145-140

************************************************************

145.

Ol. 158, 4

167 SE

103 AE

(Métrofanés)

a. u. c. 609

Q. Fabius Maximus Aemilianus a L. Hostilius Mancinus

************************************************************

Alexandros I. Theopatór Euergetés vulgo Balás (c. 35) se na jaře vypravil s vojskem z Kilikie, viz rok předešlý, proti Antiocheji a ničil Seleukidu. Před městem byl na řece Oinoparás poražen a utekl s padesáti nejvěrnějšími do Abai, neznámé lokality v arabské části Syrie, k jistému arabskému dynastovi, šejkovi Zabdiélovi alias Diokleovi (o pobytu syna Antiocha VI. viz zde níže).

Bitva, vybojovaná někdy v březnu až květnu, byla osudová egyptskému králi Filométorovi. Kůň ho shodil, když prý slyšel slona, byl několikrát nepřátelskými vojáky udeřen do hlavy a čtyři dny ležel v bezvědomí. Pátého dne po bitvě se krátce probral, než zemřel (před 19. zářím). Ještě před smrtí/psýchorragón, nepřežil operaci/trepanaci hlavy, mu byla předložena hlava jiná, totiž Alexandra I. (panoval od roku 152, resp. 150), jehož dal šejk Dioklés zavraždit (podle jiné verse byli vrahy Alexandrovi důstojníci Héliadés a Kasios, kteří se domluvili s Démétriem a vykoupili se tak; skutek zřejmě spáchali u šejka Zabdiéla). • O posledním bojovém nasazení slonů v hellénském světě viz rok 163 a 144. Démétrios II. si ve zmatku přivlastnil Filométorovy slony, nevíme, kterého druhu, doprovázející ptolemaiovskou expediční armádu; podle jiného výkladu se Démétrios vrhnul na ptolemaiovský expediční sbor, který byl nyní bez svého královského velení.

Ptolemaios VI. Filométór I. (asi 40) vládl od roku 181. Jeho smrtí skončila druhá spoluvláda Matkymilovných bohů/Theoi Filométores I., která trvala od roku 163. Novým vládcem byl vojskem provolán Ptolemaios VIII. Filopatór II. (sotva desetiletý) a říšskou regentkou prohlášena jeho matka Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá (asi 40; srov. předešlý rok)

Zmatená Kleopatrá II. stáhla ptolemaiovské jednotky ze Syrie do Egypta. Král Démétrios II. Níkátór (c. 15) byl uznán v Seleukeji na Moři, Kilikii a v horních satrapiích, viz však válku s Elamem zmiňovanou u roku 147. Celá Koilé byla zbavena ptolemaiovských posádek a země se stala opět seleukovská (viz předešlý rok). Démétrios neprozřetelně propustil většinu žoldnéřů z vojska, což vedlo k nespokojenosti mezi nimi, že nejsou placeni i za službu v míru.

Ptolemaiovci po Filométorově smrti stáhli své jednotky také z Kréty, když vyklidili město Itanos, kde udržovali svůj poslední garnison (srov. předešlý rok).

Krátce po Filométorově smrti uznal Démétrios Níkátór v Ptolemáidě Iónathana velknězem Židů, který se za to vzdal měst Azótos a Ioppé, získaná v roce 147. Zároveň byla Židům uložena roční daň ve výši tří set talentů, tribut pro stratégii Iúdaiu a tři toparchie: Samareiu, Galilaiu a Peraiu; existovala víceméně formálně do roku 142, viz tam. Iónathanova bratra Simóna/Šim'ona jmenoval Démétrios II. stratégem Koilé Syrie. Pak se Seleukovec s Lasthenovou pomocí vypořádal s Alexandrovými příznivci. S pomocí Iónathanových vojáků potlačil v říšském hlavním městě vzpouru  odzbrojil Antiochejské, kteří nikdy Démétriovi nedůvěřovali: byl prý hrozně mstivý, jeho žoldnéři v Antiocheji řádili krvavě mezi občany, sám konfiskoval majetky, zřejmě všech, kteří stáli při Alexandrovi I. Během násilností vyhořela velká část říšské metropole. 

Odezva na sebe nedala dlouho čekat. Velitel v Apameji, hlavním říšském posádkovém městě, Diodotos zvaný Tryfón/Nádherný, Skvělý (srov. předešlý rok) pozdvihl v Láríse Sizaře tehdy asi dvouletého syna Alexandra I. a Kleopatry I. They Antiocha VI. Epifana Dionýsa na štítu, tj. dal ho svými vojáky provolat králem. Antiochos VI. byl dosud na výchově u arabského dynasty/fýlarchy pravděpodobně kmene Emesénů obývajících Emesu jménem Iamblichos (jinde je zván prostě Malchos/"Král"; z pramenů není zřejmé, komu vládl a kde a ani není doložitelné, zda souvisel s pozdější emesskou dynastií Sampsigeramů ovládajících kraj kolem horního Orontu, srov. zde níže). 

Démétrios ve víru svých dvorních zábav a pitek revoltu podcenil a dlouho jí nevěnoval pozornost. Když však byly jeho oddíly u Chalkidy kdesi v údolí Búkka (dnešní wádí l-Biká') Diodotem poraženy, bylo zle: přišel o řadu měst, o slony ustájené v Apameji a nakonec též o Antiocheiu. Stáhl se do Seleukeie na Moři, odkud vedl válku s diodotovci. Základnou mu nadále vedle horních satrapií zůstávala část Kilikie, kde se do války zapojili domácí piráti žádaní nyní oběma stranami a syrskou válkou pozvednutí k velké moci: na Diodotově straně stálo Korakésion na západě v Drsné Kilikii, srov. rok 141. 

