189-185

189.

Ol. 147, 4

123 SE

59 AE

(Euthykritos II.)

a. u. c. 565

M. Fulvius Nobilior a Cn. Manlius Vulso I

************************************************************

V zimě na začátku roku pokračovala válka Aitólů v Athamánii (viz předešlý rok). „Král“ Amýnandros, který se skrýval u Aitólů v Ambrakii (srov. rok 191), vyslal před časem do země skupinky přátel, aby soukmenovce připravily na jeho návrat. V dohodnutém okamžiku udeřili spiklenci na čtyřech místech najednou a vyhnali makedonské posádky, které tu byly od roku 191. V makedonských rukách zůstala jen pevnost Athénaion. Amýnadros se s pomocí tisícovky Aitólů stal opět vládcem v sídelním městě Athamánie Argithey. Pro uznání svého stavu poslal posly ke Scipionům do Efesu i do Říma.

Se svolením Aciliovým vyslal král Filippos V. proti němu šestitisícové vojsko, jemuž velel stratégos Xenón, předtím frúrach v Theiu, osobně dorazil do Gomf a Athénaia. Makedonci však byli před Argitheou odraženi, Filippos se vrátil do Makedonie a Xenón, zanechaný zpět s tisíci muži, byl v neznámém terénu s velkými ztrátami rozprášen a zahnán do Thessalie. Ještě v zimě vyslal rovněž Filippos posly do Říma a do Efesu ke Scipionům.

Aitólové pod Níkandrem se ještě v průběhu zimy zmocnili Amfilochie a když Dolopové uslyšeli o Filippově fiasku v Athamánii, přidali se sami od sebe k Aitólům. Na jaře se vylodil v Apollónii konsul M. Fulvius Nobilior s novým vojskem a přemluven Épeiróty dal se do obléhání Ambrakie, která byla obsazena aitólskou posádkou (půlroční příměří v aitólské římské válce, viz předešlý rok, vypršelo v zimě a aitólští vyslanci byli z Říma opět vykázáni). Aitólové pod spolkovým stratégem Níkandrem, srov. o něm roku 191, plenili v Akarnánii. Aitólská snaha osvobodit z obležení Ambrakii, kterou úporně hájili stratégové Eupolemos a Níkodámos protiútoky zvenčí i zevnitř, byla neúspěšná, nicméně ani Římané se města nezmocnili. 

V téže době podmanil Perseus, druhorozený syn makedonského krále Filippa V., opět Dolopy, krátce členy spolku Aitólů, a Amfilochii, a další římský spojenec, král Pleuratos II. z Illyrie, se se svým loďstvem spojil s Acháji a plenil v Korinthském zálivu aitólské pobřeží.

Takto ze všech stran tísnění Aitólové požádali znovu o mír. Jejich vyjednávači Dámotelés a Faineás nabídli Římanům kontribuci, což konsul M. Fulvius odmítl jako nedostatečnou podmínku uznání porážky: požadoval buď jeden tisíc talentů hned (což neměli), nebo bezpodmínečnou kapitulaci. Zato opět uznal Amýnandra za přítele Říma. Poslové Athéňanů a Rhodských intervenovali v Římě ve prospěch Aitólů.

Předcházejícímu aitólskému poselstvu předsedal aitólský bohatec Alexandros Ísios, ale aniž by dorazilo do Říma bylo po upozornění Sibyrta z Kefallénie jato Épeiróťany, kteří se na zajatcích domáhali výkupného. Alexandros, s dvěma sty talenty nejbohatší tehdy z Hellénů mateřské Hellady, o jeho výši vyjednával: pět talentů mu bylo moc, tři také, snad jeden... Odmítl zaplatit (jeho dva druhové přistoupili na tři talenty) a vydržel, až ho osvobodil dopis Římanů. Hellénského miliardáře (nelze odhadnout, odkud jeho majetek v tak chudém regionu Hellady pocházel) dobrodružství nestálo ani drachmu, lakota/filargyriá se mu vyplatila...

Za této situace se vzdala Ambrakie, kdysi sídelní město Pyrrhovo, z níž konsul odvezl 150 talentů ve stříbře a veškeré umělecké předměty. Římané povolili odchod aitólské posádce, městu nebylo ublíženo. V lokalitě Amfiložský Argos/Argos to Amfilochikon konečně vyslanci Aitólů konsulovi potvrdili přijetí mírových podmínek spolkovým sněmem a s tím odcestovali do Říma. 

Novými mírovými podmínkami byla ukončena válka Římanů se spolkem Aitólů, která byla vedena od roku 192 jako součást války se Seleukovci:

1. Spolek Aitólů zaplatí pět set eubojských talentů válečných kontribucí, z toho dvě stě hned a zbytek do šesti let (namísto deseti stříbrných směli počítat jeden zlatý)

2. ve spolku setrvají jen ty státy, které byly členy před příchodem T. Quinctia Flaminina do Hellady roku 198, kromě těch, kterých se Římané od té doby zmocnili (Hérákleia na Oitě se na čas stala opět autonomním státem, srov. rok 280 a 167);

3. Ambrakijští se dostali pod římskou „ochranu“ a

4. ostrov Kefalléniá, který byl od roku 196 aitólský, se stal přímým majetkem S. P. Q. R.

Podmínky míru senát schválil, přijal na šest roků čtyřicet rukojmí starých dvanáct až čtyřicet let, město Oiniady připojil Akarnánům a přijal zpět spolek Aitólů do spojeneckého svazku. Vyslanci v Římě byli Níkandros a Faineás.  

V létě se M. Fulvius Nobilior vypravil na Kefallénii, aby ostrov obsadil. Všechny zdejší obce se vzdaly hned, kromě Samy, která vydržela čtyři měsíce obléhání, nakonec s pomocí stovky achajských prakovníků vyvrácena, všichni obyvatelé prodáni do otroctví. Prázdné město pak dostalo římskou posádku. 

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Práuilos ze Skotúsy. Koncem září se stal novým stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty (poprvé), stratégem spolku Achájů posedmé Filopoimén (nebo mu byl úřad prodloužen, viz předešlý rok).

Filopoimén prosadil zákon, aby se jednání sněmu spolku Achájů neodbývalo jen v Aigiu, nýbrž vždy v jiném členském státě (rotační princip). Tento rok ho svolal do Argu. 

Asi ve stejnou dobu, na podzim, chtěli Lakedaimonští dobýt Lás u Gytheia. Zdejší obyvatelstvo, nedávno ještě perioikové (srov. rok 195), a zde usazení spartští exulanti - proachájská emigrace kolem Tímoláa - je však odrazili. Přímořská lakónská města a exulanti si pak stěžovali u Achájů. Sparťané poslali ke konsulovi M. Fulviovi Nobiliorovi a postavili svůj stát pod ochranu Říma. Přesto ještě před zimou vypukla další, pátá achájsko-lakedaimonská válka (trvala do následujícího roku). M. Fulvius vyzval obě strany, aby vyslaly do Říma jednatele, což se stalo; Acháje zastupoval Diofanés a Lykortás, otec historika Polybia.

 

Král Antiochos III. Veliký učinil někdy před 3. dubnem svého syna Seleuka (IV. Filopatora) spoluvládcem. Spoluvláda trvala až do Antiochovi smrti roku 187.

