189-188

189.

Ol. 147, 4

123 SE

59 AE

(Euthykritos II.)

a. u. c. 565

M. Fulvius Nobilior a Cn. Manlius Vulso I

************************************************************

V zimě na začátku roku pokračovala válka Aitólů v Athamánii (viz předešlý rok). „Král“ Amýnandros, který se skrýval u Aitólů v Ambrakii (srov. rok 191 a rok předešlý), uskutečnil s přáteli návrat. V dohodnutém okamžiku udeřili spiklenci na čtyřech místech najednou a vyhnali makedonské posádky, které tu byly od roku 191. Obléháno bylo pouze Theion, ale posádka kapitulovala po dohodě o volném odchodu. V makedonských rukách zůstala jen pevnost Athénaion.

Amýnadros se s pomocí tisícovky Aitólů stal v několika málo dnech opět vládcem v sídelním městě Athamánie Argitheji. Pro uznání svého stavu poslal posly ke Scipionům do Efesu, kde tehdy ještě po magnétské bitvě před předání armády novému konsulovi, viz zde níže, v okolí dleli, i do Říma, aby získal potvrzení své vlády a stěžoval si na Filippa.

Se svolením Aciliovým vyslal král Filippos V. proti Athamánům šestitisícové vojsko, jemuž velel stratégos Xenón, předtím frúrach v Theiu. Král osobně dorazil do Gomf a Athénaia. Makedonci však byli cestou na Argitheu v hornatém terénu obsazeném nepřáteli odraženi, Filippos se vrátil do Makedonie a Xenón, zanechaný zpět s tisíci muži u pevnosti Ethopie před Argithejí, byl v neznámém hornatém terénu s velkými ztrátami rozprášen a zahnán do Thessalie. Ještě v zimě vyslal rovněž Filippos posly do Říma a do Efesu ke Scipionům.

Aitólové pod Níkandrem se ještě v průběhu zimy a před magnétskou katastrofou zmocnili Amfilochie a Aperanteie a když Dolopové uslyšeli o Filippově fiasku v Athamánii, přidali se sami od sebe k Aitólům.

Na jaře se vylodil v Apollónii konsul M. Fulvius Nobilior s novým vojskem a přemluven Épeiróty dal se do obléhání Ambrakie, která byla obsazena aitólskou posádkou (půlroční příměří v aitólské římské válce, viz předešlý rok, vypršelo v zimě a aitólští vyslanci byli z Říma opět vykázáni). Aitólové pod spolkovým stratégem Níkandrem, srov. o něm roku 191sq., plenili v Akarnánii. Aitólská snaha osvobodit z obležení Ambrakii, kterou úporně hájili aitólští vojevůdci Eupolemos a Níkodámos protiútoky zvenčí i zevnitř, byla neúspěšná, nicméně ani Římané se města nezmocnili, přestože použili veškerých dobových obléhacích prostředků. Níkandros z částí Aitólů plenil Akarnánii.  

V téže době podmanil Perseus, druhorozený syn makedonského krále Filippa V., opět Dolopy, krátce členy spolku Aitólů, a plenil okolí Amfilochie, a další římský spojenec, král Pleuratos II. z Illyrie, se se svým loďstvem spojil s Achaji a plenil v Korinthském zálivu aitólské pobřeží.

Takto ze všech stran tísnění Aitólové požádali znovu o mír. Aitólští vyjednávači Dámotelés a Faineás nabídli Římanům kontribuci, což konsul M. Fulvius odmítl jako nedostatečnou podmínku uznání porážky: požadoval buď jeden tisíc talentů hned (což neměli), nebo bezpodmínečnou kapitulaci, což bylo již několkrát probíráno. Zato opět uznal Amýnandra za přítele Říma. Poslové Athéňanů a Rhodských intervenovali u konsula i v Římě ve prospěch Aitólů; senát, viz zde níže, zaujala výřečnost athénského vyslance Leonta, přirovnávajícího Aitóly ke klidnému moři rozbouřeného náhle asijskými větry a vrhajícího národ na Antiochova skaliska...

Předcházejícímu aitólskému poselstvu předsedal aitólský bohatec Alexandros Ísios, ale aniž by dorazilo do Říma bylo po upozornění Sibyrta z Kefallénie jato Épeiróťany, kteří se na zajatcích domáhali výkupného. Alexandros, s dvěma sty talenty nejbohatší tehdy z Hellénů mateřské Hellady, o jeho výši vyjednával: pět talentů mu bylo moc, tři také, snad jeden... Odmítl zaplatit (jeho dva druhové přistoupili na tři talenty) a vydržel, až ho osvobodil dopis Římanů.

Hellénského miliardáře (nelze odhadnout, odkud jeho majetek v tak chudém regionu Hellady pocházel) dobrodružství nestálo ani drachmu, lakota/filargyriá se mu vyplatila... • O Alkesippeiovi, jiném majetném Aitólovi, viz roku 182. 

Za této situace se Ambrakie vzdala po osobním vyjednávání ve městě Amýnandrově. Z kdysi sídelního města Pyrrhova konsul odvezl 150 talentů ve stříbře a veškeré umělecké předměty tesané, lité a malované s výjimkou hliněných soch Zeuxidových, srov. v indexu s. v. malíři (1). Římané povolili odchod aitólské posádce, městu a obyvatelům nebylo dále jinak ublíženo, nic nebylo poškozeno. • Slávu M. Fulvia před Ambrakií zvěčnil stejnojmennou oslavnou skladbou básník Q. Ennius, který byl v konsulově doprovodu.

V lokalitě Amfiložský Argos/Argos to Amfilochikon, kde po odchodu od Ambrakie konsul s armádou utábořil, konečně vyslanci Aitólů Dámotelés a Zeuxis konsulovi potvrdili přijetí mírových podmínek spolkovým sněmem a s tím odcestovali Faineás a Níkandros do Říma. 