Diodotos Tryfón dal provolat chlapce seleukovským králem i v Antiocheji a sám se jmenoval jeho poručníkem (Antiochos VI. vládl nominálně do roku 141). Byl uznán v Alexandreji a že navrácení Koilé Syrie bylo hlavní podmínkou, lze se domýšlet; na Nilu však měli svých starostí dost, viz zde níže. • Vypuzení Démétria II. z Antiocheie, podle všeho k radosti měšťanů, lze zařadit o něco později, do roku 144. Chronologii událostí celé Tryfonovy a Démétriovy vlády neznáme.

V Emese byl místními Araby uctíván kult Ela-gabala/Boha z hor, později ztotožněného s kultem Slunce (srov. šíleného a široce opovrhovaného římského vladaře Imp. Caesara Marca Aurelia Antonina Pia Felixe Augusta neboli Elagabala, Héliogabala n. též Sardanapalla, který byl z emesského rodu a knězem kultu; vládl se svou rodinou 218 - 222 n. l.). Předmětem kultu měl být černý kámen, zřejmě meteoritského původu, řec. baitýlos. Srov. kult fryžské Kybély (rok 204) a dodnes uctívaný kámen, zazděný do stavby Ka’ba/Kostka v mohamedánské arabské Mekce: původně to byla relikvie předislámského lokálního božstva.

V Syrii řádila druhá „občanská“ válka a země postupně upadala do chaosu. Říše Seleukovců rychle přestávala být mocenskou autoritou už i pro Orientálce. Na její úkor vzrůstala moc Parthů, Arabů a Židů a pochopitelně Římanů a ke zhoubě všech též kilických pirátů.

Někdy kolem roku 145 přijal král Parthů Arsakés VI. Mithridátés I. titul basileos basileón/Král králů, jehož v babylónském ritu sice používali Seleukovci, ale Parthové chtěli dát najevo, že navazují na mocenské dědictví říše Peršanů (osudová se jim stala taková politika až o tři staletí později s revoltou Sásánovců).

Alexandrijští nebyli spokojeni s regentskou vládou Kleopatry II. za jejího druhorozeného syna-krále Ptolemaia VIII. Filopatora II. (viz výše), a proto neprozřetelně povolali do města jejího bratra, krále v Kýréně, Ptolemaia VII. Euergeta II. (c. 35) ke spoluvládě s Kleopatrou II. Egyptské dějiny dostaly tak nový, zhoubný spád. Kdo jmenovitě jednal za Alexandrijské, osobnost nebo volený orgán, známo není. 

Euergetés II. přišel okamžitě s žoldnéři do Alexandreie, ale Kleopatrá II. nechtěla ani jeho spoluvládu natož manželství s ním. Vypukly boje mezi královnou a koalicí alexandrijských měšťanů s Euergetem II. Spor urovnali právě přítomní římští legáti ve prospěch Euergeta II.: byla domluvena spoluvláda Filopatora II., Kleopatry II. a Euergeta II., který se zároveň se svou sestrou oženil. Všichni tři vládli krátce spolu jako Theoi Filométores IV.

Údajně ještě v den svatby, někdy po 28. září (je možné, že až roku 144) dal Euergetés II. zavraždit chlapeckého spoluvládce Ptolemaia VIII. Filopatora II. (Neos Filopatór) a stal se jediným spoluvládcem své sestry a manželky. Až do příštího roku vládli spolu jako Theoi Euergetai I., Bohové Dobrodějové I. Královna Kleopatrá II. si změnila přízvisko z Filométór na Euergetis. • Soudívá se, že Neos Filopatór nikdy nevládl, ačkoli byl zahrnut do dynastického kanonu, popřípadě že jde o Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés, zavražděného roku 130, viz tam.

Král Euergetés II. (vládl v Egyptě podruhé, a to až do roku 116; srov. rok 170 nn.) potrestal alexandrijské Židy za to, že se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu (část žoldnéřů vedli židovští kondottiéři Oniás a Dósitheos, srov. rok 106). Údajně nařídil alexandrijské Židy přikovat k veslům své flotily a elefantarchovi Hermónovi dal rozkaz předhodit jejich rodiny alkoholisovaným slonům. Zvířata si jich však nevšímala a pustila se naopak do vojáků. 

Fyskónova milenka Ithaké n. Eiréné ho pak přesvědčila, aby otočil a s Židy se umířil (příběh židovské prameny asi mylně přičítají i Ptolemaiovi Filopatorovi). A tak se pak Fyskón pomstil hellénské alexandrijské inteligenci, která s ním zcela jistě nikdy nedržela, zato s jeho bratrem Filométorem: vyhnal všechny učence, literáty, hudebníky z Egypta a dal zavřít slavné Múseion! Bylo uzavřeno po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření: snad se tak stalo hned po roce 116, kdy zemřel, srov. rok 126. Podle Athénaia z Naukrátidy Fyskón-Kakergetés "naplnil ostrovy a města muži grammatiky, filosofy, geómetry, hudebníky, malíři, cvičiteli a lékaři, řemeslníky všeho druhu a profesí" a chudoba je nutila živit se výukou (intelektuálové byli v Múseiu placeni státem, tedy dvorem). Lze se domnívat, že tak nechtěně ptolemaiovský zloduch prospěl hellénisací svých římských protektorů, neboť mnoho "akademiků" jistě zamířilo do středomořské métropole na Tiberu. 

Posledním knihovníkem Múseia v souvislé řadě po sobě byl Aristarchos ze Samothráky, grammatik a učitel Euergetův (sic!). Narodil se kolem roku 217 (srov. rok 180). Knihovníkem-bibliothekáriem byl od roku asi 160 a zemřel na Kypru krátce po vyhnání z Alexandreie, snad již následujícího roku. • Činnost Múseia byla sice obnovena, jménem však již známe jen jednoho knihovníka-bibliothekária, jistého Onésandra z Kypru.

