Moe-Mr

Moenus, ř. Main, č. Mohan, přítok Rýna z Bavor§ 110+, 213+ 

Moesia, Moisiá, Moesové, thrácký kmen a později římská provincie jižně od Dunaje, dn. severní BG a celé území bývalé YU, viz i pod Mýsie§ 742, 61, 60, 29, 27, 14, 13-, 6+, 7+, 12+, 15+, 18+, 21+, 26+, 34+, 35+, 37+, 44+, 45+, 61+, 69+, 70+, 76+, 85 až 88+, 90+, 92+, 98+, 101 až 103+, 105+, 118+, 131+, 166+, 167+, 169+, 170+, 182+, 193+, 196+, 197+, 218+, 219+, 221+, 235+, 238+, 240+, 245+, 248 až 251+, 253+, 260+, 268+, 269+, 277+, 282+      

Dobyta roku 29, ale provincií snad až od roku 6+. Po roce 85, asi 87, rozdělena podle řeky Kiabros/Ciabrus, dn. Cibrica, na západní Horní/Moesia superior a Dolní/Moesia inferior zvanou též Rípa Thráciae, Thrácký břeh (sc. Dunaje). Obě pod správou císařskou. Roku 297 je Diocletiánus přejmenoval na První (Horní) a Druhou a z této vyčlenil provincii Scythia minor, Menší Skýthii. Cónstantínus později rozčlenil První Moesii v provincie Dácia rípensis, "Nábřežní D.", Dácia mediterránea, "Středomořská D." a Dardanii. 

Mógontiácum, Móguntiácum, Mógontia, m. v Germánii superior, dn. Mainz, č. Mohuč, srov. pod Vangionové§ 16, 6+, 69+, 70+, 76+, 83+, 89+, 90+, 234+, 235+, 269+    
Jméno je od keltského boha Mógonse/Mógunse, "Velikého". Pozdější lat. adjektivum ke jménu města je móguntínus. 

mohismus, moismus§ viz Mo Cu

Moirikos, lat. Moericus, hispánský žoldnéř v Syrákúsách, zrádce§ 212

Moiris, hé Moirios/idos limné§ viz Fajjúm

Moiroklés z Athén, protimaked. politik§ 335

Mojžíš§ viz Mósés, Móýsés, hebr. Móše

Mokka§ viz Jemen

Moldova, č. také Moldávie, starší výrazy Multansko a Besarábie§ 150, 101+, 106+, 272+ a viz pod Germáni, Gotové, Skythie

Zemi mezi Prutem, Dněstrem a Černým mořem kdysi obývaly skythské kmeny, později Getové a Dákové. Od 2. století př. n. l. ji osídlovali germánští Bastarnové a Herulové, od poloviny druhého století Gotové. Pravděpodobně patřila k římské provincii Dacia (řecké a lat. jméno Dněstru Tirás přetrvalo v názvu města Tiraspol).

Slované pronikali od 6. století, definitivně byli zastaveni mongolskými nájezdy ve 13. století. Koncem 14. století se země stala součástí dunajského Valašska/Valachie (název Besarábie/Bessarábie snad pochází od jména valašské dynastie Basarab). O století později připadla multanskému knížectví (starší název pro Moldovu), které se brzy stalo závislé na turecké říši.

V průběhu 19. století byla Besarábie několikrát rozdělována mezi Turecko a Rusko, spojením Multanska a Valašska vzniklo roku 1859 Rumunsko. Jazyk Moldovy je z většiny rumunštinou (Rumuni sami mluví přímo o rumunštině), na jihu země usilují o širší autonomii turkičtí Gagauzové.
Po roce 1917 připadla větší část Besarábie Rumunsku, v Transdněstří bolševici vytvořili Moldávii, autonomní republiku v rámci Ukrajiny. Roku 1940 odstoupilo Rumunsko Besarábii Sovětskému svazu a spojením s Transdněstřím vznikla Moldavská SSR (severní část Besarábie, Severní Bukovina, připadla přímo Ukrajině).

Jako reakce na vyhlášení nezávislosti Moldovy (Republika Moldova) v roce 1991 se odtrhla Podněsterská republika (mold. Transnistru) a jeho slovanské obyvatelstvo ochraňuje ruská 14. armáda, jíž velel gen. Alexander Lebeď (později presidentský kandidát a jeden z ruských guvernérů, zahynul při letecké katastrofě roku 2002).

molo, viz hráz

Moloch§ viz Melkarth a Ammónité

moloch, molk, zápalná ob읧 553 a viz pod oběti lidské 

Molón z Athén§ arch. 362, 361
Molón, seleukovský satrapa Médie a usurpátor§ 223 - 220
Molón§ = Apollónius Molón z Alaband

Molossiá, Molossie, Molossové, země a jeden ze tří épeirských kmenů; viz i pod Épeiros§ 469, 429, 410, 404, 385, 359, 357, 343, 330, 323, 317, 233, 232, 170, 167, 148

