Pov-Pq

povodeň, povodně, potopy, zátopy, záplavy, sesuvy půdy, velká voda, cyklony a hurikány, doba povodní v Egyptě, podle východu Síria od 3. nebo 23. července do 15. nebo 23. srpna; v Mesopotamii v březnu/dubnu (zde neměly positivních účinků na úrodnost a úrodu jako v Ponilí)§ 5500, 3761, 1555, 1535, 1520, 714, 669 (obě v Číně), 306

povodeň v Římě (a říši), dvakrát za rok; v císařské době relativně často§ 241, 215, 203, 193, 189, v den Augustova přejmenování 27-, 15+, 5+ (sedmidenní), 36+, 69+, 112+, 162+, 217+, 256+, 303+, 374+         

Největší povodně: cyklon v deltě Gangy způsobil strašné povodně 12. listopadu 1970. Během katastrofy zemřelo odhadem jeden milion lidí ve Východním Pákistánu (nižší odhady praví 300 tisíc; srov. pod bouře). Situace vedla k odtržení provincie od Pákistánu, k válce s Indií a k vyhlášení Bangladéše (roku 1991 si cyklon vzal 138 tisíc obětí). Je to jediný případ dějin, kdy katastrofa vedla ke vzniku státu.

Nejhorší záplavovou katastrofou v historii byla povodeň na Žluté řece v Číně 2. srpna 1931, která zabila 3,7 milionu lidí (roku 1870 ve vodách zahynul jeden milion lidí). 16. prosince 1920 zavalil a zabil největší sesuv půdy dějin v čínské provincii Kan-su 180 tisíc lidí, druhé největší neštěstí tohoto druhu bylo roku 1970 v peruánském Yungay s 18 tisíci mrtvých. Povodně a sesuvy půdy roku 1999 ve Venezuele zabily 30 tisíc lidí. Nejvyšší počet obětí hurikánu je z roku 1900, kdy v oblasti Galvestonu v Texasu zemřelo více než osm tisíc lidí. Roku 2005 hurikán Katrina zatopil New Orleans, které muselo být s okolím evakuováno: více než tři tisíce obětí.

Nejvyšší zaznamenaná nárazová vlna v moři, tsunami, byla roku 1958 v lidoprázdných oblastech na Aljašce: dosáhla výše neuvěřitelných 1720 stop, tj. asi 524 metrů.

V Evropě moderních dějin největšími pohromami z vodních přívalů byly katastrofy na Severním moři. Holanďané počítají na svém pobřeží po roce 1000+ přes sto záplav a z nich nejhorší byly dvě. V noci 1. listopadu 1570 zalilo moře pobřeží od dnešní Belgie po Dánsko a dobový chronograf usoudil, že zahynulo na sto tisíc lidí. Nejhůře bylo v Holandsku, tehdejším Španěly ovládaném Nizozemí, kde se hladina Severního moře zvýšila o čtyři metry a údajně pět šestin dnešního Holandska stálo pod vodou. Záplavy z 1. února 1953, kdy moře protrhlo holandské hráze, byla nejhorší katastrofou tohoto druhu ve dvacátém století (živel udeřil též v Belgii a Anglii). Zahynulo tehdy pře 1800 lidí a od té doby budují Holanďané systematicky protipovodňové hráze. 

potopa světa§ 5500, 3761, 2985, 3200, 1780, 1700, 1647 a viz také klima, oběti lidské 

Hledání matky všech potop světa
Podmořský prospektor ověřuje velkou katastrofickou hypothesu

Expedice Roberta Ballarda v Černém moři ověřovala, zda se sladkovodní jezero proměnilo v dnešní slanou vodu náhlou katastrofou a zda právě tato potopa nebyla matricí pro všechny další. Po deseti letech pátrání však nálezy žádné.
Lidé prchali do kopců, ale s hrůzou odtud přihlíželi, jak se stoupající živel jim dere naproti. Neměli úniku. Kdo se však nespolehl na výšiny a pokračoval na cestě od unikajícího pobřeží do vnitrozemí, přežil. Denně o čtyři sta metrů posouval Poseidón svou říši do pevniny.

