Pra-Pri

 

práce, fysická, živit se fysickou prací§ viz pod otroci a potopa

Prabhavatígupta, d. Čandragupty II., manž. Rudraseny II. z Vákátaky, regentka za své syny§ 375+

 

Pradjota, panovnická dynastie v Magadě na severu Indie§ 600

Pradjota z Avanti, k§ 461 

Pradžápati, n. Puruša Pradžápati, hinduist. prapůvodní božský tvor, který se dal obětovat pro vznik světa, tvorů a věcí; srov. pod kasty§ 1 př. n. l.

 

praefectúra§ 1. viz múnicipium; 2. čtyři diocletiánovské pr., základní členění říše v čele s vlastním praefectem praetorió (plus praef. Urbí v Římě), 293+, 312+  
praefectus, praefectí, řím. úředníci (jinak též předáci mezi otroky)§ 1. 318; 2. praef. Urbí, guvernér Města (řec. epi tés poleós, eparchos tés poleós), od Augústa to byla funkce senátorská, prokonsulská s pravomocí soudní i nad senátory sto mil kolem Říma a oděn byl stále do togy, 242, 26, 16; 3. praef. annónae/réí frumentárií (zásobování Říma a dohled cenový, poprvé zmiňovaný k roku 440, od Augusta jezdec), 440, 22, 7+, 48+; 4. praefectus praetórió, viz praetoriání, Constantínus I. říšskou funkci zcivilněl a rozčtvrtil; 5. pr. classis, nauarchos, admirál; 6. pr. classis et orae maritimae, velitel loďstva a přímoří, titul udělený senátem S. Pompeiovi, 44; 7. praefectus Aegyptí/hyparchos tés Aigyptú, viz pod Egypt; 8. praefectus vigilum/praefectúra vigilum, velitel nočních hlídek a protipožární hotovosti v Římě a jeho úřad, viz rok 6+ a 7+, 62+, po vzoru alexandrinského "nočního velitele", nykteros stratégos, srov. pod Alexandreia. 

Praeneste, m. v Latiu, kdysi řec. Polystefanos, pak od lat. podoby Prainestos, dn. Palestrina u Říma, byla proslavená růžemi a ořechy a chrámem a věštírnou Fortúny§ 600, 382, 380, 368, 358, 354, 338, 280, 198, 185, 83, 82, 63, 42, 170+, 176+, 235+     

praeses, řec. hégemoneuón, místodržitel, guvernér provincie v císařské době, obecný název správce, byť s jiným titulem (legátus próconsul).

praetor, praetúra, řím. úředník, řec. antistratégos (v některých italských státech nejvyšší volený úředník, např. v Kapuy)§ 367, 337, 242, 228, 180, 46, 44; 242 (zřízen vedle městského pr. peregrínus), 234, 31, 26-, 44+, 238+  

Původně se po pádu monarchie nazývali pravděpodobně konsulové praetory a diktátor měl jméno praetor máximus. Teprve roku 367 s rozdělením konsulských pravomocí byl oddělena pod svým jménem praetúra. Pr. se směl stát pouze senátor. Odpovídal za dodržování zákonů, doma a v zahraničí, soudce domácích i cizinců (pr. peregrínus). Jako consul suffectus mohl zastoupit konsula, jemuž osud znemožnil zastávat úřad. V provinciích pr. vykonával veškerou moc civilní a vojenskou. Soudní a správní výnosy praetorů za několik staletí zveřejnil z Hadriánova podnětu L. Salvius Iúliánus. Praetor urbánus/řec. astynomos byl roku 26, viz zde výše, nahrazen praefectem urbí.
praetóriání, praetórium, vojáci dislokovaní v Římě a okolí na ochranu principa a domina, císařská garda. Od Tiberia roku 21+ sídlili v opevněném táboru na hranicích pomeria, castra praetoria/praetorské ležení; zbavena zdí Constantínem). Za Augusta, který je roku 27- zřídil, tři kohorty, později devět kohort, tj. pět set mužů, deset za Diocletiána; viz o počtech roku 21+. Gardu rozpustil Constantínus I. po Maxentiově porážce roku 312 a bitva na Mulvijském mostu byla jejich poslední, než je vítěz rozprášil po celé říši; namísto pr. ustavil císařskou gardu/schola palátína o tisíci mužích (později polovina).

