Kř (5)

Procházka minulostí církevního státu

Začátky kdysi největšího theokratického státu byly nenápadné. Malá židovská sekta na okraji zájmu v polytheistické společnosti po dvou staletích překonala svou ethnickou bariéru, poprvé ji prolomila v syrské Antiocheji, o století později byla její víra zrovnoprávněna s ostatními říšskými kulty a od poloviny 4. století naopak zakazovali její přívrženci polytheismus a názorovou pestrost.

Roku 380 přišel v osobě Hispánce na římském trůnu Theodosia I. definitivní zákaz polytheismu. První schisma v církvi však začalo dřívě, než se vůbec křesťané dostali definitivně k moci, roku 342 n. 343, viz zde výše.

V té době věřili v Ježíšův příběh nejenom nejnižší vrstvy. Nicméně jeden propuštěný otrok, který byl v civilním životě bankéřem, se za bujného Commoda stal papežem Callixtem I. Milenkou Commodovou byla Marcia, o níž kdosi napovídal, že prý byla křesťankou.

První starořímský šlechtický rod, který přijal křest, byli Aniciové někdy za časů vlády Konstantinových synů. Prvním z císařů propadlým křesťanství byl zřejmě Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou chrámů nového kultu i v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním křesťanem z vyšší římské společnosti byl, podle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru. O Konstantínových krocích viz zde výše, na začátku hesla křesťanství.

Na rozdíl od Kónstantínopole/Konstantinopole/Cařihradu a východní části římské říše, rozdělené roku 395 nebystrým Theodosiem mezi své retardované syny, nebyl Řím residenčním městem. Na východu až do konce východořímských či byzantských dějin roku 1453 převládla autorita vladařova nad církevními hodnostáři.

Západořímští císaři po Konstantinu I. sídlili v Milánu nebo Ravenně, kdysi sídlu jaderské říšské flotily, a ani definitivní konec západní říše se už neřešil v Římě. Hlava místní církevní organisace proto byla od 5. století nejvyšší domácí autoritou ve městě a nahrazovala autority říšské. Do doby, až se papež stane šéfem představenstva největší firmy s duchovní útěchou na planetě, je ještě hodně daleko.

Během nástupu křesťanství a všeobecného kulturního úpadku koncem 4. a v 5. století držela v křesťanské hierarchii nejdůležitější posice biskupství a patriarcháty v Antiochii (první vůbec), Alexandrii (největší), v Římu, Konstantinopoli a Jerúsalému. Biskupové (slovo z hellénistické královské byrokracie episkopos, dohlížitel) odvozovali svou legitimitu od apoštolů, jichž se stali v jednotlivých oblastech nástupci.

Theodosius I. se souhlasem Gratiánovým 28. února 380 nařídil všem Římanům vyznávat stejnou víru, jaké je „pontifex“ Damasus (tj. křesťanskou níkajskou, antiariánskou). Rok na to postavil konstantinopolský ekumenický koncil konstantinopolského patriarchu na roveň biskupa římského: do té doby měl na východu říše nejvyšší autoritu patriarcha alexandrijský.

Církevní tvůrci a reformátoři

Na západě prosadil až Leo I. (440 – 461), že římský biskup-papež (od pa(p)pa, č. papež, viz zde níže) je nástupcem svatořečeného apoštola Petra a prvního z řady 265 papežů (a 38 nebo 39 protipapežů), a tudíž více než patriarcha konstantinopolský (město bylo založeno až roku 330); předzvěst dodnes trvajícího schismatu v obci křesťanské.

Leonovi se nepodařilo na koncilu v Chalkédonu roku 451 primát ruinovaného starého Říma, jak mu to dekretoval západořímský císař Valentiniánus III., prosadit a jemu rovnocenná se stala autorita Nového Říma, Konstantinopole, a jeho církevních hodnostářů.

Leo dokonce dostal od Valentiniána potvrzeno, že pouze papež může rozhodovat o církevních záležitostech a vládnout kostely v provinciích (444). Prý se mu podařilo odvrátit Attilovy Huny od dalšího plenění (už vypleněného) Mediólána. Církev se mu odměnila tím, že je v historii jmenován jako Leo I. Veliký (přízvisko dostali ještě dva papežové, Gregorius I. a Mikuláš I., viz zde níže). Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda. Leo Veliký a Gregorius I. jsou také jediní z papežů, jimž se dostalo titulu církevních učitelů.

Leonovou vrstevnicí byla východořísmká císařovna Aelia Pulcheria Augusta. Po Konstantínově matce Heleně zřejmě první vlivná žena křesťanských dějin. Iniciovala roku 451 největší z římských křesťanských koncilů, chalkedonský, předsedala mu a Leo I. a další biskupové byli z panenské císařovny nadšeni. Jistého Markiána, protože žena nemohla být přímou vládkyní, si vzala pod podmínkou, že zůstane pannou. Leo ji tituloval „ochránkyně víry“. Takové to byly časy.

Sněm se 25. října 451 usnesl, že pravověrný křesťan uznává v Kristovi dvě přirozenosti, božskou a lidskou. Východní biskupové a hlavně celá Syrie spojovali však obě přirozenosti v jednu Kristovu bytost. Odtud se jmenovali monofysité. Podporovali je později ghassánští králové (např. Hárith/Háris a al-Mundir, viz pod Arabové) a císařovna Theodora, která roku 542 dala v Cařihradu vysvětit dokonce dva monofysitské biskupy Theodora a Jákoba.