Moře Hellény zvané Pohostinné nebo prostě Moře/Pontos a Slovany Černé bývalo do doby před 7500 lety velkým sladkovodním jezerem. Od Středozemského, ho dělily dvě hráze pevniny, dnešní Dardanelly a Bospor. Mezi nimi byl hluboký a široký kaňon. Špunt pevniny umožňující přejít z Asie do Evropy suchou nohou byl ještě pevně zazátkován.

Tudy z Anatolie putovali skupiny neolithických lovců a zde se začali usazovat v raných polozemědělských osadách. Pobřeží sladkovodního jezera patřilo mezi oblasti Předního východu, kde lidstvo žilo nevyhlášenou revolucí, svou první v historii. Říká se jí neolithická a poetické duše mohou tvrdit, že dosud neskončila: Poněvadž lidstvo se po své kamennodobé strnulosti mnoha set tisíciletí technologicky stále ještě mění.

Od Titaniku k Nóemově arše
Kolem roku 5500 př. n. l. skončila definitivně ledová doba a hladina oceánů stoupala. Na Bosporu došlo ke katastrofě. Vody Středozemního moře prolomily úzký pruh pevniny a za obrovského rachotu silou dvou set Niagarských vodopádů vtrhly do níže položených krajů za Bosporem. Hladina Černého moře se zdvihala rychlostí 15 cm denně a příval vod se nezastavil po tři sta dnů. Pod hladinou zmizelo sto tisíc čtverečních kilometrů země a s ní rozsáhlá území kultivovaná po staletí lidmi. Dojem z kataklysmatu pak dal, lze se domnívat, vzniknout universální pověsti o celosvětové potopě.

S theorií obrovské vodní katastrofy přišli roku 1996 geologové a geofysici Columbijské university Walter C. Pitman III. a William B. F. Ryan. O dva roky později publikovali pro veřejnost své domněnky o „matce všech potop“ v knize Nóemova potopa. Megapovodeň podle nich a dnes již řady prehistoriků nastala v době kolem roku 5510 př. n. l. (vědecké spojení poznatků geologie s výkladem psaných mýthů se nejnověji říká geomythologie).

Historik Diodóros Sicilský zaznamenal při výkladu o minulosti ostrova Samothráké mýthos s touto versí potopy. Ostrov se původně jmenoval Saonnésos, Saónův ostrov, podle muže, syna Diova, který uspořádal poměry mezi původním předhellénským a předthráckým obyvatelstvem. Teprve prý s mnohem pozdějším příchodem kolonistů ze Samu a Thrákie povstal dnešní název Samothráké.

Pontos, tedy Černé moře, byl jezerem přetékajícím vodami řek, až rozthl pevninu Helléspontu a zaplavil velké kusy pobřeží Asie, rozumí se Malé Asie, a téměř celý Saonnésos/Samothráku. Několik lidí se zachránilo v horách. Hellénský mýthos má tedy opačný směr průlomu vod, než jak si představuje moderní theorie.

Zda tomu tak či onak mohlo být nebo jde jen o další z theorií do nevyčerpatelné pokladnice lidských spekulací se snaží prokázat věhlasný podmořský badatel a hledač vraků Robert D. Ballard (61) . Našel už na 150 vraků foiníckých, hellénských, římských a španělských lodí, ale proslavil ho až nález vraku Titaniku roku 1985 a o čtyři roky později Bismarcku. Mezi jeho trofeje patří také válečné plavidlo PT 109 torpedované za války Japonci, na jehož palubě byl John F. Kennedy.

Theorii náhlé katastrofy ověří pomocí podmořského na dálku řízeného plavidla vybaveného kamerami a mechanickými pažemi Hercules. Jeho konstruktér Jim Newman pracuje v Ballardově výzkumném institutu v obci Mystic v Connecticutu (Mystic Aquarium & Institute for Exploration). Chce také potvrdit domněnky archeologů, že v hloubkách vyšších než sto metrů nalezne sofistikovaný podvodní stroj, první konstruovaný pro podmořskou archeologii, pozůstatky po lidském osídlení.