V čele pr. stál praefectus praetórió, řec. hyparchos/eparchos tón praitórión, tj. představený/velitel praetória, n. aulés hyparchos, od roku 2 n. l. vybíral Augustus dva až tři; velitel gardy byl nejdůvěryhodnějším mužem císařova okolí, mnohdy měl neomezenou moc. Ve 2. století n. l. dostávali prefekti soudní pravomoce a působili jako odvolací instance pro provincie. Po diokleciánovských reformách byl pr. pr. nejvyšším úředníkem v praefektuře, čili nade všemi úředníky provinčními.

Roku 317 n. 318 n. l. byl praef. praet. zbaven vojenských velicích kompetencí, zůstal ryze administrativním úředníkem ve čtyřech praefektúrách. V kompetenci měl kontrolu nad odváděním poplatků do císařské a stání pokladny, odvody rekrutů, zásobování vojska, chod pošty, veřejných škol, ale také živnostenská kollégia. Jeho zástupcem byl vicárius, tj. zástupce, vikář, dohlížející na civilní správu a soudnictví dioecése. Vicáriům podléhali správci provincií s výjimkou proconsulů.

Největším skutkem praetoriánů byla zřejmě aukce římské říše 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbi Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Didia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Constantínus zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Byl to krok „prořímský“, protože za Maxentia v Římě po roce 309 vypukl hlad, protože zkolabovalo zásobování obilím a ve vzpouře praetóriáni pobili na šest tisíc Římanů. Čtyři praefectí praetórió a městský praefectus (Urbí) se nadále zabývali jen civilním záležitostmi, financemi a soudy.

Osobní ochranka principů tvořili zvláště vybraní vojáci, kteří se od imperátora nehnuli: stípátórés corporis, tělesní průvodci.

Historik a vysoký říšský byrokrat Sex. Aurélius Victor někdy po roce 360+ hořekoval, že funkce praefecta praetorio byla původě významná, co do významu druhá za augusty, ale "v této době, kdy se na úřednickou čest hledí s despektem a mezi schopné se mísí nevzdělanci a mezi poctivce leniví", se může úřadu zmocnit kdekdo a lidi okrádat. Jak vidíme z historie císařské správy, trochu svým současníkům ubližoval... 
Praetórium Agrippínae, pevnost u Lugdúna Batávórum, dn. Valkenburg v NL§ 29+

 

Praevalitána, Praevalis, provincie vyčleněná z jižní Dalmácie se sídlem správy ve Skodře, event. Dórakiu§ 284+

 

Prajag, m. Guptů v dn. Uttarpradéši, pozdější Iláhábád/angl. Allahabad, dn. Prajágradž§ 320+

 

prákrt, prákrit, ind. jazyk§ 600
praní špinavých peněz, zákonodárství proti praní špinavých peněz:
Egyptský král Amásis (Hor Semenmaaat Chnumibre, znám jako Ahmóse II.), jehož dlouhá vláda trvala od roku 570 do 526 př. n. l., vydal podle historika Hérodota zákon, na jehož základě musel každý Egypťan každoročně prokázat místnímu nomarchovi, tj. krajskému správci, čím se živí: „Kdo tak neučiní ani neoznámí spravedlivý původ peněz, z nichž žije, propadá smrti.“

Stejné ustanovení zavedl o několik desetiletí dříve athénský zákonodárce Solón. Jak dodává Hérodotos: „... Athéňané se jím stále řídí, neboť je to zákon, jemuž nelze nic vytknout.“ - Problematika praní špinavých resp. ukradených peněz je tedy dosti stará. A tyto příklady jsou nejstaršími legislativními řešeními.

