Pl-Pok

Placentia, m. v cispadánské Gallii, dn. Piacenza§ 218, 207, 200, 198, 194, 190, 187, 184, 109, 49-, 69+, 270+  

Placeolum§ viz Akrai
M. Plaetorius, žalobce§ 69

 

plachta lodní§ viz theátron a lodi

Plakias, archeolog. lokalita na jihu Kréty§ 5300

plamenomet§ 424, 191, 190 a viz pod vojenství

Planasia, o. před Elbou, dn. Pianosa§ 7+, 14+ 

Cn. Plancius, quaestor v Makedonii§ 58

M. Plancius Várus, senátor z Anatolie, manž. Iúlie, d. Tigrána V.§ 60+, 165+ 

planety, starověk od Babylónců po „chaldaje“ všeho typu počítal sedm planet, které se otáčejí kolem Země (sic), Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Iuppiter, Saturn a Uranus. Na sedmi planetách stojí astrologie, výklad závislostí nebeských těles na život. Novější dějiny přidaly planetu Neptun a Pluto.

Roku 2004, po 74 letech od objevu Plut(on)a někteří astronomové zahrnuli jako desátou planetu Sednu (jméno po eskymácké mořské bohyni). Je vzdálena třináct miliard kilometrů od Země, má průměr sedmnáct set kilometrů (Země 12756, Pluto 2300) a na povrchu je mráz –240°C. Jeden rok trvá na Sedně 10500 let a potrvá 150 let než zase ze zemské oblohy zmizí. Většina astronomů nepočítá pro jejich nepatrnost a velkou vzdálenost od Slunce ani Pluto ani Sednu za planetu. Podobných „planet“ je ve sluneční soustavě řada.

24. srpna 2006 valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie rozhodlo v Praze o tom, že Pluto nebude nadále pokládán za "planetu" (tak od roku 1930). Sluneční soustava tedy má úředně pouze osm planet. Pluto nicméně má několik měsíců, pátý s označením P5 odhalil Hubbleův vesmírný teleskop roku 2012 (předcházející objevy od roku 1978 jsou Plutonovy měsíce Charon, Hydra, Nix a P4). 

Planina džbánů, kraj s megalithickými nádobami/hroby v laoské provincii Xiangkhuang§ 500

 

plat, mzda§ viz ceny

Plataiai, m. v Boiótii§ 776, 550, 525, 519, 490, 479, 431, 429 - 427, 421, 415, 406, 386, 379, 373, 371, 338, 316, 77+, 214+  

Platea, o. před Kýrénaikou, dn. Bomba/al-Bambá v LAR§ 631

 

Pláthané z Athén, manž. Hippiova, s nímž měla tři syny, nejmladším byl Afareus, a Ísokratova§ 436

 

Platón z Athén (gen. -óna)§ 1. filosof, narozen v aristokratické rodině jako Aristoklés, sourozenci: Adeimantos a Glaukón, 1700, 561, 515, 479, 460, 447, 427, 426, 408, 405, 404, 399, 390 - 388, 384, 380, 378 - 376, 366, 365, 361 - 358, 354, 353, 347, 342, 341, 331, 319, 317, 310, 39+, 133+, 270+, 350+; 2. básník staré attické komédie, 428; 3. kondottiér, 330; další Platónové: z Rhodu, ž. Panaitiův, Pl. peripatétik, ž. Aristotelův, jiný peripatétik, ž. Praxifanův a jeden básník staré komédie (nejsou v CSD)
Platón, ptolemajovský stratég Thébaidy§ 88, 85
Platón Epifanés, k. indobakterský, syn Eukratida I.§ 155

platónici, novoplatónici§ 162+ a viz po školy

Platónúpolis, vysněná obec neoplatóniků v Kampánii§ 262+   

Platór z Illyrie, dynasta a voják v žoldu Filippa V.§ 220, 208 

Platór z Illyrie, s. Pleuratův, b. Genthiův§ 181

A. Platórius Aponius Ítalicus Máníliánus C. Licinius Pollió Nepós§ cos. suff. 119+, legát 118+, 122+

A. Platórius Nepós Calpurniánus§ cos. suff. 160+       

Plautia, dc. A. Plautia č. 2, manž. P. Petrónia§ 2

Plautia Urgulánilla, dc. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Claudiova, přítelkyně Lívie Augusty, m. Claudia Drúsa a Claudie§ 2-, 8+, 24+, 25+, 38+, 41+     

