299-290

299.

Ol. 120, 2

13 SE

 

Euktémón II.

a. u. c. 455

M. Fulvius Paetinus a T. Manlius Torquatus event. M. Valerius Maximus Corvus VI.

************************************************************

Athény uzavřely spojenectví s Lýsimachem a Kassandrem (zemřel o dva roky později), což byl důsledek státního převratu, jímž se k moci dostal jistý Lácharés, ptolemaiovský zřejmě exponent (srov. předešlý rok a rok 295; datace je hypothetická, k puči mohlo dojít již roku 300 nebo až 295). Podle všeho vzešel převrat z rivality dvou ozbrojených skupin ve městě. Lácharés byl t. r. stratégos epi tón xenón, tedy velitel žoldnéřů, jeho sokem stratégos občanských jednotek Chariás. Chariovci podlehli a opevnili se na akropoli. Když se vzdali, přes dané sliby je dal Lácharés odsoudit a popravit kolegy-stratégy Chariu, Peithiu, Lýsandra a Ameiniu.

Pučisté exulovali démokraty, podrobnosti neznáme, zřejmě ty, kteří skoncovali s vládou servilních démétriovců, viz rok 301sq. Lácharés zůstával pravděpodobně jen stratégem, armádním velitelem, viz dále rok 295sq. Podoba tehdejší athénské ústavy nám není známa. Jaká, a pokud, byla nějaká vazba Lácharova na Kassandra, nevíme. Rovněž není známo, jaká byla posice tehdy Olympiodórova, jedna z nejvýraznějších velitelských osobností Athén prvních dvou desetiletí třetího století. Viz roky 294sq., kdy byl po návratu Démétria Poliorkéta dvakrát po sobě zvolen epónymním archontem, a viz dále rok 287. 

V září t. r. Athéňané poctili Poseidippa, svého vyslance u Kassandra v Makedonii, olivovým věncem a stélou umístěnou na Akropoli. Hlavou mise ke Kassandrovi byl zasloužilý politik Filippidés, syn Filomélův, pamětník starých časů bojů s Filippem II., srov. rok 301.

Významné slovo v athénské politice vůči Lýsimachovi měl autor komédií Filippidés, syn Filokleův, srov. rok 307. Vyhnanec ze své vlasti někdy kolem roku 303 se do vlasti vrátil asi po až dvaceti letech. Na podzim 283 ho spoluobčané honorovali zlatým věncem, bronzovou sochou v divadle a dalšími privileji za zásluhy o vlast: Lýsimachos věnoval roku 299/298 Athéňanům deset tisíc medimnů obilí a šat pro kultovní sochu Athény, Filippidés se postaral o pohřeb Athéňanů, kteří padli na Antigonově straně u Ipsu, a o osvobození vojáků jatých Lýsimachem a vězňů držených v Asii Monofthalmem.  

 

Králové Seleukos I. a Démétrios I. se sblížili. Sedmapadesátiletý Seleukos (narozen téhož roku jako Alexandros Veliký) byl proti případné koalici Lýsimacha s Ptolemaiem sláb, Kassandros byl daleko a upjat na Makedonii a Helladu, zbýval tedy Seleukův nedávný nepřítel Démétrios (o jeho šancích viz rok 301). Ve svatební diplomacii se ucházel o ruku osmnáctileté (?) Démétriovy dcery Stratoníky I., jejíž matkou byla Fila I., nejstarší z dcer Antipatrových, srov. o ní roku 321. Seleukova perská manželka Apamé (od roku 324), po níž pojmenoval tolik měst, v této době zřejmě již nežila.

Démétrios I., který v uplynulých dvou letech bojoval proti Lýsimachovi v Thrákii a Anatolii, o průběhu bojů nevíme nic, prošel Anatolií na východ a obsadil Kilikii, která byla po Ipsu určena pro Pleistarcha, Kassandrova bratra (viz rok 301). Pleistarchos si stěžoval na Démétria u Seleuka, který mu byl z původních protiantigonovských spojenců nejblíže, pak se ale vydal ke Kassandrovi do Makedonie. Pleistarchos se dokázal vojensky udržet v části Kárie (viz rok 295, kdy se obnovila původní protiantigonovská koalice).

Král Démétrios I. se zmocnil posledních 1200 talentů uložených v kilické vnitrozemní pevnosti Kyindách, starém to perském gazofylakiu, a odplul k Rhósu, kde se sešel s Filou I., svou moudrou a nesmírně trpělivou manželkou, a se Seleukem I.: odděleně žijící manželé mu předali svou dceru Stratoníku I., s níž žil až do roku 292 (viz tam). Seleukos se s novou chotí odebral do Antiocheie nad Orontem a Démétrios se v Rhósu udobřil s Filou (či spíše naopak: srov. jeho několikeré další „sňatky“. Fila I. byla o patnáct let starší než on). Démétrios poslal Filu za jejím bratrem Kassandrem, aby vyžehlila aféru s Pleistarchem, a Ptolemaios I. slíbil Démétriovi svou dceru Ptolemáidu, kterou měl s Eurydikou, jinou dcerou Antipatrovou a sestrou Fily. Ke svatbě ale došlo až roku 286 za zcela změněné mocenské situace (viz tam).

V této době n. až roku následujícího zemřela asi v Kilikii, kam dorazila z Megar, viz rok 301, jiná Démétriova choť, Pyrrhova sestra Déidameia I. (c. 24), a to pravděpodobně po porodu syna Alexandra, který se však v historii nikde neobjevuje.

Koncem roku tak nastalo kratičké sblížení Seleukos - Démétrios - Ptolemaios (srov. předešlý rok a rok následující či 295). Démétrios vyklidil Seleukovi za peněžní odstupné Kilikii, včetně přístavů (?), rozsah neznáme, a Ptolemaiovi dal jako rukojmí Pyrrha I., svého pověřence v Helladě, který pobyl v Alexandreji do roku 296. Ke kontrole Kilikie viz rok 295.

 

Zřejmě téhož roku se Korkýrští zbavili vlády briganta Kleónyma Spartského, držícího se na ostrově od roku 303. Kleónymos se pravděpodobně odebral domů, do Sparty (?). Korkýru začal obléhat Kassandros, a proto si Korkýrští povolali na pomoc Agathoklea Sicilského. Agathoklés (62) zničil před ostrovem makedonské loďstvo a vysadil své muže: Kassandros ostrov vyklidil a uzavřel s Agathokleem mír, jímž uznal Sicilanovi Korkýru. Tento stav trval do roku 295. • Je to jediný případ v hellénských dějinách, kdy někdo ze západních Hellénů (ze Sicílie či Itálie) dokázal přenést přímou územní nadvládu do mateřské Hellady (srov. nepodařený pokus Dionýsia I. roku 385).Neúspěšných pokusů v opačném směru bylo několik (Athéňané, Alexandros Molosský, Pyrrhos).

Zda se Syrákúsan pokoušel etablovat na Jadranu, lze pouze spekulovat. Jeho rozpačitá politika v jižní Itálii, srov. roky 303 a 300, snad nějak souvisela s římskou agresivitou a sicilský král znal nepochybně římské možnosti lépe než později Pyrrhos a další z Hellénů. Agathoklés se z Korkýry vrátil na svůj západ a v Itálii potlačil a potrestal vzpouru ligurských a etruských žoldnéřů, kteří se na jeho synovi Agatharchovi domáhali zvýšení žoldu: na dva tisíce jich pobil. Zda to bylo cestou jeho flotily domů nebo až roku následujícího, nevíme.

