89-85

89.

Ol. 172, 4

223 SE

159 AE

Médeios4 I.

a. u. c. 665

Cn. Pompeius Strabo a L. Porcius Cato

************************************************************

Thrákové opět vpadli do provincie Macedonia (srov. rok 91 a roky následující).

Zřejmě na začátku roku dorazili do Frygie a Galatie M’. Aquilius, konsul roku 101 a pravděpodobně syn stejnojmenného cos. 129, aby z pověření senátu vrátil na bíthýnský trůn Níkoméda III., srov. rok předešlý. Galatové stáli oficiálně stále na straně římské, přesto se částečně dávali najímat do Mithridátova vojska. Král Mithridátés VI. Eupatór se znovu podrobil římským požadavkům, které byly shodné s požadavky jejich spojenců (srov. předešlý rok): Mithridátés odvolal z Kappadokie svého syna Ariarátha VIII. a dal zavraždit Níkoméda IV. Filopatora alias Sókrata Chrésta, který byl v Bíthýnii vzdorokrálem od roku 91 a celou dobu byl Mithridátem podporován; proč musel Mithridátův protégé zaplatit své dobrodružství životem, známo není, viz však rok 91.

Na jaře seděli králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I., jimž se cesta do Říma vyplatila, viz rok předešlý, opět na svých trůnech; Ariobarzánés již potřetí a pro změnu zase jen velmi krátce.

Níkomédés III., jenž se dostal do značné finanční tísně díky římským výběrčím daní, se dal s pomocí Aquilliovou publikány, bez souhlasu senátu, podnítit k vojenskému vpádu do Pontu; jeho instalace musela být nad jeho možnosti. Dostal se se svým vojskem až pod hradby přímořského města Amástris v Paflagonii. Mithridátés Eupatór si ústy vyslance Pelopidy stěžoval u senátních komisařů Manlia Maltina a konsulára M’. Aquilia, ale zbytečně: připomněl Římanovi královu oddanost a poslušnost senátních rozhodnutí, dokonce Chrésta odstranil. Gordios s Mithridátovým synem Ariaráthem VIII. tedy opět vpadl do Kappadokie a znovu vyhnal Ariobarzána I. (Ariaráthés VIII. nyní vládl do roku 86).

V zimě poslal M'. Aquilius králova vyslance Pelopidu zpět k Mithridátovi bez odpovědi a vracet se měl až v okamžiku, kdy král vyklidí Kappadokii: bylo to vlastně vyhlášení války, na které Mithridátés čekal. Přes zimu se konaly na obou stranách válečné přípravy, konaly odvody a stahovaly síly na anatolský západ. O pomoc proti Římanům žádal prý pontský král též Bastarny a Sarmaty. 

 

Zřejmě koncem t. r. se v Alexandreji vzbouřila část ptolemajovské armády s „lidem“ proti králi Ptolemaiovi X. Alexandrovi I., který si mimo jiné zamanul vyloupit hrob svého velkého makedonského jmenovce: masivní zlatý sarkofág, který dal zhotovit Ptolemaios Sótér, jeho hanebný potomek roztavil, aby zřejmě měl na financování své armády, a nahradil ho sarkofágem z křišťálového skla/pyelos hyaliné; tak Velkého Alexandra spatřili později Octavianus a další římští mocnáři. O konci korunovaného vykradače hrobů viz rok příští.

 

Ve třetím roce spojenecké války v Itálii porazil L. Cornelius Sulla ve dvojbitvě u Noly v Kampánii italického vojevůdce L. Cluetia, jenž v bitvě pod branami Noly padl a s ním údajně na padesát tisíc Italiků (střízlivější údaj hovoří o dvaceti tisících). Sulla nato pacifikoval Hirpiny a dobyl v Samniu Bovianum, kde sídlila povstalecká rada. Sullův legát T. Didius, cos. 98, dobyl ve spolupráci s hirpinskou legií vedenou Deciem Magiem, jehož vnukem byl Minatius Magius z Ascula, předek vojáka a historika Velleia Patercula, 30. dubna Stabiae a Herculanea, ale v další bitvě 11. června o matronaliích padl.

V témže roce bylo Cn. Pompejem, stejnojmenným otcem budoucího triumvira, dobyto v listopadu a vyvráceno Asculum (o jeho konci viz rok předešlý) a Pompeius též podmanil Piceny (a zde se také začne kariéra jeho slavného syna). V zimě v boji s Marsy padl Pompeiův konsulský kolega L. Porcius Cato, vnuk censorův; na jeho místo nebyl nikdo volen.

Úspěšně vedli válku v Umbrii legát A. Plotius a v Etrúrii konsul L. Porcius. Římané pod Cn. Pompeiem Strabonem, otcem Pompeia Magna, úspěšně bojovali proti Marsům, Marrucinům a Vestinům, kteří se mu všichni vzdali; triumfoval nad nimi 25. prosince 89 (srov. rok 38).

Samnitům padl vojevůdce Marius Egnatius, proti Apulům vítězil C. Cosconius, který zničil Salapie, dobyl Kanny a oblehl Canusium. Před městem byl zprvu poražen Samnity pod Trebatiem, ale v nové bitvě Samnity Římané porazili i s Trebatiem a na bojišti zůstalo patnáct tisíc jejich mužů. Legát A. Gabinius padl v bojích s Lúkány, Poedikulové se po dvou dnech odporu vzdali Cosconiovi. 

Ke konci roku bylo povstání Italiků ve střední Itálii potlačeno a spojenci přenesli své sídelní město do Aesernie.

Podle zákonů M. Plautia Silvana a C. Papiria Carbona (na rozdíl od stejnojmenného otce patřil do tábora optimátského a též vynikal uměním slova, srov. rok 139), lex Plautia Papiria de civitate sociis danda, obdrželi římské právo všichni ti ze spojeneckých Italiků žijících na jih od Pádu, kteří do dvou měsíců složili zbraně (srov. zákon z předešlého roku a o latinském právu roku 338, též roky 65 a 62). Zákon bývá zván též podle přízvisek navrhovatelů "zákon Silvanův a Carbonův". Téhož roku byla nabídka senátu rozšířena též o území severně od Pádu, tedy většinou o Kelty, lex Pompeia de Transpadanis; viz další úpravu roku 49. 

Propuštěnci, libertini, byli poprvé připuštěni k řádné vojenské službě v římské armádě.

Praetor A. Sempronius Asellio byl zabit vrahy najatými římskými věřiteli-lichváři/řec. daneistai, neboť se v soudních procesech stavěl na stranu dlužníků, poněvadž lichva byla nezákonná. Byl napaden ráno v osm hodin během obětí a zavražděn na útěku v obětním oděvu. Ačkoli se to seběhlo půl Říma na očích, svědčit proti bankéřům nechtěl nikdo. Událost může přináležet roku 88.

Censory v letech 89-88 byli P. Licinius Crassus, cos. 97, a L. Iulius Caesar, cos. 90. 

 

Zemřel politik a řečník M. Aemilius Scaurus (ročník 163; srov. rok 109). Na ligurském území dosáhla osada Alba uznání municipia s názvem Alba Pompeia (dn. Alba v Piemontu). Jméno je po pravděpodobně konsulu Cn. Pompeiu Strabonovi, který byl však plně zaměstnán bojem ve spojenecké válce, viz o něm zde výše a roku následujícího. V Albě Pompeji se 1. srpna 126+ narodil P. Helvius Pertinax, několik měsíců roku 193 n. l. imperátor, než byl zavražděn.

