206-205

 

************************************************************

206.

Ol. 143, 3

106 SE

42 AE

(Kallistratos II.) | (Pantiadés) 

a. u. c. 548

L. Veturius Philo a Q. Caecilius Metellus

************************************************************

Boiótarchem pro rok 206 nebo 205 byl Filón (II.). Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Achajů Filopoimén. Stratégem Épeiřanů byl Krisón, syn Sabyrtiův.

V desátém roce první makedonské války se na stranu Filippovu přidal Amýnandros z Athamánie, když dostal slíbený Zakynthos (patřil mu do roku 191). Filippos plenil v AitóliiAitólové byli válkou již vyčerpáni a proto uzavřeli s králem Filippem V. a se spolkem Achajů k nelibosti Římanů v Naupáktu příměří, jímž skončily nepřetržité boje od roku 212. Na základě tohoto příměří byl následujícího roku uzavřen mír všeobecný, viz. Také Épeiróťané měli války plné zuby, jednali s oběma stranami a dosáhli na Filippovi slibu, že se osobně dostaví do Épeiru, viz rok následující. 

Konsulár P. Sempronius Tuditanus, nástupce P. Sulpicia, dorazil do Dyrrhachia a obléhal s deseti tisíci pěšími vojáky, tisícem jezdců a 35 bojovými plavidly Dimallon, ale před Filippovým příchodem se stáhl zpět do Apollónie, kde byl římský garnison. Král zpustošil okolí města, stál pod hradbami, ale Římané neměli na bitvu chuť. Tuditanus pak s králem vyjednával a výsledkem byl mír uzavřený následujícího roku. Tuditanus vyslal legáta C. Laetoria s patnácti loděmi a částí mužstva do Aitólie jako pozorovatele, aby se pokusil torpedovat mírová jednání koina s Filippem. 

Ve Spartě zahájil král Nabis svou reformátorskou činnost: perioikům a heilótům uděloval občanská práva (srov. rok 195)

V Illyrii zemřel dynasta Skerdiláidás, který vládl ve skoderské říši od roku 212 (srov. rok 228). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Pleuratos II. (vládl samostatně do roku 181).

V Baktrii dohodl král Antiochos III. mír s Euthydémem I., který uznal nadvládu Seleukovců a Antiochos mu na oplátku uznal královský titul. Po předchozím dlouhém obléhání Bakter uzavřeli oba králové písemně symmachii, přičemž není zjevné, zda se někdy osobně setkali: vyjednáváno bylo přes Téleu, který byl Euthydémovým krajanem z Magnésie (asi pod Sipylem), a přes Euthydémova syna a nástupce Démétria (jeho věk neznáme): Démétrios dostal seleukovskou princeznu za ženu, Antiochos si vzal s sebou Euthydémovy slony, počet neznáme. Antiochos pochopil argumentaci, že Euthydémos chrání region před nájezdy středoasijských nomádů a že tak brání hellénismus i Seleukovce. 

Pak se šestého roku svého tažení na východ Antiochos vypravil přes Hindúkuš do "Indie". Vládce v Kóféně (v dnešním Kábulu a okolí) jménem Sofagasénos, údělný král Maurjů, obnovil spojeneckou smlouvu a svou poplatnost Seleukovcům a vedle tributu dal Antiochovi další slony, takže jich Seleukovec měl 150 slonů. Kóféné byla nejvýchodnějším místem Antiochova tažení. Zanechal tu Androsthena z Kýziku, aby vybral od dynasty dlužné peníze (jak to dopadlo, nevíme). 

Král se pak obrátil a prošel napříč Arachósii, přešel řeku Erymanthos/dnešní Hílmand do Drangiány a Karmánie, kde přezimoval. Lze předpokládat, že posledními oblastmi na severozápadu uznávajícími nadvládu Maurjů, viz mírovou smouvu Seleuka Níkátora s Čandraguptou roku 303, byla Gandhára a Parapamisadové.

Euthydémův syn Démétrios I. se téhož roku měl oženit s jednou z Antiochových dcer, jejíž jméno neznáme (Láodiké? srov. rok 200). Pokud bylo Antiochovým plánem podrobit své vládě Parthy a pacifikovat bakterské Hellény, byla dlouhá expedice celkem úspěšná. Z obchodního hlediska, viz rok 211, mohla být dokonce velmi úspěšná.

V Mauretánii vládne Baga, první doložený král Maurů (řec. Maurúsioi, lat. Mauri). Konkrétní údaje o délce jeho vlády nemáme. Bagovo panství leželo západně od řeky Mulucha/Muluccha (dnešní Wádí Mulúja), která snad v této době oddělovala sídla Maurúsiů od numidských Masaisyliů; o pozdějších hranicích mezi Maury a Numidy, které se posunuly významně východněji, viz rok 107 a k tomu viz v indexu s. v. Mulucha. Bagovo panství leželo na území dnešního severního Maroka, zhruba v rozsahu pozdější římské provincie Mauretania Tingitana.

