Dio-Dj

dióbeliá, státní pense/plat pro všechny občany v Athénách o dvou obolech denně; návrh na zavedení podal démagógos Kleofón, výrobce hudebních nástrojů, lyropoios. Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos, trióbeliá. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti§ 410, 406 

 

Dioclés§ viz Dioclétiánus

Dioclétiánus, jako vládce Imp. Caesar C. Aurélius Valerius Dioclétiánus Augustus, původně Dioklés/Dioclés a Valerius Dioclétiánus, císař v letech 284 - 305 n. l., manž. Prísky, o. Galérie Valerie; srov. též pod propuštěnci a tetrarchie§ 3236, 322, 168, 40-, 41+, 43+, 70+, 74+, 75+, 90+, 102+, 177+, 216+, 217+, 232+, 244+, 259+, 260+, 269+, 272+, 273+, 283 až 306+, 308+, 311+, 313 až 316+, 325+, 327+, 359+, 363+, 383+, 393+      

Teprve roku 303 se poprvé dostal do Říma, když slavil dvacáté výročí u moci/vícénnália a už 1. května 305, na ono výročí, se vzdal se svým spoluvládcem Máximiánem vlády.

Diodóros z Efesu, s. Echeanaktův (?)§ 324,  303 - 301, 295, strat. Démétria I.; 

Diodóros, strat. Seleuka I.§ 281  

Diodóros z Athén§ 1. s. Xenofónta a Filésie, b. Gryllův, 394, 365; 2. proeubúlovský politik, 353; 3. arch. 53

Diodóros z Agyria zv. Sikelios, historik§ 1750, 1304, 1184, 399, 60, 36

Diodóros z Adramyttia, řečník, akad. filosof a strat. Mithridáta Eupatora§ 88

Diodóros z Efesu, tyrannobijec a strat. Démétria I. Poliorkéta (jiný D. z Efesu byl autorem spisu o filosofovi Anaxagorovi)§ 324, 302, 295

Diodóros z Iasu zv. Kronos, filosof megarské školy§ 350, 307, 399

Diodóros z Makedonie, Perseův vojenský velitel§ 169

Diodóros ze Sard§ 1. zv. Zónás, řečník a epigrammik, o. č. 2, 88; 2. s. č. 1, literát a historik, 88

Diodóros, vyhlášený hráč na lyru/kitharódés Nerónovy éry§ 66+, 68+, 70+  

Diodóros, křesť. stavitel v Alexandreji§ 362+ 

Diodotos z Athén§ 1. arch. 202; 2. arch. 180

Diodotos I. z Baktrie, k.; lat. Theodotus§ 261, 256, 248, 235, 185

Diodotos II. z Baktrie, k.§ 248, 235

Diodotos Tryfón, jako usurpátor seleukovského trůnu Tryfón Autokratór, k.§ 1448, 146 - 141, 139 - 137

Markios Akeilios Diodotos z Kaisareie Kappadocké, vyhlíšený sofista§ 100+ 

Diodotos z Tyan§ 16 (Ol.)

Jiný blíže neznámý Diodotos byl peripatetikem, vykladačem Hérákleita a grammatikem.

Diofanés z Athén, též Diofantos§ 1. arch. 395; 2. žoldnéř, 358

Diofanés z Aiolidy§ Ol. 12 

Diofanés z Megalopole, syn Diaiův§ 192 - 189, 170

Diofanés z Mytilény, rhétór§ 133

Diofanés z Prúsy§ Ol. 13+ 

Diofantos z Alexandreie, mathématik, astronom, peripatetik§ 250+ 

Diofantos z Arábie/Alexandreie, rhétór v Athénách, ž. Iúliána Kappadockého§ 314+, 320+ 

Diofantos z Athén§ viz Diofanés

Diofantos ze Sinópy§ 1. 110 - 107, strat. Mithridáta Eupatora; 2. 73, item, vnuk předešlého

Diogeitón z Théb, boiótarch§ 364

Diogeitón z Athén§ arch. 268

diogeneia (pl.), slavnost na počest Diogena z Kolónu, srov.§ 229

Diogeneion, gymnasion v Athénách, srov. Diogenés z Kolónu§ 229

Diogenés§ 1. údajně ze Seleukeie Babylónské a filosof Zahrady, přítel stoika Alexandra I. Syrského, 150 (cf. D. z Tarsu); 2. 221, 220, seleukovský strat.; 3. 117, alexandrijský mořeplavec-obchodník, první z Evropanů u pramenů Nilu; 4. bohatec a císař. byrokrat, 371+  

Diogenés z Akarnánie, promakedonský politik§ 170

Diogenés z Apollónie na Krétě či v Pontu, filosof iónské školy, s. Apollothemidův§ 460, 390

Diogenés z Foiníkie, jeden z posledních neoplatóniků, ž. Damaskiův, manž. (?) Kyriny, o. Theodóry z Emesy§ 350+

Diogenés z Charakény, zeměpisec§ 1 n. l. 

Diogenés z Kappadokie, s. Archeláův§ 86

Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, velitel makedonské okupační posádky, velevážený athénský občan§ 256, 229

Flávios Diogenés z Marathónu§ ath. arch. 209+ 

Diogenés z Mytilény, tyr.§ 333

Diogenés z Oinoand, občansky Flávios D., epikúrik, autor rozsáhlého filosofického nápisu§ 125+ 

Diogenés ze Seleukeie na Tigridu zv. Babylónský, stoický filosof§ 240, 155, 150

Diogenés ze Sinópy, kynický filosof§ 415, 400, 399, 380, 360, 350, 336, 326, 323, 70+ 

Diogenés z Tarsu, filosof Zahrady (cf. zde výše)§ 250

Diogenés z Júdy, přítel Alexandra I. Iannaia§ 76

Diogenés z Rhodu, grammatik§ 6 

Diogenés s nejasným přízviskem Laertios/Laertský, autor životopisů filosofů a přehledu jejich názorů§ 225+ 

Diogenés, kynik vyhnaný z Říma§ 74+ 

Jiný Diogenés byl učitelem stoika Zénodota, stoikem byl D. z Ptolemáidy; D. ze Sikyónu sepsal dílo o Peloponnésu, démokritovec D. ze Smyrny byl žákem Métrodóra Chíjského a učitelem Anaxarchovým, D./Diogeniános z Kýziku sepsal dějiny své vlasti. 

