206-204

 

************************************************************

206.

Ol. 143, 3

106 SE

42 AE

(Kallistratos II.) | (Pantiadés) 

a. u. c. 548

L. Veturius Philo a Q. Caecilius Metellus

************************************************************

Boiótarchem pro rok 206 nebo 205 byl Filón (II.). Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Achajů Filopoimén. Stratégem Épeiřanů byl Krisón, syn Sabyrtiův.

V desátém roce první makedonské války se na stranu Filippovu přidal Amýnandros z Athamánie, když dostal slíbený Zakynthos (patřil mu do roku 191). Filippos plenil v AitóliiAitólové byli válkou již vyčerpáni a proto uzavřeli s králem Filippem V. a se spolkem Achajů k nelibosti Římanů v Naupáktu příměří, jímž skončily nepřetržité boje od roku 212. Na základě tohoto příměří byl následujícího roku uzavřen mír, viz. Také Épeiróťané měli války plné zuby, jednali s oběma stranami a dosáhli na Filippovi slibu, že se osobně dostaví do Épeiru, viz rok následující. 

P. Sempronius Tuditanus, nástupce P. Sulpicia, obléhal se deseti tisíci pěšími vojáky Dimallon, ale před Filippovým příchodem se stáhl zpět do Apollónie, kde byl římský garnison. Král zpustošil okolí města, stál pod hradbami, ale Římané neměli na bitvu chuť. Tuditanus pak s králem vyjednával a výsledkem byl mír uzavřený následujícího roku.

Ve Spartě zahájil král Nábis svou reformátorskou činnost: perioikům a heilótům uděloval občanská práva (srov. rok 195)

V Illyrii zemřel dynasta Skerdiláidás, který vládl ve skoderské říši od roku 212 (srov. rok 228). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Pleuratos II. (vládl samostatně do roku 181).

V Baktrii dohodl král Antiochos III. mír s Euthydémem I., který uznal nadvládu Seleukovců a Antiochos mu na oplátku uznal královský titul. Po předchozím dlouhém obléhání Bakter uzavřeli oba králové písemně symmachii, přičemž není zjevné, zda se někdy osobně setkali: vyjednáváno bylo přes Téleu, který byl Euthydémovým krajanem z Magnésie (asi pod Sipylem), a přes Euthydémova syna a nástupce Démétria (jeho věk neznáme): Démétrios dostal seleukovskou princeznu za ženu, Antiochos si vzal s sebou Euthydémovy slony, počet neznáme. Antiochos pochopil argumentaci, že Euthydémos chrání region před nájezdy středoasijských nomádů a že tak brání hellénismus i Seleukovce. 

Pak se šestého roku svého tažení na východ Antiochos vypravil přes Hindúkuš do "Indie". Vládce v Kóféně (v dnešním Kábulu a okolí) jménem Sofagasénos, údělný král Maurjů, obnovil spojeneckou smlouvu a svou poplatnost Seleukovcům a vedle tributu dal Antiochovi další slony, takže jich Seleukovec měl 150 slonů. Kóféné byla nejvýchodnějším místem Antiochova tažení. Zanechal tu Androsthena z Kýziku, aby vybral od dynasty dlužné peníze (jak to dopadlo, nevíme). 

Král se pak obrátil a prošel napříč Arachósii, přešel řeku Erymanthos/dnešní Hílmand do Drangiány a Karmánie, kde přezimoval. Lze předpokládat, že posledními oblastmi na severozápadu uznávajícími nadvládu Maurjů, viz mírovou smouvu Seleuka Níkátora s Čandraguptou roku 303, byla Gandhára a Parapamisadové.

Euthydémův syn Démétrios I. se téhož roku měl oženit s jednou z Antiochových dcer, jejíž jméno neznáme (Láodiké? srov. rok 200). Pokud bylo Antiochovým plánem podrobit své vládě Parthy a pacifikovat bakterské Hellény, byla dlouhá expedice celkem úspěšná. Z obchodního hlediska, viz rok 211, mohla být dokonce velmi úspěšná.

