339-335

339.

Ol. 110, 2

 

Lýsimachidés II.

a. u. c. 415

Ti. Aemilius Mamercinus a Q. Publilius Philo I.

týž pak dict.

************************************************************

V březnu upevnili Athéňané spojenectví s Megarskými, Acháji, Nésióty, Eubojany, Akarnány, Leukadskými, Ambrakií a Korkýrskými, koncem roku pak i s Thébany (srov. rok 360 a rok předešlý). V konfliktu s Filippem však zůstali téměř všichni Peloponnésané neutrální (srov. konferenci předešlého roku a rok 344sq.).

Téhož měsíce vypukla čtvrtá válka svatá, tentokrát speciálně proti fócké Amfisse. Amfisští, nevelká komunita osídlená ozolskými Lokry, totiž oseli svaté pozemky, které kdysi patřily Kirrze (srov. roky 595 až 586, 356 a na konec 281). Amfiktyoni pověřili Filippa provedením trestného tažení; Athéňané a Thébané se zasedání prastarého kultovního spolku neúčastnili.

Thébané nyní na fócké straně obsadili Níkaiu a Thermopyly. Koaliční oddíly amfiktyonů, dílem se ani nesešly, vedl na jaře Kottyfos z Farsálu, ale přes Thermopyly se nedostal. Filippos II. s armádou obešel Thermopyly přes hory, dorazil do Fókidy až v říjnu a ihned využil situace k tomu, aby v listopadu bleskurychle obsadil Elateiu a dostal se tak s vlastní posádkou jižně od Thermopyl. Král dokonce v Elateji na severu Fókidy přezimoval. Okupace Elateie spustila v Athénách hysterickou reakci, jakoby Makedonové již stáli v Attice. Athéňané se prý shromáždili v divadle dříve, než archonti dali o sněmu úředně vědět. Na Démosthenův návrh poslali do Théb sjednat protimakedonský pakt; do té doby byli Boiótové vděční Filippovi spojenci, viz jejich situaci roku 347.  

Před těmito událostmi, ještě na začátku t. r., ukončil Filippos neúspěšné obléhání Býzantia, viz rok předešlý, a pustil se do tažení proti skythským Agathyrsům: před podzimem byli Agathyrsové na pravém břehu Istru poraženi a jejich král Ateás/Atheás padl, stár devadesát let. Před bitvou Filippos pohrozil Makedonům, že ty, co by utekli z bitvy, pobijí jezdci rozmístění za šikem. Kořist byla prý značná: na dvacet tisíc žen a dětí prodaných do otroctví a stejné množství koní. Přitom původně žádal Ateás prostřednictvím Apollónie Pontské o makedonskou podporu proti Histriánům, zřejmě Kothelovým, viz rok předešlý, svému tchánovi (!). Když však Histrián zemřel, Agathyrs otočil, tvrdil, že o pomoc nežádal a odškodnění Filippovi za to, že nechal obléhání Býzantia, odmítl. Filippos tedy na něho udeřil, třebaže Skythů byla převaha.  

Filippos byl jedním z mála vojevůdců, jemuž se podařilo v bitvě a válce přemoci Skythy. • Ateův toulec byl zřejmě nalezen ve Filippově hrobě v Aigai-Vergině. Kdysi si Skyth udělal jméno na hostině, na níž mu hrál zajatý flétnista Isméniás z Théb, jedna z hvězd dobové hudební scény. Zatímco všem barbarům se pištcův výkon líbil, král na to, že mu ladí více ržání jeho koně. V souvislosti s tímto tažením se poprvé objevilo jméno Daoi = Dákové, čili pozdější označení pro Gety n. Thráky-Gety (?; srov. předešlý rok)

Na zpáteční cestě Thrákií byl Filippos II. nucen svést bitvu kdesi v oblasti pozdějšího Naissu s Tribally, s nimiž někdy před těmito událostmi válčili též Ateovi Skythové: Ateás použil lsti, dal za své voje postavit ženy, děti a muže trénu s kopími, aby to vypadalo, že je silnější, a Triballové proto ustoupili. 

Thrákové se domáhali podílu na velké skythské kořisti spočívající hlavně v zajatcích a množství dobytka, viz zde výše, což Makedon odmítl. V bitvě byl zraněn do nohy tak mocně, že rána zabila pod ním koně. Vojáci mysleli, že je po králi, nechali boje a Triballové se zmocnili většiny kořisti. Bylo to druhé Filippovo vážné zranění, viz rok 354, podle něhož byly jeho ostatky v moderní době identifikovány.

Ísokratés pronesl o athénských panathénajích (?) řeč Panathénaikos (sc. logos), v níž připomíná své panhellénské theorie o společném boji proti Peršanům (viz roky 380 a 346; nabídku Ísokratés směřoval nepřímo i Dionýsiovi I., přímo Filippovi II.). Psát projev začal roku 342, to mu bylo 94 roků, pak na dlouho onemocněl, nyní zdlouhavě znovu hovořil o spartské a athénské minulé velikosti, vychválil Agamemnona, ale v době, kdy protimakedonská strana zjevně již směřovala k válce s králem Filippem, byl Panathénaikos pouhou prázdnou krasořečí.  

 

Na Sicílii proběhly rozhodující boje šesté války o vládu nad ostrovem, která vypukla roku 346 (zda se všechny události staly v roce 341sq. či až 339, nelze stanovit)Kartháginskému vojsku, které se shromáždilo v Lilybaiu o dvou stech triérách, tisícem lodí přepravních a sedmdesáti tisících pěších vojácích doprovázených bojovým vozatajstvem, veleli Hasdrubal a Hamilkar (II.).

Mámerkos z Katany a Hiketés z Leontín, oba samovládci, obnovili svá spojenectví s Kartháginci. Smlouvu sjednal Kartháginec Geskón, který tehdy poprvé najal do kartháginských služeb na ostrově i hellénské žoldnéře. Na Syrákúsany z obří armády padl strach, nikomu se nechtělo do války, dokonce ani části žoldnéřů vedených Thrasiem, viz rok předešlý. Tímoleón v tomto okamžiku disponoval pouze pěti tisíci žoldnéři. 

