035-030

************************************************************

35.

Ol. 186, 2

277 SE

213 AE

(neznámý)

a. u. c. 719

Sex. Pompeius Magnus (?)* a L. Cornificius

coss. suff.: P. Cornelius Scipio (?) a T. Peducaeus

* vzdálený příbuzný Sex. Pompeia, syna Pompeia Magna, který byl tohoto roku popraven, viz zde níže

************************************************************

Octavianus se vypravil do Illyrie, aby osobně vedl další operace třetí války s Delmaty, která začala již roku 44. Nemilosrdné boje trvaly do roku 33 a Římané podrobili v Illyrii a v Pannonii (srov. rok 120) Iapody, Delmaty a Pannony. Iapodové srdnatě bránili největší ze svých opevněných míst Metulum, když však Octavianus poslal pro posily, vzdali se a přijali do do dřevěných hradeb posáku; jedné noci ji povraždili, místo zapálili a sami se pozabíjeli. Nejseverněji bylo Římany dobyto pannonské sídliště Siscia, dnešní Sisak (viz rok 39), kde padl i jeden z nejslavnějších pirátů Ménodóros, propuštěnec Pompeia Magna; srov. předcházející roky. 

Octavianus se vrátil do Říma, triumf nad Illyry odmítl. Jeho velitelem a vlastním organisátorem vojenských akcí byl pak C. Fufius Geminus a od roku 34 T. Stabilius Taurus, viz rok předešlý. Římané během války obsadili území dnešních státních útvarů Maďarska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (viz následující rok).

V zimě roku 35/34 poskytl dácký/getský dynasta Kotiso (Kotys?) Octavianovi říční čluny pro boj s Iapody. Hned na to vyjednávali poslové M. Antonia se znepřáteleným dáckým dynastou Dikomem. O něco později během propagandistické války Octaviana s Antoniem tiumvir obviňovaný s pelešnictví s egyptskou královnou tvrdil, že Octavianus nabídl Dákovi svou jedinou dceru Iulii, kterou předtím nabízel Antoniovu synovi Antyllovi, a sám že se ožení s dcerou Kotisonovou (to byl již dávno ženat s Livií).

V březnu se vydala Octavia, žijící v Římě ve svém domě, nikoli v domě svého bratra, za svým stále ještě oficiálním manželem Antoniem na východ. V Athénách ji od něho zastihl příkaz k návratu: Octavia soupeření s Kleopatrou prohrála. 

M. Antonius a královna Kleopatrá Filopatór se vydali z Alexandreie do syrské Antiocheie, kde Antonius připravoval další tažení proti Parthům. V létě provdal Antonius svou dceru Antonii (I.) za mnohem staršího Pýthodóra z Trall; snad měl zálusk na Pýthodórovy peníze, jimiž by financoval svou válku (zda-li je dostal, nevíme; zanechal po sobě majetku za dva tisíce talentů). V tomto manželství se narodilo pouze jedno dítě, dcera Pýthodóris/Pýthodórida (srov. roky 12 a 8). Jeho rod byl vpravdě hellénisticky multikulturální spojující koloniální asijské Hellény s Armeny, Thráky, Peršany a Římany.

Pýthodóros byl původem z Nýsy, která byla dávnou sparťanskou osadou a ještě v této době zde byl jako oikistés slaven Athymbros ze Sparty. Později přesídlil Pýthodóros do Trall. Jeho otec, resp. děd, již sami o sobě boháči, byli vždy prořímští a vždy protimithridátovští: Mithridátés vypsal roku 88 odměnu čtyřiceti talentů (a dvacet za jeho hlavu) za dopadení Chairemona, syna Pýthodórova, který věnoval roku 88 Římanům, resp. správci provincie L. Cassiovi Longinovi, šedesát tisíc měřic obilí a pomohl řadě z nich k útěku na Rhodos; dopadeni měli být též Chairemonovi synové Pýthodóros s bratrem Pýthiónem. 

Trallský Pýthodóros sám byl pravděpodobně ve své době nejbohatším z "nekorunovaných" Hellénů, nebyl aristokratického původu a vedle toho zakladatel rodu hellénských údělných dynastů panujících v zemích římském Východu věnujících značné prostředky na rozkvět hellénských měst v regionu (srov. osud jiného oligarchy, Hieróna z Láodikeie na Lyku). Pýthodórova dcera se narodila ve Smyrně, kde žila až do sňatku někdy po roce 12 s Polemónem Pýthodórem neboli králem Polemónem I. Pontským a Bosporským, synem vlivnéhoa bohatého prořímského rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, bojovníka proti Parthům a Antoniova přítele, viz rok 40. Polemón byl krátce ženat s Dynameou, vdovou po Asandrovi, viz roky 16 a 14.

Pýthodóris měla s Polemónem tři děti, všechno panovníky. Zénón se stal roku 18+ pod jménem Artaxiás III. králem Armenů, M. Antónios Polemón Pýthodóros vládl jako Polemón II. Pontu a dcera Antónia Tryfaina byla provdána za krále thráckých Sapaiů Kotya VIII., syna Rhoimétalka I. s Pýthodóridou I. (thrácká jmenovkyně královny Filométór). Po smrti Polemóna I. roku 8 vládl v Bosporu Aspúrgos a ve zbytku říše v Pontu, Kolchidě a Kilikii Pýthodóris jako královna Pýthodóris/Pýthodórida Filométór

Královna-vdova se brzy na to provdala za Archeláa Kappadockého a vzniklo tak velké anatolské soustátí, nicméně římský klient. Manželství bylo bezdětné. Archeláos zemřel roku 17+ a Kappadokie připadla Římu jako provincie. Pýthodóris Filométór se vrátila do svého Pontu, ke spoluvládě přibrala svého syna Polemóna II. a chválena současníky zemřela roku 38+. O sporech v Thrákii viz roky 17+sq. 

Její dcera Antónia Tryfaina měla s Kotyem VIII. syna Rhoimétalka II., který s matkou v Thrákii spoluvládl v letech 18-38, Kotya IX., vládce Malé Armenie z vůle Gaiovy, dceru Gépaipyridu, provdanou za bosporského krále Aspúrga a dceru Pýthodóridu (II.) provdanou za Rhoimétalka III., s nímž vládla v Thrákii v letech 38-46, vše viz tam, kde také pokračování rodu. Tryfainu učinil princeps Ti. Claudius kněžkou své báby Livie Drusilly. Věnovala se rozvoji Kýziku, kde dlouho žila a zemřela za Claudiovy vlády jako soukromá osoba.

Mezi potomky krále Polemóna zřejmě patřil M. Antonius Polemo/Polemón, oblíbený sofista Hadrianův a Antonina Pia, viz rok 144+.  

