Bohové a svátky XI. (athénský kalendář)

b. Svátky athénského/hellénského kalendáře

 

Klasický hellénský kalendář, hémerologion, lat. fastí, byl lunární o 354 dnech, členěný na dvanáct měsíců se střídavě 29 a 30 dny (členění na „plné“ a „prázdné“ měsíce zavedeno kolem roku 600). Vždy po třetím, pátém a osmém roce byl vkládán rok přestupný a s ním přestupný měsíc; v Athénách to byl poseideón. Přestupný rok pak měl 384 dny.

V Athénách od dob Solónových platil kalendář októetérický, sestávající z osmiletých cyklů pěti roků běžných a ze třech let se třinácti měsíci. Sám Solón se pokusil zavést kalendář lunisolární s dvouletým cyklem, ale neúspěšně. Odchylky byly značné: první rok měl 354 dny, druhý 383, v 25 měsících tedy bylo 738 dnů, dvouletý průměr na rok činil 369 dnů.

Jako první októetérický lunisolární cyklus spočetl astronom Kleostratos z Tenedu v (nedochované) básni Astronomiá. Známo o něm není nic, ale na základě toho, že Thalés na ostrově zemřel, se spekuluje, že Kleostratos byl jeho žákem (?). Kleostratos byl též prvním z Hellénů, který sestavil zvířetník/zódiakos, zřejmě po babylónském vzoru.    

Athénský astronom Metón s fysikem Euktemónem zavedli v Athénách od 13. skiroforiónu, tj. od 16. července, roku 432 (skiroforiónem se uzavíral athénský rok 433/432), devátenáctiletý kalendářní cyklus, který umožňoval přesnější časomíru pravidelným vkládáním přestupných měsíců – za 18 let a 111 dnů se vracejí měsíční fáze do stejné polohy. Athénský rok po reformě trval 365 5/19 dne.

Periodu objevili již Babylónci, tzv. saros kanón, tzn. jednou za devatenáct let se schází lunární se solárním kalendářem (o vkládání měsíců viz pod babylónským kalendářem). • O stejném principu v čínském kalendáři viz zde výše, kde roky athénského vkládání.

Kolem roku 450 Oinopidés z Chiu, který první zjistil eklipsu, spočetl cyklus 59 roků se 730 měsíci, a pýthagorik Filoláos z Krotónu, který odhadl kulatou podobu vesmíru, navrhl cyklus 59 roků se 729 měsíci. V roce 330 k 28. červnu byl tento cyklus narovnán a upřesněn Kallippem Kýzickým (viz tam).

Metón s Euktemónem také vymysleli parapegmata, kamenné astronomické tabulky spojené s občanským kalendářem.

Hellénské státy zahajovaly ze specifických náboženských důvodů své kalendářní roky různě. V Athénách začínal rok měsícem po letním slunovratu (21. června; hekatombaión) a z chronografických důvodů dostal jméno po epónymním archontovi, jednomu z devíti každoročně volených. V Lakedaimonu se rok nazýval po epónymním eforovi, v Argu např. po epónymní kněžce Héry v Héraiu.

V hellénismu se universálně začalo používat datace podle olympiád. Epónymní úředníky zavedli do kalendáře Assyřané, limmu, chamuštu. Sumeřané i Babylónci stejně jako Helléni neměli jeden kalendář, ale každý městský stát se držel svého. Sjednocení přišlo až v dobách novobabylónských.

Původní starý lunární kalendář měl dnů 28, což bývá vysvětlováno menstručním cyklem žen, jejichž životní rythmus byl v gynaikokratické společnosti matriarchátu určující pro celou společnost. Vlastní měsíční fáze má 29,5 dne, při stejně dlouhých dvanácti měsících má takový rok 354 dnů (Babylón, viz výše).

Kalendářní měsíc byl ztotožněn s Měsícem, který je v polytheistických náboženských systémech představován většinou bytostí ženskou. Kromě toho byly rodové kulty od dob mykénských většinou orientovány na Měsíc, nikoli na Slunce. Necelých 28 dnů obíhá Měsíc kolem Slunce. Orientální sedmidenní týden tedy byl čtvrtinou starého lunárního měsíce.

Doba mezi novoluními o délce 29,53 dnů se nazývá synodický měsíc, rok má 354,37 dnů se skládá ze dvanácti oběhů Měsíce kolem Země (lunací).