V bitvě u Hierají v kartháginské epikratii padli na syrákúské straně další bývalí žoldnéři, kteří roku 356 s Filomélem a Onomarchem v Delfách sáhli na Apollónův poklad (srov. rok 344); velel jim Euthýmos z Leukady, který byl následujícího roku Syrákúsany zajat jako velitel Hiketovy jízdy a popraven; srov. rok následující. Podle jiného řazení událostí se udála hierajská bitva po Krimísu, svedli ji Kartháginci pod Geskonem, který dorazil se sedmdesáti triérami jako posila hlavního expedičního sboru; zároveň však dorazili diplomaté vyjednat výhodný mír s Hellény. 

Před rozhodující bitvou ostrovní Hellény vystrašil mul ověnčený celerovým věncem, znamení pro ně neblahé. Tímoleón je uklidnil odkazem na cenu pro vítěze isthmií a hned si spletl z celeru věnec; po něm celé vojsko. Sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu, krátce před letní rovnodenností 21. června, v den, kdy byla podle jednoho z tradičních dat dobyta Troiá (srov. ale rok 776), porazili Hellénové, jimž velel Tímoleón, slavně na říčce Krimísu Karthágince.

Púnové už ve válce nepokračovali: padlo jich v bitvě vybojované za velké bouře a zčásti v rozvodněné řece na deset tisíc, patnáct tisíc Kartháginců bylo zajato, úplně potřena byla elitní foinícká svatá četa/hieros lochos o 2500 mužích, srov. o ní rok 379. Zajato bylo pět tisíc lidí z púnského vojska, k tomu na dvě stě bojových vozů. Mírem z následujícího roku byl potvrzen stav z roku 383 s hranicí na řece Lykos/Halykos, kdy skončila čtvrtá válka o Sicílii, a s tím, že se Helléni mohou vystěhovat z epikrateie a že Púnové zruší spojenecké smlouvy uzavřené s hellénskými samovládci. Znamená to, že část akragantského území připadlo Syrákúsanům, Selinús a Hímerá zůstaly Karthágincům. 

Dále porazil Tímoleón Hiketu na říčce Lamyrii, ale Hiketés unikl. Thrasios byl vyhnán ze Sicílie (viz předešlý rok) a Tímoleón pak porazil i piráta Postumia z Etrúrie, vůdce flotily dvanácti lodí přepadajících lodi v regionu, a popravil. Dobyl město Aitné a zničil, nevíme proč, ty Kampány, kteří zde sídlili od roku 403; srov. rok 346. Z Kentorip vyhnal tyranna Níkodéma a Apollóniada z Agyria, jehož obyvatelé se stali občany Syrákús (o osudu samovládců nevíme nic).

Leontínští byli znovu t. r. přesídleni do Syrákús, z Korinthu dorazilo dalších pět tisíc kolonistů sebraných zjevně z celé Hellady. Údajně za Tímoleonta dostalo na syrákúském území půdu čtyřicet tisíc hellénských osadníků, na agyrijském deset tisíc, posílena byla Kamarína, tedy silná posila hellénismu na Sicílii.  

Po bitvě u Krimísu obdržel jistý Karkínos z Rhégia a jeho syn Agathoklés (22) občanství v Syrákúsách, viz rok 361. Agathoklés pod Tímoleontem zahájil svou armádní karieru, upozornil na sebe ve válce s Aitnou. Během tažení Syrákúsanů proti Akragantu, o jehož výsledku nevíme nic, si stratégos Damás Agathoklea oblíbil (nebo se do něho zamiloval?) a povýšil ho po smrti jednoho z chíliarchů na jeho místo. Bohatec Damás brzy na to zemřel a Agathoklés se oženil s jeho vdovou: stal se tak jedním z nejbohatších Syrákúsanů. Viz dále roky 337 a 319.

 

Téhož roku zemřel v Athénách Speusippos (narozen kolem roku 408), scholarch Akadémie od roku 347. Novým scholarchem Akadémie se stal Xenokratés z Kalchédonu (byl jím až do roku 314).

 

Latium zachvátila guerrillová válka proti Římanům, viz rok předešlý. Podle zákonů, jejichž navrhovatelem byl Q. Publilius Philo (leges Publiliae Philonis), je rozhodnutí plebejských sněmů závazné pro všechny Quirity a jeden z censorů musí být plebej (srov. rok 351 a 279).

 

Kolem roku 339 se v Číně narodil básník doby (státu) Čchu Čchü Jüan (zemřel kolem roku 291 n. až 280). Autor Čchuských elegií, Čchu cch´, byl prvním z velkých čínských básníků.

 

************************************************************

338.

Ol. 110, 3

 

Chairóndás či Chairóndés

a. u. c. 416

L. Furius Camillus II. a C. Maenius

************************************************************

V zimě úspěšně operovaly ve Fókidě spojené athénské a thébské jednotky. Na jaře král oklamal žoldnéřské jednotky pod Charétem Athénským a Proxenem střežící průsmyk vedoucí k Amfisse fingovanou zprávou Antipatrovi do Makedonie, že končí s tažením ve Fókidě a že se vypravuje do Thrákie, kde se prý kdosi bouřil. Když si spojenci zachycenou zprávu přečetli, přestali se hlídání průsmyku věnovat. Filippos nerušeně prošel a v bitvě u Amfissy je porazil. Pak král obsadil Delfy a snad až nyní achajský Naupáktos (viz již rok 343). Koaliční Hellénové se stáhli zpět k boiótské Chairóneji. Amfissu v Lokridě Makedonci zbořili a Naupáktos předal Filippos Aitólům (nebo teprve teď naplnil koaliční sliby?). Tím skončila čtvrtá a poslední válka svatá, která vypukla předešlého roku.

Filippos táhl do Boiótie v čele třiceti tisíců pěšáků a dvou tisíců jezdců. 7. metageitniónu/2. n. 7. srpna byla u boiótské Chairóneie vybojována bitva, v níž Filippos II. (44) a Makedonci, z nichž si spektakulárně počínal korunní princ Alexandros (18), rozdrtili hellénskou koalici (srov. předcházející rok; druhou helléno-makedonskou válku viz roky 323 - 322). Athéňany, kteří s Thébany nesli hlavní tíhu boje, vedli do bitvy stratégové Lýsiklés, který byl po porážce v Athénách popraven po žalobě Lýkurgově ("odvažuješ se žít, dívat se na sluneční světlo a chodit po agoře jako živoucí památník ostudy a ponížení vlasti"), Stratoklés, který padl s tisícovkou dalších Athéňanů, když právě na jeho úseku Filippovy řady zakolísaly a Athéňan své povzbuzoval, že teď Makedony zaženou do Makedonie (s Filippovou odpovědí: "Athéňané neumějí vítězit/úk epistantai níkán Athénaioi"), a Charés, jemuž se podařilo zmizet a je pravděpodobně totožný s pozdějším mytilénským properským tyrannem Charétem (viz rok 333). Dva tisíce Athéňanů padlo do zajetí, mezi nimi též démagógos Démádés, obdobné ztráty měli Boióťané. Zatímco Thébané museli své zajetce vykoupit, Athénské Filippos propustil gratis. 