Molossos z Athén, strat.§ 348

Molpagorás z Kiu, tyr.§ 202
Molpagorás z Mílétu, o. Aristagorův§ 501

Molykkos, Kassandrův vojevůdce§ 315

Mómemfis, m. v Deltě polohy neznámé (staré Imau, dn. Kóm al-hisn?)§ 570

Mona, o. při Walesu, středisko krvelačných druidů, dn. Anglesey§ 60+, 77+

Monaco, Monako, franc. protektorát. knížectví§ = Monoikos, Héráklés Monoikos

Monaisés z Parthie§ 1. latifundista, 37, 36; 2. vojevůdce Vologaisa I., 60 až 62+  

monarchianisté§ viz adopcionisté

monarchie, monarcha§ viz král, basileus

monarchotheismus§ viz pod božské pocty

Monéta, lat. obdoba hell. Mnémosyné, bohyně paměti, s Diem matky Mús. Druhým významem přízvisko Iúnony „Kárající, Upomínající“, viz tam 

Mong-man-či z Jamata, regent v Pekče§ 285+

Mongolsko, kdysi součást Číny, dn. samostatný státní útvar; Mongolové, čín. Meng-ku, vyšli z tunguských Sian-pej, viz pod Hunové. Při Číně zůstala v novověku autonomní oblast Vnitřní Mongolsko§ 177, 119, 80+, 91+, 93+  

Monimé ze Stratoníkaie n. Míléta§ 1. 88, 86, 71, manž. Mithridáta VI., dc. Filopoimenova; 2. d. Mithridáta VI. s Athénaidou, 82

Monimos z Makedonie, velitel Pelly§ 316

Monimos ze Syrákús, kynický filosof§ 399, 323 

monippos pólikos, „dostihy hříbat“, olympijská disciplína§ 256

Monobazos I. alias Bazeus, aram. Munbaz, k. Adiabény, s. Izata I., manž. své ses. Heleny, o. Izata II., Zoita a Monobaza II.§ 36+ 

Monobazos II., s. Monobaza I., b. Izata II.§ 36+, 60 až 63+, 66+  

monofysité, monotheistický křesťanský směr pokládající Krista za bytost jedné přirozenosti, lidské, a nikoli dvojí, božskou a lidskou, jak vyznávají ostatní křesťané; monofysity zůstala ethiopský či habešská církev od svého začátku§ 10

monogamie, u Epizefýrských Lokrů§ 683

Monoikos, pův. foinícká osada, pak kolonisována z Massalie, dn. Monaco, sídelní m. a stejnojmenné knížectví pod francouzským protektorátem§ 600
Jméno snad souvisí s kultem Héráklea Monoika, "Osamělého", toho, který bydlí sám (tak řecké jméno výspy).

monopol, monopólion, monopólium, výhradní právo obchodovací§ viz pod ceny, daně, kuchyně/kulinářství, obilí/zásobování, knihy, móda apod.

monotheismus, monotheisté, arab. muwahhidún (srov. drúzové, „lidé monotheismu“, srov. tam)§ viz Amenhetep IV. alias Achenaten, křesťanství, mniši, terorismus, Iésús, Arabové/islám, Iúdaia, Zarathuštra, Mošé a Xenofanés z Kolofónu pod školy

Móns aureus, Zlaté hory, nezn. lokalisace kdesi v d. SRB§ 277+

Móns Claudiánus, lomy ve Východní/Arabské poušti v ET§ 38+

Móns Porphyrítés, Porfyrítés, dn. Džabal ad-Duchán/Džebel Dochán§ 38+

monsun, monsunové větry§ viz objevy

montánisté, montánismus, křesť. sekta založená zběhnuvším Kybelininým n. Apollónovým knězem Montánem§ 177+ a viz pod křesťanství (2) 

Monúnios z Dardanie, k., o. Etlevy/Etuty§ 181, 176, 170, 167

Monúnios z Illyrie, dyn. Enchelejů, syn Bardylia II.§ 282, 272

Mo-pej/Mobei, lokalitu v Mongolsku na Orchonu§ 119

mobbing, soustavná šikana§ 19+

Mopsopi᧠viz Attika

Mopsos z Adany či Danuny, foin. MPŠ, Mukšaš či Mukšuš, k., zakladatel vladařské dynastie v Kilikii§ 715
Mopsos z Théb, mýth. zakladatel kilického Mallu a Tarsu§ 333

Mopsúestiá či Mopsú hestiá na ř. Pýramos, m. v Kilikii, dn. Missis na Ceyhanu v TR§ 333, 95

mor, řec. loimos, lat. pestis, obecné označení pro epidémie všeho druhu (např. mor v Athénách 430, mory v Římě a celé říši antónínovský, cypriánovský apod.)§ 700, 644, 596, 463, 453, 436, 435, 431 - 429, 427, 411, 407, 405, 399 - 396, 389, 384, 479, 365, 331 – 330, 212, 180, 175, 98 (jap.), 129+, 164 až 168+, 173+, 187+, 199+, 251+, 257+, 259+, 266+, 269+, 270+           

Morová rána inspirovala sumerské literáty, stejně jako roku 1348 Giovanniho Boccaccia k sepsání Decameronu, když ve Florenci zemřely tři pětiny obyvatel. Jako první velkou celoevropskou metlu dějin s sebou z Orientu roku 166 n. l. zavleklo do Říma vojsko L. Véra, rozmařilého spoluvládce M. Aurélia v letech 161-169, který v letech 162 – 166 válčil s Parthy, srov. zde výše pod Mesopotamie.

