276-275

 

************************************************************

276.

Ol. 126, 1

Ídaios zvaný též Níkátór, z Kýrény (či je to někdo jiný)

36 SE

(Filokratés II.)

a. u. c. 478

Q. Fabius Maximus Gurges II. a C. Genucius Clepsina I.

************************************************************

V Makedonii byl král Antiognos II. Gonatás všeobecně uznán za krále (což se mohlo stát už předešlého roku). Král uzavřel přátelství se šikovným Ameiniou z Fókidy (srov. o něm rok 272), jemuž se dostalo v historiích přívlastku archipeirátés/arcipirát, a vymysleli na obleženého Apollodóra lest. Král opustil ležení před Kassandrejí a Ameiniás, jemuž naoko předal velení, se samovládci vnutil za přítele. 

Pravděpodobně na začátku roku byla  pomocí deseti Ameiniových mužů vedených jiným pirátem jménem Melatás z Aitólie dobyta při nepozornosti hlídek pevná Kassandreia a despota Apollodóros asi popraven: zachovaná formulace praví, že král "zrušil Apollodórovu tyrannidu/tén Apollodórú tyrannida katelýsen"  (vládl zde, možná jako utopický socialista, vyvlastňoval majetky, od roku 278). Antigonos obsadil též Thessalii a mimo jiné se opět zmocnil dvanácti hlasů Thessalů v amfiktyonii.

Členy spolku Aitólů se stali Dolopové a Aitólům přibyl v amfiktyonii další hlas.

Achájské Aigion vyhnalo makedonskou posádku Antigona II. a připojilo se ke spolku Achájů (nebo se tak stalo až následujícího roku?). Později se připojila ještě Búrá, kde lidé vedení exulantem Margem z Karýneie, zavraždili svého dnes už neznámého tyranna, a posléze Karýneia, kterou z obavy o stejný osud připojil ke spolku její tyrannos Iseás; více o něm není známo. Do roku 273 se přidaly obce Leontion, Aigeirá, Pelléné a Ólenos (který ale ve druhém století neexistoval, resp. zanikl jako městské sídliště a území připadlo Dýmě).

Keltové, kteří se minulého roku přeplavili z Evropy do Anatolie, dobyli, obsadili a rozdělili si anatolské vnitrozemí, zemi na rozmezí Frygie a Kappadokie, která se pak po Keltech začala jmenovat Galatiá. Před řekou Halys se usídlili Tolistobogiové (v okolí Pessinúntu) a Tektosagové (v okolí Ánkýry), za Halyem Trokmové (jejich sídelním táborem bylo Tauion). Jak dosvědčuje fragment inventáře chrámových darů v Didymách, vyloupili podle všeho i vyhlášený svatostánek Apollónův. V Erythrách vyznamenali někdy v této době zlatými věnci devět svých stratégů za první čtyři měsíce roku za zvládnutí nebezpečí a za výběr a předání výpalného "barbarům kolem Leónnoria". Podle fragmentární stély nelze usuzovat, že by se na erytherském území s Kelty bojovalo.

Bojovalo se v okolí Míléta a Efesu. Tradovalo se, že se jistá služka Démoníké zamilovala do Brenna a slíbila mu vydat Efesos, když jí dá náhrdelníky Keltů a šperky Keltek. Brennos tedy nakázal divnou ženu zaházet zlatem, až pod tou hromadou nalezla smrt. Jinak neznámý historiograf Kleitofón se svým spisem Keltika se zřejmě stal zdrojem obdobného příběhu z římského dávnověku o Tarpeji, viz rok 746. 

Král Antiochos I. zavedl v seleukovské Anatolii berni/daň pro boj proti Keltům, galatikon/galatika (srov. ale rok 250, kdy by vypsání této daně bylo pravděpodobnější, ovšem pak již za jeho syna Antiocha II). • Podle jiné úvahy by mohl být v této době Antiochos I. již poplatný Keltům, tj. vyplácel tribut, aby nenapadali seleukovské území. Informace se opírá o text dopisu krále Antiocha (I. n. II.) zachovaný na poškozené stéle Erytherským s díky za pocty a dary. Vyslanci Tharsynón, Pýthés a Bottás králi vysvětlili, že jejich města bylo autonomní a bez tributů/autonomos kai aforologétos již za Alexandra Velikého a Antigona. Seleukovec tedy po nich také nebude nic chtít, a to ani ta galatika, peníze na válku s Kelty. 

