549-540

549.

Ol. 57, 4

 

 

 

Te[...]

a. u. c. 205

 

************************************************************

Král Lýdů Kroisos začal chystat válku proti Peršanům, jejichž moc v sousedství nesmírně vzrostla. Poslal do Delf s dotazem na výsledek případné války. Dostalo se mu oné proslulé odpovědi o překročení řeky Halys (vlastně přirozených hranic uprostřed Anatolie, až kam se říše Lýdů rozprostírala, dále viz rok 547; přitom řeku nepřecházel, protože dal její vodu svést nad táborem kanálem za záda svého vojska). • Kroisos patřil mezi velmi vděčné stoupence Apollóna a zahrnoval jeho věštírnu velkými dary ze zlata a stříbra, z nichž mnohé spatřil ještě Hérodotos.  

Kýros II. pravděpodobně touto dobou válčil v Baktrii s východním Skythy/Saky, porazil a zajal jejich krále Amorga. Jeho manželka Sparethré dala dohromady obří vojsko (tři sta tisíc mužů a dvě stě tisíc žen; zaznamenal lékař Artaxerxa II. Ktésiás z Knidu). Skythové Peršanům poražku oplatili a mezi množstvím zajatců byl též se třemi svými syny: Kýros zajatce vyměnil za Amorga a uzavřel s ním spojenectví, viz rok 547. 

 

Babylónský král Nabû-ná‘id opustil sídelní město říše a odešel do oasy Témá, arab. Tajmá, v severním Hidžázu (archeologicky nebyly nalezeny stopy žádných staveb palácového charakteru). Doma vládl jeho syn a spoluvláce Bél-šarra-usur, viz rok 551. Během desetiletí královy nepřítomnosti v Babylónii se šířil říší chaos, údajně vypukl z nedostatku potravin hlad, v Babylónu, Borsippách, Nippuru, Uru, Uruku a Larse propukly vzpoury, možná vedené kněžími Mardukovými proti králi a jeho matce, vyznavačům Sîna; obnovoval svatyně měsíčního kultu v Charránu a Uru. 

V Babylónu se od t. r. přestaly konat výroční Mardukovy dvanáctidenní slavnosti, svátek Nového roku akítum v nisannu (byly obnoveny až roku 539), těžký affront vůči vlivné kastě Mardukových kněží. Vlastní příčina dlouhého dobrovolného „exilu“ krále Nabonida není známa. Nabû-ná´id podnikal z Temy výpravy, aby ovládl okolní oasy, mimo jiné armádní expedici proti arabskému Jatribu, pozdější mohamedánské al-Madíně. Arabové se proto stávají perskými spojenci. Armáda v Babylónii po celý čas žádné významné akce nepodnikla. Nabonidův arabský pobyt byl hrobem pro chaldajskou říši.

Jak ukazuje zachovaný text "Kýrova válce/Cyrus cylinder", pracovali Mardukovi kněží na pádu Nabû-ná‘idově systematicky. Byl pro ně odpadlíkem, nepřítelem Mardukovým, a ten se mu pomstil: spásu našel bůh v Kýrovi, nařídil mu táhnout na Babylón, dovolil mu vstoupit do města. Král Anšanu to udělal v míru a všichni se pak radovali. Vedle egyptských dějin, kde kněží zrazovali jednoho z domácích panovníků ve prospěch druhého, je zrada Mardukova kléru první případ kněžských pučistů a vlastně "zaprodanců" svého státu do rukou cizince.  

 

************************************************************

548.

Ol. 58, 1

Diognétos z Krotónu

 

 

Erxikleidés

a. u. c. 206

 

************************************************************

V Delfách vyhořel Apollónův chrám. Podle tradice nesl většinu nákladů na znovuvybudování Kleisthenés, syn Athéňana Megaklea (II.), který si tím naklonil pro svůj rod Alkmeónovců kněží v Delfách. Dohromady přišla novostavba na asi tři sta talentů, tehdy obrovskou sumu, ovšem včetně darů z Egypta a Lýdie (viz k tomu rok 512). Nový chrám stál až do roku 373.

