Žen (4)

 

Ad vocem římská cudnost: M. Porcius Cató během své censury roku 184 vyloučil ze senátu jistého Manilia za to, že na veřejnosti v přítomnosti své dcery políbil její matku a svou manželku. Ačkoli Catonův nelidský vztah k otrokům je veleznámý, překvapí informace, že prý jeho manželka se svým také kojila děti otroků, aby prý v nich tak vzbudila náklonnost k synovi.

Vzorem naprosté ženské ctnosti byli Římanům vestálky, virgó Vestális. Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, bohyně krbu a státu, jejichž hlavní starostí bylo udržovat věčný oheň, byly vybírány mezi šestým a desátým rokem věku, službu v panenství u chrámu konaly třicet let a pak byly „volné“.

Ve Vestině chrámu bývaly deponovány závěti majetných Římanů, odpovídaly tedy kněžky za uchování jejich tajemství. Octaviánus si ovšem k Antóniově závěti našel cestu násilím a její obsah zveřejnil: to, že Antónius odkázal majetek Kleopatře, převedlo do Octaviánova tábora řadu vlivných lidí a budoucí Augustus mohl v klidu vyhlásit válku egyptskému „zaprodanci“.

Kromě několika excesů, kdy kněžky byly dopadeny při styku s milenci, ale půl tisíciletí dlouhá historie republikánského Říma takových in flagranti zaznamenala jen osm. Největší skandál s vestálkami proti mravopočestnosti byl odhalen a zveřejněn roku 114, kdy musely zemřít za to, že se milovali s muži hned tři kněžky najednou.

Smrt pro padlé vesty byla ovšem speciálně krutá: byly zaživa zazdívány do podzemních prostor. Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty výjimečně odsouzena k nosení vody v sítu.

Císařská doba přinesla uvolnění a žádný takový případ není znám. Nepotrestán zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Dokonce vyhlášený zvrhlík Elagabalus či Héliogabalos ze Syrie donutil ke svatbě, a přemluvil senát, aby svolil, vestálku Iúlii Aquilii Sevéru. Románek byl krátký: šílený Arab kněžku brzy zapudil (viz pod sex).

Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus roku 83 n. l. už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal volbu smrti a jejich svůdce vykázal z Města. Již jednou soudně osvobozenou představenou vest Cornélii dal zakopat do země a jejího milence umrskat.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala zřejmě koncem roku 392 n. l. manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna. Horlivá křesťanka s manželem ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických bojích popraveni.

Vestálky byly ve vysoké váženosti. Jejich slovo, pokud vůbec na veřejnosti promlouvali, mělo rozhodující vliv. Nikdy se nepletly do politiky. Je však znám případ, kdy vestálka pomohla svému bratrovi. Když lid nepovolil roku 143 triumf nad alpskými Kelty konsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi, slavil ho bez svolení. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitólium jeho sestra, vestálka Claudia.

Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ jiné vestálky, Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li stále pannou - a loď se prý uvolnila.

 

Co do manželské oddanosti žen dospěl nejdále patriarchalismus společnosti indické. V souladu se svými mýthickými vzory hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela, před nímž rozdá kolem stojícím příbuzným své osobní věci a šperky. Popsána byla tato rituální sebevražda antickými historiky, Valerius Máximus dokonce odkudsi vypsal, že vdovy mezi sebou soutěží o tom, která z nich se vrhne do plamenů k manželovi/victríx gaudió exsultáns, "vítězka radostí poskakuje"...

U Diodóra Sicilského nalézáme zvyk popsaný u národa Kathajů na Indu. Jeho vysvětlení je, jak to tak bývá, zjevně vycucané z prstu: prý kdysi nějaká žena otrávila chotě, tak teď si to odnášejí všechny manželky. Zvyk upalování vdov zakázal jménem britské správy generální guvernér v letech 1833-1835 lord William Bentinck. 

Hellénský dávnověk znal něco podobného, nikoli systematického. Euadné, manželka argívského siláka Kapanea, jehož za zpupné řeči při dobývání Théb srazil s hradeb bleskem Zeus, se vrhla do pohřebního žároviště se skály nad ním v Eleusíně: proč to udělala, z lásky, dává divákovi vědět v Eurípidově tragédii Prosebnice, Hiketides (premiéra někdy před rokem 420). Nicméně ještě v Hérodotově době se v kraji severně od Chalkidiky mezi Pelasgy či Thráky držel zvyk, že po smrti muže příbuzní zavraždí na jeho hrobě nejoblíbenější z jeho manželek. Prý se o to ženy braly.  

Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. Roku 1987 se takto v Rádžasthánu upálila jistá Rúp Kanwarová (18), pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel na nemoc (24). Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali. Jiný verse ovšem praví, že k tomu byla brutálně donucena a přihlížející policie nezasáhla...

Klasický svět zná "satí" i v obráceném gardu. M. Plautius, snad Sullův praetor a velitel flotily šedesáti spojeneckých lodí v Asii (?), se vrátil c. 89 do Tarenta, kde žila jeho manželka Orestilla. Právě však zemřela na nemoc a její tělo leželo na hranici připravené ke kremaci. Plautius se u žároviště probodl mečem a byl přáteli spálen se svou ženou. Tarentští tam postavili pomník s nápisem "tón filúntón/milujících".   

Panenství zůstalo legitimací k rovnoprávnosti s muži do novověku, ale mezi Albánci a slovanskými Balkánci ze zcela jiných příčin. Pokud zemřel či byl zabit otec, hlava rodiny, která neměla mužského nástupce, mohla mužskou roli se všemi právy a povinnostmi převzít nejstarší dcera. Podle starého severoalbánského zvykového práva sepsaného před půl tisíciletím protiosmanským bojovníkem jménem Lekë Dukagjini (zemřel roku 1481) musela odpřisáhnout, že setrvá celý život v panenství.