V Egyptě vyštvala ode dvora Arsinoé II. (viz rok 302 a 281), vdova po Lýsimachovi I. a Ptolemaiovi II. Keraunovi Makedonském a sestra Ptolemaia II. Filadelfa jeho první ženu, královnu Arsinoé I., dceru diadocha Lýsimacha, matku tří Filadelfových dětí. Arsinoé I. byla panovníkem vypovězena do Koptu v Horním Egyptě, prý za palácové intriky. O život tehdy přišli dvořané zapuzené královny Amyntás s lékařem Chrýsippem z Knidu (podle jiné verse byl Chrýsippos lékařem Ptolemaiovým, zda otce n. syna, nevíme, byl zmrskán a vláčen po celé zemi). 

Pak byla slavena svatba obou vlastních sourozenců, první taková v dynastii (viz rok 281 a v indexu s. v. incest), tehdy čtyřicetilé Arsinoé II. (její třetí sňatek) se sedmadvacetiletým Ptolemaiem II. (jeho druhý). 

Arsinoé II. adoptovala všechny děti z prvního manželství svého bratra, sama s ním již žádné děti neměla (srov. o Ptolemaiově přítelkyni roku 264). Arsinoé II. byla již vlastně sama, protože její poslední, nejstarší syn s Lýsimachem, přechodně makedonský král Ptolemaios III., pobýval u Seleukovců (srov. rok 278), nicméně pravděpodobně v nové válce syrské, viz rok 275, se postavil na stranu své ptolemaiovské matky a strýce, viz rok 240. 

Básník Sótadés z Maróneie, rodem však z Kréty, iambograf, tvůrce palindromu a obscénní a homoerótické poesie/řec. kinaidografos, kinaidologein, si dovolil na tuto svatbu na rozdíl od např. búkolika Theokrita, napsat neuctivé obscénní verše ("eis úch hosién trýmalién to kentron ótheis/strkáš bodlo do díry, kterou ti bohové zakazují". Za což v Alexandreji propadl hrdlem, prchl a když byl později ptolemaiovskými vojáky stratéga Patrokla n. Patroklea za chremonidské války dopaden, byl v moři před Kaunem utopen v olověném sudu (podle novodobého výkladu dopaden na jihokrétském ostrůvku Kaudos). 

Marónejec míval podivný zvyk psát posměšně vždy o těch velmožích a monarších, u nichž právě nepobýval: tak za alexandrijského pobytu ironisoval poměry na dvoře Lýsimachově, který osobně natolik miloval žerty, až bylo jeho prostředí pokládáno za jednu velkou komédii/kómiké skéné. Jeho Iónikoi logoi byla sbírka burlesek/flyax, pl. flyákes neboli hilarotragódiá. Stejně psával Sótadův syn Apollónios, ale o jeho osudu nevíme nic. O podobných autorech a lietartuře o kinaidech viz v indexu s. v. hudba. 

Arsinoé Filadelfos se stala první Evropankou, jíž se dostalo plného zbožnění. S výjimkou kultovních účelů se Ptolemaios Filadelfos sesterskou láskou příliš neobklopoval. Zato krásnými ženami z celého Středomoří. Flétnistka a tanečnice Oinanthé ze Samu mezi ně patřila a na dvoře udělala karieru celá její rodina, viz dále o nich rok 221. Dcera Agathokleia (měla ještě nejméně dvě další, jejichž jména neznáme) byla milenkou Ptolemaia Filopatora (možná i matkou jeho dítěte, jehož jméno neznáme) a se svým bratrem Agathokleem dokonce poručníky za Ptolemaia Epifana, viz rok 204-203. Prameny ovšem označují Oinantheu rovněž za kuplířku, bordelmámu/pornoboskos

Z milenek/erómenai Filadelfových je známa ještě hudebnice Aristoníká, asi také ze Samu, herečka mímů Myrtion, Stratoníké, která leží pochována v Eleusíně, a jisté dámy jménem Mnésis a Potheiné, po nichž se prý jmenovaly v Alexandreji výstavné domy, zřejmě bordelly; músickou profesí byly flétnistky. Vícenástrojová hudebnice, komponistka, zpěvačka a básnířka Glauké z Chiu sice převyšovala okolí nadáním a tradovalo se o ní kromě toho, že se do ní zamiloval beran (jiní tvrdili, že houser; o jejím vztahu k oněm tvorům prameny nevypovídají nic). 

