035-032

************************************************************

35.

Ol. 186, 2

277 SE

213 AE

(neznámý) | (Theopeithés)

a. u. c. 719

Sex. Pompeius Magnus (?)* a L. Cornificius

coss. suff.: P. Cornelius Scipio (?) a T. Peducaeus

* vzdálený příbuzný Sex. Pompeia, syna Pompeia Magna, který byl tohoto roku popraven, viz zde níže

************************************************************

Octavianus se vypravil do Illyrie, aby osobně vedl další operace třetí války s Delmaty, která začala již roku 44, resp. s kořeny v roce 51, srov. tam. Illyrové, z nichž někteří nikdy nebyli Římany pokořeni, vpadli totiž do severní Itálie, ale o tom a také o dalších bojích s nimi víme velmi málo, viz rok následující. Koalice Taurisků, Salassiů, Iapydů a Liburnů se dlouho držela. 

Nemilosrdné boje trvaly do roku 33 a Římané podrobili v Illyrii a v Pannonii (srov. rok 120) velké části Iapodů, Delmatů a Pannonů. Iapodové se srdnatě bránili, viz osud jejich největšího z opevněných míst Metula roku následujícího.

Aby zbavil jadranskou plavbu piraterie, vyhladil obyvatelstvo ostrovů Melity/dn. Mljet a Korkýry (Černé)/dn. Korčula, Liburnům, jejichž žaloby na Delmaty roku 51 illyrské války spustily, zabavil plavidla. Nejseverněji bylo Římany dobyto napřesrok pannonské sídliště Siscia, řec. Segesté, dnešní Sisak (viz rok 39), kde padl i jeden z nejslavnějších pirátů své doby Ménodóros, propuštěnec Pompeia Magna; srov. předcházející roky. 

Octavianus se vrátil do Říma, triumf nad Illyry odložil či odmítl, viz však změnu názoru roku 33. Jeho velitelem a vlastním organisátorem vojenských akcí byl pak v Illyriku C. Fufius Geminus a od roku 34 procos. T. Statilius Taurus, viz rok předešlý, který 30. června 34 triumfoval nad Afrikou (nad lepidovci)Římané během války obsadili území dnešních státních útvarů Maďarska, Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (viz následující rok). Zřejmě do této války patří blíže neznámá nehoda Octavianova, že spadl s jakési věže, snad strážní, následky neznáme/Pannonicis bellis ruina e turri; údaj se podle všeho týká události při dobývání Metúla, když se pod vojáky s Octavianem zhroutil můstek, viz rok následující.  

V Alpách se pokoušel pacifikovat Salassy legát C. Antistius Vetus. Ovládl se svou legií průsmyky a po dvouleté blokádě celého kraje se Salassové vzdali, prý pro nedostatek soli. Jakmile se Antistius s mužstvem stáhli, římský garnison vyhnali a posilám zdárně odolávali. Znovu je pokořil M. Valerius Messala Corvinus, cos. 31 (ani zásoba soli jim nepomohla, přišel hlad), a po nové rebelii salasský vzdor definitivně zlikvidoval až roku 25 A. Terentius Varro Murena, viz tam. 

V zimě roku 35/34 poskytl dácký/getský dynasta Kotiso (Kotys?) Octavianovi říční čluny pro boj s Iapody. Hned na to vyjednávali poslové M. Antonia se znepřáteleným dáckým dynastou Dikomem. O něco později během propagandistické války Octaviana s Antoniem triumvir obviňovaný s pelešnictví s egyptskou královnou tvrdil, že Octavianus nabídl Dákovi svou jedinou dceru Iulii, kterou předtím nabízel Antoniovu synovi Antyllovi, a sám že se ožení s dcerou Kotisonovou (to byl již dávno ženat s Livií).

V březnu se vydala Octavia, žijící v Římě ve svém domě, nikoli však v domě svého bratra, za svým stále ještě oficiálním manželem Antoniem na východ. Antonius totiž plánoval nový útok na Parthy. V Athénách zařídila, aby za manželem vytáhl přes Makedonii oddíl dvou tisíc vojáků a s ním proviant, výstroj a peníze, ale zde ji také od něho zastihl příkaz k návratu: Octavia soupeření s Kleopatrou prohrála, přesto zpět v Římě nadále vystupovala jako Antoniova manželka, kterou ostatně neustále byla, a ačkoli to byl opak toho, co by si přála, budila svou samotou soucit a nevoli k Antoniovi zahazujícího se s orientální cizinkou. 

M. Antonius a královna Kleopatrá Filopatór se vydali z Alexandreie do syrské Antiocheie, kde Antonius připravoval další tažení proti Parthům. V létě provdal Antonius svou dceru Antonii (I.) za mnohem staršího Pýthodóra z Trall; snad měl zálusk na Pýthodórovy peníze, jimiž by financoval svou válku (zda-li je dostal, nevíme; zanechal po sobě majetku za dva tisíce talentů). V tomto manželství se narodilo pouze jedno dítě, dcera Pýthodóris/Pýthodórida (srov. roky 12 a 8). Jeho rod byl vpravdě hellénisticky multikulturální spojující koloniální asijské Hellény s Armeny, Thráky, Peršany a Římany.

Pýthodóros byl původem z Nýsy, která byla dávnou sparťanskou osadou a ještě v této době zde byl jako oikistés slaven Athymbros ze Sparty, srov. též rok 281. Později přesídlil Pýthodóros do Trall. Jeho otec, resp. děd, již sami o sobě boháči, byli vždy prořímští a vždy protimithridátovští: Mithridátés vypsal roku 88 odměnu čtyřiceti talentů (a dvacet za jeho hlavu) za dopadení Chairemona, syna Pýthodórova, který věnoval roku 88 Římanům, resp. správci provincie L. Cassiovi Longinovi, šedesát tisíc měřic obilí a pomohl řadě z nich k útěku na Rhodos; dopadeni měli být též Chairemonovi synové Pýthodóros s bratrem Pýthiónem. 

