Arch (2)

 

Ceny bydlení (srov. také pod ceny): Nájemné v římském domu v  době Sullova mládí stálo v přízemí, kde bylo nejdráže, ročně na tři tisíce sésterciů, v patrech dva tisíce. Nájemné se obvykle uzavíralo na jeden rok, a to k 1. červenci. Pokud Římané nebydleli ve Městě pod širým nebem, pak jen nepatrná část žila ve villách, na venkovských statcích (villa, villa rústica) nebo ve vlastních či samostatných nájemných domech (domus), „střední vrstva“ měla pronajatý byt v činžovních domech stavěných do bloků se společným dvorem, „ostrůvcích“, insulae. O číslování ulic viz pod Pompéií.

Velká část Římanů a pochopitelně dalších obyvatel Města spávala v chatrčích kolem Říma, po hospodách, v uličkách mezi domovými bloky, v podloubí divadel, cirků, amfitheátrů, kde se dalo. Celý život prožili na ulici a ti, kteří byli zapsáni v seznamech občanů, dostávali od státu základní potraviny, též olej v lázních a časté povyražení s možností zisku dárků, někdy i velmi drahého, na hrách v cirku. Plebs rómána do zachovaného obrazu zlaté éry Říma nezapadá, žila však podobně až do skonání římské moci. 

Augustus omezil výšku domových bloků na sedmdesát stop, tj. c. 21 metr, Neró jedno sto stop, tj. asi třicet metrů, Tráiánus ji snížil po povodních na šedesát stop, tedy osmnáct metrů, a bylo jich kolem roku 300 n. l. v Římě na 45 tisíc. Jejich obytná plocha byla mezi 300 až 800 m2, v přízemí mělo společné vstupní átrium (pův. místnosti od kouře zčernalé, jádro domu), záchody, obchody a různé řemeslnické provozovny, v prvním patru drahé byty s balkony.

Pěti a šestipatrové domy nebyly vzácností, stejně jako nekvalitní stavební materiál. Insula Feliclés byla prý nejvyšším obytným domem či domovním blokem Říma a pravděpodobně i starověku, ale jeho výšku neznáme. Zřejmě vznikl po nerónovském požáru, tedy po roce 64 n. l., a ohromoval poblíž cirku Fláminía ještě na začátku třetího století n. l. Podle jedné zmínky z doby kolem roku 100 n. l. vedlo do horních bytů jistého domu dvě stě schodů. Bytovky patří pouze k velkoměstům, nikoli k provincii (v Óstii jsou, v Pompéjích nikoli). Vysokými domy vynikala foinícká města a ostrovní část Tyru jich prý měla více a vyšší než Řím.

Prostý venkov, tedy více než 90 procent starověké populace znalo jiné poměry: život v chatrčích nebo jednomístnostních domech shloučených do určitých „ostrůvků“ na maloměstech, kde na na ploše 4 x 4 metry žila třeba desetičlenná rodina. Podle velikostí bytů v Pompéjích se soudí, že v nich bydlel jedinec; bohatší jedinec se sluhou, který spal vedle něho na podlaze, zatímco jeho pán spal na tom, na čem přes den seděl a polehával. Pokud ne, a tomu se věří více, se na stejné ploše tísnila rodina se dvěma třemi dětmi: chudý člověk musel nezbytně pokládat samotu za luxus.

Pro srovnání: villa zbohatlého propuštěnce Trimalchióna, literární postavy Petróniova Satyriconu, měla v polovině prvního století n. l. čtyři jídelny, dvacet ložnic, dva mramorové portiky (sloupořadí), v poschodí osobní jídelnu a ložnici majitelovu a všude se potloukaly zástupy služebnictva a příživníků.

Byty neměly vlastní kuchyně ani jiné sociální zařízení: Římané se stravovali po hospodách „za rohem“ nebo „na hlavní“ s teplými jídly a koupat se chodili do veřejných lázní. Jídelnička ve vyšších patrech lepších činžáků (a od toho označení pro horní patra obecně) se nazývala cénáculum, řec. deipnétérion nebo hyperóon. V zimě se přiohřívali římští měšťané dřevěným uhlím, v létě ochlazovaly Město vodovody/aquadukty a fontány. Air conditioning (A/C) jinak žádný. Srov. poměry na začátku 21. století: sedmdesát procent elektrického proudu spotřebují v Saúdské Arábii pro ochlazování domů, světově destinu vyrobené elektřiny. Čtyřicet procent světových kapacit A/C fungovalo ve Spojených státech a spotřebovaly více elektřiny než Afrika, Asie (bez Číny) a Latam dohromady. 