Novými mírovými podmínkami byla ukončena válka Římanů se spolkem Aitólů, která byla vedena od roku 192 jako součást války se Seleukovci:

1. Spolek Aitólů uznal plnou nadvládu Římanů/imperium maiestatemque populi Romani gens Aetolorum conservato sine dolo et malo

2. zaplatí pět set eubojských talentů válečných kontribucí, z toho dvě stě hned a zbytek do šesti let (namísto deseti stříbrných směli počítat jeden zlatý)

3. ve spolku setrvají jen ty státy, které byly členy před příchodem T. Quinctia Flaminina do Hellady roku 198, kromě těch, kterých se Římané od té doby zmocnili (Hérákleia na Oitě se na čas stala opět autonomním státem, srov. rok 280 a 167);

4. Ambrakijští se dostali pod římskou „ochranu“ a

5. ostrov Kefalléniá, který byl od roku 196 aitólský, se stal přímým majetkem S. P. Q. R.

Podmínky míru i s tím, že do půl roku musejí Aitólové vrátit všechny přeběhlíky a zajatce bez výkupného, senát schválil, přijal na šest roků čtyřicet rukojmí starých dvanáct až čtyřicet let, město Oiniady připojil k Akarnánům a přijal zpět spolek Aitólů do spojeneckého svazku. Kapitulačními vyslanci v Římě byli Níkandros a Faineás.  

V létě se od Argu M. Fulvius Nobilior vypravil na Kefallénii, aby ostrov obsadil. Všechny zdejší obce se vzdaly hned, kromě Samy, která vydržela čtyři měsíce obléhání, nakonec s pomocí stovky achajských prakovníků vybrakována, všichni obyvatelé prodáni do otroctví/direpta urbe sub corona omnes venierunt. Prázdné město pak dostalo římskou posádku a M. Fulvius se přeplavil z Kefallénie na Peloponnésos, viz zde níže. 

Zřejmě t. r. došlo k obnovení státnosti Elateie, o kterou přišla roku 198, viz tam. Na poškozené stéle ze Stymfálu je usnesení Elatejských děkující Arkaďanům, že je jako exulanty přijali mezi sebe na základě jakési dávné příbuznosti, že je nechali podílet se na stymfálských svátcích i žertvách jako by byli jejich občany, a to po dobu deseti let. Děkovali též za to, že jako členové Spolku Achajů vyjednali Stymfálští přímluvu u M'. Acilia Glabriona a ten rozhodl o restituci města, území a zákonů jeho vyhnaným občanům.   

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Práuilos ze Skotússy. Koncem září se stal novým stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty (poprvé), stratégem spolku Achajů posedmé Filopoimén (nebo mu byl úřad prodloužen, viz předešlý rok).

Filopoimén prosadil zákon, aby se jednání sněmu spolku Achajů neodbývalo jen v Aigiu, nýbrž vždy v jiném členském státě (rotační princip). Tento rok ho svolal do Argu, kam dorazil z Aigia také konsul M. Fulvius. 

Asi ve stejnou dobu, na podzim, chtěli Lakedaimonští postrádající ztracené přímořské obce dobýt Lás u Gytheia. Zdejší obyvatelstvo, nedávno ještě perioikové (srov. rok 195), a zde usazení spartští exulanti - proachajská emigrace kolem Tímoláa - je však odrazili. Přímořská lakónská města a exulanti si pak stěžovali u Achajů. Na Filopoimenovo doporučení přijali Achajové usnesení vyzývající Sparťany vydat Spolku Achajů viníky agrese proti Láu a v tom duchu vyrazili ihned do Sparty poslové.

Sparťané ve strachu, že by Filopoimén vydal stát do rukou exulantů usazených na pobřeží, povraždili ve městě třicet proachajsky laděných mužů, vypověděli členství v koinu a poslali ke konsulovi M. Fulviovi Nobiliorovi na Kefallénii s prosbou, aby přišel převzít stát pod ochranu Říma. Přesto se Achajové ještě před zimou rozhodli zasáhnout a vypukla další, pátá achájsko-lakedaimonská válka (trvala do následujícího roku). Pro zimu nedošlo na žádné vojenské operace a M. Fulvius vyzval obě strany, aby vyslaly do Říma jednatele, což se stalo; Achaje zastupovali Megalopolíťané Diofanés a Lykortás, otec historika Polybia.

 

Král Antiochos III. Veliký učinil někdy před 3. dubnem svého syna Seleuka (IV. Filopatora) spoluvládcem. Spoluvláda trvala až do Antiochovi smrti roku 187.

Začátkem léta dorazili do Říma vyslanci Antiocha, Rhodských a Eumenés osobně děkující senátorům za pomoc při seleukovském obléhání Pergama (viz předešlý rok). Požádal o všechny země ležící před Taurem/Cistaurie a neopomněl varovat před Rhodskými a jejich nároky na autonomní hellénské městské státy. Ti naopak varovali před Eumenovou porobou suverénních hellénských anatolských států. 