V Numidii zemřel král Gala (Gaia či Gula nebo Guda), otec Masinissův, který byl od roku 213 v Hispániích a válčil na straně Kartháginců. Přesnou délku vlády Galy neznáme (viz roky 240, 220 a 213). Jeho nástupcem se stal Oezalces (lat.), ale vládl jen krátce. Masinissa přešel po bitvě u Ilipy, jíž se účastnil v púnském vojsku, viz zde níže, na římskou stranu, pro změnu Syfax (viz rok 220) se s váháním postavil na stranu Karthága; nebo došlo k výměně koalic již roku 212 (?). Masinissa se dokonce vypravil z Gád za Scipionem do nitra Hispánií, aby zradu osobně stvrdil podáním ruky. 

Syfax se po Ilipě měl osobně setkat doma ve své říši s Hasdrubalem vracejícím se do Karthága a zároveň se Scipionem, který se v Laeliově doprovodu a na dvou pětiveslicích přeplavil z Nového Karthága do Afriky. Hasdrubalovo sedm trojřadek vplulo do králova přístavu současně. Syfax na hostině položil Římana s Púnem ke stolu vedle sebe. Závazného ze stolování nevzešlo nic, Syfax se ale nijak vůči Římu nepřátelsky neprojevoval a Říman směl neohrožován odplout a po třech dnech dorazil zpět do Nového Karthága.

Později, asi už roku následujícího, viz tam, Numidovi ale nabídl Hasdrubal, Geskónův syn, svou dceru Sofonibu původně zasnoubenou Masinissovi a bylo po spojenectví; Syfax se přiklonil k Púnům.

Třináctého roku druhé války púnské na jaře vytáhl Hasdrubal do války znovu s obrovskou početní silou. Púnská armáda se utábořila u Ilipy/Silpie, kam dorazili početně slabší Římané se spojenci, mimo jiné se sborem tří tisíc pěšáků a pěti sty jezdci poskytnutých dynastou Kolichantem/nom.: Kolichás, lat. Culcha, pod velením M. Iunia Silana (srov. Ibérovu opačnou aktivitu ještě roku 197). Kartháginci pod Hasdrubalem a Mágónem, viz rok předešlý, P. Corneliem Scipionem znovu poraženi, a byla to poslední velká bitva Kartháginců v Hispániích; jejich moc se tu zhroutila.

Před porážkou disponovali Púnové t. r. armádou o sedmdesáti tisících vojácích pěchoty, čtyřmi tisíci jezdci a 32 slony (vyšší údaj: sedmdesát tisíc pěšáků, pět tisíc jezdců a slonů 36), P. Cornelius Scipio válčil s 45 tisíci pěšáky a asi třemi tisíci jezdci (nižší údaj: třetina púnské armády). • Podle jednoho z pramenů (Appiános) se místo bitvy nazývalo Karmóné (řec.). 

V bitvě padlo patnáct tisíc mužů na straně púnské, osm set na straně římské. Útěk poražených usnadnila nenadálá prudká odpolední bouře, která zchladila horký den a znemožnila pohyb v terénu. Jeden z velitelů, Hasdrubal, syn Gesgónův, prchl k moři, ponechal zbytky své armády osudu a uchýlil do Gád, pak vůbec opustil Hispánie; viz o něm dále roku 205. Při pronásledování púnských šiků došlo na masakr v jejich řadách, ztráty neznáme.

Scipio předal praetoru M. Iuniovi Silanovi deset tisíc pěšáků a tisícovku jezdců, aby dál na jihu Hispánií na Púny doléhal. Kdesi v Baetice se praetor setkal tajně s velitelem numidských jezdců princem Masinissou, který se pak s malým oddílem svých lidí přeplavil do své vlasti. Jaký byl výsledek jednání, nevíme, ale stalo se zárodkem Masinissovy doživotní oddanosti Římu.    

P. Scipio dojednal z Tarrakónu osobní setkání se Syfakem, králem Massaisyliů, nikoli však v Hispánii, ale přímo v jeho africkém sídle, lokalitu neznáme. Odešel do Nového Karthága a vydal se za Numiďanem ve velmi kuriosní misi v doprovodu C. Laelia, viz zde výše, do země ležící nedaleko od úhlavních nepřátel a po moři plného nepřátelských plavidel. Praetor L. Marcius zůstal velet jednotkám v Tarrakónu, M. Silanus v Novém Karthágu. L. Cornelius Scipio putoval z Tarrakónu se zajatci a vybranou kořistí do Říma. 

