064-060

************************************************************

64.

Ol. 179, 1

Andreás z Lakedaimonu

248 SE

184 AE

(Oinofilos)

a. u. c. 690

L. Iulius Caesar a C. Marcius Figulus

************************************************************

Na jaře přišel Cn. Pompeius Magnus z Armenie do Amísu, kde konferoval o uspořádání anatolských území zapojených a zapletených do mithridátovských válek: celé Anatolii byl udělen další římský mír (tzv. Amísos I., srov. rok 188, 63, 47 a 36):

1. Údajný potomek paflagonských Pylaimenovců Attalos obdržel Gangry s celým paflagonským vnitrozemím. Attalos pak vládl snad až do roku 40 (srov. rok 96).

2. jistý Aristarchos obdržel Kolchidu, ale s titulem královskému jen adekvátním (sképtúchos); v historii se již neobjevuje a lze se jen domnívat, že jeho vláda skončila roku 48 vpádem Farnaka II.

3. v Galatii byl tetrarcha Déiotaros I. Pompeiem pozdvižen ke královskému titulu (vládl do roku 41). Pompeius přidal v odměnu za jeho věrnost ke kmenovému území Tolistobójů polovinu Gazelonítidy, Malou Armenii a v Pontu města Farnakeia a Trapezús.

4. tetrarcha Trokmů Brogitaros obdržel Mithridáteion, tetrarcha Tektoságů Kastór I. Tarkondaios, syn Saókondariův, byl uznán tetrarchou, oba bez královského titulu (u Brogitara viz rok 58, vládl do roku 53). Kastór I. vládl do roku 44 (druhé jméno tohoto Kelta? Tarkondaios je chetitské, srov. Tarchundaradu z Arzawy, viz bod 7).

5. Archeláos, syn bývalého Mithridátova vojevůdce Archeláa, se stal veleknězem v Kappadockých Kománách a pánem nad šesti tisíci chrámovými otroky, které však nesměl prodat; o jeho královských osudech viz rok 56.

6. král Kommágény Antiochos I. obdržel Seleukeiu na Eufrátu (v této době tvořila opět dohromady s Apamejí na druhém břehu Eufrátu jedno město a byla nazývána Zeugma, tj. Most).

7. v Kilikii Pompeius uznal vládcem dynastu Tarkondimota I., syna Stratónova z Kastabal. Roku 41 byl pozdvižen na krále M. Antoniem a přijal proto trůnní jméno Tarkondimotos I. Filantónios (vládl do roku 31). • Spolu s Antiochem Kommágénským lze oba směle označit za částečně „chetitské“ dynasty.

8. jedenáct městských států se dostalo pod římskou provincii. Pompeius ji zřídil v Pontu z jeho západní části: ve východní, v pozdějším Pontu  Polemóniku, vládl místní dynasta. Západní část Pontu byla správně spojena s Bíthýnií a vznikla provincia Bithynia et Pontus (srov. roky 74 a 67), do níž byla zahrnuta i pobřežní část Paflagonie.

Amísská konference byla zároveň vlastním koncem kappadockých válek, které se s přestávkami vedly téměř čtyřicet let od roku 99, resp. 102 (viz).

V téže době nabídl král Mithridátés Eupatór své klientní poddanství Pompeiovi, byl však odmítnut. Mithridátova posice v Bosporské říši byla velmi křehká (viz předešlý rok), bouřily se posádky, povstalci se zmocnili řady králových synů, které poslali Pompeiovi, viz rok předešlý. 

V dubnu nebo říjnu postihlo Kimmerský Bosporos těžké zemětřesení, největší lidem známé v regionu.

V létě se Cn. Pompeius vydal z Pontu do Syrie a římská flotila zahájila před Thráckým Chersonésem blokádu Bosporské říše, kde se Mithridátovi podařilo sestavit ještě jednu armádu o 36 tisících mužích a jisté loďstvo. Jeho moc se však hroutila. Povstalci z Fanagoreie získávali jedno město za druhým, posádky pevností se k nim přidávaly, do povstaleckých rukou padlo několik Mithridátových synů a dcer. Viz dále rok následující.

V Syrii měl údajně Pompeius přijmout od Antiošských peníze za to, že již nepřipustí další vládu některého ze Seleukovců. Neuznal nároky krále Antiocha XIII. Euseba (?) vulgo Asiátika („vládl“ od roku 69). Odmítl Seleukovce, poněvadž se, jak mu to Pompeius řekl, před Tigránem skrýval kdesi v Kilikii a neuměl si vládu uhájit a Syrii ubránit před loupežemi Židů a Arabů/nón datúrum, quod tuérí nésciat, né rúrsus Syriam Iúdaeórum et Arabum latróciniís ínféstam reddat; o tom srov. zde níže. 

Později v roce dal Antiocha zavraždit jeho arabský protektor Sampsigeramos (I.), vládce chrámového státečku Emesy a fýlarchos Emesénů, tedy šejk. Antiochův protikrál Filippos II. Filorhómaios (od předešlého roku), syn Filippa I. a vnuk Antiocha VIII. Kalliníka, byl v téže době bez jakýchkoli mocenských šancí a mizí z politické scény. • Poslední zmínka o něm je z roku 56, ale to již nepoužíval královský titul. 

Filippos II. tak byl posledním panujícím Seleukovcem z dynastie nosící královské diadéma od roku 305. V posledních sto letech však v Syrii vládli vedle sebe a proti sobě vždy nejméně dva příslušníci královské dynastie (kořeny viz rok 187, 175 a hlavně 162, kde o jednotlivých fázích válek, srov. roky 125 a 96). Kolik toho z kdysi rozsáhlé královské půdy po Seleukovcích zůstalo, známo není, avšak vzhledem k posledním desetiletím jejich dějin asi jí Římanům jako ager publicus mnoho nezbylo, pokud vůbec. 

Pompeius prohlásil Syrii a Koilé Syrii s Foiníkií provincií Syria. • Zůstala na dlouhá staletí římská. Roku 636 našeho letopočtu Syrii dobyli muslimští Arabové, Palaistínu, od Antiocha III. a za Římanů její součást, o dva roky dříve.

V Byblu dal Pompeius zatknout místního dynastu, pravděpodobně posledního z králů-knězů Adónidova kultu užívajících tradičního panovnického jméno Kinyrás. Byl obviňován z krutovlády, nic bližšího známo není, a sťat sekerou. Legát M. Aemilius Scaurus, Pompeiův chráněnec, se bez doprovodu legií vypravil z Damasku do Palaistíny, kam ho poslal Pompeius urovnat spory v královské rodině Hasmónajů, viz rok předešlý. Ióannés Hyrkanos II. dal totiž radu Antipatra Idúmského a v noci prchl z Jerúsaléma do Petry ke králi nabatajských Arabů Aretovi III. Za dosazení na židovský trůn mu slíbil navrácení vesnic, které obsadil jeho otec Alexandros I. Iannaios roku 93. Arabové vytáhli do Iúdaie a v poli porazili Aristobúlovo vojsko. V té době kromě války panoval v zemi nečas a po neúrodě přišla velká drahota, část chrámových kněží prchla do Egypta; tehdy byl Aristobúlos II. v Jerúsalému oblehnut. 