Trallský Pýthodóros sám byl pravděpodobně ve své době nejbohatším z "nekorunovaných" Hellénů, nebyl aristokratického původu a vedle toho zakladatel rodu hellénských údělných dynastů panujících v zemích římském Východu věnujících značné prostředky na rozkvět hellénských měst v regionu (srov. osud jiného oligarchy, Hieróna z Láodikeie na Lyku).

Pýthodórova dcera se narodila ve Smyrně, kde žila až do sňatku někdy po roce 12 s Polemónem Pýthodórem neboli králem Polemónem I. Pontským a Bosporským, synem vlivnéhoa bohatého prořímského rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, bojovníka proti Parthům a Antoniova přítele, viz rok 40. Polemón byl krátce ženat s Dynameou, vdovou po Asandrovi, viz roky 16 a 14.

Pýthodóris měla s Polemónem tři děti, všechno panovníky. Zénón se stal roku 18+ pod jménem Artaxiás III. králem Armenů, M. Antónios Polemón Pýthodóros vládl jako Polemón II. Pontu a dcera Antónia Tryfaina byla provdána za krále thráckých Sapaiů Kotya VIII., syna Rhoimétalka I. s Pýthodóridou I. (thrácká jmenovkyně královny Filométór). Po smrti Polemóna I. roku 8 vládl v Bosporu Aspúrgos a ve zbytku říše v Pontu, Kolchidě a Kilikii Pýthodóris jako královna Pýthodóris/Pýthodórida Filométór

Královna-vdova se brzy na to provdala za Archeláa Kappadockého a vzniklo tak velké anatolské soustátí sahající od Středomoří po černomořskou Kolchidu, nicméně římský klient. Manželství bylo bezdětné. Archeláos zemřel roku 17+ a Kappadokie připadla Římu jako provincie. Pýthodóris Filométór se vrátila do svého Pontu, ke spoluvládě přibrala svého syna Polemóna II. a chválena současníky zemřela roku 38+. O sporech v Thrákii viz roky 17+sq. 

Její dcera Antónia Tryfaina měla s Kotyem VIII. syna Rhoimétalka II., který s matkou v Thrákii spoluvládl v letech 18-38, Kotya IX., vládce Malé Armenie z vůle Gaiovy, dceru Gépaipyridu, provdanou za bosporského krále Aspúrga a dceru Pýthodóridu (II.) provdanou za Rhoimétalka III., s nímž vládla v Thrákii v letech 38-46, vše viz tam, kde také pokračování rodu. Tryfainu učinil princeps Ti. Claudius kněžkou své báby Livie Drusilly. Věnovala se rozvoji Kýziku, kde dlouho žila a zemřela za Claudiovy vlády jako soukromá osoba.

Mezi potomky krále Polemóna zřejmě patřil M. Antonius Polemo/Polemón, oblíbený sofista Hadrianův a Antonina Pia, viz rok 144+.  

Když Sex. Pompeius Magnus Pius (40) unikl do Asie (viz předešlý rok), byl sledovaným „hostem“ M. Antonia. Jakmile se v Mytiléně v zimě dozvěděl o Antoniově parthské katastrofě, začal se začátkem roku 35 tajně nabízet anatolským dynastům a Parthům, chtěl se dostat do Armenie a v Bíthýnii se začal znovu vyzbrojovat a dávat dohromady zbytky staré pompeiovské armády. Jeho plánem bylo zmocnit se bíthýnského guvernéra Cn. Domitia Ahenobarba s pomocí jeho důstojníka Curia, celé jméno neznáme: Ahenobarbovou výměnou by mohl získat u Antonia výhodu.

Plán se provalil, Curio byl sťat a Pompeius dal popravit svého propuštěnce Héliodóra za to, že spiknutí provalil. Dobyl zradou Lampsakos, kde se k němu za vysoké služné přidalo hodně římských kolonistů, které tu v okolí usadil Božský Iulius, získal Níkomédeiu a Níkaiu, pohořel před Kýzikem, a připravoval velké povstání proti Antoniovi; srov. jejich "římství" roku 30. 

Jeho protivníkem byl správce provincie Asia C. Furnius a s posilami ze Syrie vedenými M. Titiem, srov. o něm roku 40, se antoniovci shromáždili u Prokonnésu, kam dorazilo sedmdesát lodí z Tarentu, poslední ze zapůjčených Antoniem Octavianovi, viz rok předešlý a spojilo se s Titiovou flotilo o sto dvaceti plavidlech. Pompeius dal nyní spálit své lodi a mužstvo předělal na pěchotu; náhle měl armádu o síle tří legií, ale jen dvou set jezdců. 

Nicméně tehdy ho opustili staří (proskribovaní) pompejáni Q. Nasidius, Q. Minucius Thermus, Q. Fannius, L. Scribonius Libo, nevlastní bratr M. Aemilius Scaurus, C. Cassius Parmensis s dalšími, neboť viděli jeho kausu jako ztracenou. Antoniovy legáty, kteří sledovali Pompeiovo vojsko směřující jižní Bíthýnií snad do Armenie, nicméně porazil i s králem Amyntou Galatským u Midaeia ve Frygii při nočním přepadu v čele tří tisíc pěšáků; poměr sil neznáme.

Pronásledovatelé se nedali odradit a úspěšně blokovali zásobovací možnosti pompéjovců. Po rozmluvě s Furniem, starým známým svého otce, nebyl spokojen: byl by se mu, popřípadě Amyntovi vzdal, ale nikoli Titiovi, třebaže toho právě pověřil Antonius, aby záležitost s Pompeiem vyřídil. S několika věrnými znenadání opustil vlastní ležení, aby se pokusil náhlým protiútokem zmocnit části Titiova loďstva o sedmdesáti plavidlech, která se vrátila ze Sicílie, viz zde výše, a spálit ho.

