209-204

209.

Ol. 142, 4

103 SE

39 AE

(neznámý)

a. u. c. 545

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator V. a Q. Fulvius Flaccus IV.

************************************************************

Aitólové se Sparťany pod Máchanidou vpadli do Acháje a plenili, stejně jako Aitólové, kteří se přeplavili u Rhia. Achájové proto požádali Filippa o pomoc. Filippos V. cestou na jih oblehl Aitóla Pyrrhia v Lamii, stratégos na tento rok (úřad sdílel s Attalem Pergamonským). Předtím ve dvou střetnutích aitólsko-attalovsko-římská koalice byla v poli dvakrát Makedony poražena; padlo v bitvách tisíc spojenců. Král tábořil ve Falarách a zde přijal vyslance Rhodských, Chíjských a Athénských spolu s diplomaty Ptolemaia Filopatora I. a Amýnandra Athamánského. Nic se ve věci ukonční války s Aitóly nedohodlo a v jednáních strany pokračovaly brzy na to na achajském sněmu v Aigiu; ani zde to nedopadlo, a to zřejmě z obavy, aby Filippos nebyl v Helladě příliš silný.

Než se vypravil do Aigia slavil král, jehož rod z Argu pocházel, v doprovodu jen několika málo jezdců Héřiny hry/héraia v Argu. Po skončení aigijských jednání zanechal Achájům čtyři tisíce vojáků a vrátil se do Argu, aby předsedal hrám nemejským. Achájský stratég Kykliadás se po hrách spojil s královskou armádou před Dýmou drženou aitólskou posádkou a vpadli do Élidy. Na tomto tažení sloužil Filopoimén jako Kykliadův podvelitel. P. Sulpicius vylodil v Élidě na čtyři tisíce Římanů a s nimi se Aitólové a Élejští pustili do bitvy s Acháji a Makedony. V boji poblíž města Élidy byl králův kůň proboden kopím a Filippos musel bojovat jako pěšák. Nerozhodný výsledek bitvy vylepšil druhého dne, když se zmocnil pevnosti Pyrgu u Élidy se čtyřmi tisíci venkovany a dvaceti tisíci kusy dobytka. 

Nato vpadl do Makedonie dynasta Aeropos v čele svých Illyrů, uplatil velitele posádky v Lychnidě, město obsadil a později že Dardanové vyplenili Orestidu. Rozšířila se totiž zvěst, že král je mrtev. Filippos se musel proto vrátit z Peloponnésu, kde nechal Achájům 2500 vojáků, a Aeropos se stáhl. Po jeho odchodu porazili Achájové Aitóly s Élejskými v bitvě u Messény. 

Na podzim se stal novým stratégem spolku Achájů Níkiás. P. Sulpicius Galba, který v létě kotvil v Naupáktu a pustošil s flotilou kraj mezi Sikyónem a Korinthem (plenící Římany zle překvapil Filippos a řadu jich pobil), přezimoval s králem Attalem I. na Aigíně.

 

Král Antiochos III. dobyl třetího roku své anabase v Parthii Hekatompylos, porazil barbary v Hyrkánii a dobyl město Sirynx poté, co Parthové pobili ve městě všechny Hellény. Poražený Arsakés III. Artabános I. se Antiochovi III. podrobil a zavázal k (opětovnému) placení tributu. Antiochos Veliký tak byl posledním Seleukovcem, který vybíral poplatky od Parthů. Nicméně království polousazených kočovníků nebylo ve své existenci nijak omezeno a nadále plnilo pro Seleukovce hraničářskou roli, srov. rok 250. Antiochos pokračoval na východ a dostal se do bojů s Apasiaky, skythskými nájezdníky z oblastí jižně od Aralu, srov. rok 237.

Nejpozději od 15. nisannu roku 103 SE/od 28. dubna se stal spoluvládcem Antiocha III. jeho syn Antiochos a byl jím minimálně do 21. tebítu roku 119 SE/do 28. ledna 192. Takto dokladovaná vláda ale pravděpodobně začala již roku 211 (viz u příležitosti odchodu krále Antiocha III. do horních satrapií).

 

V Egyptě se 9. října (nebo už roku 210) narodil Ptolemaios (V.) Epifanés. Po jeho narození vyhnal král Ptolemaios IV. Filopatór I. svou sestru a manželku Arsinoé III. ode dvora (byla vůbec tělesnou matkou Epifanovou?).

 

V desátém roce púnské války konsul Q. Fabius Maximus oblehl a pomocí zrady zamilované ženy dobyl Tarás; v bojích padli předáci Démokratés a Níkón, Filomélos či Filomenés nebyl nikdy nalezen (prý spadl s koně do studně? srov. rok 213). Římská posádka na hradě města se pod M. Liviem proti Púnům držela čtyři roky, viz 213. Celý Tarás zůstal navěky římský. Architekt Hérákleidés Tarentský, doma nejprve před pádem města obviněný ze zrady a když prchl k Římanům podruhé obviněn z kontaktu s Púny, se na útěku dostal ke králi Filippovi V., u něhož pak působil jako diplomat a poradce s velkým vlivem u dvora, viz rok 204 (zlí jazykové o něm uváděli, že v mládí prostituoval...).

M. Claudius Marcellus bojoval v jižní Itálii s Hannibalem s různým výsledkem. Ve dvoudenní bitvě u Canusia či Ascula Římané formálně zvítězili, vedle osmi tisíc Púnů a tří tisíc Římanů padlo pět slonů; první den dopadl pro Římany zle: na bojišti jich zůstalo 2700. Válečná iniciativa přes nové neúspěchy, viz rok následující, byla na straně římské, Hannibal se z jižní Itálie nedokázal spojit se svými keltskými spojenci na severu. Do přímé bitvy se Římané, ačkoli v převaze, přesto netroufli.

P. Cornelius Scipio byl úspěšný v Hispániích. V bitvě u Baeculy porazil Hasdrubala, bratra Hannibalova. Vítězství nebylo zničující a Hasdrubal s jádrem armády unikl do Pyrenejí, vyhnul se římským hlídkám a pokračoval za bratrem do Itálie; viz rok 207. Král Ilergetů Indibilis a jeho bratr Mandonios, jedni z nejmocnějších mezi Ibéry, se spojili s Římany; předtím stáli na kartháginské straně (srov. předešlý rok, kdy po dobytí Nového Karthága připadla keltibérská rukojmí Římanům, pak rok 205).

V Římě tribun lidu C. Publicius Bibulus, který též neúspěšně žaloval Marcella pro špatné vedení války, prosadil zákon na omezení velikosti darů o saturnaliích, které dávali chudí klienti svým bohatým patrónům. Válečné poměry zjevně ještě více vyčerpávaly nemajetné svobodné Římany a podle nového zákona jsou povinováni pouze dary voskových svící, lex Publicia de cereis; srov. rok 204.    