Na začátku třetího tisíciletí takových žen-mužů žilo v Albánii asi čtyřicet. Chodily v mužských šatech, zasedaly jako hlavy rodin či rodů s muži, požívaly vůdcovské úcty, chodívali ozbrojené a doma jejich sestry a jiné příbuzné jí byly poslušny jako mužům. Roku 2016 byla dopravena do domu důchodců jistá Černohorka Stana Cerovičová (80), kterou otec vychoval pro své nástupnictví jako chlapce, neboť jeho synové zemřeli a zůstalo mu pět dcer; byla z rodiny nejmladší a poslední v zemi v takovém postavení.  

Naopak u Egypťanů je doložena sakrální prostituce dívek do jejich první menstruace, kdy byly služby zbaveny.

Manželství mělo své symbolické vzory. Novomanželské neštěstí představoval příběh Prótesiláův: den po svatbě s Láodameiou odplul k Troji, kde obelstěn při výsadku Odysseem se jako první dotkl země a padl. Symbolem chudého ale spokojeného stáří je příběh Frygů Filémóna a Baukidy: od bohů získali možnost zemřít ve stejný okamžik.

Ačkoli měl starověk mnoho zářných a nezářných modelů vznešených žen, ženu státotvornou, „národní“, neznal. Srov. např. v Prusku a Německu Luisu Mecklenburskou, manželku Friedricha Wilhelma III. (zemřela 19. července 1810), jíž se obecně přikládá důležitého symbolického významu v pruské osvobozovací válce a při protinapoleonovské vendettě jejího druhozeného syna a prvního císaře německého Wilhelma I. ve válce 1870/71 (její socha na sarkofágu, dílo Christiana Daniela Raucha, je v Charlottenburgu).

L. Ceiónius Commodus, po adopci Hadriánem L. Aelius Caesar, byl hodně nemocný. Hadrián brzy svého kroku litoval, neboť tušil, že půjde dříve na pohřeb svému nástupci, než naopak. Nemocný ale měl chutě do života dost. Ženy ho bavily a L. Aelius je miloval. Jednou prý nespokojené manželce, jíž se nelíbilo, že se potuluje po cizích ložnicích, řekl: „Dovol, abych si užíval jinde; manželce patří společenské postavení, ale nikoli potěšení.“

Jinak ctnostný voják P. Helvius Pertinax, který to dotáhl na Nový rok 193 n. l. na císaře, měl za milenku asi dceru M. Aurélia Corfinia a jeho manželka chodila s hudebníkem-citheristou.

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě. Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally, se říkalo. Přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla a sama si vzala život.

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex. Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze kultu meteoritového bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avítus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus vulgo Sardanapallus.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avíta Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul máter castrórum a m. senátús, zřejmě první v Evropě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho. Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši.

Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti. Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době).

Nedozvíme se, zda Mammaeina vláda ženy dráždila armádní důstojníky více než nerozhodnost jejího imperiálního syna Alexandra, viz jeho neuvěřitelně zpackané mesopotamské tažení: dojem z události však může být ten, že se vojáci zbavovali spíše panovačné ženy, než chlapeckého císaře. 

V moderní době podobný vztah armády k ženě z okolí panovníka vyústil v Zimbabwe v listopadu 2017 k puči a sesazení levičáckého diktátora Roberta Mugabeho (93), ovládajícího zemi jako premiér (do 1987) a jako president od její nezávislosti roku 1980. Mugabeho manželka Grace (52), původně jeho sekretářka a milenka, usilovala o nástupnictví a její choť ji v tom podporoval. Odstraňoval z vůdčích partajních a vládních posic staré spolubojovníky z doby, kdy válčili proti bělošské a antikomunistické Rhodesii.

Mugabeho režim patřil k nejhorším hospodářům, jaké si lze představit, nicméně představa, že zimbabwské kleptokracii byl vládla Grace "Gucci" Marufuová, provdaná Gorerazaová a od roku 1996 Mugabeová, spustila armáda převrat vedený lidmi dosazenými Mugabem, dosud věrnými straníky. Třebaže armádní převraty jsou jinak u levicově liberálních kruzích velmi nepopulární, hararaský puč uvítali všichni; zemi však žádnou změnu nepřinesl.     

Sardanapallova matka Iúlia Soaimias Bassiana vulgo Symiamira, syrsko-arabská šlechtična z emesské panovnické dynastie, se stala první ženou, která vstoupila do senátu a zúčastnila se jednání a formulace usnesení, jakoby byla senátorkou. Zcela ovládla synovu vládu, který se věnoval pouze svým zábavám, ona se svou matkou řídila říši. Chlapecký imperátor zřídil na Quirinalu na místě, kde se setkávaly o svátcích matrony významných rodů a císařské byrokracie, stavbu, říkalo se jí po vzoru mužských sněmovacích míst senaculum, zde "ženský senát".

Řídila ho logicky Symiamira a jeho usnesení se týkala ryze norem společenského vystupování žen, tedy například jak se objevovat na veřejnosti, která má přednost před jinou, která kterou smí políbit, v jakých kočárech a čím tažené se která smí objevit, v jakých nosítkách a v jakých botách. Na čem dalším se manželky římských mocipánů dohodly, známo není, ale po vzoru řady republikánek to mohlo mít dalekosáhlé důsledky, srov. spiknutí traviček roku 331. Dobový pramen tato "senátní usnesení" označil za směšná/rídicula.