 

************************************************************

88.

Ol. 173, 1

Parmeniskos z Korkýry (podruhé)

224 SE

160 AE

anarchie v Athénách

a. u. c. 666

L. Cornelius Sulla I. a Q. Pompeius Rufus

************************************************************

Na jaře porazili sourozenci Archeláos a Neoptolemos, stratégové krále Mithridáta Eupatora Dionýsa, a velitel jeho spojenců Arkathiás, králův syn (viz o něm roku 86), v paflagonském vnitrozemí v údolí řeky Amneiás zničujícím způsobem Bíthýny, vedené králem Níkomédem III., který se dal navést do války římskými publikány (viz předešlý rok). Bitvu rozhodl útok pontských sto třiceti srpových vozů/harmata, jimž velel Krateros: vypukla první válka mithridátská (trvala do roku 85).

Níkomédés vyrazil do pole s padesáti tisíci vojáky a šesti tisíci jezdci. Záda měla kryta vlastní flotilou při Bosporu posilněnou římskými loděmi C. Popillia Laenata a druhou flotilou u Býzantia Minucia Rufa (celé jméno neznáme). Římané rozdělili síly mezi konsulára Aquilia, správce Asie L. Cassia Longina a Kilikie Q. Oppia: jejich žoldnéřská vojska čítala po čtyřiceti tisících mužích a čtyřech tisících jezdcích. Nicméně většina z vojáků byli z odvedenců od spojeneckých obcí, nevycvičení venkované nezkušení v zacházení se zbraní. Proti nim dokázal Mithridátés postavit na začátku války 250 tisíc mužů pěchoty, čtyřicet tisíc jezdců, tři sta krytých bojových lodí/katafraktos a sto dvojřadek/dikrotos, diérés. Pro první fázi války vedené Římany to jsou nezvykle vysoká čísla, nicméně pravděpodobná.  

Mithridátés Eupatór vytáhl po Níkomédově porážce s hlavní silou do Bíthýnie. V bitvě u Prótopachia porazil Neoptolemos s velitelem Armenů Nemanem římské vojsko konsulára M’. Aquilia, který prchl zprvu do Pergama, kam se uchýlil též Níkomédés. Když ale Římané viděli, že jejich armády nejsou příliš bojeschopné, uchýlili se každý s nejspolehlivějšími jinam. Aquilius utekl na Rhodos a odtud na Lesbos.

Pontský král obsadil bez boje Pergamon, staré attalovské sídlo a dosud hlavní město římské provincie. Učinil ho svým novým sídelním městem. Mimo jiné zde držel jako rukojmí šedesát velmožů z rodin galatských tetrarchů (srov. rok 86).

Římané pod správcem provincie Asie L. Cassiem Longinem se s malými silami opevnili v Apameji na Maiandru. Q. Oppius, správce provincie Cilicia, se opevnil v Láodikeji na Lyku. Římské lodi uvolnily pod tlakem zpráv z války kontrolu nad Bosporem a Mithridátova flotila měla volnou cestu do Égeidy.

Protimithridátovská koalice se rychle zhroutila pod tlakem silných protiřímských emocí většiny anatolských obyvatel: králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I. uprchli přes Rhodos do Itálie, Cassius utekl s pomocí bohatce Chairemona z Nýsy na Rhodos (viz zde níže), Q. Oppia vydali občané Láodikeie a byl držen v pontském zajetí: král ho vodil s sebou nespoutaného i s jeho liktory a pak ho pustil; Oppius odešel bez úhony na Kós. M’. Aquilia vydali Mytilénští a jeho konec byl však krutý. Pro svou hrabivost, a též svého stejnojmenného otce, cos. 129 úřadujícího v Pergamu, viz tam, byl Mithridátem vozen po provincii na oslu, musel všude nahlas říkat, jak se jmenuje, a v Pergamu nakonec exemplárně popraven: Mithridátés mu dal nalít roztavené zlato do hrdla (snad první zpráva o takové smrti)

Na Mithridátův pokyn byl ve stanovený den vyvražděn veškerý italický živel v Asii a Kykladách; údajně to tehdy bylo na osmdesát tisíc lidí: je to zřejmě první případ organisovaného pokusu o důslednou ethnickou čistku (vyšší údaj hovoří o 150 tisících). • Jediní Trallští si nechtěli špinit vlastní ruce italskou krví a najali si na špinavou práci jistého Paflagonce Theofila. Straníkům pontského krále Mithridáta se v hellénském světě kuriosně říkalo kappadokízontes/"kappadokisující". 

V létě ovládl Mithridátés celou římskou provincii Asii, konkurenční království Bíthýnii a svou flotilou ovládal egejské ostrovy. Jen málo měst zůstalo Římanům věrných. Král odpustil městům na pět let daně, anuloval soukromé a státní dluhy, nicméně města dostala královské episkopy-dozorce, faktické samovládce. Římanům končila spojenecká válka a po uči vězeli ve vlastní občanské, viz zde níže.

Někdy v této době Diodóros, jeden z králových stratégů, dal v Adramyttiu, ve své vlasti, popravit celou městskou radu, aby se Mithridátovi zalíbil. Patřil k akadémické škole a živíval se jako rhétór. Provázel Eupatora na taženích Pontem. Když si král vzal roku 63 život a Diodóros byl ze svého zločinu obžalován, vzal si život hladovkou.

Jiný slovutný řečník a epigrammik, Diodóros ze Sard zvaný Zónás naopak brojil proti Mithridátově expansi a popouzel Sardské k odpadnutí; dokázal se před králem obhájit. Jeho stejnojmenný syn byl rovněž literát, sepsal dějiny a byl přítelem Strabónovým. Řada anatolských Hellénů však setrvala na římské straně, především ti, o nichž víme, že patřili k nejbohatším z nich. Je možné, že již v době po Mithridátově vyhnání z provincie Asie roku 82 přišel k velkému majetku, snad z velkochovu vyhlášených ovcí, Hierón z Láodikeie na Lyku, přítel asi později Pompeiův. Svou vlast zveleboval veřejnými stavbami a Láodikeji odkázal údajně dva tisíce talentů, tedy dvanáct milionů drachem čili 48 milionů séstertiů. Nic bližšího o Hierónovi známo není. O dalším z láodikejských oligarchů Zénónovi viz rok 40.  

 

Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi do Efesu jako vyslance peripatetika Athénióna; syn stejnojmenného otce z téže školy a egyptské otrokyně se živil po Helladě jako sofista. Domů se vrátil jako králův přítel a zavilý nepřítel Římanů. Ke své propagandě využíval  Dionýsova cechu divadelních umělců, dionýsiastai n. dionýsopolítai, viz v indexu. V létě byl v Athénách zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, aristokrat Médeios s přívrženci (srov. rok 91). Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: likvidoval oposici a konfiskoval majetky bohatých Athéňanů - v Athénách došlo na sociální revoluci; viz její konec roku 86.

Snad krátce před vyvražděním Římanů a Italiků, resp. obchodníků a finančníků zde usazených/negotiátorů odpadl od Athén ostrov Délos, který se postavil na stranu S. P. Q. R. Athénión vyslal proti Délu „loďstvo“ pod vojensky nezkušeným peripatetikem a vyhlášeným knihomolem Apellikónem z Téu, viz v indexu pod školy/peripatos. Město na ostrově oblehl, vyplenil prý se svými žoldnéři chrámy, a ačkoli měl zjevně převahu Délané spojení s praetorem L. Orbiem oblehatele nočním přepadem rozprášili a z velké části pobili. Kdo z Athéňanů nebyl zabit v boji a neunikl do přístavu, ukryl se ve venkovských domech, kde byl vítězi upálen. Apellikón unikl a o jeho osudu není nic známo; při pádu Athén roku 86 již zřejmě nežil.