Začátkem léta dorazili do Říma vyslanci Antiocha, Rhodských a Eumenés osobně děkující senátorům za pomoc při seleukovském obléhání Pergama (viz předešlý rok). Požádal o všechny země ležící před Taurem/Cistaurie a neopomněl varovat před Rhodskými a jejich nároky na autonomní hellénské městské státy. Senát rozhodl o mírových podmínkách pro Seleukovce, které za dynastii odpřisáhl na Capitoliu Antipatros, králův synovec (viz dále apamejskou konferenci roku následujícího):

1. Král Antiochos přijde o vše před pohořím Tauros, o tzv. Cistaurii/Asia entos tú Taurú, lat. Asia intra Taurum,

2. zaplatí do dvanácti let Římanům dvanáct tisíců talentů ve stříbru (atticko-eubojských, tedy 314,4 tuny kovu) kontribucí, Eumenovi do pěti let 350 talentů;

3. vydá celé své loďstvo a většinu válečných slonů,

4. vydá Římanům do rukou známé protiřímské politiky: především Hannibala (vzal si život na svobodě roku 182), Thoanta z Aitólie (byl propuštěn domů roku 181), Mnásilocha z Akarnánie, Filóna a Eubúlida z Chalkidy (ti všichni byli v Římě umořeni);

5. král Eumenés II. jako vděk za neochvějnou věrnost dynastie Římanům dostal z původní říše Seleukovců celý Chersonésos Thrácký a téměř celou Cistaurii kromě všech iónských měst, která prohlásil senát na naléhání Rhodských za „svobodná“ (král varoval, aby se nedostala do rhodských rukou), kromě domény Ptolemaia II. z Telméssu, syna Lýsimachova (III.), a kromě Kárie na jih od řeky Maiandros;

6. Rhodští získali v Anatolii zbytek Kárie a Lykie, kromě domén Ptolemaia II. Telmésského a do té doby svobodných měst (srov. rok 187). Od požadavku na Soly/Soloi vyslanci Theaidétos a Filofrón ustoupili, město zůstalo seleukovské; tak jako tak nová území znamenala největší územní rozsah rhodského státu.

7. Svým spojencům Chiu, Smyrně a Erythrám rozšířili Římané území.  

Ptolemaios II. z Telméssu byl posledním z místní dynastie a posledním z přímých potomků krále Lýsimacha I. Thráckého. Ptolemaiova dcera Bereníké se stala roku 193, asi nakrátko do t. r., regionální velekněžkou/archiereia kultu královny Láodiky I., zbožněné manželky krále Antiocha Thea (srov. roky 278 a 240, ke kultu viz v indexu s. v. král).

Hannibal nečekal na další a zřejmě již po magnétské bitvě prchl z Efesu na Krétu. Krátce pobyl v Gortyně, kde oklamal místní dychtící po jeho zlatu, s nímž byl na cestách (uložil do Artemidina chrámu amfory plné olova, zatímco peníze dal naplnit do brozových soch, které měl při sobě!). Neohrožen se pak dostal do Bíthýnie, viz rok 186. O postojích Gortynských viz zde níže.  

 

V říjnu a listopadu se v Římě konal triumf Scipionů a námořní L. Aemilia Regilla nad králem Antiochem III. (podle starého kalendáře 1. února 188 a na konci přestupného měsíce února). V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra, 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob, zatím největší z dobytých pokladů. Propraetor Aemilius Regillus vybudoval z kořisti na Mártově poli chrám námořním larům/larés permaríní, srov. v oddílu Bohové a jejich svátky x. 

Zřejmě t. r. nebo někdy v této době rozšířil některý z prořímských hellénských kolaborantů pověst o „trojském původu“ Římanů, aby tím zdůraznil jejich lepší nárok na Anatolii než Seleukovců (viz předchozí obětování v Íliu). Srov. též historický epos Cn. Naevia O púnské válce, v němž před zhruba dvěma desetiletími trojského Aineiu-Aeneu použil na vysvětlení římských protikartháginských tradic!

Aineiás Římanům posloužil jako symbol státní kontinuity/translatio imperii. Podle starších hellénských pramenů zemřel Aineiás buď v thrácké Palléně, kde se po pádu Troie usadil, nebo v arkadském Orchomenu, nikoli však v Itálii.

 

V Anatolii se však ještě pokračovalo ve válce proti Antiochovým spojencům a proti těm odbojným, jimž se nelíbili ani Seleukovci, ani Římané, natož Eumenés. Nový konsul Cn. Manlius Vulso převzal na jaře v Efesu s vojskem vrchní velení. Jeho praetor Q. Fabius Labeo se s flotilou vypravil na Krétu, kde zasáhl bez většího úspěchu do latentní tzv. krétské války (srov. rok 204), konkrétně do bojů mezi Kydónií a koalicí Gortyny a Knóssu (o změně front viz rok 184). Vyzval Kréťany, aby vydali římské občany a italské spojence držené v zajetí, ale kromě Gortynských to nikdo neučinil.  • Q. Fabius byl prvním Římanem, který se pokusil zasáhnout do krétských dějů; byl prý za své "činy" na Krétě senátem odměněn triumfem.

Z Kréty se Q. Fabius vypravil do Thrákie, kde odvedl z Aina a Maróneie seleukovské posádky, které se tu stále ještě držely, a městům dal autonomii: neměla ji nikdy předtím a ani nikdy poté (viz následující rok). Z Thrákie se pak vrátil do Efesu.

Cn. Manlius zatím vyrazil s římským vojskem, s attalovskými spojenci, kterým velel Attalos (II.), Athénaios, jeho mladší bratr (král Eumenés byl v Římě), stratégos Korrax z Makedonie a vůdce žoldnéřů Leusos z Kréty, přes Antiocheiu ve Frygii do Tabai na kársko-pisidském pomezí; Tabské, kteří se pokusili Římany napadnout, přišel nápad na 25 talentů a deset tisíc medimnů obilí. V Kibyře v Lykii Římané donutili k zaplacení výpalného jednoho sta talentů a obilí vládce místního chrámového státu „tyranna“ Moageta, který Římanům teatrálně namlouval, že velmi chudý, až se z původně nabízených patnácti talentů (a požadovaných pěti set) stalo jedno sto... Podle jedné verse byl vystrašený dynasta dokonce sesazen (a jeho nástupcem mohl být jistý Pankratés zmiňovaný roku 167, srov. tam).

Cn. Manlius vybíral ostatně peníze a naturálie všude cestou napříč Pamfýlií a Pisidií: vyplatit se musely po padesáti talentech stříbra státy Terméssos v Pisidii a Aspendos v Pamfýlii, item Sagalassos na severu Pisidie, kde k obnosu dostal po dvaceti tisících medimnů ječmene a pšenice. Od obléhání Termésských pod Filomélem osvobodil město Isindu. Ve Frygii, v Apameji, kterou u Kelain založil kdysi Antiochos I. Sótér a které se nyní přezdívalo Kíbótos (viz předešlý rok), se konsul sešel se Seleukem IV.

Bylo to již podruhé za Manliovy přítomnosti v Anatolii, protože Seleukovec od začátku zajišťoval Římanům zásobování celého tažení, jak byl z mírové smlouvy povinován. Římané vyplenili Frygii a pak se obrátili proti Galatům, dříve Antiochovým spojencům, kteří se jim nechtěli podrobit (o osídlení Frygie Židy v této době viz rok 212). To již byla konsulova armáda obtížena kořistí. 