S touto akcí též souvisel nějaký problém s Bruttiy, jimž se likvidace vzpoury nelíbila. Agathoklés začal obléhat jejich nám neznámé "město" Éthai. Nočním protiútokem bruttijské přesily byli však hellénští obléhatelé rozprášeni a čtyři tisíce jich tam zemřelo. Agathoklés s flotilou vrátil do Syrákús. • Agatharchovu matku neznáme a ani jinde se jeho jméno neobjevuje než zde. Zato o něm víme, že byl, nevíme kdy, zavražděn, viz rok 214.  

 

Římané pokračovali v bojích v Umbrii a v Etrurii, ale plenícím legiím se v poli nikdo nepostavil. V Umbrii založili na místě zradou dobytého města Nequinum, viz rok předešlý kolonii Narnii (jméno podle řeky). Etruskové uzavřeli spojeneckou smlouvu proti Římanům s Kelty; s jakými, nevíme, pravděpodobně s nějakou velkou žoldnéřskou skupinou, která se chtěla někde usadit.

Konsul T. Manlius se na tažení do Etrurie zabil po pádu s koně; zemřel dva dny nato. Nově zvolený M. Valerius Maximus Corvus zastával svůj poslední konsulský úřad. Dožil se sta let a mezi jeho prvním a posledním konsulátem leželo 47 roků! Celkem zastával 21 kurulských úřadů, což je římský rekord (a co do státnických funkcí i rekord světový).

Ke správnímu členění Říma byly přidány další dvě tribue (srov. roky  495, 387, 358, 332, 318, 298 a 241) a spojeneckou smlouvu uzavřeli Římané s Picenskými. 

 

V Číně zajal lstí Čao-siang/Zhaoxiang, vládce státu Čchin (do 250), krále státu Čchu jménem Chuaj/Huai, který o tři roky později zemřel ve vězení. Válka s jižním státem Čchu/Chu pokračovala.

 

************************************************************

298.

Ol. 120, 3

14 SE

 

Mnésidémos

a. u. c. 456

L. Cornelius Scipio Barbatus a Cn. Fulvius Maximus Centumalus

************************************************************

Seleukos požádal Démétria o vydání foiníckých měst a pevností Tyros a Sídón, které byly po roce 301 stále ještě v rukách antigonovců (snad tak činil na základě úmluv z Rhósu, viz předešlý rok). Démétrios odmítl, pravděpodobně ani v Kilikii se úmluv loňských nedodržel, a vztahy se Seleukem ochladly.

 

Vypukla třetí válka Římanů se Samnity (trvala do roku 290, viz předchozí mír roku 304). Spustila ji žádost Lúkánů o pakt s Římem proti Samnitům, kteří plenili jejich zemi. Na ochranu práv spojenců vytáhl konsul Cn. Fulvius do Samnia, jeho kolega L. Cornelius na Etrusky. Proti Římu náhle stála kromě Hellénů téměř celá Itálie, srov. k tomu rok 299. Etruskové byli poraženi u Volaterr a země brutálně vylupována. Cn. Fulvius porazil Samnity u Boviana a dobyl Aufidenu. 

• Sarkofág konsula L. Cornelia Scipiona, prapraděda Scipiona Africana, z klanové hrobky na Appiově silnici, opatřený nápisem pocházejícím snad z doby pozdější, je zachován: byl prvním z rodu, který nebyl zpopelněn. Konsul byl pokládán za zakladatele slávy rodu Corneliů Scipionů. 

Římané zavedli kolonii do Carseol na bývalém území Aequů, resp. ji posilnili, viz o ní roku 301. V Římu aedilové soudně stíhali řadu občanů, kteří vlastnili větší výměru pozemků, než zákon povoloval. Byli potrestáni, ale jak, nevíme. Římský stát byl rozšířen o další dvě tribue, Aniensis a Terentinu (srov. předešlý rok).

 

V Číně slavila koalice států Čchi, Chan a Wej válečné úspěchy proti státu Čchin (srov. rok 293).

Narodil se konfuciánský filosof Sün-c’ (zemřel roku 238). Jeho žáky byli legalisté Chan Fej-c´ ze státu Chan a ministr ve státu Čchin Li S´-su, resp. Li S´ (srov. rok 520).

 

************************************************************

297.

Ol. 120, 4

15 SE

 

Antifatés

a. u. c. 457

Q. Fabius Maximus Rullianus IV. a P. Decius Mus III.

rok 1 bíthýnské a pontské královské éry

************************************************************

1. říjen 297 je začátkem královské éry bíthýnské a pontské (= rok 16 SE na západu říše). Viz události roku následujícího a srov. se začátkem prokonsulské éry roku 283.

 

Koncem vloženého makedonského měsíce artemísia/asi koncem května nebo začátkem června zemřel v Pelle panovník Makedonů Kassandros (c. přes 50; králem od roku 306, mezi straníky „mocných“ patřil hned po smrti svého otce Antipatra roku 319). Z jeho synů s Thessaloníkou, nevlastní sestrou Alexandra Velikého, Filippem, Antipatrem a Alexandrem byl armádou provolán králem nejstarší Filippos IV. (18).

Po čtyřměsíční vládě však zemřel na nemoc v Elateji ve Fókidě (která byla opět makedonská, srov. rok 300). Jeho mladší bratři Antipatros I. a Alexandros V. si pak vládu rozdělili. Poručnicí jim byla jejich matka (společná vláda Kassandrových synů vydržela do roku 294).

Po Kassandrově smrti opustil Démétrios z Faléru Théby, kde pobýval od roku 307 v dobrovolné internaci. Co tam celou dobu nastávající duchovní otec (?) Músaia dělal, nevíme: nyní se vypravil do Alexandreie, viz dále rok 283.

 

Boje Římanů v Samniu a v Apúlii, zatímco Etruskové jednali mezi sebou o míru. Oba konsulové táhli s legiemi do Samnia a na řece Tifernu nepřítele porazili. Samnitů padlo 3400 a 830 jich bylo jato. P. Decius pak porazil u Maleventa Apúly: dva tisíce jich zůstalo na bojišti. Po několik měsíců pak římské oddíly nerušeně plenili samnitský a apúlský venkov. P. Decius pokračoval v tomto díle i za následujících konsulů, neboť mu senát prosloužil imperium o půl roku.

 

V Indii přijal král Čandragupta I., řec. Sandrokottos, džinismus, opustil dvůr a odešel s jedním ze svých přátel-knězem do dnešní Karnátaky v jižní Indii, kde oba zemřeli dobrovolnou hladovkou (vládl od roku 321). Říše Maurjů se v té době rozprostírala po celém severu Indie a na jihu až kamsi k Majsúru. Jeho nástupcem se stal syn Bindusára/Varisára zvaný Amitragháta, řec. Amitrochadés/„Ničitel nepřátel“ (vládl do roku 273).