Eusébii, manželku křesťanského panovníka Constantia, charakterisoval historik Ammianus Marcellinus jako anděla všech ženských ctností. Vynikala prý "nade většinu žen krásou těla a mravů a v tak vysokém postavení si uchovala lidskost". Sotva se o takovém zjevu ještě někdy dočtete, snad ani v bulváru. Naopak všechny zachované příběhy zlomocných žen starého věku pravděpodobně překonává v poslední čtvrtině 18. století osud a dílo jisté zchudlé francouzské šlechtičny de Saint-Rémy známé jako Jeanne de La Motte. 

Podvodnice velkého stylu se domohla manipulacemi a falšováním listin hraběcího titulu a ve spolupráci s jistým Giuseppem Balsamem alias hrabětem Cagliostrem oklamala kardinála Louise Reného de Rohana, který se ucházel o přízeň u královny Marie Antoinetty. De La Motte použila padělaných listin, aby se mohl s královnou sejít: byla to však místo ní její dvojnice, jedna pařížská kurtisána. Církevní hodnostář si chtěl Marii Antoinettu k tomu roku 1785 naklonit drahým náhrdelníkem, zaručil se za něj u zlatníka. 

Když se to provalilo, musel dvůr náhrdelník koupit a král Ludvík XVI. dal kardinála vyšetřovat (parlamentem osvobozen). Skandál zbavil královský pár v době, kdy se osud monarchie nakláněl do záhuby, posledních sympatisantů, zatímco de La Motte diamanty ze šperku dávno rozprodala. Když ji dopadli, vypálili jí na tělo dvě lilie a odsouzena byla na doživotí do věznice. Záhadně prchla, žila v Londýně, kde sepsala pomluvný pamflet na královnu a roku 1791 zemřela opileckou smrtí po pádu z okna. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli popraveni revolucionáři o dva roky později.

 

Sapfó, mýthos a skutečnost 

Rhodópis byla krásnou spoluotrokyní Aisópovou a stejně jako on pocházela z Thrákie. Jejich vlastníkem byl businessman Iadmón ze Samu. Ze Samu ji odvedl do Egypta do Naukrátidy jistý Xanthos, který ji prodal za velkou sumu Charaxovi z Mytilény, jednomu z bratrů literátky Sapfó, viz o ní roku 630 sqq. Dalšími jejími sourozenci byli Larichos a Erigyios, matka se jmenovala Kleis, jejich otcem byl Skamandros n. Skamandrónymos. Provdána byla za Kerkyláda/Kerkólada z Andru a měli spolu dceru Kleidu. 

Charaxos Rhodópě daroval svobodu, oženil se s ní a měl s ní děti, což byl velmi neobvyklý jev a nejen na svou dobu. Rhodópis zůstala v Egyptě někdy na začátku dlouhé vlády filhellénského krále Amásida (Ahmose II., 570 - 526). Egypťanovou hlavní ženou byla Ládiké či Láodiké z Kýrény, ale její syn korunním princem nebyl. Když Kambýsés roku 525 dobyl Egypt, propustil ji bez úhony domů.

V prostředí hellénských obchodních center v Deltě si vydělávala jako hetairá stejným způsobem jako to předtím dělala svému majiteli. Její jméno bylo podle Hérodota proslulé po celé Helladě a stejně jako o něco později slavné Archidiky se o nich pěly písně. Charaxos si láskou k Rhodópidě znepřátelil svou sestru Sapfó, neboť měl Rhodópidě lásku opětovat značnými výdaji: obchodník prý přišel na mizinu.

Zřejmě se jedná o prostý příběh velké lásky starého muže k mladé ženě, kterou ale Sapfó nazývá Dóricha a nikoli jako Hérodotos Rhodópis (asi "Růžolící"); že by doklad pro nejstarší použití „uměleckého“ jména? Mezi taková jména patřila např. Chrýsis/Zlatá, Zlatíčko, Pannychis/Na celou noc, Filoméla/Milující zpěv, Psýché/Dušinka, Tryfaina/Chtivá atd

Hérodotos zaznamenal, jak slavná byla. Povídali si o ni Helléni, že nejmenší z pyramid si prý postavila Rhodópis. Byla nepochybně první známou ženou evropských dějin, která slavně zbohatla sexem a podle všeho dosáhla též regulérního občanského sňatku.

Jinou slavnou prostitutkou z Egypta byla Thónis. Zahořel po ní prý jistý Egypťan, ale byla drahá. Ve snu se mu zdálo, že se s ní vyspal, a byl spokojený. Ale Thónis ho obvinila u krále Bokchórida, že jí nezaplatil. Panovník rozhodl, aby napočítal zlato, ale ve stínohře s ním rukama pohyboval sem tam, protože představa je jen stínem skutečnosti. Spor prý vyřešila po staletích vyhlášená hetéra Lamiá, přítelkyně Démétria I.: muž musí zaplatit, protože stín Thónidu neuspokojil, kdežto muže ano.

Userkaf dal stavět Reovi chrám a pro sebe pyramidu u stupňovité pyramidy v Saqqáře. Postava jeho manželky Chentkaues se pravděpodobně zrcadlila v pozdní reminiscenci jménem Nitókris (u Manethóna), nebo Rhodópis (u Hérodota); srov. ale rok 2283.

Sapfó z Mytilény, starší vrstevnice obou jmenovaných dam, požívala po celý hellénský starý věk i po dobu raného principátu vynikající pověsti nedostižného osobního i literárního vzoru. V její době bylo „módní“, aby aristokratky zakládaly a živily „dámské kluby“, oddávaly se literatuře a uměním.

Hlavy jiných společností/músejí nám zůstaly bezejmenné, zachovalo se Sapfino jméno. „Kluby“ byly kultovními spolky/thiasos, srov. jejich mužskou podobu v Athénách. • S jistou dávkou pravděpodobnosti se lze domnívat, že římské aristokratky udržovaly jakési „kluby" někdy ke konci republiky a že to mohly být "instituce" vlivné.