Ze stížností literátů víme, že hluk z dlážděných a z velké části bezejmenných ulic trval hluboko do noci („musíte být hodně bohat, abyste se v Římě vyspal“). Za nejhlučnější třídu byla považována Subúra/Suburra ve druhém okresu mezi Coeliem a Esquilínem. Byla plná obchodů a hospodských podniků kombinovaných s bordellem. Nicméně satirik D. Iúnius Iuvenális vkládá do úst jednoho svého přítele prchajícího z Říma na venkov slova hrůzy o bydlení v Subúře: "Vždyť co shledáváme za tak ubohé a pusté, aby sis myslel, že je to horšího než strach z požárů, neustálých pádů domů a tisíce nebezpečí Města - a v srpnu, než přednášející básníci?" Poslední bod byl asi pro satirika píšícího někdy za Tráiána asi moment nejhorší...

O čistotu Města se starala skupina státních (císařských) otroků, povinnost vypomoci při požáru měl každý z obyvatel Města: požáry obvykle vznikaly od otevřeného světla olejových svítilen a svícnů. S pozemky se v Římě spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár "Nerónův" z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány, ulice preventivně širší.

O tom, jak vypadala stavba kamenných staveb, dává jistý obraz akce Guédelon v kraji Puisaye 180 kilometrů jižně od Paříže. Od roku 1997 tam na padesát zaměstnanců staví hrad typu châteuax forts metodami 13. století („experimentální archeologie“) a prý to potrvá dvacet let.

Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel zoufalý majitel domu pozemek prodat. Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Zbohatl především na sullovských proskripcích. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

V době Martialově vyhořel jistý Tongiliánus. Jeho dům měl prý cenu dvě stě tisíc séstertiů, ale po požáru ho prodal za deset tisíc.

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,8 milionů séstertiů (srov. zde níže). Jeho soupeř T. Annius Miló měl sedmdesát milionů dluhů (to ho netrápilo, vadil mu Clódius). Caesarův důstojník Mámurra (celé jméno neznáme, rytíř z Formií, zemřel 45), velitel jeho týlových jednotek/praefectus fabrum, byl prý prvním z Římanů, který si dal pokrýt stěny celého domu mramorovými deskami a také sloupy domu na Caeliu byly pouze z mramoru.

Politik a řečník L. Licinius Crassus (zemřel roku 91; srov. pod kychyně), otec triumvira, měl v době, kdy obyčejný dům s pozemkem stál v Římě kolem šedesáti tisíc séstertiů, dům na Palátínu se zahradou se starými vzrostlými stromy: byla ceněna na šest milionů séstertiů. Jako první z Římanů si pro něj dovezl mramorové sloupy z kamene hyméttského z Attiky: šest kusů vysokých dvanáct stop, tedy čtyři metry.

Celokamenné chrámy začali Helléni stavět kolem roku 600, později mramorové. Byzés z Naxu vynalezl mramorové střešní tašky. Mramorové prahy měl první M. Aemilius Lepidus, cos. roku 78; byly dovozeny z Numidie, první dovoz tohoto stavebního materiálu do Říma. Slavný L. Licinius Lúcullus dal jméno černému mramoru, lúcullskému, vyskytujícímu se na Mélu.

V Clódiově době si kupoval cos. roku 61 a censor 55/4 M. Valerius Messála Niger dům P. Autronia, poslaného roku 62 do vyhnanství do Hellady za účast na Catilínově spiknutí, za 3,3 miliony sésterciů, a o rok dřívě Ciceró palatínský dům Crassův za 3,5 milionu. Kamenolomy u Lúny, marmor Lúnensis, dnes nazývaný podle těžební lokality poblíž carrarský, otevřely až začátkem císařství.

Neró osobně při zahájení stavby korinthského průplavu na Isthmu kopl motykou a odnesl první košík hlíny: rituál prvního kopnutí ostatně žije dodnes. Kolossální Nerónova socha (colossus Nerónis o 120 stopách) stála v předsíni komplexu vil a pavilonků jeho Zlatého domu, domus aurea, ostatně brzy po despotově smrti zbořeného. Dostavěl ho Nerónův člověk Othó nákladem padesáti milionů sésterciů: nejvíce zřejmě dodnes, kolik kdo dal za soukromé sídlo.

Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Rozkládal se na Palátínu, Velii a Esquilínu, byl jako město s loukami, háji a zvěří - moderní architekti by chválili, jak sžil město s obydlím. Dům o třech stech místností, o němž císař při vernisáži prohlásil, „se quasi hominem tandem habitáre coepisse“, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle.