Čandraguptův rádce, bráhman Čánakja, který již sesazoval Nandy (viz rok 321) a velel královým vojskům ve válkách s Hellény, zůstal ve stejné funkci u Bindusáry a dobýval pro něho města a území od východu na západ indického subkontinentu (viz rok 321).

Král Bindusára si vyměnil dopisy s Antiochem I., jehož žádal o zaslání fíků, vína a nějakého sofisty, což Antiochos odmítl, neboť obchodovat se svobodnými lidmi neměl ve své pravomoci nikdo ze západního světa, jak usuzoval.

 

************************************************************

296.

Ol. 121, 1

Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (podruhé)

16 SE

 

Níkiás I.

a. u. c. 458

Ap. Claudius Caecus II. a L. Volumnius Flamma Volens II.

************************************************************

Démétrios I. se z Anatolie přeplavil zpět do Evropy. Jeho loďstvo bylo v bouři před Attikou zle poničeno. Vylodil se na Peloponnésu a oblehl Messénu. Zde byl při dobývání města těžce zraněn střelou ze samostřílu do obličeje. Démétrios pak pravděpodobně kdesi na Peloponnésu přezimoval.

Za Níkiova archonátu zastával poprvé úřad stratéga v Athénách Faidros, syn Thýmomachův. Patřil k významným Athéňanům po dvě desetiletí, mimo jiné vedl diplomatickou misi ke králi Ptolemaiovi a vrátil se z Alexandreie s peněžním darem pro Athény.  

 

V Alexandrii se oženil Pyrrhos I. (23) s Antigonou, asi stejně starou sestrou Magy, vládce v Kýréně, dcerou Bereníky I. z prvního manželství s Filippem, synem Amyntovým, nyní manželkou krále Ptolemaia. S Ptolemaiovou podporou se Pyrrhos I. vrátil do Épeiru, kde mocí dosáhl dohody o spoluvládě s Neoptolemem II. (srov. rok 302)Brzy si ale oba králové začali nedůvěřovat a Pyrrhos byl údajně rychlejší: dal Neoptolema, Kassandrova byvšího chráněnce, zavraždit (Neoptolemos II. vládl od roku 322 event. 317 do roku 307, jeho druhá vláda trvala od roku 302). Král Pyrrhos I., Ptolemaiův exponent v Evropě, vládl do roku 272.

Ve vzdálené linii byl Neoptolemos zároveň posledním, kdo by mohl po argejském rodu v Makedonii nárokovat královský titul. Byl pravděpodobně ženat se svou sestrou Kadmejí, která zřejmě zahynula s ním.

 

V Bíthýnii, v zemi, kterou se diadochům nikdy nepodařilo pacifikovat, přijal místní thrácký dynasta Zipoités (byl v kraji u moci od roku 327) jako první z nehellénských vladařů této epochy královský titul. S titulem krále Bíthýnů vládl do roku 280. Někdy po této události, ale jistě před rokem 281, srov. tam, plenili jeho území Chalkédonští. V lokalitě Falion však byli Bíthýny na hlavu poraženi a osm tisíc jich padlo.

Pro nedostatek mužů se Chalkédoňanky vdávaly za cizince a propuštěnce a ty, které raději zůstaly bez muže, si při spatření někoho z úředníků zahalovaly tvář, aby nemusely vidět ty, kteří takovou ostudu povolili. Dělaly to po nich všechny ženy, i ty nedůstojně provdané, a byl z toho lokální zvyk. 

V téže situaci stejné kroky podnikl perský dynasta v kappadockém Pontu Mithridátés III. (na útěku resp. vládl od roku 302, kde o tom, jak se dostal z Kiu do Pontu). Jeho potomci ho později uctívali pod přízviskem Ktistés/Zakladatel (rozumí se: královského rodu a její vlády nad zemí, byl též z dynastie první, kdo razil vlastní minci). Mithridátés III. Ktistés vládl do roku 266. Uznání suverenity dosáhl na Seleukovcích roku 281, viz tam.

Obě události se staly v první polovině našeho roku, viz začátek královských ér v obou státech roku předcházejícího. • Královláda v Bíthýnii trvala do roku 74, v Pontu do roku 63, ve zmenšeném rozsahu do roku 64 n. l.

 

Další boje Římanů v Etrurii a Samniu. Upevnila se protiřímská koalice Etrusků, Umbrů, Samnitů atd. Proconsul P. Decius oblehl a dobyl Murgantii, Romuleu a Ferentinum, ve všech městech pobili 7400 samnitských obránců a veškerou kořist ponechal Decius vojákům. Vůdcem Samnitů byl Gellius Egnatius, který sjednal pakt s Etrusky.

Proti nim se vypravil konsul Ap. Claudius, zatímco jeho kolega L. Volumnius byl se svými legiemi na samnitské frontě, kde mimo jiné ukončil nepřátelství mezi lúkánskými aristokraty a jejich "stranou lidovou", než se obrátil zpět na pomoc Claudiovi do Etrurie. Přes silnou osobní aversi obou konsulů jejich spojená armáda porazila, nevíme, kde, etrusko-samnitskou koalici, jejíž ztráty činily 7900 mužů padlých a 2120 zajatých. Po bitvě se vrátil L. Volumnius do Samnia. Samnité mezitím plenili v Kampánii a Římané na ně narazili na Vulturnu a potřeli je: Samnitů padlo na šest tisíc a 2500 jich padlo do zajetí, mezi nimi vůdce Staius Minacius, a Římané osvobodili 7400 zajatců. Plebej L. Volumnius byl ženat s Verginií, dcerou patricije A. Verginia, a ostatní aristokratky ji t. r. za obětí v kapli Počestnosti patricijské/Pudicitia patricia nepustily mezi sebe, neboť v jejich očích znesvětila svou urozenost.   

Ap. Claudius Caecus cos. II zasvětil před bitvou s koalicí a dal pak postavit na Martově poli chrám Belloně. 

Kurulští aedilové Cn. a Q. Ogulniové pohnali před soud několik bankéřů pro lichvu. Za trest museli ozdobit několik náboženských objektů. V dobách neklidných moc bankovních kruhů nesmírně rostla a stala se nekontrolovatelnou: tak roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků.

V této době dostala např. pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů Města Ruminina vlčice, známá též jako „kapitolská“, dílo údajně původem etruské ze začátku 5. st. (srov. rok 507 a 769); dnešní sošky jsou však až z dob renesančních, dílo Benvenuta Celliniho, neboť původní časem zmizely (jediným přímým, ale nevelkým poškozením symbolu města Říma byl zásah blesku roku 65). Římské sošky byly pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli ještě vydláždit kus Města, na Capitoliu vsadit bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu umístit jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy. 

Laboratorní rozbory a posouzení liteckého postupu roku 2007 ovšem prokázaly, že světově obdivované římské kultovní zvíře pochází z doby mezi 8. a 14. století n. l., pravděpodobně ze století třináctého (!). Zobrazení vlčice krmící jedno dítě je známo z etruské stély z nekropole Certosy u Bologne z c. poloviny 4. století.

 

V Číně zničil stát Čao/Zhao stát Severní Ťi/Ji čili státní útvar Tatarů (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

295.