Amyntás ho s 1500 jezdci snadno dohonil a jemu se neposedný Pompeius, opuštěn od posledních věrných, vzdal: v Mílétu byl M. Titiem, jemuž kdysi daroval život a jehož otce L. Titia přijal jako běžence před proskripcemi, s Antoniovým souhlasem jako zrádce vlasti popraven (Sex. Pompeius byl ročník 75). Antonius byl tou dobou v Antiocheji. Podle další verse poslal písemný příkaz Antoniovým jménem L. Munatius Plancus, syrský správce, který disponoval Antoniovou pečetí, podle jiných to byla Titiova iniciativa, proti níž vůbec nikdo nic nenamítal. Po zprávě o Pompeiově smrti vypravil v Římě Octavianus hry v cirku.

Titius byl Pompeiův starý známý. Po proskripcích roku 43 se živil piraterií u severoitalského pobřeží, byl dopaden Ménodórem, ale Pompeiem roku 40 s ohledem na Titiova otce omilostněn. Roku 39 po misenské konferenci se směl vrátit do Říma. Účastnil se zoufalého Antoniova parthského tažení a později doporučoval triumvirovi, aby se zbavil Kleopatry. Z roku asi 34 pochází dedikační nápis z Mytilény, jímž Římané podnikající ve městě věnovali "prokonsulovi, praefectovi flotily, svému patronovi M. Titiovi" sochu. 

Roku 32 se dal k Octavianovi, roku 31 se stal konsulem suffectem, roku 13 či 12 správcem Syrie; doba úmrtí známa není. Římskému lidu byl za likvidaci Pompeiovu nesympatický natolik, že když dával později hry v Pompeiově divadle, viz rok 55 a v indexu s. v. divadlo, byly projevy nevole tak silné, že z něho raději utekl.  

Kolem roku 35 se narodil antikvář a annalista Fenestella (zemřel roku 35 našeho letopočtu)Papirius Fabianus z Clunií, filosof, řečník a přírodovědec (zemřel kolem téhož roku).

Z t. r. pochází první z Horatiových satir/Rozhovorů, Sermones. V téže době zemřel básník P. Terentius Varro Atacinus (ročník 82) a asi tohoto roku 13. května/"čtyři roky před Aktiem" zemřel v Římě voják, historik a zámožný muž C. Sallustius Crispus (ročník 86). Jeho nákladně zařízený dům s obdivovanými zahradami na Palatinu, horti Sallustiani, zanikl až roku 410 n. l., kdy ho vypálili Alarichovi Visigoti. Za rok jeho smrti se v pramenech uvádějí též rok 39 a 36.

 

************************************************************

34.

Ol. 186, 3

278 SE

214 AE

(Apollogenés?)

a. u. c. 720

M. Antonius II* a L. Scribonius Libo

coss. suff.: L. Sempronius Atratinus a Paullus Aemilius Lepidus

C. Memmius a M. Herenius (Picens?)

* již prvního dne předal úřad Semproniovi Atratinovi

************************************************************

Octavianus osobně a prostřednictvím svých vojevůdců, viz rok předešlý, porazil v Illyriku Iapody, pannonské Segestany a Delmaty. Tetovaní Iapodové se dlouho v lesnatém, špatně přístupném terénu drželi, za občanské války zaútočili na Aquileiu a nedávno vyloupili Tergestu/dnešní Triest, které dal roku 33 opevnit zdmi a věží, jak vypovídá zachovaný nápis. Bez boje vyklidili město polohy dnes neznámé Terpónos, které ale Římané na důkaz konciliantnosti nespálili; srov. tuto událost u roku následujícího.

Po obtížném obléhání, během něhož byl do pravé nohy a obou ramen raněn též Octavianus, se poddali obyvatelé Metúla, největšího z oppid Iapodů, s třemi tisíci obránci. Iapodové měl k disposici mimo jiné zbraně a techniku, kterou ukořistili, resp. zůstala po D. Iuniu Brutovi po mutinské válce na severu Itálie (?). 

Vydali rukojmí, předali Římanům vyšší z kopců nad opevněnou osadou, ale pak si to rozmysleli, zapálili, co mohli, v ohni zahynuly ženy s dětmi, obránci v boji: po městě nezbylo stopy, přeživší Octavianus prodal do otroctví.

Obnovil pak kolonii Colonia Pietas Iulia, barbary vypálenou roku 40, dnešní Pola. Tím byla vlastně po stu letech zabezpečena tato část hranic říše. Vzápětí se pustil přes pannonské území nespadající pod provincii proti Segesťanům/Siscia ležící na Savu/dn. Sáva, která je splavná od Dunaje až sem. Pro zásobování armády dal proto budovat Octavianus loďstvo z dřeva hustých pannonských lesů.

Měl tehdy naplánováno ze Segesty vybudovat základnu pro chystaná tažení proti Dákům a Bastarnům (osobně žádná taková nikdy nepodnikl, ale chtěl završit plány svého adoptivního otce). Město vydrželo obléhání měsíc, než padlo. Obyvatelé dostali milost a do hradeb silnou římskou posádku, proti níž se brzy vzbouřili, ale byli v pouličních bojích poraženi.

Když se Octavianus vrátil z Illyrie do Říma, povstali znovu Posénové, jedna část Iapodů. Pacifikoval je M. Helvius, vůdce popravil a lid prodal do otroctví. Ve válce s Pannony byl Fufius Geminus vyhnán ze Siscie, ale v několika nových bitvách Pannony porazil a kraj dostal opět pod římskou vládu.

Na to se Octavianus vypravil proti znovu revoltujícím Delmatům, když už byl v Gallii na cestě dobývat Británii, rovněž kdysi plán Božského Iulia. Jejich vůdce Versos dal dohromady dvanáctitisícové vojsko, zmocnil se znovu dobře opevněné liburnské Promony, ale dlouho ji neuhájil. Římané ji dobyli dříve, než dokončili obléhací valy a současně v poli porazili oddíly Delmatů, s nimiž spěchal Versovi na pomoc jistý Testimos.