Král Euergetés II. hledal podporu své vlády u rodilých Egypťanů a u Hellénů z venkova. Hellénismu v Alexandreji ovšem zasadil těžkou ránu. Pravděpodobně do tohoto roku patří též zmínka o odvodu mezi Alexandrejskými vyhlášeným Fyskónem: když se mladí muži shromáždili, dal je král povraždit. Jeho činem se roku 216 n. l. inspiroval jiný z prapodivných úkazů na starých trůnech, římský imperátor M. Aurelius Severus Antoninus známý jako Caracalla n. Tarautás, srov. tam.

K počítání Ptolemaiovců:

v Chronografii:                                           jinde:

Ptolemaios VI. Filométór I.                           Ptolemaios VI. Filométór I.

Ptolemaios VII. Euergetés II. (Fyskón)          Ptolemaios VIII. Euergetés II. (Fyskón)

Ptolemaios VIII. Filopatór II.                        Ptolemaios VII. Filopatór II.

Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros) Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros)

V novodobé historiografii nebývají králové Ptolemaios Eupatór a Ptolemaios Euergetés III. vulgo Memfítés opatřováni dynastickým pořadovým číslem. Abychom situaci nekomplikovali, upustili jsme od toho i my: poslední z králů, syn slavné Kleopatry Ptolemaios XV., by pak byl Ptolemaiem XVII. O existenci Ptolemaia Filopatora II. (Neos Filopatór) bývá pochybováno, viz zde výše.

V lúsítánské válce se mnoho nezměnilo. Kromě toho, že ji v Římě po likvidaci Hellady a Púnů vyhodnotili jako problém. Do války s Viriathem byl vyslán konsul Q. Fabius Maximus Aemilianus, biologický syn vítěze nad Makedony L. Aemilia Paulla. Měl sice k disposici patnáct tisíc pěších a dva tisíce jezdců, ale vesměs nováčky. V několika dribných střetnutích Lúsítánové Římany porazili, do bitvy konsul šikovat legie nedal. Na jaře roku 144 však v polní bitvě Viriatha už porazil, od roku 151 n. 150 jeho první taková zkušenost. Pak už toho proti domorodcům nedosáhl a přezimoval v Cordubě, viz dále rok 143.

V Římě dal po svém triumfu, v němž vezl sochy a obrazy z Korinthu a dalších měst, vystavět L. Mummius z achájské kořisti divadlo, theatrum Mummii, které bylo prvním římským divadlem k sezení; předtím se při podívaných stálo. První stálé divadlo bylo v Římě postaveno kolem roku 150. Krátce po jeho dokončení ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum v senátu dosáhl toho, že bylo zbouráno a diváci se na hry dívali nadále ve stoje: Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům.

Tribun lidu C. Licinius Crassus prosadil zákon, dle něhož se napříště kněžská kolegia doplňovala volbou, nikoli koopcí. S dalšími tribuny prosadil omezení rozlohy venkovských usedlostí na ukořistěné, státní půdě: Říman nesmí vlastnit více než 500 jiter/iugerum státní půdy, asi 125 hektarů, a nesmí si držet více než stovku dobytka a pět set bravu. Velkostatkáři však převáděli zabranou půdu na dovolený limit formálně do majetku svých klientů a brzy bylo po reformě. Viz rok 133.

************************************************************

144.

Ol. 159, 1

Alkimos z Kýziku

168 SE

104 AE

(Andreás)

a. u. c. 610

Ser. Sulpicius Galba a L. Aurelius Cotta

************************************************************

Asi v tomto roce nebo o něco později se vypravil král Attalos II. Filadelfos proti Diégyliovi, vládci thráckých Kainů, již delší dobu plenících v okolí Úžin: důvod jeho řádění viz roku 149. Thrákové byli Attalem poraženi, ale dynasta Diégylis zachován při životě (srov. rok 149 a 142). Jeho poddaní přešli částečně k Attalovi. Diégylis vyhlášený krutostí k poddaným během svých nájezdů též definitivně zničil Lýsimacheiu: město vypálil a obyvatele, tehdy pod Attalovci, prodal do otroctví. Válka Attalovců s Kainy trvala nejpozději od roku c. 149. 

Zřejmě v tomto roce změnil v Palaistíně Iónathan opět koalici: dal se do spojenectví s Diodotem Tryfónem, který mu přiznal knížecí pocty, a jeho bratra Simóna jmenoval stratégem celého pobřeží Palaistíny, kde řada měst setrvávala na straně Démétriově. Snad téhož roku obnovil Iónathan spojenectví s Římany a s Lakedaimonskými a plenil v Koilé Syrii všude tam, kde se hlásili k Démétriovi. Podrobil si přímořská města, mimo jiné Gázu. Bojoval proti arabským Zabadajům či Nabatajům (?) a vyplenil okolí Damasku. Král Démétrios Níkátór jím měl být dvakrát poražen v poli. Z těchto střetnutí pochází i poslední zmínka o slonech, ovšem již asi ne bojových, ale těch, které nedávno přenechal Démétriovi Filométór I.: tj. pravděpodobně africké, k boji obvykle nezpůsobilé (srov. roky 303, 163 a 145).

Někdy v téže době zřejmě v rámci syrské domácí války kulminovalo napětí mezi Aradem a Marathem (viz začátek nepřátelství roku 149 a následující rok). Vlastní důvody nepřátelství obou městských států známy nejsou, viz o tom rok 149.

V Egyptě v Memfidě konána slavnostní inthronisace krále Ptolemaia VII. Euergeta II. podle domorodého rítu. V Memfidě se královským sourozencům-novomanželům Dobrodějným bohům I. narodil syn Ptolemaios, jemuž se v dějinách říká prostě Memfítés, tj. Memfidský (viz předešlý rok, srov. roky 131 a 130). V dynastickém kultu nesl označení Euergetés III., a hned byl prohlášen spoluvládcem rodičů, nyní Theoi Euergetai II. (v této sestavě vydrželi do roku 142). • Euergetés II. vyhlásil při těchto příležitostech všeobecnou amnéstii.