Senát i lid rozhodli o mírových podmínkách pro Seleukovce, které za dynastii odpřisáhl na Capitoliu Antipatros, králův synovec (viz dále apamejskou konferenci roku následujícího):

1. Král Antiochos přijde o vše před pohořím Tauros, o tzv. Cistaurii/Asia entos tú Taurú, lat. Asia intra Taurum,

2. zaplatí do dvanácti let Římanům dvanáct tisíců talentů ve stříbru (atticko-eubojských, tedy 314,4 tuny kovu) kontribucí, Eumenovi do pěti let 350 talentů;

3. vydá celé své loďstvo a většinu válečných slonů,

4. vydá Římanům do rukou známé protiřímské politiky: především Hannibala (vzal si život na svobodě roku 182), Thoanta z Aitólie (byl propuštěn domů roku 181), Mnásilocha z Akarnánie, Filóna a Eubúlida z Chalkidy (ti všichni byli v Římě umořeni);

5. král Eumenés II. z vděku za neochvějnou věrnost dynastie Římanům dostal z původní říše Seleukovců celý Chersonésos Thrácký a téměř celou Cistaurii kromě všech iónských měst, která prohlásil senát na naléhání Rhodských za „svobodná“ (král naopak varoval, aby se nedostala do rhodských rukou), kromě domény Ptolemaia II. z Telméssu, syna Lýsimachova (III.), a kromě Kárie na jih od řeky Maiandros;

6. Rhodští získali v Anatolii zbytek Kárie a Lykie, kromě domén Ptolemaia II. Telmésského a do té doby svobodných měst (srov. rok 187). Od požadavku na Soly/Soloi vyslanci Theaidétos a Filofrón ustoupili, město zůstalo seleukovské; tak jako tak nová území znamenala největší územní rozsah rhodského státu.

7. Svým spojencům Chiu, Smyrně a Erythrám rozšířili Římané území.  

Ptolemaios II. z Telméssu byl posledním z místní dynastie a posledním z přímých potomků krále Lýsimacha I. Thráckého. Ptolemaiova dcera Bereníké se stala roku 193, viz tam, regionální velekněžkou/archiereia právě zřízovaného kultu královny Láodiky III., zbožněné manželky krále Antiocha III. (ke kultu viz v indexu s. v. král).

Z Melanippia na lyckém pobřeží se uchoval fragment usnesení o udělení proxenie, euergesie a občanství Apollóniovi z nedaleké Fasélidy a jeho potomkům za to, že se podílel na utvrzení spojenecké smlouvy s Rhodem. Směl se plavit do přístavu kdykoli i za války a každoročně mu Melanippští o panthejích přiřkli olivový věnec. 

Chios, který Římané za války používali jako námořní základnu, demonstroval svůj "vděk vůči Římanům/búlesthai charin apodidi[nai tó démó tó Rhómaión]" a zřídil někdy po této době na ostrově kult Rhómy/lat. Romy s theofanií, procesím, žertvami, hudebními a athletickými soutěžemi a slavnostmi o narozeninách "Areových synů Rhómyla a Rhema". Fragmentární stéla byla podle všeho usnesením Chíjanů o poctě pro kohosi, který jednal v římském zájmu, věnoval každému z občanů Chiu po amfoře starého vína, ze svého zaplatil tisíc alexandrijských drachem za oběti Rhómě a za další svou tisícovku postavil oltář Músám.

Podobné formy vděku se dočkal na Kóu král Eumenés. Ze stejné zřejmě doby zachován fragment usnesení o pravidlech prodeje kněžské funkce/hierósyné v Eumenově kultu. Dotyčný musí být tělesně v pořádku (holokléros/holokláros vedle "perfektní" mohlo znamenat též "nekastrovaný") a zdráv/hygiés. Připadnou mu kůže žertev a noha/stehno, o eumenejích bude chodit ověnčen, konat oběti a sedět o hrách bude na významném místě.

• Kněžství nebylo na prodej pouze mužům. Jiný zachovaný nápis z Kóu nedatovatelný, ale asi rovněž z doby Eumena II., vypovídá o honorifikaci sochou v Asklépieiu Kallistraty, Kleumachovy dcery, kněžky Asklépiovy, Hygieie, Épiuony, Apollóna Délského, Léty a - krále Eumena. Kallistratu uctili její manžel, dva synové, tchyně, vnuk a pěstoun, jmenný seznam viz v indexu s. v. Kallistraté.   

Hannibal nečekal na další a zřejmě bezprostředně po magnétské bitvě prchl na Krétu. Krátce pobyl v Gortyně, kde oklamal místní dychtící po jeho zlatu, s nímž byl na cestách. Uložil totiž do Artemidina chrámu amfory plné olova, zatímco peníze dal naplnit do bronzových soch, které měl při sobě! Více než jako běženec působil Pún podle všeho jako putující magnát doprovázený oddílem špeditérů. Nikým neohrožován se pak dostal do Bíthýnie, viz dále rok 186. O postojích Gortynských viz zde níže.

Podle jiné verse Hannibalova bloudění odešel Pún do Armenie k Artaxiovi. Zda-li po útěku do Bíthýnie nebo rovnou z Kréty není jasné. Artaxiás, který se právě osamostatnil, viz zde níže, naslouchal jeho národohospodářským radám, vyhlédl Armenovi místo pro nové královské sídlo Artaxaty a řídil prý jeho výstavbu (k jeho další zakladatelské činnosti viz rok 186). Zřejmě pak se Hannibal vrátil do Bíthýnie (?), viz dále rok 186. 

Antiochos III. měl v této pohnuté době čas věnovat se též religiosním záležitostem. 14. dia 124 SE (západ. počtů)/říjen 189 poslal do Dafny dopis se jmenováním velekněze Apollónova a Artemidy s jinak neznámým přízviskem Daittai/archierósyné tú Apollónos kai tés Artemidos tón Daittón. Jméno se na poškozené stéle nedochovalo, pocházel však hodnostář z nejbližšího králova okolí. 

V říjnu a listopadu se v Římě konal triumf Scipionů a námořní L. Aemilia Regilla nad králem Antiochem III. (podle starého kalendáře předjul. 1. února 188 a na konci přestupného měsíce února). V triumfu L. Cornelia Scipiona 28. února 188/listopad 189 byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra, 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob, zatím největší z dobytých pokladů. Propraetor Aemilius Regillus vybudoval z kořisti na Mártově poli chrám námořním larům/larés permaríní, srov. v oddílu Bohové a jejich svátky x. 

