Ze-Zi

 

Zeamonefonech z Mendíty, mešwešský dyn.§ 730 

Zebedaios, Zebadaios, hebr. Zavavjáh(u)/"Jahweho dar", rybář, o. mučedníka Ja'aqova a Ióanna, asi autora jednoho z euangelií, žáků Ježíšových§ 44+, 90+, 177+   

zebra§ 201+

zeď, zdi, hraniční valy, ochranné zdi proti nájezdníkům, límes, límités, ploty, zdi a valy s příkopy proti invasorům apod.§ viz odkazy zde níže

Starý věk neznal ostnatý drát, který byl patentován ve Spojených státech až po občanské válce 25. června 1867 a stroj na jeho výrobu roku 1874. Výrazně tehdy zlevnil obranu pozemků a od první světové války se stal symbolem zákopové války.

Systémy valů, zdí, příkopů, zaminovaných území a ostnatého drátu oddělily po druhé světové válce Severní a Jižní Koreu („38. rovnoběžka“), Severní a Jižní Vietnam ("17. rovnoběžka"), zeď dělila Berlín a později na velkých částech hranice mezi NDR a Německem (stavba zdi zahájena 13. srpna 1961; roku 1960 položeny na „vnitroněmeckou“ hranici miny, odminováno definitivně až roku 1990). Něco podobného stavěli Marokánci v letech 1954-1962 proti (tehdy ještě francouzskému) Alžírsku a Jihoafričané (tehdy ještě v režimu apartheidu) roku 1975 proti Mosambiku a dráty se oddělili v letech 1990 a 2004 Indové od Pákistánců.

Jiným typem plotu jsou hranice mezi Mexikem a Spojenými státy na ochranu před ilegálními imigranty: z asi 3100 km dlouhé hranice tvoří drátěné ploty a kamerami hlídané prostory sice menší část, ale ve výstavbě je plot o délce 1125 kilometrů. V roce 2006 bylo ve Washingtonu rozhodnuto o stavbě chráněných hranic s Kanadou.

Systém betonových zdí, valů, plotů a zátarasů postavených po roce 2003 na hranicích Israele s arabským Předjordáním (Cisjordánie, „West bank“) na ochranu před bombovými útoky. V prosinci 2009 začali stavět desetikilometrovou zeď na hranicích s Gazou egyptští Arabové. Aby zabránili arabskopalestinským pašerákům prokopávat neustále tunely, budou zdi dvacet až třicet metrů hluboké. Předchůdcem v budování příkopů opatřených dřevěnou hradbou s věžemi v IL byl král Alexandros I. Iannaios roku 84 (stavba vydržela asi jen několik měsíců, než ji Antiochos, ten, proti němuž byla stavěna, spálil.   

Israelci se později pojistili i proti jižnímu sousedu. Vláda zahájila 22. listopadu 2010 stavbu nové zdi a obranného valu s elektronickým zabezpečením na 266 kilometrů dlouhé hranici s Egyptem. Po roce má být chráněna proti pašerákům a všem, kdo by se chtěl nepovoleně dostat na israelské území: hlasité byly obavy, aby se Israel nestal díky nelegálním přistěhovalcům africkým státem.

Systémy hraničních plotů, zdí, příkopů a zátarasů se staly módou v prvních letech 21. století. Řekové se oplotili proti přistěhovalcům přicházejícím z Turecka, své hranice oplotila Saúdská Arábie a Jordánsko, roku 2015 Maďaři proti Chorvatům a Srbům, oplocuje se Malajsie, východobaltské republiky od Ruska, také Brazílie od všech svých sousedů a Mexiko od Guatemaly: trend směřuje k dalším stavbám. 

Předněvýchodní oblast má ve stavbě valů a zdí bohatou tradici. Zřejmě první zeď proti nájezdníkům postavil čtvrtý panovník III. dynastie urské Šú-Sîn či Gimil-Sîn (vládl asi 2039-2030 př. n. l.). Zeď proti západosemitským beduínům Amorejcům, Amurru, vydržela asi patnáct let, než ji prolomili. 
Táhla se dnes neznámými místy severozápadně od Baghdádu. Roku 1871 byl u egyptského Asuánu obnoven kanál z 23. století a opatřen ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů proti útokům Núbijců.

Po roce 1330 př. n. l. vystavěl chetitský král Muršiliš II. nebo jeho syn a nástuoce Muwattališ obranný systém proti Kaskům (sever dnešního Turecka), srov. rok 1329. Z řeckých valů jsou nejznámější dva na Isthmu na obranu Peloponnésu (asi 1200 př. n. l. a o osm století později), na Gallipolském poloostrově, ve Střední Asii a na Krymu. Nejznámějším z několika římských systémů o délce 550 km se stovkou pevností a 900 strážními věžemi byla hranice v Germániích, límes rómánus, jehož zbytky jsou stále patrné. Jeho obranný význam zanikl po roku 270.

V Číně zahájil po roku 221 (214?) císař Čchin Š’-chuang-ti stavbu nejslavnější z ochranných zdí před nájezdníky, tzv. Velkou zeď, srov. tam. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. Přes dva milióny lidí ji stavělo deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva. Pozdějšími stavbami mohutněla, nejvíce za dynastie Ming.

Délku zdi úředně přeměřili Číňané v letech 2007-2009 a roku 2012 sdělili, že se táhla napříč patnácti provinciemi a samosprávnými územími v délce 21 196,18 kilometrů. Nejde již o stavbu jednolitou, ale tvoří ji 43 721 kusů, zčásti již jen základy.

Po mongolsko-čínské invasi na Kjúšú roku 1274, viz pod loďstvo, postavili Japonci v zátoce Hakata dvacetikilometrovou kamennou zeď přes dva metry vysokou a 3,5 metru širokou. Roku 1281 přispěla k záchraně císařství.