Plautiánus§ viz C. Fulvius Plautiánus 

Plautilla Augusta§ viz Públia Fulvia Plautilla

A. Plautius§ 1. o. M. Plautia Silvána č. 2, 2-; s. M. Plautia Silvána a Urgulánie, b. M. Plautia Silvána, manž. Vitellie, 2-, cos. suff. 1-; 3. s. A. Plautia č. 2, 2-; 4. cos. suff. 29+, 43+, 47+   

C. Plautius, praet.§ 146

Q. Plautius§ 1. s. A. Plautia č. 2, 2-; 2. cos. 36+ 

P. Plautius/Plótius, tr. pl.§ 70

C. Plautius Deciánus§ cos. 329, cens. 312

L. Plautius (či Plótius) Gallus, řečník a učitel řečnictví§ 100
M. Plautius Hypsaeus§ 1. cos. 125; 2. praet., viz s. v. ženy
Plautius Lateránus§ synovec A. Plautia no. 4§ 48+, 65+ 

C. Plautius Proculus§ cos. 358, mag. equit. 356
P. Plautius Proculus§ cos. 328
P. Plautius Pulcher, s. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Vibie§ 2

Plautius Quíntillus§ cos. ord. 159+ 

M. Plautius Silvánus§ 1. tr. pleb. 89; 2. cos. 2-, 8+, 9+, 24+, 38+, s. A. Plautia, manž. Urgulánie, b. A. Plautia; 3. s. M. Plautia Silvána č. 2 a manž. Apronie, 2-, 24+

Ti. Plautius Silvánus Aeliánus, legát Aug., praef. Urbí§ cos. suff. 45+, 61+, 69+, cos. suff. 74+   

C. Plautius Vennó nebo Vénox§ cos. 347 a 341
L. Plautius Vennó nebo Vénox§ 1. cos. 318; 2. cos. 330, nebo identičtí?
A. Plautius Urgulánius, s. M. Plautia Silvána§ 2-

 

Plautus§ = T. Maccius Plautus

Plautus, římský vítěz isthmií§ 228

plavání§ viz lázně
plavba§ viz mořeplavba

plébs, plébés, plébéjové,  č. také plebejové, svobodný římský lid-občané nearistokratického původu§ 616, 494, 486, 471, 445, 432, 421, 409, 385, 377, 376, 368 - 366, 356, 351, 339, 325, 287, 279, 255, 139, 145
S patriciji/aristokraty a propuštěnci tvořili plébéjové římský národ/populus Rómánus. Plébs urbána, městský lid, byl v pozdní republice závislý na bezplatně rozdávaném obilí a zvýhodněných cenách dalších potravin, viz pod obilí. Počítáni byli pouze svobodní muži s občanstvím rození v Římě, nebo tam žili/domicilium Romae. Přechod od pl. k patriciům, viz, byl možný vůlí senátu, v císařské době na popud principů. Za republiky byla část Claudiů pod jménem Clódiů plébéji. Z plébéje Flávia Vespasiána se naopak stal patricij, podobně z Didia Iúliána.

Pleiades, Pléiades, "sedm sester", č. Plejády§ 1184, 218 a viz pod mořeplavba

Pleistainos z Aitólie, strat.§ 279
Pleistainos z Athén§ arch. 141, popř. 196 
Pleistanos z Élidy, filosof élidské školy§ 399
Pleistarcheia§ = Hérákleia na Letmu
Pleistarchos z Makedonie, b. Kassandrův§ 313, 312, 302, 301, 299, 295
Pleistarchos ze Sparty, k., syn Leónidy I.§ 480, 458

Pleistiás z Kóu, s. Moschiónův, Démétriův archikybernétés§ 306

 

Pleistoanax ze Sparty, též Pleistónax, k., syn Pausaniův§ 458, 457, 446, 445, 427, 421, 408