Hned po bitvě byla v Thébách popravena nebo exulována antimakedonská oligarchická vláda tří set a v Athénách povstala hvězda Démádova. Jeho protivníci z protimakedonské strany byli deklasováni: vždyť mimo jiné také jejich vůdce Démosthenés u Chairóneie zahodil štít, aby se mu lépe utíkalo! Podivně pak působí informace, že po zprávě o Filippově smrti roku 336 Démosthenés vyšel do ulic vyšnořený, ačkoli držel smutek za dcerku, která nedávno zemřela. Je též zajímavé, že pohřební řeč za padlé u Chairóneie držel rovněž Démosthenés; o původnosti zachovaného projevu bývá pochybováno. Nemluvil o vině či nevině, řekl, že o pravdě, a skončil slovy: "Když jste se vyplakali a projevili vše, jak má být a je zvykem, běžte domů/hýmeis d'apodýramenoi kai ta prosékonth'hós chré kai nomina poiésantes apite." 

Po bitvě bylo sněmem usneseno, že Athéňané stáhnou své rodiny z attického venkova za hradby Města a nikdo aby nikam neemigroval (srov. proces s jistým Leókratem zmiňovaný v indexu s. v. rhétór, kde žalobu přednesl Lykúrgos). Athénské státní finance začal úspěšně řídit právě tento Lykúrgos, syn Lykofronův (až do roku 324). Ztrojnásobil roční příjmy rozpočtu na 1200 talentů (podle jiné verse vytáhl příjmy ze šedesáti talentů na 1200). Za jeho úřadování bylo rozšířeno Dionýsovo divadlo, stát dostal nové soudní budovy a gymnasion, roku 330 vydržovaly Athény 293 triér a na konci jeho úřadu padesát čtyřřadek a triér 360, to v době, kdy nálady mezi Athéňany byly spíše pacifistické. Srov. přitom reformu efébie roku 334.

Prý mu za dvanáct let v úřadu prošlo účetně rukama 14.650 n. dokonce 18.650 talentů, s malversací nespojoval však jeho jméno nikdo. Byl natolik důvěryhodný, že mu soukromníci do správy svěřili svých 250 talentů, pro "finmin" jakékoli éry počin velmi neobvyklý.  

Athénským promakedonským politikům Démádovi, Aischinovi a Fókiónovi se podařilo u Chairóneie uzavřít s Filippem výhodný mír zvaný Démádův: Athénám zůstaly ostrovy, ztratily Thrácký Chersonésos a zjevně Euboiu, zato dostaly zpět Órópos (srov. rok 366) a staly se Filippovými spojenci; Filippovi postavili jezdeckou sochu na agoře a se synem Alexandrem obdržel občanství. Tím skončila druhá athénská válka s Filippem II. (vedena od roku 340, první v letech 357 - 346).

 

V zimě se v Korinthu s výjimkou Lakedaimonských sešli zástupci všech hellénských států včetně těch, kterým Filippos na podzim poplenil a zmenšil státní území: byl ujednán nový všeobecný zemský mír/koiné eiréné (srov. roky 386 a 371), tentokrát po dlouhé době bez perské účasti. Mír měly střežit makedonské posádky na Kadmeji, Akrokorinthu a v Chalkidě.

Zároveň Filippos inicioval spolek Hellénů/koinon tón Hellénón pod svou hégemonií. Bylo to druhé panhellénské koinon, které trvalo prakticky až do smrti Alexandra Velikého roku 323. Synedrové spolku ho zvolili pro pakt/symmachiá pro válku s Peršany velitelem s neomezenými právy/stratégos autokratór. • K hellénským spolkům srov. roky 481, 336, k třetímu spolku viz rok 318 a o čtvrtém srov. rok 302.

Tímto rokem bývají obvykle novověkými historiky zakončovány dějiny klasického hellénského městského státu, polis. Podle některých začíná teprve v novověku vymezené období tzv. hellénismu, které se ale většinou datuje až od královlády Alexandra Velikého, resp. od jeho smrti. Hellénský svět, tradiční a ještě více nový, který povstane ve východním Středomoří, byl od nyní až do konce své nehzávislosti spojen s monarchiemi, králi, bytostmi nevolenými, zato dobře vyzbrojenými. Proto mohli republikánští Římané propagovat v blízských staletích, že přicházejí Hellény "osvobodit".  

Koncem roku byly znovu osídleny Plataie, Thespie a Orchomenos, které byly pusté od roku 373 (viz tam a srov. rok 427)Pravděpodobně t. r. byl rozpuštěn spolek Arkaďanů, který existoval s thébskou podporou od roku 370 (viz tam; srov. pak rok 255).

 

V Pontské Hérákleji zemřel její vládce Tímotheos (vládl od roku 353). Nástupcem se stal jeho korpulentní bratr Dionýsios (vládl do roku 305).

 

V Itálii údajně téhož dne, kdy byla vybojována bitva u Chairóneie, padl u Mandurie, řec. Mandonion, na své druhé výpravě do Itálie v boji proti Lúkánům a Messápiům jako pomocník Tarentských spartský král z Eurypóntova rodu Archidámos III. (syn Agésiláův vládl od roku 360, první expedici viz rok 343). Jeho tělo odmítli barbaři vydat, třebaže jim Tarentští nabízeli vysoké výkupné. Po jeho smrti v dalších bojích padli též žoldnéři, které s sebou přivedl a kteří se kdysi podíleli na svaté válce na straně Fóků; zjevně to byli poslední z nich, srov. rok předešlý a 344. Nástupcem v Lakedaimonu se stal eho syn Ágis III. (vládl do roku 331). • Sparťané dali postavit Archidámovu sochu v Olympii, a byla to první socha krále, kterou umístili mimo své území.

