Chidadida[x], elamský guvernér§ 2346
Chidalu, m. a jedna z částí Elamu§ 653, 652
Chidar z Mari, k.§ 2500
Chidí z Til-Garimmu, k.§ viz Kurtí/Gurdí (Gordios?)
Chí'él, židovský oikistés Jerícha§ 876
Chihuahuaská poušť, v MEX a na jihu US§ před 6000 (1)
Chichén Itzá, mayské kultovní středisko na Yucatánu§ 1800
Chijawa§ viz Kilikie
Chilakku, ass.§ viz Kilikiá Trácheia
Chilaruada, Chelaruada z Melidu, k.§ 1111, 810, 783, 766, 765, 746
Childe, Gordon, australský prehistorik§ před 6000 (2)
Chile, novodobý stát§ pravěk (2), před 6000 (1)
chíliarchiá, v Alexandrově Makedonii oddíl o tisíci mužů, velitelem chíliarchos (-és)§ 331, 323, 321, 319
Oddíl tisíce mužů-královské gardy, méloforů/nosičů jablka, byl vynález perských králů, hazahrapatiš. Alexandrova funkce nepřežila války diadochů a v hellénistických monarchiích neexistovala, ani u Parthů. V římské době označoval chíliarchos řec. označení pro tribúnus mílitáris nebo mílitum, vojenského tribúna.
chíliastys, část fýly§ 150 na Samu a viz Athény (1)
Chiliokómon, "kraj tisíce vesnic", oblast na západu Médie§ 363+
Chilmú, část Gambúlů§ 651
Chilqijáhú z Júdy, řec. Eliakiás/Chelkiás, lat. Helcia, velekněz Jahweho§ 641, 622
Chílón z Élidy, tyrannobijec§ 271
Chílón ze Sparty§ 1. jeden ze Sedmi mudrců, 1360, 668, 600, 556, 521, 367 (obě jména cf. též jako Cheilón); 2. manž. sestry Archidáma III., 365
Chílónis, Cheilónis ze Sparty, gen. Chílónidy i Chílónie§ 1. manž. Theopompova, 739; 2. 265, manž. Area I., m. k. Akrotata; 3. 273, 272, 260, zvána Chelídónis/Vlaštovka, d. Leótychidova, manž. Kleónymova a Akrotata, s. Area I., m. Area II.; 4. 252, 242, 241, d. Leónidy II. s Kratésiklejí, ses. Kleomena III. a Eukleidy
Chimdíja, amor. dyn. v Šubat-Enlilovi a Andarigu§ 1769, 1762
Chimjarové, Himjarové (nápisně ChMYR), řec. Homérité§ 300, 109, 25-, 325+, 385+ a viz pod Arabové
Silný jihojemenský arabský kmenový svaz se sídelním městem Zafárem u dn. Jerimu/Yarim (řec. Tafaron, lat. Sapphar) na půl cesty mezi Adenem a Sana´á
Chimmé, Chimmû, Chimua, chet. Chimuwa, churrit. knížectví v budoucím Urartu§ 1275, 1114, 1113, 1077, 1072
Chimti-ili z Laqi, aram. šejk§ 877
Chimuili z Chattuše, chetit. dvořan a pučista, snad s. Chuzzíji II.§ 1460
Chindánu, m. a aram. státeček na střed. Eufrátu mezi Laqé a Súchu s městy Anat, Suru a Ra´il§ 885, 883, 878, 877, 806, 616
Chinduwa, země/m. na anatolském západu, možná Knidos (?)§ 1460
Chinchorro, zátoka u Ariky, Chile, odtud jméno kultury§ před 6000 (2)
Chinti z Chattuše, manželka Šuppiluliumy I.§ 1370
Chiomara, manž. Ortiagonta Galatského§ 189, 188
Chión z Athén, gen. Chiona§ arch. 365
Chión z Hérákleie Pontské, platónik a tyrannobijec, jindy jmenovaný jako Chiónidés§ 353
Chiŏné, sněžná nymfa, dc. Boreova, m. Eumolpova§ 1346
Chiónidés z Athén, básník staré attické komédie§ 486
Chiŏnis z Lakónie, gen. Chionida§ 664 (Ol.), 660 (Ol.), 656 (Ol.), 631
Chionis, seleuk. epistatés§ 203
Chionové, od chión, gen. chiŏnos, tedy "sněžní lidé (?)", lat. Chiónitae, nezn. středoasijský lid možná migrující ze Sibiře ve spojení s Huny, možná jejich část (?); zřejmě platilo, že Hunní/Unnoi = Siung-nu/Xiongnu = Chiónitae, popř. od středoper. chjón, v Avestě nepřátelé Éru/Éránu, tedy civilisace, lidé kočující s deformovanými lebkami, viz též pod Hunové§ 356+, 358+, 359+, 375+ a viz pod Sogdové
Chios, ost. v Egeidě, Chíjští, Chíjané (s délkou); staré jméno o. bylo Aithaliá, srov. tam, krátce Kaisareia, středověk. Sakis§ 700, 693, 650, 611, 600, 575, 568, 560, 545, 532, 499, 495 - 493, 490, 479, 478, 460, 441, 436, 431, 425, 423, 422, 416, 415, 413 - 411, 406, 405, 398, 393, 389, 386, 378, 364, 357 - 355, 351, 350, 341, 340, 333, 332, 324, 315, 295, 290, 249, 218, 217, 209, 202, 201, 196, 191 - 189, 168, 88, 86, 85, 80, 71, 51, 26, 17, 2-, 72+, 165+, 251+
Původními obyvateli byli Lýdové a Kárové, koncem 11. století kolonisováno Ióny z Attiky, později posíleno athénskou kolonií, možná s eubojskými Abanty (?), viz 650. Na ostrově se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali barbarských otroků. Kolem roku 600 začali na Ch. razit élektronové mince a ostrov vynikal v klasickém období obilím, fíky, žvýkací pryskyřicí/mastikou a hlavně vínem.
Chírám, Achírám, jméno tyrských králů:§
Chírám I., řec. Hierómos§ 1000, 990, 972, 969, 968, 936
Chírám II.§ 820, 740, 732
Chírám III.§ 551, 531
Chírám IV.§ 531
Chírám/Achírám z Byblu, k.§ 975, 969
Chirbet ar-Rá'i, archeolog. lokalita u Tall Lach횧 1206
Chirbet Qejjafa§ viz Churvat Q.
Chirbet Qumrán§ viz Qumrán
Chirimmû, m. před Zágrosem v dn. IRQ, polohy neznámé§ 702
Chirištu, churrit. státeček v pozd. Urartu polohy nezn.§ 1072
Chirít, Chirítu, m. v již. Babylónii u Sippar§ 1763, 651
chirurgové§ viz operace
Chišep-rašir, Chišep-rasini z Awanu, o. Luch-iššana, k.§ 2346
Chišep-ratep z Awanu, Chišeb-rateb, akk. Chišep-rašir II., o. Epir-mupiho, k.§ 2346, 2315
Chišmi-Šarruma z Ugaritu, s. Niqmepův, princ§ 1270
Chišmi-Šarruma z Chattuše§ viz Tudchalijaš IV.