Budovy oddělovala rozměrná vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří (na místě vodní plochy později vystavěl Vespasiánus největší římský amfiteátr Colosseum, zasvěcené roku 80 n. l. jeho synem Titem a pojmenované právě podle čtyřicetimetrové sochy, kterou ale dedikoval Slunci, Sol). Tvůrci díla byli architekti a stavitelé, máchinátorés, Sevérus a Celer, malířskou výzdobu freskami provedl Fabullus.

Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět. Zlatý dům byl zavezen hlínou a na něm vznikly Titovy a Trajánovy veřejné lázně opuštěné až roku 539 n. l., když Ostrogotové přerušili přívod vody. • [První velký obytný dům s kulatým půdorysem byl inaugurován 6. dubna 1956 v kalifornském Hollywoodu, sídlo firmy Capitol Records.] Po dvaceti letech vykopávek a restauratérských prací bylo poblíž Colossea roku 1999 zpřístupněno 32 ze 150 místností. Podzemní ruiny s freskami denně shlédne na tisíc návštěvníků.

Domitiánus si později pořídil na Palátínu jídelnu míca aurea, „Zlatý drobeček“, s výhledem na Augustovo mausoleum s hroby členů júlsko-klaudijské dynastie.

Zřejmě největším „domem“, resp. palácovými komplexy byla stavba egyptského krále xviii. dynastie Amenhotepa III., palác k posmrtnému obývání u Théb, o rozloze zhruba padesáti fotbalových stadionů: 38,5 ha, šířka 700 m, délka 550 m - v xix. dynastii zničen zemětřesením a stavební činností např. již Merneptaha. Zbytkům se říká Memnonovy kolossy podle hellénisované podoby egyptské lidové přezdívky královy Nimmuria; Hellénové ho ztotožnili s rekem padlým před Íliem.

Největším královským palácem pro žijící panovníky byl nepochybně ptolemaiovský komplex v hellénistické Alexandreji. V Římě měl největší palác Neró, ale jeho rozměry neznáme, viz zde výše.

V moderních časech je největším domem americké ministerstvo obrany ve Washingtonu „Pentagon“, dokončený roku 1943. Pojme 23 tisíc zaměstnanců, má 7754 oken, 131 schodišť, 350 tisíc metrů čtverečních úřadoven a 270 tisíc m2 parkovacích ploch (údaje Pentagonu; stál prý tehdy 83 milionů dolarů). Zastavěná plocha „domu“ dělá 117 tisíc m2.

Druhým největším domem a největším obchodním domem na světě je Merchandise Mart v Chicagu, otevřen roku 1930 a stál 38 milionů dolarů. Ve dvaceti pěti patrech má 390 tisíc metrů čtverečních plochy. Největší evropskou budovou a třetí největší na světě je šílený projekt rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaucesca Casa Republicii, Dům republiky.

Jeho stavba zahájená roku 1984 zlikvidovala téměř celý střed Bukurešti a v prosinci 1989, kdy byl Ceacescu sesazen a popraven, stál před dokončením. Má 350 tisíc metrů čtverečních užitné plochy, měří 270 x 240 metrů, vysoký je 86 metrů a 92 metry sahá pod zem: dvanáct pater nad a čtyři pod zemí. Od roku 1994 slouží jako Palatul parlamentului.

Můstek mezi věžemi mrakodrapu Petronas Twin Towers v malajském Kuala Lumpur je 58 m dlouhý, dvoupatrový mezi 41. a 42. podlažím mrakodrapů a 175 m nad zemí (vozovka Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi 70 m nad hladinou moře). Architektem celé stavby je Cesar Pelli a zadavatel stavby, malajský státní olejářský podnik Petroliam Nasional Berhad obě věže zprovoznil v roce 1999: Petronas byla přitom se 452 m druhou nejvyšší budovou na světě.

Nejvyšší byl od konce roku 2003 Taipeh 101 v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, 508 metrů za 1,5 miliardy eur, v provozu od Nového roku 2005, v „domě“ jsou i nejrychlejší výtahy světa, které z přízemí vyjedou do 89. patra za 39 vteřin.

Nejvyšší stavbou byla v té době vysílací věž CN-Tower v Torontu s 553 metry a věž Ostankino v Moskvě s 537 metry. Nejvyšší budovou Evropy je residence Commerzbank ve Frankfurtu s 259 metry.

Světový rekord z Tchaj-wanu překonala 4. ledna 2010 Chalífova věž, Burdž Chalífa/Burj Khalifa, s 828 metry. Překonat ji měla Věž palem, Burdž nachíl/Burj Nakheel (podle dubajského státního investičního holdingu) ale k její stavbě nedošlo pro hospodářský krach emirátu v listopadu 2009. Měla stát 38 miliard dolarů.

