064-063

************************************************************

64.

Ol. 179, 1

Andreás z Lakedaimonu

248 SE

184 AE

(Oinofilos)

a. u. c. 690

L. Iulius Caesar a C. Marcius Figulus

************************************************************

Na jaře přišel Cn. Pompeius Magnus z Armenie do Amísu, kde konferoval o uspořádání anatolských území zapojených a zapletených do mithridátovských válek: celé Anatolii byl udělen další římský mír (tzv. Amísos I., srov. rok 188, 63, 47 a 36):

1. Údajný potomek paflagonských Pylaimenovců Attalos obdržel Gangry s celým paflagonským vnitrozemím. Attalos pak vládl snad až do roku 40 (srov. rok 96).

2. jistý Aristarchos obdržel Kolchidu, ale s titulem královskému jen adekvátním (sképtúchos); v historii se již neobjevuje a lze se jen domnívat, že jeho vláda skončila roku 48 vpádem Farnaka II.

3. v Galatii byl tetrarcha Déiotaros I. Pompeiem pozdvižen ke královskému titulu (vládl do roku 41). Pompeius přidal v odměnu za jeho věrnost ke kmenovému území Tolistobójů polovinu Gazelonítidy, Malou Armenii a v Pontu města Farnakeia a Trapezús.

4. tetrarcha Trokmů Brogitaros obdržel Mithridáteion, tetrarcha Tektoságů Kastór I. Tarkondaios, syn Saókondariův, byl uznán tetrarchou, oba bez královského titulu (u Brogitara viz rok 58, vládl do roku 53). Kastór I. vládl do roku 44 (druhé jméno tohoto Kelta? Tarkondaios je chetitské, srov. Tarchundaradu z Arzawy, viz bod 7).

5. Archeláos, syn bývalého Mithridátova vojevůdce Archeláa, se stal veleknězem v Kappadockých Kománách a pánem nad šesti tisíci chrámovými otroky, které však nesměl prodat; o jeho královských osudech viz rok 56.

6. král Kommágény Antiochos I. obdržel Seleukeiu na Eufrátu (v této době tvořila opět dohromady s Apamejí na druhém břehu Eufrátu jedno město a byla nazývána Zeugma, tj. Most).

7. v Kilikii Pompeius uznal vládcem dynastu Tarkondimota I., syna Stratónova z Kastabal. Roku 41 byl pozdvižen na krále M. Antoniem a přijal proto trůnní jméno Tarkondimotos I. Filantónios (vládl do roku 31). • Spolu s Antiochem Kommágénským lze oba směle označit za částečně „chetitské“ dynasty.

8. jedenáct městských států se dostalo pod římskou provincii. Pompeius ji zřídil v Pontu z jeho západní části: ve východní, v pozdějším Pontu  Polemóniku, vládl místní dynasta. Západní část Pontu byla správně spojena s Bíthýnií a vznikla provincia Bithynia et Pontus (srov. roky 74 a 67), do níž byla zahrnuta i pobřežní část Paflagonie.

Amísská konference byla zároveň vlastním koncem kappadockých válek, které se s přestávkami vedly téměř čtyřicet let od roku 99, resp. 102 (viz).

V téže době nabídl král Mithridátés Eupatór své klientní poddanství Pompeiovi, byl však odmítnut. Mithridátova posice v Bosporské říši byla velmi křehká, bouřily se další posádky, povstalci se zmocnili řady králových synů a dcer, které poslali Pompeiovi, viz rok předešlý. Mithridátés dále snil o tom, že s pomocí Skythů a Keltů obejde půl Evropy a vpadne do Itálie ze severu.  

V dubnu nebo říjnu postihlo Kimmerský Bosporos těžké zemětřesení, největší lidem známé v regionu, rozsah škod ale neznáme.

V létě se Cn. Pompeius vydal z Pontu do Syrie a římská flotila zahájila před Thráckým Chersonésem blokádu Bosporské říše, kde se Mithridátovi podařilo sestavit ještě jednu armádu o 36 tisících mužích a jisté loďstvo. Jeho moc se však hroutila. Povstalci z Fanagoreie získávali jedno město za druhým, posádky pevností se k nim přidávaly, do povstaleckých rukou padlo několik Mithridátových synů a dcer. Viz dále rok následující.

