339-330

339.

Ol. 110, 2

 

Lýsimachidés II.

a. u. c. 415

Ti. Aemilius Mamercinus a Q. Publilius Philo I.

týž pak dict.

************************************************************

V březnu upevnili Athéňané spojenectví s Megarskými, Acháji, Nésióty, Eubojany, Akarnány, Leukadskými, Ambrakií a Korkýrskými, koncem roku pak i s Thébany (srov. rok 360 a rok předešlý). V konfliktu s Filippem však zůstali téměř všichni Peloponnésané neutrální (srov. konferenci předešlého roku a rok 344sq.).

Téhož měsíce vypukla čtvrtá válka svatá, tentokrát speciálně proti fócké Amfisse. Amfisští, nevelká komunita, totiž oseli svaté pozemky, které kdysi patřily Kirrze (srov. roky 595 až 586 a rok 356). Amfiktyoni pověřili Filippa provedením trestného tažení; Athéňané a Thébané se zasedání kultovního spolku neúčastnili. Thébané nyní na fócké straně obsadili Níkaiu a Thermopyly. Koaliční oddíly vedl na jaře Kottyfos z Farsálu, ale přes Thermopyly se nedostal. Filippos II. s armádou obešel Thermopyly přes hory, dorazil do Fókidy až v říjnu a ihned využil situace k tomu, aby v listopadu bleskurychle obsadil Elateiu a dostal se tak s vlastní posádkou jižně od Thermopyl. Král dokonce v Elateji na severu Fókidy přezimoval. Okupace Elateie spustila v Athénách hysterickou reakci, jakoby Makedonové již stáli v Attice. Athéňané se prý shromáždili v divadle dříve, než archonti dali o sněmu úředně vědět. Na Démosthenův návrh poslali do Théb sjednat protimakedonský pakt; do té doby byli Boiótové Filippovi spojenci.  

Před těmito událostmi, ještě na začátku t. r., ukončil Filippos neúspěšné obléhání Býzantia, viz rok předešlý, a pustil se do tažení proti skythským Agathyrsům: před podzimem byli Agathyrsové na pravém břehu Istru poraženi a jejich král Ateás/Atheás padl, stár devadesát let. Před bitvou Filippos pohrozil Makedonům, že ty, co by utekli z bitvy, pobijí jezdci rozmístění za šikem. Filippos byl jedním z mála vojevůdců, jemuž se podařilo v bitvě a válce přemoci Skythy. • Ateův toulec byl zřejmě nalezen ve Filippově hrobě v Aigai-Vergině. V souvislosti s tímto tažením se poprvé objevilo jméno Daoi = Dákové, čili pozdější označení pro Gety (?; srov. předešlý rok)

Na zpáteční cestě Thrákií byl nucen svést bitvu kdesi v oblasti pozdějšího Naissu Filippos II. s Tribally, s nimiž někdy před těmito událostmi válčili též Ateovi Skythové: Ateás použil lsti, dal za své voje postavit ženy, děti a muže trénu s kopími, aby to vypadalo, že je silnější, a Triballové proto ustoupili. Thrákové se domáhali podílu na velké skythské kořisti spočívající hlavně ve dvaceti tisících zajatcích a množství dobytka, což Makedon odmítl. V bitvě byl zraněn do nohy tak mocně, že rána zabila pod ním koně. Vojáci mysleli, že je po něm, nechali boje a Triballové se zmocnili většiny kořisti. Bylo to druhé Filippovo vážné zranění, viz rok 354, podle něhož byly jeho ostatky v moderní době identifikovány.

Ísokratés pronesl o athénských panathénajích řeč Panathénaikos (sc. logos), v níž připomíná své panhellénské theorie o společném boji proti Peršanům (srov. Agamemnón, viz rok 346; nabídku Ísokratés směřoval i Dionýsiovi I. a Filippovi II.).

 

Na Sicílii proběhly rozhodující boje šesté války o vládu nad ostrovem, která vypukla roku 346 (zda se všechny události staly v roce 341sq. či až 339, nelze stanovit)Kartháginskému vojsku, které se shromáždilo v Lilybaiu o dvou stech triérách, tisícem lodí přepravních a sedmdesáti tisících pěších vojácích doprovázených bojovým vozatajstvem, veleli Hasdrubal a Hamilkar (II.). Mámerkos z Katany a Hiketés z Leontín, oba samovládci, obnovili svá spojenectví s Kartháginci. Smlouvu sjednal Kartháginec Geskón, který tehdy poprvé najal do kartháginských služeb na ostrově i hellénské žoldnéře. Na Syrákúsany z obří armády padl strach, nikomu se nechtělo do války, dokonce ani části žoldnéřů vedených Thrasiem, viz rok předešlý. Tímoleón v tomto okamžiku disponoval pouze pěti tisíci žoldnéři. 

V bitvě u Hierají v kartháginské epikratii padli na syrákúské straně další bývalí žoldnéři, kteří roku 356 s Filomélem a Onomarchem v Delfách sáhli na Apollónův poklad (srov. rok 344); velel jim Euthýmos z Leukady, který byl následujícího roku Syrákúsany zajat jako velitel Hiketovy jízdy a popraven; srov. rok následující. Podle jiného řazení událostí se udála hierajská bitva po Krimísu, svedli ji Kartháginci pod Geskonem, který dorazil se sedmdesáti triérami jako posila hlavního expedičního sboru; zároveň však dorazili diplomaté vyjednat výhodný mír s Hellény. 

Před rozhodující bitvou ostrovní Hellény vystrašil mul ověnčený celerovým věncem, znamení pro ně neblahé. Tímoleón je uklidnil odkazem na cenu pro vítěze isthmií a hned si spletl z celeru věnec; po něm celé vojsko. Sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu, krátce před letní rovnodenností 21. června, v den, kdy byla podle jednoho z tradičních dat dobyta Troiá (srov. ale rok 776), porazili Hellénové, jimž velel Tímoleón, slavně na říčce Krimísu Karthágince, kteří už ve válce nepokračovali: padlo jich v bitvě vybojované za velké bouře a zčásti v rozvodněné řece na deset tisíc, patnáct tisíc Kartháginců bylo zajato, úplně potřena byla elitní foinícká svatá četa/hieros lochos o 2500 mužích, srov. o ní rok 379. Zajato bylo pět tisíc lidí z púnského vojska, k tomu na dvě stě bojových vozů. Mírem z následujícího roku byl potvrzen stav z roku 383 s hranicí na řece Lykos, kdy skončila čtvrtá válka o Sicílii, a s tím, že se Helléni, mohou vystěhovat z epikrateie a že Púnové zruší spojenecké smlouvy s hellénskými samovládci.

Dále porazil Tímoleón Hiketu na říčce Lamyrii, ale Hiketés unikl. Thrasios byl vyhnán ze Sicílie (viz předešlý rok) a Tímoleón pak porazil i piráta Postumia z Etrúrie, vůdce flotily dvanácti lodí přepadajících lodi v regionu, a popravil. Dobyl město Aitné a zničil, nevíme proč, ty Kampány, kteří zde sídlili od roku 403; srov. rok 346. Z Kentorip vyhnal tyranna Níkodéma a Apollóniada z Agyria, jehož obyvatelé se stali občany Syrákús (o osudu samovládců nevíme nic). Leontínští byli znovu t. r. přesídleni do Syrákús, z Korinthu dorazilo dalších pět tisíc kolonistů sebraných zjevně z celé Hellady. Údajně za Tímoleonta dostalo na syrákúském území půdu čtyřicet tisíc hellénských osadníků, na agyrijském deset tisíc, posílena byla Kamarína, tedy silná posila hellénismu na Sicílii.  

Po bitvě u Krimísu obdržel jistý Karkínos z Rhégia a jeho syn Agathoklés (22) občanství v Syrákúsách, viz rok 361. Agathoklés pod Tímoleontem zahájil svou armádní karieru. Během tažení Syrákúsanů proti Akragantu, o jehož výsledku nevíme nic, si stratégos Damás Agathoklea oblíbil (nebo se do něho zamiloval?) a povýšil ho po smrti jednoho z chíliarchů na jeho místo. Bohatec Damás brzy na to zemřel a Agathoklés se oženil s jeho vdovou: stal se tak jedním z nejbohatších Syrákúsanů. Viz dále roky 337 a 319.

 

Téhož roku zemřel v Athénách Speusippos (narozen kolem roku 408), scholarch Akadémie od roku 347. Novým scholarchem Akadémie se stal Xenokratés z Kalchédónu (byl jím až do roku 314).

 

Latium zachvátila guerrillová válka proti Římanům, viz rok předešlý. Podle zákonů, jejichž navrhovatelem byl Q. Publilius Philo (leges Publiliae Philonis), je rozhodnutí plebejských sněmů závazné pro všechny Quirity a jeden z censorů musí být plebej (srov. rok 351 a 279).

 

Kolem roku 339 se v Číně narodil básník doby (státu) Čchu Čchü Jüan (zemřel kolem roku 291 n. až 280). Autor Čchuských elegií, Čchu cch´, byl prvním z velkých čínských básníků.

 

************************************************************

338.

Ol. 110, 3

 

Chairóndás či Chairóndés

a. u. c. 416

L. Furius Camillus II. a C. Maenius

************************************************************

V zimě úspěšně operovaly ve Fókidě spojené athénské a thébské jednotky. Na jaře král oklamal žoldnéřské jednotky pod Charétem Athénským a Proxenem střežící průsmyk vedoucí k Amfisse fingovanou zprávou Antipatrovi do Makedonie, že končí s tažením ve Fókidě a že se vypravuje do Thrákie, kde se prý kdosi bouřil. Když si spojenci zachycenou zprávu přečetli, přestali se hlídání průsmyku věnovat. Filippos nerušeně prošel a v bitvě u Amfissy je porazil. Pak král obsadil Delfy a Naupáktos (od roku 341 v rukách Achájů). Koaliční Hellénové se stáhli zpět k boiótské Chairóneji. Amfissu v Lokridě Makedonci zbořili a Naupáktos předal Filippos Aitólům. Tím skončila čtvrtá a poslední válka svatá, která vypukla předešlého roku.

Filippos táhl do Boiótie v čele třiceti tisíců pěšáků a dvou tisíců jezdců. 7. metageitniónu/2. n. 7. srpna byla u boiótské Chairóneie vybojována bitva, v níž Filippos II. (44) a Makedonci, z nichž si spektakulárně počínal korunní princ Alexandros (18), rozdrtili hellénskou koalici (srov. předcházející rok; druhou helléno-makedonskou válku viz roky 323 - 322). Athéňany, kteří s Thébany nesli hlavní tíhu boje, vedli do bitvy stratégové Lýsiklés, který byl po porážce v Athénách popraven po žalobě Lýkurgově ("odvažuješ se žít, dívat se na sluneční světlo a chodit po agoře jako živoucí památník ostudy a ponížení vlasti"), Stratoklés, který padl s tisícovkou dalších Athéňanů, když právě na jeho úseku Filippovy řady zakolísaly a Athéňan své povzbuzoval, že teď Makedony zaženou do Makedonie (s Filippovou odpovědí: "Athéňané neumějí vítězit/úk epistantai níkán Athénaioi"), a Charés, jemuž se podařilo zmizet a je pravděpodobně totožný s pozdějším mytilénským properským tyrannem Charétem (viz rok 333). Dva tisíce Athéňanů padlo do zajetí, mezi nimi též démagógos Démádés, obdobné ztráty měli Boióťané. Zatímco Thébané museli své zajetce vykoupit, Athénské Filippos propustil gratis. 

Hned po bitvě byla v Thébách popravena nebo exulována antimakedonská oligarchická vláda tří set a v Athénách povstala hvězda Démádova. Jeho protivníci z protimakedonské strany byli deklasováni: vždyť mj. také jejich vůdce Démosthenésu Chairóneie zahodil štít, aby se mu lépe utíkalo! Athénské státní finance začal úspěšně řídit Lykúrgos, syn Lykofronův (až do roku 324). Ztrojnásobil roční příjmy rozpočtu na 1200 talentů. Za jeho úřadování bylo rozšířeno Dionýsovo divadlo, stát dostal nové soudní budovy a gymnasion, roku 330 vydržovaly Athény 293 triér a na konci jeho úřadu padesát čtyřřadek a triér 360, to v době, kdy nálady mezi Athéňany byly spíše pacifistické. Srov. přitom reformu efébie roku 334.  

Athénským promakedonským politikům Démádovi, Aischinovi a Fókiónovi se podařilo u Chairóneie uzavřít s Filippem výhodný mír zvaný Démádův: Athénám zůstaly ostrovy, ztratily Thrácký Chersonésos a zjevně Euboiu, zato dostaly zpět Órópos (srov. rok 366) a staly se Filippovými spojenci; Filippovi postavili jezdeckou sochu na agoře a se synem Alexandrem obdržel občanství. Tím skončila druhá athénská válka s Filippem II. (vedena od roku 340, první v letech 357 - 346).

 

V zimě se v Korinthu s výjimkou Lakedaimonských sešli zástupci všech hellénských států včetně těch, kterým Filippos na podzim poplenil a zmenšil státní území: byl ujednán nový všeobecný zemský mír/koiné eiréné (srov. roky 386 a 371), tentokrát po dlouhé době bez perské účasti. Mír měly střežit makedonské posádky na Kadmeji, Akrokorinthu a v Chalkidě.