Krachem emirátu byl poznamenán i "Chalífův" mrakodrap. Pět let byl stavěn jako Dubajská věž, Burdž Dubaj, ale v den inaugurace dostal od dubajského vládce a vicepresidenta Spojených emirátů Muhammada bin Rášida Ál Maktúma jméno jeho souseda a vládce Abú Zabí Šajcha Chalífy bin Zájida Ál Nahjána, který je jednak presidentem Emirátů, ale hlavně v roce 2009 dvakrát půjčil Maktúmovi desítky miliard dolarů na splátky nesmírných úvěrů. Rovněž ulice pod mrakodrapem či gigantodrapem se jmenuje po Chalífově otci Zájidovi/Zajdovi. Šajch Chalífa na zahájení provozu věže chyběl...

V roce 2011 bylo na světě několik set  obytných budov vyšších dvou set metrů. V maoistické Číně jich bylo 200, ve Spojených státech 160, ve Spojených emirátech 44, v Japonsku 30, Jižní Koreji 24, Austrálii 22, v Singapuru 18, Malajsku 12, Kanadě 11, na Filipínách a v Thajsku po deseti.

Začátkem srpna 2011 oznámil saúdský princ Walíd bin Talál, že plánuje stavbu Věže království v Džiddě, která o metr přesáhne výšku jednoho kilometru. Číňané již předtím oznámili, že do patnácti let postaví v Šanghaji mrakokdrap o 1228 metrech výšky, se základy hlubokými dvě stě metrů a s prostorem pro sto tisíc lidí...

V Egyptě doby římské bohatí nedávali do domů obležení mramorové, ale ze skleněných tabulí. Alexandreia po celý starověk ovládala celosvětovou výrobu skla všeho druhu. Kromě toho měla rozhodující posici v textilní výrobě a monopol na výrobu papyru. Alexandrijský přístav byl rozhodujícím terminálem pro světový dálkový obchod.

Z Egypta přišla i móda červené nebo růžové žuly z Asuánu, která vydržela až do konce římské moci.

S pozemky se v Římě spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár Nerónův, viz zde výše. Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Pravděpodobnost požárů před vynálezem elektřiny byla velmi vysoká. Starověk svítil olejovými a lojovými kahany, kahánky od prostých hliněných po práce z drahých kovů, na cesty nocí louče. V klasických dobách bylo nemožné podnikat velké společenské akce po setmění a celý starý svět a lidstvo do vynálezu elektřiny měly v podstatě striktně denní režim.

Osvětlovací „technika“ však dosáhla v císařské době takové dokonalosti, že např. v Antiochii (srov. tam) a v Římě dokázali při slavnostních příležitostech noční města osvítit tak, že to obyvatelům připadalo jako denní světlo. Céreus, candéla, svíčka, byla vosková i lojová.

Protože staří Evropané nepoužívali papír, neznali lampionů, vynález čínský, který se poprvé (s hedvábím) prý objevil kolem roku 230 př. n. l. (z italského lampione, deminutiva k lampa). Svátek lampionů, jüan-siao-ťie 15. dne prvního lunárního kalendáře završuje oslavy čísnkého Nového roku: oběti předkům, na lampionech hádanky, podávány sladké rýžové knedlíčky jüan-siao/yuanchiao plněné sesamovými semínky nebo arašídovou pastou.

Papírový přenosný nebo poletující lampion k jinému účelu poprvé použil vojenský stratég Ču Ke-liang/Zhu Geliang z éry Tří království (220 – 280): aby oklamal nepřátelské astrology, vypustil na noční oblohu lampiony.

Hellénské stavebnictví lze rozdělit na několik základních časových vývovových úseků: doba mykénská (cca. 1900 - 1100), doba archaická (do roku 480), klasická doba (do začátku hellénismu), a hellénistická, římská a císařská. Římské stavitelství se tradičně dělí na období královské (do roku 510), republikánské (do roku 30) a císařské (do roku 476 n. l.).

Základní stavební slohy v hellénské architektuře byly tři: dórský, iónský a korinthský. Dórský sloh (vrcholná díla jsou ze 6. a 5. století - Parthenón) působí prostým, jednoduchým až přísným dojmem, proto se mu říkalo mužský sloh. Iónský sloh (vrcholil v 5. století - Héraion na Samu či Artemísion v Efesu) a korinthský (4. století) byly dekorativnější, elegantnější a štíhlejší, proto se jim říkalo ženské slohy.

Všechny slohy převzali římští stavitelé, ale nejoblíbenějším jim zůstal korinthský. Předchůdcem iónských hlavic byly tzv. aiolské ze 7. a zač. 6. století. Jednotlivé slohy rozpoznáme podle výrazných rozdílů sloupů a kladí.

