Chidadida[x], elamský guvernér§ 2346 

Chidalu, m. a jedna z částí Elamu§ 653

Chidar z Mari, k.§ 2500

Chidí z Til-garimmu, k.§ 696

Chichén Itzá, mayské kultovní středisko na Yucatánu§ 1800 

Chijawa§ viz Kilikie

Chilakku, ass.§ viz Kilikiá Trácheia

Chilaruada či Chelaruada z Melidu, k.§ 1111, 766, 765, 746

Chile, novodobý stát§ pravěk, před 6000 

chíliarchiá, v Alexandrově Makedonii oddíl o tisíci mužů, velitelem chíliarchos (-és)§ 331, 323, 321, 319

Oddíl tisíce mužů-královské gardy, méloforů/nosičů jablka, byl vynález perských králů, hazahrapatiš. Alexandrova funkce nepřežila války diadochů a v hellénistických monarchiích neexistovala, ani u Parthů. V římské době označoval chíliarchos řec. označení pro tribúnus mílitáris nebo mílitum, vojenského tribúna.  

chíliastys§ viz Athény

Chiliokómon, "kraj tisíce vesnic", oblast na západu Médie§ 363+ 

Chilkíja/Chilqíja z Júdy, řec. Eliakiás, velekněz Jahweho§ 641, 622

Chílón z Élidy, tyrannobijec§ 271
Chílón ze Sparty, jeden ze Sedmi mudrců§ 668, 600, 556, 521, 367 (obě jména cf. též jako Cheilón)
Chílónis, Cheilónis ze Sparty, gen. Chílónidy i Chílónie§ 1. manž. Theopompova, 739; 2. 265, manž. Area I., m. k. Akrotata; 3. 273, 272, 260, zvána Chelídónis/Vlaštovka, d. Leótychidova, manž. Kleónymova a Akrotata, s. Area I.; 4. 252, 242, 241, d. Leónidy II. s Kratésiklejí, ses. Kleomena III. a Eukleidy

Chimdíja, amor. dyn. v Šubat-Enlilovi a Andarigu§ 1769, 1762 

Chimjarové, Himjarové (nápisně ChMYR), řec. Homérité§ 109, 25, 325+ a viz pod Arabové
Silný jihojemenský arabský kmenový svaz se sídelním městem Zafárem u dn. Jerimu/Yarim (řec. Tafaron, lat. Sapphar) na půl cesty mezi Adenem a Sana´á 

Chimme, Chimua, chet. Chimuwa, churrit. knížectví v budoucím Urartu§ 1275, 1114, 1113 

Chimtuiliš z Chattuše, chetit. dvořan a pučista§ 1460

Chinduwa, země/m. na anatolském západu§ 1460

Chinti z Chattuše, manželka Šuppiluliumy I.§ 1370

Chiomara, manž. Ortiagonta Galatského§ 188

Chión z Athén§ arch. 365

Chión z Hérákleie Pontské, platónik a tyrannobijec§ 353

Chioné, sněžná nymfa, d. Boreova, m. Eumolpova§ 1346

Chiónidés z Athén, básník staré attické komédie§ 486

Chiónis z Lakónie§ 664 (Ol.), 660 (Ol.), 656 (Ol.)

Chiónové, od chión, gen. chionos, tedy "sněžní lidé (?)", lat. Chiónitae, nezn. středoasijský lid možná migrující ze Sibiře ve spojení s Huny, možná jejich část (?); zřejmě platilo, že Hunní/Unnoi = Siung-nu/Xiongnu = Chiónitae§ 356+, 358+, 359+, 375+ a viz pod Sogdové 

Chios, ost. v Egeidě, Chíjští, Chíjané (s délkou); staré jméno o. bylo Aithaliá, srov. tam, krátce Kaisareia, středověk. Sakis§ 700, 693, 650, 611, 600, 575, 568, 560, 545, 532, 499, 495 - 493, 490, 479, 460, 441, 436, 431, 425, 422, 413 - 411, 406, 398, 393, 389, 386, 378, 364, 357 - 355, 351, 341, 340, 333, 332, 290, 218, 217, 209, 201, 191, 189, 168, 86, 85, 80, 71, 51, 26, 17, 2, 165+, 251+  
Původním obyvateli byli Lýdové a Kárové, koncem 11. století kolonisováno Ióny z Attiky, později posíleno athénskou kolonií, možná s eubojskými Abanty (?), viz 650. Na ostrově se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali barbarských otroků. Kolem roku 600 začali na Ch. razit élektronové mince a ostrov vynikal v klasickém období obilím, fíky, žvýkací pryskyřicí/mastikou a hlavně vínem.

Chírám, jméno tyrských králů:§
Chírám II.§ 740, 732
Chírám III.§ 551, 531

Chirbet Qumrán§ viz Qumrán

Chirimmû, m. před Zágrosem v dn. IRQ, polohy neznámé§ 702

Chirít, Chirítu, m. v již. Babylónii u Sippar§ 1763, 651

chirurgové§ viz operace

Chišep-rašir, Chišep-rašini z Awanu, o. Luch-iššana, k.§ 2346 

Chišep-ratep z Awanu, akk. Chišep-rašir II.,o. Epir-mupiho, k.§ 2346, 2315 

Chišmi-Šarruma z Ugaritu, s. Niqmepův, princ§ 1270

Chišmi-Šarruma z Chattuše§ viz Tudchalijaš IV.