Ze Sapfina díla rozloženého do devíti knih ovšem zbyly jen trosky (poslední objevy z fragmentů z oxyrrhynžských papyrů jsou z let 2005 a 2014). Pověsti o její homosexuální „lesbické“ orientaci (název podle názvu rodného ostrova básnířky) jsou mnohem pozdější a zalíbení našly až u křesťanů. Jména jejích "přítelkyň/filiai" a žaček viz s. v. Sapfó. 

Zřejmě prvním, u něhož se objevuje slůvko lesbiai/řec. lesby s touto náplní je anonymní komentář k prvním křesťanskému theologovi/filosofovi římským jménem T. Fláviovi Clémentovi, řec. Klémentovi z Alexandreie (ačkoli se narodil v Athénách; zemřel krátce před rokem 215 n. l.).

Samo označení „homosexuální“ pochází až z 19. století. V hellénismu se lesbám říkalo tribás, latinsky frictrix/„ta, co tře“ a orientace byla pokládána za nemravnou, proti přírodě, více než ryze homosexualní mužská orientace. Hispánský Říman Mártiális v jednom ze svých jedovatých epigrammů napsal o jisté Basse, že ji nikdy neviděl s mužem, ale vždy ve společnosti žen, což je asi první literární zmínka o této sexuální orientaci Římanek a tedy Evropanek. 

V klasickém období hellénských dějin a mnohdy i dnes bývá zobrazení nymfy na mincích samostatné Mytilény (raženy od poloviny 5. století) vykládáno jako obraz Sapfin. To by ovšem znamenalo, že Sapfó byla první smrtelnicí, jejíž obraz se kdy dostal na mince, jejichž význam v této době nebyl ani tak v nominální hodnotě platidla, jako spíše v hodnotě representativní - jako výsostný státní symbol. Byla první literátkou, která dceři radila, jak se má obléci, a básnířka, o níž Platón napsal, že by měla být desátou Músou, se nestyděla aiolskými verši sdělit, co chce: "Zapadl již Měsíc s Pléiadami, je půlnoc, čas utíká a já spím sama/Dedyke men a Selanna kai Pléiades, mesai de nyktos; para d' erchet' órá. Egó de mona kateudó." • První Římankou s portrétem na mincích, byla roku 42 Fulvia, manželka triumvira M. Antónia.

V letech 603 až 596 musela Sapfó se svým mužem emigrovat z rodného Lesbu na Sicílii. Když se po čase vrátila domů, založila ve svém domě Múseion/"Sídlo Mús", intelektuální společenství sestávající údajně převážně z žen (srov. ale příčinu její sebevraždy, viz rok 630).

Sapfiny literární následovnice jako např. o něco mladší Kleobúlíné z Lindu, dcera jednoho ze Sedmi mudrců Kleobúla, nebo o dvě až tři století mladší Érinné z Télu, Korinna z Tánagry či ještě mladší Melinnó zvaná Lesbiá/Lesbičanka takové proslulosti nedosáhly, kromě jména nevímě nic o kalónské básnířce Kleitagoře, srov. pod lyrika.

Věhlasu hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách. O putovních básnířkách viz u roku 217. 

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Kréty n. Krotónu a její dcera Dámó/Arignóté. Obě byly autorky několika spisů, též jiná Theanó, rodem z Metapontu n. Thúrií, filosofovala pýthagorejsky, viz pod školy (1): tato složila mimo jiné povzbudivé rady pro ženy/paraineseis gynaikeiai, jistě prvotinu tohoto žánru v evropské literatuřePýthagorici po celý starý věk slavili dne 11. července svátek Pýthagorův a jeho choti (sňatek, narozeniny filosofovy?). Dámó měla prý svátek 21. července, Pýthagorova matka Pýthais 28. července, což vzhledem k ženám byl též evropský primát.

To vše svědčí o tom, že povědomí o "feminismu" existovalo tisíciletí dříve než dnešní módní projevy. Jistá Myró/Moiró z Rhodu z doby neznámé, snad pozdněhellénistické, filosofka (peripatu?), se k autorům historiografií postavila zády a vyhledala jiné, velmi zajímavé a faktograficky jistě nabité thema: složila spis o královnách a jejich výrocích. Ovšemže ztracený.

Za povšimnutí stojí neznámý Charón Karchédonios, který pravděpodobně někdy v hellénismu sepsal děje všech tyrannů Evropy a Asie. K tomu však vydal životopisy význačných mužů ve čtyřech knihách a stejně obsáhle významných žen/Bioi endoxón andrón, Bioi endoxón gynaikón, což je co do námětu primát v evropských literaturách a též v rovnoprávním pojetí, ale spisy zcela ztracené.    

Ženské primáty

Roku 3054 v Egyptě po Džetovi vládne jistý či jistá Mer(it)-Neith. Také není zmiňován(a) Manethónem, možná proto, že může jít o ženské jméno, snad manželka Džetova, která po jeho smrti vládla jako regentka následujícího krále, zřejmě svého syna. Byla by první doloženou samostatnou královnou v lidských dějinách, srov. zde níže Nitókris a rok 2184. Chronografové k vládě jistého krále, jemuž řecky říkají Binóthris n. Biofis, pravděpodobně Ninečer ze druhé dynastie, viz rok 2983sqq., připojili poznámku, že první dal ženám právo vládnout. Egypťanky toho, jak zde níže patrno, nezneužívaly, a údaj to je značně kuriosní.