Pleistolás ze Sparty§ efor epón. 422

 

Pleistoníkés z Alexandreie§ viz 39+ a Apión

 

Pleistór, masožravý thrácký bůh§ 479

 

Q. Pléminius, propraetor§ 205
Plémmyrion, mys jižně od Syrákús§ 413

Plémnaios ze Sikyónu, k.§ 1703, 1654  

pleš, plešatost§ 214+ a viz móda

pleš, důvod k popravě§ 207+  

Pleuratos, Pleurios, jm. ill. králů:§
Pleuratos I.§ 231, 272, 250, o. Agrónův
Pleuratos II.§ 217, 213, 200, 196, 189, 212, 206, 205, 181, syn Skordiláidův
Pleuratos III.§ 168, syn Genthiův
Pleuratos z Illyrie, dynasta§ 1. asi Pleuriás; 2. 170
Pleuriás z Illyrie, dyn. (hypokoristikon z Pleuratos?)§ 344, 337

pleurítis, zánět pohrudnice, smrt z ní§ 230

Pleurón, m. v Aitólii§ 315, 167, 165


Pleven, m. v BG§ 251+

 

C. Plínius Secundus Maior/Starší, polyhistór a praefect mísénské flotily, strýc Plínia Caecilia Secunda§ 600, 6+, 23+, 50+, 77+, 79+, 212+, 217+       

C. Plínius Caecilius Secundus, synovec předešlého, senátor a císař. byrokrat, rod. jménem C. Caecilius Ciló§ 61+, 66+, 68+, 79+, 90+, 93+, 94+, 97+, cos. suff. 100+, 99 až 101+, 105+, 110+, 111+, 113+, 114+, 118+, 123+, 249+         

L. Plínius Rúfus, legát S. Pompéia§ 36

Plistica, Plistia, m. na kampánsko-samnitském pomezí§ 316, 315

 

Pločnik, ves a archeolog. lokalita na jihu SRB§ 5300

plodiny, rostliny§ viz zemědělství
Plótína§ viz Pompéia Plótína

Plótínos z Lykopole, neoplatónik§ 205+, 232+, 240+, 243+, 262+, 270+, 351+      

Plótius§ = Plautius

A. Plótius, legát§ 89

C. Plótius, věřitel§ 321

Plótius Firmus, praef. praet.§ 69+

D. Plótius Grypus§ cos. suff. 88+ 

L. Plótius Pégasus, právník, praef. Urbí, s. námoř. kapitána M. Plótia Pégasa§ 69+, 71+

M. Plótius Pégasus, o. právníka Pégasa§ 71+    

Plútarchos z Athén, s. Nestoriův, o. Hieria a Asklépigeneie, neoplatónik, obnovitel Akadémie§ 320+, 350+ 

 

Plútarchos z Athén, sofista§ 350+ 

Plútarchos z Eretrie, tyrannos§ 352, 349, 340
Plútarchos z Chairóneie, platónik, literát a biograf, občan. jménem L. Mestrius Plútarchus, manž. Tímoxeny§ 362, 343, 280, 46+, 77+, 92+, 991, 105+, 117+, 122+, 161+, 165+      

plútis, strana „boháčů“ v Mílétu§ 611

Plútón§ viz Hádés

Plútos, Démétřin syn, bůh bohatství pocházejícího z nitra zemského, později bohatství obecně§ 374

 

pneumatomachové, řec. pneumatomachoi, křesť. skupina ariánsk᧠viz makedoniáni

 

Pnytagorás ze Salamíny na Kypru§ 1. 389, 386, 374, syn Euagory I.; 2. 361, 351, 345, 332, k.