Podle tradice byl vyhořelý chrám již čtvrtý v pořadí, ale je prvním historicky doložitelným. Jeho staviteli byli architekti Trofónios a Agamédés. Mýthologie říká, že první chrám vypadal jako chýše z vavřínu, druhý jako chýše ve tvaru úlu nebo z kapradí (dal ho prý vystavět jistý Pterás z Delf) a třetí byl údajně kovový a prý se propadl do země.

 

V rozmezí let 548 až 545 zemřel v Mílétu zakladatel tzv. mílétské či iónské filosofické školy, jeden ze skupiny Sedmi mudrců, Thalés (narodil se kolem roku 640).

 

V Číně ve státě Čchu/Chu byly daňové povinnosti vůči státu odstupňovány podle množství vlastněné půdy (srov. reformy Solónovy či Servia Tullia roku 594 a 578).

 

************************************************************

547.

Ol. 58, 2

 

 

 

Thes[...] (=Thespiás??)

a. u. c. 207

 

************************************************************

Na jaře vypukla válka lýdsko-perská. Spojenci Lýdů byli Egypťané, Babylónci a jako jediní z Hellénů Sparťané. Kroisos "překročil" v měsíci nisannu/v březnu až dubnu, řeku Halys/dn. Kızırılmak v TR a vpadl do Kappadokie, kde se zánikem samostatné médské říše vzniklo mocenské vakuum, a plenil. Traduje se, že řeku "nepřekračoval", ale dal vykopat za ležením kanál, jímž ji svedl kolem tábora a armáda přešla řečiště v podstatě suchou nohou. 

Téhož měsíce se Peršané přepravili přes Tigris pod městem Arba'il/Arbéla, a následujícího měsíce ajjaru/v květnu se střetli s Lýdy v celodenní nerozhodné bitvě u kappadocké Pterie v krajině téhož řeckého jména, kdysi centra chetitského státu. Perské vojsko čítalo se spojenci, mezi nimiž se vyjímal Sak Amorgés, údajně dvě stě tisíc mužů, Kroisos měl s pomocí z Babylónie, celé Anatolie a z Egypta 420 tisíc mužů, tvrdí klasické údaje. Na perskou stranu se odmítla postavit iónská města. 

Kroisos se s armádou stáhl zpět na západ a v Sardech své síly reorganisoval. Kýros naopak pokračoval v tažení na Sardy. V následující bitvě u Thymbrar poblíž Sard byli Lýdové poraženi a král unikl do sardské pevnosti: bitvu prý vyhráli velbloudi, z nichž sundali náklady a proměnili je v jízdní, jejichž pachem se prý koně Lýdů plašili (podruhé zmínka o použití arabské velbloudí jízdy, srov. s rokem 854). Peršané oblehli lýdské sídelní město Sardy, před jeho hrad podle nápadu Oibarova zarazili dokola dřevěné sochy Peršanů, aby obležené strašily. Před pádem hradu dal Kýros popravit Kroisova syna vydaného mu jako rukojmí (důvody neznáme, ani proč byl něšťastník vydán jako záruka); jeho matka se vrhla v zoufalství s hradeb.

Na podzim se Kroisos (48?) vzdal, podle jiné verse bylo hradu dobyto po čtrnácti dnech obléhání, a jako královský zajatec dožil v internaci v Médii v Baréně u Ekbatan, posádkovém městě s patnácti tisíci muži (podle jiného podání žil u dvora a účastnil se ještě Kambýsova egyptského tažení a podle dalšího byl zahuben; vládl od roku 560, začátky říše Lýdů viz rok 678 a 675, vláda jejich královského rodu Mermnadů viz rok 716). • Sardy se na dvě staletí staly hlavním garnisonem Peršanů v Anatolii a sídlem perských satrapů. Kroisův cihlový palác, obdivovaný Peršany, resp. některá jeho budova, vydržel až do římských časů. 

