569-560
569.
Ol. 52, 4
(neznámý)
a. u. c. 185
************************************************************
Falaris, syn Leódamanta z Rhodu, pronajímatel cel/telónés, publicanus, jehož občané pověřili stavbou Diova chrámu v Akragantu (Zeus Atabyrios), použil svěřených peněz na nákup mimo jiné zbraní, zřejmě pro permanentní válku s okolními Sikany. Opevnil kamennou zdí též akropoli města, rozdával peníze stavebním dělníkům a osvobodil otroky.
S jejich pomocí se o svátku Démétry vrhl na Akragantské, mnoho jim povraždil a stal samovládcem ve státě (vládl s příslovečnou falaridovskou krutostí do roku 553, srov. tam a viz též pověst despoty Apollodóra z Kassandreie a Thráka Diégylia se synem Zibelmiem, roky 149 a 142). • Podle jiné tradice došlo k převratu v Akragantu již roku 571. O první tyrannidě na Sicílii viz rok 615.
Aby se snadno zmocnil dalších měst, zřejmě sikanských, vymyslel lest s deponováním obilí. V několika z nich, jména neznáme, uložil na základě spojenecké smlouvy zásoby akragantského státního obilí. Dal však do střech sýpek udělat díry, aby do nich zatékalo. Následujícího léta před žněmi vytáhl do pole, města oblehl a "měšťany" spoléhající na uložené zásoby snadno vyhladověl, neboť obilí shnilo.
Když Falaris dobyl sikanskou pevnost Kameikos/Kamíkos (polohy dnes nezn.), poslal do Lindu do Athénina chrámu kratér, který patříval Kókalovi, jemuž ho daroval Kréťan Daidalos, viz k tomu rok 1450.
V Hímeře Falarida zvolili neomezeným vojevůdcem/stratégos autokratór, ačkoli je před takovým rozhodnutím varoval básník Stésichoros: použil k tomu aisópovskou bajku o koni, který se dal člověkem lstivě osedlat za slib, že vyžene z koňovy pastvy jelena, a už mu to zůstalo. Není zřejmé, zda se stal Falaris stratégem hímerským před pučem v rodném Akragantu, nebo až po něm.
V Baktrii se podle jedné moderní theorie narodil íránský prorok Zarathuštra (zemřel roku 522). Obvykle se klade Zarathuštrovo dílo do doby starší (např.: narozen 628, zemřel 551). Jeho náboženství s Ahúra Mazdou, bab. Urimizdá, se stalo dynastickým, tedy státním kultem Achaimenovců, Arsakovců a Sásánovců, viz o něm v indexu s. v. Zarathuštra.
************************************************************
568.
Ol. 53, 1
Hagnón z Peparéthu
(neznámý)
a. u. c. 186
************************************************************
V Egyptě se v Deltě vzbouřil Wahibre/Apriés proti svému spoluvládci a přemožiteli (viz rok 570). Byl znovu poražen a tentokrát i zabit (vládl od roku 589). Ahmose II. od t. r. vládl sám až do roku 526. Za něho se prý v Héliopoli objevil sluneční pták foinix, viz další výskyty u roku 246.
Soustředil všechny Hellény žijící v Egyptě do Naukrátidy (k tomu srov. rok 611). Naukrátis měla v zemi původně tu královskou výsadu, že z Hellénů nesměl nikdo (obchodně) přistát jinde, než právě v jejím přístavu.
Hellénské žoldnéřské sbory přeložil z Dafen/Dafnai a dalších ležení (srov. rok 587; srov. ovšem pouštní osídlení Hellény roku 524) do Memfidy a obklopil se jimi. Jako jeho předchůdce na trůnu byl Ahmose II. Hellény vysoce ctěn.
Amásis udržoval s Hellény trvalé styky: přispěl dokonce na obnovu vyhořelého Apollónova chrámu v Delfách částkou jednoho tisíce talentů, dary poslal Athéně do Lindu na Rhodu, Héře na Samos. S Kýrénskými uzavřel pakt/symmachiá.