V Syrii měl údajně Pompeius přijmout od Antiošských peníze za to, že již nepřipustí další vládu některého ze Seleukovců. Neuznal nároky krále Antiocha XIII. Euseba (?) vulgo Asiátika („vládl“ od roku 69). Odmítl Seleukovce, poněvadž se, jak mu to Pompeius řekl, před Tigránem skrýval kdesi v Kilikii a neuměl si vládu uhájit a Syrii ubránit před loupežemi Židů a Arabů/nón datúrum, quod tuérí nésciat, né rúrsus Syriam Iúdaeórum et Arabum latróciniís ínféstam reddat; o tom srov. zde níže a rok 83, kde podobný příběh z života údajně Antiocha X. Euseba. 

Později v roce dal Antiocha zavraždit jeho arabský protektor Sampsigeramos (I.), vládce chrámového státečku Emesy a fýlarchos Emesénů, tedy šejk. Antiochův protikrál Filippos II. Filorhómaios (od předešlého roku), syn Filippa I. a vnuk Antiocha VIII. Kalliníka, byl v téže době bez jakýchkoli mocenských šancí a mizí z politické scény. • Poslední zmínka o něm je z roku 56, ale to již nepoužíval královský titul. 

Filippos II. tak byl posledním panujícím Seleukovcem z dynastie nosící královské diadéma od roku 305. V posledních sto letech však v Syrii vládli vedle sebe a proti sobě vždy nejméně dva příslušníci královské dynastie (kořeny viz rok 187, 175 a hlavně 162, kde o jednotlivých fázích válek, srov. roky 125 a 96). Kolik toho z kdysi rozsáhlé královské půdy po Seleukovcích zůstalo, známo není, avšak vzhledem k posledním desetiletím jejich dějin asi jí Římanům jako ager publicus mnoho nezbylo, pokud vůbec. 

Pompeius prohlásil Syrii a Koilé Syrii s Foiníkií provincií Syria. • Zůstala na dlouhá staletí římská. Roku 636 našeho letopočtu Syrii dobyli muslimští Arabové, Palaistínu, od Antiocha III. a za Římanů její součást, o dva roky dříve.

V Byblu dal Pompeius zatknout místního dynastu, pravděpodobně posledního z králů-knězů Adónidova kultu užívajících tradičního panovnického jméno Kinyrás. Byl obviňován z krutovlády, nic bližšího známo není, a sťat sekerou. Legát M. Aemilius Scaurus, Pompeiův chráněnec, se bez doprovodu legií vypravil z Damasku do Palaistíny, kam ho poslal Pompeius urovnat spory v královské rodině Hasmónajů, viz rok předešlý. Ióannés Hyrkanos II. dal totiž radu Antipatra Idúmského a v noci prchl z Jerúsaléma do Petry ke králi nabatajských Arabů Aretovi III. Za dosazení na židovský trůn mu slíbil navrácení vesnic, které obsadil jeho otec Alexandros I. Iannaios roku 93. Arabové vytáhli do Iúdaie a v poli porazili Aristobúlovo vojsko. V té době kromě války panoval v zemi nečas a po neúrodě přišla velká drahota, část chrámových kněží prchla do Egypta; tehdy byl Aristobúlos II. v Jerúsalému oblehnut. 

Aemiliovi Scaurovi slíbili oba bratři po čtyřech stech talentech, pomůže-li jim Říman k vládě. Legát si vybral Aristobúlovu nabídku a králi Aretovi poslal prostý vzkaz: neopustí-li Jerúsalém, bude označen za nepřítele Říma. Takové výhrůžce rozuměl v tehdejším světě už mnoho desetiletí každý mocnář. Posílený Aristobúlos II. pak Araby se spojenci na zpáteční cestě domů u Papýra porazil a arabské ztráty činily šest tisíc mužů. V této padl Antipatrův mladší bratr Fallión (což se mohlo stát až roku následujícího; srov. předešlý rok a rok následující)

L. Afranius posléze porazil u dnešního Ammánu Araby, nikoli však Nabataje.• Jsou to první římské bojové kontakty s tímto světem a zaroveň první zmínka o vojenské přítomnosti Arabů před Jerúsalémem.