Diogeniános Grammatikos z Hérákleie Pontské, slovníkář§ 151+ 

Diogeniánus z Mauretánie, s. Iúliána Zegrenského§ 177+ 

Diognétos, vychovatel príncipa Márka§ 161+ 

Diognétos z Athén§ 1. arch. 492; 2. b. (?) Níkiův a Eukratův, s. Níkératův, 405; 3. arch. 264

Diognétos z Eryther, strat.§ 551

Diognétos z Korinthu§ 548 (Ol.)

Diognétos z Rhodu, technik a mechanik, městský inženýr§ 305

Diognétos z Hybly/Megar, strat.§ 485

Diognétos ze Syrákús, kapitulant§ 310

Diognétos, nauarchos Mithridáta IV. Pontského a Antiocha III.§ 222, 218

dioikésis, lat. dioecésis§ 293+ 

V hellénismu hospodářství a administrativní jednotka, Diocletiánus výrazu použil, když říši rozdělil na čtyři praefectúry, ty na dvanáct dioecésí a ty na rozličný počet umenšených provincií, původní správní jednotky říše od dob republiky. V čele dioecésí stály vicárií, na Východě komita/comes Orientis. Viz výčet roku 293+. 

dioikétés, ptolemaiovský hlavní ekonom, ministr financí a hospodářství, později správce státních domén, též funkce latifundistů, lat. dispensátor§ viz pod půda

dioikismos, rozdělení státu, opak synoikismu§ 385, 371, 361

Diové, Dioi, thr. nárůdek§ 21+ 

Dioitás z Acháie, strat.§ 236

Diokaisareia v Palaistíně§ viz Sepfóris 

Diokleia§ viz Doclea 

Diokleia, m. Diocletiánova§ 284+ 

Diokleidés z Athén, udavač§ 415

Dioklés z Aitólie, hipparchos§ 192

Dioklés z Arábie§ viz Zabdiél

Dioklés z Athén§ 1. arch. 409, 404; 2. arch. 286; 3. arch. 215; 4. arch. 139; 5. arch. 57; 6. arch. 47; 7. arch. 44; 8. arch. 39; 9. viz Hipparchos 

Dioklés z Hypaipy v Lýdii§ 68 (Ol.)

Dioklés z Karystu, lékař§ 350

Dioklés z Korinthu§ 278 (Ol.)

Dioklés z Messénie§ 752 (Ol.)

Dioklés z Peparéthu, mýtholog a historik§ 753

Dioklés ze Syrákús§ 1. stratégos a ústavodárce, 413, 409, 407, 343; 2. jeden z vůdců vlády Šesti set, 317

Dioklés§ 1. 332, architekt; 2. 220, satr. v Parapotamii; 3. žoldnéř ze Syrie, b. Ergínův, 243; Dioklés, viz Dioclétiánus

Další Diokleové: D. z Fleiúntu byl pýthagorik a D. z Magnésie sepsal v 1. st. Přehled filosofů a Životopisy filosofů.

diolkos, „průvlak, přetah“, přeprava lodí na podvozku, který byl pohybován po vápencových deskách v rýhách přes Isthmos u Korintha§ 628, 412, 31

V provozu byl ještě v dobách byzantských. Podél něj chtěli Božský Iúlius a jeho jmenovec Gáius prokopat korinthskou šíji, ale nedostali se k tomu. Průplav začal kopat až Neró, osobně provedl slavnostní výkop, a po několik měsíců na něm pracovalo šest tisíc židovských zajatců z právě probíhající války. Proč práce Flaviovci neobnovili, známo není. Periandros prý první uvažoval o proražení průplavu. Isthmos byl prokopán až v novověku v letech 1881 - 1893 při délce kanálu 6,3 km; viz Isthmos.

Diomédés Sótér, k. v Indobaktrii§ 100, 85

Diomédés Grammatikos n. Grammaticus, autor latinských učebnic§ 350+ 

Diomedón z Athén, gen. Diomedonta§ 1. strat., 412, 411, 406; 2. arch. 247; 3. hémerodromos, 490

Diomedón z Eleje, tyr.§ 490

Diomedón z Kýziku, Artaxerxův emisar§ 368

Diomedón, seleukovský stratégos§ 221

Diomédovy ostrovy§ Trimeros

Diomnéstos z Eretrie, malversátor§ 510

Díon, m. na Akté, gen. Día§ 750, 424, 417

Díon, m. na jihu Makedonie pod Olympem; poblíž ležela ves Pimpleia, kde žil Orfeus, rodu prý kikonského, thráckého§ 424, 413, 348, 335, 323, 293, 219 - 218, 197, 169, 168

Díon v Dekapoli, hebr. Adun, hellénisován Alexandrem, od doby snad Tráiánovy Kapitólias, dn. neznámé polohy v JOR, možná Bajt Rás na severu s nálezem hrobky krášlené freskami s aram. nápisy v alfabétě§ 84

Dión z Alexandreie, akadémik, vyslanec alexandrijských měšťanů v Římě§ 57, 56 

Dión z Kyparissií v Messénii§ 76 (Ol.)

Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos, občansky Dió Cocceiánus, rhétór§ 40+, 82+ 

Dión ze Syrákús, magnát a vůdce protidionýsiovského hnutí§ 410, 388, 367 - 365, 360, 358 - 353, 351

Dión, důvěrník Arsinoy II.§ 281

Dión, ptolemaiovský stratégos§ 261, 242

Dionýsiá z Athén, m. Solónova§ 640

dionýsie, Velké dionýsie, slavnosti v Athénách§ 534, 486, 472, 405, 330, 124+  

dionýsie, v Tarentu§ 281

Dionýsios§ 1. 307, 229, strat. Kassandrův; 2. 72, strat. a důvěrník Mithridáta VI.; 3. vyslanec Ptolemaia Filadelfa v Indii, 303;  

Dionýsios z Alexandreie zv. Thráx, filolog a grammatik§ 170, 90

Dionýsios z Alexandreie, autor veršovaného zeměpisu světa§ 151+ 

Dionýsios z Alexandreie, filosof, s. Areiův, b. Níkánórův§ 7 

Dionýsios z Alexandreie, biskup, zvaný svými Veliký; viz též k němu s. v. Diofantos§ 250+, 263+ 

Dionýsios z Alexandreie, poslední jménem známý vítěz olympijského stadia§ Ol. 269+ 

Dionýsios z Athén§ 1. arch. 112; 2. 198, arch. 197; 3. arch. 135; 4. arch. 128; 5. 250, epikúrik z Lampter v Athénách; 6. Aurélios D., arch. 174+; jiný athénský D. zvaný Chalkeos, Měděný, byl v polovině 5. st. básníkem (není v textu CSD)

Dionýsios z Berroie, arab. dyn., syn Hérákleónův§ 96

Dionýsios z Boiótie§ boiótarchos roku 205

Dionýsios z Egypta§ alias Petosarápis, viz tam

Dionýsios z Fókaie, nauarch a pirát§ 545, 494, 349

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, dyn., velmi obesní syn Klearchův, manž. Amástridy, dožil se 55 let a měl s Amástridou syny Klearcha, Oxathra a dceru Amástridu§ 353, 338, 322, 315, 305, 289

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, zvaný Automolos/Přeběhlík, stoický filosof§ 264

Dionýsios z Halikarnássu, historik a rhétór; jeho mnohem mladšího jmenovce zvaného Músikos viz pod hudba§ 1250, 1184, 60, 5, 270+ 

Dionýsios z Indobaktrie, k.§ 95, 85

Dionýsios z Korinthu, zákonodárce§ 343

Dionýsios z Médie, seleuk. stratégos§ 141

Dionýsios z Mílétu, vlivný rhétór§ 100+, 117+, 133+  

Dionýsios ze Seleukeie, zápasník, olympioníkos§ 149+ 

Dionýsios ze Syrákús, samovládce, s. Hermokritův n. Hermokratův§ 1. zv. Starší, v textu Dionýsios I. (viz také pod polygamie), 466, 435, 415, 407, 708, 479, 406 - 403, 398, 397, 394 - 383, 380, 373, 371, 369 - 366, 353, 349, 337, 331, 281; 2. syn č. 1 zv. Mladší, v textu Dionýsios II., o. Apollokrata a dvou dcer, manž. Sófrosyny: 388, 367, 366, 362, 360, 358 - 354, 351, 346 - 343, 331 

Dionýsios z Théb, kitharódos§ 362

Dionýsios z Tripole, dyn.§ 63

Dionýsios Sameumýs z Alexandreie§ Ol. 125+, Ol. 129+  

Dionýsios Thráx, tzn. z Thrákie (jiný D. z Thrákie byl alexandrijský filolog, viz pod grammatici a zde výše)§ 217, kondottiér

Dionýsios Periégétés/Průvodce, autor didaktické básně o ptactvu a jeho lovu§ 151+, 371+ 

Dionýsios, strat. Ptolemaia Filométora§ 165

Aurélius Dionýsios z Acharn§ ath. arch. 212+ 

Dionýsios I., biskup v Římě§ 259+, 268+ 

Jiní Dionýsiové: D. zv. Skythobrachion sepsal mýthologický román, jiný byl stoik, žák Chrýsippův, jiný učitel Platónovým, další vykládal Hérákleita. 

Dionýsius Exiguus/"Prcek, Mrňous, Hubeňour", křesťanský mnich původem ze Skythie (zemř. kol. 550 n. l.), opat v Římě, tvůrce křesťanského a dnes v podstatě celosvětového letopočtu, když ve své Knize o velikonocích/Liber dé paschate z roku 527 n. l. položil narození kazatele a ústřední postavy monotheistického křesťanského náboženství Ježíše Krista do roku 754 a. u. c.§ 2 

Fúrius Dionýsius Philocalus, chronograf§ 354+ 

Dionýsodóros z Tarentu§ 380 (Ol.)

Dionýsodóros, b. Deinokratův, nauarch Attala I.§ 201

Dionýsodóros z Athén§ 1. taxiarch, 404; 2. arch. 53+ 

Dionýsopolis, m. na thr. Pontu, dř. Krúnoi (tj. „Prameny“), dn. Balčik v BG§ 675, 60

Dionýsopolis, m. v Kóféně, dn. Nagara event. Džalálábád/Dželálábád v AFG; cesta do PAK přes dn. Péšávar (starou Purušpuru, viz) k Indu vede přes Chajbarský průsmyk (Khyber). Bývá někdy ztotožňována s lokalitou Aj Chanum, že to nebo Diodotopolis/Diodoteia byly starší jména Eukratideie, viz tam. Severně od průsmyku žili a žijí Kalašové (viz)§ 75

Dionýsos alias Bakchos, jeho thr. jméno bylo Sabadios (souvisí se slov. "svoboda"), kárské Masaris, bůh a jeho podoby, viz pod hostiny, kde také o hereckých spolcích (jméno snad lze vykládat jako „boží les“)§ 1510, 1346, 534, 406, 396, 327, 304, 220, 67, 41, 39, 13, 185+, 193+, 214+, 350+    

dionýsovci, dionýsastai, spolky herců§ 88 a viz pod hostiny a srov. pod homéridai

dionýsokolakes§ viz hudba, herci

Diopeithés z Athén, strat., o. Menandrův§ 342, 340 

Dioskúrias, m. v Kolchidě, dn. Suchumi§ 66, 65

Původně významné emporion, kde se prý ještě v 1. století n. l. hovořilo sedmdesáti jazyky, tržní středisko pro celý Kavkaz.