Zároveň Filippos inicioval spolek Hellénů/koinon tón Hellénón pod svou hégemónií. Bylo to druhé panhellénské koinon, které trvalo prakticky až do smrti Alexandra Velikého roku 323. Synedrové spolku ho zvolili pro pakt/symmachiá pro válku s Peršany velitelem s neomezenými právy/stratégos autokratór. • K hellénským spolkům srov. roky 481, 336, k třetímu spolku viz rok 318 a o čtvrtém srov. rok 302.

Tímto rokem bývají obvykle novověkými historiky zakončovány dějiny klasického hellénského městského státu, polis. Podle některých začíná teprve v novověku vymezené období tzv. hellénismu, které se ale většinou datuje až od královlády Alexandra Velikého, resp. od jeho smrti. Hellénský svět, tradiční a ještě více nový, který povstane ve východním Středomoří, byl od nyní až do konce své nehzávislosti spojen s monarchiemi, králi, bytostmi nevolenými, zato dobře vyzbrojenými. Proto mohli republikánští Římané propagovat v blízských staletích, že přicházejí Hellény "osvobodit".  

Koncem roku byly znovu osídleny Plataie, Thespie a Orchomenos, které byly pusté od roku 373 (viz tam a srov. rok 427)Pravděpodobně t. r. byl rozpuštěn spolek Arkaďanů, který existoval s thébskou podporou od roku 370 (viz tam; srov. pak rok 255).

 

V Pontské Hérákleji zemřel její vládce Tímotheos (vládl od roku 353). Nástupcem se stal jeho korpulentní bratr Dionýsios (vládl do roku 305).

 

V Itálii údajně téhož dne, kdy byla vybojována bitva u Chairóneie, padl u Mandurie, řec. Mandonion, na své druhé výpravě do Itálie v boji proti Lúkánům a Messápiům jako pomocník Tarentských spartský král z Eurypóntova rodu Archidámos III. (vládl od roku 360, první expedici viz rok 343). Po jeho smrti v dalších bojích padli žoldnéři, které s sebou přivedl a kteří se kdysi podíleli na svaté válce na straně Fóků; zjevně to byli poslední z nich, srov. rok předešlý a 344. Nástupcem v Lakedaimonu se stal eho syn Ágis III. (vládl do roku 331). • Sparťané dali postavit Archidámovu sochu v Olympii, a byla to první socha krále, kterou umístili mimo své území.

 

Na Sicílii byl zajat démokraty v Tímoleontově tažení proti Leontínám Hiketés a se svým synem Eupolemem Syrákúsany popraven, stejně jako později jejich po soudu v Syrákúsách manželky a dcery. Tímoleón porazil v bitvě Mámerka, vládce Katany. V bitvě padlo na dva tisíce vojáků poslaných Geskonem; literát Mámerkos pokračoval do Itálie, získal na čas podporu Lúkánů, ti se ale obrátili proti němu, obsadili Katanu a vydali ji Tímoleontovi. Na to se Mámerkos uchýlil do Messány k tyrannovi Hippónovi. Proti nim se vypravil Tímoleón, město oblehl, její vládce Hippón byl na útěku chycen a Messánskými hanebně v divadle popraven, když k podívané doprovázené mučením sezvali i své děti. Mámerkos, který skládal tragédie a další básně, se vzdal pod podmínkou, že se mu dostane soudu a že Tímoleón nebude žalobcem: Syrákúsané mu ovšem nakloněni nebyli, Mámerkos se rozběhl proti kamenné stěna v divadle, náraz hlavou však přežil, tak byl popraven "jako bandita" (podle jiné verse Tímoleón dodržel slovo, křivého Mámerka nežaloval, ale vydal rozkaz k jeho popravě). • Tyto události nebo jejich část je možné datovat již do roku 337.

 

Po bitvě u Chairóneie v Athénách zemřel slavný řečník a myslitel Ísokratés (ročník 436), když se ze smutku nad porážkou Hellénů zdržel stravy. Sofistovy řeči vydal posmrtně jeho žák Filiskos z Mílétu.

 

V Persii otrávil někdy po Chairóneji jistý vysoký dvořan ("chíliarchos") s údajným jménem Bagóás (což je perský ekvivalent pro hellénské eunúchos a lze tudíž předpokládat, že běží o přezdívku nebo případně titul) Krále králů Artaxerxa III. Ócha (Ardašír; vládl od roku 359), syna krále Artaxerxa II. Novým panovníkem Bagóás učinil v srpnu/září Artaxerxova syna Arsa. Arsés, bab. Aršu, vládl krátce do roku 336 a zřejmě také užíval trůnního jména Artaxerxés (IV.). Energický Óchos budoval vojenskou sílu říše a opět pokořil Egypt. Jeho podivná smrt, babylónské prameny o královraždě nevědí nic, ulehčila Makedonům rozhodování v tom, zda vpadnout do říše nebo ne. Bagóás údajně povraždil všechny Arsovy sourozence.  

Pravděpodobně za Arsa povstali v Dolní zemi Egypťané pod Chabbašem n. Chababašem, srov. ovšem roky 486, 484 a 343. Ovládl Sais a Horní zemi a přijal královské jméno Senenptah-setepentenen/"Obraz Ptahův, vyvolen (Ptahem)Tenenem". Chabbaše lze identifikovat s jistým Chambasutenem/Kambasawden, jehož podle slov z oslavné stély porazil a zahnal kúšitský král Nastasen, srov. rok 340. Po dvou letech Peršané dostali Egypt opět pod kontrolu a Chabbaš, jehož jméno neznáme ani z klasických pramenů, ani z aramejských n. hebrejských, zmizel ze scény. Souhlasí-li identifikace a chronologické zařazení Chabbašovo do těchto let, byl by posledním z domácích panovníků, třebaže jeho jméno egyptsky nezní, zřejmě též cizinec; viz rok 343. 

 

Římané obsadili v Latiu všechna města a zemi pacifikovali, konec druhé a poslední války latinské: Lanuvium, Aricia, Nomentum, Pedum a Antium dostaly plné římské občanské právo jako municipia a totéž právo bylo po likvidaci vůdců revolty obnoveno Tusculským/civitas optimo iure. Fundi a Formiae obdržely římské občanství bez volebního práva, totéž bylo uděleno Kampánům/civitas sine suffragio. Města Velitrae, Tibur (s nímž byla válka vedena od roku 361) a Praeneste byla těžce potrestána a přišla o část území, neboť držela s Kelty (srov. rok 188). Ve Velitrách Římané exulovali celou vládu/senát, zabavili jejich majetek a rozdělili mezi římské kolonisty, Antium přišlo o svou flotilu, jejíž velikost neznáme (část jí byla zničena), nesmělo provozovat námořní plavbu a do města posláni noví osadníci; římská posádka odtud střežila pobřeží. Zobce z přídí válečných lodí byly umístěny na Římské foru/forum romanum u řečniště a od té doby se místo jmenovalo rostra/zobce. Aý do první púnské války Římané žádné významné námořní síly nebudovali, srov. první zmínku o válečné flotile roku 281. 

Latinské obce získaly od Římanů d. f. rovnocenná občanská práva. Latínové směli volně obchodovat s kýmkoli v Římě a na územích římských/ius commercii, mohli se s Římany volně ženit/ius conubii a smluvní práva jim zůstávala uchována pro případ, že by se ze své vlasti přestěhovali do města či státu bez latinského práva/ius migrationis. O latinském právu, ius latinum/Latii n. Latinitas, srov. rok 90 a 89.

Původní spolek Latinů/foedus latinum, viz výčet starých členů/Latium vetus v indexu s. v., byl rozpuštěn a zanikl v římském státu; jeho dobu vzniku neznáme, ale v roce 578 (viz tam) již existovat musel. Války Římanů s Latiny trvaly dlouho: první proběhla v letech 501 až 495, zakončená Cassiovým paktem roku 493 s doplňkem roku 487, viz tam. Zároveň uzavřeli Římané spojeneckou smlouvu s Kapuou (viz rok 318). Od tohoto roku začínají Římané v Itálii uplatňovat nový systém ve vztazích ke svým „spojencům“. Od nyní občanské římské legie doprovázejí do válek oddíly spojenců posilující armádu nejméně jednou tolik. 

Ústřední kultovní slavnost latinského spolku konaná na jaře na počest Iova Latiara, Latinské slavnosti, feriae latinae, na hoře Albanské, byly od nyní řízeny Římany a zahrnuty do okruhu náboženských slavností římských. 

 

************************************************************

337.

Ol. 110, 4

 

Frynichos

a. u. c. 417

C. Sulpicius Longus a P. Aelius Paetus

C. Claudius Inregillensis dict.

************************************************************

Na jaře proběhlo v Korinthu druhé, tzv. válečné zasedání druhého spolku Hellénů (zvaného v literatuře též prvního korinthského spolku, viz předcházející rok). Bylo rozhodnuto o válce proti králi Peršanů a za tím účelem vytvořena symmachie hellénských států bez Lakedaimonských s Filippem II., který byl zvolen stratégem autokratórem: králi Peršanů byla na tomto místě vyhlášena válka. Vypukla třetí a poslední válka hellénsko-perská (trvala do roku 330). Vojenské operace začaly následujícího roku, nikdo však tehdy netušil, do jakých rozměrů se konflikt vyvine.

 

Po návratu z Hellady domů se král Filippos zamiloval do Kleopatry, neteře makedonského šlechtice Attala, jednoho ze svých nejdůležitějších vojevůdců: v létě byla slavná svatba s novou královnou Kleopatrou II. Makedonskou. Po hádce o nástupnictví svého syna musela ze země do rodného Épeiru uprchnout královna Olympias, její syn Alexandros prchl s přáteli do Illyrie: na opilé hostině Attalos vyzýval k přípitku na narození skutečného krále, tedy syna Kleopatřina, jakoby pokládal Alexandra za bestarda. Ještě krátce předtím učinil satrapa Kárie a její dynasta Pixódaros Filippovi návrh na provdání své dcery s Arrhidaiem, nebo s Alexandrem, což bylo jako ponižující (vzít si dceru otroka Krále králů) na nátlak Olympiady odmítnuto. Poté nabídl Filippos svou dceru s Olympiadou Kleopatru Makedonskou Alexandrovi I., králi Molossů a bratrovi Olympiady, což bylo přijato. 

Někdy krátce po svatbě došlo u dvora k incidentu, který se roku následujícího stal králi osudovým. Mezi svými osobními strážci měl milence, jistého Pausaniu z Orestidy. Nějak se stalo, že se Filippos zamiloval do jiného muže téhož jména. Bodyguard Pausaniás žárlil na druhého Pausaniu a označil ho za hermafrodíta. Obviněný z toho byl špatný a rozhodl se zemřít: v bitvě s illyrským dynastou Pleuriou, proti němuž se někdy po své svatbě s Kleopatrou Filippos s armádou vypravil, se postavil před krále a zachytil tělem všechny rány, které na panovníka směřovaly, a tak zemřel. Attalos, který byl o chování Pausania Orestského od jeho jmenovce informován, krále příběhem jeho milenců neobtěžoval a sám se udělal soudcem. Pausaniu pozval na hostinu, opil a předhodil ho honcům mul, aby se na něm vyřádili. Když se Pausaniás probral, obžaloval Attala před králem a domáhal se trestu pro něho, což ovšem bylo pro Filippa v případě jednoho z nejschopnějších svých stratégů a nyní i svého příbuzného nepřijatelné. O Pausaniově mstě viz rok následující; zjevně získal pro svůj plán skupinu spiklenců.

Král Filippos II. byl oficiálně ženat s těmito ženami: Fila z Elimie, Audata alias Eurydiké II. z Illyrie, Filinné z Lárissy, Olympias z Molossie, Méda z Odéssu, dcera getského krále Kothély alias Gudily, Nikésipolis z Fer a Kleopatrá II., s nimiž měl dohromady osm dětí (bezdětná byla manželství s Filou a Médou). S některými z jmenovaných žen žil Filippos úředně současně, užívaly dokonce titulu královny, byl tedy bigamistou i polygamistou, nezvyklý případ v historii hellénského světa (srov. Dionýsia I. roku 398), v němž pokračoval pouze jeho syn: o Alexandrově polygamii viz rok 324, srov. též život Démétria Poliorkéta.

V Makedonii se narodil Démétrios, budoucí král známý jako Poliorkétés/Dobyvatel měst (zemřel roku 283). Snad již následujícího roku se narodil jeho bratr Filippos. Jejich rodiči byli Antigonos, budoucí král řečený Monofthalmos, a Stratoníké, dcera Korrhaiova. Filippos padl roku 306.

 

V Kiu zemřel místní dynasta a zřejmě tributární perský satrapa Ariobarzánés I. (vládl od roku 362). Nástupcem se stal jeho syn (?) Mithridátés II., jako jeho otec vládce též v Kiu v Propontidě, odkud rod vzešel z místních údělných perských dynastů, pozdějších králů v Pontu. Byl popraven Antigonem I. roku 302.

