124-120

 

************************************************************

124.

Ol. 164, 1

Boiótos ze Sikyónu

188 SE

124 AE

Níkiás IV. a po jeho smrti Ísigenés

a. u. c. 630

C. Cassius Longinus a C. Sextius Calvinus

************************************************************

V Syrii dala královna Kleopatrá Theá Euetériá (31) krátce poté, co přijal královský titul, odstranit svého syna Seleuka V. Podle jedné verse ho prý sama zastřelila šípem; těšil se z královlády jen od předešlého roku. Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka (16), který byl do té doby na vychově v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba; pod tím jménem se zapsal do dějin. Grýpos vládl do roku 96.

Ve válce Parthů se Saky, tj. středoasijskými Skythy, padl Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl od roku 132): v rozhodující bitvě přešli hellénští žoldnéři, bývalé jádro seleukovské armády Antiocha Euergeta (viz rok 129), k Sakům/Sakaraukům. O jejich dalším osudu není nic známo, pravděpodobně se usadili kdesi v indohellénských státech. Událost lze datovat již do roku 128. Na východu parthské říše na území Drangiány/dn. íránské provincie Sistánu a Balúčistánu se etablovala konfederace kmenových území Saků, jemuž se později říkalo Sakastán, ind. Pahlavas, známí též jako Skythoparthové. Srov. množství hellénských jmen mezi parthskými stratégy do této doby.  

Himeros/Imeros či Euémeros, strýc Fraáta II. a místodržitel v Mesopotamii, který vedl neúspěšnou válku s králem Hyspaosinem Charakénským (srov. roky 127 a pak 123 či 121), byl provolán králem Parthů jako Arsakés VIII. Artabános II. (vládl jen krátce; o počtech arsakovských Artabánů viz rok 10+ a 12+, o jeho bratrech viz rok 176). Artabános se musel okamžitě vypravit do války proti Tocharům a Sakům na východ. 

Celým jménem vládl Artabános jako král Arsakés VIII. Artabános II. Theopatór Filadelfos Filhellén, nebo též jako Arsakés Epifanés Filhellén Níkéforos, což je první užití později u Parthů oblíbené královské titulatury. • Uctivý vztah vítězných Parthů k poraženým Hellénům je pozoruhodný a ve světových dějinách ojedinělý. Hellénský živel měl ostatně později u parthské šlechty vždy otevřené dveře a filhellénství nebylo jen součástí panovníkovy titulatury. Říše Parthů byla po staletí jedinou oblastí, kam bylo možné uprchnout před vůlí Rhómy…

Král Artabános II. byl mladším synem Friapatiovým, bratr Fraáta II. a Mithridáta I. a je ryze hypothetické, zda Himeros je identický s králem Artabánem II. Podobně záhadná je existence arsakovského panovníka jménem Bakasis/Bagasis, označovaného moderně někdy za Arsaka VIII. Bagasa. K jeho případné několikaměsíční vládě t. r. mezi smrtí Fraáta II. a Artabánem II. viz rok 155 a 138.

Bývá ztotožňován též s Bagájášou, viz rok 138, jehož syn [xx]-na-a se v měsíci ajjáru 192 SE/druhý babylónský; 20. května - 17. června 120 stal vrchním velitelem Babylónie nad čtyřmi jinými stratégy (po Theodosiovi?). Souvislosti zjevně velmi rušné doby neznáme.  

V Mesopotamii pokračovaly boje Parthů s Elymáji/Elamity a s Araby z Charakény, viz rok 127. Stratégem Parthů byl jistý Pilinussu, což by mohla být babylónská forma hellénského jména Filínos (?), srov. roku 132. Stratégem protivníků byl v listopadu 125/arachsamna 187 SE Tímútúsu/Tímotheos, syn Hyspaosinův, a padl podle všeho do zajetí.

Fragmentární text obsahuje i jméno jistého Hyspaosinova dvorního hodnostáře v Babylónu, zřejmě Helléna: lú(?) i-ma-na-a-a <m>tu-ru-nu-us (?), čili možná Jamanáj Turunus/"Hellén Torónaios" (??); souvislosti nelze vyčíst.  

Začátkem roku 123, 18. února (?), porazil v poli parthský král Artabános Elamity, jimž velel jistý Pittit/Pi-it-ti-it (bab., řec. Pitthidés), patnáct tisíc Elamitů i s velitelem zajal a v zemi raboval, jak vyplývá z velmi fragmentárního textu babylónského astronomického diáře. Zpráva o události byla čtena hellénským občanům Babylónu shromážděným v divadle, bab. bít támartu

Král Hyspaosinés Charakénský (vládl od roku 129 n. už 141, muž s perským jménem, viz v indexu s. v.11. června t. r./9. simánu 188 SE zemřel po čtyřdenní nemoci, nikoli však ve válce; bylo mu 85 let. O osudu jeho státu (a dynastie?) viz rok 121. 

Hyspaosinova královna se jmenovala Thalassia a rozsah charakénské říše, tedy asi dřívějšího Přímoří a seleukovské stratégie "na Rudém moři", ukazuje děkovný nápis stratéga Tylu a okolních ostrovů Kéfísodóra na oltáři chrámu Dioskúrů na Bahrajnu, ochránců námořníků (mohl tento Kéfísodóros být potomkem athénského epónymního archonta roku 323?). Thalassia posadila na trůn některého ze svých synů v ještě chlapeckém věku a dávala další dva tři roky razit mince s manželovým jménem. 

Snad v souběžné události vpadli do "Akkadu" znovu arabští nomádové/Ar-ba-a-a, srov. rok 125 a jediné, co lze z fragmentu zprávy usoudit, je, že Babylón uzavřel městské brány.

Jiný fragment sděluje, že okolí Babylónu už je prosto nájezdníků (rok 119), ale o sedm let později zmínka o novém útoku, který byl zahnán. Naposledy z této série je informace z roku 106, kdy beduínští Arabové plenili okolí Seleukeie Tigridské.   

Kleopatrá II. Sóteirá se vrátila do Alexandreie. V exilu u své dcery Kleopatry They v Syrii byla od roku 129 (srov. rok 125). Egyptské usmíření obnovilo trojvládí Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III., jejich druhá taková vláda (srov. roky 142 a 133), tzn. vláda Ptolemaia VII. Euergeta II., jeho sestry/adelfé Kleopatry II. a její dcery Kleopatry III., jíž se říkalo Manželka/Gyné. Ptolemajovci v sourozeneckém královském triumvirátu vydrželi do roku 116otevřené nepřátelství mezi nimi vypuklo roku 133. Formálně pro své poddané nepřátelství ukončila společná amnéstie roku 118, viz tam. 