Dioskúridés z Anazarbu, Pedánios Dioskúridés, lat. Pedánius Dioscorides, lékař, farmaceut a botanik§ 55+, 77+, 212+  

Dioskúridés či Dioskoridés z Alexandreie§ 1. 250, literát (jiný D., žák Ísokratův, složil nedochované Vzpomínky a spis O spartské ústavě); 2. 221, o. Sósibiův

Dioskúridés z Kypru, skeptik§ 230

Dioskúridés z Makedonie, Antigonův nauarchos§ 315, 314

Dioskoridův ostrov, dnešní Sokotra, Suqutrá u rohu Afriky, ze sanskrtského dvipa-sachadara, ostrov-obydlí štěstí, administrativně součást Jemenu. nejstarší psaný nález je ze 3. století, starosyrské, indické, ethiopské a jihoarabské nápisy. Důležité námořní překladiště v západním Indiku, až do 15. století křesťanský§ 400

Dioskúrovci, „Diovi chlapci“, řec. Dioskúroi, Dioskoroi, Dioskúridai, lat. Geminí Pollúx & Castór, Blíženci, též Tyndaridai/Tyndareovci; v Athénách se jmenovali Anakové, „Pánové“, chrám Anakeion§ 1266, 540, 484, 390, 359, 67  

Nejvýše postavená dvojčata v moderní politice byla od devadesátých let 20. století v Polsku konservativní sourozenci Jarosław a Lech Kaczyńští. Roku 2005 vyhráli parlamentní volby (strana Pravda a spravedlnost, PiS), jejímž vůdcem byl Jarosław. Protože se o tři neděle později konaly presidentské volby, v nichž měl velké šance jeho o několik minut mladší bratr Lech, pověřil sestavením vlády někoho jiného. Lech Kaczyński (56) byl v říjnu zvolen třetím presidentem tzv. iii. republiky (po Wałesovi a Kwaśniewském), zahynul při leteckém neštěstí roku 2010.

Diospégé, tj. „Diův pramen“, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

Diospolis§ 1. viz Lydda v Iúdaji; 2. viz Thébai v Egyptě, Diospolis Megalé, Magna; 3. m. nezn. lokalisace v nomu dolnoegyptském búsíridském, 283; 4. viz Kabylé v Thrákii

Diotímé z Mantineie§ viz Sókratés

Diotímos z Adramyttia, stoický autor epigrammů a epu o Hérákleovi§ 250

Diotímos z Athén§ 1. arch. 428; 2. 335, arch. 354; 3. arch. 285; 4. arch. 126; 5. arch. 26

Dióxippos z Athén, vyhlášený zápasník§ 323

Dipaiá, m. v Arkadii (sg.) dnes polohy neznámé§ 469

diplomacie, vyslanci§ srov. pod manželství

Státy udržovaly v cizině své „diplomatické mise“ v podobě vyslanců. Tradičními „vyslanci“ byli tamní občané, proxenové, kteří se na základě rodových přátelství starali o příchozí z příslušného státu, pokud byli v nouzi nebo z prosté zdvořilosti. Dědičné hostinné přátelství je zachyceno již v Íliadě, kde v šestém zpěvu ustali v boji Diomédés s Glaukem, neboť zjistili, že si jejich otcové byli blízcí; proto sejdou-li se pod Troiou v šiku, nebudou spolu bojovat.

Jinak ovšem byly hellénské státy a panovnické osobnosti stejně jako celý starý věk a větší část dějin vůbec slavné řevnivostí, nesnášenlivostí vůči cizincům a velmi tuhou ochranou občanských práv domácích; domoci se v cizím hellénském státě plnohodnotného občanství bylo vzácností. Válka byla pokládána za přirozený vztah v mezinárodní politice, což ostatně až donedávna platilo i v novodobé Evropě.

Proxeniá, hostinné přátelství původně soukromníků, v klasické době již státní instituce na úrovni novodobého konsulství. Hellénské státy a Řím měli úředníky, kteří měli péči a dohled nad cizinci v popisu práce. Proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě v době první perské války), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem.

Tento systém udržování stálých styků dospěl v hellénismu svého vrcholu: klid východního Středomoří tehdy spočíval na rovnováze sil, k níž bylo zapotřebí enormního vyjednávacího úsilí. Hellénové (stejně jako v novodobých dějinách Evropané) vyznávali systém rovnováhy, nikoli hegemoniální převahy, jak do východního Středomoří zavedli Římané.

Kromě vyslanců a poselstev se speciálním pověřením zastupovali hellénské státy lidé pověření jednat jejich jmény v cizině a přijímat pravomocná rozhodnutí, ekdikoi, lat. ecdicí n. cognitorés cívitátis. Římský senát vyhradil podle zákona Gabiniova z roku 67 únor slyšení zahraničních delegací.

