2399-2300

2375 v Egyptě zemřel Džedkare Isesi (od 2414). Králem poslední panovník V. dynastie Unas/Unis, popř. Wenis (osobní i trůnní jméno), Hor Wadžtaui, řec. Onnos či Únos, vládl do 2345 (podle Manethóna 33 let, podle Tur. pap. let třicet). Podle anthropologů zemřel někdy po čtyřicítce, byl tedy na trůn pozdvižen kýmsi ve věku c. deseti patnácti roků. Pyramidu si postavil u Saqqáry: Amenemhet I. ji použil jako kamenolomu na stavbu své vlastní (Dvanáctá dynastie), restaurovat ji dal v Devatenácté Chaemwaset, syn Ramessea II.

Unasovou hlavní královnou byla Nebet, s níž měl syna Unasancha. Další ženou byla Chenut a pravděpodobně nikdo z nich nepatřil do královského klanu. Jméno dynastova nejstaršího syna neznáme, druhorozený byl Unasanch; oba zemřeli před otcem. Měl několik dcer, z nichž Iput (I.) se stala manželkou Tetiho III. a matkou korunního prince Pepiho I.

Za něho pořádána výprava do Rečenu/Syrie. Pro expedice na Sínaj se v té době používal přístav v Ajn as-suchna/"Vary" v Suezském zálivu, srov. základnu Wádí al-džarf roku 2613. Jako první egyptský vládce dal na stěny podzemních komor své pyramidy namalovat-napsat dlouhé náboženské texty. Královská moc za jeho vlády zřejmě upadla a vysocí úředníci dvora si stavěli hrobky v královské nádheře.

Jeho wezíry byli Ijnefert Šanef, Nefer-sechem-sechat, Ihi, Nianchba a Kagemni. Koncem Páté dynastie zřejmě vznikl úřad správce Horní země. Nomarchové byli za staré říše a v prvním přechodném období „velkými správci nomu“ a „představenými kněží“. Během přechodného období obě moci splynuly. Do této doby patřili provinční správci do rodiny královské dynastie, od šesté dynastie byli nomarchové z místních aristokratů a vznikla „oposice“ k centru.

Venkov bohatl a z výroby pro elitu povstal celý průmysl. V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků a jejich nejbližších.

Zřejmě v průběhu Páté dynastie se rozšířil po celém Egyptě hrnčířský kruh a v prvním přechodném období se proto změnil tvar keramiky z vejčitého a širšího na užší a vyšší. V hrobce dvořana Mečečiho v Saqqáře uchována nástěnná malba s první vyobrazením dojení krávy. Zpracovávání mléka se rozšířilo z Anatolie zřejmě z oblastí na sever od Mesopotamie v 7. tisíciletí do východní Evropy v 6. tisíciletí a Afriky v 5. tisíciletí (srov. u roku 5200). 

 

2384 v Lagaši po knězi-ensim Ennentarzim, synu kněze Dudua (od c. 2390, viz rok c. 2410) následuje na trůnu jeho syn a rovněž kněz Lugal-an-da (u moci sedm let do c. 2378). Vládl společně se svou ženou Bar-nam-tarra, zjevně velkostatkářkou s dobrými vztahy k panovnické rodině Adabu. Je to první spoluvláda muže s ženou ve světových dějinách. O nákladný pohřeb Baranamtarry se postarali nástupci na trůnu Urukagina s Šašou ve třetím roce své vlády. Udržovali hospodářské styky s Elamem po souši i moři (dovoz stříbra, dobytka, obilí, dřevo etc.). 

Lugalandu, usurpátorova syna bažícího po majetcích, zavraždil (nebo prostě vyhnal?) a po nejméně jedenáct let (? do c. 2367) panoval další usurpátor "vybraný Ningirsuem, Enlilovým válečníkem", Urukagina/Uruinimgina, též čteno jako Irikagina, Irikaginak, poslední z Ur-Nanšeho "dynastie" (začátky viz 2540). Jeho královská manželka/nin se jmenovala Šaša (Šag-šaga) a byla velekněžkou bohyně Baby. Od druhého roku své vlády 2383 se Urukagina začal titulovat králem, tedy nikoli ensi („kníže, vládce“, psáno PA = ugula + TE.SI, hloubící základy svatých staveb), ale lugal Girsu, „král roviny Girsu“ (srov. 2460).

Moc lagašského soustátí (s Girsu a Ninou) sahala na jihu k moři. Ve městě s 36 tisíci obyvatel (svobodných a mužských), jak praví nápis, nastala rozsáhlá stavební činnost a pokus o sociální "reformu": Urukagina je prvním známým společenským reformátorem, resp. panovníkem, který udělil amnéstii, srov. však osvobození od dluhů Entemennou roku 2450. Vyprázdnil vězení od lagašských dlužníků a „zlodějů a vrahů“, omilostnil podvodníky z tržistě okrádající na váze, postaral se, aby nikdo neubližoval vdovám a sirotkům (sum. amar-gi, akkadsky andurárum, osvobození, též od dluhů, srov. pozdější athénskou seisachtheji). Stanovil výši dávek chrámům a poněkud omezil kompetence jejich úředníků. Urukagina zrušil zákonem sňatky žen se dvěma muži, biandrii, při rozvodu měl muž zaplatit ensimu pět šekelů stříbra. Ovšem pokud žena mluvila s mužem nebo o něm s neúctou, měla být její ústa "rozbita pálenou cihlou a ta byla vystavena v městské bráně". Zda se v kolekci ediktů známých jen velmi fragmentárně a pro moderního čtenáře značně chaoticky jednalo o "společenskou revoluci", nelze stanovit. • Podobně se dělo v Uruku, Larse a Bad-tibiře/Patibiře.

