124-120

 

************************************************************

124.

Ol. 164, 1

Boiótos ze Sikyónu

188 SE

124 AE

Níkiás IV. a Ísegniés

a. u. c. 630

C. Cassius Longinus a C. Sextius Calvinus

************************************************************

V Syrii dala královna Kleopatrá Theá Euetériá (31) krátce poté, co přijal královský titul, odstranit svého syna Seleuka V. (podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem; těšil se z královlády jen od předešlého roku). Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka (16), který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba; pod tím jménem se zapsal do dějin. Grýpos vládl do roku 96.

Ve válce Parthů se Saky, tj. středoasijskými Skythy, padl Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl od roku 132): v rozhodující bitvě přešli hellénští žoldnéři, bývalé jádro seleukovské armády Antiocha Euergeta (viz rok 129), k Sakům/Sakaraukům. O jejich dalším osudu není nic známo, pravděpodobně se usadili kdesi v indohellénských státech. Událost lze datovat již do roku 128. Na východu parthské říše na území Drangiány/dn. íránského Sistánu a Balúčistánu se etablovala konfederace kmenových území Saků, jemuž se později říkalo Sakastán, ind. Pahlavas, známí též jako Skythoparthové. Srov. množství hellénských jmen mezi parthskými stratégy do této doby.  

Himeros či Euémeros, strýc Fraáta II. a místodržitel v Mesopotamii, který vedl neúspěšnou válku s králem Hyspaosinem Charakénským (srov. roky 127 a pak 123 či 121), byl provolán králem Parthů jako Arsakés VIII. Artabános II. (vládl jen krátce; o počtech arsakovských Artabánů viz rok 10+ a 12+, o jeho bratrech viz rok 176). Artabános se musel okamžitě vypravit do války proti Tocharům a Sakům na východ. 

Celým jménem vládl Artabános jako král Arsakés VIII. Artabános II. Theopatór Filadelfos Filhellén, nebo též jako Arsakés Epifanés Filhellén Níkéforos, což je první užití později u Parthů oblíbené královské titulatury. • Uctivý vztah Parthů k Hellénům je pozoruhodný a ve světových dějinách ojedinělý. Hellénský živel měl ostatně později u parthské šlechty vždy otevřené dveře a filhellénství nebylo jen součástí panovníkovy titulatury. Říše Parthů byla po staletí jedinou oblastí, kam bylo možné uprchnout před vůlí Rómy…

Král Artabános II. byl mladším synem Friapatiovým, bratr Fraáta II. a Mithridáta I. a je ryze hypothetické, zda Himeros je identický s králem Artabánem II. Podobně záhadná je existence arsakovského panovníka jménem Bakasis/Bagasis, označovaného moderně někdy za Arsaka VIII. Bagasa. K jeho případné několikaměsíční vládě t. r. mezi smrtí Fraáta II. a Artabánem II. viz rok 155 a 138. Bývá ztotožňován též s Bagájášou, viz rok 138, jehož syn []-na-a se v měsíci ajjáru 192 SE/druhý babylónský; 20. května - 17. června 120 stal vrchním velitelem Babylónie nad čtyřmi jinými stratégy (po Theodosiovi?). Souvislosti zřejmě velmi rušné doby neznáme.  

V Mesopotamii pokračovaly boje Parthů s Elymáji/Elamity a s Araby z Charakény, viz rok 127. Stratégem Parthů byl jistý Pilinussu, což by mohla být babylónská forma hellénského jména Filínos (?). Stratégem protivníků byl v listopadu 125/arachsamna 187 SE Tímútúsu/Tímotheos, syn Hyspaosinův, a byl podle všeho zajat. Začátkem roku 123 porazil v poli parthský král Artabános Elamity, jimž velel jistý Pittit, patnáct tisíc Elamitů i s velitelem zajal a v zemi raboval, jak vyplývá z fragmentárního textu babylónského astronomického diáře.

Král Hyspaosinés Charakénský (vládl od roku 129 n. už 14111. června t. r./9. simánu 188 SE zemřel, nikoli však ve válce; bylo mu 85 let. O osudu jeho státu (a dynastie?) viz rok 121. Hyspaosinova královna se jmenovala Thalassia a rozsah charakénské říše, tedy asi dřívějšího Přímoří a seleukovské stratégie "na Rudém moři", ukazuje děkovný nápis stratéga Tylu a okolních ostrovů Kéfísodóra na oltáři chrámu Dioskúrů na Bahrajnu, ochránců námořníků.   