Po smíru král Euergetés II. otočil ve své syrské politice a poslal silné pomocné jednotky Antiochovi Kalliníkovi, synovi Kleopatry They. K tomu mu nabídl ruku své nejstarší dcery Kleopatry Tryfainy (viz následující rok).

Římanům vypukla válka s jihogallskými Arverny a Allobrogy (trvala do roku 121; bellum allobrogum). Směr jejich expanse se nyní obrátil i do Gallií a dobytím celé země ji završí po sedmdesáti letech války Caesarovy. Konsulár M. Fulvius Flaccus zasáhl na pomoc Massilským, kteří své římské spojence požádali o pomoc proti Keltům, viz rok 126.

Fulvius Flaccus zároveň porazil a podrobil záalpské Ligury a s nimi Salluvie a Vocontie, viz rok 154; triumfoval nad nimi všemi roku 123 (datum neznáme). Nedokončenou válku převzal jako prokonsul jeho byvší kolega v úřadu Sextius Calvinus, který nad týmiž národy triumfoval roku 122 (ani zde datum neznáme). 

V Římě byl založen censory vodovod aqua Tepula. Censoři let 125-124 Cn. Servilius Caepio, cos. 141, a L. Cassius Longinus Ravilla, cos. 127, napočetli 394 736 římských občanů (rozumí se: mužů; dle jiného čtení 390 736), tedy odhadem určitě přes jeden milion Římanů a Římanek s dětmi (59. lustrum). L. Cassius postavil před soud augura M. Aemilia Lepida Porcinu, optimáta a cos. 137, za to, že si pronajal weekendový dům u Alsia za šest tisíc séstertiů, na tu dobu summa vedoucí k dráždivému podezření závistivců na marnotratnost.

 

************************************************************

123.

Ol. 164, 2

189 SE

125 SE

Démétrios II.

a. u. c. 631

Q. Caecilius Metellus (Balearinus) a T. Quinctius Flamininus

************************************************************

V Syrii silný egyptský expediční sbor změnil poměr sil. Ve válce Antiocha VIII. s Alexandrem II. opouštěli usurpátora vojáci a dávali se najímat Antiochem. Jeho stratégové Antipatros, Klonios a Aeropos dokonce rebelovali v Láodikeji, kterou Zabinás s věrnými oddíly oblehl a dobyl. Byl prý však ke všem milý, odpustil jim, poněvadž vůbec se ke svým přátelům choval generosně.

V bitvě Seleukovcem poražen ustoupil Alexandros do Antiocheie, ale zůstal bez prostředků. Neměl na výplatu žoldu, sáhl na chrámové poklady Diova chrámu. Nejprve dal z něho uloupit sochu Níky z masivního zlata, po několika dnech samotného Dia. Srocením Antiošských mu v tom bylo zabráněno a usurpátor musel z města.

Doprovázen hrstkou věrných dostal se do Seleukeie na Moři, odkud chtěl přes Poseidión uniknout do Hellady. Jeho vlastní lidé ho však v nenadálé nepřízni počasí opustili, padl do rukou jakýchsi banditů a ti ho dovlekli do ležení Antiocha Kalliníka; zde byl Alexandros II. zvaný Zabinás popraven (užíval královského titulu od roku 128).

Pak se král Antiochos VIII. Kalliníkos oženil s dcerou Ptolemajovce Euergeta II. Kleopatrou II. Tryfainou I. (Syrskou) (srov. předešlý rok, její smrt roku 113, srov. rok 102 a společné děti 96); v pramenech zvána pouze Tryfaina. Antiochova matka Kleopatrá Theá zjevně přišla o posici panovnice, k níž se zradou na Démétriovi II. roku 125 dostala. Viz její konec roku 120. 

Na Východě v bojích s Tochary/Thogarii a Saky podlehl následkům rány do ramene král Parthů Arsakés VIII. Artabános II. (vládl od minulého roku, srov. rok 176 a 155). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl do roku 88 a jako první z Arsakovců užíval epitheta Velký: basileus basileón megas Arsakés, jak nápisně doloženo na Délu). Snad hned na začátku vlády uzavřel na východě příměří se Saky a s Tochary a vypravil se do Mesopotamie, asi proti Charakéně, viz rok předešlý.

V Babylónii zjevně již několik let panoval chaos, o němž, jak patrno, víme velmi málo. V září roku 123 oblehli Babylón Arabové, kteří a v jakém žoldu také nevíme, a podle všeho prolomili též na jednom místě jeho hradby; obyvatelé se asi vykoupili. Někdy později válčil Mithridátés II. s Artavasdem I. Armenským, nikoli vítězně, ale armenští dynastové se stali parthskými spojenci, srov. rok 97sqq. a 88.

V Egyptě došlo 3. thothu 48. roku vlády Euergeta II./srpen t. r. k válce mezi Krokodeilopolí a Hermónthou (nom.: Hermónthis, Hermúnthis), příčiny neznáme. Podle papyrové zprávy otevřel dav vesničanů z okolí Hermónthi 24 stavidel na zavodňovacích kanálech, aby zatopili pole a vlastní Krokodeilopoli a pak vrthli se zbraněmi do města. Byli však odraženi a na ostrově Súchos poraženi výsadkem krokodeilopolského výsadku pěti set pěšáků a dvacet jezdců pod velením Apollónia alias Fabiho. "Bandité" hermónthijští naskákali do jezerní vody Moiridy a řada z nich se utopila. Později došlo na usmíření vínem, solí a jídlem v Hermónthi. Z historiografií o lokálních válkách za Euergeta II. nevíme nic, ani souvislosti s válkami mezi Ptolemaiovci, srov. roky 132sqq.  

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleár, útočiště a základny obtížných pirátů (srov. roky 654; po roce 202 zde po Karthágincích mocenské vakuum). Piraterii zlikvidoval povražděním většiny obyvatel a Římané pak na ostrovech založili pro Italiky z Hispánií kolonie Palma a Pollentia s právem latinským; Caecilius Metellus triumfoval nad ostrovany roku 121, datum neznáme.