V Římě začalo údajně druhé Catilinovo spiknutí (viz následující rok a rok 66). Někdy kolem lednových kalend, tedy na Nový rok 63 (předjul.), schůzoval L. Sergius Catilina se skupinou senátorů (mezi nimi P. Cornelius Lentulus Sura, P. Autronius, L. Cassius Longinus, C. Cornelius Cethegus, P. a Ser. Sullovi, synové Ser. Cornelia Sully, M. Porcius Laeca, L. Calpurnius Bestia, Q. Curius) a jezdců (M. Fulvius Nobilior, L. Statilius, P. Gabinius Capito). Kolovaly tehdy řeči, že o plánech byl informován též M. Licinius Crassus. O dalším vývoji viz rok 63.

Mezi sympatisanty puče patřila Sempronia, urozená žena vynikající krásou a intelektem, znalá obou literatur, hry na citheru, chválená tanečnice, k tomu bohatá a muže si vybírala sama, spíše než by jí někdo nadbíhal. O jejím příbuzenství není nic známo, ani osudu. Nejčastěji se předpokládá, že byla manželkou D. Iunia Bruta, cos. 77, možná matkou caesarovraha D. Iunia Bruta Albina. 

Konsul Iulius Caesar se podílel na přípravě žalob na vrahy z éry sullovských proscripcí (dosáhl odsouzení například vraha Q. Lucretia Ofelly, viz rok 81). Catilina, jehož se to také týkalo, byl však u soudu obvinění zbaven. Ve volebním klání o konsulský úřad vynikali C. Antonius Hybrida a L. Sergius Catilina, jimž oponoval M. Tullius Cicero: jeho řeč označovaná jako "V bílé toze/In toga candida" se uchovala v pouhých fragmentech.

Zjevně v ní probíral Catilinova zvěrstva za Sully a Antoniovo okrádání provinciálů za správy Achaje a jeho vyloučení na čas ze senátu, viz rok 72. Oba jeho soci spustili předvolební úplatkářský karusel, až se to část senátu pokoušela řešit novým protikorupčním zákonem. Neprošel, neboť ho vetoval tribun lidu Q. Mucius Orestinus, muž, jehož právě Cicero zastupoval v jeho soudní kause; blok Caesar-Crassus Ciceronovi nepřál. 

10. prosince vystoupil tribun lidu P. Servilius Rullus, který právě nastoupil úřad, s návrhem na novou agrární reformu, lex agraria, poprvé od dob Mariových. Servilius chtěl ustavit komisi deseti mužů/decemviri s plnými právy po pět let spravovat veškeré státní finance, dozorovat zprávy o armádní kořisti, rozhodovat o prodeji a koupi půdy v říši, zřizovat kolonie a státní příjmy rozdělovat mezi občany.

Pekelná reforma, která by vlastnické poměry vyšlé z poměrů sullovských postavila na hlavu a po celém římském světě by ohrozila práva dlouhodobých nájemců dobytých zemí/publikánů, zřejmě nebyla Serviliem Rullem až tak promyšlena do detailů, takže strach z chaosu byl snadným rádcem oponentů. Vedl je designovaný konsul, advokát M. Tullius Cicero. 

Svou první řeč proti agrární reformě/de lege agraria contra P. Servilium Rullum přednesl v senátu na Nový rok, v den, kdy nastoupil úřad. Několik dnů na to vyvracel Serviliovy návrhy před lidem a když tribun mezi lidmi šířil, že Cicero zastupuje pouze zájmy latifundistů, kteří vydělali na Sullových proskripcích a reformách, odpověděl mu veřejně další řečí (čtvrtá Ciceronova řeč v této věci se ztratila). Servilius Rullus brzy svůj nápad opustil, zřejmě ještě do jara roku 63.   

Zemřel M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví. Narodil se kolem roku 114.