Kleopatrá II. Sóteirá se vrátila do Alexandreie. V exilu u své dcery Kleopatry They v Syrii byla od roku 129 (srov. rok 125). Egyptské usmíření obnovilo trojvládí Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III., jejich druhá taková vláda (srov. roky 142 a 133), tzn. vláda Ptolemaia VII. Euergeta II., jeho sestry Kleopatry II. a její dcery Kleopatry III., jíž se říkalo Manželka. Ptolemajovci v sourozeneckém královském triumvirátu vydrželi do roku 116 (srov. ale 118), otevřené nepřátelství mezi nimi vypuklo roku 131. Formálně pro své poddané nepřátelství ukončila společná amnéstie roku 118. 

po smíru král Euergetés II. otočil ve své syrské politice a poslal silné pomocné jednotky Antiochovi Kalliníkovi, synovi Kleopatry They. K tomu mu nabídl ruku své nejstarší dcery Kleopatry Tryfainy (viz následující rok).

Římanům vypukla válka s jihogallskými Arverny a Allobrogy (trvala do roku 122). Směr jejich expanse se nyní obrátil i do Gallií a dobytím celé země ji završí po sedmdesáti letech války Caesarovy. Konsulár M. Fulvius Flaccus zasáhl na pomoc Massilským, kteří své římské spojence požádali o pomoc proti Keltům, viz rok 126. Fulvius Flaccus zároveň porazil a podrobil záalpské Ligury a s nimi Salluvie a Vocontie, viz rok 154; triumfoval nad nimi všemi roku 123 a válku převzal Sextius Calvinus cos., který nad týmiž národy triumfoval roku 122. 

V Římě byl založen vodovod aqua Tepula. Censoři let 125-124 Cn. Servilius Caepio, cos. 141, a L. Cassius Longinus Ravilla, cos. 127, napočetli 394 736 římských občanů (rozumí se: mužů; dle jiného čtení 390 736), tedy odhadem určitě přes jeden milion Římanů a Římanek s dětmi. Postavili před soud augura Aemilia Lepida, asi cos. 126, za to, že si pronajal dům za šest tisíc séstertiů, na tu dobu summa vedoucí k podezřejní z marnotratnosti. 

************************************************************

123.

Ol. 164, 2

189 SE

125 SE

Démétrios II.

a. u. c. 631

Q. Caecilius Metellus (Balearinus) a T. Quinctius Flamininus

************************************************************

V Syrii egyptský expediční sbor změnil poměr sil. Ve válce Antiocha VIII. s Alexandrem II. opouštěli usurpátora vojáci a dávali se najímat Antiochem. V bitvě poražen ustoupil Alexandros do Antiocheie, ale zůstal bez prostředků. Neměl na výplatu žoldu, sáhl na chrámové poklady Diova chrámu. Nejprve dal z něho uloupit sochu Níky z masivního zlata, po několika dnech samotného Dia. Srocením Antiošských mu v tom bylo zabráněno a usurpátor musel z města. Doprovázen hrstkou věrných dostal se do Seleukeie na Moři, odkud chtěl přes Poseidión uniknout do Hellady. Jeho vlastní lidé ho však v nenadálé nepřízni počasí opustili, padl do rukou jakýchsi banditů a ti ho dovlekli do ležení Antiocha Kalliníka; zde byl Alexandros II. zvaný Zabinás popraven (užíval královského titulu od roku 128).

Pak se král Antiochos VIII. Kalliníkos oženil s dcerou Ptolemajovce Euergeta II. Kleopatrou II. Tryfainou I. (Syrskou) (srov. předešlý rok, její smrt roku 113, srov. rok 102 a společné děti 96). Antiochova matka Kleopatrá Theá zjevně přišla o posici panovnice, k níž se zradou na Démétriovi II. roku 125 dostala. Viz její konec roku 120. 