Menší než čínskou obrannou kamennou zeď s pevnostmi postavili proti mandžuským nájezdníkům ze severu Korejci v éře království Korjo/Goryeo (918-1392). Jmenovala se Čolli Čangsong/Cheolli Jangseong, "Dlouhá pevnost Tisíc ri").

Nejstarší zeď proti nájezdníkům byla v Mesopotamii a postavil ji postavil čtvrtý panovník III. dynastie urské Šú-Sîn či Gimil-Sîn (vládl 2039 do 2030). Roku 2036 dal postavit slavnou zeď proti Amurru, nájezdníkům ze západu Amorejcům, muriq-tidnim, „(zeď) držící zemi Tidnu v dáli“, nejstarší podobný pokus v lidských dějinách na pomoc proti nájezdům, zde západosemitských beduínů.

Táhla se dnes neznámými místy údolím Eufrátu severozápadně od dn. Baghdádu od kanálu Apkallat (pozd. Aplakkat, řec. Palakottas, od toho město Pallukat, dn. irácká Fallúdža) celou Babylónií, která neměla a nemá žádných přírodně ani jinak vymezených hranic.

Poslední z vládců III. dynastie urské a Šú-Sînův syn Ibbi-Sîn také slavně vládl, ale Amoritům se podařit zeď postavenou proti nim zdolat. Podle jedné z úvah je pravděpodobné, že Amority do země pozval odbojný guvernér Išbi-Erra, aby měl spojence ve vzpouře proti Uru. To by znamenalo, že zeď proti Amurru byl dal Išbi-Erra Isinský prolomit. Chaldajský panovník Nabû-kudurrí-usur II. postavil ochrannou zeď mezi Eufrátem a Tigridem severně od Babylónu, známou později Hellénům jako Médská zeď, viz rok 567. 

Roku 1871 byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém opatřený ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů, původně zřízený v VI. dynastii za krále Merenre I. (viz rok 2283). Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Král zakázal Núbijcům vstupovat s loďmi a stády přes opevněnou hranici do Egypta.

Po roku 1317 vedl král Muršiliš II. pravidelné obranné boje na hranicích s Kasky, osudovým nepřítelem chetitské říše: dal proti nim vystavět límes. 
Podle moderní datace byla kolem roku 1200 postavena na Isthmu první obranná zeď proti nájezdům Dórů na Peloponnésos („první pokus Hérákleovců o návrat).

Po roku 560 Miltiadés (IV.) na thráckém Chersonésu založil několik osad a napříč poloostrovem dal v nejužším místě Thráckého Isthmu postavit ochrannou zeď chersonéského státu athénských osadníků (trval do roku 447).

Na jaře roku 398 Sparťan Derkylidás za druhé helléno-perské války přešel s vojskem do Thrákie a podle rozkazu ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům, pomohl místním Hellénům, kteří si postavili/obnovili přes celý poloostrov ochrannou zeď dlouhou téměř sedm kilometrů, která byla dokončena ještě před žněmi.

Po bitvě u Salamíny roku 480 se Peloponnéský spolek rozhodl ke stavbě nové ochranné zdi na Peloponnéském Isthmu. Vydržela dlouho. Roku 370 porazili Thébané u Kenchrejí oddíl Athéňanů pod Chabriou v bitvě, kde vedle sebe stáli Athéňané a Sparťané jako spojenci poprvé po stu letech.

Po bitvě prorazili Thébané zeď mezi Kenchrejemi a Léchaiem, která chránila Peloponnésos před útoky ze severu. Hellénům v Athénách, Argu, Korinthu ještě sloužily tzv. dlouhé zdi ke spojení hradebního systému měst s vzdáleným přístavem. Dionýsios dal stavět zeď napříč Bruttiem buď na ochranu nejjižnější části poloostrova před Lúkány (ačkoli byli spojenci), nebo proti rozšíření vlivu ítaliótské symmachie, s níž stál Syrákúsan ve válce, dále na jih; není známo, jak stavba valu pokročila. 

V Číně zahájil po roku 221 (214?) císař Čchin Š’-chuang-ti stavbu nejslavnější z ochranných zdí před nájezdníky, tzv. Velkou zeď, srov. tam. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla nakonec se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. Přes dva milióny lidí ji stavělo deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva.

Po spojení cest v Mervu, dn. turkmenské Mary, pokračovala jižní trasa hedvábné stezky do médských Ekbatan. Druhá trasa se Parthům zcela vyhnula. Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband, leží snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem. Helléni poblíž postavili snad už ve třetím století př. n. l. obranný val obnovený v 1. až 2. století n. l. Kušány.

Za Železnou branou cesta vedla do Samarkandu nebo západně do Buchary, odtud na Merv. Kdo nesměřoval do parthské říše, ale chtěl přímo na středomořské trhy, pokračoval podél Iaxartu/Syrdarji k Aralu a severně kolem Kaspiku k Azovskému moři (viz také tam)
Roku 19 zemřel v Bosporské říši hladovkou ve věku 93 let král Asandros (vládl od roku 46), který mj. postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy a zdi s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

Pak přišly ke slovu Římané a jejich celá severní hranice. První ochranný systém z valů a zdí a pevnůstek vznikal od roku 13 v Moesiích na Dunaji proti Bastarnům, Getů a Dákům. Zjevně již Augustus zahájil stavbu opevněných hranic v Germániích, ale rysy opevněného valu o délce 550 km se stovkou až 120 pevností a 900 strážními věžemi začínal dostávat až za vlády Vespasiána a hlavně jeho druhorozeného syna Domitiána, který od roku 83 n. l. proti germánským vpádům valy posiloval a dal prosekávat až 150mílové průseky do vnitrozemí, aby útočníci neměli kam se skrýt.