Původní lunární kalendářní rok o 364 dnech měl třináct měsíců o 28 dnech. 365. den byl vkládán mezi poslední den 13. měsíce a první den prvního měsíce nového roku. Tehdy si kněžky matriarchálních kultů vybíraly nového „krále“, obvykle vítěze různých soutěží.

V podstatě všechny dnešní atletické soutěže a hry vznikly kdysi jako kultovní zápasy o poctu mužského representanta kultu plodnosti (srov. sakrální svatby). Starý král „umíral“ - „zabit“ novým. Prapůvodní stav ovšem byl bez zlehčujících úvozovek. O svatém sňatku, hieros gamos, naruby viz pod ženy (středověké iús prímae noctis).

Nový rok začínal lokálně různě, např. o zimním slunovratu, při jarní či podzimní rovnodennosti. Původní lunární, „posvátný“ rok např. na Samu nebo u Etrusků měl jen měsíců deset o 30 dnech (odtud tzv. Rómulův rok u Římanů). Ale např. Arkadové členili rok na tři či čtyři měsíce, Akarnánové na měsíců šest.

[Začátky měsíců v třináctiměsíčním lunárním roce: 1. měsíc 24. prosince (dva dny po zimní rovnodennosti), 2. měsíc 21. ledna, 3. měsíc 18. února, 4. měsíc 18. března, 5. měsíc 15. dubna, 6. měsíc 13. května, 7. měsíc 10. června, 8. měsíc 8. července,  9. měsíc 5. srpna, 10. měsíc 2. září, 11. měsíc 30 září, 12. měsíc 28. října a 13. měsíc 25. listopadu]

Athénský rok (etos - příbuzné s lat. vetus; jako lhůta eniautos) začínal prvním novoluním po letním slunovratu (tropai tú héliú therínai; zimní slunovrat/tropai cheimerínai). Kalendářní měsíc/mén (ión. nom. meis, gen. ménos, dór. més) se dělil podle Měsíce na přibývající/histamenos čili histamenú ménos a na ubývající/fthinontos m. n. apiontos m. Posléze na tři dekady (dekas, tj. desítka): přibývání měsíce po novoluní (histamenú ménos, ménoeidés), úplněk (epi deka) a ubývání měsíce (fthinontos ménos, apokrúsis): tehdy byly dny odečítány od posledního a zároveň prvního dne nového měsíce/novoluní, hené kai neá hémerá; polovina měsíce byla dichoménis.

Dny od 20. do 30. se nepřičítaly, ale odečítaly od nového měsíce (= ubývá měsíčního světla; srov. podobný přístup u Římanů; též dekaté hysterá, sc. hémerá, desátého dne před začátkem nového měsíce).

V závislosti na Měsíci také Hellénové počítali za začátek dne západ slunce, tedy večer, a teprve od hellénismu přešli na východ slunce. Hodiny dne nebyly počítány, pouze části dne (např. hémerá gignetai, hypefainetai, den začíná, meson hémerás, uprostřed dne, loipon tés hémerás, zbytek dne).

Nejstarším evropským kalendářem jsou Hésiodovy verše Erga kai hémerai, Práce a dni, jeho rady bratrovi Persovi, popis ročních prací na poli řídících se hvězdami.

Datovací éry:

Hellénský svět nepoužíval jednotné datovací éry, ale některé se v hellénismu staly velmi oblíbené a všeobecně rozšířené, alespoň mezi historiky. Původně se datovalo podle genealogických údajů předků. Po zavedení pravidelně volených či losovaných úředníků byly roky označovány jmény epónymních úředníků, archontů, eforů, spolkových úředníků.

V Argu se ale datovalo podle jména Héřiny kněžky. Datování podle epónymních úředníků zůstalo oficiálním kalendářem hellénských států až do posledních dnů jejich nezávislosti. Velkým problém je ovšem skutečnost, že hellénské státy kladly začátky kalendářních roků na různé části roku.