 

V Číně zničili Čchinové stát „Menších“ Wej (srov. rok 315). U dvora spustil eunuch Čao Kao/Zhao Gao císařovým jménem hrůzovládu. Čchin Er-š'óvi nakukal, aby se jako vládce nebes neukazoval tolik poddaným a ovládl slobochovu vůli. Po smyšlených záminkách byli popraveni císařovi bratři, císařští princové, generálové a ministři, na nichž stál režim otcův, dokonce veřejně princezny.

Povstání Čchen Šenga/Chen Sheng a Wu Kuanga/Guang zazářilo a rychle pohaslo. Povstalci, armádní důstojníci, jimž počasí zabránilo včas se dostat na místo vymezené rozkazem a tudíž jim hrozil trest smrti, se skupinou vojáků a devíti sty venkovami proklamovali obnovení státu Čchu/Chu. Jeho králem byl provolán Wu. Řady rebelů sice rostly, ale proti nim stáli profesionální císařští vojáci. Po šest měsíců bojoval s ústřední mocí proti estabishmentu, za "sociální povznesení venkova" (srov. rok 221 a viz následující rok)Podobná povstání obnovovala šestici zlikvidovaných státy: Wej, Čao, Čchi, Čou, Jan a Chan. 

 

************************************************************

208.

Ol. 143, 1

Hérákleitos ze Samu

104 SE

40 AE

(Ankylos) | neznámý 

a. u. c. 546

T. Quinctius Crispinus a M. Claudius Marcellus V.

(T. Manlius Torquatus dict.)

************************************************************

Mezi lety 208/207 až 205 byl boiótarchem Thibrón (?), v letech 208 nebo 207 Níkón.

V osmém roce první makedonské války vypluli Attalos s Římany P. Sulpicia Galby z Aigíny s celkem šedesáti válečnými loděmi k Lémnu, kdežto Filippos jednal v Démétriadě s vyslanci z mnoha hellénských států, kteří se buď domáhali pomoci, nebo se pokoušeli zprostředkovat mír s Aitóly a Římany (viz předešlý rok). Cestou od Lémnu plenila Attalova flotila 35 lodí Peparéthos. Král Filippos V. dorazil pozdě k Hérákleji na Oitě, kde Aitólové pořádali sněm, za to v celém kraji zničil pole s téměř dozrálým obilím. Římané s Attalem se z Peparéthu přeplavili na Euboiu a oblehli Óreos. Velitel makedonské posádky Platór Illyrský, viz o něm roku 220, však město prodal Attalovi, vpustil nepřítele do jedné ze dvou pevností a po krátkém boji padl zbytek; město vyplenili Římané. Zrádce směl odvést své Makedonce na pevninu a on sál odplul později s Attalem.  

V tu dobu Filippos vytáhl od Démétriady s armádou až k Elateji ve Fókidě a Attalos se zmocnil Opúntu a vyloupil ho. Nicméně Filippos se přes Skotússu vrátil a Opús neočekávaně osvobodil; král Attalos unikl v největším spěchu ke svýmn lodím. Pak se musel Attalos vrátit zpět do Asie, protože na jeho území vpadl král Prúsiás I. Římané pod P. Sulpiciem se vrátili na Aigínu. Na to dobyl Makedonec Thronion obývané uprchlíky z Fthíótských Théb, spolkového města aitólského dobytého Filippem V., viz rok 217.  

V té době Filippos zřejmě zcela kontroloval fócká města. Jejich guvernérem byl jistý Hérákleidés a ten si nelámal hlavu s výběrem daní: platit museli všichni. Obyvatelé Abají, členové sdružení místního Apollónova chrámu, si proto stěžovali v měsíci hyperberetaiu/září-říjen u Filippa a ten o platnosti tradičního osvobození "svaté půdy" od daně Hérákleidovi napsal (zda to Fókům pomohlo, nevíme).

Zatímco k makedonskému dvoru směřovali aitólští vyslanci, aby pokračovali v jednání o míru, Filippos využil situace a obešel nepozorné aitólské stráže v Thermopylách vyčkávající výsledků jednání. Vpadl s armádou znovu přes Korinthos na Peloponnésos, ale Máchanidás se mu v poli nepostavilKartháginci králi poslali na pomoc několik lodí, čekali v akarnánských přístavech, ale ve strachu před obklíčením Římany se lodi vytratily. Achájové pod stratégem Níkiou vpadli do Aitólie a plenili. Filippos se vrátil přes Euboiu, kde dostal Óreos zpět pod svou kontrolu, do Makedonie a pustil se do loupících Dardanů (viz předešlý rok, popř. rok 222). Římané s posilami dobyli Ambrakii.

Římané vyslali městského praetora pro rok 210 L. Manlia Acidina do Olympie, aby vyzval běžence ze Sicílie a Tarentu, že se již mohou vrátit domů a že jim Římané restituují majetky. Manlius se tak zřejmě stal prvním z Římanů, který se objevil v Altidě. Druhým byl Aemilius Paullus po Pydně. 

Na podzim byl Filopoimén poprvé zvolen stratégem Achájů.

 

Antiochos III. zahájil čtvrtého roku svého tažení do horních satrapií válku s králem Euthydémem I., vládcem v Baktrii, kterého porazil v těžké bitvě na řece Areios/Arios u města Gúriana západně od dnešního Herátu a zahnal ho zpět na sever do jeho sídelního města, do Zariasp (Baktra). V bitvě zahynul Antiochův kůň a král po ráně do obličeje přišel o několik zubů. Bakterské Hellény v rozhodujícím okamžiku bitvy přemohl včasným zásahem se svými muži Antiochův vojevůdce Panaitólos.

V letech 208 až 206 působil Antiochos s armádou v Ariáně, Margiáně, Drangiáně a v Baktrii. Je pravděpodobné, že Euthydémos byl velkou část této doby obléhán ve svém sídelním městě, ale o průběhu války nevíme vůbec nic.

Tak daleko na východ se po něm žádný Seleukovec ani jiná středomořská velmoc už nikdy v historii nedostala. Bližší údaje o králově činnosti neznáme, ale zřejmě posiloval hellénisaci těchto území (srov. rok 211). Jako kolonistů mohl používat emigrantů ze států mateřské Hellady, které do světa vyháněly domácí rozbroje a války.

Odhaduje se, že po smrti Alexandra Velikého nebylo v celé Asii východně od Mesopotamie více než patnáct tisíc Makedonců, z nichž jen zlomek se tu usadil. Že však v této době byla helléno-makedonská populace seleukovské říše relativně silná, ukazuje početní stav tradičního jádra seleukovské armády, falangy (srov. ještě vlády Antiocha IV. a VII.).

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón II., který byl v úřadu od roku 232. Následoval jeho syn Oniás III. (nejvyšším představitelem theokratického státu do roku 177). Jako celý jeho rod i on byl proptolemaiovský a filhellénský.

V Egyptě se nejpozději 29. listopadu stal jednoroční Ptolemaios Epifanés spoluvládcem svého otce, krále Filopatora I. Formálně však stále vládli Theoi Filopatores (I.), viz rok 211 a 210.