Po Promoně padlo Sinotium/Synodium, kde byl poražen Caesarův legát A. Gabinius, viz rok 47, při obléhání Setovie/dn. Sinj byl Octavianus raněn kamenem do kolena a vrátil se do Říma a nový konsulát však zastával pouze den a vrátil se do Delmatie, viz rok následující. V době nepřítomnosti mladého Caesara v tažení pokračoval T. Statilius Taurus, cos. suff. 37.   

• Octavianus použil při dobývání pevnosti Promony sedmý a poslední doložený případ decimace v římském vojsku za republiky, tj. v podstatě před naším letopočtem (srov. roky 471, 295, 71, 49, 39 a 36). Strážní kohorta se při nočním výpadu Illyrů z pevnosti lekla a rozutekla. Obránce pevnosti druhého dne Římané přemohli, ale vojáci kohorty losovali o život a popraven byl každý desátý a dva centurioni (ostatní museli ten rok fasovat namísto pšeničné mouky ječnou).

Jen v éře občanských válek bylo použito proti „vnitřnímu“ nepříteli decimace čtyřikrát, a to v letech 49, 39 (proconsulem Cn. Domitiem Calvinem v Hispánii Tarrakonské ve válce s Cerretany, když legionáři opustili jeho podvelitele; nad Hispánií Domitius triumfoval 17. července 36 a dva roky po něm procos. C. Norbanus Flaccus 12. října), pak ještě 36 a roku 34. C. Norbanus přebral velení od Cn. Domitia, po něm roku 33 L. Marcius Philippus a Ap. Claudius Pulcher, pak v Hispániích válčil C. Calvisius Sabinus (triumfoval roku 28) a Sex. Appuleius (triumfoval roku 26), po C. Calvisiovi T. Statilius Taurus, viz rok 26. ● O bojových úspěších všech jmenovaných víme jen málo nebo vůbec nic a povolení triumfů znamenalo devalvaci této nejvyšší tradiční římské vojevůdcovské pocty. 

3. září triumfoval v Římě nad Iúdaiou antoniovec C. Sosius, cos. 32. Bylo to ve výroční den bitvy u Naulochu, viz rok 36, a byla v tom trocha protioctavianovského gesta. 

V Orientu spor mezi královnou Kleopatrou Filopatór a králem Héródem, otevřeně propuknuvší v Láodikeji na Moři o území v Palaistíně (srov. rok 36 a také 29) stačil M. Antonius uklidnit. Héródés se tu musel zodpovídat ze smrti Aristobúla (III.), viz rok předešlý, a Antonius jeho vysvětlení vzal. Po dobu své nepřítomnosti v Jerúsalému svěřil král dozor nad manželkou Mariamou svému strýci Iósépovi, manželovi své sestry Salómé (I.), jemuž zcela důvěřoval.

Přikázal mu, že v případě, že by byl Antoniem popraven, má zabít též Hasmónajku Mariamu. V prostředí palácových intrik byl Josef obviněn z lásky k Mariamě, na tom se podílela téř Salómé v naději, že se zbaví Marimamy, a když se král vrátil, manželce sice odpustil (něco, co se podle všeho nekonalo), ale Josefa bez vyslechnutí předal katovi. Srov. podobný příběh se svěřením manželky a cestou do ciziny roku 29 (asi dvojí podání téhož). Salómé se pak provdala za významného Idúmaie Kostobara z Héródova klanu, viz o něm více roku 28. 

Antonius měl v té době jiné plány. Jeho důvěrník Q. Dellius vyjednával s armenským králem, aby se dostavil před Antonia. Armenovi se nechtělo, ani když M. Antonius se svou novou syrskou armádou dorazil do Níkopole v Malé Armenii, kterou před třiceti roky založil Cn. Pompeius Magnus. Pak se vydal s celým vojskem, které v Syrii soustředil, proti králi Armenů Artavasdovi II. Mstil se za jeho proradnost z roku 36. Byla to zároveň první válka Římanů s Armeny

Kleopatrá provázela Antonia až k Eufrátu a pak se přes Apameiu, Damašek a Iúdaiu, kde se dala hostit pokořeným Héródem (podle všeho to nebylo v Jerúsalému), vracela domů. Héródés ji doprovázel až do Pélúsia a drb, že by se o Héróda pokoušela, nelze nijak potvrdit. Při pochodu Římanů na Artaxaty se armenský král poddal a s většinou rodiny a části satrapů přišel do Antoniova ležení. Byl zajat a nasazena mu stříbrná pouta, později vyměněná pro efekt na zlatá (vládl od roku 56). Byl veden v Alexandreji v Antoniově triumfu a později popraven.

Římské legie zůstaly v Armenii. Nejstarší Artavasdův syn Artaxiás II. (n. Artaxés) se provolal králem a vládl do roku 20 (viz ale již následující rok). Na části armenského území vládl král Artavasdés Médský (srov. rok 36), s nímž se mezitím Antonius usmířil a uzavřel protiparthskou koalici.

M. Antonius se pak vrátil do Alexandreie a s Kleopatrou slavil v Gymnasiu triumf nad Armeny, Médy a Parthy - první triumf mimo hranice Říma. Antonius prohlásil Kleopatru VIII. královnou Egypta, Kypru a Koilé Syrie s titulem Královna králů/Basilis basileón. Jejího syna s Caesarem Ptolemaia XV. Filopatora Filométora zvaného lidově Kaisarión, v dobových dokumentech ale Kaisar, uznal za legitimního syna Božského Iulia, čímž veřejně zpochybnil dědické nároky adoptovaného Octaviana. 