 

Pramesse§ viz Ramesse

 

prapor§ viz pod znaky

 

praprimáti, výčet§ pravěk

prasavci, výčet§ pravěk

 

Prasénadžit z Magadhy, ind. dynasta§ 461

 

prase, prasata, bojové použití§ viz pod sloni

Prasiai, mí. v Lakónice§ 700, 430

Prasiai, přístav v Attice, dn. Porto Rafti§ 1510  

Prasiové, Parsiové, též Tabraisiové, hind. asi Pračja, obyvatelé dolního toku Gangy§ 326

 

Prasón nebo Prasos, Prasínos/„Zelený“, mys ve vých. Africe, dn. Delgado v Mosambiku§ 117

C. Prastina Pácátus Messalínus§ cos. ord. 147+

C. Prastina Pácátus§ cos. suff. 160+   

 

Prasutagus, vládce britských Icenů, manž. Boudikky§ 54-, 47+, 60+  

Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, autor tragédií a satyrských dramat§ 499, 470

Pratisthána, dn. Paithan, m. v Maháráštře§ 22

 

 

Práuilos ze Skotússy, tágos§ 189

 

Prausové, keltský kmen/národ blíže neznámý§ 279

 

Pravarasena I., k. dyn. Vákátaka§ 250+

Pravarasena II., s. Rudraseny II. a Prabhavatígupty, b. Divakaraseny a Damodaraseny§ 375+  

 

právníci, advokáti§ 110+ a passim 

právo caeritské§ viz caeritské právo

právo latinské§ viz latinské právo 


Praylús z Tróady, skeptik§ 230

Praxagorás z Melity§ arch. 154+ 

Praxagorás z Thóriku§ arch. 138+ 

Praxagorás z Kóu, lékař§ 300

Praxandros ze Sparty, oikistés kyperského Lapathu§ 313

Praxaea, manž. legáta Pompónia Labeóna§ 34+

 

Praxibúlos z Athén§ arch. 315

Praxidamás z Aigíny, olympioníkos§ 544

Praxippos z Lapathu, k.§ 315

 

Praxitelés/Práxitelés z Athén§ 1. arch. 444; 2. sochař, 353, 350, 70 

Praxitheá, manž. Erechthea II.§ 1346

 

Praxiergos z Athén§ arch. 471

Praxitás ze Sparty, polemarchos§ 393, 391

Praxó z Delf, významná žena§ 172

 

Prémnis§ = Prímis

Prepeláos z Makedonie, Kassandrův vojevůdce§ 315, 314, 303, 302

presbeutés, řec. ekvivalent lat. legátus, v císař. dobách hypateuón§

Prettaniké, Prettanoi§ viz Britannia

Preveli, archeolog. lokalita na jihu Kréty§ 5300

 

Préxaspés z Persie, důvěrník Kambýsův§ 522

 

Priamos, k. v Íliu; odpovídá luwijskému jménu Pijamaraduš?§ 1288, 1235, 1200  

Priápos, m. v Malé Frygii, srov. pod Hypaipami§ 675
Priápos, lat. Priápus, bůh plodnosti oblíbený ženami, podle jedné verse s. Dionýsa a Afrodíty vychovaný v Lampsaku, kde sídlilo centrum jeho kultu§ 238+ a viz v přílohách Bohové a jejich svátky 

Priéné, m. v Iónii, chet. Parijana, později osídlena z Théb a jmenovala se Kadmé, dn. Gülbahce-Turunclar/Gülbahdže-Turundžlar v TR§ 1460, 678, 650, 617, 545, 442, 301, 294, 172, 157, 155

P. ležívala na moři, za Augusta však už byla čtyřicet stadií ve vnitrozemí, téměř 7,5 kilometrů. Jako celý region ničila je častá zemětřesení.