Aemiliovi Scaurovi slíbili oba bratři po čtyřech stech talentech, pomůže-li jim Říman k vládě. Legát si vybral Aristobúlovu nabídku a králi Aretovi poslal prostý vzkaz: neopustí-li Jerúsalém, bude označen za nepřítele Říma. Takové výhrůžce rozuměl v tehdejším světě už mnoho desetiletí každý mocnář. Posílený Aristobúlos II. pak Araby se spojenci na zpáteční cestě domů u Papýra porazil a arabské ztráty činily šest tisíc mužů. V této padl Antipatrův mladší bratr Fallión (což se mohlo stát až roku následujícího; srov. předešlý rok a rok následující)

L. Afranius posléze porazil u dnešního Ammánu Araby, nikoli však Nabataje.• Jsou to první římské bojové kontakty s tímto světem a zaroveň první zmínka o vojenské přítomnosti Arabů před Jerúsalémem.

V Římě začalo údajně druhé Catilinovo spiknutí (viz následující rok). Konsul Iulius Caesar se podílel na přípravě žalob na vrahy z éry sullovských proscripcí (dosáhl odsouzení například vraha Q. Lucretia Ofelly, viz rok 81). Catilina, jehož se to také týkalo, byl však u soudu obvinění zbaven. Ve volebním klání o konsulský úřad vynikali C. Antonius Hybrida a L. Sergius Catilina, jimž oponoval M. Tullius Cicero: jeho řeč označovaná jako "V bílé toze/In toga candida" se uchovala v pouhých fragmentech. Zjevně v ní probíral Catilinova zvěrstva za Sully a Antoniovo okrádání provinciálů za správy Achaje a jeho vyloučení na čas ze senátu, viz rok 72. Oba jeho soci spustili předvolební úplatkářský karusel, až se to část senátu pokoušela řešit novým protikorupčním zákonem. Neprošel, neboť ho vetoval tribun lidu Q. Mucius Orestinus, muž, jehož právě Cicero zastupoval v jeho soudní kause; blok Caesar-Crassus Ciceronovi nepřál. 

10. prosince vystoupil tribun lidu P. Servilius Rullus, který právě nastoupil úřad, s návrhem na novou agrární reformu, lex agraria, poprvé od dob Mariových. Servilius chtěl ustavit komisi deseti mužů/decemviri s plnými právy po pět let spravovat veškeré státní finance, dozorovat zprávy o armádní kořisti, rozhodovat o prodeji a koupi půdy v říši, zřizovat kolonie a státní příjmy rozdělovat mezi občany. Pekelná reforma, která by vlastnické poměry vyšlé z poměrů sullovských postavila na hlavu a po celém římském světě by ohrozila práva dlouhodobých nájemců dobytých zemí/publikánů, zřejmě nebyla Serviliem Rullem až tak promyšlena do detailů, takže strach z chaosu byl snadným rádcem oponentů. Vedl je designovaný konsul, advokát M. Tullius Cicero. 

Svou první řeč proti agrární reformě/de lege agraria contra P. Servilium Rullum přednesl v senátu na Nový rok, v den, kdy nastoupil úřad. Několik dnů na to vyvracel Serviliovy návrhy před lidem a když tribun mezi lidmi šířil, že Cicero zastupuje pouze zájmy latifundistů, kteří vydělali na Sullových proskripcích a reformách, odpověděl mu veřejně další řečí (čtvrtá Ciceronova řeč v této věci se ztratila). Servilius Rullus brzy svůj nápad opustil, zřejmě ještě do jara roku 63.   

Zemřel M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví. Narodil se kolem roku 114.

T. r. se narodili:

• Níkoláos z Damasku, peripatetický filosof a historik, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak sekretář Héróda Velkého, po jehož smrti roku 4 působil jako diplomat Héródova syna Héróda Archeláa (jenž zemřel roku 6 našeho letopočtu). Datum Níkoláovy smrti neznáme, z jeho pravděpodobně nejrozsáhlejších dějin sepsaných ve starém věku Historiá katholiké/Všeobecné dějiny o 144 knihách se zachovaly jen zlomky. Proslavil v Římě damascénské datle, neboť je pravidelně posílal Augustovi, až se jim dostalo jména níkoláovky/níkoláoi (foiníkes);

• Strabón z Amáseie, historik a geógraf, jehož dílo se dochovalo. Zemřel někdy po roce 23 našeho letopočtu;

• M. Valerius Messala Corvinus, vlažný augustovec a literát, podporovatel umění. Z jeho "klubu" nejvíce z dochovaných autorů vynikl Albius Tibullus, viz rok 55, pseudonymem pouze známý elegik Lygdamus a Messallova neteř Sulpicia, filanthrop pomohl kariéře P. Ovidia Nasona. Pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 8 našeho letopočtu. 

************************************************************

63.

Ol. 179, 2

249 SE

185 AE

(neznámý)

a. u. c. 691

M. Tullius Cicero a C. Antonius Hybrida

Rok 1 Pompeiovy éry na východě

************************************************************

Na jaře se zhroutila Mithridátova moc také v Pantikapaiu. Jeho syn Farnakés přešel na stranu domácích nepřátel a římských emigrantů, kteří pak Farnaka II. prohlásili králem Bosporu (vládl do roku 46), vše králi na očích. Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos otrávil zbylé manželky a děti, které zůstaly s ním do konce. Pak si sám vzal život na akropoli Pantikapaia, když nalehl na meč, který mu podržel jeho keltský sluha Bitokos či Bitoitos, protože neúčinkoval žádný z jedů (podle další verse požádal jakéhosi z keltských vojáků, který běžel kolem pryč, když už rebelové prolomili hradbu, aby mu podřízl hrdlo). Farnakés poslal Pompeiovi nabalsamované otcovo tělo, ten ho však vrátil, aby bylo s ostatními z rodiny uloženo v rodové hrobce v Pontu (srov. zde níže). 

Mithridátés vládl od roku 121 rušných 60 let, z nichž čtyřicet věnoval špatně vedeným a krátkozrakým válkám s Římem. Dokázal nashromáždit a promrhat enormní materiální a lidské reservy z oblastí, které v klasických dobách a v hellénismu stály stranou prvořadého zájmu. 

Před ním si vzaly život jedem, který si od otce vyžádaly, jeho dcery Mithridátis a Nýsa, zasnoubené s Ptolemaiem XII. a jeho bratrem Ptolemaiem, králem na Kypru (zasnoubeny teprve v této době? - spíše již roku 88 nebo kráce poté na Kóu, tedy někdy do roku 84).

Ptolemaios XII. Neos Dionýsos poslal Pompeiovi do Syrie bohaté dary; v Alexandreji se však nepopulární král stával nepopulárním ještě více. Cn. Pompeius, který přezimoval s armádou v Seleukidě, táhl na jaře k jihu napříč panstvím Ptolemaia Mennaia, který se vykoupil ze smrti tisícem talentů, ale v Tripoli dal Říman popravit dynastu Dionýsia spřízněného s Mennaiem sňatkem. Legie obsadily Lýsiadu na severu dn. Libanonu ovládanou jistým Silou židovského rodu (nikoli však hrad Lýsiás mezi Láodíkejí a Apamejí) a přes Héliopolis a Chalkis dorazil do Damašku, aby nachystal armádu na tažení proti Nabatajům.