Koncem své vlády válčil Urukagina Lagašský s Ummou, kde vládl Lugal-zaggesi, syn zaříkávače-ensiho Bubua, zřejmě již při nástupu Urukaginy k moci nejsilnější mezi sumerskými dynasty. Lugalzaggesi se zmocnil Uruku a potřikrát obléhal Lagaš, resp. Girsu (podle jiného výkladu byl útočníkem Lugal-tarsi, vládnoucí Urukem a Urem před Lugalzaggesim Ummským, viz rok 2420 a do pole vytáhl desetkrát). Roku 2367 byl Lagaš Ummskými poražen, král Urukagina, jemuž žádná dochovaná zaříkávání Lugalzaggesiho nepomohla, přišel o velkou část území, nikoli však Girsu, Lagaš s chrámy vyrabován a lagašský stát nadlouho přestal hrát mocenskou roli v jižní Mesopotamii (II. lagašská dynastie viz 2280, o vzájemných válkách o vodu viz roky c. 2600 a 2490). O osudu Urukaginy není známo, pravděpodobně v Lagaši ensioval dál. Jeden ze zachovaných textů dokonce Urukaginu před Ningirsuem omlouvá, že to všechno spáchal Lugalzaggesi a za to by mu měla být uříznuta ruka. Za Rímuše Akkadského doložen ensi v Lagaši, jméno neznáme, za Maništúšua byl ensim kdosi, jehož synem byl Urukaginův jmenovec. O začátku lagašského státu viz rok 2540, o druhé jeho dynastii viz 2280.  

Lugalzaggesi, velekněz řady kultů, se zmocnil sumerských měst od Kiše po Ur, Nippur a Larsu, k tomu velkých částí Mesopotamie a chvástal se tím, že vládne zeměmi mezi Horním a Dolním mořem, tj. oblastí mezi Vanským jezerem (?) či spíše Středozemím a dn. Zálivem. Vládl celé čtvrtstoletí, stal se „králem Kiše a Sumeru“ a jako král Uruku, kde se usadil s dvorem, byl jediným vládcem tzv. III. dynastie urucké (o II. dynastii viz 2490 a 2420; bývá také počítán za posledního panovníka II. dynastie).

V rodné Ummě za něho vládl jako protektorátní král jistý Mese, současník i Šarrukénův. Vládce Kiše Ur-Zababa, druhý panovník IV. dynastie, srov. rok 2420, byl poražen Lugalzaggesim roku c. 2360. Ur-Zababa byl buď zabit, nebo spíše zůstal Lugalzaggesiho vasalem a sesezen byl až akkadským žoldnéřem, který si jako král dal jméno Šarru-kén, viz 2346.

 

2371 se ve vsi Azupiránu/"Šafránov (?)" na Eufrátu narodil, podle pověsti připlul po vodě, chlapec, údajně syn Akkaďana jménem Lá'ibum, jehož se ujal a vychoval zahradník Aqqi. Podle jiné verse byl synem jisté vyšší kněžky/entu s jakýmsi pocestným, jehož bratr žil v horách, dítě nemanželské, které žena po porodu odložila: dala do asfaltem vymazaného košíku a pustila po Eufrátu. Z vody ho vytáhl Aqqi, člověk zavodňující datlové háje, a vychoval z chlapce zahradníka. Tehdy prý mladík propadl kultu Inannině/Ištařině. Žil na dvoře Ur-Zababy jako arcičíšník n. žoldnéř v Kiši. Podle snad logičtější chronografické verse se neznámý, který se později proslavil jako Šarru-kén, dostal v Kiši k moci nejdříve tohoto roku 2371, spíše však až 2346, viz. 

Akkaďané přišli do Mesopotamie jako nomádi ze Syrie a pozvolna od c. 2400 infiltrovali do oblastí jižní Mesopotamie, pozdější Babylónie.

 

c. 2375 narodil se Éber/Ábir (č. Heber), syn Šelacha (Sále), otec Pelegův (zemř. 1911, podle nejvyšších „výpočtů“ biblických výkladů roku 3000; srov. roku 2341). Od Ébera/Ábira, "toho zpoza řeky", předka Abrahámova, odvozují Židé své nejstarší jméno: Hebrejové.   

