089

89.

Ol. 172, 4

223 SE

159 AE

Médeios4 I.

a. u. c. 665

Cn. Pompeius Strabo a L. Porcius Cato

************************************************************

Thrákové opět vpadli do provincie Macedonia, nic bližšího o nájezdu známo není, ani o které z nárůdků šlo (srov. rok 91 a roky následující).

Zřejmě na začátku roku dorazili do Frygie a Galatie M’. Aquilius, konsul roku 101 a pravděpodobně syn stejnojmenného cos. 129, a C. Manlius Maltinus, aby z pověření senátu vrátili na bíthýnský trůn Níkoméda III. a na kappadocký Ariobarzána I., srov. rok předešlý. K disposici měli oddíl asijského proconsulára C. Cassia Longina, cos. 96, a silné posily z keltských a fryžských žoldnéřů. Galatové stáli oficiálně stále na straně římské, přesto se částečně dávali najímat též do Mithridátova vojska.

Král Mithridátés VI. Eupatór se znovu podrobil římským požadavkům, které se shodovaly s jejich spojenců (srov. předešlý rok): Mithridátés odvolal z Kappadokie svého syna Ariarátha VIII. a dal zavraždit Níkoméda IV. Filopatora alias Sókrata Chrésta, který byl v Bíthýnii vzdorokrálem od roku 91 a celou dobu byl Mithridátem podporován. Proč musel Mithridátův protégé zaplatit své dobrodružství životem, známo není, možná se stal obětí diplomatického vyrovnání s Římany (o jiném výkladu jeho jména a posloupnosti na bíthýnském trůnu viz rok 91).

Na jaře seděli králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I., jimž se cesta do Říma vyplatila, viz rok předešlý, opět na svých trůnech; Ariobarzánés již potřetí a opět jen velmi krátce.

Níkomédés III., jenž se dostal do značné finanční tísně díky římským výběrčím daní, se dal s pomocí Aquilliovou na pošťuchování publikány, bez souhlasu senátu, podnítit k vojenskému vpádu do Pontu; jeho instalace musela být nad jeho možnosti, neboť dluhoval též svým důstojníkům a musel si teď znovu půjčit od publikánů. Dostal se se svým vojskem až pod hradby přímořského města Amástris v Paflagonii, aniž by narazil na odpor a domů se vrátil s pěknou kořistí.

Mithridátés Eupatór si ústy vyslance Pelopidy stěžoval u senátních komisařů C. Manlia Maltina a konsulára M’. Aquilia, ale zbytečně: připomněl Římanům královu oddanost, též jeho otce, a poslušnost senátních rozhodnutí, dokonce že Chrésta odstranil. Římané ale netoužili po dohodě a podle všeho měli velké oči na velikou kořist, která jim připadne z války s pontským králem.

Pelopidás též varoval komisaře před válkou bez rozhodnutí senátu a vypočetl spojeneckou sílu královu a vyčetl jim, že používají bíthýnského a kappadockého dynastu jen jako prostředky k válce. Gordios s Mithridátovým synem Ariaráthem VIII. tedy opět vpadl do Kappadokie a znovu vyhnal Ariobarzána I. (Ariaráthés VIII. nyní vládl do roku 86).

V zimě poslal M'. Aquilius králova vyslance Pelopidu zpět k Mithridátovi bez odpovědi a vracet se měl až v okamžiku, kdy král vyklidí Kappadokii: bylo to vlastně vyhlášení války, na které Mithridátés čekal. Přes zimu se konaly na obou stranách válečné přípravy, konaly odvody a stahovaly síly na anatolský západ. O pomoc proti Římanům žádal prý pontský král též Bastarny a Sarmaty, viz rok následující.

V Priéně vyznamenali svého občana Kratéta za to, že chránil vlast před útoky publikánů/démosiónai ve sporech o solné nádrže/haliai, haleai, majetek kdysi králů, hájil před nimi obec v Pergamu u prokonsulů, zastupoval je ve sporech s Mílétem. Rozsáhlý nápis je velmi poničen, částečně nesrozumitelný, neznáme ani výčet poct pro Kratéta.   