Když Sex. Pompeius Magnus Pius unikl do Asie (viz předešlý rok), byl sledovaným „hostem“ M. Antonia. Jakmile se dozvěděl o Antoniově parthské katastrofě, začal se začátkem roku 35 tajně nabízet anatolským králům a Parthům, chtěl se dostat do Armenie a v Bíthýnii se začal znovu vyzbrojovat a dávat dohromady zbytky staré pompeiovské armády. Dal spálit své lodi a mužstvo předělal na pěchotu; náhle měl armádu o síle tří legií a dvaceti tisíc jezdců. Dobyl Lampsakos, kde se k němu přidalo hodně římských kolonistů, které tu v okolí usadil Božský Iulius, Níkomédeiu a Níkaiu a připravoval velké povstání proti Antoniovi; srov. jejich "římství" roku 30. 

Jeho protivníkem byl správce provincie Asia C. Furnius a s posilami ze Syrie vedenými M. Titiem se antoniovci shromáždili u Prokonnésu. Antoniovými legáty byl poražen a králem Amyntou Galatským u Midaeia ve Frygii všemi přáteli opuštěn zajat, když se pokoušel náhlým protiútokem zmocnit se Titiova loďstva a spálit ho: v Mílétu byl s Antoniovým souhlasem (byl tou dobou v Antiocheji) M. Titiem, jemuž kdysi daroval život a jehož otce přijal jako běžence před proskripcemi, jako zrádce vlasti popraven (Sex. Pompeius byl ročník 75). Po zprávě o jeho smrti vypravil v Římě Octavianus hry v cirku.

Titius byl Pompeiův starý známý. Po proskripcích roku 43 se živil piraterií u severoitalského pobřeží, byl dopaden Ménodórem, ale Pompeiem omilostněn. Roku 39 po misenské konferenci se směl vrátit do Říma. Účastnil se zoufalého Antoniova parthského tažení a později doporučoval triumvirovi, aby se zbavil Kleopatry. Roku 32 se dal k Octavianovi, roku 31 se stal konsulem suffectem, roku 13 či 12 správcem Syrie; doba úmrtí známa není. Římskému lidu byl za likvidaci Pompeiovu nesympatický natolik, že když dával později hry v Pompeiově divadle, viz rok 55 a v indexu s. v. divadlo, byly projevy nevole tak silné, že z něho raději utekl.  

Kolem roku 35 se narodil antikvář a annalista Fenestella (zemřel roku 35 našeho letopočtu)Papirius Fabianus z Clunií, filosof, řečník a přírodovědec (zemřel kolem téhož roku).

V téže době zemřel básník P. Terentius Varro Atacinus (ročník 82) a tohoto roku zemřel v Římě voják, historik a zámožný muž C. Sallustius Crispus (ročník 86). Jeho nákladně zařízený dům s obdivovanými zahradami na Palatinu, horti Sallustiani, zanikl až roku 410 n. l., kdy ho vypálili Alarichovi Visigoti.

************************************************************

34.

Ol. 186, 3

278 SE

214 AE

(Apollogenés?)

a. u. c. 720

M. Antonius II* a L. Scribonius Libo

coss. suff.: L. Sempronius Atratinus a Paullus Aemilius Lepidus

C. Memmius a M. Herenius (Picens?)

* již prvního dne předal úřad Semproniovi Atratinovi

************************************************************

Octavianus prostřednictvím svých vojevůdců, viz rok předešlý, porazil v Illyriku Delmaty a pacifikoval je. Dal opevnit sídliště Tergestes, dnešní Triest, a obnovil kolonii Colonia Pietas Iulia, kterou barbaři vypálili roku 40, dnešní Pola. Tím byla vlastně po stu letech zabezpečena tato část hranic říše. • Octavianus použil sedmý a poslední doložený případ decimace v římském vojsku v období republiky, tj. v podstatě před naším letopočtem (srov. roky 471, 295, 71, 49, 39 a 36). Jen v éře občanských válek bylo použito proti „vnitřnímu“ nepříteli decimace čtyřikrát, a to v letech 49, 39 (proconsulem Cn. Domitiem Calvinem v Hispánii Tarrakonské ve válce s Cerretany, když legionáři opustili jeho podvelitele; nad Hispánií Domitius triumfoval 17. července 36 a dva roky po něm procos. C. Norbanus Flaccus 12. října), 36 a roku 34.

3. září triumfoval v Římě nad Iúdaiou antoniovec C. Sosius, cos. 32. Bylo to ve výroční den bitvy u Naulochu, viz rok 36, a je v tom trocha protioctavianovského gesta. 

Spor mezi královnou Kleopatrou Filopatór a králem Héródem, otevřeně vypuknuvší v Láodikeji na Moři o území v Palaistíně (srov. rok 36 a také 29) stačil M. Antonius uklidnit. Pak se vydal s celým vojskem, které v Syrii soustředil, proti králi Armenů Artavasdovi II. Mstil se za jeho postoj z roku 36. Byla to zároveň první válka Římanů s Armeny

Armeni byli snadno a rychle přemoženi a Artavasdés s většinou rodiny zajat a nasazena mu stříbrná pouta, později vyměněná pro efekt na zlatá (vládl od roku 56). Byl veden v Alexandreji v Antoniově triumfu a později popraven.

Římské legie zůstaly v Armenii. Nejstarší Artavasdův syn Artaxiás II. (n. Artaxés) se provolal králem a vládl do roku 20 (viz ale již následující rok). Na části armenského území vládl král Artavasdés Médský (srov. rok 36), s nímž se mezitím Antonius usmířil a uzavřel protiparthskou koalici.

M. Antonius se pak vrátil do Alexandreie a s Kleopatrou slavil v Gymnasiu triumf nad Armeny, Médy a Parthy - první triumf mimo hranice Říma. Antonius prohlásil Kleopatru VIII. královnou Egypta, Kypru a Koilé Syrie s titulem Královna králů, Basilis basileón. Jejího syna s Caesarem Ptolemaia XV. Filopatora Filométora zvaného Kaisarión uznal za legitimního syna Božského Iulia, čímž veřejně zpochybnil dědické nároky adoptovaného Octaviana. 

Tehdy se dala Kleopatrá Filopatór poprvé titulovat jako Neá Theá a Neá Ísis a také tak na veřejnosti vystupovala. Rovněž její děti s Antoniem byly poctěny: Alexandros (III.) Hélios byl v alexandrinském gymnasiu ve velkopodívané jmenován Velkým králem Armenů (byl jím až do roku 30) a všeho, co leží mezi Eufrátem a Indem (!), jeho mladší bratr Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. byl jmenován králem Syrie a všeho, co leží mezi Eufrátem a Helléspontem a jejich sestra Kleopatrá (IX.) Seléné II./"Měsíc" byla jmenována královnou Kýrény a Libye. Nová Ísis zasnoubila svého syna-Slunce Alexandra Hélia s Iotapou I. Médskou, dcerou krále Médů Artavasda či Artabáza (srov. rok 36 a 20)

Antonius v podstatě rozdal všechny územní zisky Římanů na Východě za posledních sto let. V Římě povstala velká nevole a koalice se začaly tříbit.

V Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú II. (vládl z parthské milosti od roku 52). Následoval ho jistý Pakoros, Paqurí: evidentně parthská usurpace, o němž nevíme nic (vládl do roku 29). • Tento Pakoros je jiná postava, než král Parthů Arsakés XV.

Konsul L. Scribonius Libo může být identický se Scriboniem Libonem, annalistickým historikem, jehož dílo známe jen jménem. Konsul byl původně pompeiovcem a velitelem flotily po smrti M. Calpurnia Bibula. Do svého proskribování roku 43 žil v soukromí, pak prchl k Sex. Pompeiovi, jako bratr Scribonie přispěl ke sblížení s Octaviánem a M. Antoniem, k němuž se po Pompeiově smrti roku 35 přidal, ale žil v augustovském Římu. Byl otcem stejnojmenného konsula roku 16 n. l.

************************************************************

33.

Ol. 186, 4

279 SE

215 AE

(Kleidámos?)

a. u. c. 721

Imp. Caesar divi filius (Octavianus) II* a L. Volcatius Tullus

coss. suff.: L. Autronius Paetus a L. Flavius (do 1. května)

C. Fonteius Capito a M’. Acilius Glabrio

L. Vinicius a Q. Laronius

* po Antoniově vzoru, viz rok předcházející, úřadoval pouze den

************************************************************

Delmatové byli definitivně zlomeni: byli vyhladověni a téměř vyvražděni a celá Illyrie se stala římskou. Delmatské souručenství (srov. rok 167) přestalo existovat jako státní útvar. Skončila třetí válka delmatská, vedenou Římané od roku 44. Octavianus, bylo mu třicet, dal z delmatské kořisti postavit stou, porticus Octavia, s knihovnou pojmenovanou po své sestři Octavina, bibliotheca Octaviana. Vyhořela za Tita roku 80+.

M. Antonius se vrátil k vojsku v Armenii. Král Artaxiás II. musel prchnout ke králi Parthů Fraátovi IV. (srov. jeho krátkou vládu od minulého roku a rok následující). Antonius se chtěl vypravit podruhé proti Parthům, ale svůj záměr opět odložil pro velmi nepříznivé zprávy z Říma, kde se neshody mezi přívrženci obou triumvirů již změnily v otevřený konflikt.

Z Armenie se Antonius vypravil s královnou Kleopatrou do Anatolie a přezimovali v Efesu. Vydal zde mimo jiné příkaz přenést z Pergamu do Alexandreie místní proslulou knihovnu, aby nahradil ztráty z požáru roku 48.

Král Polemón I. Pontský obdržel od Antonia za svou věrnost z roku 36 tzv. Malou Armenii. Část kmenového území Armenů obdržel král Médů Artavasdés či Artabázos. Alexandros Hélios (6) a jeho manželka Iotapé I. (asi 10), Artavasdova dcera, obdrželi vlastní jádro Armenie, kde nominálně vládli do roku 30 (viz předešlý rok; Iotapé se roku 29 provdala za Mithridáta III. Kommagénského, viz rok 20).

Skončila vláda Níkia nad svou vlastí, nad ostrovem Kós, jemuž samovládl od roku 41. Jeho úspěšným protivníkem byl kytarista, psaltés, Theomnéstos. Kós se zase stal autonomní démokracií.

Na syrské straně Eufrátu v Dúře/Európu doložena nápisně přítomnost Palmýřanů: jinak neznámí Zabdibol a Malku zasvětili kapli palmýrským bohům Bélovi a Jarchibolovi. Palmýrská obchodní republika udržovala v Dúře po více než dvě staletí na ochranu karavan vojenský oddíl, pozdější součást římské armády, takže řada Palmýřanů sloužila po celém imperiu, viz dále rok 130+.  

V Mauretánii zemřel král Bokchos III. (vládl od roku 44, event. 39) a Octavianus z ní udělal do roku 25 provincií.

V Římě vypukly otevřené neshody mezi příznivci obou triumvirů. Dnem 31. prosince skončila definitivně platnost druhého období druhého triumvirátu (srov. rok 43, 38 a 37). Antonius nebyl spokojen s odstavením M. Lepida ani s tím, že jeho podíl zabral celý Octavianus. Domáhal se jeho poloviny a to žádal též z oddílů Sex. Pompeia. Octavianus a jeho lidé kontrovali, že Antonius drží Egypt a Východ bez bližší dohody, že by měl vydat Octavianovi podíl na parthské a armenské kořisti a vyčítali mu vraždu Pompeiovu, neboť Octavianus by ho býval prý ušetřil. Octavianus se svými lidmi pracoval propagandisticky proti Antoniovi pomluvnými zvěstmi, hypermoderně řečeno pomocí fake news.

Od t. r. stavěl a zasvěcoval římské chrámy pouze princeps nebo někdo z jeho rodiny. Augustus sám jich za život ve Městě postavil sedm. Snad jako součást války o sympatie Římanů zahájili Octavianovi přátelé, pozdější "principovi/amici principis", srov. s hellénistickými vzory v královských hetairech, spektakulární obnovu Města. M. Vipsanius Agrippa během své aedility (to už měl ale za sebou konsulát) založil v Římě Iuliův vodovod, aqua Iulia. O větší přívod vody do Říma se postaral později Augustus (srov. r. 144, aqua Virgo r. 19 atd.).

Agrippa dal na svůj náklad opravovat veřejné budovy a cesty, stoky (prošel prý jednou do Tiberu), rozdával lidu olej a sůl, rok měli Římané a Římanky zdarma lázně, holiče a na hrách dával rozhazovat poukázky na peníze, šaty a jiné dárky (o možné inspiraci viz roky 137 a 113 a viz v indexu s. v. gladiátoři). Ovšem: vyhnal z Města astrology a všelijaké kouzelníky a čaroděje. 

27. dubna triumfoval nad jistými hispánskými národy (bližší údaj není znám) L. Marcius Philippus, cos. 38, v uplynulých dvou letech správce jedné z obou hispánských provincií. Původně antoniovec aranžoval se po aktijské bitvě s Octavianem a ze své hispánské kořisti obnovil roku 29 na Martově poli Herkulův chrám a obestavěl ho sloupořadím, porticus Philippi (z něhož se nic nedochovalo).

V Číně zemřel chanský císař Jüan/Yuan (42; vládl od roku 49). Nástupcem mu byl jeho syn Čcheng/Cheng, rodným jménem Liou Ao (18; vládl do roku 6). Čcheng s matkou Wang svým sourozencům a sokům v nástupnictví neublížil, viz rok 49. Rodina Wangové ovládla dvůr a Wangové byli po celu Čchengovu vládu armádními veliteli. Roku 31 udělal Čcheng ze své milenky Sü/Xu císařovnu, ale nedostal od ní syna. Matka-císařovna-vdova Wangová ho zásobovala zástupy souložnic. Po letech se zamiloval do tanečnice Čao Fej-jan/Zhao Feiyan a její sestry Čao Che-te/Hede, které ode dvora vystrnadily císařovnu Sü a další císařovy milostnice. Roku 16 Čcheng povznesl proti vůli matky Wangové Čao Fej-jan na císařovnu, ale stále neměl mužského potomka. Rozhodl tedy roku 8 jmenovat korunním princem vévodu Liou Singa/Liu Xing z Čung-šanu/Zhongshan, svého mladšího bratra, budoucího císaře Aje.