Chišur z Awanu/Elamu§ 2550, 2400 

Chita z Awanu, k. Elamu§ 2316, 2280, 2255

Chitlal-Erra z Mári, dyn.§ 2119  

Chíva§ viz Chorasmiové

Chiwuj, Chiwiové, lat. Eveí, řec. Gergesaioi (pouze v Septuágintě) n. Euaioi, č. bibl. Hevejové, nezn. lid v Palestíně§ 1448, 1400   

Chizqijá/Chizqijáhu z Júdy, Chizkija/Hizkija, ass. Chazaqiau, řec. Ezechiás/Ezekiás, k., s. Ácháze a Abije, manž. Chefsiby/řec. Epsibaal, o. Manasseho§ 728, 724, 715, 701, 699

Chizqijá, řec. Ezechiás, o. lupiče Iúdy§ 47, 4

Chizqijá, řec. Ezekiás, b. velekněze Ananiy§ 66+  

Chjan§ viz Chajan 

Chlaineás z Aitólie, vyslanec§ 211

Chlodoveg, Chlodovech, Chlodwig I., k. Franků§ 280+, 382+ 

Chnodomarius, jeden z k. Alamannů, b. Medericha§ 353+, 357+ 

Chnúm (řec), eg. Chnum, Chenemu, boží stvoření, znázorňován s beraní hlavou§ 2667, 1504, 410

Chnum-baef§ viz Babaef

Chnumenti, Chnum-enti, s. Senedžemiba Intiho, čati v Páté dyn.§ 2414

Chnumet, Chnumt, princezna z Dvanácté dyn., asi d. Amenemheta II. n. III§ 1928 

Chnumhotep, Chnum-hotep, podřízený guvernéra Chuje za Pepiho II.§ 2278

Chnum-hotep (I.), nomarcha Antilopího nomu, správce Východní pouště, hlava klanu dvořanů Dvanácté dyn.§ 1998, 1928 

Chnum-hotep (II.), s. Neheri s dcerou Chnum-hotepa (I.)§ 1998, 1928 

Chnum-hotep (III.), čati Sesóstria III. a Amenemheta III., s. Chnum-hotepa (II.)§ 1998, 1928, 1902, 1878, 1843   

Chnumhotep (IV.), nomarch, b. Chn. (III.)§ 1928

Chnumneferhedžet, Chnum-nefer-hedžet, ka. Amenemheta III.§ 1843     


Choaspés, ř. v Súsiáně, dn. Karcha, Karché Kúr v íránském Chuzestánu, bývá zaměňována s Eulaiem-Ulai-Sellaiem§ viz tam

Chobos, ř. v Kolchidě, dn. Chobi v Gruzii§ 69+ 

chodníky, v Římě, první v západní Evropě§ 174

Chodžent§ viz Alexandreia Eschaté

Choireátai, „Prasata“, fýlé v Sikyónu§ 595

Choiríné z Athén, "Mušlička", manž. Eurípidova, m. tří jeho dětí§ 408

Cholargos, athénský démos§ 417

Chonijó, hebr., viz Oniás

Chónové, autochthónní kmen v Lúkánii, dle m. Chóné/Chónié v okolí Krotónu, ktístem prý byl Hérákleův s. Filoktétés§ 545 a viz pod Itálie

Chons, Chonsu, Chensu, měsíční bůh v Ponilí§ 1065

Chons, o. Nubchaesy, manž. Sobekemsafa II., k. Sedmnácté dyn.§ 1647 

Chonsemhab, Chonsemheb, Chons-em-heb, literár. postava Amónova velekněze§ 2061, 1379  

Chonsemheb, správce chrámového pivovaru§ 1417

Chor Virap, klášter v Armenii§ 301+

chóra basiliké, královská půda, pozemky, země, v hellénismu obecně vlastnictví koruny, na rozdíl od jiné formy „státního“ vlastnictví, půdy obecní a chrámové§ 322

Chorásán§ viz pod Afghánistán

Chorasmiové, pozd. země Chorésm/Chwárezm, Charzemšáh§ 2150, 530, 522, 486, 328, 200, 170, 241+ a srov. Hunové
Írán. národ na dolním toku Óxu, již. od Aralského jezera, lacus Oxiánus, součást Saků-Massagetů, s jádrem na území dn. Karakalpakstánu; srov. emírát Chíva.

chorégie§ viz leitúrgie

Choriénés z Paraitakény alias Sisimithrés, dyn., podle něho jméno hory§ 327

Chorsábád§ viz Dúr Šarrukén

Chorsiai, m. v Boiótii§ 316

Chorvatsko, novodobý stát§ 5999 

Chosroés I. Arsakovský, arm. Chosrov, k. Armenie, s. Vologaisa II. Parthského (Arsakés Vologaisés V.)§ 191+, 195+, 198+, 215+

Chosroés II. Arsakovský, s. Tíridáta II., k. Armenie§ 252+, 287+ 

Chosroés III. zvaný Kotak/Malý, k. Armenů, s. Tíridáta III., o. Tigrána VII.§ 330+, 338+ 

Chosroés IV., manž. Peršanky Zruanduchty§ 338+, 383+, 387+  

Chosroés z Persie, o. Meribana III. Ibérského§ 284+ 

Chosroovci, ibérská dynastie perského původu, podle velmože Chosroa (žádná souvislost s armenskými Arsakovci ani s pozdějšími sásánovskými panovníky)§ 284+

Chosroés I. Sásánovský, per. Chusrau/Chosrau§ 350+ 

Chosroés II.§ 325+      

Chóténé, krajina a satrapie na severu hellénistické Armenie§ 66

Chou Čao/Hou Zhao, "Pozdější Č." hunský stát§ 304+, 325+ 

Chou Čchin/Hou Qin, "Pozdější Č.", jeden ze "šestnácti států"§ 304+  

Chou Jan/Hou Yan,  jeden ze "šestnácti států"§ 304+ 

Chou Liang, jeden ze "šestnácti států"§ 304+ 

chrápání, chrapot, rhonchos n. rhenxis od rhenchó, lat. stertentis sonitus, "zvuk chrápajícího", od stertó, sterténs, "chrapoun; odvěké lidské soužení, zde jako chytrá výmluva: Antistius Labeó na nápad kohosi z pochlebovačů roku 18, aby senátoři spali před Augustovou ložnicí, návrh spláchnul mimo sněmovní pořad slovy: "Co se mne týče, chrápu, takže nemohu spát přede dveřmi do jeho ložnice."

