089-088

89.

Ol. 172, 4

223 SE

159 AE

Médeios4 I.

a. u. c. 665

Cn. Pompeius Strabo a L. Porcius Cato

************************************************************

Thrákové opět vpadli do provincie Macedonia (srov. rok 91 a roky následující).

Zřejmě na začátku roku dorazili do Frygie a Galatie M’. Aquilius, konsul roku 101 a pravděpodobně syn stejnojmenného cos. 129, aby z pověření senátu vrátil na bíthýnský trůn Níkoméda III., srov. rok předešlý. Galatové stáli oficiálně stále na straně římské, přesto se částečně dávali najímat do Mithridátova vojska. Král Mithridátés VI. Eupatór se znovu podrobil římským požadavkům, které byly shodné s požadavky jejich spojenců (srov. předešlý rok): Mithridátés odvolal z Kappadokie svého syna Ariarátha VIII. a dal zavraždit Níkoméda IV. Filopatora alias Sókrata Chrésta, který byl v Bíthýnii vzdorokrálem od roku 91 a celou dobu byl Mithridátem podporován; proč musel Mithridátův protégé zaplatit své dobrodružství životem, známo není, možná se stal obětí diplomatického vyrovnání s Římany (o jiném výkladu jeho jména a posloupnosti na bíthýnském trůnu viz rok 91).

Na jaře seděli králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I., jimž se cesta do Říma vyplatila, viz rok předešlý, opět na svých trůnech; Ariobarzánés již potřetí a pro změnu zase jen velmi krátce.

Níkomédés III., jenž se dostal do značné finanční tísně díky římským výběrčím daní, se dal s pomocí Aquilliovou publikány, bez souhlasu senátu, podnítit k vojenskému vpádu do Pontu; jeho instalace musela být nad jeho možnosti. Dostal se se svým vojskem až pod hradby přímořského města Amástris v Paflagonii. Mithridátés Eupatór si ústy vyslance Pelopidy stěžoval u senátních komisařů Manlia Maltina a konsulára M’. Aquilia, ale zbytečně: připomněl Římanovi královu oddanost a poslušnost senátních rozhodnutí, dokonce Chrésta odstranil. Gordios s Mithridátovým synem Ariaráthem VIII. tedy opět vpadl do Kappadokie a znovu vyhnal Ariobarzána I. (Ariaráthés VIII. nyní vládl do roku 86).

V zimě poslal M'. Aquilius králova vyslance Pelopidu zpět k Mithridátovi bez odpovědi a vracet se měl až v okamžiku, kdy král vyklidí Kappadokii: bylo to vlastně vyhlášení války, na které Mithridátés čekal. Přes zimu se konaly na obou stranách válečné přípravy, konaly odvody a stahovaly síly na anatolský západ. O pomoc proti Římanům žádal prý pontský král též Bastarny a Sarmaty. 

 

Zřejmě koncem t. r. se v Alexandreji vzbouřila část ptolemajovské armády s „lidem“ proti králi Ptolemaiovi X. Alexandrovi I., který si mimo jiné zamanul vyloupit hrob svého velkého makedonského jmenovce: masivní zlatý sarkofág, který dal zhotovit Ptolemaios Sótér, jeho hanebný potomek roztavil, aby zřejmě měl na financování své armády, a nahradil ho sarkofágem z křišťálového skla/pyelos hyaliné; tak Velkého Alexandra spatřili později Octavianus a další římští mocnáři. O konci korunovaného vykradače hrobů viz rok příští.

 

Ve třetím roce spojenecké války v Itálii porazil L. Cornelius Sulla ve dvojbitvě u Noly v Kampánii italického vojevůdce L. Cluetia, jenž v bitvě pod branami Noly padl a s ním údajně na padesát tisíc Italiků (střízlivější údaj hovoří o dvaceti tisících). Sulla nato pacifikoval Hirpiny a dobyl v Samniu Bovianum, kde sídlila povstalecká rada. Sullův legát T. Didius, cos. 98, dobyl ve spolupráci s hirpinskou legií vedenou Deciem Magiem, jehož vnukem byl Minatius Magius z Ascula, předek vojáka a historika Velleia Patercula, 30. dubna Stabiae a Herculanea, ale v další bitvě 11. června o matronaliích padl.