Limes nakonec vedl od obce Rheinbrohl u Koblenze přes Westerwald a Taunus z Mohuči, odtud na jih k württemberskému Lorchu a odtud pravoúhle na východ až k Einingu u Řezna/Regensburg.

Roku 85 n. l. vyhlásil provincie Germánia superior a G. inferior (viz pod Germánie). Límes střežilo odhadem třicet tisíc vojáků všech zbraní. V této podobě límes zanikl po roce 270. Srov. rok 150+. 

Opevněný hradební a valový systém doplňovalo rozsáhlé vojenské porýnské loďstvo, zřejmě účinnější obranná zbraň než zdi. Kolem roku 300 n. l. mohlo počítat na dvanáct set říčních lodí (o rekonstrukci funkčního člunu o 21 metrech délky se od roku 2003 pokouší v Řeznu team historiků a loďařů; dokonce hřebíky jsou kuty starými metodami).

Přesný účel, zda to byla symbolická hranice nebo vskutku těžce opevněný prostor, není dosud znám. V Británii postavil Hadriánus (vládl 117 až 138) napříč ostrovem proti nájezdům Piktů apod. u dnešní anglicko-skotské hranice vallum Hadriání/vallum aelium (115 km), viz 100+, 117+, 118+, 122+, 138+, 146, 160+, a jeho nástupce ji posunul severněji, vallum Antóníní (Hadriánův nástupce Antónínus Pius vládl do roku 161), viz 138+, 139+, 160+, obnoven Septimiem Sevérem, vallum Sevérí, 139+.

V Africe na obranu před nájezdy berberských nomádů se pravděpodobně už za Domitiána, nejpozději za Hadriána začal stavět val s pevnostmi a strážními věžemi známý jako fossátum (Africae)/příkop, řec. tafos, též límes tripolitánus, viz rok 81+ a 122+. Límes se táhl přes sedm set kilometrů z dn. západního TN do východního DZ a plnil svou roli do invase Vandalů; kratší obranné valy/clausúrae stavěla armáda proti Berberům v Tripolitánii, srov. rok 122+.  

Valy a límités zůstaly turistickou atrakcí. Od roku 2005 je Obergermanisch-Rätischer Limes světovou kulturní památkou UNESCO, a to s Hadriánovým valem (od roku 1987) i Antónínovým (2008).

Hadriánův předchůdce Tráiánus vystavěl ochranné systémy s valy proti Skythům na jihu dnešní Moldovy s přesahem do Rumunska a na Ukrajinu: horní val vedl od Prutu u města Leova k řece Nistru/Dněstr, dolní od řeky Siret východně od rumunského Galaţi k Prutu a odtud přes Moldovu k moři v ukrajinské části Bessarábie.

Vallum Rómánum stál mezi Tisou a Dunajem v Pannoniích, v hraničním prostoru dnešního Tuniska a Libye stával límes tripolitánus proti útokům Berberů, v Nabatajské Arábii byl límes arabicus, límités chránily římskou Armenii a až do expanse mohamedánů Syrii na Eufrátu („le limes de Chalcis“).

Před útokem Hunů postavili c. 375 n. l. na jihu Ukrajiny a v Moldově val i Gotové. Nejnověji stavějí v novém tisíciletí kombinaci oplocení, valů a příkopů Američané proti nelegálním mexickým přistěhovalcům (1125 km), Indové na hranicích Bangladéše (zatím 2200 km), Židé proti Arabům v Palestině (703 km) a roku 2009 kopali příkop proti Kyrgyzům na hranicích Uzbekové.

V novověké Evropě byla nejslavnější „berlínská“ zeď rozdělující německé hlavní město v letech 1961-1989 na dvě okupační části (155 km) a s ní systém oplocení na vnitroněmecké hranici. Od roku 1953 rozděluje plot korejské státy (248 km), od roku 1974 „zelená linie“ na Kypru (180 km), mírová linie v ulsterském Belfastu (21 km) a v Melille (10 km) a Ceutě (8 km) ve španělských exklávách v Maroku.

Nejdelším plotem, nikoli však proti nepřátelům lidského druhu, je stavba napříč Západní Austrálií z let 1901-1908. Na ochranu proti kalamitě králíků postavil farmářský stát za tehdy fantastických téměř 340 tisíc liber oplocení od moře k moři v délce 1837 kilometrů. To je rekord. Poněvadž se však králíci nadále rozlézali na západ (otevřené branky, korose apod.), postavila vláda po roce 1905 ještě další dva ploty na západ od oplocené linie, takže celková délka drátěné zábrany s dřevěnými sloupky činí 3256 kilometrů. 

Do konce druhé světové války nebylo oplocení příliš účinné a stavy králíků snižovaly od padesátých let 20. století až epidemie myxomotosy. Přesto dodnes vyčislují ekonomové australské farmářské škody z králíků na několik set milionů dolarů ročně.

zeď rozdělující Alexandreji, první dělící město§ 216+

zeď/val: na Isthmu§ 480, 370
zeď: dlouhé zdi (od moře)§ 479, 476, 462, 445, 393, 354 (v Athénách, Argu, Korinthu)
zeď: napříč Bruttiem§ 390

zeď: na Thráckém Chersonésu§ 560, 398
zeď: napříč Tauridským Chersonésem§ 19
Zeď nářků, vlastně "západní zeď", zbytek Jahweho chrámu v Jerúsalému§ 70+ 

zeď: Velká zeď v Číně§ viz Velká čínská zeď

Zefyrion, jméno mnoha mysů od Západního větru - Zefyra, lat. Favónia; Zefyriá akrá, mys na záp. Kypru§ 319

(Afrodíté) Zefyrítis, viz Arsinoé I.

