221-220
************************************************************
221.
Ol. 139, 4
91 SE
27 AE
Thrasyfón | neznámý
a. u. c. 533
M. Minucius Rufus a P. Cornelius Scipio Asina
M. Aemilius Lepidus II. suff.
(o diktátorovi viz rok 222)
************************************************************
Archontem Spolku Boiótů tohoto roku byl Potidaichos; předchozího známého archonta viz roku 224. V květnu se stal potřetí (resp. podruhé, srov. rok 223) stratégem spolku Achajů Tímoxenos, na podzim stratégem spolku Aitólů Aristón.
Koncem roku vypukl spor mezi Achaji a Aitóly. Lakedaimonští se přihlásili k přátelství s Aitóly z roku 229 (viz příští rok).
V Athénách v maimaktériónu Thrasfóntova archonátu/listopad-prosinec t. r. se sněm na návrh Empedónův nařídil revisi kultu héróa Iátra/"Lékaře hrdiny" a ke stávajícím kultovním darům ve svatyni pod akropolí přidat jménem státu stříbrný kantharos, kkonvici na (obětní) víno. Thrasyfón mohl zastávat epónymní úřad až roku 220, srov. tam. O Iátrovi a dalších ozdravných kultech viz v indexu s. v. lékaři (1).
V Magnésii na Maiandru se v archonátu Thrasyfóntově zjevila Artemis Leukofryénská/Artemidos epifaneia, rok před 140. olympiádou, na níž zvítězil potřetí v pankratiu Hagésidámos z Messénie.
Jak vyplývá z fragmentárního nápisu na zachované stéle, usnesli se tehdy Magnéti, že na počest bohyně založí hry rovné pýthijským, pentérické/tedy jednou za čtyři roky, a věnovali Artemidě zlatý věnec v ceně padesáti statérů. Hry však měly premiéru až o třináct roků později roku 208/207, kdy konečně po zřejmě dosti nákladné diplomatické ofensivě dosáhly uznání po celém hellénském světě, ačkoli velká část Hellady vězela tehdy v tzv. první makedonské válce.
S kolekcí korespondence se státy a monarchy zachován též v Magnésii text usnesení athénského z 6. pyanepsiónu/říjen-listopad roku 208 (jméno archonta chybí), který uznání her Athénami a nedotknutelnost magnétského území dekretuje. Magnétští vyslanci podle jiné nedatované stély dostihli krále Antiocha III. někdy po roku 209 (205?) v Antiocheji v Persidě a tam získali Seleukovcovo uznání slavností a her pro kategorii pýthií, viz o textu u roku 209.
Další nedatované nápisy z Magnésie, kopie královské korespondence, potvrzovaly schválení her Ptolemaiem (III. n. už IV.?) a Attalem I. (c. přelom 208 a 207?). Poslové uspěli mimo jiné na Ithace, kde se jim při zasedání ekklésie v Odysseiu dostalo privilegií proxenů a výhod při účasti na místních odyssejích.
• Územní nedotknutelnost a posvátnost Magnésie uznali Aitólové dekretem zachyceným na stéle z Thermu již roku 224, a to bez zmínky o Artemidě. Magnéti na Maiandru také získali hlasovací právo hieromnémonů v amfiktyonii (text je v úvodu datován druhou stratégií Ageláa z Naupáktu, tedy rokem 224, jiný výklad zahrnuje dekret do roku 206, kdy byl Ageláos stratégem počtvrté, viz v přílohách pod Dynastové xii).
Na Krétě dobyla koalice měst Knóssos a Gortys (Gortyné či Gortyn) podporovaná Aitóly a vyvrátila město Lyttos (též Lyktos), které jako spartskou kolonii podporovali Lakedaimonští. Muži z Lyttu byli v té době na tažení, když na Lyttos Knósští udeřili a odvedli jejich rodiny. Zbylí Lyttští pak odešli do Lappy, viz rok následující.
Gortys v téže době prošla krátkou občanskou válkou, kterou vyhráli "starší" nad "mladšími" z občanů; později dostala od Ptolemaia Filopatora nové hradby. Po jakýchsi koaličních sporech se na stranu Lyttu přidaly státečky Polyrrhéniá, Keraitai, Lappa, Oreia/Oreioi a Arkadiá, viz rok následující. Ačkoli Homér o Gortýně mluví jako o městě s dobrými hradbami/teichioessa, v klasických dobách byla bez nich a stavět se začaly až za peníze Ptolemaia IV., ale nedokončily.
Bojů na Krétě se poprvé zúčastnil Arkaďan Filopoimén, který na sebe poprvé upozornil v bitvě u Sellasie. Bojoval zde od roku asi 219, válčil na ostrově deset roků a po návratu roku 210 byl hned pověřen velením achajské jízdy, viz rok 209; o jeho druhém krétském pobytu viz rok 200.
• Trvání a průběh válek mezi krétskými státy nám jsou zcela neznámy. Zachovalo se pouze několik episod a okrajových zpráv. Na Krétě se mezi jednotlivými státy válčilo vlastně nepřetržitě od čtvrtého století. Ostrov byl vždy velkým reservoirem vojáků a válečnických zkušeností pro kohokoli, kdo hledal vojenskou námezdní sílu - žoldnéře. Spartští králové na ostrově válčili odjakživa, viz rok 775.
Démétrios Farský získal na svou stranu illyrské Istry a Atintány. Se spojenectvím s Římany, jimž vděčil za své postavení, viz rok 229sq., se zjevně rozešel.
V Alexandrii po krátké nemoci zemřel začátkem roku král Ptolemaios III. Euergetés I. (asi 60; vládl od roku 246; doba jeho smrti se klade též do rozmezí 18. října až 31. prosince roku 222). Byl posledním z Ptolemaiovců, který vedl expansionistickou zahraniční politiku. Po něm zůstaly již jen snahy po udržení a restauraci říše.
Euergetovi I. se dostalo v kultu rovněž jména Velký král a lidově byl zván přezdívkou Tryfón/Hrdý, resp. Nádherný. • Euergetés I. se zapsal do povědomí hellénistických Egypťanů ze všech Ptolemaiovců nejvíce.
Euergetovým nástupcem se stal jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór I. (c. 24, narozen asi v květnu-červnu 244; vládl do roku 205, kdy zemřel, oficiálně ale do roku 204, kdy byla jeho smrt zveřejněna). Jeho oficiálními přídomky byla jména Sótér Níkéforos, Dionýsos a Theos Megas. Lidově se mu říkalo Gallos či Tryfón, nebo také „ten, co patří Agathokleji“.
Filopatór byl sice od roku c. 211, viz tam, ženat se svou sestrou Arsinoou III. (narozena někdy v době mezi listopadem 246 a červnem 245), a vládli jako Theoi Filopatores (první známý výskyt titulatury je z tóthu/října-listopadu 220), ale slovo u krále měla právě Agathokleia, dcera umělkyně Oinanthy ze Samu, která začala dělat karieru u alexandrijského dvory za Ptolemaia Filadelfa, viz rok 276, a na tom vztahu se přiživoval její bratr Agathoklés.