Z domácích žen si prý Filadelfos oblíbil jistou Didymu (Hellénka n. Egypťanka?) a Makedoňanka z přímořského kraje či žena argívská Bilistiché/Belistiché vyhrála se čtyřspřežím i olympiádu; král jí dal stavět chrámy a oltáře, na nichž byla zbožňována pod kultovním jménem Afrodíté Bilistiché. Také se oní napsalo, že to byla "barbarská ženuška prodaná na trhu/barbaron ex agorás gynaion". Srov. v indexu pod hry. Zřejmě jiná Myrtion než ona herečka patřila k nejvyhlášenějším veřejným hetairám métropole na Nilu, nebyla tedy pouze milenkou krále. Králova číšnice Kleinó měla v Alexandreji několik soch, viz o ní v indexu s. v. hostiny (2). 

Pyrrhos ovládl téměř celou Sicílii. Kartháginců zůstalo několik pevností (Lilybaion) a Messána, král uvažoval o invasi do Afriky, jak to udělal roku 310 jeho tchán Agathoklés, s jehož dcerou Lánassou měl syna Alexandra. Pokoušel se vládnout Hellénům po způsobu diadochů, tj. osvícenecko-absolutisticky, a tak se proti němu rychle začaly zdvíhat hlasy nespokojených spojenců. 

Dal odstranit samovládce či frúrarcha Syrákús Thoinia podezřívaného s dalšími z přípravy spiknutí (vládl nad svou částí města od roku 279), vládce Akragantských Sósistratos, podílník na moci ve městě a asi také sok, stačil uprchnout ze Syrákús "domů"; už o něm nebude slyšet. 

Pyrrhos se viděl jako vládce nad ostrovem, rozhazoval syrákússké majetky, dědictví po Agathokleovi, pokud ještě nějaké zbylo, viz rok 279, rozdával svým přátelům, dokonce dopustil, aby se sáhlo na chrámový poklad Persefonin. Byl to nápad zlotřilých rádců Euégory, Balakra a Deinarcha, nicméně při přeplavbě do Tarentu se lodi se zlatem v bouři před břehy Loker i s posádkami. Neopomněli historiografové připomenout, že Pyrrhův italský debakl bylo dílo rozlobené bohyně, že si ji marně pokoušel udobřit a že ty, co ho navedli, dal popravit...

Odpadlá města z epikrateie opět povolala Karthágince a Mámertíny. Kartháginci se vylodili na ostrově a znovu se vypravili proti Syrákúsám. Lúkánové a Samnité byli zle tlačeni Římany, a proto volali Pyrrha zpět do Itálie. Nad nimi a Bruttiy triumfoval konsul Q. Fabius Maximus 17. února 275.  

Z roku 276/275 pochází usnesení Délských na počest literáta Poseidippa z Pelly (srov. rok 264/263)V této době pobývá na dvoře Antigona Gonaty didaktický básník Arátos ze Sol (odky, nevíme, snad až do roku 274?). Po roce 276 zemřel elegický básník a dramatik Alexandros Aitólos z Pleurónu (narodil se roku 315), když právě t. r. přijal pozvání na Antigonův dvůr.

************************************************************

275.

Ol. 126, 2

37 SE

(Olbios)

a. u. c. 479

M’. Curius Dentatus II. a L. Cornelius Lentulus Caudinus

rok 1 starší autonomní éry Tyru; mladší viz rok 125 

************************************************************

Kolem roku 275 zemřel ve Spartě eurypóntovský král Archidámos IV. (vládl od roku asi 300). Nástupcem se stal jeho syn Eudámidás II. (vládl do roku 245).

Vypukla první válka syrská o území Koilé Syrie (srov. rok 301; trvala do roku 271): spor o toto rozsáhlé a hospodářsky rozvinuté území se povleče až do konce seleukovského státu. Válečnými stranami v konfliktu, který se rychle stal celostředomořským, byly:

Ptolemaios II. Filadelfos se spojenci

• spolek Ostrovanů/Nésiótů,

• Lakedaimonští,

• Římané, s nimiž Filadelfos při upadající Pyrrhově hvězdě uzavřel spojenectví t. r. nebo až roku 272 (prodlouženo roku 210),

• pravděpodobně Filetairos, vládce v Pergamu a

• později i Pyrrhos;

blok Antiocha I. Sótéra 

• Antigonos II. Gonatás,

• Magás, král v Kýréně, nevlastní bratr Filadelfův,

• někteří domorodí vládci v Anatolii a

• anatolští Keltové.