 

Zemřel filosof Chrýsippos ze Sol (narozen v rozmezí let 281 až 278). Po smrti Kleantha z Assu byl od roku 232 scholarchem stoy. Jméno jeho přímého nástupce neznáme.

 

V jedenáctém roce druhé války púnské konsul M. Claudius Marcellus učinil v Etrúrii přítrž protiřímskému hnutí, než se s legiemi pustil k jihu. U Petelie v Bruttiu zničil Hannibal oddíl Římanů na přesunu a 2700 jich padlo. Obě armády tehdy tábořily blízko sebe. Marcellus se 220 muži, převážně Etrusky, vydal na obhlídku terénu. Zde zaskočen v potyčce s Numidy u Venusie padl a koncem roku zemřel na následky zranění z téže potyčky také druhý konsul T. Quinctius; před smrtí jmenoval diktátorem T. Manlia Torquata. Hannibal pak zbavil mnohaměsíčního římského obléhání Lokry z moře, jemuž velel právě T. Quinctius Crispinus. Hannibalův lokální velitel Magón rozšířil, že se blíží jádro Hannibalova vojska a T. Quinctius dal proto nalodit a s flotilou odplul. Podle jiné verse byl praefectem flotily propraetor a pozdější historik L. Cincius Alimentus, bývalý Hannibalův zajatec, srov. rok 218 a 210. 

Census vykázal 137 108 občanů. Srov. s údaji předválečnými z roku 220!

 

V Číně pod armádním tlakem sláblo povstání Čchen Šengovo a sedmého měsíce od vypuknutí byli Čchen a Wu Kuang zavražděni vlastními lidmi. Na vlně celočínské nespokojenosti s daněmi a pracovními povinnostmi spojenými se stavbami Čchinů vznikala další povstání. Ve státě Čchu vytvořili své skupiny aristokrat Siang Jü/Xiang Yu (narozen 232), velící generál v oblasti, a nižší armádní důstojník Liou Pang/Liu Bang (narozen 256) prostého původu vesnického. Vzhledem k postavení Siang Jüa, silám, jimiž disponoval, i postavě, měřil prý osm stop, tedy c. 240 centimetrů, byl pokládán za vlastního vůdce povstání. 

„Občanská“ válka řádila po celé Číně. Obnovil se systém samostatných států s pouze formální ústřední mocí (srov. rok 221 a rok předešlý a následující).

 

************************************************************

207.

Ol. 143, 2

105 SE

41 AE

neznámý | (Kallistratos II.)

a. u. c. 547

M. Livius Salinator II. a C. Claudius Nero

M. Livius Salinator dict.

************************************************************

V roce 207 nebo 206 byl boiótarchem Aristomachos (II.).

Král Filippos V. v devátém roce první války makedonské dobyl zpět Ambrakii, kterou předešlého roku obsadili Římané. Aitólové dobyli Farsálos. Následovala další mírová zprostředkování. Na sněmu Aitólů v Naupáktu ale bylo rozhodnuto pokračovat ve válce. Aitólové požádali Římany o silnější vojenskou pomoc, viz rok následující.

Zde předtím pronesl panhellénskou řeč proti koalici s Římany Thrasykratés z Rhodu; varoval před nimi, že se vrhnou na Helladu, jakmile vyřídí doma válku s Hannibalem, a to prý bude velmi brzy; srov. rok 211 a vystoupení Akarnána Lykiska a nejstarší vůbec varování Aitóla Agésiláa roku 217 před mračny ze Západu. Římské chování ve válce označil Thrasykratés za barbarské. • Později byli Římané již jen ojediněle označováni za barbary, naposledy před bitvou u Kynoskefal roku 197 (srov. roky 217 a 211).

Filippos dobyl Thermata v Aitólii. V téměř již ztracené bitvě u Antigoneie porazili Achájové pod Filopoiménem Lakedaimonské, králův poručník, bojovný Máchanidás padl rukou Filopoimenovou a s ním v bitvě na čtyři tisíce Lakedaimoňanů. Achájové vzápětí obsadili Tegeu.

Ve Spartě se stal novým poručníkem Nábis z rodu Eurypóntovců, syn Dámarátův/Démarátův (o jeho rodu viz rok 491 a 399). Do konce roku byl nedospělý král Pelops odstraněn: nevíme, zda zabit, nebo exulován. Nominálně vládl od roku 211. Novým králem se prohlásil Nábis (vládl do roku 192; jeho jméno je velmi "nesparťanské"). Achájskou a římskou propagandou byl označován za „tyranna“, tedy za samovládce a nikoli za krále. 

 

V Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, vypuklo nové protiptolemaiovské povstání domorodých Egypťanů. Povstalci dobyli (nedokončený) chrám Hóra v Edfú (srov. dále roku 204; o chrámu viz rok 237, 142 a 57) a vedli je Harwennefer/řec. Harmaxis a jeho syn Anchwennefer/řec. Anchmaxis (jiné verse jmen jsou Harmachis a Anchmachis, též Haronnofris, Hyr Gonafor a Anchonnofris, resp. Chaonnófris; trůnní jména viz v indexu s. v.). Ptolemaiovské posádky z Thébaidy zmizely a Harmaxis se provolal králem; viz dále rok 199. Thébais byla pacifikována až roku 186 (viz tam).

 

Na jaře dvanáctého roku druhé púnské války pokračoval z Gallií do Itálie přes Alpy Hannibalovou cestou jeho bratr Hasdrubal s posilami pro kartháginskou armádu, viz rok 209. Na jeho stranu se připojili Kelti. Marně Pún obléhal Placentii, jeho posly k bratrovi na jih Itálie Římané chytli. Hannibal byl tou dobou v Lúkánii, kde u Grumenta po bitvě ustoupil Římanům pod Claudiem Neronem (čtyři jeho sloni padli, dva byli zajati). Hannibal pak odtáhl do Ápúlie. Nero naopak obrátil konsulské vojsko na sever na pomoc Liviovi Salinatorovi, který čelil Hasdrubalovi. 

Neronova armáda dorazila k ležení konsula Livia, odděleného od tábora praetora, vojenského velitele Cisalpínské Gallie L. Porcia Licina. Neronovi vojáci se začátkem léta v noci vplížili do obou ležení, aniž by to Púnové spatřili. Na území keltských Senonů, na Metauru, řece v Umbrii, byl 23. června poražen, on sám se po ztraceném boji vrhl mezi Římany. Zemřelo prý s ním na 56 tisíc Púnů, 5400 jich bylo zajato, podle střízlivějších zdrojů jich zahynulo na bojišti asi deset tisíc a dva tisíce Římanů (vyšší údaj: osm tisíc Římanů a spojenců). Pobito bylo i šest jeho slonů, zabili je jejich vodiči, čtyři zajati. Osvobozeno bylo po bitvě na čtyři tisíce římských zajatců. Římskému vojsku velel konsul M. Livius Salinator, neboť v jeho provincii k bitvě došlo, a jeho kolega C. Claudius Nero, jehož vojáci bitvu rozhodli. Bylo to první a poslední velké vítězství Římanů nad Kartháginci v Itálii. O děkovné stavbě Livia Salinatora viz rok 191. 

