifanovi za ženu svou dceru Kleopatru (I.) a s ní jako věno Koilé Syrii na dobu jejího života (viz rok 176). Svatba se konala následujícího roku, viz tam.

[První doložený případ rozšíření území svatbou pochází z časů předposledního krále egyptské XXI. dynastie, Siamuna (asi 975 - 955). Dobyl na Filistinských (Teleset) město Gezer (v jejich držení od r. 1191) a předal ho své (pro nás anonymní) dceři darem. Egypťanku si později vzal za ženu (jednu z mnoha) Šalomo a kanaanejsko-filistinské město se tak dostalo do židovských rukou]

Během této syrské války, která byla ve své první fási válkou víceméně celosvětovou, došlo ve východním Středomoří k zásadním politickým změnám:

1. Makedonie přestala hrát v Helladě roli hégemóna, kterou měla od roku 338. Její místo překvapivě snadno zaujal Řím.

2. Výsledkem války byla moc Ptolemaiovců omezena jen na Afriku a alexandrijský stát ztratil navždy svůj velmocenský charakter.

3. Římané poznali možnosti říše Seleukovců a podařilo se jim zatáhnout Antiocha Velikého do posice „agresora“. Zároveň vítězové nad Karthágem presentovali celému hellénskému světu své vojenské možnosti.

Po uzavření míru s Epifanem se Antiochos III. Veliký vypravil zpět do Anatolie. V Efesu se sešel s Hannibalem, který musel na jaře uprchnout z Karthága (viz níže). Král, v daném okamžiku již rozhodnut pro válku s Římany, Hannibala přijal do svých služeb jako jednoho ze svých vojevůdců.  

 

V Alexandreji zemřel Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276). Od roku 246 byl hlavním knihovníkem-bibliothekářem Múseia v Alexandreji. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule stanovil na 252 tisíc stadií, což v přepočtu činí cca. 45 158 km.

Jeho nástupcem jako pátý knihovník v Múseiu se stal Aristofanés z Býzantia a byl jím až do roku 180.

 

Na jaře musel Hannibal uprchnout z rodného Karthága, kde se proti jeho reformám postavila púnská aristokracie. Obával se, že by ho vydali Římanům, třebaže svou činností nijak neporušoval podmínky římského míru. Strana podporující obnovu kartháginské moci nebyla ve státě silná, o válce už nechtěl nikdo slyšet. Lodí se dostal do katháginské pravlasti Tyru a odtud do Antiocheie (možná už na konci roku 196). Na jaře roku 194 pokračoval za králem Antiochem (viz výše) do Efesu. Kartháginci dali uprchlíka stíhat dvěma loděmi a když neuspěly prohlásili ho za psance, zabavili mu majetek a zbořili jeho dům. O Hannibalově pokusu o návrat viz rok následující.  

Kolem roku 195 nebo až 184 se v Karthágu či okolí narodil Pún či Libyjec-Berber (?) P. Terentius Afer, otrok jinak neznámého senátora  (P.?) Terentia Lukana, autor šesti zachovaných komédií. Jeho původní jméno známo není, pouze z přízviska "Afričan" se lze domnívat, že to nebyl púnský Foiníčan. Zemřel v Helladě n. zahynul na moři roku 159.

 

V Hispániích pokračovala válka s Keltibéry. Q. Minucius Thermus u Turdy porazil vojsko knížat Baesadina a Budara, kterého Římané zajali, viz zde níže. Velkým úspěchem pro Římany bylo tažení konsula M. Porcia Catona, později zvaného Censorinus/Censorský, proti neustále neklidným Keltibérům Přední Hispánie. Války s Keltibéry trvaly s přerušeními až do roku 133. Nebyly vždy vedeny proti celému "národu", ale proti jeho čtyřem jednotlivým kmenům Arevaků, Lusonů, Bellů a Tittů.