 

Zřejmě na podzim t. r. se v Alexandreji vzbouřila část ptolemajovské armády s „lidem“ proti králi Ptolemaiovi X. Alexandrovi I., který si mimo jiné zamanul vyloupit hrob svého velkého makedonského jmenovce: masivní zlatý sarkofág, který dal zhotovit Ptolemaios Sótér, jeho hanebný potomek roztavil, aby zřejmě měl na financování své armády, a nahradil ho sarkofágem z křišťálového skla/pyelos hyaliné; tak Velkého Alexandra spatřili později Octavianus a další římští mocnáři. O konci korunovaného vykradače hrobů viz rok příští.

 

Ve třetím roce spojenecké války v Itálii po počáteční prohře v poli porazil L. Cornelius Sulla ve dvojbitvě u Noly v Kampánii samnitského vojevůdce L. Cluentia, jenž před městem padl a s ním údajně na padesát tisíc Italiků (střízlivější údaj hovoří o osmnácti tisících). Římané dobyli samnitského ležení před Nolou, město nechali jeho osudu, viz rok následující.

Sulla se nato zmocnil hirpinského Aeculana, dal ho mužstvu v plen a pacifikoval ostatní Hirpiny, jimž nijak neublížil. V poli porazil Samnity pod velením C. Papia Mutila; přeživší i s velitelem unikli do Aesernie. Pak dobyl v Samniu v tříhodinovém boji Bovianum, město se třemi pevnostmi, kde sídlila povstalecká rada. Po válečné sezoně se Sulla vrátil do Říma, aby se ucházel o konsulát. 

Sullův legát T. Didius, cos. 98, dobyl a vyvrátil ve spolupráci s hirpinskou legií vedenou Deciem Magiem, jehož vnukem byl Minatius Magius z Ascula, předek vojáka a historika Velleia Patercula, 30. dubna Stabiae a Herculaneum, podílel se na obléhání Pompéjí, ale v další bitvě 11. června o matronaliích padl. Na místě zničených Stabií stávala později villa.

Sullův legát A. Postumius Albinus, cos. 99, který velel flotile, byl před Pompéiemi během tohoto tažení utlučen klacky a kamením vlastními vojáky, k nimž se prý choval s nesnesitelnou zpupností/intolerábilí superbiá omnium in se mílitum odia suscitasset. Jiné podání ovšem tvrdí, že byl ubit po falešných obviněních. Tak jako tak Sulla, který se rozhodl pro konsulát, si nechtěl dělat nepřátele mezi prostým lidem, patriciovu vraždu nechal nepotrestánu. 

Zřejmě zkraje roku potřel konsul Cn. Pompeius Strabo, otec budoucího triumvira, patnáctitisícový voj Italiků vypravených konfederovanými do Etrúrie, neboť ještě nevěděli, že Tuskové úhrnně přijali nabídku římského občanství, viz rok předešlý. Pompeiovy oddíly jich pět tisíc v bitvě pobili, ostatní z velké části zimou a hlady na útěku v horách pomřeli. 

Konsul Pompeius též t. r. podmanil Piceny (a zde se také začne kariéra jeho slavného syna, tehdy sedmnáctiletého), Marsy (viz ovšem boje ještě roku následujícího), Vestiny jako prokonsul a Marruciny zpustošil a pacifikoval jako jeho legát P. Sulpicius Rufus, viz o něm roku následujícího. V témže roce v listopadu Pompeius konečně dobyl a vyvrátil Asculum (o jeho konci viz rok předešlý). Z obléhání dochovány olověné žaludy do praků se jménem praetora T. Lafriena, též se slovy "prašti Pompeia/ferí Pomp(éium), Pompeiovi/Pomp(éió), pozdrav/sal(útem)". Triumfoval Pompeius Strabo nad asculskými Pícény 27. prosince 89 (a. d. vi. kal. ian.; srov. rok 38, kde o osudu P. Ventidia Bassa, takto pícénského zajatce, který jako jediný v historii byl veden v triumfu jako zajatec a podruhé jako vítěz), jediný zaznamenaný triumf z celé doby spojenecké války.  

V zimě 90/89 v boji s Marsy padl Pompeiův konsulský kolega L. Porcius Cato, vnuk censorův, který ještě loni jako praetor či propraetor úspěšně válčil v Etrúrii. Několikrát porazil v poli Marsy, ale zahynul při obléhání jejich ležení u Fucinského jezera a jeho smrt přivodila římskou porážku; na jeho místo nebyl nikdo volen, srov. stejný případ loni (konsul neměl čas volby v Římě organisovat). Podle jiné verse byl v žáru bitvy zavražděn C. Mariem mladším, který sloužil mezi vojáky, jimž před abdikací velel otec, viz rok předešlý. Cato se prý povyšoval nad vojenské úspěchy Maria st.