Zřejmě t. r. nebo někdy v této době rozšířil některý z prořímských hellénských kolaborantů pověst o „trojském původu“ Římanů, aby tím zdůraznil jejich lepší nárok na Anatolii než Seleukovců (viz předchozí obětování v Íliu). Srov. též historický epos Cn. Naevia O púnské válce, v němž před zhruba dvěma desetiletími trojského Aineiu-Aeneu použil na vysvětlení římských protikartháginských tradic!

Aineiás Římanům posloužil jako symbol státní kontinuity/translatio imperii. Podle starších hellénských pramenů zemřel Aineiás buď v thrácké Palléně, kde se po pádu Troie usadil, nebo v arkadském Orchomenu, nikoli však v Itálii.

 

V Anatolii se t. r. ještě pokračovalo ve válce proti Antiochovým spojencům a proti těm odbojným, jimž se nelíbili ani Seleukovci, ani Římané, natož Eumenés. Nový konsul Cn. Manlius Vulso převzal na jaře v Efesu s vojskem vrchní velení. Jeho praetor Q. Fabius Labeo se s flotilou, kterou převzal od L. Aemilia Regilla, vypravil na Krétu, kde zasáhl bez většího úspěchu do latentní tzv. krétské války (srov. rok 204), konkrétně do bojů mezi Kydónií a koalicí Gortyny a Knóssu (o změně front viz rok 184). Vyzval Kréťany, aby vydali římské občany a italské spojence držené v zajetí, ale kromě Gortynských to nikdo neučinil. Viz ovšem odkaz na Hannibalův útěk zde výše, Říman by jistě od Gortynských chtěl i jeho.  

• Q. Fabius byl prvním Římanem, který se pokusil zasáhnout do krétských dějů; byl prý za své "činy" na Krétě senátem odměněn triumfem, oficiálně ale za válku s Antiochem 5. února 187 (předjul.), c. říjen 188.

Z Kréty se Q. Fabius vypravil do Thrákie, kde odvedl z Aina a Maróneie seleukovské posádky, které se tu stále ještě držely, a městům dal autonomii: neměla ji nikdy předtím a ani nikdy poté (viz následující rok). Z Thrákie se pak vrátil s flotilou do Efesu.

Cn. Manlius zatím vyrazil s římským vojskem, s attalovskými spojenci o dvou tisících pěšáků a osmi sty jezdců, kterým velel Attalos (II.), Athénaios, jeho mladší bratr (nejstarší ze sourozenců král Eumenés byl v Římě), stratégos Korrax z Makedonie a vůdce žoldnéřů Leusos z Kréty. V Antiocheji ve Frygii u Apameie, kterou u Kelain založil kdysi Antiochos I. Sótér a které se nyní přezdívalo Kíbótos (viz předešlý rok), se konsul sešel se Seleukem (IV.), který osobně doručil povinný kontingent obilí, jak byl jeho otec z předběžné mírové smlouvy povinován.

Došlo na dohadování, poněvadž též Attalovci se domáhali proviantu, což Seleukos odmítl s odkazem na dohody, ale konsul odmítl převzít obilí, dokud dříve nedostali Attalovi vojáci. Římané pak pochovali do Tabai na kársko-pisidském pomezí; Tabské, kteří se pokusili Římany napadnout, přišel nápad na 25 talentů a deset tisíc medimnů obilí. 

V Kibyře v Lykii Římané donutili k zaplacení výpalného jednoho sta talentů a deset tisíc medimnů pšenice vládce místního chrámového státu „tyranna“ Moageta, který Římanům teatrálně namlouval, že velmi chudý, plakal, že je ožebračován, až se z jím původně nabízených patnácti talentů (a požadovaných pěti set) stalo jedno sto... Podle jiné verse se licitovalo po šest dnů od 25 talentů přes padesát na sto a podle další byl vystrašený dynasta dokonce sesazen (a jeho nástupcem mohl být jistý Pankratés zmiňovaný roku 167, srov. tam). Moagetés patřil k jisté domácí dynastii původem z Búbónu, viz návaznost u roku 150 s jeho jmenovcem, třebaže lokalisovanou do Pisidie, a roku 83. 

Cn. Manlius vybíral ostatně peníze a naturálie všude cestou napříč Pamfýlií a Pisidií: vyplatit se musely po padesáti talentech stříbra státy Terméssos v Pisidii a Aspendos v Pamfýlii, item Sagalassos na severu Pisidie, kde k obnosu dostal po dvaceti tisících medimnů ječmene a pšenice. Od obléhání Termésských pod Filomélem osvobodil město Isindu. 

Římané vyplenili Frygii a armáda se vlekla z Pisidie k severu přetížena nebývale anatolskou kořistí. Poslední, kdo se z Pisidských Římanům poddal, byli obyvatelé Oroand; stálo je to dvě stě talentů (není známo, že by proti nim Římané operovali, ale následujícího roku si pro došel s vojáky legát L. Manlius Vulso, konsulův bratr). Teprve pak se Římané obrátili proti Galatům, dříve Antiochovým spojencům, kteří se jim nechtěli podrobit (o osídlení Frygie Židy v této době viz rok 212).  

Táhli pustinou k řece Sangarios, přes kterou postavili most. Obsadili Pessinús a uznali za velekněze místního kultu domorodé hodnostáře jménem Attis a Battakos, kteří mu předpověděli vítězství. Následujícího dne rozbili tábor v Gordiu, z něhož obyvatelé utekli, a vedli tu jalová jednání s Galaty. S knížetem Tektosagů Eposognátem, který se nepodílel na válce po Antiochově boku, bylo uzavřeno spojenectví, Eposognátos ale nebyl mluvčím celého kmene. Od něho se později dozvěděli, že Keltové vyklízejí své vsi a se vším svým majetkem se stěhují k Olympu v Mýsii, Tektosagové na druhou stranu k Magabě, dn. pohoří Elmadağ u Ankýry. 