Antiochos I. daroval někdy kolem t. r. nebo později dva tisíc plether královské půdy/190 hektarů v Malé Frygii jistému svému hodnostáři Aristodikidovi z Assu, jehož majetek velmi utrpěl keltským řáděním. Pozemek ležel mezi Íliem a Sképsí a nabyvatel si mohl vybrat, ke kterému z měst území připíše (vybral si Ílion). 

Jak vyplývá z tří nedatovaných dopisů z korespondence Antiochovy s Meleagrem uchované na stéle, zřejmě satrapou/stratégem Frygie na Helléspontu, mělo Aristodikidovi připadnout ještě 1500 plether/142 hektary na území v Helléspontu zvaném Petrá/Skála, ale ty již držel velitel regionální námořní základny Athénaios/ho epi tú naustathmú, takže král nařídil Meleagrovi opatřit Aristodikidovi něco jiného. Jak to dopadlo, nevíme, ale je to doklad, že Seleukovci i po keltské invasi tehdy kontrolovali asijský břeh Helléspontu, srov. rok 268. 

Existuje ještě jeden dopis Antiocha stratégovi Meleagrovi, rovněž nedatovaný, zachovaný jako součást usnesení Ílijských o poctě pro lékaře Métrodóra z Amfipole, který zdárně ošetřil krále raněného v bitvě do šíje (událost neznáme, snad z bojů s Kelty?). Métrodóros získal za náklonnost vůči králům Antiochovi a Seleukovi proxenii a občanství s právy na pozemkové vlastnictví a vystoupení přednostně na sněmech; srov. o něm roku 292. • Není jisté, zda tento Meleagros je ten samý z pozemkových transakcí, třebaže jsou dokumenty pravděpodobně ze stejné doby. Králové totiž nemusejí být Antiochos I. a jeho syn Seleukos, zavražděný roku 268, srov. tam, ale o půl století později Antiochos III. a jeho syn Seleukos IV.  

Těmito a podobnými rozhodnutími pravděpodobně Antiochos ohrozil nebo nějak omezil svrchovanost Filetaira. Pergamský vládce zřejmě t. r. odstoupil od Seleukovu domu a začal vystupovat jako autonomní vládce - s vlastní ražbou mincí, nikoli však ještě s královským titulem.

Jak dosvědčuje fragment stély, podporoval Filetairos Kýzické v letech 280 až minimálně 275 penězi i materiálově. Území Kýziku pustošily války Antiocha s Níkomédem a nájezdy Keltů. Pergamský dynasta měšťanům posílal koně pro jejich jízdu, obilí, olej a dobytek. 

Ještě před vypuknutím syrské války se Antiochovi I., který byl v početní nevýhodě, podařilo rozhodným způsobem porazit anatolské Kelty v tzv. sloní bitvě, v níž díky nápadu svého stratéga Theodoty z Rhodu postavil proti keltské jízdě šestnáct slonů: takové nepřítele ještě Keltové ani jejich koně nespatřili. Tolistobogiové/Tolistoagiové, Tektosagové a Trokmové (srov. předešlý rok) se pak definitivně usadili na území, které si vyhlédli a které jim Antiochos I. uznal v držení, Galatiá. • Činy Antiocha Sótéra a jeho triumf nad Kelty vylíčil Simónidés z Magnésie pod Sipylem, epopoios z doby Antiocha III.; epos nedochován. 

Hned na to následovala mírová jednání s těmi, kteří do Anatolie vlastně Kelty přivedli, totiž s členy protiseleukovské ligy Býzantiem a Héráklejí, viz roky 281 a 280. Král Níkomédés I. byl Antiochem uznán králem Bíthýnů a město Níkaia připojeno k jeho království. Sinópé uznána za samostatný a autonomní stát, v němž vládl samovládce Chrýsothemis či Kyprothemis (o jeho případném předchůdci jménem Skydrothemis viz v indexu, s. v. Sarápis).

Tak skončila válka s pontskou symmachií, regionálním protiseleukovským paktem (trvala od roku 281). Rovněž k těmto dohodám došlo před začátkem války s Ptolemaiem II., který vyslal do Iónie a Kárie svého nauarcha rodu královského Filoklea ze Sídónu (srov. roky 295 a 286). Bližší data z průběhu války nemáme (o předcházející válce kárské viz rok 278). Kaunu se Foiníčan zmocnil lstí, když uplatil protivníkovy úředníky odpovědné za zásobování/sítofylakes: rozhlásili v obklíčeném městě, že budou rozdávat vojsku obilí, vojáci, zřejmě seleukovští, opustili na hradbách strážní posice a ptolemajovské oddíly se Kaunu zmocnily.