Rozsáhlé budovy jako sídla zahraničních státních zastoupení neexistovaly. Ochranu před zlovůlí zajišťovali ve svých domácnostech osobně proxenové. Největší velvyslanectví, ambasáda, všech dob stojí od ledna 2009 v Baghdádu na břehu Tigridu a patří Američanům. Stála 750 milionů dolarů a na ploše 440 hektarů (to je téměř rozloha Vatikánu) stojí komplex 21 budov, který na konci roku 2012 obývalo šestnáct tisíc zaměstnanců s diplomatickým statutem.

diplomatika, první sbírka státních usnesení§ 253

Dipó nad Tagem, m. v Carpetánii ve středu Hispánie; (gen. Dipóna)§ 185

Dipotamiá nad Orontem, mí v Syrii§ 75+ 

Dipylon, „dvojitá brána“, jiné jméno Thriaské brány v Athénách, pylai thriasiai, viz pod mistr dipylský a malířství.

Diquís, mesoamerická předkolumbovská kultura v Kostarice§ 300

Jméno podle největší kostarické ř. Río Grande de Térraba (domorod. Diquís) s deltou na tichomořském pobřeží na jihu země. Diquísská kultura nemá známých stavebních památek a je známa víceméně z náhodných nálezů kamenných a zlatých sošek. Nejproslulejší jsou dokonale vybroušené kamenné koule (Las Bolas), z nichž největší o průměru 2,5 metrů a váze přes patnáct tun. Záhadný zůstává způsob výroby několika set koulí nalézaných v deltě řeky Disquís a na Isla de Caño. Autonomní kultura neznámé populace měla k nejjižnějšímu mayskému středisku Tazumal v Salvadoru (osídlen od c. 100 n. l.) na osm set kilometrů. Rozvěk diquísské kultury nastal po roce 700 n. l., zanikla se španělskou invasí.

Diré, Deiré, mys v sev. Džibutii na okraji průlivu Báb al-mandab, "Brány pohřebních nářků", též označení pro vlastní průliv; moře severně od něho hellénští geografové nazývali Arabským zálivem, dn. Rudé moře, moře směrem na jih pro ně byl záliv Aualský (dn. Adenský), podle osady Aualis, dn. Zeilah/Saylac (som.) v Somalilandu, jižně od Djibouti/Džíbútí. Staré Rudé moře, viz Erythrá thalassa se rozprostíralo od Jemenu po IND§ 270

dirham, viz pod drachmé

diribitorium, prostory pro sčítání hlasů o komitiálních volbách§ viz saepta Iúlií

Diridótis§ viz pod Terédón

Dís, ital. Plútón, podsvětní podoba Iovova (gen. Díta)§ 249, 149, 313+ a viz Hádés a Bohové a jejich svátky

dispensátor, správce majetku, řec. dioikétés§ 69+ 

dissidéns, dissidenti, viz v příloze Bohové a jejich svátky i.

Ditalkés, kelt. vrah Viriatha§ 139

Dithagoiá, skythská bohyně§ 150

Ditiónové, pannonský kmen§ 120

Ditizélé, jméno bíthýnských královen:§

Ditizélé I.§ 246, manž. Níkoméda I.

Ditizélé II.§ 149, manž. Prúsiy II.

Di'urgigga§ viz Gana-ugigga 

Diurpaneus§ viz Dorpaneus

Dius, berber. šlechtic, b. Fírmův§ 373+ 

Diusi(ni) z Iga, k.§ 748

Díva Augusta§ viz Lívia Drúsilla

Díva Sabíba§ viz Vibia Sabína

divadlo, v Helladě, theátron, lat. theátrum, tj. podívaná, lat. spectácula, amfitheátron, amphiteatrum (theátron to kynégetikon), amfiteátr, oválná stavba na krvavé hry v době římské, viz také tragédie, komédie, satyra, herci

Největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem 30 tisíc návštěvníků bylo po roce 368 založeno v arkadské Megalopoli (největší římské, Scaurovo, viz zde níže). Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. městská radnice „Veleměsta“, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!). Antiochos Epifanés podaroval dokonce i Tegeu divadlem, a to mramorovým, srov. rok 173.

Slavné divadlo v Epidauru architekta Polykleita mladšího (viz pod sochaři) ze 4. st. má dodnes místo pro čtrnáct tisíc diváků v 55 řadách. V Athénách Ódeion Héróda Attika má dnes 32 rekonstruovaných řad pro pět tisíc diváků. Divadlo v Aspendu pojme patnáct tisíc diváků, v Méridě čtrnáct tisíc, divadlo v Pergamu mělo 80 řad pro asi patnáct tisíc diváků. Divadlo z římské éry v Efesu dávalo prostor 25 tisícím diváků, srov. rok 41.

Pro srovnání: do největšího amfitheátru/theátron to kynégetikon, theátrum Flávií, známé jako Colosseum, se vešlo padesát až padesát pět tisíc návštěvníků. První zastřešená divadelní scéna světa byla postavena po roce 445 za Periklea a roku 86 zničena Sullou. Ódeion v Athénách dal obnovit Ariobarzánés II., rekonstrukci řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos (o Ódeiu více viz tam).

V dobách východořímských-byzantských se theátron, nebylo v Kónstantínopoli, nazývalo hlasité veřejné čtení oslavných řečí a listů, epideixis.

V Helladě jsou 134 stará divadla: třicet se aktivně využívá na kulturní akce, 76 jsou ruiny a zbylých 28 dosud nebylo odkryto (stav roku 2000).

divadlo, viz také pod spolky, herci:

divadlo, nepokoje§ 15+ 

první divadelní hry v Římě§ 364

první divadlo stálé v Římě§ 145, 55

Theátrum Scaurí, Pompéiův quaestor M. Aemilius Scaurus jako aedilský volební tahák roku 58 uspořádal hry a postavil divadlo pro údajně 80 tisíc diváků, o 360 dovezených mramorových sloupech 38 stop vysokých, tj. 12,5 metru. Mělo tříposchoďové jeviště, dolní mramorové, střední skleněné a nejvyšší z pozlacených desek. Mezi sloupy bylo na tři tisíce bronzových soch. Divadlo stálo třicet milionů sesterciů, nebylo provozováno ani měsíc, neboť hned po slávě vyhořelo a nic bližšího o něm není známo.