Kromě svého požitkářství byl král literárně nadaný a vůbec se zajímal o literaturu. Složil tragédii Adónis, k níž komentář sepsal jeho rádce Agathoklés, jistě velmi originální počin ve světě absolutistické monarchie. Filopatór zbožňoval Homéra a tak mu dal postavit v Alexandreji chrám, jak dosvědčuje epigram z jednoho literárního papyru, a zavedl ve městě básníkův kult. Zavedl též slavnosti Mús, srov. předešlého roku o Thespiích.
Jeho rádci-ministry byli Alexandriňané Sósibios, syn Dioskúridův, a Agathoklés, syn Theoxeny mladší a vnuk Agathoklea Syrákúského, kteří zastávali přední místa již na dvoru Euergeta I. Sósibios dal nejprve v lázních zavraždit:
• Filopatorova mladšího bratra Maga II. (narozen c. v listopadu-prosinci 241; po smrti Seleuka III. vedl neúspěšný výsadek do Anatolie, ale zjevně nijak Attalovi I. neprospěl, viz rok 223),
• pak jeho strýce Lýsimacha (? popř. svého mladšího bratra?, narozen c. červenec-srpen 243?),
• dalšího bratra Alexandra (narozen c. září-říjen 242)
• a matku-královnu Bereníku II. Euergetis (jejím dalším oficiálním přízviskem bylo Sózúsa/Spásná).
Roku 205 po smrti Filopatora dal Sósibios zavraždit i Bereníčinu dceru Arsinou III., aby se nestala poručnicí svého syna Ptolemaia Epifana, a stál za likvidací Kleomenovou. Srov. o Sósibiovi roku 204; jeho společenskou karieru v Alexandreji otevřelo vítězství v dorosteneckém diaulu o zřejmě ptolemajích roku 256. Později, již jako vysoký dvořan, posílal své koně do panhellénských dostihů a jsou známa jeho vítězství se čtyřšpřežím na isthmiích a nemejích.
Podle jedné tradice měl být údajně při vraždách nápomocen i král Kleomenés III. Lakedaimonský, což může být tendenční pomluva. Všechny vraždy se samozřejmě staly s vědomím krále Filopatora I., který "řídil vládu jako nějakou neustávající slavnost/panégyrikóteron diége ta kata tén archén". Nicméně se brzy ukáže, jak se přesvědčí Antiochos III., že byl král, resp. jeho žoldnéřská klika, u dvora podceňováni, viz zde níže; stejné chyby a s nesrovnatelně tragičtějším dosahem se dopustil Seleukovec při odhadu možností a schopností římských.
● Z února 221, tedy hned po nástupu Filopatora na trůn, pochází suplika jistého Ktésiklea žádajícího napravení své nezbedné dcery Níky odmítající nemocného otce podporovat, viz o tom v indexu s. v. sex (1).
Krátce po Euergetovi I. zemřel ještě v zimě 222/1 resp. na začátku tohoto roku na vojenském tažení proti Dardanům/Illyrům král Makedonů Antigonos III. Dósón (c. 60; vládl od roku 229). Křičel po vítězství radostí na bojišti "jak krásný den/boón meta níkén hypo charás 'ó kalés hémerás'", začal chrlit krev a zemřel v horečkách.
Vojsko provolalo králem tehdy sedmnáctiletého syna Démétria II. Filippa V. (legitimní dědic trůnu, viz rok 229; vládl do roku 179). Filippos V. pokračoval v boji s Dardany, kteří se nyní zmocnili největšího paionského města Bylazóra/Bylazór, viz rok 217.
Za dosud nezletilého Filippova poručníka byl určen Apellés, velitelem peltastů Leontios, ministrem pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské (archigrammateus; srov. se Seleukovci roku 220) se stal Megaleás a Taurión byl potvrzen stratégem na Peloponnésu (viz o jejich osudech roku 218).
Král Antiochos III. se po svatbě s Láodikou III. v Zeugmatu chystal na výpravu proti egyptským opěrným bodům v Koilé Syrii a dával dohromady velké vojsko. Tak vypukla čtvrtá válka syrská, která trvala do roku 217. Antiochos se pustil do syrského tažení na naléhání Hermeiovo, svého hlavního ministra, třebaže z Horních satrapií chodily zprávy, že se jejich správce Molón připravuje vzpouru.
Seleukovec z Apameie postoupil až do údolí Marsyás (= dn. Biqá v RL), dál mu bránily opevněné posice v soutězce u Gerrhy držené ptolemaiovskými vojáky pod velením Aitóla Theodota, srov. o něm roku 219. Královo další tažení v Syrii ukončila zpráva o usurpaci trůnu v Médii a v Anatolii a o katastrofě Xenoitově, viz zde níže. Satrapa Médie a současně stratégos horních satrapií Molón přijal v Apollónii (?) v dávné Assyrii královský titul a diadéma a totéž učinil v Sardech Achaios Mladší (II.), stratégos pro Cistaurii, který právě zahnal krále Attala do jeho hradu v Pergamu, srov. rok 223.
Oba se měli takto povýšit údajně ze strachu před Antiochovým ministrem Hermeiou, podle jiného starého zdůvodnění, že opovrhovali mladým králem. Na Molónovu stranu se rovněž postavil jeho bratr Alexandros a další vysoký seleukovský hodnostář Neoláos, jeho další bratr. Antiochos poslal proti Molónovi Theodota zvaného Hémiolios/"Jedenapůltý" a stratéga Xenóna.
Sám zůstával na Hermeiovo doporučení v Koilé ("král má bojovat s králi"). Stratégos (Mesopotamie?) Zeuxis kontroloval říční flotilu a zabránil Molónovi dostat se přes Tigris na západ. Jiný Antiochův stratégos Xenoitás z Acháje, jmenovaný nyní vrchním velitelem pro válku se vzbouřenci, v pozdním létě dorazil do Seleukeie a poslal pro Diogena, stratéga Súsiány, a Pýthiada, správce mesopotamského Přímoří, aby přivedli své oddíly. Jedné noci se s vojáky přeplavil přes Tigris nedaleko od Molónova ležení, neboť žil v představě, že se revoltující vojáci okamžitě přidají na jeho stranu.
To se nestalo, Molón nechal ve svém táboře veškerá zavazadla a vydal se s vojskem naoko zpět do Médie, pak však obrátil a nic netušící opilé královské vojáky pobil: Xenoitás přepaden ve vlastním táboře v předem ztraceném boji padl, mnoho vojáků utonulo na útěku v Tigridu.
Molón bez boje obsadil Seleukeiu na Tigridu, seleukovské sídelní město horních satrapií, kterou stratégos Zeuxis a guvernér/epistatés Diomedón vyklidili. Zmocnil se celé Babylónie a rovněž bez boje města Seleukeie na Eulaiu/Sús kromě jejich hradu, kde setrval Antiochovi věrný stratégos Diogenés. Na Antiochově straně zůstal také stratég či satrapa „satrapie u Rudého moře“ jménem Pýthiadés, viz zde výše, třebaže jeho zemi obsadili molónovci.