Ol. 121, 2

17 SE

 

Níkostratos I.

a. u. c. 459

Q. Fabius Maximus Rullianus V. a P. Decius Mus IV.

***********************************************************

Na začátku roku, ještě v zimě, se vytvořila nová protidémétriovská koalice všech ostatních diadochů, čili pokračování protiantigonovské tradice. Jejími členy byli Ptolemaios I., Lýsimachos, Seleukos I. a Pyrrhos I., přidali se Sparťané Archidámos IV. a Kleónymos a vlastně i Agathoklés Sicilský. Vypukla pátá válka diadochů, válka démétriovská (trvala do roku 285), během níž získal Ptolemaios silné posice na ostrovech a široké sympatie v mateřské Helladě. 

Na jaře se Démétrios vrátil z Peloponnésu do Attiky (viz předešlý rok), obsadil Aigínu a Salamínu a začal obléhat Athény. Pravděpodobně krátce předtím v elaféboliónu/v rozmezí našeho března až dubna, se chopil přímé moci v Athénách blíže neznámý Lácharés, který byl zjevně nejsilnějším mužem ve státě již od roku 299; k jeho převratu mohlo dojít již roku 297. U moci vydržel do příštího roku: byl to první případ samovlády v Athénách po roce 511.

Rovněž těsně před obléháním Athén Démétriem byly dokončeny práce na fortifikačních systémech města (viz rok 305), které zahájil kuriosně sám Démétrios již roku 307. Obnovu opevnění dokončoval Habrón, syn Lykúrgův. Obležení trvalo rok a ve městě nastala značná nouze. Ptolemaios poslal Athénským na pomoc loďstvo pod nauarchem Zénónem, srov. o něm rok 308 a 287. Ptolemaiovská flotila ale před Aigínou obrátila, když viděla, že Démétriovi dorazily posily, viz rok následující. Ptolemaios nicméně nadále podporoval v Helladě politiku "nezávislosti" hellénských států na démétriovské Makedonii, a Pyrrha. Viz dále rok následující. 

 

Krátce před těmito událostmi se stal Ptolemaios I. pánem Kárie, kde zjevně skončilo panství Pleistarchovo, Kassandrova bratra, které trvalo od roku 301 (= nejzazší termín). O Pleistarchově osudu se nedovídáme dále nic. Ptolemaios se dále zmocnil Pamfýlie, usadil se na Ostrovech, kromě Samu (srov. rok 300) a další část jeho vojska dobyla na Démétriově posádce zpět Kypr až na Salamínu, která vydržela v obležení až do roku 293, v jeho držení od roku 306. • Některé tyto události lze položit do roku následujícího, nikoli však s určitostí.

Kypros se od tohoto či následujícího roku, srov. tam, stal definitivně na dlouhou dobu ptolemaiovským. Roku 168 byl přechodně seleukovský, pak opět do roku 58 ptolemaiovský. Na deset let patřil S. P. Q. R., od roku 48 do roku 30 byl naposledy ptolemaiovský. Římskou provincií se stal oficiálně roku 27 (viz jednotlivé roky).

Seleukos dobyl téhož roku Kilikii, kde založil po bojích proti Pleistarchovi (?) Seleukeiu na Kalykadnu, kam převedl okolní Kiliky z tzv. Drsné Kilikie/Kilikiá Trácheia, hlavně obyvatele města Holmoi. Kilikie patřila až do konce seleukovského státu ke kmenovým územím seleukovského státu; srov. předtím rok 299.

V téže době obsadil Lýsimachos Iónii a ve stejné době se k němu přiklonil též Samos, srov. roky 322, 315 a 301. Efesos, který Démétriovi roky sloužil za hlavní základnu, získal díky zradě jistého Mandróna, náčelníka pirátů/archipeirátés, lat. archipíráta, který zde předtím pravidelně prodával svůj lup: Mandrón přivezl na efeský trh s otroky naoko zajaté Makedony, vojáky Lykovy, kteří se v noci na hradě ozbrojili a vydali město nepříteli (o předcházejícím Lýsimachově pokusu zmocnit se Efesu viz rok 301). Lýsimachos přejmenoval Efesos na Arsinoéia po své choti Arsinoé II. (stát se tak jmenoval do roku 281). Stratégem na efeském území byl králem jmenován Lykos, který vypudil Ainéta, Diodórova nástupce, stratégy Démétriovy (srov. roky 324 a 303sqq.).

Samští, kteří dobu athénské vlády v letech 365 - 322 nazývali exilem/fygé, neboť jich část přišla o půdu a majetky a žili v cizině, udělili někdy mezi roky 320 a 306 občanství Theotimidovi z Makedonie za to, že na dvoře Antigona I. hájil jejich zájmy. Podobně byl poctěn jiný z Antigonových dvořanů Drakón z Kóu. O poměrech na ostrově viz rok 301.   

V Priéně někdy v této době byl zbaven vyhnanci po třech letech samovlády jistý Hierón, pravděpodobně člověk domácí a asi proantigonovský. Nic bližšího o něm známo není. Priénští někdy po této době, asi až v příští generaci, vyznamenali za dobré plnění povinností velitele posádky/frúrarcha na svém hradu Télóneji jistého Helikóna, syna Leómedontova; bývá spekulováno o tom, že Helikón byl vnukem či pravnukem Láomedonta, Alexandrova satrapy kdysi Syrie, viz rok 323. 

 

Pyrrhovi I. a Antigoně se po nejstarším synovi Ptolemaiovi narodila dcera Olympias (II.), budoucí královna, viz rok 239, a matka při jejím porodu zemřela. Jejím jménem pojmenoval král Pyrrhos nové město, které právě založil, Antigoneia v Épeiru (?), jménem její matky pak épeirskou Bereníkis či Bereníké. Ještě téhož roku se Pyrrhos oženil s Lánassou, dcerou Agathoklea, krále sicilského, s Alkií, s níž měl syna Alexandra (II.), budoucího krále. Korkýra se stala jejím věnem (viz rok 299). • Později se Pyrrhos oženil ještě s dcerou knížete Paionů Audoleonta (snad roku 291/290, viz tam), ale její jméno neznáme, a roku 292 si vzal Birkennu, dceru illyrského knížete Bardylia II., s nímž měl svého nejmladšího syna Helena.

Agathoklés snad při této příležitosti přepadl Krotónské, jejichž velitelem či samovládcem byl Menedémos, starý jeho známý. Přes hlasatele tvrdil, že veze dceru na svatbu na Korkýru, oklamal Krotónské, aby se mohl vylodit. Město oblehl a když se hradby částečně podtunelování zhroutili, vpustili Syrákúské do města. Agathoklés město vyraboval a údajně povraždil muže a zanechal v Krotónu posádku. Agathoklés pak uzavřel spojenectví s Iápygy, resp. s jednou jejich částí, s Peukétijci/lat. Poediculi. Zřejmě téhož roku vedl sicilský král ještě válku s Tarentskými a vyjednával s Římany (?). Viz dále rok 293.

 

Někdy v letech 295 až 280 se narodil polyhistór Eratosthenés z Kýrény (jiný údaj hovoří o roku 276). Za Ptolemaia III. byl od roku 246 v Alexandreji hlavním bibliothekářem Múseia (zemřel roku 195; srov. o něm v předmluvě).