Chišniš z Chattuše§ viz Chešniš
Chíšur z Awanu, k. Elamu§ 2550, 2400
Chitá z Awanu, k. Elamu§ 2316, 2280, 2255
Chitlal-Erra z Mári, dyn.§ 2119
Chíva§ viz Chorasmiové
Chiwuj, Chiwiové, lat. Eveí, řec. Gergesaioi (pouze v Septuágintě) n. Euaioi, č. bibl. Hevejové, nezn. lid v Palestíně§ 1448, 1400
Chizqijá/Chizqijáhú z Júdy, též Jchizqijáhú, ass. Chazaqiau, řec. & lat. Ezechiás/Ezekiás, k., s. Ácháze a Abíjáhy, manž. Chefsíby/řec. Epsibaal, bibl. řec. Opsiby, o. Mnašeho/Manasseho§ 728, 724, 715, 701, 699
Chizqijá, řec. Ezechiás, o. lupiče Iúdy§ 47, 4
Chizqijá, řec. Ezekiás, b. velekněze Ananiy§ 66+
Chjan§ viz Chajan
Chlaineás z Aitólie, vyslanec§ 211
chléb§ před 6000 (2) a viz kuchyně
Chlodoveg, Chlodovech, Chlodwig I., k. Franků§ 280+, 382+
Chlóros z Pergama, důvěrník Attala II.§ 155
Chmóš§ viz Kemóš
Chnodomarius, jeden z k. Alamannů, b. Medericha§ 353+, 357+
Chnúm (řec.), Chnúbó, Chnúmó Nebiéb, eg. Chnum, Chenemu, boží stvoření, znázorňován s beraní hlavou, jeho chrám v Elefantíně Chnúbeion/Chnúmeion, manž. Menhity, o. Heka-pa-chereda§ 2667, 1504, 410, 115-, 250+
Chnum-baef§ viz Babaef
Chnumenti, Chnum-enti, s. Senedžemiba Intiho, čati v Páté dyn.§ 2414
Chnumet, Chnumt, princezna z Dvanácté dyn., asi d. Amenemheta II. n. III§ 1928
Chnumhotep, Chnum-hotep, podřízený guvernéra Chuje za Pepiho II.§ 2278
Chnum-hotep (I.), nomarcha Antilopího nomu, správce Východní pouště, hlava klanu dvořanů Dvanácté dyn.§ 1998, 1928
Chnum-hotep (II.), s. Neheri s dcerou Chnum-hotepa (I.)§ 1998, 1928
Chnum-hotep (III.), čati Sesóstria III. a Amenemheta III., s. Chnum-hotepa (II.)§ 1998, 1928, 1902, 1878, 1843
Chnumhotep (IV.), nomarch, b. Chn. (III.)§ 1928
Chnumneferhedžet, Chnum-nefer-hedžet, ka. Amenemheta III.§ 1843
choachytés, pl.: choachytai, opečovávatel zemřelých, muž starající se o hroby v Egyptě§ 127
Choaréné, kraj ve východní Médii se zavodňovacími podzemními tunely§ 209
Choaspés, ř. v Súsiáně, dn. Karcha, Karché Kúr v íránském Chuzestánu, bývá zaměňována s Eulaiem-Ulai-Sellaiem§ viz tam
Chobos, ř. v Kolchidě, dn. Chobi v Gruzii§ 69+
chodníky, v Římě, první v západní Evropě§ 174
Chodorlahomer, Chodollogomor, bibl.§ viz Kutir-Nachchunte III.
Chodžent, Chudžant§ viz Alexandreia Eschaté
choes, "džbány", druhý den anthestérií§ 279 a viz Bohové & svátky xii
Choireátai, „Prasata“, fýlé v Sikyónu§ 595
Choirilos z Athén, tragik§ 524
Choirilos ze Samu, epik§ 404
Choiríné z Athén, "Mušlička", dc. Mnésilochova, manž. Eurípidova, m. tří jeho dětí: Mnésilochos, Mnésarchidés a básník Eurípidés§ 408
Cholargos, athénský démos§ 417
Cholula, plným jménem San Andrés Cholula, m. ve státě Puebla, MEX§ 200
Chonijó, hebr., viz Oniás
Chónové, autochthónní kmen v Lúkánii, dle m. Chóné/Chónié v okolí Krotónu, ktístem prý byl Hérákleův s. Filoktétés§ 545 a viz pod Itálie
Chons, Chonsu, Chensu, měsíční bůh v Ponilí, pro Hellény Héráklés§ 1065, 140
Chons, o. Nubchaesy, manž. Sobekemsafa II., k. Sedmnácté dyn.§ 1647
Chonsemhab, Chonsemheb, Chons-em-heb, literár. postava Amónova velekněze§ 2061, 1379
Chonsemheb, správce chrámového pivovaru§ 1417
Chor Virap, klášter v Armenii§ 301+
chóra basiliké, královská půda, pozemky, země, v hellénismu obecně vlastnictví koruny, na rozdíl od jiné formy „státního“ vlastnictví, půdy obecní a chrámové§ 322
Chorásán§ viz pod Afghánistán
Chorasmiové, pozd. země Chorésm/Chwárezm, Charzemšáh§ 2150, 530, 522, 486, 328, 200, 170-, 241+ a srov. Hunové
Írán. národ na dolním toku Óxu, již. od Aralského jezera, lacus Oxiánus, součást Saků-Massagetů, s jádrem na území dn. Karakalpakstánu; srov. emírát Chíva.