Ze Súsiány se Molón vrátil vítězně do Seleukeie. Jeho oddíly mu do konce roku zajistily vládu nad Parapotamií po Európos/Dúra na Eufrátu na západě a po Dúry na východním břehu Tigridu v Apollóniátidě, kterých se však obléháním dosud nezmocnil, viz rok následující.
Když pak v Apameji vypukla mezi vojáky rebelie pro nevyplacený žold, chopil se Hermeiás příležitosti, aby zlikvidoval Epigena. Nabídl králi, že peníze vyplatí ze svého, jen když Epigenés nepotáhne na usurpátora. Dosáhl toho, ačkoli právě to od začátku Epigenés prosazoval proti Hermeiovi, který povstání soustavně zlehčoval a doporučoval táhnout proti Ptolemaiovcům. Vojáci byli uspokojeni, nikoli však šest tisíc mužů umístěných v Kyrrhestice: byli přemoženi až bitvou, jméno vítěze nad nimi neznáme (jejich vzpoura možná souvisí s usurpací Achaiovou, viz zde výše a rok následující).
Nakonec si Hermeiás v létě následujícího roku pomohl podvrženým dopisem údajně Ptolemaiovým Achaiovi dokládajícím Epigenovy styky s povstalci; podle jiné verse byl podvrhem dopis od Molóna, které služebnictvo vpašovalo do Epigenových věcí. Hermeiův komplic, velitel apamejské posádky Alexis, list "objevil" a na místě ho za zradu popravil.
Antiochos III. dorazil kolem zimního slunovratu do Antiocheje v Mygdonii-Nisibis, viz dále roku následujícího.
První římská výprava proti illyrským pirátům z národa Histrů do Istrie. Podnikli ji oba konsulové a jak souvisela tato válka s aktivací illyrských pirátů Démétria Farského a Skerdiláidy, viz rok následující a srov. rok 228, není známo.
Jako protiváha patricijských římských her byly poprvé ve dnech 4. - 12. listopadu konány plebejské hry/ludi plebei (další reformy viz následující rok). C. Flaminius začal stavět svou proslulou silnici (viz následující rok) a dal postavit druhý circus v Římě, circus Flaminii. Zemřel ve stu letech t. r. L. Caecilius Metellus, pontifex maximus od roku 243, viz tam o něm, mimo jiné muž, který jako první z Římanů vedl v triumfu slony, viz k tomu rok 251.
V Hispániích byl domorodci zavražděn vrchní velitel Kartháginců Hasdrubal; ve funkci v Ibérii, od roku 228 nástupce Hamilkara, bojovníka první války púnské na Sicílii a vítěze nad žoldnéři, viz roky 239sqq. Stalo se tak buď na konci tohoto nebo začátkem příštího roku: buď Hasdrubala, kdysi zetě Hamilkarova, zabil jeden z podplacených osobních otroků, nebo Kelt, popř. otrok, který na lovu mstil svého pána umučeného Hasdrubalem (sám sdílel pánův osud, neboť byl chycen a na rozkaz Hannibalův hrůzně popraven).
Vojskem byl provolán a z Karthága vrchním velitelem potvrzen oblíbený a bojovný Hannibal (25), syn Hamilkara Barky, viz rok 228. K ibérskému vojsku přišel před třemi roky přes protesty vůdce pacifistické strany v Karthágu Hannóna. Rovněž nyní jeho jmenování budilo silnou oposici v púnském senátu. Oposice začala soudně stíhat přátele Hannibalovy rodiny a nepřejícníci donutili všechny, kteří kdy obdrželi od Hamilkara a Hasdrubala z Hispánie nějaké dary, aby je odevzdali státní pokladně. Protihannibalský blok měl oporu v ulici, neboť Kartháginci si pamatovali přísná opatření obou vojevůdců.
Hannibal se rozhodl pro mír s oposicí, tzn. že nepotáhne z Hispánie proti svému městu. Narodil se roku 246, do Hispánií přišel s otcem jako devítiletý, velitelem vojsk se stal jako dvacetipětiletý a život si vzal roku 182 jako třiašedesátiletý. Otec ho před odchodem do Hispánie v Karthágu před lety zapřisáhl, aby se nikdy nepřátelil s Římany, a otcova touha pomstít se za rok 241 byla starými historiky pokládána za vlastní příčinu druhé púnské války, viz o tom rok 228.
První samostatné tažení vedl Hannibal proti ibérským Olkadům a dobyl jejich sídelní město Althaiu/též Cartalu, dn. Orgaz v Kastílii. Začal též okamžitě spřádat plány, tak podle římského podání, na válku s Římem: přemlouval Turboléty, blíže neznámý snad keltibérský nárůdek, aby si hlasitě stěžovali na příkoří ze strany strany Sagunťanů, svých sousedů. Viz dále rok následující.
Hellénistické monarchie doznávaly v těchto letech generační výměny na trůnech, měnily se palácové garnitury. Po epigonech nastupovala generace dynastů s nezvykle velkými očima a neobyčejně špatnými úsudky tragicky se míjejícími s realitou. Jakkoli měli všichni z Hellénů před sebou italské a sicilské zkušenosti épeirského válečníka Pyrrha a výsledky první velké války s Púny, římskou mocnost bral vážně málokdo. Proudy hellénského světa tolik dbající na vyváženost se jakoby vylily ze svých břehů a v sebezahleděnosti přijímali dynastové jedno ničivé rozhodnutí za druhým. Indolentní hellénská dekadence přivodila v letech c. 220 až 190 rozhodující mocenské proměny v celém Středomoří, kdy Římané všechny své soupeře deklasovali na druhořadé, málo nebezpečné veličiny.
V Číně vyvrátil stát Čchin/Qin stát Čchi/Qi na poloostrově Šan-tung/Shandong. Ťien/Jian, poslední král Čchi, byl zajat i s dvorem. Čchinové se zmocnili všeho a sesazeného krále poslali s nejbližší rodinou kamsi do pustiny, kde údajně zemřel Ťien hlady.
Tím se opět celá země/říše středu dostala pod jednu ústřední moc. Stát Čchin existoval od roku 897 a jeho sídelním a nyní i císařským městem bylo Sien-jang. Nové období čínských dějin se nazývá dobou dynastie Čchin (trvala do roku 207). Zároveň skončila éra válčících států (začala roku 453, srov. rok 403).
Novým čínským císařem z dynastie Čchin se stal Čchin Š’chuang-ti, "První císař Čchinu", který vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210. Původním jménem byl Čeng, Jing Čeng/Ying Zheng.
Čchin Š’chuang-ti dal postavit a pospájet starší zděné úseky severně od řeky Chuang-che na ochranu před vpády ze severu, tzv. Velkou zeď dlouhou čtyři tisíce kilometrů. Přes dva miliony lidí ji stavělo deset let! Práce řídil císařův syn Fu-su s generálem Meng Tchienem/Tian, který vedl války s Huny na severu, viz rok 225. Roku 214 zahájil císař stavbu kanálu Ling-čchu/Lingqu mezi povodím Jang-c' a Perlovou řekou urychlující dopravu proviantu pro armádu operující na jihu Číny. Vojenské výpravy konal po celou dobu své vlády a říši zvětšil.