 

Pravděpodobně t. r. se na Sicílii Tímoleón zřekl svého úřadu stratéga autokratora v Syrákúsách a stal se soukromníkem. Rodina za ním přijela z Korintha a většinu času trávil na statku, který mu Syrákúsané přiřkli, viz rok následující. Zůstalo po něm fungující umírněné démokratické zřízení a symmachie/pakt Syrákúsanů s většinou sicilských hellénských států. Viz dále rok 319sqq. Radikálům ovšem nevoněl a démagógové Lafystios a Démainetos si troufli jeho posici zpochybňovat, neúspěšně, druhý z nich dokonce pochybnostmi o Tímoleontových způsobech vedení války. Zřejmě t. r. byly Megillem a Feristem z Eley spolu s Gorgem z Keu nově kolonisovány Akragás a Gela, které byly vyvráceny Kartháginci roku 406 (viz tam).

 

V Latiu Sidicinští napadli Aurunky a oblehli je v Suesse (viz následující roky)V Římě byl zvolen podle zákona z roku 367 první plebejský praetor (Q. Publilius Philo). Téhož roku byla v Římě pro nepovolený sexuální vztah zaživa zakopána panna vestálka, virgo Vestalis, Minucia. Byl to druhý případ v historii (srov. rok 483; viz další v letech 274, 235 a 216).

 

V Číně se dostal ve státě Čchin/Qin k moci šlechtic Chuej-wen/Huiwen (vládl do roku 311, od roku 325 jako král Chuej-wen-wang). Zemřel legalista Šen Pu-chaj (narozený kolem roku 400).

 

************************************************************

336.

Ol. 111, 1

Kleomantis z Kleitóru

 

Pýthodélos či Pýthodóros

a. u. c. 418

L. Papirius Crassus I. a Kaeso Duellius či Duillius

************************************************************

Na jaře zahájil král Filippos II. tažení proti Peršanům. Vyslal vojevůdce Attala, viz rok předešlý, a jeho tchána Parmenióna, syna Filóty (bratra Asandrova a Agathónova, otce Filóty) s deseti tisíci vojáky, aby vybudovali předmostí v Asii a osvobozovali hellénské státy. Uchytili se v Tróadě a vedli drobné výboje a bitky s místními reservami Peršanů. Tím i fakticky začala třetí válka helléno-perská, která trvala do roku 330 (srov. předcházející rok a roky 490 a 399). Před výpravou žádal pro svůj podnik Filippos v Delfách o věštbu. Pýthie vyřkla slova, která se, tradičně, v několika málo měsících splnila, ovšem jako předpověď králova atentátu: "(Obětní) býk byl ozdoben, je u konce/(něco) má konec, obětník je (tu rovněž)/esteptai men ho tauros, echei telos, estin ho thysón."

Když se invasní armáda dostala až k Magnésii (pravděpodobně na Maiandru), zastavil ji Memnón z Rhodu, velitel hellénských žoldnéřů v perských službách a zčásti i dalších perských jednotek. Memnón disponoval čtyřikrát silnějším vojskem a po taktisování v poli Makedony rozdrtil tak, že část jich padla, část byla zotročena a některým se podařilo utéci za hradba Magnésie: to byl v podstatě konec Filippova asijského tažení, viz rok následující. Druhý z makedonských velitelů Kallás podlehl v Tróadě a stáhl se za zdi Rhoiteia. Podle jiné verse disponoval naopak Memnón pouze čtyřmi tisíci muži proti deseti tisícům Makedonů. 

Filippos se usmířil s Olympiadou a Alexandrem a nástupce trůnu se vrátil do Makedonie; o Olympiadě viz níže. V červnu slavil v Aigách svatbu své a Olympiadiny dcery Kleopatry s králem Alexandrem I. Molosským (viz předcházející rok). Hosté a vyslanci přijeli z celého hellénského světa, včetně z Athén, kteří dali vyhlásit, že vydají do Makedonie každého spiklence, kdo by prchal před Filippem. Na cestě do přeplněného divadla zjitra druhého dne slavností byl z osobní msty zavražděn Pausaniou z Orestidy, jedním ze svých osobních strážců a také milenců, viz rok předešlý. Atentátník byl na útěku brzy proklán kopím Perdikkovým; jak se nyní ukázalo, z milostné msty se stalo spiknutí, viz zde níže. • Král Filippos II. (47) vládl od roku 359; seznam jeho manželek viz předešlý rok. Jeho hrob i ostatky byly nalezeny roku 1977 v Aigách/Vergině, ale nověji jsou označovány za Filippa III. Arrhidaia s Eurydikou (hrob 2), zatímco v hrobu 1 ležel Filippos II. se svou manželkou Kleopatrou a novorozenětem. Byl nejmocnějším z Hellénů, bojovník se zkušenou armádou, daleko nejsilnější ekonomikou a s chutí zničit Peršana. 

Novým králem Makedonů se stal jeho syn Alexandros III. Veliký, tehdy dvacetiletý (vládl do roku 323). S Olympiadou, která se vrátila do Makedonie až po Filippově smrti (srov. výše), potrestal vrahy svého otce: do atentátu byli aktivně zapleteni Lynkéstové Héromenés a Arrhabaios (II.), jakož i jejich bratr Alexandros Lynkéstský. Héromenés s Arrhabaiem byli popraveni, Alexandros byl novým králem omilostněn a dokonce mu byla svěřena stratégie v makedonské Thrákii, kde působil do roku 334; o jeho osudu viz dále tam. • Tento Alexandros byl synem Aerópovým, který vládl Makedonům jako druhý tohoto jména v letech 399 až 394 a byl bratrem popravených a makedonského krále Pausania (vládl krátce po smrti Aerópově, svého otce, viz roky 394sq.). Ženat byl s Antipatrovou dcerou.

Podle jiné tradice byla do atentátu na Filippa zapletena též Olympias: Pausaniovu mrtvolu ozdobila zlatým věncem a meč, jímž byl Filippos zabit, zasvětila Apollónovi pod jménem Myrtalé(s), což bylo jedno z jejích dívčích jmen (viz rok 357).

Alexandros III. se z Makedonie vypravil do Thessalie, kde byl zvolen archontem, tj. vládcem Thessalů resp. jejich konfederace (srov. rok 342). Odtud pokračoval do Korinthu, kde se dal Hellény na místo svého otce zvolit hégemónem prvního korinthského spolku a stratégem autokratóoem pro válku s Peršany. Z Korinthu se odebral do Delf a pak se vrátil do Makedonie. Aristotelés ze Stageiry opustil makedonský dvůr, kde byl až do jeho proklamace vychovatelem mladého Alexandra. Odešel do Athén.

 

V Syrákúsách zřejmě t. r. zemřel Tímoleón z Korinthu, postrach sicilských tyrannů. Od obléhání Messány trpěl jakousi oční chorobou a před smrtí oslepl. Dostalo se mu státního pohřbu nákladem dvou set min, což na hellénské poměry předalexandrovské byla exklusivní částka. Všech svých vítězství dosáhl prý v den svých narozenin, tedy 27. thargeliónu, srov. rok 339, nevíme však, kterého roku se narodil. 

V Athénách zemřel rhétór a autor tragédií Theodektés z Fasélidy (narozen kolem roku 377). v Kitiu na Kypru se narodil Foiníčan Zénón, zakladatel stoické filosofie, původně kupec. Od roku asi 300 měl v Athénách vlastní školu (zemřel dobrovolnou smrtí v roce 264).

 

V Persii před Filippovou smrtí otrávil údajně Bagóás (srov. rok 338) znovu "svého" krále Artaxerxa IV. Arsa, posledního z přímé linie achaimenovské (vládl nominálně od roku 338). S ním zavraždil též jeho děti. Na trůn pozdvihl eunúchos jednoho z králových příbuzných Artašatu a pod jménem Dáreios III. Kodomannos (přes 40) ho učinil králem Peršanů (vládl do roku 331, nominálně pak ještě do roku následujícího). Nový král Bagóu hbitě eliminoval: dozvěděl se, že i pro něho byl nachystán otrávený pohár, tak Bagóu donutil na hostině, aby mu z něho připil. Artašata (bab.) byl synem sourozenců Arsama a Sisygamby, dětí Ostana (asi též Artostés), mladšího syna Dáreia II. s Parysatidou, bratra Artaxerxa II. V Babylónii zřejmě před nástupem Dáreia III. na perský trůn vypuklo povstání, během něhož se králem provolal jistý Nidin-Bél, jehož panovnické jméno neznáme: jeho jméno, a to pouze to, známe z jediného chronografického textu z Uruku. Nejpozději roku následujícího muselo být po usurpaci.  

 

V Itálii byli před městem Cales Římany spolu s Ausony (Aurunky) poraženi Sidicinští (viz předcházející rok). Průběh bojů s nimi není jasný, jak ostatně u většiny válek vedených ve starších dobách římské republiky.

 

************************************************************

335.

Ol. 111, 2

 

Euainétos

a. u. c. 419

M. Valerius Corvus IV. a M. Atilius Regulus Calenus

L. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros III. proti Triballům a Illyrům; Triballové se svým králem Syrmem byli nejsilnější z Thráků, kteří sídlili mezi Haimem a Istrem. Přes Haimos (dnešní jméno tohoto pohoří je Stara planina v Bulharsku) se probojoval až k Istru, který jako první člověk z hellénského světa překročil v čele samostatné vojenské výpravy o čtyřech tisících pěších s pactnácti sty jezdci. Na druhé straně řeky porazil Gety, kteří ovšem sídlili po obou stranách toku (srov. rok 512, kde je o nich vůbec první historická zmínka, a roky 340 a 339).

Pak se s kořistí vrátil a pustil se do Paionů. Po jejich podmanění, resp. po obnovení makedonské svrchovanosti nad nimi, mu nastala válka s knížetem illyrských Enchelejů Kleitem, synem Bardylovým (I.) a s Glaukiou, králem Taulantiů (viz až rok 317). Boje s Illyry byly těžké a do Hellady pronikly zvěsti, že král je mrtev. Zatímco Enchelejové byli znovu podrobeni a jejich knížetem se stal či byl jmenován Kleitův syn Bardylios II. (vládl do asi roku 282), Taulantiové dosáhli zřejmě velmi výhodných mírových podmínek, protože vláda Glaukiova přivedla jejich říši do rozkvětu. Všichni thráčtí a illyrští podrobení dynastové poskytli Alexandrovi nálsedujícího roku pro jeho asijské tažení oddíly. 

V Ambrakii vyhnali pod vedením Aristarcha makedonskou posádku a vyhlásili démokratickou ústavu. V téže době povstali proti Makedonům Thébané, což způsobili navrátivší se exulanti (srov. rok 338). Thébané na podzim oblehli makedonskou posádku na Kadmeji, jíž velel Filótás, Parmeniónův syn. Alexandros se s armádou od illyrských hranic na severozápadu rychlými pochody vrátil přes Eordaiu, Elimiótis, Stymfaiu a Parauaiu a již sedmého dne byl v Thessalii. Odtud se za šest dnů dostal do Boiótie.

Théby byly po krátkém obležení Makedony dobyty, padlo na šest tisíc Thébanů, město vyvráceno v celém rozsahu kromě rodného domu básníka Pindara a chrámů a obyvatelstvo v počtu třiceti tisíc zotročeno: thébský stát zanikl. Výnos makedonské kořisti z prodeje otroků činil tehdy na 440 talentů. V Díu pod Olympem pak držel devítidenní slavnosti na počest Dia Olympského, každý den věnované jedné z Mús. • Podle tradice starých chronografů byly Théby založeny roku 1518 Foiníčanem Kadmem, synem sídónského krále Agénora. Obnoveny byly roku 315 (viz rok 316).

Vyvrácením Théb skončil rovněž druhý spolek Boiótů, který vznikl v roce 447 (srov. k tomu roky 550 nebo 525). Je možné, že byl spolek nadále organisován bez svého hégemóna nově (k tomu srov. rok 316).

Alexandros mírně potrestal ty státy, které verbálně podporovaly Thébany; pouze Arkadové vyslali oddíl na Istmos, kde vyčkával. Např. z Athén musel odejít do vyhnanství jen Charidémos z Órea, viz k němu rok 333. K thébskému povstání se totiž nikdo z Hellénů se zbraní v ruce nepřipojil. Král zřejmě někdy v této době zakázal vývoz dřeva z makedonských lesů, aby omezil možnost stavby válečných lodí hlavně Athéňanům. Zákaz zřejmě platil pro zbytek dějin, neboť žádný z hellénských států v hellénismu už nedisponoval relevantní námořní silou.  

 

Pokračovaly boje Makedonů v Asii, viz rok předešlý. Velel jim Parmenión (o osudu kolegy Attala viz zde níže), později byl odvolán domů a zastoupil ho Kallás. Velitel perských žoldnéřů a vrchní velitel západních přímořských satrapií Memnón z Rhodu však též v Tróadě nabyl vrchu a Makedonci byli zatlačeni do Abýdu a Rhoiteia, viz rok předešlý. Předmostí se jim ale podařilo udržet a podle všeho na makedonské straně zůstal Kýzikos, kterého se Memnonovi nepodařilo zmocnit: a to si dal na hlavu široký makedonský klobouk, neboť Kýzikénští očekávali příchod Makedonů pod velením jistého Chalka, ale pozorné měšťany neoblafl.