Mušle, ale žádní lidé

Bývalý námořní důstojník byl poprvé v Černomoří roku 1997. Vody Pontu jsou chudé na kyslík, lépe konservují dřevo a Ballard si dělal naději, že toho pod neznámou hladinou bude hodně k nalezení. Podruhé byl v Pontu roku 1999 a hledal stopy po zaniklém sladkovodním jezeru, hlavně rýhy na skalách po příboji, dnes v hloubkách kolem sto až sto padesát metrů po hladinou. Narazili na ně již v osmdesátých letech na Krymu sovětské výzkumy, jejichž výsledky však díky studené válce zapadly.

Stejně jako Rusové před dvaceti roky našel ve vodách před tureckým Sinopem (hellénská Sinópé) rovněž zbytky sladkovodních mušlí, u nichž se později laboratorně ověřilo, že zanikly kolem roku 5000 př. n. l. První takové vzorky vyzvedla ruská výzkumná loď Akvanaut již roku 1993 před Krymem ve stometrové hloubce. S nimi zkamenělé kořeny rostlin.

Ballard ovšem nenalezl stopy po člověku, jak doufal. Vrátil se začátkem září roku 2000 s výzkumnou lodí Northern Horizon, jejíž nájem denně přijde na 13 tisíc USD, a začal pátrat po zaniklých korytech řek, neboť lidé vždy žili podél řek a kolem jejich ústí do moře. Dvacet kilometrů od pobřeží ve stometrové hloubce narazil Ballardův Hercules na kmeny opracované člověkem, keramické střepy, kamenné nástroje. Nálezy ponorný průzkumník ofotografoval a vzal s sebou na hladinu vzorky. Turecké noviny titulkovaly Nóe byl Turek a psaly o tom, že se jeho archa nalezla v tureckých vodách.

Ballardovo nadšení zchladila zpráva z laboratoří s výsledky testu na rozpad C-14: předměty nepatří k žádnému domu, nejsou ve vodě déle než dvě stě let a zřejmě sem připluly s mořskými proudy.

Zapálený podmořský prospektor ale nalezl v hloubce 150 m ještě kámen opracovaný do kvadrátu 10 na 12 m; příroda do pravých úhlů kameny neopracovává. Záhada dosud zůstala nerozřešena. Ballard se do Sinopu vrátil a jeho expedice s náklady ve výši pěti milionů dolarů chce znovu ověřit theorii o potopě potop.

Noach byl Turek
Skeptici praví, že Noachova potopa je sice zajímavé vyprávění, ale nikoli podle skutečnosti. Ali Aksu z Memorial University of Newfoundland se svou skupinou začátkem roku publikoval výsledky svých průzkumů v Turecku a tvrdí, že kolem roku 5500 už bylo Černé moře plné v dnešním rozsahu. Byla období, kdy z něho voda odtékala, jindy Bosporem spíše přitékala.

Aksu nevěří, že by v dnešním moři kdy žili lidé zavodňující pole pro zemědělství. Ballardovy sladkovodní mušle mohou prý také žít v poloslaných vodách a Aksu obvinil Ryana z Columbijské university, že se na základě chybných dat dopustil unáhlených závěrů. Naopak Ryan obviňuje Aksua, že zkoumal špatnou část černomořského pobřeží a nevěří theorii, že voda Bosporem tekla oběma směry.

Hádání bez důkazů je na stejné úrovni jako staleté dohady kleriků o Noachovi/hebrejsky Pohodlný, řec. Nóe (č. Noe). Jeden z mudrlantů v 5. století se divil, kam vlastně tolik vody odteklo. V novověku jiní nalezli vysvětlení pro záhadu, jak se tolik zvěře vešlo na Nóemovu jachtu, které se záhadně říkává archa/č. počátek: všechno vzal v zárodečném stavu, ve vajíčcích, larvách atd. K Noachově jachtě: byla to krabice, truhla, hebr. teba, tejva, lat. arca?

