Pl-Pol

Placentia, m. v cispadánské Gallii, dn. Piacenza§ 218, 207, 200, 198, 194, 190, 187, 184, 109, 49-, 69+, 270+  

Placeolum§ viz Akrai
M. Plaetorius, žalobce§ 69

 

plachta lodní§ viz theátron a lodi

Plakias, archeolog. lokalita na jihu Kréty§ 5300

plamenomet§ 424, 191 a viz pod vojenství

Planasia, o. před Elbou, dn. Pianosa§ 7+, 14+ 

Cn. Plancius, quaestor v Makedonii§ 58

M. Plancius Várus, senátor z Anatolie, manž. Iúlie, d. Tigrána V.§ 60+, 165+ 

planety, starověk od Babylónců po „chaldaje“ všeho typu počítal sedm planet, které se otáčejí kolem Země (sic), Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Iuppiter, Saturn a Uranus. Na sedmi planetách stojí astrologie, výklad závislostí nebeských těles na život. Novější dějiny přidaly planetu Neptun a Pluto.

Roku 2004, po 74 letech od objevu Plut(on)a někteří astronomové zahrnuli jako desátou planetu Sednu (jméno po eskymácké mořské bohyni). Je vzdálena třináct miliard kilometrů od Země, má průměr sedmnáct set kilometrů (Země 12756, Pluto 2300) a na povrchu je mráz –240°C. Jeden rok trvá na Sedně 10500 let a potrvá 150 let než zase ze zemské oblohy zmizí. Většina astronomů nepočítá pro jejich nepatrnost a velkou vzdálenost od Slunce ani Pluto ani Sednu za planetu. Podobných „planet“ je ve sluneční soustavě řada.

24. srpna 2006 valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie rozhodlo v Praze o tom, že Pluto nebude nadále pokládán za "planetu" (tak od roku 1930). Sluneční soustava tedy má úředně pouze osm planet. Pluto nicméně má několik měsíců, pátý s označením P5 odhalil Hubbleův vesmírný teleskop roku 2012 (předcházející objevy od roku 1978 jsou Plutonovy měsíce Charon, Hydra, Nix a P4). 

Planina džbánů, kraj s megalithickými nádobami/hroby v laoské provincii Xiangkhuang§ 500

 

plat, mzda§ viz ceny

Plataiai, m. v Boiótii§ 776, 550, 525, 519, 490, 479, 431, 429 - 427, 421, 415, 386, 379, 373, 371, 338, 316, 77+, 214+  

Platea, o. před Kýrénaikou, dn. Bomba/al-Bambá v LAR§ 631

 

Pláthané z Athén, manž. Hippiova, s nímž měla tři syny, nejmladším byl Afareus, a Ísokratova§ 436

 

Platón z Athén (gen. -óna)§ 1. filosof, narozen v aristokratické rodině jako Aristoklés, sourozenci: Adeimantos a Glaukón, 561, 515, 479, 460, 427, 408, 404, 399, 390 - 388, 384, 380, 379, 366, 365, 361 - 358, 354, 353, 347, 341, 331, 319, 310, 39+, 133+, 270+, 350+; 2. básník staré attické komédie, 428; 3. kondottiér, 330; 
Platón, ptolemajovský stratég Thébaidy§ 88, 85
Platón Epifanés, k. indobakterský, syn Eukratida I.§ 155

platónici, novoplatónici§ 162+ a viz po školy

Platónúpolis, vysněná obec neoplatóniků v Kampánii§ 262+   

Platór z Illyrie, dynasta§ 220

Platór z Illyrie, s. Pleuratův, b. Genthiův§ 181

A. Platórius Aponius Ítalicus Máníliánus C. Licinius Pollió Nepós§ cos. suff. 119+, legát 118+, 122+

A. Platórius Nepós Calpurniánus§ cos. suff. 160+       

Plautia, dc. A. Plautia č. 2, manž. P. Petrónia§ 2

Plautia Urgulánilla, dc. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Claudiova, přítelkyně Lívie Augusty, m. Claudia Drúsa a Claudie§ 2-, 8+, 24+, 25+, 38+, 41+     

Plautiánus§ viz C. Fulvius Plautiánus 

Plautilla Augusta§ viz Públia Fulvia Plautilla

A. Plautius§ 1. o. M. Plautia Silvána č. 2, 2-; s. M. Plautia Silvána a Urgulánie, b. M. Plautia Silvána, manž. Vitellie, 2-, cos. suff. 1-; 3. s. A. Plautia č. 2, 2-; 4. cos. suff. 29+, 43+, 47+   

C. Plautius, praet.§ 146

Q. Plautius§ 1. s. A. Plautia č. 2, 2-; 2. cos. 36+ 

P. Plautius/Plótius, tr. pl.§ 70

C. Plautius Deciánus§ cos. 329

L. Plautius (či Plótius) Gallus, řečník a učitel řečnictví§ 100
M. Plautius Hypsaeus§ 1. cos. 125; 2. praet., viz s. v. ženy
Plautius Lateránus§ synovec A. Plautia no. 4§ 48+, 65+ 

C. Plautius Proculus§ cos. 358, mag. equit. 356
P. Plautius Proculus§ cos. 328
P. Plautius Pulcher, s. M. Plautia Silvána č. 2, manž. Vibie§ 2

Plautius Quíntillus§ cos. ord. 159+ 

M. Plautius Silvánus§ 1. tr. pleb. 89; 2. cos. 2-, 8+, 9+, 24+, 38+, s. A. Plautia, manž. Urgulánie, b. A. Plautia; 3. s. M. Plautia Silvána č. 2 a manž. Apronie, 2-, 24+

Ti. Plautius Silvánus Aeliánus, legát Aug., praef. Urbí§ cos. suff. 45+, 61+, 69+, cos. suff. 74+   

C. Plautius Vennó nebo Vénox§ cos. 347 a 341
L. Plautius Vennó nebo Vénox§ 1. cos. 318; 2. cos. 330, nebo identičtí?
A. Plautius Urgulánius, s. M. Plautia Silvána§ 2-

 

Plautus§ = T. Maccius Plautus

Plautus, římský vítěz isthmií§ 228

plavání§ viz lázně
plavba§ viz mořeplavba

plébs, plébés, plébéjové,  č. také plebejové, svobodný římský lid-občané nearistokratického původu§ 616, 494, 486, 471, 445, 432, 421, 409, 385, 377, 376, 368 - 366, 356, 351, 339, 325, 287, 279, 255, 139, 145
S patriciji/aristokraty a propuštěnci tvořili plébéjové římský národ/populus Rómánus. Plébs urbána, městský lid, byl v pozdní republice závislý na bezplatně rozdávaném obilí a zvýhodněných cenách dalších potravin, viz pod obilí. Počítáni byli pouze svobodní muži s občanstvím rození v Římě, nebo tam žili/domicilium Romae. Přechod od pl. k patriciům, viz, byl možný vůlí senátu, v císařské době na popud principů. Za republiky byla část Claudiů pod jménem Clódiů plébéji. Z plébéje Flávia Vespasiána se naopak stal patricij, podobně z Didia Iúliána.