Nato vyslal v létě Mithridátés proti Délu svého stratéga Archeláa, jenž jako jinde v Kykladách na ostrově zlikvidoval všechno římské a italické, prý to bylo dvacet tisíc obětí. Athénión byl pravděpodobně pro nezdar v Athénách zbaven vlády a Archeláos poslal z Délu do Athén epikúrika Aristióna (jediný epikúrik, objevující se ve vrcholové politice, nicméně srov. rok 67 v Tarsu), který v Athénách vládl podobným režimem jako Athénión. • Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy...

 

Koncem léta se na Mithridátovu stranu spontánně postavila celá Hellada jižně od Thermopyl. V jednotlivých obcích přitom vykvasily sociální a politické spory a došlo ke srovnání účtů s výrazně prořímskými činiteli, tj. s velkomajiteli půdy a s velkopodnikateli.

Na podzim n. v zimě se Mithridátés vypravil proti Rhodu, kde se uchytil L. Cassius Longinus. Bouře rozmetala nejdříve pontské loďstvo a pak po krátkém a neúspěšném obléhání král odtáhl, nedobyl vzápětí ani Patary, odkud ho vyhnal sen, když dával kácet dříví v háji zasvěceném Létě. Na Rhodu vyměnil všechny zajatce, jichž se jeho vojáci zmocnili, z vděku za jistého Leóníka, jatého právě v námořní bitvě, poněvadž kdysi králi zachránil život; souvislost neznáme. 

Zanechal v Lykii Pelopidu, aby pokračoval ve válce, Archeláa posla do Hellady. V Pergamu pak slavil svatbu s jistou Monimé ze Stratoníkeie; jejího otce Filopoimena udělal svým místodržitelem Efesu, episkopem. Zřejmě po smrti parthského Mithridáta II., viz zde níže, se začal titulovat sám jako Veliký/Megas a král králů/basileus basileón.

Stratégos Archeláos, který se vylodil v Boiótii, byl v zimě tohoto nebo začátkem roku následujícího u Chairóneie třikrát poražen legátem makedonského praetora C. Sentia (srov. níže) Bruttiem Surou, který zajaté otroky bojující na hellénské straně dával ukřižovat a svobodným kázal utínat ruce. • Bruttius Sura předal na jaře roku 87 vojsko Sullovi a sám se vrátil k Sentiovi do Makedonie do války s Thráky.

 

V provincii Macedonia se pokusil obnovit monarchii jistý Eufanés či Eufainés (pokud ne již roku 91, viz tam), přítel Kotya IV. Po dohodě s Mithridátem vpadli Thrákové pod Kotyem vyjma Deutheleby, římské spojence, do Épeiru a mimo jiné vyplenili Dódónu s Diovým chrámem. Eufanův otec Echekéstos údajně spolupracoval s Římany, a to s makedonským správcem C. Sentiem Saturninem, který byl poražen v poli již roku 91, ale moc v Makedonii pro Římany se svými dvěma legiemi udržel. Thrák Kotys IV. se měl nakonec Eufana zmocnit a předat ho jeho otci. Další pokračování tohoto příběhu neznáme. • Bylo to zároveň poslední protiřímské povstání v Makedonii a Makedonců v historii.

 

T. r. nebo již roku předcházejícího vypukla v Syrii válka mezi seleukovskými bratry Filippem I. Epifanem Filadelfem a mladším Démétriem III. Eukairem. Na Filippovu stranu se postavil arabský šejk Stratón z Beroie, který si na pomoc přivolal Azíze, fýlarcha Arabů z oblastí kolem Eufrátu (?) a parthského stratéga Mesopotamie Mithridáta Sinaka. Tento Mithridátés krále Démétria III. porazil a odvedl ho s sebou do zajetí kamsi do Parthie, kde Démétrios roku 86 zemřel. • Bylo to poprvé, kdy se Parthové objevili v Syrii, srov. však rok 95.

Filippos byl pak vřele přijat v Antiocheji, neboť Mithridátés propustil ze zajatého Démétriova vojska všechny občany města na svobodu. V Damasku se po Démétriově zmizení prohlásil králem jeho mladší bratr Antiochos XII. Dionýsos Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos, kralující snad do roku 84 (viz tam k chronologii).

 

V Parthii po Démétriově porážce koncem tohoto nebo již začátkem následujícího roku zemřel Král králů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl od roku 123). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés X. Artabános III. Theopatór Euergetés Epifanés Filhellén (vládl do roku 76; o počtech "korunovaných" arsakovských Artabánech viz roky 10 + a 12+). • Od časů krále Mithridáta II. byla říše Parthů rozdělena na osmnáct satrapií, sedm „dolních“ a jedenáct „horních“; kriteriem byla poloha satrapie vůči Kaspickému jezeru, z našeho pohledu vlastně „východní a západní“).

V Babylónii, tedy v jedné z dolních satrapií, vládl stále ještě Gotarzés I. (srov. rok 91), který snad nyní, po smrti Mithridáta II., začal používat trůnního jména Arsakés (?, viz v indexu).

Období slabosti Parthů využíval král Armenů Tigránés I., který v průběhu let 90 až 83 obsadil Gordyénu, Adiabénu s centrem v Arbélách a Atropaténu s velkou částí severní Mesopotamie; o době vzniku údělných parthských monarchií viz rok 129, o první válce Parthů s Armeny viz rok 123. Pak, někdy před rokem 83, přijal Armen titul původně perských a parthských vládců, Král králů.

 

V občanské válce v Alexandreji (viz předešlý rok) byl v Egyptě stratégos vojska krále Ptolemaia X. Alexandra I. jménem Tyrrhos (= Pyrrhos?) poražen měšťany a pak král Alexandros I. osobně v námořní bitvě před městem. V létě uprchl Alexandros I. se svou ženou Bereníkou III. a svým jediným synem Ptolemaiem Alexandrem II. (kterého měl ale z jiné ženy před sňatkem s Bereníkou, srov. rok 102 a 101) z Alexandreie směrem do Myr v Lykii. Cestou na Kypros byl dostižen nauarchem Chaireou, napaden a v námořní bitvě krátce před 17. zářím zabit. Král Ptolemaios X. Alexandros I. vládl od roku 108.

V Alexandreji začala druhá, resp. třetí (viz rok 108) vláda Alexandrova staršího bratra Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa vulgo Lathyra či Potheina (trvala do roku 80; jeho první vláda v letech 116 až 108). Za spoluvládkyni si přibral svou dceru Bereníké III. Filométór Filadelfos, vdovu po Alexandrovi I.

Alexandros II., syn Alexandra I., dorazil na Kós, kde se ho s penězi (množství neznáme, pravděpodobně v řádu několika tisíců talentů), jež roku 103, viz, v Asklépieiu deponovala Kleopatrá III., zmocnil pontský král Mithridátés Eupatór (viz rok 83 a 80). Pravděpodobně byli tehdy na Kóu na vychování také Sótérovi synové Neos Dionýsos, pozdější král Ptolemaios XII., a Ptolemaios, budoucí král Kypru (srov. rok 63).