Císař velkoryse budoval komunikace atd., roku 213 se tvrdě postavil proti konfucianismu a dal pálit jeho knihy. Mezi nižšími vrstvami záhy povstaly nepokoje pro vysokou daňovou zátěž.
Císař položil základy státního centralismu, zemi rozdělil na 36 administrativních částí pro přímý výběr daní a pro zničení moci místní šlechty. Unifikoval míry, váhy a písmo. • O císařově odporu vůči konfucianismu a sympatiích k legalistům viz rok 520.
Š'-chuang byl posedlý hledáním věčného mládí a nesmrtelnosti. Vysílal výpravy, podporoval alchymisty (moudřejší raději prchli nebo se z výprav nevraceli, neboť neúspěch znamenal smrt). Zdá se, že alchymisté nakonec umořili císaře rtuťovými pilulemi, poněvadž uvěřil, že to je správná cesta k věčné existenci; viz rok 210. Když roku 211 spadl na dolním Jang-c' shůry meteor, kdosi na něj zlomyslně napsal: "Ve smrti Š'-chuang-tiho se země rozdělí." Císař dal celý kraj vyvraždit a meteor rozbít na prach.
Čchinova Čína a jeho nástupců byla největší říší starého věku s odhadem čtyřiceti miliony poddaných. Císař (narozen 259) zahájil stavbu svého rozsáhlého pohřebního komplexu A-fang-kung imitujícího živý svět roku 246 (dokončena roku 208) v sídelním městě Čchinů Sien-jang/Xianyangu starého císařského města Čchang-anu, dn. Si-anu (mausoleum objeveno roku 1974).
Na ploše 56 kilometrů čtverečních vzniklo umělé město s terrakottovými sochami osmi tisíc bojovníků se vším všudy, s bronzovými zbraněmi a vozy, se sochami koní, ptáků a uprostřed s pyramidou ze zeminy sahající do výše 115 m (dnes 47 m).
Doloženy lidské oběti, na onen svět musely doprovodit "Prvního císaře" všechny bezdětné dámy z harému, povražděni byli řemeslníci vytvořivší postavy vojáků a 36 jeho milenek. V komplexu s koryty řek s rtutí sloužilo na pět tisíc kněží a mausoleum prý stavělo po roce 221 na sedm set tisíc lidí. V kraji je dnes pět set pohřebních pahorků, v nichž leží ostatky 32 císařů tří dynastií z osmi staletí.
************************************************************
220.
Ol. 140, 1
Zópyros ze Syrákús
92 SE
28 AE
(Menekratés) | (Thrasyfón)
a. u. c. 534
M. Valerius Laevinus I. a Q. Mucius Scaevola
P. Veturius Philo a Q. Lutatius Catulus
(o diktátoru viz rok 222)
************************************************************
Archontem Spolku Boiótů byl Androníkos.
Helladou se postupně šířila spojenecká válka/symmachikos polemos trvající do roku 217. Součástí koaličních bojů byla druhá válka illyrská (trvala do roku 219, viz zde níže), která vypukla hned po smrti Antigona III. Dósóna expansí Démétria z Faru severním směrem, srov. rok předešlý, ale i jeho loupeživými výpravami do Egeidy (viz následující rok).
Na jaře t. r. se za lupem vydali Aitólové: po uzavření panhellénské symmachie se dostali mezi makedonské a achajské kleště a volili proto rasantní údery: protiaitólskou koalici tvořili kromě toho Épeiřané, Akarnáni, Boiótové, Thessalové, Lakedaimonští a posléze Messéňané. Stratégem Aitólů byl od loňského podzimu Aristón, ale pro jakousi chorobu postoupil spolkové velení v poli Skopovi. Pod Lattabem a Níkostratem napadli u Kythér loď krále Filippa V., zmocnili se jí a s mužstvem ji prodali, poplenili na jaře pobřeží Épeiru, pokoušeli se o akarnánské Thyrion a vpadli do Fókidy a Boiótie.
Jiný oddíl pod Dórimachem z Trichónia, synem Níkostratovým, plenil v Messénii, zemi, která byla válkou s Kleomenem nedotčena. Vedl zde osobní spor s Figalií z předchozích dvou let, kdy tu jako aitólský pozorovatel u spojenců kryl bandy loupící messénský majetek a dobytek. Na messénském sněmu tehdy proto vyzval efor Skýrón, aby Dórimachos škody z aitólského lupu svým messénským spojencům nahradil, což se skřípěním zubů musel Aitól slíbit, ale po návratu domů to nechtěl udělat; odtud tedy povstala ona spojenecká válka. Pak se Aitólové po moři s kořistí vrátili domů. ● O isopolíteji Messénských a Figalských viz rok 240 a 235, kdy se zřejmě vztahy již rozvolnily.
Jeden aitólský oddíl se zmocnil pevnosti Klarion u Megalopole, odkud olupovali okolí a prodávali zde lup obchodníkům. Tímoxenos však ve spolupráci s Tauriónem, makedonským velitelem na Peloponnésu jmenovaným Dósónem, pevnost dobyl a a Aitóly z kraje vyhnal.
V květnu se po Tímoxenovi stal stratégem spolku Achajů potřinácté Arátos ze Sikyónu. Tímoxenos byl Arátovým stoupencem, ten však na něho tolik naléhal, až zasloužilému stratégovi předal úřední pečeť pět dnů před ukončením svého mandátu; na současníky Arátova nedůvěra n. netrpělivost neudělaly dobrý dojem, jako ostatně vícekrát. Arátos vyhlásil achajskou mobilisaci a všichni zbraněschopní muži se měli dostavit do Megalopole.
Aitólové se znovu vrátili přes Rhion na Peloponnésos a přes Patrai, Fárai a Tritáiu obsadili arkadskou Figaliu při hranicích s Messénií (srov. výše). Odtud vedeni Skopou a Dórimachem plenili opět v Messénii. Messéňané se přesto později v roce po přijetí do panhellénské symmachie po argumentaci svých eforů Oinia a Níkippa, aristokratů s velkými majetky a tedy také s obavami z jejich ničení, rozhodli nevypovídat v ten okamžik Aitólům válku, ledaže by byla osvobozena Figalie. Viz dále rok 218.
Achajové shromáždění se spojenci včetně Makedonů v Megalopoli, srov. zde výše, vyslechli žádost Messénských o přijetí do spolku, to však Arátos prozatím odmítl. Zato vyzval aitólské vůdce, aby Messénii vyklidili a nevkročovali přitom na achajské území (Isthmos, Rhion), nebo z toho bude válka. Aitólové při zjištěních, kolik vojska se v Megalopoli shromáždilo, z opatrnosti reagovali positivně, a objednali z domova flotilu přepravních lodí do Élidy.
Když Aitólové s kořistí pochodovali Élidou k moři, propustil Arátos bezstarostně většinu své armády a spojenců domů a sám s třemi tisíci pěšáky a třemi sty jízdními s Tauriónovými oddíly směřoval k Patrám, aby sledoval pohyb Aitólů. Taurión s Makedony byl u Kleitoru a tehdy se Dórimachos se svými muži obrátil zpět k Megalopoli a utábořil se u Methydria.