V témže roce bylo Cn. Pompeiem Strabonem, otcem budoucího triumvira, dobyto v listopadu a vyvráceno Asculum (o jeho konci viz rok předešlý) a konsul Pompeius též podmanil Piceny (a zde se také začne kariéra jeho slavného syna). V zimě v boji s Marsy padl Pompeiův konsulský kolega L. Porcius Cato, vnuk censorův; na jeho místo nebyl nikdo volen.

Úspěšně vedli válku v Umbrii legát A. Plotius a v Etrúrii konsul L. Porcius. Římané pod Cn. Pompeiem Strabonem, otcem Pompeia Magna (17), úspěšně bojovali proti Marsům, Marrucinům a Vestinům, kteří se mu všichni vzdali; triumfoval nad nimi 25. prosince 89 (srov. rok 38).

Samnitům padl vojevůdce Marius Egnatius, proti Apulům vítězil C. Cosconius, který zničil Salapie, dobyl Kanny a oblehl Canusium. Před městem byl zprvu poražen Samnity pod Trebatiem, ale v nové bitvě Samnity Římané porazili i s Trebatiem a na bojišti zůstalo patnáct tisíc jejich mužů. Legát A. Gabinius padl v bojích s Lúkány, Poedikulové se po dvou dnech odporu vzdali Cosconiovi. 

Ke konci roku bylo povstání Italiků ve střední Itálii potlačeno a spojenci přenesli své sídelní město do Aesernie.

Podle zákonů M. Plautia Silvana a C. Papiria Carbona (na rozdíl od stejnojmenného otce patřil do tábora optimátského a též vynikal uměním slova, srov. rok 139), lex Plautia Papiria de civitate sociis danda, obdrželi římské právo všichni ti ze spojeneckých Italiků žijících na jih od Pádu, kteří do dvou měsíců složili zbraně (srov. zákon z předešlého roku a o latinském právu roku 338, též roky 65 a 62). Zákon bývá zván též podle přízvisek navrhovatelů "zákon Silvanův a Carbonův". Téhož roku byla nabídka senátu rozšířena též o území severně od Pádu, tedy většinou o Kelty, lex Pompeia de Transpadanis; viz další úpravu roku 49. 

Propuštěnci, libertini, byli poprvé připuštěni k řádné vojenské službě v římské armádě.

Praetor A. Sempronius Asellio byl zabit vrahy najatými římskými věřiteli-lichváři/řec. daneistai, neboť se v soudních procesech stavěl na stranu dlužníků, poněvadž lichva byla nezákonná. Byl napaden ráno v osm hodin během obětí a zavražděn na útěku v obětním oděvu. Ačkoli se to seběhlo půl Říma na očích, svědčit proti bankéřům nechtěl nikdo. Událost může přináležet roku 88.

Censory v letech 89-88 byli P. Licinius Crassus, cos. 97, a L. Iulius Caesar, cos. 90. 

 

Zemřel politik a řečník M. Aemilius Scaurus (ročník 163; srov. rok 109). Na ligurském území dosáhla osada Alba uznání municipia s názvem Alba Pompeia (dn. Alba v Piemontu). Jméno je po pravděpodobně konsulu Cn. Pompeiu Strabonovi, který byl však plně zaměstnán bojem ve spojenecké válce, viz o něm zde výše a roku následujícího. V Albě Pompeji se 1. srpna 126+ narodil P. Helvius Pertinax, několik měsíců roku 193 n. l. imperátor, než byl zavražděn.

 

************************************************************

88.