Chremás z Akarnánie, prořímský politik§ 170, 159

chrématistérion, u Seleukovců§ viz chreofylax

Chremés z Athén§ arch. 326

Chremónidés z Athén, proptolemaiovský politik protimakedonský§ 265, 263

Chremónidova válka, chremónideios polemos§ viz válka ....

Chremón z Athén, jeden z Třiceti§ 404

chreofylax, královský a možná i městský úředník v seleukovských městech i vojenských osadách, klérúchiích, který řídil státní (= královskou) finanční správu a notariátní a archivní službu; jeho úřadem bylo chreofylakeion n. chrématistérion, šéf se jmenoval epistatés tú chreofylakeiú, viz pod daně§ 96
V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník. 

Chréstés, biskup v Níkaji§ 325+ 

Chréstius, voják a augustovrah§ 350+ 

Chréstos§ viz 1. Sókratés z Bíthýnie; 2. viz Iésús (zaměnitelné christos a chréstos)

Chréstos z Býzantia, sofista§ 133+, 176+  

chrístiánismos (řec.), lat. chrístiánismus či chrístiánitás§ viz křesťanství

Chrocus, Crocus, Erocus, vůdce Alamannů; souvislost Alamannů s Čechem jménem Crocco (neznámo proč přejmenovaného na Krok), otce dcer Kazi, Tethka (více rukopisných versí) a Lubossa asi žádn᧠1. 255+, 259+; 2. řím. spojenec, 306+  

Chromios z Argu, bojovník§ 544

Chronios z Orchomenu, tyrannobijec§ 240

chronologové, chronografové, chronologie, chronografie (srov. v předmluvě):

Nezřídka je možné slýchat nářky, že historiografie je do značné míry fikcí. Více či méně pravděpodobnou a jen zčásti prokázanou minulou skutečností. Již současníci dokáží měnit snadno ověřitelné skutečnosti ve fikce a ty v dogmata. Bývá to patrné například na výběru faktů při ustavování velkých svátků, kultovních postav. Při takové činnosti docházívalo a dochází k relativisaci původních skutečností a taková fikce vede často k další fikci, tentokrát antidogmatické. Obraty jako "byl největším mužem, představitelem své doby", "jeho dílo přečkalo" apod. jsou toho důkazem a případná likvidace takové kultu do zapomenutí jsou dokladem opaku.

Dogmata ovšem na žádnou skutečnost nenavazují, ale na její fikci, stala se však mnohdy faktorem skutečnosti, motorem. Skutečnost rozdrobená pohledy/pocity náboženskými, estetickými, hospodářskými atd. se proměňuje ve fikci, neboť přišla o statut celistvého faktu, jedinečného zážitku. Z reálného se tak stává ireální a z toho reálná fikce, tedy též dogma, redukovaná fikce událé skutečnosti. Moderní svět zpolitisovaný volným přístupem milionů k mediím se zabývá dogmaty, žije fikcemi, nikoli ověřitelnou skutečností. 

Historiografie a z ní chronografie však speciálně fungují jako database minulých skutečností. Fikce v nich zůstává nebezpečně živá, neboť je vnucena stavem pramenů, jejich šíří, šancí je vůbec interpretovat, zařadit. Jeden historický údaj v rámci desetiletí či století, viz starší období v naší Chronografii, neznamená nic pro odhalení vzdálené minulosti, pouze jednu skutečnost z dalších myriád neznámých. Prostor pro fikce a dogmata je tu obrovský. Homérovský svět se záhy stal pro Hellény fikcí opřádající celou jejich polytheistickou civilisaci až do konce sítí dogmat, ačkoli o světě mykénských hrdinů v jeho poslední fázi nevěděli vlastně vůbec nic, jen ta jména a verše o nich v Homérových (byl-li takový) epech. Dílčí momenty ze života a hodnot válečníků před Trojou se staly dodnes sdílenou fikcí; že nejsou dogmaty, o to se postaral církevní aparát. 

Nebezpečí zmizení zaznamenaných skutečností v nánosu smyšlenek umenšuje jejich sbírka časově sestavená, chronografie. Časová linie vymezuje souvislosti, je to přístupná sbírka faktů nespletených dosud do žádných fiktivních obrazů znamenajících vynechávání skutečností nebo naopak přidávání smyšlenek.    

Nejstarší seznamy panovníků s počty let jejich vlády popř. doplněné kronikářskou poznámkou pocházejí z Mesopotamie a Egypta. Protože ani meziříční ani nilská civilisace neužívala žádných datovacích ér (srov. tam) kromě roků vlády konkrétního krále, působí výpadky textu v pramenech velké datovací obtíže.

Běžná datace v takovém systému zněla: „x roku krále XY“; neznáme-li začátek královlády nebo začátek dlouhého „dynastického“ období, můžeme si o přesné chronologické následnosti dát jen zdát. Sumerští dynastové a po nich jejich nástupci dávali jména jednotlivým rokům svých vlád ("rok, kdy NN dobyl XY/postavil chrám xx"): níb šattim/pojmenování roku. Od dob akkadské říše/Agade datovali mesopotamští astronomové; z jejich poznámek při popisu planetárních a hvězdných konstelací pocházejí pozemské postřehy: jaké byly ceny poživatin a obětin, povodně, hladomory, požáry a další katastrofy, které v rámci panování jednoho člověka původně sloužily za orientační body historiografie.