V Makedonii mezitím již „úřadovala“ Alexandrova matka. Olympias dala po Alexandrově odchodu do války zavraždit královnu Kleopatru II., vdovu po Filippovi II., i s jejím potomkem (Karánem, event. dcerou Európou?; podle jednoho pramene prý dala Olympias uzavřít Kleopatru se synem do kovové truhly a tu vrhnout do ohně). Když se z Boiótie vrátil koncem roku Olympiadin syn Alexandros, poslal k Parmeniónovi do Asie se vzkazem zabít Kleopatřina strýce a adoptivního otce Attala, svého bývalého spolubojovníka: byla tak vyvražděna celá rodina Olympiadiny mladé sokyně. Podle jiné verse poslal do Asie za Attalem komando pod velením Hekataia z Kardie, viz o něm roku 342 a též roku 323. S Attalem údajně po Filippově smrti jednali Athéňané prostřednictvím Démosthenovy korespondence o puči v Makedonii, ale později Attalos změnil smýšlení; pozdě. Alexandros dal tehdy rovněž zavraždit případného pretendenta trůnu Amyntu IV., který užíval královského titulu již od roku 359 (viz tam) a vlastně byl právoplatným následníkem trůnu, kdyby ho Filippos II. neodstavil.

Stejnojmenný Amyntův přítel, syn Antiochův, raději z Makedonie zmizel a od roku 334 se živil jako kondottiér v perských službách; srov. rok následující. Po Issu se v čele oddílu čtyř tisíců mužů zmocnil části perské flotily kotvící či vytažené na břeh v Tripoli a odplul s ní na Kypr; jak žoldnéře živil na ostrově, nevíme. Roku 332 se přeplavili do Pélúsia a po Nilu až k Memfidě, jakási předzvěst Alexandrova tažení, viz rok 332. Pokoušel se sesadit Mazaka, satrapa jmenovaného Dáreiem po smrti , který padl roku 333 u Issu, s dobýváním Memfidy neuspěl a během rabování v krajině po nenadálém výpadu Peršanů ztratil bitvu a v ní též život.   

Aristotelés, který se po odchodu z Makedonie usadil v Athénách, založil v Lykeiu vlastní filosofickou školu, peripatos/"procházku".

 

Římané oblehli a dobyli aurunské Cales, kam byla následujícího roku zavedena římská kolonie; pak se obrátili proti Sidicinům.

 

************************************************************

334.

Ol. 111, 3

 

Ktésiklés

a. u. c. 420

T. Veturius Calvinus I. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) I.

P. Cornelius Rufinus dict.

M. Valerius Corvus interrex

************************************************************

Na jaře uspořádal král Alexandros III. v Aigách velké hry a otevřel své tažení proti Peršanům. V Makedonii zanechal v čele dvanácti tisíc pěších a patnácti sty jízdných, tedy zhruba jedné čtvrtiny všech vojenských sil země jako místodržitele v hodnosti stratéga Antipatra. Do Asie s Alexandrem odešlo třicet tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců (údaje kolísají mezi 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy) se sedmdesáti talenty na proviant a král se zadlužil ve výši asi dvou set talentů. Majetek "koruny" svěřil či rozdal mezi své hetairy, proto na otázku, kde má své poklady, mohl odpovídat: "U přátel." Podle jiného údaje zdědil Alexandros po Filippovi šedesát talentů v pokladnici a k tomu pět set talentů dluhů. Sám si před invasí do Asie půjčil talentů osm set.

Alexandra doprovázelo dvanáct tisíc Makedonů, sedm tisíc spojenců z korinthského spolku se šesti sty jezdci pod velením Erigyia a pět tisíc žoldnéřů. Odryských, triballských Thráků a Illyrů bylo sedm tisíc, lučištníků z illyrských Agriánů tisíc a celé pěší armádě velel Parmenión. Makedonské jízdě o 1800 mužích velel jeho syn Filótás, osmnácti stům Thessalům velel Kallás, syn Harpalův, a devíti stům thráckých a paionských jízdních průzkumníků/prodromoi velel Kassandros. S tak malými silami, nicméně na hellénské poměry silnými a k tomu zkušenými, bylo zahájeno nejslavnější vojenské tažení v evropských dějinách. Srov. s mnohem vyššími armádními stavy např. roku 301 před bitvou u Ipsu. Když opouštěl roku 325 povodí Indu čítala jeho armáda podle Plútarcha 120 tisíc pěších vojáků a patnáct tisíc jízdních, ale prý pouze čtvrtina této síly dorazila zpět na západ; údaj se pravděpodobně týká všech posil, které kdy Alexandros ze Středomoří dostal a k tomu desítky tisíc vojáků perských a dalších domorodců. Většina makedonských a hellénských vojáků nepadla v boji, ale zemřela chorobami, únavou, špatnou stravou.  

Na Helléspontu se větší část armády v čele s Parmeniónem přepravila přes moře ze Séstu do Abýdu, Alexandros se zbytkem se přeplavil do Asie s flotilou šedesáti triér z Elaiúntu (podle jiného údaje: 160 triér). Navštívil Ílion, kde s přítelem Héfaistiónem obětoval Achilleovi, pak s armádou pokračoval přes Arisbé a Lampsakos k městečku Zeleia, v jejíž blízkosti byla na říčce Gráníku/dn. Biga v TR vybojována první velká bitva Makedonců s Peršany. Stalo se tak v měsíci daisiu, tj. dle athénského kalendáře v thargéliónu, podle našeho kalendáře někdy od poloviny května do poloviny června. Peršané údajně postavili do pole sto tisíc pěších vojáků a deset tisíc jízdních. Alexandrovo vítězství znamenalo v Zeleji konec vlády tyranna Níkagory, který proslul tím, že pro sebe vyžadoval prokazování božských poct.

Na perské straně se bitvy zúčastnili se svými jednotkami Spithridátés, satrapa Lýdie, Arsités, satrapa Frygie na Helléspontu, Atizyés, satrapa Velké Frygie a Mitrobúzanés, satrapa Kappadokie. Spithridátés a Mitrobúzanés padli, Arsités si vzal po ztracené bitvě život. V jejím průběhu zachránil Alexandrovi život Kleitos zvaný Melás/Černý, syn Drópiův a bratr Laniky, Alexandrovy kojné (její syn Próteás patřil k nejužšímu kruhu Alexandrových pijáckých přátel): z několika zachovaných podání vyplývá, že v jízdní bitvě podobající se hustotou bojujících na sobě spíše pozemní ťal jeden z Peršanů Alexandra do helmy a když se napřahoval k druhé ráně mečem, uťal mu ruku Kleitos. Peršané byli v bitvě rozhodným způsobem poraženi, dvanáct tisíc jich padlo a dvacet tisíc bylo zajato. Organisovaně ustoupili jen hellénští žoldnéři v perských službách, jimž velel Memnón z Rhodu: nedoporučoval s Makedony bojovat, ale ohrožovat jejich zásobování, což Peršanům nepřišlo dost udatné. V době, kdy Alexandros dobýval Halikarnássos, viz zde níže, poslal svou rodinu k Dáreiovi, aby ho posílil v důvěře k sobě a Král mu skutečně svěřil velení všech perských jednotek v Anatolii při pobřeží. 

Po bitvě na Gráníku jmenoval Alexandros satrapou Malé Frygie/Frygie na Helléspontu Kallu, který předtím velel thessalské jízdě (srov. též předešlý rok). Kallás satrapoval na Helléspontu do roku asi 328. Novým velitelem thessalské jízdy byl na jeho místo jmenován Alexandros Lynkéstský, který byl od roku 336 stratégem Thrákie (srov. níže). Novým stratégem Thrákie byl Alexandrem jmenován Makedonec Memnón (v úřadě do roku 327).

 

Z Tróady pokračoval Alexandros k Sardám, sídelnímu městu lýdské satrapie. Velitel perské posádky Mithrénos či Mithrénés (srov. pak rok 331) mu vydal město bez boje. Alexandros jmenoval satrapou Lýdie a Iónie Asandra, syna Filótova (bratr Parmeniónův a Agathónův; v úřadu do roku 331). Lýdům vrátil svobodu a jejich staré zákony (tento historický údaj ale dnes nedokáže nikdo přesněji vysvětlit). • Sardy a Lýdie byly perské od roku 547. Země zůstala až do konce starého věku pod hellénským vlivem.

Ze Sard táhli Makedonci do Efesu. Město vyklidili Memnonovi žoldnéři a Efesané lynchovali properské aristokraty. Všude v Iónii zaváděl Alexandros do měst démokratické ústavy a rušil oligarchie a tyrannidy. Dobyl Mílétu, kde se perská posádka pod Hégésistratem bránila v pevnosti, a kromě Míléťanů všechny ostatní, kteří nepadli, prodal do otroctví (pád pevnosti viz roku následujícího). Před městem proti sobě ležely makedonská flotila pod velením Níkánorovým o 160 lodích s perskou o čtyřech stech. Bitvu svést Alexandros odmítl a když padl Mílétos, loďstvo dokonce rozpustil, neboť bylo oproti perskému slabé a také drahé a když ovládne přístavy, je flotila k ničemu (srov. expedici Agathokleovu o generaci později). Ve službě ponechal pouze dvacet athénských lodí a nákladní na přepravu obléhacích zařízení, ale už následujícího roku byla makedonská flotila obnovována, poněvadž královo rozhodnutí bylo unáhlené: Memnón chyby dokázal okamžitě využít, ale ve prospěch Makedonů zasáhl osud, viz rok následující. 

 

Začátkem zimy přišel Alexandros s armádou do Kárie a oblehl Halikarnássos. Města o deseti tisících obyvatelích dobyl a bylo přitom zničeno požárem, který založili před jeho vyklizením sami Peršané; po dobytí dal zbytek města srovnat se zemí. Peršané a jejich žoldnéři se před jeho příchodem stáhli do pevnosti na ostrově před městem a do halikarnásského hradu Salmakidy (viz příští rok): obraně města velel Memnón Rhodský se satrapou Orontobatem. Makedonům se jeho odpor nedařilo zlomit a když Athéňané Efialtés a Thrasybúlos podnikli se svými žoldnéři výpad, div že nedobyli ležení obléhatelů. Byli odraženi, Efialtés padl a Memnón rozhodl o vyklizení posic. Zanechal v hradu dobře zásobenou posádku a s perským vojskem odpulu ke Kóu. Alexandros pak zanechal k obléhání oddíl tří tisíc žoldnéřů pod velením Ptolemaia, viz rok následující.

V těchto válečných dnech zemřel v Halikarnássu jeho pán a kárský dynasta Pixódaros, který zde vládl od roku 341, když sesadil svou sestru Adu. V obleženém Halikarnássu vládl manžel Pixódarovy dcery Ady mladší, nový perský satrapa Kárie Orontobatés. Po pádu města uvedl Alexandros Makedonský zpět Pixódarovu sestru Adu, která celou tu dobu pobývala a vládla jako údělný dynasta v Alindě. Ada starší byla dcerou Hekatomnóvou, manželkou a sestrou Hidrieovou a vládla již v letech 344 až 341 (viz tam). Alexandros ji jmenoval satrapou Kárů a Ada Starší ho adoptovala za svého syna (zemřela asi roku 328). • Ada byla poslední domácí kárskou vládkyní. Z jejího rodu byl ale ještě roku 193 v Delfách honorován jistý Pixódaros (II.), nikoli ale jako vladař.

Z Kárie odešel Alexandros s vojskem do Frygie. Parmenión se s částí armády na přezimování vrátil do Sard. Alexandros táhl přes Milyadu k jihu do Lykie. U Fasélidy dal rozkaz pro velezradu a pro pokus o královraždu zatknout Alexandra Lynkéstského, velitele thessalské jízdy, který byl s armádou Parmeniónovou. Dáreios III. mu měl prostřednictvím jistého svého důvěrníka Sisiny nabídnout makedonské královské diadéma. Sisinés ale padl do rukou Parmeniónových a spiknutí, na němž se podílel i běženec Amyntás, viz rok předešlý, se provalilo (podle jiné verse ho na spiknutí upozornila z domova matka). Lynkéstský byl popraven roku 334, viz tam. • Alexandros byl pravděpodobně posledním z rodu lynkéstských knížat. 

Z Fasélidy táhl makedonský Alexandros do Pamfýlie a odtud přes Sidu (osadu kdysi Kýmských), Aspendos, jehož obyvatelům zdvojnásobil tribut na sto talentů ročně, a Pergu znovu do Frygie. S Pisidy ze Selgy uzavřel mír, u Telméssu porazil v horském terénu koalici Sagalassanů s Telméssany a Telméssu se zmocnil. Přes Kelainy, sídelní město fryžské satrapie, dorazil do Gordia, kde s částí armády strávil zbytek zimy (srov. anekdotu o tzv. gordickém uzlu: buď ho rozeťal, nebo vyvlékl jho z oje, nebo ho prostě rozvázal). • Kalendářně bude poslední část tohoto tažení zřejmě patřit již do zimy/začátku roku 333.