V bojích s Tochary a Saky podlehl následkům rány do ramene král Parthů Arsakés VIII. Artabános II. (vládl od minulého roku, srov. rok 176 a 155). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl do roku 88). Snad hned na začátku vlády uzavřel na východě příměří se Saky a s Tochary a vypravil se do Mesopotamie, asi proti Charakéně, viz rok předešlý. V Babylónii zjevně již několik let panoval chaos, o němž, jak patrno, víme velmi málo. V září roku 123 oblehli Babylón Arabové, kteří a v jakém žoldu, a podle všeho prolomili též na jednom místě jeho hradby; obyvatelé se asi vykoupili. Někdy později válčil Mithridátés II. s Artavasdem I. Armenským, nikoli vítězně, ale armenští dynastové se stali parthskými spojenci, srov. rok 97sqq. a 88.  

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleár, útočiště a základny námořních pirátů (srov. roky 654; po roce 202 zde po Karthágincích mocenské vakuum). Piraterii zlikvidoval povražděním většiny obyvatel a Římané pak na ostrovech založili pro Italiky z Hispánií kolonie Palma a Pollentia s právem latinským, Caecilius Metellus triumfoval nad ostrovany roku 121. Kolonistů mělo být tři tisíce a starý autor o nich říká, že to byli "Římané z Ibérie". Ať již byli ethnicky kdokoli, svědčí údaj o tom, jak populačně silný románský živel začínal být v částech Hispánie již tehdy, kdy o romanisaci ještě ani nelze hovořit. 

Římané, jimž velel konsulár M. Fulvius Flaccus, viz rok 124, podmanili keltské či kelto-ligurské Salluvie/Salye, s nimiž byli Massilští, římští spojenci, ve válce od roku 126. Nedaleko jejich dobytého a vyvráceného sídelního oppida s novodobým jménem Entremont, zřejmě kdysi prvního keltského osídlení městského typu, založil prokonsul C. Sextius Calvinus kolonii Aquae Sextiae, nazvanou jím podle množství léčivých vod, dnešní Aix-en-Provence, a část území Římané věnovali Massilským. 

Za války dobyli a vyvrátili Římané keltskou svatyni s novověkým názvem lokality Roquepertuse u Velaux severně od Massalie stojícího od c. 600, kdy zřejmě do oblasti dříve ligurské Keltové pronikli, s chrámem s lebkami skutečnými i kamennými v podobě dvojhlavého boha a soškami, z nichž jedna sedí v buddhistickém stylu. Srov. makabrosní kultovní místo Keltů belgických roku 250 a obdoby germánské po bitvě teutoburské rok 9+. • Podmanění Salluviové byli roku 121 zahrnuti do nové římské provincie (viz tam).

Na Sicílii mohutná erupce Aetny/Aitné zničila lávovými proudy kraj kolem Katany a žhavý popílek na střechách zavalil domy. Senát povolil měšťanům desetiletou daňovou úlevu. 

V Římě rok prvního tribunátu lidu C. Sempronia Graccha (v úřadu po znovuzvolení do roku 121, srov. rok 126). Pokračoval ve stopách svého staršího bratra Tiberia, viz rok 133. Tvrdilo se, že byl výřečnější než bratr a k tomu brával ke svým sněmovním projevům s sebou pištce, aby zvukem flétny podmalovával charakter sdělení a zvyšoval dojem ze svých prohlášení.

Prosadil zákony o rozdělování obilí plebejům/lidu, tj. národu, za nízkou cenu státem dotovanou (lex Sempronia frumentaria: 6 1/3 assů za modius/měřici, na občana pět měřic měsíčně s dotovanou cenou) navržené podle hellénistického vzoru, lex frumentaria a lex agraria, o rozšíření daňového systému do nové provincie/lex Sempronia de Provincia Asia, o volbách jezdců do soudních porot pro případy náhrad peněz vydřených na provinciálech, kam již nesměli senátoři, lex iudicaria (ne quis circumveniretur), resp. lex Acilia repetundarum, viz rok 149, a zákaz bičování římských občanů, aniž by měli právo odvolat se k lidu upřesňující porciovské zákony, viz rok 199/lex Sempronia de provocatione. Gracchus navrhoval také zvýšení počtu senátorů ze tří set na devět set, a to přidáním šesti set jezdců/rytířů.