V Thébaidě propuklo po blíže neznámé rebelii roku 90 nové povstání domorodců, potlačené až roku 85. Proti vzbouřencům vytáhl stratégos Platón a (epi)stratégos Hieráx. Polní tažení někdy v říjnu až listopadu zahájil osobně král Sótér II., který se živě zajímal o domorodé kulty

 

V posledním roce spojenecké války v Itálii padl v bitvě v Ápulii proti Římanům pod nástupcem Cosconiovým, praetorem Q. Caeciliem Metellem Piem, vojevůdce Marsů a motor spojenecké revolty Silo Poppaedius. Zbytek povstalců se vzdal a tím skončila válka, která trvala od roku 91. Na straně Italiků padlo tři sta tisíc mužů, civilní ztráty neznáme, ale celé krajiny zůstaly dlouho liduprázdné. 

V téže době se v Římě dohodli C. Marius a tribun lidu P. Sulpicius Rufus (opět pokračování reformních snah, srov. rok 100) na tom, že Italikové budou přes odpor "starých" občanů rozděleni mezi 35 římských tribuí a že Sulla bude zbaven vrchního velení ve válce s králem Mithridátem Eupatorem, které bude přiděleno C. Mariovi, nepříteli optimáta Sully. Sulpicius vybavil své lidi dýkami a s nimi vyhrožovali odpůrcům na sněmu a dokonce konsulům; Sulla prý tehdy unikl do domu Mariova, aby se uchránil před útočníky; Marius ho nechal odejít jiným východem.

Ve městě vypukly boje mezi znepřátelenými stranami; zavražděn byl stejnojmenný syn konsula Q. Pompeia, Sullův zeť. Oba konsulové zmizeli z Města, Sulla se vrátil k legiím nachystaným v Capuy vyplout do války s Mithridátem. L. Cornelius Sulla nechtěl přijít o válku na Východě a ani vojáci o jistou kořist a nechtěli nic přenechat jinému vojsku, jemuž by velel Marius: optimální shoda pro vypuknutí občanské války. Sulla s pěti legiemi a několika kohortami se obrátil zpět proti Římu, i když ho opustila z hrůzy, že by museli bojovat proti své vlasti, většina důstojníků. Před Římem se k němu připojil druhý konsul Q. Pompeius, za změněné situace odmítli vyjednávání s mariovci a vtrhli do Města. • Byly to první boje občanů s vlastní armádou v hradbách Říma (srov. rok 100 a 82).

Mariovce v ulicích porazili, Řím obsadili a na centurijním sněmu snadno prosadili zrušení Sulpiciových změn, které by posílily roli tributních sněmů majících již od roku 287, viz tam, hodnotu zákona (plebiscita) a velmi ohrožovaly privilegované postavení prvních dvou majetkových tříd (po jejich hlasování je všechny ostatní tribue nemohly přehlasovat, třebaže byly počtem ve velké převaze). Marius se synem, Sulpicius a dvacítka vůdců od populárů byli prohlášeni za nepřátele státu a každý, i otrok, dostal právo je zabít. Do senátu Sulla přivedl tři sta nových členů. 

Téměř sedmdesátiletý C. Marius se svým stejnojmenným synem musel s příznivci za velmi dramatických okolností z města uprchnout, P. Sulpicius byl dopaden a optimáty popraven, Marius se synem se odlišnými cestami dostali lodí do Afriky, kde nesměli na souš a tak strávili zimu na moři; vojevůdce Marius, ukrývající se na čas kdesi v bažinách, unikl smrti jen proto, že se jeho velkého jména zalekl najatý keltský n. germánský vrah, údajně sám kdysi Mariem ve válce jat, a úředníci Minturn, kteří se o jeho skrýši dozvěděli a z úcty k majestátu tolikanásobného konsula ho nechali uniknout, dokonce mu dali na cestu oblečení a peníze (o osudu odpovědných duumvirů za sullovských proskripcí nevíme nic).

Druhý konsul Q. Pompeius Rufus, jehož syn byl předtím zavražděn, pověřený velením armády v Itálii, měl převzít vojsko od Cn. Pompeia Strabona (žádná přízeň), který ho však při příchodu do tábora dal svými muži zavraždit a velitelství si ponechal. Dlouho si moci neužil. Příštího roku ho spolu s řadou vojáků zabil blesk, který uhodil do jeho ležení.

Po těchto událostech na konci roku po upevnění posic se L. Cornelius Sulla, nyní již konsulár, s vojskem znovu vypravil do války proti Mithridátovi. Přes jižní Itálii dorazil do Hellady až na jaře roku 87.

Propraetor P. Servilius Vatia, později zvaný Isauricus, oddaný sullovec a velký válečník, konal 21. října triumf nad neznámým nám nepřítelem. 

 

************************************************************

87.

Ol. 173, 2

225 SE

161 AE

Filantés

a. u. c. 667

Cn. Octavius a L. Cornelius Cinna I.

L. Cornelius Merula suff. (za Cinnu)

************************************************************

V Thrákii zemřel vládce Astů Kotys IV. (vládl od asi roku 100). Nástupcem se stal jeho syn (?) Sadalás I. (vládl do roku 80). Jeho poddanými byla rovněž knížata Odrysů Amádokos IV. a Térés V.

 

Na jaře soustředil L. Cornelius Sulla své vojsko v Épeiru a pochodoval na Chairóneiu. Théby a další obce střední Hellady se vrátily do římského tábora (srov. předcházející rok), jiné obce byly vyvráceny, někdy i zvůlí Sullových velitelů (východofócký Panopeus).

Mithridátův stratégos Archeláos se uzavřel se samovládcem Aristiónem v Athénách a v Peiraieu. Přes léto a zimu se Sulla v Megarách připravoval na obléhání Athén, Peiraieus již oblehnut byl. Vojáci tu však nehýřili aktivitou, zlenivěli, tak je Sulla zavalil úmornými pracemi, až ho prosili, aby směli opět válčit, viz rok následující. Athéňané byli až do této doby, a opět po následujícícm roce, neskonale Římanům věrni, že se mezi nimi hovořilo o "attické věrnosti/fides attica". 

V zimě vyslal Sulla quaestora L. Licinia Luculla, aby sehnal finanční a materiální podporu v Egyptě a v Syrii. V Alexandreji odmítl dary v hodnotě osmdesáti talentů a nabídku velké turistické cesty po Nilu (srov. rok 139), dokonce odmítl válečné lodi (zřejmě mu stačilo ujištění, že s Mithridátem Ptolemaiové nepůjdou). Lucullus na cestách mimo jiné působil jako rozhodčí soudce ve vleklých občanských sporech v Kýréně; o jejich charakteru srov. nejznámější z nich roku 96. Bohatému městu dal novou ústavu vymezující čtyři kategorie jeho obyvatel: občanů, vesničanů (geórgoi), metoiků a Židů usazovaných po Kyrénaice ptolemaiovskými panovníky.

Nic bližšího o fungování státu, který se v příštím desetiletí stane římskou provincií, nevíme; srov. roky 96 a 74. Židé v hellénských obcích Kýrénaiky užívali autonomního postavení s vlastní správou (z hellénského hlediska políteuma, obec, samospráva) a v Augustově době měli stejná daňová práva a povinnosti jako Helléni (isoteleia), řada Židů se hellénisovala; o jejich šílené válce za Traiana viz rok 114+sqq.