V Římě prateor Q. Marcius Rex, otec stejnojmenného konsula roku 118, založil nejdelší z jedenácti římských vodovodů později zvaný Marciův, aqua Marcia; stavba trvala čtyři roky a z jeho délky přes devadesát kilometrů vedlo osmdesát pod zemským povrchem než dorazil z údolí Anionu do Říma. Roku 33 byl renovován M. Vipsaniem Agrippou, roku 11 byl zesílen Augustem.

************************************************************

143.

Ol. 159, 2

169 SE

105 AE

(Theaitétos)

a. u. c. 611

Ap. Claudius Pulcher a Q. Caecilius Metellus Macedonicus

Rok 1 éry Hasmónajů

************************************************************

V Makedonii povstal nový Pseudofilippos (II.), opět údajně Perseův syn; přišel z Thrákie a prohlásil se králem Filippem VII. Qaestor L. Tremellius Scrofa ho hbitě zahnal a pretendent se už nikdy neobjevil.

V seleukovské "občanské válce" Diodotos Tryfón dobyl a zničil Bérýtos (obnoven až asi Augustem jako kolonie římských veteránů, viz rok 15). Arados se postavil na Tryfónovu stranu a jeho nešťastný sok Marathos byl vyvrácen, zůstal pak ležet v rozvalinách a území připadlo Aradským (srov. předešlý rok). Na Tryfónovu stranu se postavila i silná Ptolemáis. Sarpédón, stratégos Démétria Níkátora, byl před městem tryfónovci podporovanými zřejmě milicemi Ptolemáidy poražen a ustoupil s vojskem do vnitrozemí. Pochodující Tryfónovy oddíly však na pobřeží zavalila nezvykle vysoká vlna a zahubila mnoho vojáků. Sarpédonovci se tehdy vrátili a mezi mrtvými těly tryfonovců se dostali též k množství ryb: z vděku za změnu situace pak obětovali Poseidónovi. K události s tsunami mohlo dojít až o pět let později za války Antiocha Euergeta s Tryfónem, srov. rok 138.

Třebaže v Syrii nebyla válka rozhodnuta, podnikl Démétrios výpravu za Eufrátés, aby si udržel podporu říšského východu; na jihu Mesopotamie se mu asi nedařilo, viz rok 147. Helléni žijící v horních satrapiích ho ujišťovali, že jsou připraveni válčit po jeho boku postaví-li se nebezpečně expandujícím Parthům, viz rok 141. 

V Jerúsalému Iónathan oblehl seleukovskou posádku věrnou Démétriovi II. a Židé začali obnovovat hradby svého města. Diodotos Tryfón se proto vypravil proti Iónathanovi, aby zastavil vzrůst jeho moci. Bylo dojednáno setkání, ale u Skythopole v Galileji byl Tryfón zaskočen velikostí Iónathanova ozbrojeného doprovodu (údajně čtyřicet tisíc vojáků), a tak mu nakázal přijít s mnohem menším počtem vojáků do Ptolemáidy. Židovský vůdce dorazil s tisícovkou a když zavřeli brány, dal Tryfón Iónathana zatknout a jeho lidi pozabíjet. 

Iónathanův bratr Simón nabídl Tryfónovi za Iónathana výkupné a Iónathanovy syny. Diodotos sice vzal sto talentů stříbra výkupného i se syny, ale Iónathana si přesto podržel. V zimě se vypravil proti Jerúsalému a chtěl se ho zmocnit překvapivým útokem jízdy. V noci však silně sněžilo a to zachránilo město před obsazením. Kdesi v kraji Gilead (řec. Galaadítis v Transjordánii, v části transjordánské Dekapole) dal Tryfón Iónathana Apfa popravit, než odešel do Antiocheie. Osud jeho dětí není znám. Bratr ho pohřbil v rodném Módeinu a dal tam vystavět pro své rodiče a bratry sedm pyramidových mohyl. • Iónathan Apfús byl vůdcem Židů od roku 160. 

V téže zimě se Simón/Šim'on, poslední z hasmónajských sourozenců (srov. rok 166) přidal na stranu krále Démétria Níkátora, jenž ho uznal veleknězem Jahweho kultu a vládcem Židů (byl jím až do roku 135, viz dále rok 140)Rokem 143 začíná kalendářní éra Hasmónajů.

V Hispániích rozšířil Viriathus válku do dalších částí země, když ke spojenectví proti Římu přemluvil keltibérské Arevaky, Belly a Titthy ve středu poloostrova; byl to začátek desetileté numantinské války. Q. Fabius Maximus Aemilianus, cos. 145, viz tam, v "ohnivé válce" neuspěl, viz rok 154, ačkoli do něj v Římě vkládali velké naděje. Tento Q. Fabius byl synem pokořitele Makedonie L. Aemilia Paulla Macedonika a sám se bitvy u Pydny účastnil (zemřel c. 130, krátce před bratrem). Jeho bratrem, oba synové Papirie, byl P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus, který vyvrátil Karthágo. Poněvadž se otec s Papirií rozvedl, důvod neznáme, ale musela být pokročilejšího věku, a s novou manželkou měl další dva syny (jména ženy ani synů neznáme), dal starší děti k adopci, srov. rok 167, kde o jejich osudu. Adoptivním otcem prvního z nich se stal vnuk slavného válečníka s Hannibalem Q. Fabius Maximus, druhého P. Cornelius Scipio, syn vítěze nad Hannibalem Scipiona Africana. Synem tohoto Q. Fabia Maxima byl Q. Fabius Maximus, vítěz nad Allobrogy, viz rok 121.