chorégie§ viz leitúrgie a tragédie
Chorégis, hetairá žijící s rhétorem Aristofóntem z Azénie§ 403
Choriénés z Paraitakény alias Sisimithrés, dyn., podle něho jméno hory§ 327
Chorsábád§ viz Dúr Šarrukén
Chorsiai, m. v Boiótii§ 316
Chorvatsko, novodobý stát§ 5999
Chosroés I. Arsakovský, arm. Chosrov, k. Armenie, s. Vologaisa II. Parthského (Arsakés Vologaisés V.)§ 191+, 195+, 198+, 215+
Chosroés II. Arsakovský, s. Tíridáta II., k. Armenie§ 252+, 287+
Chosroés III. zvaný Kotak/Malý, k. Armenů, s. Tíridáta III., o. Tigrána VII.§ 330+, 338+
Chosroés IV., manž. Peršanky Zruanduchty§ 338+, 383+, 387+
Chosroés z Persie, o. Meribana III. Ibérského§ 284+
Chosroovci, ibérská dynastie perského původu, podle velmože Chosroa (žádná souvislost s armenskými Arsakovci ani s pozdějšími sásánovskými panovníky)§ 284+
Chosroés I. Sásánovský, per. Chusró, Chusrau/Chosrau§ 350+
Chosroés II. Sásánovský§ 257+, 325+
Chóténé, krajina a satrapie na severu hellénistické Armenie§ 66
Chou Čao/Hou Zhao, "Pozdější Č." hunský stát§ 304+, 325+
Chou Čchin/Hou Qin, "Pozdější Č.", jeden ze "šestnácti států"§ 304+
Chou Jan/Hou Yan, jeden ze "šestnácti států"§ 304+
Chou Liang, jeden ze "šestnácti států"§ 304+
Chou-li/Houli§ viz kultura
chrám, svatostánek, první v Helladě§ 1703
chrámové státy, v Anatolii§ 68
chrámy a chrámové státy, obchodní střediska v Syrii a Mesopotamii§ 23+
Chrámy byly přirozeným střediskem mimo jiné obchodního života. Kolem nich se sdružovaly podnikatelské skupiny, chrámy disponovaly pro cestující karavanami skladovacími prostorami, ubikacemi, společenskými prostorami, též vodními nádržemi, ustájením pro mezky a velbloudy/"karavanní města". Chrámy sloužily jako střediska bankovní a depositáře. Nejznámějšími takovými chrámy a chrámovými státečky byly vedle Palmýry a Petry chrám Artemidin v Gerase, Diův/Ba'alův v Damašku, Šamašův v Hatře, Dia-Béla v Apameji Syrské, Atargatidy v Hierápoli. Bostra, Beroia v Syrii/pozd. Aleppo, Filadelfiá/Ammán, Spasinú Charax, Dúmat al-džandal, Dúra-Európos byly součástí přepravní sítě fungující po celém Východu a jako anatolské chrámové státečky a egejský Délos zprostředkovávaly zboží na Západ říše.
Chrámové trhy bývaly daňově zvýhodňováni. Tak svatyně Dia ve vsi Baitokaiké u Aradu, dn. Husn Sulajmán v SYR, dostala za Antiocha I. n. II. statut asylový, na jeho území se nesměli zdržovat vojáci a chrámové trhy konané vždy patnáctého a třicátého v měsíci byly bezdaňové. Tržní práva potvrdil o půl tisíciletí později ještě císař Valerianus.
Obchodní korporace při chrámech jako svých kultovních centrech byly multikulturální, nicméně helléno-románský element byl zcela přečíslen hellénisovaným živlem aramejsko-arabským. V branži se točily veliké peníze, neboť z Východu přicházel na Západ odjakživa luxus. Podle moderních odhadů se průměrný velbloudí náklad koření, látek, šperků o 150 až 180 kilogramech, s nímž dokázala karavana denně ujít c. třicet kilometrů, dal v cíařské době ocenit na patnáct tisíc drachem (za drachmu dvě denně se dalo ve městě uživit). Velbloudář dostával ovšem denně drachem čtyřicet: takto placený dělník se nikde ve starém věku nevyskytoval.
chrápání, chrapot, rhonchos n. rhenxis od rhenchó, lat. stertentis sonitus, "zvuk chrápajícího", od stertó, sterténs, "chrapoun; odvěké lidské soužení, zde jako chytrá výmluva: Antistius Labeó na nápad kohosi z pochlebovačů roku 18, aby senátoři spali před Augustovou ložnicí, návrh spláchnul mimo sněmovní pořad slovy: "Co se mne týče, chrápu, takže nemohu spát přede dveřmi do jeho ložnice."
Chremás z Akarnánie, prořímský politik§ 170, 167, 159
chrématistérion, u Seleukovců§ viz chreofylax
Chremés z Athén§ arch. 326
Chremónidés z Athén, s. Eteokleův, b. Glaukónův, proptolemaiovský politik protimakedonský§ 269, 265, 263
Chremónidova/chremónidská válka, chremónideios polemos§ viz válka ....
Chremón z Athén, jeden z Třiceti§ 404
chreofylax, královský a možná i městský úředník v seleukovských městech i vojenských osadách, klérúchiích, který řídil státní (= královskou) finanční správu a notariátní a archivní službu; jeho úřadem bylo chreofylakeion n. chrématistérion, šéf se jmenoval epistatés tú chreofylakeiú, viz pod daně§ 96
V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník.
Chréstés, biskup v Níkaji§ 325+
Chréstius, voják a augustovrah§ 350+
Chréstos§ viz 1. Sókratés z Bíthýnie; 2. viz Iésús (zaměnitelné christos a chréstos)
Chréstos z Býzantia, sofista, uč. asi Aristaineta§ 133+, 176+, 216+
chrístiánismos (řec.), lat. chrístiánismus či chrístiánitás§ viz křesťanství
Chrocus, Crocus, Erocus, vůdce Alamannů; souvislost Alamannů s Čechem jménem Crocco (neznámo proč přejmenovaného na Krok), otce dcer Kazi, Tethka (více rukopisných versí) a Lubossa asi žádn᧠1. 255+, 259+; 2. řím. spojenec, 306+
Chromios z Argu, bojovník§ 544
Chronios z Orchomenu, tyrannobijec§ 240
chronologové, chronografové, chronologie, chronografie (srov. v předmluvě):
Nezřídka je možné slýchat nářky, že historiografie je do značné míry fikcí. Více či méně pravděpodobnou a jen zčásti prokázanou minulou skutečností. Již současníci dokáží měnit snadno ověřitelné skutečnosti ve fikce a ty v dogmata. Bývá to patrné například na výběru faktů při ustavování velkých svátků, kultovních postav. Při takové činnosti docházívalo a dochází k relativisaci původních skutečností a taková fikce vede často k další fikci, tentokrát antidogmatické. Obraty jako "byl největším mužem, představitelem své doby", "jeho dílo přečkalo" apod. jsou toho důkazem a případná likvidace takové kultu do zapomenutí jsou dokladem opaku.
Dogmata ovšem na žádnou skutečnost nenavazují, ale na její fikci, stala se však mnohdy faktorem skutečnosti, motorem. Skutečnost rozdrobená pohledy/pocity náboženskými, estetickými, hospodářskými atd. se proměňuje ve fikci, neboť přišla o statut celistvého faktu, jedinečného zážitku. Z reálného se tak stává ireální a z toho reálná fikce, tedy též dogma, redukovaná fikce událé skutečnosti. Moderní svět zpolitisovaný volným přístupem milionů k mediím se zabývá dogmaty, žije fikcemi, nikoli ověřitelnou skutečností.
Historiografie a z ní chronografie však speciálně fungují jako database minulých skutečností. Fikce v nich zůstává nebezpečně živá, neboť je vnucena stavem pramenů, jejich šíří, šancí je vůbec interpretovat, zařadit. Jeden historický údaj v rámci desetiletí či století, viz starší období v naší Chronografii, neznamená nic pro odhalení vzdálené minulosti, pouze jednu skutečnost z dalších myriád neznámých. Prostor pro fikce a dogmata je tu obrovský. Homérovský svět se záhy stal pro Hellény fikcí opřádající celou jejich polytheistickou civilisaci až do konce sítí dogmat, ačkoli o světě mykénských hrdinů v jeho poslední fázi nevěděli vlastně vůbec nic, jen ta jména a verše o nich v Homérových (byl-li takový) epech. Dílčí momenty ze života a hodnot válečníků před Trojou se staly dodnes sdílenou fikcí; že nejsou dogmaty, o to se postaral církevní aparát.