 

Na Sicílii byl zajat démokraty v Tímoleontově tažení proti Leontínám Hiketés a se svým synem Eupolemem Syrákúsany popraven, stejně jako později jejich po soudu v Syrákúsách manželky a dcery. Tímoleón porazil v bitvě Mámerka, vládce Katany. V bitvě padlo na dva tisíce vojáků poslaných Geskonem; literát Mámerkos pokračoval do Itálie, získal na čas podporu Lúkánů, ti se ale obrátili proti němu, obsadili Katanu a vydali ji Tímoleontovi. Na to se Mámerkos uchýlil do Messány k tyrannovi Hippónovi. Proti nim se vypravil Tímoleón, město oblehl, její vládce Hippón byl na útěku chycen a Messánskými hanebně v divadle popraven, když k podívané doprovázené mučením sezvali i své děti. Mámerkos, který skládal tragédie a další básně, se vzdal pod podmínkou, že se mu dostane soudu a že Tímoleón nebude žalobcem: Syrákúsané mu ovšem nakloněni nebyli, Mámerkos se rozběhl proti kamenné stěna v divadle, náraz hlavou však přežil, tak byl popraven "jako bandita" (podle jiné verse Tímoleón dodržel slovo, křivého Mámerka nežaloval, ale vydal rozkaz k jeho popravě). • Tyto události nebo jejich část je možné datovat již do roku 337.

 

Po bitvě u Chairóneie v Athénách zemřel slavný řečník a panhellénský myslitel Ísokratés (98; ročník 436). Tradovalo se, že se ze smutku nad porážkou Hellénů a ze zklamání z Filippa zdržel čtyři dny stravy. Pod jeho jménem se zachovaly dva dopisy Filippovi a ve druhém Ísokratés králi sděluje, že hovořil s Antipatrem a jasně mluví o době "po uzavření míru/meta tén eirénén" a o "bitvě, která proběhla", srov. zde výše. Teď tedy, tak sofista, nastal čas se pustit do Peršana: což skutečně Filippos učinil, viz zde výše a rok následující, ale toho se Ísokratés již nedožil. • Stojí v této souvislosti za povšimnutí, že v Athénách byli na smrt posíláni lidovými soudy lidé za mnohem menší prohřešky proti patriotismu, ale pravděpodobně snílkovství Ísokratovo pokládali démagógové za neškodnou pošetilost...

Nikdy se za mlada neoženil a žil s hetairou Lágiskou a Metaneirou (jiní autoři tvrdí, že byla přítelkyní Lýsiovou); o jeho manželství ve stáří viz rok 436. Sofistovy řeči vydal posmrtně jeho žák Filiskos z Mílétu. Ísokratův hrob ležel obklopen náhrobky své rodiny a příbuzných a zdobil ho desetimetrový sloup s nymfou; v římské době ho už nebylo. 

 

V Persii otrávil někdy po Chairóneji jistý vysoký dvořan ("chíliarchos") s údajným jménem Bagóás (což je perský ekvivalent pro hellénské eunúchos a lze tudíž předpokládat, že běží o přezdívku nebo případně titul) Krále králů Artaxerxa III. Ócha (Ardašír; vládl od roku 359), syna krále Artaxerxa II. Novým panovníkem Bagóás učinil v srpnu/září Artaxerxova syna Arsa. Arsés, bab. Aršu, vládl krátce do roku 336 a zřejmě také užíval trůnního jména Artaxerxés (IV.). Energický Óchos budoval vojenskou sílu říše a opět pokořil Egypt. Jeho podivná smrt, babylónské prameny o královraždě nevědí nic, ulehčila Makedonům rozhodování v tom, zda vpadnout do říše nebo ne. Bagóás údajně povraždil všechny Arsovy sourozence.  

Pravděpodobně za Arsa povstali v Dolní zemi Egypťané pod Chabbašem n. Chababašem, srov. ovšem roky 486, 484 a 343. Ovládl Sais a Horní zemi a přijal královské jméno Senen-Tenen reps. Senen-Tenen setepu-ni-Ptah/"Obraz Tatenův, vyvolen Ptahem". Chabbaše lze identifikovat s jistým Chambasutenem/Kambasawden, jehož podle slov z oslavné stély porazil a zahnal kúšitský král Nastasen, srov. rok 340. Po dvou letech Peršané dostali Egypt opět pod kontrolu a Chabbaš, jehož jméno neznáme ani z klasických pramenů, ani z aramejských n. hebrejských, zmizel ze scény. Souhlasí-li identifikace a chronologické zařazení Chabbašovo do těchto let, byl by posledním z domácích panovníků, třebaže jeho jméno egyptsky nezní, zřejmě též cizinec; viz rok 343. 

 

Římané obsadili v Latiu všechna města a zemi pacifikovali, konec druhé a poslední války latinské: Lanuvium, Aricia, Nomentum, Pedum a Antium dostaly plné římské občanské právo jako municipia a totéž právo bylo po likvidaci vůdců revolty obnoveno Tusculským/civitas optimo iure. Fundi a Formiae obdržely římské občanství bez volebního práva, totéž bylo uděleno Kampánům/civitas sine suffragio. Města Velitrae, Tibur (s nímž byla válka vedena od roku 361) a Praeneste byla těžce potrestána a přišla o část území, neboť držela s Kelty (srov. rok 188). Ve Velitrách Římané exulovali celou vládu/senát, zabavili jejich majetek a rozdělili mezi římské kolonisty, Antium přišlo o svou flotilu, jejíž velikost neznáme (část jí byla zničena), nesmělo provozovat námořní plavbu a do města posláni noví osadníci; římská posádka odtud střežila pobřeží. Zobce z přídí válečných lodí byly umístěny na Římské foru/forum romanum u řečniště a od té doby se místo jmenovalo rostra/zobce. Aý do první púnské války Římané žádné významné námořní síly nebudovali, srov. první zmínku o válečné flotile roku 281. 

Latinské obce získaly od Římanů d. f. rovnocenná občanská práva. Latínové směli volně obchodovat s kýmkoli v Římě a na územích římských/ius commercii, mohli se s Římany volně ženit/ius conubii a smluvní práva jim zůstávala uchována pro případ, že by se ze své vlasti přestěhovali do města či státu bez latinského práva/ius migrationis. O latinském právu, ius latinum/Latii n. Latinitas, srov. rok 90 a 89.

Původní spolek Latinů/foedus latinum, viz výčet starých členů/Latium vetus v indexu s. v., byl rozpuštěn a zanikl v římském státu; jeho dobu vzniku neznáme, ale v roce 578 (viz tam) již existovat musel. Války Římanů s Latiny trvaly dlouho: první proběhla v letech 501 až 495, zakončená Cassiovým paktem roku 493 s doplňkem roku 487, viz tam. Zároveň uzavřeli Římané spojeneckou smlouvu s Kapuou (viz rok 318). Od tohoto roku začínají Římané v Itálii uplatňovat nový systém ve vztazích ke svým „spojencům“. Od nyní občanské římské legie doprovázejí do válek oddíly spojenců posilující armádu nejméně jednou tolik. 