Satrapou Lykie a Pamfýlie jmenoval Nearcha z Láty na Krétě, syna Androtímova, budoucího svého nauarcha, který anatolský úřad vykonával snad do roku 330 (?). V zimě vyslal Alexandros z Asie na Peloponnésos Kleandra, syna Polemokratova, aby naverboval nové žoldnéře a do Gordia na konci zimy dorazilo též tři tisíce mužů posil z Makedonie a 150 žoldnéřů z Élidy, jimž velel Alkiás. 

 

V Athénách prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie zavedením dvouletého vojenského výcviku. Kolem roku 300 byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný (srov. se základní vojenskou službou v novověké Evropě). Srov. rok 338.

 

Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého, se vydal do Itálie, kam ho na pomoc proti Lúkánům a Messápiům povolali Tarentští. Bojoval zde až do roku 330. Boje Tarentských, kteří se stali od padesátých let tohoto století nejsilnějším hellénským státem jižní Itálie, s barbary, se táhnou již delší dobu (viz roky 343 a 338).

 

V Samniu a celé jižní Itálii neklid. Římané zavedli osadu o 2500 kolonistech z řad proletářů s rodinami do kampánských Calií/Cales, udělili občanství Kampánům a některým ze Samnitů, nicméně bez práva hlasovacího/civitas sine suffragio

 

V jižní Číně zničil stát Čchu/Chu stát Jüe/Yue. Oba byly původně „barbarskými“ státy jižní Číny před Čou (srov. rok 473).

 

************************************************************

333.

Ol. 111, 4

 

Níkokratés

a. u. c. 421

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 324, 309 a 301)

M. Papirius Crassus dict.

začátek Alexandrovy éry ve Foiníkii, tj. její rok 1

************************************************************

Na jaře se vrchní velitel Peršanů v regionu Memnón z Rhodu vypravil z Kóu na Chios a Lesbos. Posilněn penězi od Krále a povýšením na velitele perských sil na Západě též námořních sil dobýval lesbická města. Zde zemřel na jakousi nemoc při obléhání Mytilény, srov. zde níže. Jeho posledním válečným skutkem bylo osvobození méthymnského vládce Aristoníka/jednou jmenován jako Aristónymos nenadálým námořním výsadkem z obležení Charétova; Arsitoníkos/Aristónymos byl prý Memnonův hostinný přítel a Charés mu nezaručil, že se mu nic nestane (všichni tři stáli přitom na perské straně a důvod rozepří znám není, viz dále rok následující). 

Memnón byl jediným z perských vojevůdců, který věděl, jak lze Makedonce odrazit a porazit, viz rok předešlý. Měl po jednotlivých ostrovech namířeno na Euboiu a v Helladě uplácel politiky, naděje si údajně na změnu dělali s ním Sparťané. Jeho intervence v Helladě by byla Alexandra pravděpodobně donutila upustit od války v Asii. Novými perskými veliteli nad celou oblastí byli Dáreiem III. potvrzeni Autofradátés a Farnabázos, syn Artabázův, Memnónův synovec, jemuž umírající Rhoďan předal své pravomoci.

Mytiléné kapitulovala s tím, že přijme zpět exulanty, nahradí jim polovinu zabavených majetků a zřekne se spojenectví s Makedony. Když otevřeli brány, dostali navrch pokutu vybranou mezi bohatými občany, Peršané dosadili jako tyranna jistého Diogena, jednoho z exulantů, velitelem perského garnisonu o dvou tisících mužích se stal Lykomédés z Rhodu. Krátce nato se namísto Diogena a se souhlasem Peršanů stal vládcem Mytilény Charés z Athén, Makedony hledaný stratégos od Chairóneie a kondottiér (ale již následujícího roku byl Makedony vypuzen, ale ušetřen; srov. rok 338).

Po obsazení Mytilény předal Farnabázos žoldnéře, jimž velel, kdesi v Lykii Thýmóndovi, Mentorovu synovi a Memnónovu synovci, a vrátil se na ostrovy. Farnabázos vrátil na perskou stranu Tenedos. Peršané měli na moři naprostou převahu a snažili se odříznout Makedonce od mateřské země a iniciovat jim v zádech povstání, ale nového Memnóna ve svých řadách nenalezli (viz následující rok). Datamés s deseti loděmi z perské flotily pronikl až k Sifnu, ale toho za ranního šera překvapil Próteás, který na Antipatrův rozkaz shromažďoval lodi z Euboie a Peloponnésu, a osm perských lodí s foiníckou posádkou zajal, Datamovi se se zbylými podařilo uniknout zpět k Farnabázovi.

Někdy v této době dal uražený Dáreios III. tábořící u Babylónu popravit věhlasného kondottiéra Charidéma z Órea, viz o něm rok 335, který mu radil vypravit proti Makedonům nejvýše stotisícové vojsko, z nichž třetinu by tvořili hellénští žoldnéři, kteří budou lépe bojovat se zkušenou armádou Alexandrovou než aby se sám v čele obřích nablýskaných zástupů vypravil do pole, jak Králi radili Peršané (shromáždil prý čtyři sta tisíc pěších a sto tisíc jízdy!).  

 

Alexandros se na jaře vydal ze svého zimoviště v Gordiu do Ankýry, kde potvrdil Kallu za satrapu Malé Frygie, jemu svěřil správu Paflagonů, kteří se právě podrobili s tím, že u nich nebude makedonský garnison, a Sabiktu jmenoval satrapou Kappadokie, jímž byl po celou Alexandrovu vládu až do roku 323. • Podle jiné tradice byl satrapou Kappadokie jmenován jistý Abistamenés (srov. ale možnou konfusi jmen Sabiktás a Abistamenés).

Z Ankýry táhlo jádro makedonského vojska do Kilikie, snadno proniklo průsmyky v Tauru, a Alexandros jmenoval satrapou Velké Frygie Antigona Monofthalma, syna Filippova. • Antigonos byl v úřadu rovněž po celou královu vládu a theoreticky až do roku 301. Alexandros se zdržel v Tarsu, sídelním městě Kilikie, které Peršané bez boje vyklidili, protože onemocněl po koupeli za horkého počasí v řece Kydnos (podle jiné verse únavou z velkého vypětí). Tehdy vyznamenal svého lékaře Filippa z Akarnánie, který ho zbavil choroby, nevíme jaké, podáním léků, v nichž královi rádci spatřovali jedy: četl dopis Parmeniónův varující před Filippem a zároveň pil jeho lektvar. Uzdraven pokračoval do Anchialu a do Sol, kde s jeho svolením proklamovali vládu démokratie, a podrobil si kilické klany při cestě.

V téže době porazili v Kárii Ptolemaios a její makedonský satrapa Asandros bývalého perského satrapu této země Orontobata, Makedonci dobyli halikarnásskou pevnost (srov. předešlý rok) a všechna ostatní opevněná místa v Iónii, která vydržela v perských rukách.

Alexandros se s jádrem vojska vrátil ze Sol do Tarsu a odtud pokračoval do Mallu, kde pacifikoval občanské rozbroje/stasis, a k Issu. Obě armády se minuly a Peršané se náhle ocitli v makedonském týlu. Nemocné a raněné vojáky, které Alexandros zanechal v Issu, Peršané umučili. • Města Mallos i Tarsos založili kdysi Argívští pod Amfilochem z Argu a Mopsem z Théb při návratu z Troje. Oba se zde měli ve vzájemném boji usmrtit. Mopsos měl založit i Mopsúestiá (srov. rok 95).

U Issu byla vybojována druhá velká bitva Makedonů s Peršany, které se tentokrát zúčastnil, a to poprvé od roku 480, i Král králů (od čehož odrazoval Charidémos): v maimaktériónu/asi v listopadu byli Peršané opět poraženi na hlavu, údajně sto tisíc pěších vojáků padlo a deset tisíc jezdců, mezi nimi Tasiakés n. Sauakés/Sabakés, satrapa Egypta; v Alexandrově armádě činily ztráty pouze tři sta pěšícha polovinu toho jízdních, mezi nimi Ptolemaios, Seleukův syn. Dáreiova matka Sisygambis, manželka Stateirá se synem v chlapeckém věku a Královy dcery Stateirá ml. a Drypetis byly zajaty, ukořistěno cenností určených pro život perské královské rodiny v poli za tři tisíce talentů, stejně jako brzy padl do makedonských rukou oddílu vedenému Parmeniónem obří Dáreiův trén, který Peršané cestou od Babylónu zanechali v Damašku; žila zde i vdova po Memnónovi Barsiné, do níž se Alexandros zamiloval. Stateirá st. zemřela při porodu zřejmě Dáreiova pohrobka roku následujícího, osud dítěte neznáme. Sisygambis přežila smrt svého syna i pomstu na jeho vrahovi a život si vzala hladovkou po smrti Alexandrově, kterého v červnu 323 přežila o pět dnů. 

Dáreios III. po bitvě uprchl přes Thapsakos do Mesopotamie, Alexandros se rozhodl ho nepronásledovat a pustil se k jihu do Foiníkie. Satrapou Koilé Syrie ustavil Menóna, syna Kerdymmova, viz však zde níže. Zřejmě po bitvě u Issu byla v prostoru Helléspontu zjevně Próteou zničena perská flotila, jíž velel thessalský exulant Aristomenés z Fer, srov. rok 344. Jeho syn (??) Aristomédés velel u Issu na perském levém křídlu dvaceti tisícům barbarů a prchl na Kypros.

Ve Foiníkii obsadili Makedonci Arados, který mu vydal Stratón, syn krále Gérostrata/foin. Ger-aštart, který pobýval se svou flotilou v loďstvu Autofradátovu. Stratón Makedonům vydal též Marathos a okolní města. V Marathu obdržel Alexandros mírové nabídky od Dáreia III.: Král mu nabídl vládu nad Asií po Eufrát, což Alexandros opět odmítl (předtím zněla nabídka: po Halys). Alexandrovým vyjednávačem s Peršanem byl Thersippos z Nésu (v souostroví Hekatonnésoi), který předtím dosáhl u Alexandra pro svou vlast autonomie (byla později potvrzena ještě Polyperchontem). Alexandrova písemná odpověď, jak se traduje, měla být zakončena varováním, aby Dáreios "nikam neutíkal, že si ho stejně najde".

V Byblu potvrdil Alexandros vládu místního krále Enyla/foin. Ajnel, v Sídónu sesadil vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta (vládl od roku 342; je ovšem možná záměna jména s vladařem aradským) a dosadil jistého Balónyma n. Abdalónyma/foin. Abd-elonim. O osudu posledního z králů Byblu viz rok 64. Na konci roku byli Makedonci na cestě ze Sídónu k Tyru.

 

Po bitvě u Issu unikla část hellénských žoldnéřů v perských službách (Dáreios jich shromáždil a platil před Issem třicet tisíc!) přes Tripoli na Kypr, část k lakedaimonskému králi Ágidovi III. a bojovali pak ve spartských službách na Peloponnésu a na Krétě, kde trvaly nepřetržité války mezi jednotlivými městy. V době bitvy u Issu vyjednávali s Ágidem o paktu Peršané Farnabázos a Autofradátés, kteří právě obsadili Chios. Jednání proběhla na Sifnu, kam Sparťan připlul s jednou triérou: Peršané jich tam měli sto. • Pobyty spartských králů na egejských ostrovech byly po celou dobu existence lakedaimonského státu vzácné!

Po bitvě u Issu, během rozhovorů dorazila o perské katastrofě zpráva, odplul Farnabázos na Chios a Autofradátés do Halikarnássu (resp. na jeho ostrovní pevnost; město nebylo stále ještě plně v rukách Makedonců, srov. rok 334). Ágis III. poslal svému bratrovi Agésiláovi třicet talentů ve stříbře a deset triér, které dostal od Peršanů, po Issu se k němu přidalo osm tisíc hellénský žoldnéřů sloužících Dáreiovi, jimž se podařilo dostat na Peloponnésosna Tainaron, a vyslal ho do války na Krétu; což perské věci zřejmě moc neposloužilo, nicméně se většina měst na ostrově dostala nyní do perského tábora. Sám působil na Ostrovech, pak se uchýlil k Autofradátovi. Viz dále rok následující a 331.

Po isské bitvě byli zajati též vyslanci některých hellénských států u Krále, mimo jiné Athéňan Ífikratés, syn Ífikratův, který později zemřel během tažení na nemoc, protože si některé vyslance Alexandros raději dlouho ponechal u sebe, než aby je hned vrátil do jejich domovských států; propustil kupodivu dva Thébany (o Ífikratově bratrovi Menestheovi viz rok 357).

 

Alexandros jmenoval hned po bitvě u Issu satrapou Kilikie Balakra, v té době jednoho ze sómatofylaků/osobních gardistů, syna Níkánorova, který zůstal v úřadu až do roku 324. Brzy se mu podařilo zmocnit se celého Mílétu, viz rok předešlý, kde Peršanům velel Hydarnés. Někdy za svého úřadu se Balakros oženil s Filou (I.), nejstarší dcerou Antipatrovou a měli spolu syny Antipatra, Thraseu a Balakra, o nichž v historii stop nezůstalo. Fila byla vážená moudrostí, věrností a radila otci v politických záležitostech; zřejmě tedy i svému manželovi. Viz dále rok 324 a 322.