Po Ilipě začali přecházet Keltibérové na římskou stranu, první byl Attenés se svými Turdetány. Castuló/řec. též Kastax, sídelní město Orétánů, které se po smrti obou Scipionů (Publius byl otcem stejnojmenného vrchního velitele v Hispániích) roku 212 přidalo ke Karthágincům, se vrátilo po obléhání L. Marciem a zradou předáka Cerdubela k Římanům, osud púnské posádky pod velitelem Himilkónem neznáme. L. Marcius pak vytáhl proti ostatním nepohodlným obcím. 

Naopak Iliturgové vzdorovali do posledního okamžiku. Římané pod P. Scipionem jejich sídelní město Iliturgis/řec. Ilyrgiá během několika hodin zcela vyvrátili (nicméně byla brzy obnovena, viz rok 195). Město bylo spáleno a lidé ve vzteku vyvražděni včetně dětí/usque ad infantium caedem ira crudelis pervenit

Stejný osud potkal nedalekou obec chronicky protiřímskou Astapu, kde přišlo mnoho vojáků L. Marcia k úrazu nebo dokonce o život, když v plamenech hledali roztavené stříbro a zlato: obyvatelé se totiž rozhodli podniknout výpad a pokud by se nezdařil, mělo padesát vylosovaných Astapanů pobít ženy a děti a zapálit se s nimi na nachystané hranici s cenným majetkem města. Výpad Římané odrazili, do města pronikli "a potoky krve dusily rozhořívající se plamen/rivique sanguinis flammam orientem restinguerunt..."

P. Scipio se vrátil z Afriky od Syfaka do Nového Karthága a uspořádal na paměť svého otce a strýce velké gladiátorské hry. Byli bez profesionálů, zato se hlásili dobrovolníci a sami domorodí dynastové posílali do arény své bojovníky. Dokonce se tak zápasem, nevíme, zda na život a na smrt, řešily spory mezi hispánskými šlechtici. 

Scipio (bylo mu třicet) pak onemocněl a Hispániemi šla pověst, že zemřel. Proti Římu začali opět jednat bratři Indibilis a Mandonios a jejich Ilergétové. Podnítili revoltu též mezi svými sousedy Lacetány, kteří začali plenit u Suessetánů a Sedetánů (ais prořímských). Jakmile dorazila zpráva, že Scipion neumírá, ale uzdravuje se, Ilergétové udržovali klid a vyčkávali v ležení na území Sedetánů s vojskem o síle dvaceti tisíc pěšáků a dvou tisíc jezdců.

Zároveň propukla vzpoura v řadách římské osmitisícové armády, jíž nyní ve Scipionově zastoupení velel L. Marcius, v ležení u ústí řeky Sucró. Vojáci se domáhali výplaty žoldu, loupili v okolí. Vedli ji prostí vojáci C. Albius Calenus a C. Atrius Umber s 33 kolegy a dokonce sesadili tribuny, své velitele. Opatřili se důstojnickými odznaky a pruty se sekerami jako symboly výkonné moci a podle všeho kuli pikle s Ilergéty. 

Když se vojevůdce k překvapení vzbouřenců uzdravil, putovaly jejich oddíly do Nového Karthága, neboť se chystala výprava proti Lacetanům a také je lákala vidina výplaty peněz, jak Scipio právě slíbil. Po přesvědčivém projevu P. Scipiona skončila armádní vzpoura stětím vůdců. Nelze vyloučit, že do této doby spadá Scipionův zákaz zdržování prostitutek v římských leženích: dostaly nařízeno, usadit se ve městech. Je možné, že pro nespokojené vojáky, nyní veterány, založil Scipio t. r. osadu Italiku, pozdější rodiště Traianovo.

Na jihu Hispánie se položil táborem na řece Baetě jeden z podvelitelů Mágónových Hannó. Měl k ruce malý oddíl Afričanů z Gád a najal čtyři tisíce domorodců. Rozprášil je brzy L. Marcius a zmocnil se i púnského ležení. V této době připlul C. Laelius s flotilou před město Cartegu či Kartéji, kde se srazil na moři s několika púnskými loděmi pod Adherbalem, který vezl do Karthága Mágónem zatčené spiklence z Gád usilující o převrat (jejich osud neznáme).

Po boji, v němž Púnové přišli o tři trojřadky, pokračoval Adherbal v plavbě do Afriky. Laeliovy lodi byly prvními římskými válečnými plavidly, které se dostaly do Atlantiku za Gibraltar. Další z velitelů L. Marcius obsadil dolní tok Baety, ale po likvidaci gádského spiknutí se oba vrátili do Nového Karthága.