 

V Itálii Římané šťastně pokračovali v bojích v Etrurii a v Samniu. Keltští Senonové se připojili k protiřímské koalici (od roku 296) i zbraněmi. Cestou ke Clusiu, kde se spojenci shromažďovali, Senonové zničili jednu legii. Ve velké bitvě u umberského Sentina, v níž se po vzoru svého otce obětoval podsvětním duchům zemřelým/dís mánibus P. Decius Mus cos. IV (srov. rok 340 a 270), byla však celá koalice Římany poražena. Římané vedli do pole čtyři legie se spojenci, odhadem ke čtyřiceti tisícům mužů, pravděpodobně největší armáda, jakou konsulové do té doby vedli do boje. Z nich na 8700 padlo, nepřátel, kteří byli v převaze, 25 tisíc, osm tisíc jich bylo zajato. Na nepřátelské straně padl též vůdce Samnitů Gellius Egnatius. 

V Etrurii pak konsul Q. Fabius porazil v bitvě oddíly Clusia a Perusie, v níž padlo tři tisíce Tusků. V dalších bojích Fabius pobil 4500 Perusijských a 1740 jejich zajatců dal vykoupit po 310 assech za muže. Když prchající Samnité narazili na Paeliganské, pětina z pěti tisíc mužů v boji padla. V Samniu vlastním vítězil prokonsul L. Volumnius u Tiferna. Po spojení oddílů L. Volumnia a praetora Ap. Claudia zničili Římané Samnity na území capenském (Stellatina tribus): poražených zůstalo na bojišti 17.300, 2700 bylo zajato, Římanů padlo rovněž 2700. 

Byl to faktický konec protiřímského paktu z roku 296 a začátek nového úseku italských dějin (viz následující rok a dále rok 285). • Během římského tažení provedl Q. Fabius cos. v armádě o dvou legiích decimaci, druhou známou z historických záznamů (srov. rok 471, tentokrát sekyrou). • Bitva u Sentina bývá kladena též do let 296, resp. 293.

V Římě zasvětili chrám Iova Victora na Palatiu, u Circu maximu chrám Venuše a na Foru Holitorum/Zelinářském trhu chrámy Ianovi (viz roky 715, 235 a 29) a bohyni Spes/Naději. Římské osady byly založeny v Minturnách a Sinuesse/řec. Sinoessa, dř. Sinópé. Jejich úkolem bylo chránit okolní pobřeží Latia, srov. stejné osady roku 338 a 329. • Na rozdíl od panenských Vestálek (srov. roky 483, 337 či 114) bývala nevěra vdaných římských žen trestána méně krutě. Tohoto roku bylo totiž pro cizoložnictví odsouzeno několik manželek k peněžitým pokutám, za něž pak byla pořízena stavba Venušina (sic!) chrámu u Circu.

 

************************************************************

294.

Ol. 121, 3

18 SE

 

Olympiodóros (poprvé)

a. u. c. 460

L. Postumius Megellus II. a M. Atilius Regulus

************************************************************

Obležené Athény sužovala velká nouze a tyrannos Lácharés neviděl zbytí než na jaře prchnout koňmo z města; o jeho pokusu roztavit Athénin zlatý šat viz rok 438. U Aigíny kotvila Ptolemaiova flotila o 150 lodích, ale Démétriovi připlulo na pomoc tři sta bojových plavidel sebraných na Peloponnésu a v Kilikii. Maskován špinavým šatem rozhazoval na útěku zlaťáky, které pronásledovatelé horlivě sbírali a unikajícímu proto nestačili. Dorazil do Boiótie, kde byl u Koróneie při loupežném přepadení zabit (podle jiné tradice měl Lácharés zemřít v Thrákii u Lýsimacha, srov. jeho případnou cestu přes Kassandreiu u roku 278; v Athénách ovládal politiku od roku c. 299, tyrannem od roku c. 295).

Král Démétrios Athény v březnu obsadil a začal se jeho třetí pobyt ve městě (viz roky 307 a 304). Do Peiraiea a do Múnichie/Múnychie umístil svou posádku, pevnosti mu vydali sami Athéňané na základě sněmovního návrhu Dromokleidova, chlapíka pokračujícího v politice Stratokleově, a vypravil se na Peloponnésos proti Spartě. Archidáma IV., syna Eudámidova a spojence Ptolemaia I., porazil v bitvách u Mantineie, kde padlo na sedm set Sparťanů, a pak před Spartou. Města však Démétrios nedobyl, třebaže nemohlo být v této době silně hájeno (jeho první dobývání viz roku 317): je možné, že právě nyní dorazily do králova ležení zprávy o Lýsimachově úspěších v Iónii a o Ptolemaiových akcích na Kypru (viz předešlý rok, kde i možnosti v dataci), nebo že zprávy o událostech v Makedonii, do nichž hodlal zasáhnout. • Démétriův vpád do Lakónie byl již čtvrtým v období osmdesáti let. 

 

V době, kdy byl Démétrios na Peloponnésu, vypukl v Makedonii spor mezi Kassandrovými syny Antipatrem I. a Alexandrem V. o podobě společné vlády. Starší Antipatros (c. 20) se opíral o moc Lýsimachovu, jehož dceru Eurydiku IV. si vzal za ženu (snad již roku 297?). Mladší Alexandros (c. 19) se oženil s Ptolemaiovou dcerou Lýsandrou II. (buď měl král Ptolemaios I. dvě dcery tohoto jména, nebo se Agathoklés, Lýsimachův syn, s Lýsandrou rozešel, viz rok 300: snad nejpravděpodobnější je úvaha, že se Agathoklés Thrácký oženil s Lýsandrou až po smrti Alexandra V.).

Alexandros V. se svou matkou Thessaloníkou povolali na pomoc krále Démétria I. a Pyrrha I. Nato dal druhý král Makedonů Antipatros I. zavraždit svou matku Thessaloníku, dceru krále Filippa II. a Níkésipole z Thessalie. Ničeho však matkovraždou nedosáhl, protože jeho protektor Lýsimachos byl v této době ještě v Anatolii, anebo již na tažení proti Getům v Podunají (viz následující rok). • Thessaloníké byla nevlastní sestrou Alexandra Velikého a poslední ženou z argejské dynastie, srov. roky 310 a 309.

Pyrrhos I. dorazil s vojskem z Épeiru do Makedonie velmi hbitě. Na trůnu potvrdil Alexandra V., když Antipatros I. uprchl k Lýsimachovi. Za to si Épeiřan dal od Makedonie Alexandrem oddělit a k Épeiru připojit kraje Tymfaiu, Parauaiu, Ambrakii, Akarnánii a Amfilochii, tedy země historicky épeirské, které k Makedonii připojil teprve Filippos II.

Zhruba v této době byl na cestě do Makedonie z Peloponnésu král Démétrios I., který sem ale dorazil až v zimě po té, co se dohodli o poměrech a o novém rozdělení vlády v Makedonii mezi své „klienty“ králové Lýsimachos (za Antipatra I.) a Pyrrhos I. (za Alexandra V.). Na úmluvy však nebylo přísaháno. Pyrrhos pak odešel zpět do Épeiru. Téhož roku se mu narodil druhý syn Alexandros (II.), pozdější král épeirský a manžel své nevlastní sestry Olympiady II. (zemřel roku 239).