Za Amásia bylo největším posvátným okrskem Hellénů v Egyptě Hellénion, součást Naukrátidy, které postavily Chios, Teós, Fókaia, Klázomenai (iónští), Rhodos, Knidos, Halikarnássos, Fasélis (dórští, srov. roky 650 a 611) a Mytiléné (aiolští). Odděleně tehdy udržovali kultovní místa Aigínští, Samští a Mílétští.
************************************************************
567.
Ol. 53, 2
(neznámý)
a. u. c. 187
************************************************************
Ahmose II. odrazil třetí a poslední pokus Chaldajů o invasi do Egypta, viz roky 601 a 582; ani o něm nevíme nic stejně jako o chaldajské imperiální politice v těchto letech. Nabû-kudurrí-usur se intensivně věnoval opravám a výzdobě říšské metropole Babylónu, jeho opevnění, palácům, chrámům (některé prý zlacené), zahradám a kanálům.
Postavil severně od Babylónu mezi Eufrátem a Tigridem ochranný opevněný val existující ještě v Xenofóntově době (401), ale nikdo už nevěděl, čí to bylo dílo, a tak mu říkali "Médská zeď"/to Médiás teichos. Král zdobil též chrámy jinde v Babylónii.
************************************************************
566.
Ol. 53, 3
Hippokleidés
a. u. c. 188
************************************************************
V Athénách byly založeny panathénajské hry, ta megala panathénaia. Konaly se původně 25. - 28. hekatombaiónu, tedy v srpnu, čtyřletně vždy každý třetí rok po hrách olympijských; viz o velkých a malých panathénajích v přílohách Bohové a jejich svátky xiii.
Athénin svátek založil podle tradice již za dávna Erechtheus a Théseus ho udělal svátkem "všech Athéňanů" po synoikismu Attiky. Původně kultovní oslavy doprovodily hry gymnické, později i músické a byli zřejmým athénským pokusem o konkurenci dórským olympiádám. T. r. se poprvé sjeli do Athén mezinárodní soutěžící, tedy též odjinud z Hellady.
Peisistratos, viz rok 561, doplnil za své vlády oslavy veřejnou recitací celých Homérových epů. Kolovaly v mnoha versích a buď on nebo jeho syn Hipparchos je dal unifikovat a redakční výsledek soustavně opisovat; do jaké míry text uzpůsobil athénským zájmům, se již nikdy nedozvíme, srov. rok 532 a 528. Tvrdívalo se však, že napsané kolovaly Homérovy epy již před Peisistratem, jak zaznamenal jistý Megařan Dieuchidás ve 4. st. ve svých Megarikách.
Archón Hippokleidés zvaný Kypselos byl synem dcery korinthského samovládce Kypsela I. a Athéňana Miltiada III. Byl otcem Miltiada IV. Roku 576 se ucházel o ruku dcery sikyónského tyranna Kleisthena (viz tam). • V této souvislosti je však uváděn Hippokleidés, syn Teisandrův. Zřejmě jde o dvě různé osoby, které ale zcela určitě pocházeli ze stejné rodiny.
Někdy v této době a možná, že za těchto výše uvedených athénských souvislostí, řádila po světě morová rána/loimú kata pásán tén oikúmenén gegonotos. Apollón vyslancům všech států odpovídal, aby pro zastavení epidémie obětovali za všechny postižené Athéňané.
Tehdy prý do města dorazil od Hyperboreů vyslanec Abaris. Podle Hippostrata a jeho nedochovaných Genealogií se tak stalo za 53. olympiády, podle jiných o málo později v době Kroisově, viz rok 560, ale další uvedli, že se tak stalo již za 21. olympiády (tj. roky 696 - 693).
Hyperborej/Skyth (?) Abaris byl muž divotvorný, vykladač věšteb/chrésmologos, autor několika epů a léčitel Apollónova kultu; jak přišel k řečtině, nebylo zaznamenáno. Zbavil tehdy údajně Athény hladomoru a pod jeho jménem kolovaly sbírky/logoi výroků a zaklínadel na odvracení neduhů; srov. o něm v indexu s. v. lékaři.
************************************************************
565.