Do Japonska dorazilo poselstvo království Imna/jap. Mimana alias Kara ("Korea"), korejsky též Kaja/Gaya, z jihu poloostrova vedené vyslancem jménem Sonaka-čeulči a nabídlo státu Jamato tribut. Císař Sudžin (120) zemřel v zimě roku 30 a pohřben byl na podzim 29. Nástupcem se stal jeho třetí syn Suinin, "Prokázaná dobrota", osobním jménem Iku-me-iri-hiko-i-sači. 

Roku 28 ho požádal vyslanec Sonaka-čeulči, zda by se mohl vrátit domů do Kaje a obdarován sto kusy červeného hedvábí pro svého krále opustil Jamato. Cestou však byl oloupen lidmi z korejského království Silla a Japonci se dostali s ním do první své války. Na jaře 27 dorazil ze Silly princ zvaný Japonci Ama no hikoko, "Sluneční kopí nebes" s dary na usmířenou. Ama předal prý svůj úděl nejstaršího syna mladšímu bratrovi jménem Čiko a dostal povolení usadit se v Japonsku; vybral si provincii Tadžima ležící oproti Koreji. Viz dále rok 26. • Podle kronik čínských a korejských povstal stát Kaja na jihu Koreje mezi Sillou na východě a Pekče na západě až roku 42+, viz tam.     

************************************************************

32.

Ol. 187, 1

Aristón z Thúrií (podruhé)

280 SE

216 AE

(neznámý)

a. u. c. 722

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Sosius

coss. suff.: L. Cornelius Cinna a M. Valerius Messala

Rok 1 autonomní éry Chersonésu

************************************************************

M. Antonius se s královnou Kleopatrou Filopatór vydal z Anatolie pozvolna přes Samos do Athén. Z Asie se musela přepravit též jeho c. sto tisícová armáda do Evropy. Z Athén poslal do Říma své legální manželce Octavii rozvodový list. Na to dal její bratr Octavianus zveřejnit Antoniovu závěť (sic!), v níž byl údajně odkazován majetek Kleopatře a jejím dětem s Antoniem. Antonius si prý přál být pochován s Kleopatrou a uznával Kaisarióna za jediného Caesarova syna.

Octavianus měl odebrat údajnou závěť vestálkám násilím. Oba konsulové patřili do Antoniova tábora a s částí senátu odešli do Efesu. Krátce na to zběhli od Antonia L. Munatius Plancus se svým synovcem M. Titiem, viz rok 35, a údajné Antoniovy plány na přenesení hlavního města říše do Alexandreie a slova o Kleopatřině rodině potvrdili: oba Římané se s Kleopatrou neshodli a nedokázali Antonia přesvědčit, aby ji nechal být. Antonius jí však byl v lásce tolik oddán, že ho bylo vidět v Alexandreji běžet vedle jejích nosítek spolu s jejími eunúchy, ukazoval se v v místních oblečeních, dokonce se dal zvolit gymnasiarchem.  • Munatius Plancus, casesarovec a antoniovec, správce Syrie roku 35, měl obecně zlou pověst otrockého přisluhovače, ale pod Octavianem dělal karieru. Jako senátor (asi první svého plebejského rodu) navrhl 16. ledna 27 vítězi občanských válek užívání titulu Augustus a o pět let později se s Paullem Aemiliem Lepidem stal posledním voleným censorem dějin.

Následovalo úřední vypovězení války senátem královně Kleopatře Filopatór: fetialem byl Octavianus. Všechny západní provincie složily ihned přísahu přímo Octavianovi, včetně senátu. Oficiálním důvodem k válce bylo to, že se královna zmocnila východních římských provincií: před dvěma roky je dostala "darem" od Antonia.

Na podzim Antonius vyplul z Athén do Korkýry a odtud do Patrai, kde zaujal s loďstvem a pozemním vojskem kolem zálivu defensivní postavení. • Vypukla první římská válka Západu s Východem, legií a velmožů z obou částí říše, která bude mít několik následovníků v éře principátu a dominátu.

V Parthii se jistý Tíridátés provolal králem jako Arsakés XVII. Tíridátés II. a vládl, částečně nominálně, do roku 25. Snad byl bratrem Fraáta IV. Parthové zahájili v Armenii protiofensivu. S jejich pomocí porazil Artaxiás Artavasda Médského a ten musel uprchnout k Římanům. Artaxés se zůstal skutečným vládcem Armenů do roku 20 a ze msty ze smrti otce, viz rok 34, dal pobít římské posádky v zemi. Tíridátés je znám ze stély ze Sús/Seleukeie na Eulaiu, kdy král vyznamenal jeho podřízeného Zamaspa v hodnosti stratiarcha, asi z nepozornosti za stratégos, viz v indexu s. v

V Palaistíně se pustil král Héródés do války s Araby žijícími východně od Jordánu v pozdější Dekapoli (nikoli nabatajskými pod Malichem I.; trvala do roku 31), neboť soustavně napadali z pouště jeho země a loupili. Porazil jejich jízdní zástupy, ale u Kanathy v Auranítidě Arabové zahnali židovské oddíly krvavě na útěk, prchající obklíčili a pobili; proti Héródovi domorodce podněcoval též Athénión, stratégos krajů pod Kleopatřinou vládou, srov. rok 37 a 36. 

Následujícího roku po zemětřesení v Iúdaji, viz rok následující, a před Aktiem se Héródés vypravil s armádou za Iordanés/Jordán proti iturajským a dekapolským Arabům a utábořil se u Filadelfie/Rabbath Ammón proti jejich ležení. Porazil Araby pod vůdcem jmenovaným jako Elthemos a jejich ležení Židé oblehli. Žízniví beduíni se dílem vzdali a dílem se šestého dne pokusili o výpad, byli však z velké části v boji povražděni: během těchto dnů v okolí dnešní jordánské metropole Ammánu padlo na dvanáct tisíc Arabů a čtyři tisíce padlo do zajetí. Dekapolští Arabové pak Héróda povolali za svého ethnarchu, národního vůdce, či protektora/prostatés hypo tú ethnú.

31. března zemřel na rakovinu tlustého střeva a konečníku a po zadržování stravy finančník, literát a filanthrop T. Pomponius Atticus (77), viz o něm roku 109.

************************************************************

31.

Ol. 187, 2

281 SE

217 AE

(neznámý)

a. u. c. 723

M. Antonius III a Imp. Caesar Divi filius III

coss. suff.: M. Valerius Messala Corvinus, M. Titius (od 1. května) a Cn. Pompeius (od 1. října)

Rok 1 aktijské éry (někde ale, např. v Makedonii, byl rokem 1 této éry již rok 32, 1. dia)

************************************************************

V Kommágéně po Aktiu vítěz odstranil z královlády Mithridáta II., který bojoval na Antoniově straně (vládl od roku 38). Nástupcem se stal jeho bratr Antiochos II. (vládl do roku 29). O jiném řazení kommagénských dynastů viz rok 29.