T. r. se narodili:

• Níkoláos z Damasku, peripatétický filosof a historik, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak sekretář Héróda Velkého, po jehož smrti roku 4 působil jako diplomat Héródova syna Héróda Archeláa (jenž zemřel roku 6 našeho letopočtu). Datum Níkoláovy smrti neznáme, z jeho pravděpodobně nejrozsáhlejších dějin sepsaných ve starém věku Historiá katholiké/Všeobecné dějiny o 144 knihách se zachovaly jen zlomky. Proslavil v Římě damascénské datle, neboť je pravidelně posílal Augustovi, až se jim dostalo jména níkoláovky/níkoláoi (foiníkes);

• Strabón z Amáseie, historik a geógraf, jehož dílo se dochovalo. Zemřel někdy po roce 23 našeho letopočtu;

• M. Valerius Messala Corvinus, vlažný augustovec a literát, podporovatel umění. Z jeho "klubu" nejvíce z dochovaných autorů vynikl Albius Tibullus, viz rok 55, pseudonymem pouze známý elegik Lygdamus a Messallova neteř Sulpicia, filanthrop pomohl kariéře P. Ovidia Nasona. Pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 8 našeho letopočtu. 

************************************************************

63.

Ol. 179, 2

249 SE

185 AE

(neznámý) | ([...]ios)

a. u. c. 691

M. Tullius Cicero a C. Antonius Hybrida

Rok 1 Pompeiovy éry na východě

************************************************************

Na jaře se zhroutila Mithridátova moc také v Pantikapaiu. Jeho syn Farnakés přešel na stranu domácích nepřátel a římských emigrantů, kteří pak Farnaka II. prohlásili králem Bosporu (vládl do roku 46), vše králi na očích. Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos (72) otrávil zbylé manželky a děti, které zůstaly s ním do konce. Pak si sám vzal život na akropoli Pantikapaia, když nalehl na meč, který mu podržel jeho keltský sluha Bitokos, Bithokos či Bitoitos, protože neúčinkoval žádný z jedů (podle další verse požádal jakéhosi z keltských vojáků, který běžel kolem pryč, když už rebelové prolomili hradbu, aby mu podřízl hrdlo; podle jiné verse byl obléhán v jakési věži). Farnakés poslal Pompeiovi nabalsamované otcovo tělo, ten ho však vrátil, aby bylo s ostatními z rodiny uloženo v rodové hrobce v Pontu (srov. zde níže). 

Mithridátés vládl od roku 121 rušných šest desetiletí, z nichž čtyři věnoval špatně vedeným a krátkozrakým válkám s Římem. Dokázal nashromáždit a promrhat enormní materiální a lidské reservy z oblastí, které v klasických dobách a v hellénismu stály stranou prvořadého zájmu. Nicméně se hellénisovaný anatolský despota s perskými kořeny, znalostmi padesáti jazyků a tělesně vybavený tak, že sám řídil šestispřeží, stal jedním z nejslavnějších mužů starého světa, v novověku se o něm skládala dramata a opery, pojmenovávaly rostliny.

Před ním si vzaly život jedem, který si od otce vyžádaly, jeho dcery Mithridátis a Nýsa, zasnoubené s Ptolemaiem XII. a jeho bratrem Ptolemaiem, králem na Kypru (zasnoubeny teprve v této době? - spíše již roku 88 nebo kráce poté na Kóu, tedy někdy do roku 84).

Ptolemaios XII. Neos Dionýsos poslal Pompeiovi do Syrie bohaté dary; v Alexandreji se však nepopulární král stával nepopulárním ještě více. Cn. Pompeius, který přezimoval s armádou v Seleukidě, táhl na jaře k jihu napříč panstvím Ptolemaia Mennaia, viz rok 85, který se vykoupil ze smrti tisícem talentů (to bylo více než hasmónajský král, viz zde níže), ale v Tripoli dal Říman popravit lokálního dynastu/tyranna Dionýsia spřízněného s Mennaiem sňatkem. Legie, které tím pádem dostaly od Pompeia výplatu, obsadily Lýsiadu na severu dn. Libanonu ovládanou jistým Silou židovského rodu (nikoli však hrad Lýsiás mezi Láodíkejí a Apamejí) a přes Héliopolis a Chalkidu pod Libanem dorazil do Damašku, aby nachystal armádu na tažení proti Nabatajům.