 

 

************************************************************

2345 v Egyptě zemřel Unas (od 2375), poslední panovník V. dynastie (od 2498). Co bylo dělítkem pro novou manethónovskou řadu králů, nevíme. Prvním králem VI. dynastie (trvala do 2181) byl Teti III., Hor Sehoteptaui, řec. Othoés (?), vládl do c. 2333 (nižší údaj: 2323 - 2291) [Teti I. kraloval v První dynastii, Teti II. ve Třetí]. Jak se dostal na trůn, není známo, předpokládá se, že s pomocí své matky Sešsešet; otcem byl snad jistý Šepsipuptah. Ani on zjevně nebyl královského rodu a jakou roli hrála jeho matka u dvora, také nevíme, stejně jako je sporná délka jeho vlády.

Tetiho hlavní manželkou byla Iput (I.), snad dcera Unasova, matka Pepiho I. Dalšími královnami byly Chujt a asi Chentkaus IV. Kromě Pepiho měl Teti nejméně tři dcery, jejichž matky neznáme. Pyramidka Sešsešety o hraně 21 metru a výšce pěti metrů byla sice známa z roku 1898, ale odkryta byla až v listopadu 2008.

Veleknězem v Héliopoli byl Isesianch, wezírem Kagemni alias Memi (dítětem za krále Isesiho, úředníkem za Unase) a Mereruka alias Meri, nejvyšším soudcem a wezírem Nefersešemre alias Šeši (hrobka u královy pyramidy). Tetiho pyramida se třemi pro jeho královny stojí v Saqqáře. Byl prvním panovníkem dějin, který poskytl „církvi“ daňové úlevy: osvobodil od daní chrámy v Abýdu. Také byl prvním ztělesněným Horem a synem Reovým, jehož zavraždili vojáci, viz rok 2333. 

V Abú Síru u Káhiry byla roku 2000 objevena hrobka soudce a vysokého činovníka Tetiho vlády Intiho z Nechenu/Hierákónpolis.

Wezírové vi. dynastie: Ptahotep Čefi (asi už za Unase), Chnumneti, Kagemni Memi, Merefnebef, Nefersesešemre Šeši, Anchemaher Zezi, Mererukaj Meri, Chentikaj Ichechi, Mehu, Ptahhotep, Tepemanch, Čenti, Meriteti, Rawer, Mereri, Nefersešemsešat Chenu a jeho syn Saenterus, kněz-předčitatel s hrobem v Saqqáře, Zezi, Idu Nefer, Anchmerire, Chenu, Ihichenet, Kajhotep, Merirejam, Meriremerianchptah, Sabuptah Ibebi, Šenaj, Nebkauher Idu, Chabauchnum Biu, Nihabsedneferkare, Fefi, Unasanch.

Manethónovi excerptoři o Šesté dynastii poznamenali: "Šestá dynastie, šest králů z Memfidy. Othoés, třicet roků, který byl zavražděn ochrankou/doryforoi, "kopiníci. Fios 53, Methúsúfis sedm. Fióps začal kralovat v šesti, pokračoval do sta. Menthesúfis, jeden rok. Nitókris, nejvznešenější a nejpohlednější ze současnic, se světlou kůží, která vztyčila třetí pyramidu, kralovala dvanáct roků. Celkem 203 roky, činí to s předešlými 1294 roky pěti dynastií let 1497." Eusebios si z celé dynastie poznamenal pouze Nitókridu, srov. o její ilusi roku 2184.  

 

c. 2346 či až 2340 v Kiši svrhl z trůnu bezejmenný vysoký palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala Lugalzaggesiho (viz 2371). Ur-Zababa byl prý bezbožný, nevážil si kultů tolik jako pučista, takže musel pikat. Kiš zřejmě zůstal pod nadvládou Lugalzaggesiho (jednal atentátník v dohodě s Lugalzaggesim?) a nový mocnář si hledal místo pro svou residenci: našel ji v Agade, polohu města tehdy již stojícího neznáme; nabízí se okolí pozdějšího Babylónu.

Jeho Akkaďané brzy zmohutněli ("můj chléb jedlo denně 5400 mužů"; jiný epický text vyzdvihoval, že "před ním jedlo denně sedm tisíc bojovníků maso") a porazili a pobili padesát iššiakků/ensiů a k tomu krále Ummy, Kiše a Sumeru Lugalzaggesiho (roku 2340?), který vládl od 2371, zničili Uruk, strhli hradby: "Kišské zbavil pout a otrockého účesu, osvobodil Kiš/andurár Kiššim iškun". Lugalzaggesiho nový hegemon Mesopotamie v bitvě zajal a zavřel do klády/šigaru před Enlilovým chrámem v Nippuru, tedy v centru sumerské "amfiktyonie", podle druhé verse do Akkadu; o jeho dalším osudu nevíme nic. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Kiš zůstal dobrým akkadským spojencem až do nástupu Narám-Sîna, viz rok 2292. Královské jméno neznámého akkadského usurpátora bylo Šarru-kén, Šarru-kín/„Pravý, zákonitý král“, hebr. Sargon.

Jiné chronologické posloupnosti:

Šarru-kénův atentát v Kiši již 2371,

Šarru-kén vládl v letech 2334 - 2279,

Šarru-kén vládl 2371 - 2316, jak bude dále počítáno,

Šarru-kén vládl 56 let od 2340 až 2284, jak výše počítáno.