Jákob syrskou (= aramejskou) církev přivedl k rozkvětu a spojil miafysitskou věrouku (bývá odlišováno od monofysictví) s národním charakterem. 
Církev jakobitská/miafysitů má historické centrum v patriarchátu v Antiochii. Kříž dělají jedním prstem a kázání mají dodnes v syrštině (= aramajštině).

Postupně připustili, že lidská přirozenost Ježíšova nemohla zmizet, přesto jsou pro Řím schismatiky. Jakobitů bylo před první světovou válkou v Syrii, Libanonu a Iráku na 150 tisíc, část z nich se sídlem v libanonském klášteru Šarfe se s Římem sjednotila a měla tehdy na třicet tisíc členů.

První z římských biskupů, který žádal přednostní posici v celém křesťanském světě, byl 14. papež Victor I. (189 – 198). O něco později prožila církev první schisma a prvního protipapeže Hippolyta (217), který zůstal také jediným protipapežem, jemuž se dostalo svatořečení. Rozkol trval do roku 235, kdy oba papežové-sokové odstoupili (viz o resignacích zde níže).

Victorův církevní hégemonismus opakoval Stephanus I. (254 – 257), ale římský Západ dlouho ještě nebyl motorem monotheismu v říši; vůdčí ideologickou roli i co do počtů věřících hrály obce v hellénisovaném Orientu. Papež Štěpán, údajně mučedník víry, odmítl možnost druhého křtu a biskupa kartháginského biskupa Cypriana, srov. rok 249+, za to označil za haeretika. Štěpánův přísný postoj vůči odpadlíkům a zrádcům víry se nakonec v církvi prosadil a kromě toho Štěpán propagující nerozlučnost křesťanského sňatku proslul vynálezem zásnubního prstenu, anulus pronubus

Siricius (384-399) byl první z římských biskupů, který o sobě uvedl, že je „papa“, nápisně je poprvé užito již o biskupovi římském Marcellinovi (zemřel roku 304), nikoli však jím samým (v úřadu od roku 296, údajně zemřel pro víru roku 304 nebo podle jiné verse byl vyhnán souvěrci z úřadu, když obětoval panovnickému kultu a Diokletianovi). Slovo jako povinnou titulaturu zavedl o dvě stě let později Gregorius I. V Alexandreji se papou dávno předtím nazval jako první biskup Héráklás, viz rok 232.

Siriciův nástupce Anastasius I. (399-401) „vynikl“ pouze tím, že vládu předal svému synovi Innocentovi I. (401-417), který se dočkal dobytí Říma Visigoty Alaricha I. (410). Podle jiného pramene však Innocent měl jiného otce. Kněžský celibát v této době ještě neexistoval.

Král Franků Chlodwig I. (vládl 481-511; též Hludwig, lat. Clovis, dn. Ludwig a franc. Louis, angl. Lewis) s vlasy až po opasek přestoupil roku 496 z ariánství na katolictví (pokřtěn s třemi tisíci Franky 25. prosince 507 v Reims/Remi, dř. Durocortorum) a stal se tak prvním z „německých“ (pro Francouze platí za vznešeného zakladatele Francie) pravých „křesťanských“ králů. Většina Germánů byla v této době stále ještě ariány.

Ještě několik generací Merovejců/Merowinger se však drželo germánského polytheismu, stejně jako mnohoženství a krutosti vůči „bližním“. Chlodwigův syn a křesťanský nástupce Chlothar I. (do roku 561) měl sedm manželek a královským synem se stával králův chlapec s kteroukoli žen.

Gelasius I. (492 – 496) prosazoval jako první z papežů učení o dvojí moci, církevní a světské, a kanonisoval dokumenty náboženského práva. Papež původem Říman z africké provincie (třetí „Afričan“ na Petrově trůnu) však prostor k tomu, aby se mohl prosadit: v té době lavíroval římský biskup mezi ostrogotským králem v Ravenně (a později Langobardy) a Východořímany (= Byzantinci), kteří obnovili římskou státnost na jihu Itálie (období 525 – 711 se nazývá byzantským papežstvím). Symmachus (498-514) pocházel ze Sardinie se po celou vládu hádal se soupeři o svůj úřad. Aby to měl lehčí, roku 502 zrušil římským laikům právo volby biskupů, což mezi katolíky platí dodnes.

Papež byl už tehdy nejvlivnější institucí ruinovaného Říma, města plného zřícenin. Odhad, že Věčné město mělo dvacet tisíc obyvatel, je s velkou pravděpodobností nadsazený.

V té době první z papežů změnil své rodné jméno a přijal „trůnní“: Mercurius se přejmenoval na Ioanna/Jana II. (533-535). Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Bucca Porci či Boccadiporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012).

Jemu se též jako prvnímu z římských biskupů přičítá výzva ke křížovému tažení do Palestíny. Obeslal vladaře s žádostí dát peníze na tažení, zbraně a lodi. Autentičnost dopisu objeveného v 17. století bývá však zpochybňována (o provedení nápadu viz níže u Urbana II.).

Ovšem první z biskupů se přejmenoval hned ten úplně první: apoštola Šimona prý inspirovala nejasná Ježíšova věta z evangelia: Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, „Ty jsi skála a na ní postavím svou církev (řec. petros, skála, kalk z aramejského kefa, pořečtené Kefás).“

Přejmenování se stalo zvykem od Gregoria V. (Bruno Korutanský) a pouze Hadrianus VI. (1522-1523; jediný holandsko-německý papež) a naposledy Marcellus II. (vládl jen 22 dny v roce 1555) si jména nezměnili.