Pleistainos z Aitólie, strat.§ 279
Pleistainos z Athén§ arch. 141

Pleistanos z Élidy, filosof élidské školy§ 399

Pleistarcheia§ = Hérákleia na Letmu

Pleistarchos z Makedonie, b. Kassandrův§ 313, 312, 302, 301, 299, 295
Pleistarchos ze Sparty, k., syn Leónidy I.§ 480, 458

Pleistoanax ze Sparty, též Pleistónax, k., syn Pausaniův§ 458, 457, 446, 445, 427, 421, 408

Pleistolás ze Sparty§ efor epón. 422

 

Pleistór, masožravý thrácký bůh§ 479

 

Q. Pleminius, propraetor§ 205

Plémmyrion, mys jižně od Syrákús§ 413

pleš, plešatost§ 214+ a viz móda

pleš jako důvod k popravě§ 207+  

Pleuratos, Pleurios, jm. ill. králů:§
Pleuratos I.§ 231, 272, 250, o. Agrónův
Pleuratos II.§ 217, 213, 200, 196, 189, 212, 206, 205, 181, syn Skordilaidův
Pleuratos III.§ 168, syn Genthiův
Pleuratos z Illyrie, dynasta§ 1. asi Pleuriás; 2. 170
Pleuriás z Illyrie, dyn. (hypokoristikon z Pleuratos?)§ 344, 337

Pleurón, m. v Aitólii§ 315, 167, 165


Pleven, m. v BG§ 251+

 

C. Plínius Secundus Maior/Starší, polyhistór a praefect mísénské flotily, strýc Plínia Caecilia Secunda§ 600, 6+, 23+, 50+, 77+, 79+, 212+, 217+       

C. Plínius Caecilius Secundus, synovec předešlého, senátor a císař. byrokrat, rod. jménem C. Caecilius Ciló§ 61+, 66+, 68+, 79+, 90+, 93+, 94+, 97+, cos. suff. 100+, 99 až 101+, 105+, 110+, 111+, 113+, 114+, 118+, 123+, 249+         

L. Plínius Rúfus, legát S. Pompéia§ 36

Pločnik, ves a archeolog. lokalita na jihu SRB§ 5300

plodiny, rostliny§ viz zemědělství
Plótína§ viz Pompéia Plótína

Plótínos z Lykopole, neoplatónik§ 205+, 232+, 240+, 243+, 262+, 270+     

Plótius§ = Plautius

A. Plótius, legát§ 89

C. Plótius, věřitel§ 321

Plótius Firmus, praef. praet.§ 69+

D. Plótius Grypus§ cos. suff. 88+ 

L. Plótius Pégasus, právník, praef. Urbí, s. námoř. kapitána M. Plótia Pégasa§ 69+, 71+

M. Plótius Pégasus, o. právníka Pégasa§ 71+    

Plútarchos z Athén, s. Nestoriův, o. Hieria a Asklépigeneie, neoplatónik, obnovitel Akadémie§ 320+, 350+ 

Plútarchos z Eretrie, tyrannos§ 352, 349, 340
Plútarchos z Chairóneie, platónik, literát a biograf, občan. jménem L. Mestrius Plútarchus, manž. Tímoxeny§ 362, 343, 46+, 77+, 92+, 991, 105+, 117+, 122+, 161+, 165+      
plútis, strana „boháčů“ v Mílétu§ 611
Plútón§ viz Hádés

Plútos, Démétřin syn, bůh bohatství pocházejícího z nitra zemského, později bohatství obecně§ 374

 

pneumatomachové, řec. pneumatomachoi, křesť. skupina ariánsk᧠viz makedoniáni

 

Pnytagorás ze Salamíny na Kypru§ 1. 389, 386, 374, syn Euagory I.; 2. 361, 351, 345, 332, k.

Pnyx, sněmovní pahorek v Athénách, srov. pod Athény§ 411

 

Po, pinyin: Bo, manž.-císařovna Ťingova§ 157

Po/Bo, souložnice císaře Kao-cu, matka Wena§ 180

 

Po Čchi/Bo Qi n. Bai Qi, vojevůdce Čchinů§ 293, 280, 278, 260, 258

 

Po-fu/Bofu alias Po-pchan/Bopan, s. S'-si a císaře Joua§ 771

 

Po-ťü/Boju, m. v provincii Chu-pej, dn. Ma-čcheng/Macheng§ 514

 

L. Poblicius, veterán rýnské armády§ 50+

 

pocty, božské smrtelníkům§ viz bůh a hérós

 

počasí§ viz klima

počty obyvatel, lidí, otroků atd.§ viz pod otroci

podagrá, č. podagra, dna, pakostnice§ 283, 193+ 

 

Podanemos ze Sparty, nauarchos§ 393

Podeiculí§ = Peuketiové

podium, podion§ viz pod divadlo

podkova, viz pod cestování a vojenství

podnebí§ viz klima

podnikání, podnikatelé, firmy§ viz pod ceny

Nejstarší firmy na světě fungují patnáct století

V Paříži existuje klub sdružující podnikatelské společnosti, které fungují nepřetržitě nejméně dvě stě let a zůstaly pod kontrolou jedné rodiny a dodnes jsou někým z jejích členů řízeny.

Bratrstvo, které vzniklo roku 1981, si říká Enochovci/Les Hénokiens podle starozákonního otce Metuzalémova/Metúšelach, "Kopiník", který se podle židovské tradice dožil 969 let a je synonymem pro vysoký věk. Enoch, hebr. Chanoch, sám prý ve věku 365 let zmizel kamsi s židovským bohem. Spolek momentálně sdružuje dvaatřicet firem ze sedmi zemí, které se navzájem každoročně hostí: třináct firem je z Itálie, deset z Francie, čtyři z Německa, dvě z Japonska a po jedné ze Španělska, Nizozemí a Severního Irska.

Nejstarším členem je firma stavitelů buddhistických chrámů Kongo Gumi, kterou roku 578 v Ósace založili Korejci. Dnes kromě toho stavějí obytné a kancelářské domy; zkrachovala však roku 2006 a do seznamu už nepatří. Druhá nejstarší firma je také z Japonska: Hoši, hotel (rjokan) v japonském Komacu, byl založen roku 718. Ve 46. generaci podnik vede Zengoro Hoši a rodinným mottem je "Pozor na oheň, uč se od vody a spolupracuj s přírodou". Firmu florentských šlechticů Antinoriů jako první mezi "enochovci" řídí od roku 2017 žena: Albiera Antinori. Starý rod odvozující původ od Anténora Trojského, v římské tradici zakladatele Patavia/Padovy, užívá markrabského titulu a stejně tak firmuje Marchiesi Antinori Srl. 

Firemní enochovci
rok založení         název                                            obor                    země

578                     Kongo Gumi                                   stavitelství           Japonsko
718                     Hoši                                               hoteliérství          Japonsko
1000                   Château de Goulaine                       vinařství               Francie
1000                   Fonderia Pontificia Marinelli              zvonařství            Itálie
1141                   Barone Ricasoli                               vinařství              Itálie
1295                   Barovier & Toso                              sklářství               Itálie
1304                   Hotel Pilgrim Haus                          hoteliérství           Německo
1326                   Richard de Bas                               papírenství           Francie
1369                   Torrini Firenzu                                zlatnictví               Itálie
1385                   Antinori                                         vinařství                Itálie
1438                   Camuffo                                        loďařství                Itálie
1495                   Baronnie de Coussergues               vinařství                Francie
1500                   Grazia Deruta                                keramika               Itálie
1526                   Fabbrica D´Armi Pietro Beretta       zbrojařství             Itálie
1530                   William Prym                                 železářství             Německo

zdroj: The Economist, www.familybusinessmagazine.com, www.henokiens.com/vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 22/05


Podosakis, fýlarch/šajch sarakénských Assanitů§ 363+

 

podpis, subscríptió, napodobování§ 283+

 

podpora, sociální§ viz daně a ceny

podzim, začátek a rovnodennost (23. září)§ 429, 217

podunajská říše, monarchie, první v historii§ 44

podvod finanční, malversace§ viz pod ražba mincovní, bohatství

Poediculí, řec. Poidikúloi, jihoital. illyr. nárůdek§ 89

Poení (lat.), Púnové§ = Karthágo

Nezměňovat s Poenínus: Iuppiter Optimus Máximus Poenínus měl chrámek s ubytovnou ve Velkém svatobernardském průsmyku (a žádný Pún, Poenus, tudy s Hannibalem netáhl); svatyně vypleněna monotheisty roku 394. 