Zde na něho čekali Ióannés Hyrkanos II. se svým našeptávačem Antipatrem z Idúmaie a Aristobúlos II. se svým důvěrníkem Níkodémem (srov. rok 65). Pompeius je vyzval k usmíření, k němuž ovšem nedošlo a tak se vypravil s vojskem z Damašku do Iúdaie. Aristobúlos se s Římanem několikrát ještě setkal a pokoušel se vyjednávat dále, ale Pompeius se už rozhodl pro Ióanna Hyrkána. Ještě před Jerúsalémem mu Aristobúlos II. slíbil veliké peníze a předem mu věnoval v hodnotě pěti set talentů jakousi vinici či zahradu/ampelos eite képos ze zlata, předmět zvaný terpólé/"potěšení" (tedy nikoli obyčejný hrozen; za Augusta byl předmět ještě k vidění na Capitoliu). 

Cn. Pompeius poslal pro peníze do města A. Gabinia, Aristobúlos pro odpor svých vojáků nemohl dodržet slovo a byl Pompeiem zatčen. Římané Jerúsalém od velením Pompeiova legáta Cn. Calpurnia Pisona oblehli a město bylo po třech měsících dobyto; datum neznáme. Při dobývání chrámu padlo či zahynulo dvanáct tisíc obránců. Prvním z Římanů, který se dostal při dobývání do svatyně Židů, byl Cornelius Sulla Faustus, syn diktátorův, s manipuly centurionů Furia a Fabia. Cn. Pompeius nechal chrámový poklad nedotčený (prý to bylo vedle sakrálních předmětů na dva tisíce talentů v mincích; o jejich osudu viz rok 54). Druhého dne po pádu města učinil Ióanna Hyrkana II. opět vládcem s titulem ethnarchos a veleknězem Židů, odbojné předáky Aristobúlovy strany dal stít. Sám Aristobúlos II. byl s rodinou odvezen do Říma: dvě dcery a dva synové, z nichž Alexandros uprchl ještě cestou a do Říma dorazil pouze Antigonos alias Mattathiás.

V Jerúsalému Pompeius nově uspořádal poměry v Palaistíně. Hellénská/hellénisovaná autonomní města v Syrii, jichž se zmocnili Makkabajští, vrátil pod syrskou správu, nyní provinční. Hellénská města v júdských hranicích, při moři a v Dekapoli jako Skythopolis, Hippos, Pellu, Samareiu, Marissu, Azótos, Iamneiu, Arethúsu (?), Gázu, Ioppu, Dóry a Stratónos pyrgos/Stratónovu věž (pozd. Kaisareiu) prohlásil za autonomní a postavil je pod administraci syrské provincie. Řadu měst zničených válkami dal obnovit. Nic ovšem nebylo zadarmo. Historik Iósépos Flávios spočetl, že v třicetiletí od Pompéiových dob po Octavianovo vítězství vyždímali italští dobyvatelé z Iúdaie deset tisíc talentů; to bylo hodně peněz a z velké části posloužily na římskou občanskou válku. 

Z Jerúsaléma pak táhli Římané proti Nabatajským Arabům. V době, kdy byli na cestě do Petry, zastihla Pompeia zpráva o Mithridátově smrti (podle jiné verse se tak stalo u Jericha cestou do Jerúsaléma, srov. zde výše), Pompeius výpravu zrušil (její završení viz následující rok) a obrátil se zpět k severu do Pontu. 

Po druhém dobytí Jerúsaléma Římany 8. gorpiaia roku 70 n. l., tj. asi 26. září 70, uložil budoucí princeps Titus obětní stůl, vásy a kultovní sedmiramenný svícen z Jahweho chrámu (menora) v chrámu Míru, templum Pacis, v Římě, odkud předměty a další součásti židovského chrámového pokladu s sebou po dobytí Říma roku 455 n. l. do svého království v Africe odnesli Vandalové vedeni králem Geiserichem. Z Karthága je odvezl po zničení říše Vandalů roku 534 a zajetí posledního jejich krále Gelimera byzantský vojevůdce Belisar a jeho císař Iustinianus I. je v pověrčivosti vrátil do Palaistíny a dal uložit v křesťanských chrámech Jerúsaléma. V 7. století se snad staly předmětem perské kořisti a zmizely z dějin.

Pompeius se rychle vrátil do Amísu (viz předešlý rok) a dokončil uspořádání poměrů na východě (tzv. Amísos II.):

1. Pompeius uznal Farnaka II. králem v říši Bosporos a spojencem S. P. Q. R.

2. Spojencem Říma uznal historika Kastóra z Rhodu, který na Krymu zřejmě působil jako místní dynasta-tyrannos (? viz rok 65).

3. Fanagoreia byla prohlášena za autonomní z vděku za odstartování finálního povstání proti králi. Sídlila v ní též Mithridátova dcera Kleopatrá, rozvedená s králem Tigránem I.

4. Pompeius povolil pohřeb Mithridáta VI. v Sinópé, v sídelním městě království Pontos, srov. zde výše.

5. Mithridátovi synové a dcery, přeživší války a otcovo šílenství, tzn. Artafernés, Dáreios, Xerxés, Oxathrés či Oxarthés, Eupatré, Kýros a Orsabaris (o ní viz dále rok 46) byli určeni pro pozdější Pompeiův triumf, konaný 28. září roku 61; později se směli vrátit na Východ. Spolu s nimi byli vedeni Mithridátovi rádci Hipparchos a Menandros z Láodikeie.

6. Amísos zůstal svobodným městem.

7. Ještě v Syrii rozhodl Pompeius o „přidělení“ Gordyény a města Nisibis králi Tigránovi I., Adiabéné byla „ponechána“ králi Parthů Fraátovi III.: tím byla též potvrzena hranice mezi Římem a Parthy na Eufrátu s tím, že Armenie a Orrhoéné stojí pod římským protektorátem. Nicméně se Adiabéna stala poprvé předmětem římské politiky, což potrvá v podstatě až do jejího zániku v říši Sásánovců. V Edesse v Orrhoéně zůstal dynastou jeden z arabských Abgarů, Abgaros II. Ariamnés bar Abgar (vládl od roku 68 do roku 53). Gordyéné byla od roku 65 nominálně součástí Ariobarzánova království Kappadoků, viz tam.

Během svého tažení kolonisoval Pompeius osm měst.

V Římě se v v lednu konsul Tullius Cicero postavil proti návrhům tribuna lidu P. Servilia Rulla hodlajícího zcela reformovat vlastnictví a pronájem státní půdy a státní finance, viz o tom rok předešlý. 3. května při zatmění Měsíce (tak i podle tabulek NASA) varovali haruspikové před novou občanskou válkou. Od října připravoval spiknutí L. Sergius Catilina, který podruhé propadl v konsulských volbách, viz rok 64, třebaže byl spojen s klikou Crassus-Caesar. Sliboval přitom lidem zrušení dluhů a parcelisaci půdy. 18. října doručil kdosi Crassovi dopisy líčící přípravu masakru v Římě na 28. října, den voleb (nedošlo na něj). Dopisy byly druhého dne čteny v senátu, šly zvěsti, že centurio C. Manilius (jiný od tr. pl. 66) sbírá vojsko v Etrúrii. 21. října senát vydal konsulům pravomoci k ochraně státu v nebezpečí/senatus consultum ultimum. Cicero tvrdil, že Catilina plánoval obsazení Praeneste na 1. listopadu a že tomu konsul zabránil zvýšenou ostrahou. Catilinova pověst je všeobecně malována v nejtemnějších barvách, jeho mužů jako hráčů, pijáků, zadluženců, moderně úplných loserů. Dokonce se říkalo, že se svými lidmi obětoval na venkově jistého chlapce a společně ho rituálně snědli... 