Protiperská koalice se vyhranila a v podstatě už tak vydržela až do konce existence starověké říše Peršanů: Babylónci, Egypťané a Hellénové.

 

V Babylónii dne 5. nisannu devátého roku královy vlády/6. dubna zemřela, resp. byla pochována ve věku 104 let v Dúr-karašu u Sipparu Nabonidova matka Adda-quppí/guppí (viz rok 553). Do svého Charránu se pravděpodobně už nemohla vrátit, syn žil v podivném exilu a v zemi panovala proti Sînovu kultu, jehož byla 68 roků kněžkou, těžká animosita, viz rok 549. Ve stejné době, viz zde výše, procházela kraji staré Assyrie perská armáda do války s Lýdy: Adda-quppí zažila vrchol, pád a zánik Aššurovy říše, vrchol chaldajské a její úpadek, stejně tak médské moci a nyní vzestup perské. Její život a zbožnost zachytila zachovaná stéla nalezená v Charránu. 

 

************************************************************

546.

Ol. 58, 3

 

 

 

Fr[...] (= Formión?)

a. u. c. 208

 

************************************************************

V Athénách došlo k novému konfliktu s Peisistratovci. Peisistratos s podporou Thébanů, Argejských, Thessalů a těch občanů Naxu, kteří žili v exilu v Eretrii s Lygdamidem, porazil Athéňany u Marathónu a tak se dostal ke své již třetí samovládě, která byla nejdelší a trvala do roku 528 (I. tyrannida viz rok 561, II. tyrannida rok 552). Podle jiné verse trval Peisistratův druhý exil po roce 551 téměř jedenáct roků, tedy do 541. Jeho protivník Megaklés (II.) prchl do exilu, násilně byli posléze jako rukojmí posláni na Naxos další oponenti a nový režim střežily oddíly žodlnéřů. Peisistratos se oženil s Tímoanassou, bývalou manželkou Archína z Amprakie (srov. rok 585).

Roku 541 uvedl Peisistratos na Naxos svého přítele Lygdamida/Lygdamia, srov. rok 551. Peisistratos dobyl zpět i osadu Sígeion, o kterou museli Athénští mezitím očividně přijít (viz rok 607), a ponechal zde jako vládce svého syna Hégésistrata alias Thessala. • Během Peisistratovy vlády panovala v Athénách čilá stavební činnost a doba tyrannidy se stala základem oné vůdčí role Athén v hellénské kultuře.

Ještě krátce před rokem 546 dobyl Athéňan Miltiadés IV. zpět Elaiús (srov. roky 620 či 600; bližší osudy celé této oblasti nejsou známy) a obsadil celý Thrácký Chersonésos. Jeho spojenci byli thráčtí Dolonkové, kteří ho roku 560 požádali o to, aby jejich zemi kolonisoval, viz tam. • Celá záležitost osady Elaiúntu mohla být starší (viz rok 560).

 

Po pádu lýdské moci vládli v této době v Efesu opět samovládci, jejichž moc ukončil Kroisos již kolem roku 560 (viz tam). Kromě dvou jména efeských tyrannů neznáme. Vládcové Komás a Athénágorás jsou však historii známí tím, že vyhnali z vlasti satirického literáta a prvního „prokletého básníka“ v literatuře Hippónakta, který pak žil v exilu v Klázomenách. Někdy v těchto letech obdaroval Kýros svého přítele Pýtharcha z Kýziku sedmi iónskými městy, resp. ročními tributy odváděnými jinak králi. Pýtharchos si pořídil vojenský oddíl a pokusil se zmocnit vlády ve své vlasti, byl však v bitvě občany poražen a Kýzikos si uchoval ústavní zřízení. O osudu pučisty nevíme nic. 

Téhož roku zemřel v Mílétu iónský filosof Anaximandros (nar. roku 611).