Bylo asi největším evropským divadlem všech dob. Římská říše je asi také „nejkulturnějším“ státním útvarem: v dobách rozkvětu císařství bylo na jejím území mezi Rýnem a Eufrátem 186 amfiteátrů (kulturní v úvozovkách velmi lichotivé pro skutečný program divadel: štvanice a zápasy na život a na smrt byly hlavními „taháky“).

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly). Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu).

Stejně jako v latinské tragedii i komedie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragedie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

V Římě byla kamenná divadla menší než v hellénském světě, neboť žánrově byli Římané zapáleni spíše pro přímý pohled na vzrušení, excentrický zážitek incl. krve, než na literárně zprostředkovaný zážitek. Balbovo divadlo bylo pro asi jedenáct tisíc diváků, Pompeiovo pro téměř dvacet tisíc a největší kamenné divadlo v románské Itálii, Marcellovo, bylo stavěno s kapacitou více než dvacet tisíc (často se u všech uvedených divadel uvádějí kapacity výrazně nižší, např. pro Marcellovo 14 600 diváků).

Pro srovnání: dnes světově proslulá milánská La Scala má 3600 míst a pařížská Opera 2156 míst! - Pozoruhodné srovnání, kolik lidí chodívalo „na kulturu“ a kolik v době křesťanské... Na druhé straně největším operním představením byla zřejmě roku 1998 inscenace Pucciniho posledního díla Turandot režírovaná Čangem I-mouem (Zhang Yimou). S představením pak cestoval po světě a příběh kruté čínské princezny dával na velkých stadionech. Podium bylo 170 metrů široké a 42 metry hluboké. Hlavní konstrukce vážila 200 tun, kulisy 440. Herců bylo na pět set, ušito bylo 2500 kostýmů. Sbor byl stodvacetičlenný, orchestr devadesátičlenný (tak vypadalo představení v mnichovském olympijském stadionu koncem června 2005). Produkční náklady: 1,5 milionu €.

Největší podium ale stálo v Berlíně 21. července 1990 na Postupimském náměstí pro koncert rockové skupiny Pink Floyd „The Wall“. Bylo dlouhé 183 metry a široké 18 metrů. 19. února 2006 na pláži Copacabana v Riu de Janeiro měli Rolling Stones podium šedesát metrů dlouhé a 24 vysoké: hráli gratis pro asi 1,3 miliony lidí (náklady 3,9 milionů € převzalo město a dva mobilní operátoři).

Římané dlouho neměli stálou divadelní scénu, ačkoli ji měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli quiritští konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. První divadelní jeviště ale asi bez stálých prostor pro diváky stávalo u Apollónova chrámu, které dali censoři roku 179 upravit.

Po porážce Illyrů roku 168 dal v Cirku postavit velké jeviště vítěz nad nimi L. Anicius a sezval vyhlášené umělce z Hellady. Jednou z kratochvílí bylo, že nařídil všem flétnistům, aby hráli současně všichni podle svého jakoby soutěžili a do toho poslal na scénu tanečníky napodobující boxery a boxery s trubači a všichni představovali soutěž ve své branži (lidi to bavilo, smysl akce dochován není...).

První stálé divadlo bylo v Římě téměř dostaveno roku 151 n. 150, jak o tom rozhodli censoři roku 154 M. Valerius Messalla a C. Cassius Longinus. Krátce před jeho dokončením ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, protivník M. Porcia Catona ve věci vyhlášení války Karthágincům, v senátu dosáhl toho, aby bylo zbouráno a diváci se na hry dívali i nadále ve stoje. Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům, měl to tedy za hellénský móres.

Pro římské publikum bylo rozhodující bavit se a pro pořádajícího zaujmout. Ať to stálo, co to stálo, vkus vzal čert. Když zemřel "osvoboditel Hellady" T. Quinctius Flamininus, jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso a uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži...

Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Achaji L. Mummius roku 145. Jeho stavba byla prvním dostavěným divadlem v Římě k sezení; předtím se při podívaných stálo. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římě vyráběl umělý hrom. Toho roku se v aréně poprvé zabíjeli sloni.

O dvacet let později za aedility bratrů L. Licinia Lúculla a M. Terentia Varróna Lúculla se poprvé v Římě měnila dekorace otočením kulis - a k tomu Římanům poprvé v aréně předvedli ještě větší podívanou, souboj slona s býkem. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů „slušné“.

Caesarián C. Scríbónius Cúrió dal roku 53 sestavit dřevěné otáčivé divadlo o dvou scénách (theátra Cúriónis), které se s diváky proti sobě otáčely až do tvaru amfiteátru: bylo to první oválné divadlo v Římě a první evropské otáčivé divadlo, srov. výše. Dopoledne se hrálo divadlo, odpoledne se konala aréna. Ostatní římská divadla byla podkovovitého tvaru jako hellénská.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které s přiléhajícím sloupořadím a sněmovním prostorem (cúrií) vybudoval Cn. Pompéius Magnus, theátrum Pompéí (viz pod cúria). Zasvěceno bylo až roku 52 a šla zvěst, že skutečným stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios, který vše uhradil ze svého, ale jméno stavbě dal po svém patronovi.

Hry na současníky udělaly dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragéii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu divadelních slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, povraždilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni: osmnáct se jich střetlo v bojovníky v brnění, někteří chobotnatci byli zabiti hned, jiná ze zvířat při jiné příležitosti později. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Poslední vénátió v Římě konána roku 523, viz pod gladiátoři.

Všechna divadelní představení se hrála od východu slunce do soumraku a pokud se nedotáhly některé gladiátorské zápasy, i za světla pochodní a ohňů. Čtyřdenní divadelní hry poprvé uspořádali v Římě aedilové roku 214.