 

Tvrdé boje Římanů se Samnity a Etrusky pokračovaly, spadli do ní též Faliskové. Samnité se pokusili obsadit Interamnu, ale narazili na armádu konsula M. Atilia, který se vracel po několika vítězstvích ze samnitského tažení od Lucerie. Po těžkém boji byli poraženi a Římané mohli kořist vrátit vlastníkům.V Etrurii konsul L. Postumius zpustošil kraj kolem Volsinií, jejich oddíly porazil před městem a Etrusků v bitvě zemřelo 2200. Římané na to dobyli Ruselly, kde rovněž zemřelo na dva tisíce Tusků. Volsinie, Perusie a Arretium pak žádaly o příměří a senát souhlasil se čtyřiceti roky míru s nimi a každý etruský státeček dostal pokutu půl milionu assů. Protiřímská koalice se rozpadla (viz dále rok 285).

 

************************************************************

293.

Ol. 121, 4

19 SE

 

Olympiodóros (podruhé)

a. u. c. 461

L. Papirius Cursos I. a Sp. Carvilius Maximus I.

************************************************************

Na začátku roku dorazil Démétrios s vojskem do Día, kde se sešel s Alexandrem V. Od počátku mezi nimi panovala nedůvěra. Odešli spolu do Lárissy, kde dal Démétrios I. na hostině, kterou pořádal, Alexandra V. s doprovodem zavraždit, čímž jen předešel osud jemu chystaný mladým králem. Pak se vypravil zpět do Makedonie a u Amfipole porazil Lýsimacha: vítězné vojsko ho po bitvě prohlásilo za krále Makedonů (snad v únoru?; Alexandros V. vládl krátce, Démétrios I. zůstal v Makedonii králem do roku 287). Alexandrův bratr a matkovrah Antipatros I. odtáhl s Lýsimachem na výpravu proti Getům, srov. rok předešlý.

Do Démétriových rukou se dostala téměř celá bývalá Kassandrova říše, kmenové království Makedonů s flotilou a s některými ostrovy (srov. ale předešlý rok). V Thessalii založil Démétrios synoikismem obcí Nélie, Pagas, Ormenia, a k tomu Rhizúntu, Sypiady, Olizónu a Boiby na místě historického Iólku (mj. sraziště Argonautů) město Démétrias. Uvedené obce kolem Iólku zůstaly vesnickými částmi Démétriady. Nato se Démétrios I. vypravil do Boiótie, kde po bojích se spolkem Boiótů uzavřel mír (viz dále rok následující).

 

Na Kypru dobyl král Ptolemaios Salamínu (v obležení od roku 295, v Démétriově držení od roku 306). Obléhání vedl stratégos Menekratés (shodný s pučistou v Efesu roku 281?), jehož dva útoky na hradby se nezdařili. Napotřetí dal zatroubit k útoku, ale lodi schovat za nedaleký mys, takže je pěší vojáci neviděli. Když viděli, že teď nemají, kam prchnout, hradeb a města se zmocnili. Tím definitivně ukončil období antigonovské vlády nad ostrovem (srov. rok 295; trvalo od roku 306)Ptolemaios galantně propustil dvě ženy Démétria I. Filu (I.), třebaže její syn Antigonos válčil po otcově boku proti Ptolemaiově spojenci, viz rok následující, a Athéňanku Eurydiku, která v Salamíně žila se synem Korrhagem (srov. rok 307) a možná, že ve městě pobývaly i další Démétriovy děti z jiných žen, například Alexandros, syn Déidameie, sestry Pyrrhovy, která zemřela c. 299, viz tam.

Pravděpodobně téhož roku provdal Ptolemaios I. svou dceru s Tháidou Eirénu za krále Eunosta, který vládl v Solech na Kypru od roku 311 (srov. tam). Eunostos byl údělným dynastou na ostrově, zřejmě už posledním.

 

Agathoklés se s velkou armádou vypravil proti Bruttiům, příčiny války neznáme (je možné že se tak stalo již roku předešlého). V čele třiceti tisíc pěších a tří tisíc jízdních se s velkou flotilou přeplavil do Itálie. Zmocnil se Hippónia, jeho nauarchos Stilpón plenil pobřeží Bruttiů v jiné části země. V bouři však ztratili Syrákúsané většinu loďstva. Agathoklés po dobytí Hippónia uzavřel mír s Bruttijci a obdržel šest set rukojmí a vrátil se domů. Bruttiové ovšem brzy osvobodili své rukojmí i Hippónion. O nějakých dalších bojích Agathokleových v této oblasti nemáme zpráv. Sicilský král byl v této době již nemocen, viz dále rok 290sq. 

 

V neutuchající válce mobilisovaly samnitské klany na čtyřicet tisíc mužů. Konsul Sp. Carvilius převzal legie M. Atilia u Interamny, dobyl sabínské město Amiternum a oblehl Corfinium. Při dobývání města Římané pobili 4800 Samnitů a 11.400 se jich vzdalo. V jižním Samniu u Aquilonie porazili Římané na hlavu jádro samnitských sil o šestnácti tisících mužích, město s blízkým Cominiem spálili (viz ale rok 291). Sp. Carvilius pak dobyl Velii, neznámou osadu Palumbinum a Herculaneum; ve všech těch městech/městečkách Římané zabili na deset tisíc lidí a polovinu toho množství zajali.

Samnité se zmohli již jen na obranné boje. Země byla postupně pacifikována, mír v zemi však nastal až roku 290, viz tam. Konsul L. Papirius nad Samnity triumfoval v zimě, kraj byl pod sněhem, a v průvodu neseno 2,533 milionů assů, které pocházely z prodeje otroků, a 1830 liber stříbra, což vše připadlo k nelibosti vojska a plebejů, jak v takových případech obecně, státní pokladně.

Po něm držel triumf nad Samnity též Sp. Carvilius, který ještě v Etrurii dobyl městečko Troilum (?), od jehož 470 bohatých lidí vzal velké peníze za to, že směli město opustit, a od kapitulujících Falisků vzal jedno sto tisíc assů a peníze pro vojáky na rok, aby Tuskům za to poskytl jednoroční příměří. Jeho triumf nebyl tolik spektakulární, do aeraria/státní pokladny uložil 380 tisíc assů, z části kořisti postavil chrámek Udatné Štěstěny/Fortis Fortuna a ještě pěkně podělil z kořisti mužstvo. 

V Římě byl rozhodnutím senátu zaveden kult Asklépia-Aesculapa (srov. rok 291, kdy zasvěcen chrám): t. r. se opět ve Městě i na venkově objevil mor. Census P. Cornelia Arvina a C. Marcia Rutila napočítal 262 321 občanů (byl to celkově 27. census). • Srov. např. tento údaj s údajem o počtu Athéňanů z roku 317 (21 tisíc) a hned je jasné, v čem spočíval jeden ze základů budoucí římské moci.

 

V Číně ve velké bitvě u I-čchüe/Yique jižně od dnešního Che-nan-fu porazilo vojsko státu Čchin/Qin pod velitelem Po Čchiem koaliční armádu státu Chan a Wej. Údajně padlo na 240 tisíc koaličních vojáků! Vojevůdce Po-Čchi/Bo Qi n. Bai Qi byl úspěšný i v dalších taženích a spolu s ministrem Wej Jangem rozšířil stát Čchin.