Pnyx, sněmovní pahorek v Athénách, srov. pod Athény§ 411

 

Po, pinyin: Bo, manž.-císařovna Ťingova§ 157

Po/Bo, souložnice císaře Kao-cu, matka Wena§ 180

 

Po Čchi/Bo Qi n. Bai Qi, vojevůdce Čchinů§ 293, 280, 278, 260, 258

 

Po-fu/Bofu alias Po-pchan/Bopan, s. S'-si a císaře Joua§ 771

 

Po-ťü/Boju, m. v provincii Chu-pej, dn. Ma-čcheng/Macheng§ 514

 

L. Poblicius, veterán rýnské armády§ 50+

 

pocty, božské smrtelníkům§ viz bůh a hérós

 

počasí§ viz klima

počty obyvatel, lidí, otroků atd.§ viz pod otroci

podagrá, č. podagra, dna, pakostnice§ 283, 193+ 

 

Podanemos ze Sparty, nauarchos§ 393

Podeiculí§ = Peuketiové

Podilos, správce Olympichův v Iasu§ 224

 

podium, podion§ viz pod divadlo

podkova, viz pod cestování a vojenství

podnebí§ viz klima

podnikání, podnikatelé, firmy§ viz pod ceny

Nejstarší firmy na světě fungují patnáct století

V Paříži existuje klub sdružující podnikatelské společnosti, které fungují nepřetržitě nejméně dvě stě let a zůstaly pod kontrolou jedné rodiny a dodnes jsou někým z jejích členů řízeny.

Bratrstvo, které vzniklo roku 1981, si říká Enochovci/Les Hénokiens podle starozákonního otce Metuzalémova/Metúšelach, "Kopiník", který se podle židovské tradice dožil 969 let a je synonymem pro vysoký věk. Enoch, hebr. Chanoch, sám prý ve věku 365 let zmizel kamsi s židovským bohem. Spolek momentálně sdružuje dvaatřicet firem ze sedmi zemí, které se navzájem každoročně hostí: třináct firem je z Itálie, deset z Francie, čtyři z Německa, dvě z Japonska a po jedné ze Španělska, Nizozemí a Severního Irska.

Nejstarším členem je firma stavitelů buddhistických chrámů Kongo Gumi, kterou roku 578 v Ósace založili Korejci. Dnes kromě toho stavějí obytné a kancelářské domy; zkrachovala však roku 2006 a do seznamu už nepatří. Druhá nejstarší firma je také z Japonska: Hoši, hotel (rjokan) v japonském Komacu, byl založen roku 718. Ve 46. generaci podnik vede Zengoro Hoši a rodinným mottem je "Pozor na oheň, uč se od vody a spolupracuj s přírodou". Firmu florentských šlechticů Antinoriů jako první mezi "enochovci" řídí od roku 2017 žena: Albiera Antinori. Starý rod odvozující původ od Anténora Trojského, v římské tradici zakladatele Patavia/Padovy, užívá markrabského titulu a stejně tak firmuje Marchiesi Antinori Srl. 

Firemní enochovci
rok založení         název                                            obor                    země

578                     Kongo Gumi                                   stavitelství           Japonsko
718                     Hoši                                               hoteliérství          Japonsko
1000                   Château de Goulaine                       vinařství               Francie
1000                   Fonderia Pontificia Marinelli              zvonařství            Itálie
1141                   Barone Ricasoli                               vinařství              Itálie
1295                   Barovier & Toso                              sklářství               Itálie
1304                   Hotel Pilgrim Haus                          hoteliérství           Německo
1326                   Richard de Bas                               papírenství           Francie
1369                   Torrini Firenzu                                zlatnictví               Itálie
1385                   Antinori                                         vinařství                Itálie
1438                   Camuffo                                        loďařství                Itálie
1495                   Baronnie de Coussergues               vinařství                Francie
1500                   Grazia Deruta                                keramika               Itálie
1526                   Fabbrica D´Armi Pietro Beretta       zbrojařství             Itálie
1530                   William Prym                                 železářství             Německo

zdroj: The Economist, www.familybusinessmagazine.com, www.henokiens.com/vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 22/05


Podosakis, fýlarch/šajch sarakénských Assanitů§ 363+

 

podpis, subscríptió, napodobování§ 283+

 

podpora, sociální§ viz daně a ceny

podzim, začátek a rovnodennost (23. září)§ 429, 217

podunajská říše, monarchie, první v historii§ 44

podvod finanční, malversace§ viz pod ražba mincovní, bohatství

Poediculí, řec. Poidikúloi, jihoital. illyr. nárůdek§ 89

Poení (lat.), Púnové§ = Karthágo

Nezměňovat s Poenínus: Iuppiter Optimus Máximus Poenínus měl chrámek s ubytovnou ve Velkém svatobernardském průsmyku (a žádný Pún, Poenus, tudy s Hannibalem netáhl); svatyně vypleněna monotheisty roku 394. 