V zimě byl jmenován ve Foiníkii nový satrapa Syrie: Menón byl odvolán (srov. dále rok 330) a na jeho místo byl jmenován Arimmás či Arimnás (v úřadě do roku 331). Dohližitelem nad Koilé s Palaistínou a Samareiou byl jmenován Andromachos, který nahradil posledního domorodého dynastu pod Peršany Sanbalata III. Samarského/bab. Sîn-uballit (rod pocházel z exilových Samarejců usazených v Kutě, srov. roky 445 a 433): židovský velmož zemřel v době obléhání Tyru, kam dorazil v čele svých sedmi tisíc vojáků. Andromachos byl zřejmě již v průběhu roku 332 Samarskými zavražděn, upálen zaživa, a roku 331 byl pak pomstěn Alexandrovým syrským satrapou Asklépiodórem (viz tam), který vrahy popravil. 

V Jerúsalému, který se dostal do správy nové moci, byl v této době židovským veleknězem po Jóchánánovi, řec. Iannaios/Iannés, synovi a nástupci Jójadově, jeho syn Jaddua (řec. Iaddos/Iaddús, viz rok 445). Zatímco Sanbalat přispěchal Makedonům k Tyru na pomoc, Jaddua podporu odmítl, neboť, jak sdělil, přísahal, že nepozdvihne zbraně proti Dáreiovi. Po něm byl veleknězem jeho syn Chonijó, řec. Oniás I. (srov. rok 309). • Přesná datace těchto údajů není možná.

 

Krátce před bitvou u Issu uprchli se značnou finanční hotovostí dva Alexandrovi hetairové Tauriskos a Harpalos; jakoby nevěřili, že se král zotaví z horeček po studené říční koupeli, viz zde výše. Ale dlouho si peněz neužívali. Tauriskos uprchl k Alexandrovi I. Molosskému do Itálie, Harpalos do Megar. Tauriskos záhy v Itálii zemřel a Harpalos se pak vrátil k Alexandrovi, který mu odpustil (viz ovšem rok 331 a 324).

 

V Itálii se úspěšně potýkal Alexandros I. Molosský s Lúkány. Jako spojenci Lúkánů vstoupili do války Samnité.

 

V Číně se vytvořila konfederace šesti států (liou-kuo): Jan/Yan, Čao/Zhao, Chan/Han, Wej, Čchi/Qi a Čchu/Chu proti státu Čchin/Qin, který ale byl ve válkách s ostatními velmi úspěšný o století později násilně spojí Čínu opět v jednu říši, viz rok 221.

 

************************************************************

332.

Ol. 112, 1

Eurylás z Chalkidy

 

Níkétés I.

a. u. c. 422

Cn. Domitius Calvinus a A. Cornelius Cossus Arvina II.

************************************************************

Od ledna do července či srpna (athén. měsíc hekatombaión) obléhali ze země a moře Makedonci Tyros. Alexandros přišel s nápadem, že o svátku Melqartově, jehož Helléni ztotožňovali s Hérákleem, Alexandrovým prapředkem, chce v jeho chrámu obětovat. To se domorodcům nelíbilo. Foiníčané se bránili udatně, užívali technických prostředků dosud neužívaných při obraně měst (rychle rotující kola s hustě danými loukotěmi na odchytávání šípů, měkké látky na zmírnění nárazů dopadajících kamenů z katapult, vrhací sítě proti útočníkům u hradeb, rozžhavený písek pronikající pod brnění útočníků).

K obléhání Tyru z moře přispěli foiníčtí panovníci Gérostratos Aradský a Enylos z Byblu, kteří po Issu opustili perskou flotilu, osmdesáti loděmi a kyperští králové, viz zde níže, sto dvaceti triérami. Z Helléspontu dorazil Alexandrův nauarchos Próteás. Druhé makedonské loďstvo pod Amfoterem, bratrem Kraterovým, a Hégelochem se sto šedesáti triérami čistilo prostor mezi Peloponnésem a Asií od Peršanů, viz rok následující. 

Ostrov byl nakonec Makedony spojen násypem s pevninou a dobyt. Násep zůstal dodnes. Během dobývání města v jeho hradbách padlo šest sedm tisíc Tyřanů v boji a dva tisíce jich dal Alexandros ukřižovat podél pobřeží, třináct (podle jiných třicet) tisíc lidí prodal do otroctví. Tyrský král Azemilkos byl ponechán vládcem vyrabovaného a zpustlého města, které se však v následujících desetiletích opět postavilo na nohy jako několikrát předtím. 

Během obléhání Tyru se Hellénové dostali poprvé válečně do styku s Araby, když Alexandros vyslal expediční sbor pro dřevo do Antilibanonu. V této době již sídlili Arabové ve vnitrozemí dnešního Libanonu a jižní Syrie.

U Tyru obdržel Alexandros nové mírové nabídky od Dáreia III., které opět odmítl; Peršan nabízel ruku dcery Stateiry a deset tisíc talentů k tomu. Následovalo další obtížné obléhání, a to pevnosti Gáza, Hellény také zvané Mínóa na paměť „krétských“ osadníků z doby migrace tzv. mořských národů. Gázu dva měsíce udatně bránil eunúchos Batis n. Betis s oddílem arabských žoldnéřů (podle jiného údaje se jmenoval Babémasis). Při jejím dobytí padlo údajně deset tisíc Peršanů a Arabů, Batis byl raněný jat a údajně Alexandrem po vzoru svého prapředka Achillea usmýkán k smrti, nezvykle krutá Alexandrova odplata za věrnost Králi. Město dal znovu osídlit lidmi z okolí, tedy pravděpodobně opět zčásti Araby. Makedonci pokračovali šest dnů do Pélúsia, kde Alexandrovi vydal celý Egypt jeho poslední perský satrapa Mazakés. • Je pozoruhodné, že celé syrské tažení Alexandrovo se domorodci bránili vlastními silami Peršany zcela opuštěni; jakoby Dárieos vyškrtl země za Eufrátem/Eber nári ze svého seznamu. 

Na konci roku se Alexandrovo vojsko z Pélúsia vydalo dílem s flotilou po Nilu, dílem po souši do Memfidy, sídelního města perského Egypta, kde Alexandros uspořádal velkolepé hry na oslavu vítězství; přijely umělecké špičky z celé Hellady. • To byl zároveň konec XXXI. dynastie, která trvala dle Manethóna od roku 343 (doba druhé perské vlády nad zemí; první perská vláda je označována za XXVII. dynastii a trvala v letech 525 až 404) a začátek XXXII. dynastie, která trvala do roku 305, Alexandra a jeho stejnojmenného syna.

 

V listopadu byl makedonskou flotilou pod velením Amfoterovým a Hégelochovým, viz rok předešlý, obsazen Tenedos a Chios. Farnabázos nejprve zatkl Chíjské chystající se předat město Makedonům a odevzdal je Apollónidovi a Athénagorovi, properským exponentům na ostrově. Mezi velitelem perské posádky a Apollónidem povstala hádka, které Makedonové obléhající město využili a vpadli do hradeb. Perskou posádku pobili, Chíjským dali nezávislost a Apollónidés, Athénagorás i s Farnabázem byli zajati. Piráty, jejichž služeb Peršan v Egeidě používal, popravili a zajatce použili jako veslaře na lodích makedonské flotily.

Brzy po této události dorazil do chíjského přístavu vládce Méthymny Aristoníkos/Aristónymos se svým kolegou Chrýsoláem s pěti pirátskými loděmi a poněvadž nevěděl nic o dění v Chiu, dal se vylákat na břeh a zde se všemi zajat. Makedonci pak oblehli v Mytiléně Charéta Athénského, který disponoval oddílem dvou tisíc Peršanů, srov. rok předešlý. Vzdal se, odplul na Imbros (vyskytoval se ještě na Tainaru a už o něm neuslyšíme; zemřel zjevně před Alexandrem) a Peršané byli Makedony ušetřeni. V Eresu udělali později občané proces svým vládcům Agónippovi a Eurysiláovi. Amfoteros osvobodil též Kós dosud v perských rukách, ale odtud mu unikl Farnabázos.

Ostatní zajatce z Egeidy přivedl Hégelochos s sebou k Alexandrovi do Egypta, snad na místo budoucí Alexandreie: král je vrátil jejich státům k potrestání, doma je po mučení popravili. Chíjské kolaboranty s Peršany poslal do vyhnanství na jih do Elefantíny. Amfoteros dostal pak příkaz "osvobodit" Krétu od Sparťanů v perských službách a vyčistit moře od pirátů, viz rok předešlý. 

Asi z této doby pocházejí plány Deinokrata z Rhodu, Stásikrata a Dioklea přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský Alexandrův pomník. K jejich naplnění nedošlo, ačkoli král roku 324 akceptoval versi Stásikratovu (viz blíže v indexu pod sedm divů, Kolossos).

 

V Helladě se Lakedaimonským podařilo spojit opět téměř celý Peloponnésos (srov. předešlý rok a rok 370) a obrátit ho proti Makedonům (viz rok následující). Celohellénskou koalici sestavit nedokázali, zjevně však měl prostředky na to, aby uživil osm tisíc hellénských žoldnéřů nebo jejich část, kteří bojovali za perského krále u Issu. Na jejich straně stáli Achájové bez Pellény a Arkadové bez Megalopolských. Na podzim oblehli Sparťané Megalopoli. Jejich armáda se spojenci čítala dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jezdců. 

 

V Salamíně na Kypru skončila vláda Pnytagory (vládl od roku 351). Požádal Alexandra, aby mu věnoval území Tamassu. Dostal ho, ale užil rozšíření své královlády jen krátce. Jeho nástupcem se stal Níkokreón (vládl do roku 310, srov. rok 312). Pnytagorás dlouho vzdoroval perskému obléhání Salamíny (snad až do roku 345?). Po bitvě u Issu se na makedonskou stranu přidali z kyperských králů kromě Pnytagory Androklés z Amathúntu, Pásiklés ze Sol a jeho jmenovec z Kúria, kteří se všichni se svými loděmi podíleli na obléhání Tyru. Později se králové stali spojenci Ptolemaiovi. Za Alexandra a diadochů mizely foinícké autonomní královlády a celá země se dostala pod vojenskou správu Makedonů a v prvním století hellénismu patřila Ptolemaiovcům. 

 

Alexandros I. Molosský bojoval u Paesta proti Samnitům a Lúkánům. Uzavřel mírovou smlouvu s Římany (snad již roku 334).

 

V Římě vyvstaly obavy z Keltů a Samnitů. Byly přidány další dvě tribue (Maecia a Scaptia). Acerrae obdržely římské občanství, ale bez práva hlasovacího.

 

V Číně napadl stát Wej a Čchi/Qi stát Čao/Zhao (vše koaliční státy, srov. předešlý rok). Čao se ubránil. Téhož roku přijali vládci státu Jan a Chan královský titul.

 

************************************************************

331.

Ol. 112, 2

 

Aristofanés

a. u. c. 423

C. (T.?) Valerius Potitus a M. Claudius Marcellus

Cn. Quinctius Capitolinus dict.

************************************************************

Na začátku roku se Alexandros pustil z Memfidy po Nilu dolů do Kanóbu. V jeho blízkosti před ostrovem Faros, na místě rybářské osady Rhakóti(s), srov. rok 593, založil údajně 7. dubna 331 (25. tybi) město Alexandreia, první a nejslavnější toho jména a po nejméně dvě staletí největší město starého věku (koncem prvního století př. n. l. mělo tři sta tisíc svobodných obyvatel, tedy v podstatě pouze Hellénů, kteří měli plná občanská práva; lidí ve městě muselo žít c. jedna a půl milionu a více). Architektem města jmenoval Deinokrata z Rhodu (srov. předešlý rok), předtím činného při obnově Artemísia v Efesu, které vyhořelo v den Alexandrova narození. Král své město nikdy nespatřil, a vlastně nikdy žádnou z Alexandrejí; tuhle zvelebil až Ptolemaios I. • Alexandreiu 29. září 642 n. l. dobyli Arabové, ale jméno jí ponechali, neboť Alexandros Veliký se těšil u všech Orientálců dobré pověsti včetně monotheistů (arab. Iskandaríja). O městě viz v indexu s. v.

Z Alexandreie podnikl král výpravu do Ammóneia cestou podél pobřeží na západ přes Paraitonion. V Ammóneiu/dnešní oasy Síwa resp. kdesi při pobřeží cestou k němu se mu podrobili mimo jiné Kýrénští. Podle jiné verse došlo na založení Alexandreie až po výpravě do Ammóneia. Král Makedonů a nyní též Egypťanů rozmlouval s kněžími sám a bez doprovodu a otázky a odpovědi zachované v literárních pramenech jsou všechno spekulace. Nicméně po návštěvě Ammóneia se vydával za "syna Diova a krále Asie".

Přes poušť se vrátil k Nilu do Memfidy (podle jiné verse se vracel ve svých stopách), kde nově uspořádal vládu v Egyptě. Jmenoval dva domorodé nomarchy Doloaspida a Petisia, který však brzy z úřadu odstoupil a Doloaspis zůstal samotným nomarchou do roku 324 (?). Satrapou Arabů v Héróónpoli byl jmenován Kleomenés z Naukrátidy, ale spíše byl dán za dozor a spoluvládce k domorodci Doloaspidovi. Kleomenés byl v úřadu až do roku 322 a měl též na starosti výběr daní a dávek.