V Arkadii u Kafyjí na sebe obě armády narazily a vznikla nová situace. Aitólové pod Dórimachem v bitvě nad Achaji vedenými zmateným Arátem Sikyónským překvapivě jasně zvítězili: pět set Achajů zůstalo na bojišti, dva tisíce jich z boje prchlo a ukrylo se za hradby okolních spřátelených měst Kafyjí a Orchomenu, kde sídlil silný makedonský garnison a byly umístěny sklady s proviantem a zbrojnicí.
Za soustavného plenění a nejvíce na území Sikyónských se triumfálně vraceli domů napříč Peloponnésem přes Isthmos (srov. níže). V srpnu se Achajové na sněmu rozhodli, že by mohli do spolku přijmou Messéňany, které nedávno odmítli, vyslali ke svými spojencům i k Filippovi V. se sdělením, že Aitólové porušili dohody a že tudíž podle úmluv společného paktu musejí dostat vojenskou pomoc.
Aitólové se na svém podzimním sněmování naopak usnesli, že se do žádné války pouštět nebudou, ledaže by Achajové odmítli žádost Messéňanů o vstup do Achajského spolku. Kuriosní na to bylo, že Aitólové byli v daném okamžiku spojenci obou, Messéňanů i Achajů.
V létě se spojil vládce části jižních Illyrů Démétrios z Faru s druhým údělným knížetem těchto Illyrů Skerdiláidou, bratrem Agrónovým, a vydali se s flotilou devadesáti plavidel rabovat do hellénských vod, čímž porušili podmínky míru s Římany z roku 228 po první válce illyrské, neboť pluli jižně od Lissu, srov. též rok předešlý.
Po neúspěchu u Pylu, kde byli odraženi, se oba dynastové rozdělili. Démétrios se s padesáti loďmi vypravil do Kyklad, Skerdiláidás, který byl i švagrem vládce Athamánů Amýnandra, se v Naupáktu po zprostředkování Ageláem spojil s Aitóly a s Dórimachem a Skopou dojednal dělení kořisti a společnou výpravu do Achaie. To se také stalo a oddíly všech čtyřech vůdců se vrátily na Peloponnésos.
Zmocnily se zradou Kynaithy v Arkadii, dlouho zmítané občanskými rozbroji s vyvlastňováním a vraždami, až zvítězil proachajský blok a státeček dostal v rámci Achajského spolku posádku (srov. výše). Kynaithané přijali na doporučení/nátlak Achajů zpět na tři sta vyhnanců, amnéstovali je a vrátili jim plná občanská práva, někteří se stali i polemarchy. Jakmile došlo na usmíření, opustila achajská posádka město. Tu však navrátilci město vydali Aitólům, kteří mezi prvním povraždili právě zrádce a sebrali veškerý jejich majetek.
Aitólové sáhli na Artemidin chrámový majetek u obce Lúsoi u Kleitoru s Artemidiným chrámem, který obyvatelé zachránili tím, že vydali Aitólům část sakrálního vybavení svatyně. Odtud se Aitólové s Illyry pokusili o Kleitór, neuspěli a vrátili se ke Kynaithě, kde teď uloupili i stáda dobytka náležející bohyni. Nabídli město Élejcům, kteří ho odmítli a když dorazila zpráva, že se proti nim blíží silný makedonský oddíl, Kynaithu zapálili a obrátili se zpět k Rhiu. Obnoveno již nebylo. Slavnost k poctě Dionýsově, při níž arkadští mužové nosili na ramenou býky, byla udržována ještě v době císařské.
Skerdiláidovi však Aitólové nakonec podíl na kořisti nedali a on se v zimě proti nim dohodl s Filippem V., viz zde níže.
Démétrios z Faru byl z Kyklad zahnán Rhodskými. Na útěku připluli jeho Illyrové, makedonští spojenci, i s kykladským lupem do Kenchrejí, kde se je snažil získat makedonský stratégos pro Peloponnésos Taurión (viz předešlý rok) pro pomoc Achajům proti Aitólům. Makedon zaplatil náklady spojené s přepravou illyrských plavidel napříč Isthmem, ale Démétrios přišel o dva dny pozdě, protože vracející se Aitólové se s lupem již v klidu přeplavili z Rhia do Aitólie. V odplatu přepadl a vyplenil několik aitólských lokalit při moři a vrátil se do Korinthu.
V téže době vypukly nepokoje ve Spartě. Tři z pěti eforů byli proaitólští, tajně jednali s Aitóly, rostl odpor k proachájským politikům. Proběhl pokus o prokleomenovský puč, v němž byli proachájští a promakedonští politici a občané povražděni včetně jejich vůdce efora Adeimanta.
Tři proaitólští efoři svolali pod záminkou, že se blíží makedonská armáda, všechny zbraně schopné muže na shromáždění. Adeimantos tam šel také, aby přesvědčil Sparťany o správnosti promakedonského kursu státu. Ozbrojenci ho tam zavraždili a s ním jeho straníky, Stheneláa, Alkamena, Thyesta a Biónidu. Adeimantův promakedonský kolega v eforátu Polyfontás byl opatrnější a se svými lidmi prchnul rovnou do Tegeje, kde zrovna před cestou zpět do Korinthu pobýval osmnáctiletý král Filippos V. (viz příští rok).
Do Tegeje poslali pučisté Ómiu, aby události Filippovi vysvětlil: na vině byl Adeimantos, spojeneckým závazkům nový režim dostojí. Filippos byl spokojen, vraždy označil za domácí záležitost Sparty a s Ómiem poslal svého dvořana/filos Petraia, aby se ujistil o promakedonské orientaci nové vlády. Sám se s armádou vrátil do Korinthu. Pod Petraiovým dohledem byli na podzim zvoleni noví promakedonští efoři a Petraios odcestoval.
Pučistům pak otrnulo, když jejich lidé se stali novými efory, a znovu vyjednávali o spojenectví s vyslancem Aitólů Machátou poslaného Aitóly, aby Lakedaimonské přemluvil k odpadnutí od achajsko-makedonské koalice, která jim byla před dvěma roky vnucena, ale bez úspěchu, na sněmu převládl vděk vůči Makedonům: doufali též, že se z Egypta vrátí Kleomenés III. (viz však příští rok).
Na panhellénském shromáždění v Korinthu na konci léta probrali spojenci agendu předcházejících měsíců, aitólskou agresi, útoky Fóků, situaci v Arkadii. Po předcházejícím ultimatu Aitólům za to, že plenili spojenecké území na Peloponnésu, se nyní spojenci s Filippem V. rozhodli pro válku a Messénii přijali do symmachie. Král jako hégemón symmachie napsal Aitólům, aby se dostavili do Rhia, aby se obhájili; král tam byl, od Aitólů nikdo, ale přišel posel s psaním, že bez sněmovního mandátu nemohou o důležitých věcech jednat.
Filippos pak dorazil do Aigia a sněm achajský. Zde obnovil makedono-achajskou symmachii (srov. rok 224) a Skerdiláidás Illyrský se stal makedonským spojencem. Achajové schválili postup z Korinthu a po jednáních s Filippem následovalo vyhlášení války Aitólům, viz příští rok.