Jeden z konsulů Antonius Hybrida stál na něho straně, ale bál se podpořit Catilinu veřejně. Senát ho kromě toho poslal do války do Makedonie, aniž by o jeho spikleneckých konexích věděl. Ani on, ani Cicero do svých provincií nechvátali (Cicero do Gallie transpadany; původně to bylo vylosováno opačně, ale Cicero, stavějící se jako obhájce provinciálů, asi chápal, že Antonius si potřebuje vylepšit finance), oba doma zachraňovali republiku. 

Druhý konsul M. Tullius Cicero spiknutí odhalil. Svého milence, catilinovce Q. Curia, udala milenka Fulvia, a začátkem prosince vyslanci Allobrogů, jichž chtěl Catilina použít pro případnou válku, neboť je spiklenci vyzývali k rebelii a jejich dopisy z Města Catilinovi byly též zadrženy; chvíli to Keltové hráli na obě strany, Cicerona informoval jejich patron Q. Fabius Maximus Sanga. Pučisté podle nich chystali zapálit o saturnaliích 17. prosince Město. Zvěstováním těchto hrůz dostalo ulici na Ciceronovu stranu. 

Již 8. listopadu svolal Cicero do chrámu Iova Statora schůzi senátu a tam, v Catilinově přítomnosti, pronesl proti němu řeč, "První catilínská/In Catilinam oratio prima"; v nejbližších dnech následovaly tři další zachované (první a čtvrtá v senátu, druhá, pronesená již 9. listopadu, a třetí na sněmovním shromáždění lidu z 3. prosince po nočním zatčení spikleneckých vůdců a jejich usvědčení kompromitujícími dopisy). 

L. Sergius, jemuž senátoři pokřikem bránili v dokončení projevu, vyzýval, aby nevěřili nějakému nýmandovi "novému člověku/homo novus, kdežto on že je ze staré šlechtické rodiny, viděl své šance v Římě černě. V noci uprchnul z Říma, prý do exilu do Massílie, ve skutečnosti do Etrúrie, kde se pro něho sbíralo dvacetitisícové vojsko z převážně Sullových veteránů (viz zde výše a následující rok). Ve Faesulách se oděl do konsulského a obklopil lidmi, které rekrutoval sullovský centurio C. Manlius z propuštěnců a otroků. 

Iunius Silanus na jednání v senátu navrhoval smrt, oponoval Caesar. Catilinovi soudruzi a vůdci spiknutí, kteří byli dopadeni i v Římě, praetor t. r. P. Cornelius Lentulus Sura (cos. 71, nevlastní otec triumvira M. Antonia), C. Cornelius Cethegus, P. Gabinius Capito, L. Statilius a M. Caeparius byli po schůzi senátu a jeho hlasování, ale bez soudu, téhož dne 5. prosince popraveni („prosincové nony“, viz rok 58; Ciceronova čtvrtá řeč přesvědčila senátory o popravě). Senátor A. Fulvius dokonce osobně zabil svého syna M. Fulvia Nobiliora, který byl mezi spiklenci. V senátu Iulius Caesar nehlasoval pro smrt Lentulovu a navrhoval vyvlastnění majetků a doživotní internace spiklenců; sám byl podezříván ze styků se spiklenci a vedení korespondence s Catilinou. • Pro zachycení svých senátních řečí tehdy Cicero poprvé v historii využil těsnopisného záznamu, tzv. notae tironianae (viz rok 103).

Vlastní účel konspirace (podle historika Sallustia šlo dokonce o „válku“, bellum Catilinae) zůstal přes velkou publicitu, hlavně díky Ciceronovi, do dnešních dnů nejasný: byla to konspirace populárů či optimátů nebo vůbec nespokojenců, snaha zlotřilého Sergia Catiliny, muže ze starého rodu a chronicky zadluženého a zkaženého využít nespokojenců mezi sullovskými vojáky usazenými po italském venkově, ale vydaným napospas okolních latifundistů, srov. rok 81, a s jejich pomocí se dostat k diktatuře?

Koncem roku 63 oblehl v oddělených táborech Faesuly konsul Antonius s praetorem Q. Caeciliem Metellem Celerem, který se vrátil z války z Východu a nyní spravoval Cisalpinskou Gallii; cos. roku 60, srov. rok 66. O Metellově zásahu v procesu T. Labiena proti C. Rabiriovi, kterého hájil Cicero, viz rok 100.

Cicero prosadil v létě zákon zostřující tresty za předvolební korupci; namířený byl víceméně proti Catilinovi ucházejícímu se opět o konsulát. Zákon Calpurniův z roku 67 doplnil trestem desetiletého vyhnanství a kandidátům stanovil, že nesmějí pořádat žádné veřejné podívané dva roky před volbou ani najímat lidi do volebních štábů/lex Tullia de ambitu. Po konsulských volbách žaloval z podnětu M. Porcia Catona (32), švagra jednoho ze zvolených konsulů D. Iunia Silana, právník Ser. Sulpicius Rufus nastávajícího Silanova kolegu L. Licinia Murenu, Lucullova kdysi legáta, viz rok 71, z podplácení voličů za kampaně/de ambitu. Murenu v listopadu, to již bylo Catilinovo spiknutí v chodu, obhájila trojice Q. Hortensius Hortalus, M. Licinius Crassus a M. Tullius Cicero, úřadující konsul (zachována zůstala pouze řeč Ciceronova/Pro L. Murena). Sulpicius i Cato byli přitom Ciceronovi přátelé. Že se uchazeč o veřejný úřad má právo podbízet požitky u voličů, pokládal rovněž Cicero za úplně normální, viz k tomu v indexu s. v. volby.  

C. Iulius Caesar (37) zvolen pontifikem maximem, ačkoli na to neměl věk, ani předtím nesloužil jako praetor; to až roku následujícího.

Narodil se M. Vipsanius Agrippa, vojevůdce a přítel Octavianův. Působil rovněž literárně: psal zeměpisné komentáře, podle nichž později vznikla Tabula Peutingeriana římské říše (zemřel roku 12).

V pozdějších dějinách rok Ciceronova konsulátu proslul spíše než likvidací catilinovského spiknutí narozením prvního z augustů: 23. září se v Římě narodil C. Octavius, od roku 44 po adopci C. Iulius Caesar Octavianus, od roku 27 Imperator Caesar Augustus. Zemřel 19. srpna roku 14 našeho letopočtu v Nole. Jeho otec C. Octavius (viz rok 44) zemřel již roku 59 ve věku něco přes čtyřicet; viz dále rok 62. Matka budoucího Augusta se jmenovala Atia a byla neteří diktátora Caesara (viz rok 100 a 44). • Zemřel velký sullovec, cos. roku 80, neúspěšný bojovník s Q. Sertoriem v Hispániích a historik Q. Caecilius Metellus Pius. 