Nástupcem Q. Fabia se na jaře stal jistý Quintus (celé jméno neznáme), který na Lúsítány rovněž neměl: prorazili daleko na východ a rabovali na území Bastitátů/Bastétanů či Blastofoiníků, srov. rok 153 a viz dále rok 142. V Přední Hispánii se Arevakům a dalším Keltibérům postavil konsul Q. Caecilius Metellus, který si po porážce makedonského povstání před pěti lety přidal ke jménu přívlastek Macedonicus. Zjevně Keltibérům uškodil, válku lokalisoval, ale neporazil je, viz dále rok 141.

Konsul Ap. Claudius podrobil Romě keltský kmen alpských Salassiů. Toužil po triumfu a z římského hlediska k válce nebyl žádný důvod. Sousedé Salassiů, vlastně římští nájemci dolů, s nimi vedli spory o zdroje vody potřebné pro těžbu zlata v kraji, tak ho Claudius celý zabral, viz dále o osudu národa roku 25. Zprvu ho Keltové porazili, údajně padlo na pět tisíc jeho mužů, ve druhé bitvě jim Římané však způsobili stejné ztráty.  

Triumf ale slavil beze svolení lidu. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitolium jeho sestra (podle jiných dcera), vestálka Claudia: je to ojedinělý případ zásahu Vestiny kněžky do politiky. • Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ jiné vestálky, Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li stále pannou - a loď se prý uvolnila). Za zmínku též stojí svérázná sestra P. Clodia Pulchra, která si s bratrem též změnila jméno z aristokratického Claudia na plébejské Clodia.

V Římě se narodil řečník a politik M. Antonius, konsul roku 99. Zemřel roku 87.

************************************************************

142.

Ol. 159, 3

170 SE

106 AE

(Aristofón II.)

a. u. c. 612

L. Caecilius Metellus Calvus a Q. Fabius Maximus Servilianus

************************************************************

Kolem t. r. se krvavými činy znovu vyznamenal dynasta Diégylis. Konec jim učinili sami Thrákové, kteří ho ubili. Jako vladař Kainů pak následoval jeho syn Zibelmios (vládl od roku 130). Zibelmios se za otcovu smrt jednotlivým svým Thrákům mstil a v krutosti za svým otcem nijak nezaostával (jeden zdroj nazývá ubitého dynastu Diorigis, jeho syna Numilizinthis).

V Syrii v zimě roku 143/142, snad v únoru či březnu, dal Diodotos Tryfón odstranit Antiocha VI. Epifana Dionýsa (nominálně vládl od roku 145). Pěti- šestiletého krále zavraždil lékař při bolestivé chirurgické operaci močových kamenů. Diodotos se prohlásil sám králem jako Tryfón Autokratór a vládl do roku 137. Mezi hellénistickými panovníky ojedinělým dosud titulem jakoby zdůraznil, že nemá s žádnou dynastií nic společného. Od své proklamace zavedl počítání ve vlastní panovnické éře (rok 170 SE = rok 1 Tryfóna). Požádal o uznání senátem, ale toho se mu jako usurpátorovi (kupodivu) nedostalo. Přitom do Říma sochu Níky v hodnotě váhy deseti tisíc zlaťáků: na Tiberu uznávali nadále chlapce Antiocha VI., třebaže již nežil.

V Palaistíně posílila moc Simónova. Dobyl Gazaru, do níž vložil židovské kolonisty, posílil hradby Jerúsaléma a konečně se mu vzdala seleukovská posádka na jerúsalémské Akře, jíž byl povolen odchod k Démétriovi. Jerúsalém se tak dostal celý pod vládu Židů, což se stalo v měsíci ijjár/asi v květnu. • V Jerúsalému byla ptolemaiovská a posléze seleukovská posádka od samého začátku hellénismu. Simón srovnal citadelu se zemí a Jahweho chrám zůstal opět nejvyšší stavbou ve městě.

Král Démétrios Níkátór musel učinit Židům ústupky. Zrušil jejich tributární povinnost (viz rok 145 a 132) a schválil odchod posádky z Jerúsaléma: Židé se zbavili seleukovské nadvlády trvající, mnohdy pouze formálně, od roku 312. Z chrámového státečku v perské éře a po velkou část ptolemaiovské a seleukovské vlády povstalo v Palaistíně suverénní království. Následujícího roku se z Itálie vrátili vyslanci s uznáním územního rozsahu Simónova státu římským senátem. 

V Egyptě král Ptolemaios VII. Euergetés II. podnikl se svou královnou-sestrou Kleopatrou II. cestu do Horní země a 10. září zasvětil v Idfú/Edfú, hellénistické Apollónopoli hé megalé, velký Horův chrám, k němuž základní kámen položil Ptolemaios III. Euergetés I. 23. srpna 237 a dostavěn byl celý komplex 5. prosince 57 Ptolemaiem XII. Aulétem. 

Někdy po této době se Euergetés II. oženil ještě s dcerou své manželky a sestry Kleopatry II. Euergetis, jíž se od nyní říkalo pro rozlišení Sestra/Adelfé, totiž s Kleopatrou III. Euergetis Níkéforos vulgo Kokké (c. 20), které se v Alexandreji říkalo Manželka/Gyné (všechna její vladařská přízviska zněla: Euergetis Filométór Sóteirá s epithetem Dikaiosyné, tj. Spravedlnost). Jejím otcem byl Ptolemaios VI. Filométór I. Celá takto pospojovaná dynastická trojice začala nyní vládnout společně jako Theoi Euergetai III., Dobrodějní bohové (v této podobě vládli do roku 133). Svým poddaným adresovali nařízení, v nichž se titulovali zcela lidově: "Basileus Ptolemaios kai basilissa Kleopatrá hé adelfé kai basilissa Kleopatrá hé gyné..."

Dvouletý Ptolemaios Memfítés či Euergetés III. byl možná z oficiální vládní nomenklatury odsunut. • Euergetovi II. se již v této době začalo mezi Hellény říkat Kakergetés, tzn. namísto Dobroděje/Spasitele přišel Zločinec. Euergetés II. žil až do konce života v bigamii a v příbuzenských vztazích, jak je hellénský svět do té doby nepoznal.