T. Prifernius Paetus§ 1. cos. suff. 96+; 2. [T. Prifernius?) Paetus, cos. suff. 154+ 

T. Prifernius Paetus Rosiánus Geminus§ cos. suff. 123+

T. Prifernius Paetus Rosiánus Nónius [Agríc]ola (?) C. Labeó [Tettius?] Geminus§ cos. suff. 146+     

 

Príma, d. Rómulova s Hersilií§ vide Rómulus

 

Prión, kopcovitá lokalita ve tvaru pily kdesi v okolí Karthága§ 238

Prímis, Prémnis, Pedeme v době merojské, dn. Qasr Ibrím v již. ET, mí. v Núbii, nejjižnější eg. a římská pevnost§ 1455, 24

Prímitívus, přítel Valentiniánův§ 363+

 

M. Prímus, místodržitel v Makedonii§ 22

prínceps gentium, "předák národů", lat. titul ethnarchy, domorodého dynasty§ 177+

princeps senátu, první na seznamu senátorů, jak určil censor, lat. prínceps, řec. prótikos; viz také pod císař, císaři§ 203, 284+ 

Označení nejdůležitějšího muže ve státu, principa (odtud naši princové), sdružujícího od dob Octaviánových do svých rukou moc vrchního velitele, hlavy státu a zákonodárce, obvykle nazýván císař podle oficiální titulatury obsahující kromě jména tituly Imperátor Caesar Augústus; principát, lat. principátus, výraz již "republikánský"; srov. pod dominát. Je pozoruhodné, že všichni z caesarů, kteří nosili jméno Gáius, zahynuli násilnou smrtí.

V éře adoptivních císařů si panovníci přidávali i tituly jako castrórum pater n. máter, Otcové n. Matky vojenských ležení (viz rok 224+), mladí nástupci trůnu, caesarové, dostávali tituly jako principés iuventútis, předáci mládeže.

Ke správě státu principové používali veškerý státní aparát republikánského Říma a v podstatě fungovali jako vojenští presidenti novověku, často spíše jako vojenští diktátoři. V prvních dvou staletích se principové snažili spolupracovat se senátními elitami, alespoň formálně. Po sevérovské občanské válce 193-197 a neschopnosti senátorů nahradit vládu vojáků (srov. rok 238 a události kolem volby vlastních principů-imperátorů) byla moc principů a dominů neohrozitelná. Právník a praefectus praetorio Alexandra Sevéra Domitius Ulpiánus vyložil zákony jednoznačně: "Quod principí placuit, légis habet vigórem/Co se zalíbí principovi, má sílu zákona." V podání, které na Západ dorazilo z Orientu a platilo o panovnících až do novověku, má vládce absolutní moc: "Princeps légibus solútus est/princeps není vázán zákony."

Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Iúlius Vérus Máximus, syn a spoluvládce Máximina Thráka (gotsko-alánského rodu a tím pádem první z Germánů s císařskou titulaturou), nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy; srov. pod políbení ruky. Jeho otec to rázně odmítal. Zatímco syn vynikl jako fintivý římský metrosexuál (nikdy však ve Městě nebyl), jeho otec se v historii proslavil jinak: při své značné výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Máximiní/Maximinova bota!; srov. o něm roku 235+sq. Ruku k políbení později podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary.

Neomezenou moc nad Středomořím poprvé pochopil Sulla, Caesar a Augustus znovu vybojovali a z principů byl první Tiberius, praktikoval Gáius, ale formuloval až Neró: „Dosud žádný vládce ještě nevěděl, co si může dovolit.“

Principa většinou provolávali vojáci (v duchu hellénistických monarchií) a senát proklamaci formálně uznal. Za iúlsko-claudijské dynastie a za Fláviovců bylo nástupnictví v zásadě dědické, první čtyři císaři řady „adoptivních“ vládců neměli potomky. Dědickou linii obnovil po 82 letech M. Aurélius. Dídius Iúliánus byl prvním a jediným císařem, kterého v Římě provolali praetoriáni a potvrdil senát, ale „ulice“ byla proti. Pouliční nepokoje uklidnilo vojsko (vládl od konce března do 1. června 193 n. l.; v podstatě si Dídius císařství vydražil). Viz pod císař propuštěnecké vládní funkce. Naopak zcela samostatná byla 16. dubna roku 238 n. l. volba senátu císařů Balbína a Máxima.