Nebezpečí zmizení zaznamenaných skutečností v nánosu smyšlenek umenšuje jejich sbírka časově sestavená, chronografie. Časová linie vymezuje souvislosti, je to přístupná sbírka faktů nespletených dosud do žádných fiktivních obrazů znamenajících vynechávání skutečností nebo naopak přidávání smyšlenek.
Nejstarší seznamy panovníků s počty let jejich vlády popř. doplněné kronikářskou poznámkou pocházejí z Mesopotamie a Egypta. Protože ani meziříční ani nilská civilisace neužívala žádných datovacích ér (srov. tam) kromě roků vlády konkrétního krále, působí výpadky textu v pramenech velké datovací obtíže.
Běžná datace v takovém systému zněla: „x roku krále XY“; neznáme-li začátek královlády nebo začátek dlouhého „dynastického“ období, můžeme si o přesné chronologické následnosti dát jen zdát. Sumerští dynastové a po nich jejich nástupci dávali jména jednotlivým rokům svých vlád ("rok, kdy NN dobyl XY/postavil chrám xx"): níb šattim/pojmenování roku. Od dob akkadské říše/Agade datovali mesopotamští astronomové; z jejich poznámek při popisu planetárních a hvězdných konstelací pocházejí pozemské postřehy: jaké byly ceny poživatin a obětin, povodně, hladomory, požáry a další katastrofy, které v rámci panování jednoho člověka původně sloužily za orientační body historiografie.
První datování překračující meze panování jednotlivých vládců zavedli Assyřané. Roky označovali jmény epónymních úředníků limmu či límu (úřad a systém se jmenoval limmútu(m); jména hodnostářů známe z doby staroassyrské, souvislejší seznam je zachován pro dobu od 10. do 7. století). Prvním pevným datem assyrských, a vlastně též mesopotamských dějin, je zatmění slunce z 15. června 763 zaznamenané v dochované části seznamu epónymních hodnostářů. Seznamy začínají kdesi v 19. století, dochovaly se však pouze fragmentárně, takže roli hellénských počtů Ol. 1 = 776 př. n. l. nemohou.
Limmútu byl ve staroassyrské době městským úředníkem s jistou soudní a fiskální pravomocí a fungoval i v osadách assyrských kupců v Anatolii (cf. kárum Kaneš např. roku 1920). V Aššuru sídlil v bít áli, tedy na radnici, kde zasedalo městské shromáždění. Assyřané v anatolské kolonii Kaneši měli dokonce epónymního úředníka se určitými právními pravomocemi pro (obchodovací) šestidenní týden jménem chamuštum, tedy „pětina“, rozumí se z měsíce; ve Městě, tj. Aššuru, to však byl pětičlenný městský správní sbor. Podobně měla assyrská města ještě tříčlenná kollegia, šalištum, a desetičlenná, ešertum, srov římské trésvirí a decemvirí.
První skutečně užívanou a rozšířenou datovací éru po celém Orientu zavedli až Seleukovci podle události, kdy Seleukos Níkátór poprvé dobyl Babylón (začínala v západní části říše roku 312, od Eufrátu na východ od roku 311, viz tam). Limmové byli v Aššuru původně losováni, později následovali ve výkonu funkce podle stanoveného nomenklaturního klíče nejvyšších říšských hodnostářů, tj. král, vojevůdci, dvorští funkcionáři, guvernéři provincií atd.
První z hellénských a tím i evropských historiků, který se pokusil dát chronologii pevnější nadlokální ráz byl logograf Hellaníkos z Mytilény na Lesbu (viz pod dějepisci). Autor monografií o trojské válce, Egyptu a Persii, vydaná před Hérodotovými Dějinami, dále řady lokálních dějin od athénských a thébských po skythské, datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu. Jeho soupis Hiereiai tés Hérás/„Héřiny kněžky“ doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové.
Eforos z Kýmy, žák Ísokratův, v práci Historiá koinón práxeón/„Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států; začal u návratu Hérákleovců na Peloponnésos roku 1104. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal syn Démofilos. Charón z Lampsaku pořídil kroniku své vlasti/Hóroi Lampsakénón a mj. snad soupis spatských úředníků/Prytanies é archontes hoi tón Lakedaimonión (?).
Tímaios z Taurómenia sepsal dějiny Sicílie a Itálie do Pyrrha (zemřel kolem roku 260; na něho ve výkladu navazoval Polybios) a vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai: byl prvním autorem důsledně datujícím podle olympiád. Dal do souladu sled olympiád a epónymních vítězů se spartskými efory a králi, athénskými archonty a kněžkami Héry v Argu.
Ovšem pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami, byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také první Seznam olympioníků - olympijských vítězů/Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil (v přepočtu do dnešní obecné éry) za datum první počítané olympiády rok 776. Kronikou je anonymní papyrový zlomek dějin let 355 až 316 zvaný Kronika z Oxyrhinchu a tzv. Parijský nápis na mramoru/marmor Parium s kronikou od roku 1581 do 299/8.
Soupis athénských archontů pořídil Démétrios z Faléru, duchovní otec alexandrijského Múseia. Jeho vrstevník a athénský státní věštec Filochoros pojednal o olympiádách, sepsal rozsáhlou Atthidu a práci o agónických slavnostech v Athénách/Peri tón Athénésin agónón.
Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).
V rámci generací, srov. s. v., jimž vyměřil dobu třiceti nebo čtyřiceti let, poskládal nástupnictví králů, eforů a kněžek. Obecně je pokládán za „otce chronografie“. Eratosthena později volně kopíroval Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119.
Obecně o dataci psal ve spisu O určování času jistý Antileón; o spisku nevíme nic. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, dovedený do roku 61 př. n. l.
Významné chronografické dílo složil grammatik a ethnograf ze třetího století Sósibios ze Sparty, který si vysloužil přezdívku Epolytikos/"řešící". Zabýval se homérovskými otázkami, jinak zůstával povětšinou se svou vědou v Lakónice. Jako chronograf si udělal jméno spisem Peri chronón resp. Chronón anagrafé/Soupis věků, popsal zvyklosti Sparťanů/peri ethón, o obětech/peri thysión, psal o mímélech, spartské formě mímů/peri mímélón, o Alkmánovi.
Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Chronologické tabulky sestavoval o něco mladší Dionýsios z Halikarnássu, kroniky neznámí Thrasyllos, Ti. Klaudios Polybios, Thallos a Xenagorás z Hérákleie (?). P. Aelius Flegón z Trall, Hadriánův životopisec, byl autorem rozsáhlé chronografie Olympiades a mj. spisu o dlouhověkých.
