Bohové a svátky IIII. (úvod 4)

Datovací éry

 

Éru a. u. c. se začátkem v roce 753 (resp. 754/3) přijala až Augustova doba. Éru takto vymyslel či spočítal M. Terentius Varró. Přesto zůstala po celou dobu v platnosti oficiální datace podle jmen konsulů. Zkratka a. u. c. znamená ab urbe conditá, A. U. C. zkracuje annó urbis conditae.

Na éru a. u. c. naroubovali křesťané éru AD, annó dominí. Nepočítá se od dne narození hlavní postavy křesťanské mýthologie Ježíše Krista, ale od data jeho obřezání, tedy podle židovského rítu osmé dne života. Podle této éry se Ježíš narodil 25. prosince a. u. c. 753, od 1. ledna a. u. c. 753, tedy roku 1 AD, n. l., začíná nová éra. Dlouhá staletí se po Evropě později začínal rok buď 25. prosincem, 1. lednem, 25. březnem nebo dnem velikonoc. První shromáždil data velikonoc jistý Métrodóros (asi sedmé století), který je spočetl od Diocletiánovy vlády na 533 let, srov. zde níže. 

Zdokonalitel éry A. D. Dionýsius Exiguus sám datoval v indikcích, Zažila se ale pozvolna v papežské kanceláři. Mimo Itálii jako první se datace A. D. začalo roku 664 používat v Anglii, 676 na čas ve Španělsku a gallských zemích. Papežský usus ji plně nasadil za indikce až v době Jana XIII. (965 - 972). Přesto do do 14. a 15. st. převažovaly datace podle indikcí, španělské éry a éry pašií.

Indikce byl patnáctiletý cyklus (původně daní v císařské době od 297 v Egyptě, které zavedl Diocletiánus, od 303 jinde), začínající nástupem Konstantina Velkého roku 312 n. l. „na trůn“. Uváděly se roky v rámci jedné indikce, číslo vlastní indikce se opomíjelo. Éra Španělska spočívala na velikonočním cyklu se začátkem 1. ledna a. u. c. 716, tj. 38 př. n. l. (dokončení dobývání Hispánií Římany).

V používání byla za Visigotů. Byla nahrazena érou inkarnace (1180 Katalánie, 1350 Aragon, 1383 Kastílie, 1422 v Portugalsku). Éra pašií začíná o 33 let dříve než inkarnace a trvala jen v 11. st. hlavně ve Francii.

Buddhisté počítají éru Buddhovy nirvány od roku 544 (v jihovýchodní Asii). O datech Buddhových a o jeho narozeninách viz index pod Gautama a rok 563.

 Theologické spisy, náboženská literatura v Římě

Vedle bohaté ale zničené literatury genealogické/theologické hellénské vznikla stejně zaměřená díla latinská (a stejně tak zlikvidovaná a v citacích uchována u povětšinou monotheistických autorů).

O původu bohů a jejich příbuzenských vztazích jsou u Hellénů Homérovy básně a Hésiodos. Nejstaršími latinskými „theologickými“ autory byli zřejmě staří annálisté (2. století) vkládající do svých dějin výklady o původu zvyků, svátků, posvátných míst atd.

Až na zmínky u pozdějších autorů se z jejich děl nedochovalo nic. L. Cassius Hémína vedle Annálů sepsal Dé censoribus. L. Calpurnius Písó Frúgí a C. Fannius Strabó, cos. roku 161 a autor přísného zákona proti luxu na hostinách patří mezi nejcitovanější annálisty s náboženskými odkazy. Obrázek o podobných vsuvkách si můžeme udělat z přeživších Líviových annálů.

Největší římský encyklopedista/polyhistór M. Terentius Varró Reátínus věnoval v posledním století republiky theologickým a religionistickým thematům rozsáhlé Starožitnosti lidí a bohů, Antiquititátés rérum humanárum et dívínárum, zkrácené citované jako Rés dívínae.

Jeho mladším vrstevníkem byl vyhlášený pýthagorik a mystik, pompéjovec P. Nigidius Figulus (98 – c. 45), autor spisu o grammatice latiny, ale také o věcech záhrobních a o bozích, Dé dís, Dé extís, O vnitřnostech (a věštění z nich).

Z této éry pouze jménem známe ještě autory jako: Titius, vrstevník básníka Lucilia, Hyllus, Dé dís, Ciceronův známý, právník a poradce Caesara a Augústa Trebátius Testa, autor Dé religiónibus čili O božských znameních, Ser. Sulpicius Rúfus, Pompéius Fetus, Masurius Sabínus a jeho Fastí a Memorábilia, Svátky a Věci pamětihodné, Veranius psal o pontificích, Pontificálés quaestiónés, a o slavnostních bohoslužbách, Dé supplicátiónibus, filolog Gavius Bassus vedle díla Dé significátióne verbórum/Dé orígine verbórum et vocabolórum neboli Etymologický výklad latiny, složil Dé dís.