V Mauretánii vládne Baga, první doložený král Maurů (řec. Maurúsioi, lat. Mauri). Konkrétní údaje o délce jeho vlády nemáme. Bagovo panství leželo západně od řeky Mulucha (dnešní Muluja), která oddělovala sídla Maurúsiů od numidských Masaisyliů. Bagovo panství leželo na území dnešního severního Maroka, zhruba v rozsahu pozdější římské provincie Mauretania Tingitana.

V Numidii zemřel král Gala (či Gula nebo Guda), otec Masinissův, který byl od roku 213 v Hispániích. Přesnou délku vlády Galy neznáme (viz roky 220 a 213). Jeho nástupcem se stal Oizalkos (lat. Oezalcus), ale vládl jen krátce. Masinissa přešel po bitvě u Ilipy, jíž se účastnil v púnském vojsku, na římskou stranu, pro změnu Syfax (viz rok 220) se postavil na stranu Karthága; nebo došlo k výměně koalic již roku 212 (?). Masinissa se dokonce vypravil z Gád za Scipionem do nitra Hispánií, aby zradu osobně stvrdil podáním ruky. 

Syfax se po Ilipě měl osobně setkat doma ve své říši s Hasdrubalem vracejícím se do Karthága a zároveň se Scipionem, prý vedle sebe hodovali; tehdy ho ještě ujistil o přátelství k Římu. Pak mu ale nabídl Hasdrubal, Geskónův syn, svou dceru Sofonibu původně zasnoubenou Masinissovi a bylo po spojenectví; Syfax se přiklonil k Púnům.

Třináctého roku druhé války púnské byli u Ilipy/Silpie Kartháginci pod Hasdrubalem a Mágónem, viz rok předešlý, P. Corneliem Scipionem znovu poraženi, a byla to poslední velká bitva Kartháginců v Hispániích; jejich moc se tu zhroutila. V bitvě padlo patnáct tisíc mužů na straně púnské, osm set na straně římské. Útěk poražených usnadnila nenadálá prudká bouře. Jeden z velitelů, Hasdrubal, syn Gesgónův, se uchýlil do Gád, pak opustil Hispánie; viz o něm dále roku 205. 

Před porážkou disponovali Púnové armádou o sedmdesáti tisích vojácích pěchoty, čtyřmi tisíci jezdci a 32 slony (vyšší údaj: sedmdesát tisíc pěšáků, pět tisíc jezdců a slonů 36), P. Cornelius Scipio válčil s 45 tisíci pěšáky a asi třemi tisíci jezdci (nižší údaj: třetina púnské armády). • Podle jednoho z pramenů (Appiános) se místo bitvy nazývalo řec. Karmóné. 

Po Ilipě začali přecházet Keltibérové na římskou stranu, první byl Attenés se svými Turdetány. Castuló/řec. též Kastax, sídelní město Orétánů, které se po smrti obou Scipionů (Publius byl otcem stejnojmenného vrchního velitele v Hispániích) roku 212 přidalo ke Karthágincům, se vrátilo k Římanům. Naopak Iliturgové vzdorovali a Římané jejich sídelní město Iliturgis/řec. Ilyrgiá během několika hodin zcela vyvrátili (nicméně byla brzy obnovena, viz rok 195). Stejný osud potkal nedalekou obec Astapu, kde přišlo mnoho římských vojáků k úrazu nebo dokonce o život, když v plamenech hledali roztavené stříbro a zlato: obyvatelé se totiž rozhodli podniknout výpad a pokud se nezdařil, mělo padesát vylosovaných Astapanů pobít ženy a děti a zapálit se na nachystané hranici s majetkem města. Výpad Římané odrazili...

Scipio (bylo mu třicet) pak onemocněl a Hispániemi šla pověst, že zemřel. Proti Římu začali opět jednat bratři Indibilis a Mandonios a jejich Ilergétové. V řadách římské armády v ležení u ústí řeky Sucró vypukla vzpoura vojáků domáhajících se výplaty žoldu. Vedli ji prostí vojáci C. Albius Calenus a C. Atrius Umber, kteří sesadili velitele. Když se Scipio uzdravil, porazil na Hibéru Ilergéty, Mandonios se mu vrhl k nohám a dosáhl odpuštění za slib, že zaplatí Římanům letošní žold. Po nějaké době se ale nestálí Ilergetové znovu vzbouřili, viz příští rok. Vzpoura římských vojáků byla potlačena stětím vůdců. Je možné, že pro nespokojené vojáky, nyní veterány, založil Scipio t. r. osadu Italiku, pozdější rodiště Traianovo.