O vzniku korinthské hlavice se vyprávěla pověst. Když jedna korinthská dívka předčasně zemřela, chůva uložila na její hrob košík s hračkami a přikryla ho na ochranu před širým nebem střešní taškou. Košík stál náhodou nad kořenem akanthu. Na jaře akanthos prorostl košíkem tak, že inspiroval sochaře Kallimacha, kterému Athéňané říkali Puntičkářský, katatéxitechnos, k vytvoření nového sloupového stylu.

Podle Hellénů vznikl dórský sloh u iónských kolonistů Iónie, kteří při stavbě chrámu Apollóna Paniónia napodobili styl, který viděli poprvé u Dórů. Protože chodidlo je šestinou výšky muže, přenesli poměr do architektury: šestinásobek průměru patky dříku byla výška sloupu.

Pro ženy byl tento poměr jedna ku osmi, a to byl také poměr pro styl iónský. Poprvé byl užit při stavbě Artemísia. Později se poměry změnily: výška dórského sloupu byla sedm jeho průměrů, iónského devět, jako u korinthského. První dórskou stavbou celou z mramoru byla pokladnice Athénských v Delfách, postavená kolem roku 500.

Kárský mramor se řezal na desky: nejstarší budovou tohoto druhu bylo Mausóleion v Halikarnássu, kde byly cihlové zdi obloženy mramorovými deskami. Podle Plinia měl cihly a cihlové domy vymyslet Athéňan Euryalos a jeho bratr Hyperbios. První mramorové průčelí dostal z hellénských chrámů příbytek Athény v Athénách s gigantomachií z doby kolem roku 520.

Prvně bylo použito iónského slohu a sloupů při stavbě chrámu Apollóna Epikúria v arkadských Bássai. Stavba byla pozoruhodná mj. tím, že byla celá z mramoru, tedy včetně střechy (dokončen v roce 420). „Iónské“ hlavice ve stavebnictví byly předtím v Orientu na nábytku, nikoli stavbách.

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je, že jméno stavitelovo historie nezachovala. U jiného velkého chrámu, zato jen nepatrně zachovalého zase jméno architekta známe: Sarápidův chrám v alexandrijské čtvrti Rhakótis stavěl dnes jinak neznámý Parmeniskos.

Spojení umění stavitelského, znalostí architektury, s dalším výtvarným uměním, nebylo u Hellénů nic ojedinělého. Např. jinak neznámý Pýthoklés obnovil v 5. století v Sikyónu vyhořelý chrám Apollónův a zároveň ho opatřil kultovní sochou. Sochařem byl i Melanův syn Mikkiadés a vnuk Archermos, jehož synové Búpalos a Athénis měli prý vytvořit žertovnou podobu básníka Hippónakta z Efesu, o němž se říkalo, že je v obličeji ošklivý.

Sochy Archermovy a jeho synů (jména nejsou zachována) byly pověstné ještě v Augústově době (byly ve štítu Apollónova chrámu na Palatiu a jinde). Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce.

Stavitel Eupolemos dokončil roku 423 obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry vytvořil Polykleitos ze Sikyónu.

Do stavby Pantheia v letech 33 – 27 byla 1200 let největší starověkou stavbou s klenbovým zastřešením tzv. Átreova pokladnice v Tírynthu (srov. roku 27 a v Indexu pod Pantheion/Pantheon).

Přeprava obelisků: Ptolemaios Filadelfos dal do Alexandreie dopravit sloup krále Nektheba/Nektaneba II., vysoký osmdesát loktů/c. 47 metrů, vylomený o století dříve. Přepravu zařídil stavitel Satyros (uvádí se ale i jméno Foiníkovo) s pomocí voru, který přivedl k ležícímu obelisku za tím účelem vykopaným kanálem z Nilu. Za dopravu do Arsinóeia v Alexandreji byl odměněn králem padesáti talenty. Od dob Caesarových se obdobné obří monumenty vozily do Říma. Roku 10- dal Augustus dovést dva obelisky, jeden do Cirku maxima, prý po králi se jménem Psemetnepserphreus, za něhož nyl v Egyptě Pýthagorás, jak si zapsal Plínius: míněn snad Psammetich III.?), dnes ma Piazza del popolo, druhý na Campus Mártius krále Ramessea II. (podle Plínia Sesothis), zde jako gnómón k obřím slunečním hodinám, Sólárium Augustí, o 22 metrech (dnes na Piazza Montecitoria a v křížkem na špici). Do svého vatikánského circu dal dovést jiný obelisk z Egypta prínceps Gaius. Závodiště leží pod dnešním Svatopetrským náměstím a obelisk tam stále stojí.  