První známou literátkou byla dávno před ní Encheduanna, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîn) v Uru, autorka epické básně Inanna a Ebech („Nin-me-šar-ra“, Paní všech božských mocí). Podle jedné verse měla být dcerou zakladatele první předněvýchodní říše dějin, akkadského Šarru-kéna (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a celé Mesopotamie.

Roku 2384 v sumerském Lagaši po Ennen-tarzim (od c. 2400) následuje Lugal-anda (vládl sedm let do 2378). Panoval společně se svou ženou Bara-nam-tarra. Je to první spoluvláda muže s ženou v dějinách. Bara-nam-tarra vlastnila velké pozemky, pečetila vlastní pečetí a dostalo se jí velkolepého pohřbu.

Téhož práva užívala manželka prvního sociálního reformátora dějin Urukaginy Lagašského (zabit c. 2731) jménem Šaša či Šag-šaga. Jako velekněžka chrámu bohyně Baba/Bau rozhodovala o chrámových pozemcích a lidem k nim přináležejícím. Do její domácnosti patřilo sto padesát otrokyní na práce kolem tkaní látek, vaření piva, mletí a pečení a další práce v kuchyni, šest žen pěstujících obilí na výkrm prasat, zpěvačka s několika hudebníky, team patnácti kuchařů, kadeřník a další řada služebníků starající se o královnu-kněžku a její děti.

Tyto údaje známe z písemných záznamů. „Živě“ známe počty a osud služebnictva takové královny z nedalekého Ur a jenom o století starší. Z doby I. dynastie urské (po cca. 2500) pochází známý hrob kněžky či kněžny Pî-abi n Pû-abi (tradičně čteno sumersky Šub-ad) s bohatou výbavou, kterou na cestě do smrti doprovázelo šest mužů a šedesát osm žen, hudebníci a služebníci, její pozemští společníci, všichni vyzdobeni dobovou šperkařskou nádherou.

Služebnictvo královny-velekněžky bylo v pohřebišti na cestu do říše bez návratu povražděno (otráveno?), neboť taková byla víra v potřebnost jejich životů pro zesnulou paní. Sumerky v postavení kněžen užívaly stejných poct jako jejich manželé-panovníci. V chrámech bylo stejně obětováno jejich sochám jako mužům, zachovaná sousoší mužů s ženami ukazují na rovné postavení. 

Není známo, že by v dávnověku sakrální krutost převýšila krutost kriminální. Zřejmě rekordní počet obětí byl odhalen v procesu zahájeného 2. ledna 1611 v Uhrách s hraběnkou Erszébetou Báthory(ovou), známou „Čachtickou paní“, odsouzené za zabití 610 děvčat do domácího vězení (nejnižší údaj praví: čtyřiceti). Deviantní šlechtična si představovala, že v lázních z krve služebných nezestárne (podle dobových zákonů nemohla být šlechtična odsouzena na smrt  a po několika letech zemřela doma sama od sebe).

Ve 24. století panovala v Kiši Ku-Baba, „Šenkýřka“ (tzv. III. dynastie kišská). Pevnou rukou vládla údajně sto let, a její jméno v hellénisované podobě Kombabos přežilo v titulu eunušského kněze v syrské Hierápoli (a podle jiných výkladů může souviset se jménem anatolské bohyně Kybely). Známe dceru vládce Lagaše Ur-nanše (c. 2540) jménem Lid-da, která rovněž byla kněžkou.

Zimrilim, vládce v Mari na Eufrátu (1778 – 1761), současník a oběť babylónského Amority Chammurapiho, měl osm dcer. Dvě z nich musely do kláštera a staly se velkněžkami dvou kultů. Jedna z nich, Eríšti-aja, si stěžovala matce, jak zle se má, že nedostává žádný proviant, ačkoli se modlí za zdar všech, ani pivečko, že jí otrokyně umírají a náhradu nedostává…

Sîn-achché-eríbova hlavní manželka Naqi´a byla Aramajka a asi pocházela z Palaistíny a měla přízvisko Zakútu/Čistá. Prosadila na trůn mladšího syna Aššur-acha-iddina a měla během jeho vlády na něho rozhodující vliv. Rozdělením assyrské říše mezi Aššur-báni-aplu (zůstala mu kmenová Assyrie a další dobytá území) a Šamaš-šuma-ukína (králem Babylónie/Akkadu) dala nepřímo podnět k válce jejích vnuků. Sîn-achché-eríbova královláda zanechala co se týká žen též pozoruhodnost. Zatímco všech harémy zůstaly  a zůstávají pro dějiny plné anonymních žen, z jeho doby se zachovala nádoba s vlastnickým nápisem: "Tašmétum-šarrat, sinnišat ekallim ša Sîn-achché-eríba/Tašmétum-šarrat ('Bohyně T. kraluje'), palácová žena Sîn-achché-eríbova."  

Roku 2184 v Egyptě po nejdelší vládě v lidských dějinách zemřel král Fiops II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Horus X Merenre II. Antejemsaf, řec. Menthesúfis, panoval jen rok. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, v nilské říši anarchie. Roku 2183 byl králem Netžerejkare, který také vládl jen několik měsíců.

Pomstila se a odstranit ho dala sestra zavražděného Merenrea II. jménem Menkare (Neith), řec. Nitókris (k tomu ale rok 2498). Jako první žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181. S ní končí doba VI. dynastie (od 2345) a celá éra staré říše (od 2686); srov. však zde výše Merit-Neith a poslední panovnici xii. dynastie Sobkneferu, viz rok 1799, a Hatšepsut.

Z pátého roku vlády Assyřana Tukulti-Ninurty I. (buď rok 1240 n. 1230) pochází text zmiňující recept podle znění/ina pí mastičkářky n. parfemistky/muraqqítu jménem Tappútí-Bélet-ekallim n. Tappútí-Ninegal (dosl.: "Mé gildy bohyně Paní paláce"). Je to nejstarší zachovaný doklad takového ženského povolání, "první chemička dějin".  