Zhruba ve stejné době na podzim zvolili Aitólové stratégem spolku Skopu, muže, který se významně podílel na loupeživých aitólských výpravách na Peloponnésos. Makedonská armáda se vrátila domů a Filippos se připravoval na válku. Někdy v zimě se král na osobních jednáních sešel s oklamaným Skerdiláidem, viz zde výše, a získal ho na svou stranu za slib dvaceti talentů ročního tributu. Za to Illyr slíbil, že proti Aitólům vypraví na moře čtyřicet svých plavidel.
Na Krétě pokračovala válka lyttská (srov. předešlý rok). Koalice měst Lyttu (tedy již jen mužů, viz rok předešlý), Keraitají, Lappy, Oreia, Polyrrhénie (města kdysi společně zakládaná achajskými a lakónskými osadníky) a krétských Arkaďanů požádala o pomoc Achaje a krále Filippa V.: města byla již dříve ve spojenectví s králem Antigonem III. Dósónem. Koalice dostala pomocné oddíly a Filippos poslal oddíl žoldnéřů z Illyrie, celkem sedm set mužů, jimž velel Platór, viz o jeho proradnosti roku 208.
Protivník ve válce lyttské Knóssos dostal pomoc z Rhodu, které velel Polemoklés, ale koalice dobyla Kydónii, Eleuthernu a Aptery, které předtím ovládali Knósští a Gortynští. V Gortyně část státního území ovládali exulanti, zmocnili se jejího přístavu i Faistu. Eleutherna pokračovala ve válce s Rhoďany prostřednictvím pirátů, neboť Polemoklea vinili z vraždy svého občana Tímarcha, okolnosti neznáme; na Rhodu se práva nedočkali.
Válka na ostrově se vlekla, přitom státečky lyttské koalice poskytly Filippovi a Achajům pět set mužů pro jejich válku s Aitóly (srov. o paktu s Makedony roku 224), Knósští tisícovku naopak Aitólům.
Snad z této doby pocházejí dva fragmenty snad téže smlouvy o symmachii mezi Gortýnskými a Faistskými, z nichž nelze však nic bližšího vyčíst (bývá též kladeno do roku c. 240). Nedatovaný fragment usnesení Athéňanů z vděku za přátelství s Kydónskými a jejich pomoci zřejmě proti Illyrům/pirátům je z posledního dne boédromiónu/říjen někdy po této době c. 215.
Někdy z vlády Attala I. (?) pochází fragmentárně zachované usnesení Apterských o poctách pro krále za jeho přátelství k nim a ke Krétskému spoku/koinon tón Krétaeión. Vyznamenali ho věncem a bronzovou sochou, pěší nebo jízdní podle toho, jak si bude přát, a připojili všechny výhody udělované euergetům včetně volné plavby do přístavu. Editoři stély datovali nápis do roku 197.
Nápisně dochovaná přísaha efébů Dréru složená bohům, héróům a héróinám (krét. héróassa), také pramenům a řekám, zavazovala mladíky, že "nikdy nebudou držet s Lyttskými, a to ani svým umem, stroji, ani v noci ani za dne/mé mám egó poka (ión. pote) tois Lyttiois kalós fronésein mé te technai, mé te máchanai, mé te en nykti, mé te ped'(ión. meta) hámerán".
Za to budou věrnými spojenci Knósských a Miléťanů. Museli též zasadit každý olivu a starat se o ni a kdo z nich to neudělal, zaplatil padesát statérů pokuty/"kai elaián hekaston fyteuein kai tethrammenán apodeixai˙hos de ka mé fyteusei, apoteisei statérás pentékonta".
Opatření lze pokládat za první známý případ "ekologického" přístupu státní ekonomiky, viz v indexu s. v. ekologie. Drérským však žádná přísaha ani spojenectví nebyly nic platny: Lyttští je ve válce přemohli a město dobyli. Kdy se tak stalo, nevíme: nemuselo to být v době této války, neboť pádu Dréru podle všeho předcházelo vyvrácení Lyttu, to asi po úpadku moci Filippa V. a později obnově města, viz k tomu roky 200 a 111. Ve spojenecké smlouvě krétských států s Eumenem II. roku 184 Dréros jmenován není. Co se nepodařilo Knósským v Lyttu, vydařilo se Lytským v pomstě na knósských spojencích Dréru.
Lytští obnovili své město v místě svého přístavu Chersonásu a Lyttos pak zván epi/pros thalassá, "na Moři". Dréros už v hellénismu obnoven nebyl, lokalita osídlena opět až v římské době.
O roli lékaře Hermia z Kóu v Gortyně a Knóssu za lyttské války viz jeho fragmentární honorifikační nápis z Kóu pod lékaři (2). Ze zhruba stejné doby pochází fragment mezistátní smlouvy mezi Knóssem a Gortynou. Text z Chersonásu vymezuje práva a povinnosti a penále pro obchodní vztahy soukromníků a nepravosti.
Zřejmě z doby mezi vypuknutím lyttské války roku 221 a koncem spojenecké války roku 217 pochází fragment státní smlouvy mezi Gortynou a Látou (nom. Látó) o věčném míru, restitucích majetků a srovnání vzájemných majetkových sporů soudy. Do smlouvy byli zahrnuti se stejnými právy též jistí hypoboikoi/hypoikoi, vrstva obyvatel v sousedství, jinak neznámá.
Jak souvisela s poměry smlouva Allarie s Pariem o srovnání záležitosti kolem naloupeného lodního nákladu/to sýlon uzavřením vzájemné isopolíteie, nelze určit. Poškozená stéla není dnes datovatelná, ale konstatuje, že oba státy budou "sdílet záležitosti božské i lidské/metechósin tó te Allariótai em Parói kai theinón kai anthrópinón tauta".
Vypukl spor mezi Rhodskými s dalšími zainteresovanými státy a Býzantskými na straně druhé pro zavedení průjezdního cla při proplouvání Bosporem, tzv. celní válka, popř. zvýšení stávajícího. Předáci Býzantských Hekatodóros a Olympiodóros nedokázali rhodským vyslancům své posice vysvětlit, došlo tedy na válku. Na stranu Rhodských se postavil král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos, který nebyl s Býzantskými zadobře, na straně Býzantia stál Attalos I. Sótér a sami spoléhali na Achaia II., tehdy nejmocnějšího dynastu v předtaurské Anatolii. • V této pohnuté době se narodil Attalův stejnojmenný mladší syn Attalos (II.), pergamským panovníkem od roku 159, zemřel v 82 letech roku 138.
Deseti lodím Rhoďanů úspěšně velel Xenofantos, syn Agéstratův. Kotvil s nimi před Séstem, aby bránil plavbě Helléspontem, ale Býzantince jeho činnost nijak nedráždila, takže se brzy rhodská flotila vrátila domů.
Prúsiás neměl prý Býzantské rád za to, že do Pergama k Attalovi jednou poslali vyslance, aby se účastnili Athéniných slavností, ale k němu že na jeho sótérie neposlali nikoho.