Do Parthie přišla epidémie (neštovic, skvrnitého n. dýmějového moru?) ze Střední Asie. Vojáci se prý nakazili v Seleukeji na Tigridu a epidémii rozšířili od Itálie až po Rýn. Evropa poprvé zažila, že tajemná choroba vylidnila celé kraje. Srov. pod epidémiá, hlad a otroci. Na mor zemřeli dva Auréliové-imperátoři: M. Aurélius Antónínus (180) a M. Aurélius Claudius (270). 

Raná forma bakterie Yersinia pestis nalezená v zubech z doby c. 3783 až 1000 př. n. l. a theorie z roku 2015 praví, že způsobila nejstarší známou pandemii mezi zemědělci pozdní doby kamenné. Šířili ji "bronzoví" migranti z východu Evropy, kteří starou populaci likvidovali fysicky a pravděpodobně i chorobami šířenými vši usazenými na hlodavcích. 

Nejstarší známá pandemie se dosud datuje do roku 540 n. l. Pouze z jedné zmínky (Ióannés Malalas) víme o moru v Antiocheji Syrské z doby vlády Antiocha Epifana, kterou zastavil kněz/telestés Léios pomocí kamene v podobě hlavy vylomeného z blízkého pohoří; říkalo se mu po staletí Charónion.  

morá, „divise“, spartský vojenský oddíl pěchoty o 500 až 900 mužích v různých dobách; m. tvořily dvě taxeis či čtyři lochoi; m. vedl polemarchos, v čele lochu, čety, stál locharchos/locharchés n. lochágos. Podobné názvosloví v užívání u dalších hellénských armád.

Morava, ř. a hist. země, řec. a lat. Máros, Márus, něm. March a Mähren (srov. kelt. a illyr. more, moře, bažiny, a got. Marahwa z Mar+ahwa/bažinatý kraj?)§ 120, 113, 60, 9, 6-, 6+, 18+, 179+, 180+   
Viz také Volkové. Nezaměňovat s Margos, Margus, dardanská či moesijská, dn. srbská ř. Morava, něm. Morawa. Východořímský/"byzantský" císař Kónstantínos VII. Porfyrogennétos (913 – 959) v jiných souvislostech psal o vládci Moravy Sfendoplokovi/Svatoplukovi a jeho zemi, kolem roku 950 n. l. už půl století neexistující. Řecký spisek se jmenuje zkráceně Pros ton idion hyion Rhómánon/"Vlastnímu synovi Rómánovi" a je znám pod latinským jménem dé administrandó impérió/"O správě říše". Císař označil zemi Morabia (čteno: Moravia) za "velkou, rozsáhlou"/megalé Morabia (srov. megalé Chróbatia/Chorvatsko) a na jiném místě jako hé megalé Morabia (a dodává, že je nepokřtěna/hé abaptistos). Inspiroval tak o tisíc let později české a slovenské obrozence a národovecké historiky k tomu, aby říši Mojmírovců dali jméno „Velká Morava“.

morbus pédiculósus§ viz vši

Morfilig z Armenie, k.§ 162, 148

Morgantiá, Morgantiné, Murgantia, Morgantion, m. ve východ. části Sicílii, dn. stejnojmenné rozvaliny kdysi nazývané Mandri Bianchi u Aidone, viz též pod Sicílie; v Augustově době již v ruinách§ 459, 424, 397, 318, 317, 213 - 212, 132, 104

Morgés§ viz Galariá

Moridúnum, sídel. osada Demetů, západ. sousedů Silurů, dn. Carmarthen na jihozápadu Walesu§ 74+

Moriméné, kappadocká satrapie§ 230

Moriní, Morinové, kelt. kmen v Belgické Gallii (od kelt. more, moře, "Lidé od moře"), jejich přístav naproti Britannii se jmenoval Itius portus/Iccius p. a odtud se přeplavil Caesar přes „Fretum Gallicum“, dn. mezi Calais a Boulogne-s.-M.§ 57, 56, 54, 29

Moriové, Mori, árjský klan na sev. IND§ 600

Mórychidés z Athén§ arch. 440

Morzios z Paflagonie, dynasta§ 189, 181, 180

mořeplavba, sezona§ viz také loďstvo
Hellénský a římský svět zahajoval období bezpečné mořeplavby 15. popř. 27. května. Trvala do 14. září, od východu Pléjad do východu Arktúru. V polovině září, v době, kterou Hellénové počítali za začátek podzimu, vychází souhvězdí Arktúra, Boótés. Od 14. září do 11. listopadu pokládali plavbu za nejistou, protože po 13. září vycházel bouřlivý Arktúros.