************************************************************

62.

Ol. 179, 3

250 SE

186 AE

Aristaios

a. u. c. 692

D. Iunius Silanus a L. Licinius Murena

************************************************************

Cn. Pompeius Magnus opustil Amísos. S vojskem se rozloučil grandiosně: rozdělil mezi legionáře z kořisti šestnáct tisíc talentů. V Syrii a zřejmě též Kilikii zanechal po dvou legiích. S kilickými roku 51, více než deset let později (!), proti Parthům a domorodcům bojoval konsulár M. Tullius Cicero. Mytilénu prohlásil autonomní svému oblíbenci Theofanovi k vůli, neboť odtamtud pocházel. Přes Rhodos, kde se setkal podruhé s Poseidóniem z Apameie Syrské (srov. rok 66), odešel do Athén. • Theofanés sepsal dějiny Pompeiových tažení, byl svobodným mužem a svobodu na Pompeiovi vyzískal i pro svou vlast, třebaže stála při Mithridátovi. Sloužil Pompeiovi během jeho cest jako poradce a Říman s ním konsultoval později i strategii války občanské, byl to on, kdo mu doporučil po Farsálu prchnout do Egypta. T. r. mu Pompeius před nastoupenými vojáky udělil římské občanství a jeho nové jméno znělo Cn. Pompeius Theofanés/Theophanes. Důvěřoval mu i Caesar a zemřel v Římě c. 44, kde patřil k intelektuální smetánce Města. Na Lesbu Theofana zahrnuli božskými poctami. Jeho stejnojmenného syna poslal Augustus do provincie Asia jako procurátora a jeho potomky dal roku 33 n. l. pro známosti jejich praděda s Pompeiem a za to, že byl zbožněn, zahubit Tiberius.

Předtím, před svým návratem z Hispánií roku 71, už Pompeius dopomohl k občanství rodáku z Gád L. Corneliovi Balbovi ("Maior", Starší), cos. suff. roku 40. Bojoval pod Pompeiem proti Sertoriovi a jako finanční úředník okupační správy, slovy moderními, si dopomohl k velmi velkému majetku. Zřejmě byl rovněž bystrého úsudku a v Římě patřil mezi významné lidi, až se stal tajemníkem Caesarovým, viz rok následující. Přispěl k ustavení prvního triumvirátu a odstraňování neshod mezi jeho aktéry. Viz dále rok 40.

Koncem roku se Pompeius vylodil v Itálii. V téže době, tj. v prosinci, se v Římě měli objevit údajně poslové z Indie (srov. Pompeiovy kroky roku 65).

V Kappadokii převedl s Pompeiovým souhlasem král Ariobarzánés I. Filorhómaios (vládl celkem šestkrát od roku 96) diadéma a vládu na svého syna Ariobarzána II. Filopatora (vládl do roku 52/51). Dalších zpráv o Ariobarzánovi I. není.

M. Aemilius Scaurus, quaestor zanechaný Pompeiem v Syrii s legií, se vypravil proti Arabům do Petry. Menáž Římanům v pustině zajišťoval na pokyn Ióanna Hyrkána II. Antipatros Idúmajský. Petrá byla oblehnuta a král Aretás III. se na radu svých bývalých židovských spojenců vykoupil summou tří set talentů/c. osm tun stříbra (což pravděpodobně nebyla pokuta n. výpalné, ale úplatek Scaurovi). Krátce nato král zemřel, když vládl od roku 87. Nástupcem se stal jeho syn Obodás II. (vládl do roku 47). Také on byl Římany uznán spojencem, jako krátce předtím jeho otec.

Alexandros, uprchlý syn zajatého židovského dynasty Aristobúla II. (srov. předešlý rok), začal v Palaistíně shromažďovat proti Ióannovi Hyrkanovi II. vojsko, zmocnil se řady pevností a přijal královský titul: Alexandros II. vedl guerrillu až do roku 57, viz dále tam. Ióannés s Antipatrem neměli prostředky k tomu, aby se usurpátora zbavili.

V Itálii v lednu padl v bitvě proti senátním oddílům pod prokonsulem C. Antoniem u Pistorie v Etrúrii C. Manlius a L. Sergius Catilina (viz předešlý rok). Povstalci se vypravili proti Antoniovi na Faesuly, neboť se Catilina domníval, že se prokonsul dá porazit ze starého přátelství. Tomu se Antonius vyhnul tím, že ochořel s nohou a velení svěřil zkušenému vojákovi, praetorovi M. Petreiovi. Jeho lidé porazili catilinovce, převážně sullovské veterány, až po tvrdém boji, na  bojišti zůstaly tři tisíce povstalců, nikdo prý neukázala záda včetně vůdce (jsou zdroje, které tvrdí, že padlo šest nebo dokonce deset tisíc mužů). Antonius poslal Catilinovu hlavu do Města a dal se provolat imperátorem (což senátem nebylo uznáno).

M. Petreius měl už za sebou třicetiletou službu a později se postavil na stranu proticaesarovskou. Několikrát poražen a v bezvýchodné situaci po bitvě u Thapsu 6. dubna 46 u Zamy na statku krále Iuby si vzali život vzájemným soubojem: Petreius zabil krále, sám se pak zabil za asistence svých otroků. 

Spojené zbytky catilinovců a spartokovců potloukajících se v okolí Thúrií (viz rok 71) následujícího roku zlikvidoval cestou do své provincie Makedonie propraetor C. Octavius, otec pozdějšího světovládce Augusta (v Makedonii měl zdar ve válce s Bessy, viz následující rok a 72). Svému stejnojmennému synkovi, viz rok 63, přičinil na znamení vítězství přízvisko Thurinus, Thúrijský.

C. Iulius Caesar zastával praeturu. Z této doby je aféra P. Clodia Pulchra, který se vplížil v prosinci v době svátků Bona Dea do Caesarova domu za jeho ženou Pompeiou: Caesar se proto s Pompejí rozešel, třebaže nevěřil, že by mu byla nevěrna, ale jako pontifex maximus nesměl být ani v řečech. Soudní proces na jaře roku 61 Clodius vyhrál. A to mu bylo navíc předhazováno podněcování vzpoury proti Lucullovi u Nisibiny roku 68 a sexuální vztah s vlastní sestrou; hájil ho M. Tullius Cicero.

Censoři toho roku zahrnuli mezi senátory všechny, kteří kdy zastávali úřady včetně těch, kteří při nich nedosáhli předepsaného věku. Diváci gladiátorských zápasů dostali tehdy poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

O legislativní aktivitě obou konsulů t. r. viz rok 98. 