Jistý Etrusk Tarquinius sesbíral staré národní náboženské zvyklosti ve spisech Ostentárium Tuscum a Ostentárium arborárium, tedy výkladové etruské knihy a věštebných jevů stromových. Jistý Octavius Hersennius psal o saliích v Dé sacrís saliáribus.

Augústovým propuštěncem a jeho knihovníkem v palátínské knihovně byl C. Iúlius Hygínus, žák Alexandra Polyhistóra z Alexandreie. Psavec, autor Dé orígine et sitú urbium italicárum, O původu a umístění italských měst, nebo Dé famíliís troiánís, O rodinách pocházejících z Troie, složil také spisy o penátech a o vlastnostech bohů, Dé dís penátibus a Dé proprietátibus deórum. Jeho žákem a rovněž jeho propuštěncem byl Iúlius Modestus, autor díla o svátcích, Dé fériís.

Jeho vrstevníkem byl filolog M. Verrius Flaccus, učitel Augústových vnoučat C. a L. Iúlia Caesara. Byl autorem Knihy pamětihodností, Liber memoriá dignórum, latinského pravopisu, Dé orthographiá, rozsáhlého etymologického a výkladového latinského slovníku Dé verbórum significátú. Theologie se dotkl spisem o etruských praktikách, Liber rérum etruscárum. Konservativní právník C. Ateius Capitó (zemřel roku 22 n. l.) pojednal o právních aspektech obětin, Dé iúre sacrificiórum.

Ve 3. století n. l. obhajoval před nastupujícími monotheisty polytheismus theolog C. Cornélius Labeó, autor křesťany citovaných spisů Dé oráculó Apollinis Clarií neboli O Apollónově věštírně v Klaru, a Dé dís penátibus čili O domácích bozích. Caracallou popraven byl Sammonicus Serénus, autor Skrytých věcí/Rés reconditae. Jeho syn Q. Serénus složil v hexametrech léčitelský receptář Liber medicinális.

Pověra o neblahém pátku třináctého není starověká. Pro Egypťany byla „13“ číslem šťastným, protože rozlišovali v pozemském životě dvanáct stupňů a třináctým byl život věčný. Třináct bylo a je lunárních (a menstručních) cyklů v roce. Dvanáct je olympských bohů a bohyň, též starogermánských hostujících ve valhalle. Ale v křesťanské tradici sedělo s Ježíšem včetně třináct hodovníků, a jeden z nich byl zrádce. Proč je pro křesťany neblahý pátek? Prý byli podle židovské tradice v pátek vyhnáni Adam s Evou z ráje, v pátek prý vypukla velká potopa, Šalomonův chrám byl zničen v pátek a v pátek byl ukřižován Ježíš. U Germánů pochází jméno „pátku“ od Friggy, bohyně lásky a plodnosti (Freitag, Friday - Frigg's Day = dies Veneris, vendredi); křesťané z ní udělali čarodějnici.

Středověké globální spiknutí aneb Spekulace kolem kalendáře. S teorií, že ze světových dějin zmizela tři staletí, před třiceti roky přišel bavorský učenec Heribert Illig (73 v roce 2021). Zaujal média a dänikenovce, podráždil historiky a astronomy a jeho publikace se dobře prodávají. Vystudoval kunsthistorii, živil se jako bankovní systémový analytik. Jeho knihy Vymyšlený středověk (1998) a Kdo manipuloval s hodinami? (1999) s řadou dalších se zabývají dokazováním světového spiknutí dávných vládců a předatováváním zaběhlých a doložitelných chronologií.

Illig netvrdí nic jiného, než že kdysi existoval komplot, jímž byly odstraněny z kalendáře roky 615 až 911. Že po září 614 následovaly události srpna 912. Tvrdí, že nežil žádný Karel Veliký (zemřel 814), doba merovejská a karolinská je zmanipulovaný podvod, z uvedených 297 let nepocházejí v Evropě žádné hmatatelné stavební ani jiné památky.

Opírá se o známou církevní tendenci té doby falšovat ve svůj prospěch dějiny (např. Konstantinovo darování papeži Sylvestrovi I. celé západní části římské říše, habsburské falsifikáty). Všechny listiny z této doby jsou v Illigových očích podvrhy. Kdo to všechno měl spáchat? Císařové římský Otto III. a byzantský Konstantínos VII. Porfyrogennetos.

Oba byli chiliastickými snílky a podle jednoho z kalendářů, kterého užívali křesťané ("od potopy"), se zase "blížilo" tisíciletí, den očistce roku 1000 (podle kalendáře jiného, počítaného od narození Ježíše Krista). A protože by je sláva minula, dohodli se a dějiny posunuli.