Mosaiky & beton: embléma, tj. práce nahozená, lat. opus tessellátum, řec. múseion, odtud lat. opus múséum n. músívum; z mramorových kaménků lithostróton n. lithostrótum, opus vermiculátum, „červivé“, řec. asaróton embléma, n. vermiculátae ad effigiés rérum et animálium crustae, mramorové a jiné kaménky, popř. skleněné střepy do tmelu n. cementu; opus sectíle jsou větší kusy různobarevného mramoru, pavímentum tessellátum.

Umění přišlo z Předního východu, proslavené u Foiníčanů. Nejslavnějším mosaikářem (pozdní lat. músívárius) je zřejmě jinak neznámý Sósos, tvůrce podlahy asarótos oikos, tj. nezametený dům, se zobrazenými zbytky jídla, kostičkami rybími a jinými, odpadky, ohryzky apod., aby to vypadalo ležérně, neuklizeně. K tomu holubice pijící z talíře nebo na okraji vinné konvice.

První kostkovaná mosaiková podlaha byla začátkem třetí púnské války v chrámu Iova Kapitólského. Mosaiková móda se rychle rozšířila v dobách občanských válek; začaly za Sully (chrám Fortúny v Praeneste, viz rok 81). Pak se mosaika z podlah přestěhovala na stropy.

Hellénořímské stavitelství proslavil jeden velmi prosaický materiál, beton. Opus caementícium, dosl. práce s neopracovaným kamenem, z toho moderní "cement", vznikl přidáním sopečného prachu do malty vyrobené ze směsi drcených cihel nebo kamene s jílem nebo sádrou a vody. Sopečný prach spustil tvrdící chemickou reakci a drcená keramika v maltě vytvořila vodotěsnou átku pro stavbu cisteren, beton pro přístavní mola, mostní pilíře. Podle moderních pokusů římský beton vydržel ve slané vodě déle než porlandský, který se začíná drobit pod hladinou po půlstoletí; římský drží dodnes.

Z historie nájemného bydlení

Bydlet ve vlastním, mít pozemek, nebylo právo odjakživa. Ve starém Egyptě v podstatě celá země a její lidé patřili králi-faraonovi. Půdu ovšem často daroval bohům, jejich chrámům, nebo ji propůjčoval svým vysokým úředníkům. Podobně v Číně za dynastie Čou (1122 – 221) patřila půda „nebesům“.

A protože vládci byli jejich dětmi, všechna půda a lidé na ní žijící patřili císaři, popřípadě tomu, jemuž císař svěřil zemi do správy. Císař Čchin Š’chuang-ťi po roku 221 povolil prodej a koupi půdy a zdaněním obchodů získal znamenitý finanční zdroj. Císař Wu-ťi (po 141) uzákonil, že dědit půdu nemůže jen prvorozený syn, ale všichni. Tím rozparceloval obří majetky venkovské šlechty. Vše ke starému vrátil císař Wang-mang, protože roku 9 n. l. půdu opět zestátnil.

V mesopotamských státních útvarech šel vývoj jiným směrem. Původní majetek kultovní, chrámové, komunity, přešel do soukromého vlastnictví a od první dynastie babylónské (1894 – 1594) jsou mezi zachovanými písemnostmi formulářovitě strukturované prodeje nemovitostí s domy s propracovaným systémem úvěrování. Prodeje pozemků v Uruku a Babylónu patří mezi poslední známé klínopisné texty z prvního století př. n. l. Mesopotamský individualismus byl cestou ke kapitalismu.

Naprosto moderním způsobem fungoval prodej a nabývání nemovitostí ve středomořských civilisacích, u Foiníčanů, Řeků a Římanů. Na prodeje a pronájmy pozemků a domů byly uzavírány smlouvy, fungovaly katastrální úřady, z prodejů byly místně placeny daně. Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil koncem pátého století př. n. l. asi čtyřicet drachem, tedy hodně přibližným přepočten 51200 až 83200 korun.

V téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. O století později bylo za slušné věno pokládána částka dvou talentů, stateček se stejným ročním výnosem za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka. Jeden attický talent ve volném přepočtu je 7,7 až 12,5 milionů korun.

Ceny nemovitostí poprvé výrazně vzrostly po Alexandrově tažení na východ. Vojáci přišli k majetkům, za něž si pořizovali statečky a statky, ideál všech námezdních vojáků v podstatě dodnes.

Nájemné v římském domu v prvním století př. n. l. stálo v přízemí ročně tři tisíce sesterciů, v patrech dva tisíce. Jeden sestercius (HS) lze podle některých odhadů velmi volně přepočítat na našich 320 až 520 korun. Chléb tehdy stál dva assy, necelý sestercius. Nájemné se obvykle uzavíralo na jeden rok, a to k 1. červenci; tou dobou ostatně také začínaly senátní prázdniny a zákonodárci se rozjížděli po venkovských latifundiích.