Kolem rovnodennosti 23. září nestálé období co do počasí a asi 7. října vycházejí deštivá Kůzlata, 11. října Býk. Od listopadu jsou časté bouře, 11. listopadu zapadají zimní Pléjady. Do 10. března se hellénský a starověký svět neplavil, moře bylo „uzamčeno“. Od tohoto data do 15. či 27. května byla plavba opět pokládána za možnou, ale nebezpečnou. 
Foiníčané vyplouvali podél pobřeží osázeného svými koloniemi v dubnu-květnu a domů se s nákladem vraceli po krátké „vytěžovací“ době už v červnu-červenci. Měli však také cesty, které trvaly roky a přezimovat museli v cizině, viz pod cestování a objevy.


Moschión z Athén, kuchař§ 317

Moschos z Kolofónu, boxer§ 200

Moschos ze Syrákús, básník a filolog§ 200

Moschos, lat. Moschus, propuštěnec (celé jméno neznáme), velitel Othónovy flotily§ 69+

Moschové, národ v horách východního Pontu a severu Armenie, již. sousedé Kolchů; staří Muški, severní obtížní sousedé Chetitů, hebr. Mešech, gruz. Mescheti§ 118, 47-, 58+ 

Mosa, ř. v Galliích, dn. Maas. Tráiectum ad Mosam či Mosae tráiectus je dnešní holandský Maastricht§ 70, 16+, 47+  

Mosambik, dn. stát v jihových. Africe§ 117

Mosella, ř. v Belgické Gallii, levobřežní přítok Rýna, něm. Mosel§ 12+, 58+, 70+   

Mósés§ viz Móše

most, první mezikontinentální lodní§ 513 a 512, viz s. v. Mandroklés
most, první v Evropě§ 512 (lodní; stavbu lodních mostů přes řeky líčí Cassius Dio v 71. knize svých dějin), 437 (kamenný), 411, 200
most, v Indii§ 326
mosty, kamenné, na Předním východu a v Evropě (o mostu je zmínka v kárském Knidu)§ 786 (urartský), 687 (assyrský), 626 (babylónský), 411 (eurípský), 331 a 168 (v obou případech přes Nil), 101+ 117+ (přes Dunaj) a 105+ tamtéž kamenný, 116+ (lodní přes Tigris)   

mosty v Římě (za Kónstantína I. bylo ve Městě osm kamenných mostů):§
dřevěný póns sublicius, „kolový“ Anka Márcia, opraven ještě Antónínem Piem, stál do 5. st. n. l.§ 616, 179, 22-, 69+ 
póns Aelius, dn. Ponte Sant'Angelo§ 118+

póns Mulvius či Milvius§ 109
póns Fulvius-Aemílius, též póns máximus§ 179, 142, 222+ 

póns Fabricií, dn. Ponte dei quattro capi, p. Fabricio)§ 21
mosty pontonové, lodní, tunely§ 481 - 480, 39+ (Neápolský záliv), 87+ (přes Istros), 234+ (přes Rýn)   

Nejstarší kamenné mosty viz roky 786, 700 a 626, nejstarší pevný most v Evropě doložen roku 437 v Amfipoli a přes mořskou úžinu mezi Boiótií a Euboiou roku 411, z něhož za Alexandra Makedonského povstal opevněný most kamenný o zhruba šedesátií metrech délky. Na témže místě byl v novověku roku 1858 položen dřevěný most několikrát upravovaný, naposledy roku 1962. Opodál o třicet let později propojil Euboiu s pevninou nový most betonový. 

Prvním interkontinentálním přemostěním byl most položený na lodních trupech, po němž na jaře 480 přešel z Asie do Evropy Peršan Xerxés I. (vide s. v. Mandroklés). Nápad zopakoval o půl tisíciletí později císař Gáius, když dal záliv kolem Bájí roku 39 n. l. přemostit konstrukcí z mnoha set pospojovaných nákladních lodí s navezenou hlínou a po mostě dlouhém téměř 5,5 km jezdil ostentativně po dva dny na koni sem a tam; zřejmě to byla nejdelší mostní stavba starověku.

Přemostění mezi Puteolami a Baulemi mělo 26 stadií a poněvadž to byl okamžitý Gáiův nápad, rekvisice lodí vedle v Římě k nouzi, neboť nebylo čím dovážet po moři potraviny. Na trase byla zřízena i odpočívadla i s pokoji s tekoucí pitnou vodou. Jezdil pak po mostě s údajně Alexandrovým pancířem oblečen do purpuru, zlata a drahých kamenů z Indie. Obětoval Neptunovi, že měl klidné moře a jízda s pěchotou po mostě defilovali před principem, který je zdravil uprostřed trasy. Na noc byl most osvětlen po obou stranách a Gáius se na moři pořádně opil z radosti, že trumfnul Dáreia a Xerxa (jeden z parthských rukojmí držených v Římě musel hrát v defilé roli Dáreiovu).