Narodil se syn Euergeta II. s Kleopatrou II. Sestrou Ptolemaios (IX.) Sótér II. vulgo Lathyros (zemřel roku 80).

Úspěšné boje Římanů s Keltibéry v Hispániích vedené prokonsulem Q. Caeciliem Metellem a konsul Q. Fabius Maximus Servilianus, adoptivní bratr Q. Fabia Maxima Aemiliana, viz rok 145, ve válce s Viriathem dobyl řadu měst a velké části Lúsítánie. Od numidského krále Micipsy si vyžádal oddíl tří set jezdců a deseti slonů a Lúsítánové se dostávali do úzkých, nikoli však do kolenou, viz rok následující. 

V Římě byl dokončen první celokamenný most přes Tiberis, pons Aemilius (viz rok 179). Augustus ho ze základů renovoval a Římany byl pak zván pons maximus, neboť byl ve Městě největší; byl asi přes 130 metrů dlouhý. Zničila ho povodeň o vánocích 1598 a vydržel po něm dnes jediný pilíř.

Censor t. r. P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus se pustil do boje s luxusem senátních elit. V senátu to způsobilo zlou krev a jeden z postožených, Ti. Claudius Asellus, kterého censor vykázal ze senátu a zařadil mezi rytíře Scipiona o tři roky později obžaloval z vlastizrady, což se mu ale nepodařilo prokázat. Téhož roku objevili Římané mezi sebou androgynní bytost a na příkaz haruspiků byl nešťastník utopen v moři; a pak přišla ona povodeň... O liberalisaci římského myšlení viz rok 85+. 

************************************************************

141.

Ol. 159, 4

171 SE

107 AE

(Pleistainos)

a. u. c. 613

Cn. Servilius Caepio a Q. Pompeius

************************************************************

Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. vytáhli na západ proti oslabené říši Seleukovců. Mithridátés I., vládl od roku 171 a srov. rok 155, se pravděpodobně nejdříve pustil proti Médii, kde král Démétrios II. Níkátór sbíral vojáky po místních hellénských městech a klérúchiích, viz rok 143, pak se však obrátil na jih proti Babylónii. Démétriův stratégos, jehož jméno neznáme, se vydal s vojskem do Adiabény, tj. kdysi kmenového území Assyrie, aby Parthům odřízl spojení s východem. To se mu nepodařilo. 

Po krátkých bojích mezi 2. až 8. červencem/dle babylónského kalendáře ve dnech 22. až 28. simánu vstoupil král Mithridátés I. do sídelního města seleukovských horních satrapií Seleukeie nad Tigridem. Dne 30. du'úzu/8. srpna se dal Mithridátés I. korunovat podle domácího ritu babylónským králem; rok 171 SE = 107 AE.

Předtím kdesi v Babylónii nebo v Adiabéně porazili Parthové zničujícím způsobem vojsko krále Démétria Níkátora (c. 20), který byl zajat (žil ve fešáckém zajetí až do roku 130, srov. roky 137 a 136). Bitva na neznámém místě byla vybojována dne 3. abu/12. července a Seleukovec byl deportován do královské interance v Hyrkánii dne 10. září. • Mithridátés I. pak někdy oženil Démétria II. se svou bojovnou a akční sestrou nebo dcerou jménem Rhodogúné.

Seleukovské satrapie Babylónie, Adiabéné a Apollóniátis se v plném územním rozsahu staly parthskými. Satrapie na Rudém moři se asi osamostatnila pod místními dynasty jako království Charakéné-Meséné. Parapotámie, severní Mesopotamie (tedy satrapie Mesopotamiá), Súsiána (srov. ale rok 138) a zřejmě i část Médie zůstaly ještě seleukovské. 

Parthové neměnili na státní správě svých nových území vůbec nic, ani nijak převratně nezasahovali do místních poměrů (to nedělali ani později). Jmenovaných oblastí se Parthové zmocnili velmi rychle. Již ze 7. tašrítu/14. října pochází první zachovaná datace úředního dokumentu z Babylónie.

V září se král Mithridátés I. s jádrem parthského vojska vrátil z Babylónie do Hyrkánie, kde ho čekaly nové boje s právě nastupujícími středoasijskými Saky (srov. následující rok).

V části Mesopotamie se udržel s dílem seleukovského vojska Dionýsios, předtím stratégos této satrapie za krále Démétria II. Syrská dynastická válka se tak osudově projevila i na hellénském Východu. 

Dne 10. prosince/6. kislímu přepadli Elamité/Elymájové hellénské město Apameiu na Silchu či Sellaiu a vyplenili ho. Parthské zájmy hájil jistý Antiochos, zřejmě nedávno ještě stratégos seleukovský, který se přidal k vítězům; podle všeho byl ze Seleukeie na Tigridu obyvateli vyhnán a unikl s málem svých mužů. V této době zůstávaly Súsy/Seleukeia na Eulaiu stále ještě seleukovské a byly jimi ještě v roce 131/130 (srov. ale výše). • V otázce lokalisace Apameie na Silchu není jasno, ale s největší pravděpodobností je odlišná od Apameie v Meséně nebo v Sittakéně. Viz rok následující.

V Mesopotamii ve stepi se nyní mohli k vládě dostat beduínští Arabové, kteří do regionu infiltrovali již před začátkem hellénismu v perské éře. Hellénský svět jim říkal Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního města Skénai/Stany. Později se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (Apameia?), pojmenovaná pak podle stanových táborů také Skénai. Svou roli sehráli jejich potomci po celou římskou éru, někdy i velmi významnou.