Teprve nyní se otevřeně obrátili do války proti keltsko-kappadocko-paflagonské koalici. Koncem léta nebo na začátku podzimu porazili Římané pod konsulem Cn. Manliem Vulsonem, jeho bratrem L. Manliem a legátem C. Helviem po těžkých bojích na úpatí Olympu keltské Tolistoboje či Tolistobogie, jejichž tetrarchovi Ortiagontovi přišli na pomoc další tetrarchové Komboiomaros a Gaulótés/Gaulótos. Počty zajatců tehdy dosáhly čtyřiceti tisíců, padlé Kelty nikdo nespočetl a staří je odhadovali mezi deseti až čtyřiceti tisíci.

Zajatce prodal na místě, neboť takové množství nemohly jeho legie vodit s sebou. Podle jiné verse zajatce předal barbarům v sousedství (Paflagonům, Bíthýnům?) a asi tím státní pokladnu připravil o pěkné peníze...; o osudu Manliovy celkové kořisti viz rok následující.

Následovaly po třídenním pochodu východním směrem boje na úpatí hory Magaba u Ánkýry, kde Římané po protahovaných jednáních, aby se rodiny dostaly za Halys, a po jízdní bitce na hlavu porazili Tektosagy a Trokmy (osm tisíc padlých z údajně padesáti tisíc) s jejich spojenci králem Ariaráthem IV. z Kappadokie a dynastou Paflagonů Morziem, kteří přivedli čtyři tisíce mužů (o míru viz následující rok). Přeživší prchli za Halys a poslali do Efesu ke konsulovi vyjednávače; byl již pokročilý podzim a Římané odtáhli na západ do zimovišť na pobřeží. 

Z velkých porážek Galatů unikl od Olympu z vůdců jen tetrarcha Ortiagón. Unikla též jeho manželka Chiomara, která však padla do zajetí. Římský strážce ji znásilnil a když ji dával příbuzenstvu k vykoupení za talent zlata, uřízla mu hlavu, nebo to udělal na její výzvu někdo z doprovodu, a vrátila se k Ortiagontovi - i s tou hlavou, aby ukázala, že se o sebe postarala. Když Ortiagón pochválil její věrnost/ó gynai, kalon hé pistis, odpověděla, že "ještě krásnější je to, že naživu zůstal pouze jeden muž, s nímž jsem spala/kallion hena monon dzén emoi syngegenémenon". Chiomaru osobně v Sardech potkal a hovořil s ní historik Polybios. 

Větší část Keltů byla zotročena a jejich moc ve středoanatolském regionu k potěše Attalovců zlomena. Po skončení této krátké a rasantní války Římanů s anatolskými Galaty se konsul na zimu vrátil do Efesu. Kromě keltských vyslanců sem dorazil též Músaios, diplomat Antiocha III., a poslové Ariarátha Kappadockého.  

Ariaráthés IV. Kappadocký se z důsledků porážky vyhnul pokutou šesti set talentů, které vyplatil Manliovi a s pokutou uloženou mu Římany roku následujícího za spojenectví s Antiochem III. unikl z hledáčku římské senátorské politiky proti seleukovským spojencům celkem bez velkých škod. Navrch byl uznán za spojence Říma. • Předhazovalo se Cn. Manliovi o několik měsíců později v debatě kolem povolení triumfu, že konsul se chtěl setkat s Antiochem osobně, snažil se ho vylákat, a že zamýšlel dokonce proniknout průsmyky Tauru a přenést válku na kmenové území Seleukovců.  

 

Snad již začátkem tohoto roku se na Seleukovcích po jejich římském debaklu osamostatnili jejich satrapové v Armenii Artaxiás a jeho otec (?) Zariadris či Zariadrés, ovšem soupeřící o moc nad celou zemí, která byla tehdy údajně rozdělena na 120 satrapií (?!), tedy pravděpodobně malých údělných knížectví - prapůvod arménské národní nejednoty. Zariadris mizí ze známé historie, Artaxiás vládl do asi roku 162 (srov. rok 181); jeho potomkem byl Tigránés Veliký. Později (srov. rok 99) vládl v Sóféně Zariadrův syn Artanés (tedy pravnuk výše uvedeného Zariadra): místní dynasty potvrdil v královské hodnosti římský senát.

 

Kampánové obdrželi podle všeho římské občanství, neboť byli zahrnuti pod probíhající census, viz rok následující. 28. prosince (podle starého kalendáře, tedy podle greg. kal. asi v srpnu) byla na místě původní etruské osady a pozdějšího bojského sídla, založené kolem roku 525 pod jménem Felsina, založena římská kolonie Bononia, dnešní Bologna. Prvními kolonisty byly tři tisíce Římanů, asi s rodinami. 

V Římě byl v předvolebním boji o censuru obviněn M'. Acilius Glabrio, že okradl stát o části válečné kořisti. Žalobu podali tribunové lidu P. Sempronius Gracchus a C. Sempronius Rutilus a opírali se o svědectví důstojníků a hlavně M. Porcia Catona  tvrdícího, že zlaté a stříbrné nádoby, které viděl po dobytí Antiochova ležení, v triumfu neseny nebyly. Soudy dvakrát odsoudily M'. Acilia k pokutě jednoho sta tisíc assů, ale ke třetímu a k potvrzení pokuty už nedošlo, když se Acilius vzdal kandidatury a lidový sněm odmítl o věci hlasovat. Spíše než o cokoli jiného šlo o vleklý spor lidu sympatického muže s představiteli konservativní staré šlechty. 