Satrapou Libyjců byl jmenován Apollónios, syn Charínův, o němž pak již není v historiích zmínky. Za velitele všech jednotek včetně pevnostních posádek umístěných v obou egyptských zemích a žoldnéřů určil Peukestu, syna Makartatova, a Balakra, syna Amyntova (údajně to bylo dvacet tisíc mužů, podle jiného údaje čtyři tisíce), nauarchem flotily třiceti triér v Pélúsiu Polemóna, syna Thérámenova, a vrchními dohlížiteli/episkopoi nad novou královskou správou určil Hellény Aischyla z Rhodu a Efippa z Olynthu (nelze stanovit, zda je to týž, který sepsal knihu o pohřebních hostinách Héfaistiónově a Alexandrově). • Arabové z jižní Arabie pozvolna infiltrovali pouštní oblasti mezi Rudým mořem a Nilem od zhruba 9. či 8. st. (v lat. textech deserta arabica/Arabská poušť, jak se ostatně jmenuje dodnes; zdomácnělí Arabové jí říkají Východní/as-Sachrá aš-šarqíja, kdežto poušti na západ od Nilu se dodnes říká Západní/as-Sachrá al-gharbíja). Po celou dobu pozdních egyptských a hellénistických dějin se o nich prameny nijak příliš nezmiňují.

Na jaře se Alexandros III. s armádou vydal z Memfidy do Foiníkie. V Tyru uspořádal nové velké hry. Zde ho zastihli vyslanci Athéňanů, jimž propustil zajatce od Gráníku. Na pomoc proti lakedaimonské protimakedonské koalici, která se utvořila minulého roku na Peloponnésu (viz tam a zde níže), poslal flotilu jednoho sta foiníckých a kyperských lodí posílenou o lodě Amfoterovy.

Výběrčím daní pro Foiníkii určil král Koirana z Beroie, daně z Transtauridy, tj. ze Syrie, vybíral jistý Filoxenos. Nearchova satrapie byla rozšířena až po Tauros, tzn. včetně Lykie s Pamfýlií a Pisídií (?), namísto Asandra (od roku 334) byl jmenován satrapou Lýdie Menandros, který jím byl až do roku 321, a namísto Arimmy (od roku 333), s nímž nebyl spokojen, byl jmenován satrapou Syrie Asklépiodóros, syn Euníkův, který vydržel v úřadu do roku 323.

V téže době pověřil Alexandros vedením královské pokladny (sic!) Harpala, syna Machatova a bratra Filippova a Taurónova, srov. zde níže (srov. roky 330, 326 a 325). • Alexandros odpustil Harpalovi jeho dobrodružství z roku 333, a proto se ho odvážil Harpalos roku 324 zopakovat, viz tam, tentokrát ovšem s mnohem větší sumou. Král měl pro něho slabost, neboť vedle Ptolemaia, Nearcha, Erigyia a jeho bratra Láomedonta ho Harpalos doprovázel do vyhnanství, když prchal před hněvem svého otce. Za svého babylónského pobytu se prý Harpalos pokoušel, neúspěšně, zalesnit okolí Babylónu stromy dovezenými ze své vlasti. Byl to pravděpodobně první zalesňovací pokus dějin. 

 

V hekatombaiónu/v červenci až srpnu dorazil Alexandros do Thapsaku, města, které Seleukos I. o tři desetiletí později přejmenuje na Amfipolis. Perský satrapa Babylónie/tehdy celé Mesopotamie Mazaios prchnul. Makedonci překročili po dvou mostech Eufrátés a prošli severní Mesopotamií, neboť měli informace od zajatců, že se na Tigridu shromažďuje perská armáda: Peršané měli poprvé a naposledy ve válce s Hellény před sebou ideální rovný terén vhodný pro rozvinutí jejich statisícových trupů. Dáreios postupoval údajně s jedním milionem pěšáků a čtyřiceti tisíci jezdců sebraných z celého východu říše včetně skythských Saků, spojenců vedených Mauakem. Do války vytáhl v čele svých oddílů tucet satrapů, k  tomu dvě stovky bojových spěžení s vozy opatřenými srpy a kupodivu pouze patnáct slonů. Proti nim stálo Alexandrových čtyřicet tisíc pěšáků a sedm tisíc jezdců; pouze čtvrtinu z nich tvořili Makedonci.   

Po překročení Tigridu pravděpodobně kdesi v Zabdikéně pod pevností později zvanou Fainiché či Bázabdá/Bézabdé se dostali do země, která se kdysi jmenovala Assyrie (srov. roky 612 a 606). Po přepravě přes řeku nastalo v měsíci boédromiónu, v noci z 20. na 21. září, úplné zatmění měsíce. Rovinatý kraj prý před bitvou resonoval hlukem statisíců lidí a Parmenión navrhoval přepadnout perské davy v noci. Alexandros to odmítl a druhého dne ho musel Parmenión do války budit, jak tvrdě spal. Pátého dne poslední třetiny měsíce boédromiónu/1. října rozbili Makedonci u osady Gaugamél u města Arbély/Arbá'il, dn. Erbíl v Kurdistánu, definitivně perskou válečnou moc

Podle jiné verse proběhla bitva až v pyanepsiónu, tj. až po polovině října. Bitva stála život čtyřicet tisíc Orientálců (vyšší údaj tvrdil, že tři sta tisíc a že ještě více jich bylo zajato), z Alexandrova vojska padlo tři sta mužů (nižší údaj hovoří o stovce). Mezi raněnými byl tentokrát i Héfaistión, z velících stratégů Perdikkás, Koinos a Menidás, velitel žoldnéřské jízdy. Parmenión se znovu zmocnil Dáreiova tábora a celého perského trénu umístěného v Arbélách. • Později stávalo v okolí Arbél hellénistické město/možná též polis Démétrias na Tigridu, samy Arbély byly snad přeměněny v jednu z Alexandrejí.

Dáreios III. unikl do Médie, Alexandros  obrátil armádu na jih k Babylónu. Město mu vydal satrapa celé země Mazaios. Alexandros ho za to jmenoval svým satrapou Babylónie, třebaže ještě nedávno proti němu velel u Gaugamél jednomu z křídel Dáreiova vojska, ale velitelem pevnosti v Babylónu určil Agathóna z Pydny a velitelem vojáků v satrapii s pravomocí až po Kilikii jmenoval Apollodóra z Amfipole a Menéta z Pelly, všechno Makedonce. Satrapou Mesopotamie, kterou zřejmě právě oddělil od Babylónie, jmenoval Arkesiláa (?). Mazaios byl v úřadě do roku 328, Arkesiláos snad do roku 321.

Do Armenie poslal král jako satrapu Mithréna, který mu před třemi roky bez boje vydal Sardy. Peršan se zřejmě chtěl osamostatnit a již o něm nejsou žádné zprávy, nebo se dokázal perský satrapa Armenie Orontés (I.) udržet a prosadit proti Mithrénovi. Orontés je zmiňovaný ještě roku 317. Král se dal korunovat v babylónském rítu, jaký dopad měly změny na správu chrámových občin v Babylónii, nevíme. Alexandros vyhlásil velkorysou obnovu Babylónu. Pravděpodobně zamýšlel zde vybudovat hlavní město rodící se říše. Z nalezených peněz v Babylónu rozdal vojsku po šesti minách (jezdcům), po dvou minách pěsím vojákům a žoldnéřů dal dva měsíční platy navíc. Do Babylónu dorazily v té době čerstvé posily poslané z Hellady, Makedonie a Thrákie Antipatrem, celkem 13.500 pěších a 2100 jízdních vojáků. 

Ještě v říjnu opustil Alexandros s vojskem Babylón a po dvacetidenním pochodu dorazil do Sús. Našel zde uložených 49 tisíc talentů raženého a neraženého zlata a stříbra. Abúlita, který město vydal bez boje, ponechal satrapou Súsiány (do roku 324). Ve městě zanechal Dáreiovu rodinu s tím, že se musejí učit řecky. V Súsách ho dohonil Amyntás s patnácti tisíci novými vojáky z Makedonie a Hellady. Následujícího roku se obhájí proti obviněním z účasti na Filoláově spiknutí a je se svými bratry Simmiou a Attalem osvobozen, syny Andromenovými; Amyntás ale brzy na to padne v boji s domorodci. 

V listopadu vyrazili Makedonci do Persie. Cestou museli přes hornaté území Úxiů, jimž se dostal do rukou dokonce Búkefalás, Alexandrův kůň (nebo se to alespoň traduje). Byl vrácen až po výhrůžce, že všichni Úxiové budou vyvražděni a sami doznali ve svých skalách nad průsmyky od Makedonů porážek, na nichž se podílel jako velitel žoldnéřů Taurón, syn Machatův a bratr Harpalův a Filippův (průchodné jejich horami a úrodnými údolími zde platili odjakživa všichni perští králové); Taurón se později podílel na bitvě s Pórem Indickým, více o něm známo není. Búkefalův příběh se podle jiné verse udál až roku následujícího u Mardů. Cestou narazili na čtyři tisíce hellénských zajatců, které Peršané znetvořili vypálením nápisů do těla a usekáváním údů; král je obdaroval a dal jim vybrat, zda chtějí zůstat, nebo zda se vrátí do Hellady. 

V prosinci byl v Persidě v jejích přístupových průsmycích poražen její satrapa Ariobarzánés s vojskem o údajně čtyřiceti tisících mužích (on sám unikl do hor) a Makedonci obsadili Persepoli a Pasargady. V Persepoli vítězové rabovali, vraždili Peršany na potkání a pak se pobíjeli dokonce mezi sebou v tahanicích o kořist; šílenství trvalo celý den. Satrapou Persidy jmenoval Alexandros Frasaorta, přeběhlíka po Issu (též jeho otec Rheomithrés, který tam padl, byl zrádce, viz rok 362; v úřadu setrval Frasaortés do roku 326)Tím prakticky skončila perská státnost, i když žili ještě dva králové Peršanů: Dáreios III. a Alexandros III. (a viz následující rok). • O začátcích perského státu viz roky 774, 650 a 639, samostatný perský stát byl obnoven až v letech c. 227 až 651 našeho letopočtu.

Na konci roku vzešel v průběhu hostiny v královském paláci v Persepoli z athénské hetairy s uměleckým jménem Tháis, milenky Ptolemaiovy, opilý nápad, že by jeho vypálení přineslo odplatu za kdysi ohněm zničené Athény: nadšeně schváleno a hbitě provedeno. • Persepolis byla residencí králů od roku 515. Makedonům zde připadlo z kořisti 120 tisíc talentů zlata a stříbra, viz o perských pokladech v indexu s. v. zlato.

 

Athéňané odmítli spojenectví s Lakedaimonskými (přátelské vztahy od dob thébské hégemónie prudce ochladila sparťanská absence v protimakedonské koalici roku 338). Athéňané vyslali posly za Alexandrem (viz výše). V létě před Gaugamélami pak porazili Makedonci se svými spojenci s dvojnásobně větší armádou (viz počty roku předešlého) pod stratégem Antipatrem v těžké bitvě u Megalopole Lakedaimonské s jejich peloponnéskými spojenci. Sparťané se spojenci utrpěli těžké ztráty, mezi 5300 padlými byl i král Ágis III. (vládl od roku 338); Makedonů zemřelo na bojišti 3500, podle nižších údajů jeden tisíc. Válce vedené od roku 332 se přes krvavou rozhodující bitvu říkalo "myší", myomachiá. Po Gaugamélách poslal Alexandros Antipatrovi tři tisíce talentů, aby měl na budování armády a hellénskou politiku.  

Bitva definitivně zlomila spartskou moc a dovršila proces celkového úpadku po smrti krále Agésiláa II., resp. po bitvách u Leukter a Mantineie, srov. roky 371, 362 a 360. Lakedaimón degradoval na pouhý politický faktor na Peloponnésu, jeden z více. Novým králem z rodu Eurypóntovců byl ve Spartě zvolen mladší bratr Ágidův, syn Archidáma III. Eudamidás I., který musel korinthský spolek a Makedony žádat o mír (vládl do roku 300)

Spartští spojenci z Élidy a Acháje museli Megalopolským, které koalice obléhala, zaplatit 120 talentů odškodného. Někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s podporou Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn vyhlášený athlet a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

 

Zřejmě někdy kolem t. r. v Solech na Kypru skončila vláda krále Pásikrata (doba začátku jeho vlády není známa). Nástupcem se stal jistý Eunostos, který byl od roku 293 manželem Ptolemaiovy dcery Eiréné (viz tam).

 

V Assu v Tróadě se narodil Kleanthés, žák a nástupce stoika Zénóna z Kitia (zemřel roku 232).

 

V Římě byl mor. Jak se ukázalo, nešlo o nákazu, ale po udání jisté služky o hromadné otravy. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Jmenované patricijky se procesu vyhnuly vypitím jedu, celkově odsouzeno na 170 (!) žen, manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary. Důvod spiknutí traviček historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí, není známo; srov. asi příbuzný případ kolem bakchanálií z roku 186, popřípadě legální senátek, senaculum, zřízený Sardanapallem-Héliogabalem roku 219 n. l., který chtěl později obnovit Aurelianus (jde-li o autentickou zprávu). • Je to zřejmě dodnes největší travičský proces dějin vůbec.