O výměně a odměně za věrnost v Kománách viz rok 29.

V Paflagonii (srov. rok 36) pravděpodobně zemřela spoluvládkyně krále Déiotara IV. Adobogióna II. (jeho matka či sestra). Král Déiotaros IV. Filadelfos, který v potyčce předcházející aktijské bitvě kdesi v Acháji s octaviánovskou jízdou pod M. Titiem a Statiliem Taurem přeběhl na stranu Octavianovu, vládne pak do roku 5 spolu se svým synem či bratrem Déiotarem V. Filopatorem.

V části Kilikie skončila vláda krále Tarkondimota I. Filantónia, neboť padl na Antoniově straně v jedné z bitev před rozhodující aktijskou (vládl od roku 64). Tarkondimotos stranil původně Pompeiovi Magnovi, Caesarem byl pardonován, pak caesarovrahovi C. Cassiovi Longinovi a nakonec M. Antoniovi. Nástupcem se stal jeho syn (?) Tarkondimotos II. Filopatór, vládl jen krátce do následujícího roku. 

V Emese v Syrii byl na začátku roku na nátlak svého mladšího bratra Alexandra u Antonia před bitvou u Aktia popraven místní vládce šejk Iamblichos I., syn Sampsigerama (I.); délku jehož vlády neznáme (srov. rok 51). Nový dynasta Alexandros alias Alexión I. pak byl za to Ocatvianem sesazen, veden v triumfu a popraven koncem následujícího roku Octavianem. Vládcem Emesy potvrdil vítěz stejnojmenného Iamblichova syna, pokud se tak nestalo až při Augustově cestě do Orientu roku 20 (pak by to znamenalo, že mladšímu I. vrátil panství, jemuž deset let vládl někdo jiný nebo dostal státeček na horním Orontu autonomii a spadal pod provinční správu, viz rok 20).

V Palaistíně bylo začátkem jara silné zemětřesení, které si údajně vyžádalo na třicet tisíc obětí. Trhliny v zemi jsou dodnes patrné u severozápadního pobřeží Mrtvého moře/jinak: Asfaltového.

V Parthii porazil Tíridátés II. krále Fraáta IV., který musel uprchnout ke Skythům, tj. k Sakům.

Po bitvě u Aktia (viz níže) se na stranu vítěze postavili všichni Arabové. Král Nabatajů Malichos I. přikázal na doporučení Q. Didia, viz zde níže, zničit loďstvo, které dala připravit královna Kleopatrá Filopatór v Rudém moři pro útěk do Indie, o čemž vážně uvažovala.

Na jaře se do pole poslední římské republikánské občanské války vypravil také Octavianus (srov. předešlý rok). Vrchním velitelem jeho vojsk byl M. Vipsanius Agrippa, který v jedné z bitev před aktijským rozhodnutím obsadil Korkýru, Leukadu, Korinthos a na jihu Methónu, kde na Antoniově straně padl exulovaný mauretánský král Bógud II. Octavianus (32) pobýval nejprve u vojska v Épeiru, v létě se vrátil do Itálie, kde byl s flotilou v Tarentu a v Brundisiu.

Posice Antoniova (52) začala být neudržitelná. Na moři byl v podstatě odtržen od dopravy zásob, na zemi byly jeho legie také obklopeny nepřítelem a byly poráženy v drobných potyčkách s octavianovci. Ustoupit takticky do Makedonie, jak jeho lidé doporučovali, odmítl. Jeho obrovská armáda (Antonius držel nad Octavianem početní převahu) měla potíže se zdravím, šířila se malárie, která sužovala legie a vyprazdňovala veslařská místa, a špatné to bylo se zásobováním: šlo o zhruba sto tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc pět set jezdců a asi pět set lodí všeho druhu. Octavianus měl lodí jen 250 a asi 80 tisíc pěchoty, jezdectva stejně. V bitvě padlo na pět tisíc antoniovců, což je na podobnou událost číslo nízké.

Rozsáhlou galerii přeběhlíků občanských válek k nepříteli uzavřel před bitvou další z jeho vojevůdců Q. Dellius, údajně epikúrik, a možná ten nejcennější: přinesl Octavianovi Antoniovy plány do nastávajícího boje. Přeběhl v občanských válkách počtvrté: roku 43 se držel P. Cornelia Dolabelly, přešel ke C. Cassiovi Longinovi, roku 42 k Antoniovi, jemuž deset let sloužil jako hlavní diplomat a prý ze strachu před Kleopatrou utekl k Octavianovi; u Augusta byl pak v oblibě a sepsal nedochované historické dílo o Antoniově válce parthské a armenské.

Dne 2. září byla u mysu Aktion vybojována rozhodující bitva celé války. Octavianově flotile velel M. Agrippa, pravému křídlu M. Lurius, předtím správci Sardinie, který podlehl Pompeiovu nauarchovi Ménodórovi, srov. rok 42 a 39, levému L. Arruntius, cos. 22. Na moři bylo Antoniovo loďstvo sice poraženo, ale nikoli zničeno a jeho pozemní vojsko vedené P. Canidiem Crassem zůstalo naprosto nedotčeno na pevnině (devatenáct legií). V námořní bitvě však Kleopatrá obrátila svou loď a bojující Antonius ji zmateně následoval (novodobý úsudek, že o jejím návratu do Alexandreie bylo rozhodnuto ještě před bitvou, není nijak v pramenech podložený). 

Antoniův nauarchos C. Sosius, konsul loňského roku, unikl, skrýval se a když byl dopaden, dostal na Arruntiovu přímluvu milost a dožil v Římě. Jeho kolega v úřadu Cn. Domitius Ahenobarbus před bitvou k Octavianovi přešel, Antonius ještě za ním poslal zavazadla, ale krátce na to zemřel na horečky. Jeho pravnukem byl císař Nero. 

V nejbližších dnech přešly legie opuštěné Canidiem Crassem a rozleptané štědrými veteránskými nabídkami na Octavianovu stranu: byl to neuvěřitelný konec Antoniova imperia. Canidius Crassus prchl rovněž do Alexandreie, kde ho po Antoniově smrti dal Octavianus popravit, neboť patřil mezi jeho největší osobní nepřátele. • Octavianus dal pak na místě bitvy na pevnině založit město Níkopolis v Épeiru a na místě, kde stál jeho velitelský stan, Apollónovu svatyni. Chrámu Apollóna Aktijského zasvětil z ukořistěných plavidel deset lodí, dekanáia, ukotvené v loděnici, ale snad ještě za jeho života je zničil požár. Obyvatelstvo bylo získáno synoikismem Akarnánů a Aitólů. Město se rychle stalo nejdůležitějším střediskem hellénského západního pobřeží a jednou za čtyři roky místem konání aktií, soutěžních her napodobujících olympiády, vše viz rok 29. 