Konsul Pompeius konferoval v blízkosti svých armád s vůdcem Marsů P. Vettiem Scatonem (jmenován jinde též jako C. a T., viz rok předešlý). K rozhovorům dorazil z Říma konsulův učený bratr Sex. Pompeius, který nikdy nezastával veřejné funkce; jejich obsah neznáme, k míru nevedly. Vzpomínal na setkání M. Tullius Cicero (17), sloužící v konsulově armádě tehdy jako poprvé odvedený rekrut/tíró.

Brzy na to Pompeius Marsy v poli porazil: padlo jich osmnáct tisíc, tři tisíce jato a s nimi Vettius. Veden do otroctví Vettiův sluha, jméno neznáme, proklál svého pána mečem, který vytrhl jednomu z eskorty a pak se sám probodl. Podle jiné verse ho vydali vlastní lidé, sluha ho osvobodil před otroctvím a Vettius nebyl Mars, ale Paelígňan.  

Úspěšně vedl válku v Umbrii legát A. Plotius. Proti Apulům vítězil praetor C. Cosconius, který zničil Salapie, dobyl Kanny a oblehl Canusium. Samnitům, kteří přitáhli na pomoc, padl v boji s Cosconiem a Lucceiem, zřejmě též praetorem, vojevůdce Marius Egnatius. Před městem byl zprvu poražen Samnity pod Trebatiem a stáhl se do Cann. V nové bitvě ale Samnity Římané porazili i s Trebatiem a na bojišti zůstalo patnáct tisíc jejich mužů; zbylí unikli do Canusia. Po úspěšném tažení a dobytí řady měst padl legát A. Gabinius v bojích o ležení Lúkánů. Proti nimž vytáhl též C. Papirius Carbo, viz zde níže, a porazil je. Poedikulové se po dvou dnech odporu vzdali Cosconiovi. 

Ke konci roku bylo povstání Italiků ve střední Itálii potlačeno a spojenci přenesli své sídelní město do Aesernie. Namísto dvanácti vojenských velitelů/praetorů vybrali do čela svých oddílů již jen pět. Na konci války zůstali bez římského občanství z rebelů jen Lúkánové a Samnité. 

Podle zákonů tribunů lidu M. Plautia Silvana a C. Papiria Carbona (na rozdíl od stejnojmenného otce, cos. 120, patřil do tábora optimátského od samého začátku a též vynikal uměním slova, srov. rok 139), léx Plautia Papíria dé cívitáte sociís dandá, obdrželi římské právo všichni ti ze spojeneckých Italiků žijících v době vyhlášení zákona na jih od Pádu, kteří do dvou měsíců složili zbraně a přihlásí se u praetora (srov. zákon z předešlého roku a o latinském právu roku 338, též roky 65 a 62).

Zákon bývá zván též podle přízvisek navrhovatelů "zákon Silvanův a Carbonův". Téhož roku byla nabídka senátu s latinským právem rozšířena též o území severně od Pádu, tedy většinou o kolonisty mezi Kelty, léx Pompéia dé Tránspadánís; viz další úpravu roku 49. 

Propuštěnci/líbertíní byli poprvé připuštěni k řádné vojenské službě v římské armádě, viz strážní službu podél pobřeží Tyrrhénského moře roku předešlého.

M. Plautius s podporou senátu prosadil též změnu v obsazování soudních porot určitých trestních činů, dosud plně v rukách rytířů, tedy publikánů. Léx Plautia iúdiciária (?) stanovil, aby z jednotlivých tribuí bylo voleno po patnácti jejich příslušnících, kteří toho roku obsazovali soudy zřejmě podle zákona Serviliova a Glauciova, viz rok 100. Mohl se tudíž touto cestou mezi soudce dostat též někdo, koho publikáni neměli pod kontrolou.  