C. Poetelius Libó Visolus§ 1. tr. pleb. 358; 2. cos. 360 a 346; 3. cos. 326 a 313

M. Poetelius Libó Visolus§ cos. 314

Poetovio, Poetavio (gen.: -viony), Poetovium, osada s legionář. ležením v Pannonii popř. Nóriku, něm. Pettau, dn. Ptuj ve SLO§ 69+, 179+, 354+, 388+    

 

pohádky§ viz pod Mesopotamia a Tisíc a jedna noc

pohlavní choroby v moderním rozsahu starověk neznal§ viz sex

pohřeb, pohřby, do země, žehem, pohřbívání hromadné; pohřební hry viz gladiátorské, srov. pod oběti§ 18000 (nejstarší hřbitov?), 5999, 5600, 5000, 4500, 4000, 3500, 2490, 604, 78-, 337+ 

Nejmasovějším pohřbem za živa byla poprava dvou set tisíc vojáků čchinské armády roku 207, viz tam.

V řadě zemědělských kultur eneolitu byli velmožové pohřbíváni i se služebnictvem. Zvyk se udržel v jižní Mesopotamii/Sumeru až do poloviny třetího tisíciletí, srov. pohřebiště předdynastické v Uru, rok 2600. Kult vznešených mrtvých měl v mesopotamské a syrské oblasti později též jiný význam. V Qatně po roku 1400 vládl král v paláci nad kostmi svých předků a předchůdců. Sošky králů a jejich pozůstatky se nacházely ve sklepních prostorách královského paláce a zřejmě se tímto způsobem společným asi pro celý mesopotamsko-syrský semitský kulturní okruh demonstrovala legitimita stávající vlády. 

Hellénové zprvu své aristokratické zemřelé zpopelňovali, srov. homérské epy. Po roce 770 nabývaly na četnosti pohřby do země a kolem roku 750 v Attice dokonce žeh vytlačily. Kolem roku 700 se však vrátili Attičané ke kremacím, viz rok 604, kdy kosterní hroby na Salamíně posloužily jako důkaz územního nároku. Devátého dne po pohřbu konány oběti enata (pl.; od ennea, devět). Počítáno podle hellénských zvyklostí, tzn. že obětováno bylo duchu dne osmého; římská hostina toho dne se jmenovala céna novemdiális.

Pokud některý z vůdců zemřel v cizině, obvykle byl na místě pohřben žehem a popel v urně donesen do vlasti. U Římanů senát zavedl roku 90, aby padlí byli pohřbíváni na místě, kde zemřeli a doma nevzbuzovaly za spojenecké války pohřby špatnou náladu.

Těla perských a spartských králů bývala v poli zalévána do medu, pokud se nástupce rozhodl pohřbít je doma. Jak ve Spartě tak v Persii odpouštěl nový král dluhy vůči koruně. Pokud zemřel někdo na moři a tělo nebylo nalezeno, uctili ho pozůstalí prázdným náhrobkem, kenotafion/cenotaphium.

Tělo Friedricha I. Barbarossy, který se roku 1190 na třetí křížové výpravě utopil v Kilikii v řece Salefu, chtěli do Evropy dopravit naložené v octu. Nápad nevyšel a jeho ostatky nejsou k nalezení.

Římským funebrákem, pohřebákem a „havranem“ byl libitínárius, podnikatel v pohřebnictví. K ruce měli řídící pohřbů, dissignátórés, a spolupracovali s pohřebními souručenstvími, collégia fúneráticia. Nápisně je nejznámější z Lánuvia, léx collégií fúneráticií lánuviní, z 9. června 136+. "Dobře a přičinlivě konejme, abychom odchod zemřelých důstojně vyprovázeli...," a novým členům říká dávná "společnost přátel žehu", aby si nejprve přečetli stanovy spolku a později si nestěžovali. Lexs collégí (sic) začíná zápisným: sto séstertiů a hodně litrů dobrého vína, víní boní amphoram (přes 26 litrů), měsíčně pět assů příspěvků a kdo nezaplatí půl roku, pohřeb mu hrazen nebude. Kdo platil řádně, mohl se těšit na tři sta séstertiů od souručenství, nicméně pohřeb bude pěšmo, exequiae (sic) autem pedibus fungentur.