Před městem Cartegou či Kartéjí porazil na moři C. Laelius púnské lodi pod Adherbalem. Chtěl využít povstání v Gádách, ale přišel pozdě. Jeho lodi byly prvními římskými válečnými plavidly, které se dostali do Atlantiku za Gibraltar. Další z velitelů L. Marcius obsadil dolní tok Baety, ale oba se posléze vrátili do Nového Karthága. Scipio se s C. Laeliem přes Tarrakónu vrátil do Říma, aby se ucházel o konsulát, římským oddílům v Hispániích veleli nyní praetoři M. Iunius Silanus a znovu L. Marcius Septimus, viz o něm roku 212. 

Vrchní velitel Mágón, Hannibalův bratr, dostal z Karthága rozkaz přeplavit se z Gád do Itálie na pomoc Hannibalovi. Cestou neuspěl s překvapivým útokem na Nové Karthágo a vrátil se s flotilou do Gád. Do města ale už nebyl vpuštěn, Gádés se přidaly na římskou stranu. Odplul na podzim na Pityúsu/Ebúsus. Na Mallorce byl pak odražen deštěm kamenů z praků Baleárů, zato dobyl a obsadil Menorku. Zde měl tehdy založit přístav Mágó/dn. Mahón, v němž jeho loďstvo přezimovalo. 

To byl konec druhé púnské války v Hispániích a vůbec konec celé púnské vojenské přítomnosti na Ibérském poloostrově. Kartháginská armáda působila v Hispániích třicet let (od roku 236). Zda už nyní zavedli Římané provinční správu, známo není, viz rok 201 a 197. 

Hannibal v Itálii nevykazoval žádnou bojovou činnost, ležel od loňska s vojskem v Bruttiu. Římané zato získali zpět celou Lúkánii a Púnové se z nejjižnějšího kraje Itálie již nevymanili. 

V Číně se rozhořela otevřená válka Liou Panga s Siang Jüem, válka Čchuů s Chany, která skončila roku 202 generálovou porážkou a sebevraždou. Začátek nové dynastie Chan, státu království/říše či země středu, Čung-kuo/Chongguo. Oficiálně se začátek dynastie počítá již od t. r., faktická vláda začala roku 202 a trvala do roku 220 n. l.; do roku 25 n. l. bývá označována jako éra Západních n. Dřívějších Chanů, Si Chan n. Čchien Chan/Xihan, Qianhan, posléze jako Východní n. Pozdější Chanové, Tung Chan, Chou Chan/Donghan, Houhan.

Siang Jü válčil s dynastou státu Čchi/Qi, který měl svou hlavu. Liou Pang na podzim 206 překvapivě vytáhl do pole a porazil armádu Čang Chana/Zhang Han, krále z Jongu (jeden ze "tří Čchinů"). Čang Chan se vzchopil, ale druhý útok Chanů roku 205 byl zničující a čchinský vojevůdce si po ztracené bitvě vzal život. 

Proti Siangovi se podařilo Liouvi postavit koalici nespokojenců. Během svého tažení proti Čchu t. r. začátkem roku 205 čítala jeho armáda více než půl milionu mužů, s níž plenil a obsadil bez boje i hlavní město Pcheng-čcheng/Pengcheng, dn. Sü-čou/Xuzhou v Ťiang-su/Jiangsu. 4. března nakázal Liou Pang nahradit kulty čchinských bohů země a úrody chanskými. Liouovu radovánkami demoralisovanou armádu pak zlikvidoval na jaře 205 navrátivší se Siang, když zmasakroval obyvatelstvo a vyvrátil stát Čchi, a Liou zachraňoval holý život: z jeho armády Čchuové pobili dvě stě tisíc vojáků a zajali Liouovu rodinu.