Římané rozbili tábor v Gordiu, z něhož obyvatelé utekli, a vedli tu jalová jednání s Galaty. S knížetem Tektoságů Eposognátem, který se nepodílel na válce po Antiochově boku, bylo uzavřeno spojenectví, Eposognátos ale nebyl mluvčím celého kmene. Od něho se později dozvěděli, že Kletové vyklízejí své vsi a se vším svým majetkem se stěhují k Olympu, Tektosagové k Magaře. Římané pak obsadili Pessinús a uznali za velekněze místního kultu domorodé hodnostáře jménem Attis a Battakos, kteří mu předpověděli vítězství.

Teprve nyní se otevřeně obrátili do války proti keltsko-kappadocko-paflagonské koalici. Koncem léta nebo na začátku podzimu porazili Římané pod konsulem Manliem Vulsonem po těžkých bojích na úpatí hory Olympos keltské Tolistobóje či Tolistogie, jejichž tetrarchovi Ortiagontovi přišli na pomoc další tetrarchové Komboiomaros a Gaulótés/Gaulótos. Počty zajatců tehdy dosáhly čtyřiceti tisíců, padlé Kelty nikdo nespočetl.

Zajatce prodal na místě, neboť takové množství nemohly jeho legie vodit s sebou (asi tím státní pokladnu připravil o pěkné peníze...; o osudu Manliovy celkové kořisti viz rok následující). Následovaly boje na úpatí hory Magara u Ánkýry, kde Římané na hlavu porazili Tektoságy a Trokmy (osm tisíc padlých) s jejich spojenci králem Ariaráthem IV. z Kappadokie a dynastou Paflagonů Morziem (o míru viz následující rok).

Z velkých porážek Galatů unikl z vůdců jen tetrarcha Ortiagón. Unikla též jeho manželka Chiomara, která však padla do zajetí. Římský strážce ji znásilnil a když ji dával příbuzenstvu k vykoupení za talent zlata, uřízla mu hlavu, nebo to udělal na její výzvu někdo z doprovodu, a vrátila se k manželovi - i s tou hlavou, aby ukázala, že se o sebe postarala. Když Ortagón pochválil její věrnost, odpověděla, že "ještě krásnější je to, že naživu zůstal pouze jeden muž, s nímž jsem spala/kallion hena monon dzén emoi syngegenémenon". Chiomaru osobně v Sardech potkal a hovořil s ní historik Polybios. 

Větší část Keltů byla zotročena a jejich moc ve středoanatolském regionu k potěše Attalovců zlomena. Po skončení této krátké a rasantní války Římanů s anatolskými Galaty se konsul na zimu vrátil do Efesu.

Ariaráthés IV. Kappadocký se z důsledků porážky vyhnul pokutou šesti set talentů, které vyplatil Manliovi a s pokutou uloženou mu Římany roku následujícího za spojenectví s Antiochem III. unikl z hledáčku římské senátorské politiky proti seleukovským spojencům celkem bez velkých škod. Navrch byl uznán za spojence Říma.  

 

Snad již začátkem tohoto roku se na Seleukovcích osamostatnili jejich satrapové v Armenii Artaxiás a jeho otec (?) Zariadris či Zariadrés, ovšem soupeřící o moc nad celou zemí, která byla tehdy údajně rozdělena na 120 satrapií (?!), tedy pravděpodobně malých údělných knížectví - prapůvod arménské národní nejednoty. Zariadris mizí ze známé historie, Artaxiás vládl do asi roku 162 (srov. rok 181). Později (srov. rok 99) vládl v Sóféně Zariadrův syn Artanés (tedy pravnuk výše uvedeného Zariadra): místní dynasty potvrdil v královské hodnosti římský senát.

 

Kampánové obdrželi římské občanství28. prosince (podle starého kalendáře, tedy podle greg. kal. asi v srpnu) byla na místě původní etruské osady a pozdějšího bojského sídla, založené kolem roku 525 pod jménem Felsina, založena římská kolonie Bononia, dnešní Bologna. Prvními kolonisty byly tři tisíce Římanů. 

V Římě byl v předvolebním boji o censuru obviněn M'. Acilius Glabrio, že okradl stát o části válečné kořisti. Důkazy zjevně nestačily a soudy skončily, když se Acilius vzdal kandidatury a tribunové lidu upustili od stotisícové pokutě (v assech). Podle censu T. Quinctia Flaminina a M. Claudia Marcella bylo napočteno 258 318 občanů a Město postihly rozsáhlé povodně, kdy vody Tiberu dvanáctkrát zaplavili Martovo pole.

L. Aemilius Paullus byl po loňském debaklu úspěšný v Hispániích a v Lúsítánii, tj. v západní části provincie Hispania Ulterior: v bitvě s Římany padlo na deset tisíc domorodců a 2300 jich bylo zajato. Válka s Lúsítánci vypukla roku 193. Ligurové přepadli doprovod praetora L. Baebia cestou do Zadní Hispánie, většinu vojáků pobili a praetor zemřel na rány v Massilii. Náhradou se stal propraetor v Etrúrii P. Iunius Brutus, který ihned vytáhl do své provincie. 

 

************************************************************

188.

Ol. 148, 1

Arkesiláos z Megalopole

124 SE

60 AE

(Symmachos)

a. u. c. 566

M. Valerius Messala a C. Livius Salinator

************************************************************

Na jaře, snad v květnu, vpadl do Lakóniky v čele Achájů Filopoimén, potvrzený ve stratégii, a Sparťané se přesile vzdali. Museli vydat osmdesát viníků událostí roku 190, tj. představitele tradicionalistické strany královské (v achájském a římském názvosloví strany „tyranské“), a všichni byli přes ujištění achajských hodnostářů v lokalitě Kompasiu spartskými exulanty dílem ukamenováni dílem po rychlém soudu popraveni (vyšší údaj hovoří o 350 popravených), další exulováni.

Stratégos Filopoimén, rodem Megalopolíťan a od mládí odpůrce všeho lakedaimonského (srov. rok 223), dal Sparťanům strhnout hradby Sparty, vyhnat všechny odpůrce Achájů ze státu (cizí žoldnéře a propuštěnce z dob "tyranské", část prodal do otroctví), zrušil tradiční lykúrgovskou ústavu, resp. to, co z ní zbývalo, a z dórských Sparťanů „vyrobil“ Acháje, jakoby ve mstě za „návrat Hérákleovců/epistrofé tón Hérákleidón“ před deseti staletími, viz rok 1104 a srov. 280. Z řad Achájů byl jmenován dohlížitel nad děním ve sparťanském státě, velkou část státního území věnoval Megalopolítským.

Pravděpodobně v této době byla ukončena instituce královlády, po roce 192 již jen nominální. Pokud se tak nestalo již tehdy (srov. tam). Lakónikos zůstal posledním titulárním králem ve Spartě. • Dórští králové vládli v Lakedaimonu podle tradičních dat od roku 1103, resp. 1094 (srov. rok 195).

K moci se ve Spartě opět dostal proachájský Tímoláos a tzv. stará emigrace (z doby vlády krále Kleomena III.), nevražící na zákaz hromadění klérů atd. Mluvčím protiachájské emigrace (rozumí se z roku 188) se stal Chairón. Mluvčími emigrace z roku 192, která sice také byla protiachájská, ale pravděpodobně proaitólská nebo dokonce promakedonská, byli Areus a Alkibiadés; srov. o emigrantech dále roku 178. Po masakru se vydali hledat zastání v Římě, viz rok následující. 