Prošel vojenský zákon/lex militaria zakazující odvádět k vojsku před sedmnáctým rokem věku a podle něhož všechny náklady na výzbroj a výstroj nese stát; zda zároveň snižoval délku služby, známo není. Zákon o rozšíření římského občanství na všechny s právem latinským a o přidělení všem Italům práva latinského neprošel pro odpor plebejů, neboť by museli své výhody sdílet s další velkou skupinou lidí; viz ovšem mnohem revolučnější rozšíření za spojenecké války roku 90.

Z téhož roku je také zákon o výstavbě komunikací lex de viis muniendis, opět inspirovaný hellénistickým vzorem (Pergamon, Alexandreia apod.). Podle něho byly silnice v krajině vedeny rovně a bez velkých výškových výkyvů, s množstvím mostů atd.: komunikace „dálničního“ typu. 

Silnice byly důsledně opatřeny milníky a v určitých vzdálenostech byly dokonce po obou stranách umisťovány vystupující kameny, aby se z nich snadněji dalo nasedat na koně.

************************************************************

122.

Ol. 164, 3

190 SE

126 AE

Níkodémos II.

a. u. c. 632

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Fannius

************************************************************

V Římě byl opět lidovým tribunem C. Sempronius Gracchus. a s ním též consulár M. Fulvius Flaccus. Gracchovým přičiněním byly přijaty zákony o zakládání nových kolonií a o přídělu půdy v nich, lex de coloniis deducendis; nově osídleny měly být Capua, Tarentum, Scyllacium a Karthágo (pod jménem Iunonia, k čemuž však nyní nedošlo, neboť údajně vlci vyvrátili milníky vymezující novou osadu, věštebné poselství ominosní; viz rok 44). • Triumvirové určení k řízení prací pracovali jen do roku 119 nebo 118. 

C. Sempronius se vydal do Karthága a v létě se vrátil do Říma. Zde již byly občanské rozbroje mezi optimáty a populáry opět v plném běhu (srov. rok 133). Proti němu pracoval konsul Fannius a jeden z kolegů v tribunátu M. Livius Drusus, cos. 112, cens. 109, zemřel však v úřadu roku následujícího. C. Fannius vykázal v napjaté době, viz rok následující, z Říma všechny italské Neřímany, kteří dorazili na podporu Gracchovu, srov. podobnou akci roku 126 a zákon roku 95. 

Gracchus se nesmírně zasloužil o rozšíření základny římského státu doma, v Itálii i cizině, zahájil proces intensivní kolonisace a šíření italského/římského živlu po Středomoří. • Konsul C. Fannius, přítel Scipiona Aemiliana a protivník C. Sempronia Graccha, ač s jeho pomocí byl do konsulátu zvolen, byl žák Panaitiův a autor knihy dějin/annálů, obdivovaný řečník ještě v éře Ciceronově. V případu nedochovaných annálů nelze vyloučit, že byly dílem jiného Fannia.

************************************************************

121.

Ol. 164, 4

191 SE

127 AE

(Fókión)

a. u. c. 633

L. Opimius a Q. Fabius Maximus Aemilianus Allobrogicus

************************************************************

V Pontu byl zavražděn král Mithridátés V. Euergetés (vládl od roku 169; k události mohlo dojít již roku 123 n. až 120). Pachatele ani důvod násilného činu neznáme. Mithridátés Euergetés byl první z pontské dynastie, který u dvora a v armádě dával velký prostor Hellénům, takže nelze vyloučit, že atentát měl nějaké protihellénské pozadí. Nástupci se stali jeho dva synové Mithridátés VI. Eupatór (starší, bylo mu c. jedenáct) a Mithridátés VII. Chréstos. Regentkou jim byla jejich matka Láodiké II. Pontská (předtím viz jako Láodiké VI. Syrská), a to s vrahem svého manžela, jehož jméno ale v historii zapadlo (její regentská vláda trvala do roku 112, Mithridátés VI. později vládl do roku 63). Viz dále rok 118.