C. Poetelius Libó Visolus§ 1. tr. pleb. 358; 2. cos. 360 a 346; 3. cos. 326 a 313

M. Poetelius Libó Visolus§ cos. 314

Poetovio, Poetavio (gen.: -viony), Poetovium, osada s legionář. ležením v Pannonii popř. Nóriku, něm. Pettau, dn. Ptuj ve SLO§ 69+, 179+, 354+, 388+    

 

pohádky§ viz pod Mesopotamia a Tisíc a jedna noc

pohlavní choroby v moderním rozsahu starověk neznal§ viz sex

pohřeb, pohřby, do země, žehem, pohřbívání; pohřební hry viz gladiátorské, srov. pod oběti§ 18000 (nejstarší hřbitov?), 5999, 5600, 5000, 4500, 4000, 3500, 78, 337+ 

Nejmasovějším pohřbem za živa byla poprava dvou set tisíc vojáků čchinské armády roku 207, viz tam.

Hellénové zprvu své aristokratické zemřelé zpopelňovali, srov. homérské epy. Po roce 770 nabývaly na četnosti pohřby do země a kolem roku 750 v Attice dokonce žeh vytlačily. Kolem roku 700 se však vrátili Attičané ke kremacím. Devátého dne po pohřbu konány oběti enata (pl.; od ennea, devět). Počítáno podle hellénských zvyklostí, tzn. že obětováno bylo duchu dne osmého; římská hostina toho dne se jmenovala céna novemdiális.

Pokud některý z vůdců zemřel v cizině, obvykle byl na místě pohřben žehem a popel v urně donesen do vlasti. U Římanů senát zavedl roku 90, aby padlí byli pohřbíváni na místě, kde zemřeli a doma nevzbuzovaly za spojenecké války pohřby špatnou náladu.

Těla perských a spartských králů bývala v poli zalévána do medu, pokud se nástupce rozhodl pohřbít je doma. Jak ve Spartě tak v Persii odpouštěl nový král dluhy vůči koruně. Pokud zemřel někdo na moři a tělo nebylo nalezeno, uctili ho pozůstalí prázdným náhrobkem, kenotafion/cenotaphium.

Tělo Friedricha I. Barbarossy, který se roku 1190 na třetí křížové výpravě utopil v Kilikii v řece Salefu, chtěli do Evropy dopravit naložené v octu. Nápad nevyšel a jeho ostatky nejsou k nalezení.

Římským funebrákem, pohřebákem a „havranem“ byl libitínárius, podnikatel v pohřebnictví. K ruce měli řídící pohřbů, dissignátórés, a spolupracovali s pohřebními souručenstvími, collégia fúneráticia. Nápisně je nejznámější z Lánuvia, léx collégií fúneráticií lánuviní, z 9. června 136+. "Dobře a přičinlivě konejme, abychom odchod zemřelých důstojně vyprovázeli...," a novým členům říká dávná "společnost přátel žehu", aby si nejprve přečetli stanovy spolku a později si nestěžovali. Lexs collégí (sic) začíná zápisným: sto séstertiů a hodně litrů dobrého vína, víní boní amphoram (přes 26 litrů), měsíčně pět assů příspěvků a kdo nezaplatí půl roku, pohřeb mu hrazen nebude. Kdo platil řádně, mohl se těšit na tři sta séstertiů od souručenství, nicméně pohřeb bude pěšmo, exequiae (sic) autem pedibus fungentur.

Pokud bylo třeba, zajišťoval plačky, praeficae s jejich nářkem, nénia/naeniaClínicus medicus doby císařské byl lékař u lůžka, ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb. Dělá si legraci z jakéhosi člověka Martiális: „Nedávno byl medikem, nyní je hrobařem chudáků Diaulos; to, co dělá jako hrobník, dělal už jako lékař.“

Vespilló byl pohřebník chudých, jejichž pohřby se konaly obvykle až na večer, fúnus plébéium, tacitum/translátícium či trálátícium, "tichý, obyčejný, prostý" (protikladem byl fúnus indictívum, "pohřeb hlasatelem ohlášený"). V noci za svitu loučí byly pohřbívány děti, fúnus acerbum, "pohřeb hořký".

Roku 38 vydal senát zákon povolující spalování těl až dvě míle od hranic Města. Znovu zákaz pohřbívání ve Městě vydal císař Antónínus Pius a po něm M. Aurélius. Reagovali na módu zbohatlíků; tradičně totiž platil zákaz pochovávání v hradbách ve všech hellénských a italských městech. Zákony XII. desek Římanům na rozdíl od etruských zvyklostí zakazovaly pochovávat zesnulé se zlatem; zřejmě po hellénském zvyku.

Edikt augustů Honória a Theodosia II. ze srpna 409 praefectovi praetorio Aetiovi nakazoval, aby se v žádném případě nepřekračoval v metropoli počet hrobníků na 950, číslo jistě zajímavé na tak pozdní dobu.

Hellénský zvyk dávat mrtvým na jazyk na cestu do podsvětí pro Charóna minci převzali ve Střední Asii v posledním století př. n. l. usazení kočovníci Saků (nebo se jedná o hroby Kušánů?).

Jediným z římských vládců, jemuž se po násilné smrti nedostalo řádného pohřbu, byl roku 222 n. l. Syřan Héliogabalos. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu (tak také skončil reformátor Ti. Sempronius Gracchus roku 133). Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně. Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a k tomu Arabkou), která se účastnila jednání senátu.

Nejdražší pohřeb v historii zřejmě vystrojil Alexandros Veliký roku 324 svému příteli Héfaistiónovi, který zemřel v Ekbatanách. Pohřební hranice, žároviště, s náklady přišla na deset tisíc talentů, a po roce, po Alexandrově smrti nebyla dostavěna; její stavba tedy byla zastavena a o jejím osudu není dále nic známo. Alexandros během příprav na pohřeb pobíjel odbojné Kossaie/Kassity, pravděpodobně po vzoru lidských obětin přinesených Achilleem Patroklovi. Výdaje a okolnosti pohřbu stanovovaly zákony/předpisy frátrií, jako například Labyadů v Delfách, nebo státní zákony, například z Keu, viz v indexu s. v. frátrie. 

Svérázný pohřeb žehem uspořádala Mausólovi, svému manželovi a bratrovi, Artemísia ii., dříve než dala v Halikarnássu stavět po něm pojmenovaný div světa: bratrův popel smísila s jeho v prášek rozdrcenými kostmi ve vodě s vonnými látkami a vypila. Chtěla mu tak být živoucím hrobem.