Aby Sulla rychle sehnal prostředky na výplatu služného svým vojákům (v této době byl již nějaký čas v Římě „nepřítelem státu“, viz níže), dal rozkaz k vyplenění všech zbývajících cenností v třiceti hellénských chrámech. Mj. Asklépieion, Delfy a Olympie byly v této době zbaveny všeho, co v nich ještě po minulých římských lupech zbylo ze zlata a dalších cenností, srov. rok 146. Lucullus za Sullovy války s Mithridátem řídil mincovní ražbu pro armádní potřebu na Peloponnésu. • Co v Delfách a jinde v Helladě z uměleckých předmětů nevzal Sulla n. později caesarovrazi, o sto padesát let později do Říma odvlekl Nero. Majetky hellénských bohů a lup z války s Mithridátem byly pravděpodobně největším zdrojem financování římských občanských válek konce republiky. 

V průběhu roku dobyl kappadocký král Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór ve funkci stratéga svého otce Mithridáta Eupatora Thrákii a část Makedonie s Amfipolí, kde přezimoval.

 

Z roku 87/86 pochází nejstarší z tzv. avromanských pergamenů, nejstarších dochovaných pergamenů starého věku (Avroman v perském Kurdistánu). Druhý hellénský text pochází z roku 21/20.

 

Zemřel král nabatajských Arabů Obodás I. (vládl od roku 96). Nástupcem se stal jeho syn Aretás III. Filhellén (vládl do roku 62).

 

V Římě se po Sullově odchodu pokusil konsul L. Cornelius Cinna znovu zavádět reformy (srov. rok 100), narazil však na ostrý odpor optimátů/sullovců. Usiloval o to, aby noví občané-Italikové byli zahrnuti do všech tribují společně se "starými" občany-Římany (prý za to obdržel od Italiků na tři sta talentů). Optimáti si to nepřáli a stáli pri Octaviovi.

Po pouličních bojích mezi sullovci a mariovci musel populár Cinna se šesti tribuny vyhnán optimátským konsulským kolegou Octaviem na čas opustit Město, aby mohl na venkově dát dohromady peníze a vojsko schopné boje s optimáty ("bellum octavianum"). C. Marius starší, jehož stejnojmenný syn byl v této době s Cinnou v Etrúrii, se vrátil z Afriky (srov. předešlý rok), dal dohromady pět set mužů včetně otroků a spojil se s populáry v Etrúrii, kde s pomocí Q. Sertoria, zdatného bojovníka z válek s Germány a Kelty, sbíral vojsko pro boj s optimáty.

Podporu nalezli v Capuy a do mariovského vojska byli také bráni někteří ze Samnitů, kteří stále ještě byli ve válce či spíše guerrille proti Římanům (srov. roky 91 až 88) a s nimi propuštění otroci: když jejich surovosti za proskripcí dosáhly vrcholu, povraždil jich na čtyři tisíce se svými muži Sertorius.

Návrat populárů/mariovců do Říma byl krvavý. Senát předtím ještě zbavil Cinnu úřadu a za něho dosadil Iovova flámina L. Cornelia Merulu; začalo zpevňování hradebních opevnění. Po krátkém obléhání třemi vojsky byli Cinna, Q. Sertorius, který se proslaví svou hispánskou válkou, viz roky 80sqq., a Cn. Papirius Carbo s Mariem do Města vpuštěni Mariovým starým známým. C. Marius na oko přijal kapitulaci senátu a tribunové lidu zrušili protimariovské edikty. 

Hlava konsula Cn. Octavia zavražděného C. Marciem Censorinem (viz rok 82) byla s dalšími vystavena na Foru (první takový případ), konsulský náhradník Cornelius Merula si vzal život. Následovaly popravy, zabavování majetku šlechty atd., proskripce/cinnana proscriptio, první v Římě: Marius se za své loňské ponížení mstil. Vraždění trvalo pět dnů a počty obětí "protipopulárního" masakru známy nebyly už ve starém věku. L. Cornelius Sulla byl prohlášen „nepřítelem státu“ (srov. výše), jeho dům zlikvidován, majetek zabaven. Mezi zavražděnými optimáty byli mimo jiné M. Antonius, proslulý řečník, kterého udal hostinský (ročník 143, cos. roku 99, srov. rok 103) a C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus, řečník a autor tragedií (rok narození neznáme) jeho bratr L. Iulius Caesar, konsul roku 90.

Život udušením v uzavřené čerstvě omítnuté místnosti s doutnajícím uhlím si vzal Q. Lutatius Catulus (narozen kolem roku 150, roku 102 Mariův kolega v konsulské hodnosti, viz tam a srov. rok 364+ smrt Iovianovu): obžalován byl tribunem lidu M. Marie Gratidianem, synovcem C. Maria a švagrem L. Sergia Catiliny a viz rok 82 Sullovu hrůznou pomstu. Zasažen bleskem během bojů zemřel Cn. Pompeius Strabo, otec Cn. Pompeia Magna.

Konsul L. Cornelius Merula si otevřel žíly v chrámu Iova Kapitólského, když předtím složil svůj kněžský úřad. Flamen Dialis je nejvyšší z kněží Iova Optima Maxima a úřad smí zastávat pouze patricij oddaný s pannou za přítomnosti pontifika maxima a úřadujícího flámina diális při obřadu konfarreace, confarreatio, s požitím špaldového koláče a po provedení řady kultovních úkonů; takto provdaná manželka za flámina se stává fláminikou vystupující v ohnivě červeném šatu. Po Merulově smrti usiloval o jeho nástupnictví nezletilý C. Iulius Caesar (13), ale Sulla mu v tom roku 82 zabránil. Řím pak neměl nejvyššího Iovova kněze 75 roků do roku 12, kdy Augustus vybral Ser. Cornelia Lentulu Maluginenského. O jeho požadavku viz rok 22 n. l.

Do Říma přišel jako člen rhodské delegace Poseidónios z Apameie (srov. rok 88), později módní intelektuální studna moudrostí filhellénské římské elity (srov. např. roky 79 a 78).

 

V Číně zemřel 29. března císař Wu, rozený jako Liou Čche (54; vládl od roku 141). Jeho nejstarší žijící syn Liou Tan/Dan, vévoda z Jan, žil prý změkčile a Wu usoudil, že není vhodným chanským "synem nebes" pro Číňany. Korunním princem prohlásil dva dny před smrtí svého nejmladšího syna Liou Fu-ling/Liu Fuling, který se stal nástupcem s posmrtným jménem Čao/Zhao (8; vládl do roku 74). Jako regent řídil s Wuovou vůlí říši Chuo Kuang/Huo Guang a na jeho doporučení další otcovi důvěrníci Ťin Mi-ti/Jin Midi, Hun v čínských službách, a generál Šang-kuang Ťie/Shangquang Jie.

Před smrtí Wu nařídil popravu Čao/Zhao, matky svého nástupce, prý aby se z ní nestala bestie jako kdysi z Lü Č'/Lü Zhi, vdovy po Kao-cuovi.

Z palácových intrik vynikl roku 86 pokus o puč Liou Tana se svou sestrou E-i/Eyi: tvrdili, že Čao není Wuovým synem. Byli pardonováni, i když jejich lidi to stálo hrdlo. Roku 83 se Čao (12) oženil s Šang-kuan alias Siang-čao/Shangguan alias Xiaozhao, dcerou generála Šang-huan Ťiea (sňatek zůstal bezdětný).