Postavil na nohy novou armádu, s níž roku 204 na Čchu dorážel a také porazil. 

Roku 203 se Siang zmocnil Liouova otce a hrozil, že ho uvaří k smrti, nevzdá-li se syn. Dohodli se na příměříl Liou získal zpět otce a též matku a manželku, které zajali Čchuové už roku 205. Východu říše nyní vládl Siang Jü, západu Liou Pang. Brzy však Liou dohodu vypověděl, nicméně v nové bitvě roku 203 byl poražen. Viz dále rok 202. 

************************************************************

205.

Ol. 143, 4

107 SE

43 AE

(Pantiadés) | (Diodotos I.) 

a. u. c. 549

P. Cornelius Scipio (Africanus) I. a P. Licinius Crassus Dives

Q. Caecilius Metellus dict.

************************************************************

Boiótarchem pro rok 205 nebo 204 byl Dionýsios. Dále do roku 196 známe řadu jmen boiótarchů, které ale nelze časově umístit. Stratégem Épeirótů byl Filippos, pod jehož záštitou se vedla mírová jednání, srov. rok předešlý.

Všeobecným mírem ve Foiníké, koiné eiréné, mezi stranami prořímské a promakedonské koalice a mezi Římany a králem Filippem V. byla skončena první válka makedonskákterá trvala od roku 215. Mír vrátil Dimallon Římanům, též Parthyny s jejich (odjinud neznámými) pevnostmi Bargullum a Eugenium, Atintánové připadli Filippovi, Oiniady a Farsálos Aitólům. Illyr Pleuratos II. nedostal nic. Tuditanus se vrátil do Říma a mírovou smlouvu zde schválil tributní sněm. 

V panhellénské koaliční válce stály na makedonské straně bíthýnský král Prúsiás I., spolky Achajů, Boiótů, Thessalů, Épeirótů a Akarnánů. Prořímskou koalici tvořili Attalos I., Pleuratos II., Nábis, Athény, spolky Élidských a Messénských. Foinícký mír nevymezoval nijak politiku v égejském prostoru s Thrákií a expansí milovný král se brzy stal nebezpečím pro Attalovce, Rhodské a zájmy ptolemaiovské, kteří v regionu udržovali "stratégii na Helléspontu a přilehlých místech Thrákie" s posádkou na Samothráce, srov. rok následující. Naopak Římané si mírem zajistili bezpečnou plavbu po Jadranu. • Atintánové zůstali součástí makedonského státu až do konce monarchie. Pak opět připadli Épeiru (římskému).

Aitólové určili Skopu a Dórimacha za nomografy/zákonodárce. Předložili zákon o zrušení všech dluhů, mimo jiné pro vysoké válečné náklady. Aitóly však před podobnými kroky varoval Alexandros Ísios, nejbohatší muž tehdejší Hellady, a návrhy neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk, což se zřejmě stalo až za vlády krále Epifana (viz roku následujícího a 203).

Král Antiochos III. během návratu z anabase do horních satrapií táhl z Karmánie do Persidy a Babylónie, kde zřejmě přezimoval. Tento okamžik lze považovat za konec královy výpravy, srov. rok následující (trvala od roku 211 popř. 212). Nelze vyloučit, že to této doby spadá obnova perské monarchie jako údělného království, viz rok 141. 

Kolem roku 205 nebo přímo tohoto roku dala Antiochis, sestra Antiocha III. a manželka arménského dynasty Xerxa (srov. rok 212), svého muže pro údajně neustálé pokusy o odpadnutí od svého bratra zavražditArmenie byla rozdělena na východní a západní část, v níž se stali satrapy Artaxiás/arm. Artašak a jeho otec Zariadrés. Ve zbývající části Armenie, v níž ani předtím Xerxés nepanoval, a v Kommágéně asi vládl samostatně místní dynasta jménem Orontés II. či Aroandés II., arm. Erovand, jehož známe pouze z mincí (srov. rok 250).

Zřejmě koncem roku v Alexandrii zemřel král Ptolemaios IV. Filopatór I. Jeho úmrtí bylo dlouho tajeno (viz více následující rok).