Tehdy se dala Kleopatrá Filopatór poprvé titulovat jako Neá Theá a Neá Ísis a také tak rituálně oděna na veřejnosti vystupovala. Rovněž její děti s Antoniem byly poctěny otcem: Alexandros (III.) Hélios byl v alexandrinském gymnasiu ve velkopodívané jmenován Velkým králem Armenů (byl jím až do roku 30) a všeho, co leží mezi Eufrátem a Indem (!), jeho mladší bratr Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. byl jmenován králem Syrie a všeho, co leží mezi Eufrátem a Helléspontem a jejich sestra Kleopatrá (IX.) Seléné II./"Měsíc" byla jmenována královnou Kýrény a Libye. Nová Ísis zasnoubila svého syna-Slunce Alexandra Hélia s Iotapou I. Médskou, dcerou krále Médů Artavasda či Artabáza (srov. rok 36 a 20)

Antonius v podstatě rozdal všechny územní zisky Římanů na Východě za posledních sto let. V Římě povstala velká nevole a koalice poslední republikánské občanské války se začaly tříbit.

Z Alexandreie pochází dedikační nápis jistého Parasíta (osob. jm.!) pod sochou (nedochována) "Velkému Antoniovi, nenapodobitelnému milovníkovi, svému bohu a dobrodinci/Antónion megan amiméton afrodisiois Parasítos ton heautú theon kai euergetén". Datováno bylo 19. rokem neboli čtvrtým (tú kai), 29. choiaka/ prosinec 34. Parasítos s tak přiléhavým jménem byl pravděpodobně nějaký "lepší" dvořan Kleopatřin.  

V Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú II. (vládl z parthské milosti od roku 52). Následoval ho jistý Pakoros, Paqurí: evidentně parthská usurpace, o němž nevíme nic (vládl do roku 29). • Tento Pakoros je jiná postava, než král Parthů Arsakés XV.

Konsul L. Scribonius Libo může být identický se Scriboniem Libonem, annalistickým historikem, jehož dílo známe jen jménem. Konsul byl původně pompeiovcem a velitelem flotily po smrti M. Calpurnia Bibula. Do svého proskribování roku 43 žil v soukromí, pak prchl k Sex. Pompeiovi, jako bratr Scribonie přispěl ke sblížení s Octaviánem a M. Antoniem, k němuž se po Pompeiově smrti roku 35 přidal, ale žil v augustovském Římu. Byl otcem stejnojmenného konsula roku 16 n. l.

 

************************************************************

33.

Ol. 186, 4

279 SE

215 AE

(Kleidámos?)

a. u. c. 721

Imp. Caesar divi filius (Octavianus) II* a L. Volcatius Tullus

coss. suff.: L. Autronius Paetus a L. Flavius (do 1. května)

C. Fonteius Capito a M’. Acilius Glabrio

L. Vinicius a Q. Laronius

* po Antoniově vzoru, viz rok předcházející, úřadoval pouze den

************************************************************

Po návratu Octaviana do války, viz rok předešlý, byli Delmatové definitivně zlomeni: byli vyhladověni, téměř vyvražděni a celá Illyrie se stala římskou. Delmatské souručenství (srov. rok 167) přestalo existovat jako státní útvar. Vydali Římanům sedm set svých dětí jako rukojmí, vrátili ukořistěné standarty Gabiniovy, daně se zavázali splácet zpětně od dob Božského Iulia.

Vzápětí se formálně poddali dalmatští Derbanové; to byl Octavianus opět nemocen, nedošlo na přísahy nad smlouvou, ani nepředali Římanům žádné rukojmí, přesto byli poslušni. Senát informoval o illyrských či illyro-keltských nárůdcích, které válkou od roku 35 podrobil: Oxyaiové, Pertheénatové, Bathiatové, Taulantiové, Kambaiové, Kinambrové, Meromennové, Pyrhissaiové, Dokleatové, Karnové, Interfrúrinové, Narésiové, Glintidióni a Tauriskové.

Hippasínové a Bessové se poddali ze strachu sami od sebe, pirátské ostrovany Melitény a Korkyrény vyhladil, když muže dal pobít a ostatní prodal do otroctví. Liburnům zabavil všechny čluny, aby už nepraktikovali piraterii a z alpských Iapodů Moentínové a Auendeátové se sami vzdali, vesnické Aurúpíny přesídlil do jakéhosi města, odkud ale utekli, ale vrátili se prý, když viděli, že město mladý Caesar nezničil.  

Skončila třetí válka delmatská, vedenou Římané od roku 44. Octavianus, bylo mu třicet, dal z delmatské kořisti postavit sloupořadí, porticus Octavia, s knihovnou pojmenovanou po své sestři Octavina, bibliotheca Octaviana. Vyhořela za Tita roku 80+. Triumf nad Illyry slavil držel Octavianus zároveň s oslavami porážky Antoniovy 13. až 15. srpna 29, viz tam. 

M. Antonius se vrátil k vojsku v Armenii. Král Artaxiás II. musel prchnout ke králi Parthů Fraátovi IV. (srov. jeho krátkou vládu od minulého roku a rok následující). Antonius se chtěl vypravit podruhé proti Parthům, ale svůj záměr opět odložil pro velmi nepříznivé zprávy z Říma, kde se neshody mezi přívrženci obou triumvirů již změnily v otevřený konflikt.

Z Armenie se Antonius vypravil s královnou Kleopatrou po boku do Anatolie a přezimovali v Efesu. Následovala ho armáda šestnácti legií vedených P. Canidiem Crassem, srov. o něm zde níže, a k Efesu připlula též flotila osmi set lodí, z toho dvě stě egyptských. Královna na proviant pro Antoniovy vojáky přispěla prý částkou dvacet tisíc talentů. Antonius zde vydal zde mimo jiné příkaz přenést z Pergamu do Alexandreie místní proslulou knihovnu, aby nahradil ztráty z požáru roku 48.

Podle všeho za efeského pobytu padlo rozhodnutí otevřít válku s Octavianem. Okolí Antoniovo přemlouvalo Kleopatru, aby se vrátila do Egyptě a vyčkávala konce války, jiní Antoniovi důvěrníci, hlavně Canidius, radili zůstat imperátorovi po boku, což též sama nakonec chtěla.  