Lykúrgovská ústava byla do určité míry obnovena Římany roku 179. Filopoimén tak zároveň ukončil pátou a poslední achájsko-lakedaimonskou válku, která vypukla minulého roku (srov. dále rok 148).

 

V Thessalii byl tohoto roku tágem podruhé Eunomos (srov. rok 191/190).

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů po Filopoimenovi potřetí Aristainos.

Zřejmě tohoto roku dostala novou podobu amfiktyonie v Delfách. V důsledku římského míru s Aitóly bylo nyní opět 24 hieromnémónů - s Thessaly a Severohellény, Filippem V. a Fókidou (srov. 70. léta třetího století).

Z dějin zmizelo jméno „krále“ Athamánů Amýnandra, který vládl loupeživému kmeni od roku 232. Jeho smrti pravděpodobně využil král Filippos k obsazení území (srov. rok 185). Tím zaniklo i athamánské „království“. Amýnandrův syn Galéstés či Galaistés vstoupil jako žoldnéř do egyptských služeb (srov. roky 150 a 140).

Zřejmě hned po odchodu Římanů z Hellady koncem roku obsadil král Makedonců Filippos V. Gomfy a dal jim nové jméno Filippúpolis (?). Po společných sporech obsadil města Ainos a Maróneiu, která mu zůstala v rukách do roku 185 (viz tam, srov. předešlý rok).

 

Na jaře vyklidila poslední seleukovská posádka před Taurem Pergu. V létě proběhla v Apameji Fryžské s přízviskem Kíbótos jednání Římanů s vyslanci králů Antiocha III., Eumena II. a Ariarátha IV. s vyslanci Galatů o novém uspořádání Anatolie. Konferencí v Apameji byla zároveň definitivně ukončena válka Římanů s králem Antiochem a jeho koalicí. Byly písemně vyhotoveny mírové podmínky Římanů z předešlého roku ve znění, jak byly se Seleukovci dohodnuty v Římě (srov. tam; další římský mír pro Anatolii viz rok 64 a srov. roky 47 a 36). Konkrétně:

1. Seleukovci přišli o celou Cistaurii, tzn. satrapie a země Frygie na Helléspontu (Malá Frygie), Frygie (Velká Frygie), Mýsie, Lykáonie, Milyas, Lýdie, Kárie, Lykie a Pamfýlie. Nové majitele zemí viz rok 189. Rozsah satrapií v říši Attalovců nebyl panstvem na Pergamu měněn, jen název „satrapie“ přešel na „stratégie“.

2. Král Ariaráthés IV. z Kappadokie zaplatil Římanům šest set talentů kontribucí. Když pak ale brzy zasnoubil svou dceru v dětském věku Stratoníku (IV.) se Seleukovnou Antiochidou (II.) králi Eumenovi II., Římané mu polovinu peněz odpustili (srov. rok 193, kdy Eumenés ještě žádnou ženu ze Seleukova rodu nechtěl; kdy se konala svatba, nevíme).

3. Všechny Antiochovy slony v počtu padesát předali Římané Eumenovi, Seleukovci si nesměli opatřovat žádné další, a zbytek seleukovské flotily v Anatolii, asi padesát krytých lodí, ohněm zničil praetor Q. Fabius Labeo v Patarách. Přitom ještě dobyl Telméssos a pravděpodobně zde ukončil vládu místního dynasty Ptolemaia II. (srov. předešlý rok). Ptolemaiovo území dodatečně připadlo králi Eumenovi.

4. Eumenés získal od Římanů Chersonésos s Lýsimachejí, Antiochos mu musí vyplatit 350 talentů v pěti ročních splátkách.

5. Do Říma musel Antiochos poslat dvacet rukojmí ve stáří osmnácti až třiceti roků a po třech letech je vyměňovat za nové.

6. Pokud ho někdo napadne z měst a národů zmiňovaných ve smlouvě, smí se proti nim král bránit, ale nesmí si je podrobovat ani s nimi koalovat. 

Apamajským mírem byla zlomena moc Seleukovců a Římané se zbavili ve Středomoří posledního skutečného protivníka. Hellénské mocnosti se samy definitivně uklidily do druhých a dalších řad a Římané si s Hellény hráli jako kočky s myšmi. Válečné náklady a kontribuce na Seleukovce těžce dolehly. Říšské finance se staly Antiochovi osudnými, viz rok už následující. Anatolská města platící dosud daně Seleukovcům, Římané poplatků zbavili, ta, která přeběhla k Antiochovi, platila od nyní Attalovcům. 

Po apamejské konferenci se konsul Cn. Manlius a jeho praetor, velitel loďstva Q. Fabius, vrátili do Itálie. Cn. Manlius prošel s vojskem Anatolií a z Lýsimacheje Thrákií. U Kypsel bylo římské vojsko napadeno deseti tisícem Thráků a část Římany naloupených peněz byla nyní uloupena Thráky. V jedné z řady potyček a bitev v nepřehledném terénu padl Q. Minucius Thermus. Údajně, jak tvrdí protimakedonská propaganda, byl do plánu Thráků zasvěcen i král Filippos V.

Oloupení Římané, vítězové nad Asií, pak prošli Thessalií do Apollónie, kde přezimovali; přes odpor části senátu mu byl následujícího roku povolen triumf nad Galaty (5. března 186 starého kalendáře, srov. pod ceny a hostiny); pro rozmařilost vojáků, kteří přivezli do Říma část hellénských stolovacích a zábavních zvyklostí s luxusním nábytkem, doprovodem hudebníků, hudebnic a tanečnic byl Cn. Manlius Vulso konservativci obviňován, že zavlekl do Města orientální móresy, sexuální nevázanost, zkázu mravů. O prvním ze zákonů proti luxusu při stolování viz rok 182.

O svém triumfu presentoval Cn. Manlius zlatých věnců o váze 212 liber, 2103 libry zlata, 220 tisíc liber stříbra, 127 tisíc attických tetradrachem, 250 tisíc kistoforů, 16.230 mincí zlaté ražby filippské. Quaestoři z této kořisti vypláceli zbývající platby nízkoúrokových válečných půjček (na jeden tisíc assů stát vyplácel 25,5 assu). 

V Anatolii po odchodu Římanů spojil tetrarcha Tolistobójů či Tolistogiů Ortiagón rozpadlé kmeny a klany Keltů-Galatů v jedno království. Ortiagón jim se svou manželkou Chiomarou vládl do roku 183.

Téhož roku byl egejskými piráty vyloupen Knidos. Někdy mezi roky 188 a 178 souhlasili Pédasští se sympolitejí s Mílétem a přestěhovali se tam; Pédasy, obec původně kárská a po 367 dlouho součást Halikarnássu, zanikly. Po Pédasách se stali součástí Mílétu Héráklejští pod Latmem. 

V Syrii se narodil budoucí král Démétrios I., syn Seleuka IV. Filopatora s královnou Láodikou IV. (viz následující rok).

 

Pokračovala válka Římanů s Ligury, ale nic bližšího známo není. Římané udělili plná občanská práva občanům měst Arpinum, Formiae a Fundi (srov. rok 338).