Pohřební modely s žánrovými výjevy z pozemského života, s postavičkami řemeslníků, služebných atd. patří k výbavě egyptských hrobů od staré říše. Zřejmě jsou pravěkem pro křesťanské „jesličky“. Zvyk souvisí s vyvražďováním služebnictva na doprovod velmože na onen svět, viz pod trpaslíci, lidské oběti. 

V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků. Nejstarší kostry trpaslíků jsou z pohřebního komplexu králů Aha a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy. Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty.

Pohřební komory, malovaná mausolea, zádušní domy apod. Hellénové ani Římané nestavěli, třebaže je znali od Egypťanů, Lýdů a Etrusků. Nejstarší známá rodinná hrobka s freskami je v makedonských Aigách. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji. Srov. pod sarkofag. Do sarkofagu v Kónstantínopoli bylo uloženo tělo Cónstantína I., prvního z římských vladařů, který přestoupil na křesťanství a první z nich, který si nepřál pohřeb žehem (nicméně ho senát v Římě prohlásil bohem). 

Pohřby žehem pod širým nebem praktikují dodnes indičtí hinduisté. Jen ve Varánasí/Benares bývá ročně spáleno a do řeky Gangy naházeno ostatků ze čtyřiceti tisíc těl. Pro nedostatek peněz na dřevo končívají v řece nedokonale spálená těla. Hinduisté jsou přesvědeni, že přes žároviště a posvátnou řeku vede cesta do nového života.
Naopak proti žehu brojí muslimové a drží se pohřbu těla zabaleného do látky do země.

pojištění, zdravotní a sociální pojistky, pojišťovny, lodních nákladů, viz také pod důchod
Patřilo ke starým praktikám foiníckého a hellénského obchodu a podílnictví na risicích námořní dopravy je nejstarší pojišťovnické odvětví. Jako spoluúčast na podniku vstupovali za úrok do hry bankéři, ve větších případech konsorcium finančníků, viz pod bankéři. Instituce pojišťoven neexistovala, nepojišťovalo se ani nic dalšího (stavební risika, majetek, zdraví apod.). Existovala však pohřební bratrstva, která se postarala o náklady na pohřeb.

Zřejmě první pojištění zdraví praktikoval vyhlášení karibský pirát Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), který se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“. Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Viz pod otroci. Jiní bukanýři vypláceli sto stříbrných za oko ztracené v boji a pět set za amputovanou nohu.

Komerční pojištění jiného typu, pojistné uměleckých předmětů apod., neexistovalo. První zaměstnanecké zdravotní pojištění bylo zavedeno roku 1883 v Německu. Pro srovnání: pojistná částka pohřebních předmětů vystavovaných roku 2004 v Basileji činila jednu miliardu švýcarských franků.
 

poklady§ viz pod zlato a ceny
pokladník§ viz tamiás
pokuta finanční, odsouzen k pokutě, pokuta jako tribut§ 732, 489, 434, 359, 356, 322, 296, 295, 249, 240, 220, 218, 197, 155, 148, 84, 39
Největší pokutu jedinci jako trest za nesplnění státního úkolu udělili roku 489 Athénští Miltiadovi za to, že nedokázal dobýt Paru. Protože padesát talentů ve stříbře nesehnal, ani nemohl, byl uvězněn a zde zemřel (?). Obdobnou sumu ze stejného důvodu, a také lokvidačně, uložili Achájové svému vojevůdci o tři sta padesát roků později.

Na jaře roku 148 vystoupila Sparta opět ze Spolku Achájů. Achájský stratégos Dámokritos však Lakedaimonské přesvědčivě porazil a do podzimu Achájové plenili celou Lakóniku. Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, byl Dámokritos pokutován vysokou pokutou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu.
Kromě soudů a sněmů finanční pokuty ukládaly u Hellénů náboženské instituce (amfiktyonie), v Římu kromě soudců pokutovali ještě censoři. Finančně byly trestány státní vzpoury, účast na válkách apod.

Pola (lat.), Polai (řec., pl.), m. v Istrii, dn. Pula v HR§ 34, 118+, 326+, 354+   

Polemaeánus, Polemaiános§ viz Ti. Iúlius Celsus/Aquila

polemarchos, „velitel do války“, v Athénách pův. nejvyšší vojenský velitel (do 5. st.), později úředník s policejní a soudní pravomocí (měl na starosti metoiky); ve Spartě byl p. velitelem mory§ 594, 501, 490, 487

Polemarchos ze Syrákús, s. Kefalův, b. Lýsiův, Lýsaniův a Euthydémův, filosof§ 459, 404


Polemaios z Makedonie§ = Ptolemaios

Flávius Polemius, srov. pod Iúlius Valerius P.§ cos. 338+ 

 

Polemoklés z Rhodu, vojevůdce§ 220

Polemokrateia, manž. Sadaly II., m. Kotya VII.§ 45, 42, 28
Polemokratés z Makedonie, o. Kleandrův a Koinův§ 334, 326

Polemón z Athén (gen.: -mona)§ 1. scholarchos Akadémie, 316, 300, 270; 2. arch. 312
Polemón z Ília zvaný Periégétes/„Průvodce, Vykladač“, autor mnoha periégétických spisů, průvodců Helladou§ 220, 160
Polemón z Láodikeie Kárské, exklusivní řečník, scholarch sofistické školy, ž. Skopeliánův, občansky M. Antónios Polemón/lat. M. Antónius Polemó§ 35-, 85+, 90+, 117+, 129+, 144+, 176+    

Polemón z Makedonie§ 1. diadochos, 322, 321, 319, 318, 316, 315; 2. z Pelly, nauarchos v Pelúsiu, s. Thérámenův, 331
Polemón z Petry§ Ol. 21+

Polemón, jméno pontských králů:§
Polemón I. Eusebés, syn Zénóna z Láodikeie/Lyku, k. Pontu a Bosporu, manž. Pýthodóridy, o. Antónie Tryfainy a Zénóna, k. armenského Artaxiy III.§ 46, 40, 36 - 34, 26, 15, 14, 12, 8-, 18+ 
Polemón II., k. Pontu a Bosporu, syn Pýthodóridy Filométór s Polemónem I., manž. Bereníky (II.), občansky Márkos Antónios Polemón Pýthodóros§ 35, 8, 1-, 17+, 35+, 38+, 41+, 60+, 62+, 69+, 144+     


Poli kajsar§ viz Bandi kajsar 

 

polibek, políbení ruky§ viz proskynésis a kuchyně/kulinářství

policie, policisté, zpravodajské služby civilní a armádní, špioni, špionáž, udavači:
Policejní služby existovaly ve všech hellénských a hellénistických státech (srov. pod Athény). Klasický egyptský společenský systém, kde všechno patřilo králi, neměl žádný represivní aparát, protože neexistovala oposice, ani její náznak. Ve střední a nové říši byli kněží autonomní a král na ně nedosáhl. Srov. ale aféry s vykradači hrobů.

V novoassyrské říši fungovali jako tajní policisté věštci z vnitřností/bárú znalí astrologie apod. Vládci je rozmisťovali po říši, aby si všímali neobvyklých jevů, nemocí, sklizní, nepřátel za hranicemi a co z toho vyplývalo při zkoumání hvězd.
Perskou říší cestovaly královy "oči a uši"/ótakústes, tajní agenti informující přímo krále králů o poměrech, lidech a názorech. Nápad možná převzali, ale na poněkud vyšší úrovni, kyperští monarchové. Králové si drželi skupinu lidí u dvora, jimž se říkalo kolakes/kolax, původně snad lichotníci: možná, že nějak souvisejí s klasickými hellénskými parasíty, viz s. v. Kolakové patřili do nejlepších rodin a členili se na gergínoi/gergínos, asi v původním významu "pomlouvači", a na promalanges, s původním významem "pochlebovač" (srov. promalaktérion, místnost v lázních, kde bývali lidé před koupelí promasírováni). Gergínové panovníka informovali, promalangové případy vyšetřovali.  