V Délském spolku se sice uchytila datace podle athénských archontů, ale obecně uznání nedoznala. Tímaiem z Tauromenia předložený nápad s datací podle olympiád dal váženost Eratosthenés z Kýrény. Na rozdíl od Seleukovců nepočítali Ptolemajovci, Attalovci a Antigonovci podle jednotné éry, ale tradičně podle roků dotyčné královlády. O přibližné dataci podle polních prací viz v indexu pod obilí. Soudívá se, že hellénské svátky s koncovkami -teria patří mezi velmi staré pocházející již z mykénské éry. 

Olympskými bohy jsou:

Sourozenci Zeus, Poseidón, Hérá, Démétér, Hestiá, děti Títánů Krona a Rheie, a Diovy děti Arés, Héfaistos (oba s Hérou), Hermés (s Máiou), Apollón, Artemis (oba s Lété), Afrodíté (s Diónou) a Athéná (samozploditel/samorodič Zeus). Diův bratr a vládce říše neživých Hádés stejně jako pán nad vodami Poseidón mezi Olympany zahrnut není.

Helléni slavili „narozeniny“ bohů spíše každý měsíc než jednou za rok. Prvním dnem v měsíci bylo vždy novoluní, núméniá, kdy se konaly trhy, hostiny, soutěže v palaistře a oběti v chrámech (heorté/horté, slavnostní den, náboženský svátek). Ve shodě se solárním kalendářem nebývá často: 1. března 2014 v 0900 v Praze souhlasilo novoluní se začátkem solárního měsíce. 

V Athénách patřil každý druhý den v měsíci božstvu Agathos daimón (Agathodaimón, Bonus éventus, Štěstí; oblíbený v Alexandreji), třetí den Athéně (narodila se 28. hekatombaiónu), čtvrtý Hérákleovi, Hermovi, Afrodítě a Erótovi, pátý den v měsíci lidé bohům nepřisoudili nic, šestý Artemidě, sedmý Apollónovi a osmý den Poseidónovi a Théseovi.

Poslední den každého měsíce bylo pravidelně kladeno k soškám a sloupkům (apotropaion, tj. odvracející) podsvětní bohyně Hekaty jídlo a pití („Hekatiny hostiny“), které pak spořádávala chudina (a později tolik proslavili kynikové...).

Hekaté je původem starou matriarchální maloasijskou bohyní, kterou Helléni poznali v Kárii. Sloupky se soškami jí byly stavěny u cest, bran, dveří, na rozcestích. Hekaté byla nejprve zobrazována jako žena s pochodní, až Feidiův žák Alkamenés jí jako první dal podobu tvora s trojím tělem a s třemi hlavami.

Její prastará trojjedinost ženského života (dívka-matka-smrt) se kultovně odrážela v jejím spojení se vzýváním Měsícem (proto později tato část Hekatina kultu splynula se Selénou), porodem a dětmi (zde byl její kult převážně překryt Artemidou) a s fryžskou Kybélou či podsvětní vládkyní Persefonou.

V poklasické době je Hekaté již jen bohyní podsvětní, panovnice kouzelníků a čarodějnic, nočních duchů, oblud a příšer, která se ráda potuluje po odlehlých místech, po hřbitovech, po prázdných cestách.

S Hekatou souvisejí pověsti o vlkodlacích apod. Královně duchů a magie obětovali mistři a mistrové kouzel psy, černé ovce a se záhrobními božstvy související med. Znaky Hekaty byly pochodně, klíče, dýka, hadi a psi. Byla bohyní dobrotivou i zlou.

Její původní trojjedinost se vedle egyptské Ísidy stala velkým vzorem pro křesťany: Ísis v modrém plášti s hvězdami a Měsícem se stala předlohou pro křesťanskou modlu jménem Panna Maria (srov. s královnou nebes, regína coelí,  s korunou Inannou/Ištarou); podobně jako byl monotheisty zneužit obraz Démétry s malý Dionýsem v podobu Marie s Ježíšem (madonna lactáns). Modrá a černá platila u Egypťanů za barvy znovuzrození, srov. "egyptskou modř". • Křesťanští tvůrci vlajky moderní Evropské unie se dvanácti hvězdami se inspirovali mariánským kultem s počtem hvězd kolem hlavy (Janovo zjevení) a modrým pláštěm původně Ísidiným (1955).

Vidět ve snu Hekatu o třech postavách prý značí odchod do ciziny: jedním z přízvisek bohyně je Enodiá, Pocestná. Hekatina mystéria se až do konce starého věku konala na Aigíně.