 

V Číně zemřel z neznámých příčin 26. září císař Chuej/Hui (formálně vládl od roku 195), pohřben byl 19. října. Jeho matka a regentka Lü Č'/Lü Zhi alias císařovna Kao Chou vybrala za nástupce Chuejova adoptivního syna Liou Kunga/Liu Gong s posmrtným jménem Čchien-šao/Qianshao (vládl formálně do roku 184).

Moc nadále pevně držela v rukou císařovna-vdova po zakladateli dynastie Kao-cu (viz rok 195). Císař byl chlapeckého věku a když se roku 184 dozvěděl, že není synem císařovny Čang Jan/Zhang Yan, vdovy po Chuejovi, neprozřetelně upustil, že až dospěje, Lü Č' zlikviduje. Babička vnuka zavřela, lidem nakukala, že je nemocen a když vybrala jeho bratra za nástupce, viz rok 184, Čchien-šaoa zavraždila.

Kolem roku 186 postihlo Čínu zemětřesení a v krajích obývaných barbarskými Čchiangy/Qiang na západu země spustilo sesuvy půdy (o jejich původu viz v indexu s. v.). 

 

************************************************************

187.

Ol. 148, 2

125 SE

61 AE

(Theoxenos I.)

a. u. c. 567

M. Aemilius Lepidus I. a C. Flamininus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Hippiás (II.), po něm Alketás. Následují jména, která jsou opět nezařaditelná, a to až do roku 177 (srov. naposledy roky 196 nebo 190).

 

Král Ptolemaios V. Epifanés vyslal v zimě 188/187 ke spolku Achájů posly pod vedením Démétria Athénského, aby obnovil spojenecké smlouvy. Achájové byli proegyptští od začátků svého spolku již za krále Filadelfa (srov. rok 280); jednal s nimi Filopoimén. Achájští vyslanci Lykortás z Megalopole, Theodóridés a Rhósitelés, oba ze Sikyónu, se pak vydali do Alexandreie.

Sparta hledala pomoc proti Filopoimenovi v Římě, viz rok předešlý. Také Filopoimén poslal jako vyjednávače do Říma Níkodéma z Élidy, odpověď senátu však byla záměrně nejasná. Q. Caecilius Metellus a Aristainos se ostře postavili proti Filopoimenovým změnám v lakedaimonské ústavě.

Novým stratégem spolku Achájů se na podzim stal posedmé (?) Filopoimén, v úvahu ale připadá i jméno Archontovo (srov. rok 190).

V Thessalii byl tágem na tento rok Androsthenés z Gyrtóny. Vypukly spory Thessalů s králem Filippem V., následovala vzájemná plenění.

 

Vypuklo povstání Lyků proti Rhodským, jejich novým pánům (srov. rok 189 v podmínkách míru se Seleukovci). Boje tzv. války lycké trvaly do roku 180. Neshody byly patrné již roku 189, kdy se Římané rozhodli Lykii Rhoďanům přiklepnout. Vyslanci Ília Hipparchos a Satyros, posilněni římskou pozorností, se domáhali u senátu, aby Lykům jejich spolupráci s Filippem a Antiochem odpustili. Cestovali pak Ílijští, kteří v této době měli s dávnými Trojany společného pramálo, po Lykii a roztrušovali, že jim Římané dali svobodu a dokonce se snažili dohodnout jednáním na Rhodu. To se nepodařilo a byla z toho revolta Lyků, o jejímž průběhu nevíme nic, ale mimo zemi se nerozšířila.   

 

Král Antiochos III. se vypravil podruhé (poprvé v letech 211 až 205) do horních satrapií, snad aby sehnal finanční prostředky na uspokojení velmi náročných požadavků římských mírových podmínek. Při návštěvě Babylónu obětoval na novoroční svátek podle domorodého ritu, tehdy slavnost akítu připadla na 12. dubna, a z té doby pochází též první zmínka o "občanech města/bab. pulité, pulitánu", tedy z řec. polítai, viz rok 169.

Při lehkomyslném nočním přepadu jistého chrámu ("Bélův") či spíše chrámového státečku, jméno neznáme, v Elymaidě, tedy kdesi ve starém Elamu, dne 25. simánu/4. července byl i se svým doprovodným oddílem ozbrojenými domorodci zabit. Z elymajských dynastů této doby neznáme nikoho, spojovat Antiochovu smrt s Kamnaskírem I., srov. rok 147, je nedoložitelné. Zachována též zcela "světská" verse královy smrti: že prý se v opilosti ošklivě choval ke svým přátelům na hostině, tak ho zabili. • Až dosud Seleukovci tolerovali domorodé chrámové občiny a historie nezaznamenala dosud obdobný násilný přepad nehellénského kultovního místa (srov. ale vládu Antiocha IV. a do třetice Seleuka VI.). O generaci později tentýž chrám, kde prý pod ochranou boha leželo na deset tisíc talentů drahých kovů, snadno obsadil jeden z Arsakovců, pravděpodobně Mithridátés I., srov. rok 155. 

Antiochos III. Veliký vládl od roku 223. Všechny jeho děti panovaly nebo se na vládě podílely: Antiochos (nebývá opatřován dynastickým číslem), Seleukos IV. Filopatór, Antiochos IV. Epifanés, Kleopatrá I. Syrá, Láodiké IV., Antiochos i Láodiké (?). Antiochovo diadema převzal jeho spoluvládce a syn Seleukos IV. Filopatór (vládl do roku 175).

Zřejmě ještě téhož roku vyměnili Římané rukojmí apamejského míru. Namísto Antiocha (IV.), Seleukova bratra, přišel do Říma roční syn Seleuka IV. Démétrios (I.), neboť byl v daném okamžiku právoplatným nástupcem trůnu v říši Seleukovců (viz předešlý rok). - Tím byl celé seleukovské dynastii nachystán jed rozvratu působící déle než století (srov. rok 175 a 162)! Antiochos (IV.) od tohoto roku do roku 175 žil v Athénách.

 

V Karthágu se narodil Asdrúbás, lat. Hasdrubal, jehož hellénské jméno znělo později Kleitomachos z Karchédonu. Roku 163/162 přišel do Athén a od roku 127/126 byl scholarchem tzv. nové Akadémie, když funkci převzal po Kratétovi z Tarsu. Zemřel v Athénách roku 110/109.

 

V Římě rozpoutali tribunové lidu Q. Petilius Spurinus s pravděpodobně bratrancem Q. Petiliem skandální proces proti P. Corneliovi Scipionovi Africanovi staršímu a jeho bratrovi Luciovi pro obvinění z defraudace Antiochovy kořisti, nebo dokonce pro přijetí úplatku od krále (některé prameny uvádějí šest tisíc liber zlata za mírnější mírové podmínky pro P. Scipiona, peníze prý dostali i jeho podvelitelé...).

Scipio Africanus měl s sebou v senátu písemnou zprávu o asijské kořisti, kterou hodlal přednést, ale nadurděn z požadavku tribunů podle něho urážlivého pro tak významného a zasloužilého muže ve státě, zprávu roztrhal. Ještě předtím Scipiona obvinil tribun lidu M. Naevius z toho, že se dal uplatit králem Antiochem, aby mír s ním byl mírnější.  