 

************************************************************

292.

Ol. 122, 1

Antigonos z Makedonie (poprvé)

20 SE

 

Filippos

a. u. c. 462

Q. Fabius Maximus Gurges I. a D. Iunius Brutus Scaeva

************************************************************

Boiótům, kteří začali nanovo válčit proti králi Démétriovi I. (viz předešlý rok), když jim přišel na pomoc ze Sparty se svým oddílem dobrodruh Kleónymos a k odpadnutí od loňského míru Boióty pošťuchoval velmož a polemarchos spolku Peisis/Písis z Thespií. Sparťan však byl z pole Makedony vytlačen a uzavřen se svými muži do Théb. Odtud se mu podařilo uniknout, Thébané se vzdali a Démétrios prokázal k poraženým velkomyslnost; ani velmož Peisis/Písis nebyl potrestán, ale jmenován polemarchem ve svém rodném městě; už o něm není zmínky (srov. o něm roku 312). Zato museli Thébané zaplatit velké peníze a přijmout do svých zdí makedonský garnison. Nicméně byli Thébané nenapravitelní. V bojích proti Boiótům stojících v ptolemaiovském bloku se poprvé vyznamenával Démétriův syn Antigonos (II.) Gonatás (27), který řídil později druhé obléhání Théb (byly dobyty roku následujícího). • Thespie později drželi při Ptolemaiovcích, kteří podporovali pentérické thespijské hry músaie a erótideie. 

 

Pyrrhos I. se oženil s Birkennou, dcerou knížete illyrských Encheleiů Bardylia II., který byl pravděpodobně synem knížete Kleita (srov. rok 335).

Pokračovala válka Lýsimacha proti Getům vedeným králem Dromichaitem. Lýsimachův syn Agathoklés byl Gety zajat, ale propuštěn. S ním byl zajat též Klearchos II., vládce v Hérákleji Pontské, srov. rok 305 (král se po svém propuštění postaral též o něho, viz ovšem rok 289). Lýsimachos se vypravil osobně přes Istros do oblasti dnešní Bessarabie (?). Jistý Aithés či Seuthés, naoko přeběhlík, zavedl Lýsimachovu armádu do nehostinného kraje a zde byl Dromichaitem rovněž obklíčen, poražen a donucen se vzdát: Dromichaités ho odvedl do své residence Hélis, jejíž polohu neznáme, odkud ho však rovněž překvapivě propustil, když mu předtím osobně nasadil na hlavu diadéma (!).

Předpokládané dohody zpečetil Lýsimachos tím, že dal králi Getů svou dceru (historie nedochovala její jméno; srov. tento vynucený "barbarský" sňatek s dobrovolným roku 255). Podle jedné verse zahynulo v bitvě s Gety/Thráky na sto tisíc Lýsimachových vojáků. 

Přesto zůstala část getského území stále v moci Lýsimachově, např. Tirizis Akrá, pozdější Kalé akrá, dnešní Kaliakra v bulharské Dobrudži, kde byla královská pokladnice-středisko na výběr daní/gázofylakion, a Axiopolis na Dunaji, což byla osada či město Lýsimachem založené.

Démétrios se vypravil v době Lýsimachovy nepřítomnosti do Thrákie a jeho syn Antigonos II. zůstal zpět ve válce v Boiótii, kde zrovna začalo druhé obléhání Théb, když v poli byli znovu povstavší Boiótové poraženi (srov. zde výše).

V této době se spojili Aitólové s Pyrrhem I. a vypravili se do Thessalie. Uhnuli však před vracejícím se Démétriem I., jemuž se v Thrákii nedařilo.

 

Někdy před 14. prosincem 292 předal král Seleukos I. na radu lékaře Erasistrata svou manželku Stratoníké I., dceru Fily s Démétriem, svému prvorozenému synovi Antiochovi I. (tolik ji prý syn miloval, až byl z její nepřítomnosti chorý; názor Stratoníčin zachován není) a zároveň ho učinil svým spoluvládcem: svěřil mu jako stratégovi (v Babylónii jako králi) horní satrapie (k úřadu stratéga horních satrapií viz rok 311). • Seleukos I. byl ženat se Stratoníkou I. od roku 299 (zemřela roku 254, viz o ní roku 321).

Antiochovi byli dáni k ruce jako stratégos pro celou Mesopotamii Níkánór, stratégem celého východu byl jmenován Démodamás (k jeho kolonisační činnosti viz rok 282) a nauarchem jmenoval Seleukos Patroklea (srov. jeho expedici po Kaspickém moři v letech 285 až 282). Nástupcem Erasistratovým ve funkci dvorního lékaře se později u Antiocha I. stal Métrodóros, pozdější občan v Íliu. O Erasistratovi a jeho škole viz v indexu s. v. lékaři. 

Níkánór byl pravděpodobně synem Seleukovy sestry Didymeie a s jeho bratrem Níkomédem je oba strýc pověřil správou "asijských" satrapií hned po vítězství nad Antigonem roku 301. 

 

Při koupání v moři v Sarónském zálivu utonul proslulý autor komédií Menandros, syn Diopeithův (narozen roku 342)V Athénách zemřel buď t. r. nebo brzy poté logograf Deinarchos z Korinthu (narodil se kolem roku 360, viz tam okolnosti). Nezaměňovat promakedonského Korinťana s politikem Deinarchem, Antipatrovým epimelétem Peloponnésu, viz rok 320 a 318, kdy byl popraven Polyperchontem. 

 

V Itálii mnohonásobný konsulár Q. Fabius Maximus Rullianus, otec konsulův a jeho legát, bojuje nadále v Samniu s Pentry: byl zajat samnitský vůdce C. Pontius/Gavius Pontius, syn vojevůdce Samnitů z roku 321 (?) a následujícího roku v Římě po triumfu popraven. Římané podle údajů Liviových zotročili v letech 297-293 na sedmdesát tisíc lidí, nepochybně první jejich masový zisk otroků v historii. Peníze z prodejů připadly státní pokladně, ale ani Q. Fabius nepřišel zkrátka: na Rullianově pohřbu rozdal jeho syn dosud nevídané množství mincí lidu, který k tomu pozval k velké hostině a rozdával mezi lid maso/víscerátió

 

************************************************************

291.

Ol. 122, 2

21 SE

 

(Charínos)

a. u. c. 463

L. Postumius Megellus III. a C. Iunius Bubulcus Brutus I.

************************************************************

Král Démétrios I. a jeho syn Antigonos II. dobyli podruhé Théby a zmocnili se celé Boiótie. Místodržitelem v Thébách jmenoval Hierónyma z Kardie s titulem epimeléta, a to pravděpodobně celého spolku Boiótů. Démétrios byl během obléhání raněn šípem do krku, ale vyléčil se. 