Zde na něho čekali Ióannés Hyrkanos II. se svým našeptávačem Antipatrem z Idúmaie a Aristobúlos II. se svým důvěrníkem Níkodémem (srov. rok 65). Pompeius je vyzval k usmíření, k němuž ovšem nedošlo a tak se vypravil s vojskem z Damašku do Iúdaie. Aristobúlos se s Římanem několikrát ještě setkal a pokoušel se vyjednávat dále, ale Pompeius se už rozhodl pro Ióanna Hyrkána. Ještě před Jerúsalémem mu Aristobúlos II. slíbil veliké peníze a předem mu věnoval v hodnotě pěti set talentů jakousi vinici či zahradu/ampelos eite képos ze zlata, předmět zvaný terpólé/"potěšení" (tedy nikoli obyčejný hrozen; za Augusta byl předmět ještě k vidění na Capitoliu). 

Cn. Pompeius poslal pro peníze do města A. Gabinia, Aristobúlos pro odpor svých vojáků nemohl dodržet slovo a byl Pompeiem zatčen. Římané Jerúsalém od velením Pompeiova legáta Cn. Calpurnia Pisona oblehli a město bylo po třech měsících dobyto; datum neznáme. Při dobývání chrámu padlo či zahynulo dvanáct tisíc obránců. Prvním z Římanů, který se dostal při dobývání do svatyně Židů, byl Cornelius Sulla Faustus, syn diktátorův, s manipuly centurionů Furia a Fabia.

Cn. Pompeius nechal chrámový poklad nedotčený (prý to bylo vedle sakrálních předmětů na dva tisíce talentů v mincích; o jejich osudu viz rok 54). Druhého dne po pádu města učinil Ióanna Hyrkana II. opět vládcem s titulem ethnarchos a veleknězem Židů, odbojné předáky Aristobúlovy strany dal stít. Sám Aristobúlos II. byl s rodinou odvezen do Říma: dvě dcery a dva synové, z nichž Alexandros uprchl ještě cestou a do Říma dorazil pouze Antigonos alias Mattathiás.

V Jerúsalému Pompeius nově uspořádal poměry v Palaistíně. Hellénská/hellénisovaná autonomní města v Syrii, jichž se zmocnili Makkabajští, vrátil pod syrskou správu, nyní provinční. Hellénská města v júdských hranicích, při moři a v Dekapoli jako Skythopolis, Hippos, Pellu, Samareiu, Marissu, Azótos, Iamneiu, Arethúsu (?), Gázu, Ioppu, Dóry a Stratónos pyrgos/Stratónovu věž (pozd. Kaisareiu) prohlásil za autonomní a postavil je pod administraci syrské provincie.

Řadu měst zničených válkami dal obnovit. Nic ovšem nebylo zadarmo. Historik Iósépos Flávios spočetl, že v třicetiletí od Pompéiových dob po Octavianovo vítězství vyždímali italští dobyvatelé z Iúdaie deset tisíc talentů; to bylo hodně peněz a z velké části posloužily na římskou občanskou válku. 

Z Jerúsaléma pak táhli Římané proti Nabatajským Arabům. V době, kdy byli na cestě do Petry, zastihla Pompeia zpráva o Mithridátově smrti (podle jiné verse se tak stalo u Jericha cestou do Jerúsaléma, srov. zde výše), Pompeius výpravu zrušil (její završení viz následující rok) a obrátil se zpět k severu do Pontu. 

Po druhém dobytí Jerúsaléma Římany 8. gorpiaia roku 70 n. l., tj. asi 26. září 70, uložil budoucí princeps Titus obětní stůl, vásy a kultovní sedmiramenný svícen z Jahweho chrámu (menora) v chrámu Míru, templum Pacis, v Římě, odkud předměty a další součásti židovského chrámového pokladu s sebou po dobytí Říma roku 455 n. l. do svého království v Africe odnesli Vandalové vedeni králem Geiserichem. Z Karthága je odvezl po zničení říše Vandalů roku 534 a zajetí posledního jejich krále Gelimera byzantský vojevůdce Belisar a jeho císař Iustinianus I. je v pověrčivosti vrátil do Palaistíny a dal uložit v křesťanských chrámech Jerúsaléma. V 7. století se snad staly předmětem perské kořisti a zmizely z dějin.