Velká hypothesa čeká na důkaz. Třebaže Ballard pod vodou nalezne lidské prehistorické sídlo, o čemž se všeobecně pochybuje, ještě to nebude důkaz ohromné povodňové katastrofy. Nikdo ve vědeckém světu se nepře o to, že moře bylo kdysi jezerem ani o to, že Nóe nebyl v žádném člunu na Araratu. Spor je o to, jak rychle došlo k proměně sladkých vod ve slaný Pontos plný slanečků a tuňáků, které rybáři v hellénismu exportovali s náramným ziskem až do Alexandreie. Pozvolna, nebo s kataklysmatickou rychlostí? A kdy se hráze protrhly?

Teprve pontská theorie dává velké povodni v začátcích inteligentního lidstva vyšší pravděpodobnost než lokální theorie vysoké vody v Mesopotamii. Věřit mýthům zbavených vypravěčského pozlátka a pohádkového nánosu je od dob Schliemannova objevu Troie, následujícího Koldeweyova nálezu babylónské „věže“ a mnoha dalších dosti praktické.

Za každou i nejlstivěji slovesnými prostředky skrytou narativní literaturou stojí prostá realita, deskripce. Doba neolithické revoluce nebyla zase tak idylická. Pěstoval se kultovní kanibalismus, v době matriarchátu padala mužská přirození po sakrální souloži s kněžkou dvakrát v roce v oběť masožravých bohyň plodnosti. Věří-li někdo v cykličnost dějin a klukovinám typu „chlapi sobě“, nemůže mít dobré spaní…

Mohutné oteplování
Kolem roku 18.000 př. n. l. vrcholila poslední doba ledová, glaciál. Ledovce sahaly do Polska a středního Německa a ve střední Evropě v předpolí ledovce se rozprostírala mrtvá tundra (viz také pod klima).

Kolem roku 15.000 přišlo oteplení a s ním tání. Kilometr tlusté ledovce se stahovaly na sever, na jejich místě vzniklo Baltské moře, Kaspik byl čtyřikrát větší než dnes. Sahara se zelenala. Celkově trvalo globální tání ledovců deset tisíc let. Za tu dobu světový oceán vyrostl o 130 metrů a všude po světě zabral osm procent země.

Kolem roku 10.500 přišlo do Evropy na tisíc let ochlazení a s ním málo srážek. Sucha zmenšila Pontos a Přední východ vyprahl. Sucho kulminovalo v letech 6200 až 5800 a decimovalo lidstvo, které se na Předním východu už živilo zemědělstvím (první obilí vypěstováno c. 7600 př. n. l.), chovem dobytka (první čuník chován v chlévu c. 7000 př. n. l.), rybolovem. Hliněné osady (první hliněná chýše doložena na dobu kolem 9000 př. n. l., pálení keramiky c. 8000) se zvolna začaly měnit v městská osídlení. Namísto oblouků a křivých tvarů se objevily pravoúhlé stavby.

Původní stěhovaví lovci se usadili, luky a šípy zůstaly pro lov a potěšení z něj (a ovšem jako zbraň), lidé se na polích začali ohýbat k práci s dřevěnými srpy s ostřím osázeným kamínky, obilí mleli mezi mlýnskými kameny a zpracovanou mouku pekli v pecích. S neolithickou revolucí přišla první populační explose lidstva. Teprve obilí dalo člověku tolik kalorií, aby nebyl hnán stále z místa na místo, aby se mohl usadit.

Za nejstarší chrámový objekt lze pokládat objevy na Göbekli Tepe, kopci v jihoturecké měsíční krajině, z doby kolem roku 9000, s velkou kamennou ptačí hlavou a čtyřiceticentimetrou soškou se vtyčeným penisem. „Göbekliové“ ovšem ještě neznali keramiku, domestikovaný dobytek, nejedli chléb a kolem chrámu neměli žádná obydlí. Nicméně později v širokém okolí bylo poprvé záměrně pěstováno obilí a na svazích hor byli ochočeny ovce a kozy (podobně na svazích kurdských hor a v syropalestinské oblasti).