Ve čtrnáctém roce druhé války púnské rozhodl senát o přenesení války do Afriky. P. Cornelius Scipio přešel k vojsku na Sicílii a C. Laelius se vypravil s loďstvem do Afriky, kde loupil kolem Hippó regia/basilika a kde se setkal s Masinissou naléhajícím na římskou invasi (šestá římská výprava, srov. roky 215, 212, 207 a 204)

V létě zničil Kartháginec Mágón útokem z Baleár, kde se držel s flotilou (srov. předešlý rok), Genuu a plenil Ligurii, později také protilehlé hispánské pobřeží.

Povstání Ibérů (viz předešlý rok) vedených králem Ilergétů Indibilem a jeho bratrem Mandoniem bylo Římany pod L. Manliem Acidinem a L. Lentulem, Scipionovými nástupci s prokonsulskými pravomocemi, poraženo. Ilergétové Mandonia vydali a platili za trest dvojnásobný tribut. 

Magón z Menorky odplul do Ligurie, kde obsadil Genuu. Většinu lodí poslal do Karthága, sám se věnoval na straně ligurských Ingaunů válce s jejich keltskými sousedy v horách Epanteriům. Z Karthága obdržel posilu šesti tisíc mužů pěchoty a sedm slonů. Ve stejné době poslali Púnové Hasdrubala, Geskonova syna, kamsi na severu Afriky na lov slonů (zjevně se na území dn. Alžírska ještě vyskytovali). Po návratu z lovu, co chytil, nevíme, se s oddílem šesti tisíc pěšáků a se šesti sty jezdci pustil do numidské války na straně Syfakově proti Masinissovi, srov. zde dole a dále o Hasdrubalovi roku 203. 

V Itálii Hannibal trávil léto v okolí válkou nedotčeného chrámu Héry Lakínské u Krotónu v Bruttiu. Obě armády na jihu Itálie vedly guerrillové boje spočívající v nekonečném loupení kraje a obě byly postiženy "morem". Důsledky ničivé hannibalské války jih Itálie už nikdy v historii nepřekonal, rozsáhlá území byla za bojů a okupace vylidněna.

Uprchlíci z Loker se pokoušeli z Rhégia s římskou posádkou vymanit svou vlast z kartháginské moci. Scipio z Messány vyplul do Loker, v jehož okolí byl právě Hannibal. Římané se zmocnili města i s hradem (srov. rok 210) a Hannibal bez protiakce odtáhl. Scipio dal popravit prokartháginské politiky a dosadil prořímské. Po jeho odchodu řádila ve městě posádka římská hůře než předcházející púnská. Vojáci rabovali, sáhli i na majetky bohů, rvali se mezi sebou o kořist, svému veliteli Q. Pleminiovi dokonce ve rvačce uřízli nos a uši. Neusmířil je ani Scipio, který připlul podruhé, a Pleminius pak mučil a popravil své tribuny, které dal zavřít Scipio. 

Válečnická superhvězda se o případ nijak dále nezajímala a následujícího roku dosáhli Lokerští v Římě u senátu spravedlnosti. Pleminius a 32 spoluviníků bylo předvedeno do Říma, odsouzeno do vězení a Lokerští obdrželi od římského státu náhradu škod. Propraetor Pleminius se o deset let později pokoušel z vězení spustit akci na své osvobození, získal nějaké lidi, aby založili v Římě v noci požáry a za zmatku mohl uniknout. Plán aktéři prozradili, donesl se do senátu a Pleminius byl popraven (194). 

V Numidii zemřel král Oizalkos, vládnoucí jen krátce (srov. předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn Kapussa, druhý syn byl nedospělý. Proti Kapussovi povstal Mazaetulus, Kapussa byl poražen a Mazaetulus se stal poručníkem nezletilého Kapussova bratra Lakumaza. Po nové krátké válce byl ale Mazaetulus s Lakumazem zahnán k Syfakovi a za krále byl vůdci kmenů uznán Masinissa: pak se všichni numidští Massaesylové usmířili (srov. rok 220, 213 a předešlý). Masinissa, nyní stabilně miláček Římanů, viz rok 206, se po dlouhých bojích se Syfakem stal roku 202 králem všech Numidů a kraloval až do roku 149.