Claudius Nero se hned po bitvě vrátil na jih, kam do svého ležení dorazil po šestidenním pochodu, aby hlídal Hannibala usazeného v Bruttiu. Masakr Hasdrubalovy armády znamenal rozhodující zlom ve vedení druhé púnské války na italské frontě. 

Římané v Hispániích pod P. Corneliem Scipionem rovněž úspěšní; mimo jiné padla do jejich rukou Aurinx/Oringis. Vyslali pátou loupeživou výprava u Lilybaia do Afriky do okolí Utiky. Vracející se Římané pod M. Valeriem Laevinem na moři porazili u Sicílie Karthágince. O předcházejích expedicích viz rok 215 a 212, další viz roky 205 a 204.

V Hispániích nahradil ve vrchním velení Hasdrubala, syna Geskónova, Hannón. Druhým velitelem byl Mágón. Římané už drželi celou východní polovinu Hispánií po Gády/Gádeiry, kde se Púnové drželi.

 

V Číně císař Er-š' (22) jmenoval začátkem roku ke své zhoubě hlavním rádcem eunucha Čao Kao/Zhao Gao, který neprodleně udělal proces kancléři Li S'ovi/Li Si, víceméně organisátora čchinovské říše, jehož císař zdědil po otci, a dal ho ukrutným způsobem i se synem popravit. V létě napadl Siang Jü/Xiang Yu armádu Čchinů vedených Čang Chanem/Zhang Han a v bitvě u Ťü-lu/Julu v Che-peji je porazil; rok předtím Čang Chan vojsko státu Čchu porazil a rovněž oddíly státu Čao. Když císařští velitelé viděli, že Čao Kao proti nim intrikuje a usiluje jim o život, vzdali se Siang Jüovi. Kroniky tvrdí, že Čchuové pohřbili dvě stě tisíc čchinských vojáků, jádro zanikající mocnosti, zaživa (!). Generály kupodivu nechal naživu včetně Čang Chana, udělil jim tři království, jimž pak vládli ("Tři Čchinové").

U čchinského dvora uvažoval eunuch Čao Kao o palácovém puči. Aby ozkoušel spolehlivost vojáků a dvořanů, ukázal v září císaři jelena se slovy: "To je kůň." Er-š' mu řekl, že se mýlí, "děláte z koně něco, co se jmenuje jelen". Lidé kolem mlčeli, někdo souhlasil s Kao Čaoem; kdo ne, byl jím brzy zahuben. Čao pak poslal vojáka, aby dohlédl na sebevraždu "Druhého císaře Čchinů", Čchin Er-š', rodným jménem Chu-chaj (vládl z eunuchovy vůle od roku 210).

Čao Kao dosadil na trůn C´-jinga/Ziying neboli "Třetího císaře Čchinů", Čchin San-š'/Qin San Shi, syna Fu-suova (viz rok 210; bývá případně též pokládán za syna Čchin Š'-chuang-tiho). Tentokrát se Čao Kao přepočetl: nový císař ho vylákal k sobě do svých místností a osobně zavraždil. Do třetího kolene pak dal vyvraždit i eunuchovo příbuzenstvo. C'-jing vládl pouhých 46 dnů, po nichž se vzdal oddílům Liou Panga/Liu Banga, které obsadili sídelní město Čchinů Sien-jang/Xianyang. Liou Pang, jehož armáda čítala sto tisíc mužů, předal císaře za měsíc Siang Jüovi, který disponoval vojskem o čtyřech stech tisících mužích.

Siang Jü excísaře v lednu 206 popravil a s ním celou čchinovskou panovnickou rodinu. Palác s městem byl vyloupen a zapálen, zničena byla při tom velká knihovna. Kmenové území Čchinů rozděleno mezi "Tři Čchiny; říše Čchinů nedožila ani patnáctých narozenin. Siang Jü se dal titulovat jako "král-vůdce Západních Čchu"/Si Čchu ba-wang a říši rozčlenil na osmnáct států/království, jak se též období let 207-202 nazývá, a zčásti vládami nad nimi podělil své přátele, generály a potomky místních královských rodů

Na hostině při oslavách vítězství v Sien-jangu chystal Siang Jü likvidaci Liou Panga, jemuž přidělil kraj na středním toku řeky Chan/Han v dnešní provincii Šen-si/Shanxi zvaný Chan-čung/Hanzhong, "Střední Pochaní"; sídelním městem jeho údělného království ("král z Chanu") byl Nan-čeng/Nanzheng, kam Liou dorazil v červnu 206. Liou Pang z hostiny unikl pod záminkou, že musí na toiletu a mezi oběma vůdci vypukla válka, válka Čchuů proti Chanům (do 202).   

 

************************************************************

206.

Ol. 143, 3

106 SE

42 AE

(Kallistratos II.) | (Pantiadés) 

a. u. c. 548

L. Veturius Philo a Q. Caecilius Metellus

************************************************************

Boiótarchem pro rok 206 nebo 205 byl Filón (II.). Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Achájů Filopoimén. Stratégem Épeiřanů byl Krisón, syn Sabyrtiův.

V desátém roce první makedonské války se na stranu Filippovu přidal Amýnandros z Athamánie, když dostal slíbený Zakynthos (patřil mu do roku 191). Filippos plenil v Aitólii. Aitólové byli válkou již vyčerpáni a proto uzavřeli s králem Filippem V. a se spolkem Achájů k nelibosti Římanů v Naupáktu příměří, jímž skončily nepřetržité boje od roku 212. Na základě tohoto příměří byl následujícího roku uzavřen mír, viz. Také Épeiróťané měli války plné zuby, jednali s oběma stranami a dosáhli na Filippovi slibu, že se osobně dostaví do Épeiru, viz rok následující. 

P. Sempronius Tuditanus, nástupce P. Sulpicia, obléhal se deseti tisíci pěšími vojáky Dimallon, ale před Filippovým příchodem se stáhl zpět do Apollónie, kde byl římský garnison. Král zpustošil okolí města, stál pod hradbami, ale Římané neměli na bitvu chuť. Tuditanus pak s králem vyjednával a výsledkem byl mír uzavřený následujícího roku.

 

Ve Spartě zahájil král Nábis svou reformátorskou činnost: perioikům a heilótům uděloval občanská práva (srov. rok 195).

 

V Illyrii zemřel dynasta Skerdiláidás, který vládl ve skoderské říši od roku 212 (srov. rok 228). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Pleuratos II. (vládl samostatně do roku 181).

 

V Baktrii dohodl král Antiochos III. mír s Euthydémem I., který uznal nadvládu Seleukovců a Antiochos mu na oplátku uznal královský titul. Po předchozím dlouhém obléhání Bakter uzavřeli oba králové písemně symmachii, přičemž není zjevné, že by se někdy osobně setkali: vyjednáváno bylo přes Téleu, který byl Euthydémovým krajanem z Magnésie, a přes Euthydémova syna a nástupce Démétria (jeho věk neznáme).