První datování překračující meze panování jednotlivých vládců zavedli Assyřané. Roky označovali jmény epónymních úředníků limmu či límu (úřad a systém se jmenoval limmútu(m); jména hodnostářů známe z doby staroassyrské, souvislejší seznam je zachován pro dobu od 10. do 7. století).

Limmútu byl ve staroassyrské době městským úředníkem s jistou soudní a fiskální pravomocí a fungoval i v osadách assyrských kupců v Anatolii (cf. kárum Kaneš např. roku 1920). V Aššuru sídlil v bít áli, tedy na radnici, kde zasedalo městské shromáždění. Assyřané v anatolské kolonii Kaneši měli dokonce epónymního úředníka se určitými právními pravomocemi pro (obchodovací) šestidenní týden jménem chamuštum, tedy „pětina“, rozumí se z měsíce; ve Městě, tj. Aššuru, to však byl pětičlenný městský správní sbor. Podobně měla assyrská města ještě tříčlenná kollegia, šalištum, a desetičlenná, ešertum, srov římské trésvirí a decemvirí.

První skutečně užívanou a rozšířenou datovací éru po celém Orientu zavedli až Seleukovci podle události, kdy Seleukos Níkátór poprvé dobyl Babylón (začínala v západní části říše roku 312, od Eufrátu na východ od roku 311, viz tam). Limmové byli v Aššuru původně losováni, později následovali ve výkonu funkce podle stanoveného nomenklaturního klíče nejvyšších říšských hodnostářů, tj. král, vojevůdci, dvorští funkcionáři, guvernéři provincií atd.

První z hellénských a tím i evropských historiků, který se pokusil dát chronologii pevnější nadlokální ráz byl logograf Hellaníkos z Mytilény na Lesbu (viz pod dějepisci). Autor monografií o trojské válce, Egyptu a Persii, vydaná před Hérodotovými Dějinami, dále řady lokálních dějin od athénských a thébských po skythské, datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu. Jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové.

Eforos z Kýmy, žák Ísokratův, v práci Historiá koinón práxeón/„Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států; začal u návratu Hérákleovců na Peloponnésos roku 1104. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal syn Démofilos. Charón z Lampsaku pořídil kroniku své vlasti/Hóroi Lampsakénón a mj. snad soupis spatských úředníků/Prytanies é archontes hoi tón Lakedaimonión (?).

Tímaios z Taurómenia sepsal dějiny Sicílie a Itálie do Pyrrha (zemřel kolem roku 260; na něho ve výkladu navazoval Polybios) a vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai: byl prvním autorem důsledně datujícím podle olympiád. Dal do souladu sled olympiád a epónymních vítězů se spartskými efory a králi, athénskými archonty a kněžkami Héry v Argu.

Ovšem pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami, byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také první Seznam olympioníků - olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil (v přepočtu do dnešní obecné éry) za datum první počítané olympiády rok 776. Kronikou je anonymní papyrový zlomek dějin let 355 až 316 zvaný Kronika z Oxyrhinchu a tzv. Parský nápis na mramoru/marmor Parium s kronikou od roku 1581 do 299/8.

Soupis athénských archontů pořídil Démétrios z Faléru, duchovní otec alexandrijského Múseia. Jeho vrstevník a athénský státní věštec Filochoros pojednal o olympiádách, sepsal rozsáhlou Atthidu a práci o agónických slavnostech v Athénách/Peri tón Athénésin agónón
Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

V rámci generací, jimž vyměřil dobu třiceti nebo čtyřiceti let, poskládal nástupnictví králů, eforů a kněžek. Obecně je pokládán za „otce chronografie“. Eratosthena později volně kopíroval Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119. 
Obecně o dataci psal ve spisu O určování času jistý Antileón; o spisku nevíme nic. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, dovedený do roku 61 př. n. l.

Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Chronologické tabulky sestavoval o něco mladší Dionýsios z Halikarnássu, kroniky neznámí Thrasyllos, Ti. Klaudios Polybios, Thallos a Xenagorás z Hérákleie (?). P. Aelius Flegón z Trall, Hadriánův životopisec, byl autorem rozsáhlé chronografie Olympiades a mj. spisu o dlouhověkých.
Autorem kanónu datovacích posloupností postaveneho na datovací éře babylónských astronomů (rok 1 = rok 747, začátek vlády Nabû-násira/Nabonassara v Babylónu; nebyla v obecném užívání) byl někdy před polovinou druhé století n. l. mathématik a geógrafos Klaudios Ptolemaios z Alexandreie. V chronografickém dílku pokračoval jeho žák v Alexandreji Theón. Jména z Ptolemaiova kanónu srov. se jmény z CSD. O hellénských a dalších érách jakož o kalendářích, svátcích východních národů a náboženství pojednal chorezmijsko-perský polyhistór, vynálezce mj. piknometru/hustoměru al-Bírúní, celým jménem Abú ar-Rajhán Muhammad ibn Ahmád al-Bírúní (zemřel roku 1048+) v arabském spisu Kitáb al-átár al-báqija 'an al-qurún al-chálija/"Kniha o tom, co zbylo po dřívějších staletích", Evropanům známa v překladu Ed. Sachaua, Chronology of ancient nations. Jeden z oddílů spisu podává přehled počasí po jednotlivých dnech, jak ho zachytili hellénističtí autoři (většinou nedochovaní), jakýsi obraz klimatu posledních staletí před n. l. Cituje mathematiky, astronomy, geógrafy a filosofy Eudoxa, Dosithea, Démokrita, Hipparcha, Kallippa, Métrodóra, Ptolemaia, Euktemona, Filippa, Matóna, Konóna, též jistého Caesara a "Egypťany". 