Kolonistů mělo být tři tisíce a starý autor o nich říká, že to byli "Římané z Ibérie". Ať již byli ethnicky kdokoli, svědčí údaj o tom, jak populačně románský živel začínal být silný v částech Hispánie již tehdy, kdy o romanisaci ještě ani nelze hovořit. • Římská invase ukončila, zřejmě již jen symbolicky, domácí kulturu stavitelů kamenných věžovitých hrobů, talayotů/talayoticum, o jejímž začátku viz rok 1300. Baleářané, Helléni jim říkávali Gymnétai a ostrovům Gymnésiai, neboť v létě pobíhali nazí, sloužili později v římských armádách jako osvědčení prakovníci/funditores.  

Římané, jimž velel konsulár M. Fulvius Flaccus, viz rok 124, podmanili keltské či kelto-ligurské Salluvie/Salye, s nimiž byli Massilští, římští spojenci, ve válce od roku 126. Nedaleko jejich dobytého a vyvráceného sídelního oppida s novodobým jménem Entremont, zřejmě kdysi prvního keltského osídlení městského typu, založil prokonsul C. Sextius Calvinus, který převzal válku, kolonii Aquae Sextiae, nazvanou jím podle množství (léčivých) vod, dnešní Aix-en-Provence, a část gallského území Římané věnovali Massilským. 

Za války dobyli a vyvrátili Římané keltskou svatyni s novověkým názvem lokality Roquepertuse u Velaux severně od Massalie stojícího od c. 600, kdy zřejmě do oblasti dříve ligurské Keltové pronikli, s chrámem s lebkami skutečnými i kamennými v podobě dvojhlavého boha a soškami, z nichž jedna sedí v buddhistickém stylu. Srov. makabrosní kultovní místo Keltů belgických roku 250 a obdoby germánské po bitvě teutoburské rok 9+. • Podmanění Salluviové byli roku 121 zahrnuti do nové římské provincie (viz tam).

C. Sextius demonstroval vůči porobeným konciliantnost, když při hromadném prodeji Keltů do otroctví dal na výzvu jednoho z nich jmenovaného historiografy jako Kratón, aby ho pustil, že vždy stál na straně Říma a za to že trpěl od soukmenovců ústrky. Prokonsul to udělal a k tomu Kratonovi umožnil vybrat si devět set dalších, s nimiž směl svobodně odejít.  

Na Sicílii mohutná erupce Aetny/Aitné, pokračování činnosti z roku 126, zničila lávovými proudy kraj kolem Katany a žhavý popílek na střechách zavalil následujícího roku domy. Senát povolil měšťanům desetiletou daňovou úlevu. 

V Římě rok prvního tribunátu lidu C. Sempronia Graccha (v úřadu po znovuzvolení do roku 121, srov. rok 126). Nebyl v prosinci 124 zvolen na prvním místě, ale až jako čtvrtý, ačkoli byl znám protioptimátskými postoji. Okamžitě však vynikl, neboť pokračoval v reformních stopách svého staršího bratra Tiberia, viz rok 133. Tvrdilo se, že byl výřečnější než on a k tomu brával ke svým sněmovním projevům s sebou pištce, aby zvukem flétny podmalovával charakter sdělení a zvyšoval dojem ze svých prohlášení.

Aby se alespoň částečně pomstil bratrovu smrt, prosadil zákon nařizující postavit před lidový soud úředníka, který vypověděl z Říma občana bez řádného soudu: týkal se P. Popillia Laenata, cos. 132, viz tam, který nyní raději odešel sám od sebe do exilu do Nucerie; roku 120 L. Calpurnius Bestia jako tribun lidu prosadil zákon o Popilliově návratu.

Zákon o zákazu výkonu funkce pro všechny, kteří byli lidovým hlasováním odvoláni, namířený proti M. Octaviovi (zbaven tribunátu Ti. Gracchem), stáhl reformátor sám od sebe, neboť ho o to požádala jeho matka Cornelia.

Prosadil zákony/leges Semproniae:

1. o rozdělování obilí plebejům/lidu, tj. národu, za nízkou cenu státem dotovanou (lex Sempronia frumentaria: 6 1/3 assů za modius/měřici, na občana pět měřic měsíčně s dotovanou cenou) navržené podle hellénistického vzoru, lex frumentaria a lex agraria,

2. o rozšíření daňového systému do nové provincie/lex Sempronia de Provincia Asia; podle všeho zákon v rozšířené podobě známe ze zachovaného znění daňových předpisů z 9. července 62+ na rozsáhlém řecky psaném nápisu z Efesu, podle něhož výběrčí daní/telónés, públicánus z každého poplatku placeného za všechno, co se doveze a vyveze z provincie, dostává čtyřicetinu. 

3. o volbách jezdců do soudních porot pro případy náhrad peněz vydřených na provinciálech, kam již nesměli senátoři, lex iudiciaria (ne quis circumveniretur), resp. lex Acilia repetundarum/de repetundis, gracchovce M'. Acilia Glabriona z roku 122, viz rok 149 a změnu roku 106,

4. zákaz bičování římských občanů, aniž by měli právo odvolat se k lidu upřesňující porciovské zákony, viz rok 199/lex Sempronia de provocatione, 

5. zákon o přidělování provincií konsulárům,

6. vojenský zákon/lex militaria zakazující odvádět k vojsku před sedmnáctým rokem věku a podle něhož všechny náklady na výzbroj a výstroj nese stát. Zda zároveň snižoval délku služby, známo není;

7. zákon o výstavbě komunikací lex de viis muniendis, opět inspirovaný hellénistickým vzorem (Pergamon, Alexandreia apod.). Podle něho byly silnice v krajině vedeny rovně a bez velkých výškových výkyvů, s množstvím mostů atd.: komunikace „dálničního“ typu. 

Gracchus navrhoval také zvýšení počtu senátorů z tradičních tří set (od dob království neměnný stav) na devět set, a to přidáním šesti set jezdců/rytířů. Soudy obsazované senátory ztratily definitivní důvěru po skandálech, kdy v procesech osvobozovaly senátory-optimáty žalované za zlodějnu, vydírání n. korumpování, jako M'. Aquilia, L. Aurelia Cottu a blíže neznámého (C.?) Livia Salinatora. 

Zákon o rozšíření římského občanství na všechny s právem latinským a o přidělení všem Italům práva latinského rovněž neprošel pro odpor senátu i samotných plebejů, neboť by museli své výhody sdílet s další velkou skupinou lidí; viz o tom roku následujícího a ovšem mnohem revolučnější rozšíření za spojenecké války roku 90. Z Gracchovy řeči ve prospěch návrhu "O vyhlašování zákonů/dé légibus prómulgátís" z roku 122 se dochovaly citáty. 