Královna Kleopatrá uprchla z bitvy u Aktia do Alexandreie, kam se vrátila po dvou letech nepřítomnosti - byla to zároveň nejdelší nepřítomnost panujícího vladaře Ptolemaiova rodu v Alexandreji od dob zakladatele dynastie. M. Antonius unikl přes Kýrénu, kde mezitím předal jeho legát Pinarius Scarpus čtyři legie octavianovci C. Corneliovi Gallovi, na Paraitonion a nějaký čas tu žil jako poustevník. Pak se dal odvést ke Kleopatře do Alexandreie.

Někdy po 2. září byl Kleopatrou prohlášen král Ptolemaios XV. Filopatór Filométór vulgo Kaisarión za plnoletého. Mezi svými dvořany řádila jako fúrie, dala setnout hlavu armenskému králi Artavasdovi II., synovi Tigrána I. Velikého, a poslat ji jeho stejnojmennému nepříteli do atropaténské Médie s vidinou budoucího spojenectví; vládl od roku 56. S Octavianem začala prostřednictvím poslů intensivně vyjednávat, dokonce mu poslala zlatý trůn, žezlo a korunu, ale vítěz jednání prodlužoval, aniž by cokoli slíbil. 

O návrhy na usmíření se pokoušel příští rok i Antonius. Mimo jiné předhodil Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů či spiklenců, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva. Po Filippách se dostal s penězi, které si vynutil na Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dával kácet v háji Asklépieia: zde byl za to popraven jako bezbožník.

Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil prostřednictvím spřátelených Arabů zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, viz zde výše. Pak měl co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory: byli poslední z antoniovců, kteří svého pána neopustili, ačkoli měli za něho zemřít. Velký jejich oddíl dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili s ním spojit a když se to nedařilo, vypravili se z Asie napříč Anatolií do Egypta pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zjevně vystrašený Didius vyjednal mír, slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Na pomoc proti arénovým bojovníkům poslal posily Héródés, král Židů, který tak ohlašoval svůj přestup do Octavianova tábora. Mnohem později byli gladiátoři pozvolna distribuováni jako vojáci po legiích a zjevně jim nebyl zkřiven vlas; srov. osud spartokovců z let 73-71. 

O návrhy na usmíření se pokoušela v zimě Kleopatrá i Antonius. Královna poslala se svým propuštěncem Thyrsem Octavianovi zlaté žezlo a trůn, Antonius s penězi poslal syna Antylla vyjednávat. Octavianus cennosti přijal, ale odpověď vyslancům nedal. Mimo jiné předhodil M. Antonius Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva. Po Filippách se dostal s penězi, které vymáčkl z Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dal kácet v háji Asklépieia: zde byl popraven jako bezbožník. Posledním z caesarovrahů byl C. Cassius Parmensis, zdatný literát bojující předtím do roku 36 pod Sex. Pompeiem, pak pod Antoniem, dopadený po Aktiu v Athénách a tam popraven, srov. o něm roku 42.  

  

Z Thráků bojoval u Aktia kníže Odrysů Sadalás III. na straně Antoniově, kníže Sapajů Rhoimétalkés I., který následoval ve vládě svého krátce předtím zemřelého otce Kotya VI. (vládl od roku 42), bojoval na straně Octavianově. Rhoimetalkés I. pak vládl do roku 12 nebo 14 našeho letopočtu.

Z Dáků stál na Antoniově straně Dikomés (srov. rok 35).

Po bitvě u Aktia poslal Octavianus vojsko napřed do Asie, lodi dal protáhnout korinthským Isthmem a sám postupoval přes Athény (v říjnu se zúčastnil eleusínií) na Samos, kde přezimoval. Část vojska, kterou ponechal v Brundisiu, se v zimě vzbouřila a domáhala se odměn a demobilisace. Octavianus se ze Samu rychlou na nebezpečnou plavbou, při níž dvakrát málem ztroskotal, vrátil do Brundisia, kde ho čekal celý senát a zástupy Římanů a ve 27 dnech vojáky uspokojil a uklidnil, než se vrátil do svého zimoviště. Rozdával mezi nimi peníze a pozemky, mimo jiné v Dyrrháchiu a Filippách. 

Ještě v Athénách se vyrovnal s Hellény, většinou s odpuštěním, krétská Kydónie a asijský Lampsakos získaly nezávislost. Snad jediný z Hellénů, který bojoval u Aktia na Octaviánově straně a málem zajal Antonia v bitvě, C. Iulius Euryklés ze Sparty, obdržel od Octaviana titul "Lakedaimonión hégemón/vůdce Sparťanů" a později ostrov Kythéru do osobního vlastnictví (srov. dále rok 21). Euryklés mstil svého otce Láchara, jehož dal Antonius popravit za piraterii, proto ten na Helléna neobvyklý postoj.

Euryklés byl ve Spartě samovládcem a na svou oslavu buď on nebo jeho nástupce zřídil eurykleie, čtyřleté hry. Jeho potomstvo zde vládlo s přestávkami až do doby neronovské: první byl jeho syn Lákón alias C. Iulius Laco. Euryklés obnovil lykúrgovskou ústavu, ve Spartě jsou z této doby doloženi efoři, apellá a gerúsiá, rovněž syssítie, tedy vše to, co bylo v letech 192, 188 či 184 zrušeno tehdejšími Acháji. Území Sparty bylo po roce 30 zvětšeno. V jižní Lakónii existoval na severu vedle spartského státu v této době (dobu vzniku nelze určit, pochopitelně někdy po roce 146) spolek Svobodných Lakónůkoinon tón Eleutherolakónón; byla to protiváha severního koina tón Lakedaimonión, tj. Sparťanů. Snad to byl stát bývalých perioiků v Lakónii a Messénii a bylo v něm sdruženo 24 měst jižní Lakóniky.

V Itálii na začátku roku bylo určeno propuštěncům s majetkovým censem nejméně dvě stě tisíc sésterciů, aby do státní pokladny odevzdali osminu majetku. Vedlo to k lokálním násilnostem a zapalování nemovitostí, které uklidnily až legie. O pořádek v Římě se v době Octavianovy nepřítomnosti starali jako městští praetoři, praetores urbani, C. Maecenas a po Aktiu M. Agrippa; viz k tomu dále rok 26. 

************************************************************

30.

Ol. 187, 3

282 SE

218 AE

(Architímos)

a. u. c. 724

C. Iulius Caesar Octavianus IV a M. Licinius Crassus

suff.: C. Antistius Vetus, M. Tullius Cicero a L. Saenius

Rok 1 autonomní éry Alexandreie v Egyptě (začala 1. srpna)

************************************************************

Na jaře opustil Octavianus (26) zimoviště a přes Rhodos a Syrii zahájil invasi do Egypta, jednak přes Pélúsion, jednak přes Paraitonion. K Pélúsiu mu prý dopomohla sama Kleopatra, která si přála s vítězem dohodnout, Antonius se pokusil invasi L. Cornelia Galla u Paraitonia loďmi zastavit. Když se mu to nepodařilo, uvažoval o odplutí do Hispánií. I v tom mu královna zabránila, když flotile tajně nařídila přeběhnout k Octavianovi. Kleopatrá se snažila v intensivních jednáních prostřednictvím poslů uchovat alespoň pro své děti královládu nad Egyptem. 