Stavbou tunelů starý věk nevynikal, ale uměl je, srov. Polykratovu štolu na Samu roku 532. Villy římských magnátů byly pravděpodobně od prvního století n. l. budovány se systémem podzemných tunelů, jak ukazuje příklad Hadriánovy villy v Tiburu/Tivoli. Na ploše odhadem 250 hektarů stávalo do konce římské existence na třicet staveb od paláců a lázní po knihovny, divadlo, fontány a zahrady. Hlavní obloukovitý tunel měl délku sedm set metrů a šířku 2,40 metrů. Sloužil pro přepravní volské spřežení dopravující potraviny na hostiny a s dalšími tunely sloužil k nenápadnému přesouvání stovek sloužících.

Kontinenty v novověku nejprve člověk rozděloval. Po prokopání Suezského průplavu roku 1869 bylo první železniční přemostění přes něj, tedy z Afriky do Asie, dostavěno až roku 1921. Od roku 1983 je pod kanálem vyhlouben dopravní tunel, první mezikontinentální. Od roku 2001 lze vlakem opět přejet z Afriky do Asie, taktéž automobilem (mosty u Kantary a al-Ferdánu/kúbrí al-Firdán).

Přes některé úctyhodné stavební výkony gefyrofobie starým nehrozila. To v moderním věku pro přejezd přes Chesapeacký záliv v Marylandu zařídili pro řidiče s fobií přejet vysoký most službu šoféra, který patnáctiminutový úsek odřídí za 25 dolarů.

Nejdelším mostní stavbou je železniční viadukt mezi Šanghají a Nankinem (Nan-ťing) o délce 164,8 kilometrů na trati rychlovlaku CRH do Pekingu dlouhé 1318 kilometrů. Zprovozněna byla trať 30. června 2011. Nejdelší silniční mostní stavbou je šestiproudá dálnice Bang Na v Bangkoku o 54 km zprovozněná roku 2000.

Nejdelší "pravý" most, tedy přes nějakou vodu nebo rozsedlinu, je od konce roku 2010 silniční přemostění zálivu Ťiao-čou/Jiaozhou ve Žlutém moři mezi Čchin-taem/Qingdao a Chuang-taem/Huangdao. Měří 42,5 km a zprovozněn byl 30. června 2011.

Přemostění Bosporu v Istanbulu automobilovým mostem je skutečností od roku 1973 (Bosporský most je dlouhý 1074 m). Druhý mezikontinentální most mezi Evropou a Asií přibyl v TR roku 1988. Roku 1914 byl otevřen Panamský průplav a jeho prokopání rozdělilo Ameriku na dva světadíly: nicméně přemostěné.

První transkontinentální „mechanickou“ dopravní spojnicí byla roku 1855 zprovozněná železnice Transístmica (a silnice) z Colónu na karibském pobřeží severokolumbijské provincie jménem Panama do stejnojmenného města. Padesátikilometrový úsek provozovala Panama Railroad Co. Teprve roku 1869 projel první vlak napříč Spojenými státy po Union Pacific Railroad.

Od prosince 2004 je nejvyšším mostem světa stavba u jihofrancouzského Millau. Dálniční most Viaduc/Pont de Millau přes údolí řeky Tarn má vozovku 270 metrů nad údolím a jeho nejvyšší ze sedmi pilířů měří 343 metry. Stál 394 miliony eur, dlouhý je 2,5 kilometru a jeho architektem je Norman Foster, stavěla ho firma Eiffage. Tvoří ho dvě stě tisíc tun betonu a 36 tisíc tun oceli a až 3500 dělníků na něm pracovalo tři roky.

Technicky vzato je však vyšší Royal Gorge Bridge v Coloradu, jehož vozovka je 331 metr nad řekou Arkansas. Americký zavěšený most je však pouze pro chodce. Druhá nejvyšší vozovka pro automobilový provoz je Kochertalbrücke u Geislingenu am Kocher v Bádenu-Württemberku s vozovkou 185 metrů nad údolím (most stavěn v letech 1976-1979).

Můstek mezi věžemi mrakodrapu Petronas Twin Towers v malajském Kuala Lumpur je 58 m dlouhý, dvoupatrový mezi 41. a 42. podlažím mrakodrapů a 175 m nad zemí (vozovka Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi 70 m nad hladinou moře). Architektem celé stavby je Cesar Pelli a zadavatel stavby, malajský státní olejářský podnik Petroliam Nasional Berhad obě věže zprovoznil v roce 1999: Petronas je přitom se 452 m druhou nejvyšší budovou na světě (nejvyšší je od konce roku 2003 Taipeh 101 v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, 508 metrů za 1,5 miliardy eur, v provozu od Nového roku 2005).

Kuriosita: „jediný most přes Atlantik“ je na silnici mezi Tórshavnem a Oydarfjördurem na Faerských ostrovech. Překlenuje dvě stě metrů mezi ostrovy Streymoy a Eysturoy.