U Peršanů se proslavila matka Artaxerxa II. a Kýra mladšího Parysatis. Stranila mladšímu a u staršího nesnášela jeho královnu Stateiru. Když ve slavné bitvě u Kúnax padl Kýros, jeden z blízkých Artaxerxových činovníků, eunúchos Masabatés, usekl Parysatidinu synovi hlavu a ruku a jako důkaz o konci války je donesl králi Artaxerxovi. Parysatis mu to roky nezapomněla a když se naskytla příležitost, dala ho stáhnout z kůže, jeho natáhnout na tři kůly a vedle vypnout eunúchovu kůži.

Kolem roku 650 věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Literátek je známo ze starého světa hodně, jedna však mezi nimi vyniká svou vědeckou orientací. Za Nerona žila Pamfilé z Epidauru, autorka řady spisů a pojednání, jedna z velkých postav ženského starého světa. Dcera grammatika Sóteridy, jehož rodina pocházela z Egypta, a manželka asi Sókratida vydala 33 knih Historických komentářů/Historika hypomnémata, psala o vedení sporů/disputací/peri amfisbétéseós. Pořídila výtah z Ktésiy ve třech knihách a výbory z mnoha dalších historických titulů. Jedna z jejích knich se jmenovala O sexuálních požitcích/peri afrodisión, takže se stal první evropskou autorkou pojednávající o sexuologii (a nikoli o pornografii, která měla již své autorky, srov. pod novela). 

Osobní svoboda hellénských žen: Starý svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž z domu nevycházela a když, tak v doprovodu výročně o náboženských slavnostech, kdy měly možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vznikající z delší známosti starý věk hellénský u mladých lidí prostě nemohl znát...

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady (dórská Sparta tuto instituci neměla).

Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Pův. ale pornografie byla malba s erotickým námětem, teprve v pozdním hellénismu také literatura. 

• Aby se ženy vyhnuly označení prostitutek, dostalo se v osmdesátých letech 20. století v anglosaském světě do užívání obratu sex workers, sexuální pracovníci/pracovnice, které se původně vztahovalo na muže a ženy pracující v porno- a erotickém průmyslu, tedy nikoli přímo prostitut(ka). Od toho povstalo commercial sex workers (i se zkratkou CSW), komerční sexuální pracovnice, česky obvykle "kurvy, štětky".

V Augustově době se erotická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. Z mýthologie vydržela u literátů jen themata erotická a svět olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům přerodil ve vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli polytheisty křesťané.

Úlevu athénským ženám přinesly Solónovy zákonodárné reformy. Athéňanky na tom s osobní svobodou byly ve srovnání se Sparťankami nebo Kréťankami velmi špatně. Vdova-dědička se sice směla stýkat pouze s příbuznými zemřelého, ale když se znovu provdala musel s ní nový manžel souložit minimálně třikrát do měsíce.

Solón zrušil až na troje šaty a kuchyňské náčiní povinné věno (chudé rodiny dcery vybavit nemohly a jak žertují komičtí autoři na podiu, žena bez věna je lepší, poslušnější, než s věnem a bohatá, protože utrácí). Srov. euergesii královny Láodiky III., manželky Antiocha III., která roku 196 zajistila věno dcerám chudých Iasanů. Výše věna u republikánských Římanů nebyla nijak závratná; taková byla doba a bdělost moralisujících senátorů.

V některých případech rozhodovali o věnu ze státního, viz rok 212. Ze soukromého majetku bylo tehdy deset tisíc assů (Tatia n. Tuccia, dcera jistého Caesona). Rekodní v této době byla částka padesát tisíc assů (tehdy pět tisíc dénáriů), kterou dostala od svého otce Megullia a proto si vysloužila přízvisko Dótáta. 

Dcery a sestry nesměly být muži prodávány, jak povolovaly některé mesopotamské zvyklosti. Solón zavedl závěti, které zvyšovaly osobní svobodu při nakládání s majetkem. Odstranil zvyk drásat si o pohřbech tváře a prsy a lamentovat na cizích pohřbech. Zakázal rovněž obětování zesnulým vola. Naopak v chrámech, na hrách, na soudech a na úřadech pod pokutou tří drachem pošpiněnému a dvou do obecní pokladny měli lidé zakázáno pomlouvat žijící.

Ženy živící se sexem patřily k výbavě každého starověkého námezdního vojska. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády vyhnal nový vrchní velitel P. Cornelius Scipio Africanus z ležení na dva tisíce kurtisán. Římská armáda tehdy čítala asi čtyřicet tisíc mužů.

Ve válce Lakedaimonských s arkadskou Tegeou se spartský král Charillos (886-826) vypravil poprvé do pole pro Arkadům. Jejich ženy se ozbrojené usadily v záloze a čekaly jak dopadne bitva. V rozhodujícím okamžiku prý zasáhly do boje a výsledek bitvy zvrátily - Sparťané se dali na útěk.

Tegejské ženy, které prý vedla jistá Marpéssa zvaná Choirá ("Svině", též "Píča"), dokonce zajala krále Charilla. Byl však propuštěn bez výkupného, neboť se zavázal, že už nikdy nepotáhne proti Tegejanům. Což nedodržel, ale je to první, snad i historické vítězství žen nad ozbrojeným oddílem mužů (viz rok 886)....

Theopompos, král Sparťanů v letech 785 - 739, byl ve válce s Arkady zajat. Jeho manželka obdržela od Arkaďanů povolení zajatce navštívit: v cele si s ním vyměnila oděv a Theopompos se tak unikl (o osudu choti ani o jejím jménu není nic známo).