Ústřední kultovní slavnost latinského spolku konaná na jaře na počest Iova Latiara, Latinské slavnosti, feriae latinae, na hoře Albanské, byly od nyní řízeny Římany a zahrnuty do okruhu náboženských slavností římských. 

 

************************************************************

337.

Ol. 110, 4

 

Frynichos

a. u. c. 417

C. Sulpicius Longus a P. Aelius Paetus

C. Claudius Inregillensis dict.

************************************************************

Na jaře proběhlo v Korinthu druhé, tzv. válečné zasedání druhého spolku Hellénů (zvaného v literatuře též prvního korinthského spolku, viz předcházející rok). Bylo rozhodnuto o válce proti králi Peršanů a za tím účelem vytvořena symmachie hellénských států bez Lakedaimonských s Filippem II., který byl zvolen stratégem autokratorem: králi Peršanů byla na tomto místě vyhlášena válka. Vypukla třetí a poslední válka hellénsko-perská (trvala do roku 330). Vojenské operace začaly následujícího roku, nikdo však tehdy netušil, do jakých rozměrů se konflikt vyvine.

 

Po návratu z Hellady domů se král Filippos zamiloval do Kleopatry, sestry Hippostratovy a neteře makedonského šlechtice Attala, jednoho ze svých nejdůležitějších vojevůdců: v létě byla slavná svatbas novou královnou Kleopatrou II. Makedonskou. Po hádce o nástupnictví svého syna musela ze země do rodného Épeiru uprchnout královna Olympias, její syn Alexandros prchl s přáteli do Illyrie: na opilé hostině Attalos vyzýval k přípitku na narození skutečného krále, tedy syna Kleopatřina, jakoby pokládal Alexandra za bastarda. 

Ještě krátce předtím učinil satrapa Kárie a její dynasta Pixódaros, viz rok 341, prostřednictvím svého vyslance Aristokrita Filippovi návrh na provdání své dcery Ady (II.) za Arrhidaia. Alexandros (19) v tom viděl pokus zbavit ho nástupnictví a poslal do Halikarnássu jako svého mluvčího tragického herce Thessala z Korinthu, aby Pixódarovi nabídl za zetě sebe, Alexandra. Károvi se to líbilo, ale teď to rozčílilo Filippa, že by bylo pro korunního prince ponižující vzít si dceru barbara a otroka Krále králů. Poté nabídl Filippos svou dceru s Olympiadou Kleopatru Makedonskou Alexandrovi I., králi Molossů a bratrovi Olympiady, což bylo přijato. 

Někdy krátce po svatbě došlo u dvora k incidentu, který se roku následujícího stal králi osudovým. Mezi svými osobními strážci měl milence, jistého Pausaniu z Orestidy. Nějak se stalo, že se Filippos zamiloval do jiného muže téhož jména. Bodyguard Pausaniás žárlil na druhého Pausaniu a označil ho za hermafrodíta. Obviněný z toho byl špatný a rozhodl se zemřít: v bitvě s illyrským dynastou Pleuriou, proti němuž se někdy po své svatbě s Kleopatrou Filippos s armádou vypravil, se postavil před krále a zachytil tělem všechny rány, které na panovníka směřovaly, a tak zemřel. Attalos, který byl o chování Pausania Orestského od jeho jmenovce informován, krále příběhem jeho milenců neobtěžoval a sám se udělal soudcem. Pausaniu pozval na hostinu, opil a předhodil ho honcům mul, aby se na něm vyřádili. Když se Pausaniás probral, obžaloval Attala před králem a domáhal se trestu pro něho, což ovšem bylo pro Filippa v případě jednoho z nejschopnějších svých stratégů a nyní i svého příbuzného nepřijatelné. O Pausaniově mstě viz rok následující; zjevně získal pro svůj plán skupinu spiklenců.

Filippos II. byl oficiálně ženat s těmito sedmi ženami:

• Fila z Elimie, sestra Derdova a Machatova (zemřela roku 357 bezdětná, sňatek asi z doby před Filippovým kralováním,

• Audata alias Eurydiké II. z Illyrie, matka Kynny/Kynany,

• Filinné z Lárissy (uváděna též jako Filenora), tanečnice/orchéstris a matka Arrhidaia/Filippa III.,

• Olympias z Molossie, matka Alexandra III. a Kleopatry, 

• Méda z Odéssu, dcera getského krále Kothély alias Gudily, jejíž přebohaté věno daroval král Olympiadě,

• Nikésipolis z Fer, matka Thessaloníky,

• Kleopatrá II., matka Európy. 

Se všemi měl dohromady osm dětí (bezdětná byla manželství s Filou a Médou). S některými z jmenovaných žen žil Filippos úředně současně, užívaly dokonce titulu královny, byl tedy bigamistou i polygamistou, nezvyklý případ v historii hellénského světa (srov. Dionýsia I. roku 398), v němž pokračoval pouze jeho syn: o Alexandrově polygamii viz rok 324, srov. též život Démétria Poliorkéta.

V Makedonii se narodil Démétrios, budoucí král známý jako Poliorkétés/Dobyvatel měst (zemřel roku 283). Snad již následujícího roku se narodil jeho bratr Filippos. Jejich rodiči byli Antigonos, budoucí král řečený Monofthalmos, a Stratoníké, dcera Korrhaiova. Filippos padl roku 306.

 

V Kiu zemřel místní dynasta a zřejmě tributární perský satrapa Ariobarzánés I. (vládl od roku 362). Nástupcem se stal jeho syn (?) Mithridátés II., jako jeho otec vládce též v Kiu v Propontidě, odkud rod vzešel z místních údělných perských dynastů, pozdějších králů v Pontu. Byl popraven Antigonem I. roku 302.

 

Pravděpodobně t. r. se na Sicílii Tímoleón zřekl svého úřadu stratéga autokratora v Syrákúsách a stal se soukromníkem. Rodina za ním přijela z Korintha a většinu času trávil na statku, který mu Syrákúsané přiřkli, viz rok následující. Zůstalo po něm fungující umírněné démokratické zřízení a symmachie/pakt Syrákúsanů s většinou sicilských hellénských států. Viz dále rok 319sqq. Radikálům ovšem nevoněl a démagógové Lafystios a Démainetos si troufli jeho posici zpochybňovat, neúspěšně, druhý z nich dokonce pochybnostmi o Tímoleontových způsobech vedení války. Zřejmě t. r. byly Megillem a Feristem z Eley spolu s Gorgem z Keu nově kolonisovány Akragás a Gela, které byly vyvráceny Kartháginci roku 406 (viz tam).