Ol. 53, 4
(neznámý)
a. u. c. 189
************************************************************
Kolem roku 565 vládne ve Fliúntu (popř. v Sikyónu) jako samovládce/tyrannos nebo ještě dórský král (?) León, nástupce Hipasův (viz rok 610). S Leontem diskutoval později Pýthagorás ze Samu a v rozhovoru měl tento poprvé použít slova filosofie a sebe označit za filosofa (srov. rok 668 a 570).
Čím vynikl dynasta León, že se s ním "mudromil" Pýthagorás vůbec dostal do styku, nevíme.
Kolem t. r., nebo o pět let později, založili na Kyrnu, což je řecké označení pro Korsiku, kolonisté z Fókaie osadu jménem Alaliá; viz rok 545.
V Tyru skončila někdy kolem t. r. vláda krále Ba‘ala II. (vládl od roku 570 jako nástupce Ittoba‘ala III., srov. roky 729 a 573). Pravděpodobně na zásah Chaldajů zůstal královský stolec neobsazen a nejvyšší moc v tyro-sídónském státu přešla do rukou soudců, šofetim/súfetů, řec. dikastai.
Do roku 559 to byli Eknibálos (dva měsíce), Kalba/Chelbés (deset měsíců), Melkartův velekněz Abbaros (= Ab-Ba‘al?; tři měsíce). Po něm byli v úřadu súfeti dva a vládli zbývajících šest let: Mattan (řec. Muttunos, Mytgonos) a Ger-Aštart, řec. Gerastratos. Viz dále rok 559.
************************************************************
564.
Ol. 54, 1
Hippostratos z Krotónu (poprvé)
(neznámý)
a. u. c. 190
************************************************************
Na olympijských hrách byl olympioníkem v pankratiu potřetí vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrchichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním; jeho soupeř zemřel o chvíli dříve. Olympioníkova mramorová socha v archaickém stylu je nejstarší zachovanou sochou olympioníka; jméno sochaře není známo.
V Delfách byl popraven bajkář Aisópos (viz rok 572 a v indexu s. v. bajka). Jeho osud se stal námětem mnoha zkazek a románu z prvního století př. n. l. nebo n. l. dochovaného pod názvem Aisópův život/Bios tú Aisópú, lat. Vita Aesopi, n. Kniha o filosofovi Xanthovi a jeho otroku Aisópovi. Jeho moudra vycházejí z všeobecně v Orientu rozšířeného románu o královském tajemníkovi Achíqarovi vzniklého snad někdy brzy po pádu Aššuru, viz rok 681 a v indexu s. v. novela, předcházela moudra egyptských "zrcadel".
************************************************************
563.
Ol. 54, 2
(neznámý)
a. u. c. 191
************************************************************
V Makedonii zemřel král Aeropos I. (vládl od roku 583). Nástupcem se stal jeho syn Alketás I. (vládl do roku 545). Čím vynikli, známo není.
V Indii se o květnovém úplňku snad t. r. narodil Siddhártha Gautama-Buddha (zemřel roku 483, bližší údaje o rodině a životě viz tam a v indexu s. v. Gautama). • Jeho narozeniny oslavují buddhisté v různých zemích různě, nejčastěji osmého dne 4. lunárního měsíce vaisacha (květen, v přestupném roce červen; na Dálném východě i v Indii); na Tchaj-wanu např. druhou neděli v květnu. Srov. dále rok 544 a 528.
************************************************************
562.
Ol. 54, 3
(neznámý)
a. u. c. 192
************************************************************
V Babylónu zemřel začátkem října poslední velký král Chaldajů Nabû-kudurrí-usur II. (vládl od roku 605). Za své dlouhé vlády přestavěl Babylón, rekonstruoval jeho chrámy, cesty, hráze a zavodňovací a plavební kanály v okolí, obnovoval hradby a chrámy v kdysi sumerských městech Kutě, Šamašův Ebabbar v Sipparách, v Dilbatu, Maradu, v Larse, Eannu v Uruku a Sînův Egišnugal se ziqqurratem Elugalgalgasisa v Uru.