Zajímavé? Šílené! Vedle konkrétních nesrovnalostí uveďme, že jeden i druhý by museli mít v moci klérus, aby s nimi hrál (neměli, Otto dokonce musel roku 1002 uprchnout z Říma), museli by přemluvit Araby, aby posunuli své kroniky, Armeny atd. Nemáte-li však co číst doma ve vaně, na cestách metrem nebo po víkendech, a nejste-li příliš svázáni školními autoritami, zasněte se a uvažujte pak, co budete dělat v roce 1725 (a ne přízemně 2021).

Illig nebyl první, kdo se až tak hluboce zamyslel nad stávající chronografií lidstva. Zednář, univ. prof. astronomie a revolucionář Nikolaj Morozov (zemřel 1946) před velkou válkou na základě popisu postavení hvězd v Janově zjevení/Apokalypse  spočetl, že se jedná o 30. září 395 a že jeho autorem není Ježíšův žák, ale kazatel a patriarcha kónstantínopolský Ióannés/Jan Chrýsostomos z Antiocheie.

Psychoanalytik Immanuil Velikov (zemřel 1979), jiný z Rusů s vášní překopat od základu chronologii, měl za to že chetitský stát byl kopií chaldajské říše mesopotamské a že Nabû-kudurrí-usur II. byl současníkem Ramessea II. Další Rus Anatolij Fomenko, universitní profesor matematiky, dospěl mimo jiné k závěru, že poslední dvoutisíciletí je nutné zkrátit na polovinu.

Nelze se divit, že jim vědecký svět mnoho pozornosti nevěnuje. Ani například studovanému islamistovi Uwemu Topperovi, který obhajuje představu, že prokletí ariánství níkajskou synodou roku 325 způsobilo vznik islámu, že tedy muslimské kořeny a Muhammad jsou o tři staletí starší. Podnikatel ve stavebnictví Hans-Joachim Zillner nejenže je přesvědčen o tom, že nalezl důkazy o cestách Keltů a Římanů do Ameriky, ale například stavbu římského Pantheonu klade do století šestnáctého. Má za to, že chronologický přeryv, který se snažil dokázat, způsobila globální katastrofa v šestém století n. l.    

Zódiakos kyklos, zvěrokruh, zvířetník

Znamení již dávno nekorespondují s atronomickými polohami, v nichž se dnes Slunce objevuje. 1. ledna není ústřední hvězda naší soustavy ve znamení kozoroha, ale střelce. Počet znamení ve starověku kolísal, jejich původ a souvislosti jsou nejasné. Dnešní podoba zódiaku se poprvé objevuje v řeckých rukopisech pozdního středověku, pro hellénský svět/"evropský" ho objevil astronom Kleostratos z Tenedu, srov. o něm v oddílu xi).

 

ariés, beran               21. března - 19. dubna

taurus, býk                20. dubna - 20. května

geminí, Blíženci          21. května - 21 června

cancer, rak                 22. června - 22. července

leó, lev                      23. července - 22 srpna

virgó, panna              23. srpna - 22. září

libra, váha                 23. září - 23. října

scorpius, škorpion      24. října - 21. listopadu

sagittárius, střelec      22. listopadu - 21. prosince

capricornus, kozoroh   22. prosince - 19. ledna

aquárius, vodnář        20. ledna - 18. února

piscés, ryby               19. února - 20. března

Římské měsíce

(anonym Anthologie palatínské, IX., 384)

Iánuárius

Počátek římského roku teď trvale začíná u mě;

na slavnou ausonskou zem Hélios dívá se již.

Februárius

Já zase pokrývkou sněhu dám polím úrodnou vláhu,

půvabné vesny dar aby moh' vyklíčit v nich.

Martius

U Marta počátek mám a přináším květy i mléko;

jako můj dvacátý den stejně je dlouhá i noc.

Aprílis

Zahradník v této době ať ořeže větévky z keřů

a pak na planý kmen připojí pěstěný roub.

Máius

Již se otvírá moře, již vybavte lodě - je vhodná

doba s koráby zas z bezpečných přístavů plout.

Iúnius

Já jsem uprostřed růží a uprostřed lilií bílých,

z kvetoucí třešňové větve vydávám slaďounký plod.

Iúlius

V souhvězdí Raka, hle, vstupuje Slunce a na poli rolník

suché obilné klasy srpem již začíná žnout.

Augústus

Zrní zbavuji plev. Když Lev se na nebi zjeví,

protéká koryty řek vskutku ten nejčistší proud.

September

Já oplývám révou a oplývám zralými plody;

opět je stejná noc, jako je trvání dne.

October

Kdopak je sladší než já, jenž nalévám lahodné víno,

kdykoli shromáždím z vinic hrozny, jež Bakchův jsou dar?

November

Chováš-li olivy keře, již čas je lisovat plody,

přitom na mysli měj námahu spojenou s tím.

December

Zastav na poli práci, již ustaň orat a síti,

neboť seménkům něžným škodívá třeskutý mráz.