Pokud bylo třeba, zajišťoval plačky, praeficae s jejich nářkem, nénia/naenia.; v hellénském světě se jmenovaly thrénódai a zvyk platit za ně přišel asi z Kárie: thrénódai epi misthóClínicus medicus doby císařské byl lékař u lůžka, ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb. Dělá si legraci z jakéhosi člověka Martiális: „Nedávno byl medikem, nyní je hrobařem chudáků Diaulos; to, co dělá jako hrobník, dělal už jako lékař.“

Vespilló byl pohřebník chudých, jejichž pohřby se konaly obvykle až na večer, fúnus plébéium, tacitum/translátícium či trálátícium, "tichý, obyčejný, prostý" (protikladem byl fúnus indictívum, "pohřeb hlasatelem ohlášený"). V noci za svitu loučí byly pohřbívány děti, fúnus acerbum, "pohřeb hořký".

Roku 38 vydal senát zákon povolující spalování těl až dvě míle od hranic Města. Znovu zákaz pohřbívání ve Městě vydal císař Antónínus Pius a po něm M. Aurélius. Reagovali na módu zbohatlíků; tradičně totiž platil zákaz pochovávání v hradbách ve všech hellénských a italských městech. Zákony XII. desek Římanům na rozdíl od etruských zvyklostí zakazovaly pochovávat zesnulé se zlatem; zřejmě po hellénském zvyku.

Edikt augustů Honória a Theodosia II. ze srpna 409 praefectovi praetorio Aetiovi nakazoval, aby se v žádném případě nepřekračoval v metropoli počet hrobníků na 950, číslo jistě zajímavé na tak pozdní dobu.

Hellénský zvyk dávat mrtvým na jazyk na cestu do podsvětí pro Charóna minci převzali ve Střední Asii v posledním století př. n. l. usazení kočovníci Saků (nebo se jedná o hroby Kušánů?).

Jediným z římských vládců, jemuž se po násilné smrti nedostalo řádného pohřbu, byl roku 222 n. l. Syřan Héliogabalos. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu (tak také skončil reformátor Ti. Sempronius Gracchus roku 133). Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně. Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a k tomu Arabkou), která se účastnila jednání senátu.

Nejdražší pohřeb v historii zřejmě vystrojil Alexandros Veliký roku 324 svému příteli Héfaistiónovi, který zemřel v Ekbatanách. Pohřební hranice, žároviště, s náklady přišla na deset tisíc talentů, a po roce, po Alexandrově smrti nebyla dostavěna; její stavba tedy byla zastavena a o jejím osudu není dále nic známo. Alexandros během příprav na pohřeb pobíjel odbojné Kossaie/Kassity, pravděpodobně po vzoru lidských obětin přinesených Achilleem Patroklovi. Výdaje a okolnosti pohřbu stanovovaly zákony/předpisy frátrií, jako například Labyadů v Delfách, nebo státní zákony, například z Keu, viz v indexu s. v. frátrie. 

Svérázný pohřeb žehem uspořádala Mausólovi, svému manželovi a bratrovi, Artemísia ii., dříve než dala v Halikarnássu stavět po něm pojmenovaný div světa: bratrův popel smísila s jeho v prášek rozdrcenými kostmi ve vodě s vonnými látkami a vypila. Chtěla mu tak být živoucím hrobem.

Pohřební modely s žánrovými výjevy z pozemského života, s postavičkami řemeslníků, služebných atd. patří k výbavě egyptských hrobů od staré říše. Zřejmě jsou pravěkem pro křesťanské „jesličky“. Zvyk souvisí s vyvražďováním služebnictva na doprovod velmože na onen svět, viz pod trpaslíci, lidské oběti. 