Pompeius se rychle vrátil do Amísu (viz předešlý rok) a dokončil uspořádání poměrů na východě (tzv. Amísos II.):

1. Pompeius uznal Farnaka II. králem v říši Bosporos a spojencem S. P. Q. R.

2. Spojencem Říma uznal historika Kastóra z Rhodu, který na Krymu zřejmě působil jako místní dynasta-tyrannos (? viz rok 65).

3. Fanagoreia byla prohlášena za autonomní z vděku za odstartování finálního povstání proti králi. Sídlila v ní též Mithridátova dcera Kleopatrá, rozvedená s králem Tigránem I.

4. Pompeius povolil pohřeb Mithridáta VI. v Sinópě, v sídelním městě království Pontos, srov. zde výše (nebyl tedy uložen do skalních hrobů nad Amásejí, původním sídelním městem pontských králů do roku c. 183).

5. Mithridátovi synové a dcery, přeživší války a otcovo šílenství, tzn. Artafernés, Dáreios, Xerxés, Oxathrés či Oxarthés, Eupatré, Kýros a Orsabaris (o ní viz dále rok 46) byli určeni pro pozdější Pompeiův triumf, konaný 28. září roku 61; později se směli vrátit na Východ. Spolu s nimi byli vedeni Mithridátovi rádci Hipparchos a Menandros z Láodikeie.

6. Amísos zůstal svobodným městem.

7. Ještě v Syrii rozhodl Pompeius o „přidělení“ Gordyény a města Nisibis králi Tigránovi I., Adiabéné byla „ponechána“ králi Parthů Fraátovi III.: tím byla též potvrzena hranice mezi Římem a Parthy na Eufrátu s tím, že Armenie a Orrhoéné stojí pod římským protektorátem. Nicméně se Adiabéna stala poprvé předmětem římské politiky, což potrvá v podstatě až do jejího zániku v říši Sásánovců. V Edesse v Orrhoéně zůstal dynastou jeden z arabských Abgarů, Abgaros II. Ariamnés bar Abgar (vládl od roku 68 do roku 53). Gordyéné byla od roku 65 nominálně součástí Ariobarzánova království Kappadoků, viz tam.

Během svého tažení kolonisoval Pompeius osm měst.

V Římě se v lednu konsul Tullius Cicero postavil proti návrhům tribuna lidu P. Servilia Rulla hodlajícího zcela reformovat vlastnictví a pronájem státní půdy a státní finance, viz o tom rok předešlý. 3. května při zatmění Měsíce (tak i podle tabulek NASA) varovali haruspikové před novou občanskou válkou.

Od října finalisoval přípravy spiknutí L. Sergius Catilina, který podruhé propadl v konsulských volbách, viz rok 64, třebaže byl spojen s klikou Crassus-Caesar. Sliboval přitom lidem zkrotit lichváře, zrušit dluhy a parcelisaci půdy, tedy program poslouchatelný jako populáry tak optimáty. 18. října doručil kdosi Crassovi dopisy líčící přípravu masakru v Římě na 28. října, den voleb (nedošlo na něj). Dopisy byly druhého dne čteny v senátu, šly zvěsti, že centurio C. Manilius (jiný od tr. pl. 66) sbírá vojsko v Etrúrii. 21. října senát vydal konsulům pravomoci k ochraně státu v nebezpečí/senatus consultum ultimum. Cicero tvrdil, že Catilina plánoval obsazení Praeneste na 1. listopadu a že tomu konsul zabránil zvýšenou ostrahou. Catilinova pověst je všeobecně malována v nejtemnějších barvách, jeho mužů jako hráčů, pijáků, zadluženců, moderně úplných loserů. Dokonce se říkalo, že se svými lidmi obětoval na venkově jistého chlapce a společně ho rituálně snědli... 