Zásadní státoprávní změnou bylo papežství mnicha Gregoria I. (Řehoř, 590 – 604), který systematicky poskládal staré územní dary císařů v jeden majetek a dokázal římské biskupství postavit na nohy finančně. Po vzoru dávných císařů dokonce rozdával obyvatelům obilí a zcela ovládl město s okolím. Položil základ budoucího církevního státu, Sancta sédés, Svaté stolice. Zavedl dodnes užívanou papežskou titulaturu servus servórum deí, otrok otroků božích. Modernější obrat je přízvisko v podpisu pástor pastórum, pastýř pastýřů, PP (srov. řec. poimén láón, lat. pástor populí).

Říman Gregorius pocházející pravděpodobně ze starého rodu Aniciů známého z republikánské éry Říma a před svým mnišstvím senátor pokračoval v dílu Benedikta z Nursie a jeho vzoru Ióanna Kassiána, viz pod mnišství. Umocnil theorii smrtelného hříchu o boji Krista se Satanem a o trestajícím Kristovi sesílajícím na nehodné lidi nemoci, války a další pohromy. Vyšel z pověsti o trestu Jahweho na všechny potomky Adama a Evy za to, že žena sáhla na plod stromu vědění.

Do křesťanství „hříšnost“ přenesl Pavel (epištola Římanům). Uchránit může smrtelníky před Kristovým hněvem jen přímluva kněží, ovšemže za úplatu. O čemž není řeč ani ve Starém, ani Novém zákonu, nic takového Ježíš nekázal a je to první brutální pokroucení věrozvěstova poselství ve prospěch organisace živící se jeho jménem, církve. Tertullianus přišel s nápadem, že se semenem přichází do těla novorozeněte vedle tělesného dědictví též duše (generatianismus n. tradicianismus), což Lactantius obohatil konstrukcí, pozdějším církevním dogmatem, že duše stvořená bohem je do nového těla vkládána (podle Órigena byla duše před tělem) a říká se timu kreationismus, který rozvinul Augustinus. 

Gregoriův nápad se stal základem později tolik kritisované a napadané hrabivé ideologie obchodování s vykoupením, milostí, odpouštěním a také důvodem odchodu protestantů ze západní církve. Je pozoruhodné, že mnišský papež ("consul deí") nešel proti "Byzanci", Řím tehdy opět spadal pod římského císaře, ale sídlícího na Východě, ani neprosazoval papežskou mocenskou nadřazenost.

Z církve se stala první multi-levelová marketingová společnost, která má jedinečnou výhodu, že jí do businessu nemůže nikdo mluvit. Vybírá po světě od věřících drobásky, její šéfové svítí zlatem, viz zde níže sedm smrtelných hříchů.

Theorii prvotní lidské viny, tzv. hříchu, řec. hamartéma, lat. peccátum, poprvé ustanovili v Evropě thráčtí orfici. Podle nich může lidstvo za to, že Títáni, v jejich podání, roztrhali, vařili a snědli Dionýsa (jak si přála Hérá), za což je Zeus zničil bleskem. Z jejich kouřících těl se narodili lidé, tedy zlí tvorové. Zagreus a jiní z bohů ale věnovali některým z lidí duše a tím jim dali naději na spásu.

Život je v tomto pojetí očistná příprava na život posmrtný. K tomu srov. pověst o Orfeovi a jeho ženě Eurydice. Orfický hřích se však nijak v hellénském světě ani římském nerozšířil a v Evropě se uchytil až s judaimem, resp. s jeho křesťanským směrem (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté, cca. 340 př. n. l.).

Gregorius přeformuloval osm Euagriových smrtelných hříchů (viz pod mnišství) do sedmi, obecně lidských ponaučení, které si západní křesťané pamatují podle jejich latinského akronyma SALIGIA: pýcha (superbia), zištnost a lakota (aváritia), rozmařilost (luxuria), závistivost (invidia), obžerství (gula, "hrdlo"), hněvivost (íra) a netečnost s malomyslností (acédia). 

Jeden z Gregoriových nástupců uvedl v církvi v život svátek všech svatých, omnium sanctórum. Bonifatius iv. (608-615) zasvětil 13. května 609 n. 610 římský Pantheon "všech bohů") "panně Marii a všem svatým". Nařídil výroční oslavy v pátek po velikonocích a zachránil tak velkou památku na augustovský Řím.

Gregorius iii. (731-741) přeložil svátek na 1. listopadu a Gregorius iv. to roku 835 potvrdil. Kult bývá spojován se vzpomínkami na zemřelé. Římané přitom drželi svátky zemřelých (parentália a férália) v únoru jako zhruba ve stejné době Helléni anthestérie (Athény), viz pod Bohové a jejich svátky.

Gregorius iii. měl otce ze Syrie a zasloužil se i o jiné věci. Ve sporech s Východořímany exkomunikoval císaře Leona iii., ale jeho církev přišla o biskupství siciílské, kalabrijské a illyrské. Jako první z papažů se obrátil o pomoc k Langobardům a roku 732 zakázal svým křesťanům jíst koňské maso jako zvyk neřestný a odporný. Zřejmě se tak pokusil zastavit trvající pradávné keltské a germánské kultovní praktiky, které měly místo i v náboženství římském (srov. v Bohové a jejich svátky pod equus octobris).