Poučen později nutností a možná díky vědeckým sklonům věnoval se Mithridátés VI. výzkumu jedovatých látek a ochraně před nimi, srov. jeho attalovského předchůdce roku 138. Dosáhl ve farmakologii značného věhlasu a byl natolik úspěšný, že jeho denně aplikované antidotum proti případné otravě u stolu mu na konci vlády v roce 63 zabránilo úspěšně pozřít jed (viz). Jinak vynikal jako jedlík a pijan, dokonce v konsumaci na hostinách soutěžil. Vypsal prý jednou soutěž o talent stříbra, ale vyhrál ji on sám. Přenechal však cenu druhému v pořadí, athlétovi Kalomodryovi z Kýziku. Ke stáru již král tak společenský nebyl, neboť po seriálu pokusů o atentát lidem nedůvěřoval

Současně pouze o tomto Mithridátovi jako o jediné korunované hlavě starého věku, a dějin vůbec (srov. ještě Kleopatru VIII.), historie zaznamenala, že prý hovořil 22 jazyky (zaznamenáno bylo též: 25 jazyků a tolikéž národů, jimž vládl) a že pro styk se svými poddanými nepotřeboval služeb tlumočníků. 

Přítel krále Mithridáta Euergeta a jeho vojevůdce Doryláos starší z Amísu, praprapraděd zeměpisce Strabóna, přišel krátce před těmito událostmi na Krétu verbovat vojáky pro svého krále. Po změně na pontském trůnu se rozhodl zůstat na Krétě a bojovat na straně Knósských, kteří si ho zvolili za stratéga, proti Gortýnským. Gortýnské ve válce porazil a do Pontu se již nevrátil. Oženil se s Makedonkou Steropou, s níž měl dva syny a dceru. Jeho synové Lágetás, jehož vnučka byla Strabónovou matkou, a Stratarchos se později na pozvání vrátili do Pontu k Mithridátovi Eupatorovi. Syn Doryláova bratra Filetaira, Doryláos mladší, s Eupatorem vyrůstal.  

Velká Frygie a Lykáonie s Kilikií, které byly od roku 130 n. 129 součástí království Pontos a Kappadokie (viz tam, ale také již rok 242), dostaly po smrti Mithridáta V. od římského senátu blíže nespecifikovanou svobodu, byly tedy zbaveny královlády: byla to první nehezká zkušenost chlapce Mithridáta VI. s Římany, svých nastávajících úhlavních nepřátel, s nimiž bude válčit 25 let. Frygie byla roku 116 připojena k provincii Asia, Lykáonie snad již nyní, Kilikie se stala provincií roku 103.

Charakéné se definitivně dostala pod parthskou kontrolu (srov. rok 124 o smrti Hyspaosina?), rovněž tak celá Mesopotamie. Válka trvala od roku 129 nebo 127, viz tam. V Charakéně nadále panovali lokální dynastové uznávající parthský protektorát. Posledními jeho vladaři poddanými parthským panovníkům byli Orabzés/Obadás a Attambélos IV. (VII.), do jehož doby spadá římská okupace za Trajánova mesopotamského tažení. Jména vladařů známe jen z mincí a jednotlivá data jsou jen roky ražby mincí (v závorce); dobu vlád neznáme:

po Hyspaosinovi přišel Apodakos (109), Tiraios I. Euergetés (89, srov. Tiraios ze Sús), Tiraios II. Sótér kai Euergetés (60 až 39), Théonésios I. Sótér Euergetés (39), Attambélos I. (? 29 až rok 5 n. l.); následující dva vládci s pozdně babylónskými jmény (!) Abinérgalos I. Sótér (Abinérglos; 9 n. l., tj. bab. Abí-Nergal) a Adinnérgalos II. Sótér (21 n. l., tj. Adin-Nergal?). Pokračování viz v příloze Dynastové iiii. a viz rok 36+.  

V této době byli hlavním ethnikem Charakény Arabové, kteří se asimilovali s původními sumersko-aramejskými a elamskými substráty a stáli pod vlivem hellénismu. Jejich jazykem byla zjevně aramejština. 