Roku 2340 tak vznikla Šarru-kénova akkadská říše s hlavním městem Akkad (sem.)/Agade, A-kà-dè (sum.). Trvala do 2159 či 2191; jak zde nadále počítáno 2371 - 2191). Když ovládl celou jižní Mesopotamii, celý Sumer, zničil město Kazallu ležící zřejmě v blízkosti Akkadu (o osudu jeho vzbouřeneckého krále Kaštubily nevíme nic) a vypravil se podél Eufrátu přes Mari na severozápad, do Syrie. Dobyl Jarmuti, snad přístav u Byblu nebo v okolí Armana (?), Eblu a celé Amurru, tedy syrské Pomoří, prošel "Cedrovým lesem", tedy asi Amánem, a "Stříbrnými horami", asi Taurem. Dorazil k Chachchum na horním Eufrátu (u dn. Adıyamanu v TR) s brodem. Dokonce jej měl uznat jistý Núr-daggal (Núr-Dagán?) z Purušchandy (ass. Purušchattum, chet. Paršuchanda, města neznámé polohy a tehdy ještě zdaleka ne chetitského, cf. rok 3000 a 2200); pokud nejde o ryze literární smyšlenku z epu o Sargonovi "Král bitvy"/Šar tamcháti jako tažení do země dynasty jménem Úta-rapaštim skrz nepřátelský temný les a cestu mu ukazovaly hvězdy: pak spatřil devět pevností a zmocnil se země Simurrum za Tigridem (oba příběhy pocházejí snad původně ze stejného zdroje). 

V Purušchandě, kde podle epu měl Šarrukén pobýt více než tři roky, neměli vliv zjevně akkadští obchodníci, ale amorejští, syrští. Autentický Šarrukén jistě v Purušchandě nikdy nebyl, epický, staroassyrský, ano. 

 

Než Šarrukén dorazil k moři, ve 34 bitvách porazil padesát vladařů/ensiů, bojoval s nomády Tidnu/Titinum. V epickém textu objeveném v káru Kaneši Akkaďan porazil v jednom dnu sedmdesát měst a zajal všechny jejich vládce. Později do Šarru-kénovy říše tributárně patřily Kaptar (bibl. Kaftór, eg. Keftiu, tedy Kréta?) a Anaku („země cínu, tedy Kypr, nebo kavkazské země?), Subartum (= Assyrie), Anzan (= Anšan) a Elam (v distriktu Guni-lacha byl guvernérem Chidadida-[...] s elam. titulem chalmenik, tj. sum. ensi a akkad. iššiakkum; titul vicekrále zněl akkad. šakkanakkum, wezír. Obchodní lodi z Meluchchy, Maganu a Tilmunu pluly až k Agade, tedy od Zálivu až do c. poloviny Mesopotamie. 

Elam byl poražen kolem 2325, druhé tažení proti jižní části Elamu, zemi Šerichum na moři, podnikl Šarru-kén krátce před svou smrtí; porobena byla Akkaďanem Arrapcha, Lullubi, Armánum, Gutium, Paraši, Tukriš (neznámé polohy; někdy za akkadské éry zde vládl král Kiklip-atal, jméno churritské).

V Elamu byl v této době vicekrálem Sanam-simut. Guvernér Chuchnuru (pozd. elam. Ajapir v Anšanu, dn. Qal'a-i Toll u Malamíru, IR) se jmenoval Zina. Jako osmý král druhé dynastie v Awanu vládl Luch-iššan/Luchišan, syn Chišep-rašira (Chišip-rašini), nástupce krále Kukku-siwe-temtim (viz 2400). Devátým králem dynastie byl Chišep-ratep (II.)/akkad. Ch.-rašir, rovněž současník Šarru-kéna Akkadského (dále viz 2300).

(Kon)federativní struktura elamského státu na dalších osm staletí:

Šerichum           pobřežní část pozd. Persidy, dn. Chúzistán, srov. 2300,

Anšan                východní Elam, pozdější severní Persis s Paraitakénou v již. Médii,

W/Barachše        severozápadně od Awanu,

Awan                 na severu pozd. Súsiány (dn. Šúštar v Chúzistánu/IR?),

Elam                  severní Súsiána, pozdější země Kossajů, potomků Kassitů/Kaššú, se sídelním městem Súsami.

 

V Kiši vládli panovníci IV. dynastie, poplatní Šarrukénově akkadské říši. Po Ur-Zababovi (do 2371?, viz 2420, kde seznam králů, 2384 a 2346), druhém panovníkovi dynastie, vládl vítěz nad ním Lugal-zaggesi z Ummy (2371 - 2346). Pak zase „domácí“: Simu-dár (2346 - 2316?), Usí-watar (2316 - 2309), Ištar-muti (2309 - 2298), Išme-Šamaš (2298 - 2287) a Nannía (2287 - 2280?).

Podle jiné chronologie vládl Simudarra/Zimudarra, Simu-dár do 2341?, Ištar-mutí do 2323 a Išme-Šamaš do 2312. Všichni by byli současníky a zjevně chráněnci Šarru-kéna Akkadského. Posledním vládcem IV. dynastie kišské (začala 2420) by podle této chronologie byl Nannía, který vládl do roku 2305. Byl současníkem Rímuše Akkadského.