V pozadí mohlo stát nepřátelství konservativce a "nacionalisty" M. Porcia Catona, který Africana napadal i po smrti, vlastní příčiny sváru známy nejsou. Na obranu obou liberálně orientovaných a prohellénských Scipionů se postavil jen jeden z tribunů lidu Ti. Sempronius Gracchus st., který sloužil pod Scipiony v Helladě ve válce s Antiochem.

Oba bratři se rozsudku vyhnuli odchodem do vyhnanství. Publius odešel do Literna, kde roku 183 zemřel, Lucius Asiaticus, o jeho přízvisku viz rok 190, byl ještě roku 187 osvobozen, ale v politice skončil. 

V Ligurii válčily dvě konsulské armády, seleukovské nebezpečí pominulo, a pro ten čas byly úspěšné: oba konsulové podrobili Ligury žijící západně od Apennin. M. Aemiliem Lepidem byla zahájena stavba Aemiliovy silnice, via Aemilia, která vedla z Arimina přes Bononii do Placentie, viz dále rok 175 a srov. rok 109 a rok 191.

V Římě konal 23. prosince (předjul. kal.) triumfální průvod nad Aitóly a Kefallénií M. Fulvius. Mimo jiné se chlubil kořistí 785 měděných a 230 mramorových soch, o jejichž navrácení marně usilovali obyvatelé Ambrakie, viz rok 189. V průvodu ukazovány zlaté věnce 120 liber těžké, 83 tisíc liber stříbra, 243 libry zlat, 118 tisíc attických tetradrachem, 12.422 zlatých mincí Filippovy ražby. V létě 185 konal desetidenní hry, k nimž přizval umělce z Hellady a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doprovázela podívanou premiéra ukázek z "lovu" lvů a levhartů. Děkovné desetidenní hry po něm vypravil i L. Cornelius Scipio. 

 

************************************************************

186.

Ol. 148, 3

126 SE

62 AE

(Zópyros)

a. u. c. 568

Sp. Postumius Albinus a Q. Marcius Philippus I.

************************************************************

V Boiótii se opět vyhrotily občanské spory, které sužovaly spolek ještě před příchodem Římanů do Hellady. Již roku 187 byl exulován Zeuxippos, jeden z exponentů prořímské strany aristokratické, klient T. Quinctia Flaminina. Senát nařídil Boióťanům Zeuxippa přijmout zpět z exilu, což odmítli poukazem na rozsudek za vraždu Brachylly a za jisté znesvěcení Diova chrámu, kde ukradl stříbrný kultovní stolek. 

Na písemný pokyn senátu Aitólům a Achájům proti promakedonské Boiótii vojensky zasáhl v čele Achájů Filopoimén a zemi plenil. Boiótové změkli a stratég spolku Hippiás dohodl se svým achájským protějškem, že od rozsudku Zeuxippově ustoupí. Poněvadž se opět nic nedělo, Filopoimén přiostřil, to již za Hippiova nástupce Alkety, a vyhlásil volnost v olupování boiótských majetků, čehož využili Megařané. Aby senát zamezil v Boiótii další válce, nechal podle všeho Zeuxippa, ačkoli osobně v Římě orodoval, padnout. 

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Aristainos. V zimě se vrátili z Egypta achájští vyslanci pod Lykortou, další jména viz rok předešlý. Spojenectví spolku Achájů s Ptolemaiovci bylo obnoveno na sněmu v Megalopoli (srov. předešlý rok): darem přinesli vyslanci krále na Nilu šest tisíc bronzových zbrojí a dvě stě talentů bronzových mincí. Vyskytl se ovšem podivný problém, na který poukázal Aristainos: nikdo nevěděl, na které spojenectví s alexandrijským králem se vlastně přísahalo. Bylo jich totiž uzavřeno několik a poněvadž to nedokázali vysvětlit ani Ptolemaiovi lidé ani Lykortás, bylo sněmovní rozhodnutí odloženo.

Zároveň bylo navázáno přátelství rovněž s králem Seleukem IV. Filopatorem, jehož dar desíti lodí ale přijat nebyl: byla to poslední přátelská relace Achájů k Seleukovcům.

Též smlouva o přátelství s králem Eumenem II. i nabídka 120 talentů použitelných na bankovní uložení a čerpání výnosu částky na platy federálních úředníků byla na návrh Apollónida ze Sikyónu spolkem odmítnuta ("soukromníci přeci nebudou brát peníze od monarchů") a ještě k tomu po upozornění mluvčího aigínských vyhnanců Kassandra, kterou roku 210 Aitólové prodali Attalovi i. za třicet talentů.

V téže době se v římském senátu projednávaly lakedaimonské otázky, jimiž se megalopolítský sněm odmítl zabývat, viz rok následující. Stěžovateli byli Areus a Alkibiadés (srov. rok 188). V zimě též senát vyřizoval stížnost krále Eumena II. a Thessalů na krále Makedonců Filippa V., aby vrátil, resp. zase dal svobodu městům, která obsadil v Thessalii a Thrákii od roku 188, tedy po odchodu římského vojska z Hellady (srov. tam). Senátoři nevěděli, co s hašteřivými Hellény, tak jmenovali na projednání jejich sporů v terénu komisi v čele s Ap. Claudiem Pulchrem (cos. 185), viz roky následující.

V Thessalii tágem pro tento rok byl Thrasymachos z Atragaie.

 

V Anatolii vypukla první válka bíthýnská mezi Prúsiou I. a Eumenem II. o hraniční území (trvala do roku 184). Na Prúsiově straně válčil také Hannibal, který musel na základě římského míru roku 188 (srov. podmínky z roku 189 a viz tam o jeho putování) opustit seleukovský dvůr. Na bíthýnské straně stál Ortiagón, král všech Galatů (srov. roky 183 a 166). Attalos (II.), Eumenův bratr, porazil Prúsiu na souši, Hannibal zvítězil nad Eumenem v námořní bitvě, sled událostí neznáme. Hannibal použil v okamžiku, kdy se vítězství klonilo na attalovskou stranu, bojový prostředek, který navrhoval už předtím jako nauarchos Antiochův: dal naházet na nepřátelské lodi nádoby plné zmijí a vyděšení námořníci a vojáci protivníka neměli náhle čas věnovat se boji. Při obléhání Hérákleie byla Prúsiovi rozdrcena noha, proto byl pak zván Chólos/Chromý.

 

V Alexandreji se zřejmě 19. ledna narodil nejstarší Epifanův a Kleopatřin syn Ptolemaios (VI.) Filométór (I.). Epifanův vojevůdce Polykratés z Argu potlačil nové egyptské povstalce, kde, nevíme, možná že nikoli v Thébaidě, viz zde níže; srov. rok 197, kde bylo dobyto Lykón polis. Tažení se zúčastnil i král, který dal milost vůdcům povstalců jménem Athinis, Pausirás, Chesúfos a Irobastos. Když se přišli vzdát do města Sais, dal je však Epifanés (25) uvláčet k smrti za válečnými vozy. O verbování žoldnéřů v Helladě pro krále se tehdy postaral eunúchos Aristoníkos, který byl vychováván společně/syntrofos s Epifanem Eucharistem a odjakživa vojenství a styk s vojáky miloval.