Silnice byly důsledně opatřeny milníky (srov. od Florencie nalezený se jménem konsula T. Quinctia) a v určitých vzdálenostech byly dokonce po obou stranách umisťovány vystupující kameny, aby se z nich snadněji dalo nasedat na koně. Gracchus tím utvrdil svou oblibu mezi podnikateli, tedy stavem rytířským.

Že se protioptimátské tažení projevovalo i v myšlení aristokratů, ukazuje případ vestálky Licinie, která na úpatí Svaté skály/sub Saxo (tarpeio) zasvětila oltář s kapličkou. Na upozornění praetora Sex. Iulia Caesara položil senát dotaz pontifikovi maximovi P. Muciovi Scaevolovi (v úřadu od roku 131), zda byl její postup správný. Veleknězova odpověď: "Co Licinie, Gaiova dcera, na veřejném místě bez povolení lidu zasvětila, nelze pokládat za posvátné/quod in loco publico Licinia, Gai filia, iniussu populi dedicasset, sacrum non viderier."   

 

************************************************************

122.

Ol. 164, 3

190 SE

126 AE

Níkodémos II.

a. u. c. 632

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Fannius

************************************************************

V Athénách vyznamenáni efébové a jejich učitelé a vojenští školitelé. Ve výčtu výchovné činnosti byly též celoroční přednášky u stoika Zénodota a všech filosofů Lykeia a Akadémie, viz více v indexu s. v. efébové.

V Římě byl opět lidovým tribunem C. Sempronius Gracchus a s ním též konsulár M. Fulvius Flaccus, jeho silná opora. Gracchovým přičiněním byly přijaty zákony o zakládání nových kolonií a o přídělu půdy v nich, lex de coloniis deducendis; nově osídleny měly být Capua, Tarentum, na jehož území vznikla osada Neptunia (viz o ní roku 89), Scyllacium osídleno jako Minervium/Scolacium Minervium a Karthágo. Mělo povstat na základě schváleného návrhu tribuna lidu Rubria/lex Rubria na místě roku 146 prokletého púnského města pod jménem Iunonia.

Kolonistů mělo být šest tisíc a geómetři již vyměřovali nové město. Roku následujícího ale práce zastavili, neboť údajně vlci vyvrátili milníky vymezující novou osadu, věštebné poselství ominosní; viz rok 46 a 44. • Triumvirové určení k řízení prací na vyměřování pozemků pro nové kolonie pracovali jen do roku 119 nebo 118. 

C. Sempronius se vydal do Karthága a v létě se po sedmdesáti dnech vrátil do Říma; již tehdy se prý v Africe projevovala neblahá znamení. Ve Městě již byly občanské tahanice mezi optimáty a populáry opět v plném proudu (srov. poměry roku 133). Proti němu a M. Fulviovi, který zůstal podle jedné verse v Římě, podle druhé doprovázel Graccha do Afriky, pracoval konsul Fannius, třebaže Gracchovi, svému byvšímu příteli, vděčil za konsulát, a jeden z kolegů v tribunátu M. Livius Drusus zvaný Starší, cos. 112, cens. 109, zemřel v censorském úřadu roku následujícího.

Oba antigracchovci v úkolu senátním slibovali založit dvanáct nových osad, jména neznáme, po třech tisích římských osadnících, tedy návrh pro plebeje atraktivní, ale to jen proto, aby oslabili vliv Gracchův. Drusovo počínání bylo o to záludnější, že si po dohodě se senátory počínal vůči plebejům ještě laskavěji než Gracchus. 

Zatímco Cn. Domitius vytáhl do války s Kelty, viz rok následující, C. Fannius politikařil v Římě. Vykázal v napjaté době, viz rok následující, z Říma všechny italské Neřímany, kteří dorazili na podporu Gracchovu, srov. podobnou akci roku 126 a zákon roku 95. Byl hlavním mluvčím odporu proti návrhu zákona na rozšíření občanství na všechny Italiky, viz rok předešlý.   

Gracchus se ucházel o třetí tribunát v řadě, ale neprošel po hádce s kolegy-tribuny o vyvýšená místa na foru, kde se chystala gladiátorská podívaná: Gracchus dal řemeslníky v noci tribuny strhnout, aby vznikl prostor pro chudé Římany, kteří neměli na zaplacení zvýhodněných míst. Nicméně se nesmírně zasloužil o rozšíření základny římského státu doma, v Itálii i cizině, zahájil proces intensivní kolonisace a šíření italského/římského živlu po Středomoří, ale předhazovalo se mu také, že jeho vojenská reforma vedla k rozvolnění discipliny v občanské armádě.

• Konsul C. Fannius, přítel Scipiona Aemiliana a protivník C. Sempronia Graccha, ač s jeho pomocí byl do konsulátu zvolen, byl žák Panaitiův a autor knihy dějin/annálů, obdivovaný řečník ještě v éře Ciceronově. V případu nedochovaných annálů nelze vyloučit, že byly dílem jiného Fannia.

 

************************************************************

121.

Ol. 164, 4

191 SE

127 AE

(Fókión)

a. u. c. 633

L. Opimius a Q. Fabius Maximus Aemilianus Allobrogicus

************************************************************

V Pontu byl zavražděn král Mithridátés V. Euergetés (vládl od roku 169; k události mohlo dojít již roku 123 n. až 120). Pachatele ani důvod násilného činu neznáme. Mithridátés Euergetés byl první z pontské dynastie perských kořenů, který u dvora a v armádě dával velký prostor Hellénům, takže nelze vyloučit, že atentát měl nějaké protihellénské pozadí.

Nástupci se stali jeho dva synové Mithridátés VI. Eupatór (starší, bylo mu c. jedenáct) a Mithridátés VII. Chréstos. Regentkou jim byla jejich matka Láodiké II. Pontská (předtím viz jako Láodiké VI. Syrská), a to s vrahem svého manžela, jehož jméno ale v historii zapadlo (její regentská vláda trvala do roku 112, Mithridátés VI. později vládl do roku 63). Viz dále rok 118.