V Persii se na poměrech zjevně mnoho nezměnilo. Zmizeli seleukovští satrapové, Helléni n. Makedonové, udrželi se domorodí dynastové a zóroastriánští veleknězové fungující po celý hellénismus autonomně vedle říšské královské administrativy fratarakové/frataraká n. fratakára. Sídlili v Istachru vedle Persepole a byli po celou seleukovskou vládu tolerováni; na tom se za nové parthské vlády nic nezměnilo, dokud z prostředí frataraků nepovstala velmoc Sásánovců. 

Ze seleukovské éry známe autonomní ražbu s aramejskými nápisy Bagadátovu (konec vlády Seleuka I.?), jeho syna (?) Oborza/Vahbarz a z konce seleukovské éry dvou Vádfradátů/řec. Autofradátů, o nichž kromě Oborza nevíme nic. O Oborzovi bylo zaznamenáno, že v Persii pobil tři tisíce hellénských katoiků/osadníků s armádními povinnostmi, neznáme však dobu ani souvislosti (údaj je překvapivý tím, že napovídá o silné hellénisaci oblasti). V parthské době následuje řada dvou tuctů jmen frataraků známých z mincí končící na začátku sásánovské éry kolem roku 224 n. l.

V Syrii zůstala v Seleukeji na Moři Démétriova choť Kleopatrá I. Theá (c. 25) jako regentka dětí, které měla s králem Démétriem II., tj. Seleuka (V.), Antiocha (VIII.), jenž byl na vychování v Athénách, a dcery Láodiké (VII.) (srov. rok 125). Zároveň Kleopatře I. zůstala na krku válka proti usurpátorovi Tryfónovi Autokratorovi, kterou z její strany řídili stratégové Sarpédón a Palamédés. Vedle syrských posádek v Antiocheji a Apameji byla hlavním garnisonem Tryfóna pevnost Korakésion v Drsné Kilikii.

Zřejmě koncem roku přibyl do Syrie ze svého pobytu na Rhodu, kde byl na vychování, mladší bratr zajatého krále Démétria II. Antiochos (VII.; nebylo mu asi ještě 20) zvaný Sidétés/Sidétský, a postavil se na stranu Kleopatřinu, která mu nabídla svou ruku.

Někdy v těchto letech musel začít horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na Délos k překupníkům, kteří zboží dále zprostředkovávali na západ Středomoří. Zde někde vzala základ ekonomická síla pirátů, uhnízděných hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě, srov. rok 145.

V Hispániích byl konsul Q. Pompeius sice vybaven třicetitisícovou armádou, kterou zdědil po Q. Caeciliovi Metellovi, ale ve válce proti Keltibérů Přední Hispánie kolem Termesu/Termatii a jejich silným spojencům v Numantii, největším z keltibérských oppid umístěném v lesnatém prostředí, se mu rovněž nedařilo. Třebaže Numantinských bylo pouze osm tisíc, za valy oppida i v guerrillové válce odolávali Římanům až do roku 133. Pompeiovi se sice podařilo zlikvidovat bandu lapků terorisující Sedetány v okolí Salduby na Hibéru vedených jistým Tangínem, na Numantinské byl krátký. Na podzim roku 140 odešli do Itálie délesloužící a nahradili je nováčci: nezvyklé prostředí a zima vedly k onemocněním a smrti mnoha nových legionářů. 

Na jaře 139 potajmu vyjednával s Keltibéry o míru a ti nebyli proti, neboť je též válka zmáhala. Dohodli se na formální kapitulaci, vydání přeběhlíků, zajatců a rukojmí a k tomu třicet talentů stříbra. Dali jen část kovu, zbytek dodali s příchodem nového konsula M. Popillia Laenata. Pompeiovi náhle narostl hřebínek a poněvadž věděl, že s tímhle nemůže v Římě předstoupit před senát, veškerá ujednání s Keltibéry popřel. Poslal vyslance Numantinských do Říma, kde jim skutečně v řízení proti Pompeiovi senát řekl, že válka pokračuje (srov. naopak úspěch Viriathův roku následujícího). Popillius Laenas ovšem rovněž ničeho nedosáhl, viz dále rok 137.

Prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus, správce Zadní Hispánie, který měl základnu v Itukce, kdesi v Baetice/dn. polohy neznámé válčil se střídavými úspěchy s Viriathem a dalšími "vůdci banditů/léstarchoi". Jistý Kúrios a Apúléios s deseti tisíci muži  přepadli legii a ukradli jim to, co Římané právě Lúsítánům nakradli - kořist. V boji padl Kúrios a Římané se brzy ke své kořisti zase dostali a ještě se k tomu zmocnili v dobytých městech deseti tisíců zajatcům, které po stětí pěti set z nich prodali do otroctví. Jiný "léstarchos" jménem Konnobás/Connoba se prokonsulovi vzdal: Říman mu dal milost, ale jeho lidem všem dal useknout ruce. Konečné slovo t. r. měl však Viriathés se svými oddíly, když unikl Římanům z obkležení v Erisaně/dn. neznámé polohy, Serviliana porazili v poli a zahnali nad srázy, takže jim nezbylo, než kapitulovat. Viz rok příští.

Za hrabivost byl po stížnostech provinciálů v Římě odsouzen bývalý praetor v Makedonii D. Iunius Silanus. Soud nad ním vykonal na vlastní žádost a s povolením senátu jeho otec T. Manlius Torquatus, který se navíc syna zřekl; po rozsudku, jehož vyznění neznáme, se D. Iunius oběsil a otec mu nešel ani na pohřeb. • Podle censu měl římský stát 327 422 občanů.

V Číně zemřel císař Ťing/Jing (47; vládl od roku 157) . Za jeho vlády se vedle hospodářské prosperity vyskytla řada klimatických jevů jako velké kroupy v pohoří Cheng-šan/Hengshan v d. Šan-si veliké od pěti palců po dvě stopy (tedy c. šedesát centimetrů) roku 155 a jednu stopu osm palců roku 149 tamtéž. V létě 145 postihly říši velké deště, na podzim zemětřesení. Země se třásla i v letech 143 a 142, kdy udeřilo opět velké sucho. 