Jako první celokamenné římské divadlo bylo otevřeno roku 13 nákladem L. Cornélia Balba theátrum Balbí (srov. rok 19 a 40). 4. května roku 11 otevřel Augustus na paměť M. Claudia Márcella další divadlo, theátrum Márcellí; během slavností byla v aréně pozabíjeno na šest set kusů africké zvěře.

Octavianův vojevůdce T. Statilius Taurus dal v Římě roku 29 vystavět první pevný amfiteátr, který byl zničen roku 64 n. l. neronovským požárem. Nejstarší kamenný amfiteátr římského světa však stál v Pompéjích.

Největším amfiteátrem starověku bylo fláviovské Colosseum (označení asi podle kolossální sochy Nerónovy resp. Héliovy (Sól), která stávala opodál, viz pod Sedm divů a architektura/domus aurea), theátrum Flávií/amphitheátrum flávium, jehož stavba z iúdské kořisti začala roku 70 a zasvěcené bylo roku 80 n. l. císařem Titem. Roku 217 n. l. udeřil do horního patra stavby blesk a způsobil rozsáhlý požár, viz tam, o údržbě viz 222+. Divadlo bylo nejvyšší veřejnou budovou Říma (o obytných „mrakodrapech“ viz pod architektúra).

Mělo sedm pater, v prvním po obvodu krámky s jídlem, pochutinami, dárky. Ženy seděly až nahoře: opatření, aby se neproducírovaly na okraji arény, kde byly všem na očích a nerozptylovaly diváky svlékáním, stripteasem.

Do oválu stojícího na dvanáctimetrových betonových základech a postaveného z dvou set tisíc tun travertinu do výše 48,5 metru se vešlo na padesát až padesát pět tisíc diváků. Systém 28 důmyslných výtahů z útrob Colossea vypouštělo do arény divou zvěř a dvacet zdviží s deskou o čtyřech krát pět metrů sloužilo k dopravě kulis a osob. Summum chorágium byl sklad všech různých nástrojů a kulis nutných pro chod „divadla“.

Vše ručně ovládáno rumpálovou technikou v osvětlení loučemi a v kamenném podzemí, jehož chodby byly vybaveny sedmnácti vodními kanály na snazší odplavování exkrementů a krve zvířat a lidí.

Jak se prokázalo nálezem zbytků pestrobarevných fresek roku 2012 v přístupovém tunelu pro diváky ve třetím patře, byla stavba zdobena malířskými díly a určitě nebyla mramorově šedá.

Ačkoli byly v Colosseu prameny pitné vody, nebyly tu žádné záchody! Během déle trvajících zápasů se Colosseem nepochybně šířil pach krve, mrtvol, zdechlin, nářek umírajících lidí a zvěře. Novověké odhady hovoří o tisícovce mrtvých ročně v Colosseu při hrách; ačkoli se během her konaly popravy zločinců všeho druhu, nepochybně lze odhady snížit. V letech 70 až 404, kdy se konaly v Colosseu poslední gladiátorské zápasy (viz tam), mohlo v jeho aréně zemřít na tři sta tisíc profesionálů a obětí.

Stejně obrovské mohou být odhady ubité zvěře: rekord drží Tráiánus z roku 107 při oslavě pacifikace Dáků: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a jedenáct tisíc kusů divé zvěře všeho druhu. O chod divadelního kolossu se staral prócúrátor amphitheátrí fláviání, úřad náležející do císařské administrativy, srov. rok 71+. 

S koncem starého Říma sloužilo Colosseum jako stáj a sklady, nahoře se bydlelo. Kolem roku 1000 n. l. se změnilo v hrad rodu Frangipane odvozujícího původ od Aniciů. V podstatě do roku 1747 sloužily ruiny za kamenolom římských stavitelů. Toho roku vydal papež Benedikt xiv. (v úřadu 1740-1758) edikt o zachování Colossea jako památníku na křesťanské mučedníky, a tím stavbu zachránil. • Od 1. srpna 2013 zakázal lékař z Janova a římský starosta Ignazio Marino (58) zvolený za Demokratickou stranu (PD) na silnici kolem stavby automobilový provoz. Plánuje zřízení pěší zóny mezi Colosseem, které začátkem 21. století navštěvovalo ročně na šest milionů turistů, a Piazza Venezia.

V době Kónstantína I. byly v Římě dva cirky, dva amfitheátry a tři divadla. Za zmínku stojí, že v Konstantínopoli žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se. Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro 40 tisíc lidí ležící u císařského paláce. Východořímští/byzantští autoři mu říkali theátron, divadlo.

Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium. Největší spotřeba plachtoví byla u Colossea, poněvadž mělo na délku 188 m. Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther o deset let později a celé Forum Romanum zastínil první diktátor Caesar. Plachtoví bylo koncem republiky trojbarevné, žluto-červeno-šedé/modré, jak dosvědčuje ve čtvrté knize svého veršovaného filosofického výkladu epikúrik T. Lucrétius Cárus, když popisuje, jak se přenášejí barvy: "lidu to dělají žluté, červené a ocelově šedé plachty, když ve velkých divadlech roztaženy na stožárech a trámech se v záchvěvech vlní/et volgó faciunt id lútea russaque véla et ferrúgina, cum magnís in theátrís per málós volgáta trabésque trementia flutant."

Hlavní opona, aulaia, lat. aulaeum, byla vyšívaná látka, tapiserie, původně užívaná ve formě baldachýnu v sálech bez kasetového stropu, lacunaria. Jako divadelní opona byla začátkem představení spuštěna k zemi, na konci vytažena (od 2. století n. l. se ustaloval dnešní zvyk). V komédiích se pro mezihry užívala kulisní opona síparium (od supparia, druhu plachty).