Další eventualita: Po smrti Ur-Zababy a po povstání Šarru-kéna či válce s Lugalzaggesim (?) následoval snad Lugalzaggesi sám a teprve pak Simu-dár.

 

c. 2341 narodil se kdesi v mesopotamské nebo syrské stepi Peleg, otec Re'ua/Regu, řec. Rhagau, č. Rechu, syn Ebera, Ábira/Hebera (zemř. 2102). Podle jiné datace „biblické“ datace bylo Pelegovi roku 3000 už 130 let, kdy se mu narodil Re'u.

 

************************************************************

2333 v Egyptě zavraždila palácová garda krále Tetiho III. (na trůnu Obou zemí od c. 2345), jak praví Manethón; jiný z jeho excerptorů však vraždu Othoovu zahrnul do dynastie předcházející, viz rok 2498. Je to první podobná zpráva z egyptských dějin, první palácový puč, konec královy nedotknutelnosti.  Následovala roční nebo ještě kratší vláda jistého Userkareho/Weserkare. Buď byl jedním z pučistů, který možná patřil do reovského panovnického klanu Páté dynastie, nebo byl s královnou Iputou poručníkem Pepiho I.; v obou případech jistě velmož. 

Tetiho syn Pepi I. (dříve čteno i Pjopej), Hor Meritaui, s trůnním jménem Nefer-sa-Hor a později Meri-Re, řec. Fios, vládl až do 2283. Jeho pyramida s názvem Men-nefer v Saqqáře je poblíž stavby Isesiho (o jménu Mennefer a spojitosti s řec. Memfis srov. rok 3236). V 36. roce vlády, tj. 2297, podnikl úspěšná tažení na Sínaj a do kanaánské Palaistíny, kde jeho oddíly dobyly nejméně dvě města, předtím do Núbie. Roku 41 své vlády, tj. 2292, vydal dekret ohledně dávek pro Sneferovu pyramidu. Dal restaurovat jeden z chrámů v Búbastě.

Jeho královnami byly Nubwenet, Inenek alias Inti, Meritites (asi jeho dcera), Nedžeftet, Behenu (zda s nimi všemi měl potomky, nevíme) a Haaheru, matka Hornečericheta, který zemřel mlád. Naopak u Pepiho syna Tetiancha a dcer Neity a Iputy II., obě manželky svého bratra Pepiho II., neznáme matky. Po likvidaci harémového spiknutí 21. censu (tedy rok 42 jeho vlády nebo rok 21?) se král oženil se dvěma stejnojmennými sestrami. První Merireanchnes n. Anchesenmerire/Anchenesmerire ("Žije pro Merirea/tedy Pepiho", popř. "Merire/Pepi žije pro ni"), resp. Anchesenpepi/Anchenespepi se stala matkou krále Merenrea a asi brzy na to zemřela, druhá Pepiho II. Jejich otec Chuj a bratr sester Džau byli hodnostáři v Abýdu, bratr se stal královým wezírem. Chujova manželka Nebet se jako první Egypťanka stala čatim/wezírem.

Harémové spiknutí zmiňuje v autobiografickém nápisu ve své abýdské hrobce soudce z Nechenu/Hierákónpole Uni/Weni. Vedla ho jedna z vedlejších královen s titulem weret hetes (ve smyslu "velká oblíbenkyně"), ale její jméno vašnosta neprozradil. Pepi poručil, aby výslechy vedl beze svědků ode dvora: "Nikdo přede mnou neslyšel harémová tajemství." Pikantností, důvodu spiknutí, jeho rozsahu a výsledků šetření ovšem Uni čtenáře svého záhrobního textu ušetřil. Za Merenrea se stal hornoegyptským guvernérem a do dějin vstoupil též jako armádní reformátor a vojevůdce pěti vítězných tažení proti beduinům libyjským a asijským a proti núbijským černochům, viz o jeho výpravách rok 2686. Jako první z egyptských veličin angažoval do armády núbijské žoldnéře.  

 

2333, dne 3. října mythický začátek korejských dějin. Tan-gun (Dangun), vnuk boha země a nebes Hwa-nong (angl. transkripce Hwanung; v buddhistické tradici obdoba Indry), syn božského syna a ženy z klanu medvědů založil první království jménem Čoson, „Země jitřního chladu“, se sídelním městem Pchjongjangem, které založil a kde prý vládl až do roku 1122, kdy přišel Kidža/Gija. Podle čínských kronik se tak stalo za jednoho z pěti mythických pracísařů Jao. Stát byl dobyt Číňany roku 105. Čosonská dynastie počítá podle spisu Kjuwon sahwa/Gyuwon Sahwa (1675) s Tangunem 47 králů, posledním z nich byl v letech 295-237 Kojolka/Goyeolga. Tan-gun se stal králem devíti původních domorodých kmenů zvaných úhrnně Ku-i žijících přes léto pod stromy, v zimě si kopaly díry v zemi, krmili se korejští aboriginové sběrem plodů, jak tradují mýthy. To až Tan-gun je naučil šatit se, česta, vařit, ženit se.   