Snad ještě tohoto nebo někdy v následujících letech zemřel A. Licinius Archiás z Antiocheie na Orontu (ročník asi 118), poetický literát, chráněnec L. Licinia Luculla, s nímž cestoval na jeho válečných taženích. Od roku 93 byl občanem italské Hérákleie, žil od roku 102 v Římě v domě bratrů Lucullů a získal si přátelství řady dalších optimátských klanů. Mezi jeho žáky byl též M. Tullius Cicero. Když byl t. r. roku obviněn na základě zákona platného od roku 65, viz tam, že si neprávem přivlastnil římské občanství, Cicero ho obhájil, srov. zachovanou řeč Pro Archia poeta; o asi předcházejícím advokátově vystoupení t. r. v procesu s P. Corneliem Sullou viz rok 66. Archiás nemohl dokázat, že se stal občanem Hérákleie, kde v občanské válce shořely státní archivy, neboť zákony z roku 90 a 89, viz tam, spojenecké státy/civitates foederatae získaly římské občanství. Héráklejští však skutečnost potvrdili a pro Cicerona bylo snadné obvinění z podvodu vyvrátit. Soudilo se, že šlo prostřednictvím nastrčeného žalobce o intriku Pompeiovu proti Lucullovi, jehož chráněncem Archiás byl. 

Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem v historii první, jimž se povedlo  seříznout obraz se stěny budovy a přenést ho jinam, a to z Lakedaimonu do Říma. 

Curator viarum L. Fabricius, jeden ze dvou úředníků pečující o římské komunikace, vystavěl z břehu na ostrov v Tiberu první římský kamenný most, pons fabricius; stojí dodnes (srov. rok 21). Konsulové prosadili zákon o povinném ukládání zákonů do státního archivu, aeraria/lex Iunia Licinia potvrzující zákon z roku 98 o témže předmětu, lex Caecilia Didia, viz tam. Nad Krétou, vlastně nad piráty, triumfoval t. r. Q. Caecilis Metellus Creticus, cos. 69, srov. rok 67. 

************************************************************

61.

Ol. 179, 4

251 SE

187 AE

Theofémos II.

a. u. c. 693

M. Pupius Piso Frugi Calpurianus a M. Valerius Messala Niger

Rok 1 autonomní éry Gázy

************************************************************

Bastarnové porazili kdesi u Istru, tj. u dolního Dunaje, římské oddíly pod konsulem roku 63 C. Antoniem Hybridou a Římané byli nuceni se z území pozdější Moesie vrátit do Thrákie, odkud na sever pronikli. Jejich polní znamení byla Bastarny uchována v pevnosti Genucla kdesi na nejdolnějším pravém břehu řeky (viz rok 28). V této době mělo město hellénské Istros spojeneckou smlouvu s Bastarny. Viz dále rok následující a 44.

Bylo to první (východo)germánské vítězství nad Římany, viz pak až rok 9 n. l. 

Následovalo protiřímské povstání thráckých Bessů a Denthelebů, které trvalo až do roku 57, srov. válku roku 72. Do roku 59 se s nimi úspěšně potýkal propraetor C. Octavius a vojáci ho provoilali imperatorem, viz oba předcházející roky.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIII.) Filopatór (III.), nezvěstný od roku 47.

V Galliích u města Sequanů Magetobriga porazili germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany Haeduy, srov. rok 72. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovistos dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu (stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii). Suébové obdrželi část území Sequanů. Viz dále rok následující.

V téže době Římané pod praetorem C. Pontiniem n. Pomptinem/Pontinem potlačili vítěznou bitvou u Solonia Allobrogy, žijící od roku 121 v provincii (srov. tam). O osudu vůdce povstání Katúgnáta/Catugnata je známo jen to, že smrti a římskému zajetí unikl.

Správce provincie Gallia Cisalpina propraetor Q. Caecilius Metellus Celer (od konce roku 63) dostal od jistého suébského krále (Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly po oceánu až do Germánie. O dalším osudu plavců není nic známo, nicméně to je první zmínka o Indech v západní Evropě (srov. složení perských armád na taženích proti Hellénům a viz v indexu s. v. objevy; spekulovalo se též o tom, že "Indové" byli kdosi z druhé strany Atlantiku).

Cn. Pompeius Magnus byl od ledna v okolí Říma (do hradeb Města nesměl, neboť čekal na triumf). V Římě si všichni oddychli, že cestou z Brundisia rozpustil vojsko, s nímž se vrátil z Orientu. Na návrh tribunů lidu roku 63 T. Ampia Balba a T. Labiena, to byl ještě mimo Itálii, směl Pompeius během her v Circu nosit zlatý věnec a na divadelních hrách zlatý věnec k toze purpurem lemované; využil toho práva jen jednou. 

V den svých 45. narozenin a podle fasti triumphales i den následující 29.-30. září slavil triumf (svůj čtvrtý) nad Asií, Pontem, Armenií, Paflagonií, Kappadokií, Kilikií, Syrií, Skythy, Židy, Albánii a nad piráty. Dal Římanům vědět, že podrobil Romě 22 králů, 12.183 tisíc lidí se mu vzdalo nebo padlo, potopil nebo se zmocnil 846 lodí, 1538 pevností a měst obsadil, do státní pokladny odevzdal dvacet tisíc talentů ve zlatě. Území říše se po válkách s Mithridátem zdvojnásobilo. 

Pompeius byl prý za vjezdu na Capitolium oblečen do pláště Alexandra Velikého, který měl pocházet z pokladů Mithridáta Eupatora (odkud ho měl?). Po triumfu byl Tigránés Mladší Armenský internován (viz rok 58) a Aristobúlos II. Židovský podle jedné tradice popraven; podle jiné však byl internován a mohl uprchnout z Říma roku 55 (srov. tam) a až roku 49 byl otráven (viz tam).

Sullův syn Faustus vypravil na paměť svého otce velkolepé gladiátorské hry a lidu věnoval grátis lázně a olej; o jeho konci na straně Caesarových nepřátel viz rok 46. 

C. Iulius Caesar nastoupil propraeturu v Zadní Hispánii. Vyčistil zemi od banditů a podrobil Romě zbytek Lúsítánců, čímž se částečně zbavil i svých obrovských dluhů (srov. pacifikaci Lúsítánie roku 138nn., 97 a srov. rok 16 a náklonnost Lúsítánů k Pompeiovi po roce 49)Vyprovokoval a porazil obyvatele pohoří Herminius (mons) severně od řeky Tagus/Tejo. Pak povolal loďstvo z Gád a plavil se podél Ibérie na sever a zlomil odpor Lúsítánců na severu dnešního Portugalska. Odtud plul do Brigantia v Gallaecii, kde místní Artabrové ještě nikdy neviděli flotilu a vzdali se.

V Gádách obětoval v chrámu foiníckého Héráklea/Melkarta a naříkal nad tím, že je už starší než Alexandros Veliký a ještě přitom nedosáhl žádného velkého činu (39 ku 32; k sebelítosti mohlo dojít již roku 68, srov. tam, kdy mu bylo tolik, jako Velkému Makedonovi ve smrti). Měl pak Caesar sen, že spal s vlastní matkou, což mu šikovní věštci s poukazem na Alexandra vyložili jako velkou moc, které dosáhne. 

Cestu do provincie mu zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy prý činily neuvěřitelných 830 talentů (ještě mu nebylo čtyřicet). Z pramenů nelze vyčíst, že by moment spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky: o podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni, a nejenom velikáni, republikánské éry římských dějin.