Sparťané měli dokonce jednu velmi specifickou instituci v pravomoci eforů na dohled nad heilóty a všemi Nesparťany, krypteiu. V jejím rámci sledovali Sparťané pohyb porobených obyvatel Lakóniky (méně dramatickou interpretaci krypteie viz pod Sparta).

Peršané se naučili organisovaných udavačských služeb využívat od Babylónců (srov. zde výše), systém podávání zpráv o situaci v zahraničí a náladě mezi obyvatelstvem používali egyptští panovníci a vládcové městských států syrských (srov. roku 2002 nálezy v Qatně, v nichž „výzvědná služba“ krále Idandu varovala před silou Chetitů a doporučila mu, aby se připravil na svůj konec).

Prodromoi byli u hellénského vojska zvědové, skauti, pohybující se před hlavním šikem (dosl.: ti, kteří běží před vojskem a jiný význam: lehké předsunuté jednotky). První evropskou výzvědnou akcí literárně zachycenou je v příběhu Íliady noční výprava Dioméda a Odyssea do nepřátelského ležení.

Za příklad fungující vojenské špionáže poslouží tažení Alexandra Velikého (ovšem až na selhání rozvědky, obou rozvědek, před bitvou u Issu, kdy se pochodující armády minuly!), nebo Hannibalova špionáž v nepřátelské Itálii a Caesarova v Gallii i o dějích v Římě, když byl ve válce.

K posílání informací používáno záhy různých kódovacích tabulek k šifrovaným dopisům. O kryptografii nebo steganografii píše v polovině 4. století již Aineiás Taktikos (oba výrazy pocházejí od přikrývat, skrývat, tajit).

Spartští efoři se domlouvali se svými lidmi ve válce pomocí skytaly, dvou hůlek o stejném průměru a velikosti, kterou měl k disposici pouze odesílatel a adresát. Na ni namotaný řemen tak, aby spirálovitě pokrýval plochu hůlky, odesílatel vodorovně popsal, z hůlky stáhl a po poslu vyslal. Po namotání na stejný průměr se písmena seřadila do správných řádků. Ne příliš rychlé byly vzkazy namalované či vytetované na oholenou hlavu, na níž před cestou za adresátem dorostly vlasy.

První speciální kryptologickou příručku pořídil roku 1518 Johannes Trithemius Polygraphiae libri sex. Opat benediktinského kláštera v německém Spanheimu přidělil písmenům abecedy kódová slůvka z křesťanských modliteb. Ostatně zřejmě již ze starověku fungovala methoda Caesar, při níž se napsané písmeno četlo hláskou v abecedě o tři další (A – D, B – E atd.).

V Trithemiově době si už každý evropský mocnář včetně papežského státu a kardinálů vydržoval síť špiclů, agentů a lidí na špinavou práci. Například Alžběta I. Anglická (1558-1603) byla cílem katolických velmocí papeže, francouzského a španělského krále, kteří všichni se chtěli zbavit protestantismu na britských ostrovech. Díky špionážní a agentské síti, kterou vybudoval a roku 1568 spustil její státní tajemník Francis Walsingham (zemřel roku 1590), odhalila pokus o převrat, který měl na trůn posadit skotskou katoličku Marii z rodu Stuartů (sťata 1587), nedala se zaskočit mohutnou Armadou Filippa II. Španělského a v podstatě její vláda byla začátkem konce jižanské katolické hegemonie nad Evropou a nástupem protestantického severu.  

Informační služby za principátu od Tráiána plnili frúmentárií, dosl. lidé kolem zásobování, se sídlem na Caeliu v „cizineckém táboru“, castra peregrínórum. Armádní jednotky používaly rozvědných oddílů explórátórés, srov. rok 106+ (původní význam slova je ryze civilní: výzkumník, zkoumatel).

Od Hadriána dokonce se z nich stali tajní policisté-špiclové, kteří dokonce sloužili jako vojenská policie a také jako kontrarozvědka, frúmentárií., srov. rok 121+, jejich reformu roku 293+. Za hranicemi střežili nálady barbarů a sbírali o nich informace. Informovali o náladě obyvatelstva, dohlíželi na chod státní pošty; nepochybně předchůdci novověkých tajných. O jejich možnosti sňatků viz pod legionáři. Za dominátu se policistům říkávalo beneficiárií a jejich placeným práskačům cúriósií, policejním seznamům mátríx, mátricés.

Sloužili dle potřeby. Hadriánus byl velmi zvídavý a špiclové sledovali lidi ode dvora včetně jejich korespondence. Commodův milenec Saóteros se vymkl kontrole a řádil jako zvíře. Bez vědomí císaře byl odstraněn spiknutím lidí z císařovy grady. Vrahy byli frúmentárií, tedy tajní policisté, viz rok 185+. Viz též udavačství a o členění "tajných" viz rok 217+. • Moderní srovnání: v Německé demokratické republice (DDR) se sedmnácti miliony obyvatel registrovala a v různých časových úsecích využívala Státní bezpečnost (StaSi) o více než devadesáti tisících zaměstnancích 189 tisíc udavačů. Jak ukázal příklad jistého literáta Knuda Wollenbergera lidé donášeli i na své manželky. Komunistický státní útvar na území Německa, sovětský protektorát, existoval v letech 1949-1990. V Československu, v dalším ze sovětských satelitů, obdoba StaSi se zkratkou StB, zaměstnávala rovněž přes devadesát tisíc lidí a v různé podobě jí donášelo a udávalo na 175 tisíc občanů.

Frúmentárie zrušil Diocletiánus, neboť často zneužívali moci. Nahradil je jednotkou jménem agentés in rébus, tj. jednateli ve věcech, tajnými. Oddíl vojáků mimo uniformu čítal 1100 jízdních poslů, vojenských špionů a kontrolních agentů v provinciích. Odtud pochází novověké agent ve významu vyzvědač, špion. Jak vidět, „tajné služby a policie“ jsou od počátku lakovány komickou tinkturou nenápadnosti: monitoring zásobovací situace v ubikacích pro cizince…

Ovšem již o půl století později se upozorňuje na jejich zkorumpovanost, že se dokonce dali zaplatit barbary, aby informovali o poměrech na římské straně. Řadoví agenti byli používání na „špinavou práci“, na odstraňování nepohodlných lidí, v poli byli používáni jako dnešní členové ze speciálních vojenských oddílů (diversní činnost apod.). • Osud odhalených špiónů býval krutý. Když koncem roku 217 dopadli Římané kartháginského špiona, který ve Městě fungoval dva roky, usekli mu ruce a poslali pryč.

V Číně je první zachovanou policejní zprávou zápis komisaře, jak si roku 217 za Čchina počíhal na zloděje.