Arab na římském trůnu Héliogabalos prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův krátkodobý milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař a jejich příběh viz roku 218+. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: vozatajovi Hierokleovi veřejně líbal přirození a říkal tomu "svátek květeny". Žili s císařem jako manželé a manžel, který císaře i bil, se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a zároveň „děvčete“.

Héliogabala silně inspiroval sexuální maximalista a asi impotent Commodus, syn filosofa M. Aurélia Antónína. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého kultu „osobnosti“ mimo Řím: Herculés mu nebyl bohem, ale přítelem (sic!).

K ruce kromě osobních poradců od 2. století n. l. jmenovali neformální, občasnou cónsilium príncipis, „císařskou radu“, obvykle ze senátorů-přátel a odborníků (Sevérus Alexander používal šestnáctičlennou radu). Tento orgán se stal formálním základem novodobých evropských vládních kabinetů. Hadriánus zařadil do cónsilia čtyři soudní přísedící pro Itálii a probíral s nimi případy (Antónínus změnu zrušil a vrátil pravomoc senátu).

Císařskou radou bylo od začátku 3. století n. l. sacrum cńnsistorium, doslova „svaté shromaždiště“. Mělo stálé členy s titulem comes, comités, průvodce, druh, odkazující na jeho hellénistický monarchistický původ, hetairoi, „přátelé krále“: původně totiž byli od 1. století n. l. doslova amící príncipis a bývali členy cónsilia príncipis/Augustí. Dvořanský titul však císař uděloval i dalším civilistům a vojákům, odtud pozdější comte, conte, hrabě. Tehdy ještě nikoli dědičně.

Cónstantínus I. reformoval systém nejvyšších úředníků. Magister officiórum, jakýsi premiér dvorské kanceláře či vlády, řídil scrínia (o původním významu „pozdro“ viz pod knihy), ministerstva (jako např. scrínia memoriae, epistolárum, libellórum, epistolárum graecárum). Quaestor sacrí palátií byl šéf právních poradců/dvorního právního oddělení, comes reí prívátae a comes sacrárum largítiónum dohlíželi na císařovy příjmy a (povinné) dary. Všichni zasedali ve svaté konsistoři, sacrum consistorium, stálé císařské radě. Comités byli podle funkcí odstupňováni na tři řády comités prímí, secundí, tertií ordinis.  

Augustus odmítal oslovení dominus/domine, neboť navozovovalo vztah svobodný člověk – otrok. Oslovení dominus vyžadoval Gáius, Plinius Secundus v dopisech Tráiánovi oslovoval principa domine, "pane". Dominus et deus byl jako první z vládců Domitiánus, v zachovaných dokumentech latinsky poprvé za L. Septimia Sevéra, za Sevéra Alexandra místně (vojáci v Dúra-Európos) a v oslovení matky Iúlie Mamaie "máter dominí nostrí", od Diocletiána navždy; oficiálně zavedeno Liciniem (císařem 308 – 324) a Kónstantínem I. (306 – 337), který ho však roku 325 zase zrušil.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci; srov. pod titul. Od pátého století n. l. se u vrchnosti systematicky vyká.