Roku 1122 Číňany založené další Čoson či Ko-Čoson (Go-Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian), tedy Staré Č. (viz rok 1122), mělo novodobé pokračování v letech 1392 až 1910, kdy bylo zabráno Japonci (okupace trvala do roku 1945). Na rozdíl od tangunského Čosonu nazývá se kidžovským Čosonem: Kidža Č./Gija Go-Joseon trvalo do roku 195 a nacházelo se pravděpodobně západně od tangunského Ko-Čosonu, asi z větší části na mandžuském, dn. čínském území. 

Datum 3. října je dodnes dnem národního založení, svátek Otevření nebes. Z klanové komunity se vyvíjela tři samostatná království, viz roky 105, 57, 37 a 18.

 

Z dvacátých let 24. století není historiografického záznamu.

************************************************************

2316 v Mesopotamii zemřel po 56 letech vlády Šarru-kén, král v Agade (od 2371?, srov. diskusi pod 2340). Říši zdědil jeho mladší syn Rímuš, který vládl devět let do 2307. Bezprostředně v letech 2316 až 2315 pacifikoval spojené Sumery, kteří povstali pod vedením krále Kaku/Kakug z druhé dynastie urské (existovala od 2460, viz tam jména čtyř králů, kteří vládli 116 let; urského Kakuga nezaměňovat s panovníkem lagašským, viz zde níže). Akkaďané koalici porazili, v bitvě padlo 8040 Sumerů, zajatců z boje si odvedli 5460, mezi nimi krále Kakua a lagašského ensiho Kituš-ida. Ur s Lagaší Akkaďané dobyli a strhli jejich hradby a z měst odvlekli 5985 lidí, jak zaznamenal Rímuš na svém nápisu. Stejně jako otec a další z rodu užíval božského přívlastku a statutu (srov. např. osobní jméno poddaného Ilí-Rímuš/"Mým bohem je Jeho [boží] dar"). 

Z té doby pochází „Nářek nad zkázou Uru“ první historické známé literátky dějin jménem En-che-du-an-na, pod jejímž jménem se dochovalo čtyřicet dalších chrámových hymnů. Byla dcerou Šarrukénovou s jeho královnou Tašlultum/"Odvedená, Unesená", tedy sestrou Rímušovou a Maništíšuovou, nadítum/panenskou kněžkou Anua a Inanny v Uruku a později a v Uru entum/kněžkou-manželkou měsíčního boha Nannara/Sîna. V Nin-me-šar-ra opěvuje Inannu, "divokou krávu", ochraňující kněžku před despocií Lugalanneho, viz o něm rok 2292, známý je hymnus Inanna a Ebech/Ebich (pohoří severně od dn. Baghdádu Džebel Chamrín), snad velebení válečných výprav svého otce Šarru-kéna vedeného vůlí Inanny. Encheduannina neteř En-men-an-na, dcera Narám-Sînova, byla rovněž kněžkou entu a pravděpodobně nástupkyně tety v Uru, stejně jako její sestry Šumšaní a Túta-napšum byly enty; Túta-napšu jmenoval Narám-Sîn a je jedinou dosud známou nippurskou Enlilovou entou. Známe jméno její služky: Aman-Aštar. 

Pak Rímuš porazil další sumerskou koalici tvořenou vládci (jména nezachována) Ummy a opět Lagaše, ensim Adabu Meskigallem a ensim Zabalamu (dn. Tall Ibzajch/Ibzéch) u Ummy jménem Lugal-ušumgal/Lugal-gal-zu (vládl již za Lugalzaggesiho Ummského, tedy před rokem 2346!). Zabalam bylo známo kultem Ištary Zabalamské, akk. Sugallítu/Šugallítu. Povstalecké vůdce Akkaďané jali, v boji zabili 15 718 mužů a 14 576 Sumerů zajali.

2315 se vypravili Akkaďané opět proti Kazallu a město znovu dobyli. Jeho ensi Ašaréd byl zajat, padlo prý Kazallských 12 052 a zajato jich bylo 5862. Rok na to se Rímuš vydal proti Elamu (srov. předtím rok 2340). Ve W/Barachše, resp. Parachšum, mezi Súsami a Awanem/Šúštarem?, svedl vítěznou bitvu s Abalgamašem (jméno churritské), vicekrálem Warachše, s jeho šakkanakkem (wezírem) jménem Šidgau a s vládcem země Zachara, šakkanakkem jménem Ungapi/Šargapi (Z. sousedila s Warachše na severozápadu, pozd. na assyrsko-médské hranici, kolem dn. Ilamu v Lúristánu). V bitvě padlo 16.212 nepřátel a 4216 jich Akkaďané zajali. Z elamské a parachšumské kořisti třicet min zlata, 3600 min stříbra a tři sta otroků a otrokyň věnoval Akkaďan pansumerskému nippurskému Enlilovi; v zemi pobyl nejméně tři roky a tituloval se jako "král Kiše, dobyvatel Elamu a Parachšumu". 