Když roku 81 zrušil císař monopol státu na obchod vínem a železem zavedený Wuem (solní vydržel, s přestávkami v podstatě dodnes), vedl nesouhlas k novému spiknutí roku 80, tentokát proti regentovi Chuo Kuangovi. Spiklenci sdružující vedle palácových chaotů, většinou eunúchů, Liou Tana, princeznu E-i a rodinu Šang-kuanů křivě obvinili Chuoa ze zrady, což chlapecký císař prohlédl a později mu služebná princeznina prozradila, že na Chuoa se chystá atentát: E-i a Tan si vzali život, spiklenci ostatní poraveni s celými rodinami, císařovnu Čao pro její mládí ušetřil.

O Čaově aktivní hunské politice viz rok 128. 

 

************************************************************

86.

Ol. 173, 3

226 SE

162 AE

Hierofantés

a. u. c. 668

L. Cornelius Cinna II. a C. Marius VII.

L. Valerius Flaccus II., cos. suff. (za Maria)

************************************************************

V zimě přerušil Sulla obléhání Peiraiea, když do oddílů vlil nové nadšení do války, viz rok předešlý, a přikročil k obléhání vlastních Athén. K disposici měl nyní prostředky, které naloupil po celé Helladě. Pro potřeby obléhání dal vykácet posvátné háje kolem města (Akadémie a Lykeion přestaly být středisky filosofických škol). Ve městě brzy vypukl hlad, došlo na kanibalismus, tyrannida Aristiónova se stala nesnesitelnou (jak udávají prořímské prameny). • Za Aristióna prý také poprvé v historii v Athénách zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu (v Delfách se tak stalo roku 479 za nájezdu Peršanů, v Římě za občanské války sullovců a mariovců; nově zapalován byl vždy slunečním paprskem pomocí zrcadla, což se v určité formě udrželo dodnes při zapalování tzv. olympijského ohně).

Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Špioni ve městě vyslechli rozhovor u holiče, že lokalita jmenovaná jako Heptachalkos není vůbec hlídána a Sulla vzal informaci vážně. Prvním na hradbách byl M. Ateius, jemuž pak jako součást kořisti připadl pozdější učitel řečnictví a grammatiky L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus (rodné jméno Athéňanovo neznáme). Aristión se opevnil na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal: od Athénina oltáře byl odtržen a následujícího roku byl s ohledem na Archeláa, který měl militantního filosofa za osobního nepřítele, otráven. Sullova neodbytná choroba, jíž trpěl do konce svých dnů, znamenala prý Athéninu mstu za porušení jejího asylového práva. Athény byly dokonale vypleněny a vraždění civilního obyvatelstva ukončil Sulla až na prosby aristokratů Médeia či Meidiy a Kallifónta.

O několik dní později Římané dobyli Peiráiea. Mithridátův stratégos Archeláos se držel ještě v Múnichii.

V pramenech se v souvislostí s athénskou protiřímskou revolucí let 88-86 hovoří buď o peripatetikovi Athéniónovi nebo o epikúrikovi Aristiónovi. Obvykle se v moderních interpretacích pokládají za jednoho a téhož člověka, který se jmenoval buď Athénaios n. Aristión. • Touto krátkou římsko-athénskou válkou bylo zároveň zlomeno poslední ohnisko domácího hellénského vzdoru vůbec: další odpor proti vetřelcům v Řecku pochází až z doby byzantské a turecké. Teprve roku 253 n. l. za císaře P. Licinia Valeriana byly athénské hradby rozvalené Sullou obnoveny proti útoku Germánů (dobově „Skythům“), a obnoven val na Isthmu. Roku 267 germánští Gotové a Herulové s výjimkou Akropole Athény dobyli a město na věky zničili.

 

V této době, tj. na jaře, se dostal z Makedonie a Thrákie do Thessalie s jiným silným Mithridátovým vojskem král Kappadoků Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór. Zde v lokalitě blíže neznámé Tisaion náhle zemřel (asi pod horou T. v Magnésii). Jeho otec Mithridátés Eupatór ho dal otrávit, jak vyplynulo ze zápisků, k nimž se roku 64 dostal Pompeius, završitel římských válek s Mithridátem. Důvod vraždy znám není. Ariaráthés VIII. byl králem Kappadoků s přestávkami v letech 99 až 86.

V Kappadokii bylo až do dardanského míru bezvládí; zemi měl pod kontrolou Mithridátés VI. • Podle alternativního pramene našich znalostí o mithridátovských válkách se velitel královy makedonské armády jmenoval Arkathiás, rovněž Mithridátův syn (slovo Appiánovo proti Plútarchovi, který ho jmenuje Ariaráthem). Je možné, že Arkathiás uváděný jako jeden z velitelů v bitvě s Níkomédem roku 88, by mohl být rovněž Ariaráthés VIII. Obě jména tímto rokem mizí z historie. 

Novým stratégem u makedonské a thessalské mithridátovské armády byl jmenován Taxilés. K němu po moři uprchl z Múnichia Archeláos, zrovna když pontské vojsko stálo v Thermopylách. Následně v létě porazil u Chairóneie L. Cornelius Sulla Mithridátovo vojsko pod Taxilou a Archeláem: královských prý bylo až 120 tisíc a část z nich tvořili klasickou makedonskou falangu se sarísami, která opět proti legiím neuspěla. Římanů bylo pět legií, počty spojeneckých Hellénů, Makedonů, Italiků a dalších neznáme, maximálně čtyřicet tisíc mužů ve zbrani. Po bitvě jich prý pouze dvanáct n. třináct zůstalo nezvěstných, královských se z masakru zachránilo něco málo více než deset tisíc vojáků.

Taxilés se stáhl zpět do Thessalie, Archeláos se uchytil v Chalkidě. Odtud s flotilou plenil hellénské pobřeží až po Zakynthos, kde královští zničili nějaké nákladní lodě nové římské armády, která se přepravovala z Itálie na východ. 

 

Mezitím se v Épeiru vylodil nový konsul (suff.) L. Valerius Flaccus, jeden z populárů, aby zahájil válku, Mithridátés Nemithridátés, s optimáty se Sullou v čele: Sulla už byl prohlášen nepřítelem státu. Valerius Flaccus se však nevypravil do Hellady, nýbrž na východ k Helléspontu.

 

Na podzim vyměnil Mithridátés Eupatór Taxila za Doryláa mladšího, svého důvěrného přítele, synovce Doryláa staršího a prapraděda geógrafa Strabóna (viz rok 121), který přivedl do Hellady posily o síle osmdesáti tisíc mužů. Doryláos se spojil s Archeláem a vrátili se na boiótské válčiště, ale v bitvě u Orchomenu byli mithridátovci k podzimu Sullou opět drtivě poraženi, mnoho královských zahynulo mečem nebo utonulo v okolních bažinách a Doryláos se utekl s Archeláem, který se musel po dva dny skrývat v rákosí bažin, do Chalkidy; v boji padl též Artcheláův syn Diogenés. Mithridátés pocítil v Pergamu strach a řádil, srov. zde níže.

Pokračovaly vpády Thráků do Makedonie. (srov. rok 89). V zimě dobyl L. Valerius Flaccus (srov. výše) s pomocí thráckého dynasty Sadaly I. zpět Makedonii, porazil v bitvě thrácké Kainy posílené mithridátovskými oddíly a dorazil k Býzantiu. Zde v římském zimovišti propukla nespokojenost proti veliteli Valeriovi Flaccovi, jemuž vojáci předhazovali chamtivost a velitelskou neschopnost. Mluvčím nespokojenců byl senátor C. Flavius Fimbria, konsul roku 104, který se Flakkovy výpravy účastnil jako dobrovolník, možná jako jeho legát.