Ol. 173, 1

Parmeniskos z Korkýry (podruhé)

224 SE

160 AE

anarchie v Athénách

a. u. c. 666

L. Cornelius Sulla I. a Q. Pompeius Rufus

************************************************************

Na jaře porazili sourozenci Archeláos a Neoptolemos, stratégové krále Mithridáta Eupatora Dionýsa, a velitel jeho spojenců Arkathiás, králův syn (viz o něm roku 86), v paflagonském vnitrozemí v údolí řeky Amneiás zničujícím způsobem Bíthýny, vedené králem Níkomédem III., který se dal navést do války římskými publikány (viz předešlý rok). Bitvu rozhodl útok pontských sto třiceti srpových vozů/harmata, jimž velel Krateros: vypukla první válka mithridátská (trvala do roku 85).

Níkomédés vyrazil do pole s padesáti tisíci vojáky a šesti tisíci jezdci. Záda měla kryta vlastní flotilou při Bosporu posilněnou římskými loděmi C. Popillia Laenata a druhou flotilou u Býzantia Minucia Rufa (celé jméno neznáme). Římané rozdělili síly mezi konsulára Aquilia, správce Asie L. Cassia Longina a Kilikie Q. Oppia: jejich žoldnéřská vojska čítala po čtyřiceti tisících mužích a čtyřech tisících jezdcích.

Nicméně většina z vojáků byli z odvedenců od spojeneckých obcí, nevycvičení venkované nezkušení v zacházení se zbraní. Proti nim dokázal Mithridátés postavit na začátku války 250 tisíc mužů pěchoty, čtyřicet tisíc jezdců, tři sta krytých bojových lodí/katafraktos a sto dvojřadek/dikrotos, diérés. Pro první fázi války vedené Římany to jsou nezvykle vysoká čísla, avšak zřejmě pravděpodobná.  

Mithridátés Eupatór vytáhl po Níkomédově porážce s hlavní silou do Bíthýnie. V bitvě u Prótopachia porazil Neoptolemos s velitelem Armenů Nemanem římské vojsko konsulára M’. Aquilia, který prchl zprvu do Pergama, kam se uchýlil též Níkomédés: Římané přitom čítali čtyřicet tisíc mužů pěchoty a čtyři tisíce jízdy, deset tisíc jich padlo, konsulár unikl do Pergama. Římané se pokoušeli reorganisovat své síly a vycvičit nové odvedence v fryžské pevnosti Leontón kefalé/kefalai, to se jim však nedařilo. Když tedy viděli, že jejich armády nejsou příliš bojeschopné, uchýlili se každý s nejspolehlivějšími muži jinam. Aquilius utekl z Pergama na Rhodos a odtud na Lesbos.

Pontský král obsadil bez boje s Níkomédem Pergamon, staré attalovské sídlo a dosud hlavní město římské provincie. Učinil ho svým novým sídelním městem. Mimo jiné zde držel jako rukojmí šedesát velmožů z rodin galatských tetrarchů (srov. rok 86).

Římané pod správcem provincie Asie L. Cassiem Longinem se s malými silami opevnili v Apameji na Maiandru. Q. Oppius, správce provincie Cilicia, se opevnil v Láodikeji na Lyku. Římské lodi uvolnily pod tlakem zpráv z války kontrolu nad Bosporem a Mithridátova flotila měla volnou cestu do Égeidy.

Protimithridátovská koalice se rychle zhroutila pod tlakem silných protiřímských emocí většiny anatolských obyvatel: králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I. uprchli přes Rhodos do Itálie, Cassius utekl s pomocí bohatce Chairemona z Nýsy na Rhodos (viz zde níže), Q. Oppia vydali občané Láodikeie a byl držen v pontském zajetí: král ho vodil s sebou nespoutaného i s jeho liktory a pak ho pustil; Oppius odplul bez úhony na Kós.