Podle 48. censu provedeného T. Quinctiem Flamininem a M. Claudiem Marcellem bylo napočteno 258 318 občanů a Město postihly rozsáhlé povodně, kdy vody Tiberu t. r. dvanáctkrát zaplavili Martovo pole.

Propraetor L. Aemilius Paullus byl po loňském debaklu úspěšný v Hispániích a v Lúsítánii, tj. v západní části provincie Hispania Ulterior: v bitvě s Římany padlo na deset tisíc domorodců a 2300 jich bylo zajato. Válka s Lúsítánci vypukla roku 193, jak k tomu došlo, nevíme. 21. ledna t. r. (předjul., asi září 190) propraetor udělil osobní svobodu otrokům občanů Hasty (Regie) u Gád obývajícím lokalitu Turris Lascutana. Zároveň jim přiznává držení pozemků, na nichž pracovali, "jak dlouho to bude lid římský a senát chtít/dum populus senatusque romanus vellet". Nápis vyvedený na bronzové desce je nejstarším známým latinským textem Španělska. O původu jména Hasta Regia viz v indexu s. v. Q. Marcius Rex a srov. rok 144.  

Ligurové přepadli doprovod praetora L. Baebia Diva cestou do Zadní Hispánie, do jeho provincie. Většinu z tisícovky římských vojáků, šesti tisíc latinských spojeneckých vojáků a čtyř set jezdců, kteří všichni měli sloužit jako posila stávajích jednotek v Hispánii, pobili. Praetor s několika málo přeživšími unikl do Massilie, kde na rány zemřel. Náhradou za Baebia se stal z rozhodnutí senátu propraetor v Etrúrii P. Iunius Brutus, který ihned vytáhl do své provincie. 

 

************************************************************

188.

Ol. 148, 1

Arkesiláos z Megalopole

124 SE

60 AE

(Symmachos)

a. u. c. 566

M. Valerius Messala a C. Livius Salinator

************************************************************

Na jaře, snad v květnu, vpadl do Lakóniky v čele Achajů Filopoimén, potvrzený ve stratégii, a Sparťané se přesile vzdali. Museli vydat osmdesát viníků událostí loňského roku, tj. představitele tradicionalistické strany královské (v achajském a římském názvosloví strany „tyranské“), aby se obhájili před soudem. Prvního dne bylo exulanty lynchováno ukamenováním sedmnáct z nich, druhého ostatní přes ujištění achajských hodnostářů rychle odsouzeni bez možnosti obhajoby a popraveno v lokalitě Kompasiu (vyšší údaj hovoří o 350 popravených), další exulováni.

Stratégos Filopoimén, rodem Megalopolíťan a od mládí odpůrce všeho lakedaimonského (srov. rok 223), dal Sparťanům strhnout městské hradby, a na achajském sněmu v Tegeji dal odhlasovat, aby byli vyhnáni všichni odpůrci Achajů ze státu (cizí žoldnéře a propuštěnce z dob "tyranské", část prodal do otroctví), též propuštěnci z této éry museli opustit Lakedaimón a zrušil tradiční lykúrgovskou ústavu, resp. to, co z ní zbývalo.

Kdo se nepoddal podmínkám, byl zotročen a prodán. Z výnosu dal Filopoimén ve své vlasti obnovit sloupořadí zničené nedávno Sparťany. Z dórských Sparťanů „vyrobil“ Achaje, jakoby ve mstě za „návrat Hérákleovců/epistrofé tón Hérákleidón“ před deseti staletími, viz rok 1104 a srov. 280. Z řad Achajů byl jmenován dohlížitel nad děním ve sparťanském státě, velkou část státního území věnoval Megalopolítským. Podle epigrammů z Anthologie palatinské Achajové zemi vyplenili, odnesli s sebou dobytek a pokáceli stromy. 

Pravděpodobně v této době byla ukončena instituce královlády, po roce 192 již jen nominální. Pokud se tak nestalo již tehdy (srov. tam). Lakónikos zůstal posledním titulárním králem ve Spartě. • Dórští králové vládli v Lakedaimonu podle tradičních dat od roku 1103, resp. 1094 (srov. rok 195).

K moci se ve Spartě opět dostal proachájský Tímoláos a tzv. stará emigrace (z doby vlády krále Kleomena III.), nevražící na zákaz hromadění klérů atd. Mluvčím protiachájské emigrace (rozumí se z roku 188) se stal Chairón. Mluvčími emigrace z roku 192, která sice také byla protiachájská, ale pravděpodobně proaitólská nebo dokonce promakedonská, byli Areus a Alkibiadés; srov. o emigrantech dále roku 178. Po masakru se vydali hledat zastání v Římě, viz rok následující. 

Lykúrgovská ústava byla do určité míry obnovena Římany roku 179. Filopoimén tak zároveň ukončil pátou a poslední achájsko-lakedaimonskou válku, která vypukla minulého roku (srov. dále rok 148).

Snad někdy v této době na popud Filopoimenův uvolnila Megalopolis závazky řady okolních obcí, jejichž synoikismem roku 370 povstala. Zachován nedatovaný dekret Theisojských v Arkadii udělující proxenii, euergesii a občanství se všemi výhodami jistému Thýmónovi z Telfúsy/Thelfúsa za to, že je podporoval i peníze daroval, když Theisoa neměla. Usnesení bylo vyvedeno na bronzové desce upevněné v chrámu Velkého boha/Megas theos. Theisoa, v dějinách naprosto nenápadná, bývala předtím součástí Megalopole, nyní nezávislá.  

 

V Thessalii byl tohoto roku tágem podruhé Eunomos (srov. rok 191/190)Koncem září se stal stratégem spolku Achájů po Filopoimenovi potřetí Aristainos.