Peršané pod Mazarem a Harpagem obsadili celou Anatolii a podmanili si všechna města Iónie a Aiolidy; žádost iónských a aiolských měst o podporu pronesenou ve Spartě Pythermem z Fókaie Lakedaimonští odmítli, nicméně poselstvo vedené Lakrinem v Sardech Kýra vyzvalo, aby Iónům neškodil. Zřídili satrapie Sardeis/Sardy, a to pro celou Iónii, Lýdii a Kárii, a Daskyleion pro Aiolii a přímořskou část Frygie, Frygie na Helléspontu; v Sardech na hradě sídlil Peršan Tabalos, Lýd Paktyés správcoval nově nabyté královské majetky. 

Ve stejné době se na východě Peršané pod Kýrem II. zmocnili vlády nad zemí Gutium (co přesně to znamenalo, nevíme, snad část Zágrosu). Jako správce/satrapa zde ponechán Góbryás.

 

************************************************************

545.

Ol. 58, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 209

 

************************************************************

V Makedonii zemřel Alketás I. (vládl od roku 563). Novým králem Makedonců se stal jeho syn Amyntás I. (panoval do roku asi 496).

 

V Lýdii vypuklo povstání proti Peršanům vedené Paktyou, který byl v nové "satrapii" správcem financí, viz rok předešlý. Lýdové najali žoldnéře a oblehli perského satrapu Tabala v garnisonních Sardech. Rychlými pochody přitáhl z Médie, kde přezimoval, Mazarés s vojskem a povstání snadno potlačil. Paktyás uprchl do aiolské Kýmy, pak do Mytilény a na Chios. Chíjští ho ale vydali Peršanům na smrt a za to dostali území obce Atarneus v Aiolidě. • Atarneus zůstal až do poloviny 4. století dependencí chíjského státu (srov. rok 347).

Po potlačení povstání v Lýdii se vypravil Mazarés proti iónským městům, která se k protiperskému povstání připojila. Zotročil obyvatelstvo Priény (o původních kolonistech viz rok 650) a Magnésie nad Maiandrem (kterou kdysi založili kolonisté z thessalských Magnétů a z Kréty). Nato Mazarés zemřel a jeho nástupcem byl jmenován Méd Harpagos, který oblehl Fókaiu, ale její obyvatelé se před perským otroctvím vystěhovali: přes Chios se vydali pod vedením Kreontiada na Západ do své apoikie Alalie na Kyrnu/Korsice (k tomu srov. rok 565). Během cesty vysídlenci otočili a pobili perskou posádku Fókaie a pak se zapřisáhli, že se sem už nikdy nevrátí; část jich přísahu porušila a do Fókaie se vrátila (o zdatnosti této populace viz příklad iónského spojeneckého nauarcha Dionýsia roku 494). Ostatně na Korsice pět let loupili v okolí, až proti nim vyplula koaliční flotila Etrusků a Púnu, v níž bylo po šedesáti lodích z obou stran. Fókajští se jim postavili rovněž se šedesáti loděmi, zvítězili, ale sami byli v podstatě zničeni ("kadméié níké"). Púnové s Etrusky zajatce ukamenovali, ostatní vyklidili Alalii a odpluli do Rhégia a později putovala do Lúkánie, kde dala vzniknout osadě Hyélé či Elea. Podle jiné verse se část přeživších Fókajských-Alalijských usadila v Massalii.

Rovněž Tejští z odporu před perským poddanstvím za Harpagova obléhání odešli z vlasti do Thrákie, kde posílili počet kolonistů Abdér (k tomu srov. 654). Část Tejských se usídlila na Kimmerském Bosporu ve Fanagoreji (viz rok 541)Harpagos, k němuž se tak krutě zachoval král Astyagés, viz rok 559, snadno pacifikoval celou Iónii a Kárii a celá Anatolie se definitivně dostala do perských rukou až do doby Alexandrova tažení (srov. ale rok 500 a násl.). • Získávat vlivné Ióny pro perskou stranu pomáhala proslavená hetairá Thargéliá. Její akce znamenala ve světové diplomacii první použití domácí ženy cizí mocností na získání politiků. O století později bude Thargélie vzorem nejslavnější z předhellénistických žen, Míléťance Aspásii.