V novějších dějinách zavedl tuhý policejní režim velkokníže moskevské a ruský car Ivan IV. Hrozný/Groznyj z Rurikovy dynastie (zemřel 1584). Jeho opričniki sledovali po sedm let vysokou šlechtu-bojary a kněze, které panovník podezříval z permanentní zrady. Ve shodě s praktikami některých římských imperátorů obdarovával Ivan své věrné z řad nižší šlechty, cizinců a Tatarů majetky obětí "bdělosti" opričniků; podobné je i to, že proti senátorské elitě v Římě postavili principové byrokracii složenou z třídy jezdců a propuštěnců, Rurikovec se opřel o všechno, co bojary nesnášelo. Počty obětí šly do desítek tisíců, místy postihl teror celá města (Novgorod). Na rozdíl od Říma moskevské šílenství oslabilo na dlouho státní moc. 

Za největší akci tajných služeb v dějinách lze pokládat vyzbrojení a vycvičení mudžáhidů v Afghánistánu v protisovětském odboji za okupace země 26. prosince 1979 až 15. února 1989. Bez vědomí americké veřejnosti (přesněji: příliš se o tom v novinách nepsalo) vedla CIA válku proti sovětské (= ruské) armádě a KGB poslední z bojů období studené války.

Miliardy na vyzbrojení pocházely z naoko privátních amerických zdrojů a tajných fondů CIA a několika arabských zdrojů, především ze Saúdské Arábie. Hlavním koordinátorem protisovětské akce byl kongresman Charlie Wilson z Texasu („Charlieho válka“). Protože Američané měli jediný cíl, vyhnat Rusy z Afghánistánu, po jejich ústupu a po krvavém svržení komunistického proruského režimu v Kábulu se však do sebe pustily dosavadní odbojové skupiny.

Nejsilnějšími se stali ultraradikální džihádisté, které se roku 1998 zmocnili vlády nad téměř celou zemí; byli vyzbrojeni nejmodernější americkou technologií pozemní války. Akce CIA a finance arabských ropných ultrrakonservativních monarchů tedy nevedly jen k osvobození Afghánistánu od Rusů, ale ve svém důsledku především k radikalisaci muslimských fundamentalistů ("islamistů") po celém světě (srov. pojmy Tálibán, tálibové, bin Ládin, al-Qáida a lokální miniqáidy v Thajsku, Indonésii, na Filipínách, v arabských a afrických muslimských státech etc.).
Srov. také pod líctor, rhabdúchos, mastigoforos.

Řím závěru republikánské éry byl vpravdě stokou, kam se natahal veškerý latinský proletariát i cizinci a cizověrci. Byl zaplaven klienty a masou otroků velkých aristokratických rodin, plebejů zbohatlých na pronájmu cel a odírání provinciálů a propuštěnců obvykle neřímského původu, kteří nadělali majetky v bankovnictví a podnikatelském pojišťovnictví (námořní doprava). Pouliční kriminalita byla hrozná, pravděpodobně horší než v soudobých centrech latinské části Ameriky (Tegucigalpa, Ciudad de Mexico, Caracas etc.). Nikoho z elit přitom nevzrušovala otázka policejní bezpečnosti. V okolí Města a v jeho ulicích po setmění nebylo možné se volně pohybovat leda v doprovodu silných ozbrojených oddílů, nebo si bezpečnosti dopředu vykoupit u místních gangsterů. Pobřeží ohrožovaly pirátské bandy, vnitrozemí multinacionální briganti skládající se z uprchlých otroků, gladiátorů a vojáků. Pořádek čas od času udělaly legie, také v Římě na pořádek v neklidném cirku dohlíželi vojáci/praetoriáni.

Metropole říše žila několik životů, které se jen tu a tam setkávaly: aristokraté se svými rodinami a služebnictvem, svobodní řemeslníci-občané, svobodný proletariát, elitní propuštěnci a k tomu lidé bez římského občanství. Pořádek vnášely elitám a propuštěncům nálady principů, tedy strach z nich a hry velkoobchodníků obilím, mlynářů a pekařů, neboť při hladu se "lid" bouřil a muselo se mu rozdávat buď za velmi snížené ceny anebo rovnou gratis. "Lid" se těšil na výroční i mimořádné podívané, při nichž se ledacos rozdávalo v cirku a měl na očích vždy nějakou co do krutosti vynalézavou popravu dopadeného pouličního bandity a zločince: perversní krutost byla jediným prostředkem k tlumení římské zločinnosti.

Roku 5+, v době velké vody v Římě a z toho hladu v celém regionu, zřídil Augustus městské policejní sbory/cohortés urbánae. Jejichž mužstvo podléhalo městskému praetorovi, resp. praefectovi.  


Polichná, jižní syrákúská pevnost a čtvrť§ 344

 

poliorkétika, znalost obléhání měst:

Za nejlepší hradby byly považovány v Helladě opevnění fóckého města Ambros, Býzantia a Rhodu, které prý ale všechny překonalo opevnění hellénistické Messéné, v pozdní antice auréliánské hradby Říma, viz tam.
Obléhání a dobývání měst je stará vojenská disciplina a v předhellénském světě dospěli k technické špičce v oboru především Assyřané a Foiníčané, i když s touto znalostí přišli na svět už Sumerové.

Sama hellénská tradice přičítá např. vynález obléhacího beranu Karthágincům, když obléhali Gady (Cádiz). Jistý vojenský inženýr Pefrasmenos z Tyru pak umístil tuto dlouhou kládu s železnou hlavou na bourání zdí na dřevěnou konstrukci a takto zdokonaleným nápadem vojáků z pole prolomil gadské hradby. Podle další hellénské tradice měl želvu vynalézt Artemón z Klázomen.

Největší želvu zkonstruoval Hégétór z Býzantia. Obléhací stroje pro devítiměsíční obléhání města Samos roku 441 postavil Artemón z Klázomen zvaný Periforétos, tj. Všude nošený, neboť prý byl chromý a odkázaný na nosítka. Během obléhání však dokázal Melissos dvakrát Athéňany porazit před Samem.
Celou konstrukci berana zpojízdnil ve 4. století Gerás z Chalkédonu, když berana opatřil koly a celého obložil vlhkými kožemi, aby byli dobývající vojáci chráněni před střelami a beran před snadným zapálením. Tak vznikla tzv. beranová želva.

Rozkvět poliorketiky zaznamenala doba Filippa II., který během svých válek o makedonský přístup k moři obléhal a dobyl mnoho měst. Jako technici v jeho službách vynikli Polyídos z Thessalie, z něhož pak vyšli Diadés a Chariás. Ti již pracovali pro Alexandra Velikého. Diadés se ve své knize o poliorketice chlubil tím, že vynalezl pohyblivé obléhací věže, které byly dopravovány současně s pochodujícím vojskem stavebnicově rozložené (vedl obléhací práce před Tyrem). Obléhací věže - helépole - byly opatřeny epibathry, tj. sklápěcími můstky, po kterých přecházeli dobyvatelé na hradby obléhaného města.

Měl k rozvoji vojenství přispět vynálezem vrtačky na hradby (na obdobném principu jako beran, trám zakončen železnou špičkou), skládací přístroj ke zlézání hradeb, s jehož pomocí se dala snadno na úrovni hradby ve výšce sklopit plošina a obléhatel mohl bojovat s obléhaným na stejné úrovni ve stoje. Vymyslel a do provozu uvedl i další typ hradebního bouradla, zvaného havran (či jeřáb). Za vynálezce helépolí jindy platil Alexandrův mechanik Poseidónios, jindy až Démétrios Poliorkétés.
Současníkem a účastníkem Alexandrova tažení byl Démoklés či Deimochos, autor spisu o válečných strojích.