Evoluce a revoluce

Archeologická lokalita v Çatal Hüyük na severu Turecka možná souvisí s Göbekli. U řeky v těsných řadách stálo neohrazené sídliště pro asi dva tisíce rodin bez ulic a náměstí: do domu se lezlo žebříkem a lidé se pohybovali po střechách hliněných domů. Ani oni ještě nebyli zemědělci, ale živili se zvláštním druhem lovu gazel. Vháněli je za kilometr dlouhou zeď ve tvaru V a v opevněných domech maso udili a skladovali, praví theorie prehistoriků. Chrám v Göbekli byl prý obří kultovní jídelnou.

V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrnu a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa. Zda migrovali lidé, nebo zda se spontánně šířily technologie, nelze s určitostí stanovit. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že „evoluce“ neznamená nezbytně nutně pokrok, kvalitu, ale přizpůsobivost, adaptabilitu. Bývá to sice často totéž, nikoli však jako pravidlo.

To všechno vytvořila neznámá populace dávno před příchodem indoevropských národů do ruských a ukrajinských stepí z východu (asi 4.000 př. n. l.). Snad jsou to ti, jimž se v mesopotamských pramenech říkalo Suové či Subaruové, nebo v Helladě Pelasgové či Lelegové. Z oblastí na horním Eufrátu na turecko-syrském pomezí, kde podle současných archeologických znalostí vznikla kultura pěstování obilí, se šířili přes Anatolii na západ podél Dunaje se v 6. tisíciletí dostali do střední Evropy a na západ, cestou podél břehů Středozemního moře pozvolna dorazili na Ibérský poloostrov (viz více v CSD, c. 10.000).

Raní zemědělci prosekávali les kamennými sekerami, prasata krmili žaludy a primitivní pšenici sázeli ke kořenům stromů. V hustě zalesněné Evropě neměli v podstatě prazemědělci žijící v až čtyřicetimetrových kolových domech pod listnatou střechou spatřit horizont. Svými chlebovými pecemi mohli dobýt kontinent v časovém rozpětí dvou set let.

Podle „povodňové“ theorie mohla urychlení způsobit právě katastrofa v Pontu. Její hrůzy se natolik vryly do pamětí lidí, že se mohly objevit v literatuře o téměř tři tisíciletí později u Sumerů. Logiku to má i v tom, že Sumerové rovněž vpluli do jihomesopotamského prostředí, kde již nějaké neznámé usazené zemědělské obyvatelstvo žilo. Že by vzdálení příbuzní lidí od Černého moře?

Vodní hladiny ve srovnání s dnešní
před 18.000 roky:


Egejské moře             -130 m 
Marmarské moře         -65
Černé moře                -120


před 12.000 roky, po tání ledovců:

Egeis vpadla do Marmary via Dardanelly/Helléspontos, ale Středozemí stoupalo nadále

Egejské moře                   -60 m 
Marmarské moře              -65
Černé moře                      -120


Před 7.500 roky, po dalším tání ledovců (c. 5500):

Nejpozději roku 7400 přetekla hráz Bosporu. Denně se průlomem provalilo na 50 km3 vody a řítilo se za obrovského lomozu silou dvou set Niagarských vodopádů do sladkovodního jezera s hladinou o 120 m níže. Jeden z odhadů praví, že v okolí jezera mohlo žít při hustotě dva lidé na km2 na dvě stě tisíc lidí, nyní bez přístřeší.

Něco podobného se v geologických dějinách planeta stalo již několikrát, ale nebyl u toho žádný člověk. V miocénu před šesti či pěti a půl miliony let bylo dlouho Středomoří vyschlou pouští s obrovskými solnými plochami, když při jednom z nárazů africké tektonické desky do evropské povstal pruh pevniny mezi Gibraltarem a Marokem. Následovalo vysušení Středomoří, které podle geologů mohlo být dokonáno velmi rychle - za jeden tisíc roků.