M’. Aquilia vydali Mytilénští a jeho konec byl krutý. Za svou hrabivost, a též svého stejnojmenného otce, cos. 129 úřadujícího v Pergamu, viz tam, byl Mithridátem vozen po provincii na oslu, dílem byl řetězem připoután k jakémusi dvoumetrovému Bastarnovi na koni a musel všude nahlas říkat, jak se jmenuje, a v Pergamu nakonec exemplárně popraven: Mithridátés mu dal nalít roztavené zlato do hrdla (snad první zpráva o takové smrti)

V létě ovládl Mithridátés celou římskou provincii Asii, konkurenční království Bíthýnii a svou flotilou ovládal egejské ostrovy, dobyl Stratoníkeiu v Lýdii. Jen málo měst zůstalo Římanům věrno. Král odpustil městům na pět let daně, anuloval soukromé a státní dluhy, nicméně města dostala královské episkopy-dozorce, faktické samovládce. Římanům končila spojenecká válka a po uči vězeli ve vlastní občanské, viz zde níže.

Někdy v této době Diodóros, jeden z králových stratégů, dal v Adramyttiu, ve své vlasti, popravit celou městskou radu, aby se Mithridátovi zalíbil. Patřil k akadémické škole a živíval se jako rhétór. Provázel Eupatora na taženích Pontem. Když si král vzal roku 63 život a Diodóros byl ze svého zločinu obžalován, vzal si život hladovkou.

Jiný slovutný řečník a epigrammik, Diodóros ze Sard zvaný Zónás naopak brojil proti Mithridátově expansi a popouzel Sardské k odpadnutí; dokázal se před králem obhájit. Jeho stejnojmenný syn byl rovněž literát, sepsal dějiny a byl přítelem Strabónovým.

Řada anatolských Hellénů však setrvala na římské straně, především ti, o nichž víme, že patřili k nejbohatším z nich. Je možné, že již v době po Mithridátově vyhnání z provincie Asie roku 82 přišel k velkému majetku, snad z velkochovu vyhlášených ovcí, Hierón z Láodikeie na Lyku, přítel asi později Pompeiův. Svou vlast zveleboval veřejnými stavbami a Láodikeji odkázal údajně dva tisíce talentů, tedy dvanáct milionů drachem čili 48 milionů séstertiů. Nic bližšího o Hierónovi známo není. O dalším z láodikejských oligarchů Zénónovi viz rok 40.  

 

Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi do Efesu jako vyslance peripatétika Athénióna; syn stejnojmenného otce z téže školy za scholarcha Erymnea a egyptské otrokyně získal jako otcův dědic občanství, oženil se a živil se po Helladě jako sofista. Domů se vrátil s trochou peněz, získal si důvěru Athéňanů a když byl vyslán jako diplomat k Mithridátovi Eupatorovi, stal se královým přítelem a též bohatým mužem milujícím okázalost. Ke své propagandě využíval  Dionýsova cechu divadelních umělců/dionýsiastai n. dionýsopolítai, viz v indexu.

V létě byl v Athénách zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, aristokrat Médeios s přívrženci (srov. rok 91). K puči došlo pravděpodobně ještě před popravou Aquiliovou, viz zde výše. Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: likvidoval oposici a konfiskoval majetky bohatých Athéňanů - v Athénách došlo na sociální revoluci; viz její konec roku 86.

Snad krátce před vyvražděním Římanů a Italiků, resp. obchodníků a finančníků zde usazených/negotiátorů odpadl od Athén ostrov Délos, který se postavil na stranu S. P. Q. R. Athénión vyslal proti Délu „loďstvo“ pod vojensky nezkušeným peripatétikem, zato vyhlášeným knihomolem a milovníkem starožitných písemností Apellikóntem z Téu, viz v indexu pod školy/peripatos. Město na ostrově oblehl, vyplenil prý se svými žoldnéři chrámy, a ačkoli měl zjevně převahu Délané spojení s praetorem L. Orbiem/řec. Orobios oblehatele nočním přepadem rozprášili a z velké části pobili: šest set Athéňanů zemřelo, čtyři sta bylo jato. Kdo z Athéňanů nebyl zabit v boji a neunikl do přístavu, ukryl se ve venkovských domech, kde byl vítězi upálen. Apellikón masakru unikl a o jeho osudu není nic známo; při pádu Athén roku 86 již zřejmě nežil. 