Ptolemaiovský chronografický kanón, éra Nabonassarova a Alexandrova:

král                      počet let jeho královlády             roky od začátku éry Nabonassara

roky králů před Alexandrem včetně jeho vlády
králové v Babylónu (od 26. února roku 747):

Nabonassaros                      14                                            14

Nadios                                  2                                           16
Chinzaros a Poros/Chinzéros   5                                           21
Ilúlaios                                  5                                           26
Mardokempados                  12                                            38
Arkeanos                              5                                           43
první interregnum/abasileutos2                                           45
Bilibos/Bilibés                       3                                            48
Aparanados                          6                                           54
Rhegebélos                          1                                           55
Mesesimordai                       4                                           59
druhé interregnum                8                                           67
Asaridinos                           13                                            80
Saosdúchinos                     20                                            100
Kinilanadanos                     22                                            122
Nabopollassaros                 21                                            143
Nabokolassaros                  43                                           186
Iloarúdamos                         2                                           188
Nerikasolassaros                  4                                           192
Nabonados                          17                                            209
perští králové (od roku 539):
Kýros                                     9                                           218
Kambýsés                              8                                           226
Dáreios I.                             36                                            262
Xerxés                                 21                                            283
Artaxerxés I.                       41                                            324
Dáreios II.                           19                                            343
Artaxerxés II.                      46                                            389
Óchos                                 21                                            410
Arogos                                  2                                           412
Dáreios III.                           4                                           16
Alexandros z Makedonie        8                                            424

roky makedonských králů po Alexandrově smrti, Alexandrova éra (od roku 323)

Filippos                               7                                             7
Alexandros II.                    12                                            19
Ptolemaios Lágův               20                                            39
Ptolemaios Filadelfos          38                                            77
Ptolemaios Euergetés         25                                            102
Ptolemaios Filopatór           17                                            119
Ptolemaios Epifanés           24                                            143
Ptolemaios Filométór          35                                            178
Ptolemaios Euergetés         29                                            207
Ptolemaios Sótér                36                                            243
Dionýsios Mladší                29                                            272
Kleopatrá                          22                                            294

římští císaři (od roku 29 př. n. l.):

Augústos                            43                                            337
Tiberios                              22                                            359
Gáios                                  4                                           363
Klaudios                            14                                            377
Neró                                  14                                            391
Vespasiános                      10                                            401
Titos                                  3                                           404
Domitiános                        15                                            419
Nerva                                 1                                           420
Tráiános                           19                                            439
Adriános                           21                                            460
Ailios Antónínos                 23                                            483

Zřejmě jako první z křesťanů se věnoval ve 3. století n. l. chronografii Theofilos z Mesopotamie, biskup v syrské Antiocheji, zakladatel antiošské historické „školy“ theologické, pochopitelně soupeřící s alexandrijskými souvěrci Kléméntem a Órigenem. Vysvětloval polytheistům výhody monotheismu a v rámci toho pokládal rok 5197 od stvoření světa za první rok seleukovské éry (roku 312 př. n. l.).

Stvoření světa tedy v souladu s delší érou podle Septuáginty spočetl na rok 5509 (éra annó mundí, AM; srov. pod Bohové a jejich svátky). Theologové mu vyčítají, že počítá od stvoření Adama k narození Setha 330 let a že vypustil dva roky po potopě. Aniános n. Anniános, alexandrijský mnich a předloha pro Geórgia Synkella, jak zachoval též al-Bírúní, "spočetl" začátek oné potopy naprosto přesně: vypukla v noci na pátek 2226 let, 28 dnů a čtyři hodiny od Adama (a od povodně k Alexandrovi Velikému 1792 podle Židů, podle křesťanů 2938 roků). Mágové všech směrů to měli s potopou jednodušší: neexistovala, svět byl stále od Gajómartha Gilšáha stejný.  

Jako první z křesťanů přímo navázal na tradiční chronografie všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Ammaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.). Na císařův popud sestavil Pentabiblos, chronologický systém podle Septuáginty, Chronografiai, synchronní dílo o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ roku 5500 do roku 220 n. l.

Z díla známe jen zlomky. Také vynechává dva roky po potopě a počítá přesně 3000 roků od stvoření do smrti Pelega (srov. např. rok 2341); obvykle se počítá 3000 let ke 130. roku Pelega, když se mu narodil syn Reu/Réchu.

Klémés Alexandrijský, lat. T. Flávius Cléméns, rodem polytheista z Athén, ale žák alexandrijské křesťanské školy jistého Panaitia, učitel Órigenův, je pokládán za prvního křesťanského učence (zemřel někdy před rokem 215 n. l.). O tom, že traktoval rovněž chronologii, víme jen z odkazů. Totéž platí o Epifaniovi, biskupovi v kyperské Salamíně (Kónstantie; zemřel roku 403 n. l.), z fragmentů jeho rozsáhlé biblické encyklopedie, první takové, Peri metrón kai stathmón, tedy O mírách a vahách.

Otcem církevních dějin je Eusebios z Kaisareie v Palaistíně (zemřel asi roku 339). Vedle řady ideologických spisů a hagiografie Constantina Velikého sepsal první ryze křesťanskou chronografii Ekklésiastiké historiá a kroniku světových dějin Chronikoi kanónes kai epitomé pantodapés historiás Hellénón kai barbarón
Z tohoto přehledu je zachován latinský překlad Hierónymův a několik řeckých fragmentů. Eusebiovo dílko je vlastně nejstarší úplně zachovanou chronografií. Východní a biblické dějiny narouboval na éru podle olympiád, u křesťana pozoruhodný počin, když s velkou chválou opěvoval likvidaci polytheismu. Na jeho církevní dějiny navazoval Sókratés Scholastikos a Euagrios se stejným přízviskem.