Zegrenové, Zegrensés, maurský/berberský kmenový svaz v Tingitáně§ 177+

Zeila, m. v Somálsku§ viz Aualis

Zéla (pl.), m. a pevnost v Pontu s chrámem Anaítidy, dn. Zile v provincii Tokat/TR§ 67, 47

Zeleia, m. v Tróadě, snad dn. Sariköy v TR, v římské době náležela Kýziku§ 476, 334

Zélis, m. u Tingi v Mauretánii§ 45+ a viz pod Tingintera

Zélítis alias Pontos Galatikos, kraj kolem Zély§ 29, 36, 12

zélóté, fanatičtí židovští monotheisté, lat. sícárií ("dýkaři"), hebr. kanaj, kanaim§ 47, 4-, 6+, 44+, 54+, 66 až 70+, 73+   

Hnutí založeno Iúdou z Galilaje roku 6+, jeho synové Simón a Iakob byli za procuratury Ti. Iulia Alexandra v letech 46-48 ukřižováni. Guerrilla zélótů, řec. "horliví, následovníci, vyznavači," vedla roku 66 k válce, která skončila vyvražděním a zotročením mnoha desítek tisíců Židů a likvidací Jahweho chrámu. Viz pod sícárií a terorismus.

Zelys z Gortýny, kondottiér§ 217

zemědělství a literatura o něm, viz též obilí:
O zemědělství psali Rhoďané Pýthión a Epigenés a jejich díla byla později překládána do latiny. Athéňan Epigenés, syn Sókratova žáka Kritóna, by autorem prvního hellénského spisu o zemědělství.

V téže době kolem r. 300 zemřel peripatetik Fainiás z Eresu (narozen kolem roku 370), historik a autor první známé systematické Botaniky.
O zemědělství odborně psali i hlavy „korunované“, jako např. Hierón Syrákúský, Attalos III. Filométór, Archeláos, z vojáků Xenofón Athénský nebo Kartháginec Mágón. Jeho 28. svazkové knihu přeložil do latiny D. Silanus, o čemž rozhodla senátní komise po vyvrácení autorovy vlasti. Do řečtiny Mágóna přeložil jistý Dionýsios. Z jeho překladu pořídil výtah Diofanés.

Autoři o zemědělství podle Plinia: Hésiodos, Theofrastos, Aristotelés, Démokritos, Theopompos, Amfilochos z Athén, Anaxiplois z Thasu, Apollodóros z Lémnu, Aristofanés z Mílétu, Antigonos z Kým, Agathoklés z Chiu, Apollónios z Pergamu, Bakchios „Melesius“, Bión ze Sol, Chaireás z Athén, Chairistón z Athén, Diodóros z Priény, Deinón z Kolofónu, Euagón z Thasu, Eufrónios z Athén, Androtión, Aischrión, Lýsimachos, Aristandros (de portentis), Chrýsippos.

Latinští autoři: Cornelius Nepos, Cato Censorinus, M. Varro, Celsus, Vergilius, Hyginus, Saserna otec a syn, Scrofa, Calpurnius Bassus, Trogus, Aemilius Macro, Graecinus, Columella, Atticus Iulius, Fabianus, Mamilius Sura, Dessius Mundus, E. Epidius, L. Piso, Turranius Gracilis.
O zahradnictví, horticultúra či képúriké věnoval spis Maecenatovi Sabinus Tiro.

Využívané rostliny a plodiny. Kolem roku 8000 na Předním východu začali lidé sklízet a pěstovat pšenici a ječmen. O tisíc let později len. Kolem roku 6800 byly v Palaistíně pěstovány luštěniny, od c. 6500 v celém Orientu pěstovány fazole, čočka, hrách, boby. Kolem roku 6000 se objevily boby a chilli papričky v peruánských horách a o tisíc let později pěstují v Mesoamerice kukuřici, kterou do Evropy přiveze až Columbus.

Kolem 5000 byla v Číně domestifikována rýže, oryza satíva, a kapusta. Kolem roku 4000 se v povodí Indu na území dn. Pákistánu objevuje bavlna a ve stejné době se pěstuje vinná réva na území od Černého moře po Indus. Kolem roku 3000 se v subsaharské Africe sklízí sorgho, v Číně proso.

Kolem roku 2750 byla v Egyptě vyrobena rakev z překližky tvořené vrstvami dýh cypřiše, borovice a cedru. Kolem 2780 nebo 2737 se začal v Číně pít čaj. Od doby kolem 2000 sklízejí všechny mediteránní kultury olivovníky. Ve stejné době je v Číně známa broskev, perské jablko, a meruňka. Do Evropy je přinesl Alexandros Veliký, znovu s třešněmi až L. Licinius Lucullus.