Konfederačním králem celého Elamu byl tehdy Chišep-ratep (viz 2340) a Rímuš ovládl části Elamu: tituloval se "král Kiše a pán Elamu". Ve svém nápisu o vítězství nad Elamity jmenuje Rímuš králem "celého Elamu" Emachsiniho, jehož jméno není v elamských dynastických seznamech obsaženo (nikde jinde se neobjevuje, jeho osud neznáme). V Awanu, nedotčeném středisku elamského státu, se nástupcem Chišep-ratepa stal Chelu. Jeho šakkanakkem byl vlastní bratr Ešpum titulovaný ensi. Po Chelovi vládl v Awanu Epir-mupi, syn Chišep-ratepa. Jeho syn Lamgium není později jako vladař zmiňován. Po Epir-mupim následuje Chita, viz dále rok 2280 a 2255. Všichni tito awanští panovníci udržovali s akkadskou říší mírové vztahy, nicméně Maništúsu se chlubil, že porazil všechny země zděděné po otci Šarrukénovi, které se proti němu vzbouřily (formulace přehlížející vládu svého mladšího bratra; důvody takovéhoto následnictví neznáme, ale asi souvisejí s následujícími událostmi u dvora).

 

c. 2311 se narodil biblický Re´u/Regu, syn Pelegův, otec Seruga.

 

************************************************************

2307 V Akkadu/Agade podlehl Rímuš spiknutí své gardy či služebnictva. Byl prý utlučen pečetěmi. Králem se stal jeho starší bratr Maništíšu/Maništúsu. Vládl patnáct let do 2292. Jak souvisí akkadský panovník s nálezem dedikačního nápisu bohu Be'al-sisi na kopí z Aššuru nesoucí jméno Ma-an-ni-iš-tu-su/Ma-an-iš-tu-su, "krále Kiše", nevíme: jistý Azuzu zde o sobě říká, že je jeho otrokem/poddaným, arassu. Co má tento společného s jedním ze starých knížat assyrských Abazuem/Azuzuem, také není jasné, srov. rok 2400. Maništíšu užíval božského determinativu, event. jako bůh byl vzýván, jak ukazuje otisk pečetního válečku: "Ma-ni-iś-ti-śu Tá-rí-bu dam Lugal-ezen mu-na-dím/Maništíšuovi pořídila Taríbum, manželka Lugal-ezenova" (o nich není známo nic; jméno T./"náhrada" je doloženo též jako mužské). 

Zpočátku byla Maništúsova vláda podle všeho klidná, ale pak povstaly elamské provincie Anšan a Šerichum/Širichum, které stály pod akkadskou kontrolou. V Šerichu dosadil Maništúsu jistého Ubua jako ensiho Sús (= Chumban?). Jméno Šerichum již nebylo od této války používáno, v pramenech zaniklo. Král dovážel z této oblasti kámen na stavbu mola v Agade a na svou sochu, kterou vztyčil před Enlilovým chrámem v Nippuru, bohaté dary věnoval Šamašovi a jeho chrámu v Sipparách. 

Maništíšu se během své ojedinělé výpravy na východ dostal až k městu Meluchcha, dnes neznámé polohy (= Makrán na jv. Íránu? Indie? Assyřané tak mnohem později označovali Núbii/Kúš). Porazil tu koalici 32 vládců a zmocnil se rudných dolů a dioritových kamenolomů. Je možné, že šlo o jméno pro civilisaci v Sindhu v lokalitě Mohendžo-daro (?).

Král vykupoval pro své lidi půdu za stabilní ceny, pevné byly též ceny obilí: jeden šekel stříbra za jeden kurru obilí (c. 300 litrů) a půdní plocha jednoho iku (asi třetina hektaru) za tři a třetinu kurru obilí. Ceny vydržely po staletí, teprve za první dynastie babylónské/amorejské vyrostly o polovinu.  

 

c. 2300 až 1600 vrcholné období bronzové kultury Harappá (v pákistánském Paňdžábu) na vyschlém ramenu řeky Ráví/Irávatí (měnívá tok i v novověku) a Mohendžo-daro (v Sindhu na břehu Indu; tj. v hind. Pahorek mrtvých) s protoindickým písmem, viz dále 2000, dnes na územích státní celků Indie a Pákistánu. Civilisace bývá indickými indology nazývána podle Indu "civilisací údolí Indu", popř. podle v historické době vyschlé řeky tekoucí paralelně se Sindhem/Indem v dn. PAK civilisace sarasvatí-sindhská.

V témže civilisačním okruhu bylo postaveno více než sedmdesát měst, řada z nich na spáleništích starších sídel. Jejich jména neznáme. Při příchodu do Poindí zničili „Mohendžodarové“ či Harappané" (Protodrávidové?) mimo jiné místní starší městskou civilisaci, dokladovanou např. Kót Dídží jižně od Chairpuru v Sindhu.

V indickém Gudžarátu od c. 2500 střediskem harappské civilisace Dholavira (novodobý název) s velkými vodními nádržemi, která stála na břehu mýthické řeky Sarasvatí (snad občasná řeka Ghaggar-Hakra tekoucí pouze za monsunu a ležící z největší části na území indickém; Sarasvatí vyschla c. 2000), a Lothal s koupelnami, toiletami a studněmi. V indickém Paňdžábu na řece Satludž/Satledž leželo něsto Rupnagar, v Rádžasthánu na řece Ghaggar-Hakra/Sarasvatí město Kalibangán a na téže řece v poušti dnešního pákistánského Paňdžábu, a Ganéríwálá/Ganeriwala. V údolí Ghaggaru byla hustota osídlení větší a řada (dosud nezkoumaných) lokalit je větší než Harappa. 