Stephanus/Štěpán III. (752 – 757), 92. papež, vyřešil langobardskou otázku jednou pro vždy. Požádal o intervenci franského krále Pippina/Pipina III. (předchozí stejnojmenný papež byl v úřadu jen dva n. tři dny a protože nebyl posvěcen, nebývá někdy počítán, takže dostává tento Štěpán rovněž označení II.). V Quiersy roku 756 dojednal obchod zvaný historiky Pipinova donace. Předchjůdce obou Štěpánů Zacharias (741-752) korunoval Pippina na krále.

Podle něhož Frankové získají vládu nad Langobardy, papež Pipina v St. Denis korunoval (= první západoevropský monarcha korunovaný papežem), a zato obdržel biskupský úřad římský územní oblast Říma (tzv. římské vévodství langobardské), a oblast Pentapole, Pětiměstí (Rimini, Pesaro, Fano, Sinigaglia a Ancona), tzv. exarchát ravennský (podle řeckého titulu pro správce italských území pod východořímskou správou).

Langobardský král Aistulf byl Franky dvakrát poražen (754 a 756) a tak povstal církevní stát rozdělující po velkou část dějin Itálii na dvě části a který samostatně existoval do roku 1870 (patrimónium Petri, „Petrovo dědictví“, viz zde níže).

Protože však na území exarchátu a vůbec celé Itálie měl nepochybný právní nárok (východo)římský císař, vznikl zřejmě z popudu Štěpána III. někdy v této době (asi 752) podvrh nadace, kterou prý pořídil císař Konstantinus I. roku 324: za uzdravení věnoval papeži Sylvestru I. území pozdější západořímské říše a sám odešel na východ do Konstantinopole. Donátió Constantíní ad Sylvestrem I. papam je největší falsifikát dějin a nejslavnější. Pravost byla vyvrácena až v 19. století na základě jazykových a věcných nesrovnalostí (západní říše ještě nebyla vymezena, Konstantinopol byla ještě Byzancí atd.).

Nárok Byzance na exarchát byl později jedním z hlavních důvodů rozdělení západního a východního křesťanství (1054).

Svatý stolec: místo pro šlechtické půtky

Ani následující dvě staletí nepatřila ke zdařilejším v dějinách katolické organisace. Papeži, často z řad římské nobility, a jak upozorňují křesťanští historici, byli v područí franských vládců a svých žen, a podlézavost „korunoval“ Leo/Lev III. 25. prosince 800 „zaskočil“ Franka Karla Velikého a korunoval ho císařem římským; ačkoli skutečný císař žil v Konstantinopoli!

Přesněji řečeno, ani to nebyl muž. Aniž tušil, co provedl, položil základ německého „římského“ císařství a dlouhého boje o kontrolu nad Itálií: Otto I. byl v Římě korunován nezletilým Ioannem XII. na císaře 2. února 962, což ovšem ještě ani zdaleka nebyl začátek „Německa“, natož právního povědomí o proklamační legitimitě.

Císařovna Eiréné/Irena vládla krátce 797 až 802 a evropský západ tehdy ještě vládu ženy odmítal. Karel uvažoval o tom, že by se s Irenou oženil, ale v Konstantínopoli byli rychlejší: byla sesazena povstáním.

Karel Veliký měl vpravdě zbožné předpoklady stát se ochráncem theokratického státu, které ovšem nebyly u panovníků dobově ničím neobvyklé. Například při pacifikaci polytheistických Sasů dal roku 782 ve Verdenu v dnešním Dolním Sasku popravit 4500 Sasů. Podle novodobých historiků byl počet popravených mnohem nižší, než kolik udávají kroniky, ale pro své odhady nemají podklady. Koneckonců určil král trest smrti i těm, kdo jedli maso v předepsané postní dny. 
Leo III. (795-816) to také neměl jednoduché.

Až se stal svatým. Roku 799 byl během procesí/litania maior 25. dubna stržen z koně a atentátníci (prý ze msty za jeho záletnictví?) mu vyřízli jazyk a vyloupli oči. V noci zkrvaven unikl do kláštera a to prý byl zázrak, protož měl jazyk i oči. Proti římské šlechtě však povolal na pomoc Karla a výsledek čertvíjakého sporu mezi Římany měl za následek obnovu západního císařství.

Za Gregoria IV. (827-844) byla ve Verdunu rozdělena mezi Karlovy vnuky Lothara (císař), Karla II. a Ludvíka I. franská říše a rok 843 je jedním z veledůležitých okamžiků evropských dějin. Roku 870 za papeže Hadriana II. (867-872) byl rozděleno „střední“ království franské, už víceméně po jazykové hranici „francouzsko-německé“ (Lotharingie od dnešní Belgie a Švýcarska se severní Itálií).

Východofranská říše Ludwiga I. zvaného později Der Deutsche, Němec, byla chudší než západní část, kterou například „navštěvovali“ vikingové raději. V budoucím Německu o rozloze zhruba dnešní spolkové republiky tehdy žilo odhadem 3,5 milionů obyvatel různých národů, nikoli však Němců. Do francouzského a německého státu bylo však tehdy ještě hodně daleko.

Mezi Leonovými nástupci Nikolaus/Mikuláš I. (858 – 867) doplnil ideologickou výbavu církevního státu o papežský universalismus: papež je přímým zástupcem křesťanského boha na zemi, a proto vládne nejen církví, ale také světským panovníkům, kteří ovšem nemají do věroučných věcí co zasahovat (ani to není k nalezení v Ježíšově novozákonním mýthu). Ve franské říši se to podařilo prosadit a roku 867 přišel další hluboký rozkol s východním Římem a patriarchou Fotiem (rozkol vyvrcholil roku 1054).