Jeho předchůdce praetor M. Helvius porazil Iliturgy a znovu dobyl jejich sídelní město Iliturgis (asi už roku 197), srov. rok 206. Do Říma přivezl velkou kořist stříbra a dostalo se mu ovace. Jeho nástupce Q. Minucius Thermus v Zadní Hispánii byl ještě úspěšnější, naloupil trojnásobek a byl uznán za hodna triumfu t. r.

M. Porcius v průběhu roku pacifikoval kmeny Hispánie před Hibérem. Hlavní tábor měl u Emporií, několikrát v poli zvítězil a donutil Kelty, aby vydali zbraně, vzpurných dal strhnout hradby, pro opakované povstání prodal celý nárůdek ibérských Bergistanů do otroctví. Hradeb zbavil i měšťany podrobené, a to lstí. Napsal všem, že je zničí válkou, pokud své hradby nezboří a aby nevyvolal velkou reakci, zařídil, aby poslové předali městům rozkaz v jeden stanovený termín: nešťastníci si pak všichni mysleli, že se to týká pouze jich. Na jihu byli Římany poraženi Turdetánové, válka však tu neskončila. Zavedl Ibérům a Keltibérům vysoké daně z dolování železa a stříbra a v Římě byli nadšeni. Po triumfu následujícího roku ďo státní pokladny v Římě uložil 25 tisíc liber nezpracovaného stříbra, téměř šest set tisíc stříbrných různé ražby a 1400 liber zlata; kořist s výpalným jednoho roku války v severovýchodní Hispánii.

V Římě byla na jaře zrušena platnost Oppiova zákona z roku 215 (viz tam). Hlasování předcházela vzrušená rozprava o fintivosti a demonstrace římských žen za zrušení zákona: bylo to první podobné vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách.

 

V Číně zemřel na následky zranění šípem na tažení proti Jing Puovi, viz rok předešlý, 1. června císař Kao-cu, "Velký zakladatel", občansky Liou Pang (60). Vládl jako král Chanu od roku 206, jako císař od roku 202. Nástupcem se stal jeho syn Chuej/Hui, občansky Liou Jing/Liu Ying (15), který formálně vládl do roku 188. Za nezletilého syna byla regentkou jeho matka císařovna Lü Č'/Lü Zhi (45); byla první ženou s císařským titulem (Kao Chou) s faktickou mocí. Kao-cu byl 23. června pohřben, syn o tři dny později inthronisován.

Císařovna-vdova zlikvidovala oblíbené císařské souložnice. Kao-cu byl rád ve společnosti Čchi/Qi, s níž měl syna Žu-i/Ruyi. Čchi se snažila, aby Kao upřednostnil v nástupnictví Žu-iho, tomu však Lü zabránila. Když byl na přelomu roku 195/194 císař Chuej mimo sídelní město na lovu, dala Čchi zatknout, jejího syna otrávit a nešťastnici umučit neuvěřitelně bestiláním způsobem: drogou byla umlčena, vyloupnuty oči, upáleny uši a všechny údy osekány. Žijící tělo dala uvrhnout do latríny a krmit jako vepře. Císařský syn se hrůzou složil a rok nevycházel z paláce.

Chtěla otrávit též Liou Feje/Liu Fei, Kaova syna s milostnicí Cchao/Cao, neboť prý prokázal svému staršímu (nevlastnímu) bratrovi úctu. Když viděl matčinu nevoli u stolu, chopil se císař Chuej záměrně Fejova poháru a travička vyskočila, aby sklenici vzala svému synovi z rukou. Liou Fej si pak zachránil existenci (zemřel roku 189), když odstoupil část své domény Lu-jüaně, prvorozené dceři Lü, sestře Chueje.

Císařovna-vdova, nejsilnější osobnost po Kaově smrti, měla za milence Šen I-ťiho/Shen Yiji a kde mohla, prosazovala lidi ze svého klanu Lü. Její pověst fascinovala hunského nejvyššího vůdce šan-jüa Mo-tuna, viz rok 200, že žádal roku 192 o její ruku (dostal místo toho do harému chanskou princeznu). O sňatku Chueje viz rok 191.