Nato vyslal v létě Mithridátés proti Délu svého stratéga Archeláa, jenž jako jinde v Kykladách na ostrově zlikvidoval všechno římské a italické, prý to bylo dvacet tisíc obětí. Athénión byl pravděpodobně pro nezdar v Athénách zbaven vlády a Archeláos poslal z Délu do Athén epikúrika Aristióna (jediný epikúrik, objevující se ve vrcholové politice, nicméně srov. rok 67 v Tarsu), který v Athénách vládl podobným režimem jako Athénión. S ním dorazil do Athén též Apollónův délský poklad, jehož cestou doprovázel oddíl dvou tisíc vojáků. • Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy...

 

Koncem léta se na Mithridátovu stranu spontánně postavila celá Hellada jižně od Thermopyl. V jednotlivých obcích přitom vykvasily sociální a politické spory a došlo ke srovnání účtů s výrazně prořímskými činiteli, tj. s velkomajiteli půdy a s velkopodnikateli. Métrofanés Mytilénský, Mithridátův důvěrník, ve stejný čas likvidoval odpor králových protivníků na Euboji, táhl proti Démétriadě a Magnésii, ale neuspěl. Postavil se mu legát pro quaestore makedonského praetora/správce C. Sentia Q. Braetius Sura/Q. Bruttius Sura, porazil malé královské loďstvo před Euboiou a zničil královské sklady (pirátské?) na Skiathu. Pak se obrátil do Boiótie proti Archeláovi, který se tu brzy na to ukázal, viz zde níže.   

Na podzim n. v zimě se Mithridátés vypravil s flotilou proti Kóu, viz zde níže, a Rhodu, kde se uchytil L. Cassius Longinus. Bouře rozmetala nejdříve pontské loďstvo, v několika menších námořních bitvách měli navrch Rhodští po stratégem Dámagorou a pak po krátkém a neúspěšném obléhání král z ostrova odtáhl. Nedobyl vzápětí ani Patary, odkud ho vyhnal sen, když dával kácet dříví v háji zasvěceném Létě. Na Rhodu vyměnil všechny zajatce, jichž se jeho vojáci zmocnili, z vděku za jistého Leóníka, jatého právě v námořní bitvě, poněvadž kdysi králi zachránil život; souvislost neznáme. 

Zanechal v Lykii Pelopidu, aby pokračoval ve válce, Archeláa posla do Hellady. V Pergamu pak slavil svatbu s jistou Monimé ze Stratoníkeie; jejího otce Filopoimena udělal svým místodržitelem Efesu, episkopem. Zřejmě po smrti parthského Mithridáta II., viz zde níže, se začal titulovat sám jako Veliký/Megas a král králů/basileus basileón.

Stratégos Archeláos, který se vylodil v Boiótii, vybojoval v zimě tohoto nebo začátkem roku následujícího u Chairóneie třídenní bitvu s legátem makedonského praetora C. Sentia (srov. níže) Q. Braetiem Surou, viz zde výše, který zajaté otroky bojující na hellénské straně dával ukřižovat a svobodným kázal utínat ruce. Výsledek bitvy byl na vážkách, když však dorazili mithridátovcům posily z Lakedaimonu a od Achajů, Říman ustoupil a odplul do Peiraiea; i ten musel brzy před Archeláem vyklidit. K Archeláovi se přidali všichni Boiótové s výjimkou Thespijských, které mithridátovec oblehl. • Braetius Sura předal na jaře roku 87 vojsko Sullovi a sám se vrátil k Sentiovi do Makedonie do války s Thráky.