 

V Latiu Sidicinští napadli Aurunky a oblehli je v Suesse (viz následující roky)V Římě byl zvolen podle zákona z roku 367 první plebejský praetor (Q. Publilius Philo). Téhož roku byla v Římě pro nepovolený sexuální vztah zaživa zakopána panna vestálka, virgo Vestalis, Minucia. Byl to druhý případ v historii (srov. rok 483; viz další v letech 274, 235 a 216).

 

V Číně se dostal ve státě Čchin/Qin k moci šlechtic Chuej-wen/Huiwen (vládl do roku 311, od roku 325 jako král Chuej-wen-wang). Zemřel legalista Šen Pu-chaj (narozený kolem roku 400).

 

************************************************************

336.

Ol. 111, 1

Kleomantis z Kleitóru

 

Pýthodélos či Pýthodóros

a. u. c. 418

L. Papirius Crassus I. a Kaeso Duellius či Duillius

************************************************************

Na jaře zahájil král Filippos II. tažení proti Peršanům. Vyslal vojevůdce Attala, viz rok předešlý, a jeho tchána Parmenióna, syna Filóty (bratra Asandrova a Agathónova, otce Filóty) s deseti tisíci vojáky, aby vybudovali předmostí v Asii a osvobozovali hellénské státy. Uchytili se v Tróadě a vedli drobné výboje a bitky s místními reservami Peršanů. Tím i fakticky začala třetí válka helléno-perská, která trvala do roku 330 (srov. předcházející rok a roky 490 a 399). Před výpravou žádal pro svůj podnik Filippos v Delfách o věštbu. Pýthie vyřkla slova, která se, tradičně, v několika málo měsících splnila, ovšem jako předpověď králova atentátu: "(Obětní) býk byl ozdoben, je u konce/(něco) má konec, obětník je (tu rovněž)/esteptai men ho tauros, echei telos, estin ho thysón."

Když se invasní armáda dostala až k Magnésii (pravděpodobně na Maiandru), zastavil ji Memnón z Rhodu, velitel hellénských žoldnéřů v perských službách a zčásti i dalších perských jednotek. Memnón disponoval čtyřikrát silnějším vojskem a po taktisování v poli Makedony rozdrtil tak, že část jich padla, část byla zotročena a některým se podařilo utéci za hradba Magnésie: to byl v podstatě konec Filippova asijského tažení, viz rok následující. Druhý z makedonských velitelů Kallás podlehl v Tróadě a stáhl se za zdi Rhoiteia. Podle jiné verse disponoval naopak Memnón pouze čtyřmi tisíci muži proti deseti tisícům Makedonů. 

Filippos se usmířil s Olympiadou a Alexandrem a nástupce trůnu se vrátil do Makedonie; o Olympiadě viz níže. V červnu slavil v Aigách svatbu své a Olympiadiny dcery Kleopatry s králem Alexandrem I. Molosským (viz předcházející rok). Hosté a vyslanci přijeli z celého hellénského světa, včetně z Athén, kteří dali vyhlásit, že vydají do Makedonie každého spiklence, kdo by prchal před Filippem. Na cestě do přeplněného divadla zjitra druhého dne slavností byl z osobní msty zavražděn Pausaniou z Orestidy, jedním ze svých osobních strážců a také milenců, viz rok předešlý. Atentátník byl na útěku brzy proklán kopím Perdikkovým; jak se nyní ukázalo, z milostné msty se stalo spiknutí, viz zde níže. Filippos dostal kdysi věštbu, aby si dával pozor na čtyřspřeží/harma, lat. quadriga. Nevstupoval tedy na něj a vyhýbal se vsi Harmě v Boiótii. Osud krále dostihl jinak: atentátník Pausaniás měl svůj meč ciselován čtyřspřežím...

Král Filippos II. (47) vládl od roku 359; seznam jeho manželek viz předešlý rok. Jeho hrob i ostatky byly nalezeny roku 1977 v Aigách/Vergině, ale nověji jsou označovány za Filippa III. Arrhidaia s Eurydikou (hrob 2), zatímco v hrobu 1 ležel Filippos II. se svou manželkou Kleopatrou a novorozenětem. Byl nejmocnějším z Hellénů, bojovník se zkušenou armádou, daleko nejsilnější ekonomikou a s chutí zničit Peršana. 

Novým králem Makedonů se stal jeho syn Alexandros III. Veliký, tehdy dvacetiletý (vládl do roku 323). S Olympiadou, která se vrátila do Makedonie až po Filippově smrti na jeho pohřeb (srov. výše; podle jiné verse se na atentátu podílela a dala nachystat koně pro útěk z místa vraždy, srov. zde níže), potrestal vrahy svého otce: do atentátu byli aktivně zapleteni Lynkéstové Héromenés a Arrhabaios (II.), jakož i jejich bratr Alexandros Lynkéstský. Héromenés s Arrhabaiem, otcem Amynty (IV.) a Neoptolema, viz rok 334, byli popraveni, Alexandros byl novým králem omilostněn a dokonce mu byla svěřena stratégie v makedonské Thrákii, kde působil do roku 334; o jeho osudu viz dále tam. • Tento Alexandros byl synem Aeropovým, který vládl Makedonům jako druhý tohoto jména v letech 399 až 394 a byl bratrem popravených a makedonského krále Pausania (vládl krátce po smrti Aeropově, svého otce, viz roky 394sq.). Ženat byl s Antipatrovou dcerou.

Podle jiné tradice byla do atentátu na Filippa zapletena též Olympias, pokud ho přímo nespoluorganisovala: Pausaniovu mrtvolu visící na kříži ozdobila zlatým věncem a meč, jímž byl Filippos zabit, zasvětila Apollónovi pod jménem Myrtalé(s), což bylo jedno z jejích dívčích jmen (viz rok 357). Po několika dnech dala královna Pausaniovo tělo s kříže sejmout a spálit nad ostatky Filippovými; dokonce na atentátníkově mohyle dávala každoročně konat lidovou tryznu. O Olympiadině mstě na Kleopatře viz rok následující.  