Římané ukončili válku proti keltským Allobrogům, kterou vedli od roku 124 za to, že Allobrogové poskytli útočiště králi Salluviů Tutomotulovi, a také za to, že pustošili území Haeduů, římských spojenců. Římané pobili dvacet tisíc Allobrogů a tři tisíce jich odvedli do zajetí/otroctví (jiné počty pravily, že zahynulo 120 tisíc Keltů, na římské straně prý zemřelo jen patnáct mužů). Král Allobrogů, jehož jméno neznáme, se vzdal konsulovi Q. Fabiovi. Fabius dal z kořisti v Římě postavit vítězný oblouk/fornix fabiana, který obnovil roku 57 jeho stejnojmenný vnuk (dnes polohy neznámé). O konsulově stejnojmenném synovi se tradovalo, že nestydatě nakládal z otcovským jměním, a tím vstoupil do dějin (podrobnosti však historie nezachovala). 

Král Arvernů Bituitus, s nímž byla vedena válka od téhož roku, byl poražen prokonsulem Cn. Domitiem Ahenobarbem na Rhodanu. Údajně keltské vojsko činilo 180 tisíc mužů a z nich na 150 (?) tisíc zahynulo v boji nebo v řece, když se zhroutilo přemostění, po němž Keltové prchali. Krále Domitius zrádně vylákal pod záminkou jednání, zmocnil se ho, poslal do Říma, kde byl ve své stříbrné zbroji veden v triumfu; senát, který měl strach z toho, že poslat ho zpět by znamenalo novou válku, krále internoval v Albě Fucentě/Alba Fucens, jeho syna Congonnetiaka ponechali po Domitiově triumfu roku 120 v Římě. Bituitův otec Lúerios (řecká podoba jména) byl ve své generaci nejbohatším z Gallů a disponoval vlastní armádou postavenou ze své rozsáhlé klientely. • Cn. Domitius vděčí vítězství bojovým slonům, z nichž měli Kelti strach; zřejmě to bylo jediné římské vítězství dosažené s použitím slonů

Cn. Domitius uspořádal nová území v provincii Gallia Ulterior/Transalpina, pozdější Gallia Narbonensis, jejíž východní část je dnešní Provence (srov. rok 118)Do nové provincie bylo mimo jiné zahrnuto čerstvě dobyté území Salluviů a Allobrogů. Rozkládala se od Pyrenejí podél Středomoří na východ až po Alpy, na severu po pohoří Cebenna/Kemenna až po Lemanské jezero. 

O konsulovi Q. Fabiovi Maximovi, vnukovi L. Aemilia Paulla, se vyprávělo, že v bitvě s Allobrogy na soutoku řeky Isary s Rhodanem 8. srpna t. r. a Cn. Domitia s Arverny, v nichž údajně padlo na 130 tisíc Keltů (? srov. zde výše), se zbavil horečnatého onemocnění, které ho sužovalo před bitvou (srov. obdobnou situaci roku 374). Podle dalšího podání rozdrtil Q. Fabius se třiceti tisíci Římany armádu dvou set tisíců Keltů. Že Římané vedli s Kelty válku genocidní, dokazuje též příklad z roku 118, viz tam. 

V Římě vrcholil latentní konflikt mezi populáry a optimáty. Vůdce optimátů konsul L. Opimius zasáhl v létě proti příznivcům C. Sempronia Graccha, který na tento rok nebyl tribunem zvolen, naplno: dal si senátem odhlasovat, že je stát v nebezpečí, senatus consultum ultimum, a když se gracchovci ozbrojili, byl v pouličních bojích zavražděn M. Fulvius Flaccus se synem, jenž byl po boji popraven, a C. Sempronius Gracchus se dal v zoufalé situaci zabít svým otrokem Filokratem, který si sám pak vzal týmž mečem život (jiní ho jmenují Euporem). Během bojů na Aventinu zemřelo na 250 gracchovců. Opimius se do bitvy ve Městě posílil oddílem krétských lučištníků, kteří byli právě v okolí Říma. Opimius slíbil vyvážit Gracchovu hlavu zlatem a jistý L. Septimuleius mu ji přinesl a podle jedné verse prý vyňal mozek a nalil do ní olovo...