Na Mithridátův pokyn byl někdy po létě ve stanovený den vyvražděn veškerý italický živel v Asii a Kykladách; údajně to tehdy bylo na osmdesát tisíc lidí: je to zřejmě první případ organisovaného pokusu o důslednou ethnickou čistku (vyšší údaj hovoří o 150 tisících). • Jediní Trallští si nechtěli špinit vlastní ruce italskou krví a najali si na špinavou práci jistého krvelačného Paflagonce Theofila. Straníkům pontského krále Mithridáta se v hellénském světě kuriosně říkalo kappadokízontes/"kappadokisující". V Efesu vraždili lidé Římany hledající asyl v Artemisiu, Pergamu je stříleli šípy v Asklépiově chrámu, v Adramyttiu topili v moři celé římské rodiny, v Kaunu povraždili italské rodiny, které se uchýlili pod ochranu Hestie. Nenávist Hellénů vůči Římanům po půl století jejich správy nad Asií byla obrovská. 

 

V provincii Macedonia se pokusil obnovit monarchii jistý Eufanés či Eufainés (pokud ne již roku 91, viz tam), přítel Kotya IV. Po dohodě s Mithridátem vpadli Thrákové pod Kotyem vyjma Deutheleby, římské spojence, do Épeiru a mimo jiné vyplenili Dódónu s Diovým chrámem. Eufanův otec Echekéstos údajně spolupracoval s Římany, a to s makedonským správcem C. Sentiem Saturninem, který byl poražen v poli již roku 91, ale moc v Makedonii pro Římany se svými dvěma legiemi udržel. Thrák Kotys IV. se měl nakonec Eufana zmocnit a předat ho jeho otci. Další pokračování tohoto příběhu neznáme. • Bylo to zároveň poslední protiřímské povstání v Makedonii a Makedonců v historii.

 

T. r. nebo již roku předcházejícího vypukla v Syrii válka mezi seleukovskými bratry Filippem I. Epifanem Filadelfem a mladším Démétriem III. Eukairem. Na Filippovu stranu se postavil arabský šejk Stratón z Beroie, který si na pomoc přivolal Azíze, fýlarcha Arabů z oblastí kolem Eufrátu (?) a parthského stratéga Mesopotamie Mithridáta Sinaka. Tento Mithridátés krále Démétria III. porazil a odvedl ho s sebou do zajetí kamsi do Parthie, kde Démétrios roku 86 zemřel. • Bylo to poprvé, kdy se Parthové objevili v Syrii, srov. však rok 95. Nelze vyloučit, že na čas ovládli východ Kilikie (pokud tohle nebyl důvod Sullova jednání s Parthy již roku 92?). 

T. r. mohlo tedy dojít na válku Antiocha X. Euseba s Parthy, viz roky 95, 92 a 83. Vytáhl totiž na pomoc jisté "Láodice, královně Saménů (?)/Láodiké hé tón Saménón basilissa Parthús polemúsa". Kdo tím myšlen (zpráva je z Iósépa Flávia), je záhadné. Saménové byli arabští nomádi blíže neznámí, některé rukopisy uvádějí "Galiénón/Galilejců (?)" a uvažovat lze o "Samosatských", poněvadž Antiochova sestra Láodiké VIII. kralovala v Kommágéně, viz rok 98, a nějakým způsobem byla zatažena do války s Parthy, možná už roku 90, srov. tam.  

Filippos byl po parthské intervenci vřele přijat v Antiocheji, neboť Mithridátés propustil ze zajatého Démétriova vojska všechny občany města na svobodu. V Damasku se po Démétriově zmizení prohlásil králem jeho mladší bratr Antiochos XII. Dionýsos Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos, kralující snad do roku 84 (viz tam k chronologii).