 

V Lúkánii někdy před touto dobou Samnité porazili autochthónní Chóny a Oinótry, srov. v indexu s. v. Itálie, a asimilací s nimi se vytvořil národ Lúkánů.

 

V Číně zemřel císař Ling-wang (vládl od roku 572). Jeho nástupcem se stal syn Ťing-wang/Jing I. (vládl do roku 520), 24. Čou (dvanáctý Východní Čou). Za jeho nominální vlády pokračovaly boje mezi čínskými státy: války státu Čeng s Ťinem na severu a s Čchu na jihu. Stát Čeng měl úspěchy, za které vděčil ministrovi Kung-sun C’-čchanovi, velkému obdivovateli filosofa Konfucia. C’-čchan liberalisoval státní správu a kodifikoval právo: vyhlásil v Číně první trestní zákoník (k tomu srov. rok 513). C’-čchan zemřel roku 522.

 

V Indii v Magadě se stal podle tradic purán králem čtvrtý potomek Sisunágy/Šišunágy Senija, sanskr. Šrenija alias Bimbisára či Vidhisára (vládl do roku 493; srov. roku 600). Král byl prý přítelem Buddhovým a o významu přízviska viz Index. Podle jiných byl náležel Bimbisára do dynastie Harjanka předcházející Šišunágovi a jeho panovnickému rodu, viz rok 461 a 362. 

 

************************************************************

544.

Ol. 59, 1

Archilochos z Korkýry

 

 

(neznámý)

a. u. c. 210

 

************************************************************

V Olympii byla postavena o této olympiádě první socha olympioníkovi v silových disciplinách: byl jím vítěz v boxu Praxidamás z Aigíny (druhým takto poctěným byl o 61. olympiádě vítěz v pankratiu Rhéxibios z Opúntu). Praxidamantova socha byla z cypřišového dřeva, Rhéxibiova z fíkovníkového.

Nejstarší zmiňovanou, rovněž dřevěnou sochou byla podoba dorosteneckého dvojnásobného olympioníka-zápasníka a pozdějšího vítěze v pentáthlonu mužů Sparťana Eutelidy z 38. olympiády (viz rok 628). • Je možné, že ve všech případech jde ve skutečnosti o tzv. xoanon, archaickou kultovní podobu bohů.

 

V bitvě u Thyreje porazili Sparťané na hlavu Argejské a rozhodli tak pro sebe dlouhou válku argívsko-lakedaimonskou (měla trvat od roku 719, viz tam; je to pravděpodobně nejdelší ozbrojené nepřátelství v evropské historii). K události mohlo dojít o tři roky dříve, kdy se Lakedaimonští chystali na pomoc Kroisovi, ale dříve přišla zpráva o jeho konci. 

Celá krajina Thyreátis a ostrov Kythéra připadly Lakedaimonským a mezi oběma státy bylo uzavřeno příměří na dobu padesáti let (viz rok 494 a srov. rok 669). Po této historicky druhé argívsko-lakedaimonské válce se Sparťané stali nejsilnějším státem na Peloponnésu. • U Thyreje se Argívští se Sparťany domluvili, že o válce rozhodne střetnutí dvou oddílů o třech stech mužích. Bojovaly celý den, až z bojovníků zbyli Argívští Alkénór a Chromios a Sparťan Othryadés: Argívští běželi do Argu se pochlubit, Sparťan sesbíral přes noc zbroj padlých. Ráno se obě strany pohádaly o vítězství, až z toho byla nová bitva, v níž Argívští podlehli („bitva vítězů“). Othryadés si však ze studu, že jako jediný ze tří set Sparťanů přežil, vzal na bojišti život. Zřejmě na oslavu historického vítězství se konaly ve Spartě vždy koncem července gymnopaideia/"hry nahých chlapců".