V srpnu ukončil druhý vojevůdce Komanos secesi Horního Egypta. Dobyl Théby a zajal vzdorokrále Anchmachia, který vládl od roku 199. Jeho nejmenovaný syn padl v boji. Ptolemaiovci znovu obsadili severní část říše Kúš čili Dolní Núbii, které se podle šířky po obou březích Nilu říkalo v dobách hellénistických Dódekaschoinos/„Území dvanácti schoinů“ na jih od Elefantiny (tj. podle egyptských norem asi 75 km, podle hellénských dvakrát tolik). Vítězství bylo v Alexandrii oznámeno 6. října a 9. října byla válka v Horním Egyptě slavnostně ukončena.

Královský edikt pardonoval všechny "běžence ze svých domovů, lupiče a ty, kteří byli obviněni z dalších zločinů kromě vrahů a vykradačů chrámů a chrámových skladů". Amnéstie obsahovala odpuštění dluhovaných odvodů a dávek z královské půdy, z pronájmů vinic, sadů a lázní k roku 190. 29. října 185 následovala amnéstie pro hospodářství chrámová/edikt z Fil.

Secese Thébaidy trvala od roku 207 (srov. ale již rok 217), od roku 204 byl Horní Egypt pod královskými vzdorovládci; konec tzv. XXXIV. dynastie. • Dódekaschoinos, staroegyptský Wawat, území se zlatými doly ve Wádí Allaq, byl Ptolemaiovci ovládán z garnisonu v Hierá Sykaminos. Ptolemaiovská vláda na severu kúšitského území byl nyní rozšířena ze dvanácti na třicet schoinů, Triákontaschoinos, tj. asi 190, resp. asi 330 km až ke druhému nilskému katarraktu. V Pselchis, severně od Hierá Sýkamíny/Svatá sykomora, vznikla klérúchie (viz dále rok 30).

 

Záalpští Keltové pravděpodobně z velké kmenové rodiny Bojů prošli bez projevů nepřátelství územím Venetů a usadili se na místě budoucí Aquileie, srov. rok 183 a 181. Proč Alpy nejmenovaní Keltové překročili, římským vyslancům nedokázali vysvětlit ani jejich kmenoví příbuzní. Kraj vyklidili po výzvě Římanů a se souhlasem svých příbuzných ve staré vlasti bez bojů roku 183, viz tam a roky 181 a 179: velmi nezvyklý příběh "stěhování národa". Snad šlo o národ Karnů/Carnové, Carni, viz triumf nad nimi roku 115.

Ve válce v Ligurii se Římanům opět nevedlo. Konsul Q. Marcius byl s vojskem poražen Apuány v lesnatém terénu a místu se pak říkalo a v podstatě dodnes saltus Marcius/Marciův hvozd; ani později ve válce s Perseem neprokázal žádné vojevůdcovské zdatnosti. Úspěšněji bylo bojováno v Hispániích. Praetor C. Atinius, který s Lúsítánci válčil už třetím rokem, sice dobyl města Asty, ale zasažen střelou zemřel. Na podzim porazil praetor L. Manlius Acidinus Keltibéry u města Calaguris na Hibéru na baskickém území, dvanáct tisíc jich pobil v bitvě, přes dva tisíce zajal. Do Říma se vrátil následujícího roku vyznamenán ovacemi a v průvodu dal vést 132 libry zlata, 52 zlatých věnců a 16.300 liber stříbra. Zpráva o vítězství L. Manlia dorazila do Říma v době nepravidelně pořádaných "býčích her/ludi taurii, taurilia", datum neznáme, srov. v oddílu Bohové & svátky x.

V Římě senát proslulým a zachovaným senatus consultum de bacchanalibus zakázal v říjnu 186 konat po celé Itálii bakchanálie, slavnosti a mystéria boha Dionýsa. Do Říma byla přinesena především vojáky, vracejícími se z vojenských tažení z Východu. Případ vyšetřovali zprvu oba konsulové, než odešel Q. Marcius do Ligurie. Sp. Postumius obcestoval celou Itálii, aby vypátral vazby spiklenecké a aby varoval před nebezpečím nového kultu; šetření uzavřel až s koncem úředního roku, tedy asi v únoru 185.  

Případ se stal zajímavým až tehdy, když se kolem nového kultu a jeho vyznavačů hromadila podezření z malversací s padělanými závěťmi apod. Soudy vynesly rozsudky smrti a vyhnanství, vyšetřily na sedm tisíc lidí: popravených prý bylo více než pozavíraných, počty se nedochovaly. Byla to vedle případu gynaikokratických traviček z roku 331 zřejmě největší kriminální causa římské republiky. Jak se aféra provalila viz v indexu pod bakchánália.

 

************************************************************

185.

Ol. 148, 4

127 SE

63 AE

(Eupolemos)

a. u. c. 569

Ap. Claudius Pulcher a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Po stížnostech na Filippovu agresivitu řady vyslanců v Římě se v údolí Tempé konal summit vyslanců římského senátu vedených Q. Caeciliem Metellem, cos. 206, s králi Filippem V., vyslanci Eumena II. a s Thessaly (srov. předešlý rok). Filippos musel vyklidit všechna thessalská, perrhaibská a athamánská místa, která obsadil, a částečně s tehdejším povolením římských velitelů, po roce 188 (z makedonského pohledu se vlastně jednalo o „reunie“ po roce 196). Byla mu ponechána Démétrias, Dolopové a Lárísa Kremasté s Alópé v Opúntské Lokridě a Pteleon a Antron v Thessalii. Římskou delegaci popudil král vznětlivým výkřikem, že "ještě nezapadlo slunce nad všemi dny/nóndum omnium diérum sólem occídisse"; tak v podání Liviově.

V Thessaloníce se pak Filippos sešel v přítomnosti římských vyslanců s vyjednávači Eumena II. v otázce měst Ainos a Maróneia, odkud se měl Filippos stáhnout též. Římská senátní delegace o ničem nerozhodla a Eumenova stížnost byla srovnána senátem až v zimě ve Filippův neprospěch. Makedonské posádky byly staženy a města byla opět „svobodná“. Hašteřivost hellénských států a Filippova vitalita poskytovaly senátu příležitosti ke snadné manipulaci, aniž by musel vynaložit jediný as. Viz roky následující. 

 

Tágem Thessalů na tento rok byl Láontomenés z Fer. Na konci září se stal stratégem spolku Achájů Lykortás z Megalopole, syn Theáridův, otec Polybiův. Spolek odsoudil na smrt Sparťany Aréa a Alkibiada za jejich protiachájskou činnost v Římě, kde si stěžovali i na spolek a za podněcování vzpoury v přímořských městech Lakóniky, které byly Sparťanům odebrány (Sparta byla členem spolku od roku 192)

V Argu na sněmu se rozhádali Achájové s Římany o osudu spartských exulantů a vůbec o politice Achájů vůči Lakedaimonu. Q. Caecilius, který se vracel ze své makedonské mise, viz zde výše, vytkl Achájům, že postupují proti Sparťanům a Messéňanům příliš tvrdě. Byla to kritika Filopoimenova, Archontova a Lykortova, na římskou stranu se postavil Diofanés z Megalopole a stratégos Aristainos. Když pak Říman požadoval svolání celoachájského sněmu, byl odmítnut, neboť k tomu nemá povolení od senátu. Bylo z toho zle, ani následující jednání achájského vyslance Apollónidy v senátu situaci nevylepšila, viz rok následující. Přímo v Římě mu totiž Sparťané Areus a Alkibiadés vyvraceli, že by Filopoimenova politika byla pro jejich vlast to nejlepší. 