Jeden z konsulů Antonius Hybrida stál na něho straně, ale bál se podpořit Catilinu veřejně. Senát ho kromě toho poslal do války do Makedonie, aniž by o jeho spikleneckých konexích věděl. Ani on, ani Cicero do svých provincií nechvátali (Cicero do Gallie transpadany; původně to bylo vylosováno opačně, ale Cicero, stavějící se jako obhájce provinciálů, asi chápal, že Antonius si potřebuje vylepšit finance), oba doma zachraňovali republiku. 

Druhý konsul M. Tullius Cicero spiknutí odhalil. Svého milence, catilinovce Q. Curia, viz rok předešlý, udala milenka Fulvia, resp. mluvila o spiknutí s řadou svých známých. Začátkem prosince vyslanci Allobrogů, jichž chtěl Catilina prostřednictvím obchodníka P. Umbrena použít pro případnou válku, neboť je spiklenci vyzývali k rebelii; chvíli to Keltové hráli na obě strany, Cicerona informoval jejich patron Q. Fabius Maximus Sanga. Dopisy Keltů a pučistů z Města Catilinovi byly též zadrženy: Lentulův doručoval jistý Krotóňan T. Volturcius, který při vyšetřování vyjevil jména všech zapletených. Pučisté podle nich chystali zapálit o saturnaliích 17. prosince Město, měli na to připravené lidi, též po italském venkově chystali Catilinovi pověřenci oddíly. Zvěstováním těchto hrůz dostalo ulici na Ciceronovu stranu. Na základě senátního usnesení rozeslány na místa s hlášenými protistátními aktivitami oddíly, vypsány odměny pro informátory (otrokům svoboda a sto tisíc séstertiů, svobodným beztrestnost a dvě stě tisíc séstertiů). 

Již 8. listopadu svolal Cicero do chrámu Iova Statora schůzi senátu a tam, v Catilinově přítomnosti, pronesl proti němu řeč, "První catilínská/In Catilinam oratio prima"; v nejbližších dnech následovaly tři další zachované (první a čtvrtá v senátu, druhá, pronesená již 9. listopadu, a třetí na sněmovním shromáždění lidu z 3. prosince po nočním zatčení spikleneckých vůdců a jejich usvědčení kompromitujícími dopisy). 

L. Sergius, jemuž senátoři pokřikem bránili v dokončení projevu, vyzýval, aby nevěřili nějakému nýmandovi "novému člověku/homo novus, kdežto on že je ze staré šlechtické rodiny, vyběhl ze zasedání se slovy: "Poněvadž obklíčen nepřáteli jsem nucen jednat ve spěchu, svůj zápal uhasím zkázou/quoniam quidem circumventus ab inimicis praeceps agor, incendium meum ruina restiguam". Šance viděl v Římě černě a v noci uprchnul, prý do exilu do Massílie, ve skutečnosti do Etrúrie, kde se pro něho sbíralo dvacetitisícové vojsko z převážně Sullových veteránů (viz zde výše a následující rok). Ve Faesulách se už 27. října oděl do konsulského a obklopil lidmi, které rekrutoval sullovský centurio C. Manlius z propuštěnců a otroků. Hlavním pučistům přikázal pokračovat v přípravách ve Městě, sám že se brzy vrátí s velkou armádou. 

Iunius Silanus, dotazovaný jako nastupující konsul první, na jednání v senátu navrhoval smrt, oponoval Caesar, který se vyslovil pro zabavení majetků a doživotní vězení po municipích v Itálii. M. Porcius Cato argumentoval jako Silanus pro smrt a tento názor převládl. Catilinovi soudruzi a vůdci spiknutí, kteří byli dopadeni i v Římě, praetor t. r. P. Cornelius Lentulus Sura (cos. 71, nevlastní otec triumvira M. Antonia), C. Cornelius Cethegus, P. Gabinius Capito, L. Statilius a M. Caeparius byli po schůzi senátu a jeho hlasování, ale bez soudu, téhož dne 5. prosince popraveni provazem („prosincové nóny“, viz rok 58; Ciceronova čtvrtá řeč přesvědčila senátory o popravě). Senátor A. Fulvius dokonce osobně zabil svého stejnojmenného, který byl mezi spiklenci a otec ho dopadl na cestě k pučistickým oddílům v Etrúrii (jiný od rytíře M. Fulvia Nobiliora, viz rok předešlý).