Praetor t. r. (nebo už roku 88?) L. Cornelius Scipio Asiaticus prý vyhladil Skordisky žijící v prostoru kolem soutoku Sávy s Dunajem v Srbsku a ti z keltsko-thráko-illyrského národa, viz rok 279n., kteří přežili, prchli za Istros/Dunaj nebo se usadili na jeho ostrovech. O jejich hrůzných zvycích viz v indexu s. v., srov. roky 75sqq. a 55. Scipio Asiaticus, cos. 83, byl prapravnuk vítěze nad Antiochem III., stál na straně mariovců a roku 82 byl proscribován, prchl do Massalie, kde brzy na to zemřel.

 

Koncem roku se v Déliu a v Aulidě setkali L. Cornelius Sulla a stratégos Archeláos, jehož král Mithridátés pověřil předběžným jednáním o podmínkách míru. Byla uzavřena úmluva mezi Římany (přesněji: mezi Sullou) a Archeláem čili Mithridátem Eupatorem, že se království Pontos vrátí do hranic z roku 89, král že vyplatí finanční náhradu dvou nebo tří tisíc talentů a že vydá sedmdesát n. osmdesát válečných lodí. Mithridátés za to všechno dostane římskou garanci vlády nad Pontem, zemí v Černomoří a na východě Anatolie a obnovenou smlouvu o přátelství. Archeláos se naopak stal přítelem S. P. Q. R. a od Sully dostal pozemky na Euboji; byl to přitom rodilý kappadocký Makedonec, jehož bratrem byl Neoptolemos, který zůstal králi věren, ale asi přišel o armádní velení a zpráv o něm již více není; viz o jeho synovi roku 83.

 

V Anatolii dal Mithridátés Eupatór po první boiótské katastrofě povraždit většinu rodin galatských tetrarchů (srov. rok 88). Galatii dal do správy pontskému satrapovi Eumachovi. Z galatských vůdců unikli a zůstali na živu jen tři: Brogitaros, Tarkondarios resp. Kastór Tarkondarios a Déiotaros (I.), který hned zahájil boj proti Eumachovi.

Mithridátés dal vysídlit Chios od všech domácích obyvatel, protože je podezříval ze spolupráce s Římany. Stratégos Zénobios měl Chíjské dopravit do Kolchidy, což se stalo; nejprve je prý svěřil jejich otrokům, viz o válce Chíjských se svými uprchlími otroky v indexu, s. v. otroci. • Ale hned po dardanském míru roku 85 byli Chíjští s pomocí Hérákleótů Pontských a s pomocí Sullovou přivedeni zpět domů.

Pro tyto a podobné Mithridátovy přehmaty vypukly po Anatolii nepokoje. V Efesu byl v létě při protimithridátovské bouři v noci zabit stratégos Zénobios a proti pontskému králi vypuklo otevřené povstání, ke kterému se přidala města Tralleis, Hypaipa, Métropolis, později Smyrna, Sardeis a Kolofón. O osudu efeského králova episkopa Filopoimena, otce Monimy, zpráv není. V Mithridátově sídelním městě Pergamu bylo odhaleno spiknutí v bezprostředním králově okolí čtyř jeho důvěrníků, filoi, kteří byli ihned po mučení popraveni a po nich 1600 dalších, kteří byli jako spiklenci udáni (část udavačů brzy potrestal smrtí Sulla). • Od tohoto okamžiku se král Mithridátés Eupatór Dionýsos stal nedůvěřivým krutovládcem.

Po bitvě u Orchomenu (viz zde výše) na podzim byl z Galatie Déiotarem vyhnán králův satrapa Eumachos. Eupatorův syn Mithridátés VIII. nechce v této době opustit Pontos, kde byl roku 88 ponechán jako vicekrál, aby Eumachovi pomohl (srov. ale další rok).

V Pantikapaiu v Bosporské říši vypuklo rovněž protimithridátovské povstání, které se rozšířilo na celý Kimmerský Bospor. Jistý Hygiainón se v Pantikapaiu prohlásil archontem a byl jím až do roku 80.

 

V Syrii vládne v Damasku od roku 88 Antiochos XII. Dionýsos. Když se pustil do války s Araby (Nabatajskými?), vytáhl z Antiocheie na Damašek jeho starší bratr Filippos I., arabský spojenec. Město mu vydal velitel posádky Mílésios, ale Filippos se mu zřejmě náležitě neodvděčil podle jeho představ a vládu nad městem tedy vrátil Antiochovi, který pochodoval ze svého neúspěšného tažení. Někdy v této době obléhal Antiochos Dionýsos neúspěšně Tyros, důvod války neznáme, a v poli byl poražen židovským panovníkem Alexandrem I. Iannaiem (viz dále rok následující a 84; nejde-li o stejnou událost jako roku 84)

 

Koncem zimy a přes jaro pobýval v Egyptě L. Licinius Lucullus (srov. předcházející rok a jeho pobyt v Kýréně). Král Ptolemaios IX. Sótér II. ale nechtěl Sullu podpořit. Než odplul na Krétu, udělal si Lucullus čas a Egypt si prohlédl jako turista. Senát pravděpodobně t. r. projednával otázku anexe Egypta, viz dále rok 65.

 

V Římě zemřel sedmnáctého dne svého sedmého konsulátu C. Marius (70). Na jeho místo byl dovolen mariovec L. Valerius Flaccus. • C. Marius se narodil roku 156, byl vynikajícím vojevůdcem a mizerným politikem a diplomatem. Vůdcovství partaje populárů podědil jeho stejnojmenný syn.

Než odcestoval na Východ, prosadil Valerius Flaccus zákon o snížení dluhů soukromníků vůči státu na čtvrtinu tím, že dlužné částky ve stříbře bylo možné splácet měděnou ražbou, lex Valeria de aere alieno. O pět let později zrušil zákon totálně ožebračující státní pokladnu Sulla. On i Marius, oba krvelační straničtí vůdci, natruc moudrosti "kdo čím zachází, tím také schází" zemřeli přirozenou smrtí.   

L. Cornelius Cinna přenesl vrchní velení pro válku se Sullou na Valeria Flacca (čímž měl zároveň vrchní velení pro válku s Mithridátem). Cinna dal povraždit ty propuštěné otroky šířící hrůzu, které předtím použil pro boj a hrůzovládu nad optimáty, protože se začali chovat jako „svobodní“. • První census po zahrnutí Italiků mezi římské občany provedli censoři M. Perpenna, konsul roku 92, a L. Marcius Philippus, konsul roku 91, viz rok následující a srov. rok 83. Perpenna, snad otec stejnojmenného populára, praetora roku 82 a Sertoriova vraha, přežil všechny senátory, kteří žili za jeho konsulátu a zemřel roku 49 ve věku 98 let; srov. rok 81.

V Amiternu v Latiu se narodil historik C. Sallustius Crispus (zemřel roku 35).

 

************************************************************

85.