Roku 325 přestal Cónstantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, ale k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. Od roku 339 se v seznamech konsulů začalo objevovat přede jménem císařů namísto Imperator Caesar titul Dominus noster, D. N., "náš pán", srov. pod rokem 753. P. Flávius Vegetius Renátus v úvodu druhé knihy svého spisu o vojenství/Epitoma réí mílitáris užívá tykání i vykání. Oslovuje clémentia vestra/vaše milosti, indulgentia vestrae perennitátis/shovívavost vaší věčnosti, ale též tranquillitás tua, imperátor invicte/tvá rozvážnost, neporazitelný imperátore (pouze titul imperátor je klasický, tedy asi též klasické tykání). Úvodem čtvrté knihy vyzdvihuje panovníkovu "milost tvé jasnosnoti/clémentia serénitátis tuae", mluví o "tvé zbožnosti/á pietáte tuá", vzápětí o "vaší milosti a vaší výsosti/opus máiestátis vestrae". 

Od časů Commodových si císaři dávali přízviska Victor a Invictus, Vítěz a Nepřemožený. Císařské ženy se kromě titulatury Augústa dovolovaly další přízviska. Po Plautině přijala titul máter castrórum Iúlia Domna, manželka Sevérova, a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mimochodem také lékařem Galénem.
Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus, byl synem Franka Bonita, který sloužil Konstantinovi I. Byl prvním vysokopostaveným Germánem v armádě (pokud císař Máximinus Thráx nebyl, jak se soudívá, Germán). Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně zavražděn. Byl to první „německý“ císař po otci, po matce viz pod Germáni Mágnentia.

Věštění bylo od poloviny 4. století n. l. zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou.

Zvyky u dvora a strach: Passiénus Crispus, manžel tety císaře Neróna Domitie a později ještě jeho matky Agrippiny, lezl do zadku všem císařům, které zažil. A proto přežil. Když císař Gáius kamsi cestoval, běžel za ním Passiénus pěšky. Když se ho Neró zeptal, jestli má také poměr se svou sestrou (jako on), chytře odpověděl: „Ještě ne.“

Otec císaře A. Vitellia Lucius byl střelený, a také Neróna přežil. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi. Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, kéž bys to dělal častěji! Roku 44 n. l. byl v Římě zasvěcen chrám Císařské laskavosti, Clémentia Caesaris, institucionalisované panovníkovy velkodušnost.

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

císařské kuriosity:
V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a jat Peršanem Sápórem I. Sásánovci se tehdy dostali až do Kappadokie, kde obsadil i Kaisareiu, což byl od dob parthské expanse, kterou zastavil Ventidius Bassus, viz rok 39nn., největší úspěch Íránců ve válkách se Západem (vytlačen asi roku 262 po bitvě u kilického přístavu Kóryku vojevůdcem Kallistem zvaným Ballista).

Valeriánovo zajetí bylo po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

Pozoruhodný byl osud císaře v Galliích Tetrica a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (proti občanům!), ale vládce gallského císařství (viz pod Gallie) byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, C. Pius Esubius Tetricus (v letech 270 – 274 Augústus) obdržel správu Lúkánie. Byl veden v Auréliánově triumfu nad Zenobií (dostala senátora za muže a bydlení v Tíburu, Tivoli). Je to ostatně první případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku.

Druhým takovým případem je jistý Vetranió, velitel illyrské armády, od vánoc roku 350 proticísař Constanta (337 – 350) na Balkánu a prý bídák, který se dal císařem přemluvit, složil v Naissu pravomoci do rukou císaře, dostal doživotní rentu (užil si jí šest let) a odešel do soukromí! Ve skutečnosti prý šlo o sehrané divadlo v Constantiem, aby se na západě nerozšířila Magnentiova moc... Třetím případem je osud Priska Attala. Něšťastník, kterého Visigoti udělali podruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

Petronius Maximus zahynul na útěku, císařem krátce s podporou Theodericha II. Visigotského Eparchius Avítus, roku 456 byl svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Ricimer, Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí vládl šestnáct let. Avítus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel. Druhou biskupskou cestu měli v Římě v osobě Glyceria, kterého dosadil po Olybriově smrti Gundobad roku 473 na západořímský trůn; neuznal ho však León I. Z Konstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepota a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (Solin u Splitu, viz pod Germáni). Nato odešel Gundobad do Burgundska, kde nastoupil království po právě zemřelém otci Gundovechovi.