Mágón z Gád poslal po jejich odchodu do Karthága posla, aby vysvětlil situaci a dostalo se mu slibu zaslání posil: nechtěl totiž nic jiného, než znovu dobýt pro Púny Hispánie. 

Pak s P. Scipio vypravil proti Ilergétům, překročil Hibéros, kde na neznámém místě v rovině vypustil proti domorodcům stáda dobytka. Zatímco si Hispánové zajišťovali kořist, rozhořela se bitva. Scipio Ilergéty s C. Laeliem na Hibéru porazil, padlých bylo na tři tisíce, Římanů se spojenci 1200. Mandonios z pověření bratra se Scipionovi vrhl k nohám a dosáhl odpuštění za slib, že zaplatí Římanům celý letošní žold. Po nějaké době se ale nestálí Ilergetové znovu vzbouřili, viz příští rok. 

Po pacifikaci Ilergétů pospíchal Scipio se svými oddíly za L. Marciem, který byl na cestě na jih Hispánie. Předchozí setkání Masinissovo se Silanem se nyní završilo. Numiďan pobýval se svými jezdci v Gádách, zjevně bez vědomí Hasdrubala sídlícího v Africe, viz rok předešlý. Požádal Mágóna, aby směl protáhnout koně a loupit v okolí. Mohl se tak setkat s P. Corneliem Scipionem a upéci smlouvu o přátelství (Říman mu povolil, aby v krajině chvíli loupit, aby to bylo Magónovi nenápadné, viz dále rok 205).

Pak se Scipio s C. Laeliem přes Tarrakónu vrátil do Říma, aby se ucházel o konsulát, římským oddílům v Hispániích veleli nyní opět praetoři M. Iunius Silanus a znovu L. Marcius Septimus, viz o něm roku 212. Aeráriu odevzdal 4342 liber stříbra neraženého a hodně mincí/signati argenti magnum numerum. Povolení k triumfálnímu vstupu do Města od senátu nezískal, neboť nebyl t. r. v regulérní volené konsulské funkci, ale prokonsulské. 

Vrchní velitel Mágón, Hannibalův bratr, dostal z Karthága rozkaz přeplavit se z Gád do Itálie na pomoc Hannibalovi. Z métropole dostal na výpravu peníze, něco vybral od domorodců, v Gádách vyloupil chrámové poklady a zabavil cennosti občanstvu. Cestou neuspěl s překvapivým útokem na Nové Karthágo, kde přišel o osm set mužů, a vrátil se s flotilou do Gád. Do města ale už vpuštěn nebyl, Gádés se přidaly na římskou stranu. Vylákal k rozmluvě gádské nejvyšší úředníky/sufety a dal je i s pokladníkem rady ukřižovat. Odplul na podzim na Pityúsu/Ebúsus obývanou púnskými kolonisty, kde se zásobil.

Na Mallorce byl pak odražen deštěm kamenů z praků Baleárů, zato dobyl a obsadil Menorku. Odvedl tu na dva tisíce mužů a poslal do Karthága. Zde měl tehdy založit přístav Mágó/dn. Mahón, v němž jeho loďstvo přečkalo mediterránní zimu. To se již Gádští vzdali Římanům do rukou L. Marcia. 

To byl konec druhé púnské války v Hispániích a vůbec konec celé púnské vojenské přítomnosti na Ibérském poloostrově. Kartháginská armáda působila v Hispániích třicet let (od roku 236). Zda už nyní zavedli Římané provinční správu, známo není, viz rok 201 a 197. 

Hannibal v Itálii nevykazoval žádnou bojovou činnost, ležel od loňska s vojskem v Bruttiu. Žádné posily z Afriky nedorazily: flotilu o stovce plavidel vyslanou z Afriky zavály větry k Sardinii, kde ji praetor Ti. Claudius Asellus na moři rozprášil, dvacet lodí potopil a šedesát zajal; zbylá plavidla unikla zpět do Afriky. Karthágince zajímaly podle všeho jen poměry hispánské, viz však zde výše. Římané zato získali zpět celou Lúkánii a Púnové se z nejjižnějšího kraje Itálie již nevymanili.

V Římě se zkraje roku rituálně očišťovali od řady neblahých znamení. Také uhasl ve Vestině chrámu v noci věčný oheň a pontifex maximus P. Licinius Crassus Dives dal za nepozornost vinici, jednu z vestálek, zbičovat/caesa flagro. Básník Cn. Naevius si dělal v jedné své hře legraci z rodu Caeciliů Metellů za veršíček, že "Metellští konsulové jsou pro Řím špatným osudem/fato Metelli Romae fiunt consules". Konsul Q. Caecilius Metellus mu na to prý odpověděl: "Metellové (za to) dají básníkovi Naeviovi něco zlého/dabunt malum Metelli Naevio poetae." A literáta zavřel, ten ve vězení prý napsal dvě hry, a zásahem tribunů lidu byl osvobozen, když se Metellům omluvil.   