Zřejmě t. r. se rozešel Pyrrhos I. s Lánassou, jež se usadila na Korkýře, svém věnném městě a ostrově: Lánassa zřejmě odešla o své vůli: nebyl milencem, jakého si představovala a srov. též Pyrrhův nový sňatek předešlého roku a k tomu srov. rok 299 a 295. Možná někdy v této době povstal na Korkýře přístav Kassiopé, spíše než Pyrrhův nápad práce Agathokleova (?). Místo bylo známo chrámem Dia Kasia, kultu šířeného z Levanty a v římské éře patřilo k přístavům, odkud se po návratu z Hellady a z Východu odplouvalo do Brundisia. 

 

Na Rhodu byla po 12 letech dokončena stavba Kolossu, jednoho ze sedmi divů starého světa (stavěno od 303, viz rok 304). Roku 226 ho srazilo zemětřesení (srov. tam).

 

Do měst, která až dosud založil Seleukos I., měl král přivést jako nové kolonisty Židy, jimž údajně udělil stejná práva jako Hellénům. Nevíme ovšem, jaký byl v makedonských monarchiích právní rozdíl mezi Hellény a velitelskou či jinou honorací makedonskou, i když nějaký, rozhodně zpočátku, být musel, viz řevnivost po smrti Alexandrově. U Seleukovců však vždy rozhodující funkce do konce monarchie zastávali lidé rodem z helléno-makedonského světa.

Šlo pravděpodobně především o města v Syrii, kde bylo později židovské ethnikum relativně početné (srov. mnohem později rychlé zesílení a rozšíření křesťanství v této oblasti). • Ke kolonisaci antigonovské a seleukovské viz roky 316, 308 a 301.

 

Římané pokračovali v bojích se Samnity. Senát prodloužil imperium konsulovi loňského roku Q. Fabiovi, ale to se vůbec nelíbilo novému konsulovi L. Postumiovi. Vyhlášený neurvalec ho v Samniu nechtěl a když Fabius obléhal Cominium, srov. rok 293,vypudil ho z ležení; procos. kupodivu poslechl. Postumius Cominia brzy dobyl a vzápětí Venusii a další místa. Povraždil tehdy v Samniu na deset tisíc lidí, do zajetí vzal 6200. Do Apúlie a Venusie pak Římané vyslali dvacet tisíc osadníků (to by odpovídalo počtu občanů Athén, srov. rok 293).

Senát Postumiovi odepřel triumf a tribuny lidu byl žalován a sněm mu udělil vysokou pokutu padesáti tisíc drachem. Arogance L. Postumia byla známa ještě před samnitským tažením. Odvele dva tisíce vojáků na své statky, aby tam pracovali v činnostech vyhrazených otrokům. 

Na ostrově v Tiberu byl v Římě zasvěcen chrám Aesculapův (srov. rok 293). Před rokem poslali Římané delegaci v čele s Q. Ogulniem Gallem, viz o něm roku 300, do Epidauru, aby zjistili kolem Asklépiova kultu co a jak. Když obdivovali chrám, vylezl z něj had, který pak přes celé město putoval na římskou loď. S ním odpluli do Itálie a had pak vystoupil na onom říčním ostrově a zalezl do právě dostavěného chrámu. V této době vládcové Latia ještě v Helladě neměli žádného spojence a ani zdaleka nějaký vliv, srov. rok 204. O významu Q. Ogulnia viz též rok 269. 

 

V Číně zemřel první z velkých čínských básníků Čchü Jüan (narozen asi roku 339; srov. tam).

 

************************************************************

290.

Ol. 122, 3

22 SE

 

(Teloklés) | (Ambrosios)

a. u. c. 464

M’. Curius Dentatus I. a P. Cornelius Rufinus

************************************************************

Král Démétrios I. se z Boiótie nebo Athén, kde též mohl přezimovat, vypravil na Korkýru, kam ho zvala uražená Lánassa (srov. předešlý rok). Zde pak slavil s ní svatbu a uzavřel spojenectví s Agathokleem Syrákúským (71), jejím otcem. Démétriovým vyslancem u Agathoklea byl Démétriův přítel Oxythemis z Lárissy, který odešel do Syrákús: jeho úkolem bylo zjistit poměry na ostrově, viz dále o něm rok 289. Tímto tahem se poněkud pozměnily síly protidémétriovské koalice, rozhodně ne podstatně. Přes Leukadu se pak Démétrios vrátil do Athén. • Lánassa se stala po File, Eurydice, Déidameji a Ptolemáidě (s tou byl od roku 299 zasnouben, svatba až roku 286) pátou a poslední manželkou Démétriovou. Na rozdíl od ostatních žen, s ní zůstalo soužití bezdětné. S výjimkou Déidameie všechny ostatní manželky stále ještě žily a není známo, že by se s nimi Démétrios rozvedl. 

V Syrákúsách soupeřil po návratu z diplomatické mise u Démétria Agathoklés II., syn krále Agathoklea I., jehož nemocný otec označil za svého nástupce, s Archagathem II., synem Archagatha I. (viz rok 307), tedy vnukem krále.

 

Pravděpodobně koncem roku se staly Delfy členem spolku Aitólů (až do roku 191; viz následující rok).

 

Kolem roku 290 získal básník nové komédie Apollodóros z Karystu své první vítězství. Jeho dílo se stalo vzorem římskému Terentiovi. Další životní data Apollodórova neznáme.

V téže době se narodil Aristón z Chiu, stoik, původně žák Zénóna z Kitia. Dožil se vysokého stáří, ale ve filosofii záhy přešel k akadémikům; bližší životní data neznáme. Jeho vrstevníkem byl Kerkidás z Megalopole, politik, básník a filosof - diogenovský kynik. V bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů (zemřel roku 220).

 

Římané porazili Sabiny a pak počtvrté obnovili mír a spojeneckou smlouvu se Samnity, kteří byli válkou zcela decimováni: skončila třetí válka samnitská (trvala od roku 298; srov. rok 293). Někdy za samnitských válek obdrželi Římané z Delf věštbu, aby poctili nejudatnějšího a nejmoudřejšího z Hellénů. Postavili tedy na sloupy do rohů comitia před curii bronzové sochy Alkibiada a Pýthagory (proč právě jich, známo není, což platí hlavně pro Alkibiada; o vlivu filosofa a mystika na italský život nejen hellénský ovšem pochybovat nelze). Sochy zmizely se Sullovou stavbou nové curie roku 80, srov. v indexu s. v. cúria.  

Téhož roku triumfoval konsul M’. Curius Dentatus dvakrát v jednom úředním roce, což se stalo poprvé v historii (podle seznamu triumfů se tak stalo, zřejmě až podruhé, roku 275; byl zvaný dentatus/ozubený, protože se, stejně jako později Cn. Papirius Carbo, se zuby již narodil). Pozoruhodný byl jeho komentář k pacifikaci Samnitů až k Jaderskému moři: "Zabral jsem tolik území, že by z toho byla pustina, kdybych zajal takové množství lidí; nicméně jsem zajal tolik lidí, že by zašli hlady, kdybych nezabral tolik území." Přidělováno bylo tehdy z dobytého území Římanům po čtrnácti jitrech půdy, tedy c. 3,5 hektarů. • Curiův kolega P. Cornelius Rufinus přišel ve spánku o zrak, když se mu o tom, že oslepl, právě zdálo.

 

Kolem téhož roku zemřel v Číně taoistický filosof Čuang-c’ (narodil se kolem roku 365).