Nástupcem se stal 9. března jeho syn Liou Čche/Liu Che, zvěčnělým jménem Wu (15; panoval do roku 87). Za jeho vlády říše rozšířila moc územně, a to hlavně směrem západním (srov. rok 139 128). Císař učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc říšských úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky.

Císařovna Čchen Ťiao/Chen Jiao byla bezdětná a neměla nic jiného na práci než zabraňovat Wuovi ve styku s císařskými souložnicemi. Podporovala ji v tom Wuova bába a matka Ťingova, císařovna vdova Siao-wen/Xiaowen, nyní vdova Tou/Dou ovládající život u dvora do své smrti roku 135; do té doby se Wu stáhl a politice se příliš nevěnoval, palác se řídil taoisticky orientovanými úředníky. Na straně chlapeckého císaře stála jeho matka Wang, na jejíž popud si Wu jako protiklad k císařské radě vytvořil vlastní tajný rádcovský team. 

Nicméně Wu roku 138 poznal zpěvačku Wej C'-fu/Wei Zifu, služebnou své sestry, na níž se manželčina a babiččcina pravomoc nevztahovala. Porodila mu dcerky a roku 128 prvního chlapce, korunního prince Liou Ťü/Liu Ju (viz dále rok 91). To už byla Wej sama císařovnou, neboť Čchengu vyhnal císař roku 130 ode dvora. Pokoušela se totiž kouzly Wengu zahubit a získat lásku Wuovu zpět. Najala čarodějnici Čchu Fu/Chu Fu praktikující zaklínání, což se neudrželo v tajnosti a poněvadž patřily mezi hrdelní zločiny, byla kouzelnice s několika stovkami zasvěcených sťata, Čcheng exulována a zemřela zcela v osamění.

Roku 140 potvrdil mírové smlouvy s Huny, poslal šan-jüovi Ťün-čchenovi velké dary a otevřel hranice pro obchod s nimi, srov. rok 161 a dále 133.    

************************************************************

140.

Ol. 160, 1

Agnodóros z Kýziku

172 SE

108 AE

(Hagnotheos)

a. u. c. 614

C. Laelius (Sapiens) Salassa (?) a Q. Servilius Caepio

************************************************************

V Helladě povolili Římané pravděpodobně t. r. obnovení spolku Achájů a Boiótů, ale pouze jako právního a náboženského zastoupení achájských a boiótských měst (srov. rok 146).

V Syrii v Seleukeji na Moři se oženil Antiochos (VII.) s královnou Kleopatrou I. Theou, ačkoli byla stále ještě manželkou jeho internovaného bratra Démétria Níkátora (srov. předcházející rok). Ve válce s Tryfónem vytlačil s jednotkami, které jeho bratr zanechal v Syrii pro domácí válku, usurpátora ze severu Syrie na jih do Koilé Syrie. 

Někdy koncem roku zemřel v eukratidovské bakterské říši král Hélioklés I. (vládl od roku asi 155). Nástupcem se stal jeho syn (?) Eukratidés II. (vládl asi do roku 130, srov. rok 155). Po celou dobu své vlády zřejmě musel vést obranné boje s Tochary/čín. Jüe-č´ pronikajícími ze severu, a asi také se Saky, kteří napadli též kmenové území říše Parthů (srov. předešlý rok). Pod útoky středoasijských nomádů se v Baktrii zvolna hroutila hellénská moc (viz rok 170, 160 a 130).

V květnu byl v Jerúsalému provolán velekněz Simón/Šim'on stratégem a ethnarchem Židů (srov. rok 143). Jako poslední z makkabajských vůdců protiseleukovského povstání z roku 166 se stal zakladatelem nového židovského panovnického domu Hasmónajů, ačkoli on sám během svého života královský titul nepřijal. Hasmónaj Simón se stal spojencem Antiocha VII. a senát v Římě uznal titulární dědičnost v jeho rodu.

Galéstés/Galaistés z Athamánie, syn Amýnandrův, sebral po Helladě alexandrijské exulanty, příznivce Filométora I., a představil jim údajného Filométorova syna s Kleopatrou II., kterého mu prý oba panovníci svěřili na opatrování. S Pseudoptolemaiem (I., srov. dále rok 41) a s najatým vojskem vpadl do Egypta. Podstatná část Euergetova vojska však vládnoucímu Ptolemajovci zůstala věrna a stratégem Hierákem, srov. rok 146, byla invase odražena. Galaistova či Galéstova postava mizí z historie stejně jako více údajů o Egyptě té doby (viz roky 188 a 150). S pokusem o puč snad souvisejí chronicky špatné vztahy mezi Bohy Dobroději/Theoi Euergetai, viz rok následující a 133sqq.  

Kolem t. r. bylo v Meroé, v sídelním městě říše Kúš, napsáno jméno královny Šanak-dachete/Šanak-dacheto jako první v hierografickém merojském písmu namísto v tradičním egyptském. Byla též první královnou s dochovanou pyramidou, známa též její (asi) socha. 

Kolem t. r. se v Gadarách v Galaádítidě v Dekapoli narodil básník a filosof Meleágros, žijící pak v Tyru a Kóu, kde obdržel občanství. Zemřel kolem roku 70.

V Hispániích prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus byl po porážce od Lúsítánců, které vedl Viriathus, nucen uzavřít mír, jímž byli Lúsítánci uznáni za přátele S. P. Q. R. V Římě byl mír ratifikován: je to ojedinělý případ, kdy si spojenectví a přátelství na Římanech někdo vybojoval a senát to uznal (viz ale osud Viriathův následujícího roku).

Narodil se L. Licinius Crassus, pozdější řečník s právnickým vzděláním. Zemřel roku 91.

V Číně se kolem t. r. narodil historik S’-ma Čchien/Sima Qian (zemřel kolem roku 90).