Král Polemón I. Pontský obdržel od Antonia za svou věrnost z roku 36 tzv. Malou Armenii. Část kmenového území Armenů obdržel král Médů Artavasdés či Artabázos. Alexandros Hélios (6) a jeho manželka Iotapé I. (asi 10), Artavasdova dcera, obdrželi vlastní jádro Armenie, kde nominálně vládli do roku 30 (viz předešlý rok; Iotapé se roku 29 provdala za Mithridáta III. Kommagénského, viz rok 20).

Nelze vyloučit, že někdy v této době skončila vláda grammatika Níkia nad svou vlastí, nad ostrovem Kós. U moci byl od roku c. 50, o jeho kariéře v Římě viz roku 61. Jeho úspěšným protivníkem byl kytarista, harfeník/psaltés, Theomnéstos. Kós se zase stal formálně autonomní démokracií a Níkiás ještě nějaký čas žil, možná, že vládl i nějaký čas po Aktiu v dobrém vztahu k Augustovi.

Za života byl označován za vlastence, héróa a euergeta, ale podle jednoho zachovaného epigrammu rádi ho lidé neměli a jeho ostatky byly zhanobeny: "Neříkej, že smrt je konec života. Zemřelým jako živým vznikají jiná utrpení. Vezmi osud Kójana Níkiy: ležel již v Hádu, ale mrtvola vyšla na světlo. Měšťané totiž na náhrobku vylomili petlici a vyvlekli k potrestání nešťasného nebožtíka/... édé ekeito ein Aidé nekros d'élthen hyp' éelion, astoi gar tymboio metochlissantes ochéás eirysan es poinás tlémona dysthanea."

Do této souvislosti bývá dáván tzv. názaretský nápis (podle mramorové desky zde koupené jistým sběratelem, ale neznámého původu). Edikt kteréhosi z Kaisarů/nejspíše Augusta zapovídal pod hrozbou trestem smrti znesvěcování a ničení náhrobků, vytahování těl z hrobů.

Text neobsahuje žádné jméno a býval spojován s Ježíšem. Chemická analysa však prokázala, že mramor pochází z Kóu (v Palaistíně se nenalézá) a možná souvislost s epigrammem mladšího současníka Krínagory z Mytilény spojuje názaretský nález s Níkiou Kójským. Krínagorás byl milý Augustovi a v Římě působil jako vyslanec svých krajanů, viz o něm roku 70.  

Snad z t. r. pochází dedikační nápis nalezený v Attice spolků Boiótů, Eubojských, Lokrů, Fóků a Dórů M. Iuniovi Silanovi, Antoniovu proquaestorovi v Acháji, za jeho spásnou dobročinnost vůči nim. M. Iunius přeběhl k Octavianovi ještě před Aktiem.   

Na syrské straně Eufrátu v Dúře/Európu doložena nápisně přítomnost Palmýřanů: jinak neznámí Zabdibol a Malku zasvětili kapli palmýrským bohům Bélovi a Jarchibolovi. Palmýrská obchodní republika udržovala v Dúře po více než dvě staletí na ochranu karavan vojenský oddíl, pozdější součást římské armády, takže řada Palmýřanů sloužila po celém imperiu, viz dále rok 130+.

V Alexandreji obdarovala Kleopatrá VIII. před svou výpravou do Syrie a Anatolie Antoniova legáta a důvěrníka P. Canidia Crassa, viz zde výše, právem exportovat ze země ročně deset tisíc artab pšenice/nejméně čtyři sta tisíc litrů čili c. 320 tun obiloviny a dovést do Egypta pět tisíc kójských amfor vína/nejméně c. tisíc hektolitrů, druh nespecifikován. To vše bez jakýchkoli poplatků a stejně tak získal Říman osvobození od daní na svých egyptských pozemcích včetně dobytka a lodí pro dopravu úrody. Smlouva je datována 26. mecheirem devatenáctého roku neboli čtvrtých, tedy únorem 33. Viz též o zajímavosti papyru v indexu s. v. P. Canidius Crassus. 

V Mauretánii zemřel král Bokchos III. (vládl od roku 44, event. 39) a Octavianus nepotvrdil nikoho v dědictví, žádné jméno se nedochovalo, okolnosti smrti neznáme a ani žádný pretendent se neobjevil. Ze země do roku 25 udělal provincii.

V Římě vypukly otevřené neshody mezi příznivci obou triumvirů. Dnem 31. prosince skončila definitivně platnost druhého období druhého triumvirátu (srov. rok 43, 38 a 37). Antonius nebyl spokojen s odstavením M. Lepida ani s tím, že jeho podíl zabral celý Octavianus. Domáhal se jeho poloviny a to žádal též z bývalých oddílů Sex. Pompeia.

Octavianus a jeho lidé kontrovali, že Antonius drží Egypt a Východ bez bližší dohody, že by měl vydat Octavianovi podíl na parthské a armenské kořisti a vyčítali mu vraždu Pompeiovu, neboť Octavianus by ho býval prý ušetřil. Octavianus se svými lidmi pracoval propagandisticky proti Antoniovi pomluvnými zvěstmi, hypermoderně řečeno pomocí fake news; srov. k tomu např. roky 217 a 155. Oba imperátoři si předhazovali rodinné poměry a sňatky, možnost usmíření a dohody mizela. 

Od t. r. stavěl a zasvěcoval římské chrámy pouze princeps nebo někdo z jeho rodiny. Augustus sám jich za život ve Městě postavil sedm. Následujícího asi roku zahájil renovaci Iovova capitolského chrámu. Snad jako součást války o sympatie Římanů zahájili Octavianovi přátelé, pozdější "principovi/amici principis", srov. s hellénistickými vzory v královských hetairech, spektakulární obnovu Města. M. Vipsanius Agrippa během své aedility (to už měl ale za sebou konsulát) založil v Římě Iuliův vodovod, aqua Iulia, podle jiného podání s tím začal už ke konci roku 40. Agrippa systematicky opravoval starší akvadukty, začal budovat Panenský/aqua Virgo, dokončený až roku 19, zasvěcen 9. června.