Syrský křesťan Efraem/Efraim z Nisibi (zemřel roku 373 n. l.) psal syrsky, ale spisy byly převedeny do řečtiny a latiny. Přijal chronologii Septuáginty, svět byl stvořen roku 5508 př. n. l. Eusebios Sófronios Hierónymos (zemřel roku 420 n. l.) přeložil revidoval latinské novozákonní překlady a přeložil do latiny Starý zákon (393): jeho tzv. Vulgáta, označení až středověké) byla tridentským koncilem katholické církve v letech 1545 – 1563 kanonisována. O chronografii nové ideologie se zasloužil překladem Eusebia. Na něho svou kronikou  navazoval Prosper Aquitánus (zemřel c. 455) a Victor z Tunnunny v Africe (zemřel c. 570), z jehož kroniky se uchoval závěr o letech 444-567. 

Z rómájských/byzantských spisovatelů v kronikářské branži vynikl antiošský Syřan Ióannés Malalas/"Řečník" (zemřel někdy po roce 570 n. l.) se svou Chronografií/Chronografiá o osmnácti knihách. Stručně vyložil dějiny od biblického stvoření světa po Iústiniána II. Využil historiografického shrnutí Chroniké epitomé svého staršího vrstevníka Eustathia z Epifaneie/dn. Hamá, který data spočetl od trojské války po Anastasia. 

Autorem Eklogé chronografiás od stvoření světa po Diokletiána roku 284 byl Geórgios Synkellos čili Tajemník (zemřel roku asi 810). Zpracoval ptolemaiovský kanón a Kristus se podle něj narodil roku 5500 AM a detailně datuje dění Starého zákona. Anonymní Chronicon paschale, snad z roku po 628 n. l., se obírá velikonocemi a chronografií. Podle ní svět vznikl 21. března roku 5507 př. n. l.
Posledním souhrnem zpracovaným v duchu starých chronografií-kronik v Orientu je zřejmě v arabštině napsané kompendium všeobecných dějin od stvoření světa dovedené do roku 1273 n. l. Dějiny dynastií/Muchtasar tárích ad-duwal, s lat. názvem Chronicon syriacum, složené Gregoriem bar-Hebrajem/bar-Evraja alias Abulfaragius, Abulfaragi n. arab. Abúl-Faradž ibn al-Ibrí, jakobitským biskupem v Aleppu (zemřel roku 1286). V Evropě byl žánr pěstován až do moderních časů, srov. dílo švýcarského polyhistora Heiricha Loritiho/Lorettiho, lat. Henricus Glareanus s názvem Chronologia sive temporum supputatio in omnem romanam historiam (Basileae 1535) neboli Časový výpočet celých římských dějin dovedený do vlády Iustinianovy. 

Křesťanští historiografové se chronografii a chronologii později věnovali dosti intensivně a biblické údaje spojovali s juliánským kalendářem: srov. Joseph Scaliger (zemřel 1609), jeho sok Dionysius Petavius (oba Francouzi), irský Angličan James Ussher (zemřel 1656) nechal svět stvořit roku 4004. Jistý Angličan Beveridge (druhá polovina 17. st.) vyložil souvislosti ér juliánského kalendáře a mohamedánským a křesťanským. Isaac Newton (zemřel roku 1727) se věnoval chronologickým otázkám starověkých dějin (dobytí Troie položil z roku 1184 až do roku 904). Reverend John Jackson rozebíral biblickou chronologii v trojsvazkových Chronological Antiquities, London 1752 a jeho kritik John Kennedy o rok později v Examinations od Mr. Jackson's Chronological Antiquities s příslušnou vervou dokazoval, že svět byl stvořen roku 4007. 

Chrýsamachos z Lakónie§ 596 (Ol.)

Chrýsamé z Thessalie, kněžka Enodie-Hekaty§ 650

Chrýsantás, první satrapa Lýdie a Iónie§ 546 

Chrýsanthios ze Sard, novoplatónik§ 240+, 320+, 347+, 360+   

Chrýsanthos z Kónstanínopole, s. Márciánův, novátiánský biskup§ 364+ 

Chrýsáoris§ viz Stratoníkeia v Kárii

chrýsáorská liga, systéma chrýsáorikon§ viz pod Stratoníkeia

chrýsargyron, pětiletá daň§ 301+ a viz s. v. daně  

Chrýsé Chersonnésos§ viz Malajci, Malajsko

Chrýséis z Thessalie, manž. Démétria II. a Antigona III.§ 235, 229 
Chrýséis n. Chrýsis, smolná Héřina velekněžka§ 423

Chrýserós, Márkův propuštěnec, historik§ 147+ 

Chrýsilla z Korinthu, dc. Teleova, hetair᧠490

Chrýsippos ze Sol nebo Tarsu, stoický filosof§ 367, 281, 240, 232, 208
Chrýsippos z Knidu, děd a vnuk, z lékařské rodiny 4. a zač. 3. st.