Jenom nepatrná část Římanů žila ve villách nebo ve vlastních či samostatných nájemných domech, domus. „Střední vrstva“ měla pronajatý byt v činžovních domech, „ostrůvcích“, insulae. Na léto měšťáčtí Římané jezdili na venkov: buď do svého, nebo do pronajatého.

Císař Augustus na začátku našeho letopočtu omezil výšku římských domů na 70 stop, tj. c. 21 metr, o půl století později Nero na 100 stop, tj. asi 30 metrů a Traianus začátkem druhého století n. l. ji snížil na 18 m. Kolem roku 300 n. l. bylo v Římě na 45 tisíc domů. Jejich obytná plocha byla mezi 300 až 800 m2, v místnostech prakticky žádný nábytek (lůžko, truhla, vzácněji skříň), v přízemí bylo společné vstupní átrium, záchody splachované průtokově vodou, obchody a různé řemeslnické provozovny, v prvním patru byty s balkony. Pěti a šestipatrové domy nebyly vzácností, stejně jako nekvalitní stavební materiál.

Insula Feliclés byla prý nejvyšším obytným domem či domovním blokem Říma a pravděpodobně i starověku, ale jeho výšku neznáme. Zřejmě vznikl po neronovském požáru roku 64 n. l. a ohromoval ještě na začátku třetího století n. l.

O poměrech největšího města starověku, Alexandrie, nejsme natolik informováni, ale víme, že Římané s východem rádi soutěžili. Antický člověk žil na ulici, a většina „občanské vybavenosti“ byla vskutku občanská: zadarmo knihovny, divadla, hry v cirku všeho druhu, lázně se vstupným symbolickým.

Byty neměly vlastní kuchyně ani jiné sociální zařízení: Římané se stravovali po hospodách „za rohem“ nebo „na hlavní“ s teplými jídly a koupat se chodili do veřejných lázní. Podle stížností literátů víme, že hluk z dlážděných a z velké části bezejmenných ulic trval hluboko do noci. Z Římanů si tedy asi málokdo napsal na dveře domu průpovídky, jaké si psali Helléni, že "tam bydlí Tyché, ať nevchází žádné zlo" apod.: Méden eisitó kakon, Tyché enthade katoikei, méden eiselthoi kakon, popř. dvojverší Ho tú Dios pais kalliníkos Héráklés | enthade katoikei. Méden eisitó kakon". 

S pozemky se v Římě spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Nejznámější je požár údajně Neronův z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány, ulice širší.

Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus (zabit roku 53 př. n. l.): opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel zoufalý majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce; o požárnících-hasičích viz pod požárníci. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 př. n. l. obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíců stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Bytovky patřily pouze k velkoměstům, nikoli k provincii. Prostý venkov, tedy více než devadesát procent starověké populace, znalo jiné poměry: život v chatrčích nebo jednomístnostních domech shloučených do určitých „ostrůvků“ na maloměstech, kde na ploše 4 x 4 metry žila (rozuměj přenocovala) třeba desetičlenná rodina.

Mnohem bídnější poměry přinesl zánik polytheistické civilisace a nástup „barbarských národů“ severně od Alp. Než se národové a státy vzniklé z Germánie, z líhně moderních evropských dějin, technicky konsolidovaly alespoň do úrovně z ideových důvodů zničené antiky, uplynuly dlouhá staletí.

Spoutání lidí s půdou ve feudálních společenských systémech neumožňovalo rozvoj bytové kultury a masové architektury. Chatrč, chýši, střechu nad hlavou lidé stavěli na půdě majitele.

Po zrušení nevolnictví a roboty koncem 18. a v první polovině 19. století a navazující průmyslová explose umožnily volný pohyb po světě. Dělnické kolonie kolem továren a na okraji velkých měst vznikaly na obecních pozemcích. Jednoduché stavby (např. Staré Střešovice) se pokoušely kopírovat vesnické originály a prostředí.

„Migranti“ si obydlí stavěli sami, materiál mnohdy dostávali darem nebo za levno v okolních panských lomech. Podnikatelé ve snaze umístit dělníky nejblíže továrně stavěli sídliště a bytové bloky a jakoby se vrátil životní styl alexandrijských a římských proletářů a střední vrstvy.