Nejstarší popis stavby dřevěného mostu je v Caesarových Poznámkách z války gallské: první přemostění Rýna se vztahuje k roku 55 (později bylo přes Rýn a Dunaj postaveno pro vojenské účely mostů několik, srov. Tráiánus, Konstantínův kamenný roku 327 u Oeska a Sucidavy téměř 2,5 kilometrů dlouhý). Podobný typ mostu je nejlépe zachován ve stavbě přes řeku Brenta v Bassanu u Benátek dokončené roku 1561, zničené roku 1945 a do podoby originálu postavené o tři roky později.

Z kamenných římských mostů jsou nejzachovalejší a nejznámější most u Turína se jménem sv. Martina, ačkoli byl postaven kolem roku 25 př. n. l., most ve španělské Méridě z roku 1 př. n. l. nebo 5 n. l. a alcántarský most přes Tajo na španělsko-portugalských hranicích u Cáceres v Extramaduře z roku 98 n. l./dedikován Traiánovi roku 104: je dlouhý 194 metry, přes šedesát metrů vysoký a široký osm metrů. Jeho stavitel/architekt se jmenoval C. Iúlius Lacer (španělské městečko Alcántara se jmenuje podle arabského slova pro most, al-qantara, srlv. hellénské užití zeugma). Slavné jsou aquaduktová přemostění Pont du Gard u Nîmes z roku 14 n. l. a v Segovii z roku 98 n. l. Ponte di Tiberio v Ariminu/Rimini přes Marecchiu/Ariminus z istrijského mramoru byl dokončen roku 20 n. 21+ a je s výjimkou nákladních aut v plném provozu dodnes. 

Číňané kdysi v technologiích mostních staveb nijak nezaostávali. První zavěšený most je z doby kolem roku 206 př. n. l., postavený gen. Pchan-cchengem (znám jako most Panho), nejstarší zachovaný z doby kolem roku 605 n. l. je v Čao-čou jz. od Pekingu v provincii Che-pchej, postavený Li Čchunem. Marco Polo tvrdil, že viděl 12 tisíc mostů ze dřeva, kamene a železa.

Nejstarší evropský a světový most celý z litého železa-litiny byl navržen roku 1773 architektem Thomasem Farnollsem Pritchardem. Most přes řeku Severn u britského Coalbrookdale je vysoký 30 m. Na západní polokouli je nejstarším železným mostem přemostění říčky Rio Cobre ve Spanish Town na Jamaice z roku 1800 architekta Thomase Wilsona. the oldest iron bridge in America.

Nejstarším ve Spojených státech je Dunlaps Creek Bridge z roku 1839, navržený armádním inženýrem kpt. Richardem Delafieldem pro silnici u Brownsville v Pennsylvanii. Most je dodnes v provozu.

Nejstarším známým ocelovým mostem je zavěšený most pře Dunaj u Vídně z roku 1828 dlouhý 102 m, návrh Ignaze von Mitise. Beton jako hlavní stavební materiál mostní konstrukce se poprvé objevil roku 1865 na Grand Maître Aqueduct přivádějící vodu z říčky Vanne na vzdálenost 151 km do Paříže.

V 90. letech 20. století se v Evropě roztrhl pytel se stavbami velkých mostů. Roku 1995 postaven Pont de Normandie, který býval nejdelší kabelový závěsný. Roku 1996 otevřel druhý most přes řeku Severn v Anglii, o dva roky později v Portugalsku druhý most přes Tejo/Tagus a v Dánsku 1,6 km dlouhý (tehdy rekord) most přes průliv Storebaelt, roku 2000 most přes Øresund mezi Dánskem a Švédskem a v plánech existuje přemostění Messinské úžiny mezi Sicílií a Itálií.

Prvním přemostěním řeky vodním kanálem z jiné řeky je „aquadukt“ na dopravu uhlí 183 metry dlouhý a dvanáct metrů vysoký na kanálu Worsley (Liverpool)-Manchester dlouhém 61 kilometr. Pro vévodu z Bridgewater ho postavil roku 1761 James Brindley. 

Mossynoikové n. Mosynoikové, viz Trapezús

Mostis (gen.: Mostida), thrácký dynasta§ 277

Mosul§ viz Ninúa

Móše i Mošé (hebr.), řec. a lat. Mósés či Móýsés, arab. Músá, čes. Mojžíš, žid. předák a věrozvěst z klanu Leví, bratr Aáronův, vůdce bájné migrace Židů z Egypta roku cca. 1448§ předmluva, 728, 445, 36+, 39+, 217+   

Jméno souvisí s eg. msj, messe, (bůh) ho porodil (= syn), srov. Mošého vrstevníka Ra-messe, Syn Raův. Podle tradičního výkladu spočívající na hebrejském slovesu mšh znamená „vytažený (z vody)“. Pro řadu starých autorů byl Egypťanem, který se ztotožnil s monotheismem.

Podle hellénistické tradice žil 125 let. Vyšší datace starých chronografů zprostředkovaná Geórgiem Synkellem počítala s jeho narozením roku 3737 AM, tedy 1763 př. n. l. Podle části moderní historiografie došlo k exodu ne roku 1448, ale teprve po roce 1240, pokud vůbec nějaký „odchod“ z Egypta existoval. Nebyl dosud nalezen důkaz, že by v té době na poloostrově pobýval nějaký židovský kočovný kmen a poslouchal Mošého poselství. V té době byly končiny Sínaje pro Egypťany světem banditů, hapiru, a na jihu Palestiny žili pastevečtí nomádi Šasu.