Pak se šestého roku svého tažení na východ Antiochos vypravil přes Hindúkuš do "Indie". Vládce v Kóféně (v dnešním Kábulu a okolí) jménem Sofagasénos, údělný král Maurjů, obnovil spojeneckou smlouvu a svou poplatnost Seleukovcům a vedle tributu dal Antiochovi 150 slonů. Kóféné byla nejvýchodnějším místem Antiochova tažení. Král se pak obrátil a prošel napříč Arachósii, přešel řeku Erymanthos/dnešní Hílmand do Drangiány a Karmánie, kde přezimoval. Lze předpokládat, že posledními oblastmi na severozápadu uznávajícími nadvládu Maurjů, viz mírovou smouvu Seleuka Níkátora s Čandraguptou roku 303, byli Gandhára a Parapamisadové.

Euthydémův syn Démétrios I. se téhož roku měl oženit s jednou z Antiochových dcer, jejíž jméno neznáme (Láodiké? srov. rok 200). Pokud bylo Antiochovým plánem podrobit své vládě Parthy a pacifikovat bakterské Hellény, byla dlouhá expedice celkem úspěšná. Z obchodního hlediska, viz rok 211, mohla být dokonce velmi úspěšná.

 

V Mauretánii vládne Baga, první doložený král Maurů (řec. Maurúsioi, lat. Mauri). Konkrétní údaje o délce jeho vlády nemáme. Bagovo panství leželo západně od řeky Mulucha (dnešní Muluja), která oddělovala sídla Maurúsiů od numidských Masaisyliů. Bagovo panství leželo na území dnešního severního Maroka, zhruba v rozsahu pozdější římské provincie Mauretania Tingitana.

V Numidii zemřel král Gala (či Gula nebo Guda), otec Masinissův, který byl od roku 213 v Hispániích. Přesnou délku vlády Galy neznáme (viz roky 220 a 213). Jeho nástupcem se stal Oizalkos (lat. Oezalcus), ale vládl jen krátce. Masinissa přešel po bitvě u Ilipy na římskou stranu, pro změnu Syfax (viz rok 220) se postavil na stranu Karthága; nebo došlo k výměně koalic již roku 212 (?). Masinissa se dokonce vypravil z Gád za Scipionem do nitra Hispánií, aby zradu osobně stvrdil podáním ruky.

Syfax se po Ilipě měl osobně setkat doma ve své říši s Hasdrubalem vracejícím se do Karthága a zároveň se Scipionem, prý vedle sebe hodovali; tehdy ho ještě ujistil o přátelství k Římu. Pak mu ale nabídl Hasdrubal, Geskónův syn, svou dceru Sofonibu původně zasnoubenou Masinissovi a bylo po spojenectví; Syfax se přiklonil k Púnům.

Třináctého roku druhé války púnské byli u Ilipy/Silpie Kartháginci P. Corneliem Scipionem znovu poraženi, a byla to poslední velká bitva Kartháginců v Hispániích; jejich moc se tu zhroutila. V bitvě padlo patnáct tisíc mužů na straně púnské, osm set na straně římské. Jeden z velitelů Hasdrubal, syn Gesgónův, se uchýlil do Gád, pak opustil Hispánie; viz o něm dále roku 205.

Před porážkou disponovali Púnové armádou o sedmdesáti tisích vojácích pěchoty, čtyřmi tisíci jezdci a 32 slony (vyšší údaj: sedmdesát tisíc pěšáků, pět tisíc jezdců a slonů 36), P. Cornelius Scipio válčil s 45 tisíci pěšáky a asi třemi tisíci jezdci (nižší údaj: třetina púnské armády). • Podle jednoho z pramenů (Appiános) se místo bitvy nazývalo řec. Karmóné

Po Ilipě začali přecházet Keltibérové na římskou stranu, první byl Attenés se svými Turdetány. Castuló/řec. též Kastax, sídelní město Orétánů, které se po smrti obou Scipionů (Publius byl otcem stejnojmenného vrchního velitele v Hispániích) roku 212 přidalo ke Karthágincům, se vrátilo k Římanům. Naopak Iliturgové vzdorovali a Římané jejich sídelní město Iliturgis/řec. Ilyrgiá během několika hodin zcela vyvrátili (nicméně byla obnovena, viz rok 195). Stejný osud potkal nedalekou obec Astapu, kde přišlo mnoho římských vojáků k úrazu nebo dokonce o život, když v plamenech hledali roztavené stříbro a zlato: obyvatelé se totiž rozhodli podniknout výpad a pokud se nezdařil, mělo padesát vylosovaných Astapanů pobít ženy a děti a zapálit se na nachystané hranici s majetkem města. Výpad Římané odrazili...

Scipio (bylo mu třicet) pak onemocněl a Hispániemi šla pověst, že zemřel. Proti Římu začali opět jednat bratři Indibilis a Mandonios a jejich Ilergétové. V řadách římské armády v ležení u ústí řeky Sucró vypukla vzpoura vojáků domáhajících se výplaty žoldu. Vedli ji prostí vojáci C. Albius Calenus a C. Atrius Umber, kteří sesadili velitele. Když se Scipio uzdravil, porazil na Hibéru Ilergéty, Mandonios se mu vrhl k nohám a dosáhl odpuštění za slib, že zaplatí Římanům letošní žold. Po nějaké době se ale Ilergetové znovu vzbouřili, viz příští rok. Vzpoura římských vojáků byla potlačena popravou vůdců. Je možné, že pro nespokojené vojáky, nyní veterány, založil Scipio t. r. osadu Italiku, pozdější rodiště Traianovo.

Před městem Cartegou či Kartéjí porazil na moři C. Laelius púnské lodi pod Adherbalem. Chtěl využít povstání v Gádách, ale přišel pozdě. Jeho lodi byly prvními římskými válečnými plavidly, které se dostali do Atlantiku za Gibraltar. Další z velitelů L. Marcius obsadil dolní tok Baety, ale oba se posléze vrátili do Nového Karthága.

Vrchní velitel Mágón, Hannibalův bratr, dostal z Karthága rozkaz přeplavit se z Gád do Itálie na pomoc Hannibalovi. Cestou neuspěl s překvapivým útokem na Nové Karthágo a vrátil se s flotilou do Gád. Do města ale už nebyl vpuštěn, Gádés se přidaly na římskou stranu. Odplul na podzim na Pityúsu/Ebúsus. Na Mallorce byl pak odražen deštěm kamenů z praků Baleárů, zato dobyl a obsadil Menorku. Zde měl tehdy založit přístav Mágó/dn. Mahón, v němž jeho loďstvo přezimovalo.

To byl konec druhé púnské války v Hispániích a vůbec konec celé púnské vojenské přítomnosti na Ibérském poloostrově. Kartháginská armáda působila v Hispániích třicet let (od roku 236). Zda už nyní zavedli Římané provinční správu, známo není, viz rok 201 a 197. 