Ioannes/Jan VIII. (872-882) byl prvním z asi osmi papežů, kteří byli zavražděni nebo to tvrdí alespoň část pramenů. Jeho příbuzní ho v Římě otrávili, protože však jed rychle neúčinkoval, z netrpělivosti ho ubili kladivem. Srov. zde níže osud Jana XII. (955-963). Podle jiných zdrojů padl při obraně Říma proti Saracenům/Arabům. Jan VIII. roku 880 povolil slovanskou liturgii a podporoval misionáře Methodia/Metoděje.

Mravy ctihodných zástupců bohů na zemi byly tehdy různé i hrůzné. Jeden z Mikulášových nástupců Stephanus/Štěpán VI. (896 – 897) dal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa, aby ho soudil za prohřešky proti církevnímu právu a za porušení přísahy/synodus horrenda, "úděsný sněm", viz též pod "křesťanství 4". Ostatky Formosovy dal odít do papžského ornátu a po dvoudenním formálním procesování přišel nad mrtvým trest: byly mu uťaty dva prsty pravé ruky, jimiž přísahal, a tělo pohozeno do hrobu pro cizince, resp. hozeno do Tiberu.

Nicméně příznivci Formosovi tělo uchovali. Pobouření Římané za to Štěpána brzy podle staré tradice popravčí ve Městě usmrtili: zavřeli ho do vězení a tam uškrtili. Byl to první případ popravy zástupce Ježíše Krista na Zemi. Na Formosa si vzpomněl Štěpánův nástupce Theodorus II. a dal tělo řádně pohřbít. Sergius III. ho dal roku 904 znovu vyjmout z hrobu a znovu soudit. Přišel o zbytek prstů na pravé ruce a tělo bylo opět hozeno do Tiberu.  Zachytilo se v rybářské síti a řádného a posledního pohřbu se dočkalo po Sergiově smrti roku 911.

Srov. podobný osud ostatků Angličana Olivera Cromwella, který byl exhumován se svými třemi společníky tři roky poé sv smrti a dán roku 1661 katovi k popravě oběšením. Ukříznuté hlavy protimonarchistických revolucionářů stály vystaveny na tyčích před Westminster Hall do roku 1685. O Janovi VIII. neboli papežce Janě viz zde níže.

Německý kurs a světové schisma

Po celé 10. století určovali, kdo bude papežem, italští šlechtici, viz oddíl o pornokracii zde níže. Od dob Ioanna/Jana XII. (956 – 963) se po zániku franské moci papežové sbližovali s říší, s německým císařstvím a řada z nich byla císaři přímo designována. Autonomistické tendence však nadále zřetelně rýsovaly papežskou ideologii. Mikuláš II. (1058 – 1061), jak se jmenoval na Petrově trůnu Gerhard z Burgund, vyloučil bullou In nomine domini 13. dubna roku 1059 z volby papeže císaře a "lid" a ponechal ji v rukách kardinálů, povstávající církevní šlechty.

Udělal to na ochranu úřadu před simonií, údajně, tedy kupováním církevních funkcí, a císaři a "lidu" ponechal právo potvrzovací. Normanský vévoda na Sicílii se uznal za papežova leníka na panstvích v Itálii, za což se stal světským ochráncem církevního státu.

V této éře Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Druhým nejmladším a nezletilým papežem byl zvrhlík Joannes XII. (955-963); dosazen byl v šestnácti.

Když ho císař Otto I. sesadil (ale dal se od něho 2. února 962 korunovat císařem!), nahradil ho narychlo Leonem VIII., který nebyl ani knězem: laik papežem (963-965). Otto se stal prvním „římským císařem“, hlavou jakési středověké Evropské unie. Současníci mu říkali Veliký (zemřel roku 973).

Římské císařství (titul poprvé použil Karel Veliký), římské říše, která dostala roku 1157 přívlastek svatá a někdy kolem roku 1480 „národu německého“, vydrželo formálně do roku 1806, kdy pod Napoleonovým nátlakem zaniklo.

Jednou z pověr kolem roku 1000 mimo jiné bylo, že se musí něco udělat na obranu před posledním soudem. Něco takového prý mohlo nastat, protože jistý Antikrist se svým posledním soudem přijde tehdy, až zaniknou říše babylónská, perská, řecká a římská. Aby tedy na západ nepřišel Antikrist, dostalo německé království jméno římského státního útvaru (ačkoli na východě existovala svým způsobem „řecká“ říše dál).

Kolem roku 1000 se také na sever od Alp začalo šířit označení z papežské kanceláře „regnum teutonicum“, tedy německé království (římanství v Římě moc nebaštili). Je zajímavé, že se nešířilo jméno „regnum germanicum“.

O německých papežích viz více zde níže. Z roku 1049 je první zmínka o tom, že papež měl na hlavě mitru; tiara je poprvé zmiňována u papeže Constantina (708 – 715).

Leo IX. (1049 – 1054), rodem alsaský hrabě, dostal mnišské kláštery pod papežskou kontrolou (tzv. clunyjské hnutí). Za jeho pontifikátu (ale nikoli života, protože zpráva o nedohodě dorazila do Říma až po jeho smrti) se formálně rozdělila církev na východní-pravoslavnou (orthos, správný, orthodoxeia, správná víra) a západní-katolickou (katholikos, týkající se celku, všeobecný, proklad k mérikos a idios, částečný a vlastní).