V senátu Iulius Caesar nehlasoval pro smrt Lentulovu a navrhoval vyvlastnění majetků a doživotní internace spiklenců; sám byl podezříván ze styků se spiklenci a vedení korespondence s Catilinou. • Pro zachycení svých senátních řečí tehdy Cicero poprvé v historii využil těsnopisného záznamu, tzv. notae tironianae (viz rok 103).

Vlastní účel konspirace (podle historika Sallustia šlo dokonce o „válku“, bellum Catilinae) zůstal přes velkou publicitu, hlavně díky Ciceronovi, do dnešních dnů nejasný: byla to konspirace populárů či optimátů nebo vůbec nespokojenců, snaha zlotřilého Sergia Catiliny, muže ze starého rodu a chronicky zadluženého a zkaženého využít nespokojenců mezi sullovskými vojáky usazenými po italském venkově, ale vydaným napospas okolních latifundistů, srov. rok 81, a s jejich pomocí se dostat k diktatuře?

Koncem roku 63 oblehl v oddělených táborech Faesuly konsul Antonius s praetorem Q. Caeciliem Metellem Celerem, který se vrátil z války z Východu a nyní spravoval Cisalpinskou Gallii; cos. roku 60, srov. rok 66. O Metellově zásahu v procesu T. Labiena proti C. Rabiriovi, kterého hájil Cicero, viz rok 100.

Cicero prosadil v létě zákon zostřující tresty za předvolební korupci; namířený byl víceméně proti Catilinovi ucházejícímu se opět o konsulát. Zákon Calpurniův z roku 67 doplnil trestem desetiletého vyhnanství a kandidátům stanovil, že nesmějí pořádat žádné veřejné podívané dva roky před volbou ani najímat lidi do volebních štábů/lex Tullia de ambitu. Po konsulských volbách žaloval z podnětu M. Porcia Catona (32), švagra jednoho ze zvolených konsulů D. Iunia Silana, právník Ser. Sulpicius Rufus nastávajícího Silanova kolegu L. Licinia Murenu, Lucullova kdysi legáta, viz rok 71, z podplácení voličů za kampaně/de ambitu. Murenu v listopadu, to již bylo Catilinovo spiknutí v chodu, obhájila trojice Q. Hortensius Hortalus, M. Licinius Crassus a M. Tullius Cicero, úřadující konsul (zachována zůstala pouze řeč Ciceronova/Pro L. Murena). Sulpicius i Cato byli přitom Ciceronovi přátelé. Že se uchazeč o veřejný úřad má právo podbízet požitky u voličů, pokládal rovněž Cicero za úplně normální, viz k tomu v indexu s. v. volby.  

C. Iulius Caesar (37) zvolen pontifikem maximem, ačkoli na to neměl věk, ani předtím nesloužil jako praetor; to až roku následujícího.

Narodil se M. Vipsanius Agrippa, vojevůdce a přítel Octavianův. Působil rovněž literárně: psal zeměpisné komentáře, podle nichž později vznikla Tabula Peutingeriana římské říše (zemřel roku 12).

V pozdějších dějinách rok Ciceronova konsulátu proslul spíše než likvidací catilinovského spiknutí narozením prvního z augustů: 23. září se v Římě narodil C. Octavius, od roku 44 po adopci C. Iulius Caesar Octavianus, od roku 27 Imperator Caesar Augustus. Zemřel 19. srpna roku 14 našeho letopočtu v Nole. Jeho otec C. Octavius (viz rok 44) zemřel již roku 59 ve věku něco přes čtyřicet; viz dále rok 62. Matka budoucího Augusta se jmenovala Atia a byla neteří diktátora Caesara (viz rok 100 a 44). • Zemřel velký sullovec, cos. roku 80, neúspěšný bojovník s Q. Sertoriem v Hispániích a historik Q. Caecilius Metellus Pius.