Hannibal v Itálii nevykazoval žádnou bojovou činnost, ležel od loňska s vojskem v Bruttiu. Římané zato získali zpět celou Lúkánii a Púnové se z nejjižnějšího kraje Itálie již nevymanili.

 

V Číně se rozhořela otevřená válka Liou Panga s Siang Jüem, válka Čchuů s Chany, která skončila roku 202 generálovou porážkou a sebevraždou. Začátek nové dynastie Chan, státu království/říše či země středu, Čung-kuo/Chongguo. Oficiálně se začátek dynastie počítá již od t. r., faktická vláda začala roku 202 a trvala do roku 220 n. l.; do roku 25 n. l. bývá označována jako éra Západních n. Dřívějších Chanů, Si Chan n. Čchien Chan/Xihan, Qianhan, posléze jako Východní n. Pozdější Chanové, Tung Chan, Chou Chan/Donghan, Houhan.

Siang Jü válčil s dynastou státu Čchi/Qi, který měl svou hlavu. Liou Pang na podzim 206 překvapivě vytáhl do pole a porazil armádu Čang Chana/Zhang Han, krále z Jongu (jeden ze "tří Čchinů"). Čang Chan se vzchopil, ale druhý útok Chanů roku 205 byl zničující a čchinský vojevůdce si po ztracené bitvě vzal život.

Proti Siangovi se podařilo Liouvi postavit koalici nespokojenců. Během svého tažení proti Čchu t. r. začátkem roku 205 čítala jeho armáda více než půl milionu mužů, s níž plenil a obsadil bez boje i hlavní město Pcheng-čcheng/Pengcheng, dn. Sü-čou/Xuzhou v Ťiang-su/Jiangsu. 4. března nakázal Liou Pang nahradit kulty čchinských bohů země a úrody chanskými. Liouovu radovánkami demoralisovanou armádu pak zlikvidoval na jaře 205 navrátivší se Siang, když zmasakroval obyvatelstvo a vyvrátil stát Čchi, a Liou zachraňoval holý život: z jeho armády Čchuové pobili dvě stě tisíc vojáků a zajali Liouovu rodinu.

Postavil na nohy novou armádu, s níž roku 204 na Čchu dorážel a také porazil.

Roku 203 se Siang zmocnil Liouova otce a hrozil, že ho uvaří k smrti, nevzdá-li se syn. Dohodli se na příměříl Liou získal zpět otce a též matku a manželku, které zajali Čchuové už roku 205. Východu říše nyní vládl Siang Jü, západu Liou Pang. Brzy však Liou dohodu vypověděl, nicméně v nové bitvě roku 203 byl poražen. Viz dále rok 202. 

 

************************************************************

205.

Ol. 143, 4

107 SE

43 AE

(Pantiadés) | (Diodotos I.) 

a. u. c. 549

P. Cornelius Scipio (Africanus) I. a P. Licinius Crassus Dives

Q. Caecilius Metellus dict.

************************************************************

Boiótarchem pro rok 205 nebo 204 byl Dionýsios. Dále do roku 196 známe řadu jmen boiótarchů, které ale nelze časově umístit. Stratégem Épeirótů byl Filippos, pod jehož záštitou se vedla mírová jednání, srov. rok předešlý.

Všeobecným mírem ve Foiníké, koiné eiréné, mezi stranami prořímské a promakedonské koalice a mezi Římany a králem Filippem V. byla skončena první válka makedonská, která trvala od roku 215. Mír vrátil Dimallon Římanům, též Parthyny s jejich (odjinud neznámými) pevnostmi Bargullum a Eugenium, Atintánové připadli Filippovi, Oiniady a Farsálos Aitólům. Illyr Pleuratos II. nedostal nic. Tuditanus se vrátil do Říma a mírovou smlouvu zde schválil tributní sněm. 

V panhellénské koaliční válce stály na makedonské straně bíthýnský král Prúsiás I., spolky Achajů, Boiótů, Thessalů, Épeirótů a Akarnánů. Prořímskou koalici tvořili Attalos I., Pleuratos II., Nábis, Athény, spolky Élidských a Messénských. Foinícký mír nevymezoval nijak politiku v égejském prostoru s Thrákií a expansí milovný král se brzy stal nebezpečím pro Attalovce, Rhodské a zájmy ptolemaiovské, kteří v regionu udržovali "stratégii na Helléspontu a přilehlých místech Thrákie" s posádkou na Samothráce, srov. rok následující. Naopak Římané si mírem zajistili bezpečnou plavbu po Jadranu. • Atintánové zůstali součástí makedonského státu až do konce monarchie. Pak opět připadli Épeiru (římskému).

Aitólové určili Skopu a Dorimacha za nomografy/zákonodárce. Předložili zákon o zrušení všech dluhů, mimo jiné pro vysoké válečné náklady. Aitóly však před podobnými kroky varoval Alexandros Ísios, nejbohatší muž tehdejší Hellady, a návrhy neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk, což se zřejmě stalo až za vlády krále Epifana (viz níže).

 

Král Antiochos III. během návratu z anabase do horních satrapií táhl z Karmánie do Persidy a Babylónie, kde zřejmě přezimoval. Tento okamžik lze považovat za konec královy výpravy, srov. rok následující (trvala od roku 211 popř. 212). Nelze vyloučit, že to této doby spadá obnova perské monarchie jako údělného království, viz rok 141. 

Kolem roku 205 nebo přímo tohoto roku dala Antiochis, sestra Antiocha III. a manželka arménského dynasty Xerxa (srov. rok 212), svého muže pro údajně neustálé pokusy o odpadnutí od svého bratra zavražditArmenie byla rozdělena na východní a západní část, v níž se stali satrapy Artaxiás/arm. Artašak a jeho otec Zariadrés. Ve zbývající části Armenie, v níž ani předtím Xerxés nepanoval, a v Kommágéně asi vládl samostatně místní dynasta jménem Orontés II. či Aroandés II., arm. Erovand, jehož známe pouze z mincí (srov. rok 250).

 

Zřejmě koncem roku v Alexandrii zemřel král Ptolemaios IV. Filopatór I. Jeho úmrtí bylo dlouho tajeno (viz více následující rok).

 

Ve čtrnáctém roce druhé války púnské rozhodl senát o přenesení války do Afriky. P. Cornelius Scipio přešel k vojsku na Sicílii a C. Laelius se vypravil s loďstvem do Afriky, kde loupil kolem Hippó regia/basilika a kde se setkal s Masinissou naléhajícím na římskou invasi (šestá římská výprava, srov. roky 215, 212, 207 a 204).

V létě zničil Kartháginec Mágón útokem z Baleár, kde se držel s flotilou (srov. předešlý rok), Genuu a plenil Ligurii, později také protilehlé hispánské pobřeží.

Povstání Ibérů (viz předešlý rok) vedených králem Ilergétů Indibilem a jeho bratrem Mandoniem bylo Římany pod L. Manliem Acidinem a L. Lentulem, Scipionovými nástupci s prokonsulskými pravomocemi, poraženo. Ilergétové Mandonia vydali a platili za trest dvojnásobný tribut.