Alexandros III. se bezprostředně po pohřbu v Aigách z Makedonie vypravil do Thessalie, kde byl zvolen archontem, tj. vládcem Thessalů resp. jejich konfederace (srov. rok 342). Odtud pokračoval do Korinthu, kde se dal Hellény na místo svého otce zvolit hégemonem prvního korinthského spolku a stratégem autokratorem pro válku s Peršany; na ruku mu šli Athéňané. Zda-li se král v Korinthu setkal s kynikem Diogenem ze Sinópy, jak tvrdí veleslavná anekdota o místu na slunci, zůstane asi nepotvrzeno. Z Korinthu se odebral do Delf a pak se vrátil do Makedonie. Aristotelés ze Stageiry opustil makedonský dvůr, kde byl až do jeho proklamace vychovatelem mladého Alexandra. Odešel do Athén.

 

V Syrákúsách zřejmě t. r. zemřel Tímoleón z Korinthu, postrach sicilských tyrannů. Od obléhání Messány trpěl jakousi oční chorobou a před smrtí oslepl. Dostalo se mu státního pohřbu nákladem dvou set min, což na hellénské poměry předalexandrovské byla exklusivní částka. Všech svých vítězství dosáhl prý v den svých narozenin, tedy 27. thargeliónu, srov. rok 339, nevíme však, kterého roku se narodil. 

V Athénách zemřel rhétór a autor tragédií Theodektés z Fasélidy (narozen kolem roku 377). v Kitiu na Kypru se narodil Foiníčan Zénón, zakladatel stoické filosofie, původně kupec. Od roku asi 300 měl v Athénách vlastní školu (zemřel dobrovolnou smrtí v roce 264).

 

V Persii někdy před Filippovou smrtí otrávil údajně Bagóás (srov. rok 338) znovu "svého" krále Artaxerxa IV. Arsa, posledního z přímé linie achaimenovské (vládl nominálně od roku 338). S ním zavraždil též jeho děti. Na trůn pozdvihl velemocný eunúchos jednoho z králových příbuzných Artašatu a pod jménem Dáreios III. Kodomannos (přes 40) ho učinil králem Peršanů (vládl do roku 331, nominálně pak ještě do roku následujícího). Nový král Bagóu hbitě eliminoval: dozvěděl se, že i pro něho byl nachystán otrávený pohár, tak Bagóu donutil na hostině, aby mu z něho připil. Jak ke všem těmto palácovým intrikám docházelo, jak velkou scénu zločiny měly a kolik na které straně bylo pomocníků a zainteresovaných, nevíme.

Artašata (bab. podoba) byl synem sourozenců Arsama a Sisygamby, dětí Ostana (asi též Artostés), mladšího syna Dáreia II. s Parysatidou, bratra Artaxerxa II. V Babylónii zřejmě před nástupem Dáreia III. na perský trůn vypuklo povstání, během něhož se králem provolal jistý Nidin-Bél, jehož trůnní jméno neznáme: jeho osobní jméno, a to pouze to, známe z jediného chronografického textu z Uruku. Nejpozději roku následujícího muselo být po usurpaci, rozsah neznáme.  

 

V Itálii byli před městem Cales Římany spolu s Ausony (Aurunky) poraženi Sidicinští (viz předcházející rok). Průběh bojů s nimi není jasný, jak ostatně u většiny válek vedených ve starších dobách římské republiky.

 

************************************************************

335.

Ol. 111, 2

 

Euainétos

a. u. c. 419

M. Valerius Corvus IV. a M. Atilius Regulus Calenus

L. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros III. proti Triballům a Illyrům; Triballové se svým králem Syrmem byli nejsilnější z Thráků, kteří sídlili mezi Haimem a Istrem. Po smrti Filippově si dělali, stejně jako další z jeho porobených národů, naděje, neboť mladého následovníka makedonského trůnu nepokládali za nebezpečného soupeře. Přes Haimos (dnes Stara planina v Bulharsku) se přes horský terén a thrácké nástrahy Alexandros probojoval až k Istru, který jako první člověk z hellénského světa překročil v čele samostatné vojenské výpravy o čtyřech tisících pěších s patnácti sty jezdci; k disposici měl též několik lodí, které dorazily Býzantia. Prchající Thrákové se tu usadili na ostrově Peuké v delty řeky. Na druhé straně řeky Getové, kteří ovšem sídlili po obou stranách toku, před Makedony ustupovali a vyklidili též jakési své město (srov. rok 512, kde je o nich vůbec první historická zmínka, a roky 340 a 339).

Pak se s kořistí vrátil, jaté Thráky a jejich ženy s dětmi prodali Lýsaniás s Filótou. S armádou se pustil se do Paionů. Po jejich podmanění, resp. po obnovení makedonské svrchovanosti nad nimi, mu nastala válka s knížetem illyrských Enchelejů Kleitem, synem Bardylovým (I.) a s Glaukiou, králem Taulantiů (viz až rok 317). Boje s Illyry byly těžké a do Hellady pronikly zvěsti, že král je mrtev. Kleitos před opevněnou osadou Pelliem obětoval za zdar své války po třech chlapcích, dívkách a černých beranech, ale krvavé oběti mu nebyly nic platné. Makedonci se dostali z nevýhodné posice mezi silnými oddíly Kleitovými v obklíčeném Pelliu a Glaukiovými Taulantii, kteří přitáhli na pomoc a v nočním přepadu zničili taulantské ležení. Kleitos Pellion zapálil a prchl na Glaukovo území.  

Zatímco Enchelejové se později formálně znovu podrobili a jejich knížetem se stal či byl jmenován Kleitův syn Bardylios II. (vládl do asi roku 282), Taulantiové dosáhli zřejmě velmi výhodných mírových podmínek, protože vláda Glaukiova přivedla jejich říši do rozkvětu. Neklidné Autárie, viz dále o nich rok 310, pacifikoval Langaros, kníže illyrských Agriánů, makedonských spojenců; po svém vítězství, za něž mu Alexandros slíbil ruku své nevlastní sestry Kynany (c. 20), čerstvé vdovy po Amyntovi IV., viz zde níže, zemřel. Všichni thráčtí a illyrští podrobení dynastové poskytli Alexandrovi následujícího roku pro jeho asijské tažení oddíly. 