Flakkův dům byl rozvalen; později na jeho místě na Palatinu stával dům M. Tullia Cicerona, viz rok 58sq. a podobné případy v letech 485, 439, 384, 329 a 58. Následovaly na základě poprvé použitého nejvyššího rozhodnutí senátu, consultum ultimum, popravy na tří tisíc protivníků, příznivců agrárních a dalších reforem ve státě (srov. rok 119 a 118). L. Opimius byl sice tribunem lidu Q. Deciem obžalován za to, že dal zatknout a popravit římské občany bez soudu, ale zproštěn viny, neboť se obhajoval usnesením senátu nařizujícím konsulovi zachránit stát/senatus consultum ultimum. • Matka obou Gracchů a jejich sestry Sempronie Cornelia žila po smrti synů v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím (k tomu srov. rok 183).

Další desetiletí v římské politice do eskalace iugurthinské války ovládl aristokratický klan Caeciliů Metellů. Konsuly se stávali synové Q. Caecilia Metella Macedonika, cos. 143 a L. Caecilia Metella Calvy, cos. 143, jejich zeťové P. Cornelius Scipio Nasica a M. Aurelius Scaurus a klanoví přátelé. 

V Římě byla postavena basilica Opimia, veřejné zastřešené tržiště (srov. jméno konsulovo, jednoho z vůdčích postav optimátů).

************************************************************

120.

Ol. 165, 1

Akúsiláos z Kýrény

192 SE

128 AE

(Eumachos)

a. u. c. 634

P. Manilius a C. Papirius Carbo

************************************************************

V Syrii se pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochovi vracejícímu se z jakého cvičení nabídla otrávený pohár. Král odmítal, přetahovali se chvíli ve zdvořilostech, až Antiochos předvedl udavače a jeho matka pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá byla dcerou Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské. Známe jména jejích devíti dětí. Z později vládnoucích potomků nezemřel žádný přirozenou smrtí, snad onen Seleukos v parthském zajetí (viz roku 129). Jejími manželi byli vladaři:

1. Alexandros I. Theopatór Euergetés, zv. Balás, s nímž měla syna Antiocha VI. Epifana Dionýsa,

2. Démétrios II. Níkátór, s nímž měla syny Seleuka V. (rozený Démétrios) a Antiocha VIII. Kalliníka; dcera Láodiké VII. se stala Fraátovou ženou,

3. jeho bratr Antiochos VII. Euergetés; jeho prvorozený syn s ní jménem Antiochos a dvě dcery, obě jménem Láodiké, zemřely záhy. Druhý syn Seleukos zůstal v parthském zajetí a králem se pak stal nejmladší z těchto dětí Antiochos IX. Filopatór (viz rok 129).

V Orrhoéně zemřel dynasta 'Abdú (vládl od roku 127) a jeho nástupcem se stal Fradašt, syn Gebar'ú, vládnoucí do roku 115. Byl to pravděpodobně dosazený parthský údělný vládce, pokud ne přímo guvernér-satrapa, a se svými edesskými předchůdci neměl nic společného. Zda lze spojit otcovo jméno s íránským jménem Gaubaruva/Gubaru znějící v řecké podobě Góbryás, nebo s arab. Gabbár/Gábir, zůstane za tohoto stavu pramenů nejasné.

V Indobaktrii v říši Eukratidů zemřel někdy kolem t. r. král Archebios Dikaios Níkéforos (vládl od roku asi 130). Nástupcem se stal jeho strýc, syn (?) Hélioklea I., Hélioklés II. Dikaios, jenž vládl do asi roku 115.

V Číně zlikvidoval císař Wu šlechtickou rebelii, jíž se zúčastnil jeho příbuzný Liou Ťien/Liu Jian, král v Ťiang-tu/Jiangdu. Liou, známý krutostí k poddaným a krvavými zábavami (mimo jiné dával předhazovat vlkům své služebné), byl donucen vzít si život. Zřejmě jako součást císařovy msty na poraženém klanu, v rámci své dlouhé války s Huny, viz rok 133 a 119, a získání proti nim spojenců, provdal Liouovu dceru Liou Sin-ťün/Liu Xinjun za hlavního náčelníka/kchunmo Wusunů/Wu-sun (část Saků?) jménem Ťün-sü-mi/Junxumi. Když brzy zemřela, poslal mu Wu z Číny další princeznu z Liouova rodu Liou Ťie-jou/Liu Jieyou. 