Po nových otřesech se oceán tehdy do Mediterránea vrátil průlomem v Gibraltaru. Přes obří vodopád se denně nahrnulo na 100 km krychlových vody a napouštění Středomoří mohlo trvat celý rok. Geologové odhadují, že tento nesmírně hlučný proces, který však ještě nikdo z lidí nedokázal "ocenit", se opakoval možná i desetkrát a před 5,5 miliony let naposledy, nikoli však definitivně ("messinská salinační krise").

Před dvěma miliony let přišel pak velký mráz, první velká doba ledová. Nepochybně se vše bude ještě opakovat, neboť planeta je i v této části svého těla stále živá. Podobně kolem roku 10.000 prolomilo velké vnitroamerické jezero barieru a řekou Sv. Vavřince/St. Lawrence River se provalilo do Atlantiku.

Egejské moře             -50 m 
Marmarské moře         -50
Černé moře                -120

Pověst o povodni

Dodnes si několik kavkazský národů myslí, že jejich prapředkem je Nóe, resp. člověk, který přežil potopu s velkým p. Křesťanští Arméni mezi ně patří a chovají v úctě Ararat. Vidí sice na něj z hlavního města Jerevanu, ale už tisíciletí leží na tureckém území.

Mystické povídání o povodni proti lidem, kteří dělají takový kravál na světě, že to ruší bohy, se proměnil v toku tisíciletí v trest za jakési „hříchy“ vůči jedinému z nich. Co má povodeň sumerská společného s katastrofou o 2800 let starší v Pontu? Soudí se, že sumerský epos má v sobě historický základ. Archeologové nalezli Uruk z doby kolem 3200 př. n. l. zavalený dvouapůlmetrovou vrstvou náplavového bahna.

Starobabylónský epos navazující na sumerský o stvoření člověka a potopě Watram-chasís, v pozdější výslovnosti Atram-chasís čili "Plánující velké věci či Velemoudrý" je o odporu k práci a o údělu, který lidi potkal. Jeho začátek je u textu starého nejméně čtyři tisíce let ohromující: „Když bohové ještě byli lidmi, pracovali a lopotili se; velká to byla námaha, těžká práce a mnohá nesnáz.“

Stručně převyprávěno dřeli tehdy nižší bohové Igigové na vyšší Anunnaky. Igigové revoltovali, spálili své motyky a další náčiní a o půlnoci obklíčili sídlo Anunnaků (tuhle první velkou sociální revoluci, stejně jako její důvody, marxisté a ideologové rovnostářského terorismu ignorovali, považte!). Velkým bohům se do války nechtělo, tak splácali z hlíny muže a ženu, aby jejich potomstvo pracovalo namísto Igigů. Srov. v indexu CSD pod bohové, bůh, a o vztahu k manuální práci ve starém věku viz pod otroci.

Lidstvo se však rozmnožilo, dělalo kravál, a bohové nemohli v klidu spát. Seslali na lidi nejprve sucho a hlad, když to nepomohlo, potopu. Jenom Atra-chasísovi dali typ, aby do lodi nalodil rodinu, řemeslníky a zvířata. Po povodni ale také bohové strádali, neměl na ně kdo dělat, měli hlad, tak nakonec přistoupili na to, že lidstvo může existovat.

V sumerském eposu eposu o Gilgamešovi, do něhož v pozdější redakci byla pasáž o potopě vložena, je Watram-chasís/Velemoudrý epitheton Uta-napištima, krále v Šuruppaku, jemuž Ea, bůh vod, vyjevil, co se stane. Král naložil celou rodinu, řemeslníky, zvěř a zlato a stříbro do lodi a šest dnů a sedm nocí odolávali přívalům. Přistáli na hoře Nisir (dn. Pir-i-Mukurun v Kurdistánu). Uta-napištim/„Nalezl jsem život“ obdržel pak od nejvyššího Enlila dar nesmrtelnosti. 
Pro Sumeřany byl mužem potopy Ziusudra/řecky Xisúthros, „Život dlouhých dnů“, který se svou ženou, dcerou a kormidelníkem vystoupil kdesi v armenských horách a zmizeli všem, s nimiž se plavili: žijí prý tam v horách dodnes jako nesmrtelní. 11. tabulka sumerského epu o Gilgamešovi, hrdinovi z Uruku, vypráví o Utanapištim či Ziusudrovi, člověku který přežil hněv bohů, protože s nimi byl zadobře. Gilgameš byl pátým králem první urucké dynastie a vládl kolem roku 2700.