Pravděpodobně t. r. byl rok 1 starší autonomní éry Tyru, snad u příležitosti vypuknutí války s Ptolemaiem udělené autonomie Antiochem. Podle dedikačního nápisu Ba'al-šamímovi jistého 'Abd-elima z Umm al-'Amadu (Chammon?) odpovídal rok 180 SE (západní) roku 143 éry Tyru, rok 132 př. n. l. Sídón byl na rozdíl od Tyru ptolemaiovský setrvale, srov. krále Filoklea. Roku 53 autonomní éry byl Tyros zase ptolemaiovský, byl to 26. rok Ptolemaia Euergeta/rok 222, jak dosvědčuje foinícký dedikační nápis na sloupořadí/foin. 'rpt občanů Chammonu Aštartě z lokality Ma'sub u Umm al-'Amadu v dn. RL.   

Magás Kýrénský se opět vypravil do Egypta proti Filadelfovi a opět se mu nedařilo, srov. první pokus roku c. 279.

V zimě roku 276/275 nebo na jaře t. r. odešel Pyrrhos I. zvaný Orel/Aetos opět od nedokončené práce, viz rok předešlý. Na Sicílii ponechal část épeirského vojska pro boj s Kartháginci. Údajně se měl z moře ohlédnout a věštit: "Hoián apoleipomen, ó filoi, Karchédoniois kai Rhómáiois palaistrán/Jaké to, přátelé, zanecháváme zápasiště Karthágincům a Římanům." 

Při přeplavbě ze Syrákús do Itálie ještě k tomu utrpěl před Rhégiem se svou flotilou 110 válečných lodí od Kartháginců porážku v námořní bitvě; sedmdesát z jeho lodí Púnové potopili, ale přepravní lodi s armádou se dostaly na pevninu bez úhony. Pyrrhos dal oddíly dohromady v Lokrech, do Rhégia nebyl kampánskou posádkou s Mámertíny pod římským velením vpuštěn, viz k tomu rok 282 a 270). Cestou od Rhégia armádu přepadli Mámertínové a zle jeho voje poničili. Vrátil se do Loker a pokračoval do Tarentu (srov. rok 282). 

Mezi spojenci se šířila nespokojenost, Pyrrhos musel do rozhodující bitvy. Vypravil se z Tarenta na sever proti Římanům. U Maluenta či Malventa (zřejmě roku 270 přejmenovaného po založení kolonie s latinským právem na Beneventum) se mu však Římany pod konsulem Maniem Curiem Dentatem porazit nepodařilo, Římané se naopak zmocnili osmi jeho slonů, když se jejich indičtí vůdci vzdali, dva slony zabili, a trénu, viz k ležení rok následující, a král vrátil se do Tarenta.

V Tarentu nechuť krále nadále podporovat převládla. Zanechal zde posádku a svého syna Helena se stratégem Milónem a s jádrem vojska o osmi tisících pěších a pěti sty jezdci se vrátil do Épeiru. To byl nepodařený konec války Římanů s Pyrrhem (vypukla roku 280, zatím ale ještě ne války tarentsko-římské, viz rok 272). Pro Pyrrha to byl definitivní konec italského a sicilského tažení a probuzení ze snu o říši na středomořském západu, snu, který si z části rozbil sám. Žádal prý ještě svého spojence Antiocha I. o podporu, když byl odmítnut, velel k okamžitému odchodu; reakci ptolemaivskou srov. roku 272. 

Během svého italského dobrodružství dostal král nápad přemostit úžinu mezi illyrskou Apollónií a kalabrijským Hydrúntem/lat. Hydruntum. Jak to chtěl udělat, nevíme, poněvadž Otrantská úžina je v nejužším místě široká sedmdesát kilometrů (most lodní n. pontonový?). Pyrrhovu visi sdílel o dvě staletí později za války s piráty jeden z Pompeiových velitelů, jeho přítel a později pýthagorik a polyhistór M. Terentius Varro Reatinus (67).  