V rámci vodohospodářské sítě vybudoval Agrippa sedm set kašen či bazénů/lacus, pět set vodotrysků/salientes a sto třicet nádrží/castella vyzdobených třemi sty bronzových a mramorových soch, čtyřmi sty mramorovými sloupy, to vše prý v jednom roce. O větší přívod vody do Říma se postaral později Augustus (srov. rok 144).

Agrippa dal na svůj náklad opravovat veřejné budovy a cesty, stoky (prošel prý jednou do Tiberu), rozdával lidu olej a sůl, rok měli Římané a Římanky zdarma lázně, holiče a o hrách, které trvaly 59 dnů, otevřel 170 veřejných lázní, dával rozhazovat poukázky na peníze, šaty a jiné dárky (o možné inspiraci viz roky 137 a 113 a viz v indexu s. v. gladiátoři). Ovšem: vyhnal z Města astrology a všelijaké kouzelníky a čaroděje. 

27. dubna triumfoval nad jistými hispánskými národy (bližší údaj není znám) L. Marcius Philippus, cos. suff. 38, v uplynulých dvou letech správce jedné z obou hispánských provincií. Původně antoniovec aranžoval se po aktijské bitvě s Octavianem a ze své hispánské kořisti obnovil roku 29 na Martově poli Herkulův chrám a obestavěl ho sloupořadím, porticus Philippi (z něhož se nic nedochovalo).

Nad Hispánií triumfoval t. r. 1. června ještě Ap. Claudius Pulcher, cos. ord. 38, a ani u něho neznáme souvislosti; nicméně z kořisti dal v Herculaneu postavit divadlo a byl titulován jako imperator. 3. prosince trimfoval na Afrikou L. Cornificius, cos. 35, rovněž u něho nevíme, proč.

Když t. r. zemřel Ti. Claudius Nero, první manžel Livie Drusilly, eulogium pronesl jeho devítiletý stejnojmenný syn, budoucí imperátor Tiberius Caesar Augustus.  

V Číně zemřel chanský císař Jüan/Yuan (42; vládl od roku 49). Nástupcem mu byl jeho syn Čcheng/Cheng, rodným jménem Liou Ao (18; vládl do roku 6). Čcheng s matkou Wang svým sourozencům a sokům v nástupnictví neublížil, viz rok 49. Rodina Wangové ovládla dvůr a Wangové byli po celu Čchengovu vládu armádními veliteli. Roku 31 udělal Čcheng ze své milenky Sü/Xu císařovnu, ale nedostal od ní syna. Matka-císařovna-vdova Wangová ho zásobovala zástupy souložnic. Po letech se zamiloval do tanečnice Čao Fej-jan/Zhao Feiyan a její sestry Čao Che-te/Hede, které ode dvora vystrnadily císařovnu Sü a další císařovy milostnice. Roku 16 Čcheng povznesl proti vůli matky Wangové Čao Fej-jan na císařovnu, ale stále neměl mužského potomka. Rozhodl tedy roku 8 jmenovat korunním princem vévodu Liou Singa/Liu Xing z Čung-šanu/Zhongshan, svého mladšího bratra, budoucího císaře Aje.

Do Japonska dorazilo poselstvo království Imna/jap. Mimana alias Kara ("Korea"), korejsky též Kaja/Gaya, z jihu poloostrova vedené vyslancem jménem Sonaka-čeulči a nabídlo státu Jamato tribut. Císař Sudžin (120) zemřel v zimě roku 30 a pohřben byl na podzim 29. Nástupcem se stal jeho třetí syn Suinin, "Prokázaná dobrota", osobním jménem Iku-me-iri-hiko-i-sači. 

Roku 28 ho požádal vyslanec Sonaka-čeulči, zda by se mohl vrátit domů do Kaje a obdarován sto kusy červeného hedvábí pro svého krále opustil Jamato. Cestou však byl oloupen lidmi z korejského království Silla a Japonci se dostali s ním do první své války. Na jaře 27 dorazil ze Silly princ zvaný Japonci Ama no hikoko, "Sluneční kopí nebes" s dary na usmířenou. Ama předal prý svůj úděl nejstaršího syna mladšímu bratrovi jménem Čiko a dostal povolení usadit se v Japonsku; vybral si provincii Tadžima ležící oproti Koreji. Viz dále rok 26. • Podle kronik čínských a korejských povstal stát Kaja na jihu Koreje mezi Sillou na východě a Pekče na západě až roku 42+, viz tam.

 

************************************************************

32.

Ol. 187, 1

Aristón z Thúrií (podruhé)

280 SE

216 AE

(neznámý)

a. u. c. 722

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Sosius

coss. suff.: L. Cornelius Cinna a M. Valerius Messala

Rok 1 autonomní éry Chersonésu

************************************************************

M. Antonius se s královnou Kleopatrou Filopatór vydal z Efesu a Anatolie pozvolna přes Samos do Athén, kde všude žili z velkolepé hostiny do hostiny ještě marnotratnější. Z Asie se musela přepravit též jeho c. sto tisícová armáda do Evropy. Rozloučil se s provincií Asií a jejím uměleckým světem darem dionýsovskému spolku Priény, resp. výnosy města ve prospěch divadelníků; jak to organisačně fungovalo, nevíme. 

Z Athén poslal do Říma své legální manželce Octavii rozvodový list. Opustila tedy jeho dům i s dětmi. Na to dal její bratr Octavianus zveřejnit Antoniovu závěť (sic!), v níž byl údajně odkazován majetek Kleopatře a jejím dětem s Antoniem. Antonius si prý přál být pochován s Kleopatrou a uznával Kaisarióna za jediného Caesarova syna.