V Číně se rozhořela otevřená válka Liou Panga s Siang Jüem, válka Čchuů s Chany, která skončila roku 202 generálovou porážkou a sebevraždou. Začátek nové dynastie Chan, státu království/říše či země středu, Čung-kuo/Chongguo. Oficiálně se začátek dynastie počítá již od t. r., faktická vláda začala roku 202 a trvala do roku 220 n. l.; do roku 25 n. l. bývá označována jako éra Západních n. Dřívějších Chanů, Si Chan n. Čchien Chan/Xihan, Qianhan, posléze jako Východní n. Pozdější Chanové, Tung Chan, Chou Chan/Donghan, Houhan.

Siang Jü válčil s dynastou státu Čchi/Qi, který měl svou hlavu. Liou Pang na podzim 206 překvapivě vytáhl do pole a porazil armádu Čang Chana/Zhang Han, krále z Jongu (jeden ze "tří Čchinů"). Čang Chan se vzchopil, ale druhý útok Chanů roku 205 byl zničující a čchinský vojevůdce si po ztracené bitvě vzal život. 

Proti Siangovi se podařilo Liouvi postavit koalici nespokojenců. Během svého tažení proti Čchu t. r. začátkem roku 205 čítala jeho armáda více než půl milionu mužů, s níž plenil a obsadil bez boje i hlavní město Pcheng-čcheng/Pengcheng, dn. Sü-čou/Xuzhou v Ťiang-su/Jiangsu. 4. března nakázal Liou Pang nahradit kulty čchinských bohů země a úrody chanskými. Liouovu radovánkami demoralisovanou armádu pak zlikvidoval na jaře 205 navrátivší se Siang, když zmasakroval obyvatelstvo a vyvrátil stát Čchi, a Liou zachraňoval holý život: z jeho armády Čchuové pobili dvě stě tisíc vojáků a zajali Liouovu rodinu.

Postavil na nohy novou armádu, s níž roku 204 na Čchu dorážel a také porazil. 

Roku 203 se Siang zmocnil Liouova otce a hrozil, že ho uvaří k smrti, nevzdá-li se syn. Dohodli se na příměříl Liou získal zpět otce a též matku a manželku, které zajali Čchuové už roku 205. Východu říše nyní vládl Siang Jü, západu Liou Pang. Brzy však Liou dohodu vypověděl, nicméně v nové bitvě roku 203 byl poražen. Viz dále rok 202.

 

************************************************************

205.

Ol. 143, 4

107 SE

43 AE

(Pantiadés) | (Diodotos I.) 

a. u. c. 549

P. Cornelius Scipio (Africanus) I. a P. Licinius Crassus Dives

Q. Caecilius Metellus dict.

************************************************************

Boiótarchem pro rok 205 nebo 204 byl Dionýsios. Dále do roku 196 známe řadu jmen boiótarchů, které ale nelze časově umístit. Stratégem Épeirótů byl Filippos, pod jehož záštitou se vedla mírová jednání, srov. rok předešlý.

Všeobecným mírem ve Foiníké, koiné eiréné, mezi stranami prořímské a promakedonské koalice a mezi Římany a králem Filippem V. byla skončena první válka makedonskákterá trvala od roku 215. Mírovou konferenci ve Foiníce organisovali épeirští stratégové Aeropos, Dardás a Filippos, když její konání a obsah předjednávali s králem i Římany koncem loňského roku.

Mír vrátil Dimallon Římanům, též Parthyny s jejich (odjinud neznámými) pevnostmi Bargullum a Eugenium, Atintánové připadli Filippovi, Oiniady a Farsálos Aitólům. Illyr Pleuratos II. nedostal nic. P. Sempronius Tuditanus, srov. rok předešlý, se vrátil do Říma a mírovou smlouvu zde schválil tributní sněm. 

V panhellénské koaliční válce stály na makedonské straně bíthýnský král Prúsiás I., spolky Achajů, Boiótů, Thessalů, Épeirótů a Akarnánů. Prořímskou koalici tvořili Attalos I., Pleuratos II., Nabis, Athény, spolky Élidských a Messénských. Foinícký mír nevymezoval nijak politiku v égejském prostoru s Thrákií a expansí milovný král se brzy stal nebezpečím pro Attalovce, Rhodské a zájmy ptolemaiovské, kteří v regionu udržovali "stratégii na Helléspontu a přilehlých místech Thrákie" s posádkou na Samothráce, srov. rok následující. Naopak Římané si mírem zajistili bezpečnou plavbu po Jadranu. • Atintánové zůstali součástí makedonského státu až do konce monarchie. Pak opět připadli Épeiru (římskému).