Po králově odchodu ze Sicílie se Kartháginci opět zmocnili celé své původní epikratie a spolek Sikeliótů se pozvolna rozpadal. Tvořily ho ještě státy Syrákúsy, Tauromenion, Katané, Leontínoi, Akrai, Helóros, Néton etc. Povětšinou to byly zřejmě tyrannidy a asi do této doby náleží vláda v Kataně jistého Onomarcha, o němž víme pouze to, že si držel lva, který s ním stoloval. 

Byl to zároveň konec poslední helléno-kartháginské války o hégemonii nad Sicílií. Tato devátá trvala od roku 278 a znovu skončila na statu quo. Namísto Hellénů jsou však nyní na dohled Římané (viz rok 264), příští soupeři Kartháginců v boji o ostrov.

Syrákúští žoldnéři se pokusili dobýt Akragás. Jejich velitel Alexión z Acháje však vše vyzradil měšťanům a záměr se nezdařil. Pak vypukla válka Syrákúsanů s Mámertíny a do samotných Syrákús se opět vrátily občanské rozbroje, viz roky následující.

Mezi lety 275 až 270 zemřel v Élidě rodák, spoluobčany velmi vážený skeptik Pyrrhón (narodil se kolem roku 365, více o něm viz v indexu s. v. školy 2). Patřil k indické výpravě Alexandra Velikého a setkal se s gymnosofisty; dal by se označit za prvního "hellénského buddhistu". Po návratu domů prý napodoboval jejich asketický životní styl, ale zda opravdu chodil nahý jako indičtí džinisté, známo není.

Kolem t. r., ve 126. olympiádě, se v Chalkidě narodil všestranný básník, epopoios, paradoxograf a bibliothekář v Antiocheji, athénský občan Euforión. Žákem byl akadémika Lákýda a peripatétika Prytanida, poesii ho učil blíže neznámý Archebúlos z Théry; toho byl prý i milencem. V jeho rodišti si oblíbila a podporovala Níkaia (II.), manželka dynasty Alexandra VII., viz roky 244sq. Zemřel v Antiocheji nad Orontem nebo v Apameji, datum smrti není známo, kam ke stáru odešel na pozvání mladého Antiocha III., aby vedl jeho Múseion. Složil pojednání o Hésiodovi, vydal pestré příběhy z Attiky Mopsopiá (staré jméno země), též pět knih věšteb z tisíciletí Chiliades, básně Oltáře neboli Zloděj pohárů/Arai é Potériokleptés, Thráx etc. O jeho opilém kouku viz rok 229. 

Po vzoru ptolemajovského Múseia v Alexandreji založili neznámo kdy Seleukovci v Antiocheji nad Orontem literární a vědeckou instituci, jejíž jméno neznáme, ale pravděpodobně se stejným názvem, Múseion. Nikdy nedosáhla významu alexandrijské a pergamské knihovny či vědeckého pracoviště. 

V téže době se narodil Hérákleidés Kritikos, autor spisu o hellénských městech (zemřel kolem roku 200).

V Římě byl vedle Q. Aemilia Pappa druhým z censorů C. Fabricius Luscinus, cos. let 282 a 278, který vedl válečná tažení v jižní Itálii a poselstvo k Pyrrhovi (první z Římanů spatřil na vlastní oči slona). Vyloučili ze senátu dvojnásobného konsula a jednou diktátora P. Cornelia Rufina jenom za to, že jako první v Římě vlastnil desetiliberní stříbrný tác, což byl přestupek proti zákonům o přepychu; podle jiného podání to byly poháry o celkové váze deseti liber/řec. líter, což odpovídalo osmi attickým minám. Podle jednoho podání se to o Corneliovi Rufinovi "říkalo", že tak stoluje; na veřejnosti ho s tím nikdo neviděl. V šesté generaci byl jeho potomkem diktátor L. Cornelius Sulla.

Na druhou stranu t. r. dostal od konsula L. Cornelia Lentula za dobytí jakéhosi samnitského města zlatý věnec o váze pěti liber Ser. Cornelius merenda, cos. roku následujícího. M'. Curius triumfoval nad Samnity a Pyrrhem někdy v únoru 274, po něm L. Cornelius nad Samnity a Lúkány 1. března 274. M'. Curius triumfoval za této války dvakrát a jednou vešel do města v ovaci, to za tažení proti Lúkánům roku 274. Samnité se ho údajně pokoušeli uplatit zlatem, nabídku odmítl. Kdy se tak dstalo, není jasné; srov. stejnou zkazku o C. Fabriciovi roku 278.