Magón z Menorky odplul do Ligurie, kde obsadil Genuu. Většinu lodí poslal do Karthága, sám se věnoval na straně ligurských Ingaunů válce s jejich keltskými sousedy v horách Epanteriům. Z Karthága obdržel posilu šesti tisíc mužů pěchoty a sedm slonů. Ve stejné době poslali Púnové Hasdrubala, Geskonova syna, kamsi na severu Afriky na lov slonů (zjevně se na území dn. Alžírska ještě vyskytovali). Po návratu z lovu, co chytil, nevíme, se s oddílem šesti tisíc pěšáků a se šesti sty jezdci pustil do numidské války na straně Syfakově proti Masinissovi, srov. zde dole a dále o Hasdrubalovi roku 203. 

V Itálii Hannibal trávil léto v okolí válkou nedotčeného chrámu Héry Lakínské u Krotónu v Bruttiu. Obě armády na jihu Itálie vedly guerrillové boje spočívající v nekonečném loupení kraje a obě byly postiženy "morem". Důsledky ničivé hannibalské války jih Itálie už nikdy v historii nepřekonal, rozsáhlá území byla za bojů a okupace vylidněna.

Uprchlíci z Loker se pokoušeli z Rhégia s římskou posádkou vymanit svou vlast z kartháginské moci. Scipio z Messány vyplul do Loker, v jehož okolí byl právě Hannibal. Římané se zmocnili města i s hradem (srov. rok 210) a Hannibal bez protiakce odtáhl. Scipio dal popravit prokartháginské politiky a dosadil prořímské. Po jeho odchodu řádila ve městě posádka římská hůře než předcházející púnská. Vojáci rabovali, sáhli i na majetky bohů, rvali se mezi sebou o kořist, svému veliteli Q. Pleminiovi dokonce ve rvačce uřízli nos a uši. Neusmířil je ani Scipio, který připlul podruhé, a Pleminius pak mučil a popravil své tribuny, které dal zavřít Scipio.

Válečnická superhvězda se o případ nijak dále nezajímala a následujícího roku dosáhli Lokerští v Římě u senátu spravedlnosti. Pleminius a 32 spoluviníků bylo předvedeno do Říma, odsouzeno do vězení a Lokerští obdrželi od římského státu náhradu škod. Propraetor Pleminius se o deset let později pokoušel z vězení spustit akci na své osvobození, získal nějaké lidi, aby založili v Římě v noci požáry a za zmatku mohl uniknout. Plán aktéři prozradili, donesl se do senátu a Pleminius byl popraven (194).

 

V Numidii zemřel král Oizalkos, vládnoucí jen krátce (srov. předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn Kapussa, druhý syn byl nedospělý. Proti Kapussovi povstal Mazaetulus, Kapussa byl poražen a Mazaetulus se stal poručníkem nezletilého Kapussova bratra Lakumaza. Po nové krátké válce byl ale Mazaetulus s Lakumazem zahnán k Syfakovi a za krále byl vůdci kmenů uznán Masinissa: pak se všichni numidští Massaesylové usmířili (srov. rok 220, 213 a předešlý). Masinissa, nyní stabilně miláček Římanů, viz rok 206, se po dlouhých bojích se Syfakem stal roku 202 králem všech Numidů a kraloval až do roku 149.

 

************************************************************

204.

Ol. 144, 1

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru (první Kypřan)

108 SE

44 AE

(Apollodóros IV.)

a. u. c. 550

M. Cornelius Cethegus a P. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Všeobecné úmluvy o míru ve Foiníké (viz předešlý rok) se tradičně nezúčastnili Sparťané a jejich král Nábis pokračoval ve válce se spolkem Achájů. Vyplenil kraj kolem Megalopole.

Král Filippos V. v Illyrii dobyl Melitússu a ve velké bitvě porazil Dardany; prý jich padlo na deset tisíc. Následovala jeho první výprava do Thrákie: podél pobřeží se neúspěšně snažil napadnout místní ptolemaiovské domény, srov. rok předešlý. Zároveň poslal na Rhodos architekta Hérákleida z Tarentu (srov. rok 209). Měl budit zdání, že byl Filippem zbit, když odcházel od audience, bylo vidět rány, a žádat Rhodské o asyl. Uvěřili mu, když předložil jakési psaní Filippovo Krétským podporující je ve válce s Rhodem. V noci Hérákleidés zapálil v docích třináct přístřešků i s triérami a zmizel: vzácný okamžik v dějinách diverse. Aitól Dikaiarchos, jiný od stratéga roku 195 a bratra Thoantova, zahájil ve Filippových službách a na jeho dvaceti lodích piraterii v Egeidě: vybíral po ostrovech výpalné (srov. rok předešlý, 202 a jeho konec roku 196).

Zároveň vypukla tzv. krétská válka/krétikos polemos, což je tradiční označení pro eskalaci latentního válečného stavu mezi krétskými státy. Po lyttské válce v letech 221 až 219 byl zřejmě chvíli na ostrově klid (viz). Dikaiarchos se postavil na stranu Hierápytny a jejích spojenců proti Rhodu, viz rok 202. Trvání a výsledek války neznáme, nejpozději však Filippova intervence mohla skončit s válkou s Římany. Boje mezi samotnými Kréťany zřejmě s přestávkami sahaly až do doby ustavení římské provincie (srov. roky 85, 71 a 66).

Na podzim se stal Filopoimén potřetí stratégem spolku Achájů. • V úvahu pro Filoipoimenův třetí úřad spolkového stratéga připadá i rok následující - někteří historici vynechávají rok 204 zcela z výčtu jeho úřadů, a proto bývá udáván počet zastávaných úřadů do roku 187 o jeden nižší.

 

Král Antiochos III. se ze Seleukeie na Tigridu, správního města horních satrapií, kde pravděpodobně s vojskem přezimoval (viz předešlý rok), vypravil Babylónií na jih a přes (Alexandreiu) Charax a Chatténu/snad al-Hasá v KSA dorazil do arabské Gerrhy u dnešního Bahrajnu, kde od místních obchodních klanů specialisovaných na dálkový obchod přijal uznání za vládce a sjednal s nimi každoroční tribut. Vypravil se ještě na ostrov Tylos (dnešní Bahrajn) a pak se z Arábie vrátil do Seleukeie na Tigridu.

Antiochův stratég v Meséné, v tzv. satrapii na Rudém moři, jménem Núménios, nástupce Tychónův, porazil v námořní bitvě před Ormuzdem Peršany a téhož dne po vylodění na souši i jízdu povstalců. • Je možné, že se tyto události seběhly již předešlého roku, kdy za Antiochova pobytu v Persidě zřejmě došlo k likvidaci místních dynastů, kteří patrně nevěnovali ústřední moci tolik pozornosti, kolik seleukovské centrum vyžadovalo.