Aitólové určili Skopu a Dórimacha za nomografy/zákonodárce. Předložili zákon o zrušení všech dluhů, mimo jiné pro vysoké válečné náklady. Aitóly však před podobnými kroky varoval Alexandros Ísios, nejbohatší muž tehdejší Hellady, a návrhy neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk, což se zřejmě stalo až za vlády krále Epifana (viz roku následujícího a 203). Po resignaci Skopově se stal zřejmě začátkem roku 204 stratégem spolku Lattamos. Jím je datován dekret amfiktyonů zachovaný v Delfách, jímž hieromnémoni poctili zlatým věncem za vzorný výkon svých povinností a proxenií pro něho a potomky. 

Antiochos III. během návratu z anabase do horních satrapií táhl z Karmánie do Persidy a Babylónie, kde zřejmě přezimoval: 9. dubna t. r./8. nisannu 107 SE se účastnil rituálu v bít akítu. Tyto okamžiky lze považovat za konec královy výpravy, srov. rok následující (trvala od roku 211 popř. 212). Nelze vyloučit, že to této doby spadá obnova perské monarchie jako údělného království, viz rok 141. 

Kolem roku 205 nebo přímo tohoto roku dala Antiochis, sestra Antiocha III. a manželka arménského dynasty Xerxa (srov. rok 212), svého muže pro údajně neustálé pokusy o odpadnutí od svého bratra zavražditArmenie byla Antiochem snad již od roku 212 rozdělena na východní a západní část, v níž satrapovali Artaxiás/arm. Artašak a jeho otec (?) Zariadrés, srov. rok 212. Ve zbývající části Armenie, v níž ani předtím Xerxés nepanoval, a v Kommágéně asi vládl samostatně místní dynasta jménem Orontés II. či Aroandés II., arm. Erovand, jehož známe pouze z mincí (srov. rok 250).

Zřejmě koncem roku v Alexandrii zemřel král Ptolemaios IV. Filopatór I. Jeho úmrtí bylo dlouho tajeno (viz více následující rok).

Ve čtrnáctém roce druhé války púnské rozhodl senát po nástupu konsulů do úřadu o přenesení války do Afriky. Los rozhodl o tom, že proti Hannibalovi v Bruttiu bude válčit P. Licinius Crassus, viz zde níže. Etruské obce slíbily velké dodávky proviantu a výzbroje, Umbrové mužstvo na lodi. Poněvadž opět nebyly peníze na válku, senát nařídil prodej kusu Kampánie mezi lokalitou polohy neznámé zvanou Řecký příkop/fossa graeca a mořem.

P. Cornelius Scipio naložil na třicet válečných lodí dokončených z dřeva etruských lesů za čtyřicet dnů sedm tisíc dobrovolníků (odvody mu senát nepovolil) a odplul k legiím na Sicílii. Nové lodi dal v Panormu vytáhnout na souš, aby přes zimu seschly, a dával opravovat lodi sicilské flotily. S nimi do Afriky vypravil C. Laelia, aby loupil a pustošil pobřeží. Soustředil se na kraj kolem Hippónu regia/basilika, kde se setkal s Masinissou urgujícím slibovanou římskou invasi (šestá římská výprava, srov. roky 215, 212, 207 a 204, o Masinissově válce viz zde níže). Pak se Laeliova flotila s kořistí vrátila na Sicílii.

P. Scipio v Syrákúsách urovnával spory a nařídil vrátit Hellénům majetky, o něž přišli při pádu města před sedmi roky. Sepsal zákony pro Akragás, v němž žili rozhádaní Helléni dvou skupin: starousedlíci a noví osadníci, které za své praetury sestěhoval do města z celé Sicílie T. Manlius (Torquatus? nevíme, který).

Rozhádal se se svým quaestorem M. Porciem Catonem: konservativec mu předhazoval neustálý zájem o divadla, palaistru, že rozhazuje státní peníze, žije extravagantně a vojáci že se stávají jeho vlivem změkčilými. Dokonce na Scipiona poštval v Římě tribuny lidu, aby se na to vypravili podívat na Sicílii; jejich kontrola však ohledně příprav na invasi nenašla nic závadného. Cato se se Scipionem už neusmířili a v římské politice se připojil ke Q. Fabiu Maximovi, který Scipiona rovněž hluboce nesnášel (při vyšetřování lokerské aféry dokonce navrhoval, aby byl Scipio zbaven velení a odvolán). 