 

V Egyptě se mezi lety 185 až 181 narodily králi Epifanovi a královně Kleopatře I. Syřance děti Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII.) Euergetés (II.).

 

V Baktrii zemřel někdy v této době po úspěšné vládě král Démétrios I. (vládl od roku asi 200). Nástupcem se stal jeho syn (?) Pantaleón (mohl vládnout do roku 175). Za Pantaleontovy vlády, popřípadě po jeho smrti, se říše Euthydémovců rozdělila, když vlastní domény vyhlásili Agathoklés, mladší bratr Pantaleontův (nebo pravděpodobně po smrti staršího bratra převzal jeho vládu; viz rok 180 a 165), a Zóilos I. (viz rok 155). O prvotním dělení kdysi jednotné říše viz rok 190. Nelze ani zavrhnout představu, že oba bratři byli údělnými panovníky Eukratidova státu, s nímž museli válčit, srov. rok 171.

Agathoklés razil pamětní mince s portréty Alexandra Velikého, Antiocha I., Diodota I., Euthydéma I., Démétria I. a bratra Pantaleonta, tedy osobností zasloužilých o rozkvět helléno-bakterské říše. Agathoklés razil na mincích nápisy vedle písma kharóšthí též v bráhmí, srov. rok 600 a v indexu s. v. Gandhára. Byl prvním z Hellénů,  který se zmocnil Taxil a podporoval buddhistické a brahmánské kulty. 

Rok 186/185 bývá pokládán v indických dějinách za první rok javánské éry/javana, "iónské" (tak v sanskrtu; páli a prákrt: jona), vedené asi podle rozšíření vlivu indobakterských králů po celém povodí Indu a na Východ. Podle jiných moderních propočtů začínala iónská éra rokem 174. Viz výklad u roku 55.

Indobakterští Helléni užívali makedonského kalendáře s babylónskými názvy měsíců (rozšířeny od časů perských), který na rozdíl od babylónského nezačínal na jaře, ale na podzim (tedy roku 186). Podle Hellénů počítali čas Indoskythové, Indoparthové a Kušáni a řecké bylo mimo jiné též označení pro přestupný měsíc/jambulima z řec. embolimos (sc. mén), "vsunutý (měsíc)".  

 

Kolem roku 185 se v rhodském Lindu narodil Panaitios, první představitel tzv. střední stoy, přítel římských aristokratů a hlavně Scipiona Aemiliana. Od roku 129 byl scholarchem (srov. ale rok 137). Zemřel kolem roku 109.

Narodil se P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus, syn L. Aemilia Paulla, konsul roku 147, censor roku 142/141. Byl zavražděn (?) roku 129. Jako sedmnáctiletý se účastnil se svým otcem makedonského tažení a bojoval u Pydny. 

 

Pokračovaly boje Římanů v Ligúrii a v Hispániích. Praetoři Zadní Hispánie C. Calpurnius Piso a Přední L. Quinctius Crispinus společně táhli do Carpetánie, ale v bitvě s Hispánci mezi městy Dipo a Toletum na Tagu byli Římané krvavě poraženi a po ztrátě pěti tisíc mužů se stáhli, aby sehnali spojenecké posily. Po jejich příchodu se znovu obrátili proti Carpetánům a v bitvě kdesi na Tagu s 35tisícovým vojskem Hispánců obě legie napodruhé uspěly, většina z nepřátel prý padla, z římských spojenců a osadníků 750.

Následujícího roku s odstupem několika dnů oba praetoři slavili triumf nad Lúsítány (vůbec první) a Keltibéry; nejprve C. Calpurnius, pak L. Quinctius. Oba dovezli do státní pokladny po 83 zlatých věncích a dvanácti tisících librách stříbra. Nicméně domorodci zůstali nepokořeni a znovu se proti Římu zdvihli. Viz dále rok 182.

V Ligurii konsul M. Sempronius prorazil v tažení proti Apuánům až k přístavu Luně, spolukonsul Ap. Claudius několikrát porazil v poli Ingauny; viz dále rok 181. Třebaže opět v bojích padlo několik tisíc Ligurů a 43 jejich vůdců bylo popraveno, válka ani zdaleka neskončila.  

Rozsáhlé povstání zotročených pastýřů v Ápulii a lupičství zlikvidoval praetor L. Postumius Tempsanus z Tarenta: na sedm tisíc lidí stálo před soudem a řada z nich byla popravena; násilnosti vzbouřenců zůstaly isolovány. Následujícího roku Postumius kraj s vojáky zbavil banditismu a pochytal na jihu Itálie i zbylé lidi hledané z účasti na zakázaných bakchánáliích, viz rok 186.

Bakchánálie byly v souvislosti s travičskou aférou roku 180, viz, pronásledovány po venkově ještě tehdy. Praetor C. Maenius po udáních roku 180 odsoudil v Praeneste na tři tisíce lidí "za účast na travičství", zřejmě stále v souvislosti s bakchánáliemi.  

 

V Indii ve státu Magadha zavraždil vojevůdce Pušpamitra n. Pušjamitra krále Brhadratha či Brihadratha, posledního krále z dynastie Maurjů a zmocnil se trůnu v Pátaliputře (vládl do c. 150, jména jeho předchůdců viz 232). Se svým synem a nástupcem Agnimitrou (vládl do c. 143) založil další královský rod, bráhmanskou dynastii Šunga, která trvala do roku 68 (podle jiné tradice od roku 183 do roku 71 či 187 až 73)

Dalšímy panovníky dynastie byli Sudžještha či Vasudžještha (c. 143 - 133), Vasumitra (vnuk pučistův porazil kdesi na Ganze jedno z hellénských vojsk; doba vlády neznáma, stejně jako u všech ostatních následovníků; dosud není znám jediný nápis z této éry), Bhadraka či Andhraka, Pulinda či Pulindaka, Ghoša, Vadžmitra či Vadžramitra, Bhagavata/Bhágabhadra (viz rok 115, a posledním v řadě byl Devábhúti či Devábhúmi (od roku c. 85 nebo později, viz rok 68).

Bráhman Pušjamitra restituoval u dvora hinduismus, obnovil krvavé vedské oběti koní. Šungové preferovali staré kulty a zvyky, buddhisty však nepersekvoval a dávalk obnovovat jejich stavby a kláštery. Magadha se za Šungů bránila invasi z indo-bakterských monarchií a velká část povodí Indu a Gangy se dostala pod vládu hellénských monarchů pravděpodobně včetně Udždžainu, viz rok 115.   

Největším současníkem konce dynastie Maurjů byl král Kháravéla z Kalingy, oddaný džinismu; obnovil hudební a taneční slavnosti buddhistickými Maurji zakázané. Kalingu v dn. indickém spolkovém státu Uríša si podrobil Ašóka z Magadhy (viz rok 260) a ustanovil tu guvernérem Sardara z Čédi. Jeho syn Mahámeghaváhana obnovil suverenitu Kalingy a jeho syn a nástupce Kháravéla úspěšně odrazil útok Démétria II. Aníkéta (srov. rok 180) a prosadil se proti Magadě. Jeho vláda znamenala vrchol v historii Kalingy (c. 150).

Spojencem Hellénů proti Maurjům byl snad Indramitra z Paňčály v západním Uttarpradéši, známý z nedatovatelné ražby; je však možné, že náleží době o století mladší.