Esangilu vyzdobil a nově stanovil obětiny pro Marduka a jeho manželku Sarpánítum včetně několika druhů vín z rozličných oblastí. V Babylónu dokončil po otci nejvyšší ze ziqqurratů E-temen-an-ki/Etemenanki, "Základna nebes a země". V Borsippách ze základů přestavěl chrám Nabiův, syna Mardukova se Sarpánítou, jak se o své zbožné stavební činnosti chlubil na skalním nápisu v libanonském Wádí Brísá, obnovil hradby Borsipp.
Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Amél-Marduk, hebr. Ewilmerodach, řec. Illoarúdamos, popř. Eueilmaradúchos, Euilmalúrúchos, Eueilad Marodach/Abilmathadachos (slabým vladařem do roku 560). Poslední písemná datace (z Uruku) starého krále a též první se jménem jeho syna je z 8. října t. r. Datace ve jménu Amél-Marduka jsou doloženy již ze srpna; snad doklad toho, že syn převzal otěže vlády za (již nemocného?) otce. Žádný vojenský ani jiný státnický počin z jeho vlády není znám.
Při nástupu na trůn omilostnil 25. addáru t. r./1. dubna 561 předposledního panujícího júdského krále Jhójachína, který žil od roku 597 v zajetí v Babylónu (srov. rok 597). Jhójachín/Jehójachín, poslední z žijících jerúsalémských králů, zde dva roky na to zemřel; do vlasti se vrátit nechtěl.
************************************************************
561.
Ol. 54, 4
Komeás
a. u. c. 193
************************************************************
V Athénách se dostal poprvé k moci Peisistratos. Použil bolestivé lsti o tom, že byl cestou na pole přepaden a raněn a domáhal se proto ochranky; dal se přitom seřezat doma od svých. Jméno si udělal ve vleklé válce s Megarskými, kdy se zmocnil Nísaie, viz rok 570.
Odhlasovali mu tedy Athéňané oddíl tří set mužů, kteří ho doprovázeli ozbrojeni kyji. Obsadil s nimi akropoli a jeho pětiletá vláda nebyla prý despotická. Peisistratova první tyrannida trvala do roku 556, kdy byl vyhnán Megakleem (II.) a Lykúrgem (srov. k tomu rok 585, zemřel roku 528).
Krátce po této události zemřel na Kypru athénský zákonodárce a literát Solón, jeden ze Sedmi mudrců (narodil se kolem let 640 až 635, o jeho zákonodárné práci v Athénách viz rok 594). Ke slavnému "fiosofickému" setkání Kroisos-Solón s velkou pravděpodobností nedošlo, viz rok následující, a rovněž o návratu z cest do Athén za Peisistratovy vlády a o jeho spolupráci s ním to zřejmě bude také smyšlenka z let mnohem pozdějších.
Nejtraktovanější versí je ovšem ta, že Solón do Sard dorazil z Egypta, kde filosofoval s mudrci jako Psenófis z Héliopole a Sónchis ze Saje a že se s ním Kroisos pyšnící se bohatstvím nepohodl. Od něj prý odešel Athéňan do Kilikie a na Kypr.
Smyšlenkou asi také bude, že chtěl psát o Atlantidě, jak to slyšel v Egyptě, takže to zůstalo na Platónovi, který prý mimo jiné vydělával na obchodech s olejem s Egyptem. Podobně vyznívá záznam o tom, že Solónův popel byl roztroušen před Salamínou attickou.
************************************************************
560.
Ol. 55, 1
Hippostratos z Krotónu (podruhé)
Hégéstratos (?)
a. u. c. 194
************************************************************
Miltiadés IV. z rodu athénských Filaiovců obsadil Thrácký Chersonésos, kam si ho thráčtí Dolonkové povolali na pomoc proti příbuzným Apsinthiům: obdrželi totiž věštbu v Delfách, že mají u sebe usadit toho, kdo je první po odchodu z chrámu pozve k sobě domů.
Což se stalo až v Athénách, když narazili na Miltiada, jednoho z nejmajetnějších lidí města, olympioníka t. r. v tethrippu, hlavu klanu pocházejícího z Aigíny. Události se seběhly v letech 560 až 556.