Chrýsippos z Písy, s. Pelopův§ 1266

Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii§ 116 (Ol.) a 112 (Ol.)
Chrýsogonos z Thessalie (?), velitel oddílu Thessalů§ 218
Chrýsogonos, L. Cornélius, propuštěnec Sullův§ 80 

Chrýsoláos z Méthymny, properský politik§ 332

Chrýsopolis, m. v Bíthýnii, pův. osada Megarských, starší než Býzantion na evropském břehu, pozd. východořímské Skutarion, Skutari, dn. Üsküdar, městská část Istanbulu v TR§ 410, 400, 324+ 

Chrýsorrhoás (řec.) jméno říček§ 1. říčka v již. Syrii, pův. Bardinés, bibl. Abana, dn. arab. Nahr Baradá, protéká Damaškem, 38; 2. (?), snad arab. Wádi ed-Dér, malý přítok říčky Jabbok (dn. arab. Nahr az-Zerki), na němž ležela Gerasa, dn. arab. Džeráš v JOR (není v textu)

Chrýsothemis z Argu, sochař§ 520
Chrýsothemis či Kyprothemis ze Sinópy, tyr.§ 275

chšatrapávan (per.)§ viz satrapés

Chu-čchu-čchuan/Huchuquan, hunský šanjü§ 188+, 216+  

Chu-chaj z Čchin, též Er-š’, „Druhý císař“, pinyin Huhai, srov. pod Čchin§ 210, 207

Chu-chan-sie/Huhanxie, Chu-chan-je/Huhanye, rodným jménem Ťi-chou Čchuan-cch'/Jihou Quance, čchanjü Hunů, hunsko-čínský míšenec, b. Žun-čena a Č'-Č'ho, o. čtyř svých nástupců§ 58, 53, 36, 12-, 13+, 46+

Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ viz Pi    

Chu-jan-ti/Huyandi, hunský šan-jü/chán§ 119, 85, 68 

Chu-je-š' Čouchou Ti§ viz šan-jü Čang

Chujqer, nezn. k. Třinácté dyn.§ 1676 

Chukkanaš z Chajaše, k.§ 1322

Chu-nan, provincie dn. Číny§ před 6000, 4000, 220+ 

Chu-pej/Hubei, čín. provincie§ 278, 189+ 

Chuaj/Huai z Čchu, k.§ 312, 299

Chuaj z Ťinu§ viz pod S'-ma Čch' 

Chuaj-nan/Huainan, v An-chuej§ 196

Chuan/Huan z Čchi, k.§ 685, 682, 677, 652, 643
Chuan I/Huan Yi, vojevůdce Čchinů§ 228

Chuan-wang z Čou, císař§ 720, 697

Chuan Wen/Huan Wen, ťinský generál§ 365+, 372+ 

Chuan Süan/Huan Xuan, s. Chuana Wena, ťinský generál a pučista, zakladatel efemerního státu Čchu/Chu§ 372+ 

Chuan-ti/Huandi, rod. jménem Liou Č'/Liu Zhi, chan. císař§ 145+, 166+, 168+, 238+    


Chuang-che/Huanghe, "Žlutá řeka" v severní Číně§ 1122, 606, 225, 221, 10+, 18+, 22+   

Jméno má od žluté barvy spraše (něm. Löß, angl. loam) ze západu Číny, "chuang-tchu, žlutá země", stejně jako pak Žluté moře.
Chuang-chaj/Huanghai, Žluté moře§ 2400, 2200, 722 

Chuang Sie/Huang Xie§ viz Čchun-šen-ťün 

Chuang-ti/Huangdi, mýth. císař, Žlutý císař, zlatá éra čínských dějin§ 3000, 2737, 2637, 660

chuang-ťin/huangjin§ viz Žluté turbany 

Chuban-šimti ze Sús, sukkalu, též Chaban-šimti, s. Chutran-Temtiho (Kindattův?)§ 1993 

Chubišna, Chubušna, Chupišna/Chupušna, země a m. v Tabalu, chet.§ viz Kybistra

Chu-čeng/Huzheng, šan-jü Hunů, s. Kuej-ku-ira§ 172+ 

Chudimeru, země na východ od Elamu§ 645

Chufu, vlastně Chnum-chuj-ef-uj/"Chnum mne chrání", Hor Medžedu, řec. Cheóps n. Cheops, k. Čtvrté eg. dyn., s. Snofrua s Hetep-heresou I.§ 2613, 2589, 2566, 1998   

Chufuchaef§ viz Chaefchufu

Chuej/Hui, chanský císař, občanským jménem Liou Jing/Liu Ying§ 195, 188

Chuej/Hui, císař Ťinu, osob. jménem S'-ma Čung§ viz tam  

Chuej-wang, císař z Čou§ 677, 652

Chuej-wen z Čchin, k.§ 337, 325, 312, 311

Chuenre, Chu-en-Re, s. Menkaureho§ 2533 

Chuchnuru, Chuchunuri, pozd. Ajapir, m. v Anšanu, dn. asi Qal'a-i Toll n. Íze/Málamír v IR§ 2346, 2048, 2028, 1520    

 

Chuchun, manželka Channiho z Elamu§ 1125 

Chuj, o. Džaua a královských sester Anchesenespepi, manž. Pepiových§ 2333 

Chuj, dvořan Pepiho II.§ 2278 

Chuj (osob. jméno), k. Osmé eg. dyn.§ 2160 

Chuj z Behdetu/Edfú, nomarcha za Deváté/Desáté dyn.§ 2160 

Chujujhapi, Chuj-uj-Hapi, Chuj-wi-Hapi§ viz Neferkauhor 

Chujt, ka Tetiho III.§ 2345

Chulálum z Allachadu, s. Warad-Sînův, amor. dyn.§ 1830, 1769, 1762  

Chu-lan-žuo-š'-ču-ťiu/Hulanruoshizhujiu§ viz Tou-lou-čchua/Doulouchu 

Chuldu z Nabataie, ka.§ 9-, 30+ 

chuligánství, první v Evropě (ničení v opilství veřejných předmětů, též tzv. vandalismus)§ 415

Chullu z Tabal, k.§ 738, 719, 717, 713

Chuluku, piny.: Hulugu, hunský chán/čchan-jü§ 119, 96, 85 

Chumbaba (ass.), Chuwawa (bab.), obr střežící libanonské cedrové lesy, protivník Gilgamešův; srov. s. v. kombabos n. Kubabou§ 2420, 96