Ol. 173, 4

227 SE

163 AE

Pýthokritos II.

a. u. c. 669

L. Cornelius Cinna III. a C. Papirius Carbo

************************************************************

V lednu vypukla otevřená revolta v mariovské armádě proti L. Valeriovi Flaccovi, který prchl z tábora u Býzantia a byl dopaden v Níkomédeji, kde se skryl do studně: udán byl vytažen a na Fimbriův rozkaz sťat. Novým velitelem se stal C. Flavius Fimbria (viz předešlý rok), dokonce jmenovaný senátem prokonsulem. Tato římská armáda strávila druhou část zimy v Níkaji v Bíthýnii, kam se vojsko začátkem roku přeplavilo.

Koncem zimy prošel L. Cornelius Sulla s vojskem a Archeláem Thessalií k Helléspontu. V téže době neúspěšně vyjednával král Mithridátés s Flaviem Fimbriou. Na jaře pak porazili fimbriovci několikrát královskou armádu několikrát v Bíthýnii a celou ji zničili v bitvě u Mílétopole (pontským velitelem byl Mithridátés VIII., králův syn, srov. rok předešlý). Při obléhání Pergamu div že později Římané nedopadli krále, jemuž se podařilo uniknout do Pitany.

V téže době se vrátil z cest za podporou pro Sullu jeho podvelitel L. Licinius Lucullus (srov. předešlé dva roky). Jeho poslední zastávkou byla Kréta, kde sestavil jakousi koalici měst (srov. rok 71), snad druhé krétské koinon (srov. rok 166), poslední autonomní společenství na ostrově do ustavení římské provincie. Přes Rhodos, který setrval na římské straně (srov. rok 88), Kós, Samos a Chios dorazil Lucullus do Pitany a Kolofónské zbavil samovlády jistého Epigona, pravděpodobně Mithridátova episkopa nad městem. Zde odmítl Fimbriovu nabídku ke spolupráci při dobývání Pitany. Poněvadž Lucullus odmítl přispět k obléhání svou flotilou, podařilo se Mithridátovi po moři uniknout. 

Lucullus pokračoval k Mytiléně (která držela při králi a kde nikoho nepřemluvil, srov. zde níže), zatímco Fimbria pustošil Iónii. Mimo jiné bylo údajně deset dnů pustošeno až zpustošeno a vyvráceno Ílion a zmizelo jeho ochranné palladion, Athénina soška z dob údajně trojské války: skutek je o to podivnější, poněvadž podle tehdy již zaběhlé státoprávní ideologie se Římané pokládali za potomky Trojanů prchlých z plamenů města dobytého spojenými Hellény. V srpnu se vypravil Sulla do Makedonie proti thráckým Maidům a ničeho tam zjevně nedosáhl, viz roky předešlé a následující. Archeláos odešel ke králi Mithridátovi.

 

Následně se v Dardanu, ruinách v Tróadě mezi Abýdem a Íliem, osobně sešli L. Cornelius Sulla a král Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos a potvrdili mírové podmínky sjednané před rokem (srov. tam) v Aulidě:

1. Mithridátés uznal Níkoméda III. Euergeta Filopatora a Ariobarzána I. Filorómaia (tento se stal králem již počtvrté v životě; nyní vládl do roku 83),

2. Galatie se stala opět autonomní pod třemi tetrarchy (viz rok 86 a 63), král musel vyklidit Paflagonii, ale o jejím stutut není známo nic, a

3. byly přijaty finanční a další podmínky z Aulidy (viz rok 86).

Král se vrátil do Pontu a tím skončila první válka mithridátovská, která trvala od roku 88.

Na podzim začali přecházet Fimbriovi vojáci k Sullovi a sám C. Flavius Fimbria si ve složité situaci raději v Pergamu nebo v Thyateirách v Asklépiově chrámu s pomocí svého otroka vzal život (oddaný muž ho v smrti stejným mečem následoval). Pak přešlo celé jeho vojsko k Sullovi, přezimujícímu v Efesu. Potrestal všechny královy přívržence a udavače, což bylo obvyklou podmínkou mírových ujednání, tedy i dardanských.

"Kappadokidující" město Mytiléné na Lesbu se vydrželo bránit římskému obležení až do roku 79 (!) než bylo dobyto a vyvráceno.

 

V Syrii v Chalkidě u Damasku se dostal k moci šejk arabských Iturajů Ptolemaios, syn Mennaiův, popř. Ptolemaios Mennaios (viz rok 101). Tituloval se jako tetrarchés kai archiereus, tj. tetrarcha a velekněz, a brzy se zmocnil celého dnešního Libanonu. Začal ohrožovat i Damaskos (viz následující rok).

 

Zhruba v této době skončila v helléno-bakterské říši Euthydémovců královláda Theofila Autokratora Dikaia, syna (?) Lýsiova (vládl od roku asi 110)Theofilos byl posledním z doložených Euthydémovců. První vládce dynastie vládl od roku 235 ještě v jednotné helléno-baktrijské říši, která se rozpadla někdy po roce 200 až 190. Zřejmě přímo následovali tocharští dynastové, srov. o jejich pentarchii rok 130.

V téže době rovněž zemřel vládce říše Antimachovců Níkiás Sótér (vládl snad od roku 95). Nástupcem se stal jeho syn (?) Hippostratos Sótér, který mohl vládnout do roku asi 70.

V téže době někdy skončila i vláda Eukratidovce Díoméda Sótéra, která možná trvala od roku asi 95. Nástupcem se stal jeho bratr Amyntás Níkátór (vládl snad do roku 75). Jiným vládcem v říši Eukratidovců byl král Eukratidás III. Megas, který vládl rovněž asi do roku 75 (snad bratr předešlého, srov. rok 95, pokud vůbec existoval a jeho ražba nepatří jeho staršímu jmenovci).

Bez dynastické příslušnosti (?) v téže době skončila vláda jistého Peukeláa Sótéra (srov. rok 95, délku vlády neznáme).

 

V Egyptě v Thébaidě bylo po čtyřech letech potlačeno povstání domorodců, které vypuklo roku 88 (srov. tam). Stratégem Thébaidy a úspěšným obnovitelem ptolemaiovské moci v Horním Egyptě byl Platón.

 

V Římě censoři let 86-85 L. Marcius Philippus, cos. 91, a M. Perperna, cos. 92, napočetli římských občanů 463 tisíce. Tribun lidu P. Popillius Laenas dal s Tarpejské skály svrhnout do smrti tribuna lidu roku předcházejícího Sex. Lucilia, jehož pravděpodobně jedinou vinou bylo to, že patřil mezi straníky Sullovy (záminku k popravě neznáme); jeho kolegové nečekali a utekli k Sullovi do Hellady.   

Narodil se M. Iunius Brutus, politik a filosofující autor (vzal si život roku 42). • Kolem t. r. se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku.

V téže době zemřel autor tragedií L. Accius (narozen kolem roku 170).

 

Mezi Huny zemřel jejich nejvyšší mocnář/šan-jü Chuluku (vládl jim od roku 96) a nástupcem se stal jeho nevlastní bratr Chu-jan-ti/Huyandi (do roku 68). Pro další války s Číňany dal kopat tisíce studní a stavět dvoupatrové sýpky, nařízení, jemuž se Hunové smáli: nežili ve "městech" a byli přesvědčeni o tom, že shromážděné obilí tak snáze padne do rukou invasorů. Za Chujantiho vlády hunský odpor vůči Číňanům slábl, každoroční tažení je připravovala o velká stáda dobytka a davy zajatců, poddané národy přestávali platit tribut a posílat vojáky. Hunským protiútokům na čínské území se nedařilo, kořist bývala slabá: mezi Huny byl hlad a šířily se nálady na uzavření míru. Viz dále rok 68.