Antonius i ve svém posledním rozhodnutí podlehl královně: měl namířeno do Hispánie, odkud by zahájil nový boj, ale dal se umluvit k cestě do Alexandreje. Vybojoval před Alexandrejí malé vítězství své jízdy nad Octavianovým předvojem, jeho pěchota však byla poražena. Vojenská situace byla pro M. Antonia jednoznačná: nejprve požádal své lidi, aby ho zabili a když se před ním zabil jeden z jeho mužů, 31. července, čtyři dny před obsazením Alexandreie Octavianovými legiemi, se probodl; bylo mu 53 let. Královna Kleopatrá (39) jej dala přenést ještě živého do své hrobky, kam se ukryla. Zde následujícího dne vykrvácel.

3. srpna obsadili octaviánovci Alexandreji. V noci před okupací provedli octavianovci evokaci/evocatio, vyvádění ochranných bohů z obleženého města, aby přesídlili do Říma (stejný hudební rituál provedli Římané roku 146 při dobývání Karthága). 

Vítěz poslal vrahy, aby zabili sedmnáctiletého M. Antonia Antylla ("Antoníčka"), nejstaršího Antoniova syna s Fulvií, který byl roku 36 zasnouben s dvouletou Iulií, jedinou dcerou Octavianovou; roku 32 bylo zasnoubení zrušeno (srov. rok 35 o aféře s Kotisonem/Kosónem Dáckým). Vydal ho 23. srpna jeho vychovatel Theodóros, a byl to jediný z Antoniových "latinských" potomků, které Octavianus "Aegypto capta, po dobytí Egypta", bezprostředně zabil. 

Podobně se zachoval i vůči svému jedinému soku v otcovství: poslal za uprchnuvším králem Ptolemaiem XV. Kaisariónem, jediným synem C. Iulia Caesara, který byl na cestě do Aithiopie, tj. Núbie, do přístavu, aby mohl uniknout do Indie či na Cejlon (?). Po Kleopatřině smrti ho přinutil k návratu jeho zrádný vychovatel Rhodón, když se král snažil dostat k Rudému moři (srov. rok 117). Pod Kaisariónův osud se ohavně připodepsal učitel řečnictví a eklektické filosofie Areios (možná totožný s Areiem Didymem, autorem spisů z dějin filosofie, tzv. doxografie), jehož si Octavianus oblíbil a měl ho později ve velké váženosti, když římskému vítězi našeptal: úk agathon polykaisaria, neboli "mít více caesarů není dobré". 

Octavianus chtěl královnu živou, aby ji mohl vést v Římě ve svém triumfu. C. Proculeius, Octavianův důvěrník od dětství, s propuštěncem Epafrodítem ji vylákali z hrobky a Caesarův dědic dokonce svolil k osobní schůzce. Přijala ho pod obrazem Božského Iulia a četla mu z jeho dopisů, ale vítěze nedojala: zaručil, že se jí nic nestane, ale záruky o nástupnictví nedal žádné. • C. Proculeius si za Tiberia vzal život po dlouhém trápení se žaludkem tím, že vypil řídkou sádrovou kaši. 

12. srpna si poslední z králů kdysi slavné říše Kleopatrá VIII. Filopatór Neá Ísis (39) snad kousnutím zmije z rodu uraeus, hada symbolisujícího boha Amona-Réa, vzala život nebo, a to dokladuje, jak daleko již Ptolemaiovci byli svázáni s domácími tradicemi, jí tím kousnutím byla darována nesmrtelnost a božství (vládla od roku 51)

Již ve starém věku kolovalo několik versí o způsobu smrti: vedle hada, jehož do střežených komnat donesli v nádobě na vodu nebo mezi květinami, se mohla Kleopatrá zabít otrávenou vlasovou jehlicí nebo jiným rychlým jedem.

S ní si vzaly život obě její nejvěrnější služky Eirás/Írás a Charmión, jimž dal později Octavianus postavit sochy. Splnil také královnino poslední přání, aby byla pochována vedle Antonia; obě těla byla balsamována. Zapečetěný dopis s posledním přáním donesl Octavianovi Epafrodítos, jehož pověřil střežením královny. Je také možné, že propuštěncova nepozornost byla hraná a že vládce celého Středomoří tolik na královnině životě nelpěl. • Senátor z éry vrcholného principátu a historik Cassius Dio Kleopatřin osud uzavřel slovy: "Zmocnila se dvou největších Římanů a pro toho třetího se zahubila." 

Několik dní nato se vrátil do Alexandreie Kleopatřin nejstarší syn a nominálně poslední ze všech králů Egypta starého věku a poslední z vladařů XXXIII. dynastie, vládnoucí v zemi od roku 305, Ptolemaios XV. Filopatór Filométór, lidově nazývaný Kaisarión, lat. Caesarion, spoluvládce své matky od roku 44. Ihned byl na Octavianův rozkaz zavražděn: byl to totiž jediný mužský potomek Božského Iulia. Ostatní děti M. Antonia s Kleopatrou byly přijaty do domu Octavie, rovněž tak Iullus Antonius, druhý syn Antoniův s Fulvií (roku 2 byl popraven, viz). • Jeden z Kleopatřiných chlapců se údajně stal předkem Zénobie z Palmýry (tvrdila ona). O osudu Ptolemaia Filadelfa a jeho bratra Alexandra Hélia po triumfu není nic známo; pravděpodobně byli zavražděni. 

V alexandrinském palácovém komplexu připadla Římanům nesmírná kořist, neboť sem dala královna po Aktiu shromažďovat majetky chrámů v širokém okolí. Aby vojáci ve městě neloupili, vyplatil jim Octavianus na ruku tisíc séstertiů na muže. Kde byla královna s Antoniem pohřbena, známo není. Nejnovější spekulace se upřely na Búsíridu, viz v indexu, s. v. Vítěz tak měl na zaplacení armádních výdajů, financování vyslužného veteránům a okamžitě se stal nejbohatším mužem Středomoří.

Octavianus přeměnil 31. srpna království v Egyptě na římskou provincii, provincia Aegyptus, kterou řídil praefectus Aegypti ze stavu jezdeckého, tzn. v podstatě přímo Octavianus sám, později jeho císařští nástupci. Římským senátorům zakázal do země vstup, stejně jako Egypťanům stát se římskými senátory. V Alexandreji zrušil radu-búlé, samosprávný orgán, který vrátil městu až princeps L. Septimius Severus roku 199 n. 200 n. l. Zrušil mincovní ražbu, kterou v podobě stříbrné tetradrachmy obnovil až roku 20+ Tiberius (raženy do 296+). 