Cestou přes Alpy do provincie při průchodu jakousi gallskou vsí se ho kdosi z doprovodu ptal, zda se také zde hádají o úřady a vůdcovství jako v Římě. Caesarova řecky zachovaná odpověď: "Raději bych chtěl u těhle být první, než u Římanů druhý!/egó men ebúlomén para tútois einai mallon prótos é para Rhómaiois deuteros!" Pouť do provincie si tehdy krátil sepisováním nedochované knihy O analogii/de analogia

Caesarovy zájmy v Římě za jeho nepřítomnosti nyní i později, když válčil v Galliích, spolehlivě hájil C. Oppius. Kromě toho ho zevrubně informoval o dění ve Městě. Oppius patřil k nejbližším přátelům, s nimiž den před vpádem do Itálie přes Rubico večeřel: spolu s C. Sallustiem Crispem, pozdějším bohatcem a historikem, s A. Hirtiem, epikúrikem, který padl roku 43, kdy byl konsulem, právníkem Ser. Sulpiciem Rufem a s L. Corneliem Balbem, bohatým businessmanem z Gád, který řídil s Oppiem Caesarovy záležitosti v Římě jako jeho tajemník. 

Pravděpodobně to byl on, kdo se zasloužil o zachování Caesarových poznámek z gallských válek; o Oppiovi se mnoho lidí domnívá, že byl jedním z autorů spisků o válkách občanských, alexandrijské a hispánské vydávané za Caesarovy. Jako první z naturalisovaných cizinců se Balbus stal konsulem (roku 40, viz tam). Měl dobré vztahy i k Pompeiovi, viz rok předešlý, a Caesar ho s Oppiem používal jako prostředníky. Oppius i Balbus zůstali v přízni Octavianově a rovněž zůstali důvěrníky i jeho. Kdy oba zemřeli, známo není, pravděpodobně někdy brzy po Aktiu; lze se domnívat, že Oppius s Balbem byli nejlépe informovanými muži konce římské republiky.

Do okruhu nejbližších Caesarových důvěrníků patřil též rytíř C. Matius, přítel i Ciceronův. Byl to pravděpodobně on, jemuž Caesar poslal dopis se slavným "přišel jsem, viděl a zvítězil", viz rok 48. Po Caesarově smrti patřil k příznivcům Antoniovým, ale brzy se přidal k Octavianovi, který si ho rovněž vážil; nikdy neusiloval o nějaký úřad. Sepsal tři nezachované kuchařské knihy, pokud to nebyla práce jeho stejnojmenného syna.     

************************************************************

60.

Ol. 180, 1

Andromachos z Ambrakie

252 SE

188 AE

Héródés

a. u. c. 694

Q. Caecilius Metellus Celer a L. Afranius

************************************************************

Ještě před rokem 60 začal sjednocovat/dobývat jistý Burebista či řec. Boirebista nebo Byrebista dácké kmeny (o vztahu pojmů dácký a getský srov. např. roky 339 a 200) a až do roku 44 je podmanil své moci. Stejně tak získal silnou dáckou šlechtu tarabosteseů (tj. řec. a lat. piloforoi, pilleati, tzn. „ti, co nosí klobouk“)Burebista se prohlásil králem Dáků. S pomocí velekněze a astronoma Dekainea n. Kenea, který žil nějaký čas v Egyptě a znal hellénský svět, prováděl společenské reformy, inspirované institucemi hellénských obcí na západním Pontu.

Kolem tohoto nebo následujícího roku porazili Dákové kdesi v Pannonii keltské Boje z prostorů dnešních Čech, Moravy a Pannonie tak zničujícím způsobem, že Pannonie byla v daném okamžiku téměř vylidněna: země na západ od Dunaje se dlouho jmenovala deserta Boiorum, Bojská poušť. Východní Bojové žili na území Taurisků a do války šli s jejich králem Kritasirem či Ekritusirem (Bojové nicméně v regionu žili nadále, viz v indexu s. v.). • Následným smíšením illyrsko-keltských rodových skupin, klanů, a příchodem Germánů na začátku století spolu s některými z usazujících se kočovníků z východu vznikli Pannonové.

Dákové, kteří si před svou expansí zajistili mír a spojenectví s Bastarny, brzy obsadili celou severní Thrákii, celé dnešní Rumunsko a části Illyrie a Pannonie (srov. rok 120). Sídelním městem Burebistovým byla Argidava v dnešním Banátu. Tím se dácký dynasta stal nebezpečným sousedem římských provincií Illyricum a Macedonia.

V rozmezí let 60 až 55 se všechna hellénská města západního Pontu čili na černomořském pobřeží od Apollónie (pozdější Sozópolis) po Olbii dostala do područí Dáků. Mírovou smlouvou získal král Burebista Dionýsopolis, a to s pomocí Helléna Akornióna z Dionýsopole; města Olbiá, Mesembriá, Apollóniá, Odessos, Kallátis a Tomis byla dobyta zbraněmi; všechna měla spojenectví s Římany od dob tažení prokonsula M. Terentia Varrona Luculla, bratra Licinia Luculla, z roku 72.

V Thrákii pokračoval ve svých vojenských neúspěších Ciceronův kolega v konsulském úřadu roku 63 C. Antonius Hybrida (srov. předešlý rok). Ke spojencům se choval krutě a proto jako velitel jízdy za Sully v Helladě dostal přezdívku "Zkříženec" (s bestií). Stejně si počínal jako správce Makedonie od roku 62 a spojence se sousedy vydráždil vždy k válce, kterou ale nedokázal vyhrát (tak například ho zahnali Dardanové). • Po návratu do Říma byl roku 59 obžalován z účásti na Catilinově spiknutí a ze špatné správy provincie. Hájil ho kolega v konsulském úřadu M. Tullius Cicero, který se (asi správně) domníval, že žaloba je dílem Caesarovým. C. Antonius byl odsouzen do vyhnanství na Kefallénii, kde se z dlouhé chvíle snažil přestavět městečko Samé, resp. založit nové. Dílo nedokončil, protože dostal povolení k návratu do Říma; kdy, nevíme, roku 44 zasedal v senátu.

Bojové se po porážce od Dáků z větší části vystěhovali na Západ k Helvétiům. Ti se chtěli nově usadit na březích Atlantiku v území Santonů (viz rok 58) severně od řeky Garumny (dnešní Garonne). Třebaže Bojové částečně setrvávali na území dnešních Čech a Bavorska (srov. roky 100 a 6 a zřejmě stejnou etymologii obou geografických jmen), do tohoto prostoru začali pronikat Germáni. Později se celá oblast začala nazývat Boiohaemum/Boihaemum (řec. Búiaimos, Bainochaima n. Baimoi?) = Bojenheim, z toho Böheim, Böhmen, Bohemia, tj. země Bojů; srov. s Bajuvária, dnešní Bayern/Bavorsko. • Poprvé se jméno země objevuje roku 98 n. l. v lat. podobě Boihaemum.

Kolem roku 60 se oženil suébský král Ariovistos se sestrou krále nórických Keltů Vokkióna (lat. Voccio) a získal spojence pro Boiům (o jejím osudu viz rok 58); Vokkión poskytl později Caesarovi do války s Pompeiem vojenskou pomoc a vztahy keltského Nórika s Římem zůstaly výborné, viz rok 16. 