[oddíl psán pro časopis Týden]

Architímos z Athén§ arch. 30

archiv, státní§ v Athénách viz Métroón

archiv, státní, v Římě§ 70+ 

archiv, Alexandra Velikého§ 316

archiv, u Seleukovců§ viz chreofylax, chrématistérion

Nejstarším písemným „archivem“ lidstva je soubor čtyř-pěti set tabulek a jejich zlomků ze Šuruppaku (Tall Fára) a Tall Abú Salabích z doby kolem roku 2600, viz pod klínopis a rok 3200, positivním vlivu požáru na zachování hliněných dokumentů viz rok 1760. Nejmladším datovatelným textem je astronomický diář z roku 7 př. n. l. z babylónského chrámového archivu. Jsou však zprávy o tom, že existuje text z doby Tiberiovy a zatím nejmladší diář nese datum 385 SE, tedy roku 74 n. l. (vládl Arasakovec Vologasés I.). Assyriologové označují slovem archivy pouze ta uskupení klínových textů nalezených in situ a nikoli soubory tabulek získaných z neověřitelných pirátských výkopů a prodávaných starožitníky. 

Archiv Achaimenovců včetně jejich kroniky nepřečkal jejich konec, neboť pravděpodobně zanikl se požárem Persepole roku 330. Z éry perské říše není s výjimkou behistunského nápisu Dáreia I. v podstatě významnějších "domácích" historiografických záznamů, což vzhledem k jejímu významu a rozsahu je poznatek pozoruhodný.

„Polní“ archiv Alexandra Velikého spravoval jeho písař Eumenés, jediný Hellén mezi makedonskými dvorními hierarchy. Měl ho stále při sobě a roku 324, když z žertu dal Alexandros Eumeneův stan zapálit, protože se chtěl ujistit, že jeho písař nemá žádné velké peníze, celý shořel. Král pak nařídil všem satrapům poslat opisy korrespondence a nařízení. Archiv měl každý hellénský stát a státeček.

V Římě byl státní archiv s texty usnesení umístěn v chrámu Iova Optima Máxima Capitólského. Od roku 83 (první požár Iovova chrámu) bylo stavěno tabulárium a asi roku 78 dokončeno. Při (druhém) požáru Capitólia roku 69 n. l. se velká část ze tří tisíc bronzových desek roztavila. Tabulárium obnovil roku 46 n. l. císař Claudius. Císař Vespasiánus je dal podle opisů obnovit. 

Archivní zápisy, památky vykonané rodinnými příslušníky, byly ukládány v domech a neopouštěly je ani v případě, že se římský majitel vystěhoval: domy se jimi pyšnily i po změně majitele. Vědomí archivalisované paměti bylo u Hellénů a Římanů od počátku velmi silné. Hlavním psacím materiálem byl papyrus a pergamen (viz také tam), řada důležitých dokumentů stála všem na očích vytesána do kamene. 

Jednou z forem likvidace makedonského státu byla likvidace „národní“ paměti: Aemilius Paullus nakázal roku 168 snést z městských a dalších archivů po celé zemi veškeré písemnosti. Bylo to porvé, kdy se archivy staly mocenskou zbraní v politice: Římané podle listin usvědčovali promakedonské politiky a předávali je svým kolaborantům k popravě, nebo si vzali s sebou do Itálie do internace.

Zachováno z nich není nic a je pochopitelné, že všechny historie makedonského státu napsané po roce 168 př. n. l. jsou pouze prořímské a Makedonci většinou znectěni jako lidé zákeřní a nehodní římské velikosti (srov. podání Perseova osudu).

archón, archonti, úřad archontů v Athénách, viz tam (komise deseti prospartských archontů zaváděl po porážce Athén v bývalých jejich spojeneckých státech Lýsandros), gen. archonta, lat. obvykle praefectus§ 594, 508, 487, 461, 458

archón, titul bosporských vládců v Pantikapaiu§ 348

Archón z Pelly, gen. Archóna, satr. Babylónie§ 323, 321

Archón z Aigyry v Acháji, strat., b. Xenarchův§ 190, 187, 185, 184, 182, 175, 174, 172, 171, 169

Archón z Athén§ arch. 147, popř. 148 

Archón z Delf, arch.§ 159

Archónidés Sikulský, dyn.§ 446, 440, 414, jiný od následujícího, snad jeho děd

Archónidés z Herbity na Sicílii, sikulský dyn.§ 403; viz též Alaisa

Archu, země na východ od Urmijského jezera§ 714

Archýtás ze Sparty§ efor epón. 405

Archýtás z Tarentu, s.Mnésagorův, pýthagorik, politik, vojevůdce, mathématik, músikolog, vynálezce a lékař§ 431, 406, 389, 360

A. z Mytilény byl hudebníkem, dobu neznáme, jiný A. psal o zemědělství, byl epigrammatik A. a jiný byl stavitelem, autor knihy o architektuře 

Archýtos z Thúrií, žoldnéř§ 397