Autorem kanónu datovacích posloupností postaveneho na datovací éře babylónských astronomů (rok 1 = rok 747, začátek vlády Nabû-násira/Nabonassara v Babylónu; nebyla v obecném užívání) byl někdy před polovinou druhé století n. l. mathématik a geógrafos Klaudios Ptolemaios z Alexandreie. V chronografickém dílku pokračoval jeho žák v Alexandreji Theón. Jména z Ptolemaiova kanónu srov. se jmény z CSD.
O hellénských a dalších érách jakož o kalendářích, svátcích východních národů a náboženství pojednal chorezmijsko-perský polyhistór, vynálezce mj. piknometru/hustoměru al-Bírúní, celým jménem Abú ar-Rajhán Muhammad ibn Ahmád al-Bírúní (zemřel roku 1048+) v arabském spisu Kitáb al-átár al-báqija 'an al-qurún al-chálija/"Kniha o tom, co zbylo po dřívějších staletích", Evropanům známa v překladu Ed. Sachaua, Chronology of ancient nations. Jeden z oddílů spisu podává přehled počasí po jednotlivých dnech, jak ho zachytili hellénističtí autoři (většinou nedochovaní), jakýsi obraz klimatu posledních staletí před n. l. Cituje mathématiky, astronomy, geógrafy a filosofy Eudoxa, Dosithea, Démokrita, Hipparcha, Kallippa, Métrodóra, Ptolemaia, Euktémona, Filippa, Matóna, Konóna, též jistého Caesara a "Egypťany".
•
Ptolemaiovský chronografický kanón, éra Nabonassarova a Alexandrova:
král počet let jeho královlády roky od začátku éry Nabonassara
roky králů před Alexandrem včetně jeho vlády
králové v Babylónu (od 26. února roku 747):
Nabonassaros 14 14
Nadios 2 16
Chinzaros a Poros/Chinzéros 5 21
Ilúlaios 5 26
Mardokempados 12 38
Arkeanos 5 43
první interregnum/abasileutos2 45
Bilibos/Bilibés 3 48
Aparanados 6 54
Rhegebélos 1 55
Mesesimordai 4 59
druhé interregnum 8 67
Asaridinos 13 80
Saosdúchinos 20 100
Kinilanadanos 22 122
Nabopollassaros 21 143
Nabokolassaros 43 186
Iloarúdamos 2 188
Nerikasolassaros 4 192
Nabonados 17 209
perští králové (od roku 539):
Kýros 9 218
Kambýsés 8 226
Dáreios I. 36 262
Xerxés 21 283
Artaxerxés I. 41 324
Dáreios II. 19 343
Artaxerxés II. 46 389
Óchos 21 410
Arogos 2 412
Dáreios III. 4 16
Alexandros z Makedonie 8 424
•
roky makedonských králů po Alexandrově smrti, Alexandrova éra (od roku 323)
Filippos 7 7
Alexandros II. 12 19
Ptolemaios Lágův 20 39
Ptolemaios Filadelfos 38 77
Ptolemaios Euergetés 25 102
Ptolemaios Filopatór 17 119
Ptolemaios Epifanés 24 143
Ptolemaios Filométór 35 178
Ptolemaios Euergetés 29 207
Ptolemaios Sótér 36 243
Dionýsios Mladší 29 272
Kleopatrá 22 294
římští císaři (od roku 29 př. n. l.):
Augústos 43 337
Tiberios 22 359
Gáios 4 363
Klaudios 14 377
Neró 14 391
Vespasiános 10 401
Titos 3 404
Domitiános 15 419
Nerva 1 420
Tráiános 19 439
Adriános 21 460
Ailios Antónínos 23 483
•
Zřejmě jako první z křesťanů se věnoval ve 3. století n. l. chronografii Theofilos z Mesopotamie, biskup v syrské Antiocheji, zakladatel antiošské historické „školy“ theologické, pochopitelně soupeřící s alexandrijskými souvěrci Kléméntem a Órigenem. Vysvětloval polytheistům výhody monotheismu a v rámci toho pokládal rok 5197 od stvoření světa za první rok seleukovské éry (roku 312 př. n. l.).
Stvoření světa tedy v souladu s delší érou podle Septuáginty spočetl na rok 5509 (éra annó mundí, AM; srov. pod Bohové a jejich svátky). Theologové mu vyčítají, že počítá od stvoření Adama k narození Setha 330 let a že vypustil dva roky po potopě. Aniános n. Anniános, alexandrijský mnich a předloha pro Geórgia Synkella, jak zachoval též al-Bírúní, "spočetl" začátek oné potopy naprosto přesně: vypukla v noci na pátek 2226 let, 28 dnů a čtyři hodiny od Adama (a od povodně k Alexandrovi Velikému 1792 podle Židů, podle křesťanů 2938 roků). Mágové všech směrů to měli s potopou jednodušší: neexistovala, svět byl stále od Gajómartha Gilšáha stejný.
Jako první z křesťanů přímo navázal na tradiční chronografie všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Ammaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.). Na císařův popud sestavil Pentabiblos, chronologický systém podle Septuáginty, Chronografiai, synchronní dílo o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ roku 5500 do roku 220 n. l.
Z díla známe jen zlomky. Také vynechává dva roky po potopě a počítá přesně 3000 roků od stvoření do smrti Pelega (srov. např. rok 2341); obvykle se počítá 3000 let ke 130. roku Pelega, když se mu narodil syn Reu/Réchu.
Klémés Alexandrijský, lat. T. Flávius Cléméns, rodem polytheista z Athén, ale žák alexandrijské křesťanské školy jistého Panaitia, učitel Órigenův, je pokládán za prvního křesťanského učence (zemřel někdy před rokem 215 n. l.). O tom, že traktoval rovněž chronologii, víme jen z odkazů. Totéž platí o Epifaniovi, biskupovi v kyperské Salamíně (Kónstantie; zemřel roku 403 n. l.), z fragmentů jeho rozsáhlé biblické encyklopedie, první takové, Peri metrón kai stathmón, tedy O mírách a vahách.
Otcem církevních dějin je Eusebios z Kaisareie v Palaistíně (zemřel asi roku 339). Vedle řady ideologických spisů a hagiografie Constantina Velikého sepsal první ryze křesťanskou chronografii Ekklésiastiké historiá a kroniku světových dějin Chronikoi kanónes kai epitomé pantodapés historiás Hellénón kai barbarón.
Z tohoto přehledu je zachován latinský překlad Hierónymův a několik řeckých fragmentů. Eusebiovo dílko je vlastně nejstarší úplně zachovanou chronografií. Východní a biblické dějiny narouboval na éru podle olympiád, u křesťana pozoruhodný počin, když s velkou chválou opěvoval likvidaci polytheismu. Na jeho církevní dějiny navazoval Sókratés Scholastikos a Euagrios se stejným přízviskem.