Zřejmě tohoto roku dostala novou podobu amfiktyonie v Delfách. V důsledku římského míru s Aitóly bylo nyní opět 24 hieromnémonů - s Thessaly a Severohellény, Filippem V. a Fókidou (srov. 70. léta třetího století). O tom, jak Římané zbavili Delfany aitólského protektorátu viz rok 190. 

Z dějin zmizelo jméno „krále“ Athamánů Amýnandra, který vládl loupeživému kmeni od roku 232. Jeho smrti pravděpodobně využil král Filippos k obsazení území (srov. rok 185). Tím zaniklo i athamánské „království“. Amýnandrův syn Galéstés či Galaistés vstoupil jako žoldnéř do egyptských služeb (srov. roky 150 a 140).

Zřejmě hned po odchodu Římanů z Hellady koncem roku obsadil král Makedonců Filippos V. opět Gomfy a dal jim nové jméno Filippúpolis (?). Po společných sporech obsadil města Ainos a Maróneiu, která mu zůstala v rukách do roku 185 (viz tam, srov. předešlý rok).

 

Na jaře vytáhl procos. Cn. Manlius z Efesu  a po osmi dnech dorazil v doprovodu Attala do Apameie, kam Músaios dopravil podle předchozí dohody 2500 talentů a obilí pro armádu. Tehdy vyklidila poslední seleukovská posádka před Taurem Pergu, jejíž velitel trpělivě vyčkával rozkazu od Antiocha. Později Římany dohnal král Eumenés, který se svou flotilou zakotvil v Efesu, a s ním desetičlenná senátorská komise z Říma.

V létě proběhla v Apameji Fryžské s přízviskem Kíbótos jejich jednání s vyslanci králů Antiocha III., Ariarátha IV. a Galatů o novém uspořádání Anatolie. Konferencí v Apameji byla zároveň definitivně ukončena válka Římanů s králem Antiochem a jeho koalicí. Byly písemně vyhotoveny mírové podmínky Římanů z předešlého roku ve znění, jak byly se Seleukovci dohodnuty v Římě (srov. tam; další římský mír pro Anatolii viz rok 64 a srov. roky 47 a 36). Konkrétně:

1. Seleukovská válečná kontribuce byla potvrzena na dvanácti tisících talentech (talent nesměl vážit méně než osmdesát římských liber) placených po dvanáct let s ročními splátkami po tisíci a 540 tisíc medimnů obilí.  

2. Seleukovci přišli o celou Cistaurii, tzn. satrapie a země Frygie na Helléspontu (Malá Frygie), Frygie (Velká Frygie), Mýsie, Lykáonie, Milyas, Lýdie, Kárie, Lykie a Pamfýlie. Nové majitele zemí viz rok 189. Rozsah satrapií v říši Attalovců nebyl panstvem na Pergamu měněn, jen název „satrapie“ přešel na „stratégie“.

3. Král Ariaráthés IV. z Kappadokie zaplatil Římanům šest set talentů kontribucí. Když pak ale brzy zasnoubil svou dceru v dětském věku Stratoníku (IV.) se Seleukovnou Antiochidou (II.) králi Eumenovi II., Římané mu polovinu peněz odpustili (srov. rok 193, kdy Eumenés ještě žádnou ženu ze Seleukova rodu nechtěl; kdy se konala svatba, nevíme).

4. Všechny Antiochovy slony v počtu padesát předali Římané Eumenovi, Seleukovci si nesměli opatřovat žádné další, a zbytek seleukovské flotily v Anatolii, asi padesát krytých lodí, ohněm zničil praetor Q. Fabius Labeo v Patarách. Králi zůstalo dvanáct válečných plavidel, která nesměla plout za mysy Kalykadnos a Sarpédion v Drsné Kilikii.

Praetor přitom ještě dobyl Telméssos a pravděpodobně zde ukončil vládu místního dynasty Ptolemaia II. (srov. předešlý rok). Ptolemaiovo území dodatečně připadlo králi Eumenovi a občané si brzy na attalovskou vládu zvykli, viz k tomu rok 184.

5. Eumenés získal od Římanů Chersonésos s Lýsimachejí, Antiochos mu musí vyplatit 350 talentů v pěti ročních splátkách a namícto obilí dalších 127 talentů 1208 drachem.

6. Do Říma musel Antiochos poslat dvacet rukojmí ve stáří osmnácti až třiceti roků a po třech letech je vyměňovat za nové. Byl mezi nimi i nejmladší z králových synů Antiochos (IV.), viz rok následující. 

7. Pokud ho někdo napadne z měst a národů zmiňovaných ve smlouvě, smí se proti nim král bránit, ale nesmí si je podrobovat ani s nimi koalovat. 

Apamajským mírem byla zlomena moc Seleukovců a Římané se zbavili ve Středomoří posledního skutečného protivníka. Hellénské mocnosti se samy definitivně uklidily do druhých a dalších řad a Římané si s Hellény hráli jako kočky s myšmi. Válečné náklady a kontribuce na Seleukovce těžce dolehly. Říšské finance se staly Antiochovi osudnými, viz rok už následující. Anatolská města platící dosud daně Seleukovcům, Římané poplatků zbavili, ta, která přeběhla k Antiochovi, platila od nyní Attalovcům. 

Po apamejské konferenci se konsul Cn. Manlius a jeho praetor, velitel loďstva Q. Fabius Labeo, vraceli do Itálie. Cn. Manlius prošel s vojskem Anatolií a z Lýsimacheje Thrákií. K přepravě přes Helléspontos použila armáda vlastní flotily a lodí attalovských, jimž velel Athénaios, nejmladší z královských sourozenců. Cesta se vlekla, neboť Římané s sebou vezli veškerou anatolskou kořist a seleukovskou kontribuci.