************************************************************

204.

Ol. 144, 1

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru (první Kypřan)

108 SE

44 AE

(Apollodóros IV.)

a. u. c. 550

M. Cornelius Cethegus a P. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Všeobecné úmluvy o míru ve Foiníké (viz předešlý rok) se tradičně nezúčastnili Sparťané a jejich král Nábis pokračoval ve válce se spolkem Achajů. Vpadl do okolí Megalopole, když našel záminku pro válku s tímto členským státem achajského spolku. Jacíci Boiótové uplatili ve Spartě jednoho ze Nábidových štolbů/hippokomos, aby pro ně ukradl nějakého ceněného bělouše. S lupem pak všichni prchli, ale byli Nábidovými lidmi dopadeni v Megalopoli: Boiótů se dotknout nesměli, štolba a kůň se vrátili do Sparty. Nábis pak dal ze msty odehnat z megalopolského území stáda předních občanů.  

Král Filippos V. v Illyrii dobyl Melitússu a ve velké bitvě porazil Dardany; prý jich padlo na deset tisíc. Následovala jeho první výprava do Thrákie: podél pobřeží se neúspěšně snažil napadnout místní ptolemaiovské domény, srov. rok předešlý. Zároveň poslal na Rhodos architekta Hérákleida z Tarentu (srov. rok 209). Měl budit zdání, že byl Filippem zbit, když odcházel od audience, bylo vidět rány, a žádat Rhodské o asyl. Uvěřili mu, když předložil jakési psaní Filippovo Krétským podporující je ve válce s Rhodem. V noci Hérákleidés zapálil v docích třináct přístřešků i s triérami a zmizel: vzácný okamžik v dějinách diverse. Aitól Dikaiarchos, jiný od stratéga roku 195 a bratra Thoantova, zahájil ve Filippových službách a na jeho dvaceti lodích piraterii v Egeidě: vybíral po ostrovech výpalné (srov. rok předešlý, 202 a jeho konec roku 196).

Zároveň vypukla tzv. krétská válka/krétikos polemos, což je tradiční označení pro eskalaci latentního válečného stavu mezi krétskými státy. Po lyttské válce v letech 221 až 219 byl zřejmě chvíli na ostrově klid (viz). Dikaiarchos se postavil na stranu Hierápytny a jejích spojenců proti Rhodu, viz rok 202. Trvání a výsledek války neznáme, nejpozději však Filippova intervence mohla skončit s válkou s Římany. Boje mezi samotnými Kréťany zřejmě s přestávkami sahaly až do doby ustavení římské provincie (srov. roky 85, 71 a 66).

Na podzim se stal Filopoimén potřetí stratégem spolku Achajů. • V úvahu pro Filoipoimenův třetí úřad spolkového stratéga připadá i rok následující - někteří historici vynechávají rok 204 zcela z výčtu jeho úřadů, a proto bývá udáván počet zastávaných úřadů do roku 187 o jeden nižší.

Král Antiochos III. se ze Seleukeie na Tigridu, správního města horních satrapií, kde pravděpodobně s vojskem přezimoval (viz předešlý rok), vypravil Babylónií na jih a přes (Alexandreiu) Charax a města Labai a Sabai, srov. v indexu s. v., v Chatténě/snad dn. al-Hasá v KSA dorazil do arabské Gerrhy u dnešního Bahrajnu. Od místních obchodních klanů specialisovaných na dálkový obchod přijal uznání za vládce a sjednal s nimi každoroční tribut; na místě mu vyplatili pět set talentů ve stříbře, tisíc talentů kadidla/libanótos a dvě stě talentů myrrhového oleje/stakté. Vypravil se ještě na ostrov Tylos (dnešní Bahrajn) a pak se z Arábie vrátil do Seleukeie na Tigridu. 