 

V Parthii po Démétriově porážce koncem tohoto nebo již začátkem následujícího roku zemřel Král králů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl od roku 123). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés X. Artabános III. Theopatór Euergetés Epifanés Filhellén (vládl do roku 76; o počtech "korunovaných" arsakovských Artabánech viz roky 10 + a 12+). • Od časů krále Mithridáta II. byla říše Parthů rozdělena na osmnáct satrapií, sedm „dolních“ a jedenáct „horních“; kriteriem byla poloha satrapie vůči Kaspickému jezeru, z našeho pohledu vlastně „východní a západní“).

V Babylónii, tedy v jedné z dolních satrapií, vládl stále ještě Gotarzés I. (srov. rok 91), který snad nyní, po smrti Mithridáta II., začal používat trůnního jména Arsakés (?, viz v indexu).

Období slabosti Parthů využíval král Armenů Tigránés I., který v průběhu let 90 až 83 obsadil Gordyénu, Adiabénu s centrem v Arbélách a Atropaténu s velkou částí severní Mesopotamie; o době vzniku údělných parthských monarchií viz rok 129, o první válce Parthů s Armeny viz rok 123. Pak, někdy před rokem 83, přijal Armen titul původně perských a parthských vládců, Král králů.

 

V občanské válce v Alexandreji (viz předešlý rok) byl v Egyptě stratégos vojska krále Ptolemaia X. Alexandra I. jménem Tyrrhos (= Pyrrhos?) poražen měšťany a pak král Alexandros I. osobně v námořní bitvě před městem. V létě uprchl Alexandros I. se svou ženou Bereníkou III. a svým jediným synem Ptolemaiem Alexandrem II. (kterého měl ale z jiné ženy před sňatkem s Bereníkou, srov. rok 102 a 101) z Alexandreie směrem do Myr v Lykii. Cestou odtamtud na Kypros byl dostižen nauarchem Chaireou, napaden a v námořní bitvě krátce před 17. zářím zabit. Král Ptolemaios X. Alexandros I. vládl od roku 108.

V Alexandreji začala druhá, resp. třetí (viz rok 108) vláda Alexandrova staršího bratra Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa vulgo Lathyra či Potheina (trvala do roku 80; jeho první vláda v letech 116 až 108). Za spoluvládkyni si přibral svou dceru jménem Bereníké III. Filométór Filadelfos, vdovu po Alexandrovi I.

Alexandros II., syn Alexandra I., dorazil na Kós, kde se ho s penězi (množství neznáme, pravděpodobně v řádu několika tisíců talentů), jež roku 103, viz, v Asklépieiu deponovala Kleopatrá III., zmocnil pontský král Mithridátés Eupatór (viz zde výše a rok 83 a 80). Pravděpodobně byli tehdy na Kóu na vychování také Sótérovi synové Neos Dionýsos, pozdější král Ptolemaios XII., a Ptolemaios, budoucí král Kypru (srov. rok 63).

V Thébaidě propuklo po blíže neznámé rebelii roku 90 nové povstání domorodců, potlačené až roku 85. Proti vzbouřencům vytáhl stratégos Platón a (epi)stratégos Hierax. Polní tažení někdy v říjnu až listopadu zahájil osobně král Sótér II., který se živě zajímal o domorodé kulty

 

V posledním roce spojenecké války v Itálii padl v bitvě v Ápulii proti Římanům pod nástupcem Cosconiovým, praetorem Q. Caeciliem Metellem Piem, vojevůdce Marsů a motor spojenecké revolty Silo Poppaedius. Zbytek povstalců se vzdal a tím skončila válka, která trvala od roku 91. Na straně Italiků padlo tři sta tisíc mužů, civilní ztráty neznáme, ale celé krajiny zůstaly dlouho liduprázdné. 