Papežský vyslanec kardinál Humbert položil 16. července 1054 na oltář v chrámu svaté Sofie v Konstantinopoli papežskou bullu s vyobcováním pravoslavných z církve. Totéž učinil s „latiny“ patriarcha kónstantínopolský Michail Kerularios. Vydrželo to, a vlastně stále drží, přes devět set let. V lednu 1964 v Jerúsalému hovořil oikúmenický patriarcha konstantinopolský Athénagorás (zemřel roku 1972) s papežem Pavlem VI., což bylo první takové setkání vůdců obou sekt v historii vůbec (kónstantínopolská posice je ryze formální, neboť patriarcha je d. f. zajatcem turecké vlády, sultánovy nebo republiky, a národní pravoslavné církve jsou autokefální). Následujícího roku oba zrušili vzájemné exkomunikace z roku 1054. 

Oikúmenický patriarcha Bartholomaios I., arcibiskup kónstantínopolský a Nového Říma, který vystudoval v Itálii, se zúčastnil 29. června 2004 v Římě papežské mše sloužené Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, 950 let od začátku schismatu. Papež libující si v monotheistickém mysticismu, se podle módní vlny omluv vyjádřil svým způsobem omluvně za dobytí a vyloupení Kónstantínopole v dubnu 1204 (roku 2001 se v Athénách „omlouval“ pravoslavným za příkoří od katolíků). 28. listopadu 2004 pak převzali v Římě pravoslavní ostatky tří theologů a odvezli je zpět do Kónstantínopole/Istanbulu.

Roku 1995 navštívil patriarcha Bartholomaios I., 273. oikúmenický z Kónstantínopole (zvolen v říjnu 1991) poprvé Vatikán. S papežem Janem Pavlem II. vyjádřili přání pokročit po formálním zrušení vzájemných prokletí a exkomunikací.

Nechuť ruských pravoslavných jednat s hlavou katolíků, vlastně se Západem obecně, přetrvala. Patriarcha Alexej/Alexij II. (světským jménem Alexej Rüdiger/Ridiger) nesouhlasil s návštěvou papeže Ruska. Začátkem listopadu 2003 byl sice president Putin, který jako čtyřicátník tvrdil, že v sobě nalezl víru v Ježíše Krista, ve Vatikánu a s Janem Pavlem se setkal už podruhé, pánovi na Kremlu a celé Rusi se však nedařilo přemluvit svého formálního nadřízeného ve věcech církevních, patriarchu moskevského Alexeje, aby s návštěvou Ruska souhlasil (popř. to na něho hodil). Muž poznamenaný pověstí dlouholetého udavače KGB vydržel s odporem až do své smrti 5. prosince 2008. 

Jeho ryze ruský nástupce Kirill I. (od ledna 2009) tak vyhraněný odpor nevykazoval. S nástupem italo-argentinského papeže Františka roku 2013 jednání pokročila. Papež v listopadu 2014 do telefonu Kirillovi řekl, že přijede kamkoli si bude přát. V únoru 2016 se hlava katolíků a ruských pravoslavných setkali v Havaně. František na setkání několikrát použil obratu "somos hermanos/jsme bratři" a Kirill řekl, že "teď už to bude všechno jednodušší". 

Ani moc ne. Po ruské anexi Krymu roku 2014 a s navazující ukrajinskou vákou se uvolnily vazby ukrajinských pravoslavných na Moskvu. Moskevský patriarcha byl hlavou věřících na Ukrajině od roku 1686 a to se změnilo po 332 letech v říjnu 2018. Ekumenický patriarcha Bartholomaios I. uznal autokefální ukrajinskou pravoslavnou církev v čele s patriarchou kyjevským Filaretem a zbavil ji závislosti na Moskvě. Svatá synoda ruská pak vypověděla poslušnost Kónstantínopoli a zrodilo se další schisma. Filaret proměnil kyjevský exarchát moskevského patriarchátu roku 1992 v samostatný kyjevský patriarchát, za což byl o čtyři roky později svatou synodou moskevskou proklet. 

V Evropské unii byly roku 2009 čtyři členské země, jejichž největší křesťanské církve jsou pravoslavné: Řecko, Kypr, Bulharsko a Rumunsko a na Litvě, v Lotyššsku a Estonsku žila silná ruská komunita. Vatikán sice o sbližování hovoří, ale koná pravý opak. Kongregace pro učení víry neboli dřívější inkvisice vydala pod praefektem Josephem Ratzingerem 6. srpna 2000 prohlášení Dominus Iesus s podtitulem "o jedinečnosti a blahodárném universalismu Ježíše Krista a církve".

Papež Benedictus xvi. v ní opět rozlišoval mezi křesťanskými denominacemi. Jedinou církví Kristovou je katolická, pravoslavné církve dostávají označení "pravé údělné církve", neboť sice nestojí v plné obci s katolickou, ale zůstávají s ní spojeny pevnými svazky "apoštolského nástupnictví a platnou eucharsitií".

Ty církve, které nic z toho nemají, tedy reformní (protestanté), jsou pro katolické ideology pouhými "církevními společenstvími". To kázal i druhý vatikánský koncil o ekumenismu.