V Argu zřejmě brzy po uzavření příměří padla monarchie (viz rok 576). Snad do této doby spadá vláda tyranna Periláa či Perilla (pro velmi nejasnou formulaci pramenů je však možné považovat Periláa za tyranna hellénistického a k tomu viz rok 303).

 

V době 59. olympiády dosáhl mužného věku, akmé, filosof Ferekýdés ze Sýru, žák Pittakův, nejstarší filosofický autor píšící prósou.

 

Začátek buddhistické éry (duben-květen) v sinhalské tradici. V užívání na Cejlonu a v jihovýchodní Asii dodnes. Srov. rok 563.

V Číně se zřejmě tohoto roku ve státu Wu n. Čchi narodil vojevůdce a filosofující stratég Sun Wu alias Sun-c´/Sunzi, "mistr Sun", autor spisu o válečném umění. Zemřel asi roku 496.

 

************************************************************

543.

Ol. 59, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 211

 

************************************************************

 

Princ Vidžaja s družinou sedmi set následovníků přišel na Cejlon (vyšší datace), údajně v době Buddhovy smrti (viz ale rok 483). O sinhálském království na Cejlonu/Srí Lance více viz rok 450. 

 

************************************************************

542.

Ol. 59, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 212

 

************************************************************

 

V Římě se během Tulliovy vlády (od roku 578) zdvíhal odpor proti jeho reformám v senátu a proti němu osobně doma v rodině. Král Servius Tullius provdal své dvě dcery synům zavražděného Tarquinia Priska Luciovi a Arruntovi, viz 578, jimž tehdy slíbil, že jim vládu přenechá. To však stále oddaloval, což mladšímu z Tarquiniů Arruntovi nevadilo, staršímu L. Tarquiniovi velmi. S pomocí mladší z Tullií bratra otrávil a stejně tak odstranil i svou Tullii starší. Spolu pak pracovali na odstranění tchána a otce Servia Tullia, viz rok 534. L. Tarquinius (II.) měl s Tullií ml. syny Tita, Arrunta a Sexta a dceru Tarquinii, viz rok 529 a 510. 

 

************************************************************

541.

Ol. 59, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 213

 

************************************************************

Peisistratos z Athén dosadil na Naxos svého přítele Lygdamida (viz rok 546 a 551; vládl do roku 517). Pak dal kultovně očistit ostrov Délos, viz druhou purifikaci rok 426, a opravit zdejší Apollónův chrám. Práce probíhaly v letech asi 540 až 530. Někdy v těchto letech se jistý Thrasymédés, syn Filomélův, zamiloval do Peisistratovy dcery, jméno se nedochovalo, a s přáteli ji unesl z Athén. Na moři kolem Aigíny operoval nejstarší Peisistratův syn Hippiás zbavující vody pirátů. Loď s únosci lapil a všechny dopravil k otci: dojat láskou a úvahou, že je lepší mít oddané příbuzné a přátele než nesmiřitelné nepřátele, dceru Thrasymédovi dal.  

 

Osada Fanagoreia byla nově doplněna kolonisty, a to částí uprchnuvších Tejských (srov. k tomu roky 550 a 545).

 

************************************************************

540.

Ol. 60, 1

Apellaios z Élidy

 

 

(neznámý)

a. u. c. 214

 

************************************************************

V Kýréně zemřel král Battos II. Eudaimón (vládl od roku 579) a nástupcem se stal jeho syn Arkesiláos II. Chalepos/„Zlý“ (vládl asi do roku 530). Od samého začátku bojoval o moc s vlastními bratry. O bojích nevíme nic než to, že uspěl a bratry s jejich příznivci vypudil, až založili Barku (viz roky 535 a 530).