Roku 1100 se v Číně již dlouho pěstovala soja. Za Sîn-achché-eríby byl v Assyrii vysazen bavlník. Kolem roku 500 je z Indie první zmínka o banánech a z Evropy do Číny se dostaly ředkve. Kolem roku 250 pěstovali Mayové na území dn. Belize kakao.
O zemědělství v Itálii srov. pod bankovnictví, o půdě viz tam, o lidech na ní dtto, viz též obilí, kde o sklizni apod.

zeměpis, geógrafiá, geografie, viz pod dějepis

zemětřesení, propady země do moře, tsunami (č. též cunami)§ 464 (vážně ohrozilo hellénskou velmoc Spartu), 427, 426 (Ágis ii. ukončil tažení pro zemětřesení, které např. na Euboji vyvolalo tsunami, popsané Thúkýdidem), 414 (na Peloponnésu), 399, 373 (na Peloponnésu 153 a 141 nejsou v textu), 293, 287, 285, 226, 148 (poničilo Antiochii Syrskou, není v textu, srov. ale rok 143: může zde jít o zmatení v zachovaných pramenech), 67, 64, 31, 26, 18, 15, 12, 6-, 17+, 37+, 62+, 139+, 191+, 223+, 240+, 262+        

V textu CSD není propadnutí Hérákleia v Egyptě (Hérákleion; srov. rok 664) a částí Alexandreie. Livius zaznamenal údaj, že roku 192 se v Římě třásla země 38 dnů. Z pozdějších: roku 17 n. l., viz, v nočním zemětřesení byla postižena západoanatolská města (mimo jiné Sardy, Magnésie pod Sipylem), roku 62 pod Vesuvem viz Pompéií a tam také o propadu Bají atd., c. 238 n. l. a 262 velké ve Středomoří, 6. srpna 324 v Kampánii, 24. srpna 358 n. l. zničilo zemětřesení bíthýnskou Níkomédeiu, dn. İzmit, 2. prosince 362 zničilo zbytek města a Níkaiu, 21. července 365 zemětřesení s tsunami Claudiánopoli-Kýrénu. Za císaře Valenta velké zemětřesení v Helladě, roku 551 zemětřesením zničena Olympie (viz pod hry olympské). 20. května 526 zničilo zřejmě největší zemětřesení v Levantě dodnes města Antiocheiu nad Orontem s jejím přístavem Seleukejí Píeríjskou. Toho dne a za následných otřesů zahynulo 250 až tři sta tisíc lidí, obě města byla zcela zničena, dílo zkázy dokonal velký požár. 

Největším zemětřesením s vlnou tsunami v Evropě byla pravděpodobně katastrofa Théry kolem roku 1500 nebo již c. 1620, která otřásla mínójskou civilisací. Je však pozoruhodné, že ani na Krétě ani jinde nebylo po ničivé vlně nalezeno významnějších stop; srov. pod Thérá.

Zemětřesení s tsunami zavalilo mořem roku 373 achájskou Heliku a zánik města zasvěceného Poseidónovi byla zřejmě největší mořská katastrofa z dob klasické antiky. Nelze vyloučit, že hrůza ze zkázy města a smrti celého jednoho městského státu zapůsobila na Platóna při vymýšlení zkazek o Atlantidě v dialozích Tímaios a Kritiás. O pohromě veršuje ještě T. Lucretius Carus. Pravděpodobně jako první sepsal zeměpisec Démétrios z Kallátidy spis věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často citovaného.

Výšku vln staří neevidovali. Novověký rekord mořské vlny změřený automatickou bojí za bouře je podle údajů Mezinárodní meteorologické organisace (WMO) z února 2013 v Atlantiku mezi Islandem a Skotskem a dosáhl devatenácti metrů.  
Bronzový seismograf je vynález čínský z roku 132 n. l. a 1. června 1888 byl první novodobý seismograf vystavován na Lickově observatoři Kalifornské university.

Největší zemětřesení v Evropě všech dob postihlo 28. prosince 1908 sicilskou Messinu a zahubilo na dvě stě tisíc lidí (nižší údaj: 83 tisíce). Itálii s antickými památkami ohrožují zemětřesení soustavně. Od vyhlášení nezávislosti novodobé Itálie roku 1861 postihlo poloostrov 35 velkých a 86 menších zemětřesení, jak se uvádělo po otřesech, které zničily v srpnu 2016 obce Amatrice a Accumoli v regionu Lazio (údaj dle listu New York Times).

1. listopadu 1755 zemřelo při otřesech země v Lisabonu 32 tisíc lidí (vyšší údaj je 70 tisíc) a moře zdvihlo tsunami, která trhala kotevní řetězy až v hamburském přístavu, 5. února 1783 v Kalábrii třicet až padesát tisíc. Roku 1693 na Sicílii zemřelo 60 tisíc lidí.

V Asii bylo nejstrašnějším zemětřesení roku (se zapracováním údajů agentury Reuters) 1556 v Šan-si s 830 tisíci mrtvými, roku 1737 zemřelo na 300 tisíc lidí v Kalkatě, 28. července 1976 v Tang-šanu s 255 tisíci mrtvých (podle čínských úřadů, odhady jdou na 655 tisíc) – největší přírodní katastrofa 20. století, roku 1138 v Syrii zemřelo 230 tisíc lidí, roku 1927 u čínského Sü-ningu 200 tisíc, cca. 856 n 856 u perského Ardabilu 200 tisíc, roku 1920 v Kan-su 200 tisíc, 1. září 1923 v Jokohamě, kde po zemětřesení vypukl obrovský požár s 200 tisíci oběťmi (nejvyšší odhad, nižší je 143 tisíc).

26. prosince 2004 po zemětřesení v Andamanském moři u severozápadního pobřeží Sumatry vlny tsunami zabily na 230 tisíc lidí. Nejvíce na Sumatře v provincii Aceh (téměř 170 tisíc mrtvých), v Thajsku (8300), Malajsku (74), Barmě (61), Bangladéši (2), na Andamanech, Nikobarech a v kontinentální Indii (16 tisíc), na Cejlonu (40 tisíc), Maledivách (108), na Seychellách, v Somálsku, Keni a Tanzánii (v Africe 137) a zničily turistické lokality (nejvíce turistů zemřelo z Německa, na šest set, Švédska, přes 560, Británie, asi 250, Finska na sto sedmdesát, Švýcarska, přes 150 a Rakouska sto deset). O dalším tsunami v regionu v prosinci 2018 viz v indexu s. v. Pompéje.