Poučen později nutností a možná díky vědeckým sklonům věnoval se Mithridátés VI. výzkumu jedovatých látek a ochraně před nimi, srov. jeho attalovského předchůdce roku 138. Dosáhl ve farmakologii značného věhlasu a byl natolik úspěšný, že jeho denně aplikované antidotum proti případné otravě u stolu mu na konci vlády v roce 63 zabránilo úspěšně pozřít jed (viz). Jinak vynikal jako jedlík a pijan, dokonce v konsumaci na hostinách soutěžil. Vypsal prý jednou soutěž o talent stříbra, ale vyhrál ji on sám. Přenechal však cenu druhému v pořadí, athlétovi Kalomodryovi z Kýziku. Ke stáru již král tak společenský nebyl, neboť po seriálu pokusů o atentát lidem nedůvěřoval

Současně pouze o tomto Mithridátovi jako o jediné korunované hlavě starého věku, a dějin vůbec (srov. ještě Kleopatru VIII.), historie zaznamenala, že prý hovořil 22 jazyky (zaznamenáno bylo též: 25 jazyků a tolikéž národů, jimž vládl) a že pro styk se svými poddanými nepotřeboval služeb tlumočníků. 

Přítel krále Mithridáta Euergeta a jeho vojevůdce/anér taktikos Doryláos starší z Amísu, praprapraděd zeměpisce Strabóna, přišel krátce před těmito událostmi na Krétu verbovat vojáky pro svého krále. Často též cestoval jako pontský verbíř po celé Helladě a Thrákií. Po změně na pontském trůnu se rozhodl zůstat na Krétě a bojovat na straně Knósských, kteří si ho zvolili za stratéga, proti Gortýnským v jednom z četných vzájemných konfliktů, jejichž příčiny neznáme. Gortýnské ve válce rychle porazil a do Pontu se již nevrátil.

Ženat byl s Makedonkou Steropou, s níž měl dva syny a dceru/teknopoieitai d' ek Maketidos gynaikos, Steropés túnoma. Jeho synové Lágetás, jehož vnučka se stal Strabónovou matkou, a Stratarchos se později na královské pozvání vrátili do Pontu k Mithridátovi Eupatorovi. Syn Doryláova bratra Filetaira, Doryláos mladší, totiž s Eupatorem vyrůstal/syntrofos a syngenés a král se rád postaral o přítelovy příbuzné. Někdy později ho dokonce udělal veleknězem v Kománách, zřejmě Pontských; o jeho konci viz rok 72sq. 

Na Délu dedikoval athénským bohům Hélianax z Athén, doživotní kněz Poseidóna Aisia a velkých bohů samothráckých Dioskúrů Kabeirů, sochu Doryláa z Amísu, Filetairova syna, králova pastorka, osobního strážce/syntrofos kai epi tú encheiridiú, vrchního armádního velitele/tetagmenos de kai epi tón dynameón basileós. Nápis nedatován, stejně jako další Hélianaktova dedikace jinému velmoži, neznámému dvořanu (jméno zničeno)/tón prótón filón Arsaka IX. Mithridáta II., srov. k tomu rok 123. Oba nápisy bývají kladeny do roku c. 102/101, spíše však budou pozdější.   

Velká Frygie a Lykáonie s Kilikií, které byly od roku 130 n. 129 součástí království Pontos a Kappadokie (viz tam, ale také již rok 242), dostaly po smrti Mithridáta V. od římského senátu blíže nespecifikovanou svobodu, byly tedy zbaveny královlády: byla to první nehezká zkušenost chlapce Mithridáta VI. s Římany, svých nastávajících úhlavních nepřátel, s nimiž bude válčit 25 let. Frygie byla roku 116 připojena k provincii Asia, Lykáonie snad již nyní, Kilikie se stala provincií roku 103.

Charakéné se definitivně dostala pod parthskou kontrolu (srov. rok 124 o smrti Hyspaosina?), rovněž tak celá Mesopotamie. Válka trvala od roku 129 nebo 127, viz tam. V Charakéně nadále panovali lokální dynastové uznávající parthský protektorát. Posledními jeho vladaři poddanými parthským panovníkům byli Orabzés/Obadás a Attambélos IV. (VII.), do jehož doby spadá římská okupace za Trajánova mesopotamského tažení. Jména vladařů známe jen z mincí a jednotlivá data jsou jen roky ražby mincí (v závorce); dobu vlád neznáme:

po Hyspaosinovi přišel Apodakos (109), Tiraios I. Euergetés (89, srov. Tiraios ze Sús, Tigraios), Tiraios II. Sótér kai Euergetés (60 až 39; jeden z nich zemřel v 92 letech na nemoc), Théonésios I. Sótér Euergetés (39), Attambélos I. (? 29 až rok 5 n. l.); následující dva vládci s pozdně babylónskými jmény (!) Abinérgalos I. Sótér (Abinérglos; 9 n. l., tj. bab. Abí-Nergal) a Adinnérgalos II. Sótér (21 n. l., tj. Adin-Nergal?). Pokračování viz v příloze Dynastové iiii. a viz rok 36+.  

V této době byli podle všeho již hlavním ethnikem Charakény Arabové, kteří se asimilovali s původními sumersko-akkadsko-aramejskými a elamskými substráty a stáli pod vlivem hellénismu. Jejich jazykem, přinejmenším úředním, byla zjevně aramejština. 

Římané ukončili válku proti keltským Allobrogům, kterou vedli od roku 124 za to, že Allobrogové poskytli útočiště králi Salluviů Tutomotulovi, a také za to, že pustošili území Haeduů, římských spojenců. Římané pobili na Isaře dvacet tisíc Allobrogů a tři tisíce jich odvedli do zajetí/otroctví (jiné počty pravily, že zahynulo 120 tisíc Keltů, na římské straně prý zemřelo jen patnáct mužů).

Král Allobrogů, jehož jméno neznáme, se vzdal konsulovi Q. Fabiovi. Fabius Maximus, jemuž se dostalo přízviska Allobrožský, dal z kořisti v Římě postavit vítězný oblouk/fornix fabiana, který obnovil roku 57 jeho stejnojmenný vnuk (dnes polohy neznámé). Byl prvním z Římanů, o němž bylo zaznamenáno, že vlastnil jeden tisíc liber mincovatelného stříbra/c. 327 kg. O generaci později M. Livius Drusus ml., tribun lidu 91, byl prvním, kdo na Tiberu vlastnil stříbra deset tisíc liber, ale k tomu jistě položil základy jeho stejnojmenný otec, protigracchovský tribun lidu roku 122 a konsul 112. O Fabiově stejnojmenném synovi se tradovalo, že nestydatě nakládal s otcovským jměním, a tím že vstoupil do dějin (podrobnosti bohužel historie nezachovala). 