Roku 194 na Římských hrách, lúdí Rómání, seděli poprvé senátoři odděleně od ostatního lidu a Augústus roku 26 nařídil, aby po celé říši seděli senátoři v divadlech v prvních řadách.

theátrum Pompéí, míst 17.630, podle jiného zdroje 40 tisíc, opraveno za Tiberia, když vyhořelo restaurováno za Claudia a znovu zasvěceno§ 55, 35-, 36+, 39+   

theátrum Mummií§ 145

theátrum Balbí, míst 11.600§ 13

theátrum Márcellí, míst 20.500, za Sevéra Alexandra již nebylo v provozu a k jeho opravě, jak mladý imperátor zamýšlel, nedošlo§ 11-, 70+ 

theátrum Tráiání§ 112+ 

(amphi)theátrum flávium, Flávií§ viz zde výše a s. v. Colosseum 

sedadla pro senátory§ 194

Teror kolem divadla: Divadlo a události kolem divadelních scén několikrát zasáhly do dějin. Jinotaje divadelních kusů rozdmýchávaly za Habsburků v 19. století autonomistické nálady v severní Itálii. V nejtvrdších dobách spartsko-athénské války si Athéňané v 5. století př. n. l. při Aristofanových komediích smíchem vyřizovali účty se svými politiky a vojevůdci (o smrti, popravách v divadlu viz pod poprava, sebevražda apod.). Roku 406 využil davu Syrákúsanů odcházejících z divadelního představení ke spuštění nálad proti jeho protivníkům v politice a druhého dne ve sněmu to občanům stačilo jen zopakovat a puč ústavní cestou byl hotov. Cestou z divadla byl o sedmdesát let později zavražděn Filippos, otec Alexandrův, viz zde níže. 

Roku 213 dal velitel římské posádky L. Pínárius povraždit občany Henny shromážděné v divadle, aby předešel jejich zradě a přidání se ke Karthágincům. Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech zápasy. Za Tiberia roku 27 se u Fiden při gladiátorské podívané zřítil přecpaný amfiteátr. Při neštěstí zemřelo rekordních více než dvacet tisíc lidí; zřejmě útěcha pro zakrvavělé bojovníky z arény. Stavitel, jistý propuštěnec Atilius byl potrestán... vyhnanstvím.

Čečenská moskevská inscenace z koncem října roku 2002 se sedmi až osmi sty rukojmími se dosud nekonala nikde na světě. Přitom se v divadlech vraždilo, divadlo dokonce vdechlo život jednomu z evropských států. Během premiery opery Daniela-Françoise Aubera Němá z Portici roku 1830 s příběhem z neapolské revoluce se při duettu Svatá láska k vlasti se slovy „Na tyrany platí smělý lov“ rozhořelo v Bruselu povstání proti holandské nadvládě. Lidé vyběhli z divadla a sehráli děj opery v ulicích. Pustili se do holandských úředníků a vzniklo Belgické království.

Státnickou smrtí skončili v divadlech dva známí protagonisté dějin. V pátek 14. dubna roku 1865 zastřelil ve Washingtonu herec Fordova divadla John Wilkes Booth presidenta Spojených států Abrahama Lincolna. Prý chtěl pomoci Jihu.

Poetičtěji zemřel Filippos II., otec slavného Alexandra Makedonského. Byl sukničkář a královna Olympias trpěla. Nakonec to král přehnal, když se oženil s jistou Kleopatrou, jejíž otec se honosil, že dá Filippovi dědice trůnu, ačkoli jím byl Alexandros, syn Olympiady. V červnu roku 336 př. n. l. byl Filippos v Aigách zavražděn při odchodu z divadla. Protože byl vrah strážemi ubit, pravdu o ženině mstě se už nedozvíme.

Jiný státník si v divadle zahrál už jen jako mrtvý. Římský boháč M. Licinius Crassus, jeden z triumvirů, byl na tažení proti Parthům poražen a 30. května roku 53 př. n. l. zabit. Jeho hlavu použili Parthové v divadlu jako kulisu v jedné řecké tragédii na představení pro krále Óróda II. Parth miloval řecké tragédie a sám je dokonce skládal.

Jinou divadelní tragedií bylo v komunistickém Československu za časů Národní fronty udílení vyznamenání v pražském Národním divadlu vůdcem prosovětských kolaborantů a kavárenským levičákem dr. Husákem. A že politika má k divadlu v Čechách blízko, dokazuje umístění poslanecké sněmovny v bývalém Thunovském paláci. V letech 1779 až 1794 v něm společnost Pasqualea Bondiniho provozovala divadlo, kam prý chodil i císař Josef II. Když vyhořelo, prodali roku 1799 Thunové palác českým stavům.

Divakarasena, s. Rudraseny II. a Prabhavatígupty, b. Damodaraseny a Pravaraseny II.§ 375+

dívália, svátek slunovratový, viz pod Bohové a jejich svátky, x.

Díviciácus (lat.), řec. Dívikiákos§ 1. kníže/vergobret keltských Haeduů, b. Dumnorígův§ 60, 58, 57; 2. vládce belgických Suessiónů, jehož moc sahala do Britannie, starší vrstevník Caesarův, 57

Divicó, Divikó, kníže („král“) keltských Helvétů (v r. 58 byl ještě poslem u Caesara)§ 107

Divió, dn. Dijon§ viz Séquanové

Divitia, castrum Divitium, pevnost ležící proti CCAA na Rýnu, dn. Deutz§ 310+ 

Dívodúrum, D. Mediomatricórum, oppidum Mediomatriků, dn. Metz, č. Mety§ 69+ 

Divové, národ indický n. cejlonský§ 362+ a viz Cejlon 

Diyala§ viz Dijála

Dixatelmeus, thrácký dynasta§ 277

Djakovsk, kultura djakovsk᧠600