Býzantští, kteří již neměli na tribut pro spřátelené Kelty, pozdvihli proti králi Prúsiovi I. jeho strýce Zipoita či Tiboita III., syna krále Níkoméda I. s jeho druhou manželkou Étazétou či Heptazétou, ale vzdorokrál, který žil v makedonském exilu, cestou zemřel. Prúsiás měl nad Býzantinci od začátku v poli převahu: zmocnil se důležité lokality nad Bosporem Hieron, držené od roku 250 Býzantinci, a obsadil jejich části Mýsie (o které šlo, nevíme).
Rhodským se podařilo přemluvit Ptolemaia IV., aby propustil Achaiova otce Andromacha, viz rok 235, a získali ho tak pro sebe proti Býzantincům, které držely za hradbami oddíly Keltů, které najal Prúsiás. Po osobním zprostředkování Kanara/Kauara, syna (?) Komontoriova, vládce keltské říše Tylis (srov. rok 277, 255 a 212), jemuž Helléni v regionu vypláceli ročně osmdesát talentů výpalného, uzavřeli Býzantijští za epónymního úředníka-hieromnámona Kóthóna, syna Kalligeitonova, spojenectví "na věčné časy" s Prúsiou I., který jim vrátil všechen uloupený majetek a oblasti.
Pak uzavřeli i mír s Rhodem, který vyjednal v Býzantiu vyslanec Aridikés: průjezdné úžinou pro všechny plující do Pontu bylo Býzantskými zrušeno. To vše pravděpodobně na podzim t. r.
Následovala finanční a vojenská pomoc Rhoďanů Sinópanům v jejich válce proti pontskému králi Mithridátovi IV.: do Pontu putovalo mimo jiné deset tisíc džbánů vína, tisíc kusů zbroje a množství vlasů a šlach na výrobu katapult. Králové Pontu byli osudovým nepřítelem Sinópanů, ale tentokrát si stará osada Mílétských samostatnost udržela. Do područí králů se dostala s římským posvěcením až po válce v letech 183 až 180 (viz tam).
Je pravděpodobné, že s touto válkou souvisí i honorifikace Sinópských jistého Dionna z Kóu, který sloužil jako vyslanec svého státu, usadil se v Sinópě a zasloužil se o ni svou pozorností. Nedatovaná stéla z kójského Asklépieia vypovídá o udělení zlatého věnce a o přístupu k úředníkům města, nikoli však občanství.
Možná z této doby pochází pocta Histiajských na Euboji pro Athénodóra z Rhodu za jeho setrvalou přízeň vůči nim, za podporu v obilních obchodech na Délu (zde stéle nalezena), za půjčování peněz bez zisku. Souvislosti neznáme ani datum, ale Rhoďan dostal o antigonejích olivový věnec a se svými potomky občanství Histiají.
V Kappadokii kolem roku 220 zemřel král Ariaráthés III. (vládl od roku 230). Nástupcem trůnu se stal jeho nezletilý syn Ariaráthés IV. Eusebés/Zbožný (vládl až do roku 164, tedy 56 let). Eusebés se narodil seleukovské královně Stratoníce III., pravděpodobně kolem roku 255 (srov. tam; jinou možností jsou roky 240 či 230), která pravděpodobně nějaký čas vedla regentskou vládu. O Eusebově manželství a potomcích viz rok 193 a 172. Stal se prvním z kappadockých dynastů, který měl spojenecké vztahy s Římem; proč mu historiograf Festus říká Epafrax (tak rukopisně), známo není.
Na přelomu roku byl král Antiochos III. v Mesopotamii. Z Antiocheie v Mygdonii/stará Nisibis se vypravil po čtrnácti dnech na začátku ledna ke břehům Tigridu. V lokalitě Libba, snad v okolí dn. Mosulu, konal se svými hodnostáři poradu, kudy pokračovat na Molóna. Na Zeuxidovu radu se armáda přeplavila ve třech pochodových proudech na jeho východní břeh, zbavila obléhání pevnost Dúry, viz rok předešlý. Překročila pohoří Oreikon, asi sumerský Ebech, ass. Jalman (?) a obě vojska, královské a povstalecké (viz předešlý rok), se setkala u Apollónie, sídelního města satrapie (či jen eparchie?) jménem Apollóniátis.
Město Antiochos obsadil a ještě před bitvou vojáci rebelů přecházeli ke královským. Po rychle prohraném boji, kdy se jen jedno křídlo zdatně drželo, druhé přešlo ke královským, si usurpátor Molón vzal život na bitevním poli. Jeho bratr Neoláos unikl do Persie ke svému sourozenci Alexandrovi, kde nejprve zabil svou matku a Molónovy děti, pak spáchali s Alexandrem rovněž sebevraždu.
Antiochos dal Molónovo tělo všem na výstrahu přibít na kříž na cestě směřující do Médie přes Zágros v krajině Chalónítis se správním střediskem Chala. V létě potrestal ministr Hermeiás královské město Seleukeiu na Tigridu za její ostatně ne příliš výraznou podporu Molóna: exuloval nejvyšší úředníky tzv. adeigany, dal popravit přední z občanů, métropoli mesopotamského hellénismu potkala finanční pokuta tisíc talentů, ale tu král snížil na 150. ● Adeiganes může být chyba v Polybiově textu za častější peligánes, bab. pe-li-ga-na-a-n[u], senátory Seleukeie Tigridské.
Král jmenoval Diogena stratégem Médie, Tychón, archigrammateus vojska, tj. v seleukovské říši ministr války (srov. s Makedonií roku 221), byl jmenován stratégem satrapie na Rudém moři (o osudu Pýthiada, viz rok předešlý, není nic známo), Dioklés stratégem v satrapii Parapotamie, Apollodóros se stal satrapou v Súsiáně, kde byl předtím Diogenés. Artabazánés, dynasta v Atropaténě, který stál předtím na straně Molónově a proti němuž Seleukovec již vytáhl, se Antiochovi okamžitě poddal a byl potvrzen ve vládě; byl již věku pokročilého a spokojil se s dohodou, která jistě nebyla v jeho prospěch. Rovněž ke vzbouřeným vojákům byl Antiochos mírný, usmířil se s nimi a poslal je zpět do Médie.
V téže době, tedy na výpravě do Atropatény, se narodil prvorozený syn krále Antiocha III. a Láodiky III. Antiochos, jeho pozdější spoluvládce; zemřel již roku 192.
Z podnětu osobního lékaře krále Antiocha Apollofana ze Seleukeie Píerijské/Syrské byl odstraněn nejmocnější muž dvora, intrikující ministr Kár Hermeiás, ještě nedávno výrazně zasloužilý o králův trůn a všemocný (viz předešlý rok). Apollofanés upozornil krále na Hermeiovo intriky, o nichž ostatně král též věděl, sehráli komedii o Antiochově onemocnění na závratě, aby získali čas a dali dohromady všechny věrné u dvora. Královi přátelé pak Hermeiu za ranní procházky s monarchem pryč od ležení ubodali, když si Antiochos od svých průvodců "odskočil". Současně ženy dvořanů v Apameji ukamenovaly Hermeiovu manželku a jejich děti ministrovy syny.