Provincií se znovu stal Kypros (srov. rok 47 či 36) a také všechny ostatní země, které rozdal Antonius roku 36. Spatřil mumifikované ostatky Alexandra Velikého a nějak se mu podařilo ulomit Makedonci nos; mausoleum s ostatky Ptolemaiovců navštívit odmítl, neboť jimi opovrhoval.

Prvním praefectem Egypta byl jmenován C. Cornelius Gallus, který musel hned této zimy potlačovat povstání v Héróónpoli na východu Delty a v Thébaidě, která vypukla z nevole proti novým daním/foroi. Napřesrok dorazil až k jižní hranici Egypta a opevnil ji jménem Říma.

Octavianus zvětšil území Héródovo (srov. rok 36), a to ještě na jaře na Rhodu, kam židovského vládce povolal (v jiném podání: kam židovský král přispěchal hned po ukončení války s itúrajskými Araby), aby se ospravedlnil za spojenectví s Antoniem: podařilo se mu to a Octavianus zde "Římana" Héróda povýšil na krále (vládl do roku 4). Jako římský občan se král jmenoval C. Iulius Herodes. Když Octavianus táhl Palaistínou do Egypta a pak z něho postaral se Héródés o zásobování jeho armády vodou a menáží. Království Iúdaia bylo pak Římanem zvětšeno o území patřící dosud Kleopatře a k tomui o Gadary, Samareiu, Gazu, Anthédón, Ioppé, Stratónos pyrgos/budoucí Kaisareia a k tomu dostal Kleopatřinu keltskou gardu. Ještě téhož roku dal Héródés zavraždit bývalého ethnarchu a velekněze Ióanna Hyrkana II. (asi 70) za údajnou konspiraci s králem Nabatajů (srov. rok 38); o likvidaci své milované manželky Mariamy, Hyrkánovy vnučky, viz rok následující a rok 38.

U nabatajských Arabů zemřel král Malichos I. (vládl od roku 47). Nástupcem se stal jeho syn Obodás III. (vládl do roku 9). Hned mu povstala válka se šejkem-knězem Zénodórem, asi Lýsaniovým synem, jehož právě Octavianus provolal tetrarchem a archiereem v Chalkidě pod Libanem v Syrii (srov. rok 36; Zénodóros vládl do roku 20, od roku c. 23 nad výrazně zmenšeným územím): Obodás musel Zénodórovi odstoupit Trachonítidu, Bataneiu, Auranítidu a Gaulanítidu (dohromady pozdější Dekapoli).

Ve východní části Kilikie byl odstraněn Tarkondimotos II. Filopatór (jmenován prameny pouze jako Filopatór; vládl od minulého roku) a Octavianus jmenoval králem chrámového státečku s centrem v Amánu jeho syna Tarkondimota III. (vládl do roku 17 našeho letopočtu). Tarkondimotovo území však bylo  ještě více zmenšeno. • Je též možné, že území, jemuž vládl Filopatór, bylo v letech 30-20 bez královlády (?) a roku 20 ho Augustus Filopatorovi vrátil, a to zmenšené o nějaká pobřežní místa. V tom případě by žádný Tarkondimotos III. neexistoval.

Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, Drsná, připadla (až roku 20?) králi Amyntovi Galatskému, takže vládl ještě většímu území, než jeho předchůdce (viz rok 36)

Amyntovi pak vznikly války s piráty a briganty z Isaurie a Pisídie, jimž vládl Antipatros z Derbé, jeho druhým sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a brigant byl zabit; pak sice vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město lupičů s palácem, dal ho však obnovit a rozšířit, ale dokončení se nedožil (viz rok 25).

Pozvolnou cestou z Alexandreje do Říma prošel Syrií a Anatolií, povolil v zimě jako prvním Efesanům a bíthýnským Níkajských zasvětit svatyně Romě a Božskému Iuliovi a Pergamonským hry s Caesarovým jménem; v kraji usídlil Caesar velké množství válečných veteránů, viz rok 35. Z Antiocheie Orontské ho doprovázel magnát Sósibios, viz o něm roku 44+ a v indexu s. v. hry, v Apameji Syrské poctil jako přítele a spolubojovníka Dexandra, jehož jmenoval veleknězem kultu Iuliova a Romy (nelze vyloučit, že Dexandros byl místním dynastou, tetrarchou).

Asijští Helléni dali vzor ostatním provinčním metropolím po celé říši v pěstování panovníkova kultu po celou dobu polytheistického principátu: nad olympskými a dalšími bohy se usadil symbol politického universalismu, vládce říše. Pěstování panovnického kultu, imperátorů vládnoucích i zemřelých, bylo velkým úkolem provinčních sněmů a jeho na rok voleného předsedy (asiarchés, bíthýniarchés, galatarchés etc.) a velekněze, archiereus; podle jmen těchto úředníků se v provinciích datovalo.

V důsledku vzato Helléni prošli cestou od klanového k obecnému demokratickému vývoji a humanismu dnes pokládanému za "evropský" fenomen, kdežto Římané se ubírali od klanového/kmenového jádra k národnímu vynuceného ryze mocí. V obou případech vyústily dějiny v kulturním universalismu, ve druhém případu i politickém.

U Parthů se ve válce obou uchazečů o trůn vrátil na území říše s pomocí Saků král Fraátés IV. Porazil Tíridáta II., jenž musel v zimě roku 30/29 uprchnout do Syrie, kde obdržel svolení od Octaviana, že se zde smí v klidu a míru usadit. Tíridátés měl s sebou jako rukojmí mladého syna Fraáta IV., jehož jméno ale neznáme. Octavianus vzal později oba s sebou do Říma.

V kavkazské Ibérii porazil po válce, viz rok 37 a 33, Meribanés II. (61), Mirván, Mirian, s parthskou pomocí krále Farnabáza II. Oženil se s jeho vdovou a vládl deset let. 

Někdy mezi lety 30 až 25 zemřel v Meroé král Teriteqas (vládl od roku asi 60). Následovala vláda královny-vdovy Amani-renas (do roku 25). Během polního tažení C. Aelia Galla v roce 26 přepadl Akinidad (viz rok 60) území Dódekaschoinu (resp. Triákontaschoinu) a Syénu na prvním nilském kataraktu, částečně zajal římskou posádku a odvlekl s sebou do Meroé jako triumfální kořist Augustovy sochy (srov. rok 186 a dále 24).

Germánští Quadové přešli přes Rýn, ale brzy byli legátem C. Carrinem zahnáni zpět.

Octavianus vybral mezi konsuly suffekty mimo jiné M. Tullia Cicerona (roč. 65), syna advokáta zavražděného roku 43, viz, aby prokázal Římanům svou ochotu po usmíření; Ciceronův syn držel s pompejovci až do jejich konce. Byl jediným z rodiny, který občanské války přežil. • Do Říma přišel řečník a historik Dionýsios z Halikarnássu (narozen kolem roku 60, zemřel roku 5).