Definitivně se uzavřela Antiochova anabase po horních satrapiích, která začala roku 212 n. 211, srov. rok předcházející. Vystupoval nyní s perským titulem Velkého krále/basileus megas a po obnovení seleukovské velikosti na východě říše vrhnul se na restituce dávných majetků v Anatolii, viz rok následující. Jeho rozhodnutí obrátilo hellénistický svět naruby a poněvadž podcenil mnoho věcí, přivedl jeho i sebe do záhuby.

V Seleukově domu se narodila Kleopatrá, pozdější královna Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka, dcera Antiocha III. s královnou Láodiké III., dcerou Mithridáta IV. Pontského (srov. roky 249, 223, 199 a 198).

 

V Egyptě zemřel v rozmezí mezi 13. říjnem roku 205 a 13. říjnem tohoto roku, možná před polovinou srpna, král Ptolemaios IV. Filopatór I. (narozen roku 245 a vládl od roku 221). Jeho syn a designovaný nástupce Ptolemaios V. Epifanés byl tehdy teprve asi pětiletý: oficiálně Epifanés vládl do roku 181 a jeho oficiálními přízvisky byly později Eucharistos/Vděčný a Níkéforos/Přinášející vítězství.

Filopatorova smrt byla dvořany rok zatajována (srov. předešlý rok). Na základě zfalšovaného testamentu se Epifanovými poručníky stali Sósibios, nejdůležitější osobnost dvora Filopatorova, a Sósibiův sok Agathoklés, který byl zároveň regentem. Mladý král byl v osobní péči Oinanthy a její dcery Agathokleie, sestry Agathokleovy, viz rok 276, resp. 289. Vyrostl v tělesně zdatného a obratného muže se zkušenostmi zručného lovce.

Zřejmě někdy hned po Filopatorově smrti dal Sósibios zavraždit královnu Arsinoé III., Filopatorovu sestru a manželku. Vrahem byl Egypťan Filammón. Koncem roku nebo na jeho přelomu však ministr Sósibios zemřel přirozenou smrtí (?) a Agathoklés zůstal regentem sám.

Povstání v Horním Egyptě, které vypuklo od roku 207, se zatím uklidnilo (nejsou známy žádné vojenské operace z této doby, srov. ale rok 197). Harmachis se prohlásil králem a byl uznán vládcem země Kúš Ergamenem. Harmachis byl faraónem do roku 199. • Na základě Manethónova číslování egyptských panovnických dynastií, kde Ptolemaiovcům je určeno nejvyšší pořadové číslo XXXIII., lze této thébaidské vzdorovládě přidělit číslo XXXIV. Dynastie trvala do roku 186.

Ptolemaios IV. Filopatór I. byl pravděpodobně prvním hellénistickým (a tím pádem svým způsobem evropským) vladařem, na jehož dvoru existovala postava dvorního blázna/geloiastás.

  

V patnáctém roce druhé púnské války došlo k definitivnímu zvratu. V čele silného výsadku o 35 tisících mužích pěchoty a jezdců (nižší údaj: šestnáct tisíc pěších, 1600 jizdních) na čtyřiceti válečných lodích (vyšší údaj: 52) a zhruba čtyřech stech nákladních se P. Cornelius Scipio přeplavil z Lilybaia do Afriky. Vojevůdce při vyloďování zakopl a upadl, ominosní událost, kterou P. Scipio obrátil v žert: "Tleskejte, vojáci, zmocnil jsem se Afriky/Plaudite, mílités, Áfricam oppressí." Totéž se stalo Božskému Iuliovi roku 47, který prý řekl: "Držím tě, matko Země, event. Afriko/Teneó té, terra máter, resp. África."

Mezi Scipionovými vojáky byly i pátá a šestá legie sestavené z účastníků bitvy u Cann, kteří z trestu stále ještě sloužili (viz o nich roku 214; u Cann ovšem bojoval i Scipio). Byl to sedmý a poslední námořní útok Římanů v této válce na Karthágo (srov. roky 215, 212, 207 a 205)

V Africe pokračovaly boje Numiďanů Syfaka podporovaného Kartháginci s Masinissou: Masinissa byl Syfakem vyhnán, na dramatickém útěku div nepřišel o život a uchýlil se ke Scipionovi, který ho už dlouho vyhlížel. Naoko zůstával Masinissa púnským spojencem a s Hannónem operoval proti Římanům u Utiky. Púnové zde zaskočeni Numidovou zradou byli potřeni a Hannón lstí padl do Masinissova zajetí: použil ho na výměnu za svou matku, kterou držel Hasdrubal. Římané s Masinissou plenili, porazili v bitvě Hasdrubalovy oddíly, pobili pět tisíc Libyů, 1800 zajali a "zbytek" shodili s jakých skal. Hasdrubal ležel před římskou invasí v kraji s armádou o dvaceti tisících pěšácích, šesti tisících jezdců a 140 slony. 

Římané pak marně obléhali Utiku, poblíž zřídili zimoviště a k jednáním využíval P. Cornelius Scipio Tynés/Tunis. Po celou zimu vedl se Syfakem a zprostředkovaně přes něj s Hasdrubalem, synem Geskonovým, na oko jednání o příměří a jeho vyjednávači zjišťovali podrobnosti o numidském táboře.

Hannibal se svým italským expedičním sborem působil v téže době stále v Bruttiu, zatlačen do Krotónu. Púnové v Itálii drželi určité posice ještě v Etrúrii a Ligurii, kde spoléhali na Magóna, viz předešlý rok.

 

M. Porcius Cato přivedl do Říma Q. Ennia. Kolem tohoto roku zemřel vlastní zakladatel římské literatury L. Livius Andronicus, propuštěněc L. Livia Salinatora. Narodil se kolem roku 284.

Dne 12. dubna byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, řec. baitýlos, symbol za Mater Deum, tj. Matka bohů či Velká Matka bohů, Magna Mater Deum, Kybelé n. Agditis. Přepravu zajistil římský spojenec Attalos I. Od roku 191 pak byly v Římě každoročně pořádány slavnosti megalésií a každoročně ve dnech 4. až 10. dubna hry (zasvěcení chrámu viz rok 191). O baitýlu Ela-gabala z Emesy viz rok 145 a 218+ a 272+.

Podle censu činil počet občanů Říma 214 000 (srov. údaje let 221 a 208). Tribun lidu M. Cincius Alimentus prosadil zákon, vymezující výši darů a odměn, podle něhož nesměli například soudní obhájci dostávat odměny, lex Cincia de domis et muneribus, srov. rok 209. 

Censory byli M. Livius, cos. 219 a 207, a jeho kolega z druhého úřadu C. Claudius Nero. Po celou dobu se prý hádali a Liviovi byla přičítána aktivita při zvýšení daně z obchodování se solí/vectigal novum ex salaria annona v Římě a Itálii a sůl se prodávala za šestinu assu z odměrky/sextans. To platilo pro Řím a jeho tržiště, venkovské římské tribue dostaly dražší sůl. Livius se tak prý pomstil za své odsouzení, viz rok 218, těm tribuím, které z trestu podezříval. Dostalo se mu za to přízviska Salinator/"Obchodník se solí", což si potomci ponechali.