Syrský křesťan Efraem/Efraim z Nisibi (zemřel roku 373 n. l.) psal syrsky, ale spisy byly převedeny do řečtiny a latiny. Přijal chronologii Septuáginty, svět byl stvořen roku 5508 př. n. l. Eusebios Sófronios Hierónymos (zemřel roku 420 n. l.) přeložil revidoval latinské novozákonní překlady a přeložil do latiny Starý zákon (393): jeho tzv. Vulgáta, označení až středověké) byla tridentským koncilem katholické církve v letech 1545 – 1563 kanonisována. O chronografii nové ideologie se zasloužil překladem Eusebia. Na něho svou kronikou navazoval Prosper Aquitánus (zemřel c. 455) a Victor z Tunnunny v Africe (zemřel c. 570), z jehož kroniky se uchoval závěr o letech 444-567.
Z rómájských/byzantských spisovatelů v kronikářské branži vynikl antiošský Syřan Ióannés Malalas/"Řečník" (zemřel někdy po roce 570 n. l.) se svou Chronografií/Chronografiá o osmnácti knihách. Stručně vyložil dějiny od biblického stvoření světa po Iústiniána II. Využil historiografického shrnutí Chroniké epitomé svého staršího vrstevníka Eustathia z Epifaneie/dn. Hamá, který data spočetl od trojské války po Anastasia.
Autorem Eklogé chronografiás od stvoření světa po Diokletiána roku 284 byl Geórgios Synkellos čili Tajemník (zemřel roku asi 810). Zpracoval ptolemaiovský kanón a Kristus se podle něj narodil roku 5500 AM a detailně datuje dění Starého zákona. Anonymní Chronicon paschale, název novodobý (též Chr. alexandrínum etc.), snad z roku po 628 n. l. za vlády Hérákleiovy, podává chronografická data od Adama a podle velikonoc. Podle ní svět vznikl 21. března roku 5507 př. n. l.
Sofista Helikónios z Kónstantínopole (Suidás/Súda registruje jeho vlast postaru: z Býzantia) složil v deseti knihách chronografický výtah/epitomé dějin od Adama po Theodosia II. Posledním souhrnem zpracovaným v duchu starých chronografií-kronik v Orientu je zřejmě v arabštině napsané kompendium všeobecných dějin od stvoření světa dovedené do roku 1273 n. l. Dějiny dynastií/Muchtasar tárích ad-duwal, s lat. názvem Chronicon syriacum, složené Gregoriem bar-Hebrajem/bar-Evraja alias Abulfaragius, Abulfaragi n. arab. Abúl-Faradž ibn al-Ibrí, jakobitským biskupem v Aleppu (zemřel roku 1286). V Evropě byl žánr pěstován až do moderních časů, srov. dílo švýcarského polyhistora Heiricha Loritiho/Lorettiho, lat. Henricus Glareanus s názvem Chronologia sive temporum supputatio in omnem romanam historiam (Basileae 1535) neboli Časový výpočet celých římských dějin dovedený do vlády Iustinianovy.
Křesťanští historiografové se chronografii a chronologii později věnovali dosti intensivně a biblické údaje spojovali s juliánským kalendářem: srov. Joseph Scaliger (zemřel 1609), jeho sok Dionysius Petavius (oba Francouzi), irský Angličan James Ussher (zemřel 1656) nechal svět stvořit roku 4004. Jistý Angličan Beveridge (druhá polovina 17. st.) vyložil souvislosti ér juliánského kalendáře a mohamedánským a křesťanským. Isaac Newton (zemřel roku 1727) se věnoval chronologickým otázkám starověkých dějin (dobytí Troie položil z roku 1184 až do roku 904). Reverend John Jackson rozebíral biblickou chronologii v trojsvazkových Chronological Antiquities, London 1752 a jeho kritik John Kennedy o rok později v Examinations od Mr. Jackson's Chronological Antiquities s příslušnou vervou dokazoval, že svět byl stvořen roku 4007.
Chrýsamachos z Lakónie§ 596 (Ol.)
Chrýsamé z Thessalie, kněžka Enodie-Hekaty§ 650
Chrýsantás, první satrapa Lýdie a Iónie§ 546
Chrýsanthios ze Sard, novoplatónik§ 240+, 320+, 347+, 360+
Chrýsanthos z Kónstanínopole, s. Márciánův, novátiánský biskup§ 264+, 364+
Chrýsaór, s. Poseidónův n. Glaukův, mýthol. postava se zlatým mečem§ 200
Chrýsáoris§ viz Stratoníkeia v Kárii
chrýsáorská liga, systéma chrýsáorikon§ viz pod Stratoníkeia
chrýsargyron, pětiletá daň§ 301+ a viz s. v. daně
Chrýsé, "Zlatý o." u Lémnu§ 72
Chrýsé Chersonnésos§ viz Malajci, Malajsko
Chrýséis z Thessalie, manž. Démétria II. a Antigona III.§ 235, 229, 226
Chrýséis n. Chrýsis, smolná Héřina velekněžka§ 423
Chrýserós, Márkův propuštěnec, historik§ 147+
Chrýsilla z Korinthu, dc. Teleova, hetair᧠490
Chrýsippos ze Sol nebo Tarsu, stoický filosof§ 367, 281, 240, 232, 229, 208, 184
Chrýsippos z Knidu, syn Erineův, děd a vnuk, z lékařské rodiny 4. a zač. 3. st., stejnojmenný syn prvního byl lékařem Ptolemaiovým (I. n. II.? dvořan Arsinoé I.)§ 276 a viz pod lékaři (1)
Chrýsippos z Písy, s. Pelopův§ 1266
Jiný Chrýsippos složil spis o zemědělství (není v CSD)
Chrýsis z Athén, dc. Níkétova, vyznamenaná účastnice pýthaidy§ 105
Chrýsó z Míléta, gen. Chrýsy, dc. Automenova, vn. Antigonova, a Dórothey, dc. Antifóntovy, potomkyně tyrannoktona Hippomacha, s. Athénaiova§ 255
Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii§ 116 (Ol.) a 112 (Ol.)