První obranný stroj, vybudovaný přímo do hradeb, předvedl na modelu na Rhodu stavitel jménem Kalliás z Áradu (tedy nikoli Hellén,ale Foiníčan?). Byl to otáčivý jeřáb, který měl útočící helépoli uchopit a přenést ji dovnitř hradeb. Rhodští byli nadšení a poskytli staviteli roční plat, který předtím pobíral jejich městský inženýr Diognétos.

Když ale přirazil roku 305 k městu Démétrios I. Poliorketés a dal stavitelem Epimachem postavit největší tehdy známou helépoli, která měla vážit na 180 tun, Kalliás prohlásil, že jeho vynález na ni nestačí. Musela tedy pomoci Diognétova lest: před blížící se helépolí prolomili Rhoďané hradby a na prostranství před hradbami celou noc nosili vodu, bláto a výkaly: druhého dne s měkké půdě Epimachova helépole uvízla a protože byla daleko od hradeb, byla k ničemu.
Vyhlášeným stavitelem helépolí byl Thessalan Níkónidés pracující pro Mithridáta Eupatora.

Démétrios zahájil roku 305 obléhání Rhodu, který měl smlouvu s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios zde znovu použil svých slavných helépolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem těchto obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Třebaže pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo tak nákladné a vyhlášené, že přispělo ke vzniku přízviska Démétria I. Poliorkétés, čili Dobyvatel měst.

Proti hradbám i helépolím se nejčastěji bojovalo pomocí podkopů. Při obléhání illyrské Apollónie Filippem V. roku 214 se obrany města účastnil i alexandrijský stavitel Trýfón. Dal pod zemí vykopat několik podkopů směrem k obléhatelům a v nich umístit bronzové nádoby. Ty se pak při postupu nepřátelských razičských prací chvěly a resonovali. Podle toho věděl Trýfón, kde už nepřítel kope a otvory se shora na něj dal lít žhavou horninu a vařicí vodu smůlu.

První obranu proti tunelům kopaným proti hradbám měst pomocí odposlechu bronzových štítů ale poprvé v historii v hellénském světě použil jistý kovář v Barké, kterou někdy před rokem 512 po devět měsíců obléhali Peršané. Taktici ovšem při výkladu o dobývání měst počítali na prvním místě spíše se lstí než přímou silou. Aineiás Taktikos proto věnoval kapitoly o tom, jak udržet brány města otevřeny, jak otevřít zevnitř závory nebo jak obelstít pojistky dveřních závorek či jak si udělat „paklíč“ na otevření pojistkového mechanismu na zajištění brány.

Po bitvě u Salamíny se spolek Peloponnésanů rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Po bitvě roku 370 prorazili zeď z roku 480 mezi Kenchrejemi a Léchaiem Thébané. Podobnou zeď si postavili chersonéští Hellénové proti Thrákům přes poloostrov v nejužším místě isthmu ochrannou zeď, která byla dokončena ještě před žněmi: napříč poloostrovem dal zeď postavit Miltiadés (IV.). Asandros (vládl od roku 46) mj. postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

Aineás Taktikos z Arkadie (ze Stymfalu?), stratégos spolku Arkaďanů, sepsal nejstarší známý spis o vojenství, z něhož se zachovala i část o hájení měst Poliorkétikos. Při obléhání Býzantia roku 340 řídil makedonské obléhací práce poliorket a autor knihy o architektuře Polyídos z Thessalie. Jeho žáci Diadés a Chariás řídili později obléhací práce v armádě Alexandra Velikého.

O mechanice, hydraulice, obléhacích strojích atd. psal veleslavný alexandrijský mechanik Hérón, autor mimo jiné prvního parního "stroje" ("hérónova baňka") a spisů jako Automata, zřejmě v 1. st. n. l. Viz též pod vojenství. Možná to byl on, jemuž Vespasián odmítl vzít nějaký nápad na snadné a levné přenášení velkých sloupů v Římě slovy: "Dovol mi dát mým hladovým lidičkám obživu!/Sine mé páscere plébéculam ésurientem."
O prvním známém obléhání města viz války a rok 3500.

polichnion§ viz polis
polis, město, občané, stát (městský), dtto polisma, k tomu polítés/polítis, občan/nka, polítikos, občanský, státní – politický, ho polítikos, státník; zdrobněle polichné, městečko. Srov. pod synoikismos, Athény. Na rozdíl od nezávislých států města v monarchiích (Makedonie), která spadala pod krále, měla v čele jmenovaného politarcha/poleitarcha.

Seleukovské poleis v Syrii byly založeny podle tradičního vzoru s ekklésií, radou/búlé, prytany, grammateem-písařem, agoránomem, tamiem, agonothetem, gymnasiarchy, epónymními úředníky byli kněží dynastického kultu, hieromnémones, parafylax (?) etc. Známý dekret „Antiocheón tón Persikón“ (OGIS 233 z roku asi 205) je datován „za Hérákleita, syna Zóea, kněze Seleuka Níkátora, Antiocha Sótéra, Antiocha Thea, Seleuka Kallíníky, krále Seleuka a krále Antiocha a jeho syna, krále Antiocha (čili incl. obou žijících králů)“.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu, se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiocha, ktero s sebou na východ přinesl z Říma).

Na rozdíl od polichnion n. politeuma, město či samosprávná obec v rámci hellénského státu barbarské se „starostou“, ethnarchy, genearchy apod. byla polis n. polis hellénis obrazem hellénské tradice. Hellénská města v Syrii měla také vlastní ozbrojené milice, srov. politeumata židovská v Kýrénaice. Není jasno, proč se v pramenech objevuje rozdílné označení pro hellénskou osadu polis n. polis hellénis (druhé znamená zdůraznění i ethnické převahy obyvatel?).

politarchés, nejvyšší makedonský městský úředník za králů i Římanů§ viz Obraz o konci Makedonie
politeuma§ viz polis

politika, státní hospodářská, první v Evropě§ 594, 222+ 
politika, partaje, politická strana§ viz pod volby a dostihy
politturistika§ viz turistika

Ti. Pollenius Armenius Peregrínus§ cos. ord. 244+ 

Pollentia, m. na Baleárách („Mocné“, totiž město, dn. Pollensa)§ 123


Polliénus Auspex, legát§ 197+

 

Pollis ze Sparty, nauarchos§ 393, 388, 376

Polonnaruwa, Pollonarrua, sídel. m. čólských Tamilů na Cejlonu§ 450

Polos z Epidauru§ 712 (Ol.)