Král Arvernů Bituitus, s nímž byla vedena válka od téhož roku, byl poražen i se svými spojenci Ruteny prokonsulem Cn. Domitiem Ahenobarbem na Rhodanu, kde do něho vtéká říčka Vindelicus, řec. Súlgas/d. Sorgue; podle jiného údaje k bitvě došlo u vsi Vindalicum polohy neznámé. Údajně keltské vojsko činilo 180 tisíc mužů a z nich na 150 (?) tisíc zahynulo v boji nebo v řece, když se zhroutilo přemostění, po němž Keltové prchali. 

• Cn. Domitius vděčí vítězství bojovým slonům, z nichž měli Kelti strach; zřejmě to bylo jediné římské vítězství dosažené s použitím slonů. Domitius prý tehdy i jezdil po kraji na slonu. Ke keltským hrůzám tehdy prý patřilo i to, že se na obloze objevily tři slunce a tři měsíce, jak bylo zaznamenáno. 

Krále Domitius zrádně vylákal pod záminkou jednání, zmocnil se ho, poslal do Říma, kde byl ve své stříbrné zbroji veden v triumfu; senát, který měl obavy z toho, že poslat dynastu zpět by znamenalo novou válku, krále internoval v Albě Fucentě/Alba Fucens, jeho syna Congonnetiaka ponechali po Domitiově triumfu roku 120 v Římě, srov. zde níže.

Bituitův otec Lúerios n. Lúernios (řecká podoba jména) byl ve své generaci nejbohatším z Gallů (tedy těch, které měli Římané na dohled) a disponoval vlastní armádou postavenou z rozsáhlé klientely. Vynikal marnivostí, hodoval s kdekým na někalikadenních nepřerušovaných hostinách, projížděl se se svým dvoukolým spřežením a rozhazoval mezi lidi zlato a stříbro. Říkalo se, že jednou přišel jistý keltský umělec/barbarón poiétés ze vzdálených krajin pozdě na hostinu, ale potkal magnáta cestou z ní. Zapěl v běhu vedle vozu hymnus na Lúeriovu velkodušnost a nešikovnost svého zpoždění a ten mu hodil z vozu pytlík/thýlakion se zlatem: obšťastněný poeta ho vynášel slovy, že stopy, které na zemi dělá velmož vozem, přinášejí lidem zlato a dobrodiní/ta ichné tés gés, ef' hés harmatélatei, chrýson kai euergesiás anthrópois ferei

Cn. Domitius uspořádal nová území v provincii Gallia Ulterior/Transalpina, pozdější Gallia Narbonensis, jejíž východní část je dnešní kraj Provence (srov. rok 118)Do nové provincie bylo mimo jiné zahrnuto čerstvě dobyté území Salluviů a Allobrogů. Rozkládala se od Pyrenejí podél Středomoří na východ až po Alpy, na severu po pohoří Cebenna/Kemenna a až po Lemanské jezero. 

O konsulovi Q. Fabiovi Maximovi, vnukovi L. Aemilia Paulla, se vyprávělo, že v bitvě s Allobrogy na soutoku řeky Isary s Rhodanem 8. srpna t. r. a Cn. Domitia s Arverny, v nichž údajně padlo na 130 tisíc Keltů (? srov. zde výše), se zbavil horečnatého onemocnění, které ho sužovalo před bitvou (srov. obdobnou situaci roku 374). Podle dalšího podání rozdrtil Q. Fabius se třiceti tisíci Římany armádu dvou set tisíců Keltů, Římanů padlo prý jen patnáct. ● Jiný zdroj ovšem praví, že Fabiova armáda byla velmi malá/oligén komidé stratián echón.

Co do poct dostal přednost úřadující konsul t. r. Fabius před konsulárem Domitiem, i když Ahenobarbovy zásluhy o úspěch tažení byly podle všeho větší. Část chronografií proto také označuje Fabia za vítěze nad Bituitem Arvernským, který se před bitvou honosil tím, že Římanů je tak akorát pro nakrmení jeho psů.

Že Římané vedli s Kelty válku genocidní, dokazuje též příklad z roku 118, viz tam. Fabius triumfoval nad Allobrogy a Bituitem roku 120, králem Arvernů, po něm téhož roku Domitius nad Arverny, ačkoli se jejich krále zmocnil on. 

Někdy po těchto událostech se Římané zasloužili o svého bojovného, ale spolehlivého spojence Kontóniata, vládce Iontóry (?), aby se stal králem Keltů/pareiléfós tén ev Galatiá basileián. Žil prý Kontóniatos nějaký čas v Římě a byl odtud vzdělán. Co to dohromady všechno znamenalo, nevíme, souvislosti neznáme, Iontóras bývá vykládáno moderně jako zkomolenina jména aquitánských Laktorátů. 

Domitiova tažení se účastnil též oddíl Achaiů z devatenácti obcí, z toho šesti arkadských, sílu neznáme. V Olympii zachován nápis na podstavci jezdecké sochy jejich velitele Dámóna z Pater, kterou z vděku zasvětili Diovi Olympskému. Podle všeho je to poslední známé válečné vystoupení Achaiů v zámoří, ne-li vůbec. Pojem "spolek Achaiů/koinon tón Achaión" na dedikaci užit nebyl.   

V Římě vrcholil latentní konflikt mezi populáry a optimáty. Konsul Opimius se s přívrženci pokoušel o zrušení reformních zákonů gracchistů, obě strany Krvavé finále začalo v létě zprávami o založení kolonie na místě Karthága. Když se o vyslání šesti tisíc kolonistů v Římě sněmovalo, dorazila zpráva, že značky vyměřených pozemků vyvrátili vlci, znamení neblahé, viz rok předešlý. Reformisté obvinili senát, že si zprávu vymyslel, aby záměr zhatil a svolali lid na Capitolium. 

Cestou tam oslovil Graccha jistý Q. Antullius/Antyllius n. Antyllos obětující právě před chrámem, varoval ho, že má zlé tušení, ale Gracchus se na něho zle podíval, což jeden z reformátorových průvodců pokládal za znamení k vraždě a Antyllia probodl dýkou. Podle jiných byl Antyllius jedním z konsulových liktorů a když přenášel žertvy/ta splanchna, řekl k lidem kolem Fulvia: "Uvolněte místo dobrým, špatní občané/dote topon agathois, kakoi polítai." Na to ho fulviovci ubodali psacími rydly/grafeion, prý jako zbraň nachystanými.