U Kypsel bylo římské vojsko v lesnatém a hornatém terénu napadeno deseti tisícem thráckých Astů, Kainů, Madytů a Korelů, zjevně již nachystaných, z části až z dosti daleka (= selhání římské armádní rozvědky). Bojováno bylo chaoticky po celý den a část Římany naloupených peněz byla nyní uloupena Thráky. V jedné z řady potyček v nepřehledném terénu padl Q. Minucius Thermus, cos. 193, jeden z decemvirů. Údajně, jak tvrdí (podle všeho) protimakedonská propaganda, byl do plánu Thráků zasvěcen i král Filippos V.

Když opět konsolidovaná armáda minula území Ainu, napadli ji Trausové/Thrausové: těm už to nevyšlo a v řádné bitvě byli rozprášeni. V okolí Maróneie se voje zásobily obilím a po zbytek cesty Makedonií měly klid. Údajně do ještě makedonské Thrákie patří episoda s potyčkou čtyř set numidských jezdců v doprovodu několika slonů, kteří se pod velením Muttina a jeho syna pustili do patnácti tisíc Thráků a vzali jim odvahu napadnout hlavní armádní tah. • O Muttinovi/Mottonovi, takto původně Myttonés z Hippakry, viz odkazy v indexu s. v. Myttonés.   

Oloupení Římané, vítězové nad Asií, pak prošli Thessalií do Apollónie, kde přezimovali, než se přeplavili do Brundisia. Přes odpor části senátu mu byl následujícího roku povolen triumf nad Galaty (5. března 186 starého kalendáře, asi listopad 187, srov. pod ceny a hostiny). Presentoval při něm zlatých věnců o váze 212 liber, 2103 libry zlata, 220 tisíc liber stříbra, 127 tisíc attických tetradrachem, 250 tisíc kistoforů, 16.230 mincí zlaté ražby filippské. Quaestoři z této kořisti vypláceli zbývající platby nízkoúrokových válečných půjček (na jeden tisíc assů stát vyplácel 25,5 assu).

Za připomenutí stojí, že kořist z anatolských Keltů nebyla ničím jiným než lupem Galatů získaným po roce 277 za své invase na hellénských obcích. 

Pro rozmařilost vojáků, kteří přivezli do Říma část hellénských stolovacích a zábavních zvyklostí s luxusním nábytkem, doprovodem hudebníků, hudebnic a tanečnic byl Cn. Manlius Vulso konservativci obviňován, že zavlekl do Města orientální móresy, sexuální nevázanost, zkázu mravů. O prvním ze zákonů proti luxusu při stolování viz rok 182.

V Anatolii po odchodu Římanů spojil tetrarcha Tolistobójů či Tolistogiů Ortiagón rozpadlé kmeny a klany Keltů-Galatů v jedno království. Ortiagón jim se svou manželkou Chiomarou vládl do roku 183.

Téhož roku byl egejskými piráty vyloupen Knidos. Někdy mezi roky 188 a 178 souhlasili Pédasští se sympolítejí s Mílétem a přestěhovali se tam, jak vypovídá rozsáhlý text smlouvy na stéle z Mílétu; z hospodářské činnosti užívali několik let daňových prázdnin než se dostali na mílétské sazby (deset let bez leitúrgií, pět z oleje a exportů, tři z úlů, vždy jen po měďáku/chalkús ročně, srov. v přílohách oddíl Míry & váhy). Pédasy, obec původně kárská a po 367 dlouho součást Halikarnássu, zanikly. Po Pédasách se stali c. 180 součástí Mílétu Héráklejští pod Latmem; usnesení o sympolíteji zachováno nepoškozeno na stéle nalezené v Mílétu. 

V Syrii se narodil budoucí král Démétrios I., syn Seleuka IV. Filopatora s královnou Láodikou IV. (viz následující rok).

 

Pokračovala válka Římanů s Ligury, ale nic bližšího známo není, resp. konsul M. Valerius s hlavním stanem v Pisách a se dvěma legiemi, se ničím nevyznamenal. V Římě dosáhli Kampáni práva ženit se s Římankami, což platilo i pro ty, kteří se již oženili a měli děti, viz rok předešlý. Latinské obce Formiae, Fundi a Arpinum dostaly ke svému římskému občanství též právo hlasovací (srov. rok 338).

Kuriosní bylo rozhodnutí městského praetora M. Claudia Marcella vydat do Karthága k potrestání L. Minucia Myrtila a L. Manlia za to, že zbili púnské vyslance. Proč se do nich pustili, není známo, ale v Karthágu jim nic neudělali a poslai domů.   

 

V Číně zemřel z neznámých příčin 26. září císař Chuej/Hui (formálně vládl od roku 195), pohřben byl 19. října. Jeho matka a regentka Lü Č'/Lü Zhi alias císařovna Kao Chou vybrala za nástupce Chuejova adoptivního syna Liou Kunga/Liu Gong s posmrtným jménem Čchien-šao/Qianshao (vládl formálně do roku 184).

Moc nadále pevně držela v rukou císařovna-vdova po zakladateli dynastie Kao-cu (viz rok 195). Císař byl chlapeckého věku a když se roku 184 dozvěděl, že není synem císařovny Čang Jan/Zhang Yan, vdovy po Chuejovi, neprozřetelně upustil, že až dospěje, Lü Č' zlikviduje. Babička vnuka zavřela, lidem nakukala, že je nemocen a když vybrala jeho bratra za nástupce, viz rok 184, Čchien-šaoa zavraždila.

Kolem roku 186 postihlo Čínu zemětřesení a v krajích obývaných barbarskými Čchiangy/Qiang na západu země spustilo sesuvy půdy (o jejich původu viz v indexu s. v.).