Roku 1948 v Turkmenistánu zemřelo 110 tisíc lidí, roku 1290 v čínském Čchi-li 100 tisíc, roku 1667 v Ázerbájdžánu 80 tisíc, roku 1777 v perském Tabrízu 77 tisíc, roku 1932 v Kan-su 70 tisíc, íránský Gilan roku 1990 35 tisíc mrtvých a v prosinci roku 2003 v íránském Bamu 31 tisíc, 27. prosince 1939 v anatolském Erzindžanu 45 tisíc, 4. dubna 1905 v indické Kangře dvacet tisíc, 19. srpna 1966 ve Varto v Turecku zemřelo 2520 lidí. 7. prosince 1988 u Leninakanu v sovětské Armenii zemřelo 25 tisíc lidí, vyšší údaje hovoří o 60 tisících (6,9 Richterovy stupnice).

30. září 1993 zemřelo v jižní a západní Indii 32 tisíc lidí, zcela zničena města Khillárí a Umarga. Roku 1978 v íránském Tabasu zemřelo 25 tisíc lidí. 17. ledna 1995 na japonském Honšú v Kóbe a okolí zemřelo 6055 lidí. 17. srpna 1999 ne severozápadu Turecka s epicentrem v Izmitu otřesy země přivodily smrt 19.118 lidem. 20. ledna 2001 v indickém státu Gudžarát zahynulo dle oficiálních údajů 18 tisíc lidí, odhady však hovoří až o 30 tisících.

Na západní polokouli je známým případem propadnutí města do moře po zemětřesení Port Royal na Jamaice roku 1692. V zimě 1811-1812 postihlo velké zemětřesení řídce osídlený americký Středozápad, které posunulo tok Mississippi, vytvářelo jezera a dočasné vodopády ("New Madrid Earthquake"). Kdyby udeřilo po dvou stech letech, vypočetli Amrtičané, že by v osmi spolkových státech zabilo n. zranilo 86 tisíc lidí, zničilo 715 tisíc domů, dva miliony lidí by byly bez přístřeší a zničena by byla veškará infrastruktura. 

Následně 26. března 1812 v Caracasu zemřelo dvanáct tisíc lidí, 18. dubna 1906 v San Francisku 1.500 lidí, 18. srpna 1906 zničilo zemětřesení chilské Valparaiso a šest dalších měst a zemřelo na pět tisíc lidí, 25. ledna 1939 v chilském Chillánu deset tisíc a 5. srpna 1949 v ecuadorském Tunguragua stejné množství obětí. 4. února 1976 otřesy půdy zabily 23 tisíc lidí v Guatemale. Roku 1970 při zemětřesení v Peru zemřelo 66 tisíc lidí.

Zemětřesení, které postihlo na Haiti hlavní město a okolí Port-au-Prince 12. ledna 2010 vzalo život podle domácích vládních údajů 200 až 250 tisícům lidem. Zpráva americké vládní organisace USAID z května následujícího roku ale odhadla počet obětí mezi 46 190 až 84 961. Podle Spojených národů zůstalo 630 tisíc bez přístřeší, USAID počet odhadl na nejvýše desetinu údaje.

Moderní doba zná i jiné "tsunami", které nepochází z Poseidónovy nebo Héfaistovy kuchyně. V lednu 1919 explodovala v Bostonu v lihovaru patnáct metrů vysoká nádrž s melasou. Do ulic vybředl příval 8,7 milionů litrů tmavohnědé sirupovité masy, v níž zahynulo 21 lidí, 150 jich bylo zraněno a s lidmi nesčetně koní. Usoudilo se, že "Boston Molassacre" způsobilo prudké oteplení z minus 14 stupňů na plus pět. Nejnověji se soudí, že explosi nádrže způsobil rozdíl v teplotách nové melasy dovozené z Portorika a studené skladované. Bostonský melasový masakr je zároveň největším neštěstím spojovaným s výrobou rumu.   

Zéníketés/Zéníketos z Kilikie, pirát§ 78

Zénis ze Sképse, dardanský dyn., gen. Zénida, manž. Manie§ 399

Zénión z Athén§ arch. 67

Zénobia z Ibérie, manž. Rhadamistova, d. Mithridáta I., b. Farasmanova§ 51+, 54+ 

Septimia Zénobiá z Palmýry, k., d. snad Septimia Antiocha, druhá manž. k. Odainathova, vládla jménem svého syna Wahballatha/Vaballatha§ 30, 232+, 261+, 267+, 268+    

Arabská či aramajo-arabská dynastka, po otci Iulia Aurélia Z., Septimia je jako provdaná za Odainatha. Hellénisované jméno je z aram. Bathzenibá(h)/Bath-Zabbai, „dcera az-Zabbá/z rodu Zabbajova (její matka se také tak jmenovala)“, arab. az-Zabbá či Zajnab, celým klanovým jménem az-Zabbá bint Amrú ibn Tharab ibn Hasán ibn Adhína ibn as-Samída'. Arab. historiografové měli za jejího otce Amrúa, Tharabova syna. Nápisně doložený údaj, že byla synem Antiochovým, lze vztáhnout i na jinou Palmýřanku. Není jasné, zda užívala augustovského titulu. Byla jedinou ženou, nad níž Římané triumfovali a svou porážku (bylo jí 32 let) přežila (dožila s dětmi na darovaném statku v Tiburu, podle jiné verse ale zemřela cestou do Říma; srov. osud Kleopatry VIII., která se vidině triumfu a poddanství vyhnula smrtí). Její jméno nese m. na Eufrátu mezi Níkéforiem a Birthou, dn. Halabíje (Zalabíje leží na levém břehu), obnoveno Iústiniánem. 