Chrýsogonos z Thessalie (?), makedon. strat.§ 218, 217
Chrýsogonos, L. Cornélius, propuštěnec Sullův§ 80
chrýsokolla (fem. sg.), malachit, zelený měděný prach doprovázející stříbrnou rudu, borax, něm. Berggrün§ 66+
Chrýsoláos z Méthymny, properský politik§ 332
Chrýsopolis, m. v Bíthýnii u Chalkédonu, pův. osada Megarských, starší než Býzantion na evropském břehu, pozd. východořímské Skutarion, Skutari, dn. Üsküdar, městská část Istanbulu v TR; u ní v hellénismu pramen Azaretiá/Zaréta s nějakými malými krokodýly§ 410, 400, 268+, 324+
Chrýsorrhoás (řec.) jméno říček§ 1. říčka v již. Syrii, pův. Bardinés, bibl. Abana, dn. arab. Nahr Baradá, protéká Damaškem, 38; 2. (?), snad arab. Wádi ed-Dér, malý přítok říčky Jabbok (dn. arab. Nahr az-Zerki), na němž ležela Gerasa, dn. arab. Džeráš v JOR (není v textu)
Chrýsothemis z Argu, sochař§ 520
Chrýsothemis či Kyprothemis ze Sinópy, tyr.§ 275
chšatrapávan (per.)§ viz satrapés
Chu/Hu, mí summitu v Číně§ 621
Chua/Hua, čín. stát§ 628
Chu-čchu-čchuan/Huchuquan, hunský šanjü§ 188+, 216+
Chu-chaj z Čchin, též Er-š’, „Druhý císař“, pinyin Huhai, srov. pod Čchin§ 210, 207
Chu-chan-sie/Huhanxie, Chu-chan-je/Huhanye, rodným jménem Ťi-chou Čchuan-cch'/Jihou Quance, čchanjü Hunů, hunsko-čínský míšenec, b. Žun-čena a Č'-Č'ho, o. čtyř svých nástupců§ 58, 53, 36, 12-, 13+, 46+
Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ viz Pi
Chu-che-chao-te§ viz Hohhot
Chu-jan-ti/Huyandi, hunský šan-jü/chán§ 119, 85, 68
Chu-je-š' Čouchou Ti§ viz šan-jü Čang
Chujqer, nezn. k. Třinácté dyn.§ 1676
Chukkana z Chajaše, k.§ 1322
Chu-nan, provincie dn. Číny§ před 6000 (1), 4000, 220+
Chu-pej/Hubei, čín. provincie§ 278, 189+
Chua/Hua, stát§ 679
Chuaj/Huai z Čchu, k.§ 312, 299
Chuaj z Ťinu§ viz pod S'-ma Čch'
Chuaj-nan/Huainan, v An-chuej§ 196
Chuan z Cchao, vévoda§ 772
Chuan z Čchenu, vévoda§ 772
Chuan/Huan z Čchi, k., rod. jménem Siao-paj/Xiaobai, s. Sianga z Čchi, o. I a Chueje§ 685, 682, 677, 672, 671, 662, 660, 656, 652, 643, 633, 609
Chuan z Čchinu, vévoda§ 594
Chuan z Lu, vévoda§ 722, 714, 698, 695
Chuan ze Sungu, vévoda§ 651
Chuan z Weje, vévoda§ 772
Chuan I/Huan Yi, vojevůdce Čchinů§ 228
Chuan, Chuan-wang z Čou, císař§ 720, 719, 708, 705, 697, 649
Chuan Wen/Huan Wen, ťinský generál§ 365+, 372+
Chuan Süan/Huan Xuan, s. Chuana Wena, ťinský generál a pučista, zakladatel efemerního státu Čchu/Chu§ 372+
Chuan-ti/Huandi, rod. jménem Liou Č'/Liu Zhi, chan. císař§ 145+, 166+, 168+, 238+
Chuang/Huang, stát§ 656, 649
Chuang-che/Huanghe, "Žlutá řeka" v severní Číně§ před 6000, 3000, 1122, 625, 606, 225, 221, 10+, 18+, 22+
Jméno má od žluté barvy spraše (něm. Löß, angl. loam) ze západu Číny, "chuang-tchu, žlutá země", stejně jako pak Žluté moře.
Chuang-chaj/Huanghai, Žluté moře§ 2400, 2200, 722
Chuang Sie/Huang Xie§ viz Čchun-šen-ťün
Chuang-ti/Huangdi, mýth. císař, Žlutý císař, zlatá éra čínských dějin§ 3000, 2737, 2637, 660
chuang-ťin/huangjin§ viz Žluté turbany
Chuban-šimti ze Sús, sukkalu, též Chaban-šimti, s. Chutran-Temtiho (Kindattův?)§ 1993
Chubišna, Chubušna, Chupišna/Chupušna, země a m. v Tabalu, chet.§ viz Kybistra
Chubuškia, m. a království v Nairi asi již. od Urmijského jezera§ 859, 856, 844, 829, 815, 801, 799
Chu-čeng/Huzheng, šan-jü Hunů, s. Kuej-ku-ira§ 172+
Chudimeru, země na východ od Elamu§ 645
Chufu, vlastně Chnum-chuj-ef-uj/"Chnum mne chrání", Hor Medžedu, řec. Cheóps n. Cheops, k. Čtvrté eg. dyn., s. Snofrua s Hetep-heresou I.§ 2613, 2589, 2566, 1998, 200
Chufuchaef§ viz Chaefchufu
Chuej/Hui, chanský císař, občanským jménem Liou Jing/Liu Ying§ 195, 188
Chuej z Čchi, rod. jménem Kung-c' Jüan, vévoda§ 613, 609, 599
Chuej z Lu, vévoda§ 722
Chuej z Ťinu, vévoda, rod. jménem I-wu§ 671, 651, 647, 645, 643, 637, 633
Chuej z Ťinu, rodným jménem Jü, s. předešlého§ 637
Chuej z Weje, vévoda§ 689
Chuej/Hui, císař Ťinu, osob. jménem S'-ma Čung§ viz tam
Chuej-wang, císař z Čou§ 677, 675, 665, 652
Chuej-wen z Čchin, k.§ 337, 325, 312, 311
Chuenre, Chu-en-Re, s. Menkaureho§ 2533
Chuchnuru, Chuchunuri, pozd. Ajapir, m. v Anšanu, dn. asi Qal'a-i Toll n. Íze/Málamír v IR§ 2346, 2048, 2028, 1520
Chuchun, manželka Channiho z Elamu§ 1125
Chuit, dc. maket, harfenice§ 1998
Chuj, o. Džaua a královských sester Anchesenespepi, manž. Pepiových§ 2333
Chuj, dvořan Pepiho II.§ 2278
Chuj (osob. jméno), k. Osmé eg. dyn.§ 2160
Chuj z Behdetu/Edfú, nomarcha za Deváté/Desáté dyn.§ 2160
Chujujhapi, Chuj-uj-Hapi, Chuj-wi-Hapi§ viz Neferkauhor
Chujt, ka Tetiho III.§ 2345
Chulája, Chulájja z Chabchu, dyn.§ 882
Chulálum z Allachadu, s. Warad-Sînův, amor. dyn.§ 1830, 1769, 1762
Chu-lan-žuo-š'-ču-ťiu/Hulanruoshizhujiu§ viz Tou-lou-čchua/Doulouchu
Chuldu z Nabataie, hldw, ka.§ 9-, 5+, 30+