Polsko, novodobý stát§ 190+, 278+

 

Polyainos z Athén (Maratónu?)§ arch. 14, 4+ 
Polyainos z Lampsaku, epikúrik§ 270

Polyainos, makedonský právník rozený v Bíthýnii, rhétór a literát doby M. Aurélia§ 722, 363, 163+ 

polyandrie§ viz pod biandrie a ženy

Polyanthos z Korinthu, přijal perské peníze§ 395

Polyarátos z Rhodu, představitel protiřímské strany§ 172, 168-167

Polyarchos, vojevůdce Antigona a Seleuka§ 312

Polyarchos z Kýrény, b. Eryxy, strýc Batta III.§ 530 

Polybiadés ze Sparty, harmostés§ 380, 379 
Polybios z Megalopole, syn Lykortův, politik a historik§ 200, 189, 181, 169 - 167, 162, 160, 147, 146, 393+ 

Polybios, císař. propuštěnec C. Iúlius Polybius, literát a tajemník principa Claudia§ 41+  

Polyclitus§ viz Polykleitos

 

Polydamás ze Skotússy, věhlasný silák a olympioníkos§ 408
Polydamás z Farsálu, tágos§ 374, 369

Polydamás, jeden z Alexandrových hetairů§ 330 

Polydeukés, hérós, srov. pod Dioskúroi§ 468

Polydeukés, milenec miliardáře Héróda Attika§ 133+

Polydeukés z Naukrátidy, občansky Iúlius Pollúx, rhétór a slovníkář§ 176+, 200+ 

Polydektés ze Sparty, o. Charillův§ 775 


Polydóros z Fer, b. Iásónův, o. Alexandrův§ 390, 370, 369 
Polydóros ze Sparty, k.§ 754, 739, 734, 720
Polydóros z Rhodu, sochař§ 50

Polyeuktos z Athén§ 1. politik, 355, 343, 340, 335, 323; 2. arch. 249; 3. sochař, 280

Polyfrón z Fer, b. Iásónův§ 370, 369

polygamie, mnohoženství, a bigamie, dvouženství, správněji asi polygynie§ 398, 337, 324 a srov. pod Démétrios I. pass., 299 Pyrrhos I., Ptolemaiovci
Kekrops byl prý prvním z vládců v Attice, který zavedl jednoženství. Předtím u domorodců (Pelasgů?) panovala polygamie. V hellénském světě zůstalo mnohoženství vzácné, tu a tam se vyskytovalo ve spartských královských rodech, srov. např. příběh Aristóna, otce Dámarátova; ryzí případ: Dionýsios I. Syrákúský se podruhé oženil se dvěmi ženami současně, s Dóridou a Aristomachou. Neprozradil, se kterou spal jako s první. S Dóridou měl tři děti, s Aristomachou čtyři. Z těchto jednu dceru provdal za svého syna z prvního manželství Dionýsia II., druhou za svého bratra.

O athénském sofistovi Sókratovi někteří autoři, mimo jiné Aristotelés, sdělovali, že vedle Xanthippy byl ženat s jistou Myrtó, dcerou Aristeidovou, potomka onoho slavného Aristeida ve třetí generaci. Údajně to bylo na základě dobového výnosu, neboť se v Athénách nedostávalo mužů. Tak jako tak, ženil se Sókratés až v pokročilém věku, neboť za procesu roku 399 byly jeho děti malé, resp. kojenci. S mnohem mladší Xanthippou měl tři syny: Lamproklés měl jméno po dědovi z manželčiny strany (byla tedy zjevně z rodiny společensky váženější), druhorozený Sófroniskos nesl jméno Sókratova otce, nejmladší byl Menexenos. O obou mladších synech se též tradovalo, že byli syny s Myrtou a o všech třech Aristotelés zaznamenal (jako v případě Kimónově a Perikleově), že je charakterisovala pitomost a indolence/abelteriá kai nóthrotés. V historii i přesto zmínka další není. 

Srov. pod opakem polyandrie, biandrie. 

polygloté§ viz jazyky

Polygnótos z Thasu, malíř§ 472, 470, 510 

polygynie§ viz pod polygamie

Polycharés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404
Polycharés z Messénie§ 764 (Ol.)

Polycharmos z Athén§ 1. arch. 45; 2. arch. 4; 3. arch. 5+, identičtí (?) 
Polycharmos z Farsálu, tetrarcha§ 394

polychromie§ viz sochařství

Polyídos z Thessalie, poliorket a autor knihy o architektuře§ 340

Polykarpos ze Smyrny, křesť. ideolog a činovník§ 90+

Polykleitos z Athén§ 1. arch. 110; 2. arch. 27 (?)
Polykleitos z Lárissy, o. Olympiady z Lárissy§ 229
Polykleitos ze Sikyónu§ 1. sochař, 500, 432, 423, 70; 2. sochař, s. předešlého, 432
Polykleitos, ptolemajovský velitel§ 315
Polykleitos, žoldnéř v Syrákúsách§ 212

Polykleitos, lat. Polyclitus, obávaný propuštěnec na dvoře Nerónově§ 61+, 66+   

Polyklés z Kýrény§ 348 (Ol.)
Polyklés z Makedonie§ 1. velitel jednoho Antipatrova oddílu, 321; 2. rádce Olympiadin, 317

Polykrateiá z Argu, manž. Aráta ml. a Filippa V., m. Perseova§ 213-212

Polykratés z Argu, kondottiér a ptolem. strat. a královský rádce, s. zápasníka Mnásiada, vlivný muž§ 217, 211, 203, 192, 186
Polykratés z Athén, sofista§ 436, 399 

Polykratés z Efesu, biskup§ 177+

Polykratés ze Samu, tyrannos, s. Aiolův, b. Sylosóntův; podle jiné verse byl Sylosón synem Kallitelovým§ 532, 526, 522, 500, 494, 426, 39+ 

Polykrété z Naxu, šikovná zajatkyně§ 551

Polykritos z Aigíny§ 1. 491, o. Kriův, příznivce Peršanů; 2. 491, syn Kriův, bojoval na hellénské straně
Polykritos z Aitólie, strat.§ 244

Polykritos z Athén§ arch. 37+  

Polyláos, vojevůdce Attalovců§ 252

[Poly?]médés z Argu, sochař§ 600

Polymnéstór z Mílétu, olympioníkos§ 596

Polymnástos z Kýrény§ 456 (Ol.)

Polymnéstos z Théry, o. kýrénského oikisty Alexandra z minyjského klanu Eufémů§ 631

Polymnis z Théb, o. Epameinóndův§ 369

 

Polyníkés z Élidy, olympioníkos§ 632

Polyperchón z Aitólie, strat.§ 244
Polyperchón (ze Syrákús/Zakynthu?), žoldnéř a vrah Kallippův§ 351

Polyperchón z Tymfaie v Épeiru, diadochos, syn Simmiův, též Polyperchés§ 333, 324, 321, 319 - 315, 313, 309, 308 - 305, 303, 292 

Polyrrhéniá nebo Polyrrhénioi, m. na západní Krétě§ 272, 220

Polystefanos§ = Praeneste

Polystratos z Athén § 1. 250, epikúrik; 2. arch. 263; 3. jiný P. byl kondottiérem, který kolem roku 350 dostal v Athénách občanství (není v CSD)

Polystratos z Makedonie, voják Alexandrův, poslední hovořil s Dáreiem III.§ 330 

Polyteknos z Chiu, tyr.§ 650

Polyteleia, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

polytheismus§ 162+ a passim a viz pod Bohové a jejich svátky v příloze, item křesťanství, monotheismus a henotheismus 

Polytímétos, ř. v Sogdiáně, dn. Zerafšan mizící v poušti v bažinách Karaköl v UZ§ 329

 

Polytropos ze Sparty, velitel§ 370

 

Polyxené z Épeiru§ = Olympias

Polyxenos Epifanés Sótér, k. v Indobakrii§ 130

Polyxenos ze Syrákús, b. Hermokratovy manž., Dionýsiův švagr§ 405, 404, 396, 387, 386, 368 

Polyzélos z Athén§ arch. 367
Polyzélos ze Syrákús, dór. Polyzálos, s. Deinomenův, b. Gelónův, Hierónův a Thrasybúlův, manž. Dámaréty§ 491, 483, 477, 473 

Polyxenidás z Rhodu, nauarchos Antiocha III.§ 192 - 190