V téže době se v Římě dohodli C. Marius a tribun lidu P. Sulpicius Rufus (opět pokračování reformních snah, srov. rok 100) na tom, že Italikové budou přes odpor "starých" občanů rozděleni mezi 35 římských tribuí a že Sulla bude zbaven vrchního velení ve válce s králem Mithridátem Eupatorem, které bude přiděleno C. Mariovi, osobnímu nepříteli optimáta Sully. Sulpicius vybavil své lidi dýkami a s nimi vyhrožovali odpůrcům na sněmu a dokonce konsulům; Sulla prý tehdy unikl do domu Mariova, aby se uchránil před útočníky; Marius ho nechal odejít jiným východem, o velení přestal usilovat s odkazen na svůj věk (c. 68).

Ve městě vypukly boje mezi znepřátelenými stranami; zavražděn byl stejnojmenný syn konsula Q. Pompeia, Sullův zeť. Oba konsulové zmizeli z Města, Sulla se vrátil k legiím nachystaným v Capuy vyplout do války s Mithridátem. L. Cornelius Sulla nechtěl přijít o válku na Východě a ani vojáci o jistou kořist a nechtěli nic přenechat jinému vojsku, jemuž by velel Marius: optimální shoda pro vypuknutí občanské války. Sulla s pěti legiemi a několika kohortami se obrátil zpět proti Římu, i když ho opustila z hrůzy, že by museli bojovat proti své vlasti, většina důstojníků. Před Římem se k němu připojil druhý konsul Q. Pompeius, za změněné situace odmítli vyjednávání s mariovci a vtrhli do Města. • Byly to první boje občanů s vlastní armádou v hradbách Říma (srov. rok 100 a 82).

Mariovce v ulicích porazili, Řím obsadili a na centurijním sněmu snadno prosadili zrušení Sulpiciových změn, které by posílily roli tributních sněmů majících již od roku 287, viz tam, hodnotu zákona (plebiscita) a velmi ohrožovaly privilegované postavení prvních dvou majetkových tříd (po jejich hlasování je všechny ostatní tribue nemohly přehlasovat, třebaže byly počtem ve velké převaze). Marius se synem, Sulpicius a dvacítka vůdců od populárů byli prohlášeni za nepřátele státu a každý, i otrok, dostal právo je zabít. Do senátu Sulla přivedl tři sta nových členů. 

Téměř sedmdesátiletý C. Marius se svým stejnojmenným synem musel s příznivci za velmi dramatických okolností z města uprchnout, P. Sulpicius byl dopaden a optimáty popraven, Marius se synem se odlišnými cestami dostali lodí do provincie Afriky, kde nesměli na souš a tak strávili zimu u numidského krále Hiempsala a pak na moři; vojevůdce Marius, ukrývající se na čas kdesi v bažinách, unikl smrti jen proto, že se jeho velkého jména zalekl najatý keltský n. germánský vrah, údajně sám kdysi Mariem ve válce jat, a úředníci Minturn, kteří se o jeho skrýši dozvěděli a z úcty k majestátu tolikanásobného konsula ho nechali uniknout, dokonce mu dali na cestu oblečení a peníze (o osudu odpovědných duumvirů za sullovských proskripcí nevíme nic).

Druhý konsul Q. Pompeius Rufus, jehož syn byl předtím zavražděn, pověřený velením armády v Itálii, měl převzít vojsko od Cn. Pompeia Strabona (žádná přízeň), který ho však při příchodu do tábora dal svými muži zavraždit a velitelství si ponechal. Dlouho si moci neužil. Příštího roku ho zabil blesk, který uhodil v ležení do jeho stanu, viz tam.

Po těchto událostech na konci roku po upevnění posic se L. Cornelius Sulla, nyní již konsulár, s vojskem znovu vypravil do války proti Mithridátovi. Přes jižní Itálii dorazil do Hellady až na jaře roku 87.

Propraetor P. Servilius Vatia, později zvaný Isauricus, oddaný sullovec a velký válečník, konal 21. října triumf nad neznámým nám nepřítelem.