Někdo věří, že k biblické povodni došlo 23. září roku 5545 př. n. l. a jistý monotheistický fanatik a nadšenec do „archeologie“ Ron Wyatt viděl v kamenech na vrcholu Araratu zkamenělé zbytky archy.

Podle židovské pověsti trvalo vodní peklo čtyřicet dnů a přežila to jediná rodina se svou zoologickou zahradou. Ve všech podobách mýthu je podezřelé, že se vždy bozi slitovali nad lidským rodem a dali mu další šanci. V hellénské podobě povodně Deukalión s Pyrrhou po opadnutí vody za sebe házejí kameny a z nich jsou noví muži a ženy. To prý jen z toho důvodu, že byli hodní na bohy maskované v pocestné.

V hinduistické mýthologii nastoupil na loď Manu Vaivasvata, vzal s sebou sedm mudrců, semena a připoutal plavidlo na místě v Himáčalpradéši zvaném Naubandhana, „Připoutání lodi“.

Povodeň a lidské oběti u Hellénů: Lidská oběť resp. sakrální kanibalismus byli v hellénské mýthografii příčinou potopy světa. V Arkadii, pelasgické zemi uprostřed Peloponnésu, se udržely předpatriarchální a předolympské zvyky až do nástupu křesťanství (o bájné minulosti Arkadie viz tam). Lykáón, syn Pelasgův, vládl nad Arkadií z Lykosúry. Jeho nejstarší syn Nyktimos podle jedné verse vládl po něm všem svým bratřím a Pelasgův ve vnitrozemí Peloponnésu a zemřel bezdětný.

Podle druhé verse však Lykáón, který v Arkadii měl Diův kult uvést mezi Pelasgy, obětoval novém kmenovému patronovi chlapce nebo přímo svého syna Nyktima. Zeus se namíchl a Lykáóna proměnil ve vlka. Podle další verse nerozčílil tolik Dia Lykáón, ale jeho dvaadvacet či padesát synů, kteří se drželi ohavného rituálu a chovali se vzpupně.

Proměněn v pocestného je Zeus navštívil a Lykáónovci mu předložili polévku s vnitřnostmi obětovaného Nyktima, jejich bratra. Podle další verse Diovi jídlo předložil Lykáón. Zeus svinstvo poznal, ničeho nepozřel, Nyktima oživl a rozlobil se na veškeré lidstvo (!).

Sešle na prudké deště a utopí tu havěť. Stalo se. Král v thessalské Fthíji Deukalión byl synem lidumilně orientovaného Títána Prométhea. Jeho manželkou byla Pyrrha, Rusovlasá, dcera Prométheova bratra Epiméthea. Byli právě návštěvou na Kavkazu, praví mýthografie, a Prométheus jim prozradí, co Zeus chystá. Oba polobozi tedy do lodi naložili zásoby potravin a po devět dnů se dali nést široširým oceánem, který zavalil svět.

Deukalión posílal na výzvědy holubici, až se jednoho dne nevrátila. Sami pak s lodí přistáli na vrcholu Parnassu (nebo Athu či pohoří Othrýs v jižní Thessalii, západní Helléni tvrdili, že na Aitně). Hellénská potopa je nejmladší ze „světových“ potop, vlastně byla nedávno: podle kroniky známé z tzv. parijského mramoru to bylo roku 1528/7 (jiné datum: 1478/7).