Antiochův stratég v Meséné, v tzv. satrapii na Rudém moři, jménem Núménios, nástupce Tychónův, porazil v námořní bitvě před Ormuzdem Peršany a téhož dne po vylodění na souši i jízdu povstalců. • Je možné, že se tyto události seběhly již předešlého roku, kdy za Antiochova pobytu v Persidě zřejmě došlo k likvidaci místních dynastů, kteří patrně nevěnovali ústřední moci tolik pozornosti, kolik seleukovské centrum vyžadovalo.

Definitivně se uzavřela Antiochova anabase po horních satrapiích, která začala roku 212 n. 211, srov. rok předcházející. Vystupoval nyní s perským titulem Velkého krále/basileus megas a po obnovení seleukovské velikosti na východě říše vrhnul se na restituce dávných majetků v Anatolii, viz rok následující. Jeho rozhodnutí obrátilo hellénistický svět naruby a poněvadž podcenil mnoho věcí, přivedl jeho i sebe do záhuby.

V Seleukově domu se narodila Kleopatrá, pozdější královna Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka, dcera Antiocha III. s královnou Láodiké III., dcerou Mithridáta IV. Pontského (srov. roky 249, 223, 199 a 198).

V Egyptě zemřel v rozmezí mezi 13. říjnem roku 205 a 13. říjnem tohoto roku, možná před polovinou srpna, král Ptolemaios IV. Filopatór I. (narozen roku 245 a vládl od roku 221). Jeho syn a designovaný nástupce Ptolemaios V. Epifanés byl tehdy teprve asi pětiletý: oficiálně Epifanés vládl do roku 181 a jeho oficiálními přízvisky byly později Eucharistos/Vděčný a Níkéforos/Přinášející vítězství. 

Filopatorova smrt byla dvořany rok zatajována (srov. předešlý rok). Na základě zfalšovaného testamentu se Epifanovými poručníky stali Sósibios, nejdůležitější osobnost dvora Filopatorova, a Sósibiův sok Agathoklés, který byl zároveň regentem. Mladý král byl v osobní péči Oinanthy a její dcery Agathokleie, sestry Agathokleovy, viz rok 276, resp. 289. Vyrostl v tělesně zdatného a obratného muže se zkušenostmi zručného lovce.

Zřejmě někdy hned po Filopatorově smrti dal Sósibios zavraždit královnu Arsinoé III., Filopatorovu sestru a manželku. Vrahem byl Egypťan Filammón, kterého pak Sósibios za odměnu odeslal do Kýrény ve funkci libyarcha.

K Filippovi na dvůr vyslal ministr svého syna Ptolemaia, aby udržoval přátelské styky, jiného Ptolemaia poslal jako diplomata do Říma, Pelopa k Antiochovi, aby dodržoval mír. Koncem roku nebo na jeho přelomu však zlotřilý ministr Sósibios zemřel přirozenou smrtí (?) a Agathoklés zůstal regentem sám. Po jeho smrti dal Agathoklés popravit Deinóna, komplice vraždy Arsinoy, který náhle začal svého činu hlasitě litovat. O Sósibiově krvavé bilanci na alexandrijském dvoře viz rok 221. 

Povstání v Horním Egyptě, které vypuklo od roku 207, se zatím uklidnilo (nejsou známy žádné vojenské operace z této doby, srov. ale rok 197). Harmachis se prohlásil králem a byl uznán vládcem země Kúš Ergamenem. Harmachis byl faraónem do roku 199. • Na základě Manethónova číslování egyptských panovnických dynastií, kde Ptolemaiovcům je určeno nejvyšší pořadové číslo XXXIII., lze této thébaidské vzdorovládě přidělit číslo XXXIV. Dynastie trvala do roku 186.

Ptolemaios IV. Filopatór I. byl pravděpodobně prvním hellénistickým (a tím pádem svým způsobem evropským) vladařem, na jehož dvoru existovala postava dvorního blázna/geloiastás.