Zénobios, vojevůdce Mithridáta VI.§ 86

Zénodóros z Chalkidy, šejk pod Libanem, asi s. Lýsaniy§ 36, 30, 23, 20

Zénodóros, sochař kolossů§ 64+

Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, hlavní knihovník Múseia v Alexandrii§ 325, 283, 260

Zénodotion, m. u Níkéforia v Orrhoéně v severozápadní Mesopotamii§ 54
Opevněné m. neznámé polohy vyvrátil Crassus, obyvatele prodal do otroctví, protože mu zde zabili sto vojáků. Přes hellénské jméno zjevně v té době bylo arabské

Zénofanés z Olby, dyn.§ 1. 155, 153; 2. 41, o. Aby

Zénón z Athén, gen. Zénóna§ 1. arch. 54; 2. arch. 13-; 3. arch. 38+; 4. sofista, 176+ 
Zénón z Démétriady, předák prořímské strany§ 192
Zénón z Eley, filosof§ 515, 490
Zénón z Kaunu, tajemník dioikéta Apollónia, "Zénónovy papyry"§ 252

Zénón z Kitia, zakladatel filosofické školy stoické§ 360, 336, 312, 300, 290, 264, 243, 235
Zénón z Láodikeie na Lyku, rhétór, o. Polemóna I.§ 88, 40, 36, 35, 15, 144+ 
Zénón z Pontu§ viz Artaxiás III. Armenský

Zénón ze Sídónu, jeden ze scholarchů Zahrady§ 250
Zénón Kotylás z Filadelfie, šejk§ 1. o. Theodórův a asi i děd č. 2, 135, 101, 84; 2. syn (?) Theodórův a vnuk č. 1, 84
Zénón, ptolemajovský nauarchos§ 295

Zér-Báb-ilí, "Símě Babylónu", hebr. Zerobbábel, Zorobbábel/Zerubbábel, řec. Zorobabélos, vnuk Jehójachínův, júdský exilový předák§ 538, 521

Zéthos, statkář a příznivec Plótínův§ 270+

Zétis, „Macedonum portus“, asi z zétésis, hledání, Harmozia v IR, viz pod Karmánie. Zřejmě přezdívka pro Harmozii. Z. však pravděpodobněji může být arabského původu, zajt, olivový olej a zřejmě vůbec nebylo hellénisováno natož hellénského původu. Zerobabel, Zorobabel či Zerubabel, viz Zér-Báb-ilí

Zeugis či Zeugitána§ viz Býzákion

zeugítés, zeugítai, zeugítové v Athénách, společenská vrstva podle majetkového censu, sedláci, rolníci, od zeugos, volské spřežení, viz pod Athény§ 458

Zeugma, "Most", m. v severozápadní Mesopotamii, alias Seleukeia na Eufrátu na syrském břehu (dn. vesnice Balkis, Belkis) a Apameia na Eufrátu (dn. ves Tilmusa) na mesopotamském břehu s vesnicí Daiara§ 301, 246, 245, 222, 161, 71, 69, 64, 53, 50, 38-, 49+, 70+   

Přes Zeugma táhla do Mesopotamie a z ní až v římské době. Za hellénských časů se vojáci přepravovali přes Eufrétés u Thapsaku (= Amfipole), jak i Xenofón a Alexandros Veliký, ale část jeho oddílů přešla u Zeugmatu, prý po mostu. Okolí bylo už koncem 5. století arabské. Seleukeiu i Apameiu zjevně jako hellénská města založil Seleukos Níkátór. Most byl v době Crassovy výpravy rozbit vichřicí.

V seleukovské éře patřila Seleukeia n. E. do syrské Kyrrhestiky, Pompeius ji věnoval Antiochovi Kommágénskému, v pozdním císařství patřila do eufrátské eparchie Syrie (Eufrátésia). V římské době mělo město posádku asi pěti tisíc mužů, legio IV. Scythica. Autonomní ražba zněla na Zeugmatón, Zeugemských.

Roku 2000 zatopila okolí turecká přehrada u Bireciku, aniž by, stejně jako v případě Samosat, byl proveden systematický záchranný průzkum (cf. ibid.). V 1. st. př. n. l. Z. mohlo mít dvacet pět tisíc obyvatel, před zničením Peršany c. 252 n. l. dokonce šedesát tisíc a deset tisíc posádky. Ve městě doloženy athlétické hry (jistý Aurélius Septimius se na nápisu IGLSyr. iv, 1265, ř. 22, chlubí, že tu dvakrát vyhrál). Ze Zeugmatu pocházel grammatik Próteás (doba neznámá).

Některé velmi krásné mosaiky byly odděleny od ruin budov a nad přehradní vodní plochou restaurovány. Turecké Birecik, čti Biredžik, možná souvisí s aramejským a púnským Birtha (BJRTA), srov. kartháginskou Byrsu (Birtha či Virta na Eufrátu mnohem jižněji se též v římské době jmenovala Makedonúpolis, důmyslné opevnění údajně vystavěné za Alexandra; jiná Birtha byla na Tigridu).

Nápis z Brigetia/Szöny v Pannonii dokládá, že ještě v císařské době existovalo jméno Seleukeie pro Zeugma (Dobiáš, Prétendues inscriptions relatives aux Dulgubnii, Musée Belge xxvi, 1922, 19): I(ovi) O(ptimo) M(aximo) D(olicheno) Domitius Titus dec(urio) Sele(cie) Zeugme (sic!) pro salute sua et suorum om(nium) v(otum) s(olvit) l(aetus) l(ibens) m(erito).