Dcera Flávia Anicia Olybria (vládl 472) s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře).

Resignace Diocletiánova, posledního z velkých vládců ve znamení tradičních kultů, je ojedinělým skutkem ve starověkých dějinách: neomezený vládce odejde do pense, jíž si ještě jedenáct let užije (srov. ještě např. Ptolemaios I., v moderní době např. ghanského diktátora Jerryho Rawlingse, pučistu z roku 1981, který dal po deseti letech vzniknout parlamentní demokracii a po dalších deseti letech svůj volený presidentský úřad neprodlužoval a přitom v politice zůstal).

Imp. C. Iúlius Constantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo dvacet (vládl do 361). Měl nepovedeného caesara v osobě Flávia Claudia Constantia Galla (351 – 354), který v Antiocheji chodíval v noci po krčmách a křižovatkách a poslouchal, co se o něm povídalo, anebo se rovnou zeptal. Gallus byl synem Constantia, bratra císaře Constantína I., a Gally, sestry Rufínovy a Ceriálovy. Gallův bratr se jmenoval Flávius Claudius Iúliánus, caesar v letech 355 – 360, do roku 363 augúst.

Constantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a brzy k tomu došlo i fakticky.
Gallové se dlouho nedočkali žádné titulaturní moci. Až po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus.

Magnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum, tedy náčelník genštábu, se uchopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, tudíž barbarka, jak sděluje latinský autor staré informace.
Je pozoruhodné, že po několika generacích panovníků s divokými sexuálními zvyky a často deviacemi přišla ve 4. století doba střídmosti, manželské věrnosti, skromnosti.

Constantius nefandil žádným výstřelkům, neměl aféry se ženami, nepořádal velké hostiny a žil skrovně. Na veřejnosti neplival ani nesmrkal.
Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Konstantínopoli, po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou. Iúliánův nástupce Ioviánus s křesťany již držel, byl však liberální. Měl rád jídlo, ženy, víno.
Valentiniánus I. neměl žádné sexuální výstřelky a úchylky, žil bez sexuálních afér.

Valens (364 – 378 císař Východu) měl sklony ke krutosti. Držel si v konstantinopolském paláci dvě lidožravé medvědice, a mj. dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní. – První trest ukamenováním v Evropě. Po čase nechal jednu z medvědic vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama. Jak to dopadlo, nevíme.

Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Magna Maxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta.

Constantiova manželka Eusébia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Constantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze dala Eusébie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Constatiova žena Faustína byla pravý opak.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako případ Scipiona Aemiliána.

Spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba sdíleli smutný osud. V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Constantius Trebonius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. udělal spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lucia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící vraždou prvního z nich.

Príncipius, praef. Urbí§ 361+

 

Prísca, manž. Diocletiánova, m. Galérie Valerie§ 284+, 313+ 

 

Príscí Latíní, Starolatinové§ vide Latium

 

Príscilliánus, monotheistický hodnostář odsouzený kolegy jako haeretik, biskup z Avely§ 375+, 383+ a viz školy vysoké

L. Príscilliánus, senátor, bojovník se zvěří a udavač§ 217+ 

 

Príscus z Býzantia (?), konstruktér válečných strojů§ 196+

Prískiános z Lýdie, jeden zh posledních neoplatóniků, ž. Damaskiův§ 350+

Prískos z Épeiru, neoplatónik, spolužák a přítel Iúliánův, manž. Hippie§ 360+, 363+, 371+   

 

Prithivisena I., k. dyn. Vákátaka§ 250+

 

Prívernum, řec. Príbernon, m. v Latiu, dn. Piperno§ 341, 330, 329 

 

Priziové, Perisiové, řec. Feredzaioi, lat. Ferezeí, č. bibl. Ferezejové, nezn. lid v Palaistíně§ 1448, 1400