Nato, buď už roku předešlého nebo nyní, vznikla tajná koalice gallských Keltů proti Germánovi Ariovistovi. Vlivné helvetské kníže Orgetoríx, jenž usiloval o královládu nad všemi Kelty/Gally, přemluvil Helvétie k přestěhování na západ. Ukul spiknutí šlechticů s Kastikem ze Sequanů (lat. Casticus), jehož královský otec Katamantaloidés (lat. Catamantaloedes), římský spojenec, tehdy pravděpodobně už nežil, a s Dumnorigem z Haeduů, bratrem vergobreta, na rok druidy vybraného vládnoucího knížete Dívikiáka (lat. Diviciacus), který se vypravil do Říma znovu žádat o pomoc (srov. rok 61)

Začátkem t. r. byli Orgetorígovy plány vyzrazeny a vlastním národem postaven před soud a hrozilo mu upálení. Přišel však s deseti tisícem svých klientů a dlužníků a stejným množstvím svých poddaných a k procesu nedošlo. Zatímco Helvétiové sbírali proti němu vojáky, Orgetoríx si vzal život (nebo byl zavražděn). Jeho národ se přesto plánu na přestěhování držel a roku 58 vyrazil, viz tam. • O existenci "gallského triumvirátu" byly v moderní době vysloveny pochybnosti s předpokladem, že jde o Caesarovu desinformaci zvyšující nebezpečí pro římské zájmy a ospravedlňující jeho zásah.

Kolem t. r. zemřel v Numidii král Hiempsal II. (vládl od roku 81). Nástupcem se stal jeho syn Iúba I. (vládl do roku 46). Z této doby je numismaticky doložen další, jinak blíže neznámý numidský n. maurský dynasta Mastanesósos, lat. Mastanesosus alias Sosus, viz o něm roky 105, 81 a 56.

V Římě, kam se v červenci vrátil z Hispánií s již částečně vyléčenými osobními financemi, jak se na správného správce provincie sluší, C. Iulius Caesar; srov. rok předešlý. Chtěl konsulát, ale poněvadž zároveň čekal na triumf, nesměl do Města dělat kampaň za své zvolení; dostal však od senátu výjimku, že se může dát zastupovat. V Římě se nakupilo několik mocných osobností s vlastními tábory přívrženců, které se však dokázaly nové občanské válce vyhnout. Optimát Pompeius byl symbolem návratu ke staré republice, která obnoví nepodplatitelnost soudů a úřadů a vrátí tribunům moc garantující právnost; slavný svými vojenskými taženími byl oblíbencem většiny senátních aristokratů, v tyto dny též římského davu. Caesar byl idolem populárů opírající se o lidové sněmy/comitia tributa. Ač sám aristokrat, jeho vliv byl silný hlavně mimo senát. Optimát Crassus byl životním soupeřem Pompeiovým a nejbohatším Římanem své doby.  

Brzy nato byla uzavřena ústní dohoda mezi nejmocnějšími muži ve státě o volebním spojenectví, tzv. první triumvirát. Jeho účastníky byli M. Licinius Crassus Dives (55), Cn. Pompeius Magnus (46) a C. Iulius Caesar (40; stejně jako v případě druhého triumvirátu vítězem následující občanské války se stal nejmladší z trojice kontrahentů). • Podobné dohody byly uzavírány tajně již předtím, nyní ale šokovala míra moci oněch tří mužů, kteří pomocí svých prostředníků a majetků dokázali ovládat senát i proletáře, a nejenom na jedno volební období.

Politickou kariéru zahájil v Římě P. Clodius Pulcher, původně patricij, jenž následujícího roku přestoupil mezi plebeje; změnil si proto i podobu svého rodového jména z Claudius na lidové Clodius a dal se adoptovat rytířem P. Fonteiem. • O konsulovi Afraniovi, příteli M. Petreia, kolovala pověst, že je neschopen cokoli zařídit, zato se vyzná v tanci; to nebylo lichotivé ani trochu. Jeho kolega Q. Caecilius Metellus Celer se dostal ke konsulátu jako optimát a soupeř Pompeiův, jemuž neodpustil, že se roku 61 po návratu do Itálie rozvedl s Mucií Tertií (žili spolu od roku 79), nevlastní sestrou Metella Celera (byla matkou Pompeiových synů Gnaea a Sexta a dcery Pompeie, manželky Fausta Cornelia Sully, diktátorova syna; viz roky 40 a 39). 

Metellus Celer byl ženat (asi od roku 63) s nezbednou Clodií, sestrou populára P. Clodia Pulchra. Cicero o ní tvrdil, byl to Clodiův úhlavní nepřítel, že byla bratrovou milenkou a odedávna se spekulovalo o tom, že právě ona, žena o deset let starší a jiné společenské kategorie, byla onou vysněnou Lesbií, literární milenkou básníka C. Valeria Catulla. Clodie ovšem proslula jako žena na svou dobu značně progresivní a když básníka definitivně odmítla, rozloučil se s ním literární výčitkou: "Caelie, naše Lesbie, ona Lesbie, ta Lesbie, kterou kdys Catullus miloval více než sebe a své všechny blízké, teď na křižovatkách a v uličkách obírá/glúbit velkolepé potomky Removy." Kdo byl onou Lesbií, nevíme. Cicero též tvrdil, že Clodia svého manžela otrávila, když náhle zemřel začátkem roku 59, aniž nastoupil po svém konsulátu správu provincie Gallia Transalpina (= pozd. Narbonensis). 

V říši Meroé následoval po Tanid-amanim (vládl od roku asi 80) král Teriteqa (do roku asi 30). Teriteqa získal zpět Dolní Núbii na sever od druhého nilského kataraktu. Jeho syn, princ Akinidad, zde působil někdy ke konci otcovy vlády jako místodržitel.

Kolem t. r. se narodil Dionýsios z Halikarnássu, řečník a historik. Od roku 30 žil v Římě a zemřel roku asi 5. Autor Římských starožitností/Rhómaiké archaiologiá ve dvaceti knihách, dějin dovedených do první púnské války, z nichž první polovina se zachovala, vychvaloval vítězný stát a propojoval jeho minulost s hellénskou, včetně začátků Říma. Psal kromě toho spisy o řečnictví a grammatické. 

Historik Diodóros Sikelios/Sicilský pobýval v letech 60 až 56 v Egyptě (srov. rok 36).

Mezi Huny zemřel po dlouhé nemoci, za níž krvácel z úst, šan-jü Sü-lu Čchuang-čchu (od roku 68), když nedostal od chanského dvora odpověď na svou mírovou nabídku. Jeho nástupcem Hunové zvolili Wu-š'-luova/Ušiluova pravnuka Wo-jan Čchu-tiho/Woyan Qudi, rodným jménem Tchučchi-tchang/Tuqitang (vládl pouze dva roky; jím se krátce vrátila na trůn Mao-tunova dynastie). Šan-jüův syn byl zjevně ještě nezletilý a podle nástupnických pravidel měl nastoupit vládu bratr zemřelého; nový chán tedy byl v posici usurpátora. Poslal svého bratra s novou mírovou nabídkou k Číňanům a doma povraždil velkou část předáků, které obvinil z nepřístojností za vlády svého předchůdce. Jeho řádění zastavila vzpoura, viz rok 58.