Bezpochyby nejslavnějším papežem dějin a představitelem agresivního pojetí zastupitelství moci jednoho z bohů na zemi byl Langobard Hildebrand-Gregorius/Řehoř VII. (1073 – 1085). Rozpomenul se na svého „velkého“ jmenovce a chtěl si podřídit veškerou světskou moc světa. Po vzoru monarchií uspořádal svůj dvůr a administrativu, kurii. Centralisoval moc nad biskupy a vydal „dictatus pap(p)ae“, stanovující například, že pouze knížata mohou papeži líbat nohy, že církev římská je neomylná a mimo jiné vypověděl pravidlo, že církevní funkcionáři byli dosazováni a sesazováni místními vládci (boj o investituru). Gregorius vii. proměnil západní křesťanství v romanisovaný papežský církevní stát.

Císař Heinrich/Jindřich IV. (1056 – 1106) ho dal svými biskupy roku 1076 ve Wormsu sesadit, papež se císaři revanšoval klatbou, tj. zákazem pro všechny stýkat se s obětí středověké křesťanské fatwy.

Tehdejší „Evropané“ podobným věcem věřili, nepochybovali o hrůzách prokletí, příšernostech pekla. Císař s manželkou a synem cestoval do Itálie. V té době bylo klima studené, hodně sněhu a Tiber v Římě byl prý zamrzlý až do velikonoc. Od 25. ledna 1077 bos a v jediném rouchu „šel do Canossy“, vykonal předepsaná třídenní pokání (forma křesťanské rituální očisty). Pěkně vymrzl a zcela ponížil císařskou autoritu. V Německu se Jindřichovi vzbouřila knížata, která zkrotil až o tři roky později.

Pak přišel čas na pomstu: němečtí biskupové Řehoře znovu sesadili, vybrali si ravennského biskupa Wiberta jako Klementa III. (1080 – 1100) a Jindřich svého člověka v Římě nainstaloval na Petrův trůn. Řehoř se ukryl za zdmi Hadriánovy hrobky, tehdy již zvané Andělský hrad, odkud ho osvobodili sicilští Normané, a zemřel v exilu v Salernu na jejich území (Jindřichův konec však byl také neradostný: postavil se proti němu vlastní syn).

Za pontifikátu Francouze Kalixta II. (1119 – 1124) byl boj o investituru ukončen (konkordát wormský 23. září 1122, pactum calixtinum) prvním lateránským koncilem roku 1123: císaři (tehdy Heinrich V.) zůstalo právo dosazovat církevní funkcionáře do majetků (předání žezla), symboly funkce (prsten a berlu) zůstala v církvi. Dohoda byla výhrou církve a dovršila proměnu duchovních v šlechtu.

Poslední papežská korunovace římského (= německého) krále na císaře (roku 1157 kancelář Friedricha I. Barbarossy název Svatá říše římská) v Římě se konala roku 1530 (Habsburg Karel V.), pak většinou ve Frankfurtu několik dnů po královské volbě a korunovaci, viz zde níže o Karlovi IV..
Druhý lateránský koncil roku 1139 svolaný Innocentiem II. (1130-1143) nad schismatem Anakleta II. (zemřel roku 1138) schválil kněžský celibát. • Anacletus II. (1130-1138) se mezi papeži (byť jako protipapež Innocentiův) vyjímá svým rodem. Pietro patřil do římského rodu Pierleoni a jeho prapraděd přestoupil z židovské víry na křesťanství, což mu protivníci předhazovali, že vlastně není ani správný křesťan. Jak se časy mění: roku 137 se jistý Marcus stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, a byl to první z neobřezaných křesťanů...

Agresivní kurs papežství vyvrcholil válečnickou ideologií „osvobození božího hrobu“ (o původu nápadu viz výše u Sergia IV.). Urbanus II. (1088 – 1099) poštval 27. listopadu 1095 slavnou řečí v Clermontu („Deus lo vult/Bůh to chce") celou Evropu v letech 1096 – 1099 na první křížovou/křižáckou výpravu (dobově expeditio, peregrinatio, iter, křižáci/cruce signati), během níž byl dobyt 15. července 1099 i Jerúsalém. Sliboval rytířům, že jejich smrt ve Svaté zemi je „zbaví všech hříchů a dostane se jim daru věčného života“, válka to bude spravedlivá (trochu to připomíná naděje sebevražedných atentátníků džihádu ze začátku 21. století).

Z původních padesáti tisíc ozbrojenců a jejich doprovodu se k Jerúsalému dostalo jen čtrnáct tisíc nadšenců. Radikální muslimové se dodnes dívají na Evropany jako na křižáky, jako na nebezpečí ze západu. Koneckonců: Innocens IV. (1243-1254) pak tvrdil, že papež má právo vládnout nevěřícím a donutit je k poslušnosti i násilím.

Jako se Leo IX. nedozvěděl, že se mu definitivně podařilo rozeštvat východní a západní křesťany, protože zemřel dříve, než o tom do Říma dorazila zpráva, stejnou smůlu měl Urban II.: zemřel čtrnáct dnů po dobytí Jerúsaléma a o události se nedozvěděl. Jerúsalém se vrátil do arabských rukou roku 1187, poslední křesťanská pevnost na palestínské půdě vydržela do roku 1291 (padl Akkon).

Čtvrtá výprava naopak z benátského podnětu dobyla 12. dubna 1204 Konstantinopol, zomila křesťanskou Byzanc a založila „latinské“ státy v řecké oblasti na Balkánu: zničila poslední barieru schopnou udržet expandující Turky. Poslední sedmá roku 1270 byla fiaskem a Karthágo hrobem francouzského krále Ludvíka IX. řečeného Svatého a jedenáct let později se vrátil Jerúsalém do rukou mohamedánů, kam patřil od arabské expanse v sedmém století. Byla řada dalších výprav, jimž se dostalo označení křížové, mimo jiné čtyři vedené proti českým husitům. Během „křižácké“ éry vzniklo v Orientu několik křesťanských bojovných i „humanitárních“ řádů, z nichž poslední přišel o území řád johanitů, když 12. června 1789 kapituloval na Maltě před Napoleonem; na ostrovu sídlil od roku 1530.