V oddílech M. Porcia Catona, viz zde výše, které posílili vojáci sloužící pod C. Mariem než resignoval, viz rok předešlý, došlo ke krátké vzpouře. Neměl mezi mužstvem autoritu a vojáci odmítali vykonávat neoblíbené práce. Po jedné hádce ho zaházeli kopími a blátem: kameny neměli naštěstí pro legáta po ruce. C. Titia/Titinia, muže prý známého povalováním se na foru a vyhledáváním hádek, odvedli k potrestání do Říma, kde se ale tribunové lidu postarali o jeho osvobození.   

Městský praetor A. Sempronius Asellio byl zabit vrahy najatými římskými věřiteli-lichváři/řec. daneistai, neboť se v soudních procesech stavěl na stranu dlužníků, poněvadž lichva byla nezákonná. Byl napaden ráno v osm hodin ("o druhé hodině", tedy pokud bylo léto, mohlo to být už v šest hodin ráno) během obětí Dioskúrům na Foru kamenem. Chtěl se ukrýt ve Vestině chrámu, v tom mu útočníci zabránili a zavraždili ho při pokusu ukrýt se v nějaké hospodě s koloniálem/pandocheion poblíž, stále v obětním oděvu.

Ačkoli se to seběhlo půl Římu na očích, svědčit proti bankéřům nechtěl nikdo. Událost může přináležet již roku 88.

Censory v letech 89-88 byli P. Licinius Crassus, cos. 97, a L. Iulius Caesar, cos. 90 (66. lustrum), oba oběti mariovských masakrů o dva roky později. Jejich úřadu se připisoval zákaz obchodování s "exotickými mastmi/edixisse ne quis venderet unguenta exotica". Prý tehdy masti míchali zbohatlíci dokonce do nápojů, aby voněli také zevnitř ("aby marnotratné vůně užili z obou částí těla/ut odore prodigo fruantur ex utraque parte corporis").

● Tradovalo se později, že L. Plautia Planka, rod. jménem C. Munatia Planka, bratra cos. 42 L. Minutia Planka, proskribovaného roku 43, prozradil ve skrýši kdesi v okolí Salerna právě silný voňavkový odér. Pliniův komentář k událost: "Kteroužto ostudou byly celé proskripce jakoby zbaveny viny. Vždyť kdo by soudil jinak, než že takoví lidé zahynuli právem?" 

Kromě toho censoři stanovili maximální ceny pro vína řecká a amínéjská z Pícéna n. Kampánie (tzn. mimo jiné že byla stejně vysoce ceněna) na osm assů za quadrantal neboli římskou amforu (přes 26 litrů), srov. v indexu s. v. kuchyně (4). Tribun lidu C. Papirius Carbo určil t. r. váhu assu na půl unce/sémiuncia, 13,69 g.

L. Caesara poctili zřejmě roku následujícího v Íliu sochou v odměnu za to, že censor restituoval půdu zasvěcenou Athéně a vyňal ji z dosahu výběrčích daní/publikánů: tímétén genomenon kai apokatastésanta tén hierán chórán té Athéná Íliadi kai exelomenon autén ek tés démosióniás.

Nejdříve z t. r., ale spíše později, pochází nový municipální zákon pro Tarás/Tarentum. Římská osada byla posílena kolonisty a již není řeč o Neptunii založené roku 122, viz. Z devíti bronzových desek zachována jen jedna. Pro nejvyšší městské úředníky, pro decuriony a senátory předepisoval léx múnicipií Tarentíní vlastnit v hradbách nebo na městském území dům zastřešený nejméně 1500 taškami/aedificium nón minus MD tégulárum tectum sit habétó.  

Během spojenecké války ozařovala erupce sopek na Lipaře a Hieře/dn. Vulcano moře.    

 

Zemřel politik a řečník M. Aemilius Scaurus (ročník 163; srov. rok 109), snad první z Římanů, který sepsal svou biografii; o jeho vdově Caecilii Metelle viz rok následující. Na ligurském území dosáhla osada Alba uznání municipia s názvem Alba Pompeia (dn. Alba v Piemontu). Jméno je po pravděpodobně konsulu Cn. Pompeiu Strabonovi, který byl však plně zaměstnán bojem ve spojenecké válce, viz o něm zde výše a roku následujícího. V Albě Pompeji se 1. srpna 126+ narodil P. Helvius Pertinax, několik měsíců roku 193 n. l. imperátor, než byl zavražděn.