Gracchus se odebral na shromáždění svolané senátem, aby se ospravedlnil, ale k ničemu to nevedlo. V noci optimáti obsadili Capitolium, reformisté Aventin, fulviovci se u jeho domu opíjeli. Vůdce optimátů konsul L. Opimius zasáhl nad ránem proti příznivcům C. Sempronia Graccha naplno: dal si ještě před nocí senátem odhlasovat, že je stát v nebezpečí, senatus consultum ultimum. Do gracchovců oslabených ztrátou příznivců a sebedůvěry v pouličních bitkách zlikvidoval.

M. Fulvius Flaccus byl zavražděn, jeho syn po boji popraven (podle jiné verse si směl z rozhodnutí senátu smrt vybrat), a C. Sempronius Gracchus se dal v zoufalé situaci zabít svým otrokem Filokratem, který si sám pak vzal týmž mečem život (jiní ze starých ho jmenují Euporem). Jistý Lucretius, tehdy aedil, zařídil, aby těla zavražděných byla vhozena do Tiberu, a tak mu Římané začali říkat funebrák/vespillo

Během bojů na Aventinu zemřelo na 250 gracchovců. Opimius se do bitvy ve Městě posílil oddílem krétských lučištníků, kteří byli právě v okolí Říma. Opimius slíbil vyvážit Gracchovu hlavu zlatem a jistý L. Septimuleius, údajně Gracchův blízký přítel, mu ji přinesl a podle jedné verse prý vyňal mozek a nalil na jeho místo olovo... Jiné podání tvrdí, že se lstivý přítel jmenoval L. Vitellius. 

Flakkův dům byl rozvalen; později na jeho místě na Palatinu stával dům M. Tullia Cicerona, viz rok 58sq. a podobné případy v letech 485, 439, 384, 329 a 58. Následovaly na základě poprvé použitého nejvyššího rozhodnutí senátu, consultum ultimum, popravy na tří tisíc protivníků, příznivců agrárních a dalších reforem ve státě (srov. rok 119 a 118).

L. Opimius byl sice v novém roce tribunem lidu Q. Deciem žalován za to, že dal zatknout a popravit římské občany bez soudu, ale zproštěn viny, neboť se obhajoval usnesením senátu nařizujícím konsulovi zachránit stát; obhajobu vedl konsul C. Papirius Carbo, viz k tomu rok následující. Majetky zabitých reformistů byly prodány v aukcích ve prospěch státní pokladny. Licinia, vdova po C. Gracchovi, přišla dokonce o své věno. Soudně podle všeho později přišla o peníze z věna, nikoli však majetky.  

Matka obou Gracchů a jejich sestry Sempronie Cornelia žila po smrti staršího ze synů v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím (k tomu srov. rok 183 a o ní roku 129). Datum její smrti známo není, snad c. 110 nebo později.

Její sedící socha bývala v Metellově portiku, viz 146, později přestavěného v sloupořadí Octaviino. Zajímavá prý byla tím, že její sandály neměly řemínky/soleisque sine ammentó ínsígnis, snad sochařův lapsus (?). Zachován nápis v Římě na soklu sochy i se jménem jejího tvůrce: opus Tisicratis. Cornelia Africani f(ilia) Gracchorum. Teisikratés/Tísikratés není odjinud znám. 

Další desetiletí v římské politice do eskalace iugurthinské války ovládl aristokratický klan Caeciliů Metellů. Konsuly se stávali synové Q. Caecilia Metella Macedonika, cos. 143, a L. Caecilia Metella Calvy, cos. 143, jejich zeťové P. Cornelius Scipio Nasica a M. Aurelius Scaurus a klanoví přátelé. 

Konsul dal při foru vedle chrámu Concordie postavit veřejné zastřešené tržiště, basilica Opimia. Chrám renovoval na znamení, že obnovil občanskou svornost Římanů. Opimiův konsulát se kromě politiky zapsal do dějin římských poživačníků jako rok vynikajícího vína. O Opimiově konci viz rok 116. 

 

************************************************************

120.

Ol. 165, 1

Akúsiláos z Kýrény

192 SE

128 AE

(Eumachos)

a. u. c. 634

P. Manilius a C. Papirius Carbo

************************************************************

V Syrii se pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochovi vracejícímu se z jakého cvičení nabídla otrávený pohár. Král odmítal, přetahovali se chvíli ve zdvořilostech, až Antiochos předvedl udavače a jeho matka pohár chystaný synovi vypila sama/sic victa regina scelere in se verso, veneno, quod alii paraverat, extinguitur. Že byl příběh o záludnosti a smrti vzácné ženy smyšlený, nelze vyloučit. 

K tomuto kroku ho zřejmě popíchla Antiochova manželka Kleopatrá II. Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá byla dcerou Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské. Známe jména jejích devíti dětí. Z později vládnoucích potomků nezemřel žádný přirozenou smrtí, snad onen Seleukos v parthském zajetí (viz roku 129). Jejími manželi byli vladaři:

1. Alexandros I. Theopatór Euergetés zv. Balás, muž neseleukovského rodu, s nímž měla syna Antiocha VI. Epifana Dionýsa,

2. Démétrios II. Níkátór, s nímž měla syny Seleuka V. (rozený Démétrios) a Antiocha VIII. Kalliníka; dcera Láodiké VII. se stala Fraátovou ženou,

3. jeho bratr Antiochos VII. Euergetés; jeho prvorozený syn s ní jménem Antiochos a dvě dcery, obě jménem Láodiké, zemřely záhy. Druhý syn Seleukos zůstal až do konce života v parthském zajetí a králem se pak stal nejmladší z těchto dětí Antiochos IX. Filopatór (viz rok 129).

V Orrhoéně zemřel dynasta 'Abdú (vládl od roku 127) a jeho nástupcem se stal Fradašt, syn Gebar'ú, vládnoucí do roku 115. Byl to pravděpodobně dosazený parthský údělný vládce, pokud ne přímo guvernér-satrapa, a se svými edesskými předchůdci neměl nic společného. Zda lze spojit otcovo jméno s íránským jménem Gaubaruva/Gubaru znějící v řecké podobě Góbryás, nebo s arab. Gabbár/Gábir, zůstane za tohoto stavu pramenů nejasné.

V Indobaktrii v říši Eukratidů zemřel někdy kolem t. r. král Archebios Dikaios Níkéforos (vládl od roku asi 130). Nástupcem se stal jeho strýc, syn (?) Hélioklea I., Hélioklés II. Dikaios, jenž vládl do asi roku 115.