Po smrti kchunmoa, data neznáme, byla po zvyku nomádů Číňanka provdána za bratrance Weng-kuej-mihi/Wengguimi, regenta za syna zemřelého náčelníka. V čínských annálech má přezdívku Tlustý král/Fej Wang a Liou měl tři syny a dvě dcery. Wuova politika se vyplatila až po jeho smrti za císaře Süana. Roku 64 Wusunové s velkou čínskou podporou (150 tisíc jezdců) Huny porazili. Odměnou za spojenectví byla mimo jiné další čínská princezna, ale při cestě k Wusunům Weng-kuej-mi roku 60 zemřel. 

Jeho nástupcem se stal Nimi, za něhož byl Tlustý král regentem; jemu Číňané říkali Král šílený/Kchung Wang. Liou si nyní musela Nimiho vzít a měla s ním syna Čchimiho/Chimi. Šíleného krále ale nechtěla a nachystala na něj atentát; vrah však dokázal Nimiho jen zranit, náčelník unikl a jeho syn se pustil do války. Císař Süan se kupodivu postavil na jeho stranu, neboť nechtěl přijít o spojenectví s Wusuny, dokonce poslal nimimu dary a léky na jeho ránu, spiklence dal doma v Číně popravit. Pro Liou Ťie-jou wusunská mise dopadla dobře: roku 51 se směla vrátit s částí svých wusunských dětí domů, bylo jí sedmdesát, a zemřela jako vážená žena.  

 

Kolem t. r. zemřel ve svém rodišti po pádu s koně achajský politik a historik Polybios z Megalopole (nar. v Megalopoli kolem roku 200). V Alexandreji zemřel jeho vrstevník, historik a geógraf Agatharchidés z KniduPo roce 120 zemřel v Athénách místní rodák Apollodóros, alexandrijský učenec, historik a grammatik (nar. kolem r. 180).

Někdy kolem tohoto roku se snad "otevřela" tzv. velká hedvábná cesta z Číny do Středomoří kontinentem přes Střední Asii, kam až byla chráněna pevnůstkami (srov. 128 a rok 6); čínský obchod se Západem byl v podstatě dávno předtím spuštěn Tochary/Jüe-č', hlavními dodavateli koní pro císařské armády, když ještě žili na pastvinách dn. provincií Kansu- a Šan-si. V lokalitě Süan-čchan-či/Xuanquanzhi, čínské poštovní stanice u garnisonního města Tun-chuang/Dunhuang, dř. Ša-čou, v provincii Kan-su, nalezeny bambusové "hygienické tyče" z latriny se zbytky látky z oděvů a výkaly s parasity, mimo jiné s vajíčky jaterní motolice potvrzující předpoklad, kudy se na Západ dostávaly epidemie s původem v Kantonu - Kuang-tungu/Guangdong. Stanice fungovala v letech 111 př. n. l. až 109 n. l. a odtud je též nejstarší nález popsaného papíru (c. 8 př. n. l.).

V Numidii adoptoval churavějící král Micipsa Iugurthu, nemanželského syna svého bratra Mastanabala, viz o něm rok 149. Nový princ, nejstarší z dědiců říše, se měl po vládcově smrti podílet na řízení Numidů s královými vlastními syny Adherbalem a Hiempsalem (srov. dále rok 118). Král dal na doporučení P. Cornelia Scipiona Africana Aemiliana, velitele před Numantií, kde numidské jízdě k velké římské spokojenosti velel Iugurtha, viz rok 134 a dále rok 118.

Asi v téže době se podstatná část germánských Kimbrů pro velké zátopy pobřeží ve svých původních sídlech v Jutsku vydala na jih. Keltskými Boji byli odraženi snad v místě, kde Labe opouští dnešní Čechy, když se pokoušeli vniknout do země. Kimbrové tedy prošli Slezskem a Moravskou branou se dostali do Pannonie (viz dále rok 118 a 113). • Pannonové byli illyro-keltským kmenovým svazem a jeho největšími kmeny byli Breukové, Andizétiové, Ditiónové, Peirústové, Mazaiové a Daisitiátové, jejichž vůdcem byl později Batón, pravděpodobně protivník Burebistův.

V Římě prováděli v letech 120-119 censurský úřad Q. Caecilius Metellus Balearicus, cos. 123, a L. Calpurnius Piso Frugi, cos. 133.