Mágón z Menorky, viz rok předešlý, odplul se třiceti válečnými a množstvím dopravních lodí do Ligurie. Velel armádě o dvanácti tisících mužích pěchoty a dvěma tisícům jezdcům. Snadno obsadil nechráněnou Genuu. V Savonu nechal kořist pod ochranou deseti svých lodí a jeho vojsko sílilo zájemci o válku z řad Ligurů a Keltů. Většinu lodí poslal zpět do Karthága, neboť se už proslýchalo, že je na spadnutí Scipionova invase. Sám se věnoval na straně přímořských ligurských Ingaunů válce s jejich sousedy v horách Epanteriům (Ligurové n. Keltové?).

Z Karthága obdržel posilu šesti tisíc mužů pěchoty, osm set jezdců a sedm slonů; přepravní lodi doprovázelo 25 válečných. K tomu dorazily peníze na najímání keltských a ligurských žoldnéřů. Římané proti Mágónovi sbírali etruské dobrovolníky z řad otroků do Arimina, městský praetor Cn. Servilius Caepio odvedl dvě legie v Římě a vojáky vedl do Arretia M. Valerius Laevinus. U Sardinie zajal její praetor C. Octavius osmdesát púnských nákladních lodí, buď že to byla zásobovací flotila pro Hannibala, nebo kořist Magónova z Ligurie.  

Ve stejné době poslali Púnové Hasdrubala, Geskonova syna, kamsi na severu Afriky na lov slonů (zjevně se na území dn. Alžírska ještě vyskytovali). Po návratu z lovu, co chytil, nevíme, se s oddílem šesti tisíc pěšáků a se šesti sty jezdci pustil do numidské války na straně Syfakově proti Masinissovi, srov. zde dole a dále o Hasdrubalovi roku 203. Za Laeliova rabování vyslali Kartháginští k Filippovi s nabídkou, aby se přeplavil do Itálie n. na Sicílii a slíbili mu dvě stě talentů stříbra. 

V Hispánii povstání Ibérů ("ingens bellum", viz předešlý rok) vedených králem Ilergétů Indibilem a jeho bratrem Mandoniem. Přidali se sousední Ausetánové a Sedetánové a povstalců se v krátké době shromáždilo na třicet tisíc pěších a čtyři tisíce jízdních.  V těžké bitvě padlo třináct tisíc Hispánů, 1800 jato. Indibilis byl v řeži přibit kopím k zemi/terrae pilo adfixus, zbylí se rozprchli. Vítězní Římané pod L. Manliem Acidinem a L. Corneliem Lentulem, Scipionovými nástupci s prokonsulskými pravomocemi, dali Ilergétům ultimatum a ti ho přijali: vydali Mandonia s dalšími vůdci a zaplatili za trest dvojnásobné služné Římanům, plus obilí na půl roku a oděvy. Na klid v Hispániích oba se svými legiemi dohlíželi do roku 201, kdy oba dopravili délesloužící legionáře zpět do Itálie. 

V jižní Itálii Hannibal trávil léto v okolí válkou nedotčeného chrámu Héry Lakínské u Krotónu v Bruttiu. Zbožně bohyni věnoval oltář s púnsko-řeckým nápisem o svých činech. Obě armády vedly guerrillové boje spočívající v nekonečném loupení kraje a obě byly postiženy "morem". Důsledky ničivé hannibalské války jih Itálie už nikdy v historii nepřekonal, rozsáhlá území byla za bojů a okupace vylidněna. Nemocen byl též konsul P. Licinius Crassus, nemohl do Říma a se souhlasem senátu jmenoval pro volby diktátorem Q. Caecilia Metella.

Věštebná znamení též ukazovala, že vyhnat nepřátele z Itálie bude možné jen s pomocí Matky bohů z fryžského Pessinúntu. Delegace vedená M. Valeriem Laevinem, znalcem hellénských poměrů, na čtyřech pětiveslicích putovala nejprve do Delf, kde jim Apollón záměr schválil, pak k římskému spojenci Attalovi do Pergama. Ten se nezdráhal a Římany doprovodil až do Pessinúntu, kde jim uctívaný kámen vydal (pro vyznavače olympského polytheismu ostatně krok pochopitelný, viz dále rok následující). T. r. zasvětil chrám bohyně Virtutis/Ctnosti, Mužné síly u Capenské brány M. Claudius marcellus, stejnojmenný syn několikanásobného konsula, který svatyni zaslíbil u Clastidia před sedmnácti roky. 

Uprchlíci a exulanti z Loker se pokoušeli z Rhégia a Syrákús s římskou posádkou pod velením tribunů M. Sergia a P. Matiena vymanit svou vlast z kartháginské moci, podpořit je měl se svým oddílem propraetor Q. Pleminius. Scipio z Messány vyplul s flotilou uloženou předtím na souš do Loker, v jejichž okolí byl právě Hannibal. Římané pod Pleminiem se zmocnili jedné ze dvou pevností města a vedli boj s druhou pevností, jíž velel Pún Hamilkar, když dorazila Scipionova flotila.