Miltiadés IV., syn Kypselův, byl Peisistratovým protivníkem a jeho činnost na Chersonésu byla vlastně elegantní formou exilu. Cestou do Thrákie se pokusil zmocnit Lémnu, ale jeho pelasgičtí/etruští obyvatelé se nedali, viz o tom roku 514, kdy se podrobili stejnojmennému slavnému athénskému synovci.
Miltiadés IV. založil na Thráckém Chersonésu či posílil několik osad athénskými kolonisty: Krithoté, Paktyé a Kardiá, která byla původně osadou Mílétských a Klázomenských, tehdy snad již opuštěná (?). Miltiadova osada Agorá stojící na místě budoucí Lýsimacheie bývala zvána též obecně Chersonésos; héróem-ktistem zde ctěn Miltiadés.
Napříč poloostrovem dal Miltiadés v nejužším místě isthmu postavit zeď mezi Paktyí a Kardií na ochranu před nájezdy Apsinthiů zvanou snad podle obce Agoraion teichos (obnovena Sparťany roku 398, srov tam).
• Se zánikem původní (mílétské) Kardie, dataci neznáme, snad souvisí zkazka o koních tančících do zvuků flétny. Jistý Thrák Naris/Onaris, prodaný v dětství do Kardie do otroctví, se ve městě vyučil holičem a zaujalo ho, že hellénští osadníci cvičí tančit či pohybovat své koně podle flétny.
Helléni žili s Thráky v permanentní válce a rodilý Bisalt Naris utekl a doma si ho vybrali za vůdce. Získal na svou stranu jistou flétnistku, která řadu Bisaltů naučila svému umění. Když Thrákové pěšmo zaútočili, koně Hellénů zvyklí se při zvuku flétny postavit na zadní, způsobili v kardijském vojsku zmatek a obránci bitvu, a asi též město, ztratili.
Definitivně jako státní útvar Paktyé (na jihu poloostrova na Helléspontu) s Kardií (na severu) zanikly roku 309, když mezi nimi vybudoval Lýsimachos své říšské sídelní město. Ovšem ještě v občanské válce roku 42 je Kardie s Lýsimachejí zmiňována jako osídlené místo (město?).
Kulty Kardie přešly do Lýsimacheie, stejně jako symbolika lva na mincovní ražbě. Anaios byl ctěn jako hérós v Mílétu i v Lýsimacheji. Nejde-li o shodu jmen (užívaného v Iónii), pak mohl mílétský kult Kardie, pokračovat v hellénistické Lýsimacheji, kde doložen na dvou fragmentech dedikačních nápisů lýsimašských stratégů. V Kardii byl jako hérós-ktistés ctěn Míléťan Hermokratés (Hermocharés).
Na tomto uzavřeném prostoru vznikl v nějaké podobě chersonéský stát athénských osadníků (trval s přestávkou perské okupace v letech 493 - 479 do roku 447; srov. k tomu rok 546). Jeho nepřítelem byli zprvu obyvatelé Lampsaku obávající se hellénské konkurence.
Porazili někdy později athénské osadníky a Miltiada zajali: jeho propuštění dosáhl výhrůžkami jeho přítel Kroisos, král Lýdů, viz o jeho nástupu k vládě zde níže. Viz dále o Miltiadovi a jeho nástupcích roku 525.
Kolem roku 560 zemřel ve Spartě Ágidovec León či Leonteus (mohl vládnout od roku asi 600), v hodnosti ho následoval syn Anaxandridás (vládl do roku 521). Kolem t. r. vypukla nová válka Tegejských se Spartskými, tzv. válka o Orestovy kosti (trvala do roku 550). Byla to vlastně závěrečná fáze starých bojů o hégemonii v regionu, viz rok 600, a snaha spartských Dórů symbolicky demonstrovat nástupnictví po Achajích doby mykénské (?; srov. k tomu rok 575).
V Sikyónu zemřel samovládce Kleisthenés (mohl vládnout od roku 595). Nástupcem v tyrannidě byl Aischinés, syn Isodémův (vládl do roku asi 556).
V Lýdii zemřel král Alyattés II. (vládl od roku 617). Jeho nástupcem se stal syn Kroisos (35), poslední a nejznámější dnes král Lýdů (vládl do roku 547).