Na radu Themidy a se svolením Dia házeli za sebe přes rameno se zahalenou hlavou kameny, které se měnili v muže a ženy, podle toho, kdo ze zachránců lidstva jej hodil. Podle dalších bájí přežil potopu ještě Diův syn Megaros (na hoře Geranii) a jistý Kerambos z Pélia, ovšem tento proměněný nymfami ve skarabea.

Potopa neměla očistný efekt, protože Arkadští v lykáónovských zvycích pokračovali. Ještě v době Pausaniově obětovali Diovy chlapce (alespoň se to tvrdilo), do polévky přidají jeho střev a vylosovaný pastýř po jejich pozření začne výt jako vlk, šaty pověsí na dub, přeplave řeku, na jejímž břehu se rituál každoročně pořádal, a na osm let se vmísí do stáda vlků. Něco takového provedl i jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie. Osm let žil s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a roku 400 zvítězil na olympiádě v boxu.

Nejznámější literární zpracování mýthu o Deukaliónovi a Pyrrze je Ovidiovo v první knize Metamofos (i když do vyprávění zapletl Caesara a Augusta způsobem, jakým ještě nedávno lezla akademická obec do zadku komunistům citacemi z klasiků marx-leninismu).

V hellénské mýthologii ještě jednou trestali bohové nehodné lidi. Ve Frygii Zeus s Hermem obcházeli nějakou ves jako pocestní, ale pouze staří manželé Filémón a Baukis pocestné přijali a pohostili. Bohové pak ves zatopili vodami, starce učinili kněžími v Diově chrámu, který tam jaksi povstal, a splnili jim přání, aby směli zemřít ve stejný okamžik.

(ve značně zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden, č. 32/03)

pověrčivost, Keltů§ 218

Pověrčivost římská o rituálech byla podchycena systémem zákazů. Roku 223 přišel o kněžství flámen Q. Sulpicius, poněvadž mu během obětí spadla obřadní čepice. Poněvadž za obětin při nástupu do funkce zapískla myš/sórex, vzdal se diktatury Q. Fabius Maximus i s velitele jízdy C. Flaminiem (Minuciem?). 

povídka§ viz novela 

povstání otroků, satrapů a td.§ viz války s otroky, satrapy

Powys, welšské království na starém území Ordoviků a Cornoviů§ 388+

pozdrav, ponížený pozdrav, viz proskynésis. Mužský pozdrav polibkem na rty se stal v Římě módou za Augústa (ne-li ještě dříve). Zvyk přišel z Orientu a v určitých vrstvách vytlačil podání ruky. • Ojedinělé objetí se slzným pozdravem, jak ho praktikují Ongijové na Malém Andamanu, ostatní civilisace neznají. 

pozemková reforma v Římě§ viz pod reforma
pozemky§ viz půda

požár, Říma, nejslavnější evropský§ 390, 241, 213, 210, 203, 192-, 36+, 64+, 80+, 114+, 140+, srov. pod Řím; požár Volsinií 264 
Co do počtu domů byl největším požárem ve městě bez nějaké katastrofické příčiny (zemětřesení, válka) 16. prosince 1835 v N. Yorku, který zničil na šest set staveb. Největší novodobý "civilní" požár továrny byl 10. května 1993 v Thajsku ve firmě na výrobu panenek: zemřelo dvě stě lidí a pět set bylo zraněno. O lesních požárech a žhářství viz pod lesy.

požárníci, hasiči v Římě§ 22, 6+, 7+  

V republikánské éře jako instituce neexistovali a první, kdo sestavil úctyhodný soukromý hasičský sbor, byl triumvir a finanční magnát M. Licinius Crassus: ze svých otroků sestavil oddíl pěti set mužů, kteří hasili požáry, až jejich kolega od nešťastných majitelů vykoupil hořící domy a pozemky. První veřejný hasičský sbor ustavil roku 22 Augústus a kurulským aedilům přidělil jako hasiče šest set otroků, reformoval ho roku 6+, když hlídkám zřídil koordinační velitelství/praefectura vigilum. Viz také pod hasiči a architektúra.

PQS§ viz Bokchos