 

************************************************************

330.

Ol. 112, 3

 

Aristofón I.

a. u. c. 424

L. Papirius Crassus II. a L. Plautius Venno či Venox

************************************************************

Na jaře pokračoval Alexandros III. ve stíhání Dáreia III. Když obsadili města v Persidě, vypravila se makedonská armáda z Persepole do Médie: Dáreios přezimoval v Ekbatanech a poslední dny byl pánem mimo jiné pokladu čítajícího 180 tisíc talentů zlata a stříbra, srov. rok předešlý. Jeho správcem byl Alexandrův důvěrník Harpalos, viz o něm rok předešlý. Pevnost s pokladem střežilo šest tisíc pěších vojáků. Alexandros prošel nejprve Paraitakénou, kde potvrdil v úřadu satrapu Paraitaků Oxathra, syna Abúlitova, satrapy súsiánského (viz rok 324).

V Ekbatanech, hlavním městě Médie, rozpustil Alexandros vojsko korinthského spolku a hellénské symmachie, propustil thessalskou jízdu a bohatě obdaroval, protože válka s králem Peršanů skončila v zimě roku 331. Dále Alexandra následovali jen dobrovolníci a těch nebylo málo. Skončila tak třetí a poslední helléno-perská válka (trvala od roku 336; první viz roky 490 až 449 a 399 až 386).

Satrapou Médů byl potvrzen Oxydátés (krátce předtím ho do vězení poslal Dáreios, důvod neznáme, a čekala ho smrt; v úřadu do roku 328). Pak se jal Alexandros opět stíhat unikajícího Dáreia. Na cestě ke Kaspické bráně, což je průsmyk na hranicích Médie s Hyrkánií, se dozvěděl, že se Dáreios III., který již byl za průsmykem, stal zajatcem prchajících satrapů a dalších perských předáků. V hekatombaiónu/v měsících červenec až srpen zavraždili Béssos, vůdce vzbouřenců, chíliarchos Nabarzanés, Satibarzánés, satrapa Ariány, a Barsaentés, satrapa Arachósie, krále Dáreia III. Kodomanna (asi 50; vládl od roku 336): byl to také konec královlády rodu Achaimenovců, která trvala zhruba od roku 650 (viz tam)Béssos byl komplici provolán za krále Peršanů jako Artaxerxés IV. Alexandros brzy nato dostihl zcela opuštěného a těžce raněného Dáreia, který zemřel krátce před jeho příchodem. Poslední, s kým hovořil, byl údajně Makedonec Polystratos, od něhož dostal napít, nicméně král neznal řecky a Polystratos persky...

 

Alexandros jmenoval satrapou Hyrkánie a Parthyény (Parthie) Amminapa z Parthie, který mu před nedávnem s Mazakem předávali Egypt. Amminapés byl Artaxerxem III. poslán do vyhnanství a žil nějakou dobu v Makedonii (v úřadu jen krátce, viz příští rok). Vojákům v satrapii ovšem velel Tlépolemos, jeden z Alexandrovy gardy. 

Celé makedonské vojsko dorazilo do Hyrkánie. V Zadrakartě, hlavním městě Tapúrů a Tapúrie, se vzdala další část perské šlechty. Autofradátés byl potvrzen jako satrapa Tapúrů (v úřadu byl do roku 328). Pak Alexandros vytáhl na západ proti Mardům, viz rok předešlý, kteří sídlili západně od Tapúrů. Podmanil je a jejich satrapou určil rovněž Autofradáta. U Mardů se mu vzdalo patnáct set žoldnéřů ze čtyřtisícového oddílu Patróna z Fókidy, který vydržel v Dáreiových službách až do konce. Alexandros je pardonoval a pod velením Makedonce Androníka a svého starého známého Artabáza, který se mu vydal se svými devíti syny, je zařadil do své armády. Našel tu rovněž devadesát vyslanců z hellénských států, kteří byli vysláni za Dáreiem jednat o protimakedonské koalici. Všechny pustil domů kromě Sparťanů poslaných Ágidem III. a Démokratés z Athén známý prý makedonožrout, si vzal život mečem. • Do Hyrkánie údajně za Alexandrem od Thermódontu dorazila královna Amázonek Thaléstriá/Thelléstris, aby s ním měla dítě: vzhledem ke vzdálenosti a obtížnosti cesty byl údaj pokládán za drb již ve starém věku (ale jenom z toho důvodu...).

Makedonci pokračovali dále východním směrem přes Zadrakarty do Parthiény a Ariány. Tehdy zemřel u vojska Parmeniónův syn Níkánór; měl tři syny, první, nejmladší, Hektór se utopil před dvěma roky v Nilu, o osudu třetího a otce samotného viz zde níže. Satibarzánés, spoluvrah Dáreiův, se přidal v Súsii na vítězovu stranu a byl potvrzen v Ariáně za satrapu. K ruce dostal Anaxippu s hrstkou vojáků. Alexandros pak směřoval za Béssem, který již byl v Baktrii. V makedonském týlu ale, v sídelním městě Ariény Artakoanách (pozdější Alexandreia Areión, dnešní Herát v Afghánistánu), povstal zrádný satrapa Satibarzánés a povraždil Anaxippu s jeho lidmi. Makedonci se vrátili a povstání potlačili. Satibarzánés unikl, na jeho místo byl jmenován satrapou jistý Peršan Arsakés, který zastával úřad jen do následujícího roku. 

Z Artakoan táhl Alexandros do Drangiány. Další z královrahů Barsaentés, který tu sídlil, uprchl do Indie, byl však později kýmsi z indických velmožů vydán a popraven.

Na podzim, když byl s jádrem armády ve městě Fráda v Drangiáně, se Alexandros dozvěděl o spiknutí proti své osobě, které údajně vedl Filótás, velitel jízdních hetairů, tedy jeden z velmi blízkých mužů kolem krále. Kolovalo několik versí o původu spiknutí, prý byl Alexandrovi podezřelý už v Egyptě a dával se informovat Filótovou milenkou Antigonou o jeho znechucení královou vládou, jiní zaznamenali, že se tajemství provalilo mezi zamilovanými hetairy, že odmítl dvakrát informovat krále o podezřeních, že měl král důkaz o konjuraci v zachyceném dopisu. Filótás nebyl pro svou zpupnost příliš oblíbený, rád se naparoval a k tomu patřil mezi ty makedonské šlechtice, kteří kritisovali Alexandrovu integrační politiku vůči Orientálcům. Alexandros ho před shromážděním Makedonů obžaloval z přípravy spiknutí, usvědčen hetairy nebyl a přiznal se až na těžkém mučení, ačkoli ze zachovaného popisu není zřejmé, zda šlo o přiznání viny nebo o snahu zbavit se utrpení. Mezi spiklenci jmenoval prý též svého otce: byl Makedony popraven probodnutím kopími, podle jiné verse ukamenováním; tři z jeho přátel se však dokázali před králem a vojenským shromážděním obhájit.

Jeho otec Parmenión (70),  zkušený vojevůdce Filippa II. a strůjce mnoha válečných úspěchů, byl tehdy jako velitel silného vojska v bohaté Médii: na základě Alexandrova dopisu ho Kleandros, Menidás a Sitalkés (II.), Parmeniónovi podvelitelé, popravili; proč se musel posel Polydamás, Parmeniónův přítel, převléci do arabského oděvu a za průvodce dostal dva Araby, známo není. Poslán na smrt probodnutím kopími byl po obdobném soudu nyní též Alexandros z Lynkéstidy, zeť Antipatrův, vězněný za velezradu již od roku 334, viz tam. O Filótově spiknutí se pochybovalo již ve starém věku a lze se dnes domnívat, že se stal obětí intriky namířené víceméně proti otci Parmeniónovi, který požíval mezi Makedony velké úcty.  

V téže době provedl Alexandros významnou vojenskou reformu: dal stratégům do podřízenosti více chiliarchií a tím stratégii značně povýšil.

Makedonci v Drangiáně přezimovali. Král rozhodl o dalších administrativních změnách. Satrapie Lykie s Pamfýlií byla spojena s Velkou Frygií, kde zůstal ve funkci satrapa/stratégos Antigonos. Nearchos, který byl satrapou Lykie od roku 334, se vrátil k vojsku (roku 329 už byl v Baktrii).

Novým satrapou Arachósie za zrádného Barsaenta byl jmenován Menón, který byl od roku 333 krátce satrapou Syrie (v Arachósii zůstal do roku 325). Satrapou Karmánie byl Alexandrem potvrzen Astaspés (v úřadu rovněž do roku 325).

 

Celou Helladu zasáhl hlad(omor), který trval do roku 326. V Athénách řevnivost mezi promakedonskou stranou a tzv. vlastenci vyústila v nové politické soudy: na Aischinovu řeč Proti Ktésifóntovi pronesl Démosthenés na obranu svého přítele, ale spíše své politické činnosti, proslulou řeč O věnci/Peri stefanú. Ktésifón totiž navrhl před šesti roky vyznamenat protimakedonského Démosthena za celoživotní postoje zlatým věncem.

V Thrákii propuklo první protimakedonské povstání krále Odrysů Seutha III., pravděpodobně mladšího syna Kersoblepta. Povstání rychle potlačil stratégos Thrákie Memnón s pomocí místokrále Antipatra. Starším bratrem Seutha III. byl Sitalkés II., který byl s Alexandrem na Východě. Druhé Seuthovo povstání spadá do roku 325. Jeho thráckým současníkem byl Sroios (?), dynasta známý z mincovních nálezů; srov. rok 277. • Podle jiného výkladu došlo k thrácké vzpouře minulého roku před myší válkou a z Thrákie táhl Antipatros proti Sparťanům, srov. však zmínku o kontingentu posil, který dorazil do Babylónu: odvody v Thrákii mohly být spouštěčem rebelie... 

V Itálii byl v bitvě u Pandosie, kterou svedli Hellénové s barbary, zabit lúkánským exulantem král Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého (vládl od roku 343; v Itálii byl již od roku 334 jako pozvaný, tj. placený spojenec státu Tarás)Královna Molossů Kleopatrá, vdova po Alexandrovi I. a sestra Alexandra Velikého, byla určena Molossy za regentku nezletilého syna, tehdy tři roky starého Neoptolema II. (stal se králem až roku 317). V této době pobývala již zřejmě v Molossii také Kleopatřina matka Olympias, která odešla z Makedonie z obav před Antipatrem. Olympias, sestra molosského Alexandra, žila mimo Makedonii až do roku 322.

Zřejmě bezprostředně po smrti krále Alexandra I. se změnil spolek Molossů/koinón tón Molossón na pakt Épeirótů/symmachoi tón Ápeirótán, který byl ve spolku s aiakovskými vládci. Jeho členy byly kmeny jižní části Épeiru Molossové, Thespróti, Kassópiové a Atintánové, Cháonové stáli mimo pakt. Roku 232 se pak symmachie změnila na spolek Épeirótů/koinon tón Ápeirótán; srov. rok 307.

 

V Kappadokii se dostal k moci jako místní dynasta Peršan Ariaráthés I. (vládl až do roku 322). Stal se zakladatelem dynastie, která v Kappadokii vládla až do roku 98 (srov. tam). • Po něm se stal satrapou Kappadokie (pouze nominálně, bez země) Eumenés, od roku 321 to byl Níkánór (viz tam).

 

Narodil se žák Epikúrův Métrodóros z Lampsaku (zemřel roku 277).

Kolem roku 330 zemřel autor komédií Antifanés z Kia (narozen někdy mezi lety 408 až 405), a historik Eforos z Kýmé (narozen kolem roku 400).

Narodil se filosof Annikeris z Kýrény, představitel tzv. kýrénské školy (zemřel ve své vlasti kolem roku 270). Z téže školy a téže vlasti pocházel Hégésiás zvaný Peisithanatos, čili k smrti přemlouvající: jeho přednášky později v Alexandreji pro velký úspěch musel zakázat král Ptolemaios. Zemřel rovněž kolem roku 270.

V téže době se v Lampsaku narodil Stratón, žák a nástupce Theofrastův v peripatu. Kolem roku 294 byl vychovatelem pozdějšího krále Ptolemaia II. Zemřel asi roku 269/268 v Athénách.

Zřejmě 28. června 330 byl v Athénách Kallippem z Kýziku spuštěn vylepšený a upřesněný tzv. metónský kalendářní cyklus (srov. rok 432).

Zřejmě téhož roku nebo až roku 320/319 byl v Delfách dostavěn nový chrám Apollónův, který se stavěl od roku 370 (srov. rok 373). Podle tradice to byl již šestý chrám, doložitelně třetí.

 

Římané vedli válku s Fundi a s Privernem. Vůdcem koalice nepřátel Římanů v tzv. válce privernské byl Říman Vitruvius Vaccus z Fundi. Fundijští se vzdali a získali občanství s obyvateli Formií, Privernum bylo obléháno (viz následující rok).

V Římě v circu postavili startovací zábradlí pro závody spřežení.