chuligánství, první v Evropě (ničení v opilství veřejných předmětů, též tzv. vandalismus)§ 415
Chullu, Chulli z Tabalu, k.§ 830, 738, 719, 717, 713
Chuluku, piny.: Hulugu, hunský chán/čchan-jü§ 119, 96, 85
Chumbaba (ass.), Chuwawa (bab.), obr střežící libanonské cedrové lesy, protivník Gilgamešův; srov. s. v. kombabos n. Kubabou§ 2420, 96
Chumba(n)-chaldaš(u)§ viz Chumma-Chaltaš
Chumban, elam. bůh nebes, sumeroakkad. An/Anum, srov. mesopot. Chumbaba/Chuwawa§ v osob. jménech theoforních
Chumban-numena z Elamu, velmož/dyn.§ 1125
Chumban-nimena I. z Elamu, Chumban-numena, sukkalmach, ass. Ch.-immeni§ 1285, 1266
Chumban-nimena II., Ch.-numena, k. Elamitů, o. Šutruk-Nachchunta II.§ 755, 742, 717
Chumban-nimena III., bab. Umman-Menanu, ass. Menanu, k.§ 692, 689
Chumbanigaš, Chumban-nigaš či -nikaš, ass./bab. Umman-nigaš, jméno elamských králů:§
Chumban-nigaš I.§ 742, 722, 720, 717
Chumban-nigaš II.§ 663, 653, 651
Chumban-tachra, k. Elamitů§ 770, 755
Chumma-Chaltaš n. Chaldaš, jméno elamitských králů:§
Chumma-Chaltaš I., bab. Chumbachaldašu, ass. Ummanaldašu§ 688, 682
Chumma-Chaltaš II.§ 682, 675, 663, 653
Chumma-Chaltaš III., s. Atta-metua§ 648, 646, 645, 639
Chumurtum§ viz Churtum
Chuo Čchu-ping/Huo Qubing, chanský generál§ 133, 126
Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun, d. Chuo Kuanga a Si-an, Süanova císařovna§ 74
Chuo Kuang/Huo Guang, čínský regent, tvůrce dvou císařů§ 87, 74
Chumé, bab.§ viz Qúa, Qúe a Kilikie
Chundáru z Tilmunu, k.§ 645
Chune/Hong, ř. v Číně, dn. Chuaj§ 637, 628
Chung, první vietnamská král. dynastie, měla 18 králů s mýthol. dlouhými vládami, prvním prý byl De Minh, sesazeni byli 258 či 257 Thuc Phanem§ 175
Chung-che/Hong He, viet. Sông Hồng§ viz Rudá řeka
Chunchili z Kimaše, dyn.§ 2078
Chunnubat-Nanná z Babylónu, d. Melišichuova, velekněžka Nannájova§ 1183
Chunusu, m. v Qumánu polohy nez.§ 1112
Chupišna§ viz Chubišna
Chupšumkippi z Marchaše/Barchaše, dyn.§ 2292, 2280
Churmuriga§ viz Murmuriga
Churpatila, Churbatila z Elamu, dyn.§ 1346, 1337, 1320
Chursagšemach z Ummy, obchodník§ 2540
Churri§ 1. viz Chanigalbat/Mitanni, snad předcházelo označení Subartu; 2. dobové označení pro budoucí Nairi/Urartu s řadou států, v nichž vládli churrit. panovníci, vlastně východní, hornatá část původ. říše, z níž vzešlo Chanigalbat/Mitanni, 1275
Churrité, starý národ v sev. Mesopotamii, původem asi z jižního Kavkazu a z armenských hor západně od j. Van; lze tušit souvislost se jménem hellénistické Orrhoény (?). Jméno Churri v užívání od akkadské éry. Jazyk nebyl ani indogerm. ani semitský, nebyl příbuzný s žádným na Předním východu, tušívá se příbuznost s řečí zemí Urartu§ 4750, 2500, 2400, 2346, 2315, 2292, 2255, 2191, 2078, 2048, 2039, 1920, 1830, 1815, 1786, 1782, 1780, 1779, 1769, 1760, 1742, 1736, 1655, 1650, 1620, 1600, 1594, 1590, 1550, 1546, 1526, 1525, 1472, 1471, 1460, 1450, 1448, 1446, 1441, 1425, 1424, 1420, 1417, 1410, 1408, 1400, 1390, 1383, 1382, 1379, 1373, 1370, 1366, 1365, 1360, 1354, 1352, 1346, 1345, 1338, 1330, 1320, 1300, 1275, 1250, 1233, 1232, 1222, 1200, 1198, 1115, 942, 859, 759, 673, 659
Churtum, Chumurtum, m. nezn. polohy asi v pozd. Assyrii§ 2078
Churvat Qejjafa, pevnost u Bejt Šemeš západ. od Jerúsaléma, snad bibl. Ša'arajim/"Dvě brány"§ 1015
Chusobek, Chusobk, též Sobek-chu, armádní velitel Senwosreta III.§ 1870
Chusrau§ viz Chosroés
Chúšán Riš'ataim z Nahariny (?), Kúšán R., churrit. dyn.(?)§ 1346, 1338
al-Chutba, nekropole Petry§ 70+
Chutelutuš-Inšušinak, s. Kutir-Nachchunta III., bab. Chuldeluduš/Chultelutuš, k. Elamu a Sús§ 1159, 1125
Chutran-Temtim ze Simaški, k. Elamu, asi totožný s Kindattem, viz tam, o. Chuban-šimtiho§ 2030, 2006, 1993, 1977
Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi, rod. jménem Jü/Yu, hunský vládce, o. Wu-ta Ti-tchoua a Pchu-nua§ 13+, 46+
Chutupijanza, chetit. guvernér v Pale§ 1370, 1320
Chuwaruwaš z Amurru, k.§ 2292
Chuwawa§ viz Chumbaba
Chuwej, Chuej, hodnostář Páté dynastie§ 2414
Chúzestán/Chúzistán, Chušastán, per. "země Chuzů", Chudžijá, dn. provincie IR§ před 6000 (2), 2346, 1520, 1320, 216+, 230+, 257+, 276+, 360+, 366+ a viz Elam
Chuzírína, m. v Chanigalbatu, dn. asi Sultantepe u Urfy/Şanlıurfy v TR§ 899, 866
Chuzzíja ze Zalpuwy/Zalpy, k.§ 1800
Chuzzíja z Tappašandy, s. Chattušilův§ 1650
Chuzzíja z Chattuše, Chuzzíja I. (?), o. Labarny I. a děd Chattušila I., k. (?)§ 1650
Chuzzíja I./II., k. Chetitů§ 1530, 1525
Chuzzija II./III., k. Chetitů§ 1470, 1460
Chü-fu, rodiště Konfuciovo, m. ve státě Lu, v dn. provincii Šan-tung§ 551
Chvalinské moře§ viz Kaspik
Chwásak, poslední parth. satrapa v Súsách§ 215+
Chyretiai, Kyretiai, lat. Cyretiae, m. v Perrhaibii, dn. ves Domeniko§ 199
Chýreus ze Sikyónu, k.§ 1551, 1486
Chytroi, m. na sev. Kypru§ 709