V Číně zlikvidoval císař Wu šlechtickou rebelii, jíž se zúčastnil jeho příbuzný Liou Ťien/Liu Jian, král v Ťiang-tu/Jiangdu. Liou, známý krutostí k poddaným a krvavými zábavami (mimo jiné dával předhazovat vlkům své služebné), byl donucen vzít si život.

Zřejmě jako součást císařovy msty na poraženém klanu, v rámci své dlouhé války s Huny, viz rok 133 a 119, a získání proti nim spojenců, provdal Liouovu dceru Liou Sin-ťün/Liu Xinjun za hlavního náčelníka/kchunmo Wusunů/Wu-sun (část Saků?) jménem Ťün-sü-mi/Junxumi. Když brzy zemřela, poslal mu Wu z Číny další princeznu z Liouova rodu Liou Ťie-jou/Liu Jieyou. 

Po smrti kchunmoa, data neznáme, byla po zvyku nomádů Číňanka provdána za bratrance Weng-kuej-mihi/Wengguimi, regenta za syna zemřelého náčelníka. V čínských annálech má přezdívku Tlustý král/Fej Wang a Liou měl tři syny a dvě dcery. Wuova politika se vyplatila až po jeho smrti za císaře Süana.

Roku 64 Wusunové s velkou čínskou podporou (150 tisíc jezdců) Huny porazili. Odměnou za spojenectví byla mimo jiné další čínská princezna, ale při cestě k Wusunům Weng-kuej-mi roku 60 zemřel. 

Jeho nástupcem se stal Nimi, za něhož byl Tlustý král regentem; jemu Číňané říkali Král šílený/Kchung Wang. Liou si nyní musela Nimiho vzít a měla s ním syna Čchimiho/Chimi. Šíleného krále ale nechtěla a nachystala na něj atentát; vrah však dokázal Nimiho jen zranit, náčelník unikl a jeho syn se pustil do války.

Císař Süan se kupodivu postavil na jeho stranu, neboť nechtěl přijít o spojenectví s Wusuny, dokonce poslal Nimimu dary a léky na jeho ránu, spiklence dal doma v Číně popravit. Pro Liou Ťie-jou wusunská mise dopadla dobře: roku 51 se směla vrátit s částí svých wusunských dětí domů, bylo jí sedmdesát, a zemřela jako vážená žena.  

 

Kolem t. r. zemřel ve svém rodišti po pádu s koně achajský politik a historik Polybios z Megalopole (82; nar. v Megalopoli kolem roku 200). V Alexandreji zemřel jeho vrstevník, historik a geógraf Agatharchidés z KniduPo roce 120 zemřel v Athénách místní rodák Apollodóros, alexandrijský učenec, historik a grammatik (narozen kolem roku 180). Stoik, žák Diogena Babylónského a Aristarcha Samothráckého, přítel Panaitiův, působil v Alexandreji do řádění Ptolemaia VII. Euergeta II., krátce žil v Pergamu, kde podle všeho složil ve verších světové děje a věnoval je Attalovi II., viz v indexu s. v. dějepisci (1). V Delfách byl poctěn amfiktyony, ale zdůvodnění a vyznamenání neznáme. 

Někdy kolem tohoto roku se snad "otevřela" tzv. velká hedvábná cesta z Číny do Středomoří a k Indickému oceánu kontinentem přes Střední Asii, kam až byla chráněna pevnůstkami (srov. 128 a rok 6 a viz v indexu s. v.); čínský obchod se Západem byl v podstatě dávno předtím spuštěn Tochary/Jüe-č', hlavními dodavateli koní pro císařské armády, když ještě žili na pastvinách dn. provincií Kansu- a Šan-si. 

V lokalitě Süan-čchan-či/Xuanquanzhi, čínské poštovní stanice u garnisonního města Tun-chuang/Dunhuang, dř. Ša-čou, v provincii Kan-su, nalezeny bambusové "hygienické tyče" z latriny se zbytky látky z oděvů a výkaly s parasity, mimo jiné s vajíčky jaterní motolice potvrzující předpoklad, kudy se na Západ dostávaly epidemie s původem v Kantonu - Kuang-tungu/Guangdong. Stanice fungovala v letech 111 př. n. l. až 109 n. l. a odtud je též nejstarší nález popsaného papíru (c. 8 př. n. l.).

V Numidii adoptoval duševně churavějící král Micipsa Iugurthu, nemanželského syna svého bratra Mastanabala, viz o něm rok 149. Králova choroba se podle všeho začala projevovat rod roku 123. Nový princ, nejstarší z dědiců říše, se měl po vládcově smrti podílet na řízení Numidů s královými vlastními syny Adherbalem a Hiempsalem (srov. dále rok 118). Král dal na staré doporučení P. Cornelia Scipiona Africana Aemiliana, velitele před Numantií, kde numidské jízdě k velké římské spokojenosti velel Iugurtha, viz rok 134 a dále rok 118.

Asi v téže době se podstatná část germánských Kimbrů pro velké zátopy pobřeží ve svých původních sídlech v Jutsku vydala na jih. Bylo jich podle jednoho zdroje na tři sta tisíc mužů ve zbrani, k tomu jejich rodiny, což by znamenalo nejméně jeden milion lidí na pochodu; něco takového ještě západní Evropa nezažila! 

Keltskými Boji byli odraženi snad v místě, kde Labe opouští dnešní Čechy, když se pokoušeli vniknout do země. Kimbrové tedy prošli Slezskem a Moravskou branou se dostali do Pannonie (viz dále rok 118 a 113). • Pannonové byli illyro-keltským kmenovým svazem a jeho největšími kmeny byli Breukové, Andizétiové, Ditiónové, Peirústové, Mazaiové a Daisitiátové, jejichž vůdcem byl později Batón, pravděpodobně protivník Burebistův.

V Římě zastávali v letech 120-119 censurský úřad Q. Caecilius Metellus Balearicus, cos. 123, a L. Calpurnius Piso Frugi, cos. 133 (60. lustrum). Konsul C. Carbo obhájil za svého úřadu L. Opimia žalovaného za vraždu C. Graccha rok předtím s tím, že byl reformátorský tribun zabit právem. Následujícího roku byl však z tého důvodu žalován L. Liciniem Crassem a bylo to horší: Carbo již neměl podporu tábora optimátů, nečekal na rozsudek a otrávil se jedem z kantharid, "španělských mušek". O jeho bratrech srov. rok 131. C. Carbo se po celý život věnoval umění projevu a denně též cvičil řečnické postoje.