Zeus Olympios/Olympský, nejvyšší z olympských bohů na souši a ve vzduchu§ pass.; cf. lat. Iuppiter/Iúpiter či Bá'al-šamín (levantský „Pán nebes“)
Zeus Abrettenios v Mýsii§ 36, 29
Zeus Ammón§ Ammón 

Zeus Atabyrios v Akragantu, jeho chrám§ 569
Zeus-Bélos§ 171+ v Apameji Syrské

Zeus Chrýsáorios§ vide s. v. Stratoníkeia v Kárii

Zeus Eleutherios/Osvoboditel, v Syrákúsách§ 466

Zeus Kataibatés, v Athénách§ 304

Zeus Kyrios§ viz Ba'al šamín

Zeus Labrandos/Lambraundos, v Mylasách§ 355, 334

Zeus Sabazios§ 139, 19+ 

Zeus-Sarápis§ 353
Zeus Stratios§ 190

Zeus Sótér, v Athénách§ 323

Zeus-Úrios, „Z. Příznivého větru“§ 250

Zeus Welchanos/Gelchanos§ viz pod Lyttos
Zeus, chrám v Antiochii na Orontu§ 168, 123, 67 
Zeus, chrám v Athénách§ 515, 173, 164, 90+, 124+  
Zeus, chrám v Aelii Capitólíně/Jerúsalému§ 130+

Zeus, chrám v Lokrech Epizefýrských§ 280, 277

Zeus, chrám v Olympii§ 775, 474, 468, 401, 373, 364, 166, 52, 37+, 39+   
Zeus, chrám Úriův§ 250
Zeus Homagyrios, chrám u Aigia§ 280

Zeus Kapitólios, hell. replika Iova Capitólského; v Antiocheji§ 173

Zeus Panámaros/Panámáros či Panémeros§ Diovo přizvisko v Kárii, kde na jeho počest konány hry panámareia

Zeus, další místa:§ 776, 413 (v Díonu po Olympem), 397, 396, 344 (v Syrákúsách), 375, 364 (otcovství vládaře), 181 (oltář na vrcholcích Haimu), 88 (v Dódóně), 41 (v Olbě)

Zeuxidámos ze Sparty, k.§ 739, 700
Zeuxidámos ze Sparty zv. Kyniskos, tj. Štěně, o. Archidáma II.§ 468

Zeuxidás z Akarnánie, předák prořímské strany§ 197

Zeuxidémos z Hierápole, o. sofisty Antipatra§ 176+ 

Zeuxid-, viz Zeuxis

Zeuxios z Fókidy, strat.§ 174

Zeuxippos z Boiótie, prořímský politik§ 197, 186
Zeuxippos z Knóssu, skeptik§ 230
Zeuxippos z Lakedaimonu§ efor epón. 424

Zeuxis z Hérákleie Italské, malíř§ 420
Zeuxis z Makedonie (?), s. Kynagův, stratégos Antiocha III. v Anatolii Cistaurijské, epi tón pragmatón, vojevůdce a diplomat§ 221, 213, 212, 202, 201, 190
Zeuxis zv. Ankylopús/Křivonohý, skeptik§ 230

Ziaélás z Bíthýnie, k., syn Níkoméda I.§ 246, 242, 239, 229

Zibelmios z Thrákie, syn Diégyliův, dyn. Kainů (veden též jako Numilizithis)§ 569, 142, 130

Zidqíjáhú/Zidqijá, vlastně Ṣidqijá, moderní hebr. Cid-, řec. Zedekiás n. Sachchiás z Júdy, roz. Matthanja, syn Jósiův, poslední z řady králů júdských§ 597, 589 - 587

Zikirtu, část země Mannai§ 719, 714

zikkurratu, ziqqurratu, ass. též siqq-, sumersky ù-nir, chrámová výšková terasa, nejvyšší místo sumerských a dalších mesopotamských chrámových komplexů, viz E-temen-an-ki v chrámu E-sag-ila v Babylónu, tzv. babylónská v잧 321

Objevily se na konci třetího tisíciletí, zřejmě bez sumerských vzorů. Průměrně sahaly třicet metrů na mesopotamskou rovinu, babylónský měl devadesát metrů výšky. Jejich význam není znám a není ani známo, co se dělo na jejich vrcholcích (pozorovatelny, astronomické „laboratoře“, místa pro svaté sňatky nebo jiné obřady?). Nevíme, zda byly duté, nebo měly masivní cihlové stavby chodby, byly svatyně uvnitř, měly pohřební místnosti? 

Zinçirli§ viz Sam‘al

Zindž§ viz Zingis - Zanzibar

Zingis, východoafr. pobřeží, o. Zanzibar (-bar persky země, „země/pobřeží Zandžů, černochů“)§ 117
Arab. Zandž, Zindž (Zandžibár), bylo později označením pro bantuské kmeny, srov. Zandžské moře - Indický oceán mezi Arábií, Maskarénami a Madagaskarem, srov. také označení Azánie, viz tam. Jiné řec. označení pro o. Zanzibar (či Pembu) je Menúthias (= souvisí s egyptskou Menúthis, Hérákleion u Naukrátidy, srov. tam). Srov. také lat. zingiber, angl. ginger, něm. Ingwer, č. zázvor.

Zimbabwe, moderní africký stát, dř. Jižní Rhodesie a Republika Rhodesie§ 500

Zimri z Israéle, k.§ viz předmluvu

Zipoités či Tiboités, jméno bíthýnských vládců:§
Zipoités I., o. Níkoméda I.§ 327, 315, 296, 281, 280
Zipoités II., syn Zipoita I.§ 280, 277
Zipoités III., syn Níkoméda I.§ 246, 220

zisk§ viz pod banky a zlato

Zíwíje, lokalita u Saqqezu v íránském Zágrosu§ 669

Ziz§ viz Panormos