● Votivní stélu Diovi Porottskému/Zeus Porotténos za zdar lékaře Apollofana ze Seleukeie Píerijské dedikoval v Gordu hégemón/regionální vojenský velitel Arkesiláos. Souvislosti z fragmentárního textu nejsou zřejmé a ani datace se nedochovala: událost mohla souviset s válkou s Achaiem až s Antiochovou výpravou po návratu z Orientu. Z Kóu pochází dopis Antiocha III. o zásluhách Apollofanových, že byl lékařem již králova otce Seleuka II. i bratra Seleuka III., ale to podstatné z dopisu na fragmentu stély chybí.
Achaios II., který se předešlého roku prohlásil králem v Sardech, odešel ze sídelního města Cistaurie a v Láodikeji na Lyku ve Frygii potvrdil svůj titul ceremoniálním přijetí diadématu a začal titulu používat v korespondenci; byl to prý nápad jistého Garsyérida, exulanta, v Achaiových službách (proč byl vyhnancem, nevíme). Zda tak učinil Achaios po úmluvě s ptolemaiovskou diplomacií, známo není. Když byl Antiochos na tažení do Atropatény, zamýšlel Achaios vpadnout do Syrie a s pomocí vzbouřenců v Kyrrhéstice, viz rok předešlý, se chtěl zmocnit trůnu. Vojsko však na podzim v Lykáonii, když zpozorovalo směr pochodu, odmítlo táhnout proti legitimnímu vládci Seleukova domu, tak s ním alespoň vyplenil Pisídii, aby ho uklidnil, že by ho ani nenapadlo vpadnout do Syrie. Antiochovi III. Achaios byl usurpátorem do roku 213.
Mezi lety 220 až 200 vládl v Meroé nejslavnější vladař říše Kúš Erq-amani, řec. Ergamenés. Ukončil mocenskou hegemonii kněží Ammónova kultu v Napatách: podle Ammónovy „věštby“ byl určován i nástupce trůnu. • Kolem roku 200 byla v Meroé na základě pozdněegyptské kursívy (démotické písmo) vynalezena vlastní alfabéta a k tomu ještě hieroglyfická alfabéta pro monumentální nápisy, která byla málo používána: jazyk říše Kúš není dosud znám.
V Hispánii pokračoval Hannibal v úsilí rozdmychat válku s Římem, viz rok předešlý. Púnem poštvaní Turbolétové si stěžovali na násilnosti Sagunťanů v Karthágu, Sagunťané v Římě. Ačkoli bylo město, římský spojenec, brzy pod záminkou ochrany Turbolétů a vymáhání práva Púny obleženo, senát v Římě nereagoval, viz rok následující.
Před rokem 220 existovaly v Numidii dvě říše: říše Massylů s hlavním městem Cirtou, kde tehdy vládl dynasta Gala či Gula, a říše Massaessylů, kde vládl Syfax. Oba jsou prvními jmenovitě známými vládci Numidů v historii (první zmínku o Numidii viz roku 397, srov. rok 213).
Zemřel Kerkidás z Megalopole (narozen asi roku 290), kynický filosof, básník a politik/diplomat, mimo jiné velitel Megalopolítských vyzbrojených po makedonském způsobu v bitvě u Sellasie (nelze vyloučit, že byli dva vrstevníci Kerkidové: jeden básník a druhý filosofující politik). Kolem tohoto roku se narodil ve vsi Glykeia Polemón z Ília zvaný Helladikos, Stélokopos a Periégétés/Průvodce, "baedeker", vykladač, autor mnoha periégétických spisů-průvodců Helladou: Periégésis Íliú ve třech knihách, Zakládání měst ve Fókidě a o jejich vztazích s Athéňany/Ktiseis tón en Fókidi poleón kai peri tés pros Athénaiús syngeneiás autón, Zakládání měst v Pontu (Černém moři)/Ktiseis tón en tó Pontó poleón, o lakónských městech a hlavně Kosmiké periégésis/Universální popis země vulgo Geógrafiá. Psal též kritická pojednání proti výkladům jiných autorů z branže, např. Antigrafai pros Tímaion v minimálně dvanácti knihách .Zemřel kolem roku 160, srov. v indexu s. v. dějepisci (2).
V téže době se v Brundisiu narodil malíř a tragický básník M. Pacuvius (zemřel kolem roku 130 v Tarentu, srov. jeho začátky na veřejnosti v osmdesáti u roku 85). Jeho matka byla prý sestrou Q. Ennia. Jeden jeho obraz stával ještě v raně císařské době v Hérákleově chrámu na Dobytčím trhu v Římě, forum boarium.
Doba censury C. Flaminia, cos. 223, s L. Aemiliem Papem, cos. 225. Při censu bylo zjištěno 270 713 občanů. Propuštěnci byli soustředěni do čtyř městských tribuí (Esquilina, Palatina, Suburana a Collina); o zařazování proletářů viz rok 304. Předtím byli zařazeni podle tribuí svých patronů.
S Flaminiovou podporou, byl ke vzteku ostatním jediným ze senátu, byl roku 219 či až 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazovalo vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. osmdesát hektolitrů. Platívalo totiž za republiky, tak znělo lstivé vysvětlení, že honit se za jakýmkoli ziskem je senátorů nedůstojné/quaestus omnis patribus indecorus visus.
Opatření lze vyložit jako velký úspěch rytířů/equites a jejich podnikatelských zájmů nad aristokraty, nebo například bezpečnostní opatření proti riskantní plavbě po mořích, kdy při ztrátě výnosů z úrody by se senátorská existence zhroutila. ● O opatření proti luxusu v odívání viz rok 215.
Konsulové L. Veturius a Q. Lutatius dorazili jako první z římských vojevůdců s legiemi přes keltské území k Alpám. Zároveň byla dokončena silnice z Říma přes Umbrii na sever do Arimina, via Flaminia. Zajišťovala dobré spojení se severními, nedávno získanými oblastmi (viz rok 222). Na nové silnici byla založena kolonie Forum Flaminii u dnešního Foligna.
S přihlédnutím na nové události v Hispánii, srov. rok předešlý, se již na jaře tohoto roku v Římě začalo s rozpravou o nové válce s Karthágem, nikoli v Africe, ale v Hispánii. Diplomatická mise Římanů vyprovokovaná rozhádanými Sagunťany, svými spojenci (viz rok 226), jednala později v tomto roce nebo roku následujícího u Hannibala o možnosti nových dohod o uspořádání poměrů v Hispániích: Púnem nebyla deputace pod Saguntem přijata a později senátory odmítli též v Karthágu, i tam chtěli válku, viz rok 219.
Hannibal předtím úspěšně válčil ve středu poloostrova s Vakkaji, dobyl jejich města Helmantiku a Arbúkalu a při návratu na základnu v Novém Karthágu porazil na březích Tagu/dn. Tajo keltibérské Carpetány/řec. Karpésioi ve velké bitvě, když jejich koaliční vojsko prý čítalo sto tisíc mužů. Hannibal měl tehdy s sebou čtyřicet slonů a množství Keltibérů zahynulo při pokusu přeplavit se přes řeku. Podle všeho tak Hannibal víceméně ovládal všechny národy jižně od Ibéru.