 

V jižní Itálii oblehla a zničila koalice měst Sybary, Krotónu a Metapontia kolem roku 540 hellénskou obec Síris v Lúkánii. Krotónští se pak vypravili  proti Epizefýrským Lokrům, neboť za obléhání pomáhali Sírijské. Nicméně v bitvě na řece Sagras porazilo údajně deset tisíc Lokerských posílených o snad pět tisíc Rhégijských armádu Krotónu o 130 tisících mužích (sic!). Zpráva o velké bitvě, i tak to uvádějí prameny, se prý téhož dne objevila v Olympii na právě probíhajících hrách (holubí pošta?). • Síris byla založena kolem roku 700 (viz tam; srov. s rokem 431, kdy byla v blízkosti bývalé Síris založena Hérákleia). Jiný tradiční údaj klade dobu zničení města a státu do roku 580, novodobé soudy sahají až od sedmého do pátého století. 

 

Malchos, velitel Kartháginců na Sicílii, byl domorodci na výpravě proti Sardínii poražen. Kartháginci ho údajně za neúspěch s celou armádou odsoudili k vyhnanství. Vypravil se tedy proti své vlasti a obsadil ji. Jako samovládce vládl krátce a pro svou krutost, dal mimo jiné zabít deset radních i svého syna Karthalóna, byl brzy revolucí sesazen a ukřižován. Karthágo řídili v této době volení králové/basileis, civilní záležitosti soudci/sufétové, viz v indexu s. v. Karthágo a oběti lidské. O ústavní změně viz rok 344.

Na Sicílii ve funkci vrchních velitelů púnského vojska následovali Mágón (I.) a jeho synové Hasdrubal (I.) a Hamilkar (I.; srov. dále rok 480). Byl vlastním strůjcem kartháginské velikosti, púnské říše v západním Středomoří. Založil dynastii s rozhodujícím vlivem na púnskou politiku do poloviny čtvrtého století. Magón zemřel kolem roku 530 a hlavou rodu se stal Hasdrubal, za něhož Kartháginci expandovali na Sardinii, válčili s africkými domorodci, kteří si však na nich vynutili placení tributu. Na Sardinii byl c. 510 Hasdrubal raněn a zemřel. Zanechal po sobě syny Hannibala, Hasdrubala a Safóna. Posici Hasdrubala (I.) převzal jeho bratr Hamilkar se syny Himilkarem, Hannónenm a Gisgónem. Viz dále rok 480. 

 

Kolem t. r. se v Athénách narodil politik Aristeidés (zemřel roku 467) a tragik Frynichos, žák Thespidův (zemřel na Sicílii kolem roku 470. V Efesu se měl v této době narodit filosof Hérákleitos zv. Skoteinos, „Temný“, slavný filosof (jeho akmé spadá do 69. olympiády a zemřel kolem roku 480). O jeho mladším příteli Hermodórovi viz rok 451.

V letech 540 až 500 působil v Athénách hrnčíř Níkosthenés, umělec černofigurální techniky, který po roce 530 přešel na techniku červenofigurální. Byl konkurentem hrnčíře Andokida. Dalším mistrem v období přechodu od černo- na červenofigurální styl byl Attičan Pamfaios.

 

Král Nabû-ná‘id se po desetiletém odloučení vrátil z Témy zpět do Babylónu. Aby uklidnil kněží nejvlivnějšího kultu, dal na jaře roku 539 opět provést slavnost Nového roku/akítum. Všude v zemi se pokoušel obnovut tradiční kultovní život předpokládající podporu krále. Lze usuzovat, že po dobu jeho nepřítomnosti syn Bél-šarra-usur dokázal Babylónii do jisté míry pacifikovat, vrátily se prý i deště a s nimi dobré úrody. Mardukovi kněží ale již stáli na straně Peršana Kýra chystajícího invasi. T. r. se pokoušel o překročení jisté řeky Gyndés, pravděpodobně Dijály.  • Začátek dosud nevysvětleného králova pobytu mimo království viz roku 549.