V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků. Nejstarší kostry trpaslíků jsou z pohřebního komplexu králů Aha a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy. Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty.

Pohřební komory, malovaná mausolea, zádušní domy apod. Hellénové ani Římané nestavěli, třebaže je znali od Egypťanů, Lýdů a Etrusků. Nejstarší známá rodinná hrobka s freskami je v makedonských Aigách. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji. Srov. pod sarkofag. Do sarkofagu v Kónstantínopoli bylo uloženo tělo Cónstantína I., prvního z římských vladařů, který přestoupil na křesťanství a první z nich, který si nepřál pohřeb žehem (nicméně ho senát v Římě prohlásil bohem). 

Pohřby žehem pod širým nebem praktikují dodnes indičtí hinduisté. Jen ve Varánasí/Benares bývá ročně spáleno a do řeky Gangy naházeno ostatků ze čtyřiceti tisíc těl. Pro nedostatek peněz na dřevo končívají v řece nedokonale spálená těla. Hinduisté jsou přesvědeni, že přes žároviště a posvátnou řeku vede cesta do nového života.
Naopak proti žehu brojí muslimové a drží se pohřbu těla zabaleného do látky do země.

pojištění, zdravotní a sociální pojistky, pojišťovny, lodních nákladů, viz také pod důchod
Patřilo ke starým praktikám foiníckého a hellénského obchodu a podílnictví na risicích námořní dopravy je nejstarší pojišťovnické odvětví. Jako spoluúčast na podniku vstupovali za úrok do hry bankéři, ve větších případech konsorcium finančníků, viz pod bankéři. Instituce pojišťoven neexistovala, nepojišťovalo se ani nic dalšího (stavební risika, majetek, zdraví apod.). Existovala však pohřební bratrstva, která se postarala o náklady na pohřeb.

Zřejmě první pojištění zdraví praktikoval vyhlášení karibský pirát Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), který se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“. Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Viz pod otroci. Jiní bukanýři vypláceli sto stříbrných za oko ztracené v boji a pět set za amputovanou nohu.

Komerční pojištění jiného typu, pojistné uměleckých předmětů apod., neexistovalo. První zaměstnanecké zdravotní pojištění bylo zavedeno roku 1883 v Německu. Pro srovnání: pojistná částka pohřebních předmětů vystavovaných roku 2004 v Basileji činila jednu miliardu švýcarských franků.
 

poklady§ viz pod zlato a ceny
pokladník§ viz tamiás
pokuta finanční a naturální, odsouzen k pokutě, pokuta jako tribut, lat. multa, řec. diké§ 732, 489, 454, 434, 359, 356, 322, 296, 295, 249, 240, 220, 218, 197, 155, 148, 84, 39
Největší pokutu jedinci jako trest za nesplnění státního úkolu udělili roku 489 Athénští Miltiadovi za to, že nedokázal dobýt Paru. Protože padesát talentů ve stříbře nesehnal, ani nemohl, byl uvězněn a zde zemřel (?). Obdobnou sumu ze stejného důvodu, a také lokvidačně, uložili Achájové svému vojevůdci o tři sta padesát roků později.

Na jaře roku 148 vystoupila Sparta opět ze Spolku Achájů. Achájský stratégos Dámokritos však Lakedaimonské přesvědčivě porazil a do podzimu Achájové plenili celou Lakóniku. Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, byl Dámokritos pokutován vysokou pokutou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu.
Kromě soudů a sněmů finanční pokuty ukládaly u Hellénů náboženské instituce (amfiktyonie), v Římě kromě soudců pokutovali ještě censoři. Finančně byly trestány státní vzpoury, účast na válkách apod. Finanční tresty za způsobené bezpráví/iniúria v Římě poprvé stanovily zákony dvanácti desek/légés duodecim tabulárum. Výše trestů brzy zastarala, což vedlo ke kuriosní provokaci jistého L. Veratia (celé jméno neznáme ani dobu; jistě o několik generací později). Na potkání nafackovával lidem a otrok, který ho doprovázel, za ním vyplácel postiženým zákonnou částku 25 assů, která lidem s takovou újmou, náležela. Zákon byl brzy na to přeformulován.