Teprve kolem roku 1000 přibývalo usazených zemědělců v Palestině, nikoli však ryze monotheistických. Naopak: po kopcích byly oltáře a obětiště lokálních rodových kultů, kolem rodových bůžků plály věčné ohně. Země byla pod kontrolou egyptských králů, kteří zde drželi několik vojenských posádek a k disponovali „spřátelenými“ domorodými knížaty. Podle novodobých historiků je možné, že celý okruh pověstí kolem vůdce Móšeho je historiografická malversace z doby kolem roku 300 př. n. l., resp. později (srov. rok 1223 pod králem jménem Amen-masese, Maše-saja).

Je možné, že inspirací byl vynálezce monotheismu, egyptský král Amenemhetep iv. alias Achenaten (1379-1362). Dokonce byl vysloven názor, že neznámý autor v době mezi 480 až 420 podle egyptských vzorů Móšeho vytvořil a že do té doby prý nemohl ani existovat židovský monotheismus, což v podstatě dotvrzuje soustavné potýkání s polytheismem ve Starém zákonu.

Zázraky, o nichž je v židovském Starém zákonu řeč, nejsou známy tehdejším vůdčím národům a jejich literaturám a ani hellénským autorům: „Narodily se“ teprve v okamžiku, kdy židovští autoři začali psát řecky.

O nejstarších částech Starého zákona se soudí, že písemně byly poprvé zachyceny za vlády Šaloma kolem roku 950, nejmladší odhad dokonce počítá, že pověst o vzniku světa byla sepsána až ve 2. st. př. n. l. snad v hellénistické Alexandreji. Bronzové rituální náčiní hellénističtí redaktoři knih Starého zákona uzpůsobili době druhého chrámu z konce šestého století, tedy technologicky o půl tisíciletí mladší éře než jak zní mýthos.

Z mnoha dalších důvodů bývá za vlastní kolébku židovského monotheismu pokládána teprve vláda krále Jósii (641-609). Desatero/hé dekalogos, viz rok 1448, které kmenový bůh Jahwe Mošéovi nadiktoval, nemá nic společného s 15. či 13. stoletím, ale mohlo vzniknou v babylónském vyhnanství kolem roku 600. Na rozdíl od židovského podání útěku z Egypta hellénistická a římská tradice tvrdila, že Židé byli ze země vyhnáni, poněvadž byli věštírnou označeni za příčinu „egyptských ran“.

Podle židovské tradice zabil a zahrabal M. nějakého Egypťana, protože bil některého z jeho soukmenovců nebo příbuzných. Byl hledán a proto uprchl do Midjánu/Madiánu, kde se oženil. Když se na pokyn svého boha do Egypta vrátil, na jeho radu ze sínajské hory Oreb také doporučil ženám, aby okradly své egyptské sousedky o zlato a cennosti.

Nelze vyloučit, že z egyptského hlediska to bylo s židovským „exodem“ úplně naopak (německý egyptolog Jan Assmann). Pokud byli předci Židů součástí ethnicky pestrých Hyksů (Hyksos, srov. tam a jméno jednoho z jejich šejchů Jakobher), museli se od jejich nenáviděné nadvlády osvobozovat Egypťané. Takže by někdo musel tento "biblický" příběh v hellénismu obrátit.

Egyptský chronograf Manethón podal Mošého jako zvoleného vůdce dělníků pracujících v Héliopoli, středisku mimo jiné slunečního Atona, jediného povoleného kultu za Amenemhetepa iv. (viz zde výše). Mošé prý tehdy zakázal svým lidem vyznávat domácí kulty, dal jim sníst posvátná zvířata a povalit chrámy. Naopak Strabón, geógraf doby augustovské, podal Mošého jako nespokojeného egyptského kněze, který proto opustil Dolní Egypt, kde vlastnil pozemky.

Mošého monotheismus přinesl brutální náboženskou nesnášenlivost. Jak píší kroniky Starého zákona (Exodus, 32), dal svým rodným klanem Leví vyvraždit na tři tisíce israélitských lidí (zřejmě z jiného klanu?), protože nechtěli mít nic společného s Jahwem a klaněli se „teleti“, tedy uchovávali polytheismus. Krutý bůh ho ujistil, že „vymaže z knihy své každého, kdo proti němu zhřeší.“ Dobrý vyznavač Jahweho kultu nemilosrdně zabije zkamenováním každého polytheistu, v takovém městě povraždí vše živé mimo panen, včetně dobytka, a majetky spálí. 

Zřejmě to byla první genocidní náboženská „válka“ dějin, spojení „národního“ a "pravého" náboženství pak bylo poprvé hnacím momentem v protiseleukovských válkách Makkabejských vedených od roku 166. O likvidaci revoluce proti Mošému a Aáronovi viz rok 1448.