Kroisos hned zahájil tažení proti Efesu, odkud vyhnal posledního tyranna Pindara II. (viz rok 610, 556 a srov. rok 546; srov. však pověst o spojení města s Artemísiem lany, což Kroisos pochopil jako spojení města s majetkem bohyně); městu však garantoval autonomii.
Brzy se zmocnil celé Iónie a Aiolie, ovládl celou západní polovinu Anatolie od Paflagonie na severu po Pamfýlii na jihu. Dokonce se prý chystal vybudovat flotilu, aby vpadl na Ostrovany/Nésiótai, tedy obyvatele hellénských států v Egejském moři, ale dal se přesvědčit o nesmyslnosti nápadu. O jeho dalším, definitivně osudovém nápadu, viz rok 549.
O jeho setkání/nesetkání se Solónem viz předešlý rok. Možná do stejné kategorie patří příběh Megakleova syna Alkmaióna/att. Alkmeóna, který nějakým způsobem pomohl Lýdům poslaným Kroisem do Delf. Král Alkmaióna pozval do Sard a odvděčil se mu množstvím zlatého prachu/pségma, které byl Athéňan schopen sám odnést.
Alkmaión se oděl do co nejvolnějšího šatu a holínek, aby se v pokladnici mohl pěkně napakovat; dokonce si dal zlato do úst. Kroisa to pobavilo a přidal mu prý ještě jednou tolik. Údajně odtud bral začátek velký majetek klanu Alkmaiónů...
Alkmaión byl ženat s Koisyrou (z Eretrie?) a jejich synem byl Megaklés ml. a pravděpodobně mladší Koisyrá. Koisyrá, zřejmě matka i dcera, srov. rok 552, se stala terčem posměšků pro svou hloupost/blákeiá a manýry života v luxusu, neboť se líčila, pro Athéňany té doby móres cizí, orientální.
Mezi lety 560 až 550 se narodil historik Hekataios z Mílétu (zemřel kolem roku 480).
Kolem let 560 až 550 působili sochaři Archermos z Chiu a jeho synové Búpalos a Athénis. Búpalos prý jako první ztvárnil bohyni Níké jako létající. Podle jiné tradice to však měla být socha bohyně Tyché a její tvůrce Búpalos nebyl z Chiu, ale ze Smyrny, srov. o sochařské rodině roku 546.
V rozpětí 7. až 11. srpna byl v Babylónu v palácovém puči zavražděn údajně neoblíbený král Amél-Marduk (vládl krátce od roku 562). Na trůn zasedl jeho švagr, zeť Nabû-kudurrí-usura II., manžel jeho dcery jménem Kaššája, Nergal-šarra-usur, hebr. Neriglissar, řec. Nérigasolassaros, Nériglissooros, Niriglésaros, účastník júdského tažení Nabû-kudurrí-usura II., které vedlo k vyvrácení Jerúsaléma (vládl do roku 556). Posledním známým datem zavražděného krále je z Babylónu 7. srpna, první královrahovo z Uruku 11. srpna.
Nergal-šarra-usur byl synem Bél-šuma-iškuna, guvernéra/šejka aramajských Puqúdů. Nemusel však být sám z puqúdského kmene (?), ačkoli to je velmi pravděpodobné a konec "chaldajské" dynastie je spíše "aramajský", viz rok 556.
Skupoval ve velkém pozemky mimo jiné Nabû-apla-iddiny z klanu Núr-Sîna, a to prostřednictvím Nabû-achché-iddiny z bankéřské rodiny Egibi, a majetky bankéře Idinna-Marduka, vše "rodilých" Babylóňanů. Co se s pozemkovými statky po králově smrti stalo, nevíme; žádné doklady tohoto typu zachovány nejsou.
Nicméně opravdovými latifundisty v Mesopotamii byly již dlouhou dobu pravděpodobně pouze chrámy. Soukromníci obvykle propachtovávali pole menších rozměrů a co největšímu počtu lidí.
Nergal-šarra-usur provdal svou dceru Gigitum chrámovému správci/šatammû borsippské Ezidy Nabû-šuma-ukínovi. Po první dva roky opravoval král v Babylónu stavby zničené povodní, třetího roku se vypravil do poli, viz rok 557.