V Ambrakii vyhnali pod vedením Aristarcha makedonskou posádku a vyhlásili démokratickou ústavu. V téže době povstali proti Makedonům Thébané, což způsobili navrátivší se exulanti (srov. rok 338), když mimo thébský hrad dopadli a zavraždili dva Makedony. Thébané na podzim oblehli makedonskou posádku na Kadmeji, jíž velel Filótás, Parmeniónův syn. Alexandros se s armádou od illyrských hranic na severozápadu rychlými pochody vrátil přes Eordaiu, Elimiótis, Stymfaiu a Parauaiu a již sedmého dne byl na hranicích Thessalii. Odtud se za šest dnů dostal do Boiótie; povstalci se utěšovali, že to není Filippův dědic, ale králův jmenovec, syn Aeropův, pravý Alexandros že zahynul ve válce s Illyry a tam také že bylo zničeno jádro Filippovy armády. To šířili též démagógové athénští, mezi nimi Démosthenés. 

Théby byly po krátkém obležení Makedony dobyty, když obranný val náhlým útokem překonal se svým oddílem Perdikkás; byl při tom těžce raněn, ale uzdravil se. V bojích padlo na šest tisíc Thébanů, město vyvráceno v celém rozsahu kromě rodného domu básníka Pindara a chrámů a obyvatelstvo v počtu třiceti tisíc zotročeno: thébský stát zanikl. Výnos makedonské kořisti z prodeje otroků činil tehdy na 440 talentů. V Díu pod Olympem pak držel král devítidenní slavnosti na počest Dia Olympského, každý den věnované jedné z Mús. • Podle tradice starých chronografů byly Théby založeny roku 1518 Foiníčanem Kadmem, synem sídónského krále Agénora. Obnoveny byly roku 315 (viz rok 316).

Vyvrácením Théb skončil rovněž druhý spolek Boiótů, který vznikl v roce 447 (srov. k tomu roky 550 nebo 525). Je možné, že byl spolek nyní nadále organisován bez svého hégemona nově (k tomu srov. rok 316).

Alexandros mírně potrestal ty státy, které verbálně podporovaly Thébany; pouze Arkadové vyslali oddíl na Isthmos, kde vyčkával. Ovšem ty, kteří radili pomoci Thébám, poslali sami od sebe na smrt. Sami se potrestali Élejští, když přijali zpět promakedonské exulanty. Na Athéňanech žádal král vyhnání sedmi politiků, kteří se do něho a jeho otce naváželi nejvíce: Démosthena, Lykúrga, Hypereida, Polyeukta, Charéta, Charidéma, Efialta, Diotíma a Moiroklea.

Po nové prosbě Athéňanů se dal umluvit a z Athén musel nakonec odejít do vyhnanství jen Charidémos z Órea, ačkoli Alexandros původně žádal jeho hlavu, neboť byl patrně příliš schopný, viz k němu rok 333 a rok 364 o kondottierových osobních vlastnostech. K thébskému povstání se totiž aktivně nikdo z Hellénů se zbraní v ruce nepřipojil. Král zřejmě někdy v této době zakázal vývoz dřeva z makedonských lesů, aby omezil možnost stavby válečných lodí hlavně Athéňanům. Zákaz zřejmě platil pro zbytek dějin, neboť žádný z hellénských států v hellénismu už nedisponoval relevantní námořní silou. Alexandrovi se ve velmi krátké době podařilo udržet, upevnit a rozšířit otcovskou multiethnickou říši.  

 

Pokračovaly boje Makedonů v Asii, viz rok předešlý. Velel jim Parmenión (o osudu kolegy Attala viz zde níže), později byl odvolán domů a zastoupil ho Kallás. Velitel perských žoldnéřů a vrchní velitel západních přímořských satrapií Memnón z Rhodu však též v Tróadě nabyl vrchu a Makedonci byli zatlačeni do Abýdu a Rhoiteia, viz rok předešlý. Předmostí se jim ale podařilo udržet a podle všeho na makedonské straně zůstal Kýzikos, kterého se Memnonovi nepodařilo zmocnit: a to si dal na hlavu široký makedonský klobouk, neboť Kýzikénští očekávali příchod Makedonů pod velením jistého Chalka, ale pozorné měšťany neoblafl.

V Makedonii mezitím již „úřadovala“ Alexandrova matka. Olympias dala po Alexandrově odchodu do války zavraždit královnu Kleopatru II., vdovu po Filippovi II., i s jejím potomkem (Karánem, event. dcerou Európou?; podle jednoho pramene prý dala Olympias uzavřít Kleopatru se synem do kovové truhly a tu vrhnout do ohně, jiný zdroj praví, že kojenec byl matce v klíně zabit a Kleopatra donucena se oběsit). 

Když se z Boiótie vrátil koncem roku Olympiadin syn Alexandros, poslal k Parmeniónovi do Asie se vzkazem zabít Kleopatřina strýce a adoptivního otce Attala, svého bývalého spolubojovníka: byla tak vyvražděna celá rodina Olympiadiny mladé sokyně. Podle jiné verse poslal do Asie za Attalem komando pod velením Hekataia z Kardie, viz o něm roku 342 a též roku 323. S Attalem údajně po Filippově smrti jednali Athéňané prostřednictvím Démosthenovy korespondence o puči v Makedonii, ale posléze Attalos změnil smýšlení; pozdě. Alexandros dal tehdy rovněž zavraždit případného pretendenta trůnu Amyntu IV., který užíval královského titulu již od roku 359 (viz tam) a vlastně byl právoplatným následníkem trůnu, kdyby ho Filippos II. neodstavil.

Stejnojmenný Amyntův přítel, syn Antiochův, raději z Makedonie zmizel a od roku 334 se živil jako kondottiér v perských službách; srov. rok následující. Po Issu se v čele oddílu čtyř tisíců mužů zmocnil části perské flotily kotvící či vytažené na břeh v Tripoli a odplul s ní na Kypr; jak žoldnéře živil na ostrově, nevíme. Roku 332 se přeplavili do Pélúsia a po Nilu až k Memfidě, jakási předzvěst Alexandrova tažení, viz rok 332. Pokoušel se sesadit Mazaka, satrapa jmenovaného Dáreiem po smrti Sauaky, který padl roku 333 u Issu, s dobýváním Memfidy neuspěl a během rabování v krajině po nenadálém výpadu Peršanů ztratil bitvu a v ní též život.   

Aristotelés, který se po odchodu z Makedonie usadil v Athénách, založil v Lykeiu vlastní filosofickou školu, peripatos/"procházku".

 

Římané oblehli a dobyli aurunské Cales, kam byla následujícího roku zavedena římská kolonie; pak se obrátili proti Sidicinům.