První evropskou loupežnicí byla podle mýthů o Théseovi jistá Faiá, které se v jiné tradici říká "krommyónská svině". Jedna i druhá prý škodila svému okolí a Théseus zabíjel v každém případě.

Děvčata to měla na úsvitu evropských dějin hodně těžké. Obvykle byla na kšeft, výhodnou dynastickou investicí, v horším případě byla vražděna hned po porodu. Doma mlčet, rodit a vychovávat. Nemít názor. Ale než se holka provdá, musí garantovat sexuální analfabétismus, jinak panenství. Zásada se v širém světě udržela dodnes všude tam, kde muži myslí více rozkrokem než je racionální.

Posuďte: Roku 739 v první válce messénské poradila Pýthie obleženým Messéňanům na jihopeloponnéské hoře Ithómě, aby obětovali pannu z domácího královského rodu Aipytovců. Přítel messénského krále Eufaa Aristodémos nabídl svou dceru, s čímž ale nesouhlasil její nastávající, který na její záchranu prohlásil, že ji již zbavil panenství. Aristodémos se tak rozčílil, že dceru zabil a rozřízl jí břicho, aby doložil, že žádný plod v sobě nemá.

Věštec smrt Aristodémovi dcery nepřijal, neboť nebyla zasvěcena podsvětním bohům. Král ale rozhodl opačně. Aristodémos roku 725 došel k závěru, že jako dcerovrah ničím a nikomu neprospěl, ani své vlasti, a probodl se na hrobu své dcery.

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roku 723 roztrhat a sežrat koňmi. To pak vedlo k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel. Podle Solóna bylo možné o sto let později cizoložníka zabít, únos a znásilnění přišlo na sto drachem.

Pro srovnání: vítěz na olympiádě obdržel v Athénách pět set, na isthmiích sto drachem, býk stál za Solóna pět set dr., ovce jednu.

V Orientu se k venkovským dívkám a ženám z nižších vrstev přistupovalo velmi brutálně. V archivu Zénóna z Kaunu, tajemníka dioikéta Ptolemaia Filadelfa Apollónia, pochází zpráva/hypomnéma z dobyl kolem 250 kočího/synóristés Hérákleida o chování dvou jeho kumpánů Drimyly a Dionýsia během cesty po jihu Syrie a v Palaistíně; vlastně to je udání. Dionýsos znásilnil jednu otrokyni a přenechal ji hraničáři/oryfylax, ačkoli mu nepatřila. Další ženu unesl od Ammónů a prodal ji v Ptolemaidě, pak se zmocnil jisté kněžky a unesl ji do Ioppy a v Auránítidě další.

V Nabatii ho však chytli a na týden svázaného zavřeli. Drimylás koupil otrokyni za tři sta drachem a pak ji cestou pronajímali a dobře na ní vydělali. Denně ji koupali v teplé vodě a kromě tohoto podnikání si vlastního účelu cesty, který neznáme, příliš nevšímali. Jak reagoval Zénón, resp. Apollónios, známo také není. 

Jako první historickou královskou vražedkyní v hellénských dějinách proslula Eryxó, manželka kýrénského krále Arkésiláa III. v polovině 6. století. Králův bratr Learchos Arkesiláa zavraždil a Eryxó manželovu smrt potrestala. Na „trůn“ nastoupil její syn Battos III. Chromý, jehož manželkou byla jistá Feretímé. Ta byla po rozbrojích v Kýréně nucena i se svým synem a vládcem Arkesiláem IV. uprchnout.

Uchýlila se na Kypros do Salamíny a na místním vládci Euelthónovi žádala vojenskou podporu pro návrat svého syna k moci. Král jí vojáky nedal, ale zato od něho dostala zlaté vřeteno s kuželem a vlnu: ženám prý náležejí takové dary, nikoli vojska.

Arkesiláos sehnal pomoc na Samu, svou vlast pacifikoval, ale moc prospěchu z toho neměl. Postrašen věštbou opustil Kýrénu a zakrátko byl zabit v sousední Barké. Jeho matka Feretímé krátce vládla sama, ale pak musela za země uprchnout. Někdy před rokem 512 požádala v Egyptě o pomoc místního perského satrapu Aryanda. Ten po devět měsíců obléhal Barku, až se ho roku 512 zmocnil zrádnou lstí. Feretímé dala své protivníky narazit na kůl a prsy jejich žen dala rozvěsit po hradbách.

Zbylé obyvatele Barky usídlil Dáreios v Baktrii: první násilný transfer obyvatel v hellénských dějinách. Tato ojedinělá ženská krutost v hellénských dějinách (srov. Olympias a její mstu) nezůstala potrestána: podle Hérodota Feretímé zemřela na zpáteční cestě do Egypta, když „měla za živa tělo plné červů“.

Zřejmě první zahraniční vojenská intervence v Evropě způsobená ženou (ovšemže hned po válce o Helenu) byl důsledek románku mezi dvěma mladými Sparťany. Zároveň to je důkaz pro to, že ženy sice neměly právních jistot, ale ve skutečnosti byly často rovnoprávnější než jejich protějšky. Již postarší Kleónymos, který se hodně nacestoval se zbraní v ruce po světě, se oženil s výrazně mladší Chilónidou, dcerou Leótychidovou. Všichni pochopitelně královského rodu.

Děvče se však zamilovalo do syna krále Area jménem Akrotatos ("Vynikající"), když byl táta zrovna za obživou (mečem) na Krétě. Kleónymovi se to rozleželo v hlavě, že si z něho dělají ve Spartě legraci, a přemluvil Pyrrha, bojovného krále Molossů, aby udělal ve Spartě pořádek.