Hannibal se chystal na hradby, když ale viděl Římany ve městě a v přístavu, bez protiakce odtáhl, posádka Loker prchla za ním. Tak se Římané zmocnili města i s hradem (srov. rok 210). Scipio dal popravit prokartháginské politiky a dosadil prořímské. Pak se vrátil do Messány.

Po jeho odchodu řádila ve městě posádka římská hůře než předcházející púnská za Hamilkara. Vojáci rabovali, sáhli i na majetky bohů, dokonce Persefony, který kdysi vracel Pyrrhos, postižený ztrátou loďstva na moři (viz rok 276). Rvali se mezi sebou o kořist a když tribunové Sergius a Matienus zasáhli proti jednomu z rabujících vojáků, strhla se z toho bitka jeho příznivců s muži kolem tribunů.

Velitel Q. Pleminius čertvíproč dal tribuny zmrskat (!) a když to buřiči viděli, zmlátili praetorovy liktory, pak také velitele a uřízli mu nos a uši. Neusmířil je ani Scipio, který připlul podruhé do města na šestiveslici/hexeris, Pleminia zprostil obvinění, naopak tribuny dal zavřít s tím, že o nich rozhodne v Římě senát. Pak se Scipio vrátil do Messány a odtud do Sarákús. Pleminius se ve vzteku neudržel a oba své tribuny mučil a popravil; zakázal jejich pohřeb, těla nechal pohozena. Stejně tak se prý postil do předáků lokerských Hellénů za to, že si u Scipiona stěžovali.  

Válečnická superhvězda se o případ nijak dále nezajímala a následujícího roku dosáhli Lokerští v Římě u senátu spravedlnosti. Pleminius a 32 spoluviníků bylo předvedeno do Říma, odsouzeno do vězení, Lokerští obdrželi od římského státu náhradu škod a novou posádku tvořenou latinskými odvedenci. Propraetor Pleminius se o deset let později pokoušel z vězení spustit akci na své osvobození, získal nějaké lidi, aby založili v Římě v noci požáry a za zmatku mohl uniknout.

Plán aktéři prozradili, donesl se do senátu a Pleminius byl popraven (194). Podle jiné verse zemřel ve vězení ještě před vynesením rozsudku. • O Lokerských a Krotónských se později tvrdívalo, že je nikdy nepostihlo zemětřesení. Římská tradice opomněla zdůraznit, že je postihlo něco mnohem horšího: střídání front za hannibalské války. 

V Numidii zemřel král Oezalces/řec. asi Oizalkés, vládnoucí Massyliům jen krátce (srov. předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn Kapussa/Capussa, druhý syn byl nedospělý. Proti Kapussovi povstal příbuzný v dynastii Mazaetulus, Kapussa byl v bitvě poražen a zabit a Mazaetulus se stal poručníkem nezletilého Kapussova bratra Lakumaza. Mazaetulus se oženil s dcerou Hannibalovy sestry, vdovou po Oezalkovi (jména neznáme), doufal tak ve spojenectví s Púny. K tomu obnovil staré hostinné přátelství se Syfakem. 

Masinissa se po návratu z Hispánií, viz rok předešlý, posílil čtyřmi tisíci Maury, které mu poskytl král Baga, viz rok předešlý. Doprovodili prince až na numidské hranice, pak už musel bojovat jen se svými Berbery: na začátku jich měl ke svým lidem jen pět set. U Thapsu narazili na oddíly Lakumazovy, které doprovázeli chlapeckého krále k Syfakovi: vojáci se vzdali, Lakumazes unikl.

K Masinissovi přeběhlo mnoho bojovníků sloužících kdysi Galovi, ale sílu Mazaetulovu s jeho patnácti tisíci pěšáky a deseti tisíci jezdci v poli neměl. Po krátké válce s jednou bitvou byl však Mazaetulus s Lakumazem zahnán k Syfakovi a za krále byl vůdci kmenů uznán Masinissa: pak se všichni numidští Massaisyliové/Massaesyliové a Massyliové pod jednou korunou usmířili (srov. rok 220, 213 a předešlý). Masinissa, nyní stabilně miláček Římanů, viz rok 206, se po dlouhých bojích se Syfakem stal roku 202 králem všech Numidů a kraloval až do roku 149.

T. r. Hasdrubal, který pobýval na dvoře Syfakově, přemluvil krále, aby neváhal s válkou proti Masinissovi, aby se pustil do Massyliů, viz rok následující. To již byl Syfax spojencem Karthága a zetěm Hasdrubalovým, manželem Sofoniby. Syfax poslal za P. Scipionem do Syrákús, aby ho upozornil na novou okolnost a že nemůže tedy dostát v případné válce na africkém území svých závazků Římanova hostinného přítele.