Francouzská revoluce symbolicky uzavřela také křižáckou štvanici za osvobození „božího hrobu“. Benediktýnský klášter v Cluny v Burgundsku, odkud vyšel Urban II. a který tolik zvelebil, republikánští revolucionáři zničili. • Kolem roku 1350 bylo v Evropě více než čtyři tisíce klášterů, z toho benediktinských na 1500, františkánských 1450, cisterciáckých 740 a premonstrátských 450.

Současnicí papeže Eugenia III. (1145-1153) byla sebetrapička Hildegard von Bingen. Jejím živočišně ultrastrohým životním stylem byl papež tak nadšený, že jí povolil kázat v Metách, Bambergu a Würzburgu (prophetissa teutonica). U katolíků výjimečný úkaz: šiřitel křesťanství Pavel totiž zakazuje, aby ženy kázaly a monotheisty tolik vychvalovaný katolický ideolog Thomas z Aquina (zemřel 1274) vymyslel „defectus naturae/přírodní vadu", že totiž žena je neúplný muž, a proto nemůže být knězem.

Alexander III. (1159-1181) měl za svou vládu proti sobě čtyři protipapeže. Roku 1179 svolal třetí lateránský koncil, který stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma a že homosexuální kněz bude propuštěn z kněžství nebo zavřen do kláštera (těm, kdo by ublížili chlapcům hrozil už autor Matoušova evangelia tím, že dostanou na krk mlýnský kámen a bude uvržen do mořských hlubin).

6. července 1274 v Lyonu na koncilu dohodl východořímský císař Michaél VIII. unii/henósis s katolíky, ale pod tlakem svých kleriků ji musel císařův syn a nástupce Androníkos II. poníženě odvolat. Mnohem později, 6. července 1439, dohodnutá unie „florentská“ byla katolíky v podstatě přijata, doma, ve zbytku římské říše nenaplněna. Byzantským diplomatem byl Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil jako o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Dodnes z toho přetrvala obec řeckokatolická, zvaná unionisté.

Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů.

Jediný papež z Anglie Hadrián IV. vládl v letech 1154 – 1159; ostrovní království ještě dlouho nebylo církevně samostatnou katolickou zemí (1534). 
Světovládné plány církve Řehoře VII. (1073 – 1085), Innocentia III. (1198 – 1216) a Bonifácia VIII. (1294 – 1303) se nezdařily a papežové zapadli zpět do soukolí "domácí" velmocenské politiky. Innocentius, za něhož byla zničena Konstantinopol, se distancoval od nápadu "dětské" křížové výpravy, která se dala na cestu ze severní Francie a z německého Porýní roku 1212. Na třicet tisíc dětí a služebnictva (lat. pueri et puellae neznamenalo jen děti) živících se cestou žebrotou nemělo ve francouzských a italských přístavech na přepravu do Orientu: původně si mysleli, že jim moře ustoupí, jak to maluje jeden starozákonní obraz. Většina se jich vrátila domů, ale ti, jimž se podařilo na Východ dostat, skončili jako otroci muslimů (srov. roku 1251 výpravu "pastýřů" zastavenou v Paříži a druhou roku 1320 odvrácenou ve Španělích, když se nadšenci chtěli vypravit na Maury).  

Zajímavý byl osud Bonifácův. Byl z římského rodu Caetanů, který soupeřil s Colonny. Zbavil dva Colonny kardinálství a Sciarra, hlava rodu, uprchl. Byl lapen katalánskými piráty a přikován k veslu. V Marseilles byl poznán a poslán králi Filippovi do Paříže. Krále Bonifác viii. exkomunikoval a Sciarra se hodil. Filip Colonna poslal do Anagni, kde papeže zajal. Bonifác byl sice osvobozen, ale z rozrušení nad svým osudem skonal. Jeho nástupce Benedikt xi. (1303-1304) Filipovu klatbu zrušil a Colonnům vrátil kardinálství.

Po stránce právní byl z uvedené papežské trojice nejaktivnější Lothar, hrabě ze Segni, alias Innocenc III., který se stal papežem v 38 letech a jeho rozvětvená rodina čítala třináct papežů, tři protipapeže a čtyřicet kardinálů. Roku 1215 řídil čtvrtý lateránský koncil (neboli dvanáctý katolický ekomunický) za účasti 1200 biskupů a opatů mimo jiné také z východní církve. Synod potvrdil práva kolem investitury, ale také existenci ďábla a démonů, stanovil pořadí patriarchátů za římským biskupstvím (Alexandrie, Antiochie, Kónstantínopolis a Jerúsalém).

Odsoudil herezi valdenských, formuloval vyznání víry a konsekrační rituály. Kněžím zakázal vykonával lékařskou praxi a židům a mohamedánům nařídil nosit odlišný oděv, aby se dali v křesťanském světě snadno poznat (židům a Židům bylo nakázáno nosit žlutou skvrnu na šatech a špičatý klobouk a nesměli sedět u stolu s křesťany).

Roku 1275 byla v Toulouse spálena na hranici první „čarodějnice“ (viz zde níže roku 1224 císařské povolení pro říši).

(pokr.)