Dobře to dopadlo, láska vyhrála. Pyrrhos přitáhl, a to i se slony, ale Spartu nedobyl, protože se zavčasu stačil vrátit Areus. To se stalo roku 273. Kleónymos už nesměl domů a holka dostala nového manžela (později padl u Megalopole).

Věrnost milenci osvědčila roku 245 jistá Danaé. Sófrón byl seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké, která v Efesu sídlila, ho chtěla dát zavraždit, ale její záměr prozradila její vlastní služka Danaé, milenka Sófrónova. Sófrón takto varován unikl, ale Danaé byla popravena svržením ze skály. Byla dcerou hetairy, jedné z žákyň Epikúrových, jejíž jméno však neznáme.

Synovská oddanost má rovněž své velké příběhy. Attalos I. Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie. Apollónis Eusebés, jak znělo matčino trůnní jméno, a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna.

Láska vedla k dobytí měst, což není jen příběh Ília/Troje. Tak roku 209 při obléhání Tarentu Římany sloužil v římském vojsku jistý Tarenťan. Jeho sestra v obleženém městě milovala jednoho z bruttijských vojáků. Římané navedli milence, aby se postaral o slabé místo na hradbách: odvedl odtamtud stráž a opuštěným místem pak vedli průlom.

Jiný příběh je ze západního Středomoří. Massalští na obranu proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali při pobřeží další kolonie. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku (latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března). Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalijsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos. O Massalii více viz tam.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem pýthagorejské školy. Z hetér (?) byly zřejmě první ženami, které navštěvovaly přednášky filosofů, jistá Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, posluchačky Platónovy a Speusippovy. Platón dal dokonce Sókratovi v Symposiu rozmlouvat o lásce zřejmě vymyšlené postavě věštkyně z Mantineie Diotímě.

Z historických postav u barbarských národů vynikla mezi Hellény slávou nejprve královna Skythů-Massagetů Tomyris, která roku 530 ukončila v bitvě kdesi ve Střední Asii život krále Peršanů Kýra II. Protože chtěla potrestat Kýrovu krvežíznivost (v perském zajetí si mimo jiné vzal život zajatý syn královnin), po bitvě strčila Kýrovu hlavu do měchu s krví.

U Peršanů dosahovaly ženy královské důstojnosti důležité posice ve státě především v okamžiku, kdy jejich syn či manžel byl slabým vládcem. A to i přes to, že si je panovníci drželi v urozených harémech. Do chodu dějin zasáhla výrazněji jako první Otanova dcera, kterou Hérodotos nazývá Faidymé. Na otcovu výzvu odhalila Pseudo-Smerdise, neboť v posteli mohla potvrdit podezření, že nemá uši a tudíž není pravým Smerdisem, kterého dal předtím jeho bratr Kambýsés zavraždit.

Když se po odstranění usurpátorů perského trůnu stal králem Dáreios I., za své první manželky si vzal dvě dcery Kýra Velikého Atossu (předtím manželka Kambýsa a mágova bratra) a Artystónu (tuto ještě jako pannu), jako třetí Parmys, Smerdiovu dceru a pochopitelně Otanovu dceru Faidymé.

Parysatis/Parušjáti, sestra a choť Dáreia II. vládla fakticky po celou dobu Nothova kralování v letech 424 až 404: byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové mohli přímo setkat. Parysatis proslula krutostí. Kolem roku 420 propuklo v Persii povstání Arsita, bratra krále Dáreia II., které bylo namířeno spíše proti králově manželce Parysatidě. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Zdá se, že pouze jedna žena byla zasnoubena s římským císařem, ale provdala se za hranice. Olympias, dcera praefecta praetorió Flávia Ablabia z Kréty (cos. roku 331 n. l.), byla zasnoubena asi roku 333 budoucímu císaři Constantovi I. Ke sňatku nedošlo a později byla provdána za armenského krále Aršaka II. (vládl 339-369 nebo c. 350-364).

To Aelia Galla Placidia (c. 390-27. listopadu 450) se za vznešeného cizince nakrátko provdala, ale formálně neopustila území říše. Dcera Theodosia I. (+ 17. ledna 395) z druhého manželství s Gallou, sestrou Valentiniána II., se roku 414 v Narbó/Narbonne stala ženou visigotského krále Athaulfa, zavražděného v Barcinóně/Barceloně v létě 415. Byla provdána ještě jednou, a to opět krátce: 1. ledna 417 za Constantia III., provolaného 8. února 421 za Honóriova spoluvládce. Manžel zemřel na nemoc 2. září téhož roku a vdova Augusta Aelia Galla Placidia, matka Iusty Gráty Honórie a Valentiniána III. (* 2. července 419), byla v letech 425-437 jeho regentkou, kdy byl prohlášen dospělým (zavražděn roku 455). 

Incest (viz hlavně tam): Od dob staré říše se egyptské královské dcerky obvykle vdávaly jen do „paláce“. V XVII. dynastii zavedl egyptský král Sekenenre ii. Tao ii. novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, čili incest uzákonil. Novinka platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii a zanechala ohlas do dob hellénistických. Král se však nemusel ženit jen se svými dcerami, na rozdíl od nich měl volnost výběru v palácové nabídce a kromě toho měl k disposici velký harém.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodivosti (sic).

O trochu dále došla Anchesenamun, viz rok 1352. Jako jediná z Egypťanek, a asi vůbec v historii, byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také pravděpodobně sama vládla: jejími královskými choti byli otec Atenaten (to byla hodně mladá, podle dnešních měřítek dítětem) - bratr Tutachaten (měli spolu dvě dcerky, které královnna ale potratila; další děti asi neměla) - děd Aj ( v tomto pořadí).

 (pokr.)