Octavianus měl odebrat údajnou závěť vestálkám násilím. Oba konsulové patřili do Antoniova tábora a zpočátku se pokoušeli zabránit publikaci Antoniových zpráv o svých krocích v Orientu, ale rozdávání římských zemí prosadil nakonec Octavianus. Sosius se dokonce obul do mladého Caesara v senátu a na to se Octavianus objevil mezi senátory s ozbrojeným doprovodem. Pro velkou daňovou zátěž se v té době šířily Itálií nepokoje, odvody činily u svobodných čtvrtinu výnosů, u propuštěnců osminu majetků. Antonius nikam po celý rok nepospíchal a zůstával v Helladě.

Konsulové s menší částí senátu odešli za Antoniem. Nicméně Cn. Domitius zahájil za svého konsulátu stavbu lázní/thermae na Svaté ulici/via sacra, ale nedokončil. Krátce na to zběhli od Antonia L. Munatius Plancus se svým synovcem M. Titiem, viz rok 35, a údajné Antoniovy plány na přenesení hlavního města říše do Alexandreie a slova o Kleopatřině rodině potvrdili: oba Římané se s Kleopatrou neshodli a nedokázali Antonia přesvědčit, aby ji nechal být. Antonius jí však byl v lásce tolik oddán, že ho bylo vidět v Alexandreji běžet vedle jejích nosítek spolu s jejími eunúchy, ukazoval se v v místních oblečeních, dokonce se dal zvolit gymnasiarchem.

S nimi se vrátil do Říma Geminius, kterého římští antoniovci vyslali k Antoniovi, aby ho přemluvil propustit Kleopatru domů do Egypta; neuspěl. Pro nevoli s Ptolemaiovkyní Antonia opustil napřesrok Q. Dellius, viz tam, a správce Acháie M. Iunius Silanus. Naopak C. Asinius Pollio odmítl s Octavianem táhnout do války, poněvadž jejich vzájemné vztahy s Antoniem jsou příliš přátelské, neúčastní se tedy a že zůstane kořistí pro vítěze/itaque discríminó vestró mé substraham et eró praeda victoris". Později se mezi literáty-pochlebníky augustovské éry tradovalo, že Kleopatrá usilovala o opanování Říma. 

• Munatius Plancus, casesarovec a antoniovec, správce Syrie roku 35, měl obecně zlou pověst otrockého přisluhovače, ale pod Octavianem dělal karieru. Jako senátor (asi první svého plebejského rodu) navrhl 16. ledna 27 vítězi občanských válek užívání titulu Augustus a o pět let později se s Paullem Aemiliem Lepidem stal posledním voleným censorem dějin.

Následovalo úřední vypovězení války senátem královně Kleopatře Filopatór: fetialem obřadního aktu v chrámu Bellony byl Octavianus. Všechny západní provincie složily ihned přísahu přímo Octavianovi, včetně senátu. Oficiálním důvodem k válce bylo to, že se královna zmocnila východních římských provincií: před dvěma roky je dostala "darem" od Antonia, viz. Propagandistická mašinerie už měsíce pracovala proti Antoniovi na plné obrátky: orientální panovnice nebyly v Římě nikdy populární, srov. osud Bereníky císaře Tita u roku 70+. 

Na podzim Antonius vyplul z Athén do Korkýry a odtud do Patrai, kde zaujal s loďstvem a pozemním vojskem kolem zálivu defensivní postavení. • Vypukla první římská válka Západu s Východem, legií a velmožů z obou částí říše, která bude mít několik následovníků v éře principátu a dominátu.

V Parthii se jistý Tíridátés provolal králem jako Arsakés XVII. Tíridátés II. a vládl, částečně nominálně, do roku 25. Snad byl bratrem Fraáta IV. Parthové zahájili v Armenii protiofensivu. S jejich pomocí porazil Artaxiás Artavasda Médského a ten musel uprchnout k Římanům. Artaxés zůstal skutečným vládcem Armenů do roku 20 a ze msty za smrt otce, viz rok 34, dal pobít římské posádky v zemi.

Tíridátés je znám ze stély ze Sús/Seleukeie na Eulaiu, kdy král vyznamenal jeho podřízeného Zamaspa v hodnosti stratiarcha, asi z nepozornosti za stratégos, viz v indexu s. v

V Palaistíně se pustil král Héródés do války s Araby žijícími východně od Jordánu v pozdější Dekapoli (nikoli nabatskými pod Malichem I.; trvala do roku 31), neboť soustavně napadali z pouště jeho země a loupili. Porazil jejich jízdní zástupy, ale u Kanathy v Auranítidě Arabové zahnali židovské oddíly krvavě na útěk, prchající obklíčili a pobili; proti Héródovi domorodce podněcoval též Athénión, stratégos krajů pod Kleopatřinou vládou, srov. rok 37 a 36. 

Následujícího roku po zemětřesení v Iúdaji, viz rok následující, a před Aktiem se Héródés vypravil s armádou za Iordanés/Jordán proti iturajským a dekapolským Arabům a utábořil se u Filadelfie/Rabbath Ammón proti jejich ležení. Porazil Araby pod vůdcem jmenovaným jako Elthemos a jejich ležení Židé oblehli.

Žízniví beduíni se dílem vzdali a dílem se šestého dne pokusili o výpad, byli však z velké části v boji povražděni: během těchto dnů v okolí dnešní jordánské metropole Ammánu padlo na dvanáct tisíc Arabů a čtyři tisíce padlo do zajetí. Dekapolští Arabové pak Héróda povolali za svého ethnarchu, národního vůdce, či protektora/prostatés hypo tú ethnú.

31. března zemřel na rakovinu tlustého střeva a konečníku a po zadržování stravy finančník, literát a filanthrop T. Pomponius Atticus (77), viz o něm roku 109.

V březnu t. r., 30. famenóth 20. roku neboli roku pátého se přišel do Fil v Horním Egyptě Ísidě poklonit praefect C. Iulius Papius se svými dvěma syny, přáteli a s vojenským doprovodem s hellénskými a italskými jmény. Že by cesta měla nějaký vojenský význam, není z textu patrné.