V patnáctém roce druhé púnské války došlo k definitivnímu zvratu. V čele silného výsadku o 35 tisících mužích pěchoty a jezdců (nižší údaj: šestnáct tisíc pěších, 1600 jizdních) na čtyřiceti válečných lodích (vyšší údaj: 52) a zhruba čtyřech stech nákladních se P. Cornelius Scipio přeplavil z Lilybaia do Afriky. Vojevůdce při vyloďování zakopl a upadl, ominosní událost, kterou P. Scipio obrátil v žert: "Tleskejte, vojáci, zmocnil jsem se Afriky/Plaudite, mílités, Áfricam oppressí." Totéž se stalo Božskému Iuliovi roku 47, který prý řekl: "Držím tě, matko Země, event. Afriko/Teneó té, terra máter, resp. África." 

Mezi Scipionovými vojáky byly i pátá a šestá legie sestavené z účastníků bitvy u Cann, kteří z trestu stále ještě sloužili (viz o nich roku 214; u Cann ovšem bojoval i Scipio). Byl to sedmý a poslední námořní útok Římanů v této válce na Karthágo (srov. roky 215, 212, 207 a 205)

V Africe pokračovaly boje Numiďanů Syfaka podporovaného Kartháginci s Masinissou: Masinissa byl Syfakem vyhnán, na dramatickém útěku div nepřišel o život a uchýlil se ke Scipionovi, který ho už dlouho vyhlížel. Naoko zůstával Masinissa púnským spojencem a s Hannónem operoval proti Římanům u Utiky. Púnové zde zaskočeni Numidovou zradou byli potřeni a Hannón lstí padl do Masinissova zajetí: použil ho na výměnu za svou matku, kterou držel Hasdrubal. Římané s Masinissou plenili, porazili v bitvě Hasdrubalovy oddíly, pobili pět tisíc Libyů, 1800 zajali a "zbytek" shodili s jakýchsi skal. Hasdrubal ležel před římskou invasí v kraji s armádou o dvaceti tisících pěšácích, šesti tisících jezdců a 140 slony. 

Římané pak marně obléhali Utiku, poblíž zřídili zimoviště a k jednáním využíval P. Cornelius Scipio Tynés/Tunis. Po celou zimu vedl se Syfakem a zprostředkovaně přes něj s Hasdrubalem, synem Geskonovým, na oko jednání o příměří a jeho vyjednávači zjišťovali podrobnosti o numidském táboře. Syfax tehdy prosazoval, aby se Púnové stáhli z Itálie a Římané z Afriky. 

Hannibal se svým italským expedičním sborem působil v téže době stále v Bruttiu, zatlačen do Krotónu. Púnové v Itálii drželi určité posice ještě v Etrúrii a Ligurii, kde spoléhali na Magóna, viz předešlý rok.

M. Porcius Cato přivedl do Říma Q. Ennia. Kolem tohoto roku zemřel vlastní zakladatel římské literatury L. Livius Andronicus, propuštěněc L. Livia Salinatora. Narodil se kolem roku 284.

Dne 12. dubna byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, řec. baitýlos, symbol za Mater Deum, tj. Matka bohů či Velká Matka bohů, Magna Mater Deum, Kybelé n. Agditis. Přepravu zajistil římský spojenec Attalos I. Od roku 191 pak byly v Římě každoročně pořádány slavnosti megalésií a každoročně ve dnech 4. až 10. dubna hry (zasvěcení chrámu viz rok 191). O baitýlu Ela-gabala z Emesy viz rok 145 a 218+ a 272+.

Podle censu činil počet občanů Říma 214 000 (srov. údaje let 221 a 208). Tribun lidu M. Cincius Alimentus prosadil zákon, vymezující výši darů a odměn, podle něhož nesměli například soudní obhájci dostávat odměny, lex Cincia de domis et muneribus, srov. rok 209. 

Censory byli M. Livius, cos. 219 a 207, a jeho kolega z druhého úřadu C. Claudius Nero. Po celou dobu se prý hádali a Liviovi byla přičítána aktivita při zvýšení daně z obchodování se solí/vectigal novum ex salaria annona v Římě a Itálii a sůl se prodávala za šestinu assu z odměrky/sextans. To platilo pro Řím a jeho tržiště, venkovské římské tribue dostaly dražší sůl. Livius se tak prý pomstil za své odsouzení, viz rok 218, těm tribuím, které z trestu podezříval. Dostalo se mu za to přízviska Salinator/"Obchodník se solí", což si potomci ponechali.