Zatímco lokality Harappá a Mohendžo-daro se rozkládaly na ploše c. 250 hektarů, největší známé město "Harappanů" Rakhigarhi na Sarasvatí v indickém státu Harijáná zastavělo 3,5 čtverečních kilometrů.

Města byla stavěna plánovitě s pravoúhlými ulicemi, s kanalisací a drenáží z pálených cihel, vodními nádržemi, lázněmi a toiletami, a v zemědělském prostředí se zavodňovacími kanály, chovem dobytka a pěstováním bavlny. Masivní hradby stavěny z nepálených cihel, vrchní vrstva byla z cihel pálených. Městské brány bývaly z obranných důvodů úzké c. 2,5 metrů, přitom široké městské ulice mívaly 4,5 až devět metrů, úzké ("jednosměrné") dva až tři metry. Ulice byly dílem dlážděné cihlami, dílem tvrzeny keramickými střepy. Obyvatelé byli mistry ve vodním hospodářství a ve stavbě kanálů (i kanalisace), nicméně dosud nebylo nalezeno žádné vesnické osídlení, což lze vysvětlovat tím, že takové lokality sloužily pouze pro sezónní práce. 

Ke konci civilisace c. 1900 užívali "Harappané" bakterských dvouhrbých velbloudů, koní a oslů. Co vedlo ke konci civilisace, známo není. Pro vyvrácení měst Árji není jednoznačných dokladů, zato změna klimatu a toků řek, oslabení monsunů, omezení obchodu mohly vést k pozvolnému zániku městských center ("posturbánní období" od c. 1900 do 1450), zaniknout mohla civilisace též náhle v důsledku tektonických změn, které mohly způsobit katastrofickou záplavu; viz dále rok 1800.

Písmu na keramice nerozumíme, stejně jako doprovodné grafice. Pašupatiho pečeť z Mohendžo-dara kromě znakového písma ukazuje sedícího muže s rohy a rukama opřenýma o kolena obklopeného buvolem, nosorožcem, slonem a tygrem (dnes je oblast pustá). Pečeť se připodobňuje k elamským z třetího tisíciletí, popř. se soudívá, že jde o podobu-avatara hindského Šivy/Mahádeva, "pána zvěře" Pašupatinath.  

O společenské struktuře civilisace není známo prakticky nic. Městské státy (?) pravděpodobně fungovaly bez dědičných panovníků, snad existovala jistá forma kolektivní vlády, snad měla exklusivní postavení vrstva knížat-kněží.

Vyšší datace civilisace povodí Indu bývá rozvrstvena na: období prvních zemědělců c. 7000-3200, raná fáze c. 3100 – 2800, vrcholné období 2800 – 1900 a pozdní fáze 1900 – 1400.

Srov. dále rok 2000 a 1800.

 

c. 2300 v Anatolii skončila raná doba bronzová II (od 3000 či 2800, konv. 2600/2500), začátek rané doby bronzové III v západní Anatolii, od 2200 ve střední Anatolii (item konv. datace); tucet lokálních kultur. Střední Anatolie a pontské oblasti zůstaly zjevně indoevropské migrace ušetřeny, srov. odvěké nepřátelství národů Kaška a Muški k Chetitům usazeným ve vnitrozemí kolem Halyu. 

2300 - 2200 doba kamenné Troje III., 2300 skončila násilně Troiá II. Koncem raně bronzové doby došlo v jižní a západní Anatolii ke katastrofě, možná v důsledku vpádu Thráků na Balkán (??). Neklid z pontských stepí se šířil až na dolní tok Dunaje a do Syrie. Se zničením Troje II. dorazili do Anatolie snad ve druhé vlně Luwijci (srov. ale 3000), resp. se definitivně usadili. Obyvatelé jihozápadu a jihu Anatolie se částečně zachránili před invasory na Kypr (až do 2000, vesnice Filia).

Troja III. trvala do 2200, raně bronzová doba III. až do 1900. Migrace do Anatolie kolem 2300 byly již indoevropské. Na severozápadu Anatolie se raně bronzová doba III. prokazuje šedou mínyjskou keramikou (skončila také kolem 1900). S koncem raně bronzové doby II. mohli v migrační vlně Luwijců, kteří putovali snad z Balkánu spíše než zpoza Kavkazu, přijít do Anatolie (Pra)Hellénové doby středně helladské. Zřejmě příliš vysoký údaj, viz rok 2000.

 

Kolem roku 2300 byl pohřben poblíž Stonehenge „lučištník z Amesbury“, nejstarší a nejvýpravnější pohřeb objevený v Anglii, náležející do kultury zvoncovitých pohárů; viz o něm roku c. 5000. V letech asi (2300) 1800 až (800) 700 doba bronzová v Evropě, ktará na rozdíl od všech generací předtím pohřbívala žehem.  

 

************************************************************