Chumba(n)-chaldaš(u)§ viz Chumma-Chaltaš
Chumban, elam. bůh nebes, srov. mesopot. Chumbaba/Chuwawa§ v osob. jménech theoforních

Chumban-numena z Elamu, velmož/dyn.§ 1125

Chumban-nimena I. z Elamu, Chumban-numena, sukkalmach, ass. Ch.-immeni§ 1285, 1266 

Chumban-nimena II., Ch.-numena, k. Elamitů, o. Šutruk-Nachchunta II.§ 755, 742, 717 

Chumban-nimena III., bab. Umman-Menanu, ass. Menanu, k.§ 692, 689
Chumbanigaš, Chumban-nigaš či -nikaš, ass./bab. Umman-nigaš, jméno elamských králů:§
Chumban-nigaš I.§ 742, 722, 720, 717
Chumban-nigaš II.§ 663, 653, 651
Chumban-tachra, k. Elamitů§ 770, 755
Chumma-Chaltaš či Chaldaš, jméno elamitských králů:§

Chumma-Chaltaš I., bab. Chumbachaldašu, ass. Ummanaldašu§ 688, 682
Chumma-Chaltaš II.§ 682, 675, 663, 653  
Chumma-Chaltaš III., s. Atta-metua§ 648, 646, 645, 639
Chumurtum§ viz Churtum 

Chuo Čchu-ping/Huo Qubing, chanský generál§ 133, 126 

Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun, d. Chuo Kuanga a Si-an, Süanova císařovna§ 74

Chuo Kuang/Huo Guang, čínský regent, tvůrce dvou císařů§ 87, 74

Chumé, bab.§ viz Qua, Qué a Kilikie

Chung, první vietnamská král. dynastie, měla 18 králů s mýthol. dlouhými vládami, prvním prý byl De Minh, sesazeni byli 258 či 257 Thuc Phanem§ 175

Chung-che/Hong He, viet. Sông Hồng§ viz Rudá řeka 

Chunchili z Kimaše, dyn.§ 2078 

Chunnubat-Nanná z Babylónu, d. Melišichuova, velekněžka Nannájova§ 1183

Chunusu, m. v Qumánu polohy nez.§ 1112

Chupišna§ viz Chubišna 

Chupšumkippi z Marchaše/Barchaše, dyn.§ 2292, 2280 

Churmuriga§ viz Murmuriga

Churpatila, Churbatila z Elamu, dyn.§ 1346, 1337, 1320  

Chursagšemach z Ummy, obchodník§ 2540 

Churri§ 1. viz Chanigalbat; 2. dobové označení pro budoucí Urartu s řadou států, v nichž vládli churrit. panovníci, vlastně východní, hornatá část původ. říše Chanigalbat/Mitanni, 1275 

Churrité, starý národ v sev. Mesopotamii, původem asi z jižního Kavkazu a z armenských hor západně od j. Van; lze tušit souvislost se jménem hellénistické Orrhoény (?). Jméno Churri v užívání od akkadské éry. Jazyk nebyl ani indogerm. ani semitský, tušívá se souvislost s Urartu§ 4750 2400, 2346, 2292, 2255, 2191, 2078, 2048, 2039, 1920, 1830, 1815, 1786, 1782, 1780, 1779, 1769, 1760, 1742, 1736, 1655, 1650, 1620, 1600, 1594, 1590, 1550, 1546, 1526, 1525, 1472, 1471, 1460, 1450, 1448, 1446, 1441, 1425, 1424, 1420, 1417, 1410, 1408, 1400, 1390, 1383, 1382, 1379, 1373, 1370, 1366, 1365, 1360, 1354, 1352, 1346, 1345, 1338, 1330, 1320, 1300, 759, 673, 659 

Churtum, Chumurtum, m. nezn. polohy asi v pozd. Assyrii§ 2078 

Chusobek, Chusobk, též Sobek-chu, armádní velitel Senwosreta III.§ 1870 

Chusrau§ viz Chosroés 

Chúšán Riš'ataim z Nahariny (?), Kúšán R., churrit. dyn.(?)§ 1346, 1338 

Chutelutuš-Inšušinak, s. Kutir-Nachchunta III., bab. Chuldeluduš/Chultelutuš, k. Elamu a Sús§ 1159, 1125  

Chutran-Temtim ze Simaški, k. Elamu, asi totožný s Kindattem, viz tam, o. Chuban-šimtiho§ 2030, 2006, 1993, 1977  

Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi, rod. jménem Jü/Yu, hunský vládce, o. Wu-ta Ti-tchoua a Pchu-nua§ 13+, 46+ 

Chutupijanzaš, chetit. guvernér v Pale§ 1370, 1320 

 

Chuwaruwaš z Amurru, k.§ 2292 

Chuwawa§ viz Chumbaba


Chúzestán/Chúzistán, Chušastán§ před 6000, 2346, 1520, 1320, 216+, 257+, 276+, 360+, 366+ a viz Elam

Chuzzíjaš ze Zalpuwy/Zalpy, k.§ 1800

Chuzzíjaš z Tappašandy, s. Chattušilův§ 1650   

Chuzzíjaš I., k. Chetitů§ 1530, 1525

Chuzzijaš II., k. Chetitů§ 1470, 1460

Chü-fu, rodiště Konfuciovo, m. ve státě Lu, v dn. provincii Šan-tung§ 551

Chvalinské moře§ viz Kaspik 

Chwásak, poslední parth. satrapa v Súsách§ 215+ 

Chýreus ze Sikyónu, k.§ 1551, 1486

Chytroi, m. na sev. Kypru§ 709