Jahwemu se také zalíbilo, že jeden z jeho kněží Pinhas (Pinchas, Finehas; Numeri 25), syn velekněže Eleazara, vnuk Aáronův, zavraždil Israélitu jménem Zamrí/Zimrí, řec. Zambri, za to, že si přivedl Madiánku Kozbí/řec. Chasbi, polytheistickou cizinku, dceru velmože Zúra/řec. Súr; zavraždil i ženu a Israélité vzápětí vyvraždili 24 tisíc Madiánů/Midjánů či Midiánů vyznávajících kult Fagorův n. Belfagora/řec. Beelfegór, snad Ba'al Pe'or (v monotheistickém podání byl bůh zloduchem). • Vraždy se staly vzorem za protiselukovského či protihellénského povstání Makkabajských. Stejně proti jinověrcům postupoval kazatel dalšího z beduínských monotheismů: Muhammad dával rozkazy k likvidaci kritiků svého kultu a jedním z prvních byl předák židovského kmene Banú Nadír žijícího u Jathribu (Madína) Kab ibn al-Ašraf. Byl to literát a muslimové nesnesli, že psal erotické verše o jejich ženách, tak ho dal Muhammad roku 624 zavraždit. 

Jistý Eliás zavraždil za krále Achaba při rejahweisaci země na 450 Ba'alových kněží. Polytheistické „žij a nech žít“ nahradily tři podoby monotheismu nesnášenlivostí a naprostým poddanstvím kultu. Morálka se u monotheistů stala záležitostí boha. První monotheista dějin Achenaton (Achnaton) byl takový horlivec posedlý bojem se vším "starým", že policisté saša´u hlídali Egypťany, aby se nevraceli k polytheismu. Obvinění z násilnictví však monotheisté všech denominací přes nespočet historických případů soustavně odmítají a staví se do rolí morálních sloupů svých společností. 


Moté, též Móthé, Móthó, arab. „Místo smrti“, mí. v Móabitidě nebo v Itúraji§ 84

mothakes či mothones, blíže neznámá sociální skupina ve Spartě (pokud nesouvisí s názvem obce Mothóné?)§ 397

Mothóné, m. v Messénii, též Methóné; město dali Sparťané k obývání Nauplijským (resp. jejich novým argívským spoluobčanům), po roce 370 je tu Messénští nechali žít. Císař Trajánus prohlásil Mothónské za svobodné a udělil jim samosprávu, pozd. Modon, dn. Methóni§ 456, 432, 417, 31

Motilénus, celé jméno neznáme, praef. praet.§ 189+

Mo-tun, Mo-tu/Modu, Mao-tun, Mete, čchan-jü/šan-jü, vládce Hunů; s. Tou-manův, o. Ťi-ču/Lao-šanga§ 210, 200, 195, 177, 119, 105, 60, 58, 13+, 140+, 172+    

Motyé, Motyá/-on, ost. a m. záp. Sicílie, foin. Ha-motua, dn. Mozia na o. S. Pantaleo; po jeho zničení Dionýsiem I. převzalo roli hlavního sídla Kartháginců na Sicílii Lilybaion/Lilybaeum§ 452, 451, 407, 397

mouchy, myiá, lat. musca, nemoci z nich§ 116+, 117+

Movses, arm. monotheistický literát/kronikář§ 155

Movsés Daschuranci/Kagankatvaci, arm. kronikář§ 227+ 

Móýsés§ viz Móše

moždíř, utlučení v něm§ 490, 340

mramor§ viz marmor

Mrtvé moře, jezero v Palaistíně, Jám ha-melach, "Solné jezero", řec. Asfaltítis/Asfaltítés limné nebo Sodomítis limné (podle zkázou zaniklého města Sodom; řec. nom. pl. Sodoma), Thalassa hé nekrá (Mrtvé moře, srov. hebr. Jám ha-mávet, "Jezero smrti"), též Thalassa asfaltítés, lat. Mare mortuum či Asphaltítes lacus; palaistínského asfaltu používali egyptští mumifikátoři§ 311, 135, 31-, 30+, 68+, 71+, 106+   

Dnešní hladina je zhruba 425 metrů pod hladinou Středomoří. Před 125 tisíci roky bylo podle zkušebních vrtů zcela vyschlé a před 25 tisíci roky naopak jaho hladina byla 250 metrů nad dnešní. Oblast byla před čtyřmi tisíci roky střediskem častých zemětřesení, srov. pověst o Sodomě a Gomoře. Nejnověji se pokoušejí archeologové ztotožnit Sodom s nalezištěm Tall al-Hammam severně od Mrtvého moře. Vzhledem k povaze starozákonních textů je ovšem velmi pravděpodobná theorie, že ani vzdáleně žádný podobný příběh neexistoval, ale že židovské obyvatelstvo Júdova království s pokusilo vysvětlit původ ruin bronzových měst, které měli na očích (archeolog Jisrael Finkelštajn/Israel Finkelstein).

mrtvice